Archiv štítku: black metal

Emyn Muil – Túrin Turambar Dagnir Glaurunga

Emyn Muil - Túrin Turambar Dagnir Glaurunga
Země: Itálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: leden 2013
Label: Nartum Music Projects

Tracklist:
01. Túrin Son of Húrin
02. Aure Entuluva
03. Arise in Gondolin
04. Mîm’s Betrayal
05. Dark Riots from Angband
06. Gurthang
07. Path of the Doomed
08. The Sack of Nargothrond
09. Death of Glaurung
10. Hail to the Black Sword
11. When Beren Met Lúthien

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

“Pak Túrina zvedli a viděli, že se jeho meč zlomil. Tak pominulo vše, co mu patřilo. Mnoho rukou usilovně sbíralo dříví; vysoko je navršili, zapálili velký oheň a zničili drakovo tělo, až z něho zbyl jen černý popel a kosti roztlučené na prach, a na spáleništi už nikdy nic nevyrostlo. Túrina však uložili do vysoké mohyly tam, kde padl, a vedle něj úlomky Gurthangu. Když bylo dokonáno a elfští i lidští pěvci zapěli žalozpěv vyprávějící o Turambarově udatnosti a o kráse Níniel, přinesli velký šedý kámen a postavili na mohylu. Elfové na něj doriathskými runami vytesali:

TÚRIN TURAMBAR DAGNIR GLAURUNGA”

Odpusťte mi prosím tento rozmáchlý knižní úvod, ale nic menšího než vpravdě biblickou citaci si tato “nejdelší z beleriandských pověstí” nezaslouží. Neboť pro mě, a to mi praktikující věřící budou muset odpustit, je Tolkienův “Silmarillion” jakousi obdobou Písma svatého, byť ve smyšlené zemi. Konkrétně tento rozšířený úryvek tedy nepochází přímo z originálu “Silmarillion”, nýbrž z českého překladu knihy “Húrinovy děti” (2007, Argo). Tragickým a epicky rozmáchlým příběhem Túrina Turambara jsem však nebyl zdaleka pohlcen já, ale též italský hudebník Saverio Giove, který se jej jal rovnou zhudebnit.

Zvolené jméno projektu Emyn Muil sice přímo s Túrinem nekoresponduje (jde o pohoří z “Pána prstenů”), zato však ihned evokuje nijak nezastíranou inspiraci Tolkienem. Žánrová škatulka epic black metal zase neomylně nazačuje, že jedním z muzikálních předobrazů jsou Summoning z Rakouska. Kdo Summoning nezná a má aspoň trochu kladný vztah k black metalu a hudební epičnosti, ten by si měl svou neznalosti ihned doplnit. Znalci, kterých je doufám většina, si při troše fantazie mohou povšimnout jisté tvarové podobnosti mezi logy obou kapel.

Především jde ale o samotnou tvorbu. Zde můžu s klidem prohlásit, že od dob australských Kinstrife & Blood jsem kapelu natolik dokonale podobnou svým geniálním vzorům nezaregistroval. A to přesto, že se o jejich hledání intenzivně snažím. Hudební podobnost je někdy brána jako negativní známka neoriginality a nedostatku tvůrčí invence, nicméně styl, jaký Summoning svými alby od roku 1995 nastolili, je natolik fantastický, že jsem naopak velmi žádostiv takové muziky, která by rozšířila omezenou množinu materiálu k poslechu. Letos během jara ji konečně po dlouhých sedmi letech rozšíří i sami titáni tolkienovské epiky, do té doby ale musí stačit “náhražky” jako Emyn Muil.

“Túrin Turambar Dagnir Glaurunga” je album více méně koncepční a sleduje život hrdiny Túrina, který je přes veškerou statečnost proklet kletbou, kterou temný pán Morgoth uvrhl na pokolení jeho otce Húrina, odsouzen k tragédii a zármutku. Vlastní rukou zabije v pominutí svého přítele Belega, který ho vysvobodil ze zajetí; dopustí se krvesmilstva s vlastní sestrou Nienor, kterou nezná; začarován mocí draka Glauruguna jen přihlíží, když skřetí armáda plení elfské město Nargothrond… Nakonec se stane Glaurunovým prokletím (v anglickém orig. “bane”, elfsky “dagnir”) a draka zabije, ale útěchu může nalézt už jen ve smrti. Řadu výjevů album popisuje, i když zdaleka ne všechny, neboť celý příběh je dlouhý a zřejmě nejrozpracovanější z toho, co mistr Tolkien stihl vytvořit mimo notoricky známého “Pána prstenů”. Ještě pro zajímavost – drak na obalu alba je vyveden ve stylu podobném tomu, jakým Tolkien sám draky kreslil (alespoň soudě podle jeho vlastních ilustrací draka Šmaka z “Hobita”).

Od úvodních tónů úvodní skladby “Túrin Son of Húrin” bude znalcům jasné, že nemluvím do větru ohledně toho, kde nalezl Saverio Giove svůj vzor. Přemýšlím, jak tu hudbu popsat slovy, a moc se mi to nedaří. Tohle zkrátka chce slyšet. Dominantními motivy jsou samply různých žesťových nástrojů (trubky ani ne tak často jako spíš hoboj nebo něco na ten způsob) hrajících většinou velmi temné melodie, méně častěji se objevují klávesy či zvuk strunných nástrojů hrajících ve vyšších partech. V patřičných chvílích je instrumentální složka doplněná či nahrazená kytarovým zvukem (hlukem) a celé je to doprovázené programovaným atmosféricky znějícím automatickým bubeníkem. Zpěv je většinou growl, sem tam ale dojde na recitaci, a to je pak teprve kus atmosféry. Melodie jsou hodně repetitivní a obvykle v celé skladbě nebývá víc než třeba dva, tři motivy, které jsou ale propracovány natolik dobře, že to vlastně ani nevadí. Ale jak jsem říkal – pokus o věcný popis je jedna věc, dojem z toho, jak to ve skutečnosti zní, si musí každý získat sám, protože slova nejsou s to věc obsáhnout.

Někde je podoba se vzorem takřka dokonalá – např. pátý song “Dark Riots from Angband” od času cca 2:20, to bych přísahal, že poslouchám originál od Summoning, tuším někdy z časů alba “Dol Guldur”. Jinde přeci jen probleskují prvky vlastní a objevné. Zářným příkladem je pro mě třetí “Arise in Gondolin”, kde mi na poměry, ve kterých se pohybujeme, nečekaně “rozjařený” úvod připomněl spíš třeba britský experimentální folk Jaldaboath než smrtelnou vážnost a chladný majestát Summoning. Ovšem platí to jen pro úvodní minutu a půl, následuje poměrně výrazný předěl (jeden z celkem častých prvků použitých při komponování) a skladba se přehupuje někam úplně jinam, k oné vznešené epičnosti, a když hlas v pozadí recituje: “By treachery within, his kingdom won’t last along, with my servants indeed, I’ll rule this world in eternity!”, tak člověku až běhá mráz po zádech. Pro mě rozhodně nejlepší kousek na albu. Texty jsou obecně na rozdíl od Summoning dost přímočaré, podobně jako názvy skladeb samotné, a posluchač tak hned ví, na čem je, což v případě “originálu” bývá někdy obtížné.

Přeci jen ale nakonec trochu zmírním vodopád slov chvály, která byla zatím vyslovena. Domnívám se totiž, že přestože všechno výše napsáno je pravda a přestože je to hudba, která se mi líbí, tak se Emyn Muil jaksi nepodařilo vystoupit ze stínu svých učitelů a hlavně se nepodařilo vtisknout svým výtvorům duši. Řemeslně je jeden každý song vyveden velice dobře a přesně tak, jak by to mělo být, ale málokterý je dost osobitý, aby byl individuálně zapamatovatelný. Chybí opravdu výrazné melodie, chybí opravdu majestátní momenty, při kterých by mohl běhat mráz po zádech. Intro prvního, třetí a outro závěrečného songu – víc toho asi nebude. A některé momenty jsou dokonce přímo otravné – hlavně se to týká instrumentálky “Mîm’s Betrayal”, která se mi opravdu nelíbí ani trochu, snad kdyby byl ten do omrzení se opakující motiv lepší…

K tomu abych propukl naplno v nadšení tedy nakonec kousek schází. Nicméně vezme-li se v úvahu, že je to debut, ze kterého se autor může poučit, a že ani sami Summoning nezačali ihned chrlit geniální a naprosto uchvacující alba, tak jde o velmi solidní padesátiminutovku ve společnosti krásné atmosférické a epické hudby. A za to jsem rád a děkuji.

Aure enteluva!


Jarun

Jarun - Wziemiozstąpienie
Country: Poland
Genre: progressive folk / black metal

Questions: H.
Answers: Zagreus
Number of questions: 16

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
facebook / bandcamp

Hello, Zagreus! I would like to start the interview with some general facts about the band and about your music. The very first question won’t be much complicated – what does the name of the band, Jarun, actually mean? I couldn’t find its meaning anywhere…

Hello! There’s nothing special about this name. Nothing special is hiding behind it anyway. It’s just a name taken from ancient Slavic mythology. Jarun was poorly known, local deity of vegetation, spring and fertility, known mainly among the eastern Slavs. Little is actually known about him and he’s quite a mysterious figure. But the fact that I took the name from Slavic mythology doesn’t mean that we are actually a “pagan” band although of course we draw inspiration from folklore and tradition. It’s just a strong, good, well sounding name for a band. Short and concise, easy to remember. I’m sorry if anyone was disappointed by this answer ;)

The band was founded in 2010 as an one-man project led by you. Why Jarun didn’t start as a regular band? Did you have problems with finding another musicians? Or did you wanted to express everything only by yourself and just changed your mind with time?

It actually started a little bit earlier. Somewhere around 2008 if I remember correctly. Then after some time I went abroad and the project was suspended till the autumn of 2010. Only then it returned as a full-sized band. Jarun in the beginning was rather a hobby not a serious project. A break from serious music activities. I was just a little bit tired back then. I played in several different bands before, from raw black to technical death metal but unfortunately, all of these bands for many reasons, just fall apart and after each such collapse I had less and less desire to start it from scratch. I guess I just needed a break, but because I still I wanted to play and create, so the idea of a solo project.

As we said, Jarun was founded in 2010, but your first album was released two years later. I couldn’t find any information about possible demos. Did Jarun make any recordings before “Wziemiozstąpienie”, or the album is really your very first official release? If the second option is right, why did it take two years to release it?

Well… you couldn’t find any information about demos because there wasn’t any ;) “Wziemiozstąpienie” is our first recording ever. We didn’t want to waste our time on demos, EP’s etc. but rather to strike immediately at full power with full length album. It took us two years for many reasons. Among other things we just wanted to rehearse it first as thoroughly as possible before we could enter the studio. Then when we actually started recording process it didn’t go as smoothly as we wanted. There were long breaks between recordings of individual instruments etc. At that time we also had no permanent bassist, so we had to ask our friend Mateusz “Mateo” Kotkowski, from the rock band Emergency Pilots for help in recording the parts of that instrument. Also, the production of physical copies of the album itself was somewhat extended. So only in the autumn of 2012 our work on the album has finally come to an end. It took us a long time but it was worth it.

When you first contacted us, you wrote that you try to come up with something new in the genre. I have to confess that I didn’t believe it so much in the beginning because almost everybody claims something similar, however Jarun’s mixture of folk/black metal with prog-rock elements is truly unusual, which is of course great. I’d like to ask how it happened that you started playing such a combination? I guess it might because of an interest both in folk/black and progressive music, is that right?

Partially yes, but this is not the whole truth. My musical interests are very wide and include many widely differing genres. In the case of Jarun I just wanted to try something different, something I have not tried yet. I played in various bands before. Some were better, some worse, but I always tried to find something different in them, mix the brutality with climate, melody with heaviness, simplicity with sophistication. I hope that in the end I have succeeded with Jarun. Black metal is probably the closest genre for me, thing I have always liked and played. As for folk I was born and raised in the mountains and as a result this type of sound has always been close to me ;) Also, progressive influences are not strange to me. I always liked bands like Pink Floyd, King Crimson etc. I’m not saying that Jarun has something to do with them but some openness to a variety of sounds is for us quite common as I believe.

It is also interesting that – as it is written in Jarun’s biography – the project started with rather folk music using traditional instruments. Does it mean that Jarun was purely folk project in the beginning? If so why did you decide to expand the music also with metal. Are there any recordings from this period of the band?

Not really. There was a lot of metal, or more specifically black metal elements in Jarun’s music from the very beginning. But on the other hand, folk influences were much better heard. I used a bunch of traditional folk instruments, traditional melodies and compositional solutions. In fact, these were mostly sound experiments. I recorded parts of flutes, pipes, mouth harp etc. mostly just for fun of doing so. I recorded almost all the material in such form besides bass parts and vocal lines. I put a few songs from that material on our Myspace profile then but now they are no longer available. I still have them on my computer’s hard disk, but rather I’m not going to brag about them. Sound quality is just too low ;)

When we are talking about genres… Encyclopaedia Metallum says that you used to play in a death metal band called Archanger, is that right? I would say that there is a quite apparent difference between death metal and the music you play with Jarun nowadays, isn’t it? What do you think was the cause of such a change? Anyway, why did Archanger split up? And how do you see Archanger’s music from your today’s point of view? I’ve tried to find some previews of the band’s music but didn’t succeed…

Yes. That’s correct again. Archanger was my first “serious” band and it was indeed death metal. But it wasn’t typical, brutal and harsh sounds usually identified with this genre. We tried to combine it with other influences. Music itself was quite melodious and we also tried to connect our approach to death metal with some doom and thrash metal patterns. In fact, there is no huge gap between music of Jarun and Archanger. Of course, not counting the folk part ;) Archanger broke up of very trivial reasons. I think a lot of bands end up in this way. We started to have problems with the equipment, with place for rehearsals and eventually our guitarist moved to another city and band died of natural causes. Typical story. Before it happened we were able to record two demos – “Apostasy” and “Empire”, play some (mostly local) gigs and have a lot of fun ;) We were then young, inexperienced, but full of enthusiasm just the same as our music was. Some things I’m still proud of, other make me laugh a little, but it was an important part of my life and my musical education which taught me a lot. Interestingly, our current singer Meph also appears in the other, death metal band called Formosus, whose guitarist is Gambit, my old friend and former guitarist and co-founder of Archanger. Small world ;)

Jarun

Back to Jarun… you use your native language in the music. I know it’s a little bit cliché question but why did you decide to use Polish not “regular” English? I of course appreciate it because I like when singer sings in his own language, I’m just asking…

I have to admit that it was a difficult decision. Paradoxically, it is easier to write lyrics in a foreign language. You can hide yourself, your thoughts and feelings behind a cloak of foreign words. In addition people do not pay close attention to it as you sing it then and it is easier to focus on the music. On the other hand, it somewhat limits the range of potential public and this is not a good thing if you have something important to say. So I had to choose carefully… Eventually I decided to choose Polish lyrics. It seems to me that they are better suited to the character of the music. Besides, it allows me to reach “deeper”, to write lyrics simply better because, of course I use my mother tongue much better than any foreign one. It turned out that it was a good decision. I met with many opinions about our lyrics and they are all very enthusiastic. Our lyrics are indicated as a very strong element of our album.

Well, let’s talk about “Wziemiozstąpienie” now… There is a symbol in the down right corner of the album’s artwork. I noticed you use this symbol also on some other places (like profile picture on Jarun’s Facebook). Does this symbol have any particular meaning? If so, could you explain it to us? The same question gets also to the mask which is on the left side of the cover…

Very good question. But again, my answer may be a bit disappointing for some. Nothing special hides behind this symbol. It’s only connected to each other, three stylized letter “J” in a circle taken from our logo ;) Something like our graphic symbol. The seal of Jarun ;) I wanted to create a graphic element that immediately will be associated with us. Like Emperor’s “icon E” or Metallica’s “M’s”. That’s all. As for the mask, it was created by our bassist – Radogost. He carved it out of wood, photographed it and then put on the cover. And again, nothing special hides behind it. We were just looking for the interesting theme for the cover, something that would attract attention and at the same time fit into the character of the music and lyrics. I think that we succeeded.

We have already talked about the language. I unfortunately don’t understand Polish so I have absolutely no idea what are your lyrics about, and I also dare to say that most of our readers have the same problem. I can guess some titles’ meaning because Czech and Polish are a little bit similar but it doesn’t reveal much. Could you somehow describe us the basic ideas behind Jarun’s lyrics?

I will do my best, but it will be quite a difficult task. From the beginning, I tried to avoid the typical black metal or pagan themes. I wasn’t going to write about Satan or pagan deities because I’m not a follower of any of them (actually I “follow” myself exclusively ;)) These lyrics are sometimes very personal. Although I use quite often metaphors referring to nature, what some perceive as “pagan”, these lyrics are far from being like that. I am trying to write about important things. Life, death, loneliness, sadness, even of love. I do not want to impose to anyone one specific interpretation of these texts. I would like everyone to understand them in their own way. I understand that this is not easy if you do not know the language, so I’m thinking about translating of all the lyrics into English and placing them somewhere where everyone can read them.

“Wziemiozstąpienie” was self-released. I think it is quite common nowadays when a band releases its albums itself but the reasons for this may differ. Some bands just fail in finding a label, other bands do it purposely because they want to. What were Jarun’s reasons for releasing album themselves? And why did you decided digipack format?

We didn’t even look for any label. From the very beginning we decided to release this album at our own expense. There were many reasons for this. First of all, we did not want lose time. We could record a demo first, send it to a publishers and wait for a response, but it could take a lot of time and probably would have cost us more than self-realising. We believed in our material, we knew that it was good, good enough to put it on the full album straight away. And so we did. I think it was a good decision. In addition, it allowed us to remain independent. We can do everything in our own pace, no one hurries us , no one’s making any demands. For the musician it is an ideal situation. We can concentrate on creating, composing, on our own ideas. As for digipack … Well, I simply like them ;) It’s very comfortable and at the same time, very aesthetic format. Our next release will also probably come in this form. Maybe a little richer, with a booklet, etc.

The album is out for about six months and as far as I noticed, the responses were very positive. I’ve got two questions – first one, are you satisfied with the responses? Second one, did it provoke any label to contact Jarun with a contract? Do you think that the next album could be released with help of a label, or do you plan to continue with releasing Jarun’s music on your own?

You ask if I am satisfied with the response… If I have to be completely honest with you, I’m shocked;) We knew that we were able to make quite nice, decent album but the response to it exceeded our wildest expectations. Great reviews, fan base growing from day to day, concerts where people chant our name and sing our songs – this is all very surprising to us. We did not expect all of this. So yes, I am satisfied completely. As for your second question, we haven’t got any serious proposals so far. But this is not a problem. We don’t really look for any label. We are sending out promo materials almost exclusively to various zines and websites and we are promoting ourselves on our own. With pretty good results so far. Our next album will almost certainly be released by ourselves again.

Another quotation from Jarun’s biography… it is written there that your already started working on a new material. Could you reveal some exclusive information (laughs)? How far are you with the writing? Should we expect any changes compared to “Wziemiozstąpienie”? When do you think the new album could be released?

The material for the new album is almost ready. We still have to fine-tune a few things and rehearse it a little bit more but basically we’re almost ready. We do not know how long the recording process will take, when and where we will be recording it so I can’t tell when the album will really be ready but the compositions are already actually finished. It will be a lot of changes as compared to “Wziemiozstapienie”. The new material is likely to be less folk, but more progressive and alternative and probably a little stronger and heavier at the same time. It’s difficult to say anything for sure. Until we’ll finish recording and mixing this material even for us it will be a mystery. We would like to release it later this year, but it may be difficult to achieve.

Jarun - Wziemiozstąpienie

You were supposed to play in Havířov in our country recently but you cancelled your show. Why did you drop out the event?

We really wanted to play in Havířov. We were invited by the guys from the Havířov – based band Radgorath to play at Evil Melodic Metal Fest in this town. Initially, it seemed that we will play without problems but then it turned out that our drummer will not be able to appear and we were forced to cancel our show. We very much regret it and we hope that in the future we will be able to play in front of Czech audience. We are open to any proposals ;)

Well, we are slowly getting nearer to the end so let’s change the topic a little bit. In past years, many controversial bands which combine black/folk metal with extreme right-winged philosophy appeared in the scene, especially in Eastern Europe and many of them also in your country. It’s clear that Jarun have nothing to do with anything like that but I would like to ask you about what do you think about combining metal music with political issues? Would you prefer a band with controversial opinions (which you don’t have to agree with) or a band whose lyrics are empty and with no soul?

As you rightly noticed, Jarun has nothing to do with any ideology, no matter whether political or religious. And certainly not with the right-wing extremism. We try to keep as far away as possible from such matters and in our music and lyrics deal with a more versatile and universal issues. But that does not mean that we therefore reject completely artists involved in such attitudes. Unless this becomes fanaticism, violence and extremes, so far we accept and respect the views of other artists. Regardless of which side they are. It does not matter whether the left or right, as long as they are sincere in what they do we have respect for them. And yes, I would prefer a band with controversial opinions (even if I don’t agree with them), over a band whose lyrics are, as you put it, “empty and with no soul”. >Metal and rock in general has always been about something important, always had something to say. I think this is exactly what clearly separates good music from the poor one.

Since our countries are bordering I just have to ask if you know and like some Czech bands? And if so, we of course would like to hear which ones (laughs). I guess at least Root and Inferno should be familiar because they belong under one of the finest metal labels in Poland, Agonia Records…

To be honest I love the whole Czech culture ;) Whether we’re talking about art, music, film, or literature, in the works of Czech artists is something that I really like and admire. The specific atmosphere, sensitivity, sense of humor and distance to themselves and their works makes Czechs works absolutely unique and exceptional. I love writers like Bohumil Hrabal, Milan Kundera or Jaroslav Hašek (“Good Soldier Švejk” is one of my favorite books ever ;)), filmmakers like Jiří Menzel, David Ondříček, Petr Zelenka or Jan Švankmajer and of course many musicians. Not only those associated with the metal music. For example, I love the works of Jaromír Nohavica, Čechomor, Lenka Dusilová etc. When it comes to metal, one of my absolute favorite bands is Silent Stream of Godless Elegy. Absolutely fantastic band! In general, in the Czech Republic is a great folk/pagan metal scene with bands like Vesna (Adultery), Trollech, Žrec and many, many more. I have also a few favorites among the veterans of the scene especially Krabathor and Forgotten Silence. We have too little space in this interview to mention them all ;)

Let’s do the last question. How do you see Jarun’s future? I honestly believe that your music has a lot of potential so it could be interesting to hear where you would like to get with Jarun. I guess that becoming a fully professional band is a little bit unlikely but still – what are your ambitions with Jarun for the future? Thank you very much for the interview, we will be looking forward to the new album!

As you said, in this type of music it is difficult to achieve measurable success, earn some money, support yourself from playing. So we rather not planning to become international rock stars ;) But we want to play for as long as possible and make the best music we can just for pure joy of doing so. We want to play shows, record some great albums, meet interesting people and see interesting places. That’s all. We have specific plans only for the next two albums. The first will be, as I said, a bit more metal and progressive at the same time, but the second one, will be rather acoustic with a lot of something that we call alternative neofolk. Only time will tell if we can achieve these plans…

Thank you for the interview and for the interesting questions! Thank you also for your support and kind words about our music. We appreciate it very much. Greetings also for all of your readers and all the Czech fans of good music ;) I hope to see you on concerts in your beautiful country ;)


Jarun

Jarun - Wziemiozstąpienie
Země: Polsko
Žánr: progressive folk / black metal

Otázky: H.
Odpovědi: Zagreus
Překlad: H.
Počet otázek: 16

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook / bandcamp

“Wziemiozstąpienie” od polských Jarun patří k deskám, které nás v letošní roce prozatím nejvíce překvapily… je pravda, že vyšla už loni, ale až letos se nám dostala do rukou a velmi jsme si ji oblíbili, takže po nedávné recenzi celkem logicky následovala i nesmělá nabídka rozhovoru, která byla kapelou přijata, a tak mohlo vzniknout následující povídání. Odpovědí se zhostil kytarista Zagreus…


Ahoj, Zagreusi! Rád bych rozhovor začal nějakými obecnými fakty o kapele a o vaší hudbě. Úplně první otázka nebude příliš komplikovaná – co jméno skupiny, Jarun, vlastně znamená? Nikde jsem nemohl najít jeho význam…

Zdravím! Na tom jméně není nic zvláštního. Nic speciálního se za tím neskrývá. Je to jen jméno převzaté ze slovanské mytologie. Jarun byl nepříliš známý místní bůžek rostlinstva, jara a úrody, je známý především mezi východními Slovany. Vlastně se toho o něm víc docela málo a je to trochu záhadná figura. Ale fakt, že jsem si jméno vybral ze slovanské mytologie, neznamená, že bychom ve skutečnosti byli “pagan” skupinou, ačkoliv si samozřejmě bereme inspiraci z folklóru a tradicí. Je to jen silné, dobré a dobře znějící jméno pro kapelu. Krátké a stručné, lehké na zapamatování. Omlouvám se, jestli tato odpověď někoho zklamala ;)

Skupina byla založena v roce 2010 jako jednočlenný projekt vedený tebou. Proč Jarun nezačali jako regulérní kapela? Měl jsi snad problém se sháněním dalších hudebníků? Nebo ses chtěl všemu věnovat jen sám a časem jsi změnil názor?

Ve skutečnosti to začalo o trochu dříve. Někdy okolo roku 2008, jestli si správně pamatuji. Poté jsem po čase odjel do zahraničí a projekt byl pozastaven až do podzimu 2010. Až tehdy se vrátil jako plnohodnotná skupina. Ze začátku byl Jarun spíše koníček než seriózní projekt. Přestávka od seriózních hudebních aktivit. Byl jsem tehdy trochu unavený. Hrál jsem v několika různých skupinách, od syrového black metalu až po technický death metal, ale naneštěstí se všechny tyto kapely z různých důvodů rozpadly a po každém takovém kolapsu jsem měl menší a menší chuť začínat zase od začátku. Myslím, že jsem jen potřeboval pauzu, ale stále jsem chtěl hrát a tvořit, proto sólový projekt.

Jak jsme již řekli, kapela byla založena v roce 2010, ale vaše první album bylo vydáno až o dva roky později. Nemohl jsem nikde najít informace o případných demosnímcích. Nahráli něco Jarun před “Wziemiozstąpienie”, nebo je toto album skutečně vaší první oficiální nahrávkou? Pokud je ta druhá možnost správně, proč vám jeho vydání trvalo celé dva roky?

No… informace o demech jsi nemohl najít, protože žádná nejsou ;) “Wziemiozstąpienie” je naše první nahrávka vůbec. Nechtěli jsme ztrácet svůj čas s demosnímky, EPčky atd., ale radši udeřit hned v plné síle s dlouhohrajícím albem. Dva roky to trvalo z mnoha důvodů. Chtěli jsme to nejdříve důkladně nazkoušet, jak jen to bylo možné, než jsme se vydali do studia. Pak když jsme opravdu s nahráváním začali, nešlo to tak hladce, jak jsme chtěli. Mezi natáčením jednotlivých nástrojů byly dlouhé přestávky atp. V této době jsme také neměli stálého baskytaristu, takže jsme museli požádat našeho kamaráda Mateusze “Mateo” Kotkowskiho z rockové skupiny Emergency Pilots, aby nám s nahráváním partů tohoto nástroje pomohl. Také výroba fyzických kopií desky se trochu protáhla. Takže až na podzim 2012 byla naše práce na albu u konce. Trvalo nám to dlouho, ale stálo to za to.

Když jsi nás poprvé kontaktoval, napsal jsi, že se snažíte ve svém žánru přijít s něčím novým. Musím se přiznat, že jsem tomu zpočátku příliš nevěřil, protože skoro každý tvrdí něco podobného, ale vaše kombinace folk/black metalu s prog-rockovými elementy je opravdu nezvyklá, což je samozřejmě skvělé. Chtěl bych se zeptat, jak k tomu došlo, že jste začali hrát takovou kombinaci? Hádám, že by mohlo jít o zálibu ve folk/blacku i progresivní hudbě, je to tak?

Částečně ano, ale není to celá pravda. Mé hudební chutě jsou rozsáhlé a obsahují mnoho velmi se odlišujících žánrů. V případě Jarun jsem chtěl zkusit něco jiného, něco, co jsem doposud nezkusil. Hrával jsem v různých kapelách. Některé byly lepší, některé horší, ale vždy jsem se v nich snažil hledat něco odlišného, kombinovat brutalitu s lehkostí, melodie s tvrdostí, jednoduchost s propracovaností. Doufám, že jsem v tomto nakonec uspěl s Jarun. Black metal je mi pravděpodobně nejbližším žánrem, vždy jsem jej měl rád a hrál jsem jej. Co se týče folku, narodil jsem se a vyrostl jsem v horách, takže ve výsledku mi byl tento druh hudby vždy blízký ;) Také progresivní muzika mi není cizí. Vždy jsem měl rád skupiny jako Pink Floyd, King Crimson atp. Netvrdím, že by s nimi Jarun měli něco společného, ale věřím, že sdílíme otevřenost různým zvukům.

Je také zajímavé – jak je napsáno v biografii Jarun – že projekt začal spíše jako folková hudba s využitím tradičních nástrojů. Znamená to tedy, že Jarun byl zpočátku čistě folkový projekt? Pokud ano, proč ses rozhodnul rozšířit zvuk i o metal. Existují nějaké nahrávky z tohoto období?

Ne úplně. V hudbě Jarun bylo již od úplného začátku hodně metalu, jmenovitě tedy black metalu. Ale na druhou stranu, folkové vlivy byly mnohem znatelnější. Používal jsem několik tradičních folkových nástrojů, lidových melodií a kompozičních řešení. Ve skutečnosti šlo hlavně o experimentování se zvukem. Nahrál jsem party píšťal, dud, foukací harmoniky atd., většinou jen pro zábavu ze hry. Skoro všechen materiál jsem tak natočil, kromě basových partů a vokálních linek. Několik songů jsem pak umístil na náš MySpace, ale už nejsou k dispozici. Stále je mám na harddisku svého počítače, ale už se s nimi chlubit nebudu. Kvalita zvuku je totiž docela nízká ;)

Když se bavíme o žánrech… Encyclopaedia Metallum tvrdí, že jsi hrával v death metalové kapele s názvem Archanger, je to tak? Řekl bych, že mezi death metalem a hudbou, jakou dnes hraješ s Jarun, je docela znatelný rozdíl, není to tak? Co je důvodem takové změny? Mimochodem, proč se Archanger rozpadli? A jak se hudbu Archanger vnímáš z dnešního pohledu? Zkoušel jsem najít nějaké ukázky hudby, ale nic jsem nenašel…

Ano, je to tak. Archanger byla moje první “seriózní” kapela a opravdu to byl death metal. Ale nebyl to typický brutální a hrubý sound, jaký je v žánru běžný. Pokoušeli jsme se o kombinaci s dalšími vlivy. Samotná muzika byla docela melodická a také jsme svůj přístup zkoušeli propojit s náznaky doom a thrash metalu. Ve skutečnosti mezi hudbou Archanger a Jarun není tak obrovský rozdíl. Nepočítaje folkové party, samozřejmě ;) Archanger se rozpadli z velmi triviálních důvodů. Řekl bych, že spousta skupin tímhle způsobem končí. Začali jsme mít problémy s vybavením, s místem pro zkoušky a nakonec se kytarista odstěhoval do jiného města, takže kapela samovolně odumřela. Typická historka. Než se tak stalo, nahráli jsme dvě dema – “Apostasy” a “Empire” – odehráli pár (převážně lokálních) koncertů a užili si spoustu srandy ;) Byli jsme mladí, nezkušení, ale plní entusiasmu, stejně jako naše hudba. Na některé věci jsem stále pyšný, některé mě trochu rozesmívají, ale byla to důležitá část mého života a moje hudební škola, která mě dost naučila. Zajímavé je, že náš současný zpěvák Meph také účinkuje v další death metalové skupině s názvem Formosus, jejíž kytarista je Gambit, můj starý přítel a bývalý kytarista a spoluzakladatel Archanger. Svět je malý ;)

Jarun

Zpátky k Jarun… v hudbě používáte svůj rodný jazyk. Vím, že je to trochu klišé otázka, ale proč jste se rozhodli používat polštinu, ne “regulérní” angličtinu? Samozřejmě se mi to líbí, protože mám rád, když zpěvák zpívá ve svém jazyce, jen se ptám…

Musím připustit, že to bylo těžké rozhodnutí. Paradoxně je lehčí psát texty v cizím jazyce. Můžeš sebe a svá slova úkryt pod rouškou cizích výrazů. Kromě toho tomu lidí příliš pozornosti nevěnují, když zpíváš, takže se můžeš soustředit na muziku. Na druhou stranu to poněkud limituje rozsah potencionálního publika a také to není moc dobré, když máš něco důležitého ke sdělení. Vybíral jsem tedy opatrně… a nakonec jsem zvolil texty v polštině. Zdá se mi, že se lépe hodily k charakteru naší hudby. Mimoto mi to umožňuje dostat se “hlouběji”, jednoduše psát lepší texty, protože samozřejmě svůj mateřský jazyk ovládám lépe než ten cizí. Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí. Setkal jsem se s mnoha názory na naše texty a všechny byly nadšené. Naše texty se jeví být silnou stránkou desky.

Inu, pojďme se nyní bavit o “Wziemiozstąpoenie”… Na obalu alba je v pravém dolním rohu symbol. Všiml jsem si, že tento symbol používáte také na dalších místech (např. profilový obrázek na Facebooku Jarun). Má tento symbol nějaký konkrétní význam? Pokud ano, mohl bys nám jej objasnit? Stejná otázka pak směřuje také na masku na levé straně obalu.

Velmi dobrá otázka. Moje odpověď ale opět může být pro někoho trochu zklamání. Za symbolem se neskrývá nic zvláštního. Jsou to jenom do kruhu vzájemně propojená písmena “J” z našeho loga ;) Něco jako naše grafická značka, pečeť Jarun ;) Chtěl vytvořit grafický prvek, který s námi bude okamžitě spojován. Něco jako “icon E” u Emperor nebo písmena “M” u Metallicy. To je celé. Co se týče masky, tu vytvořil náš baskytarista – Radogost. Vydlabal ji do dřeva, vyfotil a umístil na obálku. A opět nejde o nic speciálního. Jen jsme hledali nějaký zajímavý námět na přebal, něco, co by upoutalo pozornost a zároveň pasovalo k charakteru hudby a textů. Myslím, že se nám to povedlo.

Už jsme mluvili o jazyce. Bohužel ale polsky nerozumím, takže nemám žádnou představu, o čem vaše texty jsou, a dovolím si tvrdit, že většina našich čtenářů bude mít stejný problém. Zvládnu odhadnout význam některých názvů, protože čeština a polština jsou trochu podobné, ale moc to toho neřekne. Mohl bys nám nějak popsat základní myšlenky v textech Jarun?

Budu se snažit, ale jde o docela těžký úkol. Od začátku se snažím vyhnout se běžným black metalovým nebo pohanským tématům. Nechtěl jsem psát o Satanovi nebo pohanských božstvech, protože nejsem příznivec ani jednoho (vlastně jsem “příznivec” výhradně sám sebe ;)). Tyto texty jsou občas velmi osobní. Ačkoliv často používám metafory odkazující na přírodu, což někteří chápou jako “pagan”, mají ty texty do něčeho takového daleko. Život, smrt, osamění, smutek, dokonce láska. Nechci nikomu nutit určitou interpretaci těch textů. Budu radši, když jim každý porozumí sám svým vlastním způsobem. Chápu, že to není lehké, pokud neznáš jazyk, takže přemýšlím o překladu všech textů do angličtiny a jejich umístění někam, kde si je bude moct každý přečíst.

“Wziemiozstąpienie” jste si vydali sami. Řekl bych, že už je dnes docela běžné, že si kapely vydávají alba samy, ale důvody se můžou různit. Některé skupiny jen nemohou sehnat label, jiné to dělají záměrně, protože chtějí. Co byly důvody Jarun, že si desku vydali sami? A proč jste se rozhodli pro formát digipacku?

Ani jsme žádný label nehledali. Už na začátku jsme se rozhodli, že album vydáme na vlastní náklady. Důvodů bylo hodně. Zaprvé, nechtěli jsme ztrácet čas. Mohli jsme nejdříve natočit demo, rozeslat jej vydavatelům a čekat na odpověď, ale zabralo by to hodně času a pravděpodobně by nás to stálo víc než samovydání. Svému materiálu jsme věřili, věděli jsme, že je dobrý, dost dobrý na to, abychom jej použili rovnou na plnohodnotnou desku. A tak jsme to udělali. Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí. Navíc nám to umožnilo zůstat nezávislí. Můžeme vše dělat vlastním tempem, nikdo nás nehoní, nikdo na nás nemá požadavky. Pro hudebníka je to ideální stav. Můžeme se soustředit na tvorbu, skládání, na vlastní nápady. Co se digipacku týče… jednoduše je mám rád ;) Je to velmi komfortní a zároveň estetický formát. Naše příští nahrávky pravděpodobně vyjde také v tomto formátu. Možná trochu bohatší, s bookletem atd.

Album je venku asi šest měsíců a co jsem zatím zaznamenal, ohlasy jsou velice pozitivní. Mám dvě otázky – zaprvé, jsi spokojen s odezvou? Zadruhé, nevyprovokovalo to nějakou firmu, aby Jarun kontaktovala s nabídkou? Myslíš, že by další deska mohla vyjít s pomocí nějaké firmy, nebo plánujete hudbu Jarun dále vydávat na vlastní pěst?

Když se ptáš, jestli jsem spokojený s odezvou… musím k tobě být úplně upřímný, jsem šokován ;) Věděli jsme, že budeme schopní vytvořit docela pěkné, solidní album, ale odezva předčila naše největší očekávání. Skvělé recenze, den ode dne rostoucí fanouškovská základna, koncerty, kde lidé skandují naše jméno a zpívají naše písně – to je pro nás velmi překvapující. Nic z toho jsme nečekali. Takže ano, jsem naprosto spokojen. Co se týče druhé otázky, žádné seriózní nabídky nemáme. Ale to není problém. Vlastně se po labelu nesháníme. Rozesíláme promo materiály téměř výhradně různým zinům a stránkám a propagujeme se sami. S prozatím velmi dobrými výsledky. Naši další desku si s největší pravděpodobností opět vydáme sami.

Další citace z biografie Jarun… je zde napsáno, že jste již začali pracovat na novém materiálu. Mohl bys prozradit nějaké exkluzivní informace (smích)? Jak daleko jste se skládáním? Máme očekávat nějaké změny oproti “Wziemiozstąpienie”? Kdy myslíš, že by nové album mohlo vyjít?

Materiál na novou desku je už téměř hotový. Pořád musíme pár věcí trochu doladit a ještě trochu více zkoušet, ale v základě jsme téměř připraveni. Nevíme, jak dlouho bude nahrávací proces trvat, kdy a kde budeme natáčet, takže nemůžu říct, kdy bude album dokončené, ale samotné kompozice jsou už hotové. Oproti “Wziemiozstąpienie” bude spousta změn. Nový materiál bude pravděpodobně méně folkový, ale více progresivní a alternativnější a nejspíše trochu silnější a tvrdší zároveň. Ještě to říct jistě. Dokud nedokončíme nahrávání a mixování, bude to záhada i pro nás. Rádi bychom to vydali v průběhu tohoto roku, ale možná to bude těžko to stihnout.

Jarun - Wziemiozstąpienie

Měli jste hrát nedávno hrát v Havířově v naší zemi, ale svůj koncert jste odřekli. Proč jste se akce nezúčastnili?

Opravdu jsme v Havířově chtěli hrát. Pozvali nás kluci z havířovské skupiny Radgorath, abychom v jejich městě vystoupili na Evil Melodic Metal Festu. Zpočátku to vypadalo, že budeme bez problémů hrát, ale pak se ukázalo, že náš bubeník nebude schopen vystoupit, a tak jsme byli nuceni koncert odříct. Velice toho litujeme a doufáme, že v budoucnosti budeme moct vystoupit i před českým publikem. Jsme otevřeni jakýmkoliv nabídkám ;)

Pomalu se blížíme ke konci, tak pojďme trochu změnit téma. V posledních letech se na scéně objevilo množství kontroverzních skupin, které kombinují black/folk metal s extrémně pravicovou filozofií, hlavně ve východní Evropě a spousta z nich i ve vaší zemi. Je jasné, že Jarun s něčím takovým nemají nic společného, ale chtěl bych se tě zeptat, co si myslíš o míchání metalové hudby a politiky? Dal bys přednost skupině s kontroverzními názory (s nimiž ani nemusíš souhlasit), nebo skupině, jejíž texty jsou prázdné a bez duše?

Jak sis správně všimnul, Jarun nemají nic společného s jakoukoliv ideologií, je jedno, jestli politickou nebo náboženskou. A už vůbec ne s pravicovým extremismem. Snažíme se od takových věcí držet tak daleko, jak jen to jde, v naší hudbě a našich textech se zabýváme všestrannými a univerzálními tématy. To ovšem neznamená, že bychom absolutně neuznávali umělce, kteří se podobnými věcmi zabývají. Dokud nejde o fanatismus, násilí a extrémy, akceptujeme a respektujeme pohled jiných umělců. Bez ohledu na to, z jaké jsou strany. Nezáleží na tom, jestli jsou nalevo nebo napravo, ale dokud jsou upřímní v tom, co dělají, tak to respektujeme. A ano, radši bych dal přednost kapele s kontroverzními názory (i když s nimi nesouhlasím) před skupinou, jejíž texty jsou, jak jsi řekl, “prázdné a bez duše”. Metal a rock vždy obecně byly o něčem důležitém, vždy měly co říct. Myslím, že tohle je to, co odděluje dobrou hudbu od té špatné.

Vzhledem k tomu, že naše země sousedí, musím se zeptat, jestli znáš a máš rád nějaké české skupiny? A pokud ano, samozřejmě bychom rádi slyšeli jaké (smích). Hádám, že minimálně Root a Inferno by měli být povědomí, když patří pod jeden z nejlepších metalových labelů vaší země, Agonia Records…

Abych byl upřímný, mám rád celou českou kulturu ;) Ať už se bavíme o umění, hudbě, filmu nebo literatuře, v dílech českých umělců je něco, co mám opravdu rád a co obdivuji. Specifická atmosféra, vnímavost, smysl pro humor a odstup od sebe sama a své práce činí česká díla absolutně unikátní a výjimečná. Miluji spisovatele jako Bohumil Hrabal, Milan Kundera nebo Jaroslav Hašek (“Dobrý voják Švejk” je jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec ;)), filmaře jako Jiří Menzel, David Ondříček, Petr Zelenka nebo Jan Švankmajer a samozřejmě i spoustu hudebníků. Nejen ty, kteří jsou spojeni s metalovou hudbou. Například miluji počiny Jaromíra Nohavici, Čechomoru, Lenky Dusilové atd. Když přijde na metal, jedna z mých úplně nejoblíbenějších skupin je Silent Stream of Godless Elegy. Naprosto fantastická kapela! Obecně je v České republice výborná folk/pagan metalová scéna s kapelami jako Vesna (Adultery), Trollech, Žrec a mnoha, mnoha dalšími. Mám své oblíbence i mezi veterány scény, zejména Krabathor a Forgotten Silence. Je tu v rozhovoru ale málo místa na to, abych je zmínil všechny ;)

Pojďme na poslední otázku. Jak vidíš budoucnost Jarun? Upřímně si myslím, že má vaše muzika spoustu potenciálu, takže by bylo zajímavé vědět, kam se s Jarun chcete dostat. Hádám, že stát se plně profesionální kapelu je poněkud nepravděpodobné, ale i tak – jaké jsou ambice Jarun do budoucna? Mnohokrát díky za rozhovor a budeme se těšit na další desku!

Jak jsi zmínil, v tomto typu hudby je obtížné dosáhnout nějakého měřitelného úspěchu, vydělat nějaké peníze, zaopatřit se hraním. Takže kariéru mezinárodních rockových hvězd radši neplánujeme ;) Chtěli bychom ale hrát tak dlouho, jak to bude možné, dělat nejlepší hudbu, jaké jsme schopni, jen pro tu radost z hraní. Chtěli bychom hrát koncerty, nahrávat výborná alba, potkávat zajímavé lidi a navštívit zajímavá místa. To je celé. Máme konkrétní plány na další dvě desky. Ta první, jak už jsem řekl, bude více metalová a progresivní zároveň, ale ta druhá bude spíše akustická se spoustou něčeho, co bychom mohli nazvat alternativním neofolkem. Jen čas ukáže, jestli se nám to podaří uskutečnit…

Díky za rozhovor a za zajímavé otázky! Také díky za podporu a za milá slova o naší hudbě. Velmi si toho vážíme. Také zdravíme všechny vaše čtenáře a české příznivce dobré hudby ;) Snad se někdy uvidíme na koncert ve vaší krásné zemi ;)


Vreid – Welcome Farewell

Vreid - Welcome Farewell
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.2.2013
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. The Ramble
02. Way of the Serpent
03. The Devils Hand
04. Welcome Farewell
05. The Reap
06. Sights of Old
07. Black Waves
08. At the Brook

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 7/10
Stick – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Vreid vždycky patřili k tomu druhu kapel, jejichž hudba okolo mě kroužila, ale nikdy se nepřiblížila natolik, abych se na ni mohl podívat zblízka a důkladně. Když tedy nepočítám jedno živé dostaveníčko, aktuální novinka “Welcome Farewell” se dá považovat za první vzájemné zkřížení mečů a její recenze pak příležitost, jak porovnat názor prakticky úplného nováčka s pohledem redaktorů s hudbou Vreid mnohem obeznámenějších. Tak tedy do toho, duel začíná.

Když jsem poprvé kliknul na tlačítko PLAY, čekal jsem necelou tři čtvrtě hodinu ponuré black’n’rollové jízdy, na které si Vreid v uplynulých letech udělali jméno a v jehož duchu se nesla i s předstihem uvolněná klipovka “The Reap”. Stavět na těchto dojmech očekávání byl však asi nejzásadnější omyl, kterého jsem se v případě “Welcome Farewell” dopustil, protože jak se velmi záhy ukázalo, ve skutečnosti si Vreid pro fanoušky připravili trochu jinačí hudební koktejl. Otázku, co to vlastně Vreid nahráli, přináší už otvírák “The Ramble”, jehož charakter s trochou nadsázky platí pro album jako celek. Podstatná část jeho pěti a něco minut nechává posluchače v podivné nejistotě. Na jednu stranu jde celkem snadno rozklíčovat stopy vedoucí k rozvážnému a s potemnělými melodiemi operujícímu black metalu, jakožto i k rock’n’rollové šlapavosti, ale je to zkrátka zvláštní, nezvyklé a nesnadno se v tom hledá krása. A přitom po několika pozorných posleších vyjde najevo, že tam ta krása, nebo chcete-li kvalita, opravdu je, nehledě na to, že závěr ožije v mnohem čitelnějším duchu, než jak tomu bylo do té doby. I tak je to ale pořád značně podivuhodné dílko, které spíš než aby uchvátilo, tak dlouhodobě jitří posluchačovu pozornost a zvědavost.

Zajímavé je, že podobným způsobem, jakým se přelévají rozličné pasáže v “The Ramble”, žije celé album. Podivnou leč v jádru velice zajímavou “The Ramble” střídá o poznání klasičtější skladba “Way of the Serpent”, která už se je tomu, co si lze pod pojmem “typický výraz Vreid“, o pořádný kus blíže, a následující “The Devils Hand” už konečně nechává doposud nejistého fanouška vydechnout úlevou – poprvé ten správný black’n’roll a navíc s pořádnou dávkou přesně takového lehce arogantního výrazu, který tomu dodává potřebné koule. Titulka “Welcome Farewell” však opět ukazuje, že ty podivnosti se na album nedostaly jen tak náhodou, a když přeskočíme solidní, leč drobátko neškodnou “The Reap”, tento trend vrcholí v takřka devítiminutové “Sights of Old”, kterou jsem i přes nespočet protočení nějak nebyl schopen pobrat. Samotný závěr pak opět brnká na klasičtější notu a především “Black Waves” bych se nestyděl označit za skutečně výbornou pecku a rozhodně jeden z nejlepších kusů alba. Jak vidno, Vreid hrají s posluchači zajímavou hru, ovšem otázkou zůstává, nakolik jim to vychází, respektive nakolik se podařilo skloubit klasiku s novými polohami.

Když bych prohlásil, že tak napůl, asi by vám to moc neřekl, takže to zkusím trochu rozvést. V zásadě jde o to, že když Vreid excelují, je to v poloze, na kterou byli doposud zvyklí a songy jako “The Devils Hand” nebo “Black Waves” opravdu fungují na výbornou. Kde to však trochu skřípe, to je asi jasné z předchozích dvou odstavců. Skutečně jde o ty skladby, ze kterých je znát snaha o trochu jinačí muziku, ale rozhodně je nelze jen tak šmahem odsoudit. Zaprvé všechny tyto skladby obsahují velice dobré momenty (čímž mám na mysli zejména pár opravdu vychytaných riffů nebo jiných instrumentálních obratů), ze kterých je poznat, že nejde o žádnou amatéřinu, ale dílo zkušených a autorsky vyzrálých skladatelů (když bych měl vybrat, z trojice skladeb, které se to týká zejména, mě nejvíce oslovila “The Ramble”). Zadruhé je to dílem specifické atmosféry, která se sice prolíná celou deskou, ale z oněch “problémových” skladeb prýští zdaleka nejvíce. V jedné recenzi to její autor velice trefně nazval jistým druhem melancholie, já si k tomu dovolím přidat jakousi všudypřítomnou auru nevyhnutelné pomíjivosti všeho okolo nás, kterou ostatně dokonale ilustruje verš z refrénu “The Reap”: “Nothing is to last…” a svérázným způsobem se projevuje i na velmi zajímavém artworku. A i když je tato atmosféra dost zásadně propojená se skladbami, nad kterými asi kde kdo zakroutí hlavou, sama o sobě je velice působivá a je rozhodně jedním ze zásadních důvodů, proč “Welcome Farewell” i přes řadu výhrad, které k němu mám, nepřestává dráždit moji zvědavost.

Když jsem v úvodu přirovnával celou desku ke skladbě “The Ramble”, v závěru nacházím jejich další vzájemnou paralelu. Stejně jako úvodní skladba je totiž deska ve své podstatě dobrá až velmi dobrá. Některé ze skladeb jsou bez debaty vynikající, a i když to u jiných až tak slavné není, i takové ukrývají řadu kvalit, ke kterým je třeba se postupně propracovat. A to je ostatně i důvod, proč mám trochu problém s vyslovením číselného hodnocení. I přes opravdu poctivou listening session bych totiž opravdu nedal ruku do ohně za to, že jsem se “Welcome Farewell” dostal na kobylku. Moji slušnou sedmičku tedy berte trochu s rezervou. Čert ví, jak to bude za měsíc…


Další názory:

Ačkoliv známka 7/10 podle toho nemusí na první pohled úplně vypadat, pro mě osobně je “Welcome Farewell” trochu zklamáním a vidím v něm spíš krok vzad. Velmi se mi líbilo ono mírně progresivnější pojetí, s nímž Vreid vyrukovali na předcházející desce “V”, a tak trochu jsem doufal, že v něm budou pokračovat, což se ovšem bohužel nestalo a “Welcome Farewell” se opět vrací k dřívějšímu vyznění kapely někde na průsečíku mezi black metalem a black’n’rollem. Nechápejte mě špatně, rozhodně je to sama o sobě dobrá muzika, ostatně proto také hodnotím 7/10, jelikož jakoukoliv nižší známkou bych Vreid zase křivdil, ale výše jít také nemohu. Album možná trochu dojíždí na to, že jsem od něj jednoduše čekal něco trochu jiného a také trochu víc, než mi ve výsledku nabídlo, a tím pádem nevylučuji, že se můj pohled na něj časem změní, v současnosti však ve mně stále převažuje mírné zklamání, přestože samotné “Welcome Farewell” je určitě velmi dobrá práce.
H.

Vreid

Vreid patří mezi kvalitní metalové akvizice, kterým není cizí ani vývoj, při kterém mohou razantněji uhnout z předurčené cesty. To se stalo především s předchozí famózní nahrávkou “V”, na které zpomalili black’n’roll, a výrazně přidali na melancholii a výsledkem byla opravdu epická nahrávka, nemající v historii kapely obdoby. S novým albem “Welcome Farewell” hoši zase trochu přitlačili na pilu, což se někomu může zdát jako krok zpět, nicméně já jsem spokojen. Deska odsýpá, baví mě jak rychlejší části, tak i epičtější skladby, které se ale většinou projevují pod nánosem všeho toho black’n’rollového chrastění. Některé skladby lze považovat přímo za hitovky.
Stick


Hellenic Darkness 2013

Rotting Christ, Dead Congregation, Ravencult
Datum: 2.3.2013
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Rotting Christ, Dead Congregation, Ravencult, Abstract Essence, Secret of Darkness

Žižkovský Matrix se stal v sobotu druhého března dějištěm náramně atraktivní události. Pořadatelé z Metalgate totiž pro toto datum přichystali koncert hned trojice řeckých kapel, které je snad s výjimkou headlinujících Rotting Christ v české kotlině vidět jen málokdy, pokud vůbec. A jak vyšlo najevo velice záhy, lineup v sestavě Rotting Christ, Dead Congregation a Ravencult, doplněný dvojicí zástupců domácí scény, Secret of Darkness a Abstract Essence, na cílové publikum evidentně zafungoval velmi dobře, protože takovou návštěvnost jsem v Matrixu zažil snad jen dvakrát.

Cesta mezi merchandise pultem a širokou nabídkou řeckých pochutin a kulinářských specialit (výborný nápad, jen nevím, jestli ho někdo docenil i nákupem nějaké té laskominy) mě dovedla do sálu nějakých deset minut po oficiálním začátku akce, takže v tu chvíli se už na pódiu snažila první kapela večera, severočeští Secret of Darkness, o kterých jsem věděl jen to, že za svoji aktuální řadovku sklidili vesměs pozitivní kritiku. Asi na tom něco bude, protože když jsem se do produkce Secret of Darkness zaposlouchal, opravdu to špatné nebylo. Muzikanti navíc ten svůj melodeath švédského ražení prezentovali s velkým nasazením, takže bylo na co koukat, a čím déle to trvalo, docházelo mi, že se vlastně slušně bavím. Secret of Darkness tedy večer zahájili velice sympatickým způsobem a zanechali rozhodně dobrý dojem.

Druzí z našinců, vsetínští Abstract Essence, naproti tomu žádnou velkou neznámou nebyli, takže jsem se těšil na koncert alespoň podobně dobrý, jako byly ty, kterých jsem se od Abstract Essence dočkal v minulosti. No a jejich výkon mě rozhodně nezklamal. Sice se na pódium sotva vešli, což se zjevně podepsalo i na jindy značně rozjívených pohybových kreacích zpěváka Ondráše (a nejen jeho – i ostatní mi přišli o něco umírněnější, než jak jsem byl zvyklý), ale i takovíto klidní Abstract Essence podali velice dobrý výkon. Jejich muzika má zkrátka na živo opravdu solidní drive a navíc funguje i v těch momentech, kdy to z desky možná trochu skřípe. Krom toho se tu potvrdilo, že se i prvním kapelám dostalo mimořádné zvukové péče, takže lze hovořit o po všech stránkách hodnotném zážitku.

Večer postupoval dál mílovými kroky a dobře nastavený trend se ukázal být velmi trvanlivým. První z řeckých kapel, která na něj navázala, byli thrash/blackoví Ravencult, a jakkoli byli Secret of DarknessAbstract Essence dobří a dokonce vzbudili nějakou tu odezvu publika, Ravencult všem jasně ukázali, že opravdová část večera začala až s prvními tóny jejich show. Jak je pro thrash/black příznačné, muzika to byla značně neurvalá a poměrně primitivní, ale zároveň to byl takový nářez, že jsem i přes počáteční pochyby velmi brzy podlehl a jen má pohodlnost mě udržela mimo neutuchající kotel řádících fans. Ravencult to zkrátka do lidí naprali postaru a koncentrovaně a mělo to takovou sílu, že jim přítomní návštěvníci dávali svou přízeň najevo měrou vskutku vrchovatou, a já si jen tak říkám, že Ravencult jsou důkazem, že takový masakr jde udělat i civilně, bez debilních serepetiček a trapné image, čímž nechci ani v nejmenším narážet na jakési Tulsadoom… Co dodat – poctivý starosvětský kopanec do držky a první opravdu výborné vystoupení večera!

S o poznání sofistikovanější, leč neméně (a vlastně ještě mnohem více) evil muzikou se vytasili následující Dead Congregation, a když tu mluvím o zlu, bylo to opravdu těžkotonážní zlo. Tahle athénská cháska sice bez paintů nebo jakýchkoli jiných propriet na první pohled působila obdobně civilně jako Ravencult, ale záhy se ukázalo, že si pánové i tak hodlají podmanit Prahu blasfemickým death metalem toho nejhutnějšího charakteru. Jsa příznivcem takové skočné hudby jsem prakticky ihned musel uznat, že Dead Congregation produkují velice výživný materiál a že jejich koncentrovaný death skýtá rozličné kvality. Bohužel se však ukázalo, že na ploše plus mínus třičtvrtěhodinového setu není vůbec jednoduché udržet pozornost, protože jak jsem si několikrát uvědomil, přese všechny kvality se koncert držel pořád jedné linky a ve výsledku to vypadalo, jako když Dead Congregation hrají neustále to samé. Zkrátka se z toho i přes opět zdařilý zvuk vyklubala taková jednolitá stěna vynikajícího extrémního masakru, ve které však nějak zanikl faktor zábavy, o čemž vypovídá také o něco slabší odezva publika, než jaké požívali Ravencult. I tak ale rozhodně nemohu říct, že to nebyl dobrý koncert, protože Dead Congregation mě nakonec obměkčili, a to hned nadvakrát. Zaprvé se jim to podařilo naprosto ďábelským nasazením, se kterým svoji tvorbu pouštěli do lidí, a zadruhé samotným závěrem. Když už to totiž vypadalo, že skončila poslední skladba, s pečlivě načasovaným odstupem na ni navázaly jemné samply lehce orientálního charakteru, které vygradovaly do posledního smrtícího úderu, kterým nějakou tu minutu takřka nehybní a vyčkávající Dead Congregation učinili za svým vystoupením finální a naprosto zničující tečku!

Že se schyluje k vystoupení hlavní hvězdy večera, to by v přestávce mezi Dead Congregation a Rotting Christ odhadl i člověk, který by neměl sebemenší ponětí o čase a vystupujících kapelách. Před pódiem se totiž snad prvně za večer začal rozrůstat početný hlouček nedočkavců, a když světla potemněla, letmý pohled do sálu ukázal, že nikdo z přítomných nepochybuje o tom, kdo je headlinerem. Rotting Christ evidentně táhnou, a když konečně nastoupili na pódium, hromový jásot musel přesvědčit i takové, kteří by snad ještě váhali. A že to není očekávání bezdůvodné, se bratrům Tolisovým a jejich novým kumpánům povedlo dokázat velmi záhy. Od prvních tónů jejich koncertu se totiž strhla řež, ve kterou jsem někde v koutku duše doufal, ale jen sotva jsem očekával, že se moje přání naplní až tak bezezbytku. Kapela hrála střídavě z různých alb a co song, to pecka. Opět vynikající zvuk dal plně vyniknout všem kytarovým harmoniím a nejrůznějším hrátkám, které ve své specifické melodice dělají Rotting Christ tím, čím jsou a čím si vysloužili přízeň milionů fanoušků po celém světě. Ten jejich zlomek, který se dostavil do Matrixu však kapele oplácel stejnou mincí, a pokud mě paměť nešálí, s drobnými přestávkami se kotlilo neustále a řev, skandování a na všechny strany létající hrozby naplnily klub od podlahy po strop. Nad tím vším však neochvějně vládl frontman Sakis Tolis, a jakkoli nechci snižovat výkon jeho spoluhráčů (poklonu si zaslouží vyseknout zejména oba nováčci v sestavě, kteří do vystoupení dávali opravdu všechno), byl to právě on, kdo na mě zanechal největší dojem. Ač vzrůstem nevelký, svým nasazením a výrazem plně ospravedlnil všechny ty pověsti o tom, jaký je to válečník. Ano, Sakis na pódiu opravdu působil jako ztělesnění nějakého – vím, že je to děsné klišé – antického hrdiny, jen publikum drtil místo mečem a kopím kytarovou smrští a vokálním přednesem, jakého je schopný snad jen on…

Rotting Christ hráli dlouho, fanoušci řádili jak pominutí a jakkoli to bylo skvělé, na obou stranách se po více než hodině zajisté dostavilo vyčerpání (minimálně já jsem se po závěrečné pecce “Noctis Era” sotva držel při vědomí). Každopádně fans si velmi důrazně vyžádali přídavek a Rotting Christ ani v ten moment nezůstali svému dosavadnímu strhujícímu tempu nic dlužni. Třískladbový bonus tak učinil tečku za celým koncertem v opravdu velkém stylu a jak kapela, tak fanoušci mohli být bez přehánění nadšení, protože oběma stranám se dostalo od té druhé tak perfektního výkonu, jaký jen si šlo přát.

Rotting Christ předvedli dech beroucí vystoupení, ale to bylo “jen” famózním vrcholem už tak nesmírně zdařilého podniku, za jehož kvality musím složit kompliment všem vystupujícím kapelám, výborně reagujícím fanouškům a v neposlední řadě také pořadatelům z Metalgate. Jak se totiž opět ukázalo, když mají koncerty nějaký nápad a koncept, které je odlišují od zástupů jiných, potenciál vynikajícího zážitku se násobí. V tomto případě pak došel tento potenciál naplnění a výsledek promluvil sám za sebe. Hellenic Darkness Festival byl zkrátka vynikající akcí, která zůstane v paměti účastníků zůstane určitě velmi dlouho.


Crest of Darkness – In the Presence of Death

Crest of Darkness - In the Presence of Death
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.2.2013
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Intro
02. In the Presence of Darkness
03. Demon Child
04. Redemption
05. The Priest from Hell
06. Welcome to My Funeral
07. Womb of the Wolf
08. Vampire Dreams
09. From the Dead
10. The Day Before She Died

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Norsko, black metal – víc asi netřeba říkat, aby měl úplně každý více či méně představu, oč zde běží. Crest of Darkness jsou opravdu další black metalovou formací z této skandinávské země, kolikátou už, to je nad lidské síly spočítat, až by se občas mohlo zdát, že těch žánrových kapel je tu tolik, že v tom Norsku snad nikdo jiný než black metaloví hudebníci být nemůže. Nutno ovšem jedním dechem dodat, že ačkoliv Crest of Darkness nejsou nějakým vyloženě zavedeným jménem v tom smyslu, že by o jejich existenci věděl snad úplně každý, jak tomu je u nejlegendárnějších místních jmen, žádní cucáci to také nejsou. Ve skutečnosti se jejich zrod datuje do roku 1993, čili do nejslavnějšího období black metalu (i když… nejslavnější z dnešního poněkud zidealizovaného pohledu, kdy si z této éry mnozí fanoušci udělali jakési “zlaté období”, toho času byl black metal na samotném okraji a skoro nikoho nezajímal), avšak nikdy nedosáhli na stejné mety, jako se to povedlo některým dnes známějším kolegům. Crest of Darkness se již od počátku drží trochu v pozadí – jak co do věhlasu svého jména, tak i co do kvality samotné hudby.

Uskupení okolo zpěváka a baskytaristy Ingara Amliena, jenž jako jediný v kapele působí od založení celou dobu, na úplnou žánrovou špičku jednoduše nemá, a to navzdory všem firemním reklamním cancům, které pomalu mluví o nejlepší black metalové skupině všech dob, do toho mají Crest of Darkness při vší úctě pěkně daleko. Neznamená to však, že by šlo o špatnou hudbu, která by neměla šanci zaujmout a najít si své fanoušky. Sám si vzpomínám, že po vydání předcházející “Give Us the Power to Do Your Evil” jsem tu placku s chutí jeden čas protáčel a rozhodně to stálo za pozornost. Ve zkratce řečeno Crest of Darkness odvádějí takovou tu černou práci vzadu, na výsluní zájmu se nevyhřívají, přesto své nezpochybnitelné místo na black metalové mapě mají.

Co se týče čerstvé novinky “In the Presence of Death”, tak ta žádný velký posun nepřináší a Crest of Darkness na ní víceméně pokračují a plynule navazují na to, co již předváděli v předcházejících letech, což není žádné velké překvápko. Opět se tedy jedná o velice slušný black metal, který se k nějakým žánrovým odbočkám hlásí jen na té nejminimálnější úrovni (ještě bude řeč), kapela odvádí svůj nastavený standard, jenž sice po nejvyšší lize může jen pokukovat, vytýkat mu ovšem rovněž nejde nic. Jedná se o takový “pohodový” black metal, který si člověk vcelku rád poslechne a bude se mu to líbit – někomu možná trochu víc, někomu trochu míň, dovolím si však tvrdit, že vyloženě zklamaný z “In the Presence of Death” snad nemůže být nikdo, kdo má black metal v oblibě.

Možná by se ovšem slušelo zdůraznit, že Crest of Darkness se neprezentují nějakou špínou a garáží, jejich black metal je spíše techničtějšího rázu, nezřídka až s mírně death metalovým nádechem, ačkoliv vokál je typicky black metalově krákoravý, zcela výjimečně se v pozadí ozvou i nepříliš výrazné klávesy, slyšet je to například v několik momentech v hned úvodní “In the Presence of Darkness”. Z konkrétních songů určitě zaujme “Demon Child”, která patří mezi “nejhitovější” položky – snad i proto si ji kapela vybrala pro klip. Podobně je na tom i až překvapivě chytlavá “Welcome to My Funeral”, nebo třeba “Redemption”, v níž najdete sice ne moc složitý, ale naprosto funkční riff a také hodně povedené linky sólové kytary. Moji osobní favorité se ovšem skrývají až v samém závěru desky v podobě “From the Dead”, což je asi nejrozmanitější položka v tracklistu. Zajímavý melodičtější rozjezd příjemně navnadí (melodie jsou však povedené i v dalším průběhu písničky), potěší zde také baskytara, která je konkrétně v této skladbě asi nejvýraznější z celého “In the Presence of Death”. Kromě toho se právě v tomto songu vyskytuje asi nejpřekvapivější moment nahrávky v podobě několikavteřinových jetých synťáků, ale proč ne… Druhým favoritem je pak závěrečná “The Day Before She Died”, která v první polovině jede ve výborném monotónním tempu, aby se v té druhé zlomila do poklidného outra.

“In the Presence of Death” rozhodně není album, jež by komukoliv převrátilo svět, přesto se jedná o velmi solidní a dobře odvedenou práci, jejímž poslechem rozhodně nic nezkazíte. Zároveň deska opětovně potvrzuje postavení Crest of Darkness v roli kapely, která sice není příliš nápadná, ale když jí to člověk dovolí, bezezbytku se mu odmění 40 minutami poctivé black metalové muziky.


Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand (2011)

Primordial - Redemption at the Puritan's Hand
Země: Irsko
Žánr: celtic folk / black / pagan metal
Datum vydání: 23.4.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. No Grave Deep Enough
02. Lain with the Wolf
03. Bloodied Yet Unbowed
04. God’s Old Snake
05. The Mouth of Judas
06. The Black Hundred
07. The Puritan’s Hand
08. Death of the Gods

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Nebudu se nijak tajit faktem, že “hejtuju” většinu folk metalové scény a na většinu folk či pagan metalu jsem alergičtější než na lidskou blbost. Důvod je prostý, žánr folk metalu je z valné většiny vyčpělý, vyčerpaný a pohled na něj působí dojmem opotřebované nafukovací panny. Nebudu tu na nikoho házet vinu – s příchodem větší popularizace žánru je takový stav ve výsledku nevyhnutelný a dá se očekávat, že na vlně popularity tehdejší “nové vlny folk metalu” se bude chtít svést každý, kdo umí na sladké dřevo vydrnkat alespoň jednu lidovou odrhovačku. Výjimek, které naopak adoruji a nedám na ně dopustit, je míň než šafránu – a mezi ně počítám právě i Primordial. Ti před dvěma lety vydali svůj zatím poslední počin nesoucí název “Redemption at the Puritan’s Hand”, který by měl navázat na úspěchy předchozí desky “To the Nameless Dead”, vydané už před bezmála šesti lety. O to, jestli se to současné, už sedmé plnohodnotné fošně podařilo, se s vámi chci na následujících řádcích podělit.

Vezmu to popořadě a začnu stručnou charakteristikou hudby této svérázné pětice Irů. Mně osobně se při vyslovení jména Primordial, kteří jen tak mimochodem působí na metalové scéně už od roku 1987, vybaví hned několik věcí: punc originality, unikátní rukopis a zvuk, Nemtheanga a jeho vokál a v neposlední řadě naléhavá, uhrančivá atmosféra plná beznaděje, která člověka pohltí a převýší natolik, že ho prostě zatlačí do křesla, oči přilepí k pročítání bookletu a mysl pošle kamsi na vandr mezi alternativní reality. A že za normálních okolností by to nebyl výlet, na který byste chtěli vzpomínat s láskou…

Co se týče “Redemption in the Puritan’s Hand”, charakteristika sedí pintlich. Skoro. Primordial tentokráte dali vale i těm zbytkům folkových prvků, které se sem tam mihly na desce předchozí, a jestli něco z pagan metalu zůstalo, je to atmosféra. Druhou “Heathen Tribes” budete hledat marně. Na úkor akustiky, která se mihne až v závěru alba, se do popředí dostaly kytary a ani rytmická složka basa-bicí nezaostává a výrazně dokresluje temnou atmosféru ještě černější krví. Kapela znatelně ubrala plyn (nikoliv dvojšlapku) a tempo se místy zabloudilo až k baladám v podobě “The Mouth of Judas”. Deska tak ve výsledku proplouvá zvukovody spíš ve středních tempech, poněvadž ani v těch nejrychlejších kusech kapela nijak zvlášť netlačí na pilu. Mnohem raději vás s grácií utopí v tesknosti vaší beznaděje. Celkový zvuk je pak o něco temnější, avšak neztrácí nic ani z typického feelingu, ani z čitelnosti. Naopak, v pomalejších tempech vyniknou především basové linky a na albu najdete i o něco větší množství vyhrávek a sól než dříve.

Změnou prošel i zpěv, který si zaslouží vlastní odstavec. Nemtheanga svůj projev ve většině skladeb zklidnil dostal se k čistším vokálům, které najdete na většině alba, v některých písních vhodně přechází do tvrdších poloh. Nutno říct, že tato změna je podle mě ve výsledku ku prospěchu věci a vůbec musím říct, že většina změn působí nenuceně, jako přirozený vývoj. Spolu se zpěvem úzce souvisí i tematika textů. Když pominu všudypřítomnou zatrpklost, beznaděj, texty se zaobírají především neutěšenou situací Irska. Nesčetné metafory a přirovnání odkazující na mytologii tak skrývají spíš sociální témata z irské historie a současnosti okořeněné řádnou dávkou vlastenectví a národní hrdosti – ostatně od čistě pohanské tematiky se Primordial oprostili už poměrně dávno. Místy se dokonce objeví i několik proslovů, kterému bezesporu část proslovu v samém závěru eposu “The Death of Gods”, kdysi pronesený irským revolucionářem Padraigem Pearsem.

To jsou oproti předchozí tvorbě ty nejzásadnější změny. Avšak navzdory jim se nedá mluvit o velkých změnách. Pokud očekáváte výrazný posun vpřed, můžete spíš čekat, až opadá listí z dubu. Všechno výše popsané bych proto spíše nazval vybroušením současného stylu k nadpozemskosti, než posunem vpřed, což je na čtyřletou odmlku možná celkem málo, na druhou stranu vylepšovat dokonalé je docela fuška. Co si budeme povídat, rukopis a výrazivo kapely, obzvláště pak Nemtheangův vokál je na poli tvrdé hudby skutečným unikátem, a kdyby to neznamenalo zdražení CDček a vlezného na koncerty, nechal bych ho zařadit na seznam kulturního dědictví Unesco. K vybroušenému stylu se sluší říct i to, že nelze jednoznačně určit, která skladba na desce je nejlepší. Nejvíce zpočátku zaujmou kusy pro Primordial ne docela typické, především pak “The Mouth of Judas”, avšak každá je propracovaná do nejmenšího detailu. Výsledkem je pak kompaktní celek, který se do vás prostě zahryzne a nepustí. Nemáte šanci se v takovém případě jakkoliv bránit, jedinou nadějí na vysvobození je ukojení touhy monstra, které ve vás poslech desky probudí. A i tak vám nedá pokoj a jednou za čas se přihlásí o svojí dávku – a pokud mu ji nedopřejete, bude otravnější než feťák na Hlavním nádraží v Praze, kterému jste odmítli dát “dvě pětky na vlak”.

Zároveň s tímhle tvrzením mi nezbývá než podotknout, že rozhodně nejde o záležitost na jeden večer, protože ač se nahrávka může na první poslech zdát jako jednoduchá a přístupná, není tomu tak ani náhodou. Ano, pokud vás uchvátí na první poslech, jen tak vás nepustí, ale ona propracovaná a promyšlená jednoduchost je v tomhle případě síla onoho monstra, jež skrývá řadu skvostných momentů během celých čtyřiašedesáti minut a způsobí, že se k desce budete dobrovolně vracet. Většina z takových momentů k člověku nepřijde a nepodá mu s úsměvem ruku, není předem nastrojená, abyste si jich všimli, leckdy jde totiž o drobný detail, který najdete až na desátý, dvacátý, padesátý poslech, přičemž prostřídáte několik zařízení od kvalitní reprosoustavy až po sluchátka, a to i v případě, že si myslíte, že desku máte opravdu dobře naposlouchanou a znáte ji tam i zpátky jako svoje boty. Omyl.

Primordial

Výsledek? Těžko říci, zda “Redemption at the Puritan’s Hand” překonala “To the Nameless Dead”, které před bezmála šesti lety přišlo jakoby nic, nastavilo laťku kapele i žánru do výšin závratných a v očích mnohých fans platí za skvost dodnes (a také jím stále je), současný počin se však coby nástupce “To the Nameless Dead” svými kvalitami rozhodně přinejmenším vyrovná, pokud nepřekoná. Osobně bych po čtyřech letech možná očekával větší posun, nicméně jak jsem již napsal – těžko zdokonalovat dokonalé, na výsledek si stěžovat nemohu, ani kdybych chtěl. Primordial ukázali, že stále mají co říct a kam se ubírat a že stále platí za kvalitu, která většině kapel v žánru okázala nastavuje záda. Otázka spíš tedy zní: Pokud tohle je vybroušený skvost, co přijde dál?


Ov Hollowness – The World Ends

Ov Hollowness - The World Ends
Země: Kanada
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 18.3.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Abstraction
02. Grey
03. Hoarfrost
04. An End
05. Ov
06. The World Ends
07. Lost Resolve
08. Hollow
09. End in View
10. Outro

Hodnocení:
Stick – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

S kanadským one-man projektem Ov Hollowness jsem se seznámil nedávno díky albu “Drawn to Descend” z roku 2011. Byla docela příjemná náhoda, když jsem dostal nabídku zrecenzovat zbrusu nový počin “The World Ends”, jelikož nadšení z předchozí tvorby je u mě celkem enormní. S letošním počinem moje víra v kvality tohoto projektu rozhodně vzrostla, už jen při pohledu na obálku jsem byl skutečně natěšený. Do poslechu jsem se ale pouštěl s mírnými obavami, jelikož album při deseti skladbách obsahuje více jak sedmdesát minut muziky, což jak známo, i u největších mistrů bývá daleko za hranicí poslouchatelnosti.

Libuju si v takzvaných atmosférických black metalových vodách, za což by mě asi kdejaký pravověrný satan mohl ukřižovat, ale už je to tak. Black metalová muzika totiž pokrývá celé spektrum hudebního vyjadřování, a z každého jejího zákoutí si umím (chci) vzít to, co je pro mě přínosné. Od tohoto alba proto nelze očekávat blasfemický nářez s chorobnými riffy a zuřivými blast beaty, ale ani načančané symfonické výplně. Autor Mark R. totiž staví především na jakýchsi kytarových stěnách riffů a melodií, pomocí kterých buduje atmosféru. Většina skladeb vás přitlačí do křesla a donutí vás do jejich skončení své místo neopustit. Takovou esencí desky je v podstatě už úvodní skladba “Abstraction”, která je se svými devíti minutami jednou z nejdelších skladeb, přičemž průměrná délka písní se pohybuje kolem sedmi minut. To napovídá tomu, že se do cíle nijak výrazně nespěchá. Skladby plynou většinou ve středním i rychlejším tempu, občas proloženém blast beaty, i když bez nich bych se tu obešel, protože jakmile to rytmika začne takto bezhlavě sypat, dostavuje se pocit monotónnosti, jelikož vás ta neměnnost začne poněkud ubíjet. Naštěstí na albu těch případů mnoho není, což je zajištěno taky častými změnami temp. Obecně vzato je ale album zajímavější v rozvážnějších polohách, kdy je čas vnímat jednotlivé detaily.

Je slyšet, že autor není v black metalovém světě žádný nováček a že zásadní muzikanty žánru má naposlouchané a jejich vlivy dokáže propašovat do své tvorby. Náznakem například epická stránka Bathory na mě dýchla z deseti minutové titulky, která pro mě platí za naprostý vrchol alba. Takhle si představuju pozvolně rozvíjející se atmosférickou skladbu. Na konci v ten konec světa fakt dokážu uvěřit. Neschovají se tu ani vlivy depresivních black metalových počinů, v třetí “Hoarfrost”, která taktéž patří mezi vrcholné momenty, jako bych slyšel sněžnou depresi ColdWorld. To samozřejmě není vše. Neberte však tyto zmínky jako obvinění z plagiátorství, jen je tu prostě slyšet, jaký záběr může Mark R. asi tak mít, a taky si můžete udělat vzdálenou představu o tom, jak ta deska vlastně zní. Když už tady zmiňuji ty vrcholné momenty, tak za mě na třetí místo patří předposlední “End in View” s krásnou melanchalickou střední pasáží, ve které se dočkáme i čistých kytar, což není na albu tak úplně běžný jev. Album uzavírá ambientní “Outro”, při kterém jako by se před vámi skutečně otevírala scéna zdevastované planety, jako atmosférická tečka opravdu povedené.

Zvuk desky nepatří mezi ty nejlepší, nicméně jsem v tomto žánru slyšel i horší kanály. Tady se dají jednotlivé melodické linky a zpěv rozeznat od bicích a přílišná sterilita by tu taky nedělala dobrotu. Celkově je to album vcelku čitelné, většinou se Mark spoléhá u kytar na rytmickou stopu a melodie, občas se ozvou harmonické výjezdy, ale nikterak se jimi neplýtvá. V malých náznacích se (pro aranže) ozvou klávesové plochy. Součástí takového alba jsou samozřejmě skřehotavé vokály, které u Ov Hollowness nejsou nikterak oslňující, ale určitě nezavání trapným “přehráváním”. Splňují jednoduše standard krákoravých hrdel. Oproti minulé desce také přibylo čistých zpěvů, což osobně za moc velké plus nepovažuji, protože zkrátka ne vždy zní úplně na svém místě, občas vás slušně vytahají za uši. Stává se to zejména ve vyšších polohách, pokud se drží někde na hladině středních poloh, výtky nejsou ani na místě.

Jak už jsem zmínil, deska je opravdu dlouhá. 70 minut takového materiálu není úplně jednoduché strávit. Mně s albem čas plyne docela přirozeně, nemám potřebu se dívat, kdy už to konečně skončí, skladby jsou samy o sobě dost zajímavé na to, aby držely pozornost. Nemůžu ale tvrdit, že se občas nedostaví malý pocit nudy či monotónnosti, což už jsem nastínil v předchozích odstavcích. Jak bylo řečeno, tímto neduhem trpí především rychlejší pasáže desky, protože mě jímá pocit, že mě ty bicí vyloženě ukopou. Ono by možná stačilo někdy ubrat na repetitivnosti motivů, které jsou někdy až bolestně natahované, a pod kytary vsunout zajímavější rytmiku, nebo ji příště nenechat tolik vystupovat ven.

V “The World Ends” nepochybně třímá kvalitní počin, který sice nikomu neobrátí život vzhůru nohama, ale pro zpříjemnění dne a pro unášení se melancholickými obrazy je to album jako stvořené. Mark R. aka Ov Hollowness má potenciál a bude zajímavé sledovat, jak s ním naloží do budoucna.

Ov Hollowness - The World Ends


Další:

“The World Ends” je pro mě premiérou s tvorbou Ov Hollowness, musím ovšem uznat, že hned napoprvé si mou pozornost tento kanadský jednočlenný projekt získal. Ačkoliv se to tak nemusí na první pohled (a ani poslech) zdát, “The World Ends” je vlastně deska dosti barvitá a nebál bych se říct i otevřená. Rozhodně nečekejte nic ortodoxního jako já, stále se však nedá mluvit o nějakých nadžánrových experimentálních skopičinách; deska je vyvážena přesně do té podoby, kdy stále ještě spadá do black metalové škatulky, aniž by se posluchači do hlavy vkrádal pocit, že poslouchá něco úplně obyčejného a předvídatelného. Zejména po stránce melodií je “The World Ends” výborné, ani v ostatních ohledech však nikterak nezaostává. Ze skladeb mě osobně nejvíce zaujala třetí “Hoarfrost” a také šestá titulka “The World Ends”, v níž v její první polovině cítím lehký dotek legendárních Bathory, což je vzhledem ke zbytku desky velmi příjemné osvěžení. Hudebně nahrávku vidím na čistých 8 bodů, půl bod však musím ubrat z důvodu přílišné délky, protože hodina a čtvrt je přece jenom moc… pokud by se autor trochu víc řídil podle řčení, že méně může být více, byl bych osobně ještě spokojenější, ale i tak říkám – skvělá věc!
H.