Archiv štítku: black metal

Chthonic – Takasago Army

Chthonic - Takasago Army
Země: Taiwan
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 6.7.2011
Label: ULoud Music / Spinefarm Records

Tracklist:
01. The Island
02. Legacy of the Seediq
03. Takao
04. Oceanquake
05. Southern Cross
06. Kaoru
07. Broken Jade
08. Root Regeneration
09. Mahakala
10. Quell the Souls in Sing Ling Temple

Hodnocení:
H. – 8/10
Earthworm – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Bezesporu nejznámější taiwanská metalová skupina Chthonic tentokrát své příznivce nenechala na novou desku čekat dlouhé čtyři roky, jako tomu bylo v případě poslední “Mirror of Retribution”, tentokrát těmto vyslancům exotické metalu stačila jen polovina této doby, aby dali dohromady nový materiál pod souhrnným názvem “Takasago Army”. Co nás teď nás nejvíce zajímá, je samozřejmě to, jak se kapele ta jejich novinka vyvedla.

Úvod obstarává klidné a velice povedené intro “The Island” s patřičně asijskou náladou, což je, myslím si, jenom dobře, protože právě v exotice (z našeho pohledu) spatřuji jeden z hlavních důvodů, proč Chthonic věnovat svou pozornost. Hned poté se rozjede první klasický song “Legacy of the Seediq”. Zasvěcené ihned kopne podobnost názvu s šest let starou deskou “Seediq Baale”, což samozřejmě není náhoda, jelikož “Takasago Army” je závěrečnou částí trilogie, jež započala právě se “Seediq Baale”.

Co se týče samotné hudební náplně, “Legacy of the Seediq” jasně ukazuje, že Chthonic nehodlají ponechat cokoliv v náhodě a sází přesně na to, co od nich většina lidí asi očekává – chytlavý black metal melodičtějšího ražení a s využitím kláves a samozřejmě i exotických nástrojů. I když by se možná podle tohoto výroku mohlo zdát, že Chthonic jen kopírují to, co předváděli v minulosti, není to tak úplně pravda. Čtveřice pánů a jedna děvčica jsou naštěstí natolik chytří, že i přes nevybočování z nastolené cesty nepřešlapují na místě. Tu svou formulku, do níž vklouzli nejpozději s v jejich kariéře přelomovým “Relentless Recurrence” z roku 2002, neustále pilují a obrušují do co nejlepší podoby a nejlepšího tvaru. Dalo by se také říct, že nahrávky Chthonic tím pádem nepřinášejí progresi po stránce stylu, nýbrž posun dopředu co do kvality. A to také ve své podstatě není špatný přístup, protože díky tomu posluchač ví, co na něj čeká a co také dostane, tudíž se nemusí obávat žánrových kotrmelců, které by mu třeba nemusely být po chuti, avšak zároveň se nestane, že by alba Chthonic byla všechna na jedno brdo a kapela se tím pádem nestává plagiátem sebe sama.

Chthonic mají tu schopnost, že dokáží pro singly vyhmátnout ty nejzajímavější položky na albech. Stačí připomenout jen hitovou fofrovačku “Forty-Nine Theurgy Chains”“Mirror of Retribution”. Ani “Takasago Army” není výjimkou. Jako první byla vypuštěna “Takao”, která – kromě svých hudebních předností – zaujme především použitím vlastního jazyka v refrénu (pokud mám správně informace, mělo by se jednat o mandarínštinu) – a to hlavně díky tomu, že tomu tak je i na anglické verzi “Takasago Army”. Všechny desky Chthonic totiž vycházejí ve dvou jazykových verzích – mandarínsky (= čínsky) pro asijský trh a anglicky pro Evropu a Severní Ameriku. Právě tento refrén v “Takao” patří mezi vrcholné momenty nahrávky, především díky tomu, že jde o velice oživující prvek. A když už jsme u těch jazyků… já osobně bych byl radši, kdyby se i v Evropě dala sehnat rovněž čínská verze, protože mi přijde mnohem zajímavější. Někde pokoutně v hlubokých vodách internetu jsem si ji sehnal a baví mne o dost více. Zpěvák Freddy Lim (alias Left Face of Maradou, upřednostňujete-li umělecká jména před občanskými) přece jenom řve dostatečně srozumitelně, tudíž je ten rozdíl opravdu patrný (samotná muzika je ale na chlup stejná, nebojte).

To už jsme však docela hodně odbočili, takže rychle zpátky k tématu singlů. Tím druhým se stal v případě “Takasago Army” song “Broken Jade” (tak mě napadá, že když pořád poslouchám tu čínskou verzi, měl bych tu i názvy alb a písniček psát v těch jejich klikyhácích, ale vzhledem k tomu, že čínsky opravdu neumím a prohlížeče většiny z nás by to stejně nerozluštily, zůstaneme přece jenom u anglických názvů). Oproti zbytku nahrávky jde tenhle kousek s rychlostí dolů, za to však sbírá body na své rozmáchlosti a epičnosti (bez známky patosu!), zejména začátek zní opravdu mocně. Za nutné rovněž považuji pochválit excelentní, docela originální a velice zajímavé zpracování klipu. Jednoznačně nejlepší video kapely!

Z dalších skladeb si dle mého skromného názoru zaslouží vypíchnout “Oceanquake”, která obdobně jako “Broken Jade” nabízí tu epičtější polohu hudby Chthonic. Po pomalejším úvodu se sloky nejdříve tváří docela náklepově, ale nebojte se, klávesy a melodie nastoupí vcelku brzy. Ve své druhé polovině se písnička zvrhává v opravdu majestátní kus a musím uznat, že to zní opravdu skvěle. Za zmínku dále dozajista stojí předposlední “Mahakala” s výtečným chytlavým refrénem.

Vzato kolem a kolem je “Takasago Army” počinem, jenž opět posouvá snažení svých tvůrců o kousek dopředu. Když si pustíte nahrávky Chthonic po sobě, zjistíte, že kapela se postupem času zbavuje všech neduhů, jaké jejich starší tvorba měla, snaží se (a vcelku úspěšně) rezignovat na přítomnost hlušších míst a naopak postupně vyzdvihává to, co je na její muzice zajímavé, a umně to rozvíjí. Výsledkem je další výborné album. Co chtít víc? Můžeme s klidným srdcem prohlásit, že Chthonic už dnes patří na špici klávesového melodického black metalu. A to je, myslím si, velice pěkné uznání.


Další názory:

Taiwanské bouři Chthonic se opět podařilo překonat se a tentokrát přinesli desku, která mi dokázala nakopat prdel ještě víc než jejich předchozí “Mirror of Retribution”. Nebojím se říct, že žádná skladba není slabá a už vůbec ne nudná. Je tu všechno, co už jsme od nich mohli slyšet – výtečné a dynamické vokály, geniální riffy, skvělá atmosféra (už jenom intro “The Island” ve mně spustilo vlnu extáze) – ale ještě mnohem lepší než kdy dřív. A nemůžu zapomenout ani na tradiční a orientální prvky. Možná je to jen zdání, ale myslím, že se tu těch asijských zvuků nachází ještě o něco víc než na minulých albech. Mezi nimi jednoznačně vede moje oblíbené er-hu, čínský dvojstrunný smyčcový nástroj, každopádně orientálním hitmakerem se tu stal čínsky zpívaný refrén v klipovce “Takao”. Prostě úžasná záležitost. A takové perličky doplňující atmosféru se objevují ve více skladbách – například mluvené slovo nebo ženský vokál. O tom se ale nedá jen tak klábosit, to prostě musíte slyšet. Trochu lepší devítka.
Earthworm


The Konsortium – The Konsortium

The Konsortium - The Konsortium
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.6.2011
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Gasmask Prince
02. Lik ulven
03. Under the Black Flag
04. Decomposers
05. Knokkeklang
06. Slagens barn
07. Onwards! Onwards!
08. Tesla

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Je to velice zvláštní, kolik výborných – nebo alespoň přinejmenším zajímavých – skupin se vyskytuje v pouze čtyřapůlmiliónovém Norsku. Dalším adeptem na rozšíření řad těch velice zajímavých kapel je poněkud obskurní formace The Konsortium, která koncem června vydala svůj stejnojmenný dlouhohrající debut.

Pánové se sice ukrývají za anonymitou jakýchsi škrabošek nebo, chcete-li, masek a sami sebe neoznačují jmény, ale čísly (členové 001-004), ale ví se, že za projektem stojí mimo jiné Teloch, člověk, který působí například v Nidingr nebo Umoral, ale mihnul se třeba i v Gorgoroth, Ov Hell či 1349, nově dokonce nastoupil jako koncertní kytarista k samotným legendárním Mayhem. Už jen z toho výčtu je patrné přinejmenším to, že The Konsortium budou mít dozajista cosi společného s black metalem. Což sice mají, ale přece jenom je to až moc široký pojem, tudíž si ho pojďme trochu zúžit…

Myslím, že můžeme bez ostychu prohlásit, že black metal v podání The Konsortium je velice silně načichnutý řezavými thrash metalovými riffy. Mnohdy je kapela označována i jako avantgardní black metal, což také není daleko od pravdy. Je to především z toho důvodu, že “The Konsortium” obsahuje opravdu požehnaně “vyhulených” pasáží, magořinou stižená sóla a vyhrávky, ale i – a to především – neskutečně vyjetý vokál.

Je to právě vokál, který já osobně považuji za jeden z nejvýraznějších prvků “The Konsortium”. Můžu vám prozradit to, že rozhodně nemusíte očekávat klasický black metalový krákorák. Ale to je asi tak všechno, co ze mě dostanete, jelikož vážně nejsem s to popsat ty šílenosti, co tam se svým hrdlem předvádí onen neznámý, pod nicneříkající bílou maskou ukrytý chlapík. Protože netuším, jaké číslo je mu přiděleno (ani s nástrojovým obsazením se The Konsortium neobtěžovali, prostě jen čísla), říkejme mu tedy prozatím pro naše potřeby Pan X. Pan X na “The Konsortium” převádí snad veškerou škálu extrémního vokálu, která se vám vybaví při vyslovení slovního spojení “zpěv jak na tripu”. Čekejte různorodé skřeky, výkřiky, chrapláky, jakési mečivé blázniviny, ale i temnotou opředené čisté chóry. Popisovat to snad ani nemá cenu. Mohu říct jen to, že minimálně po vokální stránce je “The Konsortium” něco excelentního.

Možná je až škoda, že jsou pod tíhou neuvěřitelně jebnutých vokálních kreací na první poslech trochu upozaděny ostatní nástroje. Respektive, abych byl přesnější, ne upozaděny (v mixu), myslím to tak, že zpěv je natolik výrazný, že prvních pár poslechů vám sebere takřka veškerou pozornost. Když se však pozorněji zaposloucháte, pod hrdelní exhibicí lze i u ostatních nástrojů nalézt vskutku velice povedené linky. I když jsou The Konsortium do jisté míry opravdu avantgardní muzikou, nehledejte u nich žádné klávesy, housle, cimbály, fujary nebo triangly, kapela si vystačí s klasickým nástrojovým obsazením, aby ze sebe dostala i chutí po experimentu načichlé nápady.

The Konsortium

Hlavní slovo má – jak již bylo výše naznačeno – zejména black/thrash metalová riffová masáž. Právě v těchto chvílích má hlavní úlohu “avantgardnosti” zpěv. I přesto však každá skladba nabízí nějaké pekelné instrumentální momenty. Například hned otvírák “Gasmask Prince” se zpočátku tváří jako vcelku ordinérní rubačka (nebýt těch sjetých skřeků, samozřejmě), ale před koncem se zlomí nejprve do psychotropní pomalé pasáže, poté do neskutečně drtivého kousku. Ale to jsme teprve na začátku, ještě větší kolotoče mají teprve přijít…

Druhá “Lik ulven” je neustále podbarvena sólováním v pozadí a ke slovu se poprvé výrazněji dostává i baskytara, zejména v závěru písničky. Právě sóla jsou jen tak mimochodem dalším sakra zajímavým atributem “The Konsortium”. Byť jsou povětšinou krátká a ještě k tomu “zastrčená” za riffy (na takové ty klasické metalové onanie na kytaře, kdy sólo přebírá v dané části písně hlavní slovo, The Konsortium opravdu nehrají), ale mají koule… sakra velké koule.

Z povětšinou rychlé desky se docela vymyká čtvrtý opus “Decomposers”, jenž nabízí pomalejší tvář The Konsortium. Agonický zpěv a atmosféra zralá na ústav však zůstává, ba možná naopak, v pochodovém tempu je snad ještě výraznější. Nějak takhle zní marš do blázince!

The Konsortium - The Konsortium

Po vypalovačce “Knokkeklang” s velice zajímavou a povedenou pomalejší pasáží ve středu přichází další pochodovka “Slagens barn”. Ta může trochu více připomenout klasické pojetí černého kovu, akorát v bláznivém hávu The Konsortium. A když už neustále omíláme ten vokál, právě v tomhle songu se dočkáte jedněch z nejujetějších kreací na celém “The Konsortium”.

Velice mocný opus přichází v samotném závěru. “Tesla” začíná plíživou pomalou předehrou, do níž promlouvá jedno z nejvýraznějších sól (ano, hned na začátku písničky), aby vás pak The Konsortium zalili další klepačkou s oním pověstným úchyl-zpěvem. Jednou z hlavních zbraní “The Konsortium” je to, že se neustále něco děje. Pokud bychom očekávali, že poslední skladba by náladu nahrávky měla shrnout, “Tesla” to v tomto ohledu plní dokonale. Závěr v podobě krátkého a mrazivého outra budiž třešničkou.

S jistotou myslím můžeme na závěr prohlásit jednu věc, kterou jsem předeslal již na samotném začátku – muzika The Konsortium je přinejmenším velice zajímavá. Jestli i opravdu dobrá, to už samozřejmě nezáleží na ničem menším než na osobních preferencích. Sám za sebe mohu říct, že v mých očích a uších je “The Konsortium” ne jenom zajímavá deska, ale i opravdu dobrá deska. Rozhodně je to věc, která podle mě má co říct.


Mater Monstifera – Na zrcadlech lží

Mater Monstifera - Na zrcadlech lží
Země: Česká republika
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 20.6.2011
Label: Pařát Magazine

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Co tak již delší dobu zaznamenávám ohlasy na tvorbu jihočeských Mater Monstifera, takřka všichni považují tuhle kapelu za stálici domácí scény, s čímž bych i souhlasil, která tvoří kvalitní muziku, o čemž už bych však já osobně docela polemizoval. Nemám samozřejmě nic proti samotné skupině, ale musím předeslat, že mi jejich hudba nikdy moc nelezla do uší a nešmakovala mi. I když, ono je nejspíš říct, že mi tahle hudba nikdy moc nejela, trochu přehnané, protože Mater Monstifera vydali za nějakých těch deset roků, co fungují, prozatím jen jedno velké album “Zrozen z hříchu” v roce 2005. Tím chci říct, že jsem k aktuálně vydávané novince “Na zrcadlech lží” nepřistupoval s nějakým despektem nebo s očekáváním něčeho vyloženě špatného. Bral jsem to tak, že debut mě nebral, takže dvojka mě může jenom překvapit.

Jenže se stalo to, že i “Na zrcadlech lží” na mne působí jaksi rozpačitě. Poslouchal jsem desku mnohokrát, pečlivě, tam i zpátky, ale za celých 35 minut jsem nenašel nic, co by mě zbavilo dojmu, že je tenhle melodický klávesový black metal zkrátka průměrná záležitost.

Jediné plus “Na zrcadlech lží” je to, že je o mnoho lepší než předchůdce “Zrozen z hříchu”. Zvuk je o poznání čistší a čitelnější, což je zrovna u téhle odnože black metalu dobře, a kompoziční postupy a celkové vyznění jsou “dospělejší”, jestli mi rozumíte. Toliko k porovnání s debutem. Vezmu-li však “Na zrcadlech lží” v obecném kontextu, stále na mne muzika Mater Monstifera působí tak trochu naivně a jaksi nijace.

Ze všech nástrojů, co jich na “Na zrcadlech lží” je, mě v podstatě nezaujala práce ani jednoho z nich, vokálu nevyjímaje. Veškeré melodie, ať už kytarové nebo klávesové, vyznívají nezajímavě a do ztracena. Nebude tedy asi žádné překvapení, když řeknu, že jsem si na albu nevšiml žádné vyloženě dobré skladby. Nechci tvrdit, že je muzika Mater Monstifera skrz naskrz špatná, jenže z mého pohledu ani dobrá ne, spíše… průměrná.

Což o to, čert vem zvuk, ať už je jakýkoliv, nezajímají mě ani nějaké excelentní výkony. Za ten nejdůležitější atribut hudby – a zrovinka u black metalu to platí minimálně dvojnásob – já osobně považuji především atmosféru. Pokud ta je silná a působivá, jsem ochoten bez váhání odpouštět jakékoliv jiné nedostatky. Problém “Na zrcadlech lží” je však ten, že ani tu atmosféru jsem tam nikde nenašel. Nějaké zajímavější nápady vykukují opravdu sporadicky, takřka vůbec. Jinak album až na jednu mezihru a jedno outro plyne v naprosto stereotypním tempu.

Nechci samozřejmě nijak hatit něčí úsilí, ale “Na zrcadlech lží” je prostě jedna z těch desek, které mi vůbec nic neříkají. Možná tak grafika se povedla, zejména přebal, ale upřímně řečeno, ani pěkný design hudbu nezachrání. “Na zrcadlech lží” tak skončí mezi těmi alby, které sice mám doma na originálním nosiči, nikdy je však z police nevytáhnu…


Noctem – Oblivion

Noctem - Oblivion
Země: Španělsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.6.2011
Label: Rising Records

Tracklist:
01. Popol Vuh
02. The Arrival of the False Gods
03. Universal Disorder
04. Abnegation and Brutality
05. Invictus
06. Sons of Hun-Vucub
07. Seeking the Ruin of Souls
08. Unredemption
09. Q’uma’rka’aa’j
10. A Borning Winged Snake
11. Oblivion

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přijde mi, že z téhle kapely je spousta lidí na větvi, ale já osobně jsem doposud nedokázal pochopit proč. Debut “Divinity” z roku 2009 mi to neřekl a aktuálně vydaná novinka “Oblivion” taktéž ne. Prostě nevím… to, že někdo pochází ze země, která nemá moc silnou metalovou základnu, a že někdo během své krátké existence dokázal odjet hned několik evropských koncertních šňůr, přece neznamená, že ten někdo taky dobře hraje. Noctem sice v rozhovorech rozhodně nešetří sebevědomím, grafickou stránku a promo mají propracované do detailu, pódiové vystupování rovněž, metalové magazíny se vzájemně předhání, kdo skupině udělí vyšší hodnocení, ale celé to má jeden velký háček, ba co to říkám, přímo hák jak noha…

…a tím je samotná hudba. Noctem se žánrově pohybují na hranici mezi black metalem a death metalem, sem tam to lehce nakopnou nějakým tím thrashujícím riffem, samozřejmostí jsou extrémní vokály. V tom bych samozřejmě problém neviděl, možná právě naopak – je-li takovýto stylový koktejl na patřičné úrovni, s radostí se do něj svými ušisky zabořím a nechám se ovívat masáží tvrdých kytar, bubenické palby a brutálního řevu; sem s tím! Jenže v případě Noctem to má tu chybu, že v tom jejich koktejlu chybí právě ta nejdůležitější ingredience – ona patřičná úroveň.

Nechápejte mě špatně, po technické stránce je vše stoprocentní. Pánové hrát (a řvát) umějí, což je na “Oblivion” cítit neustále, že album nenahrávali žádní neumětelové. Zvuk je rovněž skvělý – dynamický, sytý sound, který vám, když jej nasolíte na správnou hlasitosti, rozboří barák. Ale celá ta pěkná naleštěná placička postrádá to úplně nejhlavnější, kvůli čemu hudbu vůbec posloucháme (tedy alespoň já) – atmosféru, pocit, emoce, sdělení, cokoliv podobného. To tam prostě, ať poslouchám jak poslouchám, není. Fakt sorry, ale prostě ne. “Oblivion” se na první pohled tváří strašně tajemně a mysticky, to je však klamání tělem, žádné pozadí jsem v tom neobjevil. Možná tak jenom intro “Popol Vuh” a mezihra “Q’uma’rka’aa’j” mají nějakou atmošku, ale řekněte sami – co s nahrávkou, jejíž intro strčí do kapsy všechny regulérní písničky?

Což o to, čert to vem, kdyby to byl alespoň pořádný rachot, ale to jaksi také není. Noctem v prvním opravdovém songu “The Arrival of the False Gods” nasadí ostré tempo a až na několik výjimečných momentů nohu z plynu nesundají, ale k čemu to je? Ono totiž když chcete udělat rychlou muziku, nestačí vám do toho bušit, co to dá, ale chce to mít také nějaké nápady. Noctem jsou evidentně velice spořiví, takže nějakými osvěžujícími nápady opravdu šetří a ty, které sem tam vykouknou, nejsou žádný zázrak. A navíc je takřka okamžitě zase zalije omáčka s vatou. Jediný opravdový klad “Oblivion” bych viděl ve velice povedených kytarových sólech, což je sice pěkné, ale považte sami, kolik času na dlouhohrající nahrávce zabírají sóla, zvláště když ještě nejsou v každé písni.

Nemohu si pomoct, ale ať se jakkoliv snažím, nedokážu v “Oblivion” najít něco, co by tu nahrávku v mých očích povýšilo nad průměr. I když debutový počin také nebyl zrovna oslnivý skvost, obsahoval alespoň světlý moment v dobře podaném a hlavně hitovém titulním songu “Divinity”, novinka se však nemůže pyšnit ani tímhle. Naději jsem upínal k závěrečnému titulnímu kousku “Oblivion” – ne snad z důvodu, že bych čekal, že titulní skladba bude opět ta nejlepší, ale spíše díky třináctiminutové stopáži, která slibovala nějakou tu epičnost či rozvinutí nápadů do větší šířky. Bohužel. Její první čtyři minuty jsou úplně stejně jako zbytek nahrávky, pak nastane čtyři a půl minuty ticha, a pak další čtyři minuty té samé muziky podle toho samého mustru.

Kde nic, tu nic. Průměr je průměr, to se nedá nic dělat. Chvílemi se mi zdá, že Noctem je kapela, která se více stará o to, jak moc cool bude vypadat na fotkách a jak moc cool bude mít obal, než aby se starala o kvality své hudby. A přitom si nemyslím, že by Noctem neměli vůbec žádný potenciál, ba právě naopak, jsem přesvědčen, že mají rozhodně na víc, než co předvádějí. Ale uznejte sami, že za nevyužitý potenciál, jehož výsledkem je průměr, lze udělit jenom průměrné hodnocení.


Крода – Чорнотроп

Крода - Чорнотроп
Země: Ukrajina
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: květen 2011
Label: Purity Through Fire

Tracklist:
1. Чорнотроп I (Перший сніг)
2. Чорнотроп II (Витоки всесвіту)
3. Чорнотроп III (Висельників батько)
4. Чорнотроп IV (Heil Ragnarok!)
5. Чорнотроп V (Зимне сяйво)

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Pevně věřím, že každý znalec mezi vámi mi jistě dá za pravdu, když řeknu, že v rámci folk/black metalu lze jen těžko někde hledat kvalitnější skupiny, než ve východní Evropě. A mezi nejvýznačnější zástupce tohoto sub-žánru patří bezesporu právě ukrajinská Крода, která si svou reputaci vydobyla třemi excelentními deskami, na nichž umně zkombinovala black metalovou nespoutanost s nádhernou pohanskou atmosférou a libozvučnými folklórními nástroji. Zvláště minulý počin “Похорон сонця” z roku 2007 je dle mého skromného osobního názoru absolutní klenot, jemuž navíc nasazuje korunu skvostná mrazivá grafika (i když zrovna krásné artworky byly u téhle kapely vždy samozřejmostí a mohu předeslat, že novinka “Чорнотроп” není výjimkou – stačí si prohlédnout jen přebal).

Jenže v roce 2010 nastala uvnitř skupiny povážlivá trhlina. Крода vždy znamenala dva lidi, Eisenslava a Viterzgira, jenže druhý jmenovaný formaci vloni nečekaně opustil, načež se tvůrčí duo smrsklo na jednočlenný projekt. A z tohoto pohledu je první vydaný počin po této události, právě recenzovaná novinka “Чорнотроп”, známá spíše pod německým přepisem “Schwarzpfad”, opravdu očekávaným počinem. Očekávaným z toho důvodu, že veškeří příznivci byli zvědaví, jak si Eisenslav povede bez svého dlouholetého kolegy a jestli se mu podaří udržet ducha kapely.

Poslouchám už “Чорнотроп” nějaký ten pátek (deska se objevila v květnu) a můj názor je asi takový, že ano, je to stále Крода. Eisenslav podle mě na starší tvorbu dokázal navázat opravdu důstojně a zároveň se ještě posunout o kousek vpřed. Na první poslech zní “Чорнотроп” jako nejmetalovější materiál skupiny od debutu “Поплач мені, річко…” z roku 2004. A vlastně ne jen na ten první, neboť jsem se toho dojmu stále ještě nezbavil, tudíž vcelku logicky předpokládám, že na tom něco bude. Folkové elementy jsou samozřejmě neustále přítomny – vždyť to jsou z velké části právě ony, jejich zvuk a nenapodobitelná atmosféra, díky čemu je Крода považována za jednu z předních formací svého druhu – jen jaksi trochu ustoupily do pozadí a přenechaly hlavní slovo kytarové práci; jsou tentokráte mnohem více zapuštěny do celku a jakoby “v pozadí” a dotvářejí takovou tu spodní vrstvu, kterou sice posluchač primárně nevnímá, ale cítí její náladu a právě díky ní hudba (obecně) získává specifické vyznění. Hlavní melodické linky, jako tomu bylo například v případě alba “До небокраю життя…”, si folklór na “Чорнотроп” přebírá spíše sporadicky a nikdy ne jako úplně ten nejhlavnější atribut skladby, ale pouze její části, což je ovšem vzhledem k délce jednotlivých kompozic pochopitelné.

Asi nejvíce folkovým dojmem na mě dýchá “Чорнотроп II (Витоки всесвіту)”, kterou zdobí působivý začátek, v němž se fičení větru pomalu přelévá do nádherně baladické akustické pasáže, jež se ve finále láme do mocného black metalového riffu. Později se ukáže skvěle vymyšlená kytarová vyhrávka, které Крода vždy uměla, a nakonec se několikrát ozve i vcelku jednoduchá, ale zaručeně patřičně fungující flétna. Ono se podobné střídání nálad se zachováním jednotné atmosféry sice objevuje ve všech skladbách na “Чорнотроп”, ale právě ve “Чорнотроп II (Витоки всесвіту)” mi to přijde nejcitelnější. Její kraťoučký popis nám však může pomoci k demonstrování ještě jedné věci – rozmanitosti “Чорнотроп”. Žádná písnička rozhodně nekončí stejně jako začínala, naopak se vyvíjí a postupně roste. Já osobně tomu říkám, že skladby “vyprávějí”, jestli mi rozumíte, jak to myslím. Každopádně mým nejoblíbenějším kouskem z novinky je velice působivá “Чорнотроп III (Висельників батько)”, která je na rozdíl od svých tří kolegyň (poslední “Чорнотроп V (Зимне сяйво)” je ambientní outro, tudíž trochu jiná kategorie) zcela oproštěna od rychlých black metalových pasáží. Plyne spíše ve středním tempu opět se záblesky flétny, aby se v polovině zlomila do lehké mezihry a následné rychlejší (ale ne vyloženě rychlé) části, jež se až dokonce prolíná s hutným středním tempem ze začátku skladby.

Ony samozřejmě i ostatní dvě nezmiňované “Чорнотроп I (Перший сніг)” a “Чорнотроп IV (Heil Ragnarok!)” jsou moc dobré a obsahují některé vyloženě excelentní pasáže, ale nemá dle mého názoru smysl rozebírat všechny písně, zvláště v případě, že se jedná o tak dlouhé kompozice. Závěrečná “Чорнотроп V (Зимне сяйво)” má na desce, jak už jsem výše nakousl, výsadní postavení, vybočující od ostatních songů, jelikož jde o čistě ambientní kousek. Tím spíš překvapí, že navzdory všem očekáváním, nikoliv však ku škodě, právě na něj vznikl videoklip… i když, videoklip… samotná Крода to nazývá “atmosférickou vizualizací”, což možná sedí více vzhledem k tomu, že ke klasickému pojetí metalové klipu to má opravdu daleko. Ostatně, podívejte se výše sami.

I přes nepříjemné personální změny si “Чорнотроп” udržuje vysokou kvalitu desek Крода. Nezastírám, že oba předchozí počiny se mi zamlouvaly o něco více, přesto i novinku poslouchám s chutí. Skupinu sice obepíná velká dávka kontroverze (viz například nedávná kauza okolo festivalu Northern Lights… pokud někdo neví, oč se jedná, nechť se doptá v komentářích, tam to případě dovysvětlím), ale v tom já osobně nevidím důvod, proč si neužít opravdu dobrou muziku, která má člověku co říct. A právě takovou definici lze bez obtíží vztáhnout právě i na “Чорнотроп”.


Enslaved – The Sleeping Gods

Enslaved - The Sleeping Gods
Země: Norsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 10.5.2011
Label: Scion Audio Visual

Tracklist:
01. Heimvegen
02. Alu Misyrki
03. Synthesis
04. Nordlys
05. The Sleeping Gods

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vypadá to, že Norové Enslaved skutečně nezahálí a zásobují své fanoušky stále další skvělou hudbou. Necelého tři čtvrtě roku po vydání zatím poslední řadovky “Axioma Ethica Odini” tak můžeme požívat krás EP “The Sleeping Gods”, které se kapela rozhodla uvolnit k volnému stažení. Doufám, že nedělám chybu, když hned na začátku přiznám, že bych byl za tohle dílo ochoten i zaplatit. Tak moc se mi dostalo pod kůži…

Sám se tomu ještě pořád divím, ale je to tak. “The Sleeping Gods” je první počin Enslaved, který mi otevřel dveře do magického světa hudby téhle kdysi blackové kapely a tím uzmul tento titul právě “Axioma Ethica Odini”, kterou jsem marně zkoušel pobrat někdy před půl rokem. Popravdě, nejsem schopen definitivně určit nějaký fatální rozdíl mezi oběma díly, který by mohl mít zmíněné prozření na svědomí. Nejblíže se mu ale asi blíží skutečnost, že i přes typicky atypický zvuk kytar, nezpochybnitelnou příslušnost k současnému stylu kapely a páně Bjørnsonův skladatelský rukopis je celé album tak neuvěřitelně rozmanité a jednotlivé skladby v žádném případě nelze zaměnit.

Ale podívejme se na ně blíže – úvodní “Heimvegen” působí na posluchače podobně jako “Ethica Odini” z poslední řadovky. Nevědět, odkud “Heimvegen” pochází, směle bych ho zařadil právě na “Axioma Ethica Odini”. Proti ní však působí střídměji a posluchač se nemusí dlouhé hodiny trýznit skládáním a dohledáváním jednotlivých melodických obratů, tady to má všechno pěkně pohromadě, pochopitelné, organicky pospojované a přitom o nic méně působivé! Po lehce zasněné “Heimvegen” začíná přituhovat. Přímočará vypalovačka “Alu Misyrki” se může pochlubit nesmírně energickou slokou až black’n’rollového charakteru, která se rovnoměrně střídá se zdánlivě klidnějšími, pod povrchem však stále bouřícími pasážemi, které vkusně definuje trademarkový čistý vokál…

Uklidnění přichází záhy s třetí skladbou, nesoucí jméno “Synthesis”. I při zachování zřetelných poznávacích znamení kapely jde o něco diametrálně odlišného než předchozí (a vlastně i následující) dvě skladby. “Synthesis” ve mně asi nejvíce evokuje snění jakéhosi androida, kterého pronásledují matné vzpomínky na zbytky lidských vjemů… Není bez zajímavosti, že mi části skladby nápadně připomínají (mimochodem brilantní) soundtrack ke kyberpunkové herní legendě “Deus Ex”, obzvláště jejímu plánovanému třetímu dílu. Zbývá jen dodat, že high-tech dojmem působící název “Synthesis” k šest minut a devatenáct vteřin trvající meditaci sedí naprosto dokonale…

Procitnutí z elektronického sna zprostředkovává instrumentálka “Nordlys”. Nemám bližšího přirovnání než k jízdě na horské dráze. Různá tempa, rytmy a motivy se za pět a tři čtvrtě minuty stihnou vystřídat několikrát a je skutečná radost je se zavřenýma očima sledovat a nechat se jimi unést. Za mimořádně atmosférický zážitek ručím! Stejně tak dám ruku do ohně za finální skladbu, titulní “The Sleeping Gods”. Hypnotický rytmus, nezaměnitelně deklamovaný text skladby a další, atmosféru starověkého chrámu dotvářející prvky ve výsledku působí, jako mantra, odříkávaná šamanem nebo spíše veleknězem. Dopad na posluchače je skutečně mocný představivost se rozbíhá na plné obrátky. A to je asi jeden z hlavních důvodů, proč po 345 vteřin trvající mantře posluchač touží po další a další a další skladbě. Finále “The Sleeping Gods” totiž působí dokonale otevřeným dojmem a nechává opařeného posluchače v bezbřehém teoretizování, čím Enslaved navážou příště…

Na závěr by se slušelo něco dodat, ale ono není moc co. Enslaved stvořili neuvěřitelně silný materiál, na kterém není k nalezení žádná slabší skladba. Materiál, který mě uchvátil natolik, že jsem se s chutí a ochotou pustil do starší tvorby a nelituji toho. Neříkám, že by to nemohlo být o maličko lepší, na druhou stranu prostoru pro zlepšení je na tomhle EP tak zanedbatelně málo, že vůbec zmínka o něm se dá považovat za něco takřka hanebného. Z celého srdce Enslaved za “The Sleeping Gods” děkuji a doufám, že do budoucna si neuvěřitelnou tvůrčí formu přinejmenším udrží. Pokud ano, následující roky nebudou až tak temné, jak si můžeme domýšlet z denního zpravodajství. A ještě poslední věc – tuhle recenzi jsem napsal jedním dechem a bez zdlouhavého přepisování odstavců – tak moc mě EP inspirovalo. To svědčí o mnohém, tak to mějte na paměti…


Další názory:

Vždy jsem dával přednost spíše starší tvorbě Enslaved, deskám z 90. let, kdy Enslaved tvořili opravdové klenoty, které mě pokaždé dostanou i dnes. Například takové “Eld” z roku 1997, to je prostě nádhera. Cesta, na níž se skupina vydala v novém tisíciletí, sice není špatná, to vůbec netvrdím, právě naopak – jde o excelentní, chytré a přemýšlivé věci; přesto mi víc seděly ty starší nahrávky. Nemám to jak vysvětlit, prostě čistě ze subjektivního hlediska mě dřívější věci oslovují více. Z těch novějších mě opravdu dostane jen sem tam něco (naposledy asi “Ruun”), ty ostatní se mi sice líbí a považuji je za velmi dobré, ale s odstupem času radši sáhnu po těch osvědčenějších kouscích. Nejnovější minialbum “The Sleeping Gods” je však opět ten počin, kterým mě Enslaved dostali, asi jak tomu bylo naposledy u “Ruun”. Možná to bude i tím, že některé skladby lehce připomínají tu rannou tvorbu, například takový začátek “Alu Misyrki”. “Heimvegen” a “Nordlys” spadají opět do toho novějšího období, avšak zejména druhá jmenovaná je neuvěřitelně uhrančivou záležitostí, od níž se lze jen těžko odtrhnout. Vrcholem EP je však bezesporu závěrečná “The Sleeping Gods” s hypnotickou šamanskou atmosférou. Ačkoliv dávám přednost starým Enslaved, pořád je to kapela, kterou uznávám jako velice kvalitní a hlavně vizionářskou; EP “The Sleeping Gods” jen bezezbytku potvrzuje, že je mé mínění naprosto opodstatněné. Tím spíš, že se po pěti letech opět jedná o materiál, který neuznávám jen z objektivních důvodů, ale i čistě z těch subjektivních.
H.


The Axis of Perdition – Tenements (of the Anointed Flesh)

The Axis of Perdition - Tenements (of the Anointed Flesh)
Země: Velká Británie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 2.5.2011
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. The Sleeper
02. Unveiled
03. Unbound
04. Sigils and Portents
05. The Flesh Spiral
06. The Dark Red Other
07. The Changer
08. Disintegration
09. Ordained
10. Awakenings

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
bandcamp

Už dlouho jsme tu neměli recenzi na nějakou totální šílenost, co říkáte? Nemám teď na mysli nějaký obyčejný extrémní metal jako death, black, doom apod., ale absolutní hudební magořinu vyhnanou do největšího maxima. Přesně takoví jsou Britové The Axis of Perdition. Všichni posluchači kdejakých těžko stravitelných obskurností, k nimž se jen tak mimochodem hrdě hlásím, už tuhle záležitost mají jistě dávno zafixanou jako mistry svého oboru – a zcela právem, což dokazuje i nedávno vydaná čtvrtá dlouhohrající deska s názvem “Tenements (of the Anointed Flesh)”

Abychom si pro dnešek lépe rozuměli, pojďme si nejprve zadefinovat pojem “extrém v hudbě”. Je například takový grindcore extrémní? Jak se to vezme. Z jistého úhlu pohledu určitě ano, ale například pro mě je to až na neuvěřitelně vzácné výjimky jen bordel bez většího smyslu, navíc díky tomu, že se ve většině případů jedná jenom o srandovní záležitosti, nevidím na tom pranic extrémního, a to i přes očividnou “tvrdost” té hudby (čímž však grindu, aby bylo jasno, neupírám právo na existenci – nechť si každý poslouchá co uzná za vhodné). Já pojem “extrémní” v oblasti hudby chápu docela jinak – na tom, jak ta muzika je nebo není tvrdá, rychlá apod., to vůbec nestojí, to jsou v případě určování extrémnosti až druhotné atributy. Já osobně extrémní hudbu chápu jako hudbu, kterou je opravdu těžké poslouchat a chápat a kterou necvičený posluchač nedokáže vydržet; muziku, která je natolik silná, aby si pohrála s vašimi nervy; útok na vaši psychiku; něco totálně zničujícího, depresivního a velice těžko vstřebatelného. Jsem přesvědčen, že Sicmaggot navštěvují inteligentní lidé, tudíž snad ani nemusím zdůrazňovat, že The Axis of Perdition patří právě mezi podobně extrémní záležitosti.

Samozřejmě nám tu ve vzduchu visí jeden velký otazník, který nelze nechat bez povšimnutí – proč vůbec někdo něco tak chorého tvoří a hlavně proč to vůbec někdo poslouchá? Nevypovídá to snad něco o ne zrovna dobrém duševním stavu obou stran, hudebníků i posluchačů? Dle mého mínění nikoliv, právě naopak – abych řekl pravdu, za ty roky, co metalovou scénu sleduji, čím dál tím více nabývám dojmu, že čím zvrácenější je hudební produkce, tím inteligentnější jsou její autoři. Už jen z toho důvodu – pokud člověk není opravdový blázen s papíry na hlavu (a že takovým se moc hudebních nástrojů do rukou nedostane – výjimky se ovšem jako vždy najdou) – to chce opravdu vysokou dávku intelektu, aby byl někdo schopen stvořit tak šílené dílo. Důvod, proč to vůbec dělá, pak můžeme nazvat obligátní potřebou umělecky se vyjádřit. A proč něco takového poslouchat? Z vlastní zkušenosti mohu říct, že i přes všechny zdánlivě špatné a odpudivé vlastnosti se totiž v jádru jedná o velice pozoruhodné a svým způsobem vzrušující záležitosti, které v konečném důsledku i přes zjevnou chorobnost a snahu o vyvolání depresivních stavů působí neskutečně očišťujícím dojmem. Je to hudba, nad níž se člověk musí v dnešní hektické době zastavit, přemýšlet nad ní a musí opravdu vynaložit snahu, když ji chce pochopit. A to je přesně to, o čem by hudba měla být a čeho je na dnešní scéně plné bezduchých rádoby skupin, jež nemají co říct, bolestivě málo. To je jen tak mezi námi důvodem, proč kapely jako The Axis of Perdition považuji za opravdu kvalitní muziku, zatímco takový metalcore (například – abychom zůstali na poli metalu) povětšinou ne.

Vše, co jsem výše napsal, se dá samozřejmě beze zbytku vztáhnout i na “Tenements (of the Anointed Flesh)”. Jedná se o těžko stravitelný “humus”, který vám při poslechu zaskočí jako rybí kost v krku. Celou nahrávkou prostupuje nenávistná a nemocná atmosféra, pocity nejvyššího zmaru a hnusu. Vaše smysly budou masírovány nekompromisní hradbou krkolomných riffů, v návalových dávkách uvolňovanou čirou agresí, maniakálním vokálem, industriálními a ambientními pazvuky, disharmonickými kopanci. Nějakou melodii zaslechnete jen výjimečně, a co je nejlepší (nejhorší?), ty melodie jsou tak dočista “jebnuté”, že ani nepřinášejí nějaké světlo na konci tunelu, ale jen vrství a umocňují depresi. Až na výjimky. Pokud se totiž nerozsypete pod nekontrolovanými dávkami neředěného šílenství, odmění vás The Axis of Perdition za vaši trpělivost a vytrvalost i několika snad by se dalo říct i pěknými melodickými momenty, které, pravda, stále znějí, jako kdybyste byli na tripu, ale alespoň u nich nemáte chuť spáchat sebevraždu. Tyto okamžiky jsou však velice vzácné (opravdě si vybauji dva) – několik takových párvteřinových pasáží se objeví v “Sigils and Portents”, kde probleskují mezi všudy přítomným depresivním bahnem; jediná snad vyloženě “lehčí” (velké uvozovky!) je až předposlední, snová “Ordained”.

The Axis of Perdition

Nebudu vám tvrdit, že se vám “Tenements (of the Anointed Flesh)” bude líbit. Nebude. Alespoň většině z vás ne. Není to deska pro každého a není to deska ke každé příležitosti. Já sám, příznivec podobných úchylností a taktéž příznivec tvorby The Axis of Perdition, jsem měl co dělat, abych album po prvním poslechu – po němž jsem se cítil, že se mi hlava snad rozskočí – nezavrhnul. Je to síla. “Tenements (of the Anointed Flesh)” však není nahrávka, kterou byste si měli pustit k jízdě autem, kterou byste si pustili v hospodě k pivu nebo jako podklad, aby vám šla práce lépe od ruky, vůbec; The Axis of Perdition si člověk pustí, když chce být deptán. Do jisté míry je poslech i masochistickou záležitostí… zadívejte se na trnitou spirálu na obálce desky a představte si, že do ní skočíte, každou vteřinou vás trny drásají a ničí, přesto ale nechcete přestat padat, protože musíte zjistit, co se skrývá na jejím konci… a ani nemáte jistotu, že někdy jejího dna dosáhnete a tím “Tenements (of the Anointed Flesh)” pochopíte. Jestli jste ochotni skočit, to už se musíte rozhodnout sami…


Marduk – Iron Dawn

Marduk - Iron Dawn
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 27.5.2011
Label: Regain Records

Tracklist:
01. Warschau 2: Headhunter Halfmoon
02. Wacht am Rhein: Drumbeats of Death
03. Prochorovka: Blood and Sunflowers

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Jsou tomu již dva roky, co se švédská black metalová vichřice Marduk přihlásila s poslední dlouhohrající deskou “Wormwood”. Už bylo tedy docela načase začít se ptát, co bude dál? Odpovědí skupiny je aktuálně vydané minialbum “Iron Dawn”. A že je v tomto případě označení minialbum opravdu na místě, jelikož EP nabízí tři skladby s celkovou hrací dobou pouhopouhých třinácti a půl minuty. Dobrou zprávou však je, že oněch třináct minut je našlapaných od první vteřiny do poslední.

Posledních pár let jsem docela často slýchával na hlavy Marduk kritiku, že v novém tisíciletí citelně zpomalují, že s výjimkou brutální bestie “Plague Angel” – jež byla bržděna pouze valivou “Seven Angels, Seven Trumpets”, majestátním opusem “Perish in Flames” a mrazivým intermezzem “Deathmarch” – je na každé desce více pomalých a střednětempých skladeb, než by bylo zdrávo. Poslední nahrávka “Wormwood” byla navíc přijata řekněme rozporuplně z toho důvodu, že až příliš nápadně připomínala Funeral Mist, jednočlenný projekt zpěváka Mortuuse, v němž působí pod jménem Arioch (upozorňuji, že mě osobně pomalejší songy vůbec nevadily a podobnost s Funeral Mist mi taky zrovna nijak extrémně neležela v žaludku). Kde jsou ti staří Marduk, jejichž alba vždy drtila vše okolo, ptali se mnozí…

…tihle mnozí by ihned měli zavřít svá ústa a okamžitě si poslechnout “Iron Dawn”. První dvě skladby na EP – “Warschau 2: Headhunter Halfmoon” a “Wacht am Rhein: Drumbeats of Death” – jsou totiž opět nekompromisní smrtící projektily bez slitování, zběsilá kulometná palba bez milosti, která člověka zničí a zabije. Dovolím si tvrdit, že minimálně “Warschau 2: Headhunter Halfmoon” by se s klidem uchytila i na kultovním vyhlazováku “Panzer Division Marduk”, což je, jak mi znalci jistě dají za pravdu, jedna z nejrychlejších black metalových nahrávek vůbec (ne nadarmo se jí občas přezdívá “Reign in Blood” black metalu). Obě písně nabízí přesně to, na co jsme byli vždy od vypalovaček Marduk zvyklí – drtivou rychlost, v níž se však nerezignuje na zajímavé nápady, a vysokou kvalitu. Zatímco “Warschau 2: Headhunter Halfmoon” je šílený nátěr od začátku do konce, v druhé “Wacht am Rhein: Drumbeats of Death” se najde místo i na pár několikavteřinových zpomalení. To je ale jen nádech před další palbou, výměna zásobníku v kulometu před další salvou zničujících riffů a úderů bicích do vašich uší.

Zatím tu stále mluvím o prvních dvou písničkách. Neznamená to snad, že ta třetí stojí za velké kulové? Ani v nejmenším! Jen vyznívá trochu jinak. “Prochorovka: Blood and Sunflowers” je totiž pomalý kousek, který řeže až na kost, jen jinými prostředky. Vždy jsem tvrdil, že Marduk jsou sakra silní i v pomalejším tempu a “Prochorovka: Blood and Sunflowers” mě tenhle názor rozhodně nenutí měnit, spíš mi jej ještě potvrzuje. Táhlé riffy přímo smrdící krví a Mortuus, který svým jedovatým hlasem cedí skrze zuby obrazy z bojiště největší tankové bitvy historie, dokonávají dílo zkáza. Extrémně silný kus!

Po dvou morbidních a protinábožensky zaměřených deskách přichází s “Iron Dawn” opět návrat k válečné tématice. A že je to materiál plně hodný jména Marduk. Jsem až překvapen, jak moc je to dobré – a to říkám jako někdo, kdo nad Marduk nikdy nezlomil hůl. I když podobné kraťasy hodnotím nerad, u “Iron Dawn” udělám výjimku už jen z toho důvodu, že je to tak dobré, že si vyjádření kvality vysokým číslem EP zaslouží.


Endstille – Infektion 1813

Endstille - Infektion 1813
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.5.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Anomie
02. Trenchgoat
03. Bloody H (The Hurt-Gene)
04. The Deepest Place on Earth
05. When Kathaaria Falls
06. Satanarchie
07. World Aflame
08. Wrecked
09. Endstille (Völkerschlächter)

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Spousta lidí tvrdí, že Endstille dosáhli svého vrcholu s albem “Navigator” a následující nahrávky už jsou jen jeho kopírky, jejichž kvalita se povážlivě snižuje. S tím by se mohlo i nemuselo souhlasit. Kvalita jednotlivých alb je samozřejmě čistě o subjektivním pocitu (a ne vždy o tom rozhoduje rozhoduje pouze samotný materiál – když uslyšíte sebelepší album ve špatné náladě, klidně si na něj můžete vypěstovat zdánlivě bezpředmětnou averzi), tudíž tuto otázku ještě na chvíli odložíme. Co se však týče hudebního progresu, s tím bych do jisté míry i souhlasil, neboť Endstille svou tvorbu opravdu zrovna moc neposunují a není moc velký problém si písničky z jednotlivých fošen mezi sebou zaměnit, jen bych to poopravil, že to neplatí až od “Navigator” (ten byl pro kapelu přelomový spíše v tom, že se díky němu Endstille dostali opravdu do širokého povědomí black metalové scény), ale v podstatě už od počátků skupiny. To vše do puntíku platí i o čerstvé novince “Infektion 1813”, a to i přes citlivou změnu na postu frontmana, kde Iblise nahradil Zingultus.

Teď už ovšem záleží na samotném posluchači, jak se k tomu postaví. Pokud vám nevadí fakt, že nedostanete nic nového, že “Infektion 1813” ničím velkým nepřekvapí a že dostanete na poměry Endstille standardně dobré album (za předpokladu, že znáte starší věci), pak směle do toho, “Infektion 1813” se vám bude líbit stejně jako předcházející desky. Pokud se vám ale produkce Endstille začala pomalu zajídat už na předcházejícím “Verführer”, asi uděláte lépe, když se poškrábete na bradě a půjdete se poohlídnout po ničem jiném. Poslechem nic nezkazíte, ale na druhou stranu, pokud rádi zkoušíte něco nového, asi by bylo zbytečné věnovat se placce, o které už předem tak nějak víte, jak bude znít.

To bychom za sebou měli tu část recenze, která patřila zasvěcencům do tvorby Endstille. Teď se však pojďme věnovat tobě, milý čtenáři, který s těmito germánskými rarachy doposud nemáš zkušeností. Zdali se ti Endstille budou líbit záleží převážně na tom, jestli (a jak moc) ti šmakuje black metalová pečínka. Ano, Endstille jsou černý kov jak poleno, navíc s válečnou tématikou, avšak netřeba se obávat nějaké garáže. Pravda, takové nechutnosti jako klávesy v jejich muzice nemají místo, všechno řežou v základní sestavě tří nástrojů a zpěvu, ale nebojí se melodií, což se v konečném důsledku ukazuje jako jedna ze zásadních věcí. Zvuk je navíc konkrétně na “Infektion 1813” navíc dynamický a čistý jako průstřel hlavy. Na první pohled se sice kapela tváří maximálně nekompromisně a ortodoxně, čemuž napovídají nejen fotky, ale i zcela záměrný výběr těch zběsilejších songů pro klipy, nic však není až tak moc žhavé. Nechci tím říct, že by si Endstille hráli na něco, co nejsou, to ne, je to samozřejmě klepec, jemuž vládne takřka neustávající zápřah kopákové artilerie, ale v podstatě v každé skladbě se ukáží i ony zmiňované melodie a záchytné body pro posluchače (rozuměj pasáže, které není problém si zapamatovat). Právě díky tomu jsou dle mého skromného názoru Endstille vhodnou krmí i pro neortodoxního posluchače black metalu.

Ohledně těch melodií – nejpatrnější je to jednoznačně ve skvělé závěrečné desetiminutovce “Endstille (Völkerschlächter)”, která plyne v neměnném středním tempu po celou svou délku. Já osobně mám podobné monotónní záležitosti s dlouhou stopáží (a že deset minut ještě není tak přehnaných) v oblibě, takže asi nebude překvapení, že mi právě tato kompozice na závěr “Infektion 1813” přijde jako výtečné vyvrcholení, které předchozím 35 minutám nasazuje korunu. To však samozřejmě neznamená, že by v písních před “Endstille (Völkerschlächter)” nebylo co poslouchat. Nedá se ale podle mě vyzdvihnout jedna konkrétní píseň. Všechny jedou více či méně v jednom stylu, aniž by mezi sebou splývaly v jednu nicneříkající kouli.

Jedinou, ale zato podstatnou vadou na kráse “Infektion 1813” tak zůstává v prvních odstavcích zmiňovaný fakt, že rozdíl mezi jednotlivými alby Endstille je patrný hlavně ve zvuku a v produkci (“Infektion 1813” má jednoznačně nejčistší zvuk), nikoliv však ve stylu komponování. Jak nám ale velí jedno provařené pořekadlo, všechno stinné má i svou světlou stránku. Z určitého úhlu pohledu by se to dalo brát jako pozitivum, že se Endstille drží toho svého a člověk si tak může být jistý tím, co dostane, a také tím, že to dostane v odpovídající kvalitě a provedení. Suma sumárum, “Infektion 1813” rozhodně není špatnou věcí. Mně se líbí, baví mě. Je to dobrá muzika, která na nějaký čas člověka určitě zaměstná. Navíc, i když se to tak může z dálky zdát, Endstille se na “Infektion 1813” nepředstavují jako kapela určená jen ortodoxním šílencům, ale jako formace, jež může bez problému chutnat i lidem, kteří si daný žánr pouštějí spíše rekreačně. A ano, je to především díky onomu čistšímu zvuku. Jiné skupiny by to mohlo položit (a že už takové případy nastaly), Endstille to však nijak neuškodilo.

V konečném součtu všech pro a proti uděluji “Infektion 1813” silnou sedmičku a na úplný závěr se loučím zopakováním toho, že jde z mého pohledu o dobrou věc.


Dornenreich – Flammentriebe

Flammentriebe - Freiheit
Země: Rakousko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 11.2.2011
Label: Prophecy Productions

Tracklist:
01. Flammenmensch
02. Der wunde Trieb
03. Tief im Land
04. Wolfpuls
05. Wandel geschehe
06. Fährte der Nacht
07. Im allem Weben
08. Erst deine Träne löscht den Brand

Hodnocení:
H. – 9/10
Seda – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nikdo není dokonalý. Nerad to takto veřejně přiznávám, ale dokonce ani já sám nejsem dokonalý (ačkoliv k tomu samozřejmě nemám daleko :)), tudíž se mi doposud ještě nepovedlo seznámit se s úplně všemi hudebními skupinami, jejichž hudba za poslech stojí. Nejde holt slyšet všechno na světě. Znáte to, člověk má dlouhý seznam kapel, jejichž tvorbu by rád zkusil, jelikož je toho názoru, že by se mu mohla zalíbit, ale pořád ne a ne se k tomu dopracovat. Ten můj seznam v současné době čítá pár stovek jmen a Dornenreich byli mezi nimi, jeden nepatrný řádek mezi stovkami dalších. Velice častým, ne-li nejčastějším důvodem, proč z té spousty jiných vytáhnout zrovna onu konkrétní formaci, je vypuštění nové desky. Nejsem v tomto ohledu nikterak originální, a tak to bylo právě vydání sedmého dlouhohrajícího počinu, co mě donutilo se konečně s touto svojskou rakouskou formací seznámit. A jak odpanění za pomoci “Flammentriebe” dopadlo?

Nejprve co jsem vůbec od “Flammentriebe” čekal… Dornenreich jsou samozřejmě jméno, které scénou proplouvá již dlouhé roky, a chvála, jež se na hlavy této trojice rakouských hudebníků pravidelně snáší, rozhodně není malá, tudíž ani má očekávání nezůstávala zrovna při zemi. K poslechu jsem přistupoval s tím, že dostanu německy zpívaný, houslemi podbarvený black metal ve vysoké kvalitě. A ve své podstatě jsem to i dostal – až na jeden jediný, avšak velice podstatný detail, a sice že kvalita je ještě vyšší než vysoká; s klidným srdcem mohu hovořit o elitě a nemusím mít strach, že by mi huba upadla. Nemohu samozřejmě hodnotit v kontextu celé tvorby skupiny, a to z důvodů, které jsem letmo nastínil výše, co se ale čistě “Flammentriebe” týče, Dornenreich stvořili nahrávku, jíž se nebojím označit za skvostnou.

A čím že si vlastně Dornenreich takovou chválu zaslouží, když ve své podstatě hrají “jenom” black metal? Ale no tak, když dva dělají to samé, nikdy to přece není to samé, toť známým faktem; jeden umí lépe to, druhý zase ono, třetí to nezvládne a čtvrtý se v tom cítí jako ryba ve vodě. A Dornenreich se evidentně cítí jako ryby ve vodě ve tvorbě muziky, z níž na všechny strany létají působivé momenty a nádherná atmosféra…

Není black metal jako black metal – zde nemáme co dočinění s nějakým peklem, v němž hudebníci vzývají Rohatého až za roh a pentagram mají i na trenýrkách. Dornenreich se vydali cestou přemýšlivé, atmosférické hudby, která má svou hloubku i smysl; která se spíše než pro zuřivé mlácení řepou hodí k zadumanému poslechu ve sluchátkách. Možná si někdo z vás představí pod tímto popisem veskrze pomalou, možná i monotónní muziku, do níž se člověk musí ponořit a nechat se jí pohltit – je i není tomu tak. Že se jedná o nahrávku, s jejímž vstřebáváním si musíte dát na čas a do jejíž hlubin musíte opravdu zaposlouchat, to je bezezbytku pravda, o jakékoliv monotónnosti se ale mluvit nedá. Dornenreich totiž mají cit pro tvorbu velice působivých kompozic, které svou strukturou dokáží udržet posluchače v pozoru, někdy dokonce i překvapit.

A co je na tom nejlepší, ať už se “Flammentriebe” pohybuje v jakémkoliv rychlostním stupni, vždy funguje. Můžete být svědky poklidné, ba přímo relaxační nálady, stejně tak jako black metalové bouře, ohnivé agrese i tklivé melancholie, o níž se starají především housle, a rovněž velké spousty lahůdkových, emočně vypjatých momentů. Snad ani nemám to srdce vám prozrazovat, co všechno na vás čeká, neboť u tohoto typu desek je právě ono objevování všech zákoutí tím nejvíce vzrušujícím na jejich poslechu, proto – na demonstrativní ukázku – zmíním pouhé dvě pasáže, které udělaly obrovský dojem na mě osobně. Zaprvé je to nádherný houslový rozjezd druhé “Der wunde Trieb” – vskutku dechberoucí; zadruhé je to celá skladba “Wolfpuls”, zejména pak její čarokrásný závěr, který je dost dobře možná tím absolutním vrcholem “Flammentriebe”, onou pověstnou třešničkou na dortu této úchvatné mozaiky.

Máte-li blízko k hudbě, která se musí opravdu poslouchat, nikoliv pouze konzumovat, jste na správné adrese – stačí jen zaklepat, otevřít dveře, s grácií se uvelebit do měkkého křesla… a pak už jen naslouchat… naslouchat příběhy, v nichž i dvoukopák a krkavčí ryk může znít melancholicky a akustická kytara mrazivě. Možná, že při poslechu k vám budou promlouvat jiné emoce, než tomu bylo u mne – netvrdím, že to není možné; s jistotou ale mohu říct, že nudit se rozhodně nebudete. A že se němčina do metalu nehodí? A což takhle, abyste se od “Flammentriebe” nechali přesvědčit o opaku a nahlédli, co se skrývá pod onou zajímavou malovanou obálkou?

Dornenreich - Flammentriebe


Další názory:

Ač tahle kapela hobluje už dlouho, první zkušenost s nimi mám až u “Flammentriebe”. Dříve bych tuto hudbu odsoudil, dnes k ní mám ale poměrně velké sympatie. Dornenreich nabízí skvěle poslouchatelný black, který mě po celou dobu alba vůbec nenudil. Velice se mi třeba líbí zapracování houslí, nejvíce hned ve druhé “Der wunde Trieb”. Kapela dokáže však i zvážnit a zpomalit jako třeba v závěrečné “Erst deine Träne löscht den Brand” – ta se mi asi překvapivě z celé desky zamlouvá nejvíce. “Flammentriebe” je opravdu skvělé album, kterému moc nechybí do plného hodnocení.
Seda