Archiv štítku: black metal

Triptykon – Shatter

Triptykon - Shatter
Země: Švýcarsko
Žánr: black / death / doom / gothic metal
Datum vydání: 26.10.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Shatter
02. I Am the Twilight
03. Crucifixus
04. Circle of the Tyrants [live; Celtic Frost cover]
05. Dethroned Emperor [live; Celtic Frost cover]

Odkazy:
web / facebook / twitter

Existuje obrovský přehršel dobrých kapel. Těch výborných je o něco méně, stále jich však po světě běhá relativně mnoho. Oproti tomu skupin skrz naskrz geniálních je jako šafránu, ale najdou se i takové. A pak je ještě jedna speciální… hm, říkejme tomu kategorie. Hudba z jiného vesmíru. Zhmotněná dokonalost, neuchopitelný perfekcionismus. A ze všech těch tisíců hudebních těles, která kdy po zemi chodila, se toto dá říct pouze o dvou z nich. Bathory a Celtic Frost. To prosím berte jako fakt, nehodlám o tom diskutovat. Za svůj život jsem toho už slyšel opravdu hodně, dost na to, abych s neochvějnou jistotou věděl, že lepší muziku nikdy nikdo nesložil a už ani nikdy nesloží.

Co s tím vším mají společného Triptykon, už jistě víte. Život této formace začíná se smrtí legendárních nestorů všeho extrémního, Celtic Frost. Když se rozepře uvnitř skupiny staly v roce 2008 nesnesitelnými, hlavní vůdce Thomas Gabriel Fischer radši dobrovolně odešel, než aby byl nucen řešit nehudební spory, a své síly zaměřil na nový projekt Triptykon. Druhá vůdčí persóna, Martin Eric Ain, měla hraní už jen jako koníček a vrátila se tak ke své živnosti. A nakonec, nově příchozí bubeník Franco Sesa, původce onoho sporu, upadl v zapomnění stejně rychle, jako se znenadání díky vstupu do Celtic Frost v roce 2004 dostal do popředí zájmu metalových posluchačů. Podobně jako kdysi dávno skončili Hellhammer, z jejichž popela Celtic Frost vzešli, umřeli i Celtic Frost, aby se zrodili Triptykon – nová epocha v historii tohoto švýcarského kultu.

Aktuální minialbum „Shatter“ ve své podstatě vyšlo proto, aby řeklo všechno to, co první deska „Eparistera Daimones“ z března letošního roku říct nestačila. Neboli, jinak řečeno, skladby obsažené na „Shatter“ dostaly svou finální podobu už na konci roku 2009 při nahrávacím procesu „Eparistera Daimones“, na samotné album se však díky stopáži nedostaly. Avšak je nutno dodat, že zcela nová je na aktuálním minialbu pouze jediná píseň – „I Am the Twilight“. Titulní „Shatter“ se již objevila na japonské edici „Eparistera Daimones“ (není žádným tajemstvím, že vydavatelé v Japonsku si pro domácí trh vždy žádají bonusy navíc oproti zbytku světa). „Crucifixus“ je pak v podstatě úplně první písní, již jsme kdy měli možnost pod hlavičkou Triptykon slyšet, neboť ji kapela svého času nahrála na MySpace účet jako první ukázku tvorby. Na novém EP je ale v zremasterované verzi s novým mixem. Poslední dva kousky – „Circle of the Tyrants“ a „Dethroned Emperor“ – nejsou ničím jiným než koncertními záznamy (festival Roadburn v Nizozemsku, 16. dubna 2010) letitých fláků od Celtic Frost, které Triptykon stále hrají na svých koncertech.

Úvodní „Shatter“ není ničím menším než jasným důkazem toho, proč Thomase Gabriela Fischera považuji společně s Quorthonem za největšího metalového skladatele a hudebníka. Jen těžko se věří tomu, co tento člověk dokáže plodit za skvosty. Nehledejte v té větě nic tak přízemního jako byť i jen sebemenší náznak ironie, je to opravdový klenot, zhudebněná genialita, perla, před níž je nutné se prostě sklonit, plná neuchopitelné obskurní atmosféry, která, když se do ní pozorně zaposloucháte a necháte se jí zcela pohltit, přesahuje lidské chápání. Možná to budete brát s úsměvem, ale já to myslím smrtelně vážně, přestože se to slovy jen těžko popisuje. Hudbu, jako je tato, je prostě nutné slyšet a prožít na vlastní kůži… a to mi věřte, že v tomto případě nejde jen o vyčpělou formulku, nýbrž o holý fakt.

Úvodní bicí pasáž nastolí pomalé, majestátní tempo, jež skladbě dodává zatěžkanou a temnou auru. Odporně zboosterovaná baskytara Vanji Slajh dá vzpomenout na legendární Godflesh a celé dílo dokonávají táhlé riffy a hlasová deklamace, z nichž běhá mráz po zádech. Není to nic složitého, v jednoduchosti se však skrývá neuvěřitelná síla a jeden takovýto svým způsobem až primitivní riff má v sobě mnohem více atmosféry a kouzla, než kolik jich dokážou vyprodukovat jiné skupiny za celou svou kariéru. Korunou budiž melodická kytara, jejíž linky dodávají „Shatter“ až jakýsi nezemský přesah, a neskutečně působivý refrén. Takto zní opravdová hudební síla. To se prostě musí slyšet a vnímat všemi smysly.

Druhá „I Am the Twilight“ je dusivý osmiminutový žalozpěv, tíživá óda na bolest, nátlaková litanie konce lidstva. Svou náladou mi svým způsobem chvílemi připomíná kompozici „Temple of Depression“ z desky „Monotheist“, ale v mnohem pomalejší a těžší podobě. Oproti tomu industriálně-ambientní kakofonie „Crucifixus“ jako by z oka vypadla agonické „Triptych: Totengott“ oproštěné od zvířecího maniakálního vokálu, a právě s ní minialbum „Shatter“ v podstatě končí.

Triptykon

Následující dvě položky „Circle of the Tyrants“ a „Dethroned Emperor“, plnící roli jakéhosi bonusu, jsou, jak již bylo řečeno výše, pouze koncertními záznamy dávných klasik Celtic Frost, z nichž ve druhé jmenované hostuje Nocturno CultoDarkthrone. Těžko je porovnávat s kultovními předlohami, je to prostě jiné, což vlastně není žádným překvapením vzhledem k faktu, že je hraje v podstatě jiná skupina a že jejich autor je dnes o 25 let starší než v době jejich vzniku. Ale originál je originál, už jen protože jej má člověk zažitý.

Spíše než pro obyčejného posluchače je „Shatter“ určeno pro věrné příznivce Celtic Frost (a když říkám Celtic Frost, myslím tím automaticky samozřejmě i Hellhammer a samotné Triptykon). Já osobně, jakožto jeden z nich, jsem s pořízením neváhal ani minutu, už jen pro tu radost v duši, že má člověk další dílek do sbírky nosičů této legendy. Tak či tak, kruh se díky „Shatter“ uzavírá a kapitola „Eparistera Daimones“ definitivně končí a příští rok… příští rok se začne psát nové dějství s druhou dlouhohrající deskou. Číselně „Shatter“ hodnotit nebudu, už jen protože obsahuje pouze 17 minut nové muziky, byť neskonale výživné, každému je ale jistě jasné, že hudebně je to 10/10.


Watain, Deströyer 666, Root

Watain, Deströyer 666
Datum: 23.10.2010
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Deströyer 666, Root, Watain, Zlo

Akci odpaluje domácí undergroundová horda Zlo s patřičně špinavou image. Džísky, černé brýle a hlavně slušný hoblovací black metal ze staré školy. Sestavu tvoří pro každého vymetače domácích podzemních koncertů známé tváře, namátkou jmenujme kytaristu Seta ze Sekhmet (jen tak mimochodem… vždycky, když jej vidím čas od času na nějakém koncertě, tak má pokaždé jiný účes) nebo Vlada Blasphemera (Maniac Butcher) drtícího škopky. Rychlé skladby jsou sice naživo zábavné, ale rozhodně ne jakkoliv výjimečné. Oproti tomu některé vály ve středním tempu, chvílemi se blížící až k black’n’rollu, mají opravdové koule, viz třeba taková “Posedlost” nebo “Satan a smrt”. Vrchol invence to není, ale živě mě tahle muzika baví. Zlo rozehřáli klub na správnou provozní teplotu, zvláště pakliže jim na poměry otvírací skupiny přihlížel celkem početný dav. Na závěr svého setu si střihli kultovní vypalovák “Věčný návrat” od Master’s Hammer, což byl asi největší kámen úrazu jejich půlhodiny. Jasně, přehrát Štormovce není jen tak, to uznávám, a hudebně to ještě šlo, jenže zpěvák Chainsaw těžce nestíhal, zvláště v refrénu to až rvalo uši. I tak jsem se ale u jejich setu bavil.

Zde měli původně přijít francouzští ďáblové Otargos, naneštěstí však den před pražskou zastávkou z Reaping Death Tour z osobních důvodů z turné odstoupili, což mě osobně vážně nepotěšilo. Těšil jsem se nejen na nějaké pecky z poslední, velmi vyvedené fošny “No God, No Satan” v živém podání, ale byl jsem také zvědavý, zda dokážou přenést chorobnou atmosféru svých desek i na pódium. Škoda, snad někdy příště…

Na pódium se tedy chystá druhá česká kapela večera. Root je už dávno zbytečné představovat, v našich končinách již platí za nefalšovanou legendu. Doby, kdy jsem je poslouchal každý den a bez váhaní je mohl prohlásit za svou nejoblíbenější skupinu, jsou už sice dávno pryč, ale pořád mám tu jejich muziku hodně rád. BigBoss byl ten večer v hodně dobré náladě (a evidentně povzbuzený nejedním lomcovákem s vysokým obsahem ethanolu, hehe) a sázel jednu hlášku za druhou. Publikum nazval homosexuály (co se člověk o sobě na koncertech nedozví…), přiznal se, že už ho píča nevzrušuje, a dělal si prdel z Mozarta. Kromě slovních exhibic vrchního fousáče české scény však Root stihli jen tak mimochodem zahrát i nějaké ty songy a právě v souvislosti s tím mě napadá, že by se kapela nemusela bát občas sáhnout do setlistu, protože posledních pár let hrají pořád to samé dokola (konkrétně tenhle večer viz setlist) Netvrdím, že to všechno nejsou dobré fláky, ale což takhle zkusit zase někdy sáhnout i do “Hell Symphony” nebo “The Book”? To je ale jenom taková hnidopišská výtka, jinak se jednalo bylo parádní a profesionální vystoupení. Ne nadarmo se už Root dají považovat za koncertní jistotu… i když je pravda, že mě baví vždycky, takže si nevyberete (smích).

Setlist Root:
01. Talking Bones
02. Sonata of Chosen Ones
03. Hřbitov
04. Endowment
05. The Festival of Destruction
06. And They Are Silent
07. Kärgeräs
08. Píseň pro Satana
09. 666

V klubu to začíná houstnout, objevují se první ožralí a nástroje si chystají Deströyer 666. Tuhle výbornou smečku už jsem neslyšel ani nepamatuji (hanba mi!), takže jsem se s chutí těšil na osvěžení paměti, jenže ouha, Deströyer 666 schytali jednoznačně nejhorší zvuk večera, takže všechny vyhrávky takřka dokonale zanikly a atmosféru studiových nahrávek jejich vystoupení rovněž potratilo někde po cestě, čímž se nápaditá black/thrash metalová muzika ten večer smrskla na pouhopouhou hoblovačku. Kdo s jejich tvorbou obeznámen nebyl, tomu to asi moc nedalo, ten, kdo měl zodpovědně naposloucháno, to nějak překousnul a užil si to i tak, což byl jen tak mezi námi i můj případ. Zmíněným neduhům navzdory, za něž však nebyla na vině kapela, jsem ale opravdu rád, že jsem měl možnost tuhle bandu konečně vidět taky živě. Pokud se ale člověk přenesl přes roztodivné nazvučení, mohl si ze strany samotných hudebníků užít opravdu skvělý koncert s drtícím tahem na bránu.

Večer se pomalu blíží do finiše a na řadu tak přichází formace, na niž většina přítomných dorazila – Watain. Zajímavé bylo sledovat už jen přestavbu pódia. Rekvizit bylo opravdu požehnaně, takové menší ochotnické black metalové divadlo. Plachty s vlky, spousta svícnů, řetězy, prasečí hlavy, krysí (?) lebky, obrácené kříže a uprostřed pódia oltář. K tomu si připočtěte spoustu mlhy, krve a skvělého black metalu a vyjde vám po čertech (v tom případě doslova) pekelný zážitek.

Setlist Watain:
01. Malfeitor
02. Devil’s Blood
03. Satan’s Hunger
04. Reaping Death
05. Sworn to the Dark
06. Wolves Curse
07. Legions of the Black Light
08. Total Funeral
09. On Horns Impaled
– – – – –
10. Sacrifice [Bathory cover]
11. The Serpent’s Chalice

První sprška krve do publika letí už s nástupem při prvních tónech otvíráku “Malfeitor” z posledního alba “Lawless Darkness”, ta největší dávka však přichází přesně v souladu s názvem skladby až s druhou “Devil’s Blood”, kdy frontman Erik vzal do ruky kalich a bez sebemenších rozpaků vylil jeho obsah prvním řadám na hlavy. S tím se ale skupina samozřejmě nespokojila a cákance krve lítaly mezi lidi takřka po každém songu, hlavně z úst baskytaristy Alvara Lilla. Já osobně jsem zdaleka nestál v první řadě, ale stejně jsem takhle zlitý po koncertě ještě nebyl, dokonce i Gwar jsem přežil čistější. Na koncertech Watain se holt s něčím podobným musí počítat, aneb kdo neměl na konci držku od krve, jako by tam ani nebyl (smích).

Ano, do jisté míry je tohle všechno – krev, ohně, obrácené kříže atd. – jenom divadélko pro potěchu oka (a taky nosu – ta krev smrděla opravdu ukrutně, tipoval bych na pravou zvířecí), ale zrovna případě Watain je ono divadélko dost působivé a hlavně nevyznívá jako nějaká pozéřina. Když totiž pozorujete Erika, jak při zpěvu teatrálně gestikuluje, ale i zbytek kapely, jak svou hudbu prožívá, nelze se zbavit dojmu, že tihle lidé si na nic nehrají. A že je to vlastně celé jenom to nejohranější black metalové klišé dovedené k pekelné dokonalosti? Jistým způsobem možná ano, ale na druhou stranu, kolik skupin tohle “klišé” dnes v takovéto čisté podobě předvádí? A navíc… k Watain to všechno prostě patří.

Nejvíce prostoru dostaly v setlistu podle očekávání dvě poslední desky “Sworn to the Dark” z roku 2007 a aktuální, letos vydaná “Lawless Darkness”. Z předchozích dvou opusů zaznělo z každého po jedné skladbě – již zmiňovaná “Devil’s Blood”“Casus Luciferi” a závěrečná “On Horns Impaled” z debutu “Rabid Death’s Curse”, po níž se Watain odebrali do zákulisí. To ale jen proto, aby mohla být rozehrána klasická hra na přídavky (zcela upřímně by mne zajímalo, jak by se nějaká kapela zachovala, kdyby ji nikdo nevolal zpátky), v jejichž rámci zazněl cover “Sacrifice” od legendárních Bathory. Watain si sice při předělávání kultu nevylámali zuby tak jako ZloMaster’s Hammer, ale do geniality originálu to – co si budeme povídat – přece jenom mělo daleko. Je ale fakt, že slyšet staré Bathory s jiným než totálně garážovým zvukem, je divný pocit sám o sobě. Definitivní tečkou vystoupení se nakonec stal druhý přídavek “The Serpent’s Chalice”.

Jestli je hudba Watain z desek výborná, tak na koncertech nabývá na síle ještě víc. Jejich show má jednu nespornou výhodu, a sice že si ji budete ještě dlouho pamatovat, neboť, když už nic jiného, se nejedná o nic menšího než poctivé peklo. Shrnuto, podtrženo, Watain předvedli opravdu našlapané vystoupení, jehož atmosféra se s malými klubovými prostory jen násobila (v porovnání s kraťoučkým koncertem na Brutal Assaultu v srpnu). Kdo chtěl jet a nakonec nejel, může jenom litovat.

Chyb by se na celém večeru našlo opravdu požehnaně. Zrušení Otargos, debilní sloupy na pódiu, které opravdu vadily při výhledu a určitě nebyly příjemné i samotným kapelám, vybrakovaný merchandise Watain (mikiny jen ve velikosti M, žádné digipacky posledního alba… konec turné je holt poznat) a to ani nemluvím o tom, že jsem už tradičně ztratil v Praze (smích). Skvělé výkony Watain & spol. však všechno bez problému vynahradily a z celé akce tak zůstal jeden jediný, ale zcela jasný pocit – bylo to kurva dobré a dal bych si znova.


Melechesh – The Epigenesis

Melechesh - The Epigenesis
Země: Izrael / Nizozemsko
Žánr: black / thrash metal
Datum vydání: 1.10.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Ghouls of Nineveh
02. Grand Gathas of Baal Sin
03. Sacred Geometry
04. The Magickan and the Drones
05. Mystics of the Pillar
06. When Halos of Candles Collide
07. Defeating the Giants
08. Illumination – The Face of Shamash
09. Negative Theology
10. The Greater Chain of Being
11. The Epigenesis

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nejpozději od v historii kapely přelomové desky „Sphynx“ z roku 2003 jsou Melechesh v metalu uznávanou a respektovanou značkou, nejen díky svým nesporným kvalitám, ale rovněž také kvůli notné dávce originality, která však nespočívá pouze v orientálním nádechu. U kritiků, stejně jako u fandů dobré muziky je tahle skupina oblíbená už dlouhodobě, opravdu široké metalové obci se ovšem jejich hudba otevírá vlastně až nyní, s podpisem smlouvy s vydavatelským gigantem Nuclear Blast. Když se nad tím člověk zamyslí, není to zas tak překvapivé, že si jeden z největších labelů v oblasti metalu vytáhnul zrovna tuhle smečku. Melechesh totiž mají opravdový potenciál a tím nemyslím pouze potenciál hudební (vždyť ten už fajnšmekrům dokázali nejednou), nýbrž i potenciál vydělat. Jejich muzika má totiž jednu velkou výhodu – je natolik chytlavá a na-bránu-táhnoucí, že se může bez problému zalíbit průměrnému posluchači, ale zároveň natolik sofistikovaná, aby si na ní smlsnul také posluchač náročnější. Šílence uznávající pouze nezřízenou avantgardu, kde vévodí dvacetiminutová sóla na všechny existující nástroje, to přece jenom nevytrhne, v porovnání s obyčejným průměrem jsou však Melechesh velice inteligentní skupinou, hudebně i textově.

Pokud jste o kapele dříve jaktěživ neslyšeli (což by ovšem byla chyba), možná si řeknete, že je to zase nějaký ten Háčkůvgarážovejblekmetl. Netvrdím, že se black metal do jejich tvorby částečně nepromítá, a už vůbec nezastírám fakt, že v pravěkých dobách (konkrétně v období první desky „As Jerusalem Burns… Al’Intisar“ z roku 1996) klasický black metal opravdu hráli, byť s odstupem času tam už tehdy byly lehké náznaky čehosi netradičního, předčasné soudy si však protentokrát přece jenom ještě na chvíli schovejte, v tomto případě se opravdu vyplatí dát šanci. Ano, základem muziky Melechesh pořád zůstává black metal, avšak se všudypřítomným thrashovým odérem a hlavně (a to je to, co z Melechesh dělá unikát) silnými orientální vlivy z oblasti Blízkého východu. Extrémní metal s orientálními stupnicemi? Atmosféra dávné Mezopotámie či Asýrie? A navíc v lahůdkovém provedení? Neříkejte, že nejste zvědaví!

Melechesh vás se svým novým opusem vezmou na procházku pouští i do stinných oáz klidu, zakusíte život orientálních tržnic i samotu nekonečných písečných dun, poznáte atmosféru dávných civilizací – to všechno a ještě více v sobě „The Epigenesis“ nese takřka na dosah ruky. Tak silná je její atmosféra. Je to opravdu úžasná deska, rozmanitá a zábavná, doslova dech beroucí. Není zde nouze o vypalováky, které vás sežehnou na prach („Grand Gathas of Baal Sin“, „Defeating the Giants“, „Illumination – The Face of Shamash“), šlapavé rytmy ve středním tempu („Ghouls of Nineveh“, „Sacred Geometry“), úžasné náladotvorné instrumentálky („When Halos of Candles Collide“, „The Greater Chain of Being“), ale i rozmáchlé mnohaminutové opusy („The Magickan and the Drones“, „Mystics of the Pillar“, „The Epigenesis“). I přes mnoho rozdílných poloh si však Melechesh až s neuvěřitelnou lehkostí drží jednotnou náladu a rozmanitost se tak přetavuje v jeden z největších kladů „The Epigenesis“ a činí tak z ní desku, jež se prostě jen tak lehce neoposlouchá.

Ačkoliv vše, co kdy skupina v minulosti udělala, je na velice vysoké úrovni, a zvláště pak to platí o předchozích dvou majstrštycích „Sphynx“ a „Emissaries“, „The Epigenesis“ je doposud tím největším a nejmonumentálnějším dílem v celé historii Melechesh. A to říkám jako člověk, který například takové „Emissaries“ doslova obdivuje. Věřte mi, že tohle je nahrávka posluchačsky vzrušující od začátku do konce a bez jediného hluchého nebo i jen slabšího místa. A vyvrcholením tohoto nádherného výletu do dob dávno minulých budiž titulní kompozice „The Epigenesis“, ztělesňující sílu nejen celé desky, ale i samotných Melechesh. S každým novým albem se skupina posouvá dále a také výše, to, co však předvedli tentokrát, doslova vyráží dech.

Můžete se mnou souhlasit a taky nemusíte, ale dle mého skromného názoru je „The Epigenesis“ jednou z nejlepších nahrávek, jaké se v letošním roce objevily. Absolutní špička současné metalové scény. Otevřená všemu a pro všechny, zároveň však pevná jako Gilgamešovy hradby. Odkaz civilizací, o nichž „The Epigenesis“ vypráví, přetrval tisíce let a samotná deska má tu sílu v sobě také. Jestli příště Melechesh učiní obdobný skok, nebude už nám stačit hodnotící stupnice.


Gorgonea Prima – Black Coal Depression

Gorgonea Prima - Black Coal Depression
Země: Česká republika
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 30.8.2010
Label: Naga Productions

Tracklist:
01. Daylight Pollution
02. Blast Furnace
03. Corroded Landscape
04. Eclipsed by the Sun
05. Biomechanic Soul
06. Predestination of Spectacular Being
07. 100 Years of Industrial Burial
08. Digital Desire

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Pražsko-kladenské duo Gorgonea Prima slušně rozvířilo vody českého podzemí už před dvěma lety s pilotním minialbem „Behind the Border of Abnormality“. A už tehdy se ozývalo pár hlasů, že od téhle kapely můžeme ještě dost očekávat. Nedlouho nato po novém talentu skočila firma Naga Productions, která s oblibou loví všechny dostupné zajímavé projekty. Tak či tak, v současné chvíli je pro nás nejdůležitější fakt, že ze vzájemné spolupráce vzešla první dlouhohrající deska „Black Coal Depression“.

Jako první člověka zaujme velice povedená grafika, o niž se postaral sám Hogath, jeden z oněch dvou členů Gorgonea Prima. Že si dal na své kapele obzvlášť záležet, je věc celkem logická, co je však (alespoň pro posluchače) hlavní, na výsledku to je opravdu zná. Album totiž vychází v luxusně vyvedeném dvoupanelovém digipacku, na nějž je radost pohledět. Jediné, co mě trochu mrzí, je nepřítomnost jakéhokoliv bookletu a tudíž i textů, ale jestli jsem vše správně pochopil, byl to jakýsi umělecký záměr udělat balení jednodušší.

Pomalu se dostáváme k samotné hudební náplni „Black Coal Depression“, která je velice výživná, i když je nutné dodat, že rozhodně ne dělaná pro každého. Gorgonea Prima totiž nabízí velice neortodoxní black metal, v němž se tříští palby programovaných bicích a hradby kytar s velkým množstvím industriálních pazvuků, přičemž se kapela nebojí sáhnout ani do vyloženě tuc-tuc podkladů hraničících až s EBM. Sem tam se vytasí s minimalistickým ambientním klávesovým vyťukáváním, jinde vás zase udupe stádo elektronických beatů. Výtečným ozvláštněním je rovněž ženský vokál v ubíjející depce “Corroded Landscape”. Hlavně to ale celé tvoří vskutku působivou chladnou atmosféru, možná ne přímo depresivní, ale určitě zneklidňující a „nepříjemnou“ v tom dobrém slova smyslu. Něco jako apokalyptický soundtrack post-industriálního věku.

Těžko se hledá nějaký jednoznačný vrchol „Black Coal Depression“, neboť jako celek působí velice konzistentním dojmem, což v překladu znamená, že každá skladba sama o sobě je vlastně vrcholem celé kolekce. Není songu, který by neobsahoval silné momenty a který by se dal označit jako slabý článek. Ba naopak, kadence skvělých nápadů je tak vysoká, že jen těžko dokážete postřehnout všechny nuance na první poslech. I to patří k velkým kladům „Black Coal Depression“ – takřka pořád je v zde co objevovat. V hudbě se toho děje opravdu dost na to, aby byly fajnšmekrovi choutky dostatečně ukojeny, aniž by se však deska zvrhávala do přeplácané patlaniny. Gorgonea Prima dokázala do své vlastní muziky vetknout obrovské množství rozličných prvků a na milimetr přesně vybalancovat tu hranu, která dělí nápadité počiny od těch, kde vítězí forma nad obsahem.

Kdo před dvěma lety šeptem předpovídal velké věci, teď může radostně řvát „já to říkal“. Potenciál je v téhle kapele vskutku veliký, zvláště pakliže vezmeme v potaz fakt, že „Black Coal Depression“ je jejich první velkou deskou. Gorgonea Prima zcela jistě ještě neřekli své poslední slovo a dle mého skromného názoru o nich ještě dost uslyšíme. Prozatím však máme co do činění s deskou tak kvalitní a propracovanou (hudbou počínaje, grafikou a koncertní prezentací konče), že si zaslouží přinejmenším hluboké uznání. Zábava na dlouhé hodiny a bezesporu jeden z vrcholů domácí tvorby v letošním roce.


Dimmu Borgir – Abrahadabra

Dimmu Borgir - Abrahadabra
Země: Norsko
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 24.9.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Xibir
02. Born Treacherous
03. Gateways
04. Chess with the Abyss
05. Dimmu Borgir
06. Ritualist
07. The Demiurge Molecule
08. A Jewel Traced Through Coal
09. Renewal
10. Endings and Continuations

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Nevím, jaké pomatení mysli mne postihlo, když jsem dal v zářijovém eintopfu přednost Dimmu Borgir v konkurenci takových Enslaved, Vulture Industries či Angantyr, ale stalo se. Možná v tom nebylo nic jiného než jen prachsprostá zvědavost, s čím že to osiřelé trio ShagrathSilenozGalder přijde potom, co je (evidentně však nedobrovolně) opustila zbylá část stálé sestavy. Zvláště pak zamrzel odchod ICS Vortexe, jehož krystalicky čistý vokál perlil na nahrávkách Dimmu Borgir celých deset let.

Po poslechu novinky „Abrahadabra“ to ale vypadá, že odchod dvou členů kapele zřejmě prospěl, vzduch se vyčistil a Dimmu Borgir mohli začít skládat s chladnou hlavou. Alespoň tak nová deska na první poslech působí na mne. První poznatek z „Abrahadabra“ je totiž takový, že se určitě jedná o lepší nahrávku, než bylo lehce sterilní „In sorte Diaboli“… neříkám, že mě “In sorte Diaboli” v době vydání nebavilo, ale v současnosti už jen leží na polici a neslyšel jsem jej ani nepamatuji… když dostanu chuť na nějakou BM-měkotinu, sáhnu radši po jiné desce Dimmu Borgir

Právě v porovnání s „In sorte Diaboli“ cítím u „Abrahadabra“ zlepšení takřka po všech stránkách. Jednak to jsou jistě orchestrální linky, které jsou chvílemi opravdu vydařené, a konečně se dá říct, že Dimmu Borgir smysluplně využívají orchestr po celou hrací délku alba. Mnohem nápaditěji vyznívá také struktura jednotlivých skladeb, kde většina z nich dokáže udržet posluchačovu pozornost po celou dobu. A nakonec, nadmíru dobře vyznívá také Shagrathův vokál, jenž střídá relativně pestrou škálu poloh. Samozřejmě mu se zpěvem pomohli i další (třeba Snowyho Shawa by nepoznal jen hluchoň, a to i přesto, že Dimmu Borgir jeho účast stále ještě odmítají oficiálně potvrdit), ale i tak lze Shagratha za jeho výkon jen chválit. Přiznám se, že přece jen mi tam možná chybí ten ICS Vortex (do některých pasáží by jeho hlas sednul jak prdel na hrnec), ale co se dá dělat, když ho vykopli…

Úvod obstarává velmi povedené instrumentální intro „Xibir“ s mrazivou atmosférou. Tady Dimmu Borgir opravdu zabodovali. První pořádný otvírak „Born Treacherous“ zní celkem obstojně, na zadní kapsy kalhot to však neposadí, prostě žádné terno, jen vcelku povedený kousek, kde vyčnívá zejména orchestr a refrén.

Oproti tomu hned následující „Gateways“ představuje asi úplný vrchol desky. Tříští se v ní veškeré silné stránky, jež jsem popsal v jednom z předchozích odstavců – skvělé orchestrální i klávesové pasáže, dobře promyšlená struktura, velice variabilní vokální party (včetně hostující Agnete KjølsrudDjerv a jejího nervního hlasu), pár luxusních kytarových vyhrávek (02:30-02:46 – mňam). Celkově opravdu hodně povedená kompozice.

Dost mě také zaujala „Dimmu Borgir“ se zajímavým sborem a výborným začátkem nebo „Ritualist“, kde opět nastupují zajímavě pojaté kytary a dobrý refrén. Poté už se ale naneštěstí deska dostává do jakési slepé uličky, z níž se do konce v podstatě nevyhrabe. V následujících písničkách (hlavně to platí o „The Demiurge Molecule“ a „A Jewel Traced Through Coal“) když už tak baví spíše klávesy s orchestrem (bez něj by bylo „Abrahadabra“ opravdu poloviční), ale samotná kapela už méně.

„Abrahadabra“ je však přesto podle mého názoru oproti minulému „In sorte Diaboli“ určitě lepší nahrávkou a zatím to vypadá, že i trvanlivější, což je určitě dobré znamení. Pro mě je to vlastně i docela překvapení, že z Dimmu Borgir vypadla takhle solidní věc. Ne, není to nějaká extrémní bomba ani trhák roku, jen vcelku dobře poslouchatelná záležitost a to mi v současné chvíli stačí dost na to, abych za fošnu nějakých těch pár stováků vysypal.

Na úplný závěr recenze si nemůžu odpustit to, co ode mě stejně všichni čekáte už od začátku – ne, “Stormblåst” to vážně nepřekonalo. Ale tak to se ani čekat nedalo…


Angantyr – Svig

Angantyr - Svig
Země: Dánsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.9.2010
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. En fjendes død
02. Raukes ran
03. Skyggespil
04. Svig
05. Ni lange nætter
06. Arngrims armod

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web

Možná se mnou někteří z vás souhlasit nebudou, ale já jsem přesvědčen, že po světě stále ještě chodí opravdu geniální kapely. Samozřejmě, pro každého to jsou jména jiná, to je pochopitelné a celkem logické. Já osobně za jednu z takových skupin (resp. v tomto případě by bylo příhodnější říci projektů) považuji právě recenzovaný blackmetalový klenot Angantyr z Dánska. Nedokážu nějak objektivně vysvětlit, proč ke mně hudba tohoto hudebního solitéra Ynleborgaze (za velkou pozornost stojí jen tak mimochodem i jeho druhý, depressive blackmetalový projekt Make a Change… Kill Yourself), ale nejspíš to bude nenapodobitelná atmosféra, kterou se mu daří tvořit na každém albu… v každé písni… v každé vteřině jeho hudebních odyseí…

Původně byl Angantyr čistě ambientní projekt, který však brzy nasál blackmetalové vlivy a vyvinul se do pozoruhodné kombinace black metalu a ambientu (debut „Kampen fortsætter“ z roku 2000). Dalším milníkem byla druhá velká deska „Sejr“ (2004), od jejíhož vydání Angantyr kráčejí po stezce čistého black metalu, ale, jak již bylo řečeno výše, svojí náladou naprosto unikátního. Ynleborgazova tvorba pod hlavičkou Angantyr se vyznačuje ryze undergroundovým zvukem (což automaticky neznamená špatným zvukem, na to pozor!) a velmi syrovou produkcí, zároveň ale s nebývalou porcí melodií.

Je vcelku známým faktem, že nějakou hlubší atmosféru člověk těžko vytvoří na ploše pouhých pár minut, tudíž je nasnadě, že se jednotlivé kompozice na „Svig“ (potažmo celá tvorba Angantyr) pohybují v délemetrážních stopážích, kde lze rozvíjet a pracovat s nápady a poctivě budovat působivé momenty, jimiž je „Svig“ doslova prošpikováno. Nebo lépe řečeno, nic jiného než silné momenty album ani neobsahuje. Je pravda, že za posledních šest let se Ynleborgaz v rámci Angantyr nějak moc neposunul, ale existují případy, kdy to nejenže nevadí, ale je to dokonce i žádoucí, a tohle je jeden z nich. Tím pádem, kdo slyšel ať už již zmiňovaný „Sejr“ nebo předchozí klenot „Hævn“, ví, co od „Svig“ očekávat – střednětempý black metal s mnohavrstevnými linkami kytarových melodií, nepříliš proměnlivou rytmikou (což však není u Angantyr negativum, jen musíte akceptovat, že ne každá hudba musí obsahovat násilné zvraty v struktuře každých co deset vteřin) a samozřejmě typicky blackmetalovým krkavčím vokálem.

Začátek úvodní skladby „En fjendes død“ sice není tak působivý, jako tomu bylo u otvírací kompozice „Et varsel om død“ z minulého „Hævn“, ale nese se v obdobně ne-blackmetalovém duchu, takže zatímco „Hævn“ začínala naprosto a nepokrytě geniální cellová předehra, „Svig“ uvádí jakési kostelní, varhanní intro, které se však (po zabití hrajícího kostelníka samozřejmě – texty Angantyr mají silně antikřesťanský podtext a naopak vyzdvihují dávnou mytologii pohanské Skandinávie) zvrhne do blackmetalového inferna, jež po chvíli pomalu vklouzne do již zmiňované šablony (byť se mi použití tohoto slova příčí, neboť jej ve spojitosti s hudbou chápu spíše jako věc negativní, ale znovu opakuji, že Angantyr je ta výjimka potvrzující pravidlo) spíše pomalejšího (ale ne úplně pomalého – doufám, že v tom také cítíte ten jemný rozdíl) black metalu.

Angantyr

Nevím, jestli to Ynleborgaz nedělá náhodou naschvál, ale absolutně dech beroucí jsou na jeho čistě blackmetalových deskách vždy třetí kompozice, což platilo o „Baghold“„Hævn“ i o „Sølverpilens kald“ ze „Sejr“ a platí to i o „Skyggespil“ s jednoduchou, ale o to působivější ústřední melodickou linkou (v jednoduchosti je přece síla). Úžasná je taktéž titulní kompozice „Svig“ s jakousi posmutnělou náladou. Nahrávka si však onu dech beroucí kvalitu udržuje po celou svou délku a vyzdvihnout jednu jedinou kompozici nad ostatní snad ani nejde, proto to berte jen jako takovou berličku.

Co jen říct závěrem? Možná, že monumentální veledílo „Hævn“ překonáno nebylo, ale to nijak nesnižuje fakt, že i „Svig“ je naprosto nádherná věc. V případě Angantyr se slovo „klenot“ dere na jazyk více než u čehokoliv jiného. Opravdu výjimečná muzika, to mi věřte.


Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion
Datum: 29.9.2010
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Anaal Nathrakh, Isacaarum, Legion

První zvěst o téhle akci ke mně došla s přibližně měsíčním předstihem a už jenom představa, že se Anaal Nathrakh zanedlouho ukážou v mé blízkosti, mě dovedla naplnit nadšením. Tuhle kapelu jsem si totiž nechal proklouznout mezi prsty už loni, kdy hrála na čtrnáctém ročníku Brutal Assaultu, a tak mi rozmýšlení nad účastí nečinilo sebemenší potíže. Jako předkapela byli hlášeni budějovičtí Isacaarum, které jsem si i přes pozitivní ohlasy z mého okolí dovolil ignorovat, protože grindová scéna mi v podstatě nic neříká.

Nadešel den D a já jsem se pln očekávání vydal směr Matrix. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po absolvování nutných vstupních procedur spatřil samotného Micka Kenneyho, tedy kytaristu a ústřední postavu Anaal Nathrakh, jak sedí ve společnosti ostatních členů kapely za pultíkem s merchandisem a vesele obchoduje! Dodal jsem si drzosti a požádal maestra o podpis vstupenky, s čímž neměl žádný problém a ještě s úsměvem prohodil pár vět. Nečekal jsem, že to bude tak příjemná a sympatická persóna..

Po příchodu do sálu a krátkém zevlování jsem zjistil, že ten večer nezahrají dvě, ale tři kapely – tou třetí (respektive první) byla death metalová formace nesoucí jméno Legion. Uplynulo sotva pár minut a pánové z Legion poprvé hrábli do strun. Nevím, jestli to byl jen můj subjektivní dojem nebo objektivní kvalita hudby, ale ze začátku mě tohle vystoupení ani trochu nebavilo. V průběhu půlhodiny, kterou měli Legion vyhrazenou, se však můj názor na ně poněkud zlepšil. Postupně se vytasili s celkem poslouchatelným death metalem pěkně od podlahy, takže ke konci už jsem mimoděk pohazoval hlavou a podupával do rytmu. Ke stejnému názoru patrně došla většina publika, protože ke konci setu už šlo z jeho strany rozpoznat něco, jako odezva. Pánové odehráli vystoupení, které neurazilo, ale pozice otevírací kapely jim patřila plným právem.

Následovala možná až moc dlouhá pauza, kterou asi po tři čtvrtě hodině utnuli nastoupivší Isacaarum. Jak jsem se již zmiňoval, grind v lásce nechovám, ale tahle parta mě chytla hned na začátku a do konce své sevření nepovolila. V jejich podání totiž z grindu vystrkoval blasfemické kníry black a tu a tam šlo rozpoznat šibalské pomrkávání death metalu a musím říct, že to byla skutečně výbušná kombinace. To až do takové míry, že jsem jim dokonce žral i industriální ohozy a maniakální chování zpěváka, který se neustále šklebil jako totální psychopat a vyváděl jiné zhůvěřilosti. Mimoto ale také zvládal komunikovat s publikem, a to pomocí více či méně vtipných průpovídek – dozvěděli jsme se tak třeba fakt, že Isacaarum zpívají výhradně o lásce (kdo neví, o čem to mluvil, nechť se podívá na názvy songů na Bandzone). Od zábavy v kotli mě uchránilo jenom očekávání nadcházejícího pekla a prozíravé rozhodnutí nevyčerpat se ještě před hlavní hvězdou večera…

Anaal Nathrakh vtrhli na pódium po půlhodinové pauze a už od prvních tónů muselo být jasné i hluchému, že protagonisté třetího dějství večera si nebudou brát servítky – před nikým a před ničím. Z větší části zaplněný sál tak doslova vybuchl neskutečně agresivní a přesto melodickou smrští doprovázenou nepříčetným vokálním extempore, jakého se jen hřmotný vokalista Dave Hunt umí dopustit. Do té doby relativně vlažné publikum se ale nechtělo nechat zahanbit, a tak se bleskurychle vytvořil docela divoký mosh pit, kterého se účastnila většina přední části publika. Kapela nás rozhodně nehodlala nijak šetřit. Songy létaly z pódia s nadpozemskou razancí a divokou energií a dopadaly na naše ubohé tělesné schránky jako rány palicí. Moshpit neustával v aktivitě a dokonce i já, tedy člověk, který se podobným radovánkám oddává pouze výjimečně, jsem se nechal strhnout ke zběsilému řádění. A když už si účastníci moshpitu dopřáli krátkou pauzu a vypadalo to, že jejich aktivita opadne, vynořil se z davu první a v průběhu večera asi nejurputnější stagediver a spustil se z pódia vstříc pažím nadšeného publika. Tou dobou už značně nažhaveným muzikantům se to zjevně zalíbilo, a tak přišla v přestávce mezi dvěma songy od Davea výzva pro ty méně průbojné, aby následovali onoho prvního odvážlivce. Dlužno dodat, že se setkala s velice solidní odezvou, protože se na pódium vyškrábala dobrá desítka lidí včetně mojí maličkosti. A jen co Mick trefil struny – hop… Po téhle takřka masové akci někdo skákal z pódia co pět minut, a celý koncert tak dosáhl další úrovně.

Setlist Anaal Nathrakh:
01. In the Constellation of the Black Widow
02. Bellum Omnium Contra Omnes
03. The Final Absolution
04. Submission Is for the Weak
05. More of Fire Than Blood
06. Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen
07. The Lucifer Effect
08. When the Lion Devours Both Dragon and Child
09. Do Not Speak
10. Pandemonic Hyperblast
– – – – –
11. When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown

Ještě před začátkem celé akce jsem měl vážné obavy, aby celou show nezazdil erární zvukař, o kterém se ke mně donesly ne zrovna potěšující zvěsti. O to šťastnější jsem byl po zjištění, že si Anaal Nathrakh přivezli zvukaře vlastního. Tomu se podařilo nástroje i vokál vyvážit celkem obstojně, protože se celý ten sonický armageddon dal bez známky sebezapření poslouchat i úplně vpředu. Dalším fatálním plusem celé akce bylo publikum. Nestává se totiž moc často, aby do klubu přišlo hodně, ale přitom ne přespříliš lidí. Takhle se i v tom největším kotli dalo dýchat a prodírání se davem nevyžadovalo nadlidské úsilí a drzost. Přitom všem ale naprostá většina lidí nepostávala okolo a naopak se velice aktivně účastnila dění před pódiem. Ve zkratce – lepší publikum se vidí málokdy! Všimli si toho i sami muzikanti a Dave to dal několikrát najevo svými skutečně upřímnými díky.

Atmosféra se postupně přiblížila do blízkosti bodu varu a v tu chvíli jsme se dozvěděli, že nás čeká poslední skladba. To však na publikum zapůsobilo jako dávka nitroglycerinu do žil a strhlo se skutečně nevídané peklo. Netrvalo však dlouho a finální “Pandemonic Hyperblast” dozněla. Lidé to ale jaksi odmítli vzít na vědomí a dál se skandováním dožadovali přídavku. Ten nakonec přišel, a jak naprosté většině kapel nevěřím, že hrají přídavek jen při enormním zájmu publika, tady nebyly žádné pochyby na místě. Sám Dave prohlásil, že přídavek hrají jen výjimečně, když jej lidé skutečně chtějí, což vyznělo jako opravdová poklona. Posledním úderem do našich zmučených tělesných schránek se tak stala zničující “When Fire Rains Down from the Sky, Mankind Will Reap as It Has Sown” a zanechala za sebou jen prach, popel a naprosto zničený, ale přesto šťastný dav…

Tenhle koncert byl skutečně nezapomenutelnou událostí. Netušil jsem, že živé podání tak extrémní hudby, jakou tvoří Anaal Nathrakh, může být zážitkem, který ve mně zanechá tolik silných dojmů. Je totiž až s podivem, jak civilně a inteligentně se kapela prezentuje. Anaal Nathrakh si totiž na nic nehrají. Oni prezentují svoji hudbu – ne pózy, a dělají to poctivě, upřímně a s obrovským zápalem. Jen a pouze díky tomu jsem tak mohl být svědkem ničím nepřikrášlené proměny obyčejných sympatických smrtelníků v nefalšované anděly apokalypsy. Apokalypsy, kterou zvěstovali skrze hudbu mocnou a temnou jako samo peklo… Díky pánové, vaší zásluhou jsem poznal, jak vypadá dokonalý klubový koncert. DO NOT SPEAK!


Otargos – No God, No Satan

Otargos - No God, No Satan
Země: Francie
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.8.2010
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Hoax-Virus-God
02. Cloning the Divine
03. Worship Industrialized
04. Hexameron
05. I, Flesh of God
06. Origin
07. Cuiusvis hominis est errare
08. I, Blood of Satan
09. XXI (The Pathological Mass)
10. The Hulk of Conviction and Faith

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Pokud ne už s prvními dvěma počiny „Ten Eyed Nemesis“ a „Kinetic Zero“, tak minimálně s loňským počinem „Fuck God-Disease Process“ už museli francouzští ďáblové Otargos zaujmout většinu příznivců kvalitního, černotou naplněného black metalu. V rychlém sledu (rozmezí cca jeden a půl roku) kapela přichází s další deskou „No God, No Satan“.

Rozhodně se však nejedná o nějaké nedodělané a nepotřebné zbytky ze skladatelského procesu „Fuck God-Disease Process“ (a jestli ano, nejde to na kvalitě nového materiálu poznat), protože „No God, No Satan“ se svému předchůdci nejenže vyrovná, ale v nejednom ohledu jej dle mého mínění dokonce i překonává. Otargos sice recept výrazně nezměnili, ale všechny elementy z „Fuck God-Disease Process“ dotáhli na novince k dokonalosti.

Co to ale ve výsledku znamená? Zůstal precizně odvedený, do detailu promyšlený black metal zahraný s velkou technickou zručností (v rámci žánru samozřejmě, pořád se jedná o black metal, takže, co si budeme povídat, hmatníkové onanie očekávat zase nemusíte). Navíc zabalený v skvělém zvukovém kabátu, kde je každý nástroj jasně slyšet, ale nic nepůsobí sterilně. Zvláště kytary hrají jedna báseň – průrazně, nabroušeně, ale čitelně.

Přesto všechno si však Otargos stále umí pohlídat chorobnou, nemocnou atmosféru, která je tentokrát snad ještě tíživější než na „Fuck God-Disease Process“. Pro představu se podívejte na obal desky, ten pocity z „No God, No Satan“ dostatečně vystihuje. Kapela ví, do čeho píchnout – nešetří přechody, rytmickými změnami a těžkými riffy, které se prolínají s „ubíjejícími“ (v tom dobrém slova smyslu) sypačkami, ale nebojí se ani repetitivních pasáží tvořících onu zmiňovanou atmosféru. Nudit se rozhodně nebudete, protože Otargos vědí, jak si posluchačovu pozornost zajistit.

Po zajímavém intru „Hoax-Virus-God“, které člověka uvede „do děje“, následuje první těžký projektil „Cloning the Divine“. A hned tenhle první kousek potvrzuje to, co jsem již řekl výše – četné změny temp, brutální sypačky i hutné riffy včetně jedné opravdu mrazivě pomalé pasáže přecházející do skvělého klenutého sólování (možná škoda, že tak krátkého). À propos, dalším dílem do mozaiky je i videoklip. Jak moc si Otargos se svým prohnilým dítkem vyhráli, je vidět právě i na onom klipu. Není to žádná klasická sranda „skupina stojí, hraje na nezapojený kytary a tváří se při tom drsně“, ale opravdu do detailu propracovaná záležitost. V době, kdy většina kapel svoje písničky pro videa nechutně zkracuje, Otargos na čtyřminutový song natočili video dlouhé devět minut a vytvořili regulérní krátký film s příběhem, pointou a dokonce i titulky. Zcela vážně je to jeden z nejlepších klipů v žánru!

Další hodně povedenou věcí je kupříkladu výbornou basovou linkou vybavená „Hexameron“, která těsně před svou polovinou nabere až doommetalový nádech (v blackmetalovém podání). Nebo třeba taková blastbeatová orgie „Origin“ – ta člověka zadupe do země. Oproti tomu si ale Otargos hned vzápětí bez skrupulí střihnou desetiminutový uhrančivý opus „Cuiusvis hominis est errare“, jenž je možná úplným vrcholem „No God, No Satan“. Když tak o tom přemýšlím, ona vlastně celá nahrávka nabírá čím dál tím víc na naléhavosti, čím víc se blíží ke svému konci. Závěrečná „The Hulk of Conviction and Faith“ už je čirá apokalypsa.

Co dodat? Otargos nahráli vážně skvělé album, které by podle mě žádnému příznivci černého kovu nemělo proniknout mezi prsty. Výborná záležitost!


Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły

Morowe - Piekło.Labirynty.Diabły
Země: Polsko
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 1.6.2010
Label: Witching Hour Productions

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web

Kde nic, tu nic a z ničeho nic z Polska přichází nový projekt, jemuž by měl věnovat pozornost každý příznivce těžké a náročné muziky. Morowe, v jejichž řadách se objevuje například NihilMassemord a Furia, se jen tak ze vzduchoprázdna ale nezjevili, byť to tak na první pohled vypadá. Datum založení se datuje do roku 2006, ale až do letoška nic nevydali, oficiální stránky neexistují, vůbec nic… snad až jen na onen debut, který opravdu stojí za to.

Název alba “Piekło.Labirynty.Diabły” je zároveň všeříkající i nicneříkající. Je nadevšechno jasné, že nelze očekávat nic jiného než velice ponurou a neveselou záležitost, ale trochu jiným způsobem, než byste možná čekali. Jestli totiž Morowe něco neprodukují, tak je to předvídatelná a nenápaditá hudba. Black metal v jejich podání si zaslouží přívlastky jako “post”, “experimentální” či jistým způsobem i “avantgardní”.

“Piekło.Labirynty.Diabły” otevírá před posluchačem cestu, z níž naskakuje husí kůže. Jednotlivé skladby se pomalu sunou dopředu jako smrt a dávají dohromady temnou mozaiku, která není určena slabým povahám. Přesto by však bylo zavádějící mluvit o Morowe jako o čisté depresi. Kapela morbidní auru buduje velice inteligentně a sofistikovaně. Nemá zábrany hrát si s posluchačem, jak se jí zachce. Nejsou jí cizí hnilobné umíráčky, které z vás sedřou kůži zaživa, ani zdaleka se však nebojí četných progresivních prvků, díky nimž je “Piekło.Labirynty.Diabły” tím, čím je – skvostem.

Zlo má u Morowe abstraktní a neurčitou podobu, ale právě díky oné neuchopitelnosti je “Piekło.Labirynty.Diabły” ještě hrozivější. Do toho přidejte polsky zpívané texty o Osvětimi a podobných husí kůži nahánějících tématech a dostanete desku, která s vámi zahýbá.

Existuje hudba jako zábava a hudba jako umění. Té první je většina, té druhé minimum. Morowe jsou to umění.

Takhle u mě vypadá opravdu DOBRÁ muzika – je to záležitost, jež vyžaduje vaší plnou pozornost a soustředění, opravdu náročná věc, kterou málokdo dokáže ocenit. Jestli v hudbě něco nesnáším, pak je to dozajista podbízivost, naopak dávám přednost kapelám, jejichž produkce se co nejvíce vzdaluje konzumu a střednímu proudu. A to mi věřte, že Morowe jsou právě jedna z těchto svojských záležitostí, které nebyly stvořeny za účelem se někomu zalíbit. A to dělá “Piekło.Labirynty.Diabły” deskou pro fajnškmekry, kteří od poslechu očekávají něco víc.

“Piekło.Labirynty.Diabły” je jednoznačným překvapením roku. Album mrazivé, ale nádherné. Surové a depresivní, zároveň však progresivní a nápadité. A vždy těžké. Já jsem nadšený, neskutečná nahrávka a zároveň hudební lahůdka pro věčné hledače.

Peklo má své brány v Polsku… a Morowe je otevřeli.


Maniac Butcher – Masakr

Maniac Butcher - Masakr
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Inverse Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web

Kdyby mi ještě tak před půl rokem někdo řekl, že budu zanedlouho poslouchat nové album Maniac Butcher, začal bych se smát jak blázen. A ne jen že bych se smál, ale s přehledem bych dotyčného prohlásil za vola a oponoval, že reálnější je padání žab z nebe než obnovení Maniac Butcher. Přesto je však kapela po deseti letech od vydání poslední desky “Epitaph – The Final Onslaught of Maniac Butcher” zpátky. A v plné síle!

“Dnové mí ještě nejsou sečtení
Tělo mé ještě není scvrknuté
Paže má ještě mečem vládnout zná
A nicota nicotná požrati mne nestíhá”

(Zakončení ouděsné bezpočtům krutou jistotu slibující, však mne bezpočet slibných nejistot skýtající)

Před deseti roky skupina svou činnost ukončila s tím, že na scéně už není místo pro smečky ze staré školy. Těžko říct, jestli už je celá dnešní scéna na kapely jako Maniac Butcher připravena, příznivci téhle undergroundové legendy ale jistě připravení jsou. A to je jenom dobře, protože mám vážné pochyby o tom, že by kdokoliv jiný dokázal tvorbu tohohle kultu ocenit.

Ani po spánku dlouhém jednu dekádu Maniac Butcher neuhnuli ani o kousek ze svých názorů, dle nichž je používání kláves hanba a žádná pořádná kapela se k ničemu takovému nemůže snížit. Takže stále platí pověstné heslo “No keyboards!! No female vocals!! Only pure black metal!!” Ale ruku na srdce, kdo z nás by chtěl od Maniac Butcher slyšet něco jiného? Já teda rozhodně ne! Maniac Butcher rovná se oldschool nářez, tak to má kurva být a tak to také je!

“Činnost ta mi nejvíc libá, kratochvíle roztomilá
Profese mnou volená – řezničina šílená”

(Masakr krvavý pro plnění zájmůch vyšších i řezničení nadbytečné pro kojení pudůch nízkých)

Kdo kdy slyšel předchozí tvorbu, překvapen nebude, ale tohle není ten případ, kdy by to vadilo. Právě naopak! “Masakr”, ač vychází po desetileté přestávce, je typickou deskou Maniac Butcher – ničím neředěný, nekompromisní a agresivní black metal, který páchne starobou na sto honů a ještě dál. Brutální tempo, dvou-kopákové závody, bzučivé kytary, podzemní feeling, nasraný vokál s jasně rozpoznatelným frázováním Barbaruda Hroma. Prostě Maniac Butcher v té nečistší podobě. A výsledek? Peklo! Čekali jste snad něco jiného?

“Masakr” je album, které si s naprostou většinou českého black metalu může vytřít prdel. Takhle dobré to je. Ne, že by se u nás nedělal dobrý black metal, ale legenda je prostě legenda. Je to opravdu citelný rozdíl, jestli vám to hobluje nějaká “jenom” solidní UG horda, nebo jestli to valí takováhle kapacita.

Maniac Butcher

“A sluchem mým jest nejvíce ceněna
Mrazivá píseň vlčího plemena”

(Projížďka hvozdem hlubokým za oučelem sčítání stavůch vlkůch a vlkodlakůch)

Genialitou zavání textová stránka, která mi stylem psaní a svým vyzněním přijde absolutně nejlepší v celé historii Maniac Butcher. A nejen to, naprostá špica to je i v rámci celé české (nejen) black metalové scény. Opravdu radost to číst. Tohle trumfne už jen Franta ŠtormMaster’s Hammer.

Sice má “Masakr” pouze půl hodiny, ale i za půl hodiny se dá udělat apokalypsa. Nemá cenu, abych tu na to dál pěl chválu. Jestli jste fandové black metalu, tak tohle prostě musíte (!) mít doma. Já si jako dlouholetý příznivec Maniac Butcher chrochtám blahy, fošnu sjíždím každý den a nemůžu přestat. Co vám budu povídat, je to prostě MASAKR!

“Hodokvasům bezbřehým nestřídmě se oddávati
Z rohu stálé hojnosti ku smrti se opíjeti”

(Desatero krutých zim přežitých v teple žhnoucí záře slávy minulé)