Archiv štítku: folk metal

Selvans: „O Clitumne!“ song stream

Selvans - Lupercalia

Na světě je ohromná spousta metalových vydavatelství, nicméně jen u pouhého zlomku z nich se člověk skutečně může bez obav spoléhat na jejich vkus a věřit tomu, že když se jejich logo objeví na nějaké desce, tak ta hudba bude stát za to. Já osobně za jednu z takových firem považuji italské Avantgarde Music, kteří v minulosti vydávali alba spoustě kultovních skupin, a ačkoliv se v současné době až na výjimky zaměřují spíš na méně známá jména, takřka ve všech případech jsou to po hudební stránce excelentní záležitosti.

Jedna z takových je, zdá se, právě teď na obzoru. Italský projekt Selvans, jejž mají na svědomí dva členové dnes již nefunkční kapely Draugr, budou již brzy (19. října v digitální podobě) vydávat debut „Lupercalia“. A hned podle první zveřejněné skladby „O Clitumne!“ to vypadá, že půjde o výtečnou záležitost – přesvědčit se můžete sami v Bandcamp přehrávači na konci článku!

Pro pořádek ještě dodejme tracklist „Lupercalia“:

01. Matavitatau
02. Versipellis
03. O Clitumne!
04. Hirpi Sorani
05. Scurtchìn
06. N.A.F.H.

http://www.templeofselvans.com/
https://www.facebook.com/templeofselvans
https://twitter.com/selvans_
https://www.youtube.com/user/templeofselvans


Jarun – Pod niebem utkanym z popiołu

Jarun - Pod niebem utkanym z popiołu
Země: Polsko
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: 24.6.2015
Label: Unquiet Records

Tracklist:
01. Przedświt
02. Kamienie
03. Zawołaj mnie a przyjdę
04. Pod niebem utkanym z popiołu
05. Cisy
06. Noc niedokończona
07. Trzy śmierci
08. Piołun
09. Jak wiatr

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jarun

První pohled (H.):

Zárodek polské skupiny Jarun se objevil již v roce 2008, kdy ji odstartoval kytarista Zagreus jako svůj původně jednočlenný projekt. Nicméně to bylo až o dva roky později, kdy k sobě přibral další muzikanty (z nichž do dnešního dne vydrželi dva) a Jarun začali fungovat jako regulérní skupina. Za letopočet, v němž na sebe tato formace výrazněji upozornila poprvé, se ovšem dá považovat až rok 2012, kdy Jarun vypustili do světa velmi zajímavou debutovou desku „Wziemiozstąpienie“

Na „Wziemiozstąpienie“ Poláci předváděli cosi na pomezí black metalu a folk metalu v ne úplně tuctovém pojetí, které bychom s přimhouřenýma očima mohli nazvat mírně progresivním. A přesně v tomtéž stylu Jarun víceméně pokračují i na svém druhém dlouhohrajícím počinu, jehož název zní „Pod niebem utkanym z popiołu“. Abych řekl pravdu, byl jsem na druhé album poměrně zvědavý, jelikož se mi „Wziemiozstąpienie“ svého času dost líbilo. Jarun se tehdy takřka okamžitě vyprofilovali jako skupina, jež by mohla být do budoucna tuze zajímavá, a debutovému statusu navzdory již tehdy zněli vyzrále… a zároveň však také sami sobě nastavili ne úplně nízkou laťku…

Nebudeme chodit kolem horké kaše a řekneme si to ihned – „Pod niebem utkanym z popiołu“ rozhodně je dobrým albem. Nebál bych se tvrdit, že si Jarun se svým nejnovějším dílkem neutrhli ostudu a že na svůj silný debut dokázali navázat se ctí. Přesto kdybych měl vybrat vítěze v pomyslném souboji obou počinů, nemusel bych zas tak dlouho přemýšlet, abych svůj prohnilý hnát zvedl pro podporu debutu „Wziemiozstąpienie“. Nedokážu vlastně ani přesně říct proč, jelikož i „Pod niebem utkanym z popiołu“ obsahuje několik velmi povedených pasáží a jako celek mě vlastně docela baví. Pocitově však „Wziemiozstąpienie“ přece jenom vede…

Výše jsem řekl, že „Pod niebem utkanym z popiołu“ na svého předchůdce navazuje „víceméně“. Tím jsem měl na mysli především to, že Jarun na své novince neotočili kormidlem o 180 stupňů, že to základní gró, s nímž se na „Wziemiozstąpienie“ představili, zůstává na svém místě a že obě desky jsou vůči sobě bezesporu příbuzné. Jediný větší rozdíl mi přijde v tom, že „Pod niebem utkanym z popiołu“ na mě působí trochu víc black metalově, jakoby agresivněji, a navíc se mi trochu zdá, jako kdyby ubylo těch progresivnějších momentů.

To by v zásadě samozřejmě nemusel být problém… až na to, že se mi zdá, že právě v těch folkovějších a méně tradičnějších chvilkách jsou Jarun nejzajímavější – a možná vlastně právě to je ten důvod, proč mi „Wziemiozstąpienie“ přišlo záživnější. Především začátek „Pod niebem utkanym z popiołu“ je totiž díky své black metalovější orientaci trochu nevýrazný (zvlášť v rámci celku, samostatně ty písničky vyznívají lépe). Úvodní instrumentálka „Przedświt“ je skvělá, ale následující dvě písničky „Kamienie“ a „Zawołaj mnie a przyjdę“ jsou takové… nejsou špatné, poslouchají se úplně v pohodě, ale taky to nejsou žádné velké zázraky. Taková „Kamienie“ několik solidních nápadů obsahuje, zejména ve svém středu, ale i tak bych se bez ní klidně obešel.

To zajímavější na „Pod niebem utkanym z popiołu“ začíná až od čtvrtého, titulního kousku, u něhož se velmi povedla zejména první půle. Stejně tak mě baví i nemetalová instrumentálka „Cisy“, jež celou nahrávku dělí na dvě pomyslné části. Právě tyto dvě skladby patří k tomu nejlepšímu na albu. Zato pro následující tři kousky „Noc niedokończona“, „Trzy śmierci“ a „Piołun“ opětovně platí, že agresivnější pasáže nejsou zrovna přehlídkou hudební fantazie, ale všechny tři songy naštěstí obsahují i několik parádních chvilek, díky čemuž se stále daří držet posluchačovu pozornost. Úplně nejlepší položkou celé desky je ovšem finální rozmáchlá desetiminutovka „Jak wiatr“, v níž se konečně začínají ve větší míře objevovat i progové elementy, které v předchozím průběhu alba probleskovaly jen výjimečně, a v níž bez výhrad fungují i kytarové výjezdy.

Jaké tedy „Pod niebem utkanym z popiołu“ ve finále je? Je pravda, že ve své black metalové podobě jsou Jarun „pouze“ v pohodě poslouchatelní, nikoliv však vyloženě poutaví, ale folková a „progová“ (uvozovky proto, že vyložený prog rock zase fakt nečekejte) to ovšem bohatě vyvažují. Nicméně, i navzdory tomu, že má tentokrát metal trochu navrch, jsou obě složky stále poměrně dobře vybalancované a minimálně jako temnější protiklad vůči zbytku ten black metal funguje, takže dojmy z desky jsou stále kladné.

Jarun – Pod niebem utkanym z popiołu


Druhý pohled (Ježura):

Když Jarun před dvěma lety přišli se svým debutem „Wziemiozstąpienie“, bylo to pro mě dost příjemné překvapení. Inteligentní black / folk metal se mi v jejich podání zalíbil a byl jsem rozhodně zvědavý, jakým směrem se Jarun s potenciální příští nahrávkou pohnou a jestli na kvality prvotiny dovedou důstojně navázat. Nyní se píše rok 2015, nástupce je tu a já jsem opět velmi spokojený…

„Pod niebem utkanym z popiołu“ na svého předchůdce v mnoha ohledech přímo navazuje. V příbuzném pojetí byl vyveden mimořádně zdařilý artwork, texty jsou stále v polštině (tleskám) a zůstalo i u žánrového zařazení a máme opět co do činění s deskou, která míchá black metal s folkovou hudbou, přičemž tyto dvě složky dále ozvláštňuje progresivním kořením – a to je pořád velmi ojedinělé, nebo alespoň já nevím o kapele, která by to dělala podobně. Jenže i při zachování tváře je to právě hudba, kde je posun od prvotiny znát nejvíce. „Pod niebem utkanym z popiołu“ mi oproti „Wziemiozstąpienie“ připadá dospělejší, promyšlenější a vyrovnanější, ovšem ani ne tak co do kvality vlastního materiálu, jako spíš co do jeho provedení.

„Wziemiozstąpienie“ střídala black metal s folkovějšími a progresivními momenty, přičemž všechny tři byly výrazné a přitom rovnocenné. Novinka na to jde jinak a ve většině skladeb hraje nejvýraznější roli black metal, což ale neznamená, že by byly folk s progresí nějak přehnaně upozaděny. Oboje k posluchači promlouvá skrze řadu pasáží, kterých se napříč albem urodilo požehnaně, a pak by se dalo říct, že oboje promítá i do black metalových partů. Občas je to sice asi dost pocitové, ale přijde mi, že je to znát ve většině melodií i řadě riffů. Na první pokus si řeknete, že je to prostě black, ale když jen trochu chcete, najdete to tam, i když asi lze tvdit, že Jarun maličko ustoupili od své originality.

S tím souvisí i zmiňovaná vyrovnanost. Jelikož jsou skladby postaveny tak, jak jsem napsal o něco výše, a desku navíc v její polovině příjemně zpestřuje folková instrumentálka „Cisy“, vůbec nevadí, že black metalová tvář Jarun dominuje většině desky. Kvalitativně se totiž „Pod niebem utkanym z popiołu“ pohybuje od lehkého nadprůměru (navzdory řadě vyloženě povedených momentů tím mám na mysli zejména dvojku „Kamienie“) až po opravdu výtečné kusy, přičemž ta regulérně dobrá část na 55minutové desce zabírá většinu.

Jarun

Celkový dojem si ale z alba odnáším jednoznačně pozitivní a nic na tom nemění ani o něco slabší „Kamienie“, ani trochu násilný způsob, jakým navazuje na výtečné intro „Przedświt“. Jarun mě zkrátka potěšili i napodruhé, tentokrát snad ještě více než posledně. „Pod niebem utkanym z popiołu“ jsem slyšel hodněkrát a pořád mě hodně baví, takže můžu rozhodně doporučit, neboť toto – stejně jako prvotina – vážně stojí za poslech.


Furor Gallico – Furor Gallico / Songs from the Earth

Furor Gallico - Furor Gallico
Země: Itálie
Žánr: folk metal
Datum vydání: 28.4.2015
Label: Scarlet Records
Původní vydání: červen 2010, selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Venti di imbolc
03. Ancient Rites
04. Cathubovda
05. The Gods Have Returned
06. Golden Spiral
07. Curmisagios
08. Miracolous Child
09. Medhelan
10. Bright Eyes
11. La caccia morta
12. Banshee
13. The Glorious Dawn

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Furor Gallico (2010)

Jen málokterý trend posledních let zahýbal metalovou scénou tolik jako fenomén folk metalu a všech dalších podobných škatulí typu viking, pagan atd. Ačkoliv onen největší boom, jenž kulminoval několik let nazpět, již pocitově opadl, jeho dozvuky stále jsou a ještě nějakou chvíli budou cítit i v rámci metalového mainstreamu. Možná, že postupem času se tato odnož stáhne z předních stran magazínů zpátky do většího podzemí, jako tomu bylo dříve někdy v 90. letech, ale vzhledem k několika stylovým hvězdám (Eluveiteie, Ensiferum, Finntroll, Korpiklaani a tahle sorta) se to nejspíš tak úplně nestane.

Tak jako každý správný trend, i na folk metal se nabalila spousta začínajících skupin, jež se s vidinou možnosti prorazit taktéž pokusily produkovat něco, co zrovna frčí. Nutno říct, že během těchto let vzniklo i několik zajímavých jmen, o tom jistě není sporu, ale většina toho byl bohužel průměrný a typicky trendový balast. Do jaké kategorie patří Furor Gallico?

Tahle početná (v současné době osm členů) italská parta vznikla v roce 2007, čili přesně na vrcholku módní vlny, a už o rok později přišla s prvním demosnímkem, na nějž v červnu roku 2010 navázala prvním eponymním albem. Původně si jej sice Furor Gallico vydali sami, ale později kolem formace začaly kroužit a větřit i větší firmy, takže nahrávka vyšla hned následující rok znovu pod značkou německých Massacre Records. Letos v dubnu pak došlo k další reedici, tentokrát pod hlavičkou italských Scarlet Records, kteří se ostatně postarali i o čerstvou nahrávku „Songs from the Earth“. O té si však budeme povídat až níže, teď se nejprve podíváme na onen debut.

Když pomineme, že aktuální edice vychází na digipack CD, oproti předchozím verzím se nic neměnilo a zvukově jsou na tom totožně (přinejmenším já jsem tedy žádný rozdíl nepostřehl). Vše při starém pak samozřejmě zůstalo i po hudební stránce. Je však otázkou, zdali má vůbec tato reedice smysl… nemyslím kvůli formátu nebo totožnému soundu, ale právě kvůli oné hudební složce…

Kdybych o kapele doposud nevěděl a nyní viděl, že po pěti letech je po nahrávce stále takový hlad, že musí vycházet již druhá reedice, asi bych si řekl, že to nejspíš nebude tak špatná věc. Nicméně žádný zázrak se pod modrou obálkou skutečně neskrývá, jakkoliv se vydavatel snaží na repress upoutat pozornost nonsens hláškami, jako třeba že jde o „milník na evropské folk metalové scéně“. To je, vážení, naprostý a absolutní kec… sice chápu, že label musí svoje produkty propagovat, ale tohle už hraničí s drzostí, protože „Furor Gallico“ není nic jiného než prachobyčejný průměr.

Je to nahrávka, která je naprosto poplatná folk metalovému trendu. Italové vrství klišé na klišé a na svém debutu bohužel nedokázali přijít s ničím než bohapustě průměrným metalem, který by byl bez folkových nástrojů prázdnější než hospoda po zavíračce. Právě ona folková složka je tím jediným, co drží „Furor Gallico“ alespoň na tom poslouchatelném průměru. Jak už tomu u podobných případů bývá, při poslechu je člověku spousta motivů nápadně povědomých a nenápadná inspirace u známějších jmen cítit prostě je (byť třeba tak nechutně okaté kradení a kopírování, jaké předvedli kupříkladu krajané Krampus na svém debutu, to naštěstí není). A aby toho nebylo náhodou málo, nahrávce také velice škodí formálně možná ambiciózní, v reálu však značně přestřelená délka 60 minut. Na to, co Furor Gallico na svém debutu nabízejí, je taková stopáž značně přehnaná, protože se díky v té záplavě obyčejnosti ztratí i těch několik málo příjemnějších melodií.

Jediné, co Italům skutečně slouží ke cti, je to, že jejich produkce není vysloveně dementní a nemají snahu hrát nejlacinější pivní odrhovačky… tedy většinou, pokud pomineme kraviny jako „Curmisagios“ (jeden z těch velmi povědomých motivů, když už jsme u toho), jichž je naštěstí minimum. Přinejmenším tohle – a také jistá dávka technické zručnosti, již Italům neupírám, a fakt, že naprosto jalové od začátku do konce to není – dělá z „Furor Gallico“ snesitelný počin. Vyvstává však otázka, zdali si nahrávka, jež je pouze snesitelná, zaslouží po pěti letech od svého vydání vůbec nějakou pozornost. A ačkoliv to od člověka, který „Furor Gallico“ pět let po původním vydání recenzuje, může znít trochu nepatřičně, odpověď je jednoznačná: ne, nestojí.


Furor Gallico - Songs from the Earth
Země: Itálie
Žánr: folk metal
Datum vydání: 16.2.2015
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. The Song of the Earth
02. Nemàin’s Breath
03. Wild Jig of Beltaine
04. La notte dei cento fuochi
05. Diluvio
06. Squass
07. Steam Over the Mountain
08. To the End
09. Eremita

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Songs from the Earth (2015)

Od původního vydání debutu „Furor Gallico“ tedy nějaký ten pátek uběhl a Italům trvalo zmiňovaných pět roků, než se konečně dopracovali k vydání druhé dlouhohrající desky. Onen úplně největší folk metalový boom již stačil pominout, ale jinak se toho vlastně na téhle scéně moc nezměnilo… Ensiferum jsou furt špatní, Korpiklaani každý rok s velkou slávou jedou nový Paganfest anebo Heidenfest, Turisas ještě pořád baví si na ksichty před každým koncertem patlat tunu červené barvy, Equilibrium jsou furt ještě horší než Ensiferum a Eluveitie se neustále snaží tvářit, že je v jejich tvorbě něco hlubšího, ačkoliv se hudebně propadají do čím dál většího hnoje. A Furor Gallico? Ano, i ti jsou po pěti letech vesměs stále stejní…

Abych byl zase férový, musím uznat, že jisté minoritní rozdíly mezi „Songs from the Earth“ a „Furor Gallico“ cítit jsou. Musím však zdůraznit ono slovíčko „minoritní“, jelikož se ve všech případech jedná o změny maximálně tak kosmetického rázu a ve výsledku mezi oběma nahrávkami žádné propastné rozdíly nejsou. Jistě, to, že si Furor Gallico drží svoji fazónu a nestřídají po každé desce žánry stejnou rychlostí, jakou Taylor Swift střídá partnery, není chyba, nicméně ten posun oproti debutu je ve výsledku spíše marginální.

I ten však stačí k tomu, aby „Songs from the Earth“ bylo o něco málo lepší než jeho předchůdce. Neříkám, že je ten počin skvělý a že byste si ho měli okamžitě sehnat, to zase prr, ale v rámci objektivnosti a recenzentské fair play musím uznat, že mám z novinky přece jenom o malinko lepší pocit než z „Furor Gallico“. To, že se ve výsledku stále nejedná o nic, co byste museli slyšet, je věc jiná.

Podobně jako na debutu, i „Songs from the Earth“ stojí a padá především na folkových nástrojích, které jsou tím nejzábavnějším. Ne, že by s nimi snad Furor Gallico vymýšleli až tak excelentní melodie, ale – nemůžu si pomoct – já osobně mám rád zvuk houslí nebo píšťal sám o sobě, takže dokud na to ty kapely nehrají ty fakt imbecilní opilecké odrhovačky, vůbec nic proti tomu nemám. Avšak kytary – a ani tady si nemůžu pomoct – mi opětovně přijdou spíš takové druhořadé, byť na novince je ctí alespoň to, že oproti debutu mají mírně hutnější zvuk. Nic se však nezměnilo na tom, že nevím, na co Furor Gallico mají ty kytary dvě. Možná jsem hluchý a mám v uších nasráno, ale prostě na „Songs from the Earth“ neslyším nic, co by nešlo zahrát na jednu kytaru. Možná tak těch několik málo výjimečných sól jako třeba v „Diluvio“… ale co si budeme povídat, ono by se to v tomhle případě vůbec nepodělalo, kdyby tam těch pár vteřin druhá kytara jako podklad sólu nebyla.

Bohužel si Furor Gallico ani tentokrát neodpustili jeden vyloženě nablblý song, jímž je tentokrát šestý kus „Squass“, bez něhož bych se s radostí obešel. Na druhou stranu však „Songs from the Earth“ prospělo, že Italové oproti debutu mírně ořezali stopáž… deset minut sice není zas tak hodně, ale taky to není úplně málo. Osobně bych se však nebál zkrátit ještě víc, protože nějaká ta vata na vyhození by se rozhodně našla. Jako první hned po „Squass“ by měla letět totálně nudná „To the End“, z níž jsou v některých zbytečně moc cítit Eluveitie, anebo třeba nezáživný závěr v podobě „Eremita“.

Lehce sympatičtějším dojmem působí zejména začátek nahrávky, jelikož písničkám jako „Nemàin’s Breath“ či „Wild Jig of Beltaine“ se několik hezkých motivů upřít nedá. Nicméně ani to nic nezmění na tom, že finální dojem ze „Songs from the Earth“ se od dojmu z „Furor Gallico“ nijak zásadně neliší – ta deska není průser, dá se poslechnout a jistou úrovní jistě disponuje, jenže když dojde na lámání chleba, tak to prostě není nic, na co byste neměli zapomenout v podstatě hned druhý den po poslechu. Jakkoliv se to poslouchat dá, není k tomu prostě a jednoduše důvod a upřímně si myslím, že „Songs from the Earth“ je přesně ten typ alba, po němž ani pes neštěkne už pár měsíců po vydání. Bavit se o tom, jestli může mít hudba Furor Gallico nějakou životnost v řádu let, by bylo už tuplem bezpředmětné.


Negură Bunget – Tău

Negură Bunget - Tău
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Nămetenie
02. Izbucul galbenei
03. La hotaru cu cinci culmi
04. Curgerea muntelui
05. Tărîm vîlhovnicesc
06. Împodobeala timpului
07. Picur viu foc
08. Schimnicește

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Musím se přiznat, že napsat něco kloudného na úvod recenze o rumunské Neguře Bunget začíná být čím dál tím těžší. Koneckonců stačí se podívat na začátek libovolného slohového útvaru na našich stránkách, který o této atmosféricky black metalové kapele pojednává, a hned vám musí být jasné, že jakkoliv mohu prahnout po originalitě, pro kontext je nezbytné zmínit jednu podstatnou faktografickou informaci. Po roce 2009 zbyl z původní sestavy, jež vydržela beze změn více jak deset let, jediný člen a zatímco zbylé dvě třetiny založily kapelu Dordeduh, bubeník Negru se zkrátka rozhodl pokračovat pod původním jménem. I přestože samozřejmě nelze považovat personální změny za něco nepřijatelného, ve chvíli, kdy se v krátkém časovém horizontu vystřídá většina hudebníků a navíc takto podivným způsobem, člověk se těžko zbavuje pocitu jisté ztráty identity uskupení.

Stín těchto událostí množství starých fanoušků nyní s vydáním nového alba nazvaného „Tău“ pochopitelně stavěl do nepříjemného konfliktu, zda se nyní (popřípadě před pěti lety, kdy vyšla první deska po obměně sestavy) jedná vůbec stále o ten umělecký subjekt, jenž stojí za alby jako „’n crugu bradului“ či především za výborným (a pro mnoho starých fanoušků posledním skutečným) albem „Om“. Vzhledem k tomu, že zmiňovanou první po-rozkolovou desku „Vîrstele pămîntului“ jsem neslyšel, poslech nového alba „Tău“ v mých očích se nenesl v duchu nějakého závažného analyzování, zda kapela obhájí své pozice, nýbrž zkrátka přirozené zvědavosti. Navíc se klidně bez mučení přiznám, že když jsem poprvé novinku slyšel, o oněch personálních rošádách jsem neměl ani páru. A možná jsem byl díky tomu alespoň připraven o předsudky a mohl lépe vnímat desku jako takovou.

Novinka je oproti předchůdcům mnohem uvolněnější, za čímž stojí asi především větší vytažení folkové složky a kořenících aspektů, zatímco ona black metalová tvář udržuje spíš kostru skladeb. To ovšem neznamená, že by snad vrchol kytarové instrumentace zůstával u nějakého doprovodného hoblování, pouze dává větší prostor pro pestrou škálu různých zvukových nuancí, o něž se starají různé rohy, píšťaly, cimbály, xylofony, popřípadě symfonické a ambientní party. Vyloženě metalová místa jsou zde pak často doprovázena o výraznější symfonickou složku. Prostřednictvím těchto aspektů pak působí novinka oproti klasické zádumčivosti Negury Bunget o něco epičtěji (což těžko říci zda brát za klad či zápor, pouze je to jiné a o poznání méně syrové). Atmosféra se však stále drží ve vrcholcích malebných Transylvánských hor a dýchá z ní duch jemné, tiché i divoké a surové přírody.

Obal zobrazující les a řeku v sépiovém odstínu celkem koresponduje s obsahem a náladou desky. Svým způsobem tradiční nápad, avšak zpracován velice působivě, funguje podobně jako i hudba na nosiči. Ačkoliv totiž deska nedisponuje nějakou přehnanou originalitou ze skladatelského hlediska, forma je schopna celkový projev zpestřit a pozornost poluchače si udržet. Zatímco úvodní opus se snaží na ploše deseti minut ukázat hned několik tváří desky zároveň, ale v tvrdších partech může znít trochu rozpačitě, následující a převážně klasicky metalová „Izbucul galbenei“ už usedne v povedeném nosném motivu a společně s „Tărîm vîlhovnicesc“ patří (v rámci té tvrdší větve desky) k těm nejvýraznějším. Nejspecifičtějším článkem řetězu je ovšem „Împodobeala timpului“ – skladba, jež na skočném podkladu předvede množství zajímavých prvků od kytarových zákrutů, vokálů hostující zpěvačky i využití rytmických hrátek s xylofony či zvonkohrou. Píseň z desky nejoriginálnější a nejprogresivnější. „Picur viu foc“ sice ze začátku působí jako klasická variace na tu tvrdší složku, jenomže folkové nástroje opět udělají své a nespoutané flétny a v mezihře rohy skladbu pozvednou tak, že jsem si ji celkem slušně oblíbil. Jako zástupce čisté atmosféry pak může fungovat mezihra „Curgerea muntelui“ ale i závěrečná „Schimnicește“ opět využívající hry s rytmikou a vrstvení a střídání jednotlivých instrumentálních ploch.

Ačkoliv se tedy setkávám s názory, jež novinku atmosférických Rumunů zatracují jakožto vývar z ponožek otravného bubeníka, v mých očích se jedná o celkem povedenou desku, již si i přes drobné výhrady příště rád pustím. Pravda, některé postupy jsou si navzájem trochu podobné, ovšem některé momenty zase fungují až překvapivě silně a navíc některé i detaily jsou schopny člověka v průběhu poslechu překvapit a potěšit. S nadčasovostí takového „Om“ se samozřejmě novinka nemá šanci rovnat, myslím však, že se jedná o důstojné dílo, jež své kouzlo určitě má.


Druhý pohled (H.):

Jsem si vědom toho, že to už může vypadat trochu trapně, když při jakékoliv zmínce o téhle kapele v posledních letech neustále a pořád dokola vytahuji již tolikrát propíráné změny v sestavě. Původně jsem se tomu chtěl tentokrát vyhnout, jenže když si člověk novinku „Tău“ poslechne, ono to prostě nejde si nepostesknout, jak neskutečným způsobem po odchodu hlavního tvůrce laťka klesla. A ať si současný lídr v podobě bubeníka Negru v rozhovorech mele jakákoliv hovna o tom, že je Negură Bunget vyšší entita, která na individualitách nestojí, není to pravda, protože nepřítomnost Hupogrammose a Sol Faura tuhle kdysi fenomenální skupinu dočista pohřbila.

Fakt, že zmiňovaný bubeník kolem sebe každé dva roky protočí úplně kompletní novou sestavu, se na kvalitě tvorby začíná projevovat skutečně krutým způsobem, protože „Tău“ je doposud nejhlubší dno toho, co kdy pod hlavičkou Negură Bunget vyšlo. Se starými skvosty nemá vůbec cenu srovnávat, jelikož je to zcela odlišná liga, jako kdyby to byly dvě naprosto rozdílné skupiny, jež spolu nemají nic společného. Jenže „Tău“ je nudné takovým způsobem, že i minulé „Vîrstele pămîntului“, první album bez někdejšího hlavního mozku Hupogrammose v sestavě, je v porovnání s novinkou minimálně o třídu výš.

Jediné, co je na „Tău“ dobré, je obálka – ta však pod sebou skrývá hudební placebo, které se sice vší silou snaží vzbudit dojem mystikou opředeného opusu, jenže to, co kdysi fungovalo naprosto přirozeně, je nyní skutečně jen křečovitou snahou. Formálně se sice „Tău“ poslouchat stále dá, nicméně nepřítomnost jakéhokoliv silného nápadu a prázdno na místě, kde kdysi bývala hypnotická atmosféra, k tomu nedává jakýkoliv důvod.

Jesliže v případě „Vîrstele pămîntului“ či následného EP „Poartă de dincolo“ člověk ještě mohl být trochu shovívavý a třeba naivně doufat, že se skupina dokáže opětovně zvednout do své někdejší formy, nyní už není sebemenší důvod si brát servítky. Příprava „Tău“ trvala několik dlouhých let, výsledkem však není nic jiného než zcela nudný podprůměr. Současná Negură Bunget je pouhým odvarem toho, čím tato kapela byla před deseti lety… současná Negură Bunget je spíše jen špatný a nedůstojný revival původní formace, který se nedopatřením dostal k originálnímu jménu.

Může téhle skupině ještě něco vůbec pomoct? Podle mě ano, jedna jediná věc – okamžitý konec. Obavám se ovšem, že tolik soudnosti Negru nemá… což vlastně ani nelze čekat od člověka, který jméno skupiny svým někdejším spoluhráčům (nazývejme věci pravými jmény) ukradl.


Zaria – Po poti življenja

Zaria - Po poti življenja
Země: Slovinsko
Žánr: symphonic / folk metal
Datum vydání: 18.12.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Po poti življenja
02. Glas srca
03. Divja jaga
04. Spomin tisočerih dni
05. Temnina
06. Nov začetek
07. Pozabljeni svet
08. Moč brez imena
09. Na odprto morje
10. Sledi zvezdi
11. Spev zmagoslavja

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Občas se stane, že člověk udělá nějakou věc, které později lituje, a kdyby bylo možné vrátit čas, klidně by ho vrátil, aby ji podruhé neudělal. Třeba si vylejete držku na festivalu a pak ve škarpě prochrápete nějakou kapelu, na niž jste se těšili. To se stává poměrně běžně a já sám mám ve svém portfoliu hned několik takových srandiček. To byl však jen jeden příklad z mnoha – a jistě by se našly i mnohem horší věci. Třeba když kývnete na recenzi alba jako “Po poti življenja”.

Ono to asi není fér to vyhlásit hned takhle ze začátku recenze a už vůbec není fér to vyhlásit takhle zkraje bez jakýchkoliv argumentů, ale nemůžu si pomoct – tohle album je totální píčovina. Jestli recenze čtete kvůli tomu, že hledáte tipy na nějakou zajímavou hudbu, tak tady dneska není co řešit a s klidem můžete zavřít okno prohlížeče. Chcete-li však sami sebe týrat poslechem nějaké skutečně výživné sračky, jste na správné adrese. V tom případě se hezky chytneme za ruce a půjdeme se společně podívat na ty zvratky, jaké si pro nás Slovinci Zaria připravili…

Zaria je poměrně mladá kapela, která – jak již ostatně padlo – pochází ze Slovinska. Z minulosti má na kontě doposud jedno EP s názvem “Sij obzorja”, jež vyšlo začátkem roku 2013, ale to skutečně hlavní přišlo až na sklonku loňského roku. Samozřejmě tím mám na mysli debutovou dlouhohrající desku, jež se jmenuje “Po poti življenja”. Dobře si to jméno zapamatujte… to abyste věděli, co si nikdy v životě nepustit. Upřímně nevím, jestli to na onom prvním EP nebylo třeba lepší, ale mám takové neblahé tušení, že asi nebylo… a zkoušet to teda nehodlám ani za zlaté prase, jelikož z “Po poti življenja” je mi špatně ještě teď.

Dobře, teď už ale vážně… ne, počkat, já jsem vlastně vážný od začátku recenze! Hudební úroveň kapely je totiž při vší úctě příšerná. Zaria kombinují folk metal a symphonic metal, a jestli vás tohle kombo samo o sobě neodradí, tak si buďte jistí, že výsledkem oné kombinace je skutečně ta nejvíc špatná možnost, jakou si umíte představit. Slovinci si totiž z obou subžánrů vzali v podstatě to nejhorší, co si vzít mohli, a ta deska podle toho také zní. Nebo takhle… nepochybuji o tom, že je to muzika, která si své příznivce asi najde (aneb “každý zboží má svýho kupce”, jak zpíval Visací zámek ve “Známce punku”) už jen z toho důvodu, že takovéhle věci v posledních letech na metalové (uff, ten “metal” radši v uvozovkách) scéně frčí. Jestli si myslíte, že třeba Ensiferum nebo Equilibrium jsou fakt super kapely a že jejich kombinace s Nightwish zní jako bomba nápad, tak z “Po poti življenja” budete nejspíš nadšení. Ale pokud jste na tom podobně jako já a třeba Equilibrium vám přijde jako totálně imbecilní muzika a z její kombinace s Nightwish dostáváte osypky, tak vězte, že Zaria takové zvěrstvo skutečně natočili a že z toho ty osypky fakt dostanete.

No nic, srandy už fakt bylo dost a teď pojďme vážně. Představte si ten nejtuctovější folk metal, který je nacpaný otravným klišé od sklepa až na půdu. Máte? Super, tak si k tomu přidejte, že nejen skladatelská, ale ani ta technická úroveň není úplná extratřída (hlavně zpěv je místy docela špatný), díky čemuž zní “Po poti življenja” ještě o další kus laciněji. A teď si představte, že má takováhle hudba sex s těžce podprůměrnou lokální kopírkou Nightwish – jejich dítě se jmenuje Zaria, a kdyby měli na porodním sále aspoň kousek soudnosti, tak by toho parchanta utratili hned při porodu.

Flétnička a klávesičky do vás hustí jednu tupou, jakoby folkovou melodii za druhou a zpěvačka do toho předvádí naprosto ukázkové “Tarjování”… a že jí to moc nejde, to snad ani není třeba dodávat. A jestli si někdo z vás pomyslel, že by to mohla zachraňovat alespoň ta metalová složka, tak se s ním chci potkat osobně, abych mohl tvrdit, že znám toho největšího naivku na téhle planetě. No tak, snad jste si přece nemysleli, že by bicí, baskytara a kytary hrály něco solidního… Ani nejde o to, že třeba ty kytary jsou tak hovězí, že pomalu i pankáči vedle toho znějí progresivně, spíš mě neskutečně sere, že je to celé tak krotké a nekonfliktní nic, že tomu už prostě nejde říkat metal. Tohle kurva není metal!  Vždyť pomalu i “beaty” od Michala Davida znějí tvrději než tohle (a dementní je to jen tak mimochodem úplně stejně jak hudba Michala Davida). Hlavně, že je všechno tak sluníčkové, až se chce člověku blít.

Už slyším ty argumenty – je to přece začínající kapela, člověk by měl být shovívavý. Jasně, já vážně nečekám, že debutující skupina svojí muzikou poníží legendární desky od Pink Floyd, jistou dávku shovívavosti i tolerance mám, ale někde by měla být hranice a co je moc, to je prostě moc. Tím, že se jedná o mladou kapelu, prostě nejde omluvit všechno a zrovna Zaria je bohužel přesně tenhle případ. Na “Po poti življenja” jsem nenašel ani kousek potenciálu, ani kousek něčeho, o čem bych mohl říct, že to zní v pohodě… dokonce ani kousek něčeho, o čem bych mohl říct alespoň to, že mě to nesere. Na jednu stranu se mi nechce takovýmhle způsobem shazovat něčí úsilí, ale když mám být upřímný, protože upřímnost je to, na čem jsem si ve svých recenzích vždy snažil zakládat, tak na “Po poti življenja” je prostě všechno špatně. Úplně všechno.


Negură Bunget, Panychida, Northern Plague

Negură Bunget poster
Datum 3.4.2015
Místo: Plzeň, Papírna – Patro
Účinkující: Grimegod, Negură Bunget, Northern Plague, Panychida

Akreditaci poskytl:
Aleš Vilingr

Byly časy, kdy se při vyslovení jména Negură Bunget většině zainteresovaných vybavil především excelentní atmosférický black metal s nezaměnitelným nádechem rumunského folklóru a už jen zmínka o tom, že tahle kapela bude hrát někde v dosahu, stačila k velkému těšení na příslušný koncert. Dnes je to – jak známo – trochu jinak, a i když Negură Bunget pořád táhne, stále na ní leží stín šest let starého rozchodu s tvůrčím jádrem HupogrammosSol Faur a mezi starými fanoušky se povídá, že stav, do nějž bubeník Negru kapelu dovedl, není ničím jiným než marnou a sebeparodií zavánějící marnou snahou dosáhnout na dříve nastavené mety. Vzhledem k tomu, že jsem ale Neguru Bunget objevil až s velkým zpožděním a předchozí vystoupení se mi vcelku líbilo, nakonec jsem podlehl zvědavosti a do Plzně se skutečně vypravil, abych zjistil, jak to kapela šlape s opět úplně novou sestavou a s novou deskou na kontě.

Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že by moje pohodlné pozadí vytáhli z letargie samotní Rumuni. Velkou, až bych se nestyděl tvrdit zásadní úlohu v tom sehrál support, který sestával nejen z jakýchsi Grimegod, o nichž jsem nikdy předtím neslyšel, ale také z osvědčené plzeňské Panychidy a zejména polské death metalové úderky Northern Plague, jejíž účast na turné mě překvapila stejnou měrou jako potěšila, protože tihle chlapíci si mě svým loňským debutem “Manifesto” opravdu získali. Důvodů, proč se na to nevykašlat, se tak nakonec sešlo dost, a když jsem v pátek odpoledne vypadnul z práce a nabral kurz na Plzeň, byl jsem už docela vážně zvědavý, co mi onen večer přinese za zážitky.

Pořadatelé koncert umístili do klubu Papírna, na nějž jsem měl z předloňského vystoupení Heiden a dalších jen samé dobré vzpomínky. Proto pro mě byl docela šok, když jsem zjistil, že se původní sál proměnil ve stylový bar a veškerá hudební produkce se přesunula o patro výše do podstřešních prostor bývalé průmyslové budovy. Změna vskutku zajímavá, neboť onen prostor se podařilo proměnit na hudební klub zkrátka tím, že se uprostřed rozlehlé haly pověsilo několik těžkých závěsů, které vytvořily jakousi ohrádku pro kapely a fanoušky, a umístěním relativně jednoduchého pódia a jednoho sloupu s osvětlením. Jenže i když to zní poměrně šíleně (a ono ta vlastně docela šílené také je), nakonec to nepůsobilo nijak nepatřičně, byl to správný underground (nebo aboveground, chcete-li), a i když dovnitř táhlo snad úplně každou skulinkou a nezateplenou zdí, ani teplota pohybující se odhadem okolo deseti stupňů nijak nevadila.

Pojďme ale konečně na to, co všechny asi zajímá nejvíce, tedy na kapely, které toho večera zahrály. První se chopili žezla rumunští Grimegod, a i když jsem od nich nevím proč čekal nějaký death/grindový hoblík, pánové převedli něco dost odlišného. Jejich muzika by se dala popsat snad jako jakýsi atmosférický dark metal s čitelnými black metalovými i lehce progresivními vlivy, a když nic jiného, bylo to jak poslouchatelné, tak místy docela dost zajímavé. Některé pasáže nebo rovnou celé songy se vážně povedly, jinde to bylo o něco méně přitažlivé, ale Grimegod obecně vzato opravdu příjemně překvapili, protože jak koncert ubíhal, postupně jsem zjistil, že mě to vlastně docela baví. Přesto se ale nemohu zbavit dojmu, že to mohlo být výrazně lepší, kdyby si Grimegod našli nějakého opravdu schopného zpěváka, protože to, co za mikrofonem předváděl ten současný, místy opravdu dobré nebylo a celému vystoupení to docela znatelně škodilo.

Jak už jsem naznačil v úvodu, od v pořadí druhých Northern Plague jsem toho nečekal vůbec málo. Polákům ale netrvalo dlouho, aby mě přesvědčili, že jsem do nich své naděje nevkládal nadarmo. Asi nejostřejší sebranka večera se totiž předvedla ve velmi dobrém světle a jen mě utvrdila v názoru, že se mi deska “Manifesto” nezalíbila jen tak omylem. Od prvních minut bylo na Northern Plague jasně znát, že přesně vědí, co dělají, že to to dovedou předvést v náležitě dotažené podobě. Tomu vystoupení vlastně nechybělo vůbec nic a naopak se mohlo chlubit parádním tahem na bránu a přesně tím druhem přitažlivosti, kterou by měl oplývat každý koncert podobného ražení. Sice nechci tvrdit, že to byl nějak přehnaně výtečný koncert, přeci jen je fakt, že ne každý song fungoval tak dobře jako ty největší pecky a kytarista, který neustále házel neuvěřitelně komické pohledy na jednu z přítomných slečen, mně a mému okolí působil spíš záchvaty smíchu než potřebu pařit, ale i tak šlo rozhodně o velmi vydařené vystoupení, na které lidi zcela právem zabrali a Northern Plague se odvděčili velmi důstojně. Jestli mají tihle kluci na kontě šest let aktivní služby a jedno album a už to dokážou drhnout takhle dobře, jsem opravdu zvědavý, čeho se od nich dočkáme v budoucnu, protože tady je zkrátka potenciál jako kráva a v Plzni se to jednoznačně potvrdilo.

Panychidu asi není třeba nikomu zvlášť představovat. Zejména poslední album “Grief for an Idol” sklidilo zasloužený ohlas, kdykoli jej kapela v posledním roce a půl prezentovala naživo a já byl u toho, šlo o povedenou akci, a vystoupení před domácím publikem tak slibovalo ještě vydatnější zážitek než obvykle – jenže tentokrát to až tak úplně nevyšlo. Ne, že by to bylo špatné, to rozhodně netvrdím, ale třeba proti loňskému dostaveníčku v pražském Exit-usu tomu zkrátka něco chybělo a výsledkem byl takový standardní koncert, který v žádném případě neurazil, ale také nijak zvlášť nenadchl. Jednu specialitu si ale Panychida přeci jen připravila – vůbec poprvé zde totiž naživo zazněla skladba “Josafat” z připravované čtvrté desky, s jejímž nahráváním by se mělo začít už v květnu. “Josafat” zněla slibně, ale žádné konkrétnější soudy vynášet nehodlám, protože jí (a ani ostatním skladbám) neprospěl nepříliš vyvážený zvuk, v němž tradičně zanikala jedna z kytar a také Honzův čistý zpěv, což se na celkovém výsledku samozřejmě také podepsalo.

Kdo umí počítat do čtyř, tomu je jasné, že na Panychidu měla navázat už jen jediná kapela. Upřímně jsem doufal, že Negură Bunget s novým albem na kontě a novou sestavou na pódiu předvede vystoupení na minimálně stejné úrovni, jakým mě Negruova parta (byť ve znatelně odlišné sestavě) potěšila na Phantoms of Pilsen 2012, jenže nestalo se. Ačkoli jsem za těch dva a půl roku v průzkumu diskografie kapely nepokročil ani o píď a stále nemám s čím srovnávat, tentokrát to nebavilo a místy vyloženě otravovalo i mě. Jednak bylo celkem snadno rozpoznatelné, které songy vznikly před a které po nechvalně proslulém rozchodu (že ty starší byly snad v každém ohledu lepší, asi není třeba moc zdůrazňovat), a i když zrovna samotná muzika stála za to, celkový dojem značně pokulhával. Nemůžu si pomoct, ale až na vzácné výjimky to prostě znělo jako nepříliš zdařilý revival, což navíc neslavně korunoval stejný zpěvák, na kterého jsem nadával už v případě Grimegod. Když to občas regulérně tahá za uši, to se pak poroučí i poslední zbytky majestátu, a na poměry vystoupení občasné vesměs slušně provedené momenty to zkrátka nezachrání. Víte, já nečekal zázraky, ale i tak mě Negură Bunget zklamala, a jestli jsem měl v uplynulých měsících chuť dát novince “Tău” šanci, teď už je mi to tak nějak volné – a to je pro prázdnou skořápku, která podle všeho jediná zbyla z kdysi slovutné kapely, nepříliš lichotivá vizitka.

I navzdory velice rozpačitému závěru a proti plánu asi půlhodinové sekeře ale nemohu říct, že by byl tenhle koncert nepovedenou akcí nebo že bych se nebavil. Velice dobří Northern Plague (za mě asi top vystoupení večera), pohodová Panychida i s drobnými výhradami zajímaví Grimegod se postarali o dostatek kvalitního hudebního vyžití, zvuk se s výjimkou Panychidy vydařil vyloženě dobře a svérázný prostor v patře Papírny se také nakonec ukázal být vcelku útulným, takže za mě vlastně docela obyčejná spokojenost. Jen na tu Neguru příště asi už jen kvůli předkapelám – pokud vůbec…


Cruachan – Blood for the Blood God

Cruachan - Blood for the Blood God
Země: Irsko
Žánr: celtic folk / black metal
Datum vydání: 5.12.2014
Label: Trollzorn Records

Tracklist:
01. Crom Cruach
02. Blood for the Blood God
03. The Arrival of the Fir Bolg
04. Beren and Luthien
05. The Marching Song of Fiach Mac Hugh
06. Prophecy
07. Gae Bolga
08. The Sea Queen of Connaught
09. Born for War (The Rise of Brian Boru)
10. Perversion, Corruption and Sanctity – Part 1
11. Perversion, Corruption and Sanctity – Part 2

Odkazy:
web / facebook

Skoro bych se nebál říct, že irské píšťalkáře Cruachan netřeba nějak široce představovat. Mám nicméně dojem, že tyhle harcovníky, kteří folk metalovou káru táhnou prakticky od jeho počátků na přelomu osmdesátek a devadesátek minulého století, pořád nezná tolik lidí, kolik by oni sami zasloužili. I proto, že v té záplavě kolovrátkových kapel po letech pořád vynikají a zachovávají charakteristické ingredience. Ačkoliv se nevyvíjí kdovíjak závratným tempem, neustálá invence se jim prostě upřít nedá a dodnes tvoří věci, o kterých se může většině kolovrátkových fidlálistů leda vlhce zdát. Je tomu tak i v případě “Blood for the Blood God”? Na to by měly odpovědět následující řádky.

Popravdě jsem se zprvu trochu bál, protože když jsem poprvé slyšel název alba, okamžitě se mi vybavil svět Warhammeru a hordy vesmírných mariňáků. Nicméně mi nepřišlo, že by sci-fi mělo nějakou souvislost s folk metalem, takže došlo na druhou možnost, a to předchozí desku “Blood on the Black Robe”. V ten moment jsem si začal říkat, jestli to s tou krví v názvech desky kluci přece jen trochu nepřepískli a začal doufat, že tenhle krvavý fetiš začnou s dalším albem trochu krotit. Výraznější změna k lepšímu je na první pohled jen v artworku alba, která jako by tak trochu vypadla z portfolia nějaké oldschoolové deathovky. Nicméně ať už se deska jmenuje nebo vypadá jakkoliv, pořád se tu bavíme především o muzice.

Jeden by si mohl říct, že když se obě alba jmenují téměř stejně, tak to ani s tím hudebním posunem nebude kdovíjak horké. Nicméně odpověď na tuhle otázku není zdaleka jednoduchá. Obě desky sdílí onu nekompromisní přímočarost a hutnost, kterou si právě na “Blood on the Black Robe” kapela po pětileté pauze osvojila. Nicméně oproti tři roky starému počinu je tu několik zásadních změn. Při srovnání vás na první poslech praští zvuk. Ten je teď čistší, ostřejší, dává více důrazu na výšky, které předtím příliš nevynikaly – hlavně když se daly ke slovu bicí, na kterých byly některé skladby postavené. I přesto mi přijde, že by dynamika pořád mohla být lepší.

Nejvíc změn ale zaznamenaly kompozice, v nichž se Cruachan vrátili o krok zpět. Ekvivalent skladeb jako “The Column”, “Primeval Odium” nebo “An Bean Sidhe”, které posledně dost vyčuhovaly atypickou stavbou, na “Blood for the Blood God” není. Písně mají pro kapelu tradičnější ráz, který je možné najít na dřívějších albech jako “The Morrigan’s Call” nebo “Pagan”, nicméně zahalený do ostrých riffů a celkově drsnějšího, neučesaného vyznění. Syrovost dává dost vzpomenout na první demáče (které ovšem mají naprosto vyprasený garážový zvuk) a nejhrubější party jsou cítit thrash metalem. Připomínat, že kytarové riffy jsou protkány parádními melodemi a celek opět působí tak nějak samovolně, je v případě Cruachan nošení dříví do lesa. Avšak je třeba zmínit, že to je, stejně jako minule, méně folk a mnohem víc metal. Samozřejmě, že vedle divokých náklepů a kulometné dvojšlapky (“Beren and Luthien”) najdete skočnější písně (“The Marching Song of Fiach Mac Hugh”) i pár kusů balancujících někde na hraně obého (“Sea Queen of Connaught”), dominance kytar je ovšem nepřeslechnutelná. Nebojím se prohlásit, že “Blood for the Blood God” je nejtvrdší deskou v diskografii. Stejně tak nelze přeslechnout, že poprvé od alba “Folk-Lore” se do hry vrátily klávesy, čímž se také navrací ke starší tvrobě. Cruachan s nimi opět prozíravě šetří a používají je jen v místech, kam se skutečně hodí.

Mám ale dojem, že tentokrát to s tím vším metalem i délkou alba chlapi trochu přestřelili. Ono je toho metalového náklepu po nějakých 40, 45 minutách přesně tak akorát. Ne, že by si skladby byly podobné, vykrádání sebe sama nehrozí, jen mám dojem, že “Born to War (The Rise of Brian Boru)” nebo “The Arrival of the Fir Bolg” mohli trochu zkrátit a poslední dvě písně, které jsou si jediné vzájemně dost podobné, klidně vypustit docela. Alespoň mně už v rámci alba moc smyslu nedávají, tím spíš, že “Sea Queen of Connaught” by vzhledem ke svojí struktuře a gradaci posloužila jako závěr naprosto parádně. Taky mě trochu mrzí, že oproti předchozí, dost jednostranně zaměřené desce těch folkových skladeb není trochu více a kapela v nově stanovém trendu pokračuje možná až příliš důrazně. Ve vzduchu to občas přímo čpí nostalgií volající po větším prostoru pro folkovější písně. Na druhou stranu je z jistého úhlu pohledu odlišný přístup dobře. Pro mě osobně už Cruachan svoje nejlepší kusy nejspíš překonají – a musím uznat, že porážet je na jejich vlastní půdě je holý nesmysl, nehledě na to, že cesta, kterou se kapela vydala, rozhodně není špatná a nová poloha mi ve většině případů sedne. Jen je potřeba se oprostit od škatulky skočných lidovek a připustit si, že se Cruachan prostě hnuli o dům dál.

I přes pár výtek je ale “Blood for the Blood God” velmi dobrou deskou. Kapele se daří docela úspěšně dřívější přístup Cruachan ke skladbě s novou, agresivní tváří, kterou před čtyřmi lety nasadili. Nezbývá než prohlásit, že i po více než dvaceti letech existence dokážou nahrát desku, o které si většina kolovrátkových fidlálistů může leda tak nechat zdát. A to i navzdory utahanému a zbytečnému závěru, bez něhož bych mohl bez obav říct, že mě novinka baví naprosto suverénně od začátku do konce. Nicméně až tak slavné to tentokrát (na poměry Cruachan) zase není a minule jsem se bavil i přes horší zvuk přece jen o něco víc.


Primordial – Where Greater Man Have Fallen

Primordial - Where Greater Man Have Fallen
Země: Irsko
Žánr: celtic folk / black / pagan metal
Datum vydání: 25.11.2014
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Where Greater Man Have Fallen
02. Babel’s Tower
03. Come the Flood
04. The Seed of Tyrants
05. Ghost of the Charnel House
06. The Alchemist’s Head
07. Born to Night
08. Wield Lightning to Split the Sun

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Loňský rok byl pro pagan metal docela krušný – kromě nové (a mimochodem výborné) desky skotského projektu Saor to je docela bída. Je proto vcelku logické, že za takových podmínek je novinka irských velikánů Primordial takřka vymodlená. Když ale pominu, že deska přišla na světlo světa v téměř ideálních podmínkách, mě samotného potěšilo, že kapela přišla s albem dřív než po nějakých čtyřech letech, jako tomu bylo v případě “Redemption at the Puritan’s Hand”. Jak jsem již naznačil v eintopfu, trochu ve mně hlodaly obavy z toho, že by se Primordial mohli zakonzervovat v jedné poloze, ustrnout a nehnout se dál – čemuž předchozí album trochu nasvědčovalo. Byť bylo rozdílné, posun oproti “To the Nameless Dead” nebyl zas tak výrazný. Pánové kolem charismatického Nemtheangy v podstatě jen maličko přitvrdili a přilili do kýble ještě trochu deprese. V případě “Where Greater Man Have Fallen” jsem se však nemohl mýlit víc.

Úvodní titulní píseň sice není kdovíjak převratná a na úvod alba může posluchači vnuknout, že by se mohlo stále jet ve velmi podobných kolejích jako posledně. Monumentální nástup, charakteristické riffy a srdcervoucí Nemtheangův vokál. Nicméně při pozornějším poslechu u ní lze vyčíst několik zásadních změn. Už jen zvuk je dost odlišný – oproti předchozím nahrávkám nepřeslechnete, že byl při produkci a post-produkci kladen mnohem větší důraz na baskytaru, která je krásně zřetelná a čitelná, což ve spojení s umem Póla MacAmlaigha dělá takřka divy. Zároveň se nazvučení kytar vrátilo takřka dialektickým vývojem k “The Gathering Wilderness”, nicméně nelze tu mluvit o sebevykrádání, protože výsledný dojem je pořád odlišný. Jako celek se zvuk díky tomu docela razantně proměnil a “Where Greater Man Have Fallen” tak zní napohled mnohem vážněji, drsněji… a depresivněji.

Zmar ze skladeb přímo čiší, během poslechu kondenzuje a po obřích kapkách vás pohlcuje, obmotává kolem prstu a stahuje ke dnu. Vedle zvuku je tu totiž několik dalších změn, které z novinky dělají snad nejdepresivnější desku diskografie, a to i v porovnání se zachmuřenými atmo-blackovými počiny jako “Spirit the Earth Aflame” a “Storm Before Calm”. Už u první skladby je cítit, že blackové riffy se k nim tak trochu navrací, čerpají z nich a dávají jim novou, ještě žalostnější tvář. Jenže vedle značně specifického black metalu, na který mají Primordial patent, tu je cítit další vliv, který pánové opět zpracovávají po zcela svém – doom. Už druhá skladba “Babel’s Tower” je parádním “blendem” obou těchto žánrů, které v podání Primordial tvoří organický celek. Sólo v závěru skladby sice není kdovíjak složité a progresivní, zato na své místo dokonale sedne a efektně “Babel’s Tower” zakončuje.

Většina alba se nese ve středním tempu a v různých podobách zpracovává výše nastíněné. Čtyřka “The Seed of Tyrants” je jedinou vypalovačkou na albu, je ovšem mnohem silnější a divočejší a lépe vygradovaná než rychlé skladby z předešlé desky. Mnohem více dává vzpomenout třeba na “Traitors Gate”“To the Nameless Dead” nebo ještě starší skladby. Naproti tomu následující “Ghost of the Charnel House” je nejslabším článkem alba. Pravda, splňuje standard, o tom žádná, ale jako jediná by se klidně mohla zařadit do tracklistu “Redemption at the Puritan’s Hand”, aniž byste si toho všimli. Trochu škoda. Ovšem zmínit se musím především o závěru alba, který je docela jinde – “The Alchemist’s Head” je asi nejdoomovější skladbou na desce, funguje ale náramně. Pro Primordial atypická rytmika i struktura skladby, skvělá gradace – paráda. Předposlední “Born to Night” je spíše klidem před bouří a než se rozjede, docela to trvá, o nic horší než zbytek písní rozhodně není, byť je o něco tradičnější. Závěr alba je ovšem opět depresivně monumentální. Lépe totiž “Wield Ligthning to Split the Sun” snad ani vystihnout nejde – nese se přesně v duchu alba a podobně jako předchozí závěrečné skladby je opět přesně tou hořkou tečkou, kterou se Primordial s posluchačem loučí snad pokaždé.

Nezbývá než se zmínit o dvou složkách, které jsou pro zádumčivé Iry takřka esenciální – zpěv a texty. Averill kromě čistého zpěvu střídá několik poloh řevu a zejména nasraný, žalem nasáklý growl v “Alchemist’s Head” z hlavy jen tak nevyženete. I v tomhle ohledu se Primordial posunuli o trochu dál, protože rozmanitost vokálů je vážně parádní a jednotlivým skladbám ještě o něco přidává. Texty je, jako už tradičně, radost poslouchat, Nemtheanga prostě psát umí a literární vyzrálost je opět znát. Stejně jako minule i tentokrát více využívá biblických témat, ovšem v o něco větší míře (“Come the Flood”, “Babel’s Tower”). Naproti tomu jsou však texty laděny spíše v rovině osobní, intimní a do jisté míry abstraktní, než že by byly přímo nacionalistické, s pokusem vystihnout ne příliš šťastný osud Irů. Jediná vyloženě nacionálně laděná je titulní “Where Greater Man Have Fallen”, ale i ta je pojata více abstraktně. Že všechny texty zůstávají pochmurné a skličující a jen dodávají na hutné atmosféře, to snad ani netřeba dodávat.

Jak vidno, některé věci zůstaly naštěstí stejné a veškeré změny jsou ve všech ohledech ku prospěchu. Ne k lepšímu, mnohem lepší by bylo říct k jinému. Já osobně jsem nanejvýš spokojen, protože i když předešlá “Redemption at the Puritan’s Hand” byla velmi dobrá deska, zpětně musím uznat, že v některých ohledech na sedm let starý opus “To the Nameless Dead” ztrácí. Ne však “Where Greater Man Have Fallen”. Primordial se vydali trochu odlišnou cestou a výsledek bych mohl popisovat superlativy ještě hodně dlouho. Novinka se povedla – je kompaktní, vyvážená a prakticky bez slabšího místa. Hodinová stopáž není nijak nadsazená, protože tam, kde se u většiny žánrovek začínáte rýpat v nose, Primordial teprve chystají to nejlepší. Nebýt slabší “Ghost of the Charnel House”, sahám po známce nejvyšší.


Lyriel – Skin and Bones

Lyriel - Skin and Bones
Země: Německo
Žánr: folk metal / rock
Datum vydání: 26.9.2014
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Numbers
02. Falling Skies
03. Skin and Bones
04. Black and White
05. Days Had Just Begun
06. Your Eyes
07. Dust to Dust
08. Der Weg
09. Astray
10. Worth the Fight
11. Running in Our Blood
12. Dream Within a Dream

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

Lyriel původem z Gummersbachu (spolková země Severní Porýní-Vestfálsko) nejsou žádní cucáci. Kapela svou muzikantskou káru táhne přes deset let a na kontě má už pět alb, což značí minimálně to, že i když asi nejde o kdovíjak zavedené jméno, nějaké úrovně by se od nich člověk dočkat mohl. Tak se pojďme podívat, jestli se to povedlo u aktuální páté fošny jménem “Skin and Bones”

Internetové zdroje výjimečně nelžou a zcela správně tvrdí, že Lyriel hrají muziku, která by se dala klasifikovat jako jakýsi folk rock se znatelným příklonem k metalovému výrazivu. V praxi to vypadá tak, že se sem tam ozvou housličky a zbytek toho folku se skrývá v melodiích. Nečekejte ale žádné paganmetalování a dvaaosmdesátou variaci na Korpiklaani nebo Ensiferum. I přes metalový základ totiž Lyriel jdou spíše ve stopách takových Blackmore’s Night, byť s řadou odlišností. I tak je to ale poměrně slibné lákadlo, jenže otázkou zůstává, jak se s tím Lyriel poprali.

Myslím, že je docela fér si hned zkraje vyjasnit, že “Skin and Bones” určitě není žádná srágora. Poslouchá se to úplně v pohodě, nejedna melodie a pěkný vokál ten poslech dále zpříjemňují a Lyriel se za své nové dítko stydět nemusí. Jestli má ale deska opravdu co nabídnout, to je věc jiná a tady to začíná nepatrně skřípat. Suverénně největší problém shledávám ve značně jalových kytarových partech. Dělá to na mě dojem, jako by tam kytarista něco hrál jen proto, aby to znělo ostře, ale bez žádných dalších ambic. Z celé desky si nepamatuji jediný riff, žádný zajímavý nápad, a i když se na to vyloženě soustředím, stejně mi kytara nenabídne nic než zcela generické hoblování, které nemá jinou funkci než pustou výplň.

Kytara ale na “Skin and Bones” naštěstí nehraje nijak zásadní roli. Tu zde bez debat zastává vokál a naštěstí se mu to daří velmi uspokojivě. Jessica Thierjung je totiž poměrně nadaná zpěvačka, její hlas je vyloženě příjemný a jeho majitelka s ním dovede kouzlit opravdu pěkné melodie. Právě kombinace některých specificky vystavěných melodií a vokálu mi místy připomíná zmiňované Blackmore’s Night a je to v drtivé většině případů jen ku prospěchu věci, protože Lyriel se naštěstí inspirovali (nebo náhodou trefili) v melodiích, které pomohli Blackmore’s Night ke slávě, a ne v těch, které bohužel přebírají otěže v posledních letech.

Výsledkem je několik skladeb, které se vyloženě povedly. Asi nejvíc mě oslovila “Black and White”, která je parádně členitá, melodicky přitažlivá a příspěvek hostujícího Christiana Älvestama (Solution .45, Torchbearer, Unmoored) rovněž přidává plusové body. Singl “Numbers”, který celé album otvírá, je taky hodně v pohodě a baví a s jistými výhradami má něco do sebe i “Falling Skies” (možná trošku prvoplánově epická až kýčovitá, ale pořád to jakž takž funguje) a koneckonců i ta titulní “Skin and Bones” ujde. I zbytek potom nabízí nejeden pěkný moment, ale bohužel už je to trochu moc rozmělněné a až na dva tři songy, které navíc nejsou nic extra, si toho dále v podstatě nic nepamatuji. A právě tady se projevuje další slabina, na kterou ovšem netrpí zdaleka jen Lyriel – přílišná délka. Osekat to o deset i víc minut vaty a zahustit to dobré, co tam je, určitě by to bylo o poznání lepší, jenže 50 minut je na schopnosti Lyriel evidentně příliš ambiciózní stopáž.

 Výsledek je tedy takový rozpačitý. Na jednu stranu je mi počínání kapely i její nové album vesměs sympatické a kdykoli jsem “Skin and Bones” poslouchal, vždycky jsem si na něm našel dost důvodů, proč ho nevypnout. Na druhou stranu ale zůstává skutečností, že je na té desce až moc zbytečného materiálu na to, abych mohl hodnotit dobře, takže to nakonec nechám na lehkém nadprůměru. Od poslechu vás ale odrazovat nebudu – klidně to zkuste a třeba vás to osloví víc než mě.


Falloch – This Island, Our Funeral

Falloch - This Island, Our Funeral
Země: Velká Británie
Žánr: post-rock / folk metal
Datum vydání: 22.9.2014
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Tòrradh
02. For Life
03. For Ùir
04. Brahan
05. –
06. I Shall Build Mountains
07. Sanctuary

Hodnocení:
Atreides – 4,5/10
Skvrn – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Falloch sice brázdí metalovou scénu už pár let a leccos se o nich namluvilo, přesto jsem si jich výrazněji všimnul až s loňským objevem Saor (toho času Ársaidh) Andyho Marshalla, který stál se Scottem McLeanem u zrodu kapely. Sehnal jsem si jejich debutovku “Where Distant Spirit Remains” a tak nějak jsem pochopil, proč se Andy trhnul a udělal pro sebe. Inspirace atmosférickými celky jako Agalloch nebo Alcest byla ke škodě díla dost čitelná, a i když byl v hudbě cítit i Andyho rukopis, zdaleka to nebylo tak silné, jako když později dostal volnou ruku. Byl jsem proto zvědavý, co Scott vymyslí v rámci následníka “This Island, Our Funeral”, na kterém se podílel spolu s dalšími třemi hudebníky, již do Falloch přišli po Andyho odchodu.

Jak to dopadlo, když jsem se chtěl s novým materiálem seznámit osobně, jste si již mohli přečíst. Teď je tedy na řadě se popasovat se samotným albem. Doufal jsem, že s čerstvou krví by mohly přijít nové nápady – což se naštěstí také stalo, takže mezera po Andym nezůstala nezaplněna. Falloch se logicky vydali trochu jiným směrem, i když zůstali věrní hudbě postavené na silné atmosféře a emocích. Ubylo akustiky a folku, namísto toho přitvrdili a trochu zhutněli. “This Island, Our Funeral” je podstatně post-metalovější, tu víc blackové, tu načichlé post-rockem, jindy zase získá téměř sludgový nádech. Líbí se mi hlavně baskytara Bena Browna, jehož hra je vynikající, tvorbu posouvá do mírně progresivní roviny a některé momenty jsou bezezbytku excelentní. Jenže všechno má své ale – a ty jsou tentokrát dvě. První z nich je trvající vliv jiných kapel, zejména Alcest. Myslím, že Scott se spoluhráči má dost vlastních nápadů, aby se od dost specificky zaměřené Neigeho hudby dokázal odpoutat a vydat se čistě vlastní cestou. Uznávám, není to zdaleka tak do uší bijící jako v případě debutu, ale ke cti to stejně moc nepřidá.

Druhým výrazným neduhem je fakt, že i když teď Falloch tvoří čtyři mozky, rozhodně to není tak slavné, jak by mohlo být, a upřímně jsem v tomhle ohledu čekal víc. Upřímně nevím, co jsem si myslel, ale skoro bych řekl, že čím víc novinku poslouchám, tím mi přijde prázdnější. Jak hudebně, tak myšlenkově. Našel jsem sice kus melancholie a zármutku, snad i kus oné divoké přírody, kterou skotská vrchovina skýtá, jenže skutečně uvěřitelné byly jen ve třech případech. Někdy kolem šesté minuty úvodní “Tòrradh” – takhle intenzivní a vygradovaný závěr před klidným dojezdem udal hned na začátku poslechu vysokou laťku zbytku alba, kterou už zbylé skladby prostě nedokázaly překonat. Podruhé v devítiminutovce “Brahan”, jejíž druhá část snoubí melancholickou atmosféru s výbornou instrumentální složkou, jíž bezpečně kraluje baskytara. A potřetí, v samém závěru alba tvořeném dvanáctiminutovým opusem “Sanctuary”. Ten je asi tak do osmé minuty vcelku o ničem, ale musím uznat, že závěrečné čtyři minuty vážně stojí za to. Jenže to je asi tak všechno. Obstojný je ještě úvod “I Shall Build Mountains”, dokud se nezvrhne do nevýrazné vydrnkávačky a rádoby dronového závěru, který připomíná spíš špatnou (post) produkci.

Ze zbytku desky mám dost rozpačité dojmy. Přijde mi, že Falloch posbírali dobré nápady, dali je na hromadu a pak je vytahovali náhodně, jak jim to přišlo pod ruku, a plácali z nich skladby. Pár jich je vyloženě excelentních, jak jsem napsal výše, ve většině případů to je spíš průměr a sem tam i podprůměr. Bohužel se vata objevuje častěji, než by se mi líbilo, a třeba dvojice kratších skladeb “For Life” a “For Ùir” mi přijdou poněkud zbytečné a nic neříkající. Stejně tak devíti- a víceminutové opusy, které tvoří většinu desky, by ničím neutrpěly, kdyby přišly tak o třetinu, někdy i polovinu délky. Aby toho nebylo málo, “This Island, Our Funeral” není zrovna kdovíjak soudržná deska, která by poskytovala ucelený, intenzivní zážitek a pestrost samotné hudby je v tomhle případě spíš k neprospěchu věci. Scottova parta sice není složená ze zelenáčů, a když se podívám na samotné výkony hudebníků, jde o nadprůměr, jenže jako celek to prostě nefunguje, drolí se pod rukama, kýžená atmosféra, na níž je hudba postavená, se nedostavuje a deska v samotném důsledku nudí.

Když to vezmu kolem a kolem, Falloch rozhodně umí stvořit dechberoucí momenty, které vás usadí a donutí ani nedutat. Dokážou si hrát s žánry i s náladou, jenže zbytek alba na tyhle výrazně převyšující chvíle prostě nestačí, zdálky se jim dívá na záda a ten rozdíl mezi těmito dvěma polohami, z nichž ta druhá ke smůle Falloch převažuje, je až příliš velký a nápadný na to, abych nad ním mohl přivřít oko. “This Island, Our Funeral” je průměrné album, které mrhá potenciálem a zdaleka nenabízí tolik, kolik by mohlo. Tak snad příště.


Další názory:

Falloch jsem bral po první vydané desce za kapelu, která mi jednoduše nesedla, o což se svým dílem přičinily především vokály, jež mi v té muzice prostě hrozně vadily. Od poslechu debutového “Where Distant Spirits Remain” již nějaký pátek uběhl, a tak nedokážu přesně posoudit, jestli se co do vokálů něco výrazně změnilo. Jedno je nicméně jisté – na letošním zářezu mi tahle složka nevadí, v některých pasážích bych vokály zařadil dokonce k tomu nejlepšímu, co se na “This Island, Our Funeral” odehrává. Je to naopak ona nevyrovnanost a častokrát i prázdnost materiálu, na kterou Skotové, lidově řečeno, dojíždějí. Začněme ale od toho lepšího. O žádné z písní se nedá říct, že by byla vyloženě špatná. Falloch střídají skvělé momenty s těmi méně záživnými, zamýšlenými za účelem podpory atmosférična. Jenomže ono navozování atmosféry posluchače spíše uspává než hypnotizuje, a člověku tak zbývá zaměřit se na přímočařejší momenty, které Falloch překvapivě sluší. Skladba “Brahan” doufám poslouží jako dostatečně výmluvný příklad. Zcela průměrně bych “This Island, Our Funeral” neviděl, ale na druhou stranu přiznávám, že jsem spíš čekal materiál, který mi nesedne než ten, o jehož objektivních kvalitách musím každou chvíli nepříliš rád přemýšlet.
Skvrn