Archiv štítku: black metal

Azaghal – Nemesis

Azaghal - Nemesis
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.1.2012
Label: Moribund Records

Tracklist:
01. De masticatione mortuorum
02. Pohjoisen valkoinen kuolema
03. Vihasta ja veritöistä
04. Hail the Whore
05. Ex nihilo
06. In Deathlike Silence
07. Black Legions of Satan [Vultyr cover]
08. Nemesis
09. The Pit of Shoggoths
10. Satanic Devotion

Hodnocení:
Beztak – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
facebook

První pohled (Beztak):

Finská black metalová kapela Azaghal si pro fanoušky na letošní rok nachystala deváté řadové album. Byl jsem opravdu zvědav, co po třech letech čekání na další řadovku tito pánové předvedou. Těšil jsem se na pekelně, přitom tak nějak mile znějící black metal. A už teď na začátku recenze mohu s klidným svědomím prohlásit, že přesně tohle se mi na desce “Nemesis” dostalo. Jestli se novinka může rovnat s legendárními prvními alby a zejména s mým nejoblíbenějším počinem “Kyy”, které vyšlo jako EP v roce 2003, se dozvíte níže. Azaghal, kteří si svůj název zvolili podle krále trpaslíků z příběhů J. R. R. Tolkiena, se vrhli po hlavě do víru nenávistného black metalu, který přináší temnotu a smrt. Ovšem jsou schopni vystřihnout úchvatně něžnou melodii, která rozehřeje promrzlé tělo.

Na začátek si však představíme tu zlou část duše kapely Azaghal. Úvodní píseň s latinským názvem “De Masticatione Mortuorum” nám neukazuje nějaké inovativní prvky, drží se klasických black metalových postupů a člověku hned vyvstanou na mysl legendy žánru. Jenže poté s prvními tóny druhé písně člověk cítí, jak se celá armáda trpaslíků řítí z lesa na něj. Není kam utéct. Azaghal do nás klepou black metal staré školy a já si užívám skvělých riffů a neurvalých bicích. Třetí skladbou mne kapela přikovala k zemi. Rozjela opravdu nádhernou melodii, která se poté rozroste v pořádný black metalový klepec. Pokud bych měl označit osobní vrchol alba, tak vyřknu název této téměř osmiminutové skladby “Vihasta ja veritöistä”. Píseň mne ovládla úplně celá. Od až romanticky laděného úvodu přes dechberoucí refrén po stejně skvělý závěr. Tuto skladbu jsem si od chvíle vydání alba pustil už nesčetněkrát. Ani jednou jsem neměl důvod ji přepnout, protože mne vždy vtáhla do své pozoruhodné nálady, a tak nebylo zbytí a musel jsem ji vždy doposlouchat až do konce. “Hail the Whore” je čtvrtou písní na albu a určitě se nejedná o špatnou věc. Bezpochyby jde o dobře poslouchatelnou píseň a fanoušek black metalu by neměl mít přilíš důvody, proč tuto desku odmítat či rovnou zavrhnout.

“Ex Nihilo” je značně pomalejší skladbou a je prošpikována děsivou atmosférou, kterou osobně můžu v hojném množství. Skvěle písni sedl i čistý vokál. A rovnou mohu prozradit, že třetí a právě tato pátá skladba mi na albu “Nemesis” sedly nejvíce. V šesté písni “In Deathlike Silence” nás přivítá ostrá melodie sólové kytary a jako pozdrav vyšle vokalista Niflungr do reproduktorů nelidský skřek. A hned člověk cítí, jak pod ním kapela rozpálila pekelný oheň. Azaghal se s tím vůbec nepářou a uhání vpřed jako mohutné vojsko trpaslíků ozbrojených kladivy a obrovskými sekerami. A to říkám i přes jasnou inspiraci jednou klasikou žánru, kterou nebudu jmenovat, protože tak za mne učinil H. ve svém hodnocení desky. Přesto si myslím, že spousta fanoušků, stejně jako já, si spokojeně podupávala v rytmu písně. Houpavou melodií se představí skladba “Black Legions of Satan” a parádní riffovačkou “The Pit of Shoggoths”. Před tyto dva songy se ještě vklínila píseň titulní s příjemně použitým čistým vokálem a udržela mne v pocitu, že se deska zařadí k tomu lepšímu, co pod hlavičkou Azaghal vzniklo. Poslední písní alba je píseň “Satanic Devotion” a jen potvrzuje pochvalná slova.

Jak jsem již naznačil, “Nemesis” jde ve šlépějích těch lepších desek, které Azaghal za svou bohatou kariéru natočili. Slušná produkce, kvalitní muzikantské výkony, povedené a mnohdy velmi příjemné melodie. To vše nám “Nemesis” nabízí a tomu bude odpovídat můj konečný verdikt. Azaghal se nám předvedli v dobré formě a jen povrzují vzrůstající kvalitu posledních desek. Takže známka 7,5/10 se mi jeví jako zcela ideální.


Druhý pohled (H.):

První tři desky Azaghal jsou opravdu skvělé věci, ale po “Of Beasts and Vultures” z roku 2002 šla tahle kapela kvalitou neuvěřitelně dolů a v několika následujících letech se o nějakém posvícení rozhodně mluvit nedá. Na lepší časy se začalo blýskat až v roce 2008 s deskami “Omega” a “Teraphim”. Na “Nemesis”, která přichází po třech letech, bylo, aby definitivně potvrdila, že jsou Azaghal opět ve formě. Stalo se? Ale ano, stalo. “Nemesis” umně kombinuje obě přednosti předchozích dvou desek – od “Omega” si bere zuřivost, agresi a ultimátní tah na bránu, který vás snadno posadí na prdel; od “Teraphim” si pak novinka vypůjčuje navíc výraznou melodiku. V této konstelaci se “Nemesis” stává nejsilnějším materiálem Azaghal za poslední roky – řekl bych, že dokonce nejsilnějším od “Of Beasts and Vultures”.

S výjimkou šesté “In Deathlike Silence”, o níž moc nevím, co si myslet (sorry, ale je to vykrádačka Mayhem a jejich kultovního opusu “De mysteriis dom Sathanas” jak prase), jsou všechny songy na “Nemesis” opravdu dobré. Rychlejší vály jsou to správné peklo, ty pomalejší zase mají patřičnou atmosféru. Osobně jsem si asi nejvíce oblíbil jednu právě z té druhé sorty – šestou “Ex Nihilo”, v níž dokonce zazní i čistý vokál a skvělé sólo (ani jedno ovšem není případ jen téhle jedné písně, aby nevznikla mýlka). Jestliže jsem v posledních několika letech sem tam tvrdil, že Narqath skladatelsky neutáhne dvě kapely najednou a to nejlepší ze svého talentu věnuje osobnímu projektu Wyrd, nejpozději po “Nemesis” to musím vzít zpátky.

Finální verdikt? Nenapadá mě nic lepšího, než že Azaghal jsou opět na koni! Na závěr bych jen přidal jedno doporučení – “Nemesis” poslouchejte jen na opravdu kvalitních reproduktorech nebo kvalitních sluchátkách, protože v tomhle případě je to neskutečný rachot a dojem z desky je minimálně dvakrát tak lepší!


Sear Bliss – Eternal Recurrence

Sear Bliss - Eternal Recurrence
Země: Maďarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.1.2012
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. The Eternal Quest
02. Ballad of the Shipwrecked
03. Great Cosmic Disorder
04. A Lost Cause
05. The New Era of Darkness
06. There’s No Shadow Without Light
07. Entering the Seventh Gate

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 9/10
Beztak – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,7/10

Odkazy:
web / facebook

Celých pět roků to trvalo, než se nejznámější a zároveň jedni z nejuznávanějších vývozců metalu z Maďarska odhodlali navázat na předchozí opus “The Arcane Odyssey” z roku 2007. Ať to ale trvá jakkoliv dlouho, u Sear Bliss si vždy můžete být jistí, že se čekat vyplatí. Kam až má paměť sahá, nikdy mne tahle formace nedokázala zklamat – ať už to byly starší věci, které ještě koketovaly s black metalem tradičnějšího ražení, avšak se silnou atmosférou a nepříliš obvyklými přesahy “jinam”, nebo ta novější tvorba majestátního, epického a melodického black metalu, vždy se mi jejich pojetí velmi zamlouvalo – jistě v tom svou roli hrálo bezesporu i velmi netradičné (dokonce přímo osobité, originální a nevídané) využití žesťových nástrojů jako trubky nebo pozoun.

Když jsem však viděl poprvé artwork novinky “Eternal Recurrence”, která je v celkovém součtu sedmou dlouhohrající deskou Sear Bliss, přece jen ve mně malý červíček pochybností hlodat začal, to přiznávám bez mučení. Od Sear Bliss jsme vždy byli zvyklí na výpravné malované obálky, které přímo korespondovaly s epičností samotné hudby. Znamená tedy na poměry kapely velmi minimalistický přebal “Eternal Recurrence” nějakou změnu ve zvuku Sear Bliss? Do jisté míry vlastně ano, z druhého úhlu pohledu však nikoliv. Že to zní divně? Inu, co se dá dělat…

Na jednu stranu je projev skupiny na “Eternal Recurrence” opravdu trochu více při zemi, což je myšleno tak, že už se nejedná o tak do šíře rozmáchlou odysseu, jakou nabízely předchozí dvě desky “Glory and Perdition” a “The Arcane Odyssey”. “Eternal Recurrence” je opravdu v jistých ohledech minimalističtější, zářným příkladem budiž třeba plíživá námořnická “Ballad of the Shipwrecked”. Na druhou stranu ovšem platí, že si Sear Bliss stále dokázali udržet atributy, které na předcházejících nahrávkách platily za určující – a nemám tím na mysli pouze to, že se na některých místech alba vyskytují i opravdu epické momenty, jako tomu je kupříkladu v “Great Cosmic Disorder”. Týká se to i obecnější roviny, jako že si Sear Bliss pořád velice umně hrají s poutavou atmosférou (to byla vždy jedna z jejich největších devíz), že tahají za nitky (struny) přesně tím způsobem, aby byl posluchač stále očarován. Zcela zjevně se ukazuje známá poučka, že když někdo umí, tak prostě umí.

Pokud bychom se měli bavit o konkrétních skladbách, bez sebemenších problémů bych mohl toto téma sfouknout pohodlnou, ale trochu zbabělou a na čtenáře podlou recenzentskou berličkou typu “co song, to pecka – nemá ani cenu o tom mluvit, poslechněte si to všechno”. Jenže v případě “Eternal Recurrence” – a to mohu s potěšením zkonstatovat (s potěšením z poslechu!) – tomu tak doopravdy je a platí to zde do posledního puntíku. V každé kompozici do jedné najdete bez přehánění skvostné momenty – a nutno honem dodat, že se s jejich hledáním ani nemusíte příliš obtěžovat, neboť v některých kusech je Sear Bliss sypou z rukávu na požádání – ať už to jsou třeba dokreslující kláves v pozadí nebo mohutné příspěvky zmiňovaných žesťových instrumentů, které když promluví, je to opravdová nádhera; někdy to může být sice úžasné fungující sólo (to je případ “There’s No Shadow Without Light” – slast pro uši, takřka dokonalý moment!), tuhle zase nádherná basová linka (a že těch tam je!), jindy zase excelují vokály – především ty čistě odzpívané mají velmi zvláštní nádech. Jak vidno, kdybych měl zmínit všechno, četli byste to do zítřka, což by dozajista nebylo příliš zábavné ani pro vás, ani pro mne. Dovolil bych si tedy zmínit jen několik konkrétních skladeb jako celek, které mi k srdci přirostly nejvíce, s tím, že i zbytek (sem dávám velký vykřičník!) jsou úžasné věci…

Když tak o tom přemýšlím, vlastně bych chtěl ještě jednou zpětně vyzdvihnout ty písně, jejichž názvy už jsem v průběhu předchozího textu letmo zmínil. “Ballad of the Shipwrecked” začíná (a končí) za zvuku šplouchání vln a vrzání ráhnoví v klidnějším tempu, které působí dojmem klidu před bouří. Brzy nato se rozjede mohutná kytarová stěna vystihující šíři oceánů (ačkoliv – nutno zmínit – v rámci mezí, Sear Bliss přece jen nejsou Ahab), o silnou atmosféru není nouze, Sear Bliss v této skladbě plují hudebními vodami spíše pomalu a rozvážně, ovšem působivě. Excelentní kus včetně excelentního sóla.

“Great Cosmic Disorder” se stala postupem času možná mou nejoblíbenější skladbou “Eternal Recurrence”. Ačkoliv nálada se oproti předcházející “Ballad of the Shipwrecked” posouvá z moře spíše do astronomických poloh (neřekl bych přímo kosmických, to by zas bylo zavádějící – však poslechněte sami), ale co je na tom nejlepší posluchač ani nemrkne, nijak to neruší a vše hezky drží pohromadě (jestli ono to třeba nebude tím, že mořeplavci se na širém moři orientovali podle hvězd, ale to už nejspíš hledám asociace, které tam vůbec nejsou). Skladba je však opravdu nádherná a plná nepopsatelných momentů. Hrají v ní kromě skvělých kytar velkou roli také klávesy v pozadí, opět nechybí výtečné, i když bohužel krátké sólo (ta se na “Eternal Recurrence” nebývale vyvedla), ale také naprosto infarktová část okolo čtvrté minuty, která je neskutečně dechberoucí.

Sear Bliss

Přeskočím další dva výtečné kousky “A Lost Cause” a “The New Era of Darkness” a zmíním ještě “There’s No Shadow Without Light”. I zde jedná o další krásnou věc, u níž mám jen jediný problém – že mi už pomalu začíná docházet zásoba superlativ. Ale ne, vážně, jedná se o opět velmi působivou skladbu (což by ostatně šlo vlastně prohlásit o všech přítomných), akorát ke mně osobně promlouvá o trochu více. Zase se jedná o trochu pomalejší kousek s několika vzletnými momenty, sem tam vykoukne zvonivá baskytara a třešničkou na dortu je již zmiňované geniální kytarové sólo, jež je jednou z nejlepších pasáží na celém “Eternal Recurrence”.

Nemyslím si, že by bylo potřeba dále “Eternal Recurrence” rozebírat, protože co jsem chtěl říct, to jsem řekl. Kromě toho předchozí řádky snad hovoří jasně o tom, jak si deska u mne stojí. Proto bych jen na závěr dodal trochu troufalé prohlášení, že až do dnešního dne (10. února okolo poledne), kdy tuto recenzi dopisuji, podle mě letos nevyšla lepší nahrávka než “Eternal Recurrence” (pro škarohlídy – nové Master’s Hammer jsem zatím neslyšel ;-)), což je myslím více než velká pochvala, neboť se rozhodně nedá tvrdit, že by se nic zajímavého neobjevilo. Snad za jediný nedostatek považuji to, že na tak úžasnou věc a pět let čekání je to až příliš krátké…

Sear Bliss


Další názory:

Říct mi někdo před půl rokem, že touhle dobou budu na větvi z maďarské metalové scény, asi bych se mu vysmál. Jenže po famózní novince Thy Catafalque se mi dostalo do spárů i novotou vonící album “Eternal Recurrence” z dílny mnohem známějších blackařů Sear Bliss a já můžu zase hledat pod nábytkem upadlou čelist. Nemám prostor tu rozebírat samotnou podstatu, tak jenom v krátkosti. Naprosto mě dostala plíživá, a přesto kosmicky nezměrná atmosféra celého alba. Jako když se díváte na jasnou noční oblohu přes dokonale klidné moře. Úchvatné! Do toho minimalistické, avšak důmyslné melodie čistých vokálů a potom žestě. Čtete dobře. Žestě. Do celkové kompozice jsou totiž zapracovány tak vkusně a efektivně, že nenacházím slov. Extáze! Kdo neslyšel, nepochopí. Ani já jsem nechápal, dokud jsem tento klenot neobjevil. Výsledné hodnocení je proto možná maličko poplatné absenci předchozí zkušenosti s tvorbou Sear Bliss, ale i kdyby – nic to nemění na faktu, že “Eternal Recurrence” neobsahuje slabší skladbu a na svých sedmatřiceti minutách rozehrává mystický koncert nepříliš vzdálený dokonalosti…
Ježura

Skrz kapelu Sear Bliss k nám zlověstně promlouvá samotné peklo. Temnota propletená jejich hudbou nahání hrůzu. Člověka naprosto obklopí a vtáhne do soustředěného poslechu. Takové pocity mám ze svého vůbec prvního setkání se Sear Bliss. Kapela si hraje s úchvatnými melodiemi, které jsou schopny přejít v děsivý black metalový náklep. Písně jsou navíc ozvláštněny nezvyklými nástroji jako například trubkami. Velice mne zaujaly vokály. Ty se střídají od opravdu tvrdého po čistě zpívaný, který mnohdy zní velice působivě. Takže celkově vzato mne album “Eternal Recurrence” opravdu nadchlo a je jisté, že v budoucnu budu věnovat svou pozornost kapele Sear Bliss mnohem více, než jsem tak činil doposud.
Beztak


Dodecahedron – Dodecahedron

Dodecahedron - Dodecahedron
Země: Nizozemsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 20.1.2012
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Allfather
02. I, Chronocrator
03. Vanitas
04. Descending Jacob’s Ladder
05. View from Hverfell I: Head Above the Heavens
06. View from Hverfell II: Inside Omnipotent Chaos
07. View from Hverfell III: A Traveller of the Seed of the Earth

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

“Chceš-li pěkný začátek recenze míti,
použij reklamní prohlášení –
budeš mít s kým polemizovati,
s kým se příti.”
(Chuj-ti, 4. stol.př.n.l.)

Takto hovoří jedna ze základních pouček tajného recenzentského kodexu. Vida, vida, jaké chytré věci se tam občas dají nalézt. Inu, proč ne, proč nevěřit v moudra taoistických mnichů, kteří jakožto první recenzenti historie (recenzovali kvalitu kořalky v přilehlé knajpě) tento kodex před tisíci let sepsali, milerád jejich rady protentokrát využiju. Ale ne, vážně, v případě Dodecahedron se přímo nabízí vybalit hned na začátek reklamní agitaci firmy Season of Mist, protože si dotyční přímo nabíhají na naostřené brky všech despotických kritiků, když sami sebe nechávají sebevědomě prezentovat jakožto nizozemskou odpověď na Blut aus Nord a Deathspell Omega

Ona je to vlastně ve skutečnosti i pravda, že Dodecahedron oběma těmto francouzským veličinám choré post-black metalové schizofrenie vskutku odpovídají, hned záhy je však nutné dodat, že Nizozemsko Francii odpovídá jejími vlastními slovy a jejím vlastním výrazivem. Ihned od úvodních vteřin skladby “Allfather”, která debutový počin “Dodecahedron” otevírá, je okamžitě jasné, odkud vítr vane a kde Dodecahedron vcelku bez ostychu brali inspiraci plnými hrstmi, dokud ji nesmírné hlubiny desek Blut aus Nord a Deathspell Omega nabízely. Jejich vliv je na “Dodecahedron” v podstatě nepřeslechnutelný – pokud jej někdo přeslechne, tak si buď zapomněl zapnout uši, nebo s těmito kapelami neměl ještě tu čest. Docela paradox, že už i v tak extrémních a okrajových žánrech bují takové praktiky…

Není od věci si před poslechem jakékoliv desky položit otázku, co od ní vlastně očekáváme, co chceme slyšet. V případě Dodecahedron bych však tento klíčový dotaz lehce pozměnil do následujícího znění: jste schopni a ochotni se přenést přes výše zmíněný fakt? Pokud ne, tak u vás Dodecahedron skončili ještě dřív, než začali, pokud však ano, dostanete ve výsledku desku, která je stále hodna poslechu, vašeho času i vaší pozornosti. On je totiž docela zásadní rozdíl mezi “kopíruji” a “kopíruji dobře”, protože jestli zvládnu to druhé, jsem již krůček od “inspiruji se”, a když se ještě navíc dokážu “inspirovat dobře”, může z toho vzniknout i záležitost, která nakonec sama dokáže soupeřit pomalu i se samotnou předlohou. Týká se toto ovšem Dodecahedron? To vám bohužel nepovím – ne, že bych nechtěl, ale sám to nevím, resp. si to za současného stavu věcí nedovolím odhadovat. Ale pokud byste se mne místo toho zeptali, jestli jsem byl já osobně schopen přenést se přes tu zjevnou inspiraci (nazývejme to radši inspirací – zní to diplomatičtěji než krádež (smích)), to bych vám už odpověděl zcela bez problému – ano, byl. A dokonce nakonec i rád. To, co se totiž zpočátku jevilo pouze jako rutinní poslech na recenzi, se nakonec stalo poslechem, který si vyloženě užívám (nezní-li tento výraz u podobného druhu hudby nepatřičně). Uznávám, možná mi kalí zrak fakt, že já mám obdobné bordely, které oficiálně škatulkujeme spíše jakožto avantgardní black metal, případně post-black metal, prostě v oblibě.

Pojďme se už ovšem věnovat konečně konkrétně “Dodecahedron” tak, jak ho uvidí člověk nezatížený dlouhými hodinami poslechu desek jako “The Mystical Beast of Rebellion”, “The Work Which Transforms God”, “MoRT”, “Si Monumentum Requires, Circumspice”, “Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum”, “Paracletus” (znalci si jistě ke každému albu příslušné autory hravě dosadí, laici budou alespoň mít další důvod zabřednout více do vod opravdu nevšední muziky) a dalších. Předně – co očekávat? Zjednodušeně řečeno, hudební extrém, útok (doslova) na posluchačovy smysly. Na první poslech zdánlivě absolutně nesourodou a disharmonickou změť zvuků a hluků bez hlavy a paty, naházenou přes sebe bez ladu skladu. Ale co druhý poslech? A třetí, čtvrtý? Desátý? Brzy pochopíte (dobře, úplně brzy možná ne, ale lépe to zní), že chaos v podání Dodecahedron je chaos řízený a promyšlený. A jak se do něj člověk ponoří, “Dodecahedron” vám odhalí také mnoho nevšedních melodií (pokud bych na začátku tohoto odstavce neslíbil, že to neudělám, klidně bych si je dovolil nazvat až blutausnordovskými), bezpočet působivých momentů a dalších věcí, které třeba já osobně v hudbě vyhledávám a cením si jich. V tomto ohledu se kvality Dodecahedron upřít nedají.

O samotných skladbách však pouze jen zkratkovitě, neboť u takovéhoto typu desek se to ani moc nehodí rozebírat jednotlivé kompozice nějak podrobně. Úvodní “Allfather” funguje podobně, jako fungovala třeba “Epitome I” na loňském “777 – Sect(s)” od Blut aus Nord – hned ze začátku spustí totální chaos s maniakálním vokálem, při němž okamžitě odpadnou slabé povahy, album vypnou a půjdou si pustit něco posluchačsky lehčího a přijatelnějšího. Pozorný posluchač už si však hned tady všimne možná až překvapivě melodické kytarové linky, která je zahrabána pod tím marastem. Pak přijde menší zvolnění (ne však klid, nálada je stále až nepříjemně plíživá) a opět bordel. Toť začátek. Následující “I, Chronocator” a “Vanitas” bych si s dovolením dovolil ve výčtu přeskočit, ačkoliv se jedná bezesporu o výtečné kusy s mnohými dech beroucími pasážemi (zvláště ve druhé jmenované, která je nejdelší tryznou na “Dodecahedron” – téměř jedenáctiminutový běs), a zastavil bych se až u čtvrté “Descending Jacob’s Ladder”, jež se z nahrávky vymyká tím, že se jedná o mrazivé intermezzo, které se zarývá pod kůži. Paradoxně právě tento vlastně “nebordelový” song může ony slabší povahy, které to dotáhly až sem, zdeptat ještě více než předchozí chaos. Znalce také jistě potěší odkaz na snímek “Jacob’s Ladder” (“Jakubův žebřík”) z roku 1990, který je podobně psychotickou záležitostí. Vrcholem celého “Dodecahedron” je ovšem závěrečná trilogie “View from Hverfell”, u níž už posluchače nezřídka přepadává mrazení v zádech, což myslím jako synonymum něčeho opravdu působivého. Třeba druhá půle “View from Hverfell II: Inside Omnipotent Chaos”, přestože závání Blut aus Nord možná až nezdravě, je posluchačskou extází.

Ve skutečnosti je “Dodecahedron” opravdu skvělým materiálem, jemuž bych dal minimálně 8,5 bodů, možná dokonce i celých 9, což už bych si ale musel hodně dobře promyslet a dát desce minimálně dalších deset poslechů. Díky oné lapálii s jistými Blut aus Nord a Deathspell Omega však chtě nechtě musím snížit na “pouhých” 8. Ale považte sami, co to asi bude za nahrávku, když díky nehudebním okolnostem musím snížit na 8 bodů a ještě to nazvat málem. Na závěr zopakuji to, co říkám v každé recenzi na jakékoliv podobné album – není to záležitost pro každého, ale kdo podobný typ muziky můžete, berte “Dodecahedron” všema deseti!


Theudho – When Ice Crowns the Earth

Theudho - When Ice Crowns the Earth
Země: Belgie
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 15.1.2012
Label: Aurora Australis Records

Hodnocení:
Beztak – 7,5/10
H. – 7,5/10
Ellrohir – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Po čtyřech letech jsme se dočkali pořádné vlny pagan black metalu z Belgie, kterou nám přichystala kapela Theudho. Jde o jejich čtvrtý řadový počin a myslím, že stojí za to se na něj podívat trochu blíže. Theudho původně vznikli, jako čistě klávesový projekt, ale nakonec vyrostli v metalovou kapelu, což je určitě dobře. Byl jsem zvědav, co si pro mne na nové desce přichystali. A zdali naše setkání dopadlo dobře, se dozvíte v následujících řádcích.

Album “When Ice Crowns the Earth” začíná písní “War into the World”. Děsivé zvuky vystřídá běsnící kytara a na mě se z jeskyně vyvalí obrovské monstrum. Běží za mnou a já nemám kam utéct, takže mne nakonec semele svou zuřivostí. Po chvíli běsnění kapele Theudho jako by ztěžknou ruce a příchází klidný a zároveň dostatečně chytlavý refrén. Přes naprosto ničivý začátek mi Theudho ukazují i tu něžnější část, která je stejně působivá jako ta tvrdší. Po prvním songu přichází píseň titulní, tedy “When Ice Crowns the Earth”. Bicí rozjíždí parádní jízdu a kytary si v klidu vyhrávají. Po minutce a půl, skladba nabere na obrátkách a to monstrum z první písně je zpět na scéně. Jo, tak tohle se mi líbí. Na úvod desky mne Theudho opravdu příjemně překvapili. Třetí v pořadí je song “The Second Coming” a já ty jejich kytary vážně žeru. Další šílená řežba, která nenechá v klidu nikoho. Ta píseň na vás vtrhne silou větru, který láme stromy.

Niðr ok norðr je název čtvrté skladby na desce. A píseň se rozjíždí opravdu mistrovsky. Epické pasáže mi konečně davájí smysl a kytary stále ten svůj smysl neztrácí. Do toho perfektní refrén a já jsem zcela nadšen. Po kytarovém sólu přichází o poznání něžnější pasáž, jež se opět rozroste v čtyřhlavou saň, které když useknete jednu hlavu, narostou jí další dvě. Takže tomu naivnímu princi, který hodlal zachránit princeznu, nezbývá nic jiného, než se té bestii vzdát. A vzdávám se jí i já. Protože první polovina desky mne opravdu upřímně baví. Snad to tak vydrží i v druhé polovině.

“Heracleidae (Seevölkersturm)” je pátou písní na albu a to monstrum z jeskyně stále dýchá a stále děsí všechny kolem. V této písní jsou Theudho tak zběsilí, že nemůže uniknout nikdo. Vždy si však najdou prostor pro zpomalení a melodie, jaké jsou schopni v takových chvílích vytvořit, což mne mnohdy opravdu potěší. Pak k mým uším dolehne píseň “Sacrifice the King” s dost povědomým hlavním riffem, ale naprosto dechberoucím refrénem, kterým se nese hromový výkřik názvu skladby. Sedmou v pořadí je píseň čistě instrumentální “Lokabrenna”. A jak já moc instrumentálky nemusím, tak tahle mi opravdu sedla. Šílené kytarové sólo na konci jen umocnilo celkový zážitek. Poslední písní na albu je skladba “The Straw Death” a ta má v refrénu tak úžasně chytlavou kytaru, že tuto píseň prostě musím označit za mou nejoblíbenější na desce. To je pro mne opravdu skvost.

Musím přiznat, že závěr desky hodně ovlivnil mé konečné hodnocení. Dost často se totiž stává, že kapelám, které nehrají žánr mému srdci nejbližší, dojde ke konci desky dech a cpou tam jakousi vatu, která mne ve většině případů unudí k smrti. U desky “When Ice Crowns the Earth” se však nic takového neděje. Naopak album končí v tu nejlepší možnou chvíli a já tak se svým hodnocením nakonec nemohu jít pod 7,5/10, protože to kvůli písni “The Straw Death” opravdu nejde. Celkově vzato tedy jde o povedenou desku s často průměrnými skladbami, ale dokázal jsem si najít pasáže, které mne nadchly. “When Ice Crowns the Earth” je nakonec deskou, kterou si s radostí poslechnu i v budoucnu.


Další názory:

“When Ice Crowns the Earth” není nic menšího než bezmála třičtvrtěhodinová porce pohansky laděného black metalu v příjemně staromilském hávu. Čistě hoblovací momenty jsou sice v pohodě a člověk je poslechne bez problému, není to však to hlavní, co na desce stojí za pozornost a co nahrávku vyzdvihuje o třídu výše. Tím jsou totiž rozmáchlé epické momenty, které Theudho opravdu umí na výbornou. A je jedině dobře, že to předvádějí aspoň trochu v podstatě v každém songu. Hned v úvodní “War into the World” je to nádherně slyšet, když zpěvák a kytarista Jurgen spustí “Wuotan! Cast your spear!”, ale konkrétně v této skladbě to platí i o četných instrumentálních pasážích. Nezaostává ani následující titulka “When Ice Crowns the Earth” výtečným rozjezdem a maximálně kulervoucím refrénem se skandováním “Bring the fire of Surtur!”. Jako absolutní vrchol desky bych však čtvrtou “Niðr ok norðr”, která dle mého skromného názoru nemá chybu od začátku do konce. Celkově se tedy dá říct, že Theudho stvořili vesměs velmi povedený materiál, který je chvílemi sice spíše průměrnější, ale v epických momentech se dá naopak hovořit excelentní atmosféře. Celkový dojem z “When Ice Crowns the Earth” je ovšem z mé strany velmi pozitivní.
H.

Nová deska belgických Theudho, v pořadí čtvrtá během bezmála desetileté kariéry, rozhodně není špatná. Na druhou stranu s v mých uších nevybojovala žádnou lepší pozici než “lepší průměr”, který jsem si párkrát poslechl a pak hodil za hlavu v honbě za hledáním nového materiálu, který by mi doopravdy vyrazil dech. To se “When Ice Crowns the Earth” přeci jen nepodařilo. Nepřinutil jsem se do desky zaposlouchat natolik, abych v ní hledal a objevoval výrazně povedené pasáže, ale ani mě žádná chvíle nepraštila do uší v negativním slova smyslu. Zkrátka je to onen “lepší průměr” a to je u mě známka číslo 7.
Ellrohir


Aetherius Obscuritas – Ventus

Aetherius Obscuritas - Ventus
Země: Maďarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.1.2012
Label: Paragon Records

Tracklist:
01. Hideg tűz
02. A múltunk hatalmával (Heavy Marching version)
03. A mámor lovasai
04. Még az élet előtt
05. Maradok (Early Nightfall version)
06. Doktor Ox teóriája
07. Emlékszem
08. Álom (Restless Slumber version)
09. A szél súlya
10. Cold Fire

Hodnocení:
H. – 6,5/10
Zajus – 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Lidé, kteří podzemní black metalovou scénu sledují podrobněji, už jméno maďarských Aetherius Obscuritas jistě zaregistrovali již s počinem “Víziók” (2007), maximálně pak s albem “Black Medicine / Fekete orvosság” (2009), ale z pohledu širší metalové obce se však jedná o skupinu spíše méně známou. Přesto ne nekvalitní či dokonce zbytečnou, vlastně právě naopak. Aetherius Obscuritas jsou jednou z těch formací, které sice možná nejsou na výsluní přízně většiny fanoušků, nejsou v popředí zájmu, neobjevují se na obálkách metalových magazínů ani na soupiskách velkých festivalů, ale místo toho odvádějí tu tolik potřebou a nepříliš viditelnou černou práci v pozadí a svou činností udržují při životě tolik potřebné undergroundové podhoubí, bez něhož by se dle mého názoru scéna neobešla. A kromě toho je také muzika Aetherius Obscuritas jen tak mimochodem i dobrá, což je samozřejmě to nejdůležitější.

V návaznosti na to, co jsem řekl výše, lze asi vcelku logicky odvodit, v jakých kvalitativních hodnotách se budou Aetherius Obscuritas pohybovat. Nejedná o žádnou extrémní pumelici, která by bortila ušní bubínky všem široko daleko, žádné geniální dílo, ale velice slušný a kvalitní nadprůměr, který člověka zabaví. Stylově se Aetherius Obscuritas pohybují v mezích více či méně syrovějšího black metalu, ale ty tam jsou časy, kdy kapela disponovala pověstným bzučivým zvukem, neboť už “Black Medicine / Fekete orvosság” přineslo výrazné zlepšení produkce, a nutno říct, že aktuální novinka “Ventus”, kterážto je již šestým dlouhohrajícím zářezem na pažbě těchto Maďarů, v tomto trendu pokračuje.

Mírným zklamáním na “Ventus” je z mého pohledu fakt, že hned trojice skladeb z celkového počtu deseti kousků jsou znovunahrané starší věci, o čemž jsem přesvědčen, že by na řadové desce přece jen být nemělo. U začínající skupiny, která na svůj debut předělá nějaký kousek z demo éry, bych to samozřejmě pochopil, ale Aetherius Obscuritas za sebou přece jen mají už deset roků a několik alb. Pokud někdo předchozí nahrávky nezná, asi mu to vadit nebude, jestli si toho vůbec všimne, jelikož i ty starší písničky mezi ty nové songy bez problému sednou, což je dáno tím, že Aetherius Obscuritas drtí vesměs pořád to svoje, nepočítáme-li již zmiňovanou mírnou změnu produkce. Je ale pravda, že všechny ty tři songy jsem neznal ani já a původní verzi “Álom”, která se původně objevil na demu “Sötét prófécia” (2004), jsem si pro potřeby recenze musel zpětně dosehnat, abych měl přehled. Jen pro pořádek, těmi znovu nahranými vály jsou kromě “Álom” ještě “A múltunk hatalmával” původně z alba “Layae bölcsõje” (2006) a “Maradok” z velkého debutu “Az éjszaka császára” (2004). Z těchto tří u mne vede jednoznačně “A múltunk hatalmával” s několika opravdu skvělými momenty, ale i “Maradok” je výborná. Kromě toho je tam ještě jedna z těch nových písní dvakrát – v maďarské (“Hideg tűz”) a anglické (“Cold Fire”) verzi. Takže nových skladeb je tedy vlastně jen pouhých šest.

Výhodou Aetherius Obscuritas bylo vždy to, že jejich desky jsou kvalitativně velmi vyrovnané a konzistentní, žádné písničky nevyčnívají nad ostatní, což budí dojem vyrovnaného celku. S tím se pojí i to, že v každé skladbě do jedné najdeme velice podařené momenty, jež člověku zůstanou v paměti a které zároveň zajišťují to, aby se jednotlivé položky tracklistu neslévaly mezi sebou do jedné velké koule. Někdy je to třeba velice chytlavá pasáž, u níž má člověk chuť si pořádně zamlátit palicí, jinde je to zajímavá melodie, někdy překvapí i kytarové sólo, byť třeba krátké (to je případ “Doktor Ox teóriája”, jež dle mého patří k vrcholům celého “Ventus”), sem tam vykouknou i letmé dotyky kláves, ale to už opravdu spíše minimálně.

Aniž bych si jakkoliv protiřečil s tvrzením o vyrovnanosti alba, přece jenom mám nějaké ty osobní vrcholy. Kromě již zmiňované “Doktor Ox teóriája” jsou to naprosto paradoxně ty znovu nahrané “A múltunk hatalmával” a “Maradok” (tady už bych si možná mohl trochu protiřečit, ale čert to vem, tyhle songy se Arkhorrlovi vážně povedly), ale za zmínku jistě stojí i úvodní “Hideg tűz” nebo předposlední “A szél súlya”.

Aetherius Obscuritas

Před koncem recenze zbývá rozřešit ještě jednu ne zrovna nedůležitou otázku – komu je vlastně “Ventus” určeno? Inu, jak to jen říct… fanouškům black metalu přece, to dá rozum. Lidé, kteří černému kovu obvykle neholdují, asi při dostání chuti na tento žánr sáhnou spíše po nějakém známějším a osvědčenějším jménu (minimálně z toho důvodu, že se k Aetherius Obscuritas jen těžko dostanou sami od sebe bez cizího přičinění), ale kdyby jim čistě náhodou padl sluch na tyto Maďary (resp. spíše Maďara, neboť Arkhorrl je vlastně jediný stálý člen, zbylí hudebníci jsou oficiálně pouze koncertní výpomoc), rozhodně není vyloučeno, že by zde nebyla šance, že by se jim to nelíbilo. Jak již totiž bylo řečeno, současní Aetherius Obscuritas už produkují takovou muziku, že by s ní neměl mít problém ani ne-black metalový smrtelník. Ona méně podzemní produkce a výrazná melodika tomu jen nahrávají. Osobně bych za normálních okolností dal takovému materiálu známku 7 nebo dokonce 7,5, avšak díky zádrhelu se třemi přehranými věcmi a jedné duplicitě musím snížit na 6,5 bodů…


Další názory:

O Aetherius Obscuritas jsem dosud neslyšel, a tak jsem pobídku k poslechu od redakčního kolegy a zkušeného black metalisty bral s obezřetností. Faktem je, že mě na Aetherius Obscuritas zaujal už původ, jelikož v poslední době čím dál více holduji maďarským hudebníkům. Minimálně prvních několik poslechů mě “Ventus” vcelku bavil, byť si ode mě nikdy nevyžádal stoprocentní koncentraci. Problém nastal ve snaze vybavit si nějaké záchytné momenty alba, něco, co by mi uvízlo v hlavě. Jednoduše jsem jen tušil, že to byl nějaký black metal s lehce garážovou produkcí. Dokonce jsem si ani nevšiml, že album otevírá a uzavírá v podstatě ta samá skladba. Ta ostatně patří spolu s druhou “A múltunk hatalmával” k tomu nejlepšímu, co se na “Ventus” nachází. Zbytek alba není rozhodně špatný, a pokud holdujete black metalu a nevíte kam sáhnout, pak vám Aetherius Obscuritas rád doporučím. Pokud byste ovšem chtěli poznávat, proč je černý kov mnohými považován za nejlepší metalový žánr, jistě najdete i lepší alba.
Zajus


Panychida – Woodland Journey

Panychida - Woodland Journey
Země: Česká republika
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 20.11.2011
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Three Pillars
02. Rod Havrana (feat. Hoest of Taake)
03. Return from the Woodland Journey
04. The Place He’s Coming From (2011 re-recording)
05. Podŭ světomĭ dzvězdŭ (2011 re-recording)
06. Kračunŭ (2010)
07. Moon, Forest, Blinding Snow (2010)
08. Báchorka (2011 re-recording, feat. Míra Horejsek of Asgard)
09. Black Wings of Death (2010, originally recorded by Running Wild)
10. Posedlá (originally recorded by Törr, feat. Dan “Šakal” Švarc, ex-Törr)
11. Running Out of Rules (2011, live at Phantoms of Pilsen 5)
12. Beneath the Gate of Sempiternal Bliss (2011, live at Phantoms of Pilsen 5)

Hodnocení:
Ellrohir – 8,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Panychida

Slovo dalo slovo a než se rok s rokem sešel, tak tu máme téměř exkluzivní recenzi na nové EP pagan bandy Panychida ze západočeské metalové bašty v Plzni nesoucí název “Woodland Journey”. Dobře, nebyl to rok, ale “jen” slabé dva měsíce od chvíle, kdy dílo coby příloha magazínu Pařát vyšlo, ale je pravda, že to mohlo být o nějakou chvilku dřív. Já se předně musím chlapcům z kapely omluvit, že mi zabralo takovou dobu, než se recenze urodila, ovšem promo CD mi přišlo v půlce zkouškového (a musím taky říct, že zhruba po měsíci od chvíle, kdy bylo její poslání domluveno, aby z toho nebyli venku tak lehce :)), takže dřív mi na to nezbyl čas. Dnes už ale směle do toho.

Na Panychidu jsem poprvé narazil relativně náhodou, když před časem předskakovali v Praze Turisas. Přes technické problémy mě vystoupení zaujalo a začal jsem tuhle kapelu víc pozorně sledovat. Už tehdy měli venku svůj debut, na podzim 2010 nás obdařili vcelku vydařeným druhým albem a nyní se vytasili s EP, které nabízí tři zbrusu nové hudební kousky a potom poměrně pestrý mix nových aranží, coverů a live nahrávek.

Album otvírá naprosto brilantně majestátní kytarový riff skladby “Three Pillars”. Vzápětí vstupuje hlas mladého zpěváka, který si nechává říkat Vlčák. A musím říct, že začátek je opravdu světový, v tom nejlepším slova smyslu. Tohle je, vážení, u mě pagan black, který se může směle měřit se světovou špičkou, a to včetně toho, že Vlčák skvěle zvládá angličtinu, což je věc, na kterou jste mě mohli vidět už několikrát u domácí scény žehrat. Celá úvodní skladba je jednoduše famózní – hutné kytary, vynikající zpěv, sem tam nějaký ten vzletný sborový refrén, zkrátka naprostá spokojenost.

Mé nadšení podtrhuje hned následující “Rod Havrana”, stejně jako v předchozím případě nový song. Tentokrát se zpívá česky a je to snad ještě lepší prožitek. “Havran se nebojí, má silný dráp, havran se nebojí, umí se rvát.” Po minutě a půl začíná kytarová melodie, která mě přivádí doslova k extázi. Ta vrcholí okolo času 2:20 u naprosto dokonalého skloubení hudby, textu a zpěvu, který dělá z “Rodu Havrana” kandidáta na skladbu roku, přinejmenším v rámci žánru. “Zachovej rod, zachovej rod!” Někde v rámci songu má hostovat slovutný Hoest z neméně slovutné skupiny Taake, ale přiznejme si, že moc to poznat není.

Je na čase zmínit, že krom nesporného skladatelského a textařského talentu spojeného s muzikálním nadáním členů nástrojové sekce je obrovskou devízou Panychidy právě pořád relativně nový zpěvák slující jménem Vlčák (pokud někdo znáte jeho pravé jméno nebo víte, kde je k nalezení, dejte vědět, já ho nikde nenašel). Když jsem se nějakou chvíli zpátky dozvěděl, že odchází původní válečník na tomhle postu, známý pro změnu pod zvláštní zkratkou GHM, říkal jsem si tehdy trochu “a jéje”, protože to byl právě GHM, který na mě tehdy na našem “prvním setkání” v Praze zapůsobil jako ohromný sympaťák. Navíc sympaťák velmi obstojně zpívající, čímž ihned stvrdil můj zájem o kapelu. Následovala etuda se zpěvačkou, jíž se stala Apia Mysteria, jemně působící dívka, která pravidelně udivuje další várky posluchačů při jejich seznámeních s pražskými Belligerence. Možná zní slovo “etuda” poněkud pejorativně a možná to ve skutečnosti fungovalo docela dobře, ale ať tak nebo tak, koncem léta 2009 povstal nový mladý bojovník a s jistým odstupem dnes říkám, že to bylo to nejlepší, co mohlo Panychidu potkat. Ač je Vlčák sotva plnoletý, tak má prostě hlas, co by jeden pohledal a kapele to s ním šlape výborně.

Sice musím poznamenat, že naprosté nadšení po prvních dvou skladbách s pokračující stopáží trošku opadlo, ale pořád jde o vynikající materiál. Jen už se zkrátka do mých uší nevpíjel tak intenzivně a nezanechal celkově tak hluboký dojem. Každopádně “Return from the Woodland Journey” drží nastolenou linii a stejně tak následující “The Place He’s Coming From”. Ta je ovšem kratší a nabídne i jakous takous akustickou vložku. Možná to není na první pohled patrné, ale jde o nově zaranžovanou skladbu ze samých počátků tvorby kapely. Podobně je na tom následující “Podŭ světomĭ dzvězdŭ”, která je navíc přetextovaná. Tenhle kousek se opět vymyká a neváhal bych ho zase označit za víc než hodnotný zážitek pro labužnického konzumenta pagan metalu. Možná mě někdo poučí, v jakém je to jazyce, to se mi dešifrovat nepodařilo (tipnul bych chorvatština?) [nikoliv chorvatština, ale staroslověnština – pozn. H.].

Než přikročíme k dalším částem, neodpustím si přece jen jistou dávku kritiky nad skladbou tohoto EP. Já bych totiž mnohem víc ocenil, kdyby se dílo skládalo z úplně nového a pak dejme tomu z toho nově upraveného a nahraného materiálu, i kdyby pak bylo třeba poloviční. Klidně mohlo skončit teď, po Podŭ světomĭ dzvězdŭ. Přišlo by mi to lepší, než stopáž natahovat na 50 minut pomocí dalších “bonusů” sestávajících z věcí přejatých z alba Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow, coverů a ukázek z plzeňského živáku. Možná to částečně pramení z faktu, že jde o přílohu Pařátu, nevím. Zřejmě to ale (a asi oprávněně) pro změnu ocení ti, kteří s kapelou zatím do styku nepřišli a mohou takto ochutnat řadovou desku a třeba po ní i pak zatoužit. Nebo mohou přičichnout k atmosféře živého vystoupení, i když to je poněkud diskutabilní, viz dále.

Je zase třeba říct, že výběr songů je dostatečně reprezentativní. Monumentální pseudo-intro “Kračunŭ plynule přechází v “Moon, Forest, Blinding Snow”, suverénně nejlepší kousek ze stejnojmenného alba, a to hlavně díky výrazné skočné melodii, kterou obsahuje. Potom je na řadě česky zpívaná “Báchorka”, vzniklá v kooperaci s Mírou Horejskem, zpěvákem brněnské blackové skupiny Asgard. Jeden by myslel, že je to taky nový výtvor, rafinovaně ukrytý mezi ty různé “bonusy”, ale ve skutečnosti jde zase “jen” o novou aranž a nový text starší skladby. Důležité však je, že to není vůbec špatné.

Tracklist pokračuje dvěma covery – s “Black Wings of Death” se vracíme na album z roku 2010, přičemž původně jde o výtvor Running Wild, což znalý fanoušek může snadno dešifrovat z výrazně odlišného způsobu hraní kytar, který německou pirátsko-power metalovou legendu výtečně imituje. Musím ale říct, že sem mi Vlčákův growl úplně nesedl. Odehráno je to ovšem skvěle. Potom je to “Posedlá” od Törr z už dvě desetiletí starého debutového alba “Armageddon”. Svou troškou do zde mlýna přispěl (dnes už hodně) bývalý kytarista Šakal (možná se pletu, ale sázel bych hlavně na ta velmi výrazná kytarová sólíčka, které se přeci jen poněkud vymykají obvyklé tvorbě Panychidy :)). Tady znalostí originálu nedisponuji, takže k provedení nemám výhrady. Musela to být moc pěkná sypačka z úsvitu black metalových dní.

Panychida

Celé EP je zakončeno dvěma živými nahrávkami, které podle tracklistu vznikly na festivalu Phantoms of Pilsen V, tedy koncem loňského října. Celkem k nim není moc co říct, snad jen, že zvukově jsou zachyceny dost kvalitně. Na druhou stranu není moc slyšet publikum, takže těžko mluvit o nějaké “atmosféře”. V podstatě by se to dalo vydávat i za nějakou tu trochu méně kvalitní studiovou nahrávku, nebýt pár Vlčákových vět a slabě slyšitelného aplausu vždy na začátku a na konci.

Sečteno a podtrženo, tohle se povedlo. U mě má sice “Woodland Journey” menší škraloup v podobě zbytečně zařazených položek v tracklistu, ale i každá ta “zbytečná” je stejně dostatečně kvalitní a navíc, jak jsem už psal, určitě to někomu naopak přijde vhod. No, a pokud dojde na hodnocení toho zbytku, tak můžu jenom sypat z rukávu nejrůznější superlativy. Na naší scéně patří Panychida ke špičce, a když na to přijde, nemusela by se ztratit ani ve světě, pokud bude pokračovat nadále v podobném duchu.


Další názory:

Těžko říct, jakým způsobem se vlastně na “Woodland Journey” dívat, jelikož spíš než klasické EP je to obyčejná best-of kompilačka, akorát s o něco větší výpovědní hodnotou, než bývá zvykem. Nejde mi ani tak o samotnou hudbu, protože ta je samozřejmě skvělá, neboť Panychida prostě umí, jak nejpozději ukázala předcházející deska “Měsíc, les, bílý sníh ~ Moon, Forest, Blinding Snow”. Z mého pohledu ty nejzajímavější položky “Woodland Journey” jsou hned ty první tři, čili “Three Pillars”, “Rod Havrana” a “Return from the Woodland Journey”, jelikož se jedná o zcela nové skladby, tudíž není divu, že právě jim se vyplatí věnovat největší pozornost. Zejména druhá jmenovaná “Rod Havrana” s pidi příspěvkem samotného HoestaTaake (přiznám se, že jsem musel dlouho pátrat, než jsem to jeho “ugh” konečně zaslechl (smích)) se velmi povedla. Jedná se velmi kvalitní pagan black metal, což sice platí i o těch následujících položkách tracklistu, avšak člověku, který jako já ze zásady pohrdá čímkoliv, co není klasická dlouhohrající deska, trochu kalí úsudek fakt, že se jedná o znovunahrané verze starších songů, nijak nezměněné (maximálně přetextované) písničky z posledního alba, covery a živáky. Jak ale říkám, čistě po hudební stránce je to jinak velmi dobré. Suma sumárum, dejme tomu za sedm.
H.


Abigail Williams – Becoming

Abigail Williams - Becoming
Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 24.1.2012
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Ascension Sickness
02. Radiance
03. Elestial
04. Infinite Fields of Mind
05. Three Days of Darkness
06. Beyond the Veil

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Jméno Abigail Williams registruji již delší čas, vlastně od té doby, co se na scéně objevilo někdy v roce 2006 s prvním EP “Legend”, které jsem sice neposlouchal, ale jejich o dvě léta mladší první desku “In the Shadows of a Thousand Suns” jsem si už sehnal, dal jí nějaký ten svůj jakýsi odborný posudek a došel k názoru, že je to víc špatné než dobré. S americkým black metalem je naneštěstí ta potíž, že buď se jedná o opravdu skvělou, mnohdy i výjimečnou záležitost, nebo (a to většinou) jde o nepříliš povedené tuctovky bez výraznějších schopností tvořit nějakou hlubší muziku. A přesně to byl bohužel případ Abigail Williams na “In the Shadows of a Thousand Suns”, kde skupina předvedla naprosto tuctový symfonický black metal – muzika přesně toho typu, že ji člověk zapne, poslechne, v polovině vypne a podruhé již nikdy nepustí. A tehdy se stalo, že jsem Abigail Williams přestal věnovat svou ctěnou pozornost, pročež mne druhá řadovka “In the Absence of Light” kompletně minula…

V našem napínavém příběhu se nyní posuňme na přelom letopočtů 2011 a 2012, kdy veliký a mocný H. právě sedí ve svém prohnilém doupěti a láme si svou mozkovnu s každoměsíčním problémem, kterému redaktorovi vnutit jakou recenzi. Náhoda tomu asi chtěla, že mezi těmito recenzemi figurují i Abigail Williams a jejich čerstvě třetí deska s názvem “Becoming”. Jenže ouha, jaká to nestoudnost, on je nikdo z četné obce redaktorské nechce! Inu, co se dá dělat, hrdinný H. chrabře přijímá hozenou rukavici, sám si bere recenzi na svá bedra a v očekávání dalšího průměrného klávesové blekmetlu mačká onen knoflík nejhrozivější – PLAY!

Ale nyní už vážně, panstvo. Díky předchozí nepříliš pozitivní zkušenosti s hudbou Abigail Williams se mi do poslechu “Becoming” opravdu příliš nechtělo. Avšak o to příjemnější bylo zjištění, co je deska v jádru zač, když jsem se k onomu poslechu po nějakém tom menším otálení odhodlal. Kapela totiž zcela zjevně od zmiňovaného debutu urazila za těch pár let mnoho a mnoho kilometrů po své hudební cestě, až v roce 2012 doputovala do končin, jež s krajinou, v níž se Abigail Williams pohybovali v roce 2008, má společného jen to nejnutnější minimum, které je tak minimální, až se o nějaké podobnosti dá hovořit jen stěží.

Oním zmiňovaným nejnutnějším minimem, které se v muzice Abigail Williams i přes jasně nepřeslechnutelný posun udrželo, je to, že skupina své hudební snažení stále staví na black metalovém základu. Nyní už však dočista zapomeňte na přídavná jména jako “symfonický” nebo “klávesový” a na jejich místo dosaďte přídomky jako “atmosférický” či dokonce svým způsobem (přece jen lze zrovna s touto škatulkou zacházet dosti volně – už jen díky její povaze) “progresivní”.

Nějakou tu změnu již značí letmý pohled na tracklist. “Becoming” má ze všech tří desek nejmenší počet skladeb, ale nejdelší hrací délku, přičemž nejdelší píseň s přehledem přesahuje hranici 17 minut, což už je, jak jistě sami uznáte, vcelku nálož. Abigail Williams se vskutku pustili do mnohem rozsáhlejších a strukturovanějších kompozic, které už by se daly nazvat hudebními odysseami. Já osobně pod tímto pojmenováním obecně chápu velmi dlouhé skladby spíše pomalejšího (možná by se dalo říct až majestátnějšího) tempa s neskutečně silnou atmosférou. A přesně to je definice, která na celou šestici písní z “Becoming” sedí jak ulitá.

V tom, co Abigail Williams na své novince předvádějí, by se vcelku lehko daly najít jisté společné vztyčné body s jistými veličinami zámořské žánrové scény. Některé pasáže nemají daleko k poslední dobou velice oblíbeným introvertním farmářům Wolves in the Throne Room, jinde jako by vykukovali feťáci Nachtmystium zbavení drogové závislosti, čili bez té jejich charakteristické psychedeličnosti, jíž na posledních dvou opusech dovedli téměř k dokonalosti. Jiné momenty by zas způsobem, jakým Abigail Williams přes sebe překládají rozmanité hudební vrstvy široké palety emocí, mohly připomenout portlandské náladotvůrce Agalloch, avšak bez onoho těžce uchopitelného mlhavého přírodního oparu. Naštěstí ale Abigail Williams ani jednu ze zmíněných kapel, ani žádnou další vyloženě nekopírují, pouze v některých případech používají obdobné vyjadřovací prostředky, ale do jisté míry stále zůstávají dostatečně sví, což je nutno ocenit.

Nesporná výhoda “Becoming” je v tom, že neustále roste po všech stránkách a do všech směrů. Roste s každým dalším poslechem, roste v průběhu své délky v rámci jednoho poslechu, ale dokonce roste i každá samotná kompozice zvlášť, čím více spěje ke svému konci. Jsou to právě závěry každé z pěti skladeb (nebudeme-li mezihru “Three Days of Darkness” počítat jako regulérní věc), které patří mezi vrcholy celé desky. Ale vezměme to popořadě. Síla těch songů je v tom, že prostě a jednoduše mají tu moc vtáhnout posluchače do svých útrob. V průběhu každého z nich se vystřídá přehršel různých nálad, temp, barev i chutí, což ve výsledku dává dohromady vskutku pestrou mozaiku, jež se však ani na vteřinku nezačne drolit do pouhé kompilace odlišných nápadů. Naopak, vše působí až překvapivě semknutě, uvážíme-li fakt, že se Abigail Williams v rámci jednoho kousku pohybují od výbuchů agrese, přes střední chytlavější pasáže až k ponurým atmosférám v předlouhých instrumentálních plochách, nezřídka až k vyloženě hypnotickým uhrančivým momentům, jež člověka dostanou na kolena. Vrcholem celého snažení kapely je pak již jednou zmiňovaná nejdelší a zároveň závěrečná a cellem okořeněná “Beyond the Veil”, která ve svých 17 a půl minutách ukrývá mimo jiné jednu nádhernou pasáž, která jako by vypadla ze soundtracku ke kultovnímu snímku “Poslední mohykán”. Věřte mi, že zde si své choutky ukojí i opravdu nároční posluchači. Celkově opravdu velmi výtečná deska!


Lucifer – Phosphoros

Lucifer - Phosphoros
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.8.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Phosphoros II
02. The Return ov Hannibal
03. Immortal
04. Grunwald
05. Walls ov Uruk
06. Krkonošské lesy

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Lucifer

Budeme-li předpokládat, že by měla recenze začínat nějakou tou úvodní omáčkou o tom, co je ta daná kapela vlastně zač, kolik toho nahrála a co všechno za dobu svého působení zvládla, nebyl by ten úvod v případě Lucifer příliš dlouhý, neboť se jedná o vcelku nedávno začnuvší smečku ze severočeských Semil, přičemž “Phosphoros” je jejím prvním počinem (respektive přesněji řečeno demosnímkem) vůbec. Inu, pojďme na to…

Čistě osobním empirickým pozorováním jsem postupem času v průběhu mnoha let dospěl k názoru, že black metal, ačkoliv se na první pohled tváří jako neortodoxnější a nejkonzervativnější žánr, je vlastně zcela paradoxně žánr ten úplně nejrozmanitější, který jde smíchat úplně se vším a pod nímž se skrývá obrovské množství opravdu vizionářských formací. Na druhou stranu ale (a to je ostatně ten důvod, proč se většina lidí na black metal dívá a priori skrz prsty, avšak nutno dodat, že z určitého úhlu pohledu se mnohdy není moc co divit) nese nálepku black metal i velká spousta opravdových debilit, jež pod praporem samozvaného trve páchají hudební žumpu nulové umělecké hodnoty (čest oněm trve výjimkám!). A co si budeme povídat, zpravidla podobné kraviny vznikají v době, kdy ještě hudebníkům není něco-cet, nýbrž něco-náct. Každopádně takové věci ubírají celému stylu na kreditu. Tím vším chci vlastně trochu kostrbatější oklikou říct, že když mi v přehrávači přistála nahrávka od kapely, jejíž členové se věkově pohybují pod 20 let a která se zároveň na první pohled tváří jako čistokrevná podoba black metalu, moc se mi do poslechu nechtělo, neboť jsem očekával nějakou podobnou prasárnu v polohách spíše neposlouchatelných než poslouchatelných. Snad vás ale nebudu moc natahovat, když řeknu, že v jistých případech se stane, že se očekávání něčeho negativního ukážou být lichá.

Doufám, že všem z vás došlo, že ona nevinná poznámka obsažená v poslední větě předcházejícího odstavce byla mířená právě na Lucifer a jejich téměř půlhodinový počin “Phosphoros”. Ono přestože se tahle záležitost z dálky tváří velmi podezřele – demo, mladá kapela, žánrové zařazení, trochu klišé jméno -, ve výsledku to není vůbec marná věc. Ano, máme tu sice stále dočinění s black metalem klasického střihu, s čímž bych také problém neměl, spíše jsem se trochu obával o jeho provedení, což je právě to nejdůležitější, oč tu běží, avšak ono provedení v podání Lucifer je až překvapivě vkusné a vlastně i do jisté míry opravdu dobré…

Ale nyní už se na to podívejme opravdu konkrétně. O zvuku se příliš nemá cenu bavit, neboť na první demáč přece jen nelze tak úplně uplatňovat nejvyšší technické nároky, tím spíše, že se jedná o black metal, u něhož si člověk nemůže být jistý, jestli špatný zvuk není čistě náhodou uměleckým záměrem. U “Phosphoros” je sound řekněme undergroundovějšího ražení, avšak není to nějaký extrémní kanál, v tomto ohledu je to v pohodě poslouchatelné i pro ucho nenavyklé podzemní produkci. Nějaké rezervy v tomto ohledu jistě jsou (například kopáky jsou dosti zastrčené, což už lze asi jen těžko považovat za umělecký záměr), ale v rámci mezi i možností je “Phosphoros” i po zvukové stránce bezproblémová záležitost.

O poznání více než technické okolnosti a zvuk mne ovšem zajímají samotné skladby (protože jak praví další empirická zkušenost, i se zpraseným zvukem se dají točit skvosty a naopak skvělý zvuk naopak mnohdy alba pohřbívá). I po stránce kompozičních schopností a vytvořené atmosféry si však Lucifer nezaslouží nic jiného pochvalu, jelikož se jim (a teď už jsem se konečně dokopal k tomu, že to říkám na plnou hubu) povedlo stvořit šestici skladeb, která je po většinu hracího času velice dobrá, v některých momentech až výborná. Určitě se vyplatí zdůraznit, že všechny písně jsou pěkně čitelné a mezi sebou velmi dobře rozlišitelné, což u začínajících black metalových kapel rozhodně nebývá samozřejmostí.

Hned úvodní “Phosphoros II” patří k těm výraznějším kusům. Lucifer v ní sice s přehledem střídají klepací pasáže se středním tempem, ale v nepříliš omračujícím schématu, což ovšem ve výsledku nevadí, protože jim to hned od začátku funguje. Po bezmála dvou minutách se navíc spustí vydařený kousek s bez přehánění skvělými vyhrávkami, gradující ve výtečném kytarovém sólu. A jak se později ukáže, právě sóla jsou jednou z nejsilnějších zbraní Lucifer (a to v black metalu není zrovna běžné).

Naopak druhá “Return ov Hannibal” je trochu slabší, ne vyloženě špatná, ale trochu ji sráží až přílišná a zbytečná snaha omílat pouhé dva motivy – hlavní riff ve středním tempu a rychlý refrén. To mi přijde docela škoda, protože dle mého názoru šlo i z této skladby vyždímat více. Sólo je však opět velmi dobré. Oproti tomu následující “Immortal” tím, na co dojíždí “Return ov Hannibal”, netrpí vůbec a jedná se možná o nejpestřejší písničku “Phosphoros” s mnoha zvraty, mezi nimiž nechybí ani příjemně melodičtější pasáž ve středu kompozice.

Poklidné intro otevírá druhou polovinu “Phosphoros” a zároveň čtvrtou skladbu “Grunwald”, člověka zde asi i překvapí využití ženského vokálu. Jeden z kolegů mi sice tvrdil, že falešného, ale já osobně mám v uších takříkajíc nasráno, tudíž s tím nějak výrazný problém nemám (na rozdíl od vokálu v písni následující, ale o tom až za chvíli). Každopádně má “Grunwald” jednu z nejpovedenějších kytarových linek dema a v opozici ke klidnému intru dosti rychlé tempo, jež žene song kupředu s pěknou razancí.

Dosti rozporuplným počinem je předposlední “Walls ov Uruk”. Hudebně se mi píseň líbí a obsahuje i velmi zajímavé momenty, ale nehorázně ji táhne dolů opravdu velice odstrašující čistý vokál, který je moc i na mé ušní ústrojí, v němž je, jak známo, nasráno. Je to škoda, neboť jinak “Walls ov Uruk” špatná také není a ono problematické pění se tam objevuje všehovšudy tuším dvakrát, ale celkově to skladbu sráží na kolena. Tohle je podle mě největší (a asi i jediný opravdový) přehmat “Phosphoros”. Náladu trochu vyspraví alespoň opět povedené sólíčko – tahle disciplína Lucifer evidentně jde sama od sebe.

Závěr se nese v jediné česky zpívané kompozici “Krkonošské lesy”, jíž oba dva kolegové pode mnou zcela po právu vyzdvihují jako absolutní vrchol “Phosphoros” – a já se k nim chtě nechtě musím přidat, protože tenhle vál se prostě povedl na výbornou. Česká lyrika – výtečná, atmosféra – taktéž a ještě víc. Sice se opět jedná o monotónnější věc, ale to je v jistých případech naopak výhoda – a právě tohle ten případ je. Jestli v někom při poslechu předchozích písniček hlodaly pochybnosti, nejpozději “Krkonošské lesy” ho zlomit musí, neboť se jedná o skladbu natolik kvalitní, že se může zcela bez problému měřit i s produkcí mnohem zkušenějších skupin. Atmosféra jak prase!

Jak již bylo jednou zmíněno v první polovině recenze, “Phosphoros” je až překvapivě slušné. Dva o trochu slabší (ale ne neposlouchatelné) kusy jsou vyváženy třemi dobrými a jedním velmi skvělým songem. Ne, že by Lucifer neměli ještě na čem pracovat a co zlepšovat, ale to nic nemění na tom, že “Phosphoros” ukazuje, že rozhodně mají velký potenciál a že se jedná o příslib do budoucna. Pokud to kapela za rok či dva nezabalí (což je u mnoha mladých a potencionálně slibných skupin bohužel dost častý jev, že elán brzy vyprchá), věřím, že mají šanci vypustit do světa i desku, která bude vážně ničit. Českou demo-BM scénu se snažím sledovat relativně zodpovědně, ale nepamatuji, že by mě za posledních pár roků nějaký demáč zaujal více než “Phosphoros”. A to myslím hovoří samo za sebe.


Další názory:

Nebudu lhát. Když na mi H. sdělil, že přijal žádost o recenzi bandy sotva zletilých black metalistů, nasadil jsem dost útrpný výraz v očekávání další hromádky do not převedeného hnoje. Po nějakém týdnu ve společnosti dema s názvem “Phophoros” však beru své neuvážené předsudky zpět a pokorně se za ně omlouvám. On je to totiž vzato kolem a kolem vlastně dost slušný materiál. Přehlédnu-li klasické dětské nemoci prvotních počinů mladých kapel, je tu šest skladeb, z nichž žádná nenutí prchnout k osvědčenému interpretovi a naopak všechny do jedné obsahují nějaký ten zajímavý moment. Samozřejmě, výhrady se najdou. Nemůžu nechat bez povšimnutí třeba za uši tahající duet na počátku skladby “Grunwald” nebo trochu ubíjející opakování jednoho motivu, zvláště patrné v “Návratu Hannibalově” a trochu i v titulní skladbě “Phosphoros II”. Co se mi naopak líbí velice, to jsou vkusné přechody mezi jednotlivými pasážemi skladby nebo zpěvákův vokál (a to prosím i co se týče frázování!). Stranou však nezůstávají ani slušné kytarové vyhrávky, některé riffy a především bicí party, které místy dovedou strčit do kapsy i daleko zaběhlejší žánrově příbuzné spolky. To vše zabaleno do zvuku, který sice napovídá, že se nahrávce nedostalo péče prvotřídního studia, ale na druhou stranu jsem si nevšiml, že by některý z nástrojů nepatřičně vyčníval nad ostatní nebo naopak mezi ostatními zanikal. A vrchol dema? Favority mám dva. Na případném plnohodnotném albu by se rozhodně měla objevit nejen chytlavá hitovka “Grunwald”, ale především závěrečná a česky zpívaná skladba “Krkonošské lesy”, která mi upřímně vyrazila dech. Tak dobrou věc jsem skutečně nečekal a mohu ji s čistým svědomím doporučit! Demo “Phophoros” je dle mého jasným důkazem, že v Lucifer dřímá potenciál, který o sobě zatím dává vědět jen místy, nicméně předestírá slibnou budoucnost. Doufám, že o Lucifer neslyšíme naposledy…
Ježura

Jaké požadavky může recenzent mít na demo nedávno vzniklé kapely složené z mladých muzikantů? Je vůči nim spravedlivé hodnotit jejich tvorbu v konkurenci zkušených kapel? Tyto otázky jsem si musel odpovědět ještě před tím, než jsem začal poslouchat “Phosphoros”, první demo black metalistů Lucifer. Kapela umožnila stažení nahrávky pomocí Bandcampu (kéž by takových bylo víc), a tak jsem dlouho neváhal a pustil se do poslouchání. A byl jsem příjmně překvapen. Prvotně mě zaujal zvuk. Nevím jak vy, ale já bych od prvního dema čekal shluk neidentifikovatelných zvuků a ne takřka profesionální produkci. Jistě by neuškodily lehké kosmetické úpravy (na ozvučení nejvíce ze všech nástrojů dojíždějí bicí, které znějí plechově a navíc jsou dost utopené), ale jako celek není zvuk “Phosphoros” vůbec špatný. Druhou stránkou je technická zručnost muzikantů a i zde Lucifer prošli na výbornou. Vyzdvihnout musím skvělou baskytaru a zpěv, který jako by opravdu patřil samotnému Luciferovi. A nakonec to nejdůležitější – schopnost psát dobré skladby. I tu zde najdeme. “Phosphoros” mě baví již několik (možná dokonce několik desítek) poslechů a nejspíš dlouho nepřestane. Všech šest skladeb odsýpá příjemným tempem a v každé je co poslouchat. Jednou je to povedené sólo, jindy zase nevšední čistý zpěv. Naprostým vrcholem je ovšem závěrečná “Krkonošské lesy”, která oplývá mimo jiné i skvělým českým textem. A tak abych odpověděl na úvodní otázku: běžně bych první demo hodnotil shovívavěji, pokud jde ovšem o Lucifer, snadno si můžu dovolit mít stejné nároky jako na alba zavedených kapel.
Zajus


Taranis – Kingdom

Taranis - Kingdom
Země: Maďarsko
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 1.1.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Storm
02. Dominion
03. Glory
04. Origin

Hodnocení:
Zajus – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
bandcamp

Není náhodou, že předmět mé dnešní recenze pochází z Maďarska. V poslední době zjišťuji, že v této zemi vzniká značné množství kvalitní hudby a já tak při svých toulkách internetem za neznámými kapelami vždy zpozorním, když narazím na tvorbu maďarských hudebníků. Na Taranis jsem narazil úplnou náhodou a po zjištění, že recenze, která o albu pojednávala, je (překvapivě) maďarsky, jsem se chystal okno prohlížeče zavřít. Nakonec jsem však recenzi jen zběžně prolétl a můj zrak utkvěl na několika zmínkách o Thy Catafalque, jediných známých slovech v záplavě nesmyslného jazyka. Vydal jsem se tedy zkoumat, co jsou neznámí Taranis zač, a narazil na zajímavé informace. Taranis totiž není kapela, nýbrž sólový projekt jistého Attily Bakose. Ten se mimo hudby několika vlastních kapel podílel také na nahrávání posledních dvou alb již zmíněných Thy Catafalque (které máme zde v redakci Sicmaggotu ve velké oblibě), a to jako autor všech čistých zpěvů. Rozhodl jsem se tedy zkoumat dál.

Taranis, tehdy ještě ve dvoučlenné sestavě, nahráli první demo v roce 2000. Hned po něm se kapela rozpadla. Attila Bakos však ještě v témže roce napsal skladby pro připravované debutové album. Tyto skladby čekaly dlouhých jedenáct let, než byly nahrány a posléze vydány pod názvem “Kingdom”. Dohromady jde o pouhé čtyři kompozice v celkové délce zlehka přesahující čtyřicet minut, skladby samotné jsou tak poměrně dlouhé. Ač není jejich žánrové zařazení zcela jednoduché, největším vlivem je zde jistě symfonický black metal spolu s epickým power metalem. Zásadní roli na “Kingdom” hrají klávesy, které vytváří atmosféru a mnohdy jsou mnohem důležitější než kytary. I ty ovšem svůj prostor dostanou (zejména v tvrdších momentech) a Bakos se zde ukáže jako autor velmi chytlavých riffů. Album také nezapře vlivy folkové hudby, až na výjimky (například píšťaly v závěrečné “Origin”) je to ovšem spíše v nenápadných náznacích a používání tradičních folkových nástrojů se zde nekoná.

Tím prvním, co vás na “Kingdom” přirozeně musí zaujmout, jsou vokály. Stejně jako o vše ostatní na albu se o ně staral Bakos sám. Vybaven znalostí hudby Thy Catafalque jsem si myslel, že mě nemohou ničím překvapit, jenže opak byl pravdou. Jeho čistý zpěv je fantastický, Bakos si zde užívá tvůrčí volnosti a pouští se do mnoha poloh, v nichž jsem ho nikdy neslyšel. Skvělý je zejména jeho téměř operní zpěv, který využívá například na konci první skladby “Storm”. Jenže tím jeho repertoár nekončí. Ukazuje se totiž, že je schopen i skvělého growlingu a všelijakých black metalových skřeků. Po vokální stránce je tak “Kingdom” zatím nejlepší letošní album a už jen proto si zaslouží pozornost. Texty jsou kompletně v angličtině a ve své podstatě jde o velmi jednoduché (co se formy týče) rýmovačky. To jim ovšem neubírá na kvalitě, a tak je můžu doporučit k hlubšímu nastudování.

Již od úvodních poslechů je znát, že Attila Bakos je muž na svém místě a tvorbu “Kingdom” měl plně pod kontrolou. Album zní jednotně, svůj zvuk nezapře v žádné ze skladeb a vy tak dobře víte, co posloucháte. Zároveň je však dostatečně rozmanité, aby nenudilo, a jednotlivé skladby dost kvalitní, aby zaujaly samy o sobě bez nutnosti pouštět si celé album. O produkci se staral autor sám a ani v tomto ohledu mu nelze nic vyčítat. Jedním z nejkrásnějších uměleckých prvků je kontrast a právě na něm je “Kingdom” postavené. V každé ze čtyř skladeb nalezneme jak tvrdé metalové momenty, tak i progresivnější části, které mohou být epické a intenzivní, stejně jako uklidňující a melancholické. Největší zásluhu na kvalitách alba má samozřejmě fakt, že je skvěle napsané. Bez výborných vokálů by ovšem nemohlo fungovat. Vzhledem k tomu, že se Attila Bakos rozhodl plně věnovat sólové kariéře na úkor svého působení v Thy Catafalque, věřím, že se Taranis brzy ohlásí s novým materiálem. Nezapomínejme, že “Kingdom” vzniklo před jedenácti lety v době, kdy Bakos s tvořením hudby teprve začínal. Spolu s nově získanými zkušenostmi by tak Attila mohl stvořit skutečný klenot. Tentokrát ode mě dostane “jen” 8,5 bodu.


Další názory:

Stačilo mi, aby kolega jenom zmínil souvislost s maďarským klenotem Thy Catafalque, a o minutu později už jsem “Kingdom” intenzivně sháněl. Taranis sice na hudební genialitu Tamáse Kátaie nemá ani zdaleka, ale to nevadí, ono by to vlastně bylo i nefér oba projekty porovnávat, neboť Attila Bakos, který se na posledních dvou deskách Thy Catafalque podílel jako hostující vokalista, tvoří s Taranis přece jenom diametrálně odlišnou hudbu. “Kingdom” se nese spíše ve vodách melodického black metalu s epickou atmosférou. Na ploše čtyř delších skladeb Attila rozehrává napínavou hru s mnoha zvraty, vypomáhá si rozmanitostí temp a nálad, vkusnými a nevtíravými klávesovými plochami a v neposlední řadě také výtečným vokálním projevem (což ale znalci “Rengeteg” a “Róka hasa rádió” jistě budou brát jako samozřejmost). “Kingdom” balancuje na hraně mezi klasickým black metalem (v některých momentech nechybí rychlé sypačky a charakteristický řev) a jeho symfonickou odnoží (všudypřítomné klávesy), ale v konečném důsledku není ani jedno a to je jeho výhodou. Abych to zestručnil, výsledkem je velice příjemná deska, která člověka s ubíhajícím časem baví stále víc. Řekněme, že se jedná o velice povedený materiál, v němž si to své najdou příznivci třeba takových Summoning nebo Falkenbach.
H.


Al-namrood – Kitab al-awthan

Al-namrood - Kitab al-awthan
Země: Saúdská Arábie
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.1.2012
Label: Shaytan Productions

Tracklist:
01. Mirath al shar
02. Min trab al jahel
03. Hayat al khlood
04. Ashab al aika
05. Al quam, hakem al huroob
06. Kiram al mataia
07. Ez al mulook
08. Bani la’em
09. Wa ma kan lil sufha entisar

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi se nebudeme přít, když prohlásím, že existují kapely, které vás prostě zaujmou nějakými nehudebními okolnostmi mnohem dřív, než máte vůbec možnost slyšet a posoudit ty hudební okolnosti. Stejně tak se se mnou jistě nebude nikdo hádat, když dále prohlásím, že Al-namrood jsou dozajista jednou z takových skupin. A pro nezasvěcené samozřejmě ihned dodám, jaké ty nehudební okolnosti to v tomto případě jsou – Al-namrood ke vzbuzení pozornosti stačí jen jejich původ. Kdo už podle jména tipuje nějakou těžkou exotiku, má pravdu, aneb položme si otázku, kolik black metalových kapel znáte ze Saudské Arábie? Co black metalových, kolik jich znáte jen metalových? Anebo rovnou ze všech žánrů? Moc jich asi nebude, ale to je vcelku normální, přece jenom se s muzikou z takové země člověk nesetkává zrovna běžně. Jak ale Al-namrood – kteří jsou asi tím nejznámějším místním metalovým uskupením, jež navíc docela solidně prorazilo minimálně na starý kontinent (sehnat jejich CDčka i u nás není zas takový problém) – dokazují, i na rozpáleném písku Arabského poloostrova lze nejenže tvořit hudbu těch nejextrémnějších odnoží, ale tvořit ji i kvalitně.

Což o to, pokud by Al-namrood hoblovali nějaký klasický druh black metalu, dejme tomu třeba norského typu, asi by to málokoho zajímalo, zvlášť u nás v Evropě. Možná, že pár lidí by se na to podívalo, jelikož by je asi zajímala ta Saudská Arábie, ale tím by to také skončilo. Naštěstí tomu tak ale není – to největší kouzlo Al-namrood totiž spočívá v tom, že se v jejich hudbě místo původu projevuje více než hodně. Že bychom tedy měli co dočinění s black metalem s vlivy arabské hudby, orientální atmosférou atp.? Ano, přesně tak to je! A nutno dodat, že jenom tohle vlastně do jisté míry úplně stačí.

“Kitab al-awthan”, celkově třetí deska Al-namrood, v tomto ohledu není moc jiná, neboť onen základ, jímž je právě kombinace orientální atmosféry Blízkého východu a používání arabských stupnic s black metalem, zůstává stejný, čili jistě můžeme prohlásit, že kdo měl tu čest s “Astfhl al tha’r” nebo “Estorat taghoot” a líbilo se mu to, tomu jistě zachutná i “Kitab al-awthan”. Pokud se však na hudební výrazivo novinky podíváme trochu hlouběji, jisté rozdíly lze zcela jasně vypozorovat. Oproti agresivnímu “Estorat taghoot”, který byl povětšinou postavený na zběsilé rychlosti s arabskými melodiemi, “Kitab al-awthan” trochu zvolňuje tempo a dává ještě o něco více vyniknout právě arabským motivům, což je ovšem v případě Al-namrood krok více než logický, uvědomíme-li si fakt, že právě tohle je to, co je vyčleňuje z davu. V porovnání s debutem “Astfhl al tha’r” je pak novinka zase o poznání bohatší co do orientálním prvků a také velmi výrazně na vyšší úrovni co do zvuku. Zatímco tři roky zpátky byla “Astfhl al tha’r” ještě docela garážovina, “Kitab al-awthan” má produkci opravdu profesionální, čitelnou, sytou, stravitelnou i pro lidi, kteří nejsou zvyklí poslouchat nějaké podzemní peklo.

Probírat se jednotlivými songy dle mého skromného názoru nemá cenu. Po epickém intru “Mirath al shar” zbytek desky ubíhá téměř bez výjimky tak, jak již bylo naznačeno výše – čekat můžete black metal střední rychlosti s výraznou orientální atmosférou, sem tam se do písniček vkrade nějaká ta menší sypanice (třebas “Al quam, hakem al huroob” dost šlape), občas nějaká ta čistě folklórní pasáž (například “Min trab al jahel” nebo “Ashab al aika”), ale to jsou v konečném důsledku věci v rámci celku v podstatě nepodstatné, jinak je totiž většina “Kitab al-awthan” trochu jednotvárná. Obrovská výhoda Al-namrood je právě ten jejich netradiční zvuk a nesporná originalita, ale jak se ukazuje, v jistém slova smyslu je to i jejich slabina, jelikož vsázejí jenom na ni. Tady trochu black metalu, semhle trochu orientu, támhle trochu Arábie a ejhle, máme desku. Poprvé, podruhé, potřetí. Dobré to je, ba dokonce výborné a rozhodně to stojí za poslech, protože něco podobného jen těžko uslyšíte jinde, ale kvůli menší jednotvárnosti “Kitab al-awthan” ztrácí body. Ale nutno uznat, že i předchozí dvě alba s tímhle měla trochu problém. Jinak muzika sama o sobě je vážně skvělá, o tom není pochyb.


Další názory:

S Al-namrood jsem se poprvé setkal v roce 2010 na albu “Estorat taghoot” a nijak zvlášť si s nimi neporozuměl. Rozhodně jsem jejich hudbu nepovažoval za špatnou. Naopak měla prvky, které mi jindy imponují, jenže mě jako celek nebavila, nedokázal jsem poslechnout celé album v kuse. Od “Kitab al-awthan” jsem tak neočekával žádné zázraky, a žádné zázraky se také nestaly. Al-namrood, jak ostatně již zdůraznil kolega nade mnou, se na novém albu ještě více zaměřují směrem k orientálním vlivům. To by samo o sobě bylo jistě dobré, protože to byla právě exotičnost, která mě na nich zaujala. Jenže já se nemohu zbavit dojmu, že to Al-namrood odflákli, že skladby měly zrát ještě o něco déle. Po několika posleších si nevybavuji jediný výraznější riff či vokální linku. Naopak mi v hlavě uvízlo několik hudebních nástrojů, které ani nedokážu pojmenovat a které nejpozději při pátém poslechu začnou znít otravně. Nemůžu se zbavit dojmu, že jsem album nepochopil, že má své skryté kvality a jen mi je odmítá ukázat. Tak či tak jde o zajímavou hudbu, která si zaslouží dostat příležitost. Třeba vám sedne lépe než mně.
Zajus