Archiv štítku: black metal

Ov Hell – The Underworld Regime

Ov Hell - The Underworld Regime
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.2.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Devil’s Harlot
02. Post Modern Sadist
03. Invoker
04. Perpetual Night
05. Ghosting
06. Acts of Sin
07. Krigsatte faner
08. Hill norge

Hodnocení: 5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norský blackmetalový projekt Ov Hell budil již od začátku pozornost především díky své sestavě. Jestli se dá na nějakou kapelu uplatnit fráze „all star band“, jsou to jistojistě právě Ov Hell. Hlavním motorem jsou baskytarista King ov Hell a zpěvák Shagrath, k nimž se dále připojila další esa jako Frost (Satyricon, 1349) na bicích a kytaristé Ice Dale (Enslaved, Audrey Horne) a Teloch (Nidingr, Umoral, 1349).

Pro Shagratha jsou Ov Hell zjevně pouze rozptýlením před začátkem fachy na další desce Dimmu Borgir. Motivace Kinga pro založení tohoto projektu je však o něco složitější. Určitě všichni víte, že to byl právě on, ještě společně s Gaahlem, kdo byl „ten zlý“ v kauze Gorgoroth. Když s Infernusem prohráli soud o značku Gorgoroth, založili KingGaahlem novou skupinu God Seed („God Seed“ je rovněž název jednoho songu z „Ad majorem Sathanas gloriam“, čili poslední desky Gorgoroth, na níž se naše rozmilé duo podílelo, to abychom to měli správně zamotané), jenže než vůbec pořádně začali makat na debutu, Gaahl svého parťáka tak trochu vypekl (nebo mi to tak alespoň přišlo), protože se rozhodl „odpočinout si od metalu“ (a stále odpočívá). A co na to King? Ano, založil právě Ov Hell. Toliko úvodních okecávaček, teď už jdeme na věc – na samotné výsledné album „The Underworld Regime“.

Řeknu to rovnou, deska – alespoň v mých uších – očekávání nenaplnila. Možná měl hlavní skladatel King ov Hell trochu slabší chvilku, možná jen byl nejistý, protože pod nohama necítil pevnou půdu zavedeného jména Gorgoroth, ale konečný výsledek každopádně není tak výživný, jak by člověk od spojení takové mezihvězdné sestavy čekal (aneb důkaz, že kvalita se se známými jmény nenásobí). Jako kdyby se King snažil za každou cenu stvořit co nejlepší materiál (už jen aby si napravil reputaci u blackmetalových fandů po těch provařených soudních tahanicích) tak hodně, až mu to prostě nevyšlo. Je to stejné jako s humorem – taky když se snažíte udělat násilím nějaký vtip, vyleze z toho akorát trapas, ty nejlepší hlody vznikají spontánně. A „The Underworld Regime“ mně osobně přijde lehce šité horkou jehlou.

Přesto nemůžu říct, že by byl „The Underworld Regime“ nějaký totální průser. S lehkým odstupem jsem si v tom něco málo našel. King je přece jenom už tak dobrý a zkušený skladatel („Incipit Satan“, „Twilight of the Gods (In Conspiracy with Satan)“ a „Ad majorem Sathanas gloriam“ budiž nezpochybnitelnými důkazy), aby nahrál, potažmo vypustil do světa nějakou shitku. Očekávání to nesplnilo, to ano, ale pořád se to přece jenom poslouchat dá.

Nepřeslechnutelná je návaznost na „Ad majorem Sathanas gloriam“, což ovšem není žádné velké překvapení. Sice „The Underworld Regime“ zdaleka nedosahuje působivosti posledního Kingova štychu do ušního ústrojí posluchačstva, styčné body obou nahrávek jsou však zřejmé. King prostě a jednoduše pokračuje (nebo se snaží pokračovat?) tam, kde před čtyřmi lety s Gorgoroth skončil. V některých případech se mu to daří lépe, v některých o něco méně.

Ov Hell

Když desku pozorně poslouchám a opravdu se věnuji detailům, tak mi rozhodně nepřijde nějak extra špatná, problém je však v tom, že jako celek absolutně nijak nepůsobí. Možná je to důsledkem dosti kolísavé kvality, a to nejenom mezi písničkami, ale dokonce i v rámci jedné skladby. Lehkým příkladem budiž třeba „Invoker“, která v globálu člověka ze židle vážně nezvedne, přesto jsou jednotlivé detaily nebojím se říci dokonce i výborné, skvělé sólo (vystřižené právě jak z „Ad majorem Sathanas gloriam“) jest tím „nejkřiklavějším“ důkazem.

Skladby, jež bych mohl s klidným srdcem označit jako dobré od první do poslední vteřiny, jsou na „The Underworld Regime“ v podstatě jen tři – druhá, střednětempá „Post Modern Sadist“, pátá, pomalejší „Ghosting“, která svou strukturou a vyzněním asociuje píseň „God Seed (Twilight of the Idols)“„Ad majorem Sathanas gloriam“, přestože nedosahuje její nenapodobitelné působivosti, a nakonec závěrečná „Hill norge“, již bych na zřejmě pasoval nejpovedenější dílek celých téměř 40 minut.

Ov Hell

Přese všechno nemůžu „The Underworld Regime“ odsoudit jak čistě špatnou desku. Jen prostě a jednoduše není tak dobrá, jak jsem já osobně očekával. Pro výsledné hodnocení jsem se rozhodoval mezi 5 a 6, k nižší známce jsem se ale přiklonil jen právě z důvodu lehkého zklamaní z celkové finální podoby nahrávky. Takže taková lepší 5.


Rotting Christ – Aealo

Rotting Christ - Aealo
Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.2.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Aealo
02. Eon Aenaos
03. Demonon Vrosis
04. Noctis Era
05. dub-sag-ta-ke
06. Fire Death and Fear
07. Nekron Iahes…
08. …Pir Threontai
09. Thou Art Lord
10. Santa Muerte
11. Orders from the Dead [Diamanda Galás cover]

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Přiznám se bez mučení, že starší počiny Rotting Christ mě nikdy nijak extra nebraly. Neupírám jim kvality, ani jistou kultovnost, ale pokud bych měl zvolit mezi tím, co kapela předvádí v posledních řekněme deseti letech od nahrávky „Khronos“, a předtím, jednoznačně bych šel do té novější tvorby. Rotting Christ totiž s postupem času zrají jako ono pověstné víno. Hudba, jakou produkují po poslední tři alba, včetně aktuálního „Aealo“, je totiž navýsost výborná. Provařené pořekadlo, že každá nová deska překonává tu předchozí, v jejich případě platí bezezbytku. Ano, je to tak, právě vycházející „Aealo“ je opět ještě o kousek lepší než minulé „Theogonia“ – a že to byla kurva dobrá placka!

Ať poslouchám, jak poslouchám, prostě nemám, co bych Rotting Christ vytknul. Tentokrát to vyhráli na všech frontách. O čem se v souvislosti s nimi hodně mluví, je stále větší vliv jejich řeckých kořenů, který je s každým novým počinem cítit víc a víc. To „Aealo“ plní bezezbytku, neboť helénská atmosféra z desky cáká na všechny strany. Mohutných sborů, samplů a odzbrojujících melodií si budete moci užívat plnými doušky. Epické a výpravné, avšak bez jakéhokoliv patosu či lacinosti.

„Aealo“ zároveň působí nesmírně energicky. Materiál na novince je až neuvěřitelně chytlavý. Nemá cenu se bránit, před touhle náloží je nemožné se schovat. Rotting Christ atakují posluchačovi ušní bubínky s obrovskou jistotou a nebojím se říct, že v životní formě. Stačí to jednou zaslechnout a jste ztraceni, Rotting Christ dostanou i vás, uvidíte. Z celého alba neuvěřitelně sálá energie a radost z hraní, je prošpikováno spoustou skvělých nápadů a jakoby šibalským pomrkáváním na dlouholeté fanoušky. Poslední dobou sice vyšla velká spousta výborných nahrávek, většinou se však jednalo o hodně těžké věci, ale „Aealo“? Řeknu vám, už delší dobu jsem neslyšel desku, kterou bych si takto zamiloval hned napoprvé a která by mě však nepřestala bavit po tak obrovském množství poslechů. Tahle fošna vždycky dokáže nakopnout. Když jsem se tu zmínil, že je energická, myslel jsem to vážně, neboť „Aealo“ vám do žil vlije s poslechem obrovské množství energie.

Další poklonu musím Rotting Christ vyseknout za obrovskou vyrovnanost a ucelenost materiálu. Kapela na milimetr přesně vybalancovala tu hranici mezi tím, kdy skladby mají jednotného ducha a vyznění, ale bez toho, aby mohly začít nudit. Jakékoliv písničky tu ani nemá cenu zmiňovat, všechny do jedné jsou naprosto lahůdkové, skvělé. Poslechnout můžete kteroukoliv z nich (sice by to byla blbost poslouchat jen jednu, ale což), vždy se trefíte a dostanete výživný kousek propracovaného melodického blacku. Z celé desky se lehce vymykají jen dvě věci. První je „Nekron Iahes…“, což je takový minutový předěl mezi oběma polovinami „Aealo“, jenž však svou atmosférou zbytku alba nezůstává nic dlužen. Tou druhou je závěrečná „Orders from the Dead“ – předělávka od avantgardní zpěvačky Diamandy Galás, která si v samotné skladbě sama zahostovala. Mohlo by se zdát, že je to jen natáhnuté outro, brzy ale zjistíte, že se píseň do kontextu desky nejenže hodí, ale nasazuje jí korunu. Oproti originálu je tato verze navíc o mnoho démoničtější a působivější.

Rotting Christ vytvořili skvělou nahrávku, není-li to ještě slabé slovo, to je bez debat. Sedovo hodnocení neberte vážně, slyšel to jen jednou a myslí si, že je to něco afrického (smích). Ne, ne, „Aealo“ je opravdu úžasné album. Když zpěvák a kytarista Sakis Tolis v aktuálních rozhovorech říká okřídlenou větu, že je novinka tím nejlepším počinem kapely, nejenže mu to tentokrát věřím, ale také s ním souhlasím. Tohle se snad nedá oposlouchat!


Abigor – Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…

Abigor - Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint...
Země: Rakousko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: End All Life Productions

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Tak tyhle rakouské blázny jsem měl vždycky hodně rád. A to ať už se jedná o jejich starší tvorbu klasičtějšího ražení, nebo jejich současnou podobu chladně misantropického post-black metalu. Novinku “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…” jsem tedy celkem logicky očekával s napětím, to, co však na ní Abigor zplodili, mě totálně posadilo na prdel.

“Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…” je halucinogenní výlet mimo normální vnímání. Dvě 20 minutové ódy na chaos a obrovskou černou nicotu, která vcucne váš mozek a vrátí vám jej rozbombardovaný proudy ničeho z hlubokého vesmíru. Jako kdyby vám někdo místo krve nalil do žil písek, který zevnitř dře vaše smysly a trýzní vědomí strachem z nekonečné prázdnoty, času, který nezačíná a nekončí, který jen plyne a víří celým životem, vesmírem a existencí. Jehož vlivem se vše mění v prach, bezvýznamné nic v nekonečnu.

Tady selhávají veškerá přirovnání. Je to absolutní nic a absolutní všechno, chaos v prostoru proudících částic, labyrint myšlenek, v němž se ztratíte, obrovská hmota neúprosného času, která vás pohltí. Je to těžká deska, málokomu se bude líbit a málokdo ji pochopí, jestli ji vůbec lze pochopit.

Zlá.
Těžká.
Ubíjející.
Elektrizující.
Nepochopitelná.
Nepopsatelná.
Odporná.
Hnusná.
Zlá.

Nenávistná.
Neuchopitelná a Neexistující.
Nepředstavitelná.
Nekonečná a Nekončící.

Misantropická.
a
Odlidštěná.
a
Chaotická.

Abigor

To musíte slyšet, jinak nemáte šanci si představit, o co jedná. Musíte tu desku vnímat a ztrácet se v ní. Musíte ji nechat, aby byla sírou ve vašich žilách. Vše zní zdánlivě nesourodě. Kytara přechází mez mrknutí oka ze zběsilého sólování do nejhrubších riffů a zase zpátky jakoby nic. Bicí sází dvoukopákové palby jakoby bezhlavě a do ničeho. Kolem toho všeho lítá neuvěřitelná basa, která kouzlí takové věci, že celá kapacita vašeho mozku bude mít co dělat, aby to vůbec vstřebala. Do toho přidejte občasné těžké údery elektroniky, tikot hodit, ale třeba i chorály. “Time Is the Sulphur in the Veins of the Saint…” překypuje nápady, doslova je jimi napěchováno až po okraj a chvílemi až za okraj. Na první poslech to prostě není možné všechno pochytit, vnímat. Abigor si s posluchačem hrají a neustále jej udržují v napětí. Při poslechu téhle desky si člověk nemůže být ničím jistý.

Asi to bude znít jako klišé, ale tohle opravdu musíte slyšet. Slyšet a buď to milovat, nebo nenávidět. Já osobně jsem ta první možnost. Neuvěřitelné psycho. Z celé té post-black metalové éry Abigor, načaté počinem “Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)”, považuji novinku za tu nejlepší, nejvyzrálejší… nejúchylnější, nejnepochopitelnější, ale skvělou. Výbornou. Excelentní. Bez hranic.

Máte z té recenze v hlavě guláš? To jste ještě neslyšeli to samotné album!


Dark Fortress – Ylem

Dark Fortress - Ylem
Země: Německo
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.1.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Ylem
02. As the World Keels Over
03. Osiris
04. Silence
05. Evenfall
06. Redivider
07. Satan Bled
08. Hirudineans
09. Nemesis
10. The Valley
11. Wraith
12. Sycamore Trees [bonus]

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

I přes 16 let na scéně a šest výborných desek (včetně té aktuální) mi Dark Fortress připadají pořád spíše jako taková nenápadná kapela, která stále nemá věhlas, jaký by si podle mého názoru kvalitou své produkce zasloužila. A to by v tom byl čert, aby je novinka „Ylem“ konečně nekatapultovala do první ligy, na oči celé metalové komunity, nejen blackmetalové scény. Jestli se dá totiž něco o nové nahrávce těchto německých black metalistů říct, tak, že drtí kosti, mozek i koule…

„Ylem“ drtí kosti svým těžkotonážním soundem. Produkce je u téhle fošny vskutku brutální. Pravda, Dark Fortress na žádném ze svých dlouhohrajících počinů nebyli nějaká garážovka, „Ylem“ má ale jednoznačně nejlepší zvuk z celé diskografie skupiny. Nejde však o žádnou vyleštěninu bez duše, pořád je to kurevsky heavy! Budou praskat kosti, budou praskat reproduktory. K čemu vám je ale super zvuk, když vaše hudba stojí za prd? K ničemu, ale choďte s tímhle za Dark Fortess – to není jejich případ. Zabijácká riffóza vám urve hlavu a veškeré pochybnosti o kvalitách „Ylem“ vám narve zpátky do vašeho chřtánu. Takhle nakažlivé pecky jsem pěknou chvíli nežral, protáčení mařeny při poslechu je povinnost! I když to já osobně nemám moc ve zvyku, v tomhle případě jsem občas prostě musel vyskočit z křesla a třepat palicí jak o závod. Jenže…

…jenže i tak se nedá říct, že by „Ylem“ byla nějaká bezduchá, i když chytlavá rubanice. Na své si přijdou i milovníci kvalitního poslechu se sluchátky na uších, což je jedině dobře. Rozhodně si ale nemyslete, že by se Dark Fortress snažili oba tyto světy (paření × přemýšlení) na album prostě samoúčelně narvat, aby to tam bylo a aby si každý „našel to svoje“. To vůbec ne! „Ylem“ je jeden velký a vyvážený celek, jenž je skvělý takový, jaký je. Zatímco jeden poslech se může nést ve víru zuřivého headbangingu, u druhého si zapřemýšlíte o celém tom nosném, filozofickém tématu alba o prahmotě, základu všeho, která byla na tomto světě ještě před tím, než vznikl vesmír a život. V tomto ohledu „Ylem“ drtí mozek.

Jak jsem již zmínil, deska je hodně ucelená a vyrovnaná. I přes svojí obludnou délku (s bonusem hodina a čtvrt) nenudí ani minutu. Každá skladba má v sobě uschované tak velké množství detailů, že se prostě jen těžko oposlouchá. Probírat tu všechny dobré songy asi nemá cenu, protože bych mohl jen tak namátkou zmínit celý tracklist, vyzdvihnu tedy jen pár absolutních bomb, které mě osobně zaujaly nejvíce.

Za pozornost určitě stojí trojka „Osiris“, která vám po ostřejší „Ylem“ a klidnější „As the World Keels Over“ napumpuje do žil vskutku vydatnou porci chorobné atmosféry. Po temném začátku se na vás vybalí přesně ten křupavý riff zmiňovaný někde výše, navíc v kombinaci s lehkým klávesovým podkladem, jenž skladbě dodává jakýsi punc absolutnosti. Jak „Osiris“ plyne dále, stává se více a více působivější, až to člověka nutí obdivně pokyvovat hlavou, aby se nakonec zlomila v apokalyptické sólo a totální sypanici na závěr. Jednoznačně jeden z vrcholů.

Tím ale výčet nekončí! Zmínit musím i „Evenfall“, v níž exceluje zpěvák Morean velmi zajímavou barvou svého hlasu. Lehce netradiční a působivá druhá půlka songu nabízí jeden z nejsilnějších momentů „Ylem“. A co teprve videoklipová „Hirudineans“ – pekelně pomalý a trýznivý začátek, který se zvrhne v chytlavou blackovou jízdu nabírající rychlost (všimněte si postupného zrychlování bicích a přidávání vrstev kopáků – opravdu pěkné) až do svého konce.

Ty největší lahůdky však nahrávka ukrývá až při svém samotném závěru. Na sklonku celkové hrací se vám dostane takových klenotů, až vám budou uši přecházet. Nejprve je to naprosto nepředstavitelné zlo „The Valley“. Tempo šnečí, ale síla obrovská. Chvílemi se píseň dokonce otírá i o hájemství depresivního black metalu, což jen podtrhuje obrovskou naléhavost. Je to takové malé peklo. Ani to vás však nemůže připravit na to, co bude následovat. „Wraith“ už je totiž opravdu něco neuvěřitelného a já nemohl uvěřit svým uším. Pamatujete si na blasfemii „Lucifer“ od Behemoth? Tohle podobný případ, akorát tam, kde Poláci šli z technické brutality k primitivní infernálnosti, se Dark Fortess vydali na opačnou stranu – z blackmetalové krutosti k jemnosti a melancholii. V konečném výsledku však „Wraith“„Ylem“ vyčnívá stejně obludně jako „Lucifer“ na „Evangelion“. Osudovost a předzvěst nevyhnutelného konce z tohoto opusu stříká na všechny strany. Misantropická bonusová předělávka „Sycamore Trees“ (znáte „Twin Peaks“?) tomu všemu už jen nasazuje korunu.

Co dodat? Dark Fortress stvořili monstrum. Nebojím se říct, že je to opravdu vrchol celé jejich tvorby. Musím se přiznat, že „Ylem“ nabízí ještě mnohem víc, než jsem čekal, a to jsem čekal celkem dost. Hodnocení je možná vysoké, ale vysoké je rovněž mé nadšení. Uznávám, časem to možná klesne o jeden stupínek dolů (říkám možná), ale to nic nemění na tom, že je „Ylem“ počinem bezesporu kvalitním, a když k tomu přičtu i mé překvapení (říkám, očekával jsem hodně, ale ne „tak hodně“), je 9 naprosto adekvátní.


In Vain (2010)

In Vain - Mantra
Country: Norway
Genre: progressive black / death metal

Questions: H.
Answers: Johnar Håland
Number of questions: 14

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Your new album “Mantra” was just released. Despite the album was recorded back in 2008, I believe that you are still full of impressions of the making process. Can you please tell us about songwriting and recording and also about what “Mantra” is all about from your angle of view?

It was delayed because of various reasons outside our control. The recording process was the hardest I have ever experienced, without going into further details.. We are very satisfied with the album. Looking back, of course there is stuff we regret, but that is how it will always be. Additionally, we did no preproduction or rehearsals for this album. I think we will try to do that next time.

In my opinion is “Mantra” something what you can be really proud of, but have you received any other responses or reviews from the other people? What feedback have you received so far?

We have mostly received really good reviews. It seems to be 50/50 between people who like “TLR” and “Mantra” the most. But that might change when people give Mantra som more spins. We have received 2 reviews, the least good ive seen, of 4/6 and what people complain about is that it is too much variation. That is sort of also what you can attack us for, because indeed it is. All the songs are different, and we have 6 different vocal types. But most people seem to like In Vain exactly because of all the variation. When it comes to comparing the two albums I just say they are different. It is not like sport, where you can say “this is best”. However, I think “Mantra” has way better production and shows us from a much more mature side.

All the recordings were done by autumn 2008 and “Mantra” was initially supposed to be released sometimes in late spring or early summer last year. What happened that there is so big gap between the initial release date and the final release date? I know that it has something to do with the label, but I’m not sure…

There are two reasons. Delays in the recording process and that the label was reorganizing.

Word “mantra” comes from the Eastern Asian philosophy and stands for sounds or words made by higher beings which man can hear during the meditations. Are you personally interested in philosophies such as Buddhism or Hinduism? Why did you choose this word for the album’s name?

Hm, I think it is interesting, but I have not read about it. I think Asia in general is interesting. However, this is not the background of the title. I just think it is a cool title. It can mean a lot of different things, but one of them is sound. So you can sort of look at “Mantra” as our “sound”.

Here in the Czech republic, there’s band called Master’s Hammer. They’re one of our biggest black metal legends. Have you ever heard of them? I’m asking because they released their new album in December 2009 and it is entitled “Mantras”. I suppose it’s just a namesake, but I had to ask:-)

I have to be honest, I have not heard about them. But I am not your average metal head. E.g. I have no records or Metallica, Iron Maiden, Pantera, etc… I just got into metal very late. The word Mantra just came into my mind. I dont know from where.

The album artwork ís also very interesting. It was made by Brazilian artist Marcelo Vasco who previously worked with plenty of well known bands from the metal scene. Why did you chose him? Are you satisfied with cover’s final result?

We liked it a lot. To be honest, it was sort of Indie who said we should use him. But we agreed, he has done a lot of good work. The cover artwork took a lot of time and it took a while until we were happy with the final results.

You already filmed a videoclip for the song “Captivating Solitude”. Where did you shot it? How did you enjoyed the process of its creation? Is there any funny story from the shooting?:-)

We shot it at Songsvann, Oslo. It was fun, but fricking cold!! I had a hard time just playing the guitar.. No particular story from the shooting, but I can say that the first video edit we received was so bad that we almost cancelled everything, hehe… But in the end the result was good.

Very unusual in the context of the rest of your production is song “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Why did you choose the tribe of Nez Perce indiands to make a song about? What is special about them? Can you describe to us the story behind this track?

I just read a book about their attempted escape to Canada when they were chased out of their land. They gave the americans a hell of a good fight also. Wayakins are animal spirits, which the Nex Perce believed in. I thought it was interesting and wrote some lyrics about it. The most special about the Nex Perce is the mentioned struggle to try to get into Canada. However, they were stopped just on the border after having been chased for hundres of miles..

“The Latter Rain” sounds Norwegian to me, but music on “Mantra” reminds me North America a little bit. I think it’s because of songs like “On the Banks of Mississippi” or already mentioned “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Is it just a coincidence or is it a purpose? Do you feel it also like that?

Probably just a coinsidence. Apart from my interest in Native American history, I dont have any particular interest in USA. However, a lot of great music comes from there for sure!

In Vain

There is a plenty of moods and feelings in your music. Both the albums are really various. When we look at “Mantra”, there are crushing metal parts, soft atmospheric moments and many kinds of atmospheres. It seems like you are not afraid of using every single musical idea. But is there any border that you don’t want to cross just because it wouldn’t “In Vain enough”?

I used to say I would never use electronica elements, etc.. But these days I say you should never say never.. I have no idea what the songs are going to sound like before I write them. But In Vain will always be some sort of metal.

The list of guests who appeared on debut is pretty long, but there are only four guests appearing on “Mantra”. Why that?

We wanted less guests and the record to be more a band effort. I think we succeded with that. We will have guests whenever we find it appropriate and that it suits the music.

When I listen to songs like “Captivating Solitude” or “Sombre Fall, Burdened Winter” it always reminds me cold, deep woods and high mountains and your country is full of landscapes like those. I know this is maybe a little bit annoying question beacuse of its indefinitess, but where do you get the inspiration for songwriting? Does the nature of your country inspire you or it’s something completely different?

I have to be honest and say I am not very much influenced my nature. It is mostly music I get inspiration from, but it can also be television, media or just life in general.

What is the biggest difference between “The Latter Rain” and “Mantra” in your opinion?

I think “Mantra” shows us from a more mature side. The songs fit better together I think. However, I will not say “Mantra” is better than “TLR”. They r just two different albums.

What about your plans to the future? I suppose there would be a tour to support new album. Is there any possibility for you to play in the Czech republic? It would be great to see you playing here. What else should we expect from In Vain in upcoming months?

Oh, we would love to go and play there! We will definitely do a European tour, but first we need to find a suitable band to go with. We want to go on a tour with a bigger headlining band as we are not big enough to go on our own yet.

Thanks a lot for the interview and for your time. Good luck both to you and the band. If you would like something to add, go on.

Thanks a lot for the support man! We truly appreciate it.


In Vain (2010)

In Vain - Mantra
Země: Norsko
Žánr: progressive black / death metal

Otázky: H.
Odpovědi: Johnar Håland
Překlad: H.
Počet otázek: 14

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

In Vain já osobně považuji za jednu z nejvýjimečnějších skupin, které se za posledních pár let na scéně objevily (absolutní hodnocení v recenzi jejich studiové novinky snad mluví za vše), a tak jsem si nenechal ujít příležitost položit pár otázek zakládajícímu členovi, hlavnímu autorovi hudby a v neposlední řadě i kytaristovi Johnaru Haalandovi, zvláště když o rozhovor sám projevil zájem.


Vaše nová deska “Mantra” právě vyšla. Přestože byla nahrána už v roce 2008, věřím, že jsi stále plný dojmů z procesu jejího vzniku. Mohl bys nám prosím říct o procesu skládání, nahrávání a také o tom, o čem všem je “Mantra” z tvého úhlu pohledu?

Zpozdilo se to kvůli různým problémům mimo naši kontrolu. Samotný nahrávací proces byl ten nejobtížnější, jakého jsem se kdy zúčastnil. Do bližších detailů raději zacházet nebudu. S albem jsme opravdu spokojeni, ale když se něj zpětně podívám, jsou tu samozřejmě věci, kterých tak trochu litujeme, ale takhle tomu bude prostě vždy. Jen tak mimochodem, před nahráváním jsme nedělali žádnou předprodukci ani žádné zkoušky. Myslím, že příště to už ale vyzkoušíme.

Podle mého názoru je “Mantra” něco, na co můžete být opravdu pyšní, jak ale vypadají reakce nebo recenze od ostatních? Jaké ohlasy zatím zaznamenáváte?

Většina recenzí je opravdu příznivých. Vypadá to tak 50/50 – někomu se více líbí “The Latter Rain” [debut z roku 2007], někomu “Mantra”. To se ale může změnit, až lidé “Mantra” věnují více času. Ve dvou nejméně dobrých recenzích, které jsme zatím obdrželi, deska dostala 4 body ze 6, přičemž si stěžovaly na přílišnou různorodost. Tohle je věc, na níž si lidé v našem případě budou moci stěžovat pořád, protože naše hudba taková prostě je. Všechny písně jsou od sebe odlišné, máme třeba šest různých druhů vokálů. Vypadá to ale, že většina lidí si In Vain oblíbila právě díky té naší různorodosti. Pokud dojde na porovnání obou nahrávek, vždy říkám, že jsou rozdílné. Není to jako ve sportu, kde můžeš říct “tohle je nejlepší”. Nicméně si myslím, že má “Mantra” lepší produkci a zachycuje nás ve vyzrálejší podobě.

Veškeré nahrávání bylo hotovo s podzimem 2008 a “Mantra” měla původně vyjít někdy koncem jara nebo začátkem léta loňského roku. Co se stalo, že nastala tak velká prodleva mezi původním a konečným datem vydání. Vím, že to mělo dočinění s labelem, ale nejsem si jistý…

Důvody jsou dva. Zpoždění při nahrávání a přeorganizace celého labelu.

Výraz “mantra” pochází z východoasijské filozofie a značí zvuky nebo slova vydávané vyššími existencemi, které člověk může slyšet během meditací. Zajímáš se ty osobně nějak o filozofie jako je buddhismus nebo hinduismus? Proč jste pro název desky zvolili právě toto slovo?

Hm, myslím, že to jsou zajímavé věci, ale nečtu o ničem takovém. Asie je všeobecně velmi zajímavá. Každopádně, pozadí názvu je jiné. Prostě si myslím, že je to pěkné jméno. Může znamenat spoustu věcí, ale rozhodně ne nějaké zvuky. Můžeš to brát tak, že “Mantra” znamená náš “zvuk”.

U nás v České republice máme skupinu Master’s Hammer. Je to jedna z našich největších black metalových legend. Slyšel jsi někdy o nich? Ptám se, protože v prosinci 2009 vydali své nové album, které se jmenuje “Mantras”. Předpokládám, že je to pouze shoda jmen, ale musel jsem se zeptat :)

Abych byl upřímný, nikdy jsem o nich neslyšel. Ale já nejsem normální metalista. Například nemám ani jednu nahrávku kapel jako Metallica, Iron Maiden, Pantera a dalších. Objevil jsem metal dost pozdě. Slovo Mantra mi prostě jen tak přišlo na mysl, nevím odkud.

Obal desky je rovněž velmi zajímavý. Vytvořil jej brazilský umělec Marcelo Vasco, který již dříve spolupracoval s pěknou řádkou hodně známých kapel z metalové scény. Proč jste si jej vybrali? Jste spokojeni s výsledkem obálky?

Líbí se nám opravdu hodně. Popravdě řečeno, zařídili to Indie [Indie Recordings – vydavatelství skupiny], to oni řekli, že bychom jeho služeb mohli využít. My jsme však souhlasili a on odvedl opravdu hodně dobrou práci. Vytvoření obálky zabralo hodně času a chvíli trvalo, než jsme byli s výsledkem bez výhrad spokojeni.

Už jste natočili videoklip ke skladbě “Captivating Solitude”. Kde jste natáčeli? Jak jste si užili proces jeho vzniku? Co takhle nějaká veselá historka z natáčení? :)

Točili jsme u Songsvannu v Oslu. Byla to zábava, ale nepříjemně mrazivá! Měl jsem problémy s hraním na kytaru. Nějaká mimořádná historka z natáčení není, ale můžu prozradit, že první sestřih, co jsme obdrželi, byl tak špatný, že jsme z něj nepoužili v podstatě nic, hehe… nakonec ale výsledek dopadl dobře.

Velmi neobvyklá je v kontextu zbytku vaší tvorby skladba “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Proč jste se rozhodli natočit píseň o indiánech z kmene Nez Perce? Co je na nich zvláštního? Mohl bys nám osvětlit, co se skrývá za tímto songem?

Jen jsem četl knihu o jejich pokusu utéct do Kanady, když byli vyštváni ze své země. Ale v boji dali Američanům pekelně zabrat, jen co je pravda. Wayakini jsou duchové zvířat, v které Nez Perce věřili. Přišlo mi to velmi poutavé, tak jsem o tom napsal text. Na Nez Perce je nejvíce zvláštní právě ona snaha dostat se do Kanady. Naneštěstí byli po stovky mil dlouhém pronásledování dostiženi přímo na hranicích.

“The Latter Rain” na mě působí norsky, kdežto “Mantra” mi v mnoha ohledech přípomíná Severní Ameriku. Zřejmě na tom mají podíl písničky jako “On the Banks of Mississippi” nebo již zmíněná “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Je to jen náhoda nebo v tom byl nějaký účel? Vidíš to také tak?

Nejspíše je to jen náhoda. I přes mou zálibu v historii původních obyvatel Ameriky se o USA nijak zvlášť nezajímám. Pochází ale odsud dozajista spousta skvělé muziky!

In Vain

Ve vaší hudbě je obrovská spousta nálad a pocitů. Obě desky jsou vskutku různorodé. Když se podíváme na “Mantra”, je zde množství drtivých metalových pasáží, jemných atmosférických momentů a hodně různých nálad. Zdá se, že se nebojíte použít jakýkoliv hudební nápad. Je ale nějaká hranice, jíž už prostě nechcete překročit, protože by to prostě nebylo “dostatečně In Vain”?

Říkával jsem, že bych nikdy nepoužil elektronické prvky apod. Ale dnes bych nikdy neměl říkat nikdy. Nemám žádné ponětí, jak bude skladba znít, dokud ji nenapíšu. In Vain však budou vždy nějakým druhem metalu.

Seznam hostů, kteří se podíleli na debutu je opravdu úctyhodný, ale na “Mantra” jsou hosté pouze čtyři. Proč to?

Chtěli jsme tentokrát méně hostů, aby byla deska práce pouze samotné kapely. Myslím, že se nám to povedlo. Hosty si budeme zvát vždy, jen když nám to přijde vhodné a když vyhovující samotné hudbě.

Když poslouchám písničky jako “Captivating Solitude” nebo “Sombre Fall, Burdened Winter”, vždy to ve mně vyvolává obrazy chladného, hlubokého lesa a vysokých hor a vaše země je plná podobných krajin. Vím, že tohle bude díky své neurčitosti možná trochu nepříjemná otázka, ale kde bereš inspiraci pro skládání? Inspiruje tě příroda tvé domoviny nebo něco úplně jiného?

Musím být upřímný a říct, že na mě okolní příroda němá moc velký vliv. Inspiraci si většinou beru z hudby, ale také třeba z televize, médií nebo života obecně.

Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi “The Latter Rain” a “Mantra”?

Myslím, že nás “Mantra” ukazuje vyzrálejší. Jednotlivé skladby k sobě lépe pasují. Nemůžu ale říct, že byla “Mantra” lepší než “The Latter Rain”. Jsou to prostě dvě rozdílné nahrávky.

Co vaše plány do budoucna? Předpokládám, že by mělo následovat turné na podporu novinky. Je nějaká šance, že byste přijeli zahrát i do České republiky? Bylo by určitě skvělé, vidět vás tu naživo. Co dalšího můžeme od In Vain v následujících měsících očekávat?

Ó, rádi bychom přijeli a zahráli si u vás. Určitě nějaké evropské turné pojedeme, ale nejdříve musíme najít vhodnou kapelu, se kterou bychom mohli vyjet. Nejsme tak velká skupina, abychom utáhli vlastní koncertní šňůru.

Díky moc za rozhovor a za tvůj čas. Hodně štěstí tobě i kapele. Pokud bys chtěl ještě něco dodat, klidně to udělej.

Díky za podporu! Opravdu si toho vážíme.


Sigh – Scenes from Hell

Sigh - Scenes from Hell
Země: Japonsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 19.1.2010
Label: The End Records

Tracklist:
01. Prelude to the Oracle
02. L’art de Mourir
03. The Soul Grave
04. The Red Funeral
05. The Summer Funeral
06. Musica in Tempora Belli
07. Vanitas
08. Scenes from Hell

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Japonci Sigh jsou bezesporu jednou z nejkultovnějších smeček východní Asie. Že to nejsou žádná ořezávátka, dokazuje i fakt, že jejich talent svého času rozpoznal i samotný Euronymous (ano, přesně TEN Euronymous), který s nimi dokonce podepsal smlouvu pro svůj label Deathlike Silence Productions. Poté však Euronymous potkal jistého Varga Vikernese a všichni víme, jak to dopadlo; debut Sigh, „Scorn Defeat“, tedy vyšel až po Euronymousově smrti. Od té doby však Japonci urazili předlouhou cestu až k dnešní orchestrálně-avantgardní podobě black metalu.

Jestli se dá „Scenes from Hell“ charakterizovat jedním slovem, pak to bude stejně jako v případě minulého „Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien“ slovo „šílené“. Alespoň z našeho evropského pohledu. Sigh totiž pocházejí z úplně druhého konce světa a je to na jejich hudbě znát. Věci, které by evropskou skupinu ani nenapadly, Sigh do posluchače sázejí s naprostou samozřejmostí a chladnou hlavou. První poslech je něco jako rána pěstí do držky – člověku se protočí panenky z toho, co to na něj ti Japonci vybalí za úchylárny. Pravda, pokud máte „Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien“ naposlouchané skrz naskrz stejně jako já, tak pro vás novinka jistě nebude až zas takový šok jako první poslech „Hangman’s Hymn“. I tak se ale pořád jedná o řádnou dávku šíleností.

Když ale o hudbě Sigh mluvím jako o „šílené“, myslím to jako kompliment. Ono totiž „šílený“ svým způsobem znamená i „originální“, protože jakoukoliv hudebně srovnatelnou kapelu si prostě nevybavuji. A to se cení! Už od první vteřiny bude slupina atakovat vaše sluchové receptory svým inteligentním bordelem a vy prostě nemáte jinou šanci, než z toho být na větvi. „Scenes from Hell“ sice oproti svému předchůdci neobsahuje takové „hitovky“, na druhou stranu je však kvalitativně vyrovnanější. „Hagman’s Hymn“ podle mého názoru ztrácí ke konci trochu dech, novinka jede na plné koule až do poslední chvíle. Je to jako projížďka na horské dráze – žádná nuda, jen vám kolem hlavy místo větru sviští výplody orchestru z pekla a saxofonových magořin. Za tuto horskou dráhu by se nemusel stydět žádný výstavní chovanec nějakého ústavu (pozor, i tohle je myšleno jako kompliment) – je plná brutálních a ultra-rychlých sešupů až někam do podzemí. A když se objeví jedno dlouhé a trýznivě pomalé stoupání („The Summer Funeral“), je to takové zlo (opět kompliment!), až vám z toho prdnou oční bulvy!

Přestože však naše horská dráha stojí na pevných základech skvělých hudebních nápadů, ne všechno je na ní úplně dokonalé. Mírně nám totiž skřípe zvuk koleček vozíku – do popředí jsou vytaženy vokály (Mirai válí, blackmetalový vokál deluxe) a ony orchestrální blázniviny, což by zas nemusel být takový problém. Problémem jsou úplně zazděné kytary. Ty jsou společně s bicími trochu upozaděné oproti orchestracím (to ještě není ten největší problém), jenže dvoukopáková palba kytarovou hru úplně zabíjí! To je zřejmě jediná (a největší) výtka, kterou bych ke „Scenes from Hell“ měl. Hlasitost kytarových stop měla letět o dost nahoru.

Sigh

Ani tahle malá kaňka však není ničím, co by vás od poslechu „Scenes from Hell“ mělo odradit. Nějaké závěrečné hodnocení je podle mého mínění zbytečné, protože pokud jste při čtení předchozích odstavců alespoň trochu vnímali, tak jste si už o desce nějaký obrázek udělat museli. A pokud ne, tak nějaké další dva, tři řádky by na tom nic nezměnily.


Akercocke – Antichrist

Akercocke - Antichrist
Země: Velká Británie
Žánr: progressive death / black metal
Datum vydání: 28.5.2010
Label: Earache Records

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Chtěl jsem se vzdálit od všeho toho progu typu Shadow Gallery a Dream Theater, tak jsem se podíval úplně na druhou stranu, k black metalu a death metalu, ovšem jsem narazil (nebo jsem byl naražen kolegou H.) na kapelu, která se dá taky označit jako progresivní a avantgardní. Akercocke je, dámy a pánové, prostě bordel a prasárna. Satanisté, kteří hrají zásadně ve stylu “suit up!” (v obleku) a tvoří kombinace všemožných stylů, nejen metalu. Už myslíte, že máte představu, jak ta hudba může znít? Já si zase myslím, že se pletete.

Hlavním tahounem kapely je podle mého názoru zpěvák, který je opravdu univerzální a v čistých pasážích zní jako Mikael Åkerfeldt (Opeth), někdy zase může připomínat Fernanda Ribeira (Moonspell), ale kromě toho dokáže snad všechny brutálnější druhy zpěvu/vokálního projevu a nebojí se je všechny využít. Části s čistým vokálem jsou jeden z hlavních důvodů, proč se dají Akercocke zařadit do škatulky prog. Další důvod je moment překvapení.

Moment překvapení bych definoval jako skok z největší brutální řežby, kde jedou šílené bicí dvojšlapku, kytary hustí riffy, které by nezkušenému metalistovi/rockerovi přivodily krvácení z uší, a vokál se rovná takzvanému blití, do klidné části, kde vás uchlácholí klidný hlásek a jemná melodie kytary. Moment překvapení by se možná dal popsat také jako ta avantgardní část hudby Akercocke. Nikdo jiný si prostě nedovolí hrát rychlou dvojšlapku na bicí do téměř romantické části.

Nedokážu popsat jak zruční jsou instrumentalisté kapely, ovšem s jistotou můžu říct, že svoji práci dělají dobře. Bubeník jede rychlostí světla a jen málokdy se mu povede zastavit narozdíl od ostatních, kteří zvládají i pomalejší tempa. Kytarista nahazuje rychlá zběsilá i pomalá a melodická sóla a baskytara je většinou dobře slyšet a příjemně bublá. Kromě nástrojů a zpěvu můžeme slyšet ale i mnoho dalších zvuků, které dokreslují atmosféru.

Mluvené slovo, krákání havranů nebo ozvěna dupotu na chodbě nejsou jediné zvláštnosti, často se dostane i na, dovolím si říct, ambientní části. Celý první “song” “Black Messiah” je jakési hučení a šumění všeho druhu, stejně jako třeba outro ke skladbě “Summon the Antichrist”. Atmosféra ale není vždy jen temná, objevují se i orientální a tribal prvky, konkrétně v “Distant Fires Reflect in the Eyes of Satan”. Když už jsem u skladeb, vyzdvihnu největší pecky “Axiom” a “The Dark Inside”, ve kterých jsou všechny prvky a všechna esa, která jsem popsal. Brutality, melodie, překvapení, atmosférické prvky, sóla…

Zatím se z recenze může zdát, že deska je geniální bordel, která nemá chybu, ale opak je pravdou. Jsou i momenty, kdy prostě hudba začne nudit a já přestanu vnímat, jako například při skladbě “The Promise”. I přes pár slabších chvilek je to však výborné album a doporučuji ho všem “brutal-kompatibilním”, opravdu to není nic pro čajíčky (smích).


In Vain – Mantra

In Vain - Mantra
Země: Norsko
Žánr: progressive black / death metal
Datum vydání: 18.1.2010
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Captivating Solitude
02. Ain’t No Lovin’
03. Mannefall
04. On the Banks of the Mississippi
05. Dark Prophets, Black Hearts
06. Wayakin (The Guardian of the Nez Perce)
07. Circle of Agony
08. Sombre Fall, Burdened Winter
09. Wayphearing Stranger [bonus track]

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Tak jsem se konečně dočkal! Debutová deska In Vain, „The Latter Rain“, s mými ušními bubínky svého času pěkně zamávala a od té doby jsem jen netrpělivě vyhlížel pokračovaní. I když to nakonec trvalo déle, než bylo původně plánováno (deska měla vyjít už loni v květnu), na „Mantra“ by se stejně vyplatilo čekat i 10 let. Je to totiž neuvěřitelná lahůdka. Nejdříve jsem myslel, že bude nemožné se „The Latter Rain“ vyrovnat či na něj alespoň patřičně navázat, ale stejně jako před třemi lety, i teď In Vain nakonec dokázali předčit veškerá má očekávání. A to bez toho, aby „Mantra“ byla kopírkou debutu. Naopak, jde si svou vlastní cestou, přesto však nese obdobné styčné body, díky nimž kapelu ihned rozpoznáte.

In Vain mají vlastně vše, co si jen člověk může u hudební skupiny přát. Jsou originální, sví, mají myšlenku a nápady. Jejich muzika má v sobě atmosféru a technickou zručnost zároveň. Nestojí na místě, ale vyvíjejí se a vždy jsou o krok napřed před posluchačem, který tak neví, co ho čeká o minutu později. Přesto všechno je deska navíc neuvěřitelně kompaktní. Písně se plynule přelévají z pomalých atmosférických vyhrávek do metalového nářezu, do něhož jsou naprosto přirozeně zapuštěna sóla, nepřeberné množství různých vyhrávek a v neposlední řadě i spousta různých, ale ve všech případech skvělých vokálů. To vše je podané s neuvěřitelnou lehkostí a nadhledem.

Hudba, jako je tato, se prostě nedá dost dobře popsat slovy. Možná to bude znít jako klišé, ale tohle prostě musíte slyšet, abyste pochopili, o čem mluvím. Jako příklad stačí uvést hned první skladbu „Captivating Solitude“, která je vskutku excelentní. Ve své podstatě se nejedná o nic extra složitého, přesto však píseň oplývá jen stěží uchopitelnou atmosférou, jejíž naléhavost během oněch sedmi minut neskutečně graduje. In Vain přes sebe umně skládají jednotlivé hudební vrstvy, nápady, malé detaily a jemné nuance, které všechny dohromady tvoří čiročirou nádheru.

„Problém“ je ale v tom, že by se to dalo říct o každé písničce z alba. Musím vytáhnout další recenzentské klišé, ale co skladba, to skvost. V tomto případě je to ale myšleno naprosto doslovně. Nuda se během poslechu nemůže dostavit ani na jedinou minutu. Jako by kapela ani toto slovo neznala. Právě naopak, „Mantra“ je zábava na dlouhé a dlouhé hodiny.

V minulém odstavci jsem tvrdil, že každá píseň je naprosto úžasná a má na desce své pevné místo, a to je beze zbytku pravda, přesto je zde jedna kompozice, kterou prostě musím vyzdvihnout. Jde o „Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)“. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, prostě nenacházím vhodná slova, kterými by šel popsat tento nepřekonatelný epos o severoamerických indiánech z kmene Nez Perce. Při klidné rozehře si jen představujete starého indiána, jak v noci, v záři ohně a při svitu hvězd vypráví příběh o dávných časech, které „jsou navždy ztraceny“, abyste se do nich záhy na několik příštích minut sami přenesli. Nemám slov, neznám dostatečných superlativ.

Pokud si někdo myslel, že prakticky dokonalá prvotina „The Latter Rain“ byla jen náhoda, „Mantra“ jej rychle vyvede z omylu. Tahle skupina je absolutní unikát. Opravdu jediní svého druhu. Nemám jinou možnost než to absolutně nejvyšší hodnocení.


Темнозорь – Урочища снов

Темнозорь - Урочища снов
Země: Rusko
Žánr: folk / black metal
Datum vydání: 3.1.2010
Label: Stellar Winter Records

Tracklist:
01. Вежды мора
02. Бусовы враны
03. Солнцеврат-Коляда
04. Урочища снов
05. Братина утра
06. Сердце журавлиных просторов
07. Замрите, ветра полевые

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

Je to celkem náhoda, že dvě zřejmě neznámější kapely východoevropské folk/blackmetalové scény vydaly svá nová alba v rozmezí osmi dní. Jenže i takové náhody se dějí, a tak je čas se po nádherném „Голос сталі“ od Nokturnal Mortum podívat také na to, jak si vedou jejich ruští spříznění kolegové Темнозорь se svojí novinkou.

Jen abychom si v tom udělali pořádek, všude možně můžete nahrávku najít pod názvem „Haunted Dreamscapes“, ale deska se anglicky ve skutečnosti nejmenuje. Popravdě řečeno, nenajdete na ní ani slovo jinak než rusky. Skutečný název tedy zní „Урочища снов“ anebo v přepisu do latinky „Uročišča snov“. Anglický název je kapelou používán, aby internetové vyhledávače neměly problém s azbukou. Je to podobné, jako v případě předešlého počinu, který je také obecně znám jako „Folkstorm of the Azure Nights“, ale jmenuje se „Вольницей в просинь ночей“. Taky v tom máte guláš? Aby byl ještě větší, v recenzi budu používat původní názvy v azbuce.

Nijak extra záživné intro „Вежды мора“ vám zrovna koule neutrhne, ale za to následující songy už ano. A „Бусовы враны“, která víc než folk/black zní jako čistý black s flétnou, je stále jen výbornou předzvěstí věcí příštích. Každopádně píseň oplývá atmosférou pro Темнозорь příznačnou a díky všem přítomným „trademarkovým“ znamením kapely nebudete ani vteřinu na pochybách, kdo že se vám to zrovna prohání v reproduktorech.

Nejpozději třetí „Солнцеврат-Коляда“ vás však už prostě určitě musí dostat a žádného fandu žánru prostě nemůže nechat chladného. Tato příjemně chytlavá, ale zdaleka ne bezduše kolovrátkovitá skladba si přímo říká o zařazení po bok již zkultovnělých hitovek jako „Дид-дуб-сноп“ nebo „Вервольф“. Poslední o trochu „svižnější“ písničkou na desce je „Братина утра“, která je zároveň tou nejdelší. Střední tempo, v němž si pozorný posluchač všimne výtečné bublající basy v pozadí, je doplňováno již zmiňovanou typickou flétnou, jež kouzlí uchu lahodící melodie, aby píseň krásně vygradovala ve svém závěru.

Темнозорь však nezapomínají ukázat i svou jemnější, melancholičtější tvář. Taková je třeba titulní, zasněná „Урочища снов“. I přesto, že stojí na jediném, donekonečna se opakujícím motivu akustické kytary, nudit prostě nemůže a stejně jako i „Сердце журавлиных просторов“ si přímo říká o to, abyste se za tmy, se zavřenýma očima a sluchátky na uších ponořili do nádherné atmosféry a nechali se unášet na jejích vlnách.

Kapitolou sama pro sebe je závěrečná „Замрите, ветра полевые“, v níž exceluje zpěvák Rodoslav a kterou můžete také ochutnat v živém podání ze souběžně vycházejícího DVD „Сумерки на похоронах зимы“ v přiloženém videu. Nejenže je tato skladba skvostnou tečkou za celým albem, ona je i jeho vrcholem.

Když se oklikou vrátím na začátek recenze k Nokturnal Mortum, jsou to právě oni, kdo s progresí a vizionářstvím své novinky „Голос сталі“ (která si u mě v mezičase ještě stoupla) mílovými kroky předběhli zbytek scény. Vždy jsem měl radši právě Темнозорь, ale na nové desky tentokrát vyhráli Nokturnal Mortum. Nicméně to ale nic nemění na tom, že ani Темнозорь se za svojí aktuální nahrávku stydět nemusí, ba naopak, mohou na ní být právem pyšní, a jsou to podle mého názoru právě oni, kdo jako jediní dokážou současným Nokturnal Mortum a jejich skvostnému „Голос сталі“ konkurovat. Každopádně jsou obě desky jasným důkazem, že v bývalém východním bloku vznikají opravdové klenoty, jen k nám na rozdíl od nezřídka zdaleka ne tak nápaditých a reklamou provařených záležitostí ze zbytku Evropy přicházejí bez jakéhokoliv proma. Záleží ale jen vás, jestli se dokážete přenést přes mírně kontroverzní a ne vždy úplně politicky korektní názory hudebníků, a vychutnat si čistě hudební stránku, která je bezpochyby kvalitní. A právě desky jako „Урочища снов“ za to podle mě stojí.