Archiv štítku: black metal

Reporty

Phantoms of Pilsen 7 (sobota)

Napsat komentář
Phantoms of Pilsen 7
Datum: 26.10.2013
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Alchemyst, Aura Noir, Avenger, Hellocaustor, Inferno, Make a Change… Kill Yourself, Sakrileg, Selbstentleibung, Tulsadoom, Vulture Industries + Happy Gorilla Dance Company

Akreditaci poskytl:
Phantoms of Pilsen

H.: Druhý den Phantoms of Pilsen načínají žatečtí thrash metalisté Hellocaustor v čele se samotným Vladem Blasphemerem z Maniac Butcher a asi miliónu dalších kapel na kytaře. Vzpomínám si, že jsem Hellocaustor viděl několik let zpátky na jedné undergroundové akci v Děčíně, kde pánové předvedli neskutečně masakrózní alko exces. Takový extrém se však v Plzni nekonal a to nejhorší, co Hellocaustor, resp. zpěvák Dictatörr konkrétně, předvedli, bylo vylití jednoho piva na hlavy několika diváků. Jinak šlo o parádní thrash metalovou jízdu bez sebemenších hluchých míst. Žádné velké sraní, jen půlhodinová řezanice plná rychlých riffů, ale bylo to naprosto dostačující, vlastně si nevzpomínám, že by mě někdy Hellocaustor na koncertě takhle bavili po hudební stránce. Dost příjemný začátek dne.

Ježura: Vzhledem k tomu, že jsem byl kolegou o zmiňovaném děčínském vystoupení Hellocaustor náležitě informován, čekal jsem, že by mě koncert mohl bavit snad jedině v případě, kdyby se pánové pokusili o něco podobného. To se sice nestalo, ale k mému velkému údivu to Hellocaustor dovedli vyvážit opravdu dobrým žánrovým vystoupením, které mě bavilo od začátku do konce, a to je verdikt, který si ode mě moc thrashovek zatím nevyslechlo. Bylo to správně neurvalé a nasrané, mělo to drive a energii, mělo to styl… Za mě palec nahoru!

H.: Oproti tomu Avenger mám hodně rád v podstatě vždy a všude a zrovna oni patřili k těm, na něž jsem se v rámci Phantoms of Pilsen dost těšil, ale tentokrát to bohužel nebylo ono. Hudebně samozřejmě v pořádku, muzika Avenger je prostě hodně dobrá, výběr songů stejně tak… “Dark Metal”, “Duševní chirurgie”, “Radost z beznaděje”, “Před bouří”, jedna stará vykopávka… proti tomu vůbec nic. Nepříjemně ovšem byla cítit nekompletní sestava, v níž se Avenger dostavili, protože na pódiu stáli jen Honza Kapák, Rámus a Sinneral. Místo bubeníka jel automat, což prostě nebylo ono, hudbě Avenger to uškodilo ještě víc než takovým Spasmodic předchozí den. Nepříjemná byla i absence tympánu, protože třeba taková “Radost z beznaděje” tím vyloženě utrpěla. V neposlední řadě pak dojem trochu srazilo několik nepřesností, obzvláště v první polovině “Duševní chirurgie” se pánové dost ztratili, až po sobě nechápavě koukali, co kdo hraje. I když to takhle asi může znít jako průser, není to úplně pravda, protože i přes vše řečené mě to vlastně docela bavilo a neměl jsem sebemenší problém vydržet celý set, jen to prostě tentokrát mělo k dokonalosti dost daleko…

Ježura: Vidět Avenger na Phantoms of Pilsen jsem si přál už nějakou dobu, protože blahé paměti na Brutal Assaultu měli dost mizerný zvuk a letos zjara v plzeňském Parlamentu je zase postihly technické potíže… No, a když jsem se konečně dočkal, osud si stejně zase prosadil svou. Tentokrát to byla osekaná sestava a z ní plynoucí kompromisy, které už dostatečně popsal kolega výše. Ale i přes to, že nebylo vždy úplně vychytané, se mi vystoupení Avenger líbilo. Parádní kytarová práce obou bratří prostě drtí nehledě na podmínky, což se potvrdilo i zde, a mně to ke štěstí přes všechny nedokonalosti úplně stačilo. Nezbývá tedy než doufat, že až se s Avenger shledám příště, tak nedojde k ničemu, co by výborný výkon, jaký je kapela bez debat schopna podat, jakkoli degradovalo. Jo a taky že konečně zazní “Vitriol”…

H.: Nyní přichází pásmo řekněme druhořadých black metalových uskupení… tedy, myšleno co do věhlasu, ne nutně co do kvality produkce. Jako první z nich se představili mladí Rakušané Sakrileg, kteří ovšem dorazili se zpožděním, tudíž své vystoupení museli časově poměrně okrouhat, aby se dostálo naplánovanému programu. Když už ovšem kapela konečně nastoupila, bylo to vlastně až překvapivě dobré, určitě bych se nebál Sakrileg označit i za překvapení, možná i to největší, jakého se mi na festivalu dostalo. Ne, že by rakouská formace předváděla kdovíjakou hudební extázi nebo hýřila doposud nikdy neslyšenou originalitou, ve skutečnosti šlo o black metal spíše standardního střihu, avšak aniž by se Sakrileg báli třeba melodií nebo snahy o nějakou, byť menší nápaditost v rámci struktury kompozic. Nicméně to z pódia mělo šťávu a hlavně i atmosféru, a i když to u black metalu může znít trochu nepatřičně, bylo to takové docela sympatické, snad i díky relativně civilnímu vystupování (minimálně v porovnání s ostatními black metalovými smečkami na akci) a otevřenějšímu přístupu, když frontman s lidmi mezi písničkami komunikoval víceméně pohodově, ne misantropicky nebo vůbec jako ostatní. Asi nejvíce pozornosti na pódiu ovšem poutala odredovaná kytaristka, už jen z toho důvodu, že to byla ta kytaristka, jelikož holek se na letošním Phantoms of Pilsen na pódiu moc neobjevilo.

H.: Na řadu přichází další rakouská smečka Selbstentleibung se jménem tak krkolomným, že si jej snad nezapamatuji do konce života. Když jsem výše mluvil o tom, že jsem onu druhořadost myslel spíše co do známosti skupin, nikoliv co do jejich kvality, narážel jsem především právě na Selbstentleibung. Ačkoliv od této kapely jsem už na rozdíl od Sakrileg tak nějak tušil co očekávat, skupina mé očekávání vcelku hravě převálcovala a nakonec se pro mě rakouští sebevrazi stali jedním ze tří vrcholů festivalu. Výtečný black metal s depresivní aurou (tedy, formálně, mně tyhle věci zas až tak extrémně depresivní nepřijdou, rozhodně nemám náladu si po poslechu podřezat žíly, což ovšem neznamená, že by se mi to nelíbilo) měl živě excelentní atmosféru, kterou umocňoval nihilistický frontman s pleší a brutálně dlouhými vousy, jenž do sebe lil kořalku hlava nehlava a naprosto odzbrojujícím způsobem týral své hlasivky. Jednoduše absolutně skvělý koncert, jemuž nemám vůbec nic co vytknout. Rozhodně bych se nedivil, kdyby si Selbstentleibung tímhle výkonem získali mezi návštěvníky Phantoms of Pilsen pěkných pár nových fandů.

Ježura: Jelikož jsem se sobotní program rozhodl vzít v trochu ležérnějším duchu (venku bylo fakt krásně), zkrácený set opozdilců Sakrileg mě do sálu nepřitáhl a další kapelou dne se pro mě stali až Rakušané Selbstentleibung, jejichž název si zapamatovat byla fakt fuška. Zrovna Selbstentleibung jsem si před festivalem trochu proklepnul a usoudil jsem, že by to mohlo stát za to, ale ono ne, že to stálo za to, ono to bylo vážně výborné! Přestože je black metal v podání Selbstentleibung poměrně melodická a členitá hudba, která místy krapet přesahuje do rockovějších vod, podařilo se jim v sále vykouzlit příjemně depresivní atmosféru, která svou intenzitou hravě překonala všechny do té doby vystoupivší skupiny. Sice, jak správně podotkl kolega, nešlo o nic, z čeho by si šel člověk hodit mašli, ale muzika nakombinovaná s vokálním i vizuálním projevem pana zpěváka zkrátka zafungovala na výbornou a Selbstentleibung se tak postarali o parádní překvapení a skvělý koncert, který to v mém pomyslném žebříčku nakonec dotáhl až na druhé místo.

H.: V duchu black metalu – tedy v tomto případě přesněji death/black metalu – z německy mluvících zemí pokračujeme i nadále, tentokráte se však slova ujímají Němci známí jako Alchemyst, kteří byli takoví… prapodivní. Přiznám se, že jejich produkci ve studiové podobě neznám vůbec, což byl možná dost velký handicap, jelikož bez téhle znalosti jsem si z muziky v živém podání neodnesl takřka nic, čímž nutně neříkám, že to bylo špatné. Hudebně na mě Alchemyst působili dost chaoticky a takhle z voleje při prvním setkání jsem dost dobře nedokázal si z toho cokoliv vytáhnout, za což možná může i trochu přepálený zvuk. Nicméně je to škoda, protože se nedá tvrdit, že to znělo nezajímavě. Na druhou stranu, i přes audio zmatenost měla nečitelná zvuková stěna v kombinaci se sotva viditelnými siluetami hudebníků pořád dost solidní atmosféru. Pocity z Alchemyst jsou tedy malinko rozporuplné, ale když bych si měl vybrat, pořád se mírně převažují na tu kladnou stranu.

Ježura: Alchemyst, to byl zvláštní případ. Předchozí průzkum internetů na ně prásknul, že produkují jakýsi okultní death/black metal, což bylo docela solidní lákadlo i přesto, že mě ukázky na YouTube nijak zvlášť neoslovily. V živém provedení pak tato rozpolcenost ještě vynikla. Těžko říct, nakolik to bylo zahuhlaným zvukem a jak moc se o to zasloužila samotná hudba, ale dost dlouho jsem se v setu Alchemyst neměl absolutně čeho chytit a celé to znělo jako jeden velký neorganizovaný randál. Někdy v průběhu druhé poloviny setu se ale věci začaly měnit k lepšímu a najednou jsem si uvědomil, že to funguje. Zvuk se trochu vyčistil a zhmotnily se v něm zajímavé riffy a melodie, jež konečně ospravedlnily můj neurčitě dobrý dojem, který na mě Alchemyst dělali prakticky od začátku, a vyšlo najevo, že je to muzika přinejmenším zajímavá. V čem ale Alchemyst skutečně excelovali, to bylo vytváření atmosféry. Během koncertu bylo celé pódium zahalené kouřem a zeleným světlem, v němž se pohybovaly prakticky jen siluety procítěně hrajících muzikantů, což bylo vážně působivé samo o sobě, natož pak v kombinaci se svéráznou hudbou plynoucí z reproduktorů. A když do toho frontman Inkantator Koura (který měl mimochodem obličej namalovaný zlatou barvou) přidal svůj perfektní vokál, člověk by už už uvěřil, že to není koncert, ale nějaká okultní seance. Ačkoli to zpočátku nevypadalo moc slavně, Alchemyst nakonec přeci jen odvedli jak po hudební, tak po vizuální stránce působivé a originální vystoupení, kterým si mě definitivně získali na svou stranu.

H.: Jestli se na loňském ročníku objevila jedna jediná kapela, kterou jsem znovu fakt vidět nepotřeboval, pak to byla zcela jistě ta, která letos dostala pozvánku podruhé. Tímto se omlouvám, ale Tulsadoom se stali jedinou skupinou letošního Phantoms of Pilsen, na níž jsem nešel, neboť traumatický zážitek, jaký jsem si odnesl z loňského vystoupení, mě straší dodnes, takže jsem jaksi nechtěl si to zopakovat.

H.: Set domácí black metalové kultovky Inferno byl zajímavý v tom, že kapela vystoupila bez svého kytaristy Ska-Gula, na jehož místo nastoupil hostující náhradník, jímž nebyl nikdo jiný než náš redakční kolega Stick. Nicméně nutno dodat, že kdo o téhle výměně neměl ponětí, ten to asi ani moc nepoznal, jelikož vzhledem k tomu, v jaké podobě Inferno aktuálně vystupují, tedy zahalení v dlouhých kápích, nebyl na první pohled vidět moc velký rozdíl. A ke cti kolegy – aniž bych mu chtěl jakkoliv mazat med kolem huby – slouží i to, že moc velký rozdíl nebyl ani slyšet, jelikož vše odehrál bez větších problémů… tedy alespoň já osobně jsem si žádných kiksů nevšiml. Důležité ovšem bylo to, že ani tato změna neměla větší vliv na atmosféru samotného vystoupení, které se tak neslo přesně v intencích koncertů Inferno poslední doby – vše patřičně okultní a zlé – v tom dobrém slova smyslu. Zejména vokalista Adramelech působil dost misantropicky, ale v rámci stylu a celého pojetí je to více než v pořádku. Osobně se mi dost líbí, jaký směr Inferno v poslední době nabrali, ta živá prezentace má vážně sílu a s výjimkou Cult of Fire (a možná svým způsobem ještě Gorgonea Prima) se jí aktuálně takřka nikdo v rámci tuzemského black metalu nemůže rovnat. Setlist patřil především posledním dvěma řadovkám “Black Devotion” (“Šepot naděje v slzách krve”, “Svatý jed”, “Oltář zvrhlosti”) a letošní “Omniabsence Filled by His Greatness”, z níž sice zazněly jen dva kusy (“The Firstborn from Murk” a “The Funeral of Existence”), nicméně vzhledem k jejich délce to bylo dostačující. Ze starší tvorby pak samozřejmě nesměly chybět “Pohanské meče”.

Ježura: Inferno jsou jednou z těch domácích kapel, které už nějakou dobu vedu v patrnosti, ale zatím se mi nepodařilo nachomýtnout se k jejich živému vystoupení, takže jsem tentokrát nemohl v sále chybět (na rozdíl od předcházejících Tulsadoom, které jsem naopak vypustil velmi ochotně…). Inferno nezahráli vůbec špatně. Jejich muzika je dobrá sama o sobě a jako taková obstojně funguje i na živo. Takže ano, Inferno mě bavili a není sporu o tom, že předvedli solidní vystoupení. Na druhou stranu se ale musím přiznat, že jsem čekal maličko víc, a to hlavně co se týče jejich ze všech stran vychvalované prezentace. Jako ano, dlouhatánské kápě, svíce a okultní předměty byly vážně fajn, ale nepřišlo mi to zas až tak výjimečné, aby z toho byli všichni tak na větvi. Co mě dál maličko zklamalo, to byla statičnost instrumentalistů. Samozřejmě neočekávám, že bude black metalová kapela s takovou image, jakou mají Inferno, lítat po pódiu a hecovat diváky, ale nějaké decentní žánrové divadélko by dle mého věci jenom pomohlo. Takhle totiž pánové působili spíš trochu zaraženě, než aby to dělalo dojem hrozivé strnulosti, nebo jaký dojem to dělat mělo. Co mě ale na koncertu Inferno opravdu dostalo, to byl Adramelechův přednes. Nejen že asi jako jediný z kapely v té kápi vypadal vážně mocně, ale způsob, jakým se po pódiu pohyboval, jak se nakláněl nad přední řady… Ten člověk nezpíval, on kázal. A navíc kázal naprosto perfektním vokálem, takže ho byla radost nejen sledovat, ale i poslouchat. Pro Inferno tedy palec nahoru, ale bylo by docela fajn, kdyby mě někdy příště přesvědčili se vší parádou.

H.: Další na řadě je vystoupení, které bylo dost očekávané. Pod názvem Turning Golem se skrývá společné představení (nazývat to koncertem by asi bylo možná trochu zavádějící) skupiny Happy Gorilla Dance Company a norských avantgardních metalistů Vulture Industries. Abych řekl pravdu, tak nějak jsem netušil, co od toho očekávat, ale čekal jsem opravdu dost, což se mi nakonec stalo osudným. Ne, že by bylo vystoupení špatné, naopak bylo opravdu hodně dobré, ale očekávání byla až moc vysoko a upřímně jsem doufal, že mě to sebere ještě víc. Ve výsledku se z toho v podstatě vyvinul koncert Vulture Industries stojící na aktuální řadovce “The Tower”, na jehož pozadí probíhalo menší divadelní představení, kterého se účastnili i samotní muzikanti. Kromě nich se na pódiu a také pod pódiem mezi lidmi pohybovali další tři lidé namaskovaní jako napůl zohyzděná slečna, postarší chlapík v řetězech a kdosi ve skafandru jak z jaderné katastrofy. Ti všichni rozehráli poměrně dost zajímavou hru, jež rozhodně měla něco do sebe a bavila mě, ale prim pro mě pořád hrála hudba, takže v očekávání audio-vizuální euforie jsem dostal “jenom” koncert Vulture Industries s menší přidanou hodnotou. Bylo to fakt dobré, čekal jsem však ještě víc, byť jsou v tom hudebníci (a herci) asi trochu nevinně. Pokud to ale pro někoho byl vrchol festivalu, neměl bych problém to pochopit.

Ježura: Jestli mi u Inferno chyběla trocha nějakého divadélka, následující vystoupení to plně vynahradilo. Na řadu totiž přišlo unikátní představení Turning Golem, na které se z různých směrů snesly jen samé nadšené reakce. Samotní Vulture Industries na svých koncertech odvádějí docela slušné divadlo, ale v kombinaci s choreografií Happy Gorilla Dance Company to dosáhlo úplně nové úrovně, a popravdě, když jsem přemýšlel o tom, jak by šlo dodat koncertu Vulture Industries další rozměr, takhle nějak jsem si to představoval. Vulture Industries zahráli tradičně skvěle, v rámci celého konceptu jim to spolu s triem herců fungovalo vážně dobře a musím pochválit i skvělé nápady jako průchody účinkujících mezi publikem nebo natáčení dění na pódiu i pod ním a živé přenášení tohoto materiálu na obrazovky. Představení bylo zkrátka promakané do posledního detailu a publikum muzikanty i herce po zásluze odměňovalo. Ačkoli jsem ale byl sám velice spokojený, přesto nemohu popřít, že jsem čekal maličko víc. Těžko to ale klást za vinu kapele nebo hercům, když důvody leží mimo jejich sféru vlivu. Prvním důvodem je skutečnost, že v okamžiku, kdy zkombinujete regulérní koncert s divadelním představením, pozornost diváků se nutně rozdělí mezi tyto dvě složky a tím pádem není jednoduché si je užít tak, jak by si je třeba šlo užít samostatně. To je přesně můj případ, a i když jsem se bavil velmi dobře, proti extázi, kterou mi Vulture Industries přichystali loni, to bylo přeci jen o něco slabší (i když musím říct, že songy z nové desky znějí na živo vážně skvostně). V takové konstelaci je pak potřeba, aby byla zejména divadelní část věci předvedena opravdu strhujícím způsobem, a tomu v Plzni zabránily technické podmínky. Bylo jasně vidět, že je to perfektně vymyšlené, choreograficky dotažené a prostě skvělé, ale trochu to dojelo na rozměry a rozložení božkovského pódia, které pro představení takového druhu zkrátka není vhodné. Zdaleka ne vše tedy vyznělo tak skvěle, jaký to mělo potenciál, a na jazyku tak ulpěla lehounká pachuť zklamání. Přesto jsem ale ze sálu odcházel naprosto spokojený a bohatší o další výjimečný zážitek a mít příležitost dát si repete tohoto unikátního představení ve vhodnějších prostorách, nebudu váhat ani minutu.

H.: Pokud se nemýlím, tak black/thrash metalová bruska Aura Noir na našem území vystupovala teprve podruhé. Na rozdíl od koncertu, který Norové předvedli před třemi lety na Brutal Assaultu se tentokrát kytary neujal Blasphemer, nýbrž Carl-Michael Eide alias Czral alias Aggressor. Kapela předvedla doslova nekompromisní nářez od začátku do konce, zpěvák a baskytarista Apollyon nevynechal ani kultovní hlášku “Ugh!”, nicméně i přes veškeré nesporné kvality, které Aura Noir rozhodně měli, o tom žádná, a i přesto, že mě jejich set upřímně bavil, o tom taky žádná, to ani zdaleka nebylo tak silné jako mnohé další koncerty na Phantoms of Pilsen. Jinak se přiznám, že jednoduše nevím, co dál bych k Aura Noir napsal. Apollyon si stoupnul k mikrofonu, Aggressor si vzhledem ke své indispozici k mikrofonu sednul a už to jelo. Rychlé tempo, jeden špinavý riff za druhým, prostě všechno, co si představíte pod škatulkou black/thrash metal. Výsledek byl v tomto případě dost slušný, nikoliv však omračující…

H.: …ten omračující výsledek ovšem nadešel vzápětí s poslední skupinou festivalu. Je jedno, jestli to nazveme třešničkou na dortu nebo použijeme otřepané “to nejlepší na konec”, ale dánská depka Make a Change… Kill Yourself pod vedením Ynleborgaze z Angantyr se z mého pohledu stala jednoznačným a naprosto suverénním králem festivalu. Make a Change… Kill Yourself poslouchám už nějaký ten rok, ale upřímně jsem si úplně nedokázal představit, jak bude jejich muzika znít v živém podání, jelikož jsem byl vždy přesvědčen, že tohle je přesně ten druh hudby, jaký si člověk nejlépe vychutná o samotě, jenže ono to fungovalo i z pódia a bylo to neskutečně intenzivní. Dlouhé monotónní pasáže v podstatě o jednom riffu, pomalé tempo, nemocný řev a jedna kurevsky hutná atmosféra, která se valila z pódia v obrovských proudech a bez milosti pohlcovala. Musím se přiznat, že těsně před začátkem vystoupení se mi zdálo, že pánové vypadají trochu vtipně, baskytarista Vrede snad jako by spadl z kola a hlavní mozek Ynleborgaz pomalovaný obrácenými kříži také působil malinko úsměvně, ale jakmile Make a Change… Kill Yourself spustili, jakýkoliv úsměv se z tváře odporoučel a nezůstaly sebemenší pochybnosti, že tohle bude hodně silné. Jednoduše skvost.

Ježura: Make a Change… Kill Yourself jsem až do závěru Phantoms of Pilsen prakticky neznal a jejich potvrzení na soupisku festivalu jsem vzal jako možnou příležitost na vlastní kůži zjistit, proč o téhle kapele mnozí hovoří v superlativech. Nač to protahovat – pochopil jsem to velmi záhy, protože Make a Change… Kill Yourself předvedli naprosto fenomenální set, který mě úplně semlel. Ynleborgazovy depresivní průpovídky, vizáž druhého kytaristy a basáka, negativistická gesta všech muzikantů… to všechno byly sice jistým způsobem vkusné záležitosti, které k výsledku určitě svým dílem přispěly, ale zcela bezkonkurenčně na první místě zde byla hudba a ta triumfovala na plné čáře. Tohle byl přesně jeden z těch případů, kdy se člověk do muziky úplně ponoří, odfiltruje okolní svět na nezbytné minimum a nechá se unášet, a kdo toto podstoupil (a věřím, že takových lidí bylo v sále plno), muselo se mu nutně dostat opravdu intenzivního posluchačského zážitku, na který se jen tak nezapomíná. Hrálo se dlouho, ale bylo to tak uhrančivé, že bych si celý koncert s radostí zopakoval, jen co se stal minulostí. Neříkám, že v paměti nechovám koncerty, které jsem si užil ještě o něco lépe, ale ten, který Make a Change… Kill Yourself odehráli na Phantoms of Pilsen, si rozhodně zaslouží přívlastek strhující.

Závěr:

H.: Ačkoliv se může zdát, že jsem tentokrát kapely v reportu chválil o něco méně než v loňském roce, a tudíž by se mi mělo sedmé vydání Phantoms of Pilsen líbit o něco méně, ve skutečnosti bych nic takového netvrdil, jelikož mně osobně přišel letošní ročník minimálně na stejné úrovni… nebo přinejmenším já osobně jsem si ho užil minimálně stejně. I když jsem ne všechny vystupující chválil až do nebes, je nutné zdůraznit, že opravdu slabší koncert byl vlastně jen jeden (Hailstone) a vyloženě slabý ani jeden. Je pravda, že bylo pár účinkujících, od nichž jsem toho čekal trochu víc (Aura Noir, Koldbrann, Vulture Industries, Avenger), ve všech těchto případech však stále šlo o hodně dobrá vystoupení. Naopak na vrcholu, kde nemám vůbec nic co vytýkat, z mého pohledu stanula jednoznačně trojice Nargaroth, Selbstentleibung a Make a Change… Kill Yourself, v těsném závěsu následovaná Endstille, Inferno a Fen. Rozhodně toho nebylo málo a zcela jistě bylo k vidění dost zajímavých vystoupení.

H.: Největší škraloup akce – za nějž ovšem nikdo z lidí zainteresovaných ohledně festivalu nemůže – se pro mě stalo odpadnutí skupin Gehenna, Temple of Baal, Throne of Katarsis a Paragon Belial. Zejména na Throne of Katarsis a Gehenna, kteří pro mě byli až do svého odstoupení asi tím největším tahákem Phantoms of Pilsen, jsem se speciálně těšil. Samozřejmě to nejde vyčítat pořadatelům, když za to nemůžou, to by dělal jen vůl, ale i tak jsem si musel postěžovat, protože je to obrovská škoda. Minimálně Gehenna, jejichž desky z 90. let jsou doslova klenoty, bych viděl strašně rád.

H.: Ovšem zpátky k tomu, co doopravdy bylo. Evergreenem každého festivalového reportu samozřejmě bývá zhodnocení kvalit pivního moku, tak pojďme na to. Svijany jsem si dal jedny a podruhé už jsem to nezopakoval, z čehož si asi dokážete odvodit, jak moc dobré byly. Nakonec jsem skončil u Herolda, který sice taktéž nebyl úplná hitparáda, po níž by se všichni fajnšmekři světa ještě měsíc olizovali až za ušima, ale bylo to v normě a příjemně pitelné.

H.: Co se organizační stránky týče, osobně jsem žádný problém nezaznamenal. Je sice pravda, že jsem žádný vysloveně nehledal, ale i tak je to samozřejmě dobře. Všechny časy se dodržovaly, což je sympatické, člověk se tak podle rozpisu opravdu mohl orientovat. Osobně vážně nemám rád, když je program pouze orientační a je v něm taková sekera, že odpovídá maximálně pořadí kapel a někdy ani to ne. Další palec nahoru za stále trvající zákaz kouření v sále, což je doslova super (tak moc, že jsem dokonce přemýšlel, jestli “super” nenapsat velkými písmeny). Tím víc, že to drtivá většina lidí respektovala, a když už se našel někdo, kdo si stejně zapálil, tak mu to některý z organizátorů v červených trikotech přispěchal zhasnout.

H.: Celkově o Phantoms of Pilsen nelze hovořit jinak než jako o velmi povedené a hlavně po všech směrech sympatické akci. Nechci to zbytečně přehánět a znít jako nějaký anální alpinista, ale festival byl v sedmém roce svého působení na skvělé úrovni takřka po všech stránkách. Rozhodně se dá říct, že letošní ročník měl hodně silnou sestavu, byl parádně zorganizovaný, přesto si stále dokázal udržet punc toho nezbytného undergroundu a je na něm vidět, že se jedná o akci pro radost, pro lidi a hlavně pro muziku. Ne pro prachy. A to je beze srandy chvályhodné.

Ježura: Abych se přiznal, na soupisce letošních Phantoms of Pilsen nebylo jediné jméno, které by pro mě bylo vyloženým tahákem, a navíc bylo docela zřetelné, že proti loňskému nebo předloňskému ročníku znatelně přibylo čistokrevného black metalu. Black metal mám sice rád, ale zase nemůžu tvrdit, že bych žral všechny jeho formy a interprety, takže i proto jsem letošní ročník pojal spíše relaxačně s tím, že si určitě trochu rozšířím obzory. I přesto mi ale Phantoms of Pilsen nabídl řadu výborných zážitků, ze kterých musím vypíchnout zejména trio Make a Change… Kill Yourself, Selbstentleibung a Endstille, což jsou všechno kapely, od kterých jsem před festivalem slyšel v lepším případě jednu skladbu na YouTube. Opět se tedy potvrdilo, že co do výběru kapel se lze na Phantoms Crew plně spolehnout, i když se zrovna nestrefí do vašich oblíbených spolků.

Ježura: Dál nemám moc co dodat, protože kolega to shrnul dost vyčerpávajícím způsobem, takže jen v rychlosti. Organizace tradičně bezchybná, zázemí adekvátní, ceny občerstvení přijatelné. Pravda, zvuk letos nebyl skvělý úplně celou dobu, jako se to podařilo loni, ale na české poměry to byl pořád hodně solidní nadprůměr, kterému pár drobností rád odpustím. Za zmínku možná stojí ještě fakt, že letošní ročník Phantoms of Pilsen přilákal velký počet zahraničních návštěvníků. Nic proti tomu, ale je trochu škoda, že si domácí publikum nechá takovou akci ujít, navíc za cenu, která je vzhledem k obsazení a ojedinělé atmosféře zatraceně férová…

Ježura: Ačkoli jsem tedy letos do Plzně vyrazil prakticky na blind, neodjížděl jsem ani trochu zklamaný – ba naopak. Navíc jsem se opět utvrdil v tom, že jsou Phantoms of Pilsen unikátní akcí svého druhu a co víc, díky úsilí organizátorů se rok od roku daří nastavenou laťku zvyšovat nebo alespoň nepodlézat, za což si vzhledem k nevýdělečnému charakteru celého podniku zaslouží velkou poklonu. Co dodat? Snad obligátní “za rok na shledanou”, protože návrat na Božkov už je tak trochu jako návrat domů…

Reporty

Phantoms of Pilsen 7 (pátek)

Komentáře: 4
Phantoms of Pilsen 7
Datum: 25.10.2013
Místo: Plzeň, Pod Kopcem
Účinkující: Demonical, Endstille, Fen, Hailstone, Koldbrann, Nargaroth, Spasmodic

Akreditaci poskytl:
Phantoms of Pilsen

H.: Těžko říct, ale možná již někteří z vás zachytili nějaké neurčité zprávy o tom, že ve dnech 25. a 26. října proběhly jakési volby do nějaké té politiky či co. My jsme se ovšem s jedním nejmenovaným kolegou Ježurou (jeho texty kurzívou) radši vydali volit nejlepší kapelu už sedmého ročníku plzeňského festivalu Phantoms of Pilsen, který se po loňském rozšíření na dva dny letos dočkal hned tří dnů, z nichž ten první byl čtvrteční rozjezd v jednom z místních klubů, kde vystoupily domácí formace Mortifilia, 1000 Bombs a Kill! Kill! Kill! a Němci Stagewar. Toho jsme se však naneštěstí neúčastnili, takže hurá na hlavní program…

H.: Jakkoliv byl náš příjezd naplánován s inteligentní časovou rezervou, přesně dle našeho neskonalého štěstí se všechny spoje, které se mohly opozdit, opravdu opozdily a všechny spoje, které nám mohly ujet, nám také ujely, tudíž jsme nakonec byli rádi za stihnutí alespoň druhé poloviny úvodní německé party Hailstone… ačkoliv o německém původu jejich zpěváka by se s vámi kdejaký příznivec extrémních pravicových filozofií nejspíš docela hádal. Ale dosti politicky nekorektních vtipků, pojďme na muziku. Hailstone předvedli melodičtější asi death metal, ale žádný zázrak to tedy nebyl. Živě to chlapcům sice relativně šlapalo, sem tam se objevila trochu chytlavější pasáž a také nutno uznat, že se zrovna nešetřili a snažili se odvést dobrý výkon, ale hudebně to bylo takové bezpohlavní, dost upřímně pochybuji, že by Hailstone dokázali bavit i z alba, nehledě na fakt, že podobně znějících kapel jsou tu mraky. Jasně, rozhodně od takové skupiny neočekávám nějaké originální a avantgardní orgie, nicméně nějaký ksicht nebo charisma by od věci nebyly.

Ježura: Je pravda, že Hailstone nijak zvlášť záživnou muziku nehrají. Musí se ale nechat, že živě to něco do sebe určitě mělo a kapela rozhodně nezaslouží žádnou zásadní kritiku. Krapet o ničem muziku Hailstone vyvažovali opravdovým zápalem pro věc (zpěvák se opravdu nešetřil a šlapal do toho ze všech sil) a už jen proto jsem si z jejich setu odnesl poměrně sympatický dojem – jakkoli mě krom pekelného nasazení vlastně ničím skutečně nezaujali.

H.: Že vážně lze dělat zajímavou a zábavnou muziku, aniž byste byli jakkoliv originální, dokázali hned následující Švédové Spasmodic. Jejich oldschool death metal severského střihu snad neviděl neotřelost ani z rychlíku a v nadsázce by se i dalo říct, že žádný postup, který během setu Spasmodic zazněl, nebyl z jejich hlavy, přesto to však mělo koule. Kapela nastoupila ve sjednoceném stejnokroji v podobě černých košil s vlastním logem na prsou a také měl každý člen konopnou oprátku kolem krku; nikdo se na nic moc neptal, jen spustili ten svůj dřevní death a drhnuli ho ve vysokém tempu až do konce. Největším mínusem jejich koncertu byla absence bubeníka, takže bicí jely jen ze samplu, což mi přijde jako škoda, jelikož s živým nástrojem by to podle mě zabíjelo ještě více. Ale i přes tento menší handicap to bylo super.

Ježura: Spasmodic tu kolega dost vychválil a já s ním v zásadě souhlasím, jen bych to neviděl v až tak zářivých barvách. Přesto jsem se od chvíle, kdy jsem změnil postavení a přesunul se do míst s lepším zvukem, příjemně bavil, protože Spasmodic zahráli opravdu slušně. I když se celá kapela vážně snažila, setu dodával šťávu zejména zpěvák. Rozdíl mezi jeho až grindovým vokálem, kterým zpíval, a jemným, skoro dětským hláskem, kterým mezi skladbami pronášel průpovídky typu “Strawberry”, byl zkrátka okouzlující. A ty oprátky místo kravat byly vážně slušivé, jen co je pravda.

H.: Německé black metalové komando Endstille se na Phantoms of Pilsen představilo již v pětičlenné sestavě, když v nedávné době do svých řad přijalo druhého kytaristu se jménem B. Killed. Nejsem si jistý, jestli to bylo úplně dobré rozhodnutí, jelikož se mi zdálo, že když první kytarista Lars Wachtfels (jenž jen tak mimochodem ještě společně s bubeníkem Mayhemic Destructorem vystupoval na rozdíl od zbylých kolegů bez paintu) hrál melodie, tak trochu zanikaly, přestože zvuk byl v pořádku, nicméně ve výsledku jsem zjistil, že je to jen kosmetická vada, protože jsem si Endstille vážně užil i tak a hodně se mi jejich vystoupení líbilo. Ačkoliv mě štve, že jsem neměl možnost vidět kapelu ještě s původním vokalistou Iblisem, aktuální frontman Zingultus se ukázal být člověk na svém místě a jeho výkonu nešlo vytknout vůbec nic, neboť svoje vokální běsy chrlil opravdu zodpovědně. Během koncertu zazněly věci jako například “Anomie” nebo “Depressive / Abstract / Banished / Despised”, docela příjemně mě překvapil i jeden pomalejší kus, jelikož jsem myslel, že Endstille se v živém provedení zaměřují pouze na ty agresivní vály, jichž je v jejich tvorbě přece jenom většina. Rovněž se objevila jedna ukázka z chystané desky “Kapitulation 2013”, tuším, že šlo o “The Refined Nation”, nešálí-li mě paměť; každopádně prý šlo o vůbec první akci, kde Endstille něco z novinky zahráli. V neposlední řadě také Zingultus jednu skladbu, “Ripping Angelflesh”, věnoval zesnulé baskytaristce LSK z Hell Militia.

Ježura: I když jsem je do té doby znal jen z vyprávění, Endstille na Phantoms of Pilsen ve všech ohledech zúročili svůj status potenciálního černého koně festivalu a předvedli první opravdu výbornou show dne. Jejich image se ukázala být sympatickým průnikem trve a non-trve přístupu, takže jen lehce dokreslovala samotnou hudbu, která zafungovala na výbornou, a prostory božkovské hospody se tak zaplnily parádní žánrovou atmosférou, již Endstille dokázali vyčarovat. I v tomto případě musím vyseknout poklonu zpěvákovi Zingultusovi, jehož vokál zněl skvěle ve všech polohách, co jich jen předvedl, a díky své zarostlé vizáži a mohutné postavě působil vážně mocně, což v kombinaci s jeho působivým přednesem a výrazem dodalo koncertu nezanedbatelnou dávku tak důležité autenticity. Endstille mě zkrátka opravdu potěšili a předvedli koncert, který to při závěrečném bilancování dotáhnul do mé osobní Top3 festivalu.

H.: Black metalového kormidla se ujímají Norové Koldbrann, na něž jsem se také docela těšil, a přestože byli dost dobří, v přímém souboji s Endstille to jsou právě oni, kdo podle mě skončil na druhém místě, ale to do jisté míry může být dáno tím, že i ve studiové podobě mi více sedí právě Němci. Ale i tak syrový nářez Koldbrann dost bavil, rozhodně měl dost co do sebe a rozhodně jsem rád, že jsem skupinu konečně viděl – tím spíš, že se jednalo o předposlední koncert, na němž s Koldbrann ještě hrál dlouholetý baskytarista Stian Johnskareng. Norové zvolili ukázkový model best of setu a hráli ze všech svých řadovek, čili byla jak novější trochu promyšlenější forma z letošní “Vertigo”, tak i staré hnusy z “Nekrotisk Inkvisition”, které ovšem bez zpraseného zvuky zněly docela nezvykle; objevil se ovšem i vál “Opium Fields Forever” z EP “Stigma: På kand med livet”. Samo o sobě bylo vystoupení Koldbrann dost dobré a hodně sympaticky smrdělo starou školou, avšak v poměrně silné konkurenci to rozhodně nebyl jeden z vrcholů akce.

Ježura: Se stejnými opatrnými nadějemi jako k Endstille jsem vzhlížel ke Koldbrann, kteří byli na programu další. Na rozdíl od Němců mě ale norská black metalová smečka nijak zvlášť neuchvátila. Důvod je prostý a podobně jako v kolegově případě je jím samotná hudba. Z desky Koldbrann neznám a naživo se jim prostě nepodařilo přesvědčit mě o tom, že bych na tom měl cokoli měnit, takže se z mé strany žádných velkých ovací nedočkali – holt sto lidí, sto chutí. Přesto jsem ale v sále vydržel po celou dobu setu už jen z úcty ke kapele, jež jinak odvedla dobrý výkon, s nímž museli být fanoušci Koldbrann výsostně spokojeni.

H.: Podobný výběr z celé své dosavadní tvorby zvolili i Britové Fen, kteří byli na letošním black metalově zaměřeném ročníku snad jediným nečistokrevným black metalem. Pokud si dobře vzpomínám, i oni hráli ze všech svých alb, například z letošní “Dustwalker” tuším zazněly třeba “Consequence” nebo “Hands of Dust”. Rozjezd Fen byl trochu pomalejší, ale čím déle jejich koncert trval, tím víc nabíral na síle a tím více vtahoval do sebe. I přes civilní vystupování všech tří členů se atmosféra dala v podstatě krájet, a jakkoliv jsem si až doteď myslel, že je muzika Fen spíše poslechovou záležitostí doma do sluchátek, živě to nakonec fungovalo možná ještě lépe než ze samotných alb. Obzvláště bych ocenil instrumentální výkony všech tří zúčastněných – Grungyn hrál na baskytaru opravdu nápaditě procítěně, The Watcher zvládal s naprostým přehledem kouzlit typické kytarové plochy i zpívat, asi nejvíce mě však zaujal excelentní přednes bubeníka Derwydda, který na pódiu písně posouval kupředu, a trochu mi i přišlo, jako kdyby je místy oproti studiovým předlohám vyšperkoval, jelikož z desek mě bicí linka Fen nikdy nebavila takhle moc, jako tomu bylo na Phantoms of Pilsen.

Ježura: Přestože jsem si zatím po hříchu neudělal čas na to, abych dopřál Fen nějakou tu hodinu soustředěného poslechu, jejich koncert byl potenciálně nejzajímavější událostí večera a sliboval jsem si od něj hodně – a zřejmě proto jsem ze začátku moc unešen nebyl. Čím víc se ale vystoupení blížilo závěru, tím víc se můj dojem z něj blížil kýženému ideálu. Nechci tu opisovat od kolegy, ale koncert opravdu perfektně gradoval a závěrečná čtvrthodinka už byla hodně silným posluchačským zážitkem. Zadumaný charakter a naléhavost muziky spolu s ohromným zápalem samotných Fen dohromady vyčarovaly parádní atmosféru, která toto vystoupení v mých očích katapultovala jen nepatrný kousek za výborné Endstille. Takhle to vypadá, když kapela člověka přesvědčí o tom, že by měl její tvorbě věnovat více pozornosti!

H.: Žánrový odskok od black metalu do vod death metalu obstarali Švédové Demonical, kteří – podobně jako dříve Spasmodic téhož dne – předváděli ukázkové cvičení na téma severského oldschool death metalu. Nutno uznat, že Demonical hoblovali s takovou vervou, až se jim od nástrojů skoro prášilo, a rozhodně bylo poznat, že to pánové mají v malíku, tudíž se po všech stránkách jednalo o intenzivní a drtivý death metalový nášup, který svým mocným chropotem diktoval Sverker Widgren. Všechno bylo v naprostém pořádku a vystoupení nešlo vytknout zhola nic. Na druhou stranu se ovšem musím přiznat, že díky družnému hovoru jsem na koncert Demonical dorazil až někdy v polovině hracího času, až do konce jsem se sice bavil dost dobře, ale nejsem si jistý, jestli bych mě to takhle bavilo, kdybych tam byl celých 50 minut. Nicméně těžko mohu soudit, tudíž i Demonical ode mě nezaslouží nic jiného než pochvalu.

H.: Závěr prvního dne patří jednomu ze dvou papírových headlinerů Phantoms of Pilsen, kultovním Němcům Nargaroth okolo kontroverzní hlavní postavy Kanwulfa (i když teď už by se mu vlastně mělo říkat Ash, když v roce 2007 přestal původní pseudonym používat). I přes zákaz focení kapely se Kanwulf pro jistotu dostavil zahalený v kukle, aby nebyl vůbec poznat. Nejen kuklou je ovšem hlavní mozek Nargaroth živ, tudíž samozřejmě nesměl chybět ani obligátní nůž, s nímž Kanwulf v průběhu několika skladeb máchal. Hned na začátek Nargaroth svou hodinu načali kultovní “Black Metal ist Krieg”, zdaleka to ale nebyl jediný starší vál, který zazněl… popravdě řečeno – i když ruku ani přirození do ohně bych za to nedal – se mi vlastně zdálo, že Nargaroth snad nepředvedli jediný novější song (z posledních dvou alb “Spectral Visions of Mental Warfare” a “Jahreszeiten” nezaznělo nic zcela určitě) a hráli jen staré kusy především z prvních dvou desek. Rozhodně se také sluší zmínit, že přibližně v polovině setu se rovněž objevily dvě předělávky legendárních skladeb, jmenovitě “War” od Burzum a “Freezing Moon” od Mayhem. Samotná živá sestava vše odehrála v pořádku, ale největší díl pozornosti měl stejně Kanwulf, jenž se dle mého skromného názoru postaral o suverénně nejlepší vokální výkon prvního dne. Hned jak v prvních vteřinách spustil “Black Metal ist Krieg!”, tak jeho ječák naprosto vraždil. I když budu asi jeden z mála – protože co jsem tak koukal, moc dalších lidí z koncertu dva metry do vzduchu radostí neskákalo – ale pro mě osobně Nargaroth předvedli jednoznačně nejlepší páteční vystoupení a jeden ze tří vrcholů celého festivalu.

Ježura: Co se Demonical týče, tak ačkoli jsem se na ně docela těšil, dal jsem nakonec přednost onomu družnému hovoru, který kolega právě kvůli Demonical nakonec opustil, a z jejich oldschoolového setu jsem slyšel akorát to, co se ozývalo ven ze sálu. Škoda, znělo to dost dobře… Po Demonical už na páteční soupisce zbývali kultovní Nargaroth, které jsem si nenechal ujít vlastně jen kvůli tomu, že jsou kultovní a že byli pátečním headlinerem. A stejně jako v případě Koldbrann mě ani tohle vystoupení nijak extra neoslovilo. Raw black, který razí právě Nargaroth, mi moc neříká, takže jsem tam tak postával, přemýšlel o hromadě jiných věcí a po očku sledoval zakukleného Kanwulfa, jak mává kudlou a párá přítomné vážně skvostným vokálem, o němž už padlo slovo výše. Nargaroth hrají hudbu, s níž je potřeba se nejdřív ztotožnit, aby si ji člověk mohl plně užít. To se u mě zatím nestalo, takže zde mohu jen prohlásit, že jejich vystoupení sice nemám co vytknout, ale že by mě kdovíjak bavilo, to zase taky ne. Ale “Black Metal ist Krieg” byla vážně pecka, to se musí nechat.

Recenze

Oranssi Pazuzu – Valonielu

Komentáře: 4
Oranssi Pazuzu - Valonielu
Země: Finsko
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 11.10.2013
Label: Svart Records

Tracklist:
01. Vino verso
02. Tyhjä temppeli
03. Uraanisula
04. Reikä maisemassa
05. Olen aukaissut uuden silmän
06. Ympyrä on viiva tomussa

Hodnocení:
H. – 9,5/10
Kaša – 9/10
Stick – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,2/10

Odkazy:
web / facebook

Nemá cenu chodit příliš kolem horké kaše, tak to řeknu hned a na rovinu, ať všichni víme, na čem jsme, ačkoliv těm z vás, kteří náš skromný plátek sledují již nějaký ten čas, to je už dávno jasné. Oranssi Pazuzu jednoznačně patří mezi mé srdcové kapely; když se podíváte do informací o naší stránce, kde má každý redaktor pár svých největších hudebních oblíbenců, u toho mého jména tam mimo jiné najdete právě tyto black metalové psychedeliky z Finska. Oranssi Pazuzu mě svého času doslova posadili na prdel už svým debutem “Muukalainen puhuu” z roku 2009, který pod fantastickým atmosférickým obalem s kosmonautem v mlhovině hvězdného prachu ukrýval hypnotický black metal se silným odérem psychedelie. Jestli mě paměť nešálí, tak jsem právě zde v dobové recenzi udělil úplně první 10/10 na Sicmaggot. Rozmanité “Kosmonument”, kde Oranssi Pazuzu střídali zdrogované šílenosti s black metalovou agresí, mě dostalo stejně tak a na světě bylo další hodnocení, které u nás nepíšeme zelenou barvou, ale svítivě žlutou. Stejně tak nedám dopustit ani na společný nosič s avantgardními krajany Candy Cane (kteří se v letošním roce bohužel rozpadli), na němž Oranžový Pazuzu přišel s dalšími čtyřmi bezmála geniálními kusy, které oproti svým kolegům z dlouhohrajících počinů ani v nejmenším nezaostávaly a vyznívaly jako jakýsi mezistupeň mezi black metalovějším “Muukalainen puhuu” a psychedeličtějším “Kosmonument”, což je vlastně docela logické, když vyšel v čase mezi těmito nahrávkami.

A zde se konečně dostáváme k aktuálnímu třetímu dlouhohrajícímu opusu s názvem “Valonielu”. Nebudeme si nic nalhávat, očekávání z mé strany nebyla vysoká, byla ta nejvyšší možná. Když vám nějaká kapela jen s pouhými třemi nahrávkami zpřehází žebříčky, tak prostě nechcete, aby vás příště byť i jen trošičku zklamala, naopak čekáte, že vám vynahradí to, že o ní na každém kroku až do zblbnutí vykládáte, jaký je to hudební orgasmus. To ovšem znamená, že to má každá další deska strašně těžké, což byl zde i případ “Valonielu”. Obstáli Oranssi Pazuzu?

První poslech “Valonielu” nebyla žádná velká extáze. Hned napoprvé bylo sice znát, že půjde opět o něco vysoko nad vším okolo a že je to velice zajímavé, ale do čisté euforie to mělo dost daleko, vlastně to možná působilo místy malinko zmateně. Ale to je v pořádku, tohle je u Oranssi Pazuzu vlastně úplně normální, a pokud mi děravá paměť ještě trochu slouží, ani “Muukalainen puhuu” a “Kosmonument” nebyly záležitosti, které by se člověku plně otevřely na prvním rande. Netrvalo dlouho a i “Valonielu” začalo pořádně růst, stoupat a odkrývat, co všechno v něm je… a opět je toho až neuvěřitelně hodně. Především je nutné zmínit jednu věc – je to opět něco jiného. Ne samozřejmě úplně dočista jiného, jelikož to by bylo spíše kontraproduktivní; nemáte problém s určením, koho to posloucháte, protože deskou prostupuje typický rukopis Oranssi Pazuzu, přesto kapela nestojí na místě a každé její album má svojí vlastní specifičnost, což v plné míře platí i o “Valonielu”.

Skladby na “Valonielu” by se vlastně daly dost hrubě rozdělit do dvou kategorií – na dlouhé a krátké. Začněme u té druhé zmiňované. První dvě písně na desce v plné míře ukazují recept, který je typický pro většinu psychedelických žánrů – monotónní hypnotičnost v podobě opakování jistého motivu. Což, nutno říct, není pro Oranssi Pazuzu nová věc, jelikož i na předcházejících deskách místy používali to samé. “Vino verso” staví na repetitivním kytarovém riffu a vlastně i rytmice, na něž se nabaluje Jun-Hisův black metalový vokál a velké množství různých ruchů a pazvuků. Až takhle jednoduché to je, nicméně i tak zcela uhrančivé, Oranssi Pazuzu to umí poskládat tak, aby s tím člověka dostali… i když, těžko říct, jestli opravdu jednoduché, protože pod zdánlivě nesložitým povrchem tepe spousta spodních proudů, malých hříček a skrytých vrstev… zrovna při psaní recenze, to jest v době, když už má můj počet poslechů “Valonielu” blíž k padesátce než k nule, jsem právě v téhle skladbě hluboko v pozadí objevil záblesk zcela nového klávesového motivu, o němž jsem do té doby neměl ani potuchy. Jen pro jistotu upozorním… desítky pozorných poslechů a píseň, jež nemá ani pět minut. Kolik je kapel, u nichž můžete i po takové době nacházet na tak krátké ploše stále nové věci?

“Tyhjä temppeli” začne skoro až rituálním bubnováním, což náznakem může připomenout “Uusi olento nousee” z “Kosmonument”, které taktéž začínalo výraznými bicími, byť ve značně extrémnější podobě. Dále nastupuje opět monotónnost, tentokrát však spíše co do rytmiky, kdy song táhne dopředu především nádherně slyšitelná baskytara, naopak kytara zde hraje podobně jako klávesy spíše roli onoho “rušivého” elementu v podobě kosmických zvuků. To je také s podivem, co všechno za tóny jsou Oranssi Pazuzu schopni ze svých nástrojů vytáhnout a navíc tomu dát ještě smysluplnou podobu.

Čtvrtá “Reikä maisemassa” je poměrně specifickou věcí, protože se od zbytku “Valonielu” liší tím, že vlastně není vůbec metalová, ve skutečnosti bychom ji mohli chápat jako takový předěl mezi dvěma téměř stejně dlouhými polovinami desky. Jedná se o plíživou instrumentálku postavenou hlavně na baskytaře, klávesách a perkusích, v druhé části vygradovanou do velmi obskurní podoby. Naopak “Olen aukaissut uuden silmän”, nejdelší z oněch “krátkých”, je zároveň v této naší pseudo kategorii nejrozmanitější a nejpestřejší, a přestože i v ní je nějaký ústřední motiv, Oranssi Pazuzu s její podobou rozhodně hýbají a nabízejí v ní nejeden vysloveně skvostný moment. Kdybyste na mě hodně tlačili, asi bych řekl, že je to právě “Olen aukaissut uuden silmän”, která je mým nejoblíbenějším kusem na nahrávce, nicméně je to jedno, protože záležitosti jako “Valonielu” se prostě musí poslouchat jako soudržná deska, neboť jedině tak je jejich účinek největší, jakkoliv jsou jednotlivé písně extrémně silné i samy o sobě.

Oranssi Pazuzu

Kromě toho jsou na “Valonielu” přítomny dvě hodně dlouhé kompozice, ty nejdelší, jaké mají Oranssi Pazuzu doposud na kontě. Vždycky jsem tvrdil, že by téhle kapele slušelo se pustit do nějakého masivnějšího opusu, a jsem opravdu upřímně rád, že mi toto přání Oranssi Pazuzu splnili. Vždyť už i na obou předcházejících deskách byly ty nejdelší kusy – “Dub kuolleen porton muistolle” a “Kerettiläinen vuohi” na “Muukalainen puhuu”, resp. “Andromeda” a “Kaaos hallitsee” na “Kosmonument” – vždy ozdobou té dané nahrávky. Když tedy pomineme fakt, že zrovna u Oranssi Pazuzu je ozdobou nahrávky vlastně skoro každá skladba. “Uraanisula” začíná velmi poklidně, ale postupně začne gradovat a vyrůstat, Finové píseň doslova budují, přidávají motiv po motivu a po minutách svůj opus posouvají neustále kupředu. Nutno ale zdůraznit, že Oranssi Pazuzu svou stavbu jakoby v druhém sledu stále nechávají prorůstat tolik charakteristickými pazvuky jak z jiného světa. Někdy ve třech čtvrtinách se “Uraanisula” konečně zlomí do zdrogovaného black metalového pekla, které kapela nechá běsnit pouze necelé dvě minuty, aby jej pak ještě nechala o něco delší dobu odeznívat.

U závěrečné “Ympyrä on viiva tomussa”, jež dosahuje už poměrně úctyhodné čtvrt hodiny, se rozhodně dá rovněž tvrdit, že nějakým způsobem narůstá a graduje, přesto na to jde o poznání jinak než “Uraanisula”. Poměrně klidný, přesto však trochu nervní rozjezd trvá delší dobu, posléze však nabere vítr dost rychle a zhoupne se do kombinace kytarového riffu a kytarové psychedelie. Black metal zde není tak zběsilý jako v pasáži u “Uraanisula”, je spíše pomalejší, ale člověk si jej užije mnohem delší dobu a Oranssi Pazuzu s ním dále pracují opětovným nabalováním okolního “balastu”. Vlastně je to s nadsázkou píseň v písni, protože tato prostřední pasáž sama o sobě relativně připomíná úvodní “Vino verso”, akorát ne s tak výrazným riffem. Po čase se “Ympyrä on viiva tomussa” trochu zklidní a Finové nasadí výtečnou psychedeličtější pasáž, aby nakonec zase zrychlili a finále dotáhli do konce v další dávce zdrogovaného black metalu.

Oranssi Pazuzu

Na první poslechy jsem si říkal, že je “Valonielu” hodně super, ale že “Kosmonument” byl prostě lepší, přesto bych hned na začátku vypálil 8,5/10, což je stále známka, k níž se velká část zde recenzovaných alb nepřiblíží ani na dohled. Jenže ta nahrávka dokázala obrovsky vyrůst – formálně vlastně “jen” o bod, ve skutečnosti však strašně moc. Všechno, co se na začátku cesty mohlo zdát trochu nedotažené, zanedlouho začalo dávat svůj smysl, objevilo se toho ještě mnohem víc a opět se z toho vyklubala fantastická nahrávka. Nechci, aby to působilo tak, že jsem “Valonielu” prostě poslouchal do té doby, dokud jsem si na to nezvykl, abych to pak mohl vychválit do nebes, protože to jsou prostě Oranssi Pazuzu a tečka. Tak to totiž vůbec není, to album je vážně úžasné, a pokud by se opravdu upřímně nelíbilo, rozhodně bych o něm nepsal tak nadšeně, jak to dělám.

Právě to, že Oranssi Pazuzu opětovně potvrdili, že rozhodně není od věci je považovat za bez přehánění výjimečnou skupinu, je z mého pohledu hodně důležité. V tvorbě těchto Finů totiž nacházím v podstatě téměř vše, co v hudbě hledám… unikátnost, originalita, uhrančivá atmosféra, fantastické momenty, náročnost, inteligence, trvanlivost, snaha posouvat svůj zvuk dál při zachování jasné rozpoznatelnosti. To všechno ta kapela má a to všechno se nachází i na “Valonielu”. Nechci být přehnaně dramatický, ale na rovinu mohu říct, že tohle je pro mě jeden z jasných favoritů na desku roku… aktuálně je pouze snad jediné album, které by se s Oranssi Pazuzu o tento titul mohlo přetahovat (shodou okolností rovněž pořádná psychedelie), ale i kdyby nakonec v prosinci momentální nálada rozhodla v neprospěch Oranžového Pazuzu a odsunula jej “až” na druhé místo, nic to ani v nejmenším nemění na tom, že “Valonielu” je prostě fenomenální nahrávka, jež si na poli letošního roku jen stěží hledá jakoukoliv konkurenci. Prozatím dávám 9,5/10, ale zcela upřímně říkám, že už teď ve mně hlodá, jestli by to hodnocení nemělo být spíše žlutou barvou…

Oranssi Pazuzu

Další názory:

Oranžový Pazuzu prostřednictvím “Valonielu” opět zve své příznivce na spanilou jízdu black metalovou psychedelií a depresí a já přiznávám, že takovým materiálem se s chutí nechám unášet znovu a znovu bez známky nevolnosti či únavy. Od chladné, industrialem nasáklé “Vino verso” přes syrovou “Olen aukaissut uuden silmän” až po dvojici rozmáchlých kompozic “Uraanisula” a “Ympyrä on viiva tomussa” jen horko těžko nacházím slabších míst, která by narušovala celkovou atmosféru, jež je místy opravdu dech beroucí. Právě dvojice posledně zmiňovaných je pro mne naprostý vrchol celé desky. Popsat je není vůbec jednoduché, protože se v nich toho děje tolik, že bych potřeboval mnohem víc prostoru a stejně bych jen stěží vyjádřil dojem, který mám zejména z “Ympyrä on viiva tomussa”. Při prvních posleších mi přišla tak nějak navíc ambientně minimalistická “Reikä maisemassa”, z níž velmi vzdáleně cítím dopad raných Pink Floyd, ale netrvalo dlouho, abych si i k tomuto kousku vypracoval vřelý vztah. “Valonielu” je jedno z alb, která mě snad nikdy nepřestanou udivovat, a to přestože normálně platím za posluchače, kterému je black metal proti srsti, ale pokud se to udělá chytře, nápaditě a s psychedelickým odérem, jako opět předvedli Oranssi Pazuzu, tak nemám problém smeknout pomyslný klobouk. Fantastické album!
Kaša

Že jsou Oranssi Pazuzu originálním spolkem, bylo nasnadě už v dobách, kdy jsem slýchal superlativa týkající se jejich alba “Kosmonument”, nicméně ale nějak nebyla šance a čas k tomu, abych se věnoval soustředěnému poslechu jejich materiálu. Musím říct, že po poslechu novinkové “Valonielu” toho celkem lituji, protože koktejl, který Finové namíchali, nabízí celou plejádu chutí a roztodivných překvapení. Střetává se zde sedmdesátkový progrock s black metalovou dekadencí a nátlakem připomínajícím mi sludgové skupiny. Je vcelku jedno, zda má skladba pět nebo šestnáct minut, vždy jde o originální, nápady nadupaný monument, který přiková k židli a pustí až po odeznění prvního tónu. Upřímně lituji, že jsem se k Oranssi Pazuzu nedokopal již dříve, protože přesně takové originální spolky potřebuje black metal jako sůl.
Stick

Minirecenze

Dodsferd – A Cursed Heritage

Napsat komentář
Dodsferd - A Cursed Heritage
Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.6.2013
Label: Moribund Records

Odkazy:
facebook

Není to poprvé, co se letos v této rubrice potkáváme se jménem řeckých black metalistů Dodsferd… není to ani měsíc zpátky, co jsme si tu povídali o jejich letošní sedmé desce “A Breed of Parasites”, která vyšla v březnu. Nyní tu máme Dodsferd podruhé s osmým velkým albem pod názvem “A Cursed Heritage”, jež vyšlo v červnu… i když, opravdu jde o řadové album? Já osobně úplně nevím, jestli jej tak brát, byť label Moribund Records jako dlouhohrající počin “A Cursed Heritage” bez skrupulí prezentuje. Nicméně ze sedmi přítomných písní není úplně nová vlastně ani jedna, takže si myslím, že by to měla být spíš kompilace, nebo ne?

“Exile”, “In the Ground of Your Beseeching”, “As the Light Revealed His Wound” a “The Empty Desolation” původně vyšly už v lednu letošního roku jako část splitu “Desecration Rites”, na němž se Dodsferd podíleli s americkými black metalisty Chronaexus. Songy “Drowned in Silence” a “Deserted” byly natočeny už v roce 2011, ačkoliv doposud nikde nevyšly. “Disposable Human Wastes” se pak již dříve objevila exkluzivně na nějaké kompilaci z letošního září. Také si takhle dlouhohrající desku nepředstavujete?

Co se ovšem samotné muziky týče, není už proč prskat. Přestože je Dodsferd poměrně nenápadná kapela, její tvorba je dost kvalitní a osobně ji mám poměrně rád. Stojím si za tím, že s výjimkou pravěkého debutu “Desecrating the Spirit of Life” (2006) doposud Dodsferd nemají na kontě špatný počin, což “A Cursed Heritage” jen potvrzuje. První čtyři vály jsou skvělé, hodně dobrý black metal trochu staršího střihu, ale jsou v tom nápady i atmosféra a rozhodně to baví, navíc se mi zdá, že jsou vybaveny asi nejčistším zvukem, který kdy kapela měla, ale jak vidno, na škodu to není. “Disposable Human Wastes” je už syrovější (kvalita zvuku malinko kolísá díky sesbírání písní z různých míst), ale i ona i přes svou kratší délku potvrzuje, že jde o dobrý black metal. Poslední dva kusy už víceméně nic neřeší a fungují spíše jako mezihra, resp. outro.

Minirecenze

Capa – This Is the Dead Land This Is Cactus Land

Napsat komentář
Capa - This Is the Dead Land This Is Cactus Land
Země: USA
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 1.10.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Jsou věci, na jejichž poslech se prostě těšíte, přestože jste o nich nikdy dříve neslyšeli. Přesně tímhle případem pro mě byla deska “This Is the Dead Land This Is Cactus Land” od skupiny Capa ze Spojených států amerických. Pensylvánská formace funguje nějaké čtyři roky a za tu dobu stihla vydat několik neřadových počinů, z nichž jsem samozřejmě neslyšel ani jediný, nicméně letos přišla s prvním dlouhohrajícím albem. Skvělá pochmurná obálka a příslib post-black metalové atmosféry mě dost navnadily, tak jsem se s radostí pustil do poslechu…

Z výsledku mám ovšem poměrně rozporuplné pocity. Rozhodně nejsem zklamaný, zároveň jsem však asi čekal, že na mě “This Is the Dead Land This Is Cactus Land” zapůsobí více. A přitom Capa vlastně nahráli album, jemuž toho lze vytknout jen máloco, jestli vůbec něco, a pokud byste se mě zeptali, rozhodně bych vám řekl, že je to dobrá věc. Přesto jsem se do ní neponořil tak moc, jak by asi bylo záhodno a jak by si výsledek zasloužil – proto ta rozporuplnost.

Jinak je ale “This Is the Dead Land This Is Cactus Land” opravdu skvělá deska. Capa s jistotou a s pevnou rukou, zároveň ale i s lehkostí a přirozeností prolínají black metal s post-rockovými plochami a budují skvělou atmosféru plnou výtečných momentů. Tu a tam se vydají blíž k čistému black metalu, tu a tam naopak vyseknou vyloženě post-rockovou pasáž, ale všechno funguje na jedničku, a když o tom přemýšlím, není na tom vůbec nic špatně. Je to inteligentně složené, kompozičně excelentní, zahrané odpovídajícím způsobem.

I tak mi ale jednotlivé skladby na “This Is the Dead Land This Is Cactus Land” poněkud splývají a působí přespříliš jednotvárně, přičemž celkový dojem není natolik uhrančivý, aby to nevadilo, jelikož hlavní síla nahrávky tkví právě ve vymazlených detailech. Což je paradox a také to je důvod, proč dávám “jenom” 7, ačkoliv by si Capa formálně asi zasloužili víc… Nechápejte mě ale špatně, i tak se pořád jedná o skvělé album, které se mi líbí a můžu jej doporučit…

Minirecenze

Turenn – Incoherent Visions

Napsat komentář
Turenn - Incoherent Visions
Země: Kanada
Žánr: ambient / depressive black metal
Datum vydání: 19.7.2013
Label: selfrelease

Odkazy:
bandcamp

Nyní se podíváme na jeden případ z naprosto nekonečného zástupu black metalových demosnímků. Tento konkrétní se jmenuje “Incoherent Visions” a má jej na svědomí kanadský projekt Turenn. Těžko říct o kapele něco víc, vlastně ani nemám tušení, kolik je v ní členů (ale asi bych tipoval jednoho), jelikož jakékoliv informace nejsou moc dobře dohledatelné…

“Incoherent Visions” jsem si sehnal v domnění, že se bude jednat o depresivní black metal, jak bylo avizováno na stránce, kde jsem se o Turenn dozvěděl, nicméně “Incoherent Visions” se nese v trochu odlišném duchu. “The Beauty in Defeat” připomíná spíše nějaký dark folk, o metal v ní ani nezakopnete, a přestože se nedá tvrdit, že by šlo o veselou skladbu, do nějaké deprese má hodně daleko, spíše je taková zádumčivá. Ve druhé “Light the Way” se poprvé a naposledy ozve onen black metal, ale i zde bych se zdráhal mluvit o něčem depresivním, každopádně se ovšem jedná o zajímavou a dost pestrou píseň s několika hodně povedenými momenty, rozhodně je v ní cítit, že někam spěje. Závěrečná “Bare” je pak song, který byste na normální desce označili jen jako outro, v podstatě se jedná jen o postupně gradující “vybrnkávačku”, metal (natožpak black metal) také nikde.

Úplně ve stejný den Turenn vydal(i) ještě jednu samostatnou skladbu, která není součástí “Incoherent Visions” – “Tear the Wound Out”. Zde už se naopak jedná o poměrně ortodoxní provedení black metalu v hodně misantropickém duchu.

Na jednu stranu se nedá říct, že by hudba Turenn byla špatná, a podle toho, co se děje na “Incoherent Visions” i v “Tear the Wound Out”, bych si dokázal představit, že někdy v budoucnu by u Turenn mohla vyjít velmi zajímavá deska. V současnosti mi ale bohužel přijde, že tvůrce (tvůrci?) projektu neví, jakým směrem se pohnout, tak zkouší všechno možné, asi co vyleze nejlíp – snad proto jsou všechny čtyři songy stylově tak rozhárané. Mně osobně z nich nejvíce sedla “Tear the Wound Out”… Nicméně by to nejspíš chtělo si ujasnit, jakým stylem jít dál…

Minirecenze

Nidra – Кома

Napsat komentář
Nidra - Кома
Země: Rusko
Žánr: black / doom metal
Datum vydání: 31.8.2013
Label: Electrica Caelestis / Casus Belli Musica

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Nutno říct, že z téhle zkoušky naslepo se nakonec vyklubala velice zajímavá záležitost. Rusové Nidra vydali před dvěma lety pouze jedno krátké EP “Nidra” a letošní “Кома” je jejich dlouhohrajícím debutem. Přesto byste to vůbec neodhadli, protože hudba je to hodně vyspělá, inteligentní a promyšlená.

Základ spočívá v atmosférickém black / doom metalu, což sice na první pohled nevypadá až tak zajímavě, ale Nidra ukazují, že když se chce, stále to jde zahrát osobitě. Přesně tak totiž “Кома” působí – osobitě a neotřele. Což je samozřejmě úžasné, protože tohle dnes o sobě může tvrdit jen málokdo. Instrumentální stránka desky je naprosto skvělá – výtečná a zajímavá kytarová práce, nádherně slyšitelná basa, účelné a tudíž i dobře provedené bicí a navrch vysloveně lahůdkové využití kláves, které se sice ozývají relativně sporadicky, ale když se ozvou, stojí to za to.

Vokál je malinko rozporuplnější. Jeho extrémní poloze, která se paradoxně nenese v black metalovém duchu, nýbrž v hlubokém murmuru, toho nelze moc vytýkat. Čistý vokál, jenž na “Кома” hraje docela nezanedbatelnou roli, je ovšem docela specifický a člověk si na něj musí vyloženě zvyknout, což se podařit nemusí. Komu to ovšem sedne, tomu pak již nic nestojí v cestě za vychutnáváním téhle nahrávky.

Největší a jedinou opravdovou slabinu “Кома” vidím v úplně poslední položce tracklistu, kterou je předělávka “Procession of the Dead Clowns” od Blut aus Nord. Je poměrně sympatické, že se Nidra (na jednu stranu celkem úspěšně) pokusili kompozici pojmout po svém a zasadit ji do kontextu svého projevu, který je od francouzských avantgardistů dost vzdálený, ale na druhou stranu tím celou píseň vlastně zabili a úplně z ní odstranili tu uhrančivou hloubku, která z Blut aus Nord a jejich skladeb dělá tak výjimečnou záležitost. Osobně bych dal radši přednost tomu, kdyby tam nebyla. Vlastní songy Nidra jsou ovšem – jak již zaznělo – opravdu skvělé a za slyšení rozhodně stojí.

Minirecenze

Vlk – Unknown Totems

Napsat komentář
Vlk - Unknown Totems
Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 3.9.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Možná jste si už všimli, že se v poslední době snažím do minirecenzí sem tam dávat demosnímky a další neřadové nosiče začínajících black metalových kapel. Dvoučlenný projekt s názvem Vlk z Chicaga patří právě mezi takové záležitosti. Prvním vydaným počinem kapely je právě EP “Unkown Totems”…

Na ploše 18 minut a pár vteřinek navrch Vlk nabízejí dvě kratší instrumentální mezihry “-“ a “–“, tři vlastní kusy a předělávku “Echelons” od For Against… originál ovšem neznám a verze Vlk na počin svým vyzněním pasuje více než dobře. Obě intermezza téměř bez názvu nahrávku docela příjemně ozvláštňují, což ve výsledku přijde docela k duhu, jelikož vlastní tvorba Vlk se nese v duchu dost undergroundového black metalu se všemi klady i zápory, které z toho pojetí muziky vyplývají a které k tomu vlastně i neodmyslitelně patří. Zvuk je patřičně zahuhlaný a garážový, což asi dost posluchačů odradí už dopředu, ale pokud vám to nevadí, můžete se těšit na až překvapivě dobře provedený black metal v podzemním duchu s patřičně ohavnou atmosférou. Vlk se navíc nebojí nejet jen v monotónní formě a každá skladba obsahuje hned několik změn tempa, jindy i další vychytávky, jakou je třeba krátké sólo ve čtvrtině “The Hated Seed” nebo pomalá vybrnkávačka v tom samém songu. Určitě si řeknete, že co je na tom, však to není zvláštního, což je obecně pravda, nicméně “Unknown Totems” je počin natolik minimalistický, že to vážně dokáže udělat skoro až divy.

Co do hudební stránky je tedy “Unknown Totems” poměrně zajímavé dílko, jež by lidem, kteří shánějí tajné tipy na nekoukané demáčové kapely z oblasti black metalu, mohlo dost sednout. Třeba mě osobně Vlk docela příjemně překvapili.

Obvykle to nedělám, ale v tomto případě si zaslouží zmínku nejen obsah, ale i forma – “Unknown Totems” totiž vyšlo jako pálené CD v ručně vyráběné a ručně číslované kapse v brutální limitaci 30 kusů. Když k tomu připočtete dost dobrou hudbu a fakt, že výsledný nosič vypadá opravdu skvěle, stává se z tohoto EP hodně pěkná raritka…

Recenze

Dark Man Shadow – Victims of Negligence

Napsat komentář
Dark Man Shadow - Victims of Negligence
Země: Německo
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 15.11.2013
Label: Schwarzdorn Production

Tracklist:
01. Repayment for Committed Injustice
02. Betrayal of Trust
03. Slur
04. Len dopis (Just a Letter)
05. Due of Commercialisation
06. Seven Seasons
07. Dying in the Corner
08. Majestic Uprising

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Na rovinu říkám, že Dark Man Shadow patří k těm kapelám, kterých bych si sám od sebe určitě nevšiml. Média o nich mlčí, navenek nijak nevyčnívají z nespočtu jim podobných, na kontě sice už nějakou tu nahrávku mají, ale co je to platné, když o nich svět neví… Jedinou zajímavostí, která v případě Dark Man Shadow trochu narušuje úplně zaměnitelný profil, je skutečnost, že letošní deska “Victims of Negligence” je comebackem po deseti letech, během kterých byla kapela následkem smolného krachu vydavatele uložena u ledu. A jo, taky tady tluče do škopků Matze z Nocte Obducta, ale to je asi tak všechno, čím by mohli Dark Man Shadow nezainteresovaného člověka přesvědčit k tomu, aby jim věnoval trochu svého času. Čím déle ale novinku poslouchám, tím více si říkám, že je to vlastně docela škoda, protože Dark Man Shadow mají přinejmenším ve své současné podobě přeci jen co nabídnout.

A co že to je, čím se Dark Man Shadow mohou chlubit? Asi se budete smát, ale je to směska gothic metalu a melodického black metalu s tím, že do toho občas promluví lehounký odkaz death metalu. Sama taková kombinace vypadá s přihlédnutím k výše uvedenému dost podezřele, a když pak ještě na kapelu prásknu, že výsledek jejich snažení zní, jako by vypadnul odněkud z druhé poloviny devadesátých let, kde kdo už to asi vzdává. Jenže ono se občas stává, že i ta nejnemožnější kombinace nějak dává smysl, a to je přesně případ “Victims of Negligence”. Ta deska je totiž nějakým obskurním způsobem dobrá. Když se podíváte na její hudební náplň, tak vás sice přepadne zvláštní pocit, že je to všechno trochu zastydlé v čase, překonané a naivní, jenže právě v tomhle spočívá celé kouzlo nahrávky. To, co dělá z “Victims of Negligence” obstojnou desku a v dnešní době tak trochu zjevení, je totiž právě ten všudypřítomný odér zastaralosti. Album totiž působí dojmem, jako by bylo složeno i nahráno v dobách, kdy se symfonické metalové žánry teprve formovaly a jejich tvůrci přicházeli s něčím, co tu do té doby nebylo. To je sice přes patnáct let stará historie, ale v tomto případě to funguje i v roce 2013 a “Victims of Negligence” je svým způsobem svěží a hlavně upřímná sonda do minulosti.

Čistě hudebně to žádný velký zázrak není, ale funguje to – a místy dokonce velmi dobře. Jak už padlo výše, “Victims of Negligence” se pohybuje zejména někde mezi symfonickým black metalem a gothic metalem. Z prvního bere především tempo a větší část výrazu kytary. Většinou tedy jde o svižné sypačky, občas se ale dostane ke slovu death metalem zavánějící riff nebo nějaká ta jemná brnkačka. Sice to není nijak zvlášť nápadité, ale působí to ale celkem přirozeně a nijak to netluče do uší. Pak tu máme klávesy. Ty jak melodicky, tak zvukově jako by vypadly z repertoáru nějaké začínající symfo kapely, ale právě o tomhle jsem mluvil v předchozím odstavci – proti všem předpokladům to funguje. A dost podobně jsou na tom i vokály. Minimálně ten školený ženský, který desce dodává většinu jejího gothic feelingu, opět trochu působí jako klišé, nicméně je to klišé funkční. Zajímavější je mužský vokál, o který se stará kytarista Sorroth. Nejde o klasický growl nebo scream, ale namísto toho Sorroth užívá svérázného řevu a tato poloha mu evidentně sedí. Navíc působí celkem neoposlouchaně, a když bych měl vybrat nějaký jasně zapamatovatelný nebo vyčnívající aspekt “Victims of Negligence”, bude to asi právě Sorrothův vokál. V takovém výběru bych ale určitě neopomněl zmínit Matzeho bicí, protože je naprosto zřetelně znát, že pan bubeník není žádný nýmand. Bicí jsou objektivně asi tou nejhodnotnější složkou desky a nebýt jich, “Victims of Negligence” by na tom byla asi o poznání hůř.

Celkově vzato se deska nese v poměrně vyrovnaném duchu. Až na jednu výjimku hrají Dark Man Shadow pořád ten svůj symphonic black gothic cosi metal v plus mínus stejném tempu a nejdůležitějším rozlišovacím faktorem je to, jak dobrou melodii nebo jak silný nápad ta která skladba obsahuje. Mě osobně víc oslovila druhá polovina alba a v ní skladby “Due of Commercialisation” a zejména skvělá “Dying in the Corner”, ale ani ostatní na tom nejsou vyloženě zle, mají něco do sebe, a při půlhodinové stopáži tak album nestihne začít nudit. Na opačné spektrum kvality bych zařadil onu zmiňovanou výjimku, jedinou baladu alba “Len dopis (Just a Letter)”. Ano, čtete správně, skladba je nazpívaná slovensky a svým způsobem je to zejména pro našince (a pochopitelně Slováky) zajímavé zpestření, ale zejména její první polovina působí přinejmenším divně, protože ta slovenština k charakteru zpěvu zkrátka moc nesedí. Ale že by to zase nešlo poslouchat, to v žádném případě netvrdím.

Těžko říct, jestli Dark Man Shadow mají v úmyslu na tento comeback navázat nějakou skutečnou aktivitou, nebo jestli jde jen o labutí píseň, kterou kapela dlužila sama sobě, a nyní bude následovat definitivní konec. Ať už to ale bude jakkoli, “Victims of Negligence” je na každý pád poctivá deska, která svou upřímností a sympatickou zastaralostí může zabodovat u řady posluchačů, kterým už současné přeprodukované a nezřídka kdy dost vyčpělé žánrové nahrávky lezou krkem. Neříkám, že si “Victims of Negligence” vysloužila stálé nebo snad privilegované místo v mé sbírce, ale nějak se mi nechce ji mazat – a to není vůbec špatné skóre.

Další názory:

“Victims of Negligence” přichází celých deset roků od předchozího alba Dark Man Shadow, “The Shore of Straying Souls”. A vzhledem k tomu, jak staře až zastarale novinka zní, by se doslova hodilo říct, že kapela zamrzla v čase a pauzu ignorovala. Přesto to udělat nelze, jelikož Dark Man Shadow zní, jako by nezamrzli před deseti lety, ale před patnácti a více. “Victims of Negligence” se svým přístupem k melodickému black metalu opravdu jako by vypadlo odněkud z druhé poloviny 90. let, avšak nemůžu tvrdit, že by mi to vadilo. Pokud se nejedná o vyloženou vykrádáčku, což zde není, byť ta nahrávka zní poplatně “své” době, tak se ve mně ozve odpovídající část hudebního fanouška, jelikož navzdory poslouchání všelijakých avantgard jsem v jádru stále staromilec a nostalgik, a dokážu si takovou záležitost vážně užít. Ani “Victims of Negligence” mi v žádném případě není proti srsti, vlastně jsem od toho alba nečekal vůbec nic, takže jsem byl dost hezky překvapen, když se z toho vyklubala poměrně příjemná záležitost. Když tedy pominu trochu utahanou “Len dopis (Just a Letter)”, která mi moc nesedla a kromě užité slovenštiny na ní nevidím nic moc zajímavého, se mi novinka Dark Man Shadow docela líbí. Nahrávka je to ovšem dost specifická, a pokud nejste schopni a ochotni přistoupit na její hru, bude vám to připadat jen jako vcelku zbytečný výkřik minulosti, který už dnes postrádá smysl. Což o to, do jisté míry to pravda vážně je, ale přijde na úhel pohledu…
H.

Recenze

Agony of the Bleeding Flesh – Everlasting Piracy

Napsat komentář
Agony of the Bleeding Flesh - Everlasting Piracy
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.3.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Those Buried Treasures
02. The Call of the Sea
03. Return from Death
04. Invading Souls
05. Blood of the Lords
06. To Penetrate
07. Pas de pitié, Pas de remords

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Agony of the Bleeding Flesh

Co se vám vybaví, když se řekne pirátský metal? Running Wild, co? Mladší ročníky asi budou křičet něco o Alestorm. Jestli je to tak, klidně na ty dvě kapely hned zapomeňte. Francouzští bukanýři Agony of the Bleeding Flesh z Bretaně totiž ukazují, že nemusíte být power metalová vykopávka (nic ve zlém) ani lehce přiblblá rozjuchaná skákačka (tady už to možná ve zlém skoro bude), abyste téma korzárů, kteří se plaví po moři a plení vše, co jim přijde pod ruku (hák), mohli uchopit i v trochu vážnějším duchu.

Agony of the Bleeding Flesh fungují již nějakých pár let, ale deska s názvem “Everlasting Piracy” je jejich prvním počinem. Nicméně můžeme hned na začátek předeslat, že očekávání nějaké amatérismu není příliš na místě, neboť francouzský kvintet si dal na své prvotině záležet jak po stránce formy (elegantní bílý digipack), tak i po stránce obsahu.

Již jsme si v prvním odstavci v rychlosti nastínili, co je lyrickou náplní tvorby Agony of the Bleeding Flesh a co není její náplní hudební. Doposud jsme si ovšem neodpověděli na otázku, co hudební náplní tedy je. Základ tvoří black metal… nebo vlastně ani ne tak základ jako spíš většinu náplně alba. Pokud bychom tedy “Everlasting Piracy” označili jako black metalovou nahrávku, rozhodně by to nebylo od věci, jedním dechem je však nutno dodat, že to není celá pravda, protože tu a tam v produkci Agony of the Bleeding Flesh vystupují vlivy i dalších extrémních metalových žánrů, zejména thrash metalu, jímž je poměrně nasáklá kytarová práce.

Když jsme jedním dechem dodali, že je black metal od Agony of the Bleeding Flesh “infikován” i dalšími vlivy, tím druhým zase můžeme dodat, o čem že ten jejich black metal je, protože jak známo, tento žánr nabývá mnoha různých podob. “Everlasting Piracy” nabízí spíše tu rychlejší a snad můžeme říct i agresivnější formu. Nejde o žádnou typickou garáž, ani o nelidský prasopal, ale pořád se jedná o poměrně rychlou muziku a hlavně kvůli zmiňovaným “nathrashovaným” kytarám vyznívá poměrně řezavě. Z toho také možná nepřímo vyplývá, že Agony of the Bleeding Flesh to hrají spíš na drive než na atmosféru, a nutno říct, že se to i relativně daří, protože tah na bránu “Everlasting Piracy” rozhodně má a některé riffy jsou vážně chytlavé.

Na jednu stranu je to ale škoda, protože když se Francouzi pustí i do nějakého nehoblovacího momentu a zkusí tam nasekat i trochu té atmosféry, funguje to skvěle. Takový je třeba úvod “Those Buried Treasures” nebo prostřední pasáž “Blood of the Lords”. V největší míře to ovšem vystupuje ve čtvrté “Invading Souls”, která se snad i díky tomu pro mě stala vrcholem desky. Ve všech případech se jedná o výborné zvolnění, které přináší takový ten moment překvapení a variabilitu, snad bychom to klidně mohli nazvat kořením. Hlavně v polovině zmiňované “Invading Souls” se tohle povedlo vážně výtečně. Někdy příště bych si toho klidně nechal líbit i o něco víc.

Ze způsobu, jakým je recenze psána, vám už nejspíš došlo, že “Everlasting Piracy” považuji za dobré album a že se mi to líbí, což je dozajista pravda. Agony of the Bleeding Flesh určitě nahráli dost slušný počin, jehož provedení mi je velmi sympatické. Nicméně aby bylo objektivitě učiněno zadost, asi by se slušelo zmínit, že zároveň s tím se také nejedná o nějaký extrémní majstrštyk, bez jehož poslechu byste nemohli žít už ani minutu. Je to solidní a povedená deska, která má co říct; téměř přesně půlhodinová stopáž je pro ni hodně střízlivá a odpovídající, muzika tím pádem rozhodně nenudí a dá se tak protočit s náramnou chutí. Pokud byste se mě zeptali, jestli si to máte pustit, řeknu vám, že není důvod, proč byste tak neměli učinit a že vám desku můžu bez problémů doporučit, ale že nějaký zázračný materiál z ní dost dobře nevytáhnete.