 |
|
Země: Bělorusko Tracklist: Hrací doba: 76:19 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Mé znalosti folkové scény stále bohužel nejsou tak rozsáhlé, jak bych rád, aby byly. Díky tomu jaksi nejsem úplně objektivně schopen posoudit, nakolik běloruští Pragnavit jsou či nejsou legendou, jak je kdesi proklamováno. Jednoduše proto, že až doposud mi toto jméno unikalo; album, o němž si v následujících řádcích budeme povídat (obrazně řečeno – já budu psát a vy v ideálním případě číst), je prvním počinem, jenž se mi dostal do rukou.
Zůstává ovšem neoddiskutovatelným faktem, že historie Pragnavit není úplně krátká. Však příští tomu bude již dvacet let od doby, kdy Bělorusové začali fungovat. Na druhou stranu, vcelku záhy po svém založení se rozpadli a necelou dekádu spali zimním spánkem bez známky jakýchkoliv aktivit. K probuzení došlo až v roce 2007, kdy také vyšlo nové album „Svietacjam“. Ani poté to ale Pragnavit s nějakou velkou aktivitou nepřeháněli, tudíž to zabralo dalších devět let, než se objevilo „Skarby zmiainaha karala“. S uvedenými letopočty jste si jistě dopočítali, že oněch devět let poté vychází právě na letošek. Tak se na to pojďme podívat, co si pro posluchače Pragnavit připravili…
Předně je asi vhodné zmínit, že dlouhá čekací doba byla vynahrazena množstvím materiálu, jelikož „Skarby zmiainaha karala“ trvá přes 70 minut. A rozmáchlosti nahrávky také odpovídají i formáty, v nichž novinka Pragnavit vychází, jelikož standardní edicí je v tom případě luxusní digibook CD, zatímco pro úplně fajnšmekry je stále k dostání box limitovaný na pouhých 50 kusů. Co se však samotného materiálu týče, ten je – s výjimkou samotné délky alba – jakékoliv rozmáchlosti více než dalek.
Pragnavit totiž dávají přednost minimalismu a meditativnímu rozjímání. Čekáte-li tedy od folku výrazné linky tradičních nástrojů či snad dokonce rozjuchané melodie, mohu vás zklamat rovnou – u „Skarby zmiainaha karala“ se zlou potážete. U Bělorusů se folklór mísí se zahloubaným dark ambientem. Mnohdy jsou dokonce čistým dark ambientem a folk odsunou do pozadí, viz třeba „U imrasi“. Spíš než vesnickou veselkou a doprovodem ke stavění májky jsou tedy Pragnavit společníkem k osamělému putování hlubokými lesy v lehkém dešti, kdy se mezi stromy zlověstně převalují cáry husté mlhy. Nicméně i něco takového dozajista může být zajímavé a poutavé – z mého pohledu dokonce mnohem zajímavější než jakákoliv místní veselice – a pokud máte v oblibě jména jako Wardruna či Forndom, k nimž nemají Pragnavit vůbec daleko, pak by „Skarby zmiainaha karala“ mohlo zajímat i vás.
Minimalismus však neznamená, že by byla nouze o napjaté momenty. Zejména tehdy, kdy se do hudby vplete zastřený, a přitom stále naléhavý ženský zpěv, tak se jedná výborný zážitek. Příkladem budiž třeba „Zamknjonyja koŭraty Jaryły“, ale i další písně, jež bych však radši zmínil ještě v jiném kontextu. Mluvím o „Suła“ a „Dzury“, jimž bych chtěl přiřknout titul vrcholů „Skarby zmiainaha karala”. Druhá jmenovaná je vysloveně krásná, a ačkoliv se jejími sedmi a půl minutami prolíná vesměs jen jedna ústřední linka, po nudě není ani stopy, jelikož postupná gradace funguje náramně. „Dzury“ se pak se svými dvanácti minutami rovněž zajímavě vyvíjí a zejména finální třetina je skutečně působivá a patří k tomu nejuhrančivějšímu, co Pragnavit na celém počinu nabízejí.
Nicméně těch povedených chvilek je na „Skarby zmiainaha karala“ samozřejmě o poznání více. „Dzjadoŭskaje sonca“ zaujme třeba výraznějším vokálem, „Visažar zornyh nietraŭ“ jednou z mála opravdu výrazných folkových linek, „Zmjainy ŭładar“ zase několika nádhernými melodiemi a třeba „Marmytannie rassohi“ temnotou. Jinými slovy, je tu co poslouchat po celých 70 minut, v nichž se vcelku úspěšně rozpustí i těch několik málo písní, jež nejsou až tak dobré jako zbytek (poměrně nevýrazná „Skirty hałodnic“ nebo „Rasczynieńnie bramy niabjosaŭ“, jejíž nosná linka mi přijde na poměry nahrávky trochu pohádková; „Ahvjarnaja kroŭ stodu viecznaści“ se vrcholům rovněž jen dívá na záda).
Nutno ovšem zmínit, že k (d)ocenění „Skarby zmiainaha karala“ nevede úplně lehká a přímočará cesta. Dlouhá hrací doba a minimalismus si totiž vybírají svou daň a především zpočátku to chce nějakou vůli, aby se deska nezvrhla v pouhou kulisu, již člověk vnímá spíše apaticky. Pokud tomu ale dáte šanci, dopracujete se ke zjištění, že je produkce Pragnavit přeci jen podmanivá. Nepopírám, že by desce slušelo pár vcelku přebytečných minutek odkrojit, ale i přesto klady jednoznačně převažují. Odpověď na odvěkou filozofickou otázku, zda poslouchat či neposlouchat (dle vzoru být či nebýt), je z mého pohledu jasná – poslouchat.
