Archiv štítku: black metal

Kampfar – Mare

Kampfar - Mare
Země: Norsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 25.3.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Mare
02. Ildstemmer
03. Huldreland
04. Bergtatt
05. Trolldomspakt
06. Volvevers
07. Blitzwitch
08. Nattgang
09. Altergang

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kampfar jsem měl vždy opravdu rád. Je to kapela s naprosto unikátním feelingem a jasně rozpoznatelným zvukem. První dvě desky “Mellom Skogkledde Aaser” (1997) a “Fra Underverdenen” (1999) bych se nebál ani náhodou označit za klenoty pohanského black metalu. I nahrávky po sedmileté pauze (žádný rozpad – Kampfar během té doby jen tak trochu pospávali) jsou úžasné, a to jak “Kvass” (2006), tak “Heimgang” (2008). Skupina vždy tvrdila, že ona velice specifická atmosféra jejich hudby pramení z kombinace hudebního cítění dvou hlavních protagonistů, kteří Kampfar v roku 1994 nastartovali (až do roku 2003 šlo o dvoučlenný projekt) – black metalových kořenů zpěváka (a dříve i bubeníka) Dolka a folkových kořenů kytaristy (dříve i baskytaristy) Thomase. Jenže před vydáním pátého dlouhohrajícího opus “Mare” nastala otázka, jíž si fanoušci kapely do té doby snad ani nepřipouštěli, že by mohla nastat – co se stane, když jeden z této ústřední dvojice odejde? Ztratí pak Kampfar svou charakteristickou tvář, díky níž jsou tím, čím jsou?

Thomas, jehož typická kytara byla po dlouhé roky zřejmě tím největším poznávacím znamením Kampfar, svůj odchod oznámil v prosinci loňského roku. Stačí si trochu ujasnit časové období a je nad slunce jasné, že “Mare” na výše položenou otázku odpovídá tak napůl. Na jednu stranu se Thomas už na nahrávání novinky nepodílel, ale svůj otisk na albu zanechal při skládání materiálu. Upřímně by mě velice zajímalo, na kterých skladbách konkrétně se podílel, neboť některé položky “Mare” znějí přesně v duchu v Kampfar, zatímco v jiných se onen pohanský feeling, podpořený mrazivý melodiemi, ustupuje spíše klasičtějšímu pojetí (melodického) black metalu. Jako kdyby Thomas do některých písní vložil svůj um a do některých ne.

Nechápejte mne špatně. “Mare” je stále relativně dobré album a některé skladby jsou opravdu skvělé, viz třeba “Huldreland”, “Bergtatt” nebo “Volvevers”… jiné ale, proč chodit kolem horké kaše, vcelku dost zaostávají, jako například “Ildstemmer” nebo nemastná-neslaná “Blitzwitch”. A to mně osobně přijde opravdu škoda, jelikož od Kampfar jsme byli vždy zvyklí na požitkářský posluchačský zážitek od první vteřiny do poslední. Z tohoto důvodu si dovolím tvrdit, že “Mare” je nejspíše to nejslabší album, jaké kdy Kampfar vydali. Není vyloženě špatné, jen nejméně povedené… nebo konkrétněji řečeno, jisté písničky jej trochu táhnou dolů.

Kapela po odchodu jednoho ze svých hlavních tahounů snad ani nemůže zůstat stejná, což uznávám a respektuji a zároveň nemám rozhodně nic proti progresi (byť svým způsobem “vynucené”), ale jsem toho názoru, že se progrese musí držet v rozumných mantinelech… myšleno, že musí zachovat ducha skupiny. A to se “Mare” nedaří na 100%. Nerad to říkám, zvláště v případě Kampfar, jejichž hudbu jsem vždy považoval za výjimečnou, ale novinka z jejich dílny je pro mne osobně spíše zklamáním.

Kampfar

Přese všechno na mě “Mare” působí spíš jako v takovém mezidobí, jako odraz vakua mezi obdobím KampfarThomasem a obdobím Kampfar bez Thomase. Jsem toho názoru, že až další deska naplno ukáže, jak moc je kapela bez jednoho ze svých hlavních pilířů ještě životaschopná. Ale to už se bavíme o budoucnosti, k níž máme ještě relativně daleko. Co se týče samotného “Mare”, já osobně si jej koupím – už jen z toho důvodu, aby mi na polici na místě vyhrazeném pro Kampfar nechyběl jeden dílek skládanky… pokud ale dostanu zase někdy chuť na dávku mrazivého pohanského black metalu, myslím, že sáhnu radši po starších fošnách Kampfar


Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa

Moonsorrow - Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Země: Finsko
Žánr: folk / pagan / black metal
Datum vydání: 21.2.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Tähtedön
02. Hävitetty
03. Muinaiset
04. Nälkä, väsymys ja epätoivo
05. Huuto
06. Kuolleille
07. Kuolleiden maa

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Čím jsem starší a mé hudební obzory širší, tím více se ztotožňuji s některými názory zkušenějších posluchačů. V tomto případě mám na mysli fakt (můžete s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím naděláte), že současný pagan/folk metal trpí tragickou nadprodukcí průměrných až podprůměrných kapel, jež se vezou na vlně popularity tohoto hudebního odvětví a které rostou jak houby po dešti. V této plytké záplavě je pak stále těžší najít skutečnou kvalitu, originalitu a krásu. Bohůmdík, žánr nezemřel spolu s Quorthonem a jeho ikonickým počinem Bathory, a tak se i my pozdějšího data výroby můžeme těšit nestrojené velkoleposti starých mýtů a ság. Nevěříte? Pak odložte strach a vydejte se za horizont. Za ten samý horizont, který se vyjímá na obalu nejnovější desky Moonsorrow

Hned na začátek bych rád podotkl, že “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” je první album Moonsorrow, se kterým jsem se setkal zevrubněji než z doslechu. Nemohu jej tedy porovnávat s vychvalovanými předchůdci, což ale na druhou stranu otevírá prostor pro objektivní zhodnocení a můžete si být jisti, že všechny mé dojmy z něj jsou nezkreslené a upřímné. A že to nejsou dojmy ledajaké. Hned první tóny skladby “Tähdetön” napovídají, že posluchače čeká těžkopádná, drtivá ale přesto vznešená atmosféra, z níž odkapává roztátý sníh rovnou měrou namíchaný s krví prolitou na bojišti. Ano, přesně tak, tohle není žádná sranda, která se nejlépe poslouchá nad sklenkou něčeho ostřejšího. Tohle je hudba, která odhaluje ty temnější a krvavější stránky severské historie…

Čím déle album poslouchám, tím více se mě zmocňuje přesvědčení, že vytrhávat jakoukoli jeho složku z fungujícího a dokonale organického kontextu by přineslo víc škody než užitku. Přesto ale neodolám a musím zmínit fantasticky zkreslené kytary, nezaměnitelné melodie a naléhavý vokál Villeho Sorvaliho. Když k tomu přičtete ještě ve své pomalosti dokonale vznosné riffy, je nasnadě, že stačí zavřít oči, popustit uzdu fantazie a hudba ožije. A jak tak posloucháte, postupně vám dochází, kolik toho hudba Moonsorrow sdílí s písněmi bardů, kteří zmizeli v propadlišti dějin a zbyli po nich jen nápěvy. Ano, i přes drsný zevnějšek se ní totiž ukrývá ona nádherná melancholie, tak typická pro dávno zapomenuté příběhy a právě proto se jedná o mnohem víc než pusté řezání do kytar a opěvování vikinské statečnosti. To je ta přidaná hodnota, která činí Moonsorrow výjimečnými. Oni nezpívají písně, oni vypráví příběhy, ke kterým odkudsi hraje špičkový soundtrack…

Osobně obdivuji většinu umělců, kteří jsou schopni stvořit skladby delší než dlouhé tak, aby nenudily. V tomto směru patří Moonsorrow mezi pár neochvějných jistot, na které se lze v současnosti spolehnou a Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” to jenom potvrzuje. Celková stopáž jen lehce přes hodinu tomu při počtu stop moc nenasvědčuje, ale když se vezme v potaz, že regulérní skladby jsou na albu čtyři, nelze než smeknout. Tři krátká a vzájemně velmi podobná intermezza nelze hodnotit a slouží hlavně pro vytvoření dojmu cesty. Ta, tedy jestli jsem vše správně pochopil, vede skrze říši mrtvých a po pochopení všech stránek lehkého konceptu, který se vine celým albem musím říct, že je to cesta skutečně působivá.

Moonsorrow

Dlouholetý fanoušek Moonsorrow si na desku jistě udělal názor již dávno, tuhle recenzi s klidným srdcem pomine, a pokud si ji přeci jen přečte, je klidně možné, že s mým hodnocením nebude souhlasit. Těm ostatním ale říkám, že je “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” skvělé dílo. Sice ne úplně dokonalé, ale nepřehlédnutelně vyčnívá nad současnou pokleslou úroveň nebohého žánru. Pokud jste do dneška Moonsorrow neznali, věřte, že trpělivost při prvních posleších se několikanásobně vrátí a dost možná se stane, že se skrze novinku zamilujete i do zbytku tvorby téhle výjimečné skupiny stejně, jako se to stalo mně. A když nad tím tak přemýšlím, i tohle je potřeba zohlednit při finálním verdiktu…


Další názory:

Jestli něco Moonsorrow doopravdy umí, tak to jsou sáhodlouhé monumentální eposy. Obávám se, že předchozí geniální odysseu “Viides Luku: Hävitetty” už zřejmě nikdy nepřekonají, avšak i tak nejde o kvalitách jejich nového díla “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” pochybovat. Na desce se snoubí a vzájemně proplétá chladná epická atmoféra a melancholie s esencí krásné, ale drsné přírody mrazivého severu. Výsledkem je nahrávka, od níž se lze jen těžko odtrhnout. Takhle se má dělat pagan metal!
H.


Necronoclast – Ashes

Necronoclast - Ashes
Země: Velká Británie
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.2.2011
Label: Moribund Records

Tracklist:
01. Serpents
02. Looking Glass
03. Ashes
04. Ravenous
05. Ghostways
06. Veil of Flies
07. Kajicnické šaty

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

Popravdě řečeno, nejsem nějaký extrémní znalec předchozí tvorby jednočlenného skotského projektu Necronoclast. Vlastně jsem všehovšudy slyšel pouze poslední desku “Haven”, která mne však zaujala, tudíž jsem neměl důvod nepodívat se na zoubek také aktuální “Ashes”, s jejímž obsahem si vás teď dovolím seznámit…

Necronoclast se prezentují, řekněme, staromilsky laděným black metalem s krásně “chrastivým” zvukem. Prim hraje, jak už to u podobných záležitostí bývá, samozřejmě atmosféra. O vybroušené technice či bezchybné produkci si nechte zdát, Necronoclast sázejí spíše na hudební minimalismus… jedná se však o zápor? Dle mého názoru nikoliv! Lepší hudba s jednoduchou formou, ale skrytým obsahem, než hudba s formou vypulírovanou, ale bez vnitřního obsahu. Ne každý ale dokáže do záměrné jednoduchosti dostat onu hloubku a neuchopitelnou atmosféru, byť se o to mnozí pokoušejí. Zrovna v případě Necronoclast se nebojím prohlásit, že se záměr povedl. Nenechte se zmýlit, nejedná se samozřejmě o nic v životě nevídaného, neslyšeného, asi každému se při poslechu vybaví nějaké to jméno ze staré dobré norské školy, to však nemění nic na tom, že “Ashes” je deska hodná poslechu. A tím je ve své podstatě řečeno vše. Pokud vás popis na atmosféře postaveného black metalu nepřesvědčil, nepřesvědčí vás ani řádky následující…

Těšit se můžete samozřejmě na klepačky, například hned úvodní “Serpents” budiž důkazem, ale Greg Edwards, jediný člen Necronoclast (někoho možná překvapí absence nějakého zlo pseudonymu), se nebojí ani bahenních, funerálních temp. Když o tom tak přemýšlím, ony ty umíračky vlastně tvoří v podstatě polovinu “Ashes”, což však není negativum, tedy alespoň pro mne ne. Už dávno zastávám názor, že, když se ví, jak na to, dokáže pomalý black metal drtit s ještě větší účinností než klasická sypanice. Necronoclast každopádně ví, do čeho píchnout. Pomalé pasáže jsou správně ponuré, naopak když přijde něco rychlejšího, vždy to má kýžený dopad na posluchače.

Největší sílu nahrávky bych viděl v kytarové práci. Jestli totiž něčím hudba Necronoclast disponuje – a o “Ashes” to platí tuplem – je to vrchovatá porce mrazivých kytarových melodií. Co je mi sympatické, Necronoclast se nesnaží o žádné hitovky – veškeré ty melodie a vyhrávky jsou zastrčeny spíše vespod, aby je posluchač vnímal spíš podvědomě. Výsledkem je spousta silných, jasně odlišitelných momentů, aniž by byla ohrožena surová black metalová atmosféra. Skladby “táhnou za jeden provaz” a drží pospolu, ale nevpíjejí se do sebe.

Mezi nejsilnější kusy bych řadil hned druhou “Looking Glass”, která se rozjíždí ve středním tempu, aby se nakonec zvrhla do infernální hoblovačky s ukrytým vybrnkáváním pod kytarovou hradbou. Titulní “Ashes”, nejdelší položka na desce, velice umně předvádí střídání chorobných pomalých pasáží s výbuchy agrese. Velice rád mám rovněž předposlední “Veil of Flies” s až apokalyptickým závěrem. Už jen podle názvu slibuje něco speciálního také závěrečná “Kajicnické šaty”. A ono, světe div se, tomu tak doopravdy je. Jedná se o nejmelodičtější skladbu “Ashes” s atmosférou tak silnou, že bych se ji nebál označit za úplný vrchol desky.

Necronoclast

Zvuk nahrávky je přesně dle mého gusta. Výše jsem zmiňoval, že nemáte čekat bezchybnou produkci… je to otázka pohledu, protože takovýhle sound má dle mého názoru k dokonalosti mnohem blíže než nějaká sterilní, počítačem vyhnaná srajda. Nádherně organické, přímo pulzující pod ušima; není žádné vrzaní staré konzervy nebo bzučení včel, přesto krásné zašpiněné. K tomu si připočtěte ještě opravdu povedenou grafickou stránku (ten obal je bomba!) a máme před sebou desku, do níž se na dnešní přecpané scéně vyplatí zainvestovat. Opakuji, nejedná se o tu nejoriginálnější záležitost, jakou jste kdy slyšeli, ale to nic nemění na tom, že “Ashes” má něco “málo” do sebe. Je to lepší, než by se na první pohled mohlo zdát!


Burzum – Fallen

Burzum - Fallen
Země: Norsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 7.3.2011
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. Fra Verdenstreet
02. Jeg faller
03. Valen
04. Vanvidd
05. Enhver til sitt
06. Budstikken
07. Til Hel og tilbake igjen

Odkazy:
web

Když byl Varg Vikernes, lídr kultovních Burzum a sám o sobě živoucí legenda svého žánru, propuštěn před dvěma roky po 15 letech z vězení na svobodu a když o rok později vydal desku “Belus”, bylo z toho na metalové scéně velké pozdvižení. Od nadšených, ba přímo fanatických ohlasů, přes ty střízlivější či skeptické, až k těm záporným, které tvrdily, že si chce Varg na své legendárnosti na stará kolena trochu přilepšit. Ať už byly jeho motivy jakékoliv, “Belus” byla deska, jež se vydala proti proudu času, oživila ducha 90. let, klasická a přesto jiná, deska tak zpátečnická, až byla v porovnání se vším dnešním sterilním metalem pokroková. Jak se s tím kdo popasoval, jeho věc. Než se však člověk nadál, Varg přichází po roce takřka na den přesně s novým počinem. Tentokráte však potichu, nenápadně, bez jakéhokoliv napětí…

Na Burzum jsem měl vždy kromě úchvatné atmosféry velice rád jednu věc – ta hudba je i přes svou zdánlivou jednoduchost tak hluboká, neopakovatelná, unikátní, že ji nejde napodobit, byť se o to mnozí pokoušeli a stále pokoušejí. Zároveň však v rámci tohoto specifického zvuku zní každá samostatná deska naprosto specificky – všechny burzumovské, přece ale každá jiná… Po mnoha soustředěných posleších “Fallen” mohu s klidem prohlásit, že to platí i o něm. Pokud se vám kdy v minulosti Burzum líbil, už jen tohle vám stačí, abyste věděli, že ani s “Fallen” nebudete zklamáni (ačkoliv nepochybuji o tom, že každý příznivec už desku slyšel). Ale pro ty ostatní pokračujme dále…

Těžko říct, jestli se “Fallen” podobá nějaké desce Burzum z minulosti. Na jednu stranu zde najdete dozvuky v podstatě všech minulých děl, ale nedá se říct, že by se novinka za některou starší deskou vyloženě obracela. Varg Vikernes udržuje charakteristickou tvář a zvuk skupiny, ale nesnaží se tak úplně kopírovat postupy svých legendárních alb. “Fallen” (a ostatně to platí i o “Belus”) zní jako z hloubi 90. let, ale i tak je zároveň někde jinde. Ono přece jenom opakovat opusy jako “Det som engang var” nebo “Hvis lyset tar oss” (nebo “Burzum” nebo “Filosofem” – ať je tu máme rovnou všechny) dost dobře nejde, jelikož ty nahrávky vznikaly v úplně jiné době a jiném prostředí, přesto je na “Fallen” znát, že pochází od stejného člověka. Jako kdyby Varg v nové éře pokračoval přesně tam, kde kdysi skončil. Ale to je jedna z věcí, které mne na nových počinech Burzum fascinuje – ta hudba je jaksi “zakonzervována”, stejně jako byl “zakonzervován” a izolován od světa Varg po dlouhé roky ve věznici, ignorující v podstatě posledních deset, ne-li více let hudebního vývoje na metalové scéně.

Spousta i nových kapel se sice do zlatých let black metalu neustále obrací a snaží se je opět oživit, ale to je pouze snaha; oproti tomu hudba Burzum první polovinu 90. let v podstatě nikdy neopustila, pořád v oné éře žije a pokračuje v ní. Je tohle vlastně klad nebo zápor? Toť samozřejmě otázka, jíž si musí zodpovědět každý sám za sebe. Já osobně jsem staromilec a staré nahrávky (čímž nemyslím konkrétně jen Burzum, ale starou muziku obecně) mi lecčíms imponují, v jejich útrobách je ukrytá jistá specifická atmosféra, kterou dnešní skupiny už prostě nemají. Pouze sem tam, čas od času se některé ze starých kapel povede onen plamínek té unikátní nálady archivních desek na okamžik oživit – okamžitě mne napadne třeba finský kult Beherit, jejichž dva roky starý opus “Engram” má neuvěřitelnou sílu, nebo… nebo třeba právě Burzum s deskami “Belus” a “Fallen”. Ale tím jsem trochu odběhnul od výše položené otázky. Pokud si podobně jako já libujete v nedokonalém a lehce zastřeném zvuku, jenž má však hloubku, a potrpíte si na atmosféře, jistě z podobných závanů starých metalových časů, jako je “Fallen”, musíte být nadšení.

Burzum

Přes to všechno má “Fallen” jedno velké ALE. Vše, co jsem v předchozích řádcích nastínil, samozřejmě beze zbytku platí, alespoň dle mého názoru, naznačil jsem však také nepřímo, že Varg Vikernes nestojí na místě a s každou deskou se posouvá o kousek dále. A na “Fallen” je to opravdu znát. Samotný hlavní protagonista před vydáním sliboval, že tentokrát trochu více experimentoval; ono jisté změně napovídal už na poměry Burzum netypický obal, pro nějž byla použita malba “Élégie” z roku 1899 od francouzské realisty William-Adolphe Bouguereaua (1825-1905; originál obrazu zde). Člověk se možná bude divit, když hudba Burzum (alespoň mně) vždy asociovala spíše mrazivou norskou přírodu a hluboké lesy, ale ona obálka atmosféru “Fallen” vystihuje v podstatě dokonale. A ještě překvapivější je, že – jak již bylo řečeno výše – to stále funguje. “Fallen” na mě působí… klidně. Nechce se mi říkat přímo “pohodově” nebo “relaxačně”, neboť to nejsou ta úplně pravá slova, ale album doopravdy vyzařuje jakýsi vnitřní klid. A to se, považte, stále bavíme o black metalu. Navíc, další husarský kousek, tuto poklidnou náladu nenarušuje ani fakt, že nechybí ani o něco rychlejší skladby jako například “Vanvidd”.

Varg na “Fallen” sliboval návrat ambientních poloh hudby Burzum. V tomto ohledu bych možná viděl jedinou menší mušku desky, neboť posluchač natěšený na nové klávesové eposy dostane jen intro “Fra Verdenstreet” a outro “Til Hel og tilbake igjen”, které samy o sobě nejsou kdovíjakým zázrakem, je však pravda, že v rámci celku fungují, což je sice důležité, ale o nádherných skladbách jako “Tomhet” nebo “Han som reiste” (pokud se nechceme dostat až k vychvalování čistě ambientních počinů Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf”) nemůže být ani řeč.

Burzum

Velice specifické pro “Fallen” je rovněž relativně hojné využití čistého vokálu, což v hudbě Burzum nikdy nebývalo, alespoň ne v takové míře. Ano, náznaky byly už na “Belus”, stačí vzpomenout střední a závěrečnou pasáž v písni “Kaimadalthas’ nedstigning”, ale to má hodně daleko k tomu, čeho jsme svědky ve skladbách “Jeg faller”, “Valen” a “Budstikken”. A opět se musím opakovat – člověk až žasne, jak to všechno vychází a jak to do sebe zapadá; jako kdyby čistý zpěv k Burzum patřil odjakživa. Ještě pořád máte pocit, že Vargova hudba stojí na místě?

Těžko se počin jako “Fallen” hodnotí, těžko. Přece jen se jedná o velice specifickou záležitost, která nemusí sednout každému – už jen z toho důvodu se nedá hudba Burzum objektivně “zapsat” číselným hodnocením. Co se týče mého osobního názoru, já mám k muzice Burzum možná až osobní vztah. Ať už Varg Vikernes udělal cokoliv (a že vražda a pálení historických památek není nic menšího než ve své podstatě neodpustitelné selhání jedince jako člověka), ať už řekl cokoliv (a že zrovna on toho už nakecal opravdu hodně a v mnoha případech se jednalo o věci, nad nimiž musí rozumný člověk kroutit hlavou), jeho hudba vždy byla a je geniální. To neberte prosím jako prázdnou frázi – geniální se vším všudy. To je důvod proč mám sto chutí udělit “Fallen” absolutní hodnocení. Avšak jak jsem již podotkl, není to hudba, jež by se dala změřit šuplerou a narvat do čísel – proto jsem se nakonec rozhodl ponechat “Fallen” bez hodnocení… předchozí odstavce nechť mluví místo čísel…


Vreid – V

Vreid - V
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.2.2011
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Arche
02. The Blood Eagle
03. Wolverine Bastards
04. The Sound of the River
05. Fire on the Mountain
06. The Others and the Look
07. Slave
08. Welcome to the Asylum
09. Then We Die

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Novinka “V” má v kariéře Vreid velice specifické postavení, pro jehož objasnění se musíme podívat trochu do historie. V roce 1994 vzniká v norském městě Sogndal skupina Windir, jež se zanedlouho stává jedním z průkopníků viking metalu (nebavíme se teď o těch uchcaných hopsačkách, které má většina lidí v dnešní době tendenci považovat za viking metal, ale o té původní podobě stylu – surové a temné, která má velice blízko k black metalu). Windir postupem času vydali čtyři desky, díky nimž jsou dnes považováni za veličinu své stylu, a možná by ve vydávání pokračovali až doteď, nebýt smrti hlavní postavy, Valfara, umrznuvšího ve sněhové bouři v roce 2004. Zbylí členové se rozhodli nepokračovat pod zavedeným jménem, ale založit novou skupinu (odehrán byl jen jeden vzpomínkový koncert, později vydaný jako DVD “SognaMetal”, a taktéž vyšla kompilačka “Valfar, ein Windir”). A v této chvíli přichází čas Vreid, neboť právě to je ona nová skupina. Tři z pohrobků Windir si k sobě přizvali nového kytaristu a společně se posunuli k čistějšímu pojetí black metalu (ačkoliv odkaz Windir v jejich hudbě lze vystopovat, což je ovšem logické). Tím se pomalu dostáváme k zásadnímu postavení páté desky “V” – v roce 2009 totiž Vreid opouští onen nový kytarista Ese a ke kapele se přidává starý parťák z Windir, díky čemuž je spojení mezi současnou a předchozí formací ještě silnější.

Ona změna v sestavě (mimochodem vůbec první v historii samotných Vreid) však není jedinou zásadní novinkou spjatou s “V”. Nebo je právě naopak natolik zásadní, že zapříčinila ještě další podstatnou změnu, jíž je velice znatelná progrese ve zvuku kapely, což je slyšitelné hned na první poslech. Zatímco předchozí čtyři desky šly více či méně charakterizovat jako black metal, u “V” bych se nebál dodat přívlastek progresivní, a to v plném významu tohoto slova. Obecným znakem “V” je velice nápaditá struktura jednotlivých skladeb, které se přelévají od vpravdě black metalových pasáží (a že jde narazit i na kousky, které jako by vypadly ze začátku 90. let!) přes ty black’n’rollové až k epickým sólům a vyhrávkám nebo k opravdu pomalým, atmosférou prodchnutým mezihrám, třebas i akustických či odzpívaných čistým vokálem.

První polovina úvodní skladby “Arche” ještě takovou změnu, snad s výjimkou velice výrazné sólové kytary, nenaznačuje. Změna přichází se sólem, jež přechází do výtečného atmosférického partu, vrcholícím v závěru mohutnými riffy. Oproti tomu začátek druhé “The Blood Eagle” dá vzpomenout na nejlepší roky norské black metalové školy z první poloviny 90. let, to však rychle přechází šlapavého marše. A následně opět pomalá, melancholií prodchnutá pasáž, po níž následuje rychlejší variace na riff z první poloviny songu. Následující “Wolverine Bastards” člověka uzemní black metalovou divokostí, ale nenechte se zmást – i zde vás čeká další klidné intermezzo s úžasnou sólující kytarou. O videoklipové “The Sound of the River” se skvostným refrénem a velice proměnlivými náladami, působivé “Fire on the Mountain” (ten závěr, to je bomba!), ale i o dalších následujících skladbách ani nemluvě. Co se tímto obšírným popisem vlastně snažím říct? Že si na “V” rozhodně smlsnou ti, kteří mají v oblibě muziku, jež není tak lehce předvídatelná. Na první poslech je to svým způsobem dosti silná nálož a člověk opravdu nemá tušení, co na něj vybafne za rohem, ale to je snad dobře, což? Na první poslech to však není, to mi věřte – až po důkladném a mnohačetném prozkoumávání “V” mohu prohlásit, že se jedná o desku opravdu skvělou. Nejspíše to bude znít jako to nejobehranější recenzentské klišé, ale jedná se o záležitost, jež roste až s opakovaným vstřebáváním, což je věc, kterou já osobně považuji za jeden z nejdůležitějších aspektů pro vytvoření kvalitní nahrávky, nad níž budu ochoten trávit svůj čas. Vždyť koho by bavila alba, o nichž po prvním ochutnání víte vše?

Celou dobu tu hovořím o progresi a velkém skoku, avšak pokud si člověk poslechne desky Vreid za sebou, zjistí, že se nejedná o násilné tlačení se kamsi, kde to bylo kapele dříve cizí. Obdobné progresivní a atmosférické náznkay byly přítomny už na předchozí “Milorg”, Vreid je však na “V” dotáhli, jak se tak říká, na vyšší level a stvořili tak desku, která je tou nejrozmanitější položkou jejich diskografie, ale svým způsobem i tou nejkomplexnější. Že se to vzájemně vylučuje? Ale kdeže, co vás nemá! Stačí jen poslouchat! Označení “V” jako nejlepšího počinu skupiny bych se sice bál, už jen z toho důvodu, co Vreid nahráli v minulosti, že se však jedná velice kvalitní fošnu, o tom myslím není pochyb.

Rozhodně jde přinejmenším o desku, díky níž se Vreid posunuli opět o krok dále ve svém vývoji. Nabízí se hnidopišská otázka, zdali je to krok tím správným směrem. Ať se na to dívám jak se na to dívám z jakékoliv strany, já si myslím, že ano – ten směr je správný. Progrese musí být a pokud je smysluplná, což v případě Vreid dle mého názoru je, tak to rozhodně oceňuji. Nedovolím si označit nějaký vrchol “V”, jelikož těch vrcholů tam je prostě hodně. První polovina, druhá polovina, není rozdíl – kvalita od začátku do konce. Prozatím dávám velice silnou osmičku, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem neuvažoval i o 8,5. Ani tak ale další zvednutí nevylučuji. Shrnuto podtrženo – skvělá věc.


Iskald – The Sun I Carried Alone

Iskald - The Sun I Carried Alone
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 17.1.2011
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Alucinor
02. Under the Black Moon
03. Natt utover havet
04. Forged by Wolves
05. I lys mørket
06. The Sun I Carried Alone
07. Rigor Mortis
08. These Dreams Divine
09. Burning Bridges

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

S Iskald mám, přiznám se, stále tak trošičku problém. Ani po poslechu třetího alba “The Sun I Carried Alone” stále nevím, jestli si mám tuto relativně ještě pořád mladou kapelu zařadit mezi nepřeberné množství skupin, které jsou sice vcelku dobré a solidní, ale nikterak výjimečné, nebo jestli mají Iskald šanci přehoupnout se do o poznání méně početné smetánky výborných kapel. Což o to, potenciál se v tvorbě tohoto norského dua jistě ukrývá, o tom není pochyb – to bylo celkem jasné už s první deskou “Shades of Misery” z roku 2006, ale stále mi v jejich muzice chybí nějaký ten kousíček navíc, punc originality, cokoliv. Prostě něco, díky čemu by Iskald proměnili nezpochybnitelný potenciál v opravdovou kvalitu.

“The Sun I Carried Alone” rozhodně není zlým albem. Poslouchá se velice dobře, obsahuje nejeden opravdu skvělý nápad – v podstatě v každém songu na posluchače nějaký vykoukne, ať už je to třeba kytarová melodie, v některých pasážích výrazně do popředí vytažená baskytara, ale klidně i čistý zpěv v jedné písni. I přes to všechno však “The Sun I Carried Alone” něco málo chybí. Jistě to znáte sami – člověk desku poslouchá, neshledává na ní nic špatného, zároveň však ale nedisponuje ničím, co by jej donutilo si ji pustit znovu. Skvělou nahrávku poznáte tak, že se od jejího poslechu za žádnou cenu neodlepíte; když ale poslouchám “The Sun I Carried Alone”, klidně si v průběhu odskočím na záchod a ani tu muziku nepozastavím.

Velká nevýhoda novinky Iskald tkví v tom, že neobsahuje žádnou jasnou “hitovku”, čímž samozřejmě nemám na mysli nějakou vlezlou odrhovačku, ale skladbu, jež by vás chytla napoprvé, napodruhé a jíž byste si ihned zapamatovali. To by samo o sobě zas takový problém být nemuselo – s přehledem vám tu vysypu obrovské množství nehitových desek, za které bych se nebál dát ruku do ohně – takové nahrávky vás ale musí dostat něčím jiným – celkovým vyzněním a atmosférou. Jenže ani v tom ohledu “The Sun I Carried Alone” zrovna neexceluje. Abych vám nějak lépe osvětlil, Iskald rozhodně mají dobré nápady, to ano, jen je nedokáží opravdu smysluplně zasadit do kontextu, čímž jsou jejich alba složená z velice dobrých detailů, jako celek však pokulhávají.

Podobně rozháraná je kapela i ve svém stylu. Hrají sice black metal, ale jsou příliš melodičtí a málo “zlí” na to, aby se vešli škatulky čistokrevné podoby stylu, avšak nejsou melodičtí natolik, abych se je nebál označit za melodický black metal. Hrají něco “mezi”, přičemž nějak podobně se to má i s kvalitou “The Sun I Carried Alone” – výsledek zůstal tak někde na půl cesty. Jako kdyby před cílem Iskald došel dech. Bráno čistě z objektivního hlediska, a to se týče i technických záležitostí či grafiky (zrovna tu měli Iskald vždy na úrovni), je všechno v pořádku, zbývá už jen dodat onu pověstnou třešničku na dortu…

Budu se nejspíš opakovat, ale i přesto, co jsem řekl výše, potenciál tihle Norové bezesporu mají. Dle mého názoru není “The Sun I Carried Alone” to úplně nejlepší, co ze sebe mohou dostat, a jsem přesvědčen, že na dalších počinech půjdou o hodně nahoru. Jak říkám, nedostatkem dílčích nápadů netrpí, tudíž jen stačí popostrčit to tím správným směrem a hned bude na světě výborná nahrávka. “The Sun I Carried Alone” je prostě a jednoduše lehce nadprůměrná věc, jejímž poslechem rozhodně nic nezkazíte, na druhou stranu ale ani nic moc extra nezískáte.


Helrunar – Sól

Helrunar - Sól
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.1.2011
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
I. Sól I – Der Dorn im Nebel
01. Gefrierpunkt
02. Kollapsar
03. Under dem Gletscher
04. Nebelspinne
05. Praeludium Eclipsis
06. Tiefer als der Tag
07. Nur Fragmente…
08. Ende 1.3

II. Sól II – Zweige der Erinnerung
01. Europa nach dem Eis
02. Aschevolk
03. Die Mühle
04. Rattenkönig
05. Moorgänger
06. Lichtmess
07. Sól

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Nemám tucha, jak to vypadalo na debutu “Frostnacht” z roku 2005, neboť ten jsem doposud neslyšel, ale na čtyři léta staré desce “Baldr ok íss” předvádělo duo Helrunar (tehdá vlastně ještě trio) velice povedený, pohansky laděný black metal. Až se člověk divil. Jak se totiž v jedné větě zmíní Německo a jakákoliv hudební souvislost s pohanstvím, hned si začínám myslet něco o pivem nasáklých, kýčovitých srajdách. Jedna kapela jako druhá a všechny stejně špatné – kvalitní to klystýr pro ubohého posluchače. Ale jak nás učí známé pořekadlo – čest výjimkám, a to je i případ právě Helrunar. Zapomeňte na imbecilní alkoholové skotačení, Helrunar, to je, nebojím se říci, opravdu sofistikovaná muzika. Skupina si potrpí na kvalitní, s rozvahou budované atmosféře mlhou opředených časů a míst…

Přesto by se na první pohled mohlo zdát, že si Helrunar s novinkou “Sól” ukousli možná až moc velké sousto. Jedná se totiž o hodinu a půl dlouhé dílo, skládající ze dvou částí “Sól I – Der Dorn im Nebel” a “Sól II – Zweige der Erinnerung” (technická poznámka – “Sól II” je spodní obal, “Sól I” prostředí a ten vrchní náleží společnému vydání – obě desky vyšly jako separátní digipacky a pak také společně jako na 1000 kusů limitovaný luxusní artbook s úctyhodným 54 stránkovým bookletem). Hodina a půl, to už je opravdu moře času, moře, které skýtá mnohá úskalí. Na jednu stranu má skupina možnost na tak obrovské ploše rozehrát vskutku velkolepou hru, budovat atmosféru, pracovat s konceptem, hrát si s kompozicí, a pokud tohle všech zvládne, může vzniknout opravdové veledílo v plném rozsahu významu tohoto slova, majstrštyk, který bude brát dech. Jedním dechem je však nutné dodat, že na něco takového musí míti ona skupina opravdu, jak se říká, Filipa, jinak místo epického monumentu může vzniknout rozblemcaná a nudící břečka. Přece jenom to není jen tak, získat si posluchačovu pozornost na hodinu a půl a bavit jej po celou tu dobu. Otázka, jíž právě hodlám položit, je dle mého názoru nasnadě – jsou to právě Helrunar, kdo má Filipa, nebo patří do druhé sorty?

Jak už to u podobných záležitostí bývá, není to pranic lehkého proniknout do útrob takovýchto monumentů, a nelze tudíž zcela jednoznačně a objektivně určit kvality “Sól”. Jinak to bude vidět člověk, který skončí hned na prahu stezky s prvním poslechem, a jinak to bude hodnotit ten, kdo kráčel po dosud nevyšlapané cestě mnohem dál do hlubin mlhy. Jedna věc je však jistá – celý koncept “Sól” plně naplňuje význam slov “hudební odysea” a to se všemi klady i zápory, které se s tím pojí. Helrunar na své třetí desce stvořili věc, na jejíž plné docenění si musíte vyhradit čas… spoustu času, zkoumat všechna zákoutí kousek po kousku, skládat tuto obrovskou mozaiku nádherných detailů střípek po střípku. Pokud však dojdete až takhle daleko, otevře se vám podívaná vskutku delikátní. Ano, je to tak – Helrunar Filipa mají…

Jak již bylo několikrát naznačeno, prim hraje atmosféra, jíž je podřízeno takřka vše, ale Helrunar ctí, že s ní opravdu umějí pracovat. Tempo je převážně střední, místy až pomalé, přičemž ty rychlejší věci jsou spíše výjimkou, koření, díky němuž Helrunar dokáží udržet posluchače napnutého. Možná paradoxně do této kategorie spadá hned úvodní “Kollapsar”, která se rozbouří po mluveném intru “Gefrierpunkt”. Vysvobození přijde až po dvou minutách, kdy sbor oznámí pomalou, avšak postupně gradující pasáž s krkavčím vokálem a mrazivými vyhrávkami. Helrunar dokážou své nápady gradovat i v rámci jedné písničky, nepracují totiž s velkými plochami jen v rámci celého “Sól”, ale i v rámci jednotlivých skladeb – vždyť písně nad osm minut nejsou nikterak výjimečné. “Unter dem Gletscher” naopak plyne takřka po celou svou délku pomalu jako mlha po hřebenech hor a až ke konci vybuchuje v kopákové palbě, avšak je nutné si uvědomit, že i ta je v podání Helrunar nápaditá – čistý hlas v pozadí a neskutečně mrazivé melodie tomu dodávají neuvěřitelnou šťávu.

Možná to bude znít jako klišé, ale “Sól” je velice vyrovnaná kolekce, v každém jejím dílku lze najít vskutku povedené momenty – možná ne vždy tak úplně překvapující, ale zcela dozajista povedené. “Nebelspinne” zaujme opět chytře vystavěnými party sólové kytary, “Praeludium Eclipsis” je zase monolitickou mezihrou, která se tříští do zběsilé “Tiefer als der Tag”, ale ani v ní není nouze o ozvláštnění – jak jinak si lze vysvětlit akustické intermezzo, vyplňující takřka polovinu skladby? “Nur Fragmente…” pokračuje v akustickém kolébání, je klidem před závěrečnou bouří “Sól I – Der Dorn im Nebel”“Ende 1.3”.

“Sól II – Zweige der Erinnerung” opět začíná klidným intrem “Europa nach dem Eis”, nepřelévá se však do zdrcující jízdy, nýbrž do místy až doomového umíráčku. “Sól II – Zweige der Erinnerung” mi přijde, že celkově klade ještě větší důraz na atmosféru a dává jí opravdu naplno rozeznít v mohutných hudebních plochách, mnohem více než v první části se ozývají krystalická kytarová sóla, díky nimž jednotlivé skladby dostávají zase o něco jiný rozměr. Důkazem budiž téměř jedenáctiminutový epos “Rattenkönig”, který právě v tomto ohledu vyniká nad ostatní. Naopak “Moorgänger” se blíží téměř až k hodně chorému viking metalu ve zdrcujícím tempu s akustickou vsuvkou.

Absolutní extáze a vyvrcholení celého “Sól” ale přichází až po další mezihře “Lichtmess” – v titulní písni “Sól”, jež je všemu, co Helrunar v předchozích minutách předvedli, onou pověstnou třešničkou na dortu. Shrnuje vše podstatné a dále to rozvíjí, přidává navrch melancholii a tesknou náladu, která přímo tryská z více jak pětiminutového prog-rockového sóla, celou desku uzavírajícího. Že takto zní nádhera? Ano, zní.

Ačkoliv mne “Baldr ok íss” stále baví a čas od času se k němu i po nějakých těch třech, čtyřech letech s chutí vrátím – nedávno jsem jej poslouchal pro osvěžení paměti před poslechem novinky a neslyšel jsem nic jiného než velice dobrý materiál – “Sól” je někde úplně jinde a nečekal jsem, že by se hudba Helrunar mohla někdy dostat až do takto uhrančivé podoby. V celém “Sól” cítím obrovskou hloubku a myšlenku, fakt, že ani po mnoha intenzivních posleších mne neopouští chuť dále a dále objevovat, mi velí udělit vysokou známku. Není to povedená žánrová jednohubka, dovolím si říct, že je to mnohem víc – nádherný žánrový klenot. Jsem si takřka jistý, že toto album ve zkoušce časem obstojí se ctí a i za pár let se k němu budu pořád vracet. Jedním slovem? Krása!

Prozatím nechávám hodnocení takové, jaké je, ale něco mi našeptává, že tento opus má šanci se ještě vyšplhat na čistokrevnou devítku, což už značí opravdovou elitu.


Belphegor – Blood Magick Necromance

Belphegor - Blood Magick Necromance
Země: Rakousko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 14.1.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. In Blood – Devour This Sanctity
02. Rise to Fall and Fall to Rise
03. Blood Magick Necromance
04. Discipline Through Punishment
05. Angeli Mortis de Profundis
06. Impaled Upon the Tongue of Sathan
07. Possessed Burning Eyes
08. Sado Messiah

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Opět jsme ani nemuseli čekat moc dlouho, než do našich přehrávačů doputoval nový opus těchto rakouských ďáblů. Belphegor jsou velice aktivní kapela, to není žádné tajemství, solí album za albem, koncertní program nabitý takřka k prasknutí; právě díky tomu je možná až nevíře, že ve své podstatě nikdy nastavenou laťku nepodlezli a navíc ještě vždy dokázali své výrazivo posunout o kousek dále. Jednou je to změna výraznější, jindy zase do jisté míry spíše kosmetická, ale nikdy nešlo o přešlapování na místě. Jistě vám již došlo, že předchozích pár větiček bylo mostem k položení otázky, jak si právě z pohledu progrese stojí novinka “Blood Magick Necromance”. Ačkoliv rozebrání desky zas tak lehkou záležitostí nebude, odpověď na tuto samotnou otázku zas tak těžké nalézt není – hned na první poslech je totiž znát, že Belphegor“Blood Magick Necromance” učinili oproti minulému “Walpurgis Rites – Hexenwahn” obrovský pokrok, ne-li přímo skok. Když tak o tom přemýšlím, možná je to skok největší od svého času ve zvuku Belphegor přelomového “Lucifer Incestus” z roku 2003…

Patří to již k zaběhlému promo koloritu, že hudebníci svá nová díla vychvalují až do nebes a ještě dál, málokdy se dá tudíž bez problému rozeznat, zdali je to myšleno opravdu upřímně. To dá rozum, že ani duo Helmuth a Serpenth na “Blood Magick Necromance” nešetřilo chválou, ale zrovna v jejich případě je nutné uznat, že protentokrát jejich slova neznamenala mlácení prázdné slámy. A přitom klasický úchylný název a kozlí obálka neslibovaly nic jiného než klasickou porci black/death metalového hoblování, na jaké jsme byli od Belphegor již pěkných pár let zvyklí.

Možná si řekněte něco ve stylu “okecávačky máš, kamaráde, pěkné, ale tak už to na nás vybal, proč bychom měli běžet do obchodu si tu fošnu pořídit.” Od přírody jsem samozřejmě tvor sdílný a povím vám milerád, cože to ti rakouští pekleníci (nebo spíše jeden rakouský pekelník a jeden český pekelník) vypustili. Samotní členové hovořili o nejmonumentálnější desce v historii, desce plné rituální atmosféry, což samo o sobě toho tolik neřekne a vyzní to spíše obecně. Pokud však tento popis zkonfrontujeme se samotným materiálem na “Blood Magick Necromance”, dává nám to už větší smysl…

Belphegor totiž opravdu znatelně zamakali na atmosféře jednotlivých skladeb i celkovém vyznění desky jako celku. S tím se pojí znatelné navýšení kadence melodií, ale i zpomalení (ne že by se na novince nevyskytovaly sypačky, ale vyznívají, hmm… ne tak rychle), v některých pasážích dokonce i epičnost. A to navíc v takové míře, v jaké bych to od Belphegor třeba já osobně ani nečekal.

Neuvěřitelně silná je hned první čtveřice skladeb, z nichž každá nabízí vpravdě zajímavé, ba v některých případech i skvostné pasáže. Od první vteřiny “In Blood – Devour This Sanctity” na vás Helmuth vyvalí již zmiňovanou porci melodií. Možná si vzpomenete na dvě závěrečné položky tři roky starého počinu “Bondage Goat Zombie” – tak něco na tento způsob to je, akorát v nahuštěnějším tempu, přičemž v podobném duchu se nese celá “Blood Magick Necromance”, ne jen část. Nezanedbatelný rozdíl je cítit taktéž ve strukturách songů, které jsou znatelně pestřejší. Belphegor to po většinu své tvorby do posluchačů nemilosrdně sypali a jen na ozvláštnění to čas od času proložili pomalejším kouskem, ne však tak na “Blood Magick Necromance”, kde se obě tváře Belphegor proplétají ve velice zdařilé fúzi (odtud to tvrzení, že sypačky nechybí, jen vyznívají jinak), avšak zároveň to jsou stále Belphegor, jen tu svou perverzitu uchopili trochu jinak. Místo aby posluchače nekompromisně zdrtili, tak si s ním hrají jako kočka s myší.

Netvrdím však, že by Belphegor zapomněli, jak řádně zahoblovat, příkladem budiž řezanice “Angeli Mortis de Profundi”, “Impaled Upon the Tongue of Sathan” nebo závěrečná “Sado Messiah”, ale právě díky větší pestrosti alba tentokrát ty vysokorychlostní bomby vyniknou ještě lépe (a vlastně i ony samy znějí trochu jinak než v minulosti). Nejvíce v tomto oboru vyniká titulní “Blood Magick Necromance”, v níž se klasické náklepy, na jaké jste byli od Belphegor až doposud zvyklí, střídají s oněmi epickými pasážemi, vybuchujícími hlavně v extázním refrénu…

…tím se pomalu dostáváme k další tváři “Blood Magick Necromance”, jíž jsou právě kompozice dýchající onou proklamovanou majestátností a rituální atmosférou. V této disciplíně vede “Rise to Fall and Fall to Rise” a hlavně “Discipline Through Punishment” s naprosto neuvěřitelným, epickým refrénem, výtečnou “vybrnkávací” melodií ve slokách a spoustou dalších chuťovek. Jestli takto nevypadá vrchol nahrávky, tak už nevím.

Co říct závěrem? Verdikt je jasný: Belphegor se tentokrát vytáhli. “Blood Magick Necromance” dokazuje, že vysoká produktivita a vysoká kvalita i výrazný progres se nejenže nevylučují, ale mohou jít i ruku v ruce. Já osobně jsem překvapen, potěšen a nebojím se říci, že do jisté míry i nadšen. Nechci tady roznášet nějaké kecy o nejlepší nahrávce Belphegor vůbec, to ne… netvrdil bych, že je nejlepší, jen je jiná. A to dost. Takový nový pohled na tvorbu a hudební postoje kapely. Věřím, že tohle bude opravdu trvanlivý matroš, který jen tak nudit nepřestane. Je tohle nově nastolená cesta? Pokud ano, tak s chutí do ní! Prozatím za 8, ale nárůst bodů není vyloučen!


Impaled Nazarene – Road to the Octagon

Impaled Nazarene - Road to the Octagon
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.11.2010
Label: Osmose Productions

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tak jsou finští šílenci Impaled Nazarene, vedení holohlavým magorem Mika Luttinenem, opět zpátky a perou do lidí ten svůj punkem říznutý, rychlopalebný black metal hlava nehlava. Sice jim to tentokrát trvalo o něco déle (vyrovnali nejdelší pauzu mezi dvěma alby – tři roky), ale už jsou tady s novinkou “Road to the Octagon”. Co se změnilo? Nic! Co zůstalo při starém? V podstatě všechno!

Pokud jste měli někdy tu čest s jakýmkoliv starším počinem Impaled Nazarene, tak vám bude asi marné vykládat, jak novinka “Road to the Octagon” zní. Jenom čekáte, až řeknu, že se kapela opět drhne ten svůj ultra rychlý black metal a Mika Luttinen řve jak smyslů zbavený. Tudíž vše jak má být… nebo ne?

Ono zdánlivě všechno opravdu je, jak má být. Každý jednotlivý prvek, pro Impaled Nazarene typický, je na svém místě. Vše, co jste kdy od těchto bláznů chtěli slyšet, se nachází i na “Road to the Octagon”. Pořád je to nasraný náklep, který zdrtí cokoliv mu přijde do cesty. Pokud je tomu tedy tak, v čem je pak problém…? Problém je v tom, že předchozí deska “Manifest” byla prostě lepší. A jí předcházející “Pro Patria Finlandia” byla také lepší. A ještě starší “All That Your Fear” bylo také lepší. A hádejte co “Abscence of War Does Not Mean Peace”… ano, to bylo také lepší. A “Nihil” byl také… Máte výsledek? Ano, tohle je ten problém. “Road to the Octagon” ve své podstatě není vůbec špatné, jen prostě není dobré jako jeho předchůdci a právě to z něj dělá nejslabší dlouhohrající počin Impaled Nazarene za posledních pár (pár = docela dost) let, to mu láme vaz. Hodnoceno samo o sobě by “Road to the Octagon” dopadlo o dost lépe, hodnoceno v kontextu celé tvorby kapely se jedná o jeden z jejich nejslabších počinů. Na první pohled je všechno na svém místě, jen to tentokrát nemá tak silný dopad jako v minulosti. Vždy jsme byli u Impaled Nazarene všichni zvyklí, že to prali kulometnou salvou přímo do černého, na “Road to the Octagon” sice kulometná palba nepolevuje, jen má lehounce rozostřenou mušku.

Aby mě zase někdo špatně nepochopil, “Road to the Octagon” není nějaký vyložený průser – pořád se to setsakramentsky dobře poslouchá (a ještě lépe se na to mlátí řepou, hehe), ale myslím si, že v rámci celé diskografie Impaled Nazarene tato deska časem spíše zapadne a jako staří kmeti si budeme se slovy “to je kurva klasika” připomínat jiná alba těchto finských rychlíků.

Více k tomu asi není moc co říct (na rychlou hudbu rychlá recenze). Pokud máte chuť na drtivý nářez, s klidem můžete po “Road to the Octagon” sáhnout, pokud však máte chuť na opravdu kvalitní kulervoucí drtivý nářez, jděte radši do nějakého staršího počinu Impaled Nazarene.


Arckanum – Sviga læ

Arckanum - Sviga læ
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.10.2010
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Læ elr
02. Gylðir algørir
03. In følva felr
04. Goðin eru blekkt
05. Gramr girnisk
06. Andskoti ferr austan
07. Múspellzheimr kemr
08. Røk

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Seda – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Arckanum jsem měl vždycky docela dost rád. Trojice starých, “klasických” desek z 90. let jsou u mě prostě kult a tečka. Zvláště pak dokonalé “Kostogher” z roku 1997, to je i po těch dlouhých letech a i přes silně undergrounový zvuk nehorázná jeba, to mi nikdo nadosmrti nevymluví. Naneštěstí ale po (taktéž skvělém) albu “Kampen” z roku 1998 přišla na dlouhé roky stopka (nepočítáme-li neřadové počiny), zapříčiněná problémy s labelem, ale i směřování úsilí hlavního protagonisty spíše na filozofii a literární činnost. Hudební solitér Shamaatae se vrátil až v roce 2008 s nahrávkou “Antikosmos”, která se, při vší úctě, jeví asi jako doposud ten nejslabší materiál z dílny Arckanum. Návrat do sfér, do nichž elitářský black metal Arckanum patří, nastal až s deskou “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” (2009), která i přes prapodivný název nabídla neskutečně silný materiál. Odlišná od staré tvorby (což byla ostatně už i “Antikosmos”), lépe čitelná, melodičtější, méně surová, s jakousi více filozofující aurou. Neuplynul ani další rok a Shamaatae je tu s dalším počinem, aktuálním “Sviga læ”

Zatímco “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” nabídlo na poměry Arckanum možná až překvapivě čitelný sound a mrazivou atmosférou, spojenou s ústředním tématem nahrávky – zimou, ledem, chladným podsvětím, “Sviga læ”, které je zasvěceno “ohni, plamenným obrům, sálajícímu chaosu a hoření bohů”, se opět vrací k syrovějšímu vyznění s lehce zahuhlanějším zvukem, aniž by však deska zanevřela na výraznou melodiku nové éry Arckanum. “Sviga læ” se mi prozatím jeví jako taková kombinace cesty nastolené “Antikosmos” a “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” s občasným ohlédnutím za časy okolo debutu “Fran marder”, nikoliv však zpátečnictvím či dokonce vykrádáním sebe sama. Ačkoliv čistý zvuk na “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” byl rozhodně dobrým krokem, už jen z pohledu nutného vývoje a ozvláštňování tvorby, osobně návrat k podzemnějšímu pojetí “Sviga læ” rozhodně kvituji, neboť bezesporu napomáhá silné atmosféře desky. Je to přesně takový ten oldschoolový sound jakoby pod dekou, to já mám sakra hodně rád.

Shamaatae vsadil na novince především na střední tempo a riffovejší vyznění, nebojí se ani hrábnout do strun a vykouzlit nějakou tu excelentní melodii (například hned druhá “Gylðir algørir” je jimi napěchována), celé to pojistil svým typickým rukopisem… a ke spokojenosti fanoušků to jistě bude stačit. Zvláště pakliže se Shamaatae dokáže blýsknout nečekanými ozvláštněními, jako jsou třeba nádherné instrumentálky “In følva felr” (vrchol!) a “Røk”. Nutno ale dodat, že ke cti hlavního protagonisty slouží fakt, že každá skladba do jedné má co nabídnout. Jen namátkou, aby toto tvrzení bylo něčím podloženo, jmenujme ještě rituální závěr “Goðin eru blekkt” či skvostný refrén “Gramr girnisk”.

Arckanum sice není ta nejlepší kapela na světě, je to “jenom” poctivý black metal vysoké kvality a dřevnějšího rázu, který prostě baví. Ale to rozhodně není málo. Sám za sebe mohu zcela upřímně říct, že mně se tahle muzika opravdu líbí, a když se mě náhodou někdo zeptá na názor, doporučuji Arckanum na potkání. A “Sviga læ” kredit tomuto projektu nesnižuje ani v nejmenším, právě naopak mne ještě utvrzuje v přesvědčení, že tenhle švédský samotář dostal do vínku pěknou porci talentu. Toť můj názor a ať se tím milý čtenář popasuje podle svého. Pokud jste a priori proti black metalu, ani Arckanum vám nic neřekne. Pokud black metalu holdujete, bude se vám, dovolím si tvrdit, Arckanum s největší pravděpodobností líbit (i když příznivci žánru o kapele jistě už slyšeli).

Arckanum

Takže asi tak. Jedná se o žánrovou chuťovku, která své příznivce zklamat nemůže. Minulá “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” mi přišla sice o chlup lepší, ale rozhodně je “Sviga læ” povedenější než předminulá “Antikosmos”; se starou tvorbou nemá cenu porovnávat, ta byla trošku někde jinde. Ale celkový dojem ze “Sviga læ” je rozhodně velice dobrý.


Další názory:

“Sviga læ” přináší kvalitní, dobře poslouchatelný black metal. S touto deskou hravě zabijete nudné odpoledne nebo delší chvíli. Pokud máte momentálně chuť na pořádný black, je “Sviga læ” správnou volbou. Jede se zde klasický black metal, který vždycky potěší a mohl by oslovit i nově začínající ve vodách žánru, než se dostanou k různým šílenostem, co se na světě objevují. Po celou dobu jsem se skvělě bavil, trošku mě však štvaly pomalejší pasáže jako například v šesté “Andskoti ferr austan”. Tento pocit ale nepřevládá nad jinak celkovou spokojeností, a tak si “Sviga læ” odnáší slušné hodnocení.
Seda