Archiv štítku: black metal

Ereb Altor – Gastrike

Ereb Altor - Gastrike
Země: Švédsko
Žánr: viking / black metal
Datum vydání: 29.6.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. The Gathering of Witches
02. Dance of Darkness
03. Dispellation
04. Boatman’s Call
05. The Mistress of Wisdom
06. I djupet så svart
07. Seven

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Ereb Altor jsou svým způsobem docela zajímavé uskupení. Ve skutečnosti jde o vedlejší projekt Cristera “Matse” Olssona a Daniela “Ragnara” Bryntseho ze švédské doom metalové kapely Isole (oba se jen tak mimochodem kdysi dávno podíleli i na dnes již v podstatě zapomenutém folk rockovém projektu Februari 93 – moc zajímavá muzika, vřele doporučuji), který vznikl se zcela s jasným cílem, jímž se oba protagonisté nikdy příliš netajili (a ono vzhledem k muzice na prvních dvou deskách by to ani nemělo cenu tajit) – jakožto pocta nesmrtelné legendě Bathory. Není sebemenších pochyb o tom, že Quorthon, hlavní a jediná postava Bathory, byl hudební génius, který naprosto zřetelně ovlivnil celou jednu generaci hudebníků, změnil vnímání metalové hudby a sám jediný v podstatě položil základy hned dvěma hudebním žánrům – black metalu a viking metalu. Když se nad tím ovšem člověk, pod hlavičkou Bathory sice vyšlo celkem dvanáct desek, avšak těch opravdu stylotvorných zas až tolik není – v případě black metalu tři, jedna na půl cesty mezi black metalem a viking metalem a dvě viking metalové. Poté už to bylo s výjimkou třetího viking metalového opusu “Blood on Ice” malinko rozpačitější, přišlo nepříliš pochopené uhnutí směrem k thrash metalu, experimentování s rockem v rámci vlastních sólovek, a v době, kdy se se ságou “Nordland” začala hudba Bathory pomalu oklikou vracet do vod epického viking metalu, Quorthon zemřel. Avšak vzhledem k tomu, jak famózní počiny Bathory byly (teď tedy vzhledem k tématu naší recenze mluvíme pouze o krátkém úseku v podobě “Hammerheart” a “Twilight of the Gods”, v o něco menší míře ještě o “Blood on Ice” a “Blood Fire Death”) a jak málo jich bylo, není divu, že vznikají skupiny vzdávající hold této legendě hraním vlastní tvorby ve stylu Bathory z přelomu 80. a 90. let…

Jednou z těchto tributních skupin byli svého času i Ereb Altor, které zmiňovaní dva členové Isole přivedli k životu právě jako poctu Bathory. V tomto duchu se nesla obě první alba “By Honour” (2008) a “The End” (2010). Je pravda, že “The End” sice bylo slušné, ale nebylo zas až tak skvělé, zato debut “By Honour” byl bez přehánění fantastický a na dávný odkaz Bathory navazoval vskutku důstojně, z desky byl cítit nekritický obdiv k legendárnímu dílu Quorthona a snaha připomenout jednoho hudebního génia, který vlastně vzhledem ke kvalitám své hudby a svému významu pro celý metal nebyl nikdy dostatečně doceněn.

Nyní ovšem přichází třetí deska Ereb Altor s názvem “Gastrike”. Již dopředu oba hlavní protagonisté vzkázali, že tentokrát půjde o krok trochu jiným směrem, jelikož dvakrát již stačilo, a pokud by dál měli pokračovat v tomto tributu Bathory, existence Ereb Altor by začala postrádat jakýkoliv smysl – a to já osobně považuji za velice chvályhodné, že se na celou věc hudebníci dokážou podívat s rozmyslem a uvědomit si, do jaké míry je to ještě pocta a kdy už začíná rozpačité kradení, a přestat v té pravé chvíli, než stačí dojít na dohled tomu druhému. Tím pádem nám tu však vyvstává docela logická otázka – co tedy vlastně “Gastrike” nabízí?

Ze všeho nejprve je nutné zmínit fakt, že je na “Gastrike” opravdu cítit posun do mírně odlišných vod. Samozřejmě stále v rámci formy, která se dá bez problému označit jako viking metal, přesto je progres znatelný. Pranic to ovšem nezměnilo na tom, že Quorthonův duch je v hudbě Ereb Altor stále hmatatelný. Nicméně je zde odkaz Bathory v poněkud jiné podobě – už to není nefalšovaný obdiv kapely, snažící se znít jako mistr, nýbrž jen pocit, že tvorba Bathory jsou ty kořeny, z nichž “Gastrike” vychází. Nádech Bathory slyšíte snad v úplně každé skupině, která má co dočinění s onou původní formou viking metalu, i když si jde třeba svou vlastní cestou – a právě to je nyní i případ Ereb Altor na desce “Gastrike”.

Oproti “By Honour” a “The End” tentokrát Ereb Altor zcela znatelně přitvrdili a zrychlili. Vlastně bych si dovolil tvrdit, že ten, kdo zná oba předchozí počiny, se podobně jako já při prvním poslechu lekne, jak moc se do toho Ereb Altor opřeli. Některé sypačky, které se v průběhu “Gastrike” objeví, jsou opravdu zuřivé a naprosto suverénně brousí až do hájemství čistého black metalu. A v kontrastu s tím občas vykouknou i dozvuky domovských Isole v několika riffech s výrazným odérem doom metalu. Přesto se nedá tvrdit, že by Ereb Altor absolutně rezignovali na to, co hráli na prvních dvou deskách, neboť onen výpravný epický nádech je zde slyšet neustále, byť je v některých skladbách docela málo znatelný, stále však takřka všudypřítomný. Všechny tyto tři tváře Ereb Altor se nyní na “Gastrike” potkávají – nikoliv však tím způsobem, že by se jedna střídala s druhou, jsou totiž zapuštěny naprosto přirozeně do sebe a vzájemně se proplétají. A nejlepší na tom je, že to ve výsledku skvěle funguje a že konečná podoba alba je opravdu skvělá. Ruku v ruce s tím se nese i další znatelný posun v porovnání s “By Honour” a “The End” – skladby na “Gastrike” jsou mnohem rozmanitější a proměnlivější.

Mezi nejsilnější písně bych určitě zařadil výtečné “Dance of Darkness” a “Dispellation”. První zmiňovaná se rozjíždí malinko doomově, aby se zanedlouho zvrhla v jednu z nejzběsilejších pasáží desky, nicméně po vichřici opět promluví pomalejší tempo a čistý chór přinese epičtější náladu. Oproti tomu “Dispellation” se již od počátku nese v hájemství viking metalu a možná neznatelněji připomíná předcházející tvorbu, avšak s tím, že tempo je stále poněkud rychlejší. Více méně celé “Gastrike” plyne v podobně proměnlivém duchu, aniž by se ale výsledek jakkoliv tříštil, pořád to bez problému drží pohromadě, což je vpravdě příjemné. Na druhou stranu ale tím, že nahrávka více méně jede v podobném stylu, rozhodně nemyslím, že by měla nudit. Naopak, ačkoliv se zpočátku “Gastrike” tváří jako trochu nenápadné album, nakonec se z něj vyklube záležitost, které člověk bez sebemenšího ostychu věnuje opravdu velké množstí času.

Ereb Altor

Pokud byl záměr Ereb Altor odpoutat se od onoho cejchu Bathory, nepovedlo se to úplně na sto procent, nicméně jak již bylo zmíněno, musela by kapela skočit do diametrálně odlišného žánru, aby tomu tak bylo. Pokud však bylo záměrem přestat být pouhou vzpomínkou na jednu legendu a jít svou vlastní cestou, pak “Gastrike” svůj účel plní naprosto dokonale. Na jednu stranu je to možná škoda, protože ono oživovat ducha Bathory také není zas taková sranda, Ereb Altor v tomto ohledu patřili mezi ty nejlepší a minimálně v případě debutu “By Honour” se jim povedlo se s mistrovým odkazem popasovat vskutku se ctí, přesto mi směr, jaký skupina na “Gastrike” nabrala, přijde naprosto logický, chápu jej a navíc se mi velice líbí. Ve skutečnosti je totiž “Gastrike” velice povedeným počinem, který navíc zcela jasně ukazuje, že budoucí existence Ereb Altor opravdu má smysl. Dokonce natolik, že bych si dovolil tvrdit, že kdybych si měl zvolit mezi Ereb Altor a domovskými Isole, asi bych dal přednost prvním jmenovaným. Vlastně jim už přednost dávám, jelikož se v mém přehrávači točí častěji. Avšak protože nepochybuji o tom, že vás vůbec nezajímá, co se děje uvnitř mé domácí výbavy, dodám nakonec, že pokud vám není cizí viking metal, který si tu a tam nezadá s black metalem či doom metalem, určitě se “Gastrike” uživí i ve vašem vlastním přehrávači…


Blacklodge – MachinatioN [4th Level Initiation = Chamber of Control]

Blacklodge - MachinatioN [4th Level Initiation = Chamber of Control]
Země: Francie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 22.6.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. TridenT
02. NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!]
03. Neo.Black.Magic
04. Industrial Temple MysticA
05. Antichrist Ex Machina
06. Order of the Baphomet
07. Empire’s Hymn
08. All Seeing Eye
09. Culto al Sol [SolarKult]
10. The Other Side

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Je obecně zažitým dogmatem, že pokud má nějaká země patent na black metal, pak je to zcela jistě Norsko. Do jisté míry je to samozřejmě pravda, už jen z onoho historického hlediska – byť jsou prvotní krůčky na black metalovém poli připisovány kapelám z jiných zemí, nic to nemění na tom, že to byli právě Norové, kdo na přelomu 80. a 90. let definoval to, co dnes považujeme za základní podobu žánru. Nicméně časy se mění. Pokud by se mě někdo zeptal, jaká země podle mého názoru v dnešní době určuje směr vývoje black metalu a posouvá jeho hranice, Norsko by má odpověď nebyla – nejspíše bych totiž jmenoval Francii, neboť právě zde se v současnosti nachází nejvíce skupin a projektů, v nichž spatřuji budoucnost black metalu. Asi nikomu z vás – zvláště jestli tuto stránku navštěvujete pravidelněji – nebude dělat problém si domyslet, koho mám na mysli, jenže i když odhlédneme od oněch opravdových vizionářů, je naprosto zjevné, že z objektivního hlediska se právě ve Francii nachází jedna z aktuálně nejsilnějších black metalových základen světa. A je naprosto jedno, zdali jde o onu zmiňovanou avantgardní podobu, která žánr opravdu viditelně přímo před očima/ušima posluchačů posouvá do nových končin, o podobu poněkud usedlejší a více tradičnější, či třeba o podobu industriální. A právě ta industriální je předmětem naší dnešní kritiky.

Aby po tomto úvodu nevznikla nějaká mýlka, Blacklodge z městečka Villard-de-Lans na jihovýchodě Francie mezi ty hudební vizionáře nepatří a v jejich tvorbě lze bez problémů vypozorovat vlivy jiných industriálně-black metalových veličin jako třeba Aborym, Dødheimsgard či dokonce takových geniálních projektů jako Thorns či Mysticum (jen tak na okraj – obou dnes již pohříchu opomíjených a vyjma zasvěcených znalců téměř zapomenutých), avšak to pranic nemění na faktu, že i tak je hudba Blacklodge vysoce kvalitní a každý, kdo má v oblibě chladný odlidštěný black metal s elektronickými beaty a industriálními vlivy, by této skupině rozhodně měl věnovat pozornost. Dokonce i předcházející album “T/ME [3rd Level Initiation = Chamber of Downfall]”, které bylo malinko nevyrovnané a kvalitativně poněkud kolísavé, svou konkurenci převyšovalo rozdílem třídy. Je však potěšující, že zatímco “T/ME” mělo jistě své mouchy (byť ani tak nešlo o špatnou nahrávku), čtvrtá vyhlazovací kapitola “MachinatioN [4th Level Initiation = Chamber of Control]” je opět návratem k opravdu vysoké kvalitě, na níž lze také uplatňovat ty nejvyšší nároky v rámci měřítek industriálního black metalu.

“SataN… Eradicate
SataN… Annihilate”
(NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!])

Myslím, že ani příliš není třeba se nějak dopodrobna zaobírat tím, jak vlastně “MachinatioN” zní, jelikož to již do jisté míry zaznělo v předchozím odstavci, přinejmenším ze jmenovaných vlivů by si měl čtenář jakousi hrubou představu v mysli načrtnout, avšak kvůli dodržení nějaké té nepsané formy recenze to pro jistotu zopakujme – v případě “MachinatioN” očekávejte sekaný mechanický black metal s výraznou industriální příchutí. Elektronické dunění zde ovšem není jen na efekt schované někde v pozadí, má v podstatě stejnou úlohu jako klasická rytmika… zejména tedy bicí, jež z jistého úhlu pohledu znějí téměř jen jako podpora beatů, čímž výrazně přispívají k oné misantropické náladě, baskytary se to už tolik netýká, neboť ji na desce jen sotva uslyšíte, byť se tam má kdesi vážně nacházet. Z metalových propriet si tedy nejvíce užijete zejména kytar, které jsou – nutno zdůraznit – v rámci stylu dosti nápadité, a ukřičených vokálů. Obecně bych řekl, že pokud byste chtěli předem vědět, o čem atmosféra Blacklodge je, doporučil bych zhlédnout přebal druhé desky “SolarKult [2nd Level Initiation = Chamber of Illumination]”, který celý ten postapokalyptický pocit vystihuje dokonale.

Co se týče konkrétních skladeb na “MachinatioN”, vyzdvihnul bych především kousky “NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!]”, “Neo.Black.Magic” a “Culto al Sol [SolarKult]”, které co do rytmické stránky místy znějí jako EBM kultovka Combichrist, k níž někdo přišrouboval kytary a black metalové vokály. Zajímavé jsou jistě i “Antichrist Ex Machina”, v níž se střídají vyloženě chytlavé kusy s vpravdě apokalyptickými náklepy, šlapavá “Empire’s Hymn” nebo “toxická” “The Other Side” na závěr. Celkově by se však dalo říct (navzdory tomu, že to bude znít jako klasické recenzetské klišé), že vyloženě slabý song na “MachinatioN” není a že všech deset kusů jede ve více či méně stejně dobrým industriálním mustru, který je patřičně ubíjející (myšleno v tom dobrém slova smyslu), jak se na žánr sluší a patří. To se sice na jednu stranu může stát i tím, co desce v očích některých zlomí vaz, jelikož pro někoho může téměř padesát minut podobného dunění až příliš nestravitelné, to už je však o osobním vkusu. Mě osobně to baví.

“LucifeR
Humans… burn!”
(NeutroN ShivA [Sun, Walk with Me!])

Jak již jednou v recenzi padlo, “MachinatioN” je po mírně slabším “T/ME” pro Blacklodge opět návratem do vysoké formy, byť kvalit takového “SolarKult” – až doposud asi nejsilnější desky kapely – dle mého nedosahuje, pořád se jedná o velice povedenou nahrávku, kterou by si fanoušci industriálního black metalu neměli nechat proklouznout mezi prsty. Tenhle zdrogovaný SataN má totiž zase jednou pořádnou ránu!


Deathspell Omega – Drought

Deathspell Omega - Drought
Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 22.6.2012
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Salowe Vision
02. Fiery Serpents
03. Scorpions & Drought
04. Sand
05. Abrasive Swirling Murk
06. The Crackled Book of Life

Hodnocení: 10/10

Odkazy:

Já obvykle nemám moc v lásce plýtvání nějakými přehnanými superlativy – pochválit dobrou muziku, to samozřejmě ano, ale nerad kolem sebe rozhazuji nějaká silná slova, aniž bych měl k tomu opravdu pádný důvod, hodnocením na úrovni geniality či výjimečnosti se denně opravdu neoháním… není ovšem sporu o tom, že existují jisté kapely, které si nic jiného než takto vysoká hodnocení nezaslouží. Tajemní francouzští extrémně-avantgardní filozofové Deathspell Omega ovšem jistojistě patří mezi tu hrstku vyvolených, u nichž přívlastky jako unikátní či výjimečný v žádném případě nejsou nějakým výplodem aktuálního zaujetí jedné osoby, nýbrž zcela objektivním hodnocením hudby, která se jen tak nevidí a neslyší.

Současní Deathspell Omega jsou pro mě osobně vlastně vybroušeným prototypem toho, jak si představuji opravdu dokonalou hudební produkci se vším, co k tomu patří. Není tedy divu, že jakoukoliv další dávku jejich nové muziky vyhlížím velice netrpělivě. A vlastně je úplně bezpředmětné, jestli má jít o dlouhohrající desku, nebo třeba jen o minialbum (právě EP je případ aktuálně recenzovaného počinu “Drought”), neboť si vždy – přinejmenším tedy v posledních letech, asi tak od roku 2004, kdy vyšlo přelomové “Si Monumentum Requires, Circumspice”, předcházející nahrávky dle mého zas až tak unikátní nebyly – můžete jistí, že dostanete hudbu, která za sebou bez sebemenších problémů nechá drtivou většinu čehokoliv jiného, co jste kdy za svůj život slyšeli. A díky faktu, že to Deathspell Omega opětovně potvrzují každým novým počinem, je to ještě obdivuhodnější a neuvěřitelnější. A je vskutku potěšující, že ani “Drought” z této linie nevybočuje. To, co je ovšem u Deathspell Omega standardem, je v rámci širšího úhlu pohledu naprostý vrchol avantgardního black metalu – a nejen jeho.

Ona black metalová avantgarda v podání Deathspell Omega je na první pohled velice šílená záležitost, bezesporu těžká a náročná na poslech, a jako taková zcela jistě nebude chutnat každému, nicméně ve svém jádru se jedná o něco neskutečně inteligentního a promyšleného. Čím méně lidí však tento hudební extrém dokáže skousnout, když už ne ocenit, tím více jsou Deathspell Omega zbožňováni těmi, kteří to zvládnou a kteří zastávají názor, že muzika by měla být uměním, nikoliv zábavou. Deathspell Omega tento předpoklad naplňují naprosto maximálně.

Samotné “Drought” stylově vesměs pokračuje, tam kde jeho autoři skončili s předcházejícím dechberoucím opusem “Paracletus” z roku 2010. Výbuchy nekontrolovaného extrémního chaosu se naprosto organicky prolínají s klidnějšími pasážemi krystalicky čiré hudební dokonalosti, jako by šlo o něco zcela samozřejmého a přirozeného. Tyto přemýšlivější plochy na “Drought” reprezentují zejména první a poslední skladba “Salowe Vision” a “The Crackled Book of Life” (zejména druhá půle této je ničím neředěná hudební extáze) a intermezzo “Sand”.

Oproti tomu kompozice “Fiery Serpents” a “Scorpions & Drought” reprezentují onu extrémně chaotickou podobu hudby Deathspell Omega. Nejedná se však o bezmyšlenkovitou rubačku, jejímž jediným cílem je být extrém pro extrém, to je právě naopak v naprostém rozporu s tím, o čem hudba Deathspell Omega ve skutečnosti je. V jádru se totiž jedná o písně do posledního tónu propracované, kde vše má svůj smysl, a ačkoliv se možná na první pohled zdají být jen změtí zvuků, doopravdy mají svůj pevný řád. Poslední kompozice, která ještě nebyla zmíněna, “Abrasive Swirling Murk”, je vlastně kombinací obojího. První polovina se nese v nervydrásajícím duchu, z něhož občas vykouknou ony atmosférické části, druhá půlka pak nabízí další hudební orgasmus, nadále plynule pokračující již zmiňovanou “The Crackled Book of Life”.

Deathspell Omega

Dohromady “Drought” tvoří jeden neoddělitelný celek, o němž se nedá prohlásit, že by se dotýkal samotné geniality, jelikož by to nebylo postačující, dovolím si totiž tvrdit, že “Drought” geniálním počinem doopravdy je. Deathspell Omega dokážou za pouhopouhých 21 minut, které “Drought” přesně trvá, zprostředkovat mnohem hlubší a působivější zážitek, než jaký drtivá většina jiných interpretů zvládne poskytnout za celou svou kariéru.

O výši svého hodnocení tohoto klenotu nemám sebemenších pochyb. Pokud si “Drought” nezaslouží tu nejvyšší možnou známku, jakou lze vůbec udělit, pak už nic.


Darkend – Grand Guignol – Book I

Darkend - Grand Guignol - Book I
Země: Itálie
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 29.2.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Descent/Ascent (II Movement)
02. Æinsoph: Flashforward to Obscurity
03. Doom: And Then Death Scythed
04. Spiritism: The Transmigration Passage
05. Bereavement: A Multitude in Martyrized Flesh
06. Grief: Along Our Divine Pathway
07. Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals
08. Pest: Fierce Massive Slaying Grandeur
09. Decrepitude: One Last Laugh Beside Your Agonies
10. Dawn: Black Sun Rises

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Darkend

Pokud se bude hovořit o spojitosti Itálie s metalovou muzikou, zrovna black metal asi nebude styl, na nějž si většina lidí vzpomene jako na první, přesto i zde na Apeninském poloostrově bují černěkovové podhoubí jedna báseň a najdeme tu nejednu opravdu kvalitní smečku, ať už se jedná o klasickou pekelnou klepačku, která vám vypráší kožich takovou rychlostí, že ani nestačíte mrknout okem, o nějakou progresivnější bláznivinu, která jako by vypadla z nějakého sanatoria pro choromyslné, nebo o jakýkoliv jiný druh black metalu – ač se to na první pohled nezdá, výběr je rozhodně veliký a bylo by bláhové si myslet, že italské menu nabízí pouze pizzu a špagety. Nemá cenu prodlužovat úvod recenze nějakým vyjmenováváním oněch kvalitních sebranek, jelikož nás dnes zajímá jenom jedna jediná – Darkend ze severní Itálie. Jestli se ovšem v tomto případě jedná o chutný pokrm, toť otázka, vlastně hlavní náplň naší recenze – vyšetřit kvality Darkend pomocí vzorku v podobě nejnovějšího dlouhohrajícího záseku (celkově třetího) s názvem “Grand Guignol – Book I”, který vyšel koncem února tohoto roku.

Nejprve by bylo záhodno si objasnit, do jaké té black metalové škatule to vlastně Darkend spadají, neb jak známo, black metal je – navzdory obecnému přesvědčení, že jde o styl zaostalý a neinvenční – velmi rozmanitým žánrem. Tudíž abychom ihned od začátku měli čistý stůl, Darkend plavou v rybníčku symfonického black metalu s pořádnou náloží různých kláves a orchestrací. Ortodoxní již nyní jistě mají nejvyšší chuť pohrdavě zavřít okno svého misantropického prohlížeče, měli by však ještě chvilinku posečkat. Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, a neodsuzuj Darkend, dokud jsi je neslyšel. Muzika téhle chásky je totiž ve skutečnosti lepší, než by se na první pohled mohlo zdát…

Osobně jsem o Darkend prvně doslechl úplně stejně jako asi většina z vás – když se tu v loňském roce objevili jako jedna z předkapel na turné Samael. Žádnou větší pozornost jsem jim však nevěnoval, neboť – a nedokážu dost dobře objasnit, proč tomu tak bylo – na mě od počátku působili jakýmsi průměrným dojmem, pročež je asi vcelku jasné, že jsem se do poslechu zrovna dvakrát nehrnul. A nebýt recenze na “Grand Guignol – Book I”, nejspíš by to tak zůstalo napořád. Chtě nechtě ovšem musím přiznat, že mě i přes počáteční skepsi tito Italové nakonec o svých kvalitách přesvědčili.

Avšak nutno dodat, že se rozhodně nejednalo o náhlé procitnutí, kdy bych po prvním poslechu “Grand Guignol – Book I” zůstal zírat s ústy dokořán a následně začal mlátit hlavou o zeď, jaktože jsem si Darkend nechal takovou dobu unikat. Zpočátku totiž deska působí poněkud nijace, jako by kapela chtěla všeho moc a nános klávesových motivů byl – i přes větší délku skladeb – trochu neúnosný – jednoduše řečeno, jako by to bylo příliš přeplácané. Jak nám ale praví známé klišovité pořekadlo, ne vše musí být nutně takové, jaké se to zdá být na první pohled. Když si totiž člověk na “Grand Guignol – Book I” zvykne, přistoupí na jeho hru a začne se v kompozicích, jež v průměru trvají něco kolem osmi minut, trochu orientovat, ihned to začne být mnohem větší zábava. Své růžky začne vystrkovat spousta velice dobrých až výborných momentů, mezi nimiž se najdou i některé snadno zapamatovatelné. Díky tomuhle a ještě díky faktu, že většina skladeb je i přes svou relativní proměnlivost (vzhledem k délce pochopitelnou) vybavena nějakou nosnou linkou, díky níž písně mezi sebou bez problémů rozlišíte, jsou jednotlivé songy ve svém jádru – nebojím se říci – hitové.

Z předcházejících řádků již možná nepřímo vyplynulo, že hlavním elementem hudby Darkend jsou klávesy – pokud se tak stalo, nebylo to náhodou, jelikož tomu tak doopravdy je (a pokud ne, říkám to nyní). Proplétají se doslova celou deskou a po většinu času mají hlavní slovo. A v momentech, kdy ne, přebírají vládu kytarové melodie, případně sóla, která sice nejsou pravidlem v každém songu, ale sem tam se objeví. Z toho je asi vcelku jasné, že Darkend spadají do ranku těch přístupnějších black metalových kapel. Asi druhým nejvýraznějším prvkem je pak vokál zpěváka Animæ, jehož hlasový projev sice asi nebude ten úplně nejoriginálnější, jaký jste kdy slyšeli, nicméně mu nelze upřít, že v rámci celku bezezbytku plní svůj účel a čas od času se vytasí s velmi povedenou linkou. Zůstává otázkou, nakolik by muzika Darkend bavila, kdyby v ní klávesy nebyly, jelikož ostatní nástroje vrcholem invence neoplývají, ale to asi nemá cenu řešit, neboť tam jsou a ze širšího úhlu pohledu ta muzika funguje a baví, čímž to hasne.

Možná by se až doposud mohlo zdát, že “Grand Guignol – Book I” zas až taková výhra není, avšak v konečném důsledku je tomu asi naopak, protože album je i přes některé dílčí nedostatky opravdu povedené, a pokud člověk překoná počáteční nedůvěru, dostane nahrávku, která je – minimálně po oné smyfonické stránce – zcela jistě propracovaná, plná výborných nápadů a skvělých momentů. Vyzdvihnout si zaslouží především dvě věci – jednak fakt, že “Grand Guignol – Book I” patří k těm počinům, které baví tím více, čím více je posloucháte; druhou věcí je pak nepochybně patřičně okultní atmosféra, jíž se Darkend povedlo vytvořit – v tomto ohledu vyšel záměr kapely – tedy alespoň vzhledem ke konceptu alba předpokládám, že šlo o záměr – opravdu skvěle.

Vzhledem k výše řečenému asi nepřekvapí, že desku otvírá jak jinak než instrumentální symfonické intro. Pokud budeme brát, že intro by mělo nejen navnadit na další poslech, ale i dát menší nápovědu k tomu, co lze očekávat od zbytku nahrávky, pak minimálně to druhé “Descent/Ascent (II Movement)” splňuje naprosto dokonale. I zbytek skladeb, byť už se jedná o metalové vypalováky, totiž i nadále působí epicky. Nechybí zmiňovaná okultní atmosféra, docela příjemná pestrost a střídání nálad od hororových pasáží přes ty s gotickým nádechem, až po některé vzletnější věci. Hned první regulérní song “Æinsoph: Flashforward to Obscurity” tohle naprosto jasně potvrzuje – nejdříve metalová bouře, pasáže ostřejších kytar a bicí palby, střídavě se objevující klávesy, sbory, nějaké to zvolnění, poté výraznější kytarové melodie, trochu té temnější deklamace, sólo a další klasické propriety žánru symphonic black metalu, ale jak vidno z podání Darkend, stále se to dá naaranžovat tak, aby byl posluchač spokojen.

Aby bylo učiněno zadost i těm, kteří si rádi nechají doporučit nějaké konkrétní skladby, dovolil bych si konkrétně jmenovat tři kompozice. “Doom: And Then Death Scytched” patří k těm kusům, které vsázejí především na onu hororovou atmošku a funguje jim to jedničku, navíc v ní nechybí několik opravdu výtečných pasáží, třebas plíživý kousek v půli druhé minuty, zakončený “tikáním”, nebo valivá jízda začínající před koncem minuty šesté. Za zmínku dále stojí čtvrtá “Spiritism: The Transmigration Passage”, jelikož se jedná o jednu nejepičtějších položek alba, ačkoliv se v ní najde i pár ostřejších momentů. Ovšem hlavní důvod, proč ji zmiňuji, je výtečný vysoký čistý vokál, o nějž se postaral hostující Fearbringer, hlavní mozek stejnojmenného jednočlenného projektu.

Darkend

Jako poslední můžu jmenovat například “Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals”, která se přibližně v polovině blýskne výborným ozvláštněním v podobě akustické kytary. Nicméně lze obecně prohlásit, že každý song má něco do sebe a vyloženě slabou položku zde nenajdete; na druhou stranu ovšem nepopírám, že nějaké menší zkrácení hodinu a čtvrt dlouhé stopáže by neškodilo, neboť u poslední jedenáctiminutovky “Dawn: Black Sun Rises” už toho nejeden posluchač může mít plné kecky…

Celkově lze “Grand Guignol – Book I” prohlásit za velmi povedený počin, který má rozhodně co říct minimálně fanouškům symfonického black metalu, ale do jisté míry i ostatním, protože se v jádru jedná – alespoň tedy na poměry black metalového žánru – o docela přístupnou záležitost, a to i navzdory výše zmiňovanému problému s proniknutím pod slupku alba (protimluv to vážně není, ač by se mohlo zdát, že ano). Pokud vám chutnají například Dimmu Borgir někdy okolo roku 2000, myslím, že nabízenou porcí téhle italské bašty byste určitě nemuseli pohrdnout, kdo si však pod symfonickým black metalem představí spíše věci jako Anorexia Nervosa, může být asi malinko zklamán… i když na druhou stranu, já jsem také od “Grand Guignol – Book I” nečekal zhola nic a nakonec mu dávám známku velice pěknou…


Marduk – Serpent Sermon

Marduk - Serpent Sermon
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.5.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Serpent Sermon
02. Messianic Pestilence
03. Souls for Belial
04. Into Second Death
05. Temple of Decay
06. Damnation’s Gold
07. Hail Mary (Piss-Soaked Genuflexion)
08. M.A.M.M.O.N.
09. Gospel of the Worm
10. World of Blades

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Marduk jsou již dávno osvědčené jméno, na které se může člověk za každých okolností spolehnout. Jednou za dva, za tři roky přijdou s novou fošnou (ta aktuální je již 12., což je na poměry black metalu docela vysoké číslo na dlouhohrající nahrávky), která sice může být jednou lepší, jednou horší, ale můžete si být jistí, že neposlouchatelný průser to nebude, ale že to bude další porce našlapaného black metalového klepání, většinou ozvláštněného alespoň nějakou pomalejší a valivější písní – a opět platí, že někde jich je více, někde méně. Je potěšující, že nové “Serpent Sermon” patří zrovna k tomu lepšímu – je pravda, že vyloženě slabé album Marduk doposud nemají, nic to ovšem nemění na tom, že některá jejich alba mají trochu větší koule, což je právě případ aktuálního štychu.

Ačkoliv předcházející “Wormwood” svého času ode mě dostalo dosti vysoké hodnocení, postupem času trochu zapadlo a dnes bych jej hodnotil o poznání přísněji, byť špatné nebylo a některé songy na něm byly opravdu výtečné (mohl bych vzpomenout třeba obskurní monument “Funeral Dawn” – ta je naprosto bezchybná). U “Serpent Sermon” ovšem věřím, že se mu něco podobného nestane. Nechtěl bych se pouštět do srovnávání desky se starými fošnami Marduk z 90. let, ani s pozdějšími nahrávkami s Legionem (od “Panzer Division Marduk” po “World Funeral”), ale co se týče éry s Mortuusem za mikrofonem (to jest od “Plague Angel” dál), nebál bych se “Serpent Sermon” označit jako druhé nejpovedenější hned po nepřekonatelném opusu “Rom 5:12”. A to je myslím pěkná pochvala, jelikož takové “Plague Angel” žádné ořezávátko rozhodně nebylo.

Alfa a omega muziky Marduk byla vždy kulometná rychlost, kterou prosluli nejvíce. Očekávat, že by se tohle po více jak 20 letech a více jak 10 deskách mohlo změnit, by bylo značně naivní, což dozajista potvrzuje i “Serpent Sermon”, na němž o pořádné černěkovové klepačky nouze opravdu není. Kdo by ovšem myslel, že to Marduk odpálí v ničivém tempu hned od prvních vteřin, možná bude překvapen, jelikož úvodní titulní song “Serpent Sermon” se rozjíždí na atmosféru hrajícím bušením. Následně se sice píseň trochu rozšoupne a rozhodně se o ní nedá tvrdit, že by byla pomalá, ovšem na poměry Marduk to žádná brutální rychlovka není, navíc v některých pasážích dokonce překvapí až nečekaně silnou melodikou. Komu však od Marduk chutnají právě ty největší sypanice, v následujících minutách zkrátka nepřijde. O poznání zběsilejší je hned druhá “Messianic Pestilence”, ale i singlová “Souls for Belial”, kterou ovšem pro tu správnou atmosféru pročesává několik vyloženě bahenně pomalých momentů. Podobně je na tom i třeba “Damnation’s Gold”, v jejíž půlce zuřivou palbu přeruší pomalejší vsuvka s nádherně předoucí baskytarou. Takové “Hail Mary (Piss-Soaked Genuflexion)” nebo “Gospel of the Worm” už ale řežou kompletně. Avšak snad nemusím dodávat, že kvalita se určitě neměří dle rychlosti bubeníkova blastbeatu, i muzika v extrémním tempu musí mít nápady, aby bavila, ale zrovna s tím Marduk, jak již v minulosti mnohokrát dokázali, problém nemají a nemá s tím problém ani celé “Serpent Sermon” – je to kvalita.

Již výše bylo nepřímo řečeno, že Marduk umí také opusy, které se táhnou pomalu jak sopel z nosu, působivé ovšem dokážou být jako samo peklo, skvělé rovněž. Upřímně si občas říkám, že právě tyhle pomalé monumenty mě – při vší úctě ke klasické black metalové klepačce, kterou mám také velice rád – od Marduk baví možná nejvíce. Na “Serpent Sermon” roli tohoto ozvláštnění bezchybně plní pátá “Temple of Decay” s poněkud monotónní kytarovou linkou, což však v tomto případě není zápor, nýbrž opravdu obrovské plus, jelikož je výsledek bezpochyby excelentní. Trochu na hraně mezi oběma tvářemi Marduk je “M.A.M.M.O.N.”, jež se přelévá od zuřivých sypaček k vyloženě pomalým momentům. Na vyloženě antirychlou strunu uhodí až závěrečný opus “World of Blades”, nejdelší vál na albu, který je pro mne jednoznačným vrcholem celé desky. V délce jej překonává pouze bonusová “Coram Satanae”, kterou posluchači naleznou pouze na limitované CD verzi a na LP. Možná je to trochu škoda, že se nedostala na regulérní edici, jelikož se jedná o další skvělý kousek s lehce netradiční atmosférou (na poměry Marduk).

Možná jediné, co bych “Serpent Sermon” malinko vytknul, je, že se oproti předchozím dvěma počinům “Wormwood” a “Rom 5:12” v mixu malinko ztratila baskytara, zvláště na “Rom 5:12” bylo její dusivé zvonění radost poslouchat. Na “Serpent Sermon” sem tam vykoukne a ukáže, že má v muzice Marduk sakra důležitou pozici (zmíněna již byla “Damnation’s Gold”, přidat mohu třebas “World of Blades”), nicméně po většinu hrací doby jsem ji příliš nepostřehl, což mi rozhodně přijde jako škoda. Jinak není moc co hanit, bavíme-li se o jednotlivých nástrojích – kvalitu bicí bouře u kapely jako Marduk snad ani nemá cenu zpochybňovat, což se dá říct i o kytarové práci hlavní postavy Morgana. Mortuus se svým ďábelským vokálem taktéž prořezává ušní bubínky naprosto kulervoucně, tudíž si rovněž za svůj zběsilý výkon zaslouží absolutorium.

Na začátku recenze jsem směle prohlásil, že Marduk prozatím za celou svou historii ještě nenahráli špatné album. “Serpent Sermon” jim jejich čistý štít rozhodně neušpinilo, naopak jej ještě trochu naleštilo, tudíž svým autorům rozhodně neudělá ostudu. Mám-li mluvit čistě za sebe, jsem s výslednou podobou této nahrávky velmi spokojen – rychlé songy jsou opravdu ničivé, mají spád, tah na bránu a dobré nápady, díky nimž nejde jen o nezáživné kopání brambor; pomalejší zase mají silnou atmosféru a uhrančivou náladu – a to je přesně to, co chci od Marduk slyšet.


Noctem, Nocturnal Pestilence, Locus Neminis

Noctem, Nocturnal Pestilence, Locus Neminis
Datum: 17.6.2012
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Locus Neminis, Noctem, Nocturnal Pestilence, Revenge Division

Neděle, jejíž večer patřil dalšímu pokračování Infernal Party, kterou již tradičně pořádají pražští Nocturnal Pestilence pod hlavičkou Czech Metal Support, pro mě byla už tak dost náročná, a když jsem zjistil, že se koncert opravdu nekoná až v pondělí, jak jsem byl kdovíjak dlouho přesvědčen, div jsem si nezačal pohrávat s myšlenkou, že bych svou účast bohapustě odložil na neurčito (čti: vykašlal bych se na to). Jenže co čert nechtěl, hlodavá novinářská zodpovědnost opět zaúřadovala a spolu s mojí touhou konečně navštívit koncert rakouských blackařů Locus Neminis bez většího úsilí rozhodla – čert vem dehydrataci a těžký spánkový deficit, jde se za kulturou!

Celá akce se měla uskutečnit v žižkovském Matrixu, ale po příchodu na místo se mě zmocnily obavy, jestli jsem si vše nastudoval správně. Mřížovaná brána zavřená, dveře do klubu sice otevřené, ale bez jediné známky, že by se uvnitř mělo něco dít… Leč nějaký rámus se z hlubin klubu přeci jen ozýval, a tak jsem se vydal zjistit, zdali nejde železná překážka někudy obejít. Šla. Do klubu jsem se tedy přeci jen dostal, leč poněkud později, než jsem měl v úmyslu, neboť mi shoda nešťastných náhod a záškodnická činnost podlých zaměstnanců dopravního podniku zkrátily set prvních vystupujících, Slováků Revenge Division, na jen o něco málo více než poslední skladbu. I za těch nemnoho minut jsem však stihl nabýt dojmu, že Revenge Division opravdu umí. Jejich energický mix thrashe, heavy metalu a kdoví čeho ještě mě totiž strhnul takřka okamžitě. Popravdě mě docela překvapilo, že se dnes mladá kapela odhodlá k experimentům s maidenovskými riffy a výsledek je přitom opravdu slušný. Nebývá to pravidlem. Doufám, že někdy příště věnuji Revenge Division víc času, protože tentokrát mě velmi obstojně navnadili.

Když Revenge Division dohráli, trochu jsem se rozhlédl po okolí. Už na příchodu mi přišlo, že Matrix zeje prázdnotou a bližší ohledání tuto domněnku jenom potvrdilo. Drtivou většinu přítomných tvořily samotné kapely, a jestli se počet platících vůbec přiblížil desítce, byl to ještě docela úspěch. Přemítání nad důvody, proč se lidé nedostavili ani při neuvěřitelně benevolentně nastavené cenovce, však uťalo druhé vystoupení večera, které dostali na starosti mladí Rakušané Locus Neminis. Tvorba téhle nedlouho působící kapely mě zaujala už před nějakou dobou a poté, co jsem v září loňského roku proti všem předpokladům nakonec propásl šanci být u jejich premiéry před českým publikem, jsem byl náramně zvědavý, jestli jejich atmosférický space black zafunguje i naživo. Nač to protahovat – už první minuty mě ujistily, že určitě zklamaný nebudu. Locus Neminis totiž navzdory prázdnému sálu zahráli výborně a plně ospravedlnili moje naděje do nich vkládané. Na pódiové prezentaci sice bylo trochu znát, že se kapela věnuje spíše vlastní hudbě a jejímu preciznímu živému provedení, ovšem dovedu si představit, že pokud pánové trochu zapracují na nějaké nenásilné a decentní image, která by vhodně doplňovala jejich majestátní hudbu, mohou směle vyrazit na pódia velkých žánrových festivalů. Pokud budou i tam předvádět takové výkony, jaký se jim povedl v Matrixu, troufám si tvrdit, že za pár let mohou triumfovat.

S koncem vystoupení Locus Neminis se večer přehoupl do své druhé půle a na řadu přišla kapela pořadatelská – pražská jistota Nocturnal Pestilence. Na předchozí Infernal Party na mě tahle skvadra zanechala velmi dobrý dojem a nejinak tomu bylo i tentokrát. Řádným kytarovým nářezem podložené zpěvy výjimečným hlasovým fondem obdařené sympaťačky za mikrofonem i tentokrát slavily úspěch, i když kapela hrála jen pro několik málo přítomných. Jediné, co mi občas malinko vadilo, byla jistá míra jednotvárnosti, kterou jsem v některých skladbách postřehl, ale zbytek setlistu tenhle drobný nedostatek úspěšně vyvažoval, takže moje spokojenost nedoznala významnějších trhlin. Že vystoupení Nocturnal Pestilence opravdu stojí za návštěvu, jsem se tedy definitivně přesvědčil a věřím, že jsem tuhle kapelu neviděl ani zdaleka naposled.

Konec koncertu Nocturnal Pestilence značil jediné – na programu večera už zbývalo jen vystoupení headlinera – španělských death/blackařů Noctem, kteří zahráli již předešlého dne na Metalgate Czech Death Festu. Shodou okolností jsem u toho byl rovněž přítomen a popravdě jsem si odtud na Noctem neodnesl nikterak pozitivní vzpomínky. Jenže ať už jsem Noctem očekával s jakkoli velkou skepsí, v Matrixu se jim podařilo můj dojem podstatně vylepšit. Ano, pořád si stojím za tím, že jejich hudba svou kvalitou určitě nedosahuje výsledků, kterými se kapela honosí po stránce vypiplané zloimage, ovšem ve výsledku se mi jejich set docela líbil. Díky parádnímu zvuku bylo dokonce slyšet, co který nástroj hraje a muzika jako taková se ukázala být naživo celkem záživnou. Jelikož na mě začala ztěžka dopadat únava, tak se moje reakce omezily na poklepávání nohou a kývání hlavou, ale v tomto kontextu to bylo vyjádření spokojenosti. Nečekal jsem, že za ni budu vděčit zrovna Noctem

Jak vidno, Infernal Party: Revelation mohla být opravdu skvělou akcí, což se po hudební stránce koneckonců povedlo. Bohužel, tristní návštěvnost zapříčinila, že jsem si odnesl ani zdaleka ne tak silné dojmy, jaké měla tahle událost potenciál zprostředkovat. I tak ale patří Czech Metal Support respektive Nocturnal Pestilence velký dík za její zorganizování a zároveň přání pevných nervů, které jsou k tak chvályhodné činnosti potřeba v nezanedbatelných objemech. Na shledanou příště!


Carach Angren – Where the Corpses Sink Forever

Carach Angren - Where the Corpses Sink Forever
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 18.5.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. An Ominous Recording
02. Lingering in an Imprint Haunting
03. Bite tötet mich
04. The Funerary Dirge of a Violinist
05. Sir John
06. Spectral Infantry Battalions
07. General Nightmare
08. Little Hector What Have You Done?
09. These Fields Are Lurking (Seven Pairs of Demon Eyes)

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Mortalis – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Carach Angren registruji už nějaký ten pátek a v podstatě ihned potom, co jsem si poslechl jejich předcházející dvě desky “Lammendam” (2008) a “Death Came Through a Phantom Ship” (2010), jsem začal čuchat, že v Nizozemsku se urodila kapela s obrovským potenciálem. Upřímně jsem se i divil, že to trvalo tak dlouho, než si tuto skupinu pod sebe stáhla nějaká větší firma. Kdybych si měl totiž nyní tipnout kapelu, která má na to, aby v budoucnu usedla na stále prázdný trůn symfonického black metalu, byli by to právě Carach Angren, na koho bych si vsadil. A právě smlouva s labelem, jako je Season of Mist, by jim k tomu mohla vydatně dopomoct. Potvrzuje však třetí opus “Where the Corpses Sink Forever” hudební kvality svých autorů?

Hned na začátek s klidným srdcem mohu prozradit, že ano, “Where the Corpses Sink Forever” oproti svým dvěma předchůdcům v kvalitě nikterak nezaostává, což je vskutku příjemné zjištění – už jen z toho důvodu, jak dobrá předchozí alba byla. Symfonický black metal se v posledních letech dostal dle mého názoru trochu do slepé uličky a po konci dekadentních Francouzů Anorexia Nervosa už na scéně pomalu nezbyla žádná opravdu vysoce kvalitní smečka v rámci tohoto subžánru, většina kapel je až přespříliš vyumělkovaná a sterilní, atmosféra žádná nebo (v tom lepším případě) jen minimální, mnohdy to připomíná spíše klasický symphonic metal s extrémním vokálem, nikoliv black metal s klávesami. Carach Angren na to ovšem jdou malinko jinak – dokážou totiž do své muziky dostat to, co je dle mého skromného názoru na hudbě vůbec to nejdůležitější – hutnou atmosféru. Samozřejmě si vypomáhají nemalým množstvím kláves a různých orchestrací, ale v jejich případě to jednak nezní jako přeplácaná blbina, jednak také vše hraje ve prospěch celku a právě pro zmiňovanou atmosféru.

Ona omílaná atmosféra má u Carach Angren přízračnou duchařskou náladu, mně osobně nezřídka evokuje i námořnictví. Lepší než vymýšlení milionu různých přívlastků ovšem bude, když prohlásíme to nejdůležitější – je to atmosféra zatraceně silná. Co je však ještě lepší, všechny tyto emoce jsou navíc opravdu vydatně podporovány excelentními texty, po jejichž přečtení dostává muzika Carach Angren (a asi bych měl zdůraznit, že to platí i o novince “Where the Corpses Sink Forever”, když se recenzuje právě ona) mnohem větší smysl, třeba já osobně jsem nové album opravdu plně docenil právě až po prostudování lyrické stránky. A to se už v dnešní konzumní době zas až tak často nevidí, pročež asi nikoho nepřekvapí, že to velmi oceňuji.

Desku otevírá dvouminutové intro “An Ominous Recording”, na nějž si kolega níže stěžuje jako na přespříliš dlouhé. To podle mě není pravda, právě naopak, skladba ihned zpočátku nastoluje patřičně strašidelnou atmosféru, její na první pohled poklidný houpavý rytmus v kombinaci s textem (to je to, o čem byla řeč v předchozím odstavci) pomalu zalézá pod kůži, aby nakonec pomalu přešla v intro prvního regulérního válu “Lingering in an Imprint Haunting”. Sypačka hned po rozjezdu dává najevo, že i přes onu symfoničnost, která se průběžně dostává ke slovu takřka neustále, to tak úplně nebude muzika pro slečinky. Hned v této kompozici posluchač – když se patřičně zaposlouchá – pochopí, v čem tkví druhá největší zbraň Carach Angren, pomineme-li onu duchařskou auru. Touto zbraní je obrovské množství nápadů, jež se v hudbě vyskytují, především se to týká oné symfonické stránky, v jejímž rámci se střídá nespočitatelně moc různých motivů a záblesků, díky nimž je zábavné “Where the Corpses Sink Forever” točit neustále dokola, aby člověk zkusil všechno objevit. Jako jeden příklad za všechny můžeme zmínit například výtečný sbor, který se v průběhu “Lingering in an Impring Haunting” několikrát objeví.

“Where the Corpses Sink Forever” je tím typem alba, u něhož nevíte, jakou píseň byste měli vyzdvihnout nad ostatní. Jednak je to z toho důvodu, že nahrávka funguje nejlépe právě jako jeden soudržný celek – osobně si jen těžko dovedu představit, že bych měl poslouchat třeba jen jeden nebo dva songy, všechny po sobě, tak jak jsou, mají největší sílu; druhý důvod se s tímhle vcelku logicky pojí a myslím, že i kdybych jej opomenul zmínit, asi byste si jej domysleli sami – ačkoliv to asi bude znít jako klišé, “Where the Corpses Sink Forever” opravdu neobsahuje jedinou slabší skladbu, žádnou vatu, omáčku nebo vycpávku. V každé jednotlivé kompozici najdete nepřeberné množství vskutku skvělých momentů, jež vás bez výjimky přikovají ke sluchátkům či reproduktorům. Ať už jsou to delší rozmáchlejší kusy jako “The Funerary Dirge of a Violinist” (přesně dle jejího názvu se v ní mimo jiné objeví výborné housle) nebo “These Fields Are Lurking (Seven Pairs of Demon Eyes)”, ostřejší “Little Hector What Have You Done?” či věci typu pochodového marše “Spectral Infantry Battalions”.

Od “Where the Corpses Sink Forever” jsem neočekával nic menšího než výbornou desku a je velice potěšující, že právě takovou Carach Angren nahráli. Jak již bylo řečeno, prim hraje vydařená strašidelná atmosféra a velká rozmanitost. To jsou atributy, díky nimž je “Where the Corpses Sink Forever” ve výsledku nahrávkou, jež baví po obrovské množství poslechů. I díky tomu nemám sebemenší problém vysázet na stůl velice silných osm bodů, jeden půl bod navíc za skvělou textovou stránku a důrazné doporučení navrch.


Další názory:

Tito holandští symfonici si stále drží svůj rukopis a od alba k albu se jen zlepšují. Teatrální mezihry v písních a postupné gradace až zase zpět k sypačkám v šíleném tempu dělají desce neskutečnou atmosféru. Od minulého CD si tentokráte Carach Angren odpustili track obsahující pouze zpěvákův monolog, kvůli kterému jsem vždy míval pocit, že místo metalu jsem omylem pustil Járu Cimrmana. Děj se dá skvěle posunout již zmíněnými mezihrami, které se mnohem lépe rozprostřou skrz všechny písně. Všechny ingredience, jako jsou kontrasty, barvité hudební obrazy, střídané šíleným bordelem, a propracované kytary do posledního riffu, do sebe skvěle zapadají a vytváří “koláč”, do kterého jsem se už tolikrát zakousl a věřím, že jsem s ním jen tak neskončil. Snad jediné, co bych téhle placce vytknul, je lehce přetažené intro, které u x-tého poslechu přestává bavit.
Mortalis


Furze – Psych Minus Space Control

Furze - Psych Minus Space Control
Země: Norsko
Žánr: psychedelic rock / experimental black metal
Datum vydání: 15.5.2012
Label: Fysisk Format

Tracklist:
01. Occult Soul, With Mind
02. Psych Mooz Space Control
03. Reaper Subconscious Guide
04. Triad of Lucifer
05. When Always Ready

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Pokud by se uskutečnilo hlasování o největšího magora široko daleko, bodrý sympaťák Woe J. Reaper by byl určitě jedním z favoritů. O tomhle norském chasníkovi koluje pěkných pár historek, které jsou ale povětšinou silně přitažené za vlasy, nicméně i samotná jeho muzika, kterou páchá pod hlavičkou projektu Furze, je dostatečně šílená na to, aby měl své místo v panoptiku předem jisté.

První dvě desky “Trident Autocrat” a “Necromanzee Cogent” se nesly v duchu naprosto garážového black metalu, který byl garážovější než všechny garáže světa. Třetí “UTD: Beneath the Odd-Edge Sounds to the Twilight Contract of the Black Fascist / UTD: The Wealth of the Penetration in the Abstract Paradigmas of Satan” (nejen název je na tomhle album cool – ve skutečnosti na něm Furze udělal split sám se sebou) sice v tomto stylu pokračovalo, avšak s odstupem času a v kontextu následujících počinů už na něm lze cítit menší příklon ke kanálnímu psychedelickému black metalu (tohle je škatulka roku!). A právě do čisté psychedelie se Woe J. Reaper pustil na dalším opusu “Reaper Subconscious Guide” a vzal to natolik zodpovědně, že už by bylo skoro zavádějící mluvit o jakékoliv formě black metalu, místy šlo spíše o “zčernalý” psychedelický rock s pořádně vyhulenou atmosférou. Například taková “It Leads” má k black metalu asi stejně daleko jako kdejaký power metal, možná ještě dál.

A právě v této chvíli přichází pátá deska “Psych Minus Space Control”, aby na “Reaper Subconscious Guide” navázala. Už podle prvotních informací o novince bylo vcelku jasné, že “Reaper Subconscious Guide” nebylo pouhým výkřikem do tmy a náhodným experimentem, nýbrž novou cestou, po níž se bude muzika Furze nadále ubírat, což nakonec poslech “Psych Minus Space Control” potvrdil. A dle mého skromného názoru je to jenom dobře – první počiny jsou ve svém oboru opravdu dobré, nějakým záhadným způsobem jsou mi doslova sympatické, ale čistě po hudební stránce musím říct, že “Reaper Subconscious Guide” si s odstupem pouštím rozhodně častěji a mnohem víc mě oslovuje. “Psych Minus Space Control” tedy pokračuje v podobném duchu, což kvituji, avšak je nutné dodat, že oním duchem je myšlena spíše jen ona obskurní atmosféra, jinak je Furze zase o kus jinde a dál.

Na jednu stranu “Psych Minus Space Control” nebylo na první poslech takový šok, jelikož člověk po “Reaper Subconscious Guide” věděl, že už nemá čekat zvuk à la otvírání rezavé konzervy a black metalové peklo, byť bylo v podání Woe J. Reapera dosti nestandardně úchylné. Jistým překvapením je však to, jakým způsobem Furze tentokrát dosáhl té samé opiové atmosféry, jelikož k tomu použil dosti odlišných prostředků. Zatímco “Reaper Subconscious Guide” bylo co do stylu spíše čistokrevným psychedelickým rockem, “Psych Minus Space Control” se technicky vzato opět navrací k black metalovému žánru, byť se silnými vlivy takového doom metalu a samozřejmě – v některých momentech – i onoho psychedelic rocku. To vše je ale v konečném důsledku poněkud bezpředmětné, protože hlavní je fakt, že Furze opět vydal desku, která se jen tak neslyší. Výraznou měrou se na netradičnosti podílí i fakt, že nahrávka je v drtivé většině své délky instrumentální, nikoliv však v úplně celé, sem tam si Woe J. Reaper totiž do mikrofonu něco kvákne, ale jen minimálně.

Furze - Psych Minus Space Control

“Occult Soul, With Mind” hned od prvních vteřin kouzlí nevídanou náladu značně “opilým” riffem. Song se přelévá v dlouhých instrumentálních plochách, v nichž jsou zejména díky šnečímu tempu nejznatelnější zmiňované vlivy doom metalu, nechybí však ani vesmírné klávesy, které zejména v druhé polovině skladby výrazně promlouvají do dění. Středobodem desky je skorotitulní “Psych Mooz Space Control” (což ostatně podle samotného Woe J. Reapera byl původní název alba), jež se rozjíždí poklidně psychotropním brnkáním, jež se po pěti minutách zlomí v krkolomně drogovou jízdu bez zábran, ale zato se spoustou skvělých detailů.

Oproti tomu “Reaper Subconscious Guide” je vlastně titulní písní minulé desky, ale objevuje se až na desce aktuální. A s výjimkou minutového intra opravdu i hudebně připomíná více album “Reaper Subconscious Guide”, čili se jedná o poněkud rockovější věc. Nicméně, jak již bylo řečeno, “Reaper Subconscious Guide”“Psych Minus Space Control” čarují v podstatě totožné nálady, byť pomocí jiných cest, což má za následek to, že i tato skladba na “Psych Minus Space Control” zapadá zcela přirozeně a posluchač ji bez jakéhokoliv odmlouvání stráví… pokud je tedy vůbec schopen strávit samotnou podstatu muziky Furze.

Furze - Psych Minus Space Control

Čtvrtá “Triad of Lucifer” se nese v obdobném stylu jako první “Occult Soul, With Mind”, ale s tím rozdílem, že zde tento model působí malinko variabilněji (což neznamená ani lépe, ani hůře, jen pestřeji). U závěrečné “When Always Ready” by se snad vůbec poprvé dalo říct, že se jedná o čistý black metal, nicméně stojí za zmínku to, že je to pořád black metal ve stylu Furze – a to asi hovoří samo za sebe.

Jisté je to, že jak “Psych Minus Space Control”, tak Furze obecně je poněkud těžko stravitelná hudba, která asi 95 % metalového posluchačstva (vlastně asi jakéhokoliv posluchačstva) zcela mine. Většina lidí, pokud se o albu vůbec dozví, tak jej po první ochutnávce obejde hodně dlouhou oklikou, čemuž se já osobně divit nebudu ani v nejmenším, ale sám za sebe musím říct, že mně tahle záležitost naopak neskutečně chutná, zvláště od té doby, co se Woe J. Reaper vydal na psychedelické pole, protože mu to jde vskutku bravurně. A věřím v to, že ti lidé, kteří jsou naladění na podobnou notu a takováhle muzika jim chutná, to budou vidět stejně, ačkoliv jich asi nebude moc. “Psych Minus Space Control” mnoho lidí neosloví, ale ti, u nichž se to podaří, si budou desku cenit extrémně vysoko, protože ve skutečnost se jedná o excelentní materiál, byť poněkud trhlý. Ale to je asi v tomto případě naopak obrovské pozitivum.


Burzum – Umskiptar

Burzum - Umskiptar
Země: Norsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 21.5.2012
Label: Byelobog Productions

Tracklist:
01. Blóðstokkinn
02. Jóln
03. Alfadanz
04. Hit helga Tré
05. Æra
06. Heiðr
07. Valgaldr
08. Galgviðr
09. Surtr Sunnan
10. Gullaldr
11. Niðhöggr

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web

Pokud někdo do posledního puntíku naplňuje definici toho, co je kontroverzní, rozhodně to bude Varg Vikernes. Právě on byl totiž svého času jedním z lidí, kolem nichž se děly jedny z největších skandálů nejen v rámci black metalové scény, ale i v rámci celého metalu, ne-li přímo hudby obecně; právě on byl ve středu dění, když se na počátku 90. let v Norsku začala formovat nejspíš ta nejextrémnější a nejortodoxnější hudební organizace vůbec. Nicméně oživování staré historie není důvodem vzniku tohoto článku, ostatně ji stejně všichni znáte, jelikož vše okolo hořících kostelů se již dávno stalo doslova legendou, byť v některých ohledech doposud nepříliš jasnou, kterou díky mnoha polopravdám a nepřesnostem dnes už asi jen těžko někdo rozplete, a to tím spíš, že samotní účastníci se o této době baví jen velice neochotně, nebo rovnou vůbec. Výsledek toho všeho je však známý zcela jasně – 2. května 1994 byl Varg Vikernes soudem usvědčen z vypálení čtyř křesťanských kostelů a vraždy a poslán do vězení na 21 let, nejvyšší možnou sazbu, kterou norské soudnictví dovoluje.

Přesuňme se nyní do roku 2009. Z 21 let sice uplynulo jen 15, ale Varg Vikernes byl propuštěn opět na svobodu. Zatímco byl odříznut od světa ve vězení, jeho jméno si venku začalo žít vlastním životem a samo o sobě se stalo další legendou, ačkoliv velmi kontroverzní. Varg se ovšem stáhl do ústraní na svou farmu a jediné, kvůli čemu je o něm od té doby slyšet, je hudba, k níž právě celým tímto úvodem směřuji. Myslím, že spousta lidí svého času, když se Vikernes dostal z vězení, tušila, že nová hudba Burzum vznikne, spousta lidí by si na to jistě i vsadila, avšak to, že Varg začne střílet nové desky rok co rok, tušil asi málokdo – ale stalo se. První “Belus” dodnes považuji za skvělé dílo, jež mělo obrovskou dávku toho, čím muzika Burzum vždy vynikala nejvíce a díky čemuž právě hudba vždy v souvislosti s Burzum stála na prvním místě (všem kontroverzím navzdory) – nenapodobitelné atmosféry. Asi všichni trochu pochybovali o tom, jak “Belus” dopadne, ale Varg Vikernes dokázal přesvědčit, že i přes to všechno, co za svůj život stačil napáchat a kolik extrémistických blbostí kde navykládat, vždycky byl a je nesmírně nadaným hudebníkem. Pokračování však přišlo dřív, než se člověk nadál, rok se s rokem sešel a vyšla deska “Fallen”. A světe div se, opět skvělá věc, která ukázala, že pro stagnaci není místo, především překvapilo větší využití úžasného čistého vokálu a opět úžasná atmosféra, ačkoliv mírně odlišná oproti minulosti.

Jenže další rok uběhl jako voda a najednou je tu další album Burzum, “Umskiptar” – již třetí během tří let… a to ještě nesmíme zapomenout na kompilaci “From the Depths of Darkness” s nově přetočenými songy z alb “Burzum” a “Det som engang var”, tudíž vlastně čtyři počiny během tří let. Zatímco u “Fallen” si ještě posluchač mohl říct, že vysoká produktivita je do jisté míry jistě způsobena tím, že Varg přibližně 10 let po skladatelské stránce abstinoval, ale nyní už se i většině lidí do mysli začnou vkrádat myšlenky o vítězství kvantity nad kvalitou – a zrovna Burzum, všechna čest, je projekt, u něhož bych si ještě před dvěma lety v životě nepomyslel, že by něco takového mohlo nastat. Nicméně, stalo se, a co je horší, předtucha se nakonec i vyplnila, neboť “Umskiptar” je nejspíš první deska v historii Burzum, o níž si myslím, že se příliš nepovedla…

Klíčovou otázkou je v našem případě to, kde je problém. Rozhodně ne v samotné hudební náplni. Pokud nebudeme počítat ambientní “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf” a dlouhohrající prvotinu “Burzum”, která byla klasicky střiženým black metalem (i když skvělým, ale to už je zase jiná věc), zbylé desky se nesly v duchu střednětempých až pomalých dlouhých monotónních ploch (až na rychlejší výjimky jako například třeba začátek “Key to the Gate”“Det som engang var” nebo “Sverddans”“Belus”), které tvořily famózní hypnotickou atmosféru, díky níž jsou především staré nahrávky “Det som engang var”, “Hvis lyset tar oss” a “Filosofem” – navzdory tomu, že už v době svého vzniku zněly poněkud dřevně, a navzdory času, který od jejich vydání uběhl – dodnes neskutečně ceněné a považované za jedny z nejzásadnějších počinů black metalové scény. Nemusíme tu ovšem vytahovat staré klasiky, vždyť ono to dostatečně fungovalo i na “Belus” a “Fallen”. “Umskiptar” v tomto ohledu na první pohled jiné není, Varg – ostatně vcelku logicky a očekávaně – opět vsází na osvědčený model právě této hudební formy. Problém tkví v tom, že tentokrát to z nějakého důvodu nefunguje.

Burzum

Jak bylo řečeno, hlavní devízou všech starších i novějších nahrávek Burzum byla fantastická a nezopakovatelná atmosféra. A právě v tom je ten největší problém “Umskiptar” – je zde pouze jen její náznak, jakýsi stín toho, co Varg Vikernes dokázal stvořit v minulosti (a tím nemyslím jenom v 90. letech, tím myslím ještě před rokem či dvěma). Ne, že by zde nebyla vůbec žádná nálada a “Umskiptar” bylo vysloveně sterilní album, do něčeho takového to má zase daleko, ale ta tam je uhrančivá sugestivní aura, která byla s Burzum vždy spjata. A tím pádem vlastně odpadá důvod, proč “Umskiptar” poslouchat, protože právě tohle vždy bylo to, kvůli čemu muzika Burzum dodnes žije. “Umskiptar” je však jako vykradený kabinet Davida Copperfielda – kouzlo je pryč.

Nechci zase vzbudit dojem, že “Umskiptar” je nahrávka zcela nepovedená a neposlouchatelná, neboť některé povedené momenty se i tak najdou. Co však desce obrovsky ubírá na kreditu, to je právě srovnání se všemi předcházejícími počiny, na něž prostě novinka nemá. Věřím, že pokud by to úplně stejné album nahrál kdokoliv jiný, všichni by jej vnímali jako možná nepříliš objevnou, ale dobře provedenou kopírku Burzum. Avšak vzhledem k tomu, že “Umskiptar” je deska Burzum, je to špatně, protože prostě a jednoduše nenaplňuje vysoké nároky, které jsou na hudbu tohoto projektu kladeny.

Abych ale zmínil i ony povedené momenty, jež jsem nakousnul v předchozím odstavci… například v “Alfadanz” se několikrát objeví jeden téměř dokonalý klávesový motiv, který jasně dokazuje, že v jednoduchosti je síla, nicméně zbytek této dlouhé skladby až tak úžasný není. Trochu zajímavější je pátá “Æra” s příjemně předoucí baskytarou. Právě střed nahrávky – počínaje “Æra”, pokračuje “Heiðr” a “Valgaldr”, konče “Galgviðr” – je tou nejsilnější částí “Umskiptar” a také vlastně jeho jedinou částí, kterou bych se nebál označit za opravdu dobrou. Zato samotný konec alba je poněkud nevýrazný.

Burzum

Osobně jsem očekával, že další nahrávky Burzum by se mohly vydat cestou, kterou nastolilo “Fallen”, žel se tak nestalo a “Umskiptar” se spíše obrací zády do minulosti, snaží se opakovat to, co již bylo dávno řečeno, ale reprodukuje to nepříliš povedeně. Těžko s jistotou říct, kde přesně se stala chyba, ale asi každého z nás napadne jedna a ta samá věc – příliš mnoho hudby v příliš krátkém čase.

“Umskiptar” je tedy v konečném součtu poněkud rozporuplný počin. Je na něm několik skladeb, které se povedly a proti nimž nic nemám, což je právě ta výše zmiňovaná čtveřice ve středu desky. Zbylé kompozice však lehce pokulhávají, a jak již bylo řečeno, postrádají to nejdůležitější – dechberoucí atmosféru. Nějaká tam sice je, ale zdaleka ne tak silná, jak bych si v případě Burzum představoval. Celkově tedy “Umskiptar” znamená zklamání, což mne opravdu mrzí, neboť po hudební stránce Burzum vždy patřil k mým favoritům.


Locus Neminis – Weltenwanderung

Locus Neminis - Weltenwanderung
Země: Rakousko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 21.4.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Spiegelbild der Vergangenheit
02. Weltenwanderung
03. Wenn die Nacht den Tag verdraengt
04. Ein neuer Anfang
05. Wanduhr
06. Totes Licht
07. Mut zum letzten Schritt
08. Virus
09. Die Begegnung

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Locus Neminis

Je takovým dobrým zvykem, ba možná přímo dokonce nepsaným pravidlem, že každá recenze povětšinou začíná nějakou tou úvodní omáčkou, nejlépe o historii právě recenzované kapely, případně se v této omáčce recenzent může veřejně vyznat ke své lásce k onomu uskupení (nebo naopak nenávisti), prostě cokoliv. Jsou však případy, kdy tento osvědčený recept selhává – a právě takovým případem jsou rakouští Locus Neminis. O historii se nemá cenu bavit, jelikož téměř žádná ještě není – “Weltenwanderung” je totiž jejich debutem. S tím se ostatně pojí i nemožnost zahájení článku vztahem autora těchto písmenek k muzice skupiny. Za následek to má to, že pak z úvodní omáčky vzniká nehorázný paskvil, jehož jste právě svědky. Avšak co se týče samotné desky, hned na začátek je nutné zmínit velice potěšující fakt, že se jedná o záležitost mnohem kvalitnější, než je kvalita, jíž disponuje odstavec, který jste právě přečetli…

Co lze tedy vlastně od Locus Neminis očekávat? Chytré stránky všemocného pana Interneta hovoří o black metalu s přídomky jako atmosférický či symfonický, což už člověku dá jistou představu, jak by “Weltenwanderung” mohlo znít, nikoliv však představu úplnou. Neokoukaná kapela v black metalu (a právě v něm mi to přijde mnohem markantnější nežli v ostatních metalových subžánrech) je totiž pro posluchače krok do neznáma, neboť člověk u tohoto stylu nikdy neví… může stejně dobře o neskutečnou sračku jako o příjemnou desku. A má empirická zkušenost hovoří tak, že se jedná o značně náhodné rozdělení, ačkoliv v konečném součtu ty počty nakonec průměrně vychází přibližně… nastejno.

Konkrétně Locus Neminis a jejich “Weltenwanderung” spadají do oné kategorie “příjemná deska”, ale navíc s přidanou hodnotou, což obzvlášť zdůrazňuji. Stylové zařazení co do samotné hudební produkce již bylo zmíněno, přesto je nutné muziku kapely ještě blíže specifikovat. Náladově se Locus Neminis pohybují v kosmickém black metalu s atmosférou hvězdných mlhovin a nekonečné černé prázdnoty. To je záležitost, kterou mám já osobně dosti v oblibě, takže jistě i to hraje do jisté míry svou roli v tom, že se z “Weltenwanderung” vyklubala nahrávka, jež mne opravdu baví. Nakolik všechny tyto vesmírné pocity korespondují také s lyrickou stránkou, to nejsem schopen určit, jelikož mé znalosti němčiny jsou příliš chatrné na to, abych byl schopen přelouskat kompletní texty, avšak s grafikou to koresponduje dokonale. Mimoto mi nálady, jaké Locus Neminis v některých momentech dokážou zprostředkovat, připomínají i samotné Darkspace, jednu z nejvýraznějších formací tohoto specifického subžánru, ačkoliv jsou Rakušané v porovnání se Švýcary asi tak stokrát méně extrémní… i když to možná pro někoho bude klad, jelikož tím pádem jsou Locus Neminis i mnohem stravitelnější.

Možná překvapí fakt, že v rámci “hvězdného” black metalu jsou Locus Neminis dosti melodičtí a jejich skladby mají mnohdy proměnlivou strukturu (a rovněž vokální projev má daleko k jednotvárnosti) a nezřídka zazní i velmi snadno zapamatovatelný moment (kupříkladu ústřední motiv “Ein neuer Anfang” utkví hlavě hned napoprvé). To jsou věci, jež sice asi většině lidí přijdou jako samozřejmost, jako automatická věc, kterou není nutné v recenzi vůbec zmiňovat, kdo se ovšem trochu v podobných kapelách vyzná, ten jistě potvrdí, že se zde hraje spíše na ubíjející monotónnost a místo melodičnosti nastupuje neprostupná zvuková hradba (a to ani nemusíme zacházet do takových záležitostí jako výše zmiňovaní Darkspace, kteří jsou přece jenom extrém v extrému). Právě v tom vidím jednu z nejzajímavějších věcí na Locus Neminis – kapela ukazuje, že se ona vesmírná atmosféra dá tvořit i pomocí výrazných a na poslech vyloženě příjemných melodií, ale dokonce i kytarovými sóly, což je v této oblasti věc vůbec nevídaná.

Další výraznou předností “Weltenwanderung” je to, že se jedná o velmi vyrovnanou kolekci, aniž by jednotlivé písně od sebe nebyly jasně rozeznatelné či do sebe dokonce splývaly. Na desce v podstatě není slabého songu, snad možná s výjimkou poslední předlouhé “Die Begegnung”, která ovšem neztrácí body díky samotné hudební náplni, ale díky tomu, že polovinu z její 24 minutové stopáže tvoří pouze ticho. Nicméně pokud bych měl vybírat, asi bych za mírně lepší prohlásil první půli desky, ale to je spíše pocitová záležitost, nikoliv tvrzení podložené přesnými pro a proti. Kdybyste po mně chtěli názvy nějakých konkrétních skladeb, rozhodně bych nevynechal výtečnou “Wanduhr”, úvodní “Spiegelbild der Vergangenheit” nebo proměnlivou “Wenn die Nacht den Tag verdraengt”.

Když nic jiného, z “Weltenwanderung” je zcela patrná jedna věc, a sice že Locus Neminis jsou jako kapela nezanedbatelným příslibem do budoucna, neboť na dlouhohrající debut se jedná o velice povedenou věc, která stojí přinejmenším za poslech už taková, jaká je nyní. Nechci vzbudit dojem, že se jedná o nahrávku naprosto bezchybnou, sem tam se objeví i několik tónů, které mi přespříliš nesedí, ale naštěstí se vždy jedná pouze o několikavteřinové věci, v rámci celku naprosto zanedbatelné procento, pasáže, které na ose recenzentských přídomků pro kvalitu hudby létají někde okolo zastávky “skvělé”, drtivou většinou převládají. Vůbec bych se ovšem nedivil, kdyby Locus Neminis někdy příště stvořili ještě mnohem, mnohem parádnější počiny….