Archiv štítku: black metal

Behexen – Nightside Emanations

Behexen - Nightside Emanations
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.9.2012
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Wrathful Dragon Hau-Hra
03. Death’s Black Light
04. Circle Me…
05. We Burn with Serpent Fire
06. Luciferian Will
07. Awaken Tiamat
08. Temple of the Silent Curses
09. Shining Death
10. Kiss of Our Dark Mother

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Na finské satanáše Behexen se osobně dívám možná trochu paradoxně, v porovnání s ostatními lidmi. Všímám si, že většina žánrových fanoušků vyzdvihuje jejich první desky “Rituale Satanum” z roku 2000 a “By the Blessing of Satan” z roku 2004, naopak třetí počin “My Soul for His Glory”, na němž Behexen posunuli svou tvorbu trošku jinačím směrem, spousta lidí zavrhuje, ať už čistě z důvodu té změny, že už to prý nebylo takové zlo, nebo čistě proto, že to dotyčnému nepřišlo už tak dobré. Já osobně to mám ovšem přesně naopak. “Rituale Satanum” a “By the Blessing of Satan” sice jistě nejsou špatné fošny, je to peklo, jak má být, ale z nějakého důvodu mě prostě “My Soul for His Glory” baví mnohem víc a s odstupem času si tuhle placku pouštím mnohem častěji. Behexen se nebáli posunout, bestiální atmosféru vyměnili za atmosféru sice stále blasfemickou jak poleno, ale trochu inteligentnější, přidali na (v rámci mezí) progresivnějších prvcích, jako jsou čistý vokál, vyloženě atmosférické songy (mrazivá “O.O.O.”), v některých případech pak vytvořili opravdu famózní skladby, zejména titulní věc “My Soul for His Glory” s nezemským refrénem. Nemohu si pomoct, mně to prostě chutnalo. Není tedy asi divu, že na pokračování “Nightside Emanations” jsem se dost těšil…

Předně je nutné zdůraznit jednu věc – rozhodně se nestalo, v co někteří doufali, Behexen se nevrátili ke svému původnímu zvuku, který byl čistokrevným černěkovovým zlem, ale pokračují v tom, co započalo už na “My Soul for His Glory”. To v překladu znamená black metal, který se nebojí i trochu zvolnit v tempu a obsahuje tak i mnoho pasáží, jež nejsou typickou vichřicí; kterému nejsou cizí ani nějaké ty ozvláštňující prvky, atypické melodie, čistý vokál atd. Anebo ještě jinak řečeno, současná tvorba Behexen jednoduše nabízí i black metal, který – a možná právě to mnoha příznivcům starších alb vadí – je stravitelný pro širší okruh lidí než původní syrová sypačka. Samozřejmě, Behexen se stále tváří jako největší zlo pod černým sluncem, záměrně se kolem sebe snaží budovat jakousi okultní auru (což někomu sice může přijít trapné, ale tak nějak to k tomu patří), jejich muzika však už není tak ortodoxní, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Pokud bych měl aktuální Behexen k někomu přirovnat, asi by mě napadli kolegové z Watain, kteří jsou na tom relativně podobně – byť se možná z dálky tváří ukrutně zle, ve skutečnosti je jejich black metal záležitostí poslouchatelnou i pro obyčejného smrtelníka. Tím ovšem nechci říct, že by Behexen byli lehce chytlavou záležitostí, stále se přece bavíme o extrémním metalu; ani tím nechci říct, že od Švédů nějak kopírovali, ve skutečnosti obě kapely prodělaly ten vývoj od syrovější stylové podoby k současnému vyznění takřka současně a přelomová alba v jejich tvorbě vyšla v tom samém roce, jenže zatímco Watain se podařilo prorazit, dostali se pod velkou firmu, hrají na velkých festivalech a objevují se v hudebních magazínech, Behexen jsou stále underground. Možná, že ta jejich forma je ještě pořád o maličko extrémnější, ale to je – z pohledu vás, kteří holdujete spíše melodičtější hudbě – daň za to, že v tomto případě dostanete skupinu, která není tak ohraná a okoukaná, alespoň tedy v širším kontextu, neboť pro ty, kteří se na black metalovém poli sami pohybují, jistě Behexen dávno znají a to, co zde vykládám, pro ně není nic nového.

Přesto má “Nightside Emanations” podle mne jeden problém, a sice že v porovnání se svým předchůdcem “My Soul for His Glory” jednoduše prohrává. Sice je pravda, že ne nikterak markantně, nic to ovšem nemění na tom, že mi minulé album přišlo o chlup ze Satanovy mocné řiti lepší. Což ovšem neznamená, že by “Nightside Emanations” mělo být špatnou nahrávkou, stále je totiž na ní jistě co poslouchat. Především je rozdíl v tom, že na “My Soul for His Glory” byly v podstatě všechny skladby totální pumelice, ať už šlo o úvodní “Let the Horror and Chaos Come” s neskutečně chytlavým riffem, skvěle vygradovanou “Born in the Serpent of the Abyss” s dechberoucí druhou polovinou, již zmiňovanou dvojici v podobě pomalé atmosféry “O.O.O.” a titulní “My Soul for His Glory” s fenomenálním refrénem nebo zbylé rychlé vály. Na “Nightside Emanations” mi ovšem přijde, že některé kompozice tak úplně nemají takovou sílu, jakou bych od Behexen čekal. Nejsou sice zlé, ale malinko jim něco schází, zvláště to platí na začátku alba.

Samozřejmě se však zde nachází i velice vydařené vály, to Behexen upřít nemohu, že v některých případech měli i na novince velice vydařené nápady. Hned na první poslech zaujme “Circle Me…” s deklamovaným refrénem a hlavně neuvěřitelně prdel-nakopávajícím riffem ve středním tempu. Něco do sebe má jistě i proměnlivá “We Burn with Serpent Fire”, která se pohybuje od pomalejších kusů až po výbuchy agrese. Jako jeden z vrcholů celého “Nightside Emanations” bych viděl uhrančivou “Awaken Tiamat”, jež by mohla jít bez problému do souboje s těmi nejlepšími songy z “My Soul for His Glory”; přesně tohle jsou ti Behexen, které já osobně chci slyšet – atmosféra jako prase, pořád je to zlo, ale má to myšlenku (obzvláště prostřední pasáž s démonickým “Awaken Tiamat!” je prostě náser!), stále to uctívá staré žánrové pořádky, ale nijak nekopíruje ty nejstarší klasiky, jednoduše black metal současného střihu v té nejlepší možné formě.

Behexen

Podobně je na tom i “Temple of the Silent Curses”, do níž po zběsilé první polovině začnou promlouvat skvělé čisté vokály. Jako absolutní vrchol “Nightside Emanations” bych ovšem označil závěrečnou a zároveň nejdelší “Kiss of Our Dark Mother”, z jejíchž tónů po celou dobu doslova odkapává síra. Pokud by celá deska byla na téhle úrovni, pak by se jednalo o opus první kategorie. Dobré alespoň to, že výrazně lepší druhá polovina “Nightside Emanations” nechá trochu zapomenout na malinko slabší začátek, který sice rozhodně není špatný, naopak se mi také dost líbí, jen na rozdíl od závěru nahrávky nenabízí nic vyloženě výjimečného.

Na obranu Behexen však musím říct dvě věci. Zaprvé, možná je tak trochu chyba i na mé straně, že jsem toho od kapely čekal možná až přespříliš. Zadruhé, “Nightside Emanations” přece jenom ještě neprotáčím tak dlouho, takže možná, že i z některých dalších písní po čase vykouknou pořádně dobré nápady, ostatně i u “My Soul for His Glory” mi to nějakou chvíli trvalo. I z tohoto důvodu hodnotím prozatím střízlivě 7,5 bodu, ale nijak nevylučuji, že to možná časem poroste (ale možná taky ne, těžko odhadovat). Nicméně musím zdůraznit, že i když recenze v některých momentech vyznívala trochu kritičtěji, než jsem zamýšlel, stále se mi “Nightside Emanations” líbí. Bezesporu se jedná o povedenou placku, která představuje současnou formu “pravého” black metalu ve velice dobré kvalitě a která si zcela jistě zaslouží nadprůměrnou známku.


Enslaved – RIITIIR

Enslaved - RIITIIR
Země: Norsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 9.10.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Thoughts Like Hammers
02. Death in the Eyes of Dawn
03. Veilburner
04. Roots of the Mountain
05. Riitiir
06. Materal
07. Storm of Memories
08. Forsaken

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 9/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Enslaved jsem vždy registroval jako kapelu, která tvoří velmi dobrou hudbu, jenže ani tak se mi dlouho nedařilo přijít té hudbě na kloub a následně i na chuť. A přitom prvotní podmínky hráli jednoznačně pro Enslaved – kapely, které za dlouhé roky své existence od black metalu přešly k mnohem sofistikovanější progresivní hudbě, totiž patří k mým vůbec nejoblíbenějším. Naštěstí se však milí Enslaved rozhodli nahrát EP “The Sleeping Gods”, které se stalo tím bodem zlomu, a od té doby, co mě toto dílko vyloženě uhranulo, jsem s napětím vyhlížel, s čím se vytáhnou na další řadovce. Řadovka je tady, jmenuje se “RIITIIR” a za tím jménem se skrývá víc než hodina mimořádných zážitků…

Jak jsem ale postřehl napříč internetem, nejsou to zážitky stravitelné pro každého, takže se hned na začátku sluší vyjasnit jednu věc – Enslaved neotočili do protisměru a nenahráli další dřevní black metalové album, které od nich někteří trochu nepochopitelně očekávají nebo po něm alespoň ve skrytu duše touží. Ne, “RIITIIR” pokračuje v kolejích tvorby posledních let, takže se posluchač dočká nezaměnitelných melodií, ojedinělých kompozičních obratů a jen lehkého odéru black metalových kořenů, který však přispívá výsledku stejnou měrou jako ostatní atributy, kterými se deska pyšní. A jestliže patříte k té části posluchačů, kterým není tento přístup Enslaved jednadvacátého století proti srsti, můžete si být jisti, že vám “RIITIIR” udělá radost, protože materiál, který se na něm sešel, je dokonalou ukázkou, jak skvěle to může dopadnout.

Je mi za těžko vybírat nějakou jednotlivinu, u které bych měl začít s bližším popisem, ale dobrá, ať to jsou třeba kytary. V souvislosti s jejich party mě napadá možná trochu paradoxní charakteristika – kytary jsou neuvěřitelně pevné a soudržné, ale přitom se člověk občas nestačí divit, jak nečekaně s nimi jejich majitelé nakládají. Vesměs prosté instrumentální obraty jsou k sobě pospojovány takovým způsobem, že celek působí v kontextu tvorby ostatních interpretů naprosto ojediněle. Ano, to se sice v posledních letech stalo jakýmsi trademarkem zvuku Enslaved, ale “RIITIIR” tenhle trademark posouvá trochu dál, protože se zde podařilo to, co mi místy trochu chybělo třeba na předchozí desce “Axioma Ethica Odini” – nabídnout posluchači plný, barvitý, v rámci mezí melodický kytarový základ, který neomrzí. K tomu pak stačí připočíst několik nesmírně vydařených sól, a je jasné, že co se týče práce kytar, “RIITIIR” naprosto exceluje a poslouchat je je vyloženě radost napříč celým albem.

Ne, že bych chtěl jakkoli odsouvat do pozadí úlohu dalších nástrojů, protože bicí, baskytara i klávesy respektive jejich majitelé odvádějí vynikající práci, což vyjde najevo prakticky okamžitě poté, co se posluchač rozhodne věnovat těmto nástrojům bližší pozornost. Možná trochu na jejich úkor si ale dovolím vypíchnout po kytarách druhý základní pilíř, který dělá Enslaved tím, čím jsou. Pochopitelně mám na mysli vokály a stejně jako u kytar i zde platí, že se Enslaved dobrali mimořádného výsledku. Grutle Kjellson hřímá zcela fenomenálně, jak se ostatně může každý přesvědčit třeba v mocném úvodu skladby “Death in the Eyes of Dawn”, a Ivar BjørnsonHerbrandem Larsenem jej doplňují bezchybným čistým zpěvem, který mi učaroval již na některých předchozích počinech a zde tomu není jinak. Obzvlášť čistý zpěv dostává dostatek prostoru, takže se všichni pánové o vokální povinnosti dělí prakticky rovnou měrou, a “RIITIIR” z toho ohromně těží.

Všechny tyhle dílčí plusy ale plně vynikají teprve pohromadě s ostatními a jedině tehdy lze v plné šíři docenit, jak skvělé album Enslaved nahráli. Před posluchačem se otevře scenérie tvořená promyšlenými instrumentálními linkami, nádhernými melodiemi a spoustou chytrých detailů. Sotva postřehnutelné, ale působivé příspěvky akustické kytary nebo flétny, nepatrně punkový nádech ústředního riffu v závěrečné “Forsaken”, s názvy skladeb dokonale korespondující úvodní pasáže “Thoughts Like Hammers” a “Storm of Memories”, tohle všechno a ještě mnohem víc přispívá k celkovým kvalitám desky. Všechno se krásně doplňuje, působí to dokonale organicky, přirozeně… A to se jedná o velice progresivní a na poslech nikterak jednoduchou muziku, která nepostrádá inteligenci a hloubku a která ani po desítkách poslechů nenudí a naopak přináší další a další skvělé zážitky. Není tedy asi třeba zdůrazňovat, že výsledek, jakého se dobrali Enslaved, nepatří k těm, kterých by byly plné regály obchodů s hudebními nosiči.

“RIITIIR” obsahuje osm skladeb a všechny do jedné jsou vynikajícím příkladem, jak může vypadat progresivní black/viking metal ve své nejlepší podobě. Dech beroucí trojice “Death in the Eyes of Dawn”, “Roots of the Mountain” a “Materal” mi sice k srdci přirostla nejvíce, ale čím déle “RIITIIR” poslouchám, tím je mi jasnější, že je to jen a jen o osobních prioritách a prakticky každá skladba si může dělat nárok na mety nejvyšší. Nejde o nic menšího než o další důkaz, jak silná je současná norská progresivní scéna, a já se nebojím zařadit “RIITIIR” po bok skvostů, které letos vydali Borknagar nebo Ihsahn. Je toho ještě moc, co bych chtěl na adresu “RIITIIR” napsat, ale nějak se mi to nedaří, takže se omezím na na doporučení vlastní zkušenosti a na závěr si neodpustím ještě jeden postřeh – případy, kdy jsem měl chuť pustit si desku s více jak hodinovou stopáží znovu vzápětí poté, co dohrála, bych spočítal na prstech jedné ruky. “RIITIIR” je jednou z nich a já musím před Enslaved smeknout, jak vynikající počin vypustili do světa, a doufat, že jim tahle forma vydrží i v dalších letech. Jestli se tak stane, čekají nás velké věci…


Další názory:

Pomalu ještě více obdivuhodnější než samotná hudba je na Enslaved jejich neustálý vývoj a hudební vizionářství, zvláště když člověk porovná jejich nejstarší počiny s těmi posledními a slyší ten obrovský skok, který je ovšem zcela přirozený a nikterak nepopírá svoje kořeny, což se povede opravdu málokomu. Navíc jsou Enslaved neustále o několik kroků vpřed před konkurencí… s nadsázkou řečeno to, na co zbytek scény teprve začíná pomýšlet, Enslaved hráli již tak před pěti lety. Jejich tvorbu jsem měl vždy rád a přestože předchozí dvě desky “Vertebrae” a “Axioma Ethica Odini” mne příliš neoslovily, nijak to neotřáslo pozicí kapely v mých očích a pořád jsem ta alba respektoval (a stále respektuji), novinka “RIITIIR” je ovšem opět nahrávkou, která mě dostala, a díky tomu ji považuji za to nejlepší, co tito Norové vydali od skvostného “Ruun”… což není zrovna málo, vzhledem k objektivním kvalitám “Vertebrae” a “Axioma Ethica Odini” (ono totiž i když jsem se ani do jedné z těchto dvou desek moc nedostal, pořád je považuji za velice dobré věci). “RIITIIR” mne však neskutečně baví, ačkoliv nabízí relativně to stejné, co posledních pár let… jenže stejné je u Enslaved velice relativní pojem, myslím tím spíš to, že se opět jedná o nevšední záležitost s obrovským množstvím úžasných nápadů a famózní atmosféry; oproti předchozím dvou albům u mě vede čistě pocitově. Pokud bych měl volit nějaké vrcholy, asi bych vybral úžasnou dvojici skladeb “Roots of the Mountain” a “Storm of Memories”, jinak ale mé vysoké hodnocení asi samo o sobě značí, že se jedná o skvělou nahrávku jako celek.
H.

Je to relativně nedávno, co jsem propadl kouzlu progresivních viking/black metalistů Enslaved. Teprve album “Isa” z roku 2004 mě vtáhlo do jejich tvorby, přičemž od té doby mě už nepustili. A to je sakra dobře. Soupiska takhle vyrovnaných a kvalitních alb, jako představují všechny následující po zmíněném “Isa”, se jen tak nevidí, a “RIITIIR” s klidným srdcem můžu označit za další vynikající studiový zásek. Na novince se šikovně střídají blackové výjezdy s progresivně metalovými, někdy až progrockovými momenty, které se prolínají a doplňují naprosto nenásilným způsobem, jako to kdysi dokázali Opeth, jejichž tvorba mi v souvislosti s aktuálními Enslaved na mysl několikrát vplula, zvláště při melodičtějších pasážích. Občas se dokonce ke slovu dostanou mé oblíbené hammondy, jako třeba hned v úvodní vynikající “Thoughts Like Hammer”. Nemá cenu se snažit vyzdvihnout nejlepší skladbu, protože na “RIITIIR” jsou nejlepší úplně všechny. Inteligentní muzika, která skvěle odsýpá a baví, se jen tak nevidí, takže v tomhle ohledu jsou Enslaved jedněmi z mála. Nemůžu sice srovnávat s tvorbou před “Isa”, ale za mě osobně nahrála parta kolem Grutle Kjellsona své nejlepší album, které jí otevírá další možnosti budoucího směřování. Geniální jízda, která si zaslouží vysoce nadprůměrné hodnocení.
Kaša


Phantoms of Pilsen 6 (sobota)

Phantoms of Pilsen 6
Datum: 6.10.2012
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Din Brad, Heiden, Negură Bunget, Panychida, The Stone, Tulsadoom, Vulture Industries, Žrec

Akreditaci poskytl:
Phantoms of Pilsen

H.: O zahájení druhého dne se postarala pořádající Panychida, která dle očekávání odvedla na domácí půdě svůj velice solidní standard. Vystoupení bylo zábavné a dost rychle uběhlo, rozhodně ne však jen z toho důvodu, že si kapela sama pro sebe vyhradila úplně nejkratší čas celého festivalu. Jako vrchol setu bych označil asi skladbu “Rod Havrana”, jež zní v živém provedení vskutku parádně. V počas posledního songu, kdy vystoupení logicky mělo gradovat ke skvělému závěru (k čemuž bylo našlápnuto více než dobře), však Panychidu potkala stejná nepříjemnost jako úvodní kapelu pátku – technika opět zradila a tentokrát to odnesla vypadnutá kytara Honzy Vaňka, který se ji ani nesnažil zpátky zprovoznit a radši se vydal pod pódium mezi lidi. Jakkoliv je však ztráta jedné kytary opravdu znát, i tak se stále jednalo o velice příjemný koncert na začátek sobotního programu.

Ježura: Jakkoli jsem si z loňského vystoupení Panychidy odnesl spíš průměrné dojmy, tentokrát to pánové rozbalili ve velkém stylu. Perfektní zvuk, vynikající nasazení, prostě všechno v nejlepším pořádku. V setlistu dostaly dostatek prostoru skladby z EP “Woodland Journey”, zazněla i “Running out of Rules” z debutu a došlo pochopitelně i na zástupce druhé řadovky. K dokonalosti chyběla snad jen její titulní hymna “Moon, Forest, Blinding Snow” a také lepší Vlčákovo frázování, protože mi přišlo, že v jedné skladbě (tuším, že to byl “Rod Havrana”) trochu nestíhal. Ale ruku do ohně bych za to nedal a možná mu křivdím. Tak či onak jsem si odnesl dobrý dojem, který nepokazil ani onen technický problém. Všechno totiž zachránil druhý kytarista Sinneral, který se za plného hráčského nasazení vypravil za Honzou Vaňkem mezi lidi, a celé vystoupení korunoval neočekávaným, ale o to příjemnějším způsobem.

H.: Při vší úctě k ostatním účinkujícím musím přiřknout titul nejlepší české kapely na Phantoms of Pilsen 6 moravským Žrec. Musím se přiznat, že se mi tito chasníci doposud živě vyhýbali (nebo snad já jim?), nicméně premiéra dopadla tak výtečně, že jsem to ani nečekal. Obzvláště bych vyzdvihl neskutečně lahůdkové provedení čistých vokálů jak v podání Ingvarra, tak i Marvina; dokonce bych si dovolil tvrdit, že minimálně tenhle večer (toho času spíš vlastně ještě odpoledne) to pánové odzpívali snad ještě lépe než na desce, až bych se nebál říct, že za celý víkend nikdo jiný lepší čistý zpěv nepředvedl. Abych ovšem nekřivdil ostatních členům skupiny, i oni samozřejmě podali velice dobrý výkon, protože kdyby ne, nebylo by vystoupení Žrec tak výborné, jak ve skutečnosti bylo. Pro mě osobně asi druhá nejlepší kapela soboty.

Ježura: To já ze Žrec až tak nadšený nebyl, ale ani tak jim nemohu upřít opravdu povedené vystoupení. V porovnání se starší tvorbou na mě nejvíc zapůsobily skladby z desky “Paměti” a třeba se teď konečně dokopu k jejímu poslechu. Jak vidno, domácí folk/pagan metalová scéna má hodně co nabídnout.

H.: Českou štafetu přebírají Brňané Heiden, u nichž rozhodně není přehnané tvrdit, že mezi hudebními atmosférami patří v rámci České republiky k absolutní špičce. Aby však nevznikla nějaká mýlka, když v článku stále zdůrazňuji český původ, rozhodně ani jednu z domácích skupin nepovažuji za nějak méněcennou vůči “těm venku” a speciálně o Heiden to platí obzvlášť. Tato formace patří mezi ty, jež nepotřebují dělat na pódiu nějaké vylomeniny či takzvanou show; prostě stačí, když pánové přijdou a začnou hrát, protože samotná jejich hudba mluví sama za sebe a její atmosféra je opravdu úžasná. Jen jediné rýpnutí, které si neodpustím, směřuje k setlistu, protože Heiden na koncertech v poslední době hrají pouze z novinky “Dolores”, což na jednu stranu samozřejmě chápu (už jen z toho důvodu, že starší tvorba je dost jinde) a nic proti tomu nemám, jelikož je to skvělé album, nicméně alespoň skladby z “Obsidian” bych ještě opravdu rád slyšel živě. Je však pravda, že to je moje osobní věc, samotné vystoupení bylo velmi povedené a nemohu proti výkonu Heiden říct jediné křivé slovo.

Ježura: Heiden – kapela, na kterou od vydání alba “Dolores” nedám dopustit. V Plzni se mi konečně podařilo přimotat se také k jejich živému vystoupení a pánové moje očekávání nezklamali. Tedy, jednu drobnou výtku bych přeci jen našel. Proti studiové podobě, kterou mám naposlouchanou opravdu pečlivě, mi sem tam přišlo, že Kverd zpíval maličko jinak, než jak jsem zvyklý (asi nejvíc to bylo znát v mojí milované “Dnešní noc je žena”). Nešlo však o nic zásadního a koncert jsem si užil i tak – snad i proto, že jsem starší tvorbě Heiden zatím po hříchu nevěnoval potřebnou pozornost, takže mi na rozdíl od H. vůbec nevadilo, že krom skladby “Živý?” zazněl výhradně materiál z “Dolores”.

H.: Docela očekávaná věc – tedy alespoň pro mě – byl koncert Din Brad, což je čistě folkový projekt členů Negură Bunget, konkrétně v Plzni se na pódiu objevili (podle funkcí v domovské kapele) bubeník Negru a klávesistka Inia Dinia. Byl jsem upřímně zvědavý, jak se s prezentací hodně intimní hudby poperou živě, nutno však říct, že to rozhodně nebylo špatné. Byť jsem čekal o malinko víc, stále se svým způsobem jednalo o docela překvapivě příjemný set, který i přesto, že samotná muzika tak povětšinou nezní, působil docela přátelsky a odpočinkově… možná to snad bylo díky kontrastu s okolními metaly. Rozhodně se mi ale představení Din Brad líbilo, určitě mnohem víc než pozdější vystoupení samotných Negură Bunget… vystoupení Din Brad totiž mělo atmosféru, všichni v publiku bez hnutí zírali na pódium a rumunská nálada byla v sále vážně cítit, samotná Negură Bunget toto ale nedokázala ani v nejmenším… vlastně i celé počínání Din Brad je mi mnohem sympatičtější než to, co se v současné době děje pod jménem Negură Bunget, ale jak již bylo řečeno u Dordeduh, k tomu se ještě dostaneme později…

Ježura:Din Brad jsem si odnesl kapku rozporuplný dojem. Muzika je to bezesporu dobrá, ale asi mě nezastihla v náladě, která je k docenění takového koncertu zapotřebí. Celou dobu jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že mi celí Din Brad ke zbytku lineupu moc nepasují a snaží se vysílat na jiné vlně, než na kterou jsem byl naladěn, takže jsem ani nemohl podlehnout vytvářené atmosféře, což je u živého podání atmosférické hudby dost zásadní problém. Pozitivní ohlasy ze všech myslitelných stran mě ale utvrzují v přesvědčení, že byl tentokrát problém na mé straně a nikoli u Din Brad.

H.: Na tomto místě bych rád zdůraznil, že prozatím všech jedenáct skupin, jež se až do této chvíle na Phantoms of Pilsen 6 představily, se mi opravdu upřímně líbily a všechny koncerty do jednoho musím i přes menší dílčí neduhy jen a jen chválit. Avšak to se změnilo s příchodem Rakušanů Tulsadoom, kteří byli další kapelou, jež se na soupisku dostala na tu nejposlednější chvíli. Chtěl bych věřit tomu, že tenhle přehmat vznikl jen díky tomu, že pořadatelé už prostě nestačili v tak krátké době sehnat adekvátní náhradu za odpadnuvší Hromovlad, protože Tulsadoom byli opravdu děs a hrůza. Hudebně ještě s obrovským sebezapřením dejme tomu, průměrný thrash/heavy metal bych ještě skousnul, přestože se mezi ostatní poměrně inteligentní kapely hodil mnohem méně než nemetaloví Din Brad, ale co do prezentace to byla naprostá šílenost. Už dlouho, hodně dlouho jsem neviděl někoho, kdo by svým gay-levelem dokázal konkurovat i legendárním Manowar, ale Tulsadoom to zvládli. Jejich punčocháče by se s klidem uživily na natáčení filmu Robina Hooda z roku 1938, k tomu byli jednotliví členové navlečení v jakýchsi kožešinách, pláštích, kožených brněních… nevím, zdali se dá tohle považovat za barbarský thrash, jak Tulsadoom sami sebe označují, já osobně bych to označil spíše za hovadinu, která by měla hrát maximálně tak na pódiu klubu Modrá ústřice… minimálně basák Rick Thunder by se tam vážně neztratil. Abych se ale aspoň trochu ještě věnoval hudbě, což je přece jenom v rámci reportu stěžejní, zmíním, že v kontextu následujících minut byla jako intro setu zprzněna geniální kompozice “Anvil of Crom” ze soundtracku kultovního snímku “Conan the Barbarian”; v průběhu koncertu pak ještě zazněla předělávka “One by One” od Immortal a při vší úctě to bylo neskutečně strašné, až jsem po většinu času přemýšlel, jestli to je opravdu to, co si myslím. Jednoznačně největší (a vlastně jediná opravdová) sračka festivalu.

Ježura: Já, ač jsem od Tulsadoom očekával opravdu monstrózně špatné vystoupení, musím nakonec s H. tak trochu nesouhlasit. Jistě, kapela se honosí tak příšernou image, že se každý pohled na pódium rovnal opravdu silnému utrpení, ale musí se nechat, že se svým energickým heavy/thrashem odvedli opravdu dobrou show, která vyloženě sváděla k nějakým kotelním hrátkám. Není tedy divu, že se na Tulsadoom sešel snad největší dav letošních Phantoms a odměnil muzikanty suverénně nejbouřlivější odezvou, kterou mohu nejen v kontextu akce nazvat hromovou.

H.: Členové Negură Bunget nebyli jediní, kdo si dal na Phantoms of Pilsen 6 hned dva koncerty. V pátek jako Kozeljnik, v sobotu v téměř stejné sestavě jako The Stone. Na tuhle asi největší akvizici podzemního metalu ze Srbska jsem se dost těšil, ale koncert zůstal o chlup za mým očekáváním. Ne že by The Stone zahráli špatně, to vůbec, Srbové to naopk odehráli velice dobře a některé vály zabíjely více než dost (obzvláště se mi živě líbily songy z loňského alba “Golet”), ale přece jenom jsem od takového do jisté míry i kultovního jména čekal o trochu více. Neříkám ovšem, že by mne to nebavilo, určitě to bylo dobré, v porovnání s Kozeljnik z předcházejícího dne o poznání přímočařejší a v rámci žánru mnohem klasičtější, čemuž odpovídalo i chování frontmana, jímž už samozřejmě nebyl samotný Kozeljnik, jenž v The Stone hraje na kytaru, ale Nefas, který se svými řetězy působil o dost misantropičtěji. Zajímavá mi ale na celém vystoupení přišla ještě jedna věc – The Stone totiž byli jedinou kapelou, jež vystupovala ve warpaintu, což je na vesměs black metalovém festivalu docela vtipné. Ale jinak tento druhý mini-souboj vyhrál projekt Kozeljnik.

Ježura:The Stone jsem přistupoval se stejným očekáváním jako k jejich druhé inkarnaci – projektu Kozeljnik. A podobně jako Kozeljnik mi i The Stone předvedli velmi solidní black metalovou show, které nechybělo nic, co k takové muzice patří. Všichni muzikanti se opravdu snažili, v čemž vyloženě exceloval basák Usud, jehož zápal pro hru by mohl posloužit za vzor kde komu. Jediné, co na vystoupení The Stone trochu zamrzelo, byl znatelné zkrácení setu, k němuž se přikročilo po snad dvacetiminutové sekeře, se kterou kapela začala hrát [za což si ale může trochu sama kvůli setsakra dlouhé zvukovce – H.]. Škoda, dva nebo tři songy navíc bych určitě ocenil.

H.: Jestliže první den vyhráli Secrets of the Moon, pozici vrcholného vystoupení sobotního programu si pro sebe s naprostým přehledem uzmuli Norové Vulture Industries, kteří to v Plzni mají rádi (ostatně s výjimkou pořádající Panychidy snad na Phantoms of Pilsen nikdo nevystoupil víckrát – Vulture Industries jsou však ten druh skupiny, která nejspíš nikdy neomrzí, tudíž její opakování nevadí), a Plzeň má zase ráda je – málokdo měl totiž za celý víkend srovnatelnou odezvu z publika. V tomto případě to ale bylo více než zasloužené (na rozdíl třeba od Tulsadoom, na něž lidi pařili jak diví, přestože to byl hnůj), protože hudebníci podali opravdu skvělé výkony, zejména pak zpěvák Bjørnar Nilsen, jenž mezi frontmany neměl na festivalu konkurenci a za své showmanství si nezaslouží nic jiného než plný počet bodů. Avšak nejen díky němu, ale i díky ostatním členům byl koncert tak nějak příjemně šílený, ale stále vážný, velice energický, nikoliv však nějak lacině hopsavý, vždy ovšem po všech stránkách skvělý. Bomba!

Ježura: Tahle norská avantgardní banda byla asi největším lákadlem, které si pro mě pořadatelé letošních Phantoms připravili, a já se dost bál, jak hudba, kterou mě Vulture Industries uchvátili na obou albech, zafunguje naživo. Zafungovala skvěle. Od prvních taktů se jednalo o tak neuvěřitelně našlapané vystoupení, že jsem nestíhal valit oči. Pološílený a takřka divadelní výstup, který předvedl Bjørnar Nilsen, nesnesl nic než absolutorium, a když se maestro zpěvák během poslední skladby dokonce vypravil mezi lidi, extáze byla dokonalá. Za mě nejlepší vystoupení celého festivalu a další z řady geniálních koncertů, kterých jsem měl tu čest se zúčastnit.

H.: Festival se již pomalu chýlí ke svému konci a na pódium se již potřetí chystá rumunská skupina, tentokrát tolikrát zmiňovaná Negură Bunget, která, jak jsem již dvakrát naznačil, předvedla trošku rozporuplný set. Současní členové, jimiž se bubeník Negru obklopil, se mohou snažit, jak chtějí, ale – částečně ani ne vlastně vinou, zčásti ale i tou – na to, čím kdysi Negură Bunget bývala, nikdy nedosáhnou. Tahle skupina totiž svého času byla na scéně malým zázrakem a doslova zjevení, malý velký klenot odněkud z konce světa uprostřed divokých transylvánských hor, výjimečná hudba s nadpozemskou atmosférou, ale to všechno už je prostě pryč a po všeobecně známém personálním zemětřesení se kouzlo vypařilo. Zdá se mi, že noví členové prostě nechápou, o čem Negură Bunget byla, ten tam je nějaký mystický zážitek, který ta muzika dokázala zprostředkovat (zcela vážně), dnes kapela sama sebe degradovala na pozici docela obyčejné formace, jež se snaží posluchače opíjet rohlíkem. Například jen samotné vystupování mě neskutečně irituje, protože třeba nucení lidí skandovat “hej, hej” a tleskat do rytmu je u takové muziky prostě něco, co mně osobně zážitek absolutně kazí, nic takového by tam být nemělo a k tomu, o co se Negură Bunget (dnes již jenom) snaží, se to neuvěřitelně nehodí. Další věcí je, že i samotný přednes skupiny už je prostě… divný. Není v tom ta duše, která zde bývala stěžejní. Například na závěrečné “Țesarul de Lumini” z alba “Om” (tj. ještě z doby staré sestavy), která je na desce naprosto geniální skladbou, se jasně ukázalo, jak to dnes v táboře kapely doopravdy je… píseň nezněla, jako když skupina hraje vlastní song, ale spíš jako průměrně odvedený cover. A tak to prostě je, Negură Bunget se stala pouhou parodií a nepříliš povedeným odvarem své minulosti. Atmosféru staré Negury udržují Dordeduh, ne však sama Negură Bunget, a podle toho také vypadal ten propastný rozdíl mezi oběma vystoupeními.

Ježura: Já jsem měl v případě Negură Bunget proti H. dost zásadní výhodu – tvorbu kapely neznám ani za mák, a to je asi důvod, proč jsem i z posledního vystoupení festivalu odcházel navýsost spokojený. Nemaje s čím srovnávat jsem si druhou polovinu setu opravdu užil (tu první jsem strávil jinde, takže nemůžu soudit) a nemám jí moc co vytknout. Vedle hudby samotné na mě ale nejsilnější dojem zanechal vražedný výraz ve tváři klávesistky, která hrála jako by to mělo být naposled a všichni v sále za to mohli (smích).

H.: Ano, v tom s kolegou souhlasím, že klávesačka Inia Dinia byla opravdu tím nejzajímavějším na vystoupení Negură Bunget… celý koncert pařila taky vehementně, že jsem celou dobu čekal, jestli jí to poprsí z výstřihu vypadne ven nebo ne… bohužel jsem se nedočkal (smích).


Zhodnocení:

H.: Na závěr klasicky několik slov závěrem (tomu říkám formulace!). Po organizační stránce jsem nezaznamenal žádný problém a vše fungovalo jako na drátkách. Je pravda, že já jsem spíš člověk, který se stará sám o sebe a nějak se nešťourá v tom, co nefungujícího by kde našel, na festivaly jezdím především za muzikou a z tohoto pohledu si nemohu stěžovat jak po stránce dramaturgické, tak i v ostatních ohledech. Časy vystoupení byly striktně dodržovány, takže v tom nebyl guláš, jak se občas stává (mnohem větší akce by mohly vyprávět); ozvučení až na jednu výjimku v podobě příliš hlasitých Dordeduh bylo naprosto v pořádku. Výběr samotných účinkujících byl opravdu výtečný, podle čehož také vypadaly i předchozí řádky, v nichž jsem musel až na Tulsadoom a Negură Bunget všechny jen a jen chválit. Velmi si cením hlavně toho, že pořadatelé nezvou žádné vyložené taháky, u nichž by měli jistotu, že bude plný dům, ale dávají přednost spíše opravdu kvalitní hudbě. Jestli tento přístup ocenili i lidé a dorazili v takovém počtu, aby organizátoři neprodělali kalhoty, to si odhadnout netroufnu, nicméně doufám, že kalhoty zůstaly na svém místě, protože nechat v případě prodělku padnout takhle kvalitní a sympatickou akci, to by byla obrovská škoda. Výborné bylo také to, že zde vystoupila nejedna formace, jež v České republice k vidění v podstatě není – v tomto případě se sluší vypíchnout Bethlehem a v těsném závěsu ještě Kozeljnik a Din Brad. Samozřejmě do této sorty spadají ještě Tulsadoom, ale zrovna ty bych si propříště odpustil (smích).

H.: Speciálně musím vypíchnout jednu věc, a sice že v prostoru sálu, kde se koncerty konaly, bylo zakázáno kouření, což ze svého pohledu ortodoxního nekuřáka kvituji s obrovským povděkem. Člověk se nedusil, nebyl v žádném smradu, nikde nebyla oblaka kouře, takže nic nebránilo v tom, aby si všichni mohli užívat samotná vystoupení. Navíc si nedokážu představit, jak by to tam vypadalo, kdyby měl každý druhý člověk v ruce cigaretu, protože v sobotu večer bylo v sále dost horko a dusno samo o sobě, takže tím spíš mi zákaz přišel logičtější. Nutno však říct, že ani kuřáci nebyli nijak kráceni a hned vedle byl rozlehlý dvorek, ven z hospody také pár kroků, takže se nikdo nemusel své záliby vzdát. Pár lidí, kteří omezení ignorovali nebo o něm nevěděli a v klidu si zapálili i uvnitř během koncertu, se sice našlo, ale naštěstí to bylo jen výjimečné.

H.: Samotné prostředí božkovské hospody Pod Kopcem taktéž vyhovuje. Onen zmiňovaný sál je docela malý s až klubovou atmosférou, zároveň ale nejde o žádný krcálek a stále poskytuje místo pro důstojné vystoupení z pohledu posluchače a předpokládám, že i z pohledu kapel samotných. Byť se to na první pohled nezdá, i tohle hodně pomáhá ještě zlepšit finální dojmy.

H.: Celkově musím říct, že se mi na Phantoms of Pilsen velice líbilo, užil jsem si spoustu parádních koncertů, plus ještě spoustu těch věcí okolo, které rovněž tvoří takovou tu festivalovou mozaiku z úhlu pohledu jednoho člověka, avšak to už do reportu nepatří, proto své povídání ukončím tím, že minimálně z hudebního hlediska se jednalo o víkend natolik povedený, že se vyplatilo vážit v podstatě jakkoliv dlouhou cestu.

Ježura: Nemám moc co dodat. Kolega všechna pozitiva shrnul celkem přesně a žádných negativ jsem si za celé dva dny nevšiml, takže doplním jen dvě věci. Zvuk, jaký se letos podařilo vyladit na Phantoms, byl jedním z nejlepších (ne-li nejlepším), na jaký jsem v českých podmínkách narazil. Za to patří všem odpovědným velký respekt. A druhá věc, u které cítím potřebu ji zdůraznit, je přátelská atmosféra, která byla znát na každém rohu. Nenapadá mě jiná akce, kde by byl mezi pořadateli a návštěvníky takový vztah. Nezbývá tedy než smeknout pokrývku hlavy a doufat, že se na Božkově zase za rok shedáme.


Phantoms of Pilsen 6 (pátek)

Phantoms of Pilsen 6
Datum: 5.10.2012
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Bethlehem, Dordeduh, Et moriemur, FDK, Gorgonea Prima, Kozeljnik, Secrets of the Moon

Akreditaci poskytl:
Phantoms of Pilsen

H.: Phantoms of Pilsen byl pro mne až doposud trochu prokletý festival. Chystal jsem se na něj už od jeho druhého ročníku v roce 2008, ale pokaždé z toho z nějakého důvodu bohužel sešlo, což mě dost mrzelo, protože jestli něčím tahle plzeňská akce vždy vynikala, tak to byla velice zajímavá sestava, obzvláště čtvrtý ročník, kde představily kapely jako Taake, Helheim, Vulture Industries nebo Sulphur, jsem vynechával velice nerad, nicméně hlavní je fakt, že tentokrát už jsem se do božkovské hospody ráčil dostavit.

Ježura: To já jsem si svou božkovskou premiéru odbyl už loni, a po přehršli vynikajících zážitků, které si pro mě pátý ročník Phantoms of Pilsen přichystal, jsem ani na chvíli nezapochyboval, že se zúčastním i letos. Svého předsevzetí jsem nakonec dostál také proto, že loňským zkušenostem zdatně sekundovala opět vydařená sestava plná vynikajících a v českých luzích a hájích poměrně neobvyklých kapel. Předpoklady se tedy sešly vynikající a již počátkem týdne, který zahájení festivalu předcházel, jsem nemohl dospat pátku.

H.: Phantoms of Pilsen 6 přinesl oproti předcházejícím ročníkům jednu velmi zásadní změnu – vůbec poprvé se z jednodenní akce stal festival o dvou regulérních dnech, tudíž se návštěvníci mohli těšit na dvojnásobnou porci převážně black metalové muziky s menšími přesahy do dalších žánrů, celkem tedy patnáct skupin, z nichž se nám v redakci podařilo nevynechat ani jedinou. Pojďme se nyní podívat, jak se jednotliví účinkující předvedli…

H.: Role úvodní kapely Phantoms of Pilsen 6 připadla na industriální black metalisty Gorgonea Prima, nicméně je nepotkal častý osud prvních festivalových kapel a nehráli pro úplně prázdný sál, protože se relativně ucházející počet lidí sešel již nyní. Příjemné bylo, že se syndrom první skupiny nepodepsal ani na samotném výkonu této sci-fi dvojice a atmosféra byla již od počátku patřičně odlidštěná a industriální, což paradoxně nerozbíjel, ale spíše umocňoval i toho dne poněkud tanečnější Hogath (ostatně se není co divit, když se již notnou chvíli před koncertem pohyboval po lokále s rozličnými alkoholy v ruce). Už se začínalo zdát, že to bude suverénně nejlepší vystoupení Gorgonea Prima, jaké jsem prozatím viděl, protože tentokrát H a R dostali i výborný zvuk, jenže v druhé půli setu začaly zlobit technické problémy. Kromě padající svítilny, kterou Hogath uprostřed songu chytal a chvíli tak nehrál, zamrzely hlavně hned dva výpadky elektroniky. Nicméně ze strany výkonu samotné skupiny plný počet jako vždy.

Ježura: Jakkoli jsem studiové tvorbě téhle středočeské chásky doposud nedokázal přijít na chuť, naživo jsem se už několikrát přesvědčil, že jejich černo-bílo-ultrafialová show stojí za to. V Plzni to bylo potřetí, kdy jsem se k vystoupení Gorgonea Prima nachomýtl, a bylo to vystoupení jednoznačně nejlepší. Navzdory časné hodině se dostavila hutná atmosféra, oba muzikanti (Hogath pak obzvlášť) nešetřili nasazením, zvuk vyšel také na výbornou a nebýt těch technických lapálií, vynikající show by nekazilo vůbec nic. Za mě všechny čtyři palce nahoru!

H.: Druzí FDK se do sestavy dostali na poslední chvíli pouhých pár dní před začátkem akce jako náhrada za vypadnuvší Němce Ahnengrab. Ani jejich čtyřicetiminutovku bych neměl problém počastovat termínem “kvalitní”, byť předcházející kolegové se mi i přes zmiňovanou zlobivou techniku líbili více, což už je ovšem spíše otázka osobního vkusu než samotného výkonu. Nutno ovšem pochválit, že takovou tu hutnou atmosféru, která je u podobných post-metalových žánrů tím stěžejním atributem, dokázali FDK podat znamenitě a procítěně, přesto stále příjemně civilně. Festival se tedy rozběhl ve velice příjemném duchu, když oba páteční zástupci české scény nastavili laťku ne zrovna nízko, avšak následující zahraničí se nenechalo nikterak zahanbit…

Ježura: Na mém zážitku z koncertu FDK se asi trochu podepsala skepse některých mých kolegů, kteří mě od tohoto vystoupení zrazovali [tím nemá na mysli mě – H.]. Nedbaje řečí jsem se však pod pódium vypravil a neodcházel jsem nespokojen. Kapela působila velmi přirozeným dojmem, nikdo z jejích členů nepůsobil jako by ho hraní nudilo a čistě z hlediska vystoupení šlo o velmi dobrý výkon. Bohužel mi to maličko kazil vlezlý pocit, který jsem měl z hudby samotné. K post metalovým nahrávkám chovám velkou úctu, ale musí mě opravdu dostat do kolen, k čemuž zde tak úplně nedošlo. Ne že by to byla špatná muzika, to určitě ne, ale zkrátka asi není až tak dobrá, abych si ji mohl plně a bez pochybností užít. Vystoupení však velmi slušné, o tom žádná.

H.: Srbové Kozeljnik, kteří jsou vlastně projektem KozeljnikaThe Stone, jehož na pódiu doplnili další kolegové z jeho hlavní kapely, se sice zpočátku tvářili malinko rozpačitě, přestože má jejich vysoce nápaditý black metal ve studiové podobě obrovskou sílu, nicméně postupem času mne set začínal bavit víc a víc a po jeho konci jsem odcházel s pocitem, že jsem viděl další skvělou věc. Za tu mírnou rozpačitost paradoxně svým způsobem mohl především samotný v šedém plášti oblečený Kozeljnik, jehož vokál zněl živě oproti desce ještě mnohem více mečivě a kvákavě. Ale jak jsem již řekl, když jsem si po chvíli zvykl, začal mě set velice bavit a rozhodně tak nemohu tvrdit, že by mě Kozeljnik zklamali. Jako vrchol bych vypíchnul mocný titulní vál druhého alba “Deeper the Fall”.

Ježura: Srbský projekt Kozeljnik jsem znal akorát podle jména a jelikož jsem letos opět zvolil osvědčenou metodu “nebudu nic naposlouchávat a nechám se překvapit”, přistoupil jsem k třetímu pátečnímu vystoupení jako nepopsaná deska. Jenže kapela mě postupně ubezpečila o tom, že se o ní v superlativech nemluví jen tak pro nic za nic. Sice mi chvíli trvalo, než jsem si na svérázný black metal zvykl, ale nakonec jsem byl velmi spokojen. Zajímavá muzika v kombinaci s ještě zajímavějším Kozeljnikovým vokálem se mi strefila do noty a já mám opět o kapelu víc k naposlouchávání.

H.: Že by se měla nastavená laťka snižovat, to jsem opravdu nečekal, protože na programu byli rumunští Dordeduh, alias současné působiště dvou někdejších tahounů Negură Bunget, která se představila následující den. Nicméně jsou to právě Dordeduh, kdo z mého pohledu udržuje při životě onoho ducha starých nahrávek této rumunské legendy. Želbohu při každém mém živém setkání s Dordeduh se najde nějaký neduh (vidíte ten rým?), jednou je to denní světlo, podruhé má přílišná únava, tentokrát to byl zvuk, jenž byl sice ve své podstatě dobrý, čitelný a ostrý, ale přespříliš nahlas, až z toho zvonilo v uších. Přesto však byla atmosféra drsných transylvánských hor přítomna měrou vrchovatou a byla patřičně silná – tím pádem ani není Dordeduh co vytknout, jelikož právě atmosféra je to, oč v této hudbě běží především; navíc i přes onu malou lapálii se zvukem stále považuji plzeňský koncert za ten nejlepší, jaký jsem od Dordeduh viděl. Jen je na jednu stranu trochu škoda, že kapela hraje pouze nové písně z letošního dlouhohrajícího debutu “Dar de duh”, což sice na jednu stranu plně chápu, ale na druhou jsem zase přesvědčen, že by původní tvorba předchozí kapely byla v živém provedení mnohem lepší, než jak ji předvádí současná podoba Negură Bunget, ale k tomu se ještě dostaneme… do té doby jen řeknu, že v plzeňském mini-souboji Dordeduh vs. Negură Bunget vyhráli na plné čáře první jmenovaní. Koncert jako víno!

Ježura: Zkušenost z dubnového Ragnarök Festivalu a jeden poslech novinky “Dar de duh” pasovaly Rumuny Dordeduh na jeden z mých hlavních taháků, se kterými se pořadatelé Phantoms of Pilsen vytasili. A pohrobci Negură Bunget očekávání do nich vkládaná rozhodně naplnili. Sice mi zpočátku stejně jako kolegovi H. vadila poněkud přepálená hlasitost, ale jak již bylo řečeno, všechny nástroje i vokály byly pořád skvěle čitelné, takže jsem stížností záhy zanechal a jen si užíval. Proti zadumané náladě alba mi to sice přišlo jako poněkud větší metal, ale to vynikajícímu výsledku nijak neuškodilo a snad jediným záporem, který mě opravdu zarmoutil, tak zůstává skutečnost, že klávesačka Gallalin viditelně zkrátila svou blonďatou hřívu, kterou mě uchvátila před půl rokem v Německu.

H.: Přiznám se, že Secrets of the Moon, jimž na plakátu patřila nejvyšší pozice, jsem živě doposud neviděl, a vzhledem k tomu, že na koncertní záznamy na YouTube opravdu nemám chuť ani čas koukat, neměl jsem v podstatě sebemenší představu, co od těchto Němců na pódiu čekat. O to více jsem byl ovšem překvapen, jak moc intenzivní a působivé jejich představení bylo. Živě zněl jejich inteligentní black metal stále tak uhrančivě, zároveň však mnohem hutněji, až extrémněji, neuvěřitelně mrazivě. Ona nepříjemná nervózní nálada, která z pódia proudila, byla navíc mnohonásobně umocněna promítáním nechvalně proslulého černobílého snímku “Begotten” v pozadí, který stále považuji za ten nejdepresivnější a nejvíce deprimující film všech dob (a to mi věřte, že už jsem viděl spousty šíleností). Co se týče skladeb, prim hrála podle očekávání aktuální novinka “Seven Bells”, z níž zazněly úvodní titulka “Seven Bells”, závěrečná “The Three Beggars” (v obou případech úvodní, resp. závěrečná na albu i na koncertě), videoklipová “Nyx” a (z mého pohledu především) fantastická “Serpent Messiah”, v jejíž živé provedení jsem opravdu doufal a musím říct, že dalece předčila má očekávání. Ze starších se objevil například hypnotický opus “Lucifer Speaks”, při němž se na pódiu jako host objevil démonický Rogier DroogBethlehem. Pro mě osobně byli Secrets of the Moon jednoznačným vrcholem už tak silného prvního dne a s odstupem času i nejvyšším vrcholem celého Phantoms of Pilsen 6.

Ježura: Secrets of the Moon byli další kapelou ze soupisky festivalu, kterou jsem do té doby znal jen podle jména a mohl se jen domýšlet, nakolik zapůsobí její ze všech stran vychvalovaná muzika na mě. Zkrátím to – již první tóny mě zvedly ze židle a do samého konce vystoupení jsem zíral s otevřenou pusou, co to do publika Secrets of the Moon pustili za neuvěřitelnou sílu. A když jsem nezíral, tak jsem všelijak mlátil hlavou, hrozil a tak všelijak podobně – takové to mělo grády! Ani při pohledu na pódium celé vystoupení neztrácelo nic ze své výjimečnosti, protože všichni zúčastnění hráli opravdu od srdce se vším, co k tomu patří. Při pohledu na křehkou baskytaristku mi na mysli vytanula vzpomínka na fenomenální Vanju SlajhTriptykon, zlověstně uvědomělý výraz kytaristy a zpěváka sG dokonale korespondoval s celkovou okultní atmosférou a celé dohromady to působilo po všech směrech promyšleně a dotaženě. Snad nejsilnějším zážitkem byl pak příspěvek hostujícího Rogiera Drooga, který svým geniálně zvráceným vzezřením dodal skladbě “Lucifer Speaks” další úroveň. Secrets of the Moon si mě zkrátka obtočili okolo prstu a předvedli jasně nejlepší vystoupení dne a zároveň jedno ze dvou nejlepších vystoupení celého festivalu.

H.: Jeden by si snad i pomyslel, že po takovém skvostu jako Secrets of the Moon bude následující kapela zabitá, jenže to by tou následující kapelou nesměli být Bethlehem, jejichž nihilistický rock/black metal fungoval živě snad ještě lépe než na albech. Ačkoliv baskytarista a jediný zbývající zakládající člen Jürgen Bartsch působil, jako by se mu na tom pódiu pomalu ani nechtělo být, a nenápadný kytarista Olaf Eckhardt stejně tak, k tomu, co Bethlehem hrají, tenhle nezúčastněný přístup naopak docela seděl. Největší pozornost na sebe strhával největší benjamínek v sestavě, zpěvák Rogier Droog, který své hlasivky trápil vskutku vydatně; nutno uznale pokývat hlavou, že si se všemi party poradil na jedničku a právě jeho procítěný vokál tak celému setu nasadil korunu, obzvláště z extrémně vysokého nepříjemného jekotu, který mně osobně připomínal šíleného Nattramna z již dávno nefungujícího depressive black metalového projektu Silencer, doslova naskakovala husí kůže. Příliš šancí vidět Bethlehem živě už moc není, tudíž jsem opravdu rád, že se na Phantoms of Pilsen objevili a že jsem je měl možnost vidět – tím spíš, jak to bylo výborné. Akorát si neodpustím poznámku… pogování zrovna na takovouhle muziku? Upřímně, neotravovalo mě to, a když to někoho baví, jeho věc, ale přijde mi to malinko vedle.

Ježura: Bethlehem jsou bezesporu velké jméno, ale mně se jejich muziku pojmout zatím nepodařilo. I tak jsem ale rád, že jsem mohl být svědkem jejich živého vystoupení, které se od nejprve poněkud rozpačitého dojmu postupně vypracovalo na velmi solidní zážitek, který nakonec po zásluze odměnili i zpočátku velmi pasivní fanoušci. Sice jsem se celou dobu trochu pral s ne úplně dobrým dojmem z kapely samotné, která, jak už správně podotkl kolega, nedávala najevo skoro žádný entusiasmus, ale muzika samotná nakonec zafungovala i sama o sobě velmi dobře, a to bylo rozhodující. Jakkoli jsem tedy čekal, že na vynikající Secrets of the Moon se Bethlehem nemohou chytnout ani omylem, nakonec jsem odcházel spokojený a s dalším velmi dobrým zhlédnutým vystoupením na kontě.

H.: O závěr úvodního dne se postarala opět domácí skupina, pražští doom metalisté Et moriemur. A právě oni si odnesou titul nejrozporuplnější kapely dne, ačkoliv ne tak úplně svou vinou. Kapela se vskutku snažila předvádět svou typickou doomovou truchlivost a depresi, nicméně celé její snažení vyznívalo diametrálně odlišně od toho, co si asi pánové sami představovali, protože veškerou pozornost zbylého publika poutal jeden nejmenovaný a opravdu ukrutně opilý fotograf, který kapele vytvořil brutální jednočlenný kotel. Co si budeme povídat, půlhodina vyhrazená Et moriemur se stala čistě jeho one-man show, v jejímž světle byli hudebníci pouhopouhým křovím k alkoholovým excesům. Oukej, bylo to vážně vtipné a měl jsem co dělat, abych se neválel smíchy po zemi, ale předpokládám, že to asi účel koncertů Et moriemur nebude; na jednu stranu mi je skupiny docela líto, ale na druhou stranu byla kombinace tohohle divadélka a pomalého doom metalu natolik tragikomickou záležitosti, že se to hned tak nevidí. Svým zvráceným způsobem to byl tedy další skvělý koncert (smích).

Ježura: Je to tak, pan fotograf si ukradl celý set Et moriemur pro sebe a mohu odpovědně prohlásit, že tak dokonale rozbořenou doom metalovou show jsem opravdu ještě neviděl, pochybuji, že se tomu někdy nějaká další třeba jen přiblíží a kapele jsem tento úděl rozhodně nezáviděl. Na druhou stranu jsem se ale opravdu celou dobu popadal za břicho a myslím, že i muzikanti měli co dělat, aby se udrželi v roli a nezhroutili se v záchvatu smíchu, takže dojmy, které jsem si ze závěrečné půlhodinky prvního dne festivalu odnesl, jsou jednoznačně nezapomenutelné. A že jsem si mezi snahou nechechtat se nahlas občas stihl všimnout, že Et moriemur hrají velmi solidně, to je takový bonus a příslib do budoucna, protože jsem si jistý, že to není ani zdaleka naposledy, kdy se shledáváme.


Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy

Blut aus Nord - 777 - Cosmosophy
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 21.9.2012
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Epitome XIV
02. Epitome XV
03. Epitome XVI
04. Epitome XVII
05. Epitome XVIII

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Blut aus Nord jsou opět zpátky s novým albem… ano, opět. Zas a znovu tento francouzský klenot avantgardního post-black metalu dokazuje, že v případě pravidla, podle něhož kvantita nechodí ruku v ruce s kvalitou, jsou právě oni tou pověstnou výjimkou, která musí každé pravidlo stvrdit. I “777 – Cosmosophy” je další deskou, při jejímž poslechu si člověk říká, že na co tahle francouzská trojice sáhne, to se změní v hudební zlato, u něhož by posluchač nejradši sypal z rukávu ty nejpřehnanější přívlastky, jaké ho jen napadnou.

Blut aus Nord v dřívějších letech vždy bývali synonymem pro nervydrásající chaotický black metal, jemuž nebyla žádná hudební pravidla svatá. Samozřejmě, i tehdy se v diskografii kapely objevovaly počiny mimo toto schéma, viz debut “Ultima Thulée” v duchu ambientního black metalu, nebo oba díly “Memoria Vetusta”, jež byly svým pojetím mnohem blíže konvenčnější podobě žánru. V posledních letech, zdá se, ovšem Blut aus Nord nabrali kurz poněkud jiným směrem – zdali se jedná pouze o experiment, nebo opravdu nový směr, to samozřejmě ukáže až čas. A nebyli by to Blut aus Nord, kdyby to bylo tak jednoduché, neboť ty směry jsou vlastně dva zároveň – dva rozsáhlejší cykly, každý reprezentující zcela odlišnou tvář těchto Francouzů, oba ukončené v tomto roce s pouhým dvouměsíčním rozestupem. Prvním byla série dvou EP “What Once Was”, na níž Blut aus Nord předvedli doslovný návrat ke kořenům syrového primitivního black metalu – ovšem nutno dodat, že zcela v rámci svého stylu, tudíž nechyběla naprosto nemocná atmosféra. Druhým cyklem byly tři dlouhohrající desky souhrnně známé jako “777”. A v jejich případě se skupina opravdu rozběhla do dříve netušených končin. Úvodní “777 – Sect(s)” ještě bylo srovnatelné se starší tvorbou, nicméně skladby “Epitome II” a “Epitome VI” už tehdy leccos naznačovaly. Právě v jejich duchu se neslo druhé “777 – The Desanctification”, které zcela odbouralo choré disharmonické riffování a namísto něj se soustředilo především na nadpozemské melodie, jimiž jsou Blut aus Nord proslulí. Ale co “777 – Cosmosophy”?

Jak se dalo čekat, “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, v rámci Blut aus Nord dříve neslyšeným. Především, jedná se zcela jednoznačně o doposud nejpomalejší desku kapely, vlastně na poměry Blut aus Nord by se dalo říct, že i nejklidnější, byť zní tento přívlastek ve světle stále nervózního pozadí poněkud prazvláštně. Zatímco všechna předchozí alba opravdu vyžadovala plnou účast posluchače, a to jak v rámci “777”, tak i celé diskografie, “777 – Cosmosophy” je v tomto přístupu jiné… do něj se stačí “jen” ponořit a nechat se unášet. Nechtěl bych tvrdit, že jde o nahrávku vysloveně relaxační, protože to by mělo k pravdě hodně daleko, ale spíše meditační. Přesto to jsou stále Blut aus Nord, přesto má “777 – Cosmosophy” stále onen charakteristický rukopis svých autorů, který si prostě nelze splést. Nechybí totiž ony typické schizofrenické melodie, které nikdo jiný tímto způsobem nedokáže zahrát a díky nimž (mimo jiné) jsou Blut aus Nord tak jedineční.

Přesto se musím přiznat, že jsem byl z “777 – Cosmosophy” zpočátku poněkud zklamaný. Víte, když si pouštím Blut aus Nord, očekávám něco opravdu hodně náročného, co nenechá mé uši ani na chvíli vydechnout, nedopřeje jim ani vteřinu odpočinku. A zde jsem dostal ono meditativní něco, co bezesporu je Blut aus Nord, ale už to pro mě nemělo to pověstně “cosi”. S odstupem času, vyplněného velkým množstvím poslechů, ovšem musím své neuvážené prvotní pocity vzít kajícně zpátky. Byť to už zní možná trochu přehnané nadržování jedné jediné kapele, nemohu prostě jinak, ale musím “777 – Cosmosophy” označit za další skvost od Blut aus Nord – i když už je to u téhle formace pomalu standardem… o to více je to však úctyhodné. Jenže “777 – Cosmosophy” tu sílu pořád má, Blut aus Nord zde neztratili nic z toho, co je udělalo tolik obdivovanou skupinou. Jak vidno, nebyla to tak úplně touha po něčem neskutečně extrémním, šíleném a náročném (resp. byla, ale jen zčásti), co člověka vždy nutilo Blut aus Nord poslouchat, byla to především absolutně “jiná” atmosféra. Samozřejmě, “777 – Cosmosophy” je náladově třeba takovému “MoRT” na hony vzdálené, ale ten vnitřní duch… ten v té hudbě stále přebývá a čeká jen na to, až si jej člověk pustí do uší.

“777 – Cosmosophy” opětovně stvrzuje to, co je již dávno známo a co již stvrdilo mnoho předchozích počinů – Blut aus Nord opravdu jsou zcela výjimečným tělesem, které si jen velice těžko hledá obdoby. Jmenujte mi jednu jedinou kapelu, jež má na kontě deset dlouhohrajících desek a každá do jedné je absolutní hudební extáze. Stejně jako v předcházejících recenzích, i tentokrát znovu opakuji, že to zdaleka není muzika pro každého a nemalému procentu posluchačů zůstane ono kouzlo Blut aus Nord nejspíš navždy skryto, ale jak tvorbě těchto Francouzů jednou propadnete, už není cesty zpět – a pak mi rádi dáte za pravdu.

Teď už jen čekat, co přijde příště… já osobně nemám sebemenší představu, co by to mohlo být, po “777” v podstatě úplně cokoliv, přesto bych si už teď byl ochoten vsadit, že to bude stát za to… a není mnoho skupin, u nichž bych si na to vsadil…


Další názory:

Francouzi Blut aus Nord“Cosmosophy” uzavírají svou “777” trilogii vskutku ve velkém stylu. Oproti “Sect(s)” a “The Desanctification”, které byly více běsnící a dalo by se říct, že na poměry Blut aus Nord klasičtější díla, je třetí kousek této pomyslné skládačky poněkud klidnější a obsahuje řadu ambientních, post-metalových momentů. “Cosmosophy” se s pěti skladbami ustálilo na třičtvrtě hodinové stopáži a skladby, v návaznosti na předchozí díly jednoduše pojmenované “Epitome XIV”“Epitome XVIII”, jsou dost melodické, a mnohé momenty ve mně vyvolávaly atmosféru skoro až vesmírného soundtracku. Jako by si parta kolem Vindsvala řekla, že je potřeba si trošku odpočinout a dopřát posluchači nějaký ten oddech na samotný závěr. Na “Cosmosophy” se dokonale hodí pořekadlo “do třetice všeho dobrého”, protože jej považuji za suverénně nejvydařenější díl celého konceptu. A to jak po stránce kompoziční, tak té zvukové. Jasným vrcholem je pro mě v obou ohledech “Epitome XVII”, která mě i po mnoha a mnoha posleších nepřestala fascinovat. V tomto případě nemá smysl dál se bavit o povedených či naopak nepovedených momentech, protože Blut aus Nord se podařilo spojit veškeré aspekty své současné vize post-black metalu v jeden dokonalý celek a poslech celé sedmičkové trilogie je zážitkem opravdu nevšedním. Jen jsem zvědavý, kam se Blut aus Nord v budoucnu posunou, každopádně si myslím, že můžeme očekávat velké věci.
Kaša


Krallice – Years Past Matter

Krallice - Years Past Matter
Země: USA
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 25.8.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. IIIIIII
02. IIIIIIII
03. IIIIIIIII
04. IIIIIIIIII
05. IIIIIIIIIII
06. IIIIIIIIIIII

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Newyorský kvartet Krallice není nikterak zavedenou kapelou. Co však těmto muzikantům chybí v dlouhověkosti jejich společného hudebního úsilí, to nahrazují tvůrčí aktivitou, a aktuální novinka “Years Past Matter” je od roku 2007, kdy se kapela dala dohromady, již jejich čtvrtým řadovým počinem. To je poměrně obdivuhodný výkon obzvlášť při zohlednění faktu, že Krallice hrají bezesporu posluchačsky i kompozičně složitou hudbu, kterou většina hodnotících ukrývá do škatulky avantgardního black metalu. Takhle z papíru to zní jako lákavá záležitost, že? Vskutku. Otázkou však zůstává, jestli Krallice svým posledním dílem naplnili ambice, ke kterým je zavazuje zařazení k avantgardě, neboť jak známo – hranice mezi inovátorským přístupem a kakofonií není moc zřetelná a překročit ji je jednodušší, než by se mohlo zdát.

Abych pravdu řekl, několik prvních poslechů, kterým jsem “Years Past Matter” podrobil, mě zanechalo v dost zásadní nejistotě, co to vlastně poslouchám. Hodina a třicet sedm vteřin stopáže sestávající praktický výhradně z kytarových vylomenin, které až na drobné záblesky působily naprosto nahodilým dojmem, mi opravdu nedávala moc důvodů, proč se poslechem dál mořit. Přesto jsem ale nějak podvědomě cítil, že to přece není jen tak samo sebou a že tomu albu musím přijít na kloub stůj co stůj. A tak se započal další poslechový maraton, na jehož konci stojí “Years Past Matter” v pozici alba, které má otevřenějšímu posluchači mnoho co nabídnout. Ale to by byl trochu zkratkovitý verdikt, takže se pokusím vysvětlit, jak jsem k takovému názoru došel.

Kdybych měl z “Years Past Matter” vybrat jeden stěžejní prvek, bez mrknutí oka volím kytary, protože jakkoli je tento nástroj u drtivé většiny metalových formací dost zásadní, Krallice tuhle skutečnost dovedli na úplně novou úroveň. Ano, jsou tam bicí party (dlužno dodat dost zdařile napsané i zahrané) a baskytara je dokonce celkem snadno k rozeznání, ale při vší úctě k hudebníkům tyto nástroje obsluhující, s trochou představivosti by si oba kytaristé bohatě vystačili sami. Je to jen a pouze jejich hra, která dělá album tím, čím je, a konkurencí jí není ani vokál, který mi zde přijde spíše tak trochu na ozdobu a kterého není využito zase tolik, jak by se u více méně black metalu dalo očekávat. Ale zpět ke kytarám. Dost zajímavý je už jenom způsob, jakým tyhle nástroje znějí. Do uší okamžitě praští nejen zvonivý zvuk, ale především dojem nespočtu vrstev, ze kterých jsou kytarové linky poskládány. Vsadil bych cokoli, že se při nahrávání pánové opravdu uchýlili k více kytarovým stopám, které dohromady tvoří tak plný a bohatý zvuk. Důkazem budiž samotný začátek první skladby, kde je vyloženě slyšet, jak se na sebe jednotlivé kytarové vrstvy nabalují. Ať už je to ale jak chce, tleskám, protože to zní opravdu náramně.

Mohlo by to ale znít sebelépe a bylo by to k ničemu, kdyby za formou pokulhával obsah. A právě tohle je věc, se kterou jsem měl dlouho problém a která jediná mi zážitek z “Years Past Matter” trochu kazí. Samotná hudba totiž osciluje mezi sice melodickým, ale zcela nahodilým chaosem, a pasážemi, které díky znatelné uspořádanosti koketují s genialitou. V praxi to tedy vypadá tak, že se posluchač tu více, tu méně plácá v moři hudebního zmatku, hledá melodii, která by ho tím zmatkem provedla, a ta když přijde, milý posluchač většinou zůstane sedět s otevřenými ústy, protože naprostá většina těchto pasáží skutečně stojí za to a jejich poslech je vyloženě povznášející. S tím ale také souvisí fakt, že s výjimkou kratičké páté skladby, která jediná ze zbytku trochu vyčnívá, jde o hodinu hudby, která je rozdělena do jednotlivých skladeb snad jen proto, že si skladatelé chtěli užít psaní úvodních a počátečních pasáží. Celé album totiž působí jako jediná dlouhá skladba a přiznám se bez mučení, že kdybych si pustil nějakou náhodně vybranou pasáž z libovolné části alba, neměl bych sebemenší tušení, ze které skladby pochází. Dokonce i ty skvostné melodie se ve své podstatě nijak zásadně neliší a já si za celou dobu zvládl zapamatovat jednu jedinou. To však není nutné brát za nějaké negativum, protože na takovou hudbu je třeba aplikovat trochu odlišná měřítka, než jaká jsou běžná u klasičtějších žánrů. Důležité je, že si “Years Past Matter” lze náramně užít, když se jej posluchač nesnaží naroubovat na nějaká standardní schémata, která zde nejsou.

Krallice

Je to tedy dobrá deska? Pokud přijmeme postulát, že jsem “Years Past Matter” pochopil, jedná se bezesporu o dobrou desku. Jen je k ní třeba přistupovat trochu jinak. Kdo hledá pestré album plné silných skladeb a rozličných nálad, asi odejde s nepořízenou. Kdo však přistoupí na hru, kterou Krallice s posluchači hrají, a dovede si užívat nezpochybnitelných kvalit hudby, které na úkor celkového kontextu jedinečným způsobem vynikají v konkrétním okamžiku, nemůže odejít nespokojen. Já i přes jisté dílčí výhrady spokojen odcházím a nemohu jinak, než desku doporučit. Třeba jí také přijdete na chuť.


Další názory:

Přestože je “Years Past Matter” opravdu skvělá deska, která člověku vydrží po mnoho a mnoho hodin, ve skutečnosti zjišťuji, že vlastně o ní ani není moc co psát… nebo lépe řečeno to ani nemá cenu, jelikož takto abstraktní muziku jen těžko shrnete v několika větách. Kdo se s Krallice setkal již v minulosti, tomu stejně nemusíme cokoliv říkat, jelikož už “Years Past Matter” s největší pravděpodobností nějaký ten pátek ve svém přehrávači otáčí; kdo tyto zámořské avantgardní intelektuály doposud nezná… inu, buď desku vypnete po pár minutách jako šíleně chaotický bolehlav, v němž je bez ladu a skladu naházené takové množství motivů, že vám z toho málem praskne hlava, nebo si ji absolutně zamilujete, protože ten jejich chaos je ve své podstatě naprosto ojedinělý, neotřelý a nebojím se říct, že i do jisté míry výjimečný. Já osobně patřím do té druhé skupiny; debut “Krallice” sice pro mne stále zůstává nepřekonán, ale pořád jsem přesvědčen, že v případě “Years Past Matter” máme co dočinění s nahrávkou vážně výtečnou. O kousek lepší než předcházející “Diotima”.
H.


Horna, Blacklodge, Tortorum

Horna, Blacklodge, Tortorum
Datum: 30.9.2012
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Blacklodge, Contagious Orgasm, Horna, Silva Nigra, Tortorum, TZII

Akce s krycím názvem Adventus Satanae MMXII slibovala již dlouho dopředu pěkně pekelný zážitek. Ačkoliv původně avizovaní Francouzi Hell Militia nakonec odpadli, jejich industriálně black metaloví krajané Blacklodge, kteří byli následně potvrzeni jakožto náhradníci, byli alespoň pro mě dostatečnou záplatou, ne-li dokonce o něco málo větším tahákem než Hell Militia.

Nejednalo se však o jedinou změnu v sestavě. Ke svého času aktuálně čtyřem účastníkům, jimiž kromě již zmiňovaných Blacklodge byli Finové Horna, Norové Tortorum a domácí support Silva Nigra, se totiž přidaly další dvě formace – a co je zajímavé, nešlo o extrémní metal, nýbrž i extrémní elektroniku v podobě TZII a Contagious Orgasm. A právě tyto skupiny se postaraly o otevření večera.

Jako první se představili… tedy vlastně spíše představil Belgičan vystupující pod jménem TZII. Jak už tomu u podobných záležitostí bývá, spíš než koncertem by to bylo vhodné nazývat uměleckou performancí, jež se konkrétně v tomto případě nesla v noisovém – nebo chcete-li hlukovém – duchu. Musím říct, že zpočátku to nebylo nic moc, ale postupem času set výrazně gradoval až do výborného závěru. Ani bych se nedivil, kdyby drtivá většina hlukového teroru, jaký TZII předváděl, byla čistou improvizací, nicméně se musí nechat, že minimální silně zefektovaný řev opravdu naháněl husí kůži. Stejně rychle, jako tato extrémně náročná zvuková koláž začala, tak i najednou skončila, ze vteřiny na vteřinu z absolutního bordelu do totálního ticha, TZII jen mávnul na pozdrav několika málo přítomným, kteří se dostavili před pódium a vydrželi zde do samotného závěru, a byl pryč.

Následně přišlo na řadu japonské duo Contagious Orgasm, jehož elektronika již byla o poznání čitelnější, stravitelnější, proměnlivější a celkově v ní byl na rozdíl od předchozího kolegy nějaký vnitřní řád. Objevovaly se zde jak čistě noisové pasáže, tak i ambientní plochy, industrial a v jednom případě šla hudba až k jakémusi zindustrializovanému jungle; vše vyvrcholilo ve vskutku famózním, intenzivním a ohlušujícím závěru. Po celou dobu vystoupení však bylo opravdu zábavné oba borce sledovat, jak si svou muziku nepokrytě užívají, obzvláště pak ta usměvavá polovina dua, která po celý set mlátila střídavě paličkami a rukama do jakéhosi prapodivného nástroje, připomínajícího plotnu u sporáku se spoustou tlačítek. Nicméně ani zachmuřenější kolega za pultem nezůstal publiku nic dlužen, byť se projevoval jiným způsobem. Onoho usměvavého Japonce pak bylo zajímavé sledovat i po zbytek večera, protože si zcela zjevně užíval i zbylé vystupující, přestože se nesly ve značně odlišném žánrovém duchu. Obzvláště na Hornu tancoval opravdu přísně (smích). Přišlo mi vážně sympatické, že dokáže takovým způsobem prožívat i muziku, která je na hony vzdálená hudební scéně, na níž se podle všeho běžně pohybuje.

Nyní už konečně přichází čas na očekávané black metalové zlo. Zatímco na první dvě formace bylo před pódiem všehovšudy tolik lidí, že byste je spočítali na prstech jedné ruky (zejména na TZII, kde polovina statečných zas tak statečná nebyla a po pěti minutách hluku utekla do zadních prostor klubu), na moravskou stálici Silva Nigra se klub zaplnil už mnohem důstojněji. Musím se přiznat, že ve studiové podobě mi tvorba téhle kapely nikdy příliš neseděla (resp. proti ní vůbec nic nemám, jen prostě nemám sebemenší potřebu ji poslouchat), živě mě Silva Nigra povětšinou baví, což více méně platilo i tentokrát. Myslím, že snad každý, kdo sem tam navštíví nějakou black metalovou akci, už se Silva Nigra musel přijít do styku, tudíž to asi nemá cenu moc prodlužovat – bylo to vcelku standardní, do jisté míry vlastně i docela monotónní, přesto však stále slušné vystoupení skupiny. Bohužel i přesto musím Silvu Nigru pasovat na nejslabší článek večera – TZII a Contagious Orgasm z mého pohledu bodovali minimálně netradičností a s následujícími třemi pekly se Silva Nigra při vší úctě bohužel rovnat nemohla.

Oproti tomu následující Tortorum předvedli vystoupení, které bylo vážně zničující! Upřímně se přiznám, že jsem toho moc od téhle smečky nečekal, ale její koncert mě opravdu smetl. To nejlepší, co si umíte představit na současné škole norského black metalu, Tortorum měli a rozhodně se to nebáli ukázat. Všichni členové podali vskutku odzbrojující výkon s obrovským nasazením, zvláště pak zpěvák a baskytarista Barghest, který se svým doslova fanatickým výrazem plival síru kolem dokola… svůj řev prožíval tak moc, že se nejednou během koncertu poslintal (bez jakékoliv nadsázky). Svým způsobem mi Tortorum docela připomínají krajany Svarttjern před třemi lety – také nová kapela na poli norského black metalu (byť v tomto případě za ní stojí zkušenější hudebníci), která se vytasila se skvělým debutem, jenž neboduje stylovou inovací, ale obrovskou intenzitou, což potvrdila i živě. S odstupem musím Tortorum hodnotit nejen jako obrovské překvapení, ale také jako nejlepší koncert večera.

Industriálně black metaloví Blacklodge také zahráli velice dobře, ale zase bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem nečekal ještě o trochu více. Snad za to mohly malinko utopené samply a elektronika, které si člověk musel chvílemi spíše domýšlet, což je o to nepříjemnější, že Blacklodge vystupují bez bubeníka a elektronika tím pádem vlastně plní funkci rytmiky. Sice se nejednalo o nějaký neposlouchatelný maglajz, díky němuž by byl celkový zážitek pokažen, nicméně hlavně nové songy z poslední desky “MachinatioN” malinko utrpěly. Třeba taková “NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!]”, která na albu doslova zabíjí a na kterou jsem se speciálně těšil, nevyzněla živě tak drtivě. Na druhou stranu, jiné písně zněly opravdu krutě, například “Vector G [Gravity XVI]”, hlavně tedy její závěr, jenž byl v živém podání vážně mocný. I přesto, že jsem od Blacklodge ještě malinko víc, ani tak nemohu tvrdit, že by mě tahle francouzská trojice, hrající ve znamení narkotického SataNa, zklamala.

Na závěr samozřejmě přichází pekelníci Horna – a hned na začátek mohu klidně prozradit, že v tomhle případě nezůstalo Finsko předcházejícímu Norsku a Francii nic dlužné. Horna začala v pomalém monotónním tempu, jež mělo jediný účel – patřičný podklad pro efektní nástup v kápi oblečeného zpěváka Spellgotha. Po řádně blasfemické modlitbě zády k publiku se Spellgoth konečně ujal mikrofonu a začala očekávaná vichřice. Nutno říct, že koncert měl vážně skvělou atmosféru a kapela opravdu působila správně “zle”… hlavně tedy díky zmiňovanému zpěvákovi, jelikož zbytek skupiny se příliš neprojevoval a jen drtil své nástroje, tudíž většina pozornosti padala právě na Spellgotha, který s růžencem s pentagramem na konci v jedné ruce a s drápem na řetězu v druhé působil vskutku démonicky. Velmi se mi líbilo, jak Horna dokázala svůj set skvěle vygradovat a po zuřivých sypačkách s blížícím se koncem čím dál tím více zpomalovala a zpomalovala, aby s posledním válem opět vypálila jednu ukrutnou vichřici a následně beze slova zmizela. Možná by se někomu mohlo zdát, že je to od kapely trochu arogance, ale podle mě se nějaké děkovačky a hecování lidí k podobným záležitostem prostě nehodí, naopak, přístup Horny – téměř nulová komunikace a když už nějaká, tak jen ve finštině – sedí k podzemnímu black metalu mnohem více. Když k tomu připočtu výtečný koncert, opravdu se mi to líbilo. Jen o chlup za Tortorum.

Na koncert jsem se vydal z velmi jednoduchého důvodu – chtěl jsem vidět pořádné black metalové zlo, a díky tomu, že jsem jej opravdu viděl, odcházel jsem spokojen – tím spíš, když byla akce zpestřena elektronickým “intrem”. Očekával jsem zajímavé TZII, zajímavé Contagious Orgasm, průměrné Silva Nigra, dobré Tortorum, výborné Blacklodge a výbornou Hornu; dostal jsem zajímavé TZII, zajímavé Contagious Orgasm, průměrné Silva Nigra, výborné Tortorum, dobré Blacklodge a kurevsky výbornou Hornu, čili si z mé strany není nač stěžovat. Zvuk mi přišel naprosto v pořádku, snad až na onu malou výtku k industriální složce Blacklodge, ale jak již bylo řečeno nebylo to nic tak strašného, aby se to nedalo přežít. Lidí bylo z mého pohledu návštěvníka tak akorát, jestli to byl dostatečný počet návštěvníků i pro pořadatele, těžko soudit. Na Hornu, Tortorum a Silvu Nigru bylo před pódiem slušně zaplněno, na Blacklodge o poznání méně a na úvodní elektroniku dle očekávání téměř prázdno. Nicméně za mě se akce povedla.


Darkend

Darkend - Grand Guignol - Book I
Country: Italy
Genre: symphonic black metal

Questions: H., Ježura
Answers: Animæ
Number of questions: 18

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Greetings to Italy! First of all, I would like to ask one thing – do you prefer name Dark End or Darkend? I have seen both versions, so I am not really sure about it… I am using Dark End in following questions, so I hope I chose the right one (laughs)

Greetings to you, Czech Republic! Ahah, hmm I’m sorry but you chose the wrong one! To understand this little difference you should know that the moniker “Darkend” derives first of all from an artifice commonly used in the esoteric tradition either to conceal the truth or to convey to the reader a message that transcends the written text: the Anagram. The name of the band (which we have changed by stitching together the terms “dark” and “end” to remain faithful to the above stated principle) as it is used symbolizes the Abyss, the unconscious opening its doors to mystery and dream, while anagrammed and stripped of its appearance, this name reveals its REAL meaning: in fact it is a key term used in an ancient Sumerian transmigration prayer that we will reveal in the lyrics of the song closing our fifth full-length.

[We kept the originally-written form of the band’s bame during the rewriting of the interview to save the authenticity, despite it is the wrong form.]

I would like to start with some general questions. Dark End play quite epic music. Honestly, I could imagine that all those topics which appear in the lyrics could be musically presented in much more minimalistic way too. How did it happen that you ended up with expressing these topics in the symphonic way?

This is a good question. I think it’s mainly because that with our music, in strict connection with the lyrics and the visual art, we want to give concrete form to the inner Abyss of the Souls where the core of the whole Cosmos resides, with all its secrets and shades. And it’s a place so complex, a place so full of different colours and shapes that requires a quite complex, rich musical form to be expressed. This mainly happens with our last album, where even the lyrics started a profound inner research through the occult depths.

This question isn’t much original but it’s logical after all – can you imagine combination of Dark End’s music with classical orchestra (doesn’t matter if live or on studio albums)? If so, do you think it is possible to really happen in the future?

Yes, we imagine that combination every time that we compose music. You have to know that our keyboardist Antarktica is perfectly able to direct an orchestra and so he never used pre-settled or bounded orchestral patterns but he write and record every single orchestral instrument separately using EastWest software: so we always have single violins tracks, single flute tracks, single contrabass tracks, single trombones tracks and so on… In addition to this, even the “metal” instrument are often imagined as part of the whole orchestra, giving to the whole sound a quite weird, theatrical mood. In the future we will for sure do something with a real, human orchestra, probably some special live shows to be recorded and then delivered in DVD format.

In Italy there are a lot of bands which use keyboards and orchestrations and their music could be described as symphonic or epic. It seems to me that there is no other country with so many symphonic bands, doesn’t matter if they are extremely symphonic (which is also the case of Dark End) or, let’s say, not-so-heavy symphonic bands. Do musicians in Italy feel it the same, or you don’t think about it like this? Do you think there is something special in Italy that there are so many bands playing epic music?

Hmm, I really don’t know. If you are referring to bands like Rhapsody of Fire and Stormlord I think that their symphonic elements are strictly associated to the fantasy concepts or to the historical grandeur of the past Italian culture to witch these bands often refers to. But you know, I can only speak for myself, and as stated before our symphonic approach is more related to a dark, immaterial side of existence. It’s like that we need to give the right soundtrack to the horrorific, occult, magical topics we speak about. And concerning your question, here in Italy you can find a lot of bleak, mysterious, esoteric elements able to arouse those visions: you have only to know where to search them.

I have already mentioned the lyrics… all three Dark End’s albums are conceptual. Do you plan to continue with this tendency also in the future? Is there possibility of recording an album without concept?

Yes, even in the future our albums will be conceptual albums, I find that this is a more stimulating way of writing. Through them you can deeply analyze what you want to speak about and look at it from different points of view, inviting the listener to follow you and to begin the same research process you started before. And oh, about the possibility of recording an album without concept well, never say never, but now is not our interest to do that.

Because of those concepts it seems that lyrics are very important for Dark End. Do you agree? I always believed music should reflect the ideas in the lyrics, therefore the words should come first and the music should be composed in relation to the lyrics. What comes first in case of Dark End – lyrics or music? Could you describe to us how the process of composing in Dark End looks like? Speaking only about music, do you first come up with orchestrations or metal elements?

I agree with you, absolutely. The first stone settled in the creation of all of our albums is directly connected to my strong philosophical and theatrical researches, used as a basis to set up the whole structure and the general atmosphere of the opera. I usually write a sort of synopsis in which I explain the whole conceptual work and where I indicate what is the lyrical theme for every songs; then Antarktica and me start to focus on the musical compositions, to which I progressively add the definitive lyrics.

Concerning music, it depends: if a song comes from Antarktica the orchestrations come first and then we add the metal elements considering them a part of the orchestra; if a song come from me or from another member we usually develops some guitar riffs and together with them we create the orchestral elements.

Darkend

I have noticed that Latin is used in some of the lyrics. Because of you are stated as a main author of the lyrics, I have to ask you if you know this language? If so, where did you learn it?

Yes, I know Latin, not perfectly but I know it. I entirely learnt it by myself… I really love ancient languages, in my opinion they hold a great fascination and they could also help you to better understand and use the current languages.

Let’s talk about “Grand Guignol – Book I” album now. First thing which draws listener’s attention is without any doubt the artwork. Why did you put Hieronymus Bosch’s painting on the cover? Is it because his, let’s say, unusual paintings fit to the dark music, or you had some special reason (e.g. according to album’s concept)? I would also like to know why did you use only a small part of much bigger painting?

We chose that painting because it perfectly incarnates not only the content of the album, but also the whole Darkend imagery: it’s bleak, dark, it can almost transmit the stench of death, yet it is also so powerful and alive, so surreal, lost between fantasy and reality… like us, it has a very strong theatrical vibe. We chose to use only a small part of it because this is only the first part of the whole “Grand Guignol” concept and the “Book II” will not only continue the current lyrical research but it will also take the events told in the first part to a bigger cosmic level, entering the core of inhuman secrets. Until then, the work of art cannot be considered as completed: the cover painting follows the same rule ;)

I have to ask you about the concept of “Grand Guignol – Book I”. Honestly, I am not really sure if I managed to understand everything… in fact, I guess I didn’t… the more I tried to understand the lyrics and the attached texts in the booklet, the less clear it was for me. It seems that the concept is very complex and difficult to understand. Could you explain to us what is “Grand Guignol – Book I” actually about? I would like to hear it more detailed than “first part of complex philosophical concept concerning the common roots of occultism, spiritualism, martyrdom and white/black magic rituals”, as it is written on the internet. It seems like there two parallel stories – first one in the lyrics and the another one in Himmler’s diary… how they are connected? If you took one or two songs and described them to the details, I believe it would be very eye-opening…

Well, I think that this will be a pretty long one! First of all, you have to know that during the writing sessions I followed one of the most precious teachings of the magical doctrines: the one that tells you that knowledge shared is knowledge lost. According to this, all of the knowledge hidden at the roots of the opera isn’t exposed to light because, when knowledge is shared in an easy way, it loses its whole meaning, it becomes something different and it’s no more knowledge at all: it is just something you are aware of, something you read and then archive in your mind to be forgotten.

Secondly, you have to know that my aim is not to tell a fiction story, to entertain people for a couple of hours or to simply expose the results of my researches and beliefs; my aim is to incite you, the listener, to think and to start a similar process of research that brought me to a particular state of knowledge. To assist you in doing that, I put some “starting points” in the album booklet: for example the inversed triangle/circle symbol together with those 10 different words placed around/inside it, or, again, the graphics elements (the dagger, the nails, the compass, the chakra scheme and so on) that, given a precise meaning, are associated to every different page and lyric. From here, everyone can start their own journey: by investigating the meaning of the single elements and symbols and connecting them to the writings, by solving some enigmas that I put here and there, by paying attention to some numerogical clues, by gaining a different level of introspection that will reveal the metaphorical core of some quite complex phrases.

Darkend

This being said, “Grand Guignol” is mainly a concept about humanity (mainly seen as unconscious puppets in a wide, almost invisible theatre) and about the deep, cold secrets of the Cosmic Elements (in the same theatrical optics, you may think of them as The Puppet Master). So, occultism, spiritualism, divination and magic are here considered as tools to free yourself, to recognize the realms where those secrets dwell and to put an eye out there, into the abyss. About the concept structure, if you look well enough, you will notice that there aren’t just two parallel story lines, but three: Himmler’s diary (unfolding in chronological order – except for the first song that, as stated in its title [“Æinsoph: Flashforward to Obscurity”], is a flashforward), the pieces of paper carrying parts of the New Testament and evoking episodes from the life of Jesus Christ (proceeding in a non-chronological order, with every single episode presented as a brief flash) and the lyrics (written in a complete metaphorical, emotive style) which bring the previous two elements together. Here inside, the figures of Heinrich Himmler and Jesus Christ represent the ideological and moral extremes of centuries of history and culture (the “borders” of the above mentioned theatre) and with the exposure of the common emotions that drove their deeds (the lyrics), they are both symbols and fleshy creatures, guiding the listener through the knowledge of sin, purity, pity, murder…up to the invisible strings of the cosmic immensity that moves everything.

Now, I think that I just gave you some good points from which you can begin to look at “Grand Guignol” and that, as stated in the beginning, by expaining some lyrics by myself they will lose their most profound meaning, so… the rest is up to you ;)

As it was mentioned, lyrics deal with occultism or spiritualism. Are you personally – as an author of the lyrics – interested in those subjects more than only within the band’s production? Could you recommend some literature, if some readers wanted to know more about it?

Oh yes, I am really interested in those subjects, not only concerning the band: after all, I think that if you want to speak about such complex and wide topics, you have not only to know them well but also to love them and to have a quite infinite curiosity. In fact, my studies about these subjects seem to be quite endless!

About the suggested literature, sure! I think that the most simple texts to begin, the ones which can open your mind and set up the coordinates that you need to move the first steps in the dark secret world are: “Thus Spoke Zarathustra” (Friedrich Nietzsche), “Liber AL vel Legis” and “Magick” (both by Aleister Crowley). Then, here are some great, interesting texts: “The Sword of Moses” (in the translation by Moses Gaster), “De Vita Propaganda” (by Artefio), “Théologie du le Revenant” (by Igor Ce Garul), “De Occulta Philosophia” (by Heinrich Cornelius Agrippa Von Netteshem), “The Ancients’ Book of Magic” (by Lewis De Claremont), “Corpus Hermeticum” (by Stobaeus), the “Clavicula Salomonis” and “Atalanta Fugiens” (by Michael Maier). Just beware, you have to move carefully and with responsibility out there.

I have to ask you also about the Himmler’s diary. Just to be sure – did you write the texts? There are evident links to real historical events. How much is the diary just a fiction and how much did you try to be exact in historical facts? Who are the persons Henry and Enrico? Are you interested somehow more in the period of World War II and issues of nazism? By the way, there is castle Wewelsburg mentioned in the diary – have you ever visited the castle?

Yes, I wrote the whole texts of the diary, but in doing this I paid total attention to the exact historical events and to the complex personality of Heinrich Himmler, as it emerged from various reports of that time. What I mainly did was to put everything in a narrative stream of consciousness in order to create a diary adding emotional shades to the historical facts, trying to imagine how Himmler went through them when he was alive.

I am not fascinated by wars and stuff like national socialism, we chose to put in the concept that character because he well symbolize one of the most atrocious incarnations crated by men (the nazism) and because of his strict connection with magic and occultism (he was the founder of the so called “Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnenerbe”, the division of the Reich charged to deal with esoteric topics): he just fit perfectly for what was our aim.

Enrico and Henry are nothing more than the alter-egos of the German hierarch (in fact, Himmler believed to be the reincarnation of the Bavarian King Henry – or Enrico – I).

I believe that we have already talked enough about the musical aspects in general above, but I would like to ask one last thing. There is a guest appereance on “Grand Guignol – Book I” by Fearbringer [Italian musician from projects and bands like Fearbringer, Armata di Carona, Cominutà Fenice Nera or Misericordia], who contributed with amazing clean vocals in the songs “Spiritism: The Transmigration Passage” and “Dawn: Black Sun Rises”. Why did you ask him? Was it just because of his abilities, or do you know him for some time and asked him because he is friend? Why there are not any other guests? Did you want “Grand Guignol – Book I” to be purely Dark End’s record without any influences from the people outside the band?

Fearbringer is a close fiend since a lot of time and when it was clear to me that we need a dramatic and solemn clean voice for those parts on “Spiritism” and “Dawn” it was authomatic for us to think about him… and he was really enthusiastic and willing about that! I really love his voice, its so moving and passional: he was the perfect person able to reach what I had in mind and he did not fail!

About the second part of your question: we don’t have any other guest because in our opininon this time they were not necessary. We don’t want to have someone on our records just to say: “hey look, xxx played with us!”, if we have a guest, he must add shades and colours to our music.

“Grand Guignol – Book I” was released as a luxury limited edition. What does the package actually contain? How did you decide about what to put in there? This edition is nearly sold out – how many copies are left? Once they are gone, what format will be the album available in? Do you plan LP edition for example?

The first limited edition was released under the blessing of the Arcane Witchcraft Coven and contains a black slipcase showing a different cover, an expanded 24 pages booklet, an original magic certificate crafted by the “Ars Secretum” esoteric circle, handwritten fragments of lyrics, a marked envelope sealed with wax and 9 grains of cerimonial incense: we chose those extra features in strict connection to the esoteric, magic shades that wrap our Art.

Yes this edition is nearly sold out (only 50 copies are left, more or less): we will save some of them to carry with us during the forthcoming tour with Cradle of Filth/Rotting Christ and then I think that the CD will be reprinted in a regular jewel case edition. There are no plans for an LP etition so far.

As far as I know, “Grand Guignol – Book I” is first part of a larger concept. Can you imagine when a follow-up (“Book II”?) could be out? Have you already started with working on it? Do you think that “Book II” will contain some bigger inovations in music, or do you plan to more or less continue in the same way as on “Grand Guignol – Book I”? By the way, how many parts/albums will the concept have?

The whole “Grand Guignol” opera consists of two books: concerning the conceptual structure it’s already complete (I already have the whole second part of Himmler’s diary and all the parts taken from the New Testament) while musically we didn’t start to work on it yet. In fact we are currently completing the writing sessions for our fourth album titled “Il Velo Delle Ombre” (Italian for “The Veil of Shadows”) that will present a totally different, obscure concept. This will be followed by a special EP and then by a 5th full-length strictly connected to the previous EP. Only then the time for “Book II” will come.

Musically I really don’t know how it will be because we will focus on it just after the 5th full lenght. I am almost sure that it will have still the epic vibe of the “Book I”, while for “Il Velo Delle Ombre” the atmosphere will be more horrorific and ritualistic… symphonic in a more bleak way.

Last year Dark End were involved in tour with Samael, Melechesh and Keep of Kalessin and played also in Prague. Was it your first performance in the Czech Republic or not? Do you have any special memories about that concert, or was it just an another show among many others for you? Was there anything what you liked about the Czech Republic itself? Most musicians from abroad like mostly beer and girls (laughs). By the way, do you know/like any Czech metal bands?

No it wasn’t the first time, we already played there in Czech Republic some months before supporting Rotting Christ but that time we weren’t in Prague, we were in Brno! Oh yes I can perfectly remember the concert in Prague, I remember that the stage seems a little bit like a theatre stage [the show took its place in a club called Futurum] so I felt really comfortable on it! ;) And the crowd there was very good, I had the possibility to meet again some good friends and to share some of my time with some special Darkend fans.

Ahah, about Czech Republic I love not only your girls and beers but also the wonderful architecture of the places that I was able to visit: Prague, Plzen, the ossuary of Kutna Hora… everything is so fascinating and haunting there! And oh, I also love Brutal Assault! This summer was the third time that I was there, it’s simply amazing, the best festival I ever experienced so far! And from Czech I only know the band Cult of Fire… I was at their show this year at Brutal Assault and it was amazing!

Darkend

It is clear that the visual aspect of your shows is very important for you. Do those stage properties mean something more, like something to help to get a deeper experience from the music both for you and the fans, or is it “just” a cool show to entertain the people?

For us the live shows are proper and real ritual, absolutely. We live them as ceremonies of darkness and horror where every suggestion and feeling is amplified with the use of scenic elements such as pentagrams, candles, bleak masks, incense and dead branches, all dropped in a strong theatrical and grand guignolesque interpretation. There, everything have a precise sense: for example, when I come on stage with those gloves with dead branches of them I directly reconnect to the “Wood of the Suicidal Ones” painted by Dante Alighieri on the “Divine Comedy”, giving a visual interpretation of some topics touched in that particular moment.

Last year you were on tour with Samael, this year you are going to tour with Cradle of Filth and Rotting Christ. How did you manage this, since you are not signed to any bigger label?

We can manage all this thanks to the support of the Arcane Witchcraft Coven that is, as you can deduct from its name, an esoteric order. It happened that one of its member had the opportunity to assist to one of our shows and he was really struck by the spiritual power that our music can arouse. So the Grand Master of the order contacted us with the offering to sponsor and promote our Art if we would have allowed them to use some of our music during their divination ritual. And then.. it was done! In addition to this we have the fortune to have some great fans that moved by pure passion work for us almost incessantly, granting us good visibility and a fans-base that is constantly increasing. And as always, I would to THANK YOU from the bottom of my heart!

Alright, I have the last one. We usually ask something humorous at the end, so let’s do a battle between two typical Italian foods – do you prefer spaghetti or pizza? (laughs) Thank you very much for the interview and for your time, we will be looking forward to next Dark End’s show in the Czech Republic!

Hmm, this is quite a difficult one! But well… mourning for Spaghetti, I have to answer Pizza! Oh yes, Pizza, absolutely! I could eat it every single day without getting tired of it! Thanks to you for your support and dedication, we will be there in Czech very soon, playing at the Winter Masters of Rock in Zlin. If you will be there, don’t hesitate to join us for some beers and nice laughs together! In the meanwhile… keep on spread the Cult of Horror!


Darkend

Darkend - Grand Guignol - Book I
Země: Itálie
Žánr: symphonic black metal

Otázky: H., Ježura
Odpovědi: Animæ
Překlad: H.
Počet otázek: 18

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Možná si ještě někdo z vás vzpomene, že v průběhu letních prázdnin zde mimo jiné vyšla i recenze na desku “Grand Guignol – Book I” od italské symphonic black metalové skupiny Darkend. Rozhovor se vinou technických problémů malinko protáhl, ale nyní je konečně zde. Na naše otázky odpovídal zpěvák Animæ, jehož odpovědi jsou mnohdy opravdu podrobné a vyčerpávající. Povídali jsme si o kapele, jejím posledním albu “Grand Guignol – Book I” a spoustě dalších věcí okolo Darkend.


Zdravím do Itálie! Hned na začátek bych se rád zeptal na jednu věc – dáváte přednost jménu Dark End nebo Darkend? Viděl jsem už obě varianty, takže si tím nejsem příliš jistý… V následujících otázkách používám Dark End, tak doufám, že jsem vybral tu správnou (smích).

Zdravím tě do České republiky! Ahah, hmm, je mi líto, ale vybral sis tu špatnou! Pro pochopení tohoto malého rozdílu bys měl vědět, že název “Darkend” je primárně odvozen z triku běžně užívaném v esoterické tradici pro zastření skutečnosti nebo ku předání zprávy čtenáři, která přesahuje psaný text: anagramu. Jméno skupiny (jež jsme pozměnili sloučením slov “dark” a “end”, abychom dostáli výše popsanému principu), jak je používáno, symbolizuje Propast, nevědomí otevírající průchod k tajemstvím a snům, zatímco zpřeházené [anagram = přesmyčka – pozn. redakce] a oproštěné od své podoby to jméno odhaluje svůj PRAVÝ význam: ve skutečnosti jde o klíčové slovo používané ve starověké sumerské převtělovací modlitbě, které odhalíme v textu závěrečné písně naší páté desky.

[Kvůli autentičnosti jsme při překladu a přepisu v otázkách zanechali původně napsaný tvar názvu skupiny, i když je to ten špatný – pozn. redakce]

Rád bych začal několika obecnějšími otázkami. Dark End hrají docela epickou hudbu. Upřímně, dokázal bych si představit, že všechna ta témata, která se objevují textech, by mohla být hudebně zpracována také mnohem minimalističtější formou. Jak k tomu došlo, že jste rozhodli vyjadřovat je symfonickou cestou?

To je dobrá otázka. Myslím, že je to zejména proto, že se svou hudbou, v těsném propojení s texty a vizuální stránkou, chceme předat konkrétní tvar nejhlubší Propasti Duší, v níž sídlí jádro samotného Kosmu, a to se všemi jeho tajemstvími a odstíny. A je to místo natolik komplexní, místo s tolika odlišnými barvami a tvary, že pro své vyjádření vyžaduje poměrně komplexní a bohatou hudební formu. To se týká především našeho posledního alba, na němž dokonce i texty začaly důkladně prozkoumávat okultní hlubiny.

Tato otázka není sice moc originální, ale je docela logická – dokázal by sis představit kombinaci hudby Dark End s klasickým orchestrem (nezáleží na tom, jestli živě nebo na studiových albech)? Pokud ano, myslíš, že je reálné, aby k tomu v budoucnosti skutečně došlo?

Ano, dokážeme si tuto kombinaci představit pokaždé, když skládáme muziku. Měl bys vědět, že náš klávesista Antarktica je plně schopen řídit orchestr, tudíž ještě nikdy nepoužil předpřipravené a omezené orchestrální šablony, nýbrž skládá a nahrává zvlášť každý jednotlivý nástroj orchestru s pomocí softwaru EastWest, takže vždy máme samostatné houslové stopy, samostatné stopy fléten, samostatné stopy kontrabasu, samostatné stopy trombónu a tak dále… Zároveň s tím i “metalové” nástroje často bereme jako součást celého orchestru, což dodává celkovému zvuku docela zvláštní teatrální náladu. V budoucnosti určitě něco podnikneme se skutečným lidským orchestrem, nejspíše speciální živé koncerty, které bychom nahráli a později vydali v DVD formátu.

V Itálii je velké množství skupin, které používají klávesy a orchestrace a jejichž muzika může být popsána jako symfonická a epická. Zdá se mi, že není žádná jiná země s tolika symfonickými kapelami, ať už jsou extrémně symfonické (což je i případ Dark End), nebo, řekněme, ne tak tvrdé symfonické skupiny. Dívají se na to muzikanti v Itálii stejně, nebo o tom tak nepřemýšlíte? Myslíš, že v Itálii něco speciálního, že je zde tolik skupin hrajících epickou hudbu?

Hmm, to opravdu nevím. Jestli narážíš na skupiny jako Rhapsody of Fire nebo Stormlord, myslím, že jejich symfonická složka je pevně spjatá s fantasy koncepty nebo historickou okázalostí dřívější italské kultury, na kterou tyto kapely rovněž odkazují. Ale víš, já mohu mluvit pouze za sebe, a jak jsem již uvedl dříve, náš symfonický přístup má spojitost s temnou, nehmotnou stránkou existence. Jednoduše potřebujeme stvořit odpovídající hudební doprovod k hrůzostrašným, okultním a magickým tématům, o nichž jsme hovořili výše. A co se týče tvé otázky, v Itálii můžeš nalézt spoustu ponurých, tajemných a esoterických elementů, které mohou podnítit takovou představivost: jen musíš vědět, kde je hledat.

Již jsem zmínil texty… všechna tři alba Dark End jsou koncepční. Plánujete v tomto duchu pokračovat také v budoucnu? Je zde možnost nahrání alba bez konceptu?

Ano, i v budoucnu budou naše desky koncepčními deskami, vidím v tom totiž mnohem více stimulující způsob psaní. S jejich pomocí můžeš podrobně rozebrat to, o čem chceš mluvit, a podívat se na to z různých úhlů pohledu, pobídnout posluchače, aby tě následoval a sám začal v prozkoumávání toho, co jsi ty začal. A ohledně možnosti natočení alba bez konceptu, nikdy neříkej nikdy, ale nyní to není v našem zájmu.

Díky těmto konceptům to vypadá, že texty jsou pro Dark End velmi důležité. Souhlasíš? Vždy jsem byl toho názoru, že hudba by měla odrážet myšlenky v textech, tudíž právě slova by měla vzniknout nejdříve a hudba by měla být složena na jejich základě. Co vzniká jako první v případě Dark End – texty nebo muzika? Mohl bys nám osvětlit, jak vypadá kompoziční proces u Dark End? Co se týče samotné hudby, vznikají nejdříve orchestrace, nebo metalové elementy?

Naprosto s tebou souhlasím. Stavební kámen všech našich alb je přímo spjat s mou filozofickou a divadelní prací, používanou jako základ pro celou strukturu a obecnou atmosféru opery. Obvykle píšu něco na způsob synopse, v níž osvětlím koncepční práci jako celek a určím lyrické téma pro každou skladbu; poté se Antarktica a já soustředíme na hudební kompozici, do níž postupně přidávám finální texty.

Ohledně hudby, to se liší: pokud s písní přijde Antarktica, jsou první orchestrace a poté přidáváme metalové prvky, chápané jako součást orchestru; pokud píseň pochází ode mě nebo jiného člena, obvykle rozvíjíme kytarové riffy a až s nimi tvoříme elementy orchestru.

Darkend

Všiml jsem si, že se v textech objevuje latina. Protože jsi uveden jako hlavní autor textů, musím se tě zeptat, jestli tento jazyk ovládáš? Pokud ano, kde ses jej naučil?

Ano, umím latinsky, ne úplně dokonale, ale umím. Všechno jsem se naučil sám… Opravdu miluji starodávné jazyky, podle mě jsou velice fascinující a mohou pomoci k lepšímu pochopení a používání současných jazyků.

Pojďme se nyní bavit o desce “Grand Guignol – Book I”. První věc, která upoutá posluchačovu pozornost, je bezpochyby artwork. Proč jste si na obálku vybrali obraz Hieronymuse Bosche? Bylo to, protože jeho řekněme netradiční obrazy pasují k temné hudbě, nebo jste měli nějaký speciální důvod (např. v souvislosti s konceptem)? Také by mě zajímalo, proč jste použili pouze malou část mnohem většího obrazu?

Tento obraz jsme si vybrali, protože dokonale ztělesňuje nejen obsah alba, ale také celou podstatu Darkend: je ponurý, temný, téměř dokáže zprostředkovat zápach smrti, stále je však silný a živoucí, velmi surrealistický, ztracený mezi fantazií a realitou… stejně jako my je velice teatrální. Tuto malou část jsem si vybrali, protože toto je pouze první kapitola celého konceptu “Grand Guignol”, “Book II” nebude jen prohlubovat současné zaměření textů, ale povznese události popsané v první části na vyšší kosmický level, přímo do centra nadlidských tajemství. Do té doby nemůže být dílo považováno za kompletní, což se týká i samotné obálky ;)

Musím se zeptat na koncept “Grand Guignol – Book I”. Upřímně, nejsem si jistý, jestli jsem dokázal vše pochopit… vlastně si myslím, že ne… čím více jsem se snažil porozumět lyrice a přiloženým textům v bookletu, tím méně jasné mi to bylo. Zdá se, že koncept je opravdu složitý a těžký na pochopení. Mohl bys nám vysvětlit, o čem “Grand Guignol – Book I” ve skutečnosti je? Rád bych slyšel trochu víc než jen “první část rozsáhlého filozofického konceptu o obvyklých kořenech okultismu, spiritualismu, mučednictví a rituálech bílé/černé magie”, jak je to napsáno na internetu. Vypadá to, že zde jsou dvě souběžné linie – jedna v textech a druhá v Himmlerově deníku [booklet alba obsahuje kromě samotných textů také několik stran fiktivního deníku Heinricha Himmlera – pozn. redakce]… jak jsou propojené? Pokud bys třeba vybral jednu nebo dvě skladby a popsal je do detailu, myslím, že by to bylo opravdu poučné…

Inu, tohle bude pěkně dlouhá odpověď! Nejprve bys měl vědět, že jsem během psaní dodržoval jedno z nejcennějších pravidel magických doktrín, které říká, že sdílené znalosti jsou ztracené znalosti. Vzhledem k tomuto nejsou všechny znalosti ukryté v kořenech opery na první pohled viditelné, protože pokud je sdílíš jednoduchým způsobem, ztrácejí svůj smysl, stávají se něčím jiným a nejsou již dále vědomostmi – je to jen něco, co si uvědomíš, přečteš a pak založíš do své paměti, abys to zapomněl.

Za druhé si musíš uvědomit, že mým cílem není vyprávět nějaký fiktivní příběh, jen zabavit lidi na pár hodin nebo jednoduše prezentovat výsledky mých studií a domněnek; mým cílem je vyprovokovat tebe, posluchače, abys přemýšlel a začal s obdobným studiem, jaké mne samotného přivedlo k příslušným znalostem. Abych trochu pomohl, umístil jsem do bookletu alba jisté “počáteční body”: například obrácený trojúhelník/kruh s deseti různými slovy umístěnými okolo i uvnitř, nebo grafické prvky (dýka, nehty, kompas, schéma čakry a tak dále), které mají při správném výkladu spojitost s každou stránkou a každým textem. Odsud již může každý začít svou vlastní cestu zkoumáním těchto jednotlivých elementů a symbolů a jejich propojováním s texty, rozluštěním některých hádanek, které jsem tu a tam umístil, věnováním pozornosti několika numerologickým vodítkům, dosáhnutím vyšší úrovně zkoumání, které odhalí metaforické jádro určitých složitějších frází.

Darkend

S ohledem na to vše je “Grand Guignol” především konceptem o lidstvu (vnímaném hlavně jako loutky bez vlastního vědomí ve velké, odsud téměř neviditelné hře) a o hlubokých a ledových tajemstvích Kosmických Elementů (z pohledu stejné optiky se na ně můžeš dívat jako na Mistra Loutkáře). Okultismus, spiritualismus, božství a magie jsou tu tedy vnímány jako nástroje k osvobození sebe sama, k rozpoznání světů, kde se tato tajemství skrývají, a k tomu, abys tam, do propasti, mohl nahlédnout. Co se týče struktury konceptu, pokud se podíváš pozorně, všimneš si, že zde nejsou jen dvě paralelní příběhové linie, ale tři: Himmlerův deník (psaný v chronologickém pořádku – s výjimkou prvního songu, který – jak je patrné už z jeho názvu [“Æinsoph: Flashforward to Obscurity” – pozn. redakce] – je pohledem do budoucnosti), útržky papíru nesoucí části Nového zákona a oživující epizody z života Ježíše Krista (ty postupují v nechronologickém pořádku, každá epizoda je prezentována jako krátký záblesk) a texty (napsané kompletně v metaforickém, emotivním stylu), které spojují oba předchozí elementy dohromady. Figury Heinricha Himmlera a Ježíše Krista reprezentují ideologické a morální extrémy historie a kultury (“hranice” výše zmiňovaného divadla) a projevováním běžných emocí, jež řídí jejich skutky (texty), jsou oba symboly a živoucími bytostmi, provázejícími posluchače znalostmi hříchu, nevinnosti, slitování, vraždy… až k neviditelným nitkám kosmické nesmírnosti, která hýbe vším.

Myslím, že jsem vám dal několik dobrých záchytných bodů, s nimiž můžete začít “Grand Guignol” studovat; jak již bylo řečeno na začátku, pokud bych vám některé texty sám vysvětlovat, ztratily by svůj hlavní smysl… zbytek už je na vás ;)

Jak už bylo zmíněno, texty se týkají okultismu a spiritualismu. Zajímáš se ty sám jakožto autor textů o tato témata více než jen v rámci kapely? Mohl bys případně doporučit nějakou literaturu, pokud by se čtenáři chtěli dozvědět víc?

Ó ano, opravdu se o tato témata zajímám, nejen v rámci skupiny: přece jen si myslím, že když chceš mluvit o takto složitých a rozsáhlých tématech, musíš je nejen dobře znát, ale také je milovat a být nekonečně zvídavý. Ve skutečnosti se zdá, že moje studium těchto věcí je snad někonečné!

Co se týče doporučené literatury, žádný problém! Myslím, že pro začátek nejjednodušší texty, které vám mohou otevřít oči a navést vás k prvním krokům k temným tajemstvím, jsou: “Thus Spoke Zarathustra” (Friedrich Nietzsche), “Liber AL vel Legis” and “Magick” (oboje od Aleistera Crowleyho). Dále je tu pár dalších skvělých a zjímavých textů: “The Sword of Moses” (v překladu od Mosese Gastera), “De Vita Propaganda” (Artefio), “Théologie du le Revenant” (Igor Ce Garul), “De Occulta Philosophia” (Heinrich Cornelius Agrippa Von Netteshem), “The Ancients’ Book of Magic” (Lewis De Claremont), “Corpus Hermeticum” (Stobaeus), the “Clavicula Salomonis” and “Atalanta Fugiens” (Michael Maier). Jen si dávejte pozor, musíte se v nich pohybovat obezřetně a zodpovědně [většina uvedených knih není k dispozici česky, tudíž nemá cenu uvádět překlady tří kusů, které se v českém jazyce objevily – pozn. redakce].

Musím se tě také zeptat na onen Himmlerův deník. Jen pro jistotu – jeho texty jsi napsal ty? Jsou zde evidentní návaznosti na skutečné historické události. Jak moc je deník pouhou fikcí a jak moc ses snažil být přesný v historických faktech? Kdo jsou Henry a Enrico [jména zmíněna v deníku – pozn. redakce]? Zajímáš se nějak víc o období 2. světové války a téma nacismu? Mimochodem, v deníku je zmíněn také hrad Wewelsburg [nachází se na severovýchodě spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko v Německu – pozn. redakce] – navštívils jej někdy?

Ano, napsal jsem všechny texty deníku, ale věnoval jsem velkou pozornost přesným historickým faktům a také složité osobnosti Heinricha Himmlera, jak vyplývá z dobových zpráv. To hlavní, co jsem udělal, bylo spojení toho všeho vyprávěným proudem vědomí, abych stvořil deník s emotivním nádechem historických faktů; představoval jsem si, jak tím Himmler prošel, když byl naživu.

Nijak mě nefascinují války a věci jako nacionální socialismus, vybrali jsme jej do konceptu, protože dobře symbolizuje jednu z nejhrůznějších podob člověka (nacismus) a kvůli jeho silnému spojení s magií a okultismem (byl zakladatelem takzvané “Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnenerbe”, což je divize [Třetí] říše, pověřená záležitostmi esoterických témat): jednoduše dokonale pasuje k našemu záměru.

Enrico a Henry nejsou nic víc než alter-ega německého panovníka (Himmler ve skutečnosti věřil, že je převtělením bavorského krále Henryho – nebo Enrica – I).

Myslím, že o hudební stránce jsme již dostatečně hovořili výše v obecné rovině, ale zeptal bych se ještě na jednu věc. Na “Grand Guignol – Book I” se jako host představil Fearbringer [italský hudebník s množstvím jednočlenných projektů jako Fearbringer, Armata di Carona, Cominutà Fenice Nera nebo Misericordia – pozn. redakce], který přišel úžasným čistým vokálem do písniček “Spiritism: The Transmigration Process” a “Dawn: Black Sun Rises”. Proč jste jej oslovili? Bylo to jen pro jeho schopnosti, nebo se s ním znáte a oslovili jste jej, protože je to váš kamarád? Proč se neobjevilo více hostů? Chtěli jste, aby “Grand Guignol – Book I” byla čistě nahrávka Dark End bez dalších vlivů lidí mimo kapelu?

Fearbringer je už delší čas náš dobrý přítel, a když se ukázalo, že budeme potřebovat dramatický a majestátní čistý hlas pro příslušných částí “Spiritism” a “Dawn”, automaticky jsme na něj pomysleli… on sám tím byl nadšený a ochotný! Mám opravdu rád jeho hlas, je působivý a naléhavý: on byl ta pravá osoba, která dokázala to, co jsem měl v hlavě, a rozhodně v tom nezklamal!

Co se týče druhé části tvé otázky: neměli jsme žádné další hosty, protože podle našeho názoru nebyli nutní. Nechceme mít někoho na nahrávce, jen abychom mohli říkat “hele, koukejte, hrál s námi xxx!” Hosté musí do naší hudby přidat nové odstíny a barvy.

“Grand Guignol – Book I” vyšlo jako luxusní limitovaná edice. Co se v balení vlastně nachází? Jak jste vybírali, co tam dáte? Tato verze je téměř vyprodaná – kolik kusů vám ještě zbývá? Až budou pryč, v jakém formátu bude album dále dostupné? Neplánujete například nějakou LP edici?

První limitovaná edice byla vydána s požehnáním Arcane Witchcraft Coven a obsahuje černý slipcase s odlišným obalem, rozšířený 24 stránkový booklet, originální magický certifikát vyrobený esoterickým kruhem “Ars Secretum”, ručně psané úryvky textů, označenou obálku zapečetěnou voskem a devět zrnek obřadního kadidla. Všechny tyto věci jsme vybrali na základě esoteriky a magických odstínů, které zahalují naše Umění.

Ano, tato edice je téměř vyprodaná (zbývá přibližně 50 kusů), některé z nich si schováme pro naše nadcházející turné s Cradle of Filth a Rotting Christ, myslím, že potom bude CD znovu vylisováno jako klasická jewelcase verze. Žádné plány pro LP edici prozatím nejsou.

Pokud vím, “Grand Guignol – Book I” je první částí většího konceptu. Dokážeš odhadnout, kdy by následovník (“Book II”?) mohl vyjít? Začali jste na něm již pracovat? Myslíš, že bude “Book II” obsahovat nějaké větší hudební inovace, nebo plánujete více méně pokračovat ve stejném stylu jako na “Grand Guignol – Book I”? Mimochodem, kolik částí/alb bude koncept mít?

Celá opera “Grand Guignol” obsahuje dvě knihy: ohledně koncepční struktury je již kompletně hotová (již jsem napsal celou druhou část Himmlerova deníku a vybral všechny pasáže z Nového zákona), avšak na hudbě jsme zatím ještě nezačali pracovat. Ve skutečnosti aktuálně dokončujeme skládání našeho čtvrtého alba s názvem “Il Velo Delle Ombre” (italsky “The Veil of Shadows” [česky volně přeloženo jako “Závoj stínů” – pozn. redakce]), na němž se objeví absolutně odlišný obskurní koncept. Ten bude následován speciálním EP a poté pátou dlouhohrající deskou, silně provázanou s předchozím EP. Až pak přijde čas pro “Book II”.

Nevím, jak to bude vypadat hudebně, soustředíme se na to až po páté desce. Jsem si téměř jistý, že to stále bude mít epický nádech “Book I”, zatímco atmosféra “Il Velo Delle Ombre” bude více hrůzostrašná a ritualní… symfonická v mnohem více ponurém pojetí.

V loňském roce se Dark End zúčastnili turné se Samael, Melechesh a Keep of Kalessin a také hráli v Praze. Bylo to vaše první vystoupení v České republice nebo ne? Máš na ten koncert nějaké speciální vzpomínky, nebo to pro tebe byla jen další show z mnoha? Bylo zde něco, co se ti líbilo na samotné České republice? Většina muzikantů ze zahraničí vyzdvihuje pivo a holky (smích). Mimochodem, znáš/posloucháš nějaké české metalové kapely?

Ne, nebylo to poprvé, hráli jsme v České republice už pár měsíců předtím jako předkapela Rotting Christ, ale to jsme nebyli v Praze, nýbrž v Brně! Ó ano, na koncert v Praze si dobře pamatuji, vzpomínám si, že pódium vypadalo trochu jako divadelní pódium [šlo o klub Futurum – pozn. redakce], takže jsem se na něm cítil opravdu pohodlně! ;) Lidi byli také skvělí, rovněž jsem měl možnost znovu potkat pár dobrých přátel a strávit trochu času s několika výjimečnými fanoušky Darkend.

Jinak na České republice nemám rád jen vaše dívky a piva, ale také úžasnou architekturu míst, která jsem navštívil: Praha, Plzeň, kostnice v Kutné Hoře… vše je tam opravdu fascinující a strašidelné! A také miluji Brutal Assault! Tohle léto bylo potřetí, co jsem tam byl, je prostě skvělý, nejlepší festival, na němž jsem kdy byl! Z Čech znám jenom skupinu Cult of Fire… byl jsem na jejich vystoupení na Brutal Assaultu a bylo to ohromující!

Darkend

Je zřejmé, že vizuální stránka vašich koncertů je pro vás důležitá. Znamenají tyto pódiové rekvizity něco víc, jako něco, co má dopomoct k hlubšímu prožitku z hudby vám i posluchačům, nebo je to “jen” dobře vypadají show pro pobavení lidí?

Živé koncerty jsou pro nás pravé a opravdové rituály, doslova. Prožíváme je jako ceremonie temnoty a hrůzy, v nichž je každý podnět a pocit zesílen použitím scénických elementů jako pentagramy, svícny, ponuré masky, ohořelé a mrtvé větve, vše v silně teatrálním a “grand guignolesque” [do češtiny v podstatě nepřeložitelné spojení, Grand Guignol, resp. Le Théâtre du Grand-Guignol bylo do roku 1962 pařížské divadlo, jehož název lze volně přeložit jako Divadlo Velké loutky – pozn. redakce] výkladu. Vše má svůj přesný smysl: když například přijdu na pódium s rukavicemi s odumřelými větvemi, je to odkaz na Dante Alighieriho “Les sebevrahů”“Božské komedie”, je to vizuální interpretace některých témat z tohoto výjevu.

V loňském roce jste byli na turné se Samael, tento rok bude koncertovat s Cradle of Filth a Rotting Christ. Jak se vám to povedlo, když za sebou nemáte žádný větší label?

Povedlo se nám to díky podpoře Arcane Witchcraft Coven, což je, jak si můžeš domyslet z jeho názvu, esoterický řád. Stalo se, že jeden z jeho členů měl možnost navštívit jeden náš koncert a byl pohlcen spirituální silou, kterou naše hudba vzbuzuje. Nato nás kontaktoval Velký Mistr řádu s nabídkou na sponzorování a propagaci našeho Umění, pokud jim povolíme použít naši muziku při jejich věšteckých rituálech. A pak… bylo hotovo! K tomu navíc máme to štěstí, že máme pár skvělých fanoušků, které takřka neustále žene čisté nadšení k nám, což nás zviditelňuje a poskytuje stále rostoucí základnů příznivců. Jako vždy, chtěl bych jim PODĚKOVAT z hloubi svého srdce!

Dobrá, mám poslední otázku. Obvykle se na závěr ptáme na něco vtipnějšího, takže pojďme dát bitvu mezi dvěma typickými italskými jídly – máš radši špagety nebo pizzu (smích)? Děkujeme mnohokráte za rozhovor a za tvůj čas, budeme se těšit na další koncert Dark End v České republice!

Hmm, to je pěkně těžká otázka! Dobrá tedy… omlouvám se špagetám, ale musím zvolit pizzu! Ó ano, pizza, určitě! Mohl bych ji jíst každý jeden den, aniž bych se jí přejedl! Díky vám za podporu a obětavost, budeme v České republice velmi brzy, zahrajeme na Zimním Masters of Rock ve Zlíně. Pokud zde budete, neostýchejte si s námi dát pivo a pokecat! Do té doby… šiřte dále Kult Děsu!


Cryfemal – Malicioso sonido putrefacto

Cryfemal - Malicioso sonido putrefacto
Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 11.6.2011
Label: Obscure Abhorrence Productions

Tracklist:
01. Espíritus molestos
02. El cementerio te espera
03. Sueños perturbados
04. Ánimas del embriague
05. Alien desecrator
06. La locura nunca para
07. Orgasmadoom
08. Peste a monia

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

“Malicioso sonido putrefacto” vlastně vyšlo již před několika měsíci, začátkem června, a původně jsem chtěl toto album umístit pouze do rubriky Na co se nedostalo. Za jakého důvodu jsem se tedy rozhodl desku ještě zpětně vytáhnout a věnovat jí větší prostor v rámci klasické recenze? Zvlášť když je projekt Cryfemal opravdu hluboký underground, o němž mají ponětí jen black metaloví zasvěcenci? Jednoduše proto, že jiná příležitost už k tomu – s výjimkou nějakých případných vzpomínkových článků – nebude, jelikož Ebola, jediný člen kapely, činnost Cryfemal ukončil již před více jak rokem. “Malicioso sonido putrefacto” je poslední album, které pod hlavičkou tohoto do jisté míry kultovního projektu nahrál, samotný počin jen vychází téměř rok po jeho konci. A vzhledem k tomuto by byla škoda nechat si takovou příležitost ujít, když se už nebude opakovat.

Předně si je ale nutné uvědomit jednu věc – Cryfemal patří do nejhlubšího španělského podzemí a podle toho také vypadá nejen samotná hudba, ale také prezentace. Osobně si nemyslím, že zrovna onu prezentaci lze brát nějak vážně, naopak jsem přesvědčen, že u většiny fotek byste pukli smíchy (kdo neviděl kultovní obrázek s obráceným křížem, jako by nežil!), nicméně stěžejní je pro nás v této chvíli muzika, která je naopak opravdu výtečná. Že se jedná o undergroundový black metal, to jsme si již řekli, ale dále bych specifikoval, že od Cryfemal rozhodně nečekejte nějaké snahy o jakoukoliv progresi či dokonce nějaké experimenty, nečekejte ani žádné klávesy, trumpety, housle nebo fujary, prahnete-li po dobrém zvuku, také jste na špatné adrese. Nic z toho u Cryfemal není, tahle kapela je jednoduše naprosto čistokrevný pravý black metal – jenže právě tohle je paradoxně tou největší předností Cryfemal. Ebola totiž sice rezignuje na nějakou snahu žánr kamkoliv posouvat, ale v jeho případě je to jenom dobře. Znám totiž jen málo skupin, které dokážou udržovat při životě onu úplně původní náladu black metalu takovým způsobem, jako tomu je na deskách Cryfemal.

Jednoduše řečeno se jedná o hudbu opravdu násilnou, surovou, misantropickou a hrubou, o nic jiného zde nejde. Něco, čemu by se dalo říkat melodie, aby člověk hledal lupou, nějaké zvolnění taktéž. Co se týče “Malicioso sonido putrefacto”, najdete něco podobného jen v několika vteřinách songů “Sueños perturbados” nebo “Peste a momia”, ale jinak asi ne, najdete zde jen syrový black metal plný nenávisté nálady. Ačkoliv to až doposud může znít, že vše, co jsem řekl, by vás od poslechu mělo spíše odradit, a že vlastně není důvod tomuhle věnovat svůj čas, rozhodně je to jen zdání. Samozřejmě, pokud podobným věcem neholdujete, neobtěžujte se poslouchat ani “Malicioso sonido putrefacto”, ani jakoukoliv jinou nahrávku Cryfemal, pokud vám však podzemní black metal není cizí, dostanete od tohoto španělského šílence neskutečně silnou atmosféru – a to je právě ten důvod, proč by se jméno Cryfemal mohlo objevit ve vašem hledáčku.

Vlastně by se mohlo zdát, že Cryfemal toho ani moc nenabízejí. Já si však naopak myslím, že toho ve své zdánlivé jednoduchosti nabízejí mnohem víc než většina ostatních současných skupin, které mají mnohokrát větší věhlas. Vše, co si představíte pod pojmem black metal – a tím mám na mysli opravdu tu jeho původní formu -, to zde najdete. A právě silná zkažená atmosféra byla vždy tím, co bylo u black metalu to zásadní. Sice se tím pádem hudba Cryfemal dostává do pozice, kdy je určena pouze malému okruhu posluchačů (ale co si budeme povídat, i tohle se kolikrát bere v undergroundu jako přednost), pokud však něco podobného máte rádi a Cryfemal doposud neznáte, garantuji vám, že vás desky tohohle projektu posadí na prdel.

Ačkoliv se tu doposud bavíme v obecné rovině o tvorbě Cryfemal jako celku, vše řečené do posledního puntíku platí i “Malicioso sonido putrefacto”. Těžko tvrdit, jestli je lepší nebo horší než předchozí počiny, jelikož to je už čistě o pocitu, třeba pro mě osobně asi už navždy zůstane favoritem “Apoteosis oculta” z roku 2007, nicméně ani tak se labutí píseň tohoto španělského kultu mezi ostatními fošnami Cryfemal rozhodně neztratí. Připadá vám, že tím vlastně do jisté míry nepřímo tvrdím, že celá tvorba kapely je na jedno brdo? Ale co vás nemá, Cryfemal je přesně ten druh hudby, u kterého chcete, aby se neměnila. Rozhodně si nedokážu představit, co bych psal, kdyby “Malicioso sonido putrefacto” nebyla další misantropická vyhlazovačka. Přesně takhle, jak to je, tak to má být; sice to není změna, ale pořád se jedná o další skvělou desku nenávistného black metalu, který zní, jak kdyby je stvořila chorá mysl – a to je v případě black metalu tohoto druhu pochvala. Vzhledem k faktu, že “Malicioso sonido putrefacto” laťku svých předchůdců opravdu drží, dalo by se tvrdit, že Ebola ukončil činnost Cryfemal na vrcholu, byť je ten vrchol u takto undergroundové záležitosti velice relativní pojem.