Archiv štítku: folk metal

Selvans – Lupercalia

Selvans - Lupercalia
Země: Itálie
Žánr: atmospheric / symphonic black / folk metal
Datum vydání: 19.10.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Matavitatau
02. Versipellis
03. O Clitumne!
04. Hirpi Sorani
05. Scurtchìn
06. N.A.F.H.

Hrací doba: 61:37

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Musím říct, že Italové Selvans mě vlastně zaujali hned na prvním rande. Úvodní setkání proběhlo prostřednictvím skladby „O Clitumne!“, která se mi strašně zalíbila, a okamžitě jsem se na v té době ještě nadcházející debutovou desku „Lupercalia“ začal těšit. Na základě oné ukázky jsem totiž doufal, že by mohlo jít o působivý atmospheric black metalový opus, a takové věci mám hodně rád. Nicméně, aniž by výsledná podoba „Lupercalia“ byla špatná, mám z toho takový pocit, že jsem přece jenom očekával víc. Vezměme to ovšem popořadě…

Selvans jako takoví vlastně nefungují nijak dlouho. Oficiální vznik formace se datuje teprve do loňského roku, kdy ji dali dohromady dva stěžejní protagonisté, Selvans Haruspex (zpěv, klávesy, folkové nástroje) a Sethlans Fulguriator (vedlejší zpěv, kytara, baskytara), oba také bývalí členové dnes již nefungující skupiny Draugr, která se rozpadla na sklonku roku 2013. Selvans takřka okamžitě zakotvili u kultovních Avantgarde Music, pod jejichž křídly letos v únoru vydali pilotní EP „Clangores plenilunio“. Od tohoto momentu nestačil uběhnout ani rok a Italové již servírují dlouhohrající debut, jímž je právě „Lupercalia“.

Na první pohled zdálky a bez znalosti kontextu toho, že jednotliví členové už dříve někde hráli, se Selvans mohou tvářit jako další začínající formace. Nicméně vizuální a vlastně obecně celková prezentace skupiny vykazuje velkou sebejistotu a suverenitu a je z toho cítit, že Italové mají vcelku jasnou představu o tom, jak by to mělo vypadat. A to samé lze vlastně říct i o hudební stránce, protože ani z té není cítit žádná nejistota, tápání či hledání sebe sama.

To, co Selvans produkují, by šlo dost jednoduše shrábnout pod škatulku atmospheric black metal, ale líbí se mi, že ve skutečnosti je tam těch vrstev trochu víc a ta výsledná mozaika není stavěná úplně triviálně. Základem je samozřejmě právě black metal, přičemž se zde tříští takové dva žánrové proudy. Prvním je řekněme stylově čistší podoba, které nechybí takový ten black metalový feeling, rychlost a jistá dávka agrese, byť v reálu ta hudba nijak zvlášť agresivně nepůsobí, což je u těch atmosféricky laděných formací docela běžný jev. Zároveň to ale Selvans pohánějí poměrně bohatou vrstvou kláves, díky níž to dostává patinu symfonického black metalu z 90. let, který tehdy měl svoje nesporné kouzlo.

A nad tím vším se vznáší ještě třetí, folklórní vrstva, jež je zde přítomna vlastně hned dvojím způsobem. Jednak pocitově, protože celé „Lupercalia“ obklopuje jakási přírodní aura, a to i v těch black metalových pasážích. Druhak ale také za pomoci folkových nástrojů, které se uplatňují především v atmosférických intrech jednotlivých skladeb.

Takhle řečeno mi to všechno zní velice zajímavě, ale navzdory tomu, že Selvans vařili s jistou rukou a z kvalitních surovin, „Lupercalia“ není zas až tak extrémně působivé. Nemůžu si pomoct, ale nějakým způsobem si to prostě všechno k sobě nesedlo a nemaká to na sto procent, ačkoliv nelze říct, že by Italové dělali tohle nebo tamto špatně. Přesto je ale na začátku zmiňovaná „O Clitumne!“ jednoznačným vrcholem – snad proto, že ze zbytku nahrávky vystupuje svou epičností, proměnlivější strukturou a bohatším zapojením oněch folklórních prvků.

Zbylá čtveřice skladeb, nepočítáme-li tříminutové intro „Matavitatau“, je vlastně vystavěná dle totožného receptu. Atmosférický rozjezd, v němž hraje hlavní roli folk (metal), aby se kompozice posléze zvrhla v atmosféricky black metalovou jízdu v rychlém tempu, během níž sice Selvans stále nezapomínají dávkovat tuhle rozmáchlé kytarové melodie, támhle onu porci zmiňovaných epických kláves, ale ani to nezabraňuje jistému pocitu jednotvárnosti, jenž se nejpozději v posledních dvou písních „Scurtchìn“ a „N.A.F.H.“ začne dostavovat. A ono co si budeme povídat, tomuhle moc nenapomáhá ani fakt, že Selvans pracují na dlouhých stopážích (s výjimkou intra se pod deset minut vešla pouze „O Clitumne!“) a že celková hrací doba „Lupercalia“ přesáhla ambiciózní hodinu.

Selvans

„Lupercalia“ tedy rozhodně má své mouchy, ale obecně vzato jde stále o poměrně zajímavou nahrávku a především – je cítit, že Selvans mají hodně velký potenciál. Navíc i navzdory tomu, co jsem řekl v předcházejícím odstavci, bych nechtěl vzbudit dojem, že je ten materiál jalový, protože jistou sílu to pořád má, ačkoliv je pravda, že tato plně vynikla až živě, zatímco z desky zas až tak jednoznačně nepůsobí.

Každopádně, na další počiny Selvans si určitě počkám a zároveň budu doufat, že Italové zvýší využití folku, protože právě v těchto momentech jsou nejpůsobivější, a to jak v čistě folk metalových pasážích, tak i tehdy, kdy tyto prvky spojují s black metalem. Jak ukazuje již tolikrát jmenovaná „O Clitumne!“, tak právě tudy to funguje a výsledek stojí za to. Nicméně mám-li debut přece jen zhodnotit upřímně, pak ano, čekal jsem od „Lupercalia“ mnohem víc sugestivní zážitek, než jaký je album nakonec schopno nabídnout. Škoda.


Cruadalach – Rebel Against Me

Cruadalach - Rebel Against Me
Země: Česká republika
Žánr: folk metal / hardcore / world music
Datum vydání: 17.1.2015
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. Revolt Without a Name
02. Shiva World Dance Party
03. Stuff that Matters
04. Earth Café
05. Rebel Agaist Me
06. Wolves at the Gate
07. Life Worshipping Bastards
08. Satyros
09. Karma to Burn
10. The Astralnaut
11. Ziemie niczyje

Hrací doba: 40:26

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Co si budeme povídat, nějaké zásadní numero folk metalových kapel se na domácí scéně nepohybuje a ty, které stojí za řeč, bych spočítal asi tak na prstech jedné ruky, které chybí pár prstů. Z těch aktivních mě vlastně napadají jen dvě jména — Silent Stream of Godless Elegy a, tušíte správně, pražská úderka Cruadalach. Osmičlenné komando vydalo před čtyřmi roky plnohodnotný debut „Lead – Not Follow“ a v poslední době je o něm opět slyšet. Jestli je to spíš díky názorové přestřelce s nejmenovaným zinem nebo v poslední době nijak neskrývanému aktivismu členů kapely mi je upřímně volné, protože pro mě je stěžejní především jejich druhá dlouhohrající deska nazvaná „Rebel Against Me“, která vznikla díky crowdfundingové kampani na portálu Startovač. Nakolik je takový přístup košer / fér / nefér / úplně na piču, tu hodnotit nebudu, hlavně díky tomu, že sám nemám v argumentech pro a proti tak docela jasno. Nicméně deska je na světě už nějakou tu dobu a je nejvyšší čas se podívat, jak se jí prořezaly první zuby.

Když jsem nakousl folk metal, pár věcí by bylo asi vhodné hned zpočátku uvést na pravou míru, protože když to vezmu kolem a kolem, metalu jako takového v hudbě Cruadalach moc nezůstalo. Více či méně podle očekávání se kapela přiklonila k energičtější kytarové hudbě a spíš než kov opředený tradičními melodiemi nyní drhne hardcore kořeněný širokou paletou folkových nástrojů. Vlivy nejrůznějších kultur, které se v písních prolínají, dají spíše než na folk vzpomenout na barvitou world music, což je vzhledem k pojetí, kterým Cruadalach uchopili svoji současnou tvorbu, nejspíše mnohem trefnější přívlastek. Kapela rozhodně nestojí na místě a progrese je patrná snad ve všech směrech. Na první poslech je nejvíce znát Radalfův výrazný posun k lepšímu, většina poloh mu prostě sedne a snad se mi nestalo, že by mě nějaký jeho part vyloženě tahal za uši. Spíš mám dojem, že je v čistých vokálech občas zbytečně nevýrazný, což ale vynahrazuje osobitou barvou hlasu. Radalf na to ovšem tentokrát není sám – sem tam si zařve i druhý kytarista Pigboss a v několika případech se připojí i trojice holek z Percival Shuttenbach, z jejichž projevu mě mrazí – a nejinak je tomu i tentokrát.

Z dlouhodobého hlediska je ovšem nejvýraznější změna v kompozici skladeb. Když jsem zhruba rok, dva zpátky někde četl cosi o tom, že na rozdíl od předchozí desky v současnosti kapela skládá docela jinak, měl jsem za to, že to jsou jen charakteristické silácké kecy, nicméně opak je pravdou. „Rebel Against Me“ je oproti svému předchůdci počin mnohem vyzrálejší, barvitější a vyváženější. Rytmická dvojice LazarDatel žene kupředu dvojici kytar i slušný arzenál folkových nástrojů, přičemž ani jedna složka není nazbyt. Většina riffů má něco do sebe, nejsou vyloženě jednotvárné ani repetetivní, čemuž pomáhá zapojení dvou kytar. U mě ovšem vede Lazarova basa, která má pár skvělých pasáží (hlavně v titulní písni), případně si příjemně brumlá v pozadí a její nazvučení posouvá desku zase o něco výše. O melodie se většinou stará dvojice houslí a arzenál dechových nástrojů v obsazení HoneyEliškaPetra, kytary se je ovšem snaží maximálně reflektovat a sem tam přispějí melodičtější troškou do mlýna. Jako celek působí písně kompaktně, pestré přechody mezi tvrdými riffovačkami a melodičtějšími pasážemi zní skvěle.

Potud všechno v pořádku. Jediná věc, která podle mě desku zásadně shazuje, je produkce. Nástroje sice jsou slyšet všechny, hlavně ty melodické jsou po většinu času krásně čitelné – nicméně i tak by to mohlo být mnohem lepší. Když jsou v jeden okamžik slyšet všechny instrumenty, zvuk se ve výškách začíná slévat (a pochybuji o tom, že by chyba byla na straně mého reprodukčního zařízení) a zejména kytary nejsou kdovíjak srozumitelné, především díky jejich nepříliš výraznému zvuku. Takhle že zní nařvaný folk / hardcore? Tohle že je ten rebel stojící proti mně? Vážně? Kruci prdel, vždyť pasáže, které by jinak trhaly hlavy i s páteří díky nevýrazné produkci sotva šimrají na varlatech. Jediné, co skutečně stojí za řeč, je již zmiňovaná baskytara. Jakkoliv se kapela snaží, seč může, nejlépe paradoxně vycházejí pasáže, kde se toho tolik neděje, slovo mají čistě melodické party a jednotlivé nástroje tak na pár chvil dostanou hloubku, jakou si zaslouží. Samozřejmě, mohlo to dopadnout i mnohem hůř, nicméně také mnohem lépe a současný polovičatý stav ve výsledku předkládá nejvypjatější pasáže tak podivně prázdné a bez šťávy, že by se chtělo říct, že kapela skutečně hraje tužku, i když to zdaleka není pravda. To pro mě z „Rebela“ chtě nechtě opět činí spíš seznam položek pro koncertní setlist než desku, již bych si s chutí pustil doma, protože právě živě vynikne skutečná síla, kterou skladby skrývají.

 

Co na tom, že Cruadalach umí zahrát nařachané pecky v čele s „Shiva World Dance Party“ nebo titulní „Rebel Against Me“ stejně jako klidnější „Earth Café“ či takřka epickou „The Astralnaut“, když hudebně zkrátka nevyniknou tak, jak by mohly. Naštěstí většina písní je dobrá sama o sobě a vyložené vaty se na 40 minutách najde menšina – jmenovitě hlavně nevýrazná „Satyros“ nebo „Karma to Burn“. Nijak zvlášť mě nechytla ani závěrečná instrumentálka „Ziemie niczyje“, která je sice fešná, ale svým akustickým hávem mi do zbytku alba příliš nezapadá a spíš mě ruší. Nutno ale přiznat, že svojí procítěností a lehkým patosem naopak dobře doplňuje poselství desky, které se motá kolem lidských hodnot, odporu k válce a konzumu, zaobírá se ekologickými tématy a láskou k životu takovému, jaký je. Možná trochu škoda, že vzhledem k názvům písní jako „Shiva World Dance Party“, „Karma to Burn“ nebo „Earth Café“ Cruadalach nehrají nějaký zhulený stoner rock, neb tematicky by to sedlo jak prdel na hrnec, hehe.

Shrnuto podtrženo, „Rebel Against Me“ rozhodně není marný počin. Působí na mě mnohem lepším dojmem než předchozí „Lead – Not Follow“, nepůsobí tak přeplácaně a nebýt slévajícího se zvuku, v němž se vytrácí to nejpodstatnější z alba, baví mě ještě mnohem víc. Mám ale dojem, že Cruadalach jsou přesně tou kapelou, jejíž písně si vždycky nejvíc užijete živě, přičemž v tomto ohledu funguje „Rebel“ možná i lépe než nejstarší a nejosvědčenější odrhovačky z počátků kapely, což nějaké roztrpčené dojmy z alba do jisté míry kompenzuje.


Cruachan, Ereb Altor

Cruachan, Ereb Altor
Datum: 13.10.2015
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Cruachan, Ereb Altor, Hakka Muggies

Jakkoliv folk metal vnímám jako žánr, který je prázdný a vyčerpaný (čti: přecpaný trestuhodně nezajímavými kapelami), i v něm se najde několik výjimek, které si stále drží moji pozornost. V jejich případě naštěstí neplatí staré známé přísloví „jednooký mezi slepými králem“, neb jde o celky, které svoji tvorbu drží kvalitativně na výši a mnohdy je poznáte pro jejich těžko zaměnitelný rukopis i zvuk již po pár taktech. Přesně to platí i o Cruachan, kteří po kdoví kolika letech opět zavítali v Čechách do klubu, a vzhledem k tomu, že mě loni na Brutal Assaultu přesvědčili o své stávající formě, nešlo takovou příležitost vynechat.

Spolu s Cruachan zahráli domácí Hakka Muggies, které jsem bohužel vzhledem k pracovní době nestihl (což z mé strany není kdovíjaká škoda, jelikož pražské folk / punkové chasníky vídám docela pravidelně), a švédští Ereb Altor. Ti pro mě představovali čistý štít, neboť ačkoliv jsem o nich již slyšel, s jejich hudbou jsem neměl doposud tu čest. A i přesto, že zvuk nebyl v Exit-Usu zdaleka ideální (upřímně, zažil jsem jediný koncert, kdy byl), vikingové mě dostali.

Na poměry žánru jsou Ereb Altor relativně mladá smečka, pročež mě překvapili poctivým oldschoolovým zvukem, který jako by byl drobnou poklonou směrem k legendárním Bathory. Výborně zkomponované skladby umně kombinovaly tvrdost černého kovu i výpravnost dávných dob, aniž by se z celku vytrácel onen cit pro tradice, kterého si na žánrově spřízněných kapelách vždy cením. Nejvíc mě bavily spíš pomalejší kusy postavené na rozmáchlých, mrazivých riffech v čele s klipovkou „Midsommearblot“, ale obecně jsem si jejich set užil od začátku do konce. Jedním slovem perfektní.

Relativně čitelný zvuk se naštěstí držel i irské legendy. Cruachan se k mé smůle nejspíš definitivně rozhodli k absenci ženského vokálu, což zazdilo většinu staršího repertoáru a otevřelo dveře hlavně nové tvorbě reprezentované alby „Blood on the Blood Robe“ a „Blood for the Blood God“. Charakteristický rukopis plný skočných písní v posledních letech citelně přitvrdil, což se projevilo především nezřízeným pařením, které dominovalo klasickým irským tanečkům (mnohdy notně podnapilého) publika. K němu taky směřuje asi jediná výtka, protože jakkoliv proti paření nic nemám, provozovat stagediving v kotli o dvaceti lidech je prostě oser – tím spíš, že to někteří rozjazření pařani zkoušeli asi tak pětkrát a Keith se už občas tvářil docela naštvaně, když někteří jedinci hrozili bujarým zevlem na pódiu.

Setlist Cruachan:
01. The Sea Queen of Connaught
02. Pagan Hate / Brian Boru
03. Born of War (The Rise of Brian Boru)
04. To Invoke the Horned God
05. Prophecy
06. Gae Bolga
07. Pagan
08. Marching Song of Feach MacHugh
09. Thy Kingdom Gone
10. Ride On
11. Blood for the Blood God
12. The Morrigan’s Call / I’m Warrior
– – – – –
13. Some Say the Devil Is Dead

Ze strany Cruachan ale bylo vše perfektní a jsem rád, že i když se kapela chce očividně zaměřit především na současnost a nebýt jen nostalgickým omíláním starých písní, zazněly vedle nového materiálu i klasiky jako „To Invoke the Horned God“, „Pagan Hate“, legendární balada „Ride On“ nebo vražedný tradicionál „Some Say the Devil Is Dead“, kterým se v přídavku rozloučili. Dlužno podotknout, že i nové písně zněly skvěle a bavily mě stejně jako stará tvorba, byť si je doma i přes jejich nesporné kvality nepřipomínám nijak zvlášť často.

I když mi bylo celý den opravdu blbě a na koncert jsem šel s tím, že se v kotli moc angažovat nebudu, stejně se Cruachan povedlo mě několikrát dotáhnout mezi křepčící publikum. Toho by si legenda takového jména zasloužila několikrát víc, protože jestli Exit-Us navštívilo 80 platících, bylo to hodně. Nicméně jak trefně poznamenal Keith, „not bad for Tuesday“, takže kapela to zřejmě brala docela s nadhledem. Cruachan se navíc povedlo po všech stránkách překonat loňské vystoupení na Brutal Assaultu, takže můžu být nanejvýš spokojen. Snad se další klubové zastávky dočkáme za kratší dobu, neboť tohle (jak Cruachan, tak Ereb Altor) opravdu stálo za to.


Selvans: „O Clitumne!“ song stream

Selvans - Lupercalia

Na světě je ohromná spousta metalových vydavatelství, nicméně jen u pouhého zlomku z nich se člověk skutečně může bez obav spoléhat na jejich vkus a věřit tomu, že když se jejich logo objeví na nějaké desce, tak ta hudba bude stát za to. Já osobně za jednu z takových firem považuji italské Avantgarde Music, kteří v minulosti vydávali alba spoustě kultovních skupin, a ačkoliv se v současné době až na výjimky zaměřují spíš na méně známá jména, takřka ve všech případech jsou to po hudební stránce excelentní záležitosti.

Jedna z takových je, zdá se, právě teď na obzoru. Italský projekt Selvans, jejž mají na svědomí dva členové dnes již nefunkční kapely Draugr, budou již brzy (19. října v digitální podobě) vydávat debut „Lupercalia“. A hned podle první zveřejněné skladby „O Clitumne!“ to vypadá, že půjde o výtečnou záležitost – přesvědčit se můžete sami v Bandcamp přehrávači na konci článku!

Pro pořádek ještě dodejme tracklist „Lupercalia“:

01. Matavitatau
02. Versipellis
03. O Clitumne!
04. Hirpi Sorani
05. Scurtchìn
06. N.A.F.H.

http://www.templeofselvans.com/
https://www.facebook.com/templeofselvans
https://twitter.com/selvans_
https://www.youtube.com/user/templeofselvans


Jarun – Pod niebem utkanym z popiołu

Jarun - Pod niebem utkanym z popiołu
Země: Polsko
Žánr: black / folk metal
Datum vydání: 24.6.2015
Label: Unquiet Records

Tracklist:
01. Przedświt
02. Kamienie
03. Zawołaj mnie a przyjdę
04. Pod niebem utkanym z popiołu
05. Cisy
06. Noc niedokończona
07. Trzy śmierci
08. Piołun
09. Jak wiatr

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jarun

První pohled (H.):

Zárodek polské skupiny Jarun se objevil již v roce 2008, kdy ji odstartoval kytarista Zagreus jako svůj původně jednočlenný projekt. Nicméně to bylo až o dva roky později, kdy k sobě přibral další muzikanty (z nichž do dnešního dne vydrželi dva) a Jarun začali fungovat jako regulérní skupina. Za letopočet, v němž na sebe tato formace výrazněji upozornila poprvé, se ovšem dá považovat až rok 2012, kdy Jarun vypustili do světa velmi zajímavou debutovou desku „Wziemiozstąpienie“

Na „Wziemiozstąpienie“ Poláci předváděli cosi na pomezí black metalu a folk metalu v ne úplně tuctovém pojetí, které bychom s přimhouřenýma očima mohli nazvat mírně progresivním. A přesně v tomtéž stylu Jarun víceméně pokračují i na svém druhém dlouhohrajícím počinu, jehož název zní „Pod niebem utkanym z popiołu“. Abych řekl pravdu, byl jsem na druhé album poměrně zvědavý, jelikož se mi „Wziemiozstąpienie“ svého času dost líbilo. Jarun se tehdy takřka okamžitě vyprofilovali jako skupina, jež by mohla být do budoucna tuze zajímavá, a debutovému statusu navzdory již tehdy zněli vyzrále… a zároveň však také sami sobě nastavili ne úplně nízkou laťku…

Nebudeme chodit kolem horké kaše a řekneme si to ihned – „Pod niebem utkanym z popiołu“ rozhodně je dobrým albem. Nebál bych se tvrdit, že si Jarun se svým nejnovějším dílkem neutrhli ostudu a že na svůj silný debut dokázali navázat se ctí. Přesto kdybych měl vybrat vítěze v pomyslném souboji obou počinů, nemusel bych zas tak dlouho přemýšlet, abych svůj prohnilý hnát zvedl pro podporu debutu „Wziemiozstąpienie“. Nedokážu vlastně ani přesně říct proč, jelikož i „Pod niebem utkanym z popiołu“ obsahuje několik velmi povedených pasáží a jako celek mě vlastně docela baví. Pocitově však „Wziemiozstąpienie“ přece jenom vede…

Výše jsem řekl, že „Pod niebem utkanym z popiołu“ na svého předchůdce navazuje „víceméně“. Tím jsem měl na mysli především to, že Jarun na své novince neotočili kormidlem o 180 stupňů, že to základní gró, s nímž se na „Wziemiozstąpienie“ představili, zůstává na svém místě a že obě desky jsou vůči sobě bezesporu příbuzné. Jediný větší rozdíl mi přijde v tom, že „Pod niebem utkanym z popiołu“ na mě působí trochu víc black metalově, jakoby agresivněji, a navíc se mi trochu zdá, jako kdyby ubylo těch progresivnějších momentů.

To by v zásadě samozřejmě nemusel být problém… až na to, že se mi zdá, že právě v těch folkovějších a méně tradičnějších chvilkách jsou Jarun nejzajímavější – a možná vlastně právě to je ten důvod, proč mi „Wziemiozstąpienie“ přišlo záživnější. Především začátek „Pod niebem utkanym z popiołu“ je totiž díky své black metalovější orientaci trochu nevýrazný (zvlášť v rámci celku, samostatně ty písničky vyznívají lépe). Úvodní instrumentálka „Przedświt“ je skvělá, ale následující dvě písničky „Kamienie“ a „Zawołaj mnie a przyjdę“ jsou takové… nejsou špatné, poslouchají se úplně v pohodě, ale taky to nejsou žádné velké zázraky. Taková „Kamienie“ několik solidních nápadů obsahuje, zejména ve svém středu, ale i tak bych se bez ní klidně obešel.

To zajímavější na „Pod niebem utkanym z popiołu“ začíná až od čtvrtého, titulního kousku, u něhož se velmi povedla zejména první půle. Stejně tak mě baví i nemetalová instrumentálka „Cisy“, jež celou nahrávku dělí na dvě pomyslné části. Právě tyto dvě skladby patří k tomu nejlepšímu na albu. Zato pro následující tři kousky „Noc niedokończona“, „Trzy śmierci“ a „Piołun“ opětovně platí, že agresivnější pasáže nejsou zrovna přehlídkou hudební fantazie, ale všechny tři songy naštěstí obsahují i několik parádních chvilek, díky čemuž se stále daří držet posluchačovu pozornost. Úplně nejlepší položkou celé desky je ovšem finální rozmáchlá desetiminutovka „Jak wiatr“, v níž se konečně začínají ve větší míře objevovat i progové elementy, které v předchozím průběhu alba probleskovaly jen výjimečně, a v níž bez výhrad fungují i kytarové výjezdy.

Jaké tedy „Pod niebem utkanym z popiołu“ ve finále je? Je pravda, že ve své black metalové podobě jsou Jarun „pouze“ v pohodě poslouchatelní, nikoliv však vyloženě poutaví, ale folková a „progová“ (uvozovky proto, že vyložený prog rock zase fakt nečekejte) to ovšem bohatě vyvažují. Nicméně, i navzdory tomu, že má tentokrát metal trochu navrch, jsou obě složky stále poměrně dobře vybalancované a minimálně jako temnější protiklad vůči zbytku ten black metal funguje, takže dojmy z desky jsou stále kladné.

Jarun – Pod niebem utkanym z popiołu


Druhý pohled (Ježura):

Když Jarun před dvěma lety přišli se svým debutem „Wziemiozstąpienie“, bylo to pro mě dost příjemné překvapení. Inteligentní black / folk metal se mi v jejich podání zalíbil a byl jsem rozhodně zvědavý, jakým směrem se Jarun s potenciální příští nahrávkou pohnou a jestli na kvality prvotiny dovedou důstojně navázat. Nyní se píše rok 2015, nástupce je tu a já jsem opět velmi spokojený…

„Pod niebem utkanym z popiołu“ na svého předchůdce v mnoha ohledech přímo navazuje. V příbuzném pojetí byl vyveden mimořádně zdařilý artwork, texty jsou stále v polštině (tleskám) a zůstalo i u žánrového zařazení a máme opět co do činění s deskou, která míchá black metal s folkovou hudbou, přičemž tyto dvě složky dále ozvláštňuje progresivním kořením – a to je pořád velmi ojedinělé, nebo alespoň já nevím o kapele, která by to dělala podobně. Jenže i při zachování tváře je to právě hudba, kde je posun od prvotiny znát nejvíce. „Pod niebem utkanym z popiołu“ mi oproti „Wziemiozstąpienie“ připadá dospělejší, promyšlenější a vyrovnanější, ovšem ani ne tak co do kvality vlastního materiálu, jako spíš co do jeho provedení.

„Wziemiozstąpienie“ střídala black metal s folkovějšími a progresivními momenty, přičemž všechny tři byly výrazné a přitom rovnocenné. Novinka na to jde jinak a ve většině skladeb hraje nejvýraznější roli black metal, což ale neznamená, že by byly folk s progresí nějak přehnaně upozaděny. Oboje k posluchači promlouvá skrze řadu pasáží, kterých se napříč albem urodilo požehnaně, a pak by se dalo říct, že oboje promítá i do black metalových partů. Občas je to sice asi dost pocitové, ale přijde mi, že je to znát ve většině melodií i řadě riffů. Na první pokus si řeknete, že je to prostě black, ale když jen trochu chcete, najdete to tam, i když asi lze tvdit, že Jarun maličko ustoupili od své originality.

S tím souvisí i zmiňovaná vyrovnanost. Jelikož jsou skladby postaveny tak, jak jsem napsal o něco výše, a desku navíc v její polovině příjemně zpestřuje folková instrumentálka „Cisy“, vůbec nevadí, že black metalová tvář Jarun dominuje většině desky. Kvalitativně se totiž „Pod niebem utkanym z popiołu“ pohybuje od lehkého nadprůměru (navzdory řadě vyloženě povedených momentů tím mám na mysli zejména dvojku „Kamienie“) až po opravdu výtečné kusy, přičemž ta regulérně dobrá část na 55minutové desce zabírá většinu.

Jarun

Celkový dojem si ale z alba odnáším jednoznačně pozitivní a nic na tom nemění ani o něco slabší „Kamienie“, ani trochu násilný způsob, jakým navazuje na výtečné intro „Przedświt“. Jarun mě zkrátka potěšili i napodruhé, tentokrát snad ještě více než posledně. „Pod niebem utkanym z popiołu“ jsem slyšel hodněkrát a pořád mě hodně baví, takže můžu rozhodně doporučit, neboť toto – stejně jako prvotina – vážně stojí za poslech.


Furor Gallico – Furor Gallico / Songs from the Earth

Furor Gallico - Furor Gallico
Země: Itálie
Žánr: folk metal
Datum vydání: 28.4.2015
Label: Scarlet Records
Původní vydání: červen 2010, selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Venti di imbolc
03. Ancient Rites
04. Cathubovda
05. The Gods Have Returned
06. Golden Spiral
07. Curmisagios
08. Miracolous Child
09. Medhelan
10. Bright Eyes
11. La caccia morta
12. Banshee
13. The Glorious Dawn

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Furor Gallico (2010)

Jen málokterý trend posledních let zahýbal metalovou scénou tolik jako fenomén folk metalu a všech dalších podobných škatulí typu viking, pagan atd. Ačkoliv onen největší boom, jenž kulminoval několik let nazpět, již pocitově opadl, jeho dozvuky stále jsou a ještě nějakou chvíli budou cítit i v rámci metalového mainstreamu. Možná, že postupem času se tato odnož stáhne z předních stran magazínů zpátky do většího podzemí, jako tomu bylo dříve někdy v 90. letech, ale vzhledem k několika stylovým hvězdám (Eluveiteie, Ensiferum, Finntroll, Korpiklaani a tahle sorta) se to nejspíš tak úplně nestane.

Tak jako každý správný trend, i na folk metal se nabalila spousta začínajících skupin, jež se s vidinou možnosti prorazit taktéž pokusily produkovat něco, co zrovna frčí. Nutno říct, že během těchto let vzniklo i několik zajímavých jmen, o tom jistě není sporu, ale většina toho byl bohužel průměrný a typicky trendový balast. Do jaké kategorie patří Furor Gallico?

Tahle početná (v současné době osm členů) italská parta vznikla v roce 2007, čili přesně na vrcholku módní vlny, a už o rok později přišla s prvním demosnímkem, na nějž v červnu roku 2010 navázala prvním eponymním albem. Původně si jej sice Furor Gallico vydali sami, ale později kolem formace začaly kroužit a větřit i větší firmy, takže nahrávka vyšla hned následující rok znovu pod značkou německých Massacre Records. Letos v dubnu pak došlo k další reedici, tentokrát pod hlavičkou italských Scarlet Records, kteří se ostatně postarali i o čerstvou nahrávku „Songs from the Earth“. O té si však budeme povídat až níže, teď se nejprve podíváme na onen debut.

Když pomineme, že aktuální edice vychází na digipack CD, oproti předchozím verzím se nic neměnilo a zvukově jsou na tom totožně (přinejmenším já jsem tedy žádný rozdíl nepostřehl). Vše při starém pak samozřejmě zůstalo i po hudební stránce. Je však otázkou, zdali má vůbec tato reedice smysl… nemyslím kvůli formátu nebo totožnému soundu, ale právě kvůli oné hudební složce…

Kdybych o kapele doposud nevěděl a nyní viděl, že po pěti letech je po nahrávce stále takový hlad, že musí vycházet již druhá reedice, asi bych si řekl, že to nejspíš nebude tak špatná věc. Nicméně žádný zázrak se pod modrou obálkou skutečně neskrývá, jakkoliv se vydavatel snaží na repress upoutat pozornost nonsens hláškami, jako třeba že jde o „milník na evropské folk metalové scéně“. To je, vážení, naprostý a absolutní kec… sice chápu, že label musí svoje produkty propagovat, ale tohle už hraničí s drzostí, protože „Furor Gallico“ není nic jiného než prachobyčejný průměr.

Je to nahrávka, která je naprosto poplatná folk metalovému trendu. Italové vrství klišé na klišé a na svém debutu bohužel nedokázali přijít s ničím než bohapustě průměrným metalem, který by byl bez folkových nástrojů prázdnější než hospoda po zavíračce. Právě ona folková složka je tím jediným, co drží „Furor Gallico“ alespoň na tom poslouchatelném průměru. Jak už tomu u podobných případů bývá, při poslechu je člověku spousta motivů nápadně povědomých a nenápadná inspirace u známějších jmen cítit prostě je (byť třeba tak nechutně okaté kradení a kopírování, jaké předvedli kupříkladu krajané Krampus na svém debutu, to naštěstí není). A aby toho nebylo náhodou málo, nahrávce také velice škodí formálně možná ambiciózní, v reálu však značně přestřelená délka 60 minut. Na to, co Furor Gallico na svém debutu nabízejí, je taková stopáž značně přehnaná, protože se díky v té záplavě obyčejnosti ztratí i těch několik málo příjemnějších melodií.

Jediné, co Italům skutečně slouží ke cti, je to, že jejich produkce není vysloveně dementní a nemají snahu hrát nejlacinější pivní odrhovačky… tedy většinou, pokud pomineme kraviny jako „Curmisagios“ (jeden z těch velmi povědomých motivů, když už jsme u toho), jichž je naštěstí minimum. Přinejmenším tohle – a také jistá dávka technické zručnosti, již Italům neupírám, a fakt, že naprosto jalové od začátku do konce to není – dělá z „Furor Gallico“ snesitelný počin. Vyvstává však otázka, zdali si nahrávka, jež je pouze snesitelná, zaslouží po pěti letech od svého vydání vůbec nějakou pozornost. A ačkoliv to od člověka, který „Furor Gallico“ pět let po původním vydání recenzuje, může znít trochu nepatřičně, odpověď je jednoznačná: ne, nestojí.


Furor Gallico - Songs from the Earth
Země: Itálie
Žánr: folk metal
Datum vydání: 16.2.2015
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. The Song of the Earth
02. Nemàin’s Breath
03. Wild Jig of Beltaine
04. La notte dei cento fuochi
05. Diluvio
06. Squass
07. Steam Over the Mountain
08. To the End
09. Eremita

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Songs from the Earth (2015)

Od původního vydání debutu „Furor Gallico“ tedy nějaký ten pátek uběhl a Italům trvalo zmiňovaných pět roků, než se konečně dopracovali k vydání druhé dlouhohrající desky. Onen úplně největší folk metalový boom již stačil pominout, ale jinak se toho vlastně na téhle scéně moc nezměnilo… Ensiferum jsou furt špatní, Korpiklaani každý rok s velkou slávou jedou nový Paganfest anebo Heidenfest, Turisas ještě pořád baví si na ksichty před každým koncertem patlat tunu červené barvy, Equilibrium jsou furt ještě horší než Ensiferum a Eluveitie se neustále snaží tvářit, že je v jejich tvorbě něco hlubšího, ačkoliv se hudebně propadají do čím dál většího hnoje. A Furor Gallico? Ano, i ti jsou po pěti letech vesměs stále stejní…

Abych byl zase férový, musím uznat, že jisté minoritní rozdíly mezi „Songs from the Earth“ a „Furor Gallico“ cítit jsou. Musím však zdůraznit ono slovíčko „minoritní“, jelikož se ve všech případech jedná o změny maximálně tak kosmetického rázu a ve výsledku mezi oběma nahrávkami žádné propastné rozdíly nejsou. Jistě, to, že si Furor Gallico drží svoji fazónu a nestřídají po každé desce žánry stejnou rychlostí, jakou Taylor Swift střídá partnery, není chyba, nicméně ten posun oproti debutu je ve výsledku spíše marginální.

I ten však stačí k tomu, aby „Songs from the Earth“ bylo o něco málo lepší než jeho předchůdce. Neříkám, že je ten počin skvělý a že byste si ho měli okamžitě sehnat, to zase prr, ale v rámci objektivnosti a recenzentské fair play musím uznat, že mám z novinky přece jenom o malinko lepší pocit než z „Furor Gallico“. To, že se ve výsledku stále nejedná o nic, co byste museli slyšet, je věc jiná.

Podobně jako na debutu, i „Songs from the Earth“ stojí a padá především na folkových nástrojích, které jsou tím nejzábavnějším. Ne, že by s nimi snad Furor Gallico vymýšleli až tak excelentní melodie, ale – nemůžu si pomoct – já osobně mám rád zvuk houslí nebo píšťal sám o sobě, takže dokud na to ty kapely nehrají ty fakt imbecilní opilecké odrhovačky, vůbec nic proti tomu nemám. Avšak kytary – a ani tady si nemůžu pomoct – mi opětovně přijdou spíš takové druhořadé, byť na novince je ctí alespoň to, že oproti debutu mají mírně hutnější zvuk. Nic se však nezměnilo na tom, že nevím, na co Furor Gallico mají ty kytary dvě. Možná jsem hluchý a mám v uších nasráno, ale prostě na „Songs from the Earth“ neslyším nic, co by nešlo zahrát na jednu kytaru. Možná tak těch několik málo výjimečných sól jako třeba v „Diluvio“… ale co si budeme povídat, ono by se to v tomhle případě vůbec nepodělalo, kdyby tam těch pár vteřin druhá kytara jako podklad sólu nebyla.

Bohužel si Furor Gallico ani tentokrát neodpustili jeden vyloženě nablblý song, jímž je tentokrát šestý kus „Squass“, bez něhož bych se s radostí obešel. Na druhou stranu však „Songs from the Earth“ prospělo, že Italové oproti debutu mírně ořezali stopáž… deset minut sice není zas tak hodně, ale taky to není úplně málo. Osobně bych se však nebál zkrátit ještě víc, protože nějaká ta vata na vyhození by se rozhodně našla. Jako první hned po „Squass“ by měla letět totálně nudná „To the End“, z níž jsou v některých zbytečně moc cítit Eluveitie, anebo třeba nezáživný závěr v podobě „Eremita“.

Lehce sympatičtějším dojmem působí zejména začátek nahrávky, jelikož písničkám jako „Nemàin’s Breath“ či „Wild Jig of Beltaine“ se několik hezkých motivů upřít nedá. Nicméně ani to nic nezmění na tom, že finální dojem ze „Songs from the Earth“ se od dojmu z „Furor Gallico“ nijak zásadně neliší – ta deska není průser, dá se poslechnout a jistou úrovní jistě disponuje, jenže když dojde na lámání chleba, tak to prostě není nic, na co byste neměli zapomenout v podstatě hned druhý den po poslechu. Jakkoliv se to poslouchat dá, není k tomu prostě a jednoduše důvod a upřímně si myslím, že „Songs from the Earth“ je přesně ten typ alba, po němž ani pes neštěkne už pár měsíců po vydání. Bavit se o tom, jestli může mít hudba Furor Gallico nějakou životnost v řádu let, by bylo už tuplem bezpředmětné.


Negură Bunget – Tău

Negură Bunget - Tău
Země: Rumunsko
Žánr: atmospheric black / folk metal
Datum vydání: 27.2.2015
Label: Lupus Lounge

Tracklist:
01. Nămetenie
02. Izbucul galbenei
03. La hotaru cu cinci culmi
04. Curgerea muntelui
05. Tărîm vîlhovnicesc
06. Împodobeala timpului
07. Picur viu foc
08. Schimnicește

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Onotius):

Musím se přiznat, že napsat něco kloudného na úvod recenze o rumunské Neguře Bunget začíná být čím dál tím těžší. Koneckonců stačí se podívat na začátek libovolného slohového útvaru na našich stránkách, který o této atmosféricky black metalové kapele pojednává, a hned vám musí být jasné, že jakkoliv mohu prahnout po originalitě, pro kontext je nezbytné zmínit jednu podstatnou faktografickou informaci. Po roce 2009 zbyl z původní sestavy, jež vydržela beze změn více jak deset let, jediný člen a zatímco zbylé dvě třetiny založily kapelu Dordeduh, bubeník Negru se zkrátka rozhodl pokračovat pod původním jménem. I přestože samozřejmě nelze považovat personální změny za něco nepřijatelného, ve chvíli, kdy se v krátkém časovém horizontu vystřídá většina hudebníků a navíc takto podivným způsobem, člověk se těžko zbavuje pocitu jisté ztráty identity uskupení.

Stín těchto událostí množství starých fanoušků nyní s vydáním nového alba nazvaného „Tău“ pochopitelně stavěl do nepříjemného konfliktu, zda se nyní (popřípadě před pěti lety, kdy vyšla první deska po obměně sestavy) jedná vůbec stále o ten umělecký subjekt, jenž stojí za alby jako „’n crugu bradului“ či především za výborným (a pro mnoho starých fanoušků posledním skutečným) albem „Om“. Vzhledem k tomu, že zmiňovanou první po-rozkolovou desku „Vîrstele pămîntului“ jsem neslyšel, poslech nového alba „Tău“ v mých očích se nenesl v duchu nějakého závažného analyzování, zda kapela obhájí své pozice, nýbrž zkrátka přirozené zvědavosti. Navíc se klidně bez mučení přiznám, že když jsem poprvé novinku slyšel, o oněch personálních rošádách jsem neměl ani páru. A možná jsem byl díky tomu alespoň připraven o předsudky a mohl lépe vnímat desku jako takovou.

Novinka je oproti předchůdcům mnohem uvolněnější, za čímž stojí asi především větší vytažení folkové složky a kořenících aspektů, zatímco ona black metalová tvář udržuje spíš kostru skladeb. To ovšem neznamená, že by snad vrchol kytarové instrumentace zůstával u nějakého doprovodného hoblování, pouze dává větší prostor pro pestrou škálu různých zvukových nuancí, o něž se starají různé rohy, píšťaly, cimbály, xylofony, popřípadě symfonické a ambientní party. Vyloženě metalová místa jsou zde pak často doprovázena o výraznější symfonickou složku. Prostřednictvím těchto aspektů pak působí novinka oproti klasické zádumčivosti Negury Bunget o něco epičtěji (což těžko říci zda brát za klad či zápor, pouze je to jiné a o poznání méně syrové). Atmosféra se však stále drží ve vrcholcích malebných Transylvánských hor a dýchá z ní duch jemné, tiché i divoké a surové přírody.

Obal zobrazující les a řeku v sépiovém odstínu celkem koresponduje s obsahem a náladou desky. Svým způsobem tradiční nápad, avšak zpracován velice působivě, funguje podobně jako i hudba na nosiči. Ačkoliv totiž deska nedisponuje nějakou přehnanou originalitou ze skladatelského hlediska, forma je schopna celkový projev zpestřit a pozornost poluchače si udržet. Zatímco úvodní opus se snaží na ploše deseti minut ukázat hned několik tváří desky zároveň, ale v tvrdších partech může znít trochu rozpačitě, následující a převážně klasicky metalová „Izbucul galbenei“ už usedne v povedeném nosném motivu a společně s „Tărîm vîlhovnicesc“ patří (v rámci té tvrdší větve desky) k těm nejvýraznějším. Nejspecifičtějším článkem řetězu je ovšem „Împodobeala timpului“ – skladba, jež na skočném podkladu předvede množství zajímavých prvků od kytarových zákrutů, vokálů hostující zpěvačky i využití rytmických hrátek s xylofony či zvonkohrou. Píseň z desky nejoriginálnější a nejprogresivnější. „Picur viu foc“ sice ze začátku působí jako klasická variace na tu tvrdší složku, jenomže folkové nástroje opět udělají své a nespoutané flétny a v mezihře rohy skladbu pozvednou tak, že jsem si ji celkem slušně oblíbil. Jako zástupce čisté atmosféry pak může fungovat mezihra „Curgerea muntelui“ ale i závěrečná „Schimnicește“ opět využívající hry s rytmikou a vrstvení a střídání jednotlivých instrumentálních ploch.

Ačkoliv se tedy setkávám s názory, jež novinku atmosférických Rumunů zatracují jakožto vývar z ponožek otravného bubeníka, v mých očích se jedná o celkem povedenou desku, již si i přes drobné výhrady příště rád pustím. Pravda, některé postupy jsou si navzájem trochu podobné, ovšem některé momenty zase fungují až překvapivě silně a navíc některé i detaily jsou schopny člověka v průběhu poslechu překvapit a potěšit. S nadčasovostí takového „Om“ se samozřejmě novinka nemá šanci rovnat, myslím však, že se jedná o důstojné dílo, jež své kouzlo určitě má.


Druhý pohled (H.):

Jsem si vědom toho, že to už může vypadat trochu trapně, když při jakékoliv zmínce o téhle kapele v posledních letech neustále a pořád dokola vytahuji již tolikrát propíráné změny v sestavě. Původně jsem se tomu chtěl tentokrát vyhnout, jenže když si člověk novinku „Tău“ poslechne, ono to prostě nejde si nepostesknout, jak neskutečným způsobem po odchodu hlavního tvůrce laťka klesla. A ať si současný lídr v podobě bubeníka Negru v rozhovorech mele jakákoliv hovna o tom, že je Negură Bunget vyšší entita, která na individualitách nestojí, není to pravda, protože nepřítomnost Hupogrammose a Sol Faura tuhle kdysi fenomenální skupinu dočista pohřbila.

Fakt, že zmiňovaný bubeník kolem sebe každé dva roky protočí úplně kompletní novou sestavu, se na kvalitě tvorby začíná projevovat skutečně krutým způsobem, protože „Tău“ je doposud nejhlubší dno toho, co kdy pod hlavičkou Negură Bunget vyšlo. Se starými skvosty nemá vůbec cenu srovnávat, jelikož je to zcela odlišná liga, jako kdyby to byly dvě naprosto rozdílné skupiny, jež spolu nemají nic společného. Jenže „Tău“ je nudné takovým způsobem, že i minulé „Vîrstele pămîntului“, první album bez někdejšího hlavního mozku Hupogrammose v sestavě, je v porovnání s novinkou minimálně o třídu výš.

Jediné, co je na „Tău“ dobré, je obálka – ta však pod sebou skrývá hudební placebo, které se sice vší silou snaží vzbudit dojem mystikou opředeného opusu, jenže to, co kdysi fungovalo naprosto přirozeně, je nyní skutečně jen křečovitou snahou. Formálně se sice „Tău“ poslouchat stále dá, nicméně nepřítomnost jakéhokoliv silného nápadu a prázdno na místě, kde kdysi bývala hypnotická atmosféra, k tomu nedává jakýkoliv důvod.

Jesliže v případě „Vîrstele pămîntului“ či následného EP „Poartă de dincolo“ člověk ještě mohl být trochu shovívavý a třeba naivně doufat, že se skupina dokáže opětovně zvednout do své někdejší formy, nyní už není sebemenší důvod si brát servítky. Příprava „Tău“ trvala několik dlouhých let, výsledkem však není nic jiného než zcela nudný podprůměr. Současná Negură Bunget je pouhým odvarem toho, čím tato kapela byla před deseti lety… současná Negură Bunget je spíše jen špatný a nedůstojný revival původní formace, který se nedopatřením dostal k originálnímu jménu.

Může téhle skupině ještě něco vůbec pomoct? Podle mě ano, jedna jediná věc – okamžitý konec. Obavám se ovšem, že tolik soudnosti Negru nemá… což vlastně ani nelze čekat od člověka, který jméno skupiny svým někdejším spoluhráčům (nazývejme věci pravými jmény) ukradl.


Zaria – Po poti življenja

Zaria - Po poti življenja
Země: Slovinsko
Žánr: symphonic / folk metal
Datum vydání: 18.12.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Po poti življenja
02. Glas srca
03. Divja jaga
04. Spomin tisočerih dni
05. Temnina
06. Nov začetek
07. Pozabljeni svet
08. Moč brez imena
09. Na odprto morje
10. Sledi zvezdi
11. Spev zmagoslavja

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Občas se stane, že člověk udělá nějakou věc, které později lituje, a kdyby bylo možné vrátit čas, klidně by ho vrátil, aby ji podruhé neudělal. Třeba si vylejete držku na festivalu a pak ve škarpě prochrápete nějakou kapelu, na niž jste se těšili. To se stává poměrně běžně a já sám mám ve svém portfoliu hned několik takových srandiček. To byl však jen jeden příklad z mnoha – a jistě by se našly i mnohem horší věci. Třeba když kývnete na recenzi alba jako “Po poti življenja”.

Ono to asi není fér to vyhlásit hned takhle ze začátku recenze a už vůbec není fér to vyhlásit takhle zkraje bez jakýchkoliv argumentů, ale nemůžu si pomoct – tohle album je totální píčovina. Jestli recenze čtete kvůli tomu, že hledáte tipy na nějakou zajímavou hudbu, tak tady dneska není co řešit a s klidem můžete zavřít okno prohlížeče. Chcete-li však sami sebe týrat poslechem nějaké skutečně výživné sračky, jste na správné adrese. V tom případě se hezky chytneme za ruce a půjdeme se společně podívat na ty zvratky, jaké si pro nás Slovinci Zaria připravili…

Zaria je poměrně mladá kapela, která – jak již ostatně padlo – pochází ze Slovinska. Z minulosti má na kontě doposud jedno EP s názvem “Sij obzorja”, jež vyšlo začátkem roku 2013, ale to skutečně hlavní přišlo až na sklonku loňského roku. Samozřejmě tím mám na mysli debutovou dlouhohrající desku, jež se jmenuje “Po poti življenja”. Dobře si to jméno zapamatujte… to abyste věděli, co si nikdy v životě nepustit. Upřímně nevím, jestli to na onom prvním EP nebylo třeba lepší, ale mám takové neblahé tušení, že asi nebylo… a zkoušet to teda nehodlám ani za zlaté prase, jelikož z “Po poti življenja” je mi špatně ještě teď.

Dobře, teď už ale vážně… ne, počkat, já jsem vlastně vážný od začátku recenze! Hudební úroveň kapely je totiž při vší úctě příšerná. Zaria kombinují folk metal a symphonic metal, a jestli vás tohle kombo samo o sobě neodradí, tak si buďte jistí, že výsledkem oné kombinace je skutečně ta nejvíc špatná možnost, jakou si umíte představit. Slovinci si totiž z obou subžánrů vzali v podstatě to nejhorší, co si vzít mohli, a ta deska podle toho také zní. Nebo takhle… nepochybuji o tom, že je to muzika, která si své příznivce asi najde (aneb “každý zboží má svýho kupce”, jak zpíval Visací zámek ve “Známce punku”) už jen z toho důvodu, že takovéhle věci v posledních letech na metalové (uff, ten “metal” radši v uvozovkách) scéně frčí. Jestli si myslíte, že třeba Ensiferum nebo Equilibrium jsou fakt super kapely a že jejich kombinace s Nightwish zní jako bomba nápad, tak z “Po poti življenja” budete nejspíš nadšení. Ale pokud jste na tom podobně jako já a třeba Equilibrium vám přijde jako totálně imbecilní muzika a z její kombinace s Nightwish dostáváte osypky, tak vězte, že Zaria takové zvěrstvo skutečně natočili a že z toho ty osypky fakt dostanete.

No nic, srandy už fakt bylo dost a teď pojďme vážně. Představte si ten nejtuctovější folk metal, který je nacpaný otravným klišé od sklepa až na půdu. Máte? Super, tak si k tomu přidejte, že nejen skladatelská, ale ani ta technická úroveň není úplná extratřída (hlavně zpěv je místy docela špatný), díky čemuž zní “Po poti življenja” ještě o další kus laciněji. A teď si představte, že má takováhle hudba sex s těžce podprůměrnou lokální kopírkou Nightwish – jejich dítě se jmenuje Zaria, a kdyby měli na porodním sále aspoň kousek soudnosti, tak by toho parchanta utratili hned při porodu.

Flétnička a klávesičky do vás hustí jednu tupou, jakoby folkovou melodii za druhou a zpěvačka do toho předvádí naprosto ukázkové “Tarjování”… a že jí to moc nejde, to snad ani není třeba dodávat. A jestli si někdo z vás pomyslel, že by to mohla zachraňovat alespoň ta metalová složka, tak se s ním chci potkat osobně, abych mohl tvrdit, že znám toho největšího naivku na téhle planetě. No tak, snad jste si přece nemysleli, že by bicí, baskytara a kytary hrály něco solidního… Ani nejde o to, že třeba ty kytary jsou tak hovězí, že pomalu i pankáči vedle toho znějí progresivně, spíš mě neskutečně sere, že je to celé tak krotké a nekonfliktní nic, že tomu už prostě nejde říkat metal. Tohle kurva není metal!  Vždyť pomalu i “beaty” od Michala Davida znějí tvrději než tohle (a dementní je to jen tak mimochodem úplně stejně jak hudba Michala Davida). Hlavně, že je všechno tak sluníčkové, až se chce člověku blít.

Už slyším ty argumenty – je to přece začínající kapela, člověk by měl být shovívavý. Jasně, já vážně nečekám, že debutující skupina svojí muzikou poníží legendární desky od Pink Floyd, jistou dávku shovívavosti i tolerance mám, ale někde by měla být hranice a co je moc, to je prostě moc. Tím, že se jedná o mladou kapelu, prostě nejde omluvit všechno a zrovna Zaria je bohužel přesně tenhle případ. Na “Po poti življenja” jsem nenašel ani kousek potenciálu, ani kousek něčeho, o čem bych mohl říct, že to zní v pohodě… dokonce ani kousek něčeho, o čem bych mohl říct alespoň to, že mě to nesere. Na jednu stranu se mi nechce takovýmhle způsobem shazovat něčí úsilí, ale když mám být upřímný, protože upřímnost je to, na čem jsem si ve svých recenzích vždy snažil zakládat, tak na “Po poti življenja” je prostě všechno špatně. Úplně všechno.


Negură Bunget, Panychida, Northern Plague

Negură Bunget poster
Datum 3.4.2015
Místo: Plzeň, Papírna – Patro
Účinkující: Grimegod, Negură Bunget, Northern Plague, Panychida

Akreditaci poskytl:
Aleš Vilingr

Byly časy, kdy se při vyslovení jména Negură Bunget většině zainteresovaných vybavil především excelentní atmosférický black metal s nezaměnitelným nádechem rumunského folklóru a už jen zmínka o tom, že tahle kapela bude hrát někde v dosahu, stačila k velkému těšení na příslušný koncert. Dnes je to – jak známo – trochu jinak, a i když Negură Bunget pořád táhne, stále na ní leží stín šest let starého rozchodu s tvůrčím jádrem HupogrammosSol Faur a mezi starými fanoušky se povídá, že stav, do nějž bubeník Negru kapelu dovedl, není ničím jiným než marnou a sebeparodií zavánějící marnou snahou dosáhnout na dříve nastavené mety. Vzhledem k tomu, že jsem ale Neguru Bunget objevil až s velkým zpožděním a předchozí vystoupení se mi vcelku líbilo, nakonec jsem podlehl zvědavosti a do Plzně se skutečně vypravil, abych zjistil, jak to kapela šlape s opět úplně novou sestavou a s novou deskou na kontě.

Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že by moje pohodlné pozadí vytáhli z letargie samotní Rumuni. Velkou, až bych se nestyděl tvrdit zásadní úlohu v tom sehrál support, který sestával nejen z jakýchsi Grimegod, o nichž jsem nikdy předtím neslyšel, ale také z osvědčené plzeňské Panychidy a zejména polské death metalové úderky Northern Plague, jejíž účast na turné mě překvapila stejnou měrou jako potěšila, protože tihle chlapíci si mě svým loňským debutem “Manifesto” opravdu získali. Důvodů, proč se na to nevykašlat, se tak nakonec sešlo dost, a když jsem v pátek odpoledne vypadnul z práce a nabral kurz na Plzeň, byl jsem už docela vážně zvědavý, co mi onen večer přinese za zážitky.

Pořadatelé koncert umístili do klubu Papírna, na nějž jsem měl z předloňského vystoupení Heiden a dalších jen samé dobré vzpomínky. Proto pro mě byl docela šok, když jsem zjistil, že se původní sál proměnil ve stylový bar a veškerá hudební produkce se přesunula o patro výše do podstřešních prostor bývalé průmyslové budovy. Změna vskutku zajímavá, neboť onen prostor se podařilo proměnit na hudební klub zkrátka tím, že se uprostřed rozlehlé haly pověsilo několik těžkých závěsů, které vytvořily jakousi ohrádku pro kapely a fanoušky, a umístěním relativně jednoduchého pódia a jednoho sloupu s osvětlením. Jenže i když to zní poměrně šíleně (a ono ta vlastně docela šílené také je), nakonec to nepůsobilo nijak nepatřičně, byl to správný underground (nebo aboveground, chcete-li), a i když dovnitř táhlo snad úplně každou skulinkou a nezateplenou zdí, ani teplota pohybující se odhadem okolo deseti stupňů nijak nevadila.

Pojďme ale konečně na to, co všechny asi zajímá nejvíce, tedy na kapely, které toho večera zahrály. První se chopili žezla rumunští Grimegod, a i když jsem od nich nevím proč čekal nějaký death/grindový hoblík, pánové převedli něco dost odlišného. Jejich muzika by se dala popsat snad jako jakýsi atmosférický dark metal s čitelnými black metalovými i lehce progresivními vlivy, a když nic jiného, bylo to jak poslouchatelné, tak místy docela dost zajímavé. Některé pasáže nebo rovnou celé songy se vážně povedly, jinde to bylo o něco méně přitažlivé, ale Grimegod obecně vzato opravdu příjemně překvapili, protože jak koncert ubíhal, postupně jsem zjistil, že mě to vlastně docela baví. Přesto se ale nemohu zbavit dojmu, že to mohlo být výrazně lepší, kdyby si Grimegod našli nějakého opravdu schopného zpěváka, protože to, co za mikrofonem předváděl ten současný, místy opravdu dobré nebylo a celému vystoupení to docela znatelně škodilo.

Jak už jsem naznačil v úvodu, od v pořadí druhých Northern Plague jsem toho nečekal vůbec málo. Polákům ale netrvalo dlouho, aby mě přesvědčili, že jsem do nich své naděje nevkládal nadarmo. Asi nejostřejší sebranka večera se totiž předvedla ve velmi dobrém světle a jen mě utvrdila v názoru, že se mi deska “Manifesto” nezalíbila jen tak omylem. Od prvních minut bylo na Northern Plague jasně znát, že přesně vědí, co dělají, že to to dovedou předvést v náležitě dotažené podobě. Tomu vystoupení vlastně nechybělo vůbec nic a naopak se mohlo chlubit parádním tahem na bránu a přesně tím druhem přitažlivosti, kterou by měl oplývat každý koncert podobného ražení. Sice nechci tvrdit, že to byl nějak přehnaně výtečný koncert, přeci jen je fakt, že ne každý song fungoval tak dobře jako ty největší pecky a kytarista, který neustále házel neuvěřitelně komické pohledy na jednu z přítomných slečen, mně a mému okolí působil spíš záchvaty smíchu než potřebu pařit, ale i tak šlo rozhodně o velmi vydařené vystoupení, na které lidi zcela právem zabrali a Northern Plague se odvděčili velmi důstojně. Jestli mají tihle kluci na kontě šest let aktivní služby a jedno album a už to dokážou drhnout takhle dobře, jsem opravdu zvědavý, čeho se od nich dočkáme v budoucnu, protože tady je zkrátka potenciál jako kráva a v Plzni se to jednoznačně potvrdilo.

Panychidu asi není třeba nikomu zvlášť představovat. Zejména poslední album “Grief for an Idol” sklidilo zasloužený ohlas, kdykoli jej kapela v posledním roce a půl prezentovala naživo a já byl u toho, šlo o povedenou akci, a vystoupení před domácím publikem tak slibovalo ještě vydatnější zážitek než obvykle – jenže tentokrát to až tak úplně nevyšlo. Ne, že by to bylo špatné, to rozhodně netvrdím, ale třeba proti loňskému dostaveníčku v pražském Exit-usu tomu zkrátka něco chybělo a výsledkem byl takový standardní koncert, který v žádném případě neurazil, ale také nijak zvlášť nenadchl. Jednu specialitu si ale Panychida přeci jen připravila – vůbec poprvé zde totiž naživo zazněla skladba “Josafat” z připravované čtvrté desky, s jejímž nahráváním by se mělo začít už v květnu. “Josafat” zněla slibně, ale žádné konkrétnější soudy vynášet nehodlám, protože jí (a ani ostatním skladbám) neprospěl nepříliš vyvážený zvuk, v němž tradičně zanikala jedna z kytar a také Honzův čistý zpěv, což se na celkovém výsledku samozřejmě také podepsalo.

Kdo umí počítat do čtyř, tomu je jasné, že na Panychidu měla navázat už jen jediná kapela. Upřímně jsem doufal, že Negură Bunget s novým albem na kontě a novou sestavou na pódiu předvede vystoupení na minimálně stejné úrovni, jakým mě Negruova parta (byť ve znatelně odlišné sestavě) potěšila na Phantoms of Pilsen 2012, jenže nestalo se. Ačkoli jsem za těch dva a půl roku v průzkumu diskografie kapely nepokročil ani o píď a stále nemám s čím srovnávat, tentokrát to nebavilo a místy vyloženě otravovalo i mě. Jednak bylo celkem snadno rozpoznatelné, které songy vznikly před a které po nechvalně proslulém rozchodu (že ty starší byly snad v každém ohledu lepší, asi není třeba moc zdůrazňovat), a i když zrovna samotná muzika stála za to, celkový dojem značně pokulhával. Nemůžu si pomoct, ale až na vzácné výjimky to prostě znělo jako nepříliš zdařilý revival, což navíc neslavně korunoval stejný zpěvák, na kterého jsem nadával už v případě Grimegod. Když to občas regulérně tahá za uši, to se pak poroučí i poslední zbytky majestátu, a na poměry vystoupení občasné vesměs slušně provedené momenty to zkrátka nezachrání. Víte, já nečekal zázraky, ale i tak mě Negură Bunget zklamala, a jestli jsem měl v uplynulých měsících chuť dát novince “Tău” šanci, teď už je mi to tak nějak volné – a to je pro prázdnou skořápku, která podle všeho jediná zbyla z kdysi slovutné kapely, nepříliš lichotivá vizitka.

I navzdory velice rozpačitému závěru a proti plánu asi půlhodinové sekeře ale nemohu říct, že by byl tenhle koncert nepovedenou akcí nebo že bych se nebavil. Velice dobří Northern Plague (za mě asi top vystoupení večera), pohodová Panychida i s drobnými výhradami zajímaví Grimegod se postarali o dostatek kvalitního hudebního vyžití, zvuk se s výjimkou Panychidy vydařil vyloženě dobře a svérázný prostor v patře Papírny se také nakonec ukázal být vcelku útulným, takže za mě vlastně docela obyčejná spokojenost. Jen na tu Neguru příště asi už jen kvůli předkapelám – pokud vůbec…


Cruachan – Blood for the Blood God

Cruachan - Blood for the Blood God
Země: Irsko
Žánr: celtic folk / black metal
Datum vydání: 5.12.2014
Label: Trollzorn Records

Tracklist:
01. Crom Cruach
02. Blood for the Blood God
03. The Arrival of the Fir Bolg
04. Beren and Luthien
05. The Marching Song of Fiach Mac Hugh
06. Prophecy
07. Gae Bolga
08. The Sea Queen of Connaught
09. Born for War (The Rise of Brian Boru)
10. Perversion, Corruption and Sanctity – Part 1
11. Perversion, Corruption and Sanctity – Part 2

Odkazy:
web / facebook

Skoro bych se nebál říct, že irské píšťalkáře Cruachan netřeba nějak široce představovat. Mám nicméně dojem, že tyhle harcovníky, kteří folk metalovou káru táhnou prakticky od jeho počátků na přelomu osmdesátek a devadesátek minulého století, pořád nezná tolik lidí, kolik by oni sami zasloužili. I proto, že v té záplavě kolovrátkových kapel po letech pořád vynikají a zachovávají charakteristické ingredience. Ačkoliv se nevyvíjí kdovíjak závratným tempem, neustálá invence se jim prostě upřít nedá a dodnes tvoří věci, o kterých se může většině kolovrátkových fidlálistů leda vlhce zdát. Je tomu tak i v případě “Blood for the Blood God”? Na to by měly odpovědět následující řádky.

Popravdě jsem se zprvu trochu bál, protože když jsem poprvé slyšel název alba, okamžitě se mi vybavil svět Warhammeru a hordy vesmírných mariňáků. Nicméně mi nepřišlo, že by sci-fi mělo nějakou souvislost s folk metalem, takže došlo na druhou možnost, a to předchozí desku “Blood on the Black Robe”. V ten moment jsem si začal říkat, jestli to s tou krví v názvech desky kluci přece jen trochu nepřepískli a začal doufat, že tenhle krvavý fetiš začnou s dalším albem trochu krotit. Výraznější změna k lepšímu je na první pohled jen v artworku alba, která jako by tak trochu vypadla z portfolia nějaké oldschoolové deathovky. Nicméně ať už se deska jmenuje nebo vypadá jakkoliv, pořád se tu bavíme především o muzice.

Jeden by si mohl říct, že když se obě alba jmenují téměř stejně, tak to ani s tím hudebním posunem nebude kdovíjak horké. Nicméně odpověď na tuhle otázku není zdaleka jednoduchá. Obě desky sdílí onu nekompromisní přímočarost a hutnost, kterou si právě na “Blood on the Black Robe” kapela po pětileté pauze osvojila. Nicméně oproti tři roky starému počinu je tu několik zásadních změn. Při srovnání vás na první poslech praští zvuk. Ten je teď čistší, ostřejší, dává více důrazu na výšky, které předtím příliš nevynikaly – hlavně když se daly ke slovu bicí, na kterých byly některé skladby postavené. I přesto mi přijde, že by dynamika pořád mohla být lepší.

Nejvíc změn ale zaznamenaly kompozice, v nichž se Cruachan vrátili o krok zpět. Ekvivalent skladeb jako “The Column”, “Primeval Odium” nebo “An Bean Sidhe”, které posledně dost vyčuhovaly atypickou stavbou, na “Blood for the Blood God” není. Písně mají pro kapelu tradičnější ráz, který je možné najít na dřívějších albech jako “The Morrigan’s Call” nebo “Pagan”, nicméně zahalený do ostrých riffů a celkově drsnějšího, neučesaného vyznění. Syrovost dává dost vzpomenout na první demáče (které ovšem mají naprosto vyprasený garážový zvuk) a nejhrubější party jsou cítit thrash metalem. Připomínat, že kytarové riffy jsou protkány parádními melodemi a celek opět působí tak nějak samovolně, je v případě Cruachan nošení dříví do lesa. Avšak je třeba zmínit, že to je, stejně jako minule, méně folk a mnohem víc metal. Samozřejmě, že vedle divokých náklepů a kulometné dvojšlapky (“Beren and Luthien”) najdete skočnější písně (“The Marching Song of Fiach Mac Hugh”) i pár kusů balancujících někde na hraně obého (“Sea Queen of Connaught”), dominance kytar je ovšem nepřeslechnutelná. Nebojím se prohlásit, že “Blood for the Blood God” je nejtvrdší deskou v diskografii. Stejně tak nelze přeslechnout, že poprvé od alba “Folk-Lore” se do hry vrátily klávesy, čímž se také navrací ke starší tvrobě. Cruachan s nimi opět prozíravě šetří a používají je jen v místech, kam se skutečně hodí.

Mám ale dojem, že tentokrát to s tím vším metalem i délkou alba chlapi trochu přestřelili. Ono je toho metalového náklepu po nějakých 40, 45 minutách přesně tak akorát. Ne, že by si skladby byly podobné, vykrádání sebe sama nehrozí, jen mám dojem, že “Born to War (The Rise of Brian Boru)” nebo “The Arrival of the Fir Bolg” mohli trochu zkrátit a poslední dvě písně, které jsou si jediné vzájemně dost podobné, klidně vypustit docela. Alespoň mně už v rámci alba moc smyslu nedávají, tím spíš, že “Sea Queen of Connaught” by vzhledem ke svojí struktuře a gradaci posloužila jako závěr naprosto parádně. Taky mě trochu mrzí, že oproti předchozí, dost jednostranně zaměřené desce těch folkových skladeb není trochu více a kapela v nově stanovém trendu pokračuje možná až příliš důrazně. Ve vzduchu to občas přímo čpí nostalgií volající po větším prostoru pro folkovější písně. Na druhou stranu je z jistého úhlu pohledu odlišný přístup dobře. Pro mě osobně už Cruachan svoje nejlepší kusy nejspíš překonají – a musím uznat, že porážet je na jejich vlastní půdě je holý nesmysl, nehledě na to, že cesta, kterou se kapela vydala, rozhodně není špatná a nová poloha mi ve většině případů sedne. Jen je potřeba se oprostit od škatulky skočných lidovek a připustit si, že se Cruachan prostě hnuli o dům dál.

I přes pár výtek je ale “Blood for the Blood God” velmi dobrou deskou. Kapele se daří docela úspěšně dřívější přístup Cruachan ke skladbě s novou, agresivní tváří, kterou před čtyřmi lety nasadili. Nezbývá než prohlásit, že i po více než dvaceti letech existence dokážou nahrát desku, o které si většina kolovrátkových fidlálistů může leda tak nechat zdát. A to i navzdory utahanému a zbytečnému závěru, bez něhož bych mohl bez obav říct, že mě novinka baví naprosto suverénně od začátku do konce. Nicméně až tak slavné to tentokrát (na poměry Cruachan) zase není a minule jsem se bavil i přes horší zvuk přece jen o něco víc.