Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Minirecenze

Converge – Axe to Fall

1 komentář
Converge - Axe to Fall
Země: USA
Žánr: hardcore / mathcore
Datum vydání: 20.10.2009
Label: Epitaph Records

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“Axe to Fall” je sedmé studiové album amerických Converge, tato skupina hraje velice zajímavou hudbu. Dohromady se spojil hardcore punk a metalcore. Ve finále je to skutečně zajimavý poslech, který není jen tak pro někoho. Občas to vypadá, jako by sešla parta lidí a začala jen mlátit do nástrojů. Pokud ale proniknete do podstaty této hudby, nebudete se moci odtrhnout. Na této kapele mě vždy nejvíce zaujme vokál hlavního zpěváka. Znám málo lidí, kteří by to zvládli stejně jako on, sice mu není rozumnět ani slovo, ale ke zbytku hudby to perfektně pasuje.

Obal alba vytvářel také zpěvák skupiny, který covery dělal i mnoha jiným kapelám. Na svědomí má např. skupiny typu As I Lay Dying, Fall Out Boy nebo Rise and Fall. Nestará se tedy pouze o vokální a lyrickou část alba.

Album začne osmiminutová smršť čtyř songů, které na sebe perfektně navazují. Čtyř songová salva začíná s “Dark Horse”, od minulých alb se celkem liší, dokonce je i párkrát rozumět část textu, pokud máte ale rádi klasické Converge, nezoufejte. Hned v další písní se vrací do starých dobrých kolejí. Jak jsem mluvil o navazování songů, “Dark Horse” totiž koncí s jakousi hudbou v pozadí, která pokračuje hned v další “Reap What You Sow”, doplněná o odpočítávání činelů. Stejná hudba je i na konci tohoto songu a pokračuje s ní další pecka “Axe to Fall”, ke které byl i natočen videoklip. Skoro jako by byl tento song nahrán celý dohromady a poté rozstříhán na čtyři kusy, ani jeden z nich totiž nemá více jak tři minuty. I přes krátkost těchto písní je v nich toho spousty a zážitek je vynikající. Poslední z “Big Four” je “Effigy”, opět ve stejném tempu, nářez, jak má být. Odpočinete si až u “Worms Will Feed”, která v sobě skrývá jednoduchý riff a je klidnější než první čtyrka. Po “Worms Will Feed” trošku upadá nasazené tempo prvních písní a celé se to zklidňuje. Oživuje se to až u desáté “Cutter”, která ačkoliv je rychlejší než její předchůdci mezi pátou a devátou písní, na začátek alba nemá. Album se zakončuje v pomalých ploužácích, “Cruel Bloom” a “Wretched World” jsou přesně ten typ písniček, které na albu nemusím mít. Někomu se zřejmě líbí, já toho ale fanda nejsem.

Converge jsou po třech letech zpět. Každé jejich album je něčím výjimečné a vždy se jim dostávalo kvalitních hodnocení, včetně tohoto alba. “Axe to Fall” mi přišlo více melodické než např. album “Fail to Me” z roku 2004. Converge se představí příští rok na českém Brutal Assaultu. Toto album mi stále více říká, abych se na ně jel podívat – kotel na jejich hudbu musí být něco dokonalého.

Minirecenze

Slayer – World Painted Blood

Komentáře: 12
Slayer - World Painted Blood
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 3.11.2009
Label: American Recordings

Hodnocení: 5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10
H. – 6/10
Seda – 5,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 5,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

No dobrá… původně jsem chtěl napsat, že poslech bude možná trochu bolestivý pro uši, a dát hodně nízké hodnocení, ale po několika dalších posleších jsem se rozhodl, že to zas tak hrozné není. Ale stále jsem asi jediný na světě, komu přijde “World Painted Blood” průměrné až slabé. “Návrat velkých Slayer!” Ale prosím vás. Vždyť se to pořád opakuje a tohle je prostě znovu Slayer, žádný návrat.

Dobře, takže už jsme si vyjasnili, že moc nadšený nejsem, tak teď kde jsou ty zápory, Earthworme? Přeskočíme drobnosti jako hoblování pořád dokolečka a k tomu ne moc chytlavých riffů a přejdeme k hlavnímu viníkovi. Jsou to kytarová sóla, vlastně “sóla”. Tahle sóla dokážou zesrat i jinak celkem v pohodě titulní song, který jako otvírák bohatě stačí. Poměrně zapamatovatelný, s dobrými riffy a prací zpěváka. Jenže je tu to sólo. Zvuky absolutně nepopsatelného ražení totálně zkazily celý song a já jsem seděl s vytřeštěnýma očima a v hlavě měl jen něco jako “No to potěš koště”. Průběh nahrávání sóla si dokážu živě představit a vidím kytaristovi do mysli – “Tak teď to zkusim zmáčknout tady, schválně co to udělá… Jéé… A teď to zmáčknu tady a pak třeba támhle… No ne, to je ale super.” Takhle je to skoro u všech songů, u nějakých se ale sóla dají překousnout.

Problém je taky v tom, že songy skládali absolutně nesystematicky. Dva riffy, které se pořád dokola opakují a někam mezi ně třeba hodíme to “sólo”, že ano. A snaha o jakoukoli chytlavost nebo zapamatovatelnost se na albu prostě nenachází, možná občas vystrčí dva prstíčky, ale rychle zase zaleze a po skončení písně vlastně už vůbec nevíte, co jste poslouchali. Občas mi na tomto albu Slayer přijde jako trapná kopie Kreator, jenže těm to ještě pořád dobře hnětá a taky jsou to dědci.

A jak jsou na tom jednotliví členové kapely? Když si vemete jednotlivé nástroje na paškál, tak všechno sedí – Lombardo bubnuje dostatečně rychle, aby to znělo pořádně Slayer, kytaristi zvládají hrát to, co si složili, a Araya taky ještě pořád dokáže vyřvávat text. Ach ano, baskytara, tak tu jsem tam jako tradičně nikde neslyšel.

No, i přestože má album spoustu nedostatků a za ta sóla by si zasloužili dostat deset ran na holou řiť, pořád ještě z uší nekrvácím a album je prostě jenom průměrné. Občas usnu, občas mě zase probere nějaká dobrá část, nějaký pěkný riff nebo melodie. Poslouchat to asi sám od sebe nebudu, tak abych byl spokojený pustím si “Reign in Blood” a Slayer taky budou spokojení, protože světu se “World Painted Blood” líbí a oni mají konečně pár nových songů, co hodí do setlistu na živá vystoupení.

Recenze

Nile – Those Whom the Gods Detest

Komentáře: 5
Nile - Those Whom the Gods Detest
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 3.11.2009
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Kafir!
02. Hittie Dung Incantation
03. Utterances of the Crawling Dead
04. Those Whom the Gods Detest
05. 4th Arra of Dagon
06. Permitting the Noble Dead to Descend to the Underworld
07. Yezd Desert Ghul Ritual in the Abandoned Towers of Silence
08. Kem Khefa Kheshef
09. The Eye of Ra
10. Iskander D’hul Karnon

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nile u mě vždycky platili za jednu z nejoriginálnějších deathmetalových band, která s bravurou snoubí brutalitu s atmosférou. Každé jejich album pro mě vždy znamenalo jeden z vrcholů roku ve svém žánru a nebyl důvod se domnívat, že by tomu u „Those Whom the Gods Detest“ mělo být jinak. Klasickým kecům o nejvyzrálejší, nejpůsobivější a nejlepší nahrávce z úst muzikantů jsem nevěnoval pozornost a podíval se radši na desce na zoubek sám.

Ještě musím předznamenat, že čím novější nahrávka Nile, tím je podle mě lepší. Každému je ale jasné, že tato úměra nemůže platit donekonečna a že se jednou kapela musí někde zastavit. A stalo se tak právě nyní, s novinkovým počinem. Ne, že by „Those Whom the Gods Detest“ bylo nějak výrazně horší než jeho dva starší předchůdce, je „jen“ stejně dobré, což mě osobně v tuto chvíli stačí, protože jak známo, „Ithyphallic“ bylo něco totálního.

V porovnání právě se svým přímým předchůdcem je „Those Whom the Gods Detest“ o ždibíček brutálnější, ale ne tak majestátní a atmosférické, ale hlavně je méně „egyptské“! Orientálními vlivy starověkého Egypta byli Nile vždy proslulí a právě to jim dodávalo punc originality. Metalová složka již pár let stojí na místě a jejich vývoj probíhal právě pomocí „těch věcí navíc“. Jenže Egypt se nedá ždímat donekonečna, zvláště když se člověk nechce opakovat a Nile si to ke svému prospěchu uvědomili, a aniž by už vypotřebovali veškerou inspiraci, kterou země pyramid může skýtat, expandovali v rámci své inspirace do okolních orientálních kultur. A pokud hodlají právě touto cestou směřovat svůj vývoj, jejich možnosti jsou téměř nevyčerpatelné.

Netvrdím, že s „Those Whom the Gods Detest“ hodila kapela Egypt za hlavu, stále je na mnoha místech alba patrný, ale nabalila na něj například i vlivy Blízkého východu a tamní kultury. Hodně patrné je to například hned v úvodní „Kafir!“. A rozdíl oproti minulosti je to opravdu patrný. Když jsem to poznal i já, uslyší to tam jistě každý (smích).

Přese všechno jsou ale Nile především metalovou kapelou. I když je jejich vývoj v rámci oné „přidané hodnoty“ více než znatelný, stále jistojistě poznáte, o koho se jedná, neboť metalová složka zůstává na svém místě, jak ji známe z předchozích počinů. Nechybí brutalita, tvrdost, vysoká technická úroveň (minimálně jeden poslech doporučuji vyhradit pro bicí, to je vážně nátěr) a samozřejmě growling, jak se patří.

Za nejsilnější kousky považuji titulní „Those Whom the Gods Detest“ se skvělým refrénem, „Permitting the Noble Dead to Descend to the Underworld“ s dokonalým sólem a závěrečnou „Iskander D’hul Karnon“, kterou neuvěřitelně táhne dopředu opět sólová kytara. Za vrchol desky se mi ale jeví „4th Arra of Dagon“, zejména pak její rituální část na konci. Opravdové maso. Nebezpečný song.

Když to shrneme, Nile vyprodukovali další vysoce nadstandardní nahrávku, která nechává většinu konkurence daleko za sebou. Fandové budou jistojistě nadšení, v tomto případě mají opravdu důvod. Původně jsem sice chtěl hodnotit 7/10, ale vzhledem k tomu, že se mi album už stačilo oposlouchat, o půl bodu snižuji. Jsem si ale jistý, že až se k tomu za nějaký ten měsíc vrátím, bude mě to zase opravdu hodně bavit.

Minirecenze

Kiss – Sonic Boom

Komentáře: 5
Kiss - Sonic Boom
Země: USA
Žánr: hard rock / glam metal
Datum vydání: 9.10.2009
Label: Universal Music Group

Hodnocení: 5,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Legendární zamaskovanci jsou zpět! Po více než deseti letech se tato čtyřka vrátila do studia a začala nahrávat. Pokud se vám líbí Kissácké songy vytvořené okolo roku 1977, budete se cítit jako doma. “Sonic Boom” má typické Kissácké rysy, prostě jak je známe z dřívějška. Už při vydání prvního singlu “Modern Day Delilah” jsem věděl, že tohle album bude povedené – a nemýlil jsem se. Od prvního poslechu tohoto nového songu jsem z plánovaných alb očekával “Sonic Boom” nejvíce.

Tihle hoši vždycky těžili více ze své image a show, nežli skutečně na své hudbě. Např. Simmonsův dlouhatánský jazyk a trik s umělou krví je vždy hlavní atrakcí na koncertech. Členové i v tomto úctihodném věku stále drží svoji mládeneckou energii a zápal.

Vše otevírá již výše zmiňovaná “Modern Day Delilah”. Tento song je trošku tvrdší od ostatních, vhodně zvolený na titulní song. Kdyby byl vytvořen o pár let dřív, určitě by dnes zaujímal místo v největších hitech, možná se tam ještě dostane. Po ní následuje “Russian Roulette”, pokud vám to něco připomíná, ano, má to stejný název jako jedno z alb další klasiky Accept. O žádnou cover verzi se ale nejedná a s Accept to nemá nic společného. Tento song je o něco zpěvnější než první, perfektně se hodí na koncerty, kde diváci můžou vyřvávat refrén. Další zhruba tři songy se odehrávájí ve stejném duchu. Klasický Kissácký styl, písně jsou podobné peckám z minulosti. Tudíž očekávejte něco podobné např. “Detroit Rock City”, “Shout It Out Loud” nebo “Deuce”. Za zmínku stojí ještě sedmá “All for the Glory”. Tato píseň se mí líbí z celého alba asi nejvíce, a to z jedného prostého důvodu – chvíli se jede rychle, chvíli pomalu. Vše doplněný o výborný text. Pro mě song číslo jedna z toho alba. Když mluvíme o pomalosti, tak v tom vede jasně devátá “I’m an Animal”. Nejpomalejší song na albu, který v sobě má i trochu prvky blues hudby. Vše zakončuje “Say Yeah”, také hodně zpěvná píseň, kterou Kiss i nedávno zařadili do svého setlistu na živých koncertech. Je to dobrý tah, jako u “Russian Roulette”. Zkrátka to diváky vybízí k připojení se. I ten typ lidí, co jen v klidu sedí a dívá se.

Není vůbec znát, že Kiss přes deset let nenahrávali. Vše se nese se ve starém dobrém duchu. Toto album by mělo potěšit snad každého fanouška klasického rocku i Kiss. Hodnocení 5/10 je optimální – ne, že by album bylo špatné, ale nepřináší nic nového a potěší převážne starší fanoušky.

Minirecenze

W.A.S.P. – Babylon

Komentáře: 4
W.A.S.P. - Babylon
Země: USA
Žánr: heavy / glam metal
Datum vydání: 12.10.2009
Label: Demolition Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Klasický oldschool heavy metal pomalu vymírá. Nové kapely tohoto žánru pomalu nevznikají a tak nám, posluchačům, zbývají jenom staré páky, které se po pódiích prohánějí už dlouhé roky. Alespoň že jsou tihle “staříci” ve většině případů zárukou kvality jak koncertně, tak na studiovkách. Že se ale i ti nejpovolanější mohou utnout, dokazuje aktuální album “Babylon” heavy legendy W.A.S.P. A zrovna u téhle skupiny mě to docela mrzí, protože patří k mým nejoblíbenějším z tohoto ranku.

Nemůžu si prostě pomoct, ale “Babylon” se moc nepovedlo. Hlavní mozek Blackie Lawless se tentokrát moc nevytáhl. Naopak mi celá novinka přijde, jako kdyby se Blackie vystřílel. Deska obsahuje všehovšudy čtyři dobré songy a zbytek ani nestojí za řeč. Takové nemastné, neslané, o ničem. Pocitu, že kapela docela mele z posledního, napomáhá i fakt, že z devíti písniček jsou hned dvě předělávky (“Burn” od Deep Purple a “Promised Land” od Chucka Berryho), přičemž jedna z nich (“Burn”) dokonce vznikla už při nahrávání předchozího alba, čili je dva roky stará! A když už někdo recykluje dokonce i covery, které nahrál někdy v minulosti, je to na pováženou.

Desku otvírá song “Crazy”, který patří mezi onu nejsilnější čtveřici písniček. Svižná pecka v klasickém waspovském stylu šlape jako hodinky. Podobně skvělé jsou ještě “Babylon’s Burning” a “Seas of Fire”, jež obě táhnou dopředu hlavně bezchybné refrény. Vrcholem alba je pak jednoznačně pomalá “Into the Fire”. Ta opravdu zabíjí! Ale ten zbytek? Ten opravdu za moc nestojí, tak trochu nuda. Při poslechu to sviští jen tak kolem a za 20 minut si nebudete pamatovat vůbec nic. Oproti předchozí řadovce “Dominator” opravdu citelný propad.

Od kapely formátu W.A.S.P. bych nečekal, že víc než polovina alba bude oscilovat v průměru až podprůměru. Doufám, že to příště bude o hodně lepší a kapela chytí druhý dech, “Babylon” mi totiž prostě nějak nesednul.

Recenze

Dream Theater – Black Clouds & Silver Linings

Napsat komentář
Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 23.6.2009
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. A Nightmare to Remember
02. A Rite of Passage
03. Wither
04. The Shattered Fortress
05. The Best of Times
06. The Count of Tuscany

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už je to nějaký čas, co jsem nasliboval recenzi na novou desku Dream Theater, a taky už to bude pár neděl, co album spatřilo světlo světa. Jak ale moudré tetky praví – dočkej času jako husa klasu! Tak ale teď k věci – fandové této bandy, stejně jako vždy před vydáním nové desky, diskutovali o tom, jestli bude něco nového, jestli to bude tvrdší, jestli se vrátí ke kořenům, jestli to bude nuda, jestli to bude to samé, co už jsme slyšeli předtím, a tak dále, a tak dále. Tento kousek je asi nepotěšil. Nebudu to nechávat na konec, vlivy (dokonce i víc než to) z jejich předchozích počinů vám dýchají na záda každou chvíli. Dokonce se mi u některých částí zdá, že „tenhle riff už na nějakém albu měli“.

Tím se dostáváme ke čtvrté skladbě – „The Shattered Fortress“. Je to pátá a poslední píseň, která se věnuje léčení z alkoholové závislosti bubeníka Mikea Portnoye. Celý příběh je rozdělen do dvanácti částí a název má „Twelve-Step Suite“. Problém je v tom, že první song „The Glass Prison“ na albu „Six Degrees of Inner Turbulence“ byl skvělý, další část „This Dying Soul“ z něj vzala pár riffů, pár nových přidala, „The Root of All Evil“ udělalo to samé, pak znovu a znovu a vzniklo z toho „The Shattered Fortress“. Kolosální hybrid, který kombinuje v sobě snad všechny dobré části starších songů. Ty songy byly super, proč by se mi neměla líbit procházka po starších albech s třešničkou na dortu? Nebudu dělat, že mi vadí, že je to opakování a vykrádání sebe sama.

Další zajímavá část je otvírák „A Nightmare to Remember“, který měl mimochodem živou premiéru právě u nás, v Praze. Začíná hutnými tvrdými riffy a po chvíli poznáváme styl starých dobrých Dream Theater. Portnoy bubnuje opravdu zběsile, pořád ale technicky a přesně, Petrucci sází do hlav riffy a sóla, tomu přizvukuje Rudess s klávesami a Myung do toho hučí baskytarou. Musím pochválit LaBrieho, na albu podává velmi dobrý výkon stejně jako na koncertu. Ovšem mě absolutně neberou vokály, asi trochu zkreslené, o které se postaral Mike Portnoy a které se docela dost vyskytují právě v „A Nightmare to Remember“. Ta je o autonehodě, kterou prožil John Petrucci (kytarista).

Dále máme „A Rite of Passage“, kterou jsme taky měli možnost slyšet naživo, která ale hodně staví na chytlavosti refrénu, jinak nemá kromě jednoho riffu a sóla moc co nabídnout. Sice je to vůči Portnoyovi nefér, ale vůbec mě nevzala „The Best of Times“, kterou napsal svému umírajícímu otci. Srdceryvná balada plná vzpomínek na otce bohužel nezískala moje sympatie. Další balada „Wither“ není špatná, ale zase není úplně kulervoucí. Nejlepší na albu je ale epos „The Count of Tuscany“. Tahle píseň by měla být společně s několika dalšími definicí Dream Theater – má všechno, co od nich může člověk chtít. Riffy, změny tempa, chytlavý refrén, zajímavý příběh, dobrá sóla a vůbec instrumentální části, klidnou pasáž a finále, které postupně graduje. Excelentní.

Album rozhodně není perfektní. I když se mi „The Shattered Fortress“ líbí, nemůžu zapřít podobnosti v ostatních písních a to už by se stávat nemělo. Epická „The Count of Tuscany“ je výtečná, pak jsou na albu i dobré písně, pak dobré části v horších písních a pak nuda. Opravdu velcí fandové asi zuří, pro mě to zas tak špatné není a pro někoho, kdo do Dream Theater teprve proniká nebo k nim nemá takový vztah, je to asi skvělý odrazový bod a přinejmenším dobré rockové/metalové album.

Minirecenze

Skindred – Shark Bites and Dog Fights

Napsat komentář
Skindred - Shark Bites and Dog Fights
Země: Velká Británie
Žánr: alternative metal / reggae rock
Datum vydání: 1.9.2009
Label: Bieler Bros. Records

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Skindred se po dvou letech vrací na pulty obchodů, e-shopů, iTunes a prostě všemožně, kde se dá hudba získat. Vydavají totiž své další EP s názvem “Shark Bites and Dog Fights.” Skindred před dvěma lety nasadili vysokou laťku s albem “Roots Rock Riot”, které dosahovalo opravdu vysoké kvality, to se projevilo jak na prodaných kusech, tak vysokými hodnoceními v recenzích. Při oznámení dalšího alba se většina ptala na jednu otázku – povede se jim tento kousek zopakovat?

Při vydání singlů “Stand for Something” a “Electric Avenue” (cover od Eddyho Granta) to tak vypadalo. “Stand for Something” se vůbec řadí mezi top 3 písně, co skupina kdy vytvořila, a “Electric Avenue” si drží jejich klasický standard. Po poslechnutí celého alba budete ale mírně zklamáni. Songy jsou poměrně nezáživné a nemá nic společného se Skindred, jak je známe. Neutáhne to ani Benji Webbe, který zapadl do průměru se skupinou. Písně jsou pomalejší, není tu tolik tvrdá basovka, riffy ztrácejí svou šťávu a bicí ubraly na rychlosti. Zkrátka celé album je takové nezajímavé, nedodělané, jako by písně tvořili noc před vydáním. Výjimkou je již výše zmíněná “Stand for Something”, po ní následuje “You Can’t Stop It”, která ještě jakž takž jde, určitě nadprůměr na albu. Další na řade je “Electric Avenue”, a pak jako by se slehla zem po nápadech, prostě jako by se těmito skladbami vyčerpali a nic nového je nenapadlo. Písním chybí energie, šťáva a nasazení jako v albech minulých. Skupina se opět i pokusila o pár reggae songů, tentokrát ne moc povedeně. Písně “Corrupted” a “Who Are You?” si na albu své místo vůbec nezaslouží, jako by se Skindred vykašlali na svůj styl a zásady, kterých se drželi.

Poměrně kratší recenze, ale kritiky se na toto album dostalo už příliš. Skindred neoslnili, zklamali a zapadli do tmy. S minulými kousky “Roots Rock Riot” a “Babylon” to nemá nic společného. Výjimkou je snad pouze song “Stand for Something”, který ale bohužel sám celé album neutáhne. Nebýt této písně, hodnocení je podstatně nižší.

Minirecenze

Hatebreed – Hatebreed

Komentáře: 15
Hatebreed - Hatebreed
Země: USA
Žánr: hardcore
Datum vydání: 29.9.2009
Label: E1 Music

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 6/10
Seda – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K novince Hatebreed jsem přistupoval s mírným despektem. Před vydáním totiž kapela rozhlašovala, že si tam každý najde to svoje, a když tohle někdo řekne, já osobně to chápu jako snahu o oslovení většího počtu lidí, nebo-li cestu kompromisu, což je něco, co nemám zrovna v oblibě. Jasně, občas se ukáže, že se jedná pouze u můj předsudek a deska je kvalitní, jenže u “Hatebreed” se mé obavy vyplnily.

Abychom si rozuměli hned od začátku, rozhodně netvrdím, že je “Hatebreed” shit, to vůbec, přesto mám ale z alba mírně rozpačitý pocit. Kapela si sama na sebe upletla bič v podobě snahy o oslovení širšího spektra vyznavačů tvrdé muziky, a to mi radost zrovna nedělá. Neříkám, že progres nesmí být, ale jestli Hatebreed budou chtít i příště pokračovat tímhle stylem, asi je už na jejich cestě nebudu moct následovat.

Album ale začíná pěkně. První song “Become the Fuse” je přesně tou nakládačkou, jakou mám od Hatebreed rád. Kdo slyšel předchozí fošny, ví, o čem mluvím. Zato hned v druhé “Not My Master” se objevuje ono “něco navíc” (nazvěme to třeba snahou o multižánrovost), co mně osobně nesedí. V předehře refrénu se objevuje kytarová vyhrávka, která mi do stylu kapely prostě vůbec nepasuje. V tomhle případě mě to ale ještě neirituje nějak moc. Pořád nezahazuji flintu do žita a čekám, co se na mě z reprobeden vyvalí dál.

Několik dalších písní se mi vesměs líbí, některé víc (povedená videoklipovka “In Ashes They Shall Reap”), některé už méně (“Hands of a Dying Man”). Že mé obavy nakonec byly oprávněné, se naplno projevuje až v songu “No Halos for the Heartless”, kterou totálně kurví jakýsi popěvek, jenž na mě prostě působí jako přestřel. Tohle teda ne. Další “bomba” je “Every Lasting Scar”, kde se Jamey Jasta snaží jakoby o neřev, což mi naprosto trhá uši. A právě takovéhle “prkotinky” jsou tím, co mi na albu vadí.

Čím víc se “Hatebreed” blíží ke svému konci, tím horší pocit z ní. Když album poslouchám teď, končím někde kolem pátého songu a jsem spokojený. Oproti předchozímu “Supremacy” se tak jedná o citelný propad, čemuž napovídají i o dost nižší prodeje. Snad to pro Hatebreed bude signálem pro návrat k tomu, co jim jde nejlépe. Nepochybuji sice, že by nové písničky zanechaly kotle pod podiem chladnými, to mně osobně ale nestačí…

Minirecenze

Megadeth – Endgame

Komentáře: 12
Megadeth - Endgame
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 14.9.2009
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“Konec hry”… název nového alba Megadeth, který rozhodně neznamená konec pro skupinu. Jestli tohle album nevystřelí Mustaina a spol. zpátky na vrchol a do souboje o nejlepší desku roku, tak jsem bengálská tanečnice. Dámy a pánové, nebudu to tajit, tohle je absolutní pecka. Podle všeho to vypadá, že “Endgame” zachrání pověst mohutné kapely, která patří do Velké thrashové čtyřky a nepropadne se do sraček jako kolegové Metallica (která mě nepřesvědčila svou novinkou), Anthrax (šaškárny se sháněním vhodného zpěváka už jsou trapné) a Slayer (od kterých vůbec nic nečekám a myslím, že v tom nejsem sám).

Jak už někde Dave Mustaine říkal, námět k Endgame dostal po zhlédnutí jakéhosi dokumentu o Bushovi a americké politice, ve které se absolutně nevyznám, tak ji radši pitvat nebudu, ale můžu prozradit témata ostatních songů. Dave se kromě politiky na albu věnuje i bankovní loupeži (“44 minutes”) nebo závodění (“1,320′”). Jedním z hlavních důvodů, proč je deska prostě výborná, je změna kytaristy – místo tentokrát vzal Chris Broderick (známý z Nevermore a Jag Panzer), který se k Megadeth hodí asi jako Marty Friedman, který byl to nejlepší, co Megadeth potkalo.

“Endgame” sice nepřekoná klasiky, jako je “Countdown to Extinction”, ale dovolím si říct, že je stejně kvalitní. Posluchače dostane už prvním songem – instrumentálkou “Dialectic Chaos“, navazující do “This Day We Fight” (asi trochu po vzoru alba “So Far, So Good… So What!”), při které pravděpodobně budete říkat něco jako: “Jo, vole, Megadeth je zpátky!” Šílená sóla a melodie naznačují, že obě kytary jsou v dokonalé harmonii a kapela nalezla snovou sestavu.

Když nad tím tak přemýšlím, můžu s klidným srdcem říct, že na albu vlastně není žádná vyloženě špatná skladba. Možná by se našlo pár slabších míst, ale hned nastoupí něco co přitáhne vaši pozornost a ani chvíli se nebudete nudit. Nejslabší článek alba je asi balada “The Hardest Part of Letting Go… Sealed with a Kiss”, která se ale dá poslouchat a nedá se říct, že by se do alba hodila.

Dave je v dobré formě a zvládá si hrát s hlasem a nezapomíná ani na kytaru. Pořád mluvím jen o kytarách, tak skočíme na další nástroje. Shawn Drover odvádí dobrou práci, stejně jako James Lomenzo, který sice nedokáže nabídnout, co se týče hry na baskytaru, nic nového, ale taky dělá, co může. Díky křišťálově čisté produkci si ho užije každý, slyšet je opravdu každý tón.

“Endgame” je absolutní vítězství a doufám, že to tak pociťují i ostatní a nejen já, protože nechci slyšet že jsem zase přestřelil hodnocení (smích). No, možná jsem trochu subjektivní, jenže ona je to prostě BOMBA!

Recenze

Tenacious D – The Pick of Destiny

Komentáře: 14
Tenacious D - The Pick of Destiny
Země: USA
Žánr: comedy rock
Datum vydání: 14.11.2006
Label: Epic Records

Tracklist:
01. Kickapoo
02. Classico
03. Baby
04. Destiny
05. History
06. The Government Totally Sucks
07. Master Exploder
08. The Divide
09. Papagenu
10. Dude
11. Break In-City
12. Car Chase City
13. Beelzeboss
14. POD
15. The Metal

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Earthworm – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tenacious D je velice zvláštní skupina, která je vedena spíše herci než muzikanty. Kapela se do podvědomí fanoušků dostala až svým filmem, vydaným v roce 2006. Na svém kontě má Jack Black a Kyle Gass (nebo zkráceně JB a KG) dvě alba, film a DVD se záznamem ze svého koncertu. Tenacious D fungují už od roku 1994, v té době například měli svoji stejnojmennou show na televizní stanici HBO. S debutovým albem přišli v roce 2001, této práci se dostalo velice dobré kritiky, přestože songů tam máte asi jen pět, ostatní jsou jakési proslovy, různé situace a podobně. Tenacious D dokonce vystupovali i s legendární Metallicou na jednom koncertě, kde jí dělali předkapelu.

„The Pick of Destiny“ je vlastně soundtrack k jejich filmu. Film pojednává o vymyšleném vytvoření a vývoji jejich skupiny. Všechny písně, jak jdou po sobě, jdou stejně po sobě jako ve filmu. První píseň na albu, „Kickapoo“, v které hostuje i velice známý zpěvák Ronnie James Dio, je o smyšleném domově mladého JB, který uteče od rodiny a vydává se do Holywoodu, kde potkává KG a v songu „Classico“ máte jejich první (ve filmu) společné dílo. „Classico“ je předelaná minutová píseň od Johanna Sebastiana Bacha doplněná o velice komický text. Texty jsou největší sílou Tenacious D, herectví v krvi obou aktérů se prostě nezapře. Nástroje, které skupina používá, jsou dvě akustické kytary, neznamená to ale, že se nedočkáme pořadných riffů z elektriky nebo beatů z bicích, na tyto části si skupina vždy pozve nějaké hosty. Např. právě „Kickappo“ a „Classico“ jsou jedny z těch akustických, dále jsou to například třetí „Baby“, pátá „History“ nebo desátá „Dude“.

Největším vyvrcholením alba je definitivně třináctá „Beelzeboss“, tento song je dokonce vrcholem kapely. Píseň je dlouhá přes pět minut a pojednává o souboji s ďáblem, kterého se jim nakonec se štěstím povede poslat zpět do pekla. Tato píseň je hlavně o textu, a pokud jste neviděli film, song vám asi moc nedá, je to ale skutečně výborné. V ďáblově části (který miluje metal, protože je ďábel), máte „fucking-tasty riff“, to je prostě klasický metalový flák. „Beelzeboss“ se střídá z pomalého do rychlého, poté do chvíle nejistoty JB a KG, kteří nakonec předvedou své veledílo („masterpiece“), kterým pošlou ďábla zpět. Po ďáblovi na vás čeká „POD“ („Pick of destiny“), píseň, která se dočkala i svého videoklipu. A poslední je song s názvem „The Metal“, který pojednává o tom, že metal prostě nic v historii nepřekoná a že bude vždycky na vrcholu a krok před ostatními. „The Metal“ se také dostal do hry „Guitar Hero 3“.

„The Pick of Destiny“ je spíše soundtrackem a do filmu se výborně hodí. Na poslech máte o něco menší zážitek, pokud jste ale viděli film, který je velice povedený, opět si projdete chvíle a vtipné situace. Song „Beelzeboss“ si budete pouštět, až si ten text celý nakonec úplně zapamatujete. Tenacious D je zvláštní skupina, jejich největší specialitou jsou živé koncerty, a jestli tihle někdy do Čech přijedou, neměl by si je nechat ujít nikdo. Bude vás čekat skvělá, nezapomenutelná show.