Archiv štítku: black metal

Dordeduh – Valea omului

Dordeduh - Valea omului
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 3.9.2010
Label: Lupus Lounge

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nebývá zvykem, abychom tu recenzovali neřadové počiny. Občas ale nezaškodí udělat si výjimku, je-li k tomu nějaký důvod. Nepochybuji o tom, že drtivé většině z vás automaticky na mysli vyvstane otázka, jaké důvody mě vedou k recenzování minialba “Valea omului” od jistých Dordeduh. Hned vám to objasním…

Možná si vzpomenete, že tu před nějakým plus mínus půl rokem vyšla recenze na “Vîrstele pămîntului” od Negură Bunget. A právě tady je zakopáno jádro pudla, protože Dordeduh a Negură Bunget toho mají společného mnohem více než jen rumunský původ. Když totiž za dosti nepřehledných okolností kytaristé Hupogrammos a Sol Faur řady Negură Bunget opustili (nebo spíše “opustili”?), jejich další hudební kroky vedly právě k založení Dordeduh, přičemž kraťoučké EP “Valea omului” je jejich vůbec prvním materiálem pod tímto jménem. A oním na začátku zmiňovaným důvodem k jeho zrecenzování není nic menšího než přímá konfrontace s “Vîrstele pămîntului” nové Negury Bunget.

“Valea omului” dává jasně najevo, kdo byl v původní kapele hlavním hnacím motorem. Není pochyb, že to byli právě Hupogrammos a Sol Faur. Dordeduh v pomyslném souboji sice mají handicap v podobě pouze 13 minutové stopáže, přesto odcházejí jako vítězové. 13 minut v jejich podání totiž celou hodinu “Vîrstele pămîntului” strčí hravě do kapsy. Ačkoliv se mi ta deska s odstupem času líbí více než v době svého vydání, ve srovnání s “Valea omului” je očividné, že je to deska postavená pouze na folkových nástrojích, které znějí zajímavě už samy o sobě, ne na zajímavé muzice v plném významu tohoto slova. Dordeduh na místo toho nabízejí opravdu lahůdkovou hudební kvalitu po všech stránkách. Člověku se až nechce věřit, kolik bravurní atmosféry lze navodit v pouhopouhých 13 minutách. Zvláště pak druhá “Cumpăt” se svojí chvílemi až hypnotizující náladou zní opravdu skvostně. Stylově se pokračuje tam, kde Hupogrammos a Sol Faur skončili na “Om” – posledním albu Negură Bunget s jejich účasti. Kdo však “Om” někdy slyšel, jistě mi dá za pravdu, že už jenom tohle prohlásit znamená velikou pochvalu.

Účelem tohoto článku není ani tak podrobné rozebrání oné dvojice skladeb, ale spíš jenom upozornit, že vůbec něco takového vychází, aby měl každý příznivec mystikou a atmosférou protkané hudby možnost zaregistrovat, že ze země Karpat přichází další záležitost, která stojí za (hodně) pozornosti. Já osobně doufám, že se dlouhohrajícího materiálu dočkáme co nejdříve, protože předvoj v podobě “Valea omului” má v sobě rozhodně nevšední kouzlo. Přesně takové, jakým dýchala i původní Negură Bunget.


Drudkh – Пригорща зірок

Caelestia - Beneath Abyss
Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal / post-rock
Datum vydání: 20.9.2010
Label: Season of Mist

Hodnocení:
H. – 8/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Tajemný ukrajinský projekt Drudkh, v jehož řadách se objevují členové vzájemně personálně propletených Astrofaes, Blood of Kingu a již nefungujících Hate Forest, na své nové desce “Пригорща Зірок” předvádí svůj kvalitativní standard, jaký lze od Drudkh očekávat. A byť to možná nezní jako ta nejlepší pochvala na světě, v případě Drudkh to opravdu není málo, neboť v jejich případě se standard rovná v podstatě jedné z nejlepších záležitostí ve své specifické odnoži černého kovu.

Je známým faktem, že stejně jako že není strom jako strom, i když jsou to oba stromy, není také black metal jako black metal, přestože jsou oba označovány stejně. Pro nezasvěcené – u Drudkh nemáme co do činění s nějakým garážovým chlívem (nic by nemohlo být vzdálenější skutečnosti!), ale naopak s pomalou, melancholickou, přemýšlivou či zasněnou (vybírejte dle libosti, všechno sedí) podobou žánru. Popravdě řečeno, neznát kontext předchozí tvorby této kapely, tak by mohl leckdo hádat, že Drudkh v roce 2010 už mají spíš než k black metalu blíže k progresi či dokonce rocku…

…čímž se pomalu dostáváme k jedné z nejobdivuhodnějších věcí na Drudkh. S každou novou deskou je cítit posun směrem do neprobádaných vod, přesto však jejich nové nahrávky dýchají v podstatě stejně tklivou a melancholickou atmosférou jako staré počiny. Drudkh se vyvíjejí pomalu a plynule, rozhodně nepředvádějí stylové kotrmelce, přesto ale s každým novým počinem cítíte, že jsou zase o kousek dále, ale stále si zachovávají svojí tvář. Spousta lidí si jistě bude stěžovat, že na vrcholné dílo “Кров у Наших Криницях” to nemá, ale nelze přece neakceptovat vývoj skupiny, zvláště pakliže mají Drudkh pořád co říct.

Ať vezmete jakoukoliv nahrávku Drudkh, vždy máte jistotu, že se bude jednat o hluboký posluchačský zážitek, který na vás dýchne neopakovatelnou atmosférou. Bráno v tomto světle už počáteční prohlášení, že Drudkh “jen” naplnili svůj standard, působí jako klad mnohem více. Pokud se pustíte do poslechu “Пригорща Зірок”, chce to opravdu naladit jakési meditativní rozpoložení, uzavřít se před světem a užít si o samotě tuhle hudební odyseu.

A víc toho už v podstatě ani není co psát. Jmenovat jednotlivé skladby by bylo absolutně bezpředmětné, tohle se musí poslouchat a užívat jako jeden celek. Pokud prahnete po nějaké působivé atmosféře, “Пригорща Зірок” je tu pro vás. Kouzelná věc – stejně jako všechna ostatní alba Drudkh.

Na závěr vás místo obligátního shrnutí předchozích řádků upozorním na fakt, že “Handful of Stars” je k dostání i jako speciální boxset, jehož součástí je rovněž mini-EP “Slavonic Chronicles”, na němž se nacházející dvě předělávky. A tady by měl našinec zpozornět, neboť jednou z nich je “Indiánská píseň hrůzy” od kultovní české legendy Master’s Hammer!


Další názory:

Hodně kvalitní album, které mě chytlo hned od začátku (nepočítáme-li intro “Cold Landscapes”) a až do konce nepustilo. Po krátkém úvodu tu je čtyřka výtečných songů, které mají všechny přes osm minut. Začal jsem se nudit až při předposlední “Прийде День”, která je tu pro mě jedinou slabinou. Bezpochyby nejlepším kouskem je “Загибель Епохи”, která je správnou hitovkou do rádií (smích).
Seda


Nidingr – Wolf Father

Nidingr - Wolf Father
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 5.6.2010
Label: Jester Records

Tracklist:
01. Fafnismol
02. Baldrs draumar
03. Reginsmol
04. Voluspo
05. Hymiskvitha
06. Lokasenna

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nidingr je jeden z mnoha dalších norských blackmetalových a jaksi jen nárazově fungujících projektů, a jak už to u podobných záležitostí bývá, i v tomto případě se v sestavě potkává hned několik známých hudebníků tamní scény. Aniž bych chtěl ctěného čtenáře podceňovat, myslím, že spousta z vás o této kapele neslyšela, tudíž nám dle mého názoru neuškodí menší historické okénko spojené s onou představovačkou sestavy. Kořeny Nidingr sahají až hluboko do roku 1992, kdy si Teloch (Umoral, Ov Hell, ex-Gorgoroth, ex-1349) založil sólový projekt s názvem Audr. Ten se po jednom demosnímku a po příchodu Blargha (teď nově například v Dødheimsgard) v roce 1996 přetransformoval právě v Nidingr. Skupina však za tuto dobu stihla pouze jednu dlouhohrající desku – „Sorrow Infinite and Darkness“ z roku 2005. Letos přicházející „Wolf Father“ je tedy teprve druhým řadovým počinem. Ohledně line-upu ještě doplňme, že do bicích zde netluče nikdo menší než samotný Hellhammer (má vůbec cenu vyjmenovávat, kde všude ten blázen hrál?).

Historickou část máme z krku, recenze vypadá hezky delší a navíc máme pěkný úvod, haha. Dobrá, můžeme na samotnou nahrávku. Už jen z výčtu samotných jmen je to nejspíš zřejmé a možná zbytečné říkat, ale sluší se případného posluchače upozornit, že od „Wolf Father“ by neměl očekávat nic jiného než čistokrevný black metal. Možná sem tam probleskne deathmetalověji laděná pasáž, ale když prohlásíme, že Nidingr prostě hrají black metal, jistě to bude odpovídat. Stejně tak však možná bude vzhledem k přítomným žánrovým kapacitám zmiňovat, že od „Wolf Father“ nelze očekávat ani nějakou fušerskou amatéřinu, ale nic jiného než kvalitu. Pravda, není to sice na rozdíl od většiny domovských kapel všech zúčastněných ta úplná žánrová špička, ale pořád se i u Nidingr kope první liga.

Co považuji za zřejmě největší negativum nahrávky, je fakt, že se pod velmi povedenou zamlženou obálkou skrývá pouhopouhá dvacetiminutovka muziky. Ano, sice výživná dvacetiminutovka, přesto se ale jedná spíše o stopáž vhodnější pro minialbum než pro dlouhohrající počin. Co se dá dělat, buďme rádi alespoň za něco.

Sice v tom jistě hraje roli i ona krátká délka, že album uběhne člověku velice rychle, ale lví podíl na tom bezesporu bude mít rovněž rychlé tempo celého materiálu. Ve většině hrací doby Hellhammer svou bicí soupravu žhaví doběla, a milovníci dvojkopákových paleb si tak jistě užijí. Stejně tak se mají na co těšit příznivci typicky norsky mrazivých kytarových melodií, jimiž Nidingr rozhodně nešetří.

Ze šestice skladeb snad ani nemá cenu vybírat nějaký jednoznačný vrchol, neboť na tak krátké ploše by snad bylo umění, aby si nahrávka nedržela ucelenou kvalitu. Je to ten typ alba, které neobsahuje nějakou jednoznačnou hitovku, ale album, kde všechny písničky drží takříkajíc pohromadě a jedou v podstatě ve stejné linii, vyznění a atmosféře. Možná bych ale přece jenom vypíchl druhou „Baldrs Draumar“, nikoliv však z důvodu vyčnívající kvality, nýbrž proto, že se jedná zřejmě o ten nejpestřejší song s nejproměnlivější strukturou, kde je úvodní blackmetalový vichr záhy vystřídán pěkně táhlým a mrazivým kouskem, aby – a to je vlastně ten důvod, proč skladbu zmiňuji – skončila v neodolatelně atmosférické, pomalé a čistě odzpívané pasáži.

Byť v dnešní době disponuje kvalitním zvukem takřka každá nahrávka, blackmetalový žánr si stále drží pozici výjimky, která potvrzuje pravidlo, a mnoho kapel si libuje v záměrně (ale ne vždy záměrně, že ano) špatném zvuku. Možná proto bych vás chtěl upozornit na fakt, že „Wolf Father“ patří do onoho ranku blackmetalových desek, jež jsou poslouchatelné i pro obyčejného smrtelníka, protože tady to prostě hraje pěkně. Žádná garáž se, dámy a pánové, nekoná.

Nidingr

Co říct závěrem? Jsem toho názoru, že to tentokrát nemusíme na konec nějak přehánět, protože bych stejně vlastně jen musel zopakovat výše zmíněné. Ale abychom to neošidili zas tolik, tak dodám, že se přece jenom jedná o záležitost, která má podle mě šanci zaujmout. A když budeme opět porovnávat s (někdy už i bývalými) domovskými kapelami členů Nidingr, možná má „Wolf Father“ větší šanci zaujmout ne-blackmetalového posluchače než třeba „chrastiví“ Gorgoroth, s-kulometnou-rychlostí-hrající 1349, post-black-industriální Dødheimsgard nebo ujetí šílenci Mayhem. „Wolf Father“ sice není nic podbízivého a stále se jedná o typickou norwegian-BM záležitost, ale když jí dáte šanci… kdo ví, možná budete i překvapeni.


Satanic Warmaster – Nachzehrer

Satanic Warmaster - Nachzehrer
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.8.2010
Label: Werewolf Records

Tracklist:
01. Intro
02. Satan’s Werewolf
03. Vampires
04. Warmaster Returns
05. One Shining Star
06. Bestial Darkness
07. Rotting Raven’s Blood
08. Utug-Hul

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Největší kouzlo a zároveň i nevýhoda hudby Werwolfa a jeho Satanic Warmaster (ano, chápete správně, tady máme co do činění s jednočlenným projektem) tkví v tom, že je to čistokrevný a ničím neředěný podzemní black metal s těžce garážovým zvukem, a pokud na tuhle hru nejste ochotni přistoupit, držte se od „Nachzehrer“, potažmo i od všech počinů Satanic Warmaster pěkně daleko. Zároveň je však pro případné nezasvěcence nutno zdůraznit, že právě tento projekt patří ve svém specifickém hudebním subžánru mezi absolutní špičku.

Musím se přiznat, že na Satanic Warmaster mi vždy vadila jedna věc, a sice že se jedná o kapelu, která svůj talent rozmělňuje v nepřeberném množství splitek, EPček a podobných neřadových kraťasů. Kdyby se tak nedělo, nemám pochyb o tom, že by Satanic Warmaster mohl mít na kontě minimálně o jedno dlouhohrající album více. Jak je ale známo, žádné „kdyby“ neplatí a „Nachzehrer“ je tudíž čtvrtou řadovkou za nějakých 12 let fungování, navíc řadovkou, která přichází až dlouhých pět let od minulého opusu „Carelian Satanist Madness“, který určitě nejeden příznivec tvorby Satanic Warmaster (mě nevyjímaje) považuje za vrchol celé kariéry tohoto projektu. „Nachzehrer“ však místo aby navazovalo na „Carelian Satanist Madness“, tak se spíše otáčí ze předchozími dvěma počiny, zejména pak k debutu „Strength and Honour“.

Co to ale znamená? Za prvé je to cítit na opravdu hodně UG produkci, kde není nouze o garážový sound plný různých chyb (jako je například praskání techniky v některých písních apod.). Nahrávky, jako je tato, se však neposlouchají pro nějaký dokonalý zvuk, který byl rozdrtil reproduktory vaší soustavy na prach. Obdobné záležitosti člověk poslouchá jenom z toho důvodu, aby si užil tu neopakovatelnou nenávistnou atmosféru, které s digitálně vyleštěnou produkcí prostě nedosáhnete, ani kdybyste se posrali. A co si Satanic Tyrant Werwolf může připsat k dobru, je fakt, že ani jeho nejnovější počin „Nachzehrer“ v tomto ohledu nezklamává.

Byť – a klidně to řeknu rovnou – „Nachzehrer“ kvalit svého takřka dokonalé předchůdce „Carelian Satanist Madness“ nedosahuje, pořád se jedná o desku, kterou by si dle mého názoru neměl žádný fanoušek černého kovu nechat ujít. Z počátku se mi nahrávka zdála jaksi nenápadná, ale jak jsem to párkrát poslechl, člověka to prostě chytne. Zvláště pak čím víc se album blíží svému konci, tím víc nabírá na síle a například taková předposlední „Rotting Raven’s Blood“ je skvost jako poleno.

Satanic Werwolf Tyrant svou tvorbu rozhodně netvoří bezhlavě a bezmyšlenkovitě za účelem vypadat „co nejvíce trve“, ale přestože se jedná o materiál opravdu hodně syrový, pořád jsou jednotlivé kompozice vystavěné velice citlivě tak, aby posluchačsky nenudily. To byste se divili, kolik toho zvládnou lehké dotyky kláves v úvodní (nepočítáme-li intro „Intro“) „Satan’s Werewolf“. Nebo veskrze hitový refrén v hned následující „Vampires“ budiž dalším příkladem.

Satanic Warmaster

Nejsou výjimkou UG kapely, jež za záměrně špatnou produkcí skrývají nedostatečnou schopnost ovládat své nástroje, to ale ani v nejmenším není případ Satanic Warmaster. Vezměte si takovou „Warmaster Returns“. Ne, že by to byl takhle špatný song, je to zlo jak sviňa a mně se to opravdu líbí, ale speciálně u tohoto kousku je cítit, že kdyby to někdo nahrál s pořádnou produkcí, tak by to byla tak maximálně kulervoucí pecka, že by se sousedi divili. Jak říkám, je to rozhodně výborné i v téhle podobě, Satanic Werwolf Tyrant by se však neztratil, ani kdyby měl nahrát „normálně“ znějící desku. V případě Satanic Warmaster tak naschvál špatný zvuk není ničím menším než uměleckým záměrem. Ale jak jsem již podotkl na začátku, musíte mít na podobnou věc prostě „buňku“, abyste to dokázali ocenit.

Minimálně od páté „One Shining Star“„Nachzehrer“ naprosto zabíjí a až do konce jede v neuvěřitelně zběsilé kvalitě. Zatímco „One Shining Star“ splňuje do puntíku význam slova „hitovka“ (ehm… v rámci žánru, samozřejmě), „Bestial Darkness“ je oproti tomu těžká naklepávačka, která vás bez milosti zdrtí. Za vrchol nahrávky já osobně považují již zmiňovanou předposlední „Rotting Raven’s Blood“, což je opravdu nádherný kousek, který naprosto přesně ukazuje, proč že je Satanic Warmaster na podzemní scéně takovou veličinou. Však si to poslechněte, protože to vážně stojí za hřích. Decentní melodická linka sedne do pomalého tempa jak pověstná prdel na ještě pověstnější hrnec, a když Werwolf začne „krákorat“ jednotlivá slova, nedokážu si představit blackmetalistu, jehož by tohle nebralo.

Možná je to mou sympatií k podobným undergroundovým projektům, ale mně se „Nachzehrer“ prostě líbí. A to natolik, že jsem se rozhodoval mezi sedmičkou a osmičkou. K té nižší variantě jsem se přiklonil především z důvodu porovnání s předchozím majstrštykem „Carelian Satanist Madness“, který přece jenom zůstal nepokořen. Nezastírám však, že je výsledná sedma silná.


Demonic Resurrection – The Return to Darkness

Demonic Resurrection - The Return to Darkness
Země: Indie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 15.1.2010
Label: Candlelight Records

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Demonic Resurrection je kapela pocházející z Indie. Z Indie, říkáte si? Tam něco jako metal vůbec znají? Ano, znají. Sice není tak rozšířený, ale je tam. A navíc, konkrétně od této kapely vzniká poměrně kvalitní. “The Return to Darkness” už je třetí prací této party. První album s názvem “Demonstealer” vyšlo roku 2000, vydala si jej sama kapela . O pět let později už se ale dostal ven “A Darkness Descends”, tentokrát přes plnohodnotný label, který založil sám zpěvák a kytarista Sahil Makhija. Pojmenoval ho právě jako svou první desku. Aktuální nahrávka už ale přešla částečně pod Candlelight, kteří zajistili vydání po celém světě a ne jen po Indii.

Demonic Resurrection se letos podívali i do Čech a okusili atmosféru velkého festivalu. A jak jste se mohli dočíst v reportu, kapela z toho byla nadšená. Na svém Facebook profilu se o tom ještě častokrát zmiňovali a celkově je to tu velice bavilo a při své budoucí evropské tour na Prahu nezapomenou.

Kapela hraje death/black metal doplněný o trošku symfonie, kterou zajišťují klávesy. Album otevírá “Between Infinity and Oblivion”, je to ale v podstatě intro a deska se plnohodnotně rozjede až v další “Where Dreams and Darkness Unite”. Všechny songy jsou poměrně dlouhé. Nejkratší, pokud nepočítáme intro, je pátá “The Unrelenting Surge of Vengeance”, která má pouze pět minut. Možná proto na ni byl natočen i videoklip. Mně osobně se nejvíce líbí “Lord of Pestilence”, skoro dvanácti minutové dílo. Ze začátku je poměrně nenápadná, nedočkáte se ani growlu, ale jen čistého zpěvu doprovázeného pomalým tempem bicí a kytary. Po třech minutách to ale vypukne, dlouhý řev a začne jízda, která se až do konce nezastaví.

“The Return to Darkness” je poměrně zajímavá deska. Spojení symfonie s death/blackem je dobrý nápad. Kapela určitě hodně těží z toho, že je odněkud z Indie, než kdyby byla ze Švédska, protože každý si radši pustí neokoukanou indickou scénu. Nicméně když pomineme tento fakt, jedná se jen o další album do řady dalších, protože nepřináší zas tak nic přelomového. Poslouchá se velice dobře, přesto tam ale něco málo chybí. Doufejme, že to dopilují do další desky.


Další názory:

Deska “The Return to Darkness” má jeden zásadní problém, a sice že se snaží vzbudit dojem, že je v ní něco víc, než tomu ve skutečnosti je. Pokud se totiž nenecháte strhnout epickou a bombastickou produkcí (která je jen tak mimochodem na můj vkus možná až moc pompézní) a nahlédnete pod povrch, zjistíte, že hudba Demonic Resurrection je vlastně docela prázdná. Měřeno šuplerou v podstatě ani není co vytknout, měřeno pocitem už je to o poznání horší. Nechápejte mě špatně, deska obsahuje pár opravdu silných momentů, ale na takovou stopáž je jich sakra málo a ztrácejí se mezi spoustou vaty. Kapela tak může lákat posluchače maximálně na svůj exotický původ, na samotnou muziku však nikoliv. Pouze lehounký nadprůměr a hodně slabá 6. Na druhou stranu, pochvalu si zaslouží velice pěkný artwork.
H.


Watain – Lawless Darkness

Watain - Lawless Darkness
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.6.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Death’s Cold Dark
02. Malfeitor
03. Reaping Death
04. Four Thrones
05. Wolves Curse
06. Lawless Darkness
07. Total Funeral
08. Hymn to Qayin
09. Kiss of Death
10. Waters of Ain

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Watain v roce 2007? Watain v roce 2007 nemají obdoby. Tenkrát totiž vydali opus „Sworn to the Dark“, nenapodobitelné veledílo, na němž bylo zhmotněno samotné peklo, monument, který nejenže pohřbil vše, co kdy Watain udělali v minulosti, ale nechal daleko za sebou i drtivou většinu desek, jež onen rok vyšly (a že konkurence malá rozhodně nebyla). „Sworn to the Dark“ je přesně ten typ nahrávky, jaká rozděluje kapely výjimečné od těch „jenom“ dobrých.

A Watain v roce 2010? Rok 2010 je pro fanoušky Watain rok očekávání, neboť právě letos vychází (resp. už vyšel) přímý nástupce „Sworn to the Dark“„Lawless Darkness“. Hlavní mozek Erik Danielsson nešetří superlativy, promo materiály čítající prohlášení jako „Black Metal shall be reborn“ nebo „The return of Black Metal“ působí až troufale… člověk musí mít opravdu kuráž propagovat svůj výtvor takhle, anebo doopravdy mít v kapse materiál, který bude bořit světy. A jaké tedy „Lawless Darkness“ ve skutečnosti je? Abych řekl pravdu, první poslech mě zklamal. A to hodně. Tohle že má být pokračování té bestiality, kterou bez zaváhání považuji za jedno z nejlepších blackmetalových alb vůbec? Není to špatné, ale nástupce takřka dokonalé desky? Uff…

Naštěstí mám stále ještě v paměti, jak se mi na prvních pár poslechů jevilo „Sworn to the Dark“. Řečeno diplomaticky, rozhodně ne tak kvalitní, jako se mi jeví teď. Rovněž mají noví Watain štěstí i v tom, že já nejsem někdo, kdo by alba zahazoval po prvním ochutnání, zvláště pak jedná-li se o záležitost, na niž jsem tak dlouho čekal a od níž jsem toho i hodně očekával. A tak jsem dal „Lawless Darkness“ šanci, nechal si odstup (ještěže jsem recenzi nepsal hned po vydání!)… a kurva, ono to tam je! Síla jak hovado! Ještě před měsícem jsem to tam neslyšel a teď mi přijde, že jsem asi byl hluchý. Watain rozhodně nezklamali. Veřejně se přiznávám, že je mi hanba, že jsem o nich pochyboval. Watain stvořili opus, který prostě potřebuje čas, ale věřte mi, vyplatí se to, protože pak je to orgasmus pro uši. Těžko to popsat, nevím, co byste chtěli slyšet, a tím pádem ani nevím, co napsat. Snad jen… je to prostě nářez. Znáte ten pocit, kdy dvě kapely hrají relativně to stejné, stejný styl, ale zatímco u jedné to zavání průměrem, u druhé ty riffy dýchají něčím speciálním? Tak to druhé je přesně případ Watain, akorát ještě minimálně dvakrát znásobené.

Nelehké je porovnávat desky „Lawless Darkness“ a „Sworn to the Dark“. Zatímco jednu poslouchám už celé tři roky a znám ji takřka zpaměti i pozadu, druhá mi leží v uších teprve něco málo přes dva měsíce. I z tohoto důvodu si u mě zatím na o něco vyšším stupínku stojí právě ten o tři léta starší kousek, což je i důvod, proč ve výsledném hodnocení nakonec dávám „Lawless Darkness“ o jeden bod méně, než by ode mne dostal jeho předchůdce. I když, kdo ví, jak budu aktuální počin hodnotit v době, kdy jej budu mít možnost poslouchat nějakých pár let. Nevím, uvidíme, zeptejte se za těch pár let.

V jednom oboru však, a to s jistotou mohu prohlásit už dnes, dává „Lawless Darkness“ svému staršímu pekelnému bratříčkovi přece jenom na frak – jsou to kytarová sóla. Dvěma slovy: naprostá nádhera. A nemám tím na mysli jednu konkrétní skladbu, ale všechny, každé sólo na „Lawless Darkness“ do jednoho je absolutní lahůdka pro posluchačovo ušní ústrojí. Víte, já nejsem člověk, který by se v poslouchání kytarových masturbací nějak vyžíval, ale když to stojí za to, jsem ochoten kdykoliv a bez meškání smeknout svůj pomyslný klobouk. A tady to za to stojí. Smekám!

Watain

(Zde bych si dovolil menší vsuvku, která se sem zdánlivě nehodí. Při psaní recenze samozřejmě „Lawless Darkness“ poslouchám, právě hraje předposlední píseň „Kiss of Death“, pasáž okolo třetí minuty s dech beroucím sólem. Umírám. Promiňte, ale muselo to ven…)

Nerad bych se dostal do situace, kdy bych měl vypíchnout nějaké jednotlivé kompozice nad ty ostatní. Shrňme to obligátním rčením, že každý kousek „Lawless Darkness“ má své pevné místo a smysl. Ale přece jenom… přijde mi, že to Watain snad dělají schválně, že jejich beztak už kvalitní nahrávky neuvěřitelně kulminují ve svém závěru. Zatímco „Sworn to the Dark“ působivě zakončovala uhrančivá hymna „Stellarvore“, novinka na svém konci ukrývá absolutní nádheru, pro níž už snad ani neznám dostatečná superlativa. Zcela vážným aspirantem na post možná té nejlepší kompozice Watain vůbec je kolosální „Waters of Ain“. Nemám ponětí, kde Erik na ty nápady chodí, tohle opravdu musel vytáhnout ze samotného Pekla. Zcela vážně, komu se tohle nelíbí, nemá uši! Snad to budou hrát i živě. Ze zajímavosti můžeme dodat, že si v tomto opusu zahostoval i Carl McCoyFields of the Nephilim.

Před samotným závěrem recenze je bezpodmínečně nutné zmínit ještě jednu věc, která taktéž tvoří nedílnou součást „Lawless Darkness“. Mám na mysli přenádhernou grafickou podobu alba. Nenapadá mě nic jiného, než jenom skvost, skvost a ještě skvost.

Nebudu zastírat fakt, že Watain přece jenom patří k mým velkým oblíbencům, což mi možná lehce kalí úsudek, ale nemůžu pomoct, „Lawless Darkness“ si ke mně i přes počáteční nedůvěru cestu našlo. Je to skvělá deska, já jsem plně spokojen, a nemám tak jiné možnosti než jít s hodnocením vysoko, z mého pohledu však zcela zaslouženě. A fakt, že se nahrávka neotevře hned s prvním poslechem, jí v konečném důsledku ještě zvedá kredit.

(P. S. Právě teď se pomalu chýlí ke konci závěrečná „Waters of Ain“. Opravdový klenot.)


Nefarium – Ad discipulum

Nefarium - Ad discipulum
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.5.2010
Label: Agonia Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem poprvé doposlouchal novou fošnu italské hordy Nefarium, zůstal jsem stát s otevřenou hubou. Reference na “Ad discipulum” jsem ze všech stran zaznamenal veskrze jen kladné, přičemž ještě ty nadšené převažovaly, neváhal jsem tudíž s aplikováním desky do svých vlastních sluchovodů a… kurva jo, doopravdy je to tak skvělé. Pěkný čas jsem neslyšel takhle kulervoucí materiál. Že by mě nějaká čistokrevně black metalová fošna hned napoprvé takhle odstřelila, to pamatuji naposled u Poláků Besatt a jejich “Demonicon” (a že to je pořádné peklo!).

Pomalé tempo? Nízká rychlost? Neznáme, nevedeme. Pomalu se špatně drtí křesťanská chátra! Nefarium do toho šlapou na plný plyn (a když čistě náhodou na pár vteřin rychlost poklesne, je to jen nádech před dalším nářezem), avšak s bravurou zvládají to, co umí jen několik málo vyvolených – i v těch nejvyšších obrátkách bez problému udržet posluchačovu pozornost od začátku do konce. Nefarium na to jdou chytře. Ano, je to nářez, a jaký, ale je rozdíl mezi “nářez” a “nářez bez mozku”. A to druhé “Ad discipulum” rozhodně není. Hudba je to rychlá, smrtící, nekompromisní a bez servítek, zároveň však do detailu promyšlená a vymakaná. Nějaká bezmyšlenkovitá satanic hoblovačka? Rozhodně ne! Satanic hoblovačka s myšlenkou? Jednoznačně ano!

Důkazem budiž hned první zásek “Tongue of the First Pope (Simon Peter)” – žádné sraní intrem či něco podobného, Nefarium pálí ostrými hned od začátku. Klepačka jak prase, drtivé riffy, vymakaná kytarová melodika a jedovatý vokál, kapela je bez jakýchkoliv otázek připravená zadupat vás do země hlavou dolů… a přitom, když se zaposloucháte… to v pozadí jsou opravdu smyčce? A co to luxusní sólo? Takových chuťovek je po celé desce “poschovávaných” mnohem, mnohem více. To u průměrných smeček rozhodně nenajdete.

To mi věřte, že ta pětatřicetiminutová nálož uběhne pokaždé jak voda, aniž by nudila. Byť to zní možná trochu divně, popis inteligentně pojaté (a to prosím i v textech, které tentokrát tvoří koncept, stačí si prohlédnout jen tracklist) neředěné agrese a nenávisti “Ad discipulum” vystihuje asi nejlépe. Z každé vteřiny přímo cítíte tu absolutní zběsilost. Extrémní a brutální, avšak chytré a promyšlené. Navíc ve skvělém (drtícím) zvukovém hávu a se strhující grafickou stránkou. Osmičkové hodnocení je minimum, cokoliv menšího dát prostě nejde. Jednoznačně prozatím ten nejlepší materiál od téhle smečky!


Istapp – Blekinge

Istapp - Blekinge
Země: Švédsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 8.6.2010
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Vinterriket
02. Köldens union
03. 1160 (Miovik)
04. I väntan på den absoluta nollpunkten
05. Evig köld koncentrerad
06. Snö
07. Fjällhöga nord
08. Bortgång af alvrödul, ljusets förfall
09. –
10. Blekinge

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Istapp jsou relativně nová akvizice na blackmetalové scéně. Říkám „relativně“, protože v podstatě fungují už deset let, první demosnímky však přišly až o pět let později a první oficiální dlouhohrající debut „Blekinge“ až nyní. Z podzemí si je vytáhl jeden z největších vydavatelských hráčů na metalovém poli – firma Metal Blade, díky čemuž se Istapp dostává značné pozornosti, vyvstává tudíž ale otázka, čím to, že vlastně neznámá kapela dostala důvěru od tak velkého labelu? Odpověď bude samozřejmě nejlepší hledat právě v čerstvé desce „Blekinge“

Sluší se hned z kraje podotknouti, že Istapp potenciál opravdu mají. Předně je nutné mít na paměti, že kapela neprodukuje žádné extrémní peklo, ale pohybuje se v mantinelech melodického a ve své podstatě vlastně i „hitového“ (byť se mi tento výraz ve spojitosti s jakoukoliv formou žánru příčí) black metalu. Přílišnou originalitou sice Istapp neoplývají, se samotnou kvalitou je to už ale o poznání lepší (a to je v mnoha případech lepší než originální, ale na hranici poslouchatelnosti vyhnaná muzika).

Základním atributem, na němž je atmosféra „Blekinge” vystavěna, je zimní období. Spíše než k pojetí zimy, kterým se vyznačuje kupříkladu tvorba nedávno recenzovaných Forest Silence, mají Istapp blíže k vyjadřovacím prostředkům legendárních norských sousedů Immortal, avšak v omnoho melodičtějším pojetí a méně riffovějším podání. Tempo nahrávky je po většinu času kvapíkové, kytary do něj kouzlí jednu vyhrávku za druhou, tu a tam je to proložené nějakou patřičně mrazivou vybrnkávačkou, většinou využitou jako intro/outro jednotlivých skladeb. Chybět nemůže ani obligátní krkavčí vokál.

Za těch deset let si Istapp na svůj debut nastřádali hezky vyrovnaný materiál, který postupným obrušovaným vypilovali do té evidentně nejlepší podoby. Rovnou osm skladeb z „Blekinge“ se již dříve objevilo na demo počinech (popř. kompilaci „Köldens union“) v o něco hrubších verzích. Pokud se pustíme do srovnání těchto písní v podobě z „Blekinge“ s podobou dřívější, jasně – alespoň u mne tomu tak je – vítězí ty současné verze, které jsou přece jenom viditelně nabroušenější a (nejen zvukově) propracovanější.

Vypíchnout jsem se rozhodl celkem čtyři kompozice, které já osobně považuji za stěžejní momenty nahrávky. Nejprve musím rozhodně zmínit druhou „Köldens union“, již rozjíždí ukázkově mrazivé intro přecházející v bezesporu poslechuhodný kousek. Kytara v předrefrénové části doslova perlí vskutku výtečnou melodii, která připravuje půdu na efektní nástup sborů.

Mým osobním favoritem „Blekinge“ je skladba „I väntan på den absoluta nollpunkten“, které k dokonalosti stačí jediná věc – refrén. Ze začátku na posluchače sice číhá velice rychlá pasáž, která se však brzy strhává právě v onen zmiňovaný, nádherně čistě odzpívaný (!!!) refrén. Jedna z částí desky, při jejímž poslechu nepokrytě „umírám“.

Jako jasná koncertní tutovka se mi jeví lehce agresivnější halekačka (v tom dobrém slova smyslu) „Snö“, kde opět musím vyzdvihnout povedený refrén, jehož neustálé vyřvávání titulního slovíčka „snö“ (ke konci obměněné na „död“) se člověku prostě nemůže nevrýt napevno do mozkovny.

Další zajímavý kousek se ukrývá pod prazvláštním názvem „–“. Skladbu načíná lehce hororové intro, jež se zvrhává v jednu z nejtvrdších pasáží na „Blekinge“, která se bez uzardění otírá až o hájemství čistokrevného true black metalu, o přítomnost ukázkově mrazivých melodií však posluchač nezůstane ochuzen ani tentokrát, což je jedině dobře. Hodně silný vál.

Plný počet bodů Istapp musí získat za grafické provedení nejen alba, ale i všech věcí okolo. Stačí se podívat na obálku „Blekinge“ nebo promo fotky, radost pohledět.

Istapp

Takže, jak si tedy Istapp, potažmo jejich album „Blekinge“ stojí? Pokud to z předchozích řádků dostatečně nevyplynulo… dobře. Hodně dobře, zvláště vezmeme-li v potaz, že se jedná o debutový dlouhohrající materiál kapely (i když je pravda, že nebýt kapela schopná po desetileté existenci vydat něco kvalitního, bylo by to na pováženou). Silných momentů je dostatek, přičemž některé jsou opravdu až skvostné (refrén „I väntan på den absoluta nollpunkten“… umírám… vzpomínáte?) a těch hluchých míst je opravdu poskrovnu. Nezbývá mi nic jiného než tasit opravdu hodně, hodně silnou sedmičku, avšak zcela vážně jsem uvažoval i o jeden stupeň vyšším kalibru. Každopádně si dovolím tvrdit, že se jistě vyplatí pohlídat si i budoucí aktivity téhle zajímavé chásky. Jen bych se u případného pokračování „Blekinge“ opravdu hodně přimlouval o hojnější využití onoho výtečného čistého vokálu (přece jenom Istapp hrají melodický black, tudíž by to dle mého názoru nebylo rušivé). A do té doby by je mohl mezitím někdo dotáhnout na koncert k nám, protože nevím jak vy, ale já bych si dal u téhle muziky klidně říct i naživo.


Forest Silence – Winter Ritual

Forest Silence - Winter Ritual
Země: Maďarsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 8.3.2013
Label: Panik Terror Musik

Tracklist:
01. The Symbol
02. Winter Ritual
03. The Eternal Winter
04. I Feel the Claws of Darkness
05. Silence

Hodnocení: 8/10

Odkazy:

Jsou prostě kapely, které jsou výborné, ačkoliv je téměř nikdo nezná. Forest Silence patří mezi ně. Jsou kapely, které jsou prostě a jednoduše zvláštní. Forest Silence jsou jedna z nich. Jsou kapely, které se vymykají v podstatě všemu, co si představíte pod pojmem „kapela“. A Forest Silence takoví jsou.

Jelikož dnes máme co dočinění s formací, jež není široké posluchačské obci moc známa, podíváme se nejdříve do její historie. Kořeny Forest Silence musíme hledat u Sear Bliss, vedle kultovních Tormentor (v nichž si jen tak mimochodem brousil hlasivky i legendární Attila CsiharMayhem) zřejmě nejznámějších vývozců black metalu z Maďarska. Pokud se podíváme do dob jejich začátků, konkrétně na tehdejší sestavu, najdeme za klávesami jistého Wintera. A to je náš člověk, protože právě on stojí i za Forest Silence, původně jen ambientním, v roce 1996 založeným projektem. Z tohoto období pocházejí dvě dema „The 3rd Winter“ (1997) a „Winter Circle“ (2000). Ta však nikdy oficiálně nevyšla („Winter Circle“ by ovšem mělo být do konce letošního vydáno), neboť je Winter stvořil jenom pro své potěšení a poskytl pouze svému nejbližšímu okolí.

Zlom nastává až se třetím demem „The Eternal Winter“, kde se Winter poprvé rozhodl vydat směrem k pomalému black metalu v kombinaci s ambientem. Cesty se opět protínají se Sear Bliss (Winter od nich v roce 1997 odešel), když k Forest Silence nastupuje vůdčí persóna Sear Bliss, kytarista András Nagy. V této dvoučlenné sestavě pak projekt přesně po deseti letech existence nahrává svůj debut „Philosophy of Winter“ (a bicí tam samozřejmě nenahrál nikdo jiný než tehdejší bubeník Sear Bliss, Zoltán Schönberger) a od té doby se nad Forest Silence zavřela voda. Čtyři roky nečinnosti však nejsou u podobných tajemných projektů nikterak ojedinělé, takže bylo jen otázkou času, kdy se jméno Forest Silence opět vynoří z maďarských lesů a vypustí další dávku zimní atmosférou opředeného ambientního black metalu. A ten čas nadešel právě teď s minialbem „Winter Ritual“.

Nejedná se však úplně o nový materiál. Nové skladby jsou na „Winter Ritual“ dvě – „The Symbol“ a titulní „Winter Ritual“. Zbylé tři pocházejí z již zmiňovaného dema „The Eternal Winter“, které ale oficiálně rovněž nikdy nevyšlo, takže, ač jsou to kompozice staré osm nebo devět let, vycházejí teď vlastně vůbec poprvé.

A co tedy od „Winter Ritual“, potažmo od celé produkce Forest Silence očekávat? Celé to vystihuje pouze jedno jediné slovo – zima. Nejchladnější období roku, země pokrytá vrstvami sněhu, rampouchy visící z nechybných větví, pomalu se vznášející vločky i sněhové bouře, to vše je alfou i omegou hudby Forest Silence. Jen co nejvěrnější zachycení zimní atmosféry. Nic víc, nic míň. To je vše, oč Winterovi v tomto projektu jde. A daří se mu to na výbornou, to je to, v čem jsou Forest Silence jedineční – v přesném zachycení té unikátní atmosféry mrazivé zimy, zasněženého lesa a hor, kam lidská noha ještě nevkročila. Není to nic veselého, ani to není relaxační hudba a přistupovat takto k Forest Silence by bylo tou největší hloupostí. Něco podobného člověk neposlouchá, aby byl baven, ale aby se na několik desítek minut přenesl do jiného světa.

Forest Silence - Winter Ritual

Všech pět sáhodlouhých kompozic se pohybuje ve středním až pomalém, monotónním tempu, vydechnout vám však nedají. Mrazivé kytary a krkavčí vokál se pomalu ale jistě zadírají pod kůži a jak vás jednou chytnou do svých chladných drápů, už není cesty zpět. Mně osobně těch pět ledových střepů „Winter Ritual“ poslední dobou nedá spát. Ne, není to muzika pro každého a málokdo ji zřejmě vůbec pochopí, mnozí ani nebudou ochotni to zkusit, pro těch několik málo posluchačů, kterým obdobná hudba něco říká, jsou (budou?) však Forest Silence dozajista klenotem.

Důležitým atributem Forest Silence jsou rovněž klávesami tvořené ambientní zvuky prostupující celou nahrávkou a rovněž dotvářející velký díl atmosféry. Svými výrazovými prostředky nemají Maďaři (i když teď už spíš jenom Maďar) daleko například k Burzum z období desky „Filosofem“. Byť jsou obě alba svým konečným vyzněním trochu jinde, styčné body v používání ambientních prvků se dají najít. A i na tom se dá poznat, že Forest Silence rozhodně není věc, již by bylo záhodno přehlížet, když snese srovnání i s takovou veličinou.

Rozdíl mezi dvěma novými kompozicemi „The Symbol“ a „Winter Ritual“ a staršími skladbami nespatřuji v nějaké rozdílné atmosféře, protože i když je dělí téměř deset let, vyznívají velice kompaktně, ale spíše ve stylu použití jednoho nástroje – baskytary. Někdy se až nechce věřit, co se s ní dá všechno udělat. Pravda je taková, že celkový výsledek sice neposouvá jinam, ale notně atmosféru prohlubuje, a už jen to vlastně stačí. Zatímco u staršího materiálu zas tak velkou roli nedostává, u novinkových písní si s jistotou bublá v pozadí a tvoří v podstatě celou jednu další vrstvu hudby. Radost poslouchat.

Konečné hodnocení nemůže být i přes svou nepřístupnost jiné než jednoznačně kladné. A když k tomu připočtu nádherně vyvedenou grafiku digipacku a hlavně bookletu (což při vzpomínce na ne moc povedený booklet „Philosophy of Winter“ obzvláště potěší), nelze vytáhnout menší hodnocení než hodně silnou osmičku. Nebudu vám lhát, velmi reálně jsem přemýšlel i o 9, na tak vysoké hodnocení si však pro jistotu ještě nechám nějaký čas, že „Winter Ritual“ ale stojí za to, to vám s jistotou mohu potvrdit už teď.

Forest Silence - Winter Ritual

Recenzi o takto mrazivé hudbě by se slušelo ukončit stylově tak, že Forest Silence teď opět ulehnou na pár let k zimnímu spánku, než se po čase zase vynoří s novou porcí nevšední hudby zajišťující nevšední zážitky, ale není tomu tak. Jak již bylo naznačeno výše, Winter slibuje, že do konce letošního roku ještě zpětně vyjde druhý demosnímek „Winter Circle“ s dosud neupřesněným bonusovým materiálem. To však není všechno, v přípravě je totiž už i druhá dlouhohrající deska, takže rozhodně je na co těšit.


Keep of Kalessin – Reptilian

Keep of Kalessin - Reptilian
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 10.5.2010
Label: Indie Recordings / Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Dragon Iconography
02. The Awakening
03. Judgement
04. The Dragontower
05. Leaving the Mortal Flesh
06. Dark as Moonless Night
07. The Divine Land
08. Reptilian Majesty

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

I když to sám nemám moc rád, dáme si dnes na začátek recenze menší opáčko z historie kapely. Důvod je vcelku jednoduchý – jsem holt prase líné a nemám teď náladu vymýšlet kolosální, sáhodlouhé a album do posledního šroubku rozebírající recenze, proti nimž je „Vojna a mír“ čtivo pro předškolní omladinu. Tak pojďme na to…

První nosiče Keep of Kalessin vznikly v druhé půlce 90. let a nějaký vodvaz to, alespoň pro mě, není. Asi na tom vážně ale něco bude, neboť kapela stadióny bořit nezačala, spíš jen po problémech se sestavou vyšuměla a konec… jenže hlavní tahoun Obsidian Claw to jen tak nenechal a po několika letech formaci obnovil. Pro comebackové minialbum „Reclaim“ ukecal opravdu reprezentativní sestavu (kolikrát na jedné placce slyšíte Attilu Csihara a Frosta?) a o skupinu se začalo zajímat více lidí. Následovalo obstarání nové sestavy (včetně navrátivšího se bubeníka Vyla) a jelo se nanovo – vyšla „Armada“, která Keep of Kalessin opravdu vyšvihla. Určitě nebudu jediný, kdo tuhle fošnu považuje za dosavadní vrchol celé tvorby Keep of Kalessin.

Následující „Kolossus“ však ubral na blackmetalovosti a řezavosti a jaksi nám to celé změkčilo. Ale což, nevadí, protože špatné album to rozhodně není. A tady se z lekce dějepisu dostáváme do žhavé současnosti prezentované pátým dlouhohrajícím počinem „Reptilian“, jenž nedávno vyšel. Tentokrát to takový skok není a novinka spíše pokračuje v cestě nastolené „Kolossus“. Je to dobře či špatně? To záleží na úhlu pohledu každého posluchače. Pokud chcete slyšet můj osobní názor (a netvařte se, že vás to nezajímá!), tak mně to nevadí. Na zadku z toho zrovna nesedím, to tvrdit nemohu, ale že by „Reptilian“ bylo špatné album? To myslím, že určitě ne. Není to nic převratného, co by člověku přeházelo jeho vnímání hudby (a že takové desky se už letos objevily!), ale jako bezproblémová necelá hodinka pohodové muziky, která je tu a tam riffovější, tu a tam zase epičtější, to funguje.

To, že z „Reptilian“ na zadních kapsách kalhot nesedím, však neznamená, že jde o nějaký klystýr. Pravda, některé songy mě spíše více otravují než baví (např. „Judgement“), ale stejně tak jsou na nahrávce skladby dost povedené. Pojďme se tedy podívat, co tracklist ve svých útrobách ukrývá…

Úvod obstarává „Dragon Iconography“ (aneb dráčci nevládnou jen obalům, ale také textům). Tady musím říct, že rozjezd je celkem nic moc, ale píseň v druhé polovině nabere na síle a otvírák je to nakonec povedený, hlavně závěr songu je hodně dobrý. Jen musím zmínit, že některé motivy mi dost silně připomínají titulní věc minulého alba „Kolossus“. Ještě lepší je následující „The Awakening“, která patří mezi jednoznačné vrcholy alba, hlavně ten refrén se povedl

Keep of Kalessin

Za zmínku jistě stojí „The Dragontower“, a to určitě už jen díky faktu, že s ní Keep of Kalessin soutěžili v Eurovizi. Proč si kapela zvolila do komerční soutěže právě tenhle kousek, není moc těžké odhadnout – pecka je to svižná, lehce zapamatovatelná, taková blackmetalová vyřvávačka, na kterou se dá solidně zabékat. Že by mě však nějak štvala, to jistě ne, je to pohodový song. Prostě hitovka.

Druhá polovina „Reptilian“ mi přijde o chlup lepší než ta první. „Leaving the Mortal Flesh“ mi opět dost nápadně připomíná některé pasáže z předchozí nahrávky, zato hned následující „Dark as Moonless Night“, to je jiná káva. U téhle pecky si opravdu chrochtám blahy. Možná by nebylo úplně od věci ji označit jako „baladu“ to však berte s rezervou. Každopádně se jedná o pomalejší, avšak opravdu vyvedenou a procítěnou věc. Nejlepší kus „Reptilian“? Možná, prozatím je ve vedení, jenže další dvě písničky jsou pořád před námi, a jak se za pár minut ukáže, Keep of Kalessin ještě jeden opravdový trumf v rukávu mají – je jím závěrečná rozmáchlá kompozice „Reptilian Majesty“ o délce téměř čtvrt hodiny. Spousta zajímavých pasáží (hlavně ta začínající v čase čtyř minut je hodně dobrá a svým způsobem překvapující, takových částí bych si nechal líbit i víc), hudební vypravěčství, prostě epická skladba, jak má být. Takhle si to líbit nechám.

Keep of Kalessin

Nuže, zbývá nám ještě nějaké to závěrečné hodnocení a máme to pro dnešek za sebou. „Reptilian“ Keep of Kalessin kredit jistě nesníží, spíše naopak. Lidi se chytnou na dobré promo, prďácký obal (i když mně se fakt nelíbí) a halekačku „The Dragontower“, která, jak se zdá, má potenciál natáhnout i nemetalové publikum (v domácím Norsku se skupina umístila na 2. příčce žebříčku prodejnosti… a pochybuji, že by to skupovala místní blackmetalová frakce). Summa summarum, s tímhle matrošem u mě Keep of Kalessin mají pěknou sedmičku, ale (a vím, že teď budu trapný) „Armada“ to prostě není, tu už zjevně nepřekonají.