Země: Finsko Žánr: stoner metal Datum vydání: 27.2.2017 Label: Argonauta Records Tracklist: 01. A Day on Which No Man Was Born 02. I Didn’t Lie But I Know Now That I Should Have 03. As We Speak 04. Madonnas and Whores 05. Seven Years Late 06. All Over Nowhere 07. Maailman Kallein Kaupunki Hrací doba: 45:55 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Against PR

Z výrobního pásu skandinávských vod a fjordů je nám většinou doručováno kvantum blackmetalových smeček a různých ponuře folkových seskupení. Proto taková finská space/stoner kapela, jakou je Void Cruiser, může být příjemným zpestřením, obzvlášť pokud uvážíme blížící se léto, pro nějž je stonerový soundtrack více než příhodným.

Kromě již zmíněné destinace, která je mou oblíbenou co se týče hudební produkce, mne ještě před vyslechnutím druhého studiového alba této bandy zaujaly další dvě věci. Za prvé uchvacující přebal, který prostě evokuje psychedelický trip do mezigalaktického prostoru, a zároveň by se za něj nemusela stydět ani kdejaká progresivní kapela, za druhé sympatická scifoidní prezentace na Bandcampu. Na druhou stranu jsem si tak vytvořil určitá očekávání, která mohla zapříčinit zklamání, pokud by ve výsledku předávané zvukové vlny nebyly pro mé zvukovody tak lahodné jako vizuální projev pro mé oči. Řeknu to však hned zkraje, má očekávání k téhle formaci, která byla naposledy spatřena v galaxii Andromeda, byla až na drobné výjimky zcela naplněna. Přesto se nejednalo o jednoduchou cestu. Abych řekl pravdu, po prvním poslechu jsem byl spíše zklamán, ale když jsem se do projevu Void Cruiser dostal více, nezbylo místo pro nic jiného než spokojenost. A to i z důvodu, jenž vycházel z prezentace. Void Cruiser o sobě totiž mluvili jako o kapele, která si není jistá svým směřováním, a tak se nevyhýbá experimentování, čímž ještě vzrostla má naděje, že po dlouhé době uslyším stonerovou kapelu, u níž v půlce alba nemáte pocit, že jste si ho omylem pustili znovu a k jeho konci už si nejste jistí, zdali všechno, co jste dosud slyšeli, nebyly jen nepovedené cover verze Electric Wizard.

Všechno začíná u první a jediné instrumentální skladby „A Day on Which No Man Was Born“, kterou zároveň považuji za jednu z nejzdařilejších na celé desce. Po úvodním sci-fi samplu a následném mile se tvářícím, až téměř veselém intru se na vás vyvalí zvuková masa, po níž, kdyby na mě narazila při živáku, bych pravděpodobně neodešel po svých a už bych jen tak odevzdaně povlával, a jež před očima, adekvátně k přebalu, vyvolává představu vesmírného křižníku probíjejícího se prázdnotou kosmu. Zároveň se ovšem nedočkáte zcela přímočarých riffů, což považuji za plus, o to větší, že se jedná o jev vyskytující se více méně ve všech zářezech. Na „I Didn’t Lie But I Know Now That I Should Have“ se již odhalí i zpěvák, jehož by určitě neodmítla ani kdejaká post-rocková kapela (ostatně je post-rock žánr, s nímž si Void Cruiser v průběhu alba rovněž citelně pohrávají). Umí však i zařvat, čímž přispívá k celkově umně zvládnuté gradaci jednotlivých písní. Nepopře se ani původ kapely, jelikož se zde výrazněji projeví cit pro atmosféru, která je v různých podobách rovněž přítomna v podstatě po celou dobu trvání „Wayfarer“.

To, v kombinaci s tentokráte poměrně typickými stonerovými melodiemi a riffy, zaručuje příjemný a odpočinkový divácký zážitek, který v něčem připomene již zmíněné Electric Wizard, avšak nikoliv v negativním smyslu přílišné nápodoby, jelikož Finové si udržují svou osobitost. Ta je bezpochyby způsobena nejistotou ohledně směřování ústící v procházení různými žánry, ať už se jedná o doom, space rock, stoner nebo post-rock. V souvislosti s vlivem posledně zmíněného žánru jsem však byl v druhé polovině alba nemile překvapen. „Seven Years Late“, jež za tímto nežádaným zážitkem stojí, je totiž v kontextu celého alba jako pěst na oko. Jedná se o neuvěřitelně průměrný post-rock, který jednoduše nemá co nabídnout, a její přítomnost je politováníhodným kiksem. Zamrzí to o to víc, že zbytek alba si drží poměrně slušnou úroveň. Při zpětném pohledu soudím, že právě ona může za nedobrý pocit z celé desky, jaký jsem měl při prvním poslechu. Možná pokud tento žánr vyhledáváte více než já, tak to pro vás tak zlý zážitek nebude, ale v případě, že jste si přišli spíše pro stonerové úlety, raději se jí vyhněte. Já jen doufám, že se nebude jednat o směr, jímž by se v budoucnu kapela vydala.

Pro změnu ovšem zas pozitivum. Co musím jednoznačně ocenit, je dobré rozvrstvení a střídání delších atmosféričtějších kusů s těmi přímočařejšími a kratšími. „As We Speak“ nebo „All Over Nowhere“(nemůžu si pomoci, ale ty kroky na začátku a konci mi hrozně připomínají běhání po zasněžených končinách Skyrimu) tak přicházejí právě včas, aby vytrhly posluchače z letargie, jež by jinak mohla přijít. Taková „Madonnas and Whores“ zase přinese ten typický pocit vznikající při poslechu stonerových alb, kdy přestanete vnímat jakékoliv struktury a jen se necháte unášet hutným zvukem kytar, který v druhé části přejde v jamové sólo beroucí vaši mysl na výlet ještě dále mimo tělo.

Rozloučení se nám dostane v podobě nejdelšího desetiminutového kusu „Maailman kallein kaupanki“, jehož text je, jak již název napovídá, ve finštině, což mu přičítám jen k dobru. Jedná se zároveň o skladbu, která svou atmosféru buduje snad nejplynuleji a nejpomaleji, a tak je solidním uzavřením a zamáváním z křižníku mizejícího v hlubinách hvězdné oblohy.

Ve výsledku je tak „Wayfarer“ poctivým řemeslem, doplněným o nenápadnou a soudržnou jinakost a jedná se o album, které může sloužit jako vhodné zpříjemnění slunečného a pohodového odpoledne. Jediným neduhem zůstává „Seven Years Late“, a pokud post-rocku příliš neholdujete, tak ji raději přeskočte. O nic nepřijdete. Spíš z celého alba získáte daleko lepší pocit. Na budoucnost Void Cruiser mod.1.0 (Interstellar heavy metal exploration vessel) jsem jednoznačně zvědavý.