Země: Německo Žánr: death / thrash metal Datum vydání: 13.12.2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Leader of the Soulless
02. Manifest of Hate
03. Killing Fantasies
04. Layer of Lies
05. Lack of Insight
06. First to Fight
07. Through the Eyes of a Dead Man
08. Nemesis of God
09. The Meaning of Isolation
Aniž bych chtěl být jízlivý, “The Meaning of Isolation” z dílny drtičů Verdict by se dalo do posledního detailu popsat, aniž by ho člověk vlastně vůbec slyšel. Formulka, kdy začaly kapely dohromady spájet thrash metalovou rychlost s death metalovou hrubostí, je natolik provařená a natolik limitující, že vymyslet něco zajímavého, odlišujícího a neotřelého, je takřka nemožné. A Verdict se o to ani nesnažili. Nebo přesněji řečeno, nevypadá to tak. Jejich novinka je totiž takřka ukázkovým příkladem klasické hudební náplně, kterou si člověk pod výše uvedenou kombinací představí, ovšem, abych jim zase nekřivdil, tak je to rovněž důkaz, že i donekonečna omílané téma může posluchače na určitou chvíli slušně zabavit, i když něčeho hlubšího se u ní nedočká.
“The Meaning of Isolation” je v pořadí čtvrté album party z německého Miltenbergu, a přestože to první, “Reflections of Pain”, vyšlo “teprve” v roce 2002, tak historie samotné kapely sahá ještě dál, přesněji řečeno do roku 1991, kdy tato pětice začala drhnout technický death metal, jehož mantinely (údajně) v roce 1997 opustila, aby se zaměřila na energičtější formu metalové hudby. Přestože jsou na albu v relativně hojné míře ke slyšení melodie (zejména prostřednictvím slušných kytarových sól), tak je jejich hudba přesně taková, jaká má být. Agresivní, rychlá, v rámci mezí chytlavá a plná úderných sloganů, které slouží jako refrény. Určitě víte, co tím myslím. Formálně samozřejmě nic proti, ale takových kapel je dnes víc než dost, takže i když mě “The Meaning of Isolation” baví a klidně si jej pustím, aniž bych jej v půli chtěl vypnout, tak jsou na scéně mnohem lepší spolky, které znějí takřka stejně, ale jsou energičtější, melodičtější a já nevím co víc ještě. Ale fajn, za to kapela prostě nemůže. Pokud budu nestranně přistupovat k Verdict a jejich novince jako ke kapele, která hraje to, co ji baví, tak nelze v podstatě nic namítat.
Necelá tři čtvrtě hodinka uteče tak akorát rychle, abych měl pocit, že “The Meaning of Isolation” hezky odsýpá, ovšem na druhou stranu se nevleče tak pomalu, abych si začal říkat, že už je to až příliš. Prostě tak akorát. Skladby jsou sice jedna jako druhá a nebýt výmluvných, mnohdy velmi povedených refrénů (“Manifest of Hate”, “First to Fight”), které do světa vypouští tolik agrese, že by jim to mohl leckdo závidět, tak bych měl co dělat, abych je od sebe rozeznal a zorientoval se v nich. Vokálně statický zpěvák Daniel Baptista tomu taky moc nepomáhá, protože ani o píď neuhne z takové té nasrané polohy. Vím, že to k téhle hudbě patří jako prdel na hrnec, taky bych od něj neočekával žádné kejkle, ale krom toho, že změní frázování, tak náznak variability od něj očekávat nelze, což je určitě škoda. Jeho parťáci jsou jako nabroušená pila a jedou na plný kotel, ale co si budeme nalhávat, i tohle po nějaké době, zvlášť ve spojení s neměnným vokálem, omrzí. Ale dost sýčkování, když to tak dobře frčí. Některé ze skladeb mají v sobě víc thrash metalu (“Layer of Lies”), jiné zase death metalu (“Lack of Insight”), ale jsou to jen kosmetické rozdíly v tempu a vyznění kytarových riffů, protože v konečném znění to je tentýž nářez od začátku do konce. Pokud budu mluvit o nejlepších skladbách, tak jsou to spíš nejoblíbenější vály, které mě chytly, jako třeba “Manifest of Hate”, v níž se thrashová kytara dostane do potyčky s deathovými sypačkami, nebo “Killing Fantasies”, což je asi nejmelodičtější kousek desky a lehce tak vyčnívá z toho nekompromisního davu, jenž je tvořen zbylými osmi písněmi, ale žádná uchcávačka to není, jen si nemyslete, i ona je pořádně řízná.
Nemá smysl to protahovat, protože konec už stejně všichni znáte. Verdict a jejich “The Meaning of Isolation” není žádný vrchol umění, není to samozřejmě ani aspirant na titul nejoriginálnější počin, ale přesto je to album, které se velmi dobře poslouchá. Ta všudypřítomná přímočarost a energičnost je velmi nakažlivá a na pár poslechů dokáže vynahradit onu chybějící originalitu. Vlastně ani nevím, proč mám stále pro podobné desky mírnou slabost, když zní jedna jako druhá, ale minimálně co do nasazení se podobným kapelám jen tak někdo nevyrovná a to je velmi sympatické, takže i proto je konečný verdikt veskrze kladný. Máte-li rádi Legion of the Damned a jim podobné kapely, tak klidně do toho, asi vás to bude bavit. Těm ostatním to neublíží, ale po skutečných peckách bych se poohlédl radši někde jinde.
Nocte Obducta je skupina, o níž mám sice už dlouhé roky ponětí, nicméně až doposud jsme se vzájemně vyhýbali, upřímně si nejsem jistý, jestli jsem kdykoliv předtím od těchto Němců slyšel byť i jen jediný tón. Ledy se podařilo prolomit až v letošním roce s aktuální novinkou “Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” a jediné, co mohu říct, je to, že jsem vážně debil, že jsem se do muziky Nocte Obducta nepustil už dřív…
“Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” je totiž jednoduše řečeno doslova nádherná deska. Upřímně se klidně přiznám, že nějaký zvláštní majstrštyk jsem od té nahrávky tak úplně nečekal, ale netrvalo dlouho a německá šestice si mě se svou novinkou doslova podmanila. Jen těžko se na té nahrávce hledají jakékoliv chyby… hudba je to obdivuhodně promyšlená a inteligentní, atmosféra je nesmírně silná a někdy až vysloveně pohlcující, celý počin je bez přehánění prošpikován naprosto úžasnými, někdy až skoro dech beroucími momenty. I přes značnou délku téměř 70 minut Nocte Obducta vůbec nenudí a i po velkém množství poslechů nemám sebemenší nutkání se podívat na hodinky, když to poslouchám znovu. Je úplně jedno, jestli zrovna hraje nějaká kratší skladba, nebo se skupina pustí do delšího opusu jako “Dinner auf Uranos” či “Leere”, vždy a bez výjimky se jedná skoro skvostnou kompozici.
Možná by stálo za to zmínit, že i přes onen proklamovaný avantgardní black metal vlastně Nocte Obducta na “Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” ani příliš black metaloví nejsou, rozhodně zde nečekejte typické žánrové výrazivo. Ne, že by se ten styl v té muzice neprojevoval, ale jde spíše o pocitovou a náladovou rovinu, nikoliv formální co do výrazových prvků.
“Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” je prostě skvělé album, s nímž už jsem strávil pěkných pár hodin velice příjemného poslechu, a něco mi říká, že jsme rozhodně ještě neskončili. To, že si nahrávku obrovsky užívám i několik měsíců po vydání, snad devítkové hodnocení ospravedlňuje dostatečně…
Druhý pohled (Ježura):
Nocte Obducta patří k těm německým kapelám, které mají společné tři věci – hrají nějakou formu black metalu, v zasvěcených kruzích mají dost velké jméno a mně se dlouho vyhýbaly nebo dosud vyhýbají. Zrovna Nocte Obducta mají to štěstí, že jsem na ně respektive na jejich novinku s pro německy nehovořící jedince dost krkolomným názvem “Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)” upřel svoji pozornost, a řeknu vám, že to pro mě byla docela fuška a trvalo mi zatraceně dlouho, než jsem se novince dostal alespoň trochu na kobylku. Nevím, jak jsou na tom ostatní desky, ale “Umbriel” je prostě zvláštní album. Zdánlivě minimalistické ale na jeho více než hodinové stopáži se toho děje hromada, místy je něžné ale jinde drásavé, konejšivě melancholické ale zároveň svým způsobem děsivé… Po všech těch měsících, co desku poslouchám, jsem se každopádně přesvědčil o jedné věci – rozhodně nejde o snadno stravitelný materiál, a i když jej člověk docela zná a slyší v něm nezpochybnitelnou kvalitu, pro plné docenění je potřeba velmi specifická nálada nebo pozměněný stav mysli.
A ještě další věc mi došla, když jsem desku nedávno poslouchal – “Umbriel” na člověka může působit dost odlišně v různých situacích. To ale svědčí o kvalitách, které v sobě tento materiál nese, a ty nemohu popřít, ani když jsem asi stále desku úplně nerozklíčoval. Proto je mi docela zatěžko hodnotit číslem a ve své současné pozici si netroufám vynést verdikt, který by odrážel jak kvalitu desky (která je zřejmá a vysoká), tak můj subjektivní dojem, který v současnosti určitě nespadá na škálu spokojenosti/nespokojenosti, ale spíše by se dal charakterizovat jako jistá posedlost. “Umbriel” mě stále dráždí. Jednou mi přináší příjemné, jindy zase dost nepříjemné, ale na každý pád silné dojmy. Je to snad vůbec poprvé, co si se mnou nějaká deska takhle hraje, a z tohoto úhlu pohledu jde tedy o naprostý klenot. Ale prostě nevím, třeba je to jen můj případ. Posuďte sami, na tohle jsem malý pán.
Německý sextet Vyre ze spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko na první pohled vypadá, jako kdyby šlo o začínající kapelu, ale jak už tomu nezřídka kdy bývá, i přes krátkou existenci jména za tou kapelou nestojí žádní zelenáči. Když v první větě řekneme něco takového, v té druhé by se samozřejmě slušelo ihned dodat, kdože tedy za tímhle projektem stojí – a protože se nepovažuji za hovado, tak to samozřejmě ihned dodám, byť se tak stane až ve větě třetí, jelikož tu druhou mi zabral tento zcela zbytečný slovní chcanec. Sestava Vyre je z velké části propojena se dvě jinými skupinami, jež ovšem k sobě mají také hodně blízko – Geïst a Eïs.
A jaká tedy spojitost mezi všemi třemi kapelami je? Dost jednoduchá. Nejprve přišli Geïst, ale ti v roce 2010 museli kvůli hrozbě soudu od skoro-stejnojmenné formace Geist změnit (respektive zkrátit) jméno na Eïs. A jak že do toho zapadají Vyre? Jejich sestavu tvoří lidé, kteří jsou bývalými členy Geïst, Eïs nebo obou. Jmenovitě jsou to vokalista KG Cypher (v dřívějším působišti Cypher D. Rex), kytaristé Hedrykk (F. Gausenatt) a Zyan a klávesák Doc Faruk. Ti všichni k sobě po odchodu z Eïs přibrali nového baskytaristu T. Maximiliana a bubeníka Androida a pustili se do nového projektu, jímž je právě Vyre.
Pokud byste ovšem čekali, že bude mezi Vyre a bývalým působištěm většiny sestavy nějaká hudební podobnost, asi vás docela překvapí, že s výjimkou příslušnosti k black metalovému žánru toho obě skupiny nemají mnoho společného. Když porovnáme “The Initial Frontier Pt. 1” (jak se jmenuje debut Vyre) s “Wetterkreuz” (tedy aktuální deskou Eïs z loňského roku) nebo vlastně i jakoukoliv nahrávkou, jež vyšla ještě pod hlavičkou Geïst, jedná se o zcela odlišné black metalové světy, jejichž podobnost začíná a končí u naprosto základních věcí, jako že to je metal, že tam jsou kytary, že tam jsou bicí, že tam někdo zpívá a tak dále… Svou atmosférou ta alba stojí úplně jinde.
Dobrá… a kde že tedy Vyre stojí? Jejich muzika je mnohem progresivnější, až avantgardnější – to je první velký rozdíl, který se týká celkového pojetí a uchopení black metalového žánru. A další věc – Vyre se ve své hudbě vydali mimo naši planetu a jali se zkoumat zákoutí vesmírných sci-fi světů. Toliko k rozdílu co do atmosféry.
Teď si všechno, co bylo doposud řečeno, srovnejte vedle sebe… black metal, jeho avantgardní pojetí, vesmírná atmosféra, zkušení muzikanti… také vám z toho vychází, že by mohlo jít o hodně dobrou záležitost? Ano, mně taky – a přesně s tímhle očekáváním jsem také k poslechu “The Initial Frontier Pt.1″ přistupoval. Rozhodně jsem ale nečekal hudbu, kterou bych měl nějaký větší problém vstřebat. Jenže jak se záhy ukázalo, to album se nakonec stalo mnohem větším oříškem, než jsem předpokládal. Je dost dobře možné, že byla trochu chyba na mé straně, někdo jiný tu nahrávku třeba docení mnohem dříve, ale osobně mi trvalo opravdu dlouho, než jsem “The Initial Frontier Pt. 1” přišel na kobylku, což je o to paradoxnější, že jsem už od začátku slyšel, že je ta deska hodně dobrá, dokonce přímo skvělá, jen se do toho pořád ne a ne dostat, díky čemuž mě to i přes nesporné objektivní kvality zprvu příliš nebavilo, a čím déle tento stav trval, tím více mě to začínalo rozčilovat. Až když měl počet poslechů blíže dvacítce než desítce, se to konečně zlomilo, ta deska začala fungovat i na mě a začala mě vážně bavit. Všechny ty výtečné melodie a chytré nápady, u nichž jsem dříve kvalitu viděl jen z toho objektivního hlediska, mě konečně začaly oslovovat i subjektivně, díky čemuž mohu prohlásit, že je “The Initial Frontier Pt. 1” nahrávkou, u níž se časová investice vyplatí.
Je ale pravda, že Vyre to svému posluchači zas tolik neulehčují. “The Initial Frontier Pt. 1” trvá téměř 50 minut a obsahuje šest skladeb, z nichž ovšem ta první, “Small Bang Theory (Introduction)”, je už jen podle názvu pouhým intrem, jež trvá sotva 40 vteřin. Z toho nám prostou matematikou vychází, že průměrný čas na jednu regulérní píseň činí necelých deset minut. K tomu přidejte, že samotná struktura songů je poměrně nepřehledná, všechny písně jsou hodně členité, nemonotónní, obsahují obrovské množství motivů, neustále se někam vyvíjejí, sloka-refrén vůbec neexistuje, vlastně úplně naopak – snad žádné pasáže se neopakují. Ani v nejmenším nic proti tomu, i takovýhle přístup může fungovat a rozhodně existují podobně pojaté desky, které si mě získaly hned na první, druhý poslech, ale v případě “The Initial Frontier Pt. 1” to prostě trvalo, než to do sebe všechno zapadlo. Jak už bylo řečeno, třeba vám to sedne mnohem dříve a album si budete vyloženě užívat už někdy při druhém, třetím poslechu, ale i o tom to je, že všechnu tu muziku každý z nás vnímá individuálně.
Podle toho, co padlo v předchozím odstavci, je myslím docela zřejmé, že je poměrně bezpředmětné se zabírat jednotlivými skladbami – ostatně jako u většiny takto anti-písničkových nahrávek. V každém z pěti přítomných kusů se nacházejí excelentní momenty, které vám poslouží jako pádné důkazy pro tvrzení, že je “The Initial Frontier Pt. 1” hodně povedenou deskou. Kdybyste mě fakt nutili, abych zvolil opravdu jen jeden “top” song, ukázal bych na finální “Miasma”, ale ani ne kvůli tomu, že by byla nějak výrazněji lepší nebo nápaditější než zbylé kusy, nýbrž proto, že to byla právě ona, která mě na albu chytla jako první a otevřela mi branku k pochopení celého počinu.
Kdybych musel hodnotit někdy po prvním, druhém nebo třetím poslechu, číselně bych se pohyboval někde okolo 5,5-6 bodů, ale vzhledem k tomu, že zjevná kvalita, nápaditost a inteligentní pojetí z té nahrávky sršely už od počátku, asi bych se zdržel hodnocení s tím, že je to objektivně výtečné, ale nějak mi to nesedlo a jaksi jsem to nepochopil. Nyní se dojem z “The Initial Frontier Pt. 1” zvedl natolik, že jsem se rozhodoval mezi 7,5 a 8 body a vlastně se nacházím přesně na jejich hranici. Tu nižší známku dávám možná tak trochu z trucu, že mi to album dalo tak zabrat, než jsem se prokousal k nějakému smysluplnému výsledku, ale hej, to číslo je stejně jenom na ozdobu, hlavní je totiž to, co řeknu nyní: “The Initial Frontier Pt. 1” určitě stojí za zkoušku. Rozhodně se nelekejte toho, co jsem psal výše o té těžké stravitelnosti, protože je dost pravděpodobné, že vám se ta deska otevře snadněji, ale i kdyby ne, nějakého toho poslechu to hodné zcela jistě je – a buď se tím prokoušete podobně jako já a dospějete ke stejnému závěru (tedy že je to výborné a že se budete těšit na “The Initial Frontier Pt. 2”, jež by mělo vyjít v příštím roce), nebo to prostě necháte plavat, půjdete o dům dál a svět se bude točit pořád dál. Ale za ten pokus… za ten to stojí…
Koncertů se v hlavním městě koná skutečně hromada, a proto se bohužel stalo pravidlem, že řada menších akcí nepřitáhne ani tolik návštěvníků, aby se sama zaplatila. Pořadatelé – budiž pochváleni – však stále ne a ne rezignovat na pořádání i takových akcí, které komerčním trhákem opravdu nezavánějí, a tak se čas od času stane, že se v některém z klubů objeví kapela, která je v naší republice vážně ojedinělým úkazem. Takových koncertů je tedy třeba si vážit a účastnit se jich. Němečtí Imperium Dekadenz patří přesně k takovým kapelám, a protože toto byla vůbec první příležitost zaslechnout jejich atmosférický black metal v domácím prostředím živě, nakonec jsem s velkou chutí zaříznul práci o notnou chvíli dříve a vyrazil do libeňského Exit-Usu utratit sympatických 200 Kč výměnou za vidinu ojedinělého hudebního zážitku.
Ačkoli jsem na devatenáctou hodinu avizovaný začátek koncertu nestihnul ani přibližně, nakonec jsem nepřišel vůbec o nic, protože pražští Naurrakar, kteří měli celý večer otevřít, začali hrát až někdy před tři čtvrtě na osm, takže jsem měl tu čest jejich set zhlédnout v celé délce. I když čest… jakkoli jsem se na Naurrakar celkem těšil, tak tohle mě vážně neuspokojilo ani trochu. Atmosféra nulová, hudba až na pár světlých momentů mírně řečeno nic moc, bez živého bubeníka to navíc absolutně postrádalo tah na bránu, no a pak to zachraňujte trve painty a postoji. Musí se ale nechat, že co na žádost zpěváka potemněly hlavní světlomety, už to nevypadlo jako úplná parodie a závěrečný cover kultovních Inquisition se vážně docela povedl i navzdory dost marnému bicímu automatu. Nevím, kde se stala chyba. Naurrakar jsem neviděl zdaleka poprvé a v předchozích případech mě vždy obstojně zabavili, ale tentokrát to prostě byla vážně bída.
Dost markantní obrat k lepšímu ale přišel hned vzápětí – pokud tedy za “vzápětí” lze považovat i úmorné hodinové zvučení a přípravu pódia. Jako druzí v pořadí totiž dostali prostor první Němci večera a prakticky ihned bylo jasné, že tohle si s provarem opravdu splést nepůjde. Vargsheim (jak se dotyčná kapela nazývá) předvedli vystoupení, na které určitě pasuje označení “black metalové”, ovšem slušelo by se dodat, že to rozhodně nebyla kdovíjak syrová a UG záležitost. Samotní muzikanti vystupovali veskrze civilně, po hudební stránce se pak poměrně agresivní výjezdy střídaly s trochu atmosféričtějšími plochami a čas od času do toho promluvily i jiné než black metalové vlivy… Každopádně to však bylo dobré a místy dokonce výborné jak co se týče samotné hudby, tak stran příkladného nasazení trojice muzikantů (kteří všichni zároveň doplňují koncertní sestavu Imperium Dekadenz). Jediné, co mi celý koncert trochu (oukej, vlastně docela fest) kazilo, bylo chování některých fans, kteří si asi spletli prostor před pódiem s kulisami pro natáčení emočně vypjatého gay soft porna nebo snad s prkny nějakého obskurního divadla. Když se ale povedlo odfiltrovat tyhle rušivé elementy, celý set Vargsheim byl vážně dobrý a proti dost neuspokojivému výkonu Naurrakar to byl úplně jiný sport.
Setlist Vargsheim:
01. Betet, Oh Herr
02. Flamme zum Nichts
03. Führ mich zum Grund
04. Dein Ende
05. Götter von Staub
S další sáhodlouhou technickou přestávkou se večer překlopil do své druhé půle a na řadu přišla žatecká thrashová úderka Hellocaustor. Popravdě jsem tak úplně nechápal přítomnost téhle kapely na akci, která byla svým žánrovým zaměřením úplně někde jinde, ale budiž. Zkušenost z letošních Phantoms of Pilsen praví, že Hellocaustor jsou schopni předvést opravdu poctivé žánrové vystoupení, a v tomto dojmu mě utvrdili i v Praze navzdory tomu, že zahráli bez baskytaristy. Byla to zkrátka palba od začátku do konce a nápor, jaký dovedli Hellocaustor vytvořit alespoň v mých očích plně ospravedlnil vulgární vystupování frontmana Diktatora. I když ospravedlnil… nemůžu si pomoct, ale jakkoli mi prvoplánové vulgarismy nejsou nijak po chuti, k tomuhle to prostě pasovalo a navíc to bylo i dost uvěřitelné. Všichni muzikanti jeli naplno a zejména Diktator svým mocným vokálem kázal skutečně parádně. Ať už se tedy Hellocaustor ke zbytku sestavy hodili nebo ne, předvedli prostě dobrý koncert, který mě bavil celou dobu, a to není pravidlem ani u řádově zavedenějších thrashovek. Hellocaustor, píčo!
Setlist Imperium Dekadenz:
01. Brigobannis
02. Aue der Nostalgie
03. Lacrimae Mundi
04. Reich der fahlen Seelen
05. Schwarze Wälder
06. An Autumn Serenade
07. Striga
08. Tränen des Bacchus
– – – – –
09. A Million Moons
10. Aura Silvae
Toho večera byla na programu čtyři vystoupení, takže kdo umí počítat, ten se určitě dopočítal, že po Hellocaustor už následovalo jen jediné jméno. Jak už padlo v úvodu, pro Imperium Dekadenz to byla česká premiéra, a pánové si tak dali záležet na první dojmu. Jakkoli je to v prostorách Exit-Usu poměrně obtížné, nástup na decentně vyzdobené pódium, který proběhl za zvuků intra a (stejně jako celý koncert) při vypnutých hlavních světlometech, se kapele podařilo při vší jednoduchosti provést maximálně efektně a má očekávání, která se k následující hudební produkci vztahovala, ještě o kus narostla. A když Imperium Dekadenz spustili, dostavila se spokojenost. Sice jsem nečekal, že bude živé podání jejich hudby působit tak tvrdě, ale jen co jsem si na to zvyknul (což byla otázka jedné, max dvou skladeb), “pouhá” spokojenost se změnila v opravdový a nefalšovaný zážitek. Samotní muzikanti na pódiu sice nepředváděli kdovíjaké divadélko, ale přesto byl jejich projev dostatečně intenzivní a k samotné hudbě pasoval zcela adekvátně, takže došlo přesně k tomu, v co jsem doufal – hudba Imperium Dekadenz v živém provedení zafungovala na výbornou a klub se tak naplnil nevtíravou leč působivou atmosférou, které nebylo vůbec složité podlehnout. A od chvíle, kdy jsem podlehl, mi připadalo, že čím déle ten koncert trvá, tím lepší je, takže hovořit zde o solidní gradaci není vůbec mimo mísu. Tahle gradace sice z mého pohledu vyvrcholila s koncem standardního setu a dva přídavky jsem si užil spíš v takové uvolněné náladě, ale to mi zážitek z celého vystoupení Imperium Dekadenz ani trochu nepokazilo, takže mohu bez stínu pochybnosti hovořit o skutečně výtečném vystoupení, kterého jsem se moc rád zúčastnil.
Je sice pravda, že tento koncert měl k dokonalému zážitku docela daleko – slabí Naurrakar, dlouhé pauzy mezi vystoupeními, konkrétní jedinci, kterým asi nedošlo, že někdo na koncerty chodí za muzikou a ne sledovat jejich excesy… Na druhou stranu mě ale příjemně překvapilo, že se i poměrně nepočetnému publiku podařilo předvést docela obstojnou odezvu a hlavně že Imperium Dekadenz v plné míře dostáli očekáváním do nich vkládaným a českému publiku se představili ve velkém stylu a výtečné formě. Jsem rád, že jsem se nakonec k účasti přemluvil, a vám, kteří jste tak neučinili, důrazně doporučuji, abyste to při první příležitosti, kdy se k nám Imperium Dekadenz vrátí, napravili. Nebudete litovat.
Letošní rok byl na (kvalitní) desky velkých black metalových jmen poměrně chudý, ale že by fanoušek stylu neměl co poslouchat, to se tvrdit rozhodně nedá, jelikož undergroundová frakce žánru jede na plné obrátky a vzešlo z ní hned několik fenomenálních počinů – a “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” od německého projektu The Ruins of Beverast pod vedením Alexandera von Meilenwalda zcela jistě patří mezi ně.
Svítivě modrý obal možná ve fanoušcích black metalu nevzbudí úplně nejpozitivnější očekávání… a vlastně možná ani samotná hudba ne, jelikož na “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” ortodoxní podobu stylu vážně nenajdete. The Ruins of Beverast se pohybují převážně ve středním až pomalém tempu se znatelnými vlivy doom metalu. Deska je plná mohutných a impozantních riffů, které svým postupným růstem v rámci dlouhých kompozic tvoří zádumčivou a až osudovou atmosféru. Co však z téhle nahrávky dělá tak fantastickou záležitost, to je další vrstva hudby schovaná pod nimi. Jedná se o zdánlivě jednoduché prvky jako majestátní sbor, doteky kláves nebo jednoduchá vybrnkávaná melodie, avšak Alexander von Meilenwald z těchto motivů dokáže vytřískat naprosté maximum a výsledek je tak neuvěřitelně působivý. Vůbec nevadí, že “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” trvá téměř 80 minut a je složeno ze skladeb delšího rázu (až čtvrt hodiny), což by mohlo vypadat na jistou nestravitelnost – jedná se totiž o záležitost, jež umí pohltit takovým způsobem, až si po konci těch 80 minut člověk řekne, že by si dal klidně ještě víc.
Nejen vzhledem k délce, ale především vzhledem k hudební náplni se pro popis “Blood Vaults – The Blazing Gospel of Heinrich Kramer” vkrádá na jazyk jedno konkrétní slovo, které je nakonec shodou okolností i názvem závěrečného opusu desky – monument. Pro mě osobně je tohle minimálně v první desítce všech alb, která letos vyšla.
Německé duo Sonic Reign na sebe poprvé výrazněji upozornilo v roce 2006 dlouhohrajícím debutem “Raw Dark Pure”, s nímž na black metalové scéně nastal menší vítr. Desky si všiml jeden z největších vydavatelských hráčů na poli metalu, firma Metal Blade, a v dubnu 2007 zaštítil nové vydání. Spousta výborných kritik, takřka všichni recenzenti o Sonic Reign ihned začali mluvit jako o nástupcích Satyricon a právě k norské legendě muziku Sebastiana Schneidera a Benjamina Boruckiho hojně přirovnávali, dokonce se objevily i názory, že “Raw Dark Pure” je album, které měli nahrát Satyricon místo svého času relativně chladně přijatého “Now, Diabolical”, což mi všechno přijde docela vtipné, jelikož mi muzika Sonic Reign nikdy Satyricon moc nepřipomínala… nebo alespoň ne tolik.
Tak jako tak se zdálo, že Sonic Reign mají pěkně našlápnuto. Jenže Němci jaksi odmítli koncertovat, aktivita žádná, label je opustil a za těch pár let se na ně téměř zapomnělo. Až v letošním roce, po sedmi letech od “Raw Dark Pure”, konečně vychází druhá deska “Monument in Black”. Nabízí se otázka, zdali se Němcům podařilo udržet laťku nastavenou povedeným debutem a jestli se po takové pauze v jejich muzice něco změnilo…
A odpověď na obě otázky je vcelku lehká. Co do hudebního výraziva se toho moc nezměnilo – “Monument in Black” pokračuje ve víceméně obdobném duchu jako předchůdce. Co se oné kvality týká, dovolím si tvrdit, že laťka byla dokonce překonána, jelikož mě novinka baví ještě víc než “Raw Dark Pure”. Co do zvuku desky i co do složeného materiálu je “Monument in Black” průraznější, drtivější, intenzivnější a našlapanější, má větší tah na bránu a snad ještě kvalitnější nápady. Sonic Reign hrají takový ne úplně klasický black metal v tom smyslu, že nenosí paint, nevzývají Satana, nepotrpí si na syrový zvuk ani mrazivou atmosféru, spíše se soustředí na kvalitní kytarovou práci a samotné písničky – a vychází jim to. Rozhodně můžu doporučit. Vrcholy: “Clouds Above the Desert” a “Monument in Black”.
Drengskapur je další smečka z obrovského zástupu německých black metalových kapel a deska “Der urgewalten Werk” je jejím třetím dlouhohrajícím počinem. Klasická otázka – stojí za to věnovat právě tomuhle albu pozornost? Přijde na úhel pohledu…
Ve výsledku se rozhodně jedná o slušný počin a v žádném případě bych se to nebál nazvat poctivě odvedenou nahrávku, ale na druhou stranu je “Der urgewalten Werk” hodně poplatné svému žánru. Ta muzika je opravdu v pohodě a album se i přesto, že na první pohled díky délce skladeb vypadá neprostupně, poslouchá docela samo, ale o tom, že by Drengskapur měli nějaký vlastní ksicht nebo uměli kouzlit nějakou hypnotickou atmosféru, se dost dobře bavit nedá.
Jak již bylo řečeno, Drengskapur sázejí na kompozice dlouhé deset a více minut. I přesto však není problém album strávit, jakkoliv mezi sebou jednotlivé písničky trochu splývají. Jedná se o black metal spíše pohanského ladění, čemuž odpovídají i občasné atmosférické, folkové nebo akustické vsuvky, v jejichž duchu se mimo jiné nese i krátké intro a outro “Ursprung” a “Vereint”. Na CD verzi, kterou si kapela vydala sama v nákladu 500 kusů, se jako bonus nachází ještě cover “Barbarians” od českého black metalového kultu Maniac Butcher. Předělávka je odvedená vcelku slušně, ale její problém tkví hlavně v tom, že do kontextu vlastní tvorby Drengskapur moc nezapadá, jelikož “Barbarians” a muzika Maniac Butcher obecně je mnohem agresivnější než zbylé songy na “Der urgewalten Werk”, ačkoliv samozřejmě i Drengskapur umí sem tam trochu přiložit pod kotel.
Celkově jde o desku, která je určena maximálně tak fanouškům svého žánru. Nejedná se o žádný zázrak, překvapení, neočekávanou kvalitu nebo tak něco, ale spíš o záležitost jen na pár solidních poslechů. Někomu, kdo není vyloženým hltačem black metalu, to asi moc neřekne; pro ty, kdo si v black metalu libují, to je pohodová nahrávka, jež má pár svých momentů. Takový lehký nadprůměr.
Země: Německo Žánr: symphonic metal Datum vydání: 15.11.2013 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Hell to the Heavens
02. Fading Earth
03. Maid of Lorraine
04. Galswintha
05. Symphony of the Night
06. Saint Cecelia
07. Hymn to the Lone Sands
08. Angel and the Ghost
09. Éléonore de Provence
10. Nightshade
11. Ophelia
Když se Leaves’ Eyes před dvěma lety vytasili s deskou “Meredead”, bylo to velice příjemné překvapení pro všechny, kteří po mírně řečeno vyčpělém “Njord” čekali novinku s obavami. “Meredead” byla a pořád je svěží a velmi zdařilá odbočka od krapet kýčovitého symfonického gothic metalu k mnohem folkovějšímu výrazu a Leaves’ Eyes tehdy vrátila zpět do zorného pole i těch posluchačů, kteří nejsou fanatickými příznivci žánru respektive kapely. S takovým albem na kontě by pak nebylo nijak překvapivé, kdyby se Leaves’ Eyes na jeho nástupci buď rozhodli folkovou složku ještě víc zdůraznit, nebo se naopak vydat zase někam jinam a svůj výraz zase posunout trochu dál…
… jenže těžkou ránu těmto spekulacím zasadilo už zveřejnění názvu alba a později i jeho obálky. Titul “Symphonies of the Night” a kýčovitý artwork, kterému dominuje nelidsky vyprsená a Photoshopem náležitě prohnaná Liv Kristine, totiž působí jako ukázkový obrat o 180° a návrat ke všem klišé dnes již prakticky vyčerpaného symphonic/gothic metalového žánru. A když vezmete v úvahu, jak dopadl pokus o návrat k oldchoolu u personálně spřízněných Atrocity, je to už docela obstojný důvod k obavám. No a věřte nebo ne, Leaves’ Eyes skutečně otočili kormidlem a nahráli desku, na kterou škatulka symphonic/gothic metal dříve tolik oblíbeného “beauty and the beast” ražení pasuje takřka dokonale. Překvapení? Vzhledem k výše řečenému vlastně ani ne. Velké překvapení ale přichází v okamžiku, kdy si uvědomíte, že je “Symphonies of the Night” vlastně nečekaně povedený počin!
Oukej, zase nečekejte zázraky, protože na tvorbu zázraků jsou Leaves’ Eyes při vší úctě malí páni. I tak je ale na novém materiálu znát skladatelská pohoda, která jeho vznik zřejmě doprovázela, a výsledkem je tak muzika, která sice plně odpovídá výrazivu typickému jak pro žánr, tak pro kapelu, ale přesto působí sympaticky a relativně svěže – a to i v případech, kdy se hudebně nijak zvlášť nezadařilo. “Symphonies of the Night” je dlouhá deska a není tedy divu, že padesát jedna minut, na které narostla stopáž základní verze alba, neoplývá jen samými skvělými songy. Místy by se zajisté dalo hovořit o nudě a vatě, ale zajímavé je, že když jsem přemýšlel, o jaké songy desku proškrtat, aby jí to pomohlo zbavit se jisté utahanosti, která se přes obstojnou kvalitu materiálu dostavuje, zjistil jsem, že žádný není proti zbytku o tolik horší, aby s ním album nepřišlo i o nějaké pěkné momenty. Kdyby mě k tomu někdo nutil, nakonec asi sáhnu po “Éléonore de Provence” a úplně jisté by to neměly ani “Saint Cecilia” nebo “Nightshade”. A byli by tu i jiní adepti, ale jak člověku záhy dojde, nijak zvlášť oslnivé skladby jako “Hymn to the Lone Sands” a koneckonců i obě zmiňované “Saint Cecelia” a “Nightshade” i přes pokulhávající hudební přitažlivost bodují zase tím, že desku příjemně ozvláštňují, takže se nenese celou dobu na jedné vlně (čehož jsem se také dost obával) a jejich absence by albu nakonec možná spíš uškodila než prospěla.
Už zde padlo, že “Symphonies of the Night” je počin, který nevybočuje z klasických žánrových mantinelů ani nijak nepopírá poměrně originální zvuk, kterým se Leaves’ Eyes už nějaký ten rok pyšní. Dočkáte se tedy spousty kláves, poměrně hutné kytarové práce a také jemně, leč nepřehlédnutelně zapracovaného tradičního západo/severoevropského folklóru, a když bychom měli tento mix prohlásit za gró celé desky, určitě bychom se nespletli. Důvod, proč z toho nakonec není další žánrové album zastydlé někdy okolo přelomu tisíciletí, je pak jediný a velmi prostý – je to zkrátka složeně dost dobře a citlivě na to, aby to spolu fungovalo a aby to ctilo tradice, ale přitom znělo relativně současně. A pak tomu pomáhá také zmiňovaná pestrost, která sice není nijak zvlášť výrazná, ale ve výsledku dělá docela hodně. V tomto směru zcela určitě vyniká “Galswintha” (která je spolu s “Angel and the Ghost” a možná ještě titulkou asi tím nejlepším, co deska nabízí), protože zní skoro jako by vznikla při skládání “Meredead” a tady jen dostala navíc pár aranží, “Hymn to the Lone Sands”, jež se rozvine v překvapivě agresivní nářez, a dvojice “Saint Cecelia” a “Nightshade”, což jsou skladby, které naopak platí za ty nejklidnější ze “Symphonies of the Night”. Mimo kritérium pestrosti pak ještě zmíním slušné “Fading Earth” a “Maid of Lorraine”, jež kvalitou asi přeci jen o kousek převyšují zbytek.
Leaves’ Eyes se tedy podařil vlastně dost husarský kousek. Namísto nějakého progresu se obrátili takřka ke kořenům žánru a stvořili nahrávku, která tyto kořeny nepopírá, ale přitom nezní ani naivně, ani zastarale a naopak dokáže posluchači zprostředkovat nejeden příjemný zážitek. Jistě, není to žádné veledílo a má své mouchy. Bez debat je to však sympatická nahrávka, která se dá poslouchat naprosto v pohodě a člověk u toho ani nemusí vypínat mozek. Předchozí “Meredead” sice svou pozici uhájila, ale kdyby drtivá většina současné žánrové tvorby zněla aspoň tak dobře jako “Symphonies of the Night”, sotvakdo by mohl hovořit o krizi žánru.
Další názory:
Leaves’ Eyes je už dávno kapela, od níž toho člověk moc nečeká… jestli tedy od nich vůbec někdy něco čekal. I když se náhodou někdy stane, že vydají docela solidní album, jež relativně překvapí, jako tomu bylo v případě předcházejícího “Meredead”, ani tak od další nahrávky nečekáte nějaké zázraky – a když pak ta další nahrávka v podobě “Symphonies of the Night” doputuje do vašeho přehrávače, ukáže se, že to byl správný přístup. Jasně, Leaves’ Eyes pořád mají na kontě ještě horší desky, čímž mám samozřejmě na mysli především über-kýčovité “Njord”, ale to nic nemění na faktu, že ani “Symphonies of the Night” není zrovna kdovíjaký zázrak. Na první poslech mi to přišlo dost v pohodě, až jsem byl docela překvapený, jak se to dalo poslouchat, ale při dalších otočeních šel dojem sešupem dolů – jednoduše se ta deska obehrála tak rychle, až je to s podivem. Ale když si uvědomím, o čem ta fošna vlastně je, není to až takové překvapení – “Symphonies of the Night” je totiž pekelná sázka na jistotu, rutina, vlastně téměř vše, co se zde nachází, už někdy v předcházející diskografii Leaves’ Eyes zaznělo, při některých skladbách mi okamžitě naskočily songy z minulých alb. “Symphonies of the Night” je nejzajímavější v těch momentech, kdy kapela navazuje na minulé “Meredead” a vytasí se s folk metalovým nádechem, který Leaves’ Eyes docela slušel, což je například případ třeba čtvrté “Galswintha”. Jakmile se však muzika nese v duchu už dávno objeveného a nyní už tudíž neobjevného symphonic metalu, tak mě to až na naprosté výjimky, jakou je třeba skoro-titulní “Symphony of the Night”, spíš nudí. Jasně, rozhodně má to album hodně daleko do sračky, ta úroveň tam stále je a v tomhle ranku Leaves’ Eyes stále platí za skupinu, která mi vůbec nevadí a do jisté míry mi je i relativně sympatická, ale o to víc mě mrzí, že čím déle hrají, tím víc jsou jejich počiny předvídatelnější a z mého subjektivního pohledu méně záživné. Doby hodně příjemného a velmi povedeného debutu “Lovelorn” z roku 2004, jehož pozici na prvním místě v tvorbě Leaves’ Eyes nemá novinka sebemenší šanci ohrozit, už jsou zjevně bohužel dávno pryč. H.
Pokud naší skromnou stránku sledujete už nějaký čas, asi jste si všimli, že tu čas od času tuze rádi spíláme německým pseudo folkovým slátaninám, které mnozí z nás považují za totální žumpu rockové hudby, ale když tak nad tím přemýšlím, většinou se to nese jen v duchu neurčitých narážek, moc takových kapel se tu ve skutečnosti neprobíralo. Důvody jsou dva… jednak se většinou jedná jen o lokální záležitosti pro německy mluvící země, protože kdokoliv jiný než Němci pověstní svým kýčovitým vkusem by se z toho poblil, jednak na to jednoduše nemáme žaludek. Nyní se ovšem na jeden takový hnůj podíváme – Saltatio Mortis. Ti českému posluchači nemusejí být neznámí, protože už měli tu čest na našem území vystupovat (nebo spíš my jsme měli tu smůlu, že tu byli). Jen pro zajímavost na začátek – novinka “Das schwarze Einmaleins” se v Německu vyšplhala na nejvyšší příčku v žebříčku prodejnosti, aby bylo jasné, co se u našich sousedů poslouchá.
Rozhodně nejsem odborník na tvorbu Saltatio Mortis (naštěstí), ale všechno, co jsem slyšel, byly bez prominutí sračky – a “Das schwarze Einmaleins” to jenom do puntíku stvrzuje. Všechno, co si jen člověk dokáže představit pod nádherným pojmem “hudební tupost”, tu najdete v míře více než vrchovaté. Každý song úplně stejně předvídatelná rytmika, hra kytar naprosto primitivní, veškeré rádoby folkové trylkování na dudy a milion dalších nástrojů zní obrovsky kýčovitě a neskutečně blbě. Korunu pak nasazuje vokál… Alea der Bescheidene a jeho zpěv je totiž vyloženě otravný a vždycky jsem se těšil, až už zavře hubu a pustí ke slovu pseudo folkový kýč.
To, co předvádějí Saltatio Mortis, je nádherná ukázka toho, jak si nepředstavuji dobrou hudbu. Primitivnost a prvoplánová líbivost, která se mně osobně ve výsledku víc hnusí, než líbí, útočí ze všech stran a takřka neustále. Je jedno, jaký song si na albu vyberete, blbé jsou všechny stejně. Nikdy víc. Uznávám, že pořád existují i ještě horší věci, ale to není pochvala… víc jak 2,5 bodu si to prostě nezaslouží…
Projekt Falkenbach vedený tajuplným Vratyasem Vakyasem je už tak trochu stálicí pagan metalové scény, a když předloni po několikaleté pauze pod jeho hlavičkou vyšlo album “Tiurida”, byl to velmi očekávaný návrat. S “Tiurida” pak vyšlo jasně najevo, že jestli jdou od Falkenbach očekávat nějaké změny výrazu, budou buď kosmetické nebo nejlépe žádné. Vratyas Vakyas si zkrátka našel svoji polohu (i když našel… krom debutu “…en their medh riki fara…”, který jsem neslyšel, a snad i ještě starších demáčů jde s menšími obměnami a trochou nadsázky pořád o dost podobnou muziku), ve které se cítí pohodlně a tak už to asi bude na věky věků. Jedním dechem je však třeba dodat, že ačkoli v případě Falkenbach nelze hovořit o žádném výraznějším vývoji, pořád jde o hudbu natolik kvalitní, že to vlastně ani nevadí. Ale nebylo by to pořádné nové album, kdyby v někom přeci jen nehlodal červík pochybnosti. Co kdyby… co kdyby se na “Asa” přeci jen urodilo něco nového?
A popravdě řečeno, zrovna tentokrát se to jevilo pravděpodobnějším než kdy dřív. Jak známo, vydání alba předcházel singl “Eweroun”, jehož titulní skladba nejen že byla (a pořád je) vážně výborná, ale zejména její silná akustická složka i nepatrně odlišná melodika napovídaly, že by se v podobném duchu mohl nést i zbytek řadovky, a to by byla i při zachování typického Vakyasova rukopisu na současné poměry Falkenbach docela zásadní změna. Vy, kdo čtete tuhle recenzi ještě předtím, než jste si “Asa” sami poslechli, se ale můžete zase pěkně uklidnit. “Eweroun” bylo sice pěkné lákadlo, ovšem samotná deska už jede v podstatně konvenčnějších kolejích, takže se žádné velké překvapení opravdu nekoná. Ve zkratce by se dalo říct, že je to prostě další deska Falkenbach se vším, co k tomu patří, a je to vlastně pravda. Přesto se ale “Asa” od svých předchůdců trochu liší. Ne moc, jen trochu… asi jako všechny ostatní desky Falkenbach navzájem.
Trochu o tom vypovídá už přebal desky respektive obě jeho varianty. Oproti černobílému a rytinu připomínajícímu ztvárnění základní verze “Tiurida” jsme totiž svědky návratu působivé krajinné scenerie, a to v obdobném duchu, v jakém se nesly přebaly tria desek “…magni blandinn ok megintiri…”, “Ok nefna tysvar ty” a “Heralding – The Fireblade”. Hudební analogie tohoto návratu spočívá v lehkém příklonu zpět k black metalovým kořenům Falkenbach, a to jak po hudební, tak po atmosférické stránce. U atmosféry to není tak znát, ale přesto mi připadá trochu vážnější, melancholičtější a v tom dobrém smyslu chladnější než dejme tomu “Heralding – The Fireblade” a “Tiurida” (ačkoli i tam se najdou výjimky). Slyšitelnější to je jak na konkrétních skladbách (třeba taková “Wulfarwijed” je docela solidní struhadlo), tak především na zvuku. Ten je sice technicky vyspělý a relativně dynamický, ale přesto má takovou lehounce špinavou auru, která je příjemným pomrknutím do minulosti. Nemůžu tvrdit, že je to horší nebo lepší, než celkem vypulírovaný zvuk “Tiurida”, ale je rozhodně fajn, že to nezní úplně stejně.
Těžko říct, jestli album stejně nebo podobně zapůsobí na každého. Nezpochybnitelná je naopak skutečnost, že ačkoli je “Asa” soudržné album, je zároveň docela pestré. Můžou za to jak jednotlivé skladby respektive, jejichž charaktery se tu více, tu méně liší, tak celá řada drobných detailů, které desku příjemně ozvláštňují. Ony detaily na povrch nevylezou okamžitě a je třeba album nechat, ať se trochu usadí, ale když se tak stane, “Asa” dovede opravdu potěšit, protože pak v různých momentech nečekaně ožívá. Na druhou stranu je také ale třeba dodat, že zase nejde o žádný velký zázrak od začátku do konce. Tu a tam se nějaká melodie nepovedla úplně tak, jak by bylo třeba, například celá “I nattens stilta” mě úplně neoslovila, a pořád platí, že se “Asa” nevydává nijak daleko mimo tvůrčí území svého skladatele. Album jako celek ovšem dává smysl, funguje více než dobře a hlavně baví. Hudba je to totiž pořád silně nadprůměrná a ve svém žánru pak vyčnívá ještě o něco víc.
Když jsem si “Asa” pustil poprvé, bylo to docela zklamání, ale nakonec se z něj vyklubala velice příjemná deska, která je bezpečně hodná pověsti svého tvůrce. Jistě, nejde o žádný kvalitativní ani stylový převrat, ale čím déle o tom přemýšlím, tím víc mi připadá, že se “Asa” od svých předchůdců liší vlastně docela dost, aniž by jí to bylo ke škodě. Čím to je… pocitově bych tipnul snad trochu jinačí přístup ke kompozici, ale ruku do ohně za to nedám. Nevím, ale ono je to vlastně jedno. Důležité je, že Vratyas Vaykas přispěl do diskografie Falkenbach albem, které je prostě a jednoduše dobré.
Další názory:
Občas se mi zdá, že v hodnoceních jsem relativně často za toho kazišuka, který ničí redakční průměr, anebo naopak ten, kdo hodnotí výš než ostatní, ale tentokrát půjdu s davem a stejně jako kolega nade mnou i kolegové pode mnou udělím velmi pěkných 7,5 bodu. Ne, že by byla “Asa” nějakým extrémním zázrakem, ve své podstatě je to vlastně “jenom” docela příjemná deska… ale opravdu hodně příjemná. A navíc je přesně tohle to, co chci od Falkenbach slyšet a v co doufám, když si album tohoto projektu cpu do přehrávače. A navíc je ještě novinka a poznání záživnější než předchozí “Tiurida”, které jsem sice v dobové recenzi také dal slušných 7 bodů, ale s odstupem času bych šel aspoň o bod níže, jelikož se ta nahrávka hodně rychle oposlouchala a dnes už si na ni téměř nevzpomenu, kdežto u “Asa” cítím, že jde o počin, který si milerád pustím i za čas. Samozřejmě, v tvorbě Falkenbach se v žádném případě nejedná o nějaký převrat, Vratyas Vakyas více či méně pouze pracuje s tím, co už řekl v minulosti, jenže to pořád funguje a navíc je i přesto na “Asa” cítit oproti “Tiurida” alespoň lehký posun v tom, že je novinka o něco málo black metalovější… tedy, v rámci mezí, jelikož do čistého black metalu to má jistě stále hodně daleko, přesto se zde objeví několik pěkně ostřejších výjezdů jako ve “Wulfarweijd” nebo “Bronzen Embrace”, což album velice hezky oživuje. Dále se mi stejně jako ostatním strašně líbí “Eweroun”, ale rozhodně nepohrdnu ani takovou “Ufirstanan folk”, “I nattens stilta” nebo “Mijn laezt wourd”. Upřímně říkám, že po minulé nahrávce jsem to čekal spíš nudnější než zábavnější, ale v tomto ohledu mě “Asa” velmi příjemně překvapilo. Za mě určitě líbí. H.
Po dvou letech tu máme opět nové album Falkenbach. Popravdě, když jsem předloni zjistil, že se s novou desku “Tiurida” Vratyas vrací k tvorbě, moc jsem na to tehdy nedal a nechal si desku proplout mezi prsty, ani ne tak proto, že tou dobou už nebyl folk metal na špici zájmu, ale spíš že jsem už ani moc nevsázel na to, že by mohlo jít o něco nového a bombastického, co by mě posadilo na prdel. Když ale oznámil letošní novinku, bylo jasné, že “Tiurida” není jen výstřelem do prázdna a Vratyas bere návrat Falkenbachu na vážnou notu, pročež jsem se rozhodl, že dám novému albu šanci, abych uzřel, co se za tu dobu změnilo a co zůstalo při starém. A krom toho i proto, že z viking metalové scény letos žádná pořádná deska ještě nevzešla. Nepřekvapivě jde stále o klasický Falkenbach. Postupy, zvuk, atmosféra – změnilo se máloco. Velmi mě ale potěšila rozmanitost novinky. Album obsahuje široké spektrum skladeb, jež se pohybuje od blackových vypalovaček jako “Bronzen Embrace” přes středně tempé klasiky typu “I nattens stilta” až k folkovým oslavám stylu ve stylu legendárního “Hávamál”, jenž má v tomto případě podobu v závěrečné písni “Ufirstanan folk”. “Asa” se poslouchá opravdu sama a jejích čtyřicet minut vám proteče ušima snad až nebezpečně rychle. Pokud bych měl vyzdvihnout pár nejoblíbenějších kusů, sáhnu asi po singlovce “Eweroun” a již zmíněné “Ufirstanan folk”, vyložně špatná však není žádná skladba. Vratyasovi se prostě povedla kvalitativně vyvážená a materiálem pestrá deska, která sice dle očekávání nepřináší nic nového, v dnešní záplavě sračkoidního folk metalu však potěší každého, kdo si pod pojmem folk metal představí něco víc než klávesovou smršť a sud medoviny. Atreides
Desky Falkenbach nikdy nepatřily ke komplikovaným záležitostem, přesto si člověka dokážou obmotat kolem prstu na až překvapivě dlouhou dobu. Hudba, kterou komponuje jediná tvář projektu, Vratyas Vaykas, je vždy snadno rozpoznatelná, nikdy příliš neodbočí o zažitých Falkenbachovských tradic a přesto je vždy servírována tak trochu jinak. Nevím, jaký recept na to ten chlápek má, ale vždycky to fungovalo a funguje to i nyní na “Asa”. Folkověji laděné skladby střídají ty blackové, kterých je na novince požehnaně. Na tomhle projektu mě nejvíce bavily ty hitovky s čistým zpěvem hlavního aktéra, tudíž ani tady nepřekvapí, že jsem si nejvíc trio “Vaer stjernar vaerdan”, “Mijn laezt wourd” a “Ufirstanan folk”. Já myslím, že není třeba natahovat, revoluce se očekávaně nekoná, Vratyas Vaykas vydal další kvalitní porci skladeb, které rychle utečou a posluchačovy uši ušetří složitých matematických postupů. Kvůli tomu mi Falkenbach vždy imponoval a konstatuji, že “Asa” řadím do nadprůměru jeho diskografie. Skvrn
