Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators – World on Fire

Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators - World on Fire
Země: USA
Žánr: hard rock / metal
Datum vydání: 16.9.2014
Label: Dik Hayd International / Roadrunner Records

Tracklist:
01. World on Fire
02. Shadow Life
03. Automatic Overdrive
04. Wicked Stone
05. 30 Years to Life
06. Bent to Fly
07. Stone Blind
08. Too Far Gone
09. Beneath the Savage Sun
10. Withered Delilah
11. Battleground
12. Dirty Girl
13. Iris of the Storm
14. Avalon
15. The Dissident
16. Safari Inn
17. The Unholy

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Povídání o Saulu Hudsonovi, známém spíše jako Slash, nelze nezačít u Gun n’ Roses. Je tomu již 27 let, co se tento kudrnatý kytarista stal jedním z poznávacích znamení party s frackovitým Axelem Rosem v čele. Svými melodickými kytarovými kudrlinkami zabrušoval ostré hrany nespoutaného rock’n’rollu, s jakým tato legenda přišla na debutovém albu “Appetite for Destruction”, a okamžitě se stal jednou z největších ikon kytarového řemesla v tvrdé muzice. Následnou historií Guns n’ Roses a samotným odchodem Slashe z řad kapely se zabývat nemusím, protože pro skalní fanoušky je to dodnes propírané téma, o němž už sepsaly celé archy papírů, ovšem z hudebního hlediska je hlavní, že Slash na hudbu nezanevřel a od té doby se postupně vrací k samé podstatě rock’n’rollu. Načal to již s bluesem načichlými Slash’s Snakepit a pokračoval skrze hvězdné Velvet Revolver s dalším problematickým zpěvákem v čele, tentokrát se Scottem Weilandem. A tak se pomalu, ale jistě, dostáváme do aktuální desetiletky, kterou se Slash rozhodl pojmout v sólovém duchu.

Prvotina “Slash” je pro mě dodnes lehký přešlap, který i navzdory široké škále hostujících zpěváků nebaví tak, jak bych od natolik vybrané společnosti očekával. Slash však velmi rychle tento hudební all-star mišmaš opustil a hned na následujícím, tedy minulém, “Apocalyptic Love” se vrátil k tomu, co mu jde nejlíp. Našlapané kytarové vypalovačky, občas nějaká ta balada s teskným sólem a hlavně spousta kytarových riffů. Skvělých riffů. Slash sice byl kápo, ovšem album, které vyšlo pod hlavičkou Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators, mělo do klasického kytarově sólového alba daleko, protože výsledek byl hodně skupinový a nebýt toho, že je jméno ústředního kytaristy podstatně zvučnější než zbytek kapely, tak by se dalo klidně mluvit jako o albu jistých The Conspirators. Protože Slash“Apocalyptic Love” sklízel úspěchy a rocková tvář mu stále velmi sluší, tak jsem od “World on Fire” nečekal nic jiného než pokračování toho, kde se minule skončilo.

A přesně to jsem dostal. Jen v poněkud delším formátu, než bych si přál. Tím jsem tak trochu nakousl snad jediný neduh, který se tentokrát Slashovi nepodařilo uhlídat. Je jím hrací doba základní verze alba, která se zastavila na opravdu odvážných 77 minutách. Přestože mám Slashe a zejména Mylese Kennedyho rád a jejich společné skladby bych mohl poslouchat denně, tak tahle porce je i na mne při jednom zátahu dost. Ony samy o sobě ty songy nejsou vůbec špatné, a pokud si odmyslím nevýrazné “Too Far Gone”, “Dirty Girl” a nepříliš trvanlivou “The Dissident”, jíž to (zprvu příjemné) vlezlé halekání v refrénu spíš škodí, tak nemám vlastně žádných výhrad.

Jenomže když si člověk chce opravdu z alba něco odnést, neposlouchat jej jen tak na pozadí a opravdu naslouchat, tak není sedmnáctka skladeb víceméně jednoduchého rockového ražení tím nejlepším společníkem na takto dlouhé cestě. Já samozřejmě chápu, že pánům se asi všechny písně zdály natolik dobré, že nevěděli, s kterou z nich se rozloučit nebo jí přisoudit roli bonusu pro dálný východ, ale tady měl dle mého názoru zakročit producent, takže v tomto ohledu Michael Baskette zklamal. Po technické stránce však nelze nic vytýkat. Deska má líbivý živý a sehraný zvuk, který ctí poctivý rockový základ, s nímž se skladatelská dvojice Slash/Kennedy, jíž stejně jako minule jistí záda Todd Kerns a Brent Fitz, vytáhla. Tentokrát je výsledek ještě tvrdší a živelnější, než tomu bylo minule. Krom klasického nástrojového obsazení není ke slyšení takřka nic a přesto je “World on Fire” albem barvitým a v zásadě i zábavným.

Možná je to umocněno tím, že v úvodu alba je ona pozornost ještě na maximu, nicméně mám pocit, že to nejlepší z “World on Fire” se sešlo hned v jeho úvodu. První pětice songů je jedním slovem skvělá. První “World on Fire” je rychlá nesmlouvavá pecka, v níž naplno vyniknou ty hlavní taháky Slashových posledních dvou alb. Přímočaré kytary, jež je radost poslouchat, a famózní Myles Kennedy, jehož hlas se mi líbí album od alba víc. Věřím, že jeho barva hlasu, jež může působit ukňouraně, nesedne úplně každému, ale ten chlap má talent od Boha, protože na co v posledních deseti letech sáhl, to stojí za to. Vypjatý refrén titulního válu je na úvod tím nejlepší možným elementem, který posluchače vtáhne na stranu kapely a naladí na tu správnou rockovou vlnu, jež z alba srší. Podobným způsobem fungují třeba ještě skvělou rytmikou tažená “Automatic Overdrive” či “Avalon”.

Hlavní kostru “World on Fire” pak tvoří o malý kosek pomalejší skladby, které stojí na groovy riffech a zpěvných vokálních linkách. Takovým ideálním prototypem toho, co se snažím popsat, je druhá “Shadow Life”, která je pěvecky velmi dobře vygradovaná, a přestože po celou dobu funguje v klasickém střihu sloka/refrén, tak ani na chvíli nenudí. Melodické kytarové sólo ji přelije do druhé půle, která už patří skvělému refrénu a věřím, že až se bude sahat po dalším singlu, tak tahle píseň bude jednou z prvních voleb, které přijdou na přetřes. Poměrně úderný úvod alba, jenž končí s vypalovačkou “30 Years to Life”, která mi hodně připomíná ten jednoduchý rock’n’roll ve stylu starých Guns n’ Roses, je zklidněn až baladickou “Bent to Fly”. Ta je jednou z nejlepších písní novinkové kolekce. Míra vlezlého patosu je u ní daleko před snesitelnou normou a její krásně vygradovaná stavba, kdy zvonivá kytara ve slokách ustoupí hřmivému rockovému riffu v refrénu, sice není věcí nevídanou a dříve nevyzkoušenou, ale funguje to znamenitě a za mě je to jeden z vrcholů desky.

Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators

Pokračujeme přehlídkou dalších top momentů. Překvapivě vyznívá “Beneath the Savage Sun”, která zaujme nečekanou tesknou pasáží v druhé polovině, jež zklidní do té doby výrazný rytmický průběh a připraví půdu pro závěrečný kytarový výstup Slashe. Nečekal jsem ani instrumentální položku, která se skrývá v samém závěru pod názvem “Safari Inn”, která je určena hlavně pro milovníky ústředního kytarového hrdiny, jehož nekonečné sólo zastiňuje zbytek kapely a jako jediná nabourává pocit, že člověk poslouchá album “obyčejné” skupiny a ne sólové album jedno z nejlepších rockových kytaristů. Jasně, ta nezaměnitelná kytarová hra tomu dosti napovídá taky, ale určitě víte, jak to myslím. Z druhé půle jsem sice neuvedl tolik skladeb s přízviskem povedené, nicméně to neznamená, že s příchodem osmé pložky tracklistu by se nedělo nic zajímavého. Jen jsou i ty skvělé skladby, jako pomalu vystavěná semibalada “Battleground” či závěrečná plačtivá záležitost “The Unholy”, lehce degradovány opravdu dlouhou stopáží. To, že je v druhé polovině víc pomalých kousků, taky hraje svou roli, nicméně i zde se prostřednictvím “Avalon” či už zmíněné “The Dissident” najdou písně, které posluchače můžou nakopnout, ale po hodině poslechu už to nefunguje tak, jak by mělo.

Ani nevím, jestli má smysl snažit se “World on Fire” okecávat nějakým závěrečným shrnutím, protože to hlavní už zaznělo několikrát. Nebýt naddimenzované stopáže, tak nemám problém hodnotit stejně vysoko jako minulé “Apocalyptic Love”, k němuž se i po dvou letech od vydání vracím poměrně často a pravidelně, ale “World on Fire” je jako celek přeci jen o třídu horší. Slashovi to hraje znamenitě, Mylesovi zpívá fantasticky a Kerns/Fitz to hezky zespoda tvrdí, ale i toho nejlepšího jídla se lze solidně přejíst, když jej dostanete na talíř plný kotel. A to je případ novinky Slash featuring Myles Kennedy and The Conspirators, kteří si tentokrát ukousli až moc velký kus. Kdo tohle album ještě neslyšel, tak s chutí do toho, ale dopředu upozorňuji, že to bude chtít dost trpělivosti.


Nuklear Frost – Subjugation

Nuklear Frost - Subjugation
Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.3.2014
Label: selfrelease / Myrkr

Tracklist:
01. Uranium Censer
02. Theist Holocaust
03. In the Name of Nothing
04. Vortex of Horror
05. Charnel Ditch
06. The Failure of Altruism
07. Become Death

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Nukleární mráz… víc zlý název už jen těžko vymyslíte. Maximálně tak, že byste tam přidali ještě nějaký holocaust nebo něco na ten způsob (i když, i ten se objeví, byť jen v názvu songu). Nicméně i tak už jen z názvu Nuklear Frost páchne black metalová misantropie na sto honů, ale proč ne, alespoň to není nic se Satanem. Pokud by ovšem i přes název někdo tápal, hodně ponurý obal by jej měl přesvědčit, že očekávat nějakou sluníčkovou produkci rozhodně není na místě.

Jakkoliv se však obálka, která je ve své jednoduchosti silná, skoro až nepříjemná, tváří, že by i samotná hudební náplň desky “Subjugation” mohla být jen pro silné nátury, ve skutečnosti Nuklear Frost nehrají až takový extrém, abyste měli po poslechu neodkladné nutkání skočit z okna nebo se oběsit (a to vlastně platí nejen co do obsahové stránky, ale i co do té kvalitativní – můžeme hned říct, že produkce těchto Američanů není tak špatná, abyste si museli hodit mašli). Tím nechci říct, že by snad Nuklear Frost hráli nějaké zpívánky pro děti předškolního věku, to rozhodně ne, stále se bavíme o extrémním metalu, nicméně v jeho rámci je to záležitost relativně (tomuhle slovu jste doufám věnovali obzvlášť pozornost) stravitelná. Američané se sice snaží o to, aby vytvořili jakýsi chorobný sound a nemocnou atmosféru, což se jim do jisté míry i daří, ale takový ten úplný extrém v extrému vyhnaný až na doraz to prostě není.

“Subjugation” je sice pro Nuklear Frost formálním dlouhohrajícím debutem, jemuž předcházel pouze jediný demosnímek (který je paradoxně jen o deset minut kratší než řadový počin), jenže kapela samotná má za sebou dekádu existence, tudíž by velice solidní úroveň produkce (myšleno v širším slova smyslu včetně skladatelské zručnosti atp., nikoliv jen co do technických vlastností nahrávky) neměla být zas až tak překvapující. Já ovšem tvrdím pořád, že je lepší si na svůj řadový počkat, aby to pak za něco stálo, než po roce existence jít honem něco vydávat, ačkoliv to nestojí za nic. V případě Nuklear Frost je názorně vidět, že je to přístup velice správný, protože “Subjugation” je deska na velice dobré úrovni, což je samozřejmě vysoce pozitivní.

I když by si to možná někdo mohl na první pohled myslet, Nuklear Frost neprodukují black metal staré školy (ačkoliv sem tam vliv od klasiků zaslechnout lze, nicméně to je zcela logické, protože právě z nich to vychází), jejich přístup je spíš “moderní”. Tohle slovo je, obzvláště v případě black metalu, hodně ošemetné a neužívám jej s úplným nadšením, je tím však myšleno to, že se jedná o současnou formu žánru z nového tisíciletí… řečeno polopaticky, že to prostě nezní, jako kdyby kapela o nějakých dvacet roků zaspala dobu. Pokud byste se zeptali, ke komu by se dal zvuk Nuklear Frost připodobnit, s jistou dávkou tolerance by šlo ukázat kupříkladu na Otargos někdy v období alba “Fuck God-Disease Process”.

Je to samozřejmě jen berlička a v reálu se nedá tvrdit, že by snad Nuklear Frost od francouzských kolegů opisovali, ale řekl jsem to proto, že i Američané (a to už jsem ostatně zmínil) se snaží o jakousi nemocnou atmosféru a zejména co do kytar jim to tu a tam leze ven podobně. Každopádně, důležitější je fakt, že se s tím Nuklear Frost popasovali úspěšně a záměr jim vyšel, výsledkem čehož je album, jehož poslech nenudí. Atmosféra na “Subjugation” určitě obsažena je a snad jediné, co jí schází, je to, aby byla ještě silnější a koncentrovanější, protože úplně extrémně strhující to bohužel zase není. Jenže i přesto se stále jedná o velice kvalitní práci, která mě dost baví, a vesměs nemohu říct, že by Nuklear Frost udělali něco špatně. Zároveň platí, že kdyby se mi do ruky dostala případná druhá deska kapely, jejímu poslechu se bránit nebudu, vlastně spíš naopak…


Sick of It All – The Last Act of Defiance

Sick of It All - The Last Act of Defiance
Země: USA
Žánr: hardcore
Datum vydání: 29.9.2014
Label: Century Media Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Už to začínalo vypadat, že se nového alba amerických hardcorových veteránů Sick of It All letos nedočkáme, když zničehonic bylo oznámeno “The Last Act of Defiance”, které stejně jako minulé “Based on a True Story” vychází čtyři roky po svém předchůdci. Jeden by řekl, že delší studiové pauzy mezi alby by měly předcházet neuspěchaným počinům a naopak servírovat svým fanouškům jen skutečné pecky, což Sick of It All splňují, jenom s tím rozdílem, že oni by stejné album nahráli, i kdyby na něj měli snad jen dva měsíce času.

Ale konec domněnkám. “The Last Act of Defiance” je klasická porce NYHC, takže vlastně nic moc, ale povězme si to na rovinu, copak někdo od Sick of It All čeká něco jiného? Určitě ne. Lou Koller a Pete Koller spolu s se svými souputníky Craigem Setarim a Armande Majidim jsou natolik oddaní svým kořenům, že očekávat nějaké ústupky je naprosto mimo mísu.

Novinka je nesmlouvavá, agresivní a plná skočných rytmů a pouličních vyřvávaček, kdy máte při poslechu pocit, že jste přímo v kotli a téměř každá ze skladeb by mohla být v tracklistu na prvním místě a plnit tak funkci vysokooktanového otvíráku. Popisovat jednotlivé songy s tím, že tu číhá rychlejší kousek (“Losing War”, “Sound the Alarm”, “Act Your Rage”) a tu zase zasekanější záležitost (“Road Less Traveled” a “Facing the Abyss”), je celkem zbytečné. Sick of It All na svém jubilejním desátém album přinášení semknutější nálož songů, než jak tomu bylo v případě minulého “Based on a True Story”, které mi přišlo i přes zachování všech stylových poznávacích znamení slabším výtvorem.

Samozřejmě si nemůžu odpustit přímé srovnání s letošním počinem stylových souputníků a dalších legend Madball, kteří mají venku “Hardcore Lives”. Přestože mám radši Madball a vždy si pustím jejich alba přednostněji před klasickými počiny Sick of It All, tak “The Last Act of Defiance” je mi přeci jen o malý kousek blíž. Možná za pár měsíců budu mluvit jinak, ale aktuálně z něj mám lepší pocit než před nějakou dobou z “Hardcore Lives”.


Swans, Pharmakon

Swans
Datum: 20.10.2014
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Pharmakon, Swans

Akreditaci poskytl
(pro redaktora H.):
Silver Rocket

První pohled (H.):

Kapel, jejichž návrat na scénu po nějaké době nečinnosti byl smysluplný, ve své podstatě zas až tak málo není, nicméně skupin, jejichž návrat byl smysluplný natolik, aby dokázal zastínit starou a mnohdy i klasickou tvorbu, je naprostá hrstka. Zámořští experimentátoři Swans k nim ovšem rozhodně patří, protože monumenty jako “The Seer” nebo “To Be Kind”, jaké tato formace okolo Michaela Giry po svém návratu vydala, se mohou bez obav rovnat s čímkoliv z minulosti a vlastně i velkou část toho staršího překonávají.

Swans po svém comebacku začali koncertovat opravdu hojně a 20. října to rozhodně nebylo poprvé, co vystupovali v České republice. Právě na koncertech je ovšem nádherně vidět, že je tato skupina relevantní i dnes, protože na svých aktuálních šňůrách ignoruje staré desky a hraje pouze aktuální tvorbu – a přesto je všichni chceme vidět a snad nikdo nevolá po starých “hitech”. A tato relevantnost se v pražském Lucerna Music Baru opětovně potvrdila…

Jako předskokan vystoupila Margaret Chardiet v rámci svého projektu Pharmakon, jehož loňská deska “Abandon” vzbudila docela pozdvižení. Drobná (a vzhledem k tomu, o jak nepříjemnou hudbu jde, až překvapivě pohledná) blondýnka se na pódiu zjevila naprosto beze slova a ihned začala za pomoci pultu a jakési magické destičky tvořit svůj power electronics / harsh noise. U toho ovšem zůstala jen chvíli, protože zanedlouho se chopila mikrofonu a za pokračujícího zvukového teroru do něj začala tvořit docela úctyhodnou plejádu hrdelních běsů. Nicméně i pódium jí brzy bylo malé… na chvíli se mi ztratila z dohledu, a když jsem ji přes hlavy lidí stojících přede mnou hledal, kde se zrovna nachází, najednou se dav rozestoupil a ona za neustálého trýznění mikrofonu procházela okolo. Mezi lidmi strávila velkou část svého setu, díky čemuž nebyla moc vidět, ale i tak byl její výstup rozhodně působivý a bohužel i dost krátký. Stejně náhle, jako její koncert začal, zvuková masáž také přestala a Margaret Chardiet se uklidila pryč. Bezesporu však šlo o vystoupení, jež mělo co říct a v jehož případě vůbec není od věci hovořit o tom, že zapůsobilo.

Jakkoliv je však temný noise/industrial hudba značně extrémní, vedle následujících Swans byla Pharmakon přece jen pouhou hlukovou jednohubkou. Jako první na pódium vstoupil Thor Harris (který svému křestnímu jménu dělá čest a díky mocnému plnovousu opravdu vypadá jak viking, vedle něhož jsou Amon Amarth k smíchu) a ujal se gongu, do něhož třískal několik dlouhých minut sólo – až za chvíli se k němu přidali Phil Puleo a Christoph Hahn. Právě tento rozjezd byl asi jedinou slabinou vystoupení Swans, protože byl až příliš natahovaný. Samozřejmě, Swans pracují na dlouhých zvukových plochách – je to znát jak na skladbách dalece přesahujících 30 minut, tak i z více jak dvouapůlhodinové délky celého vystoupení – ale poslouchat v podstatě 15 minut čistého času takřka neměnné bušení do gongu, to mi s prominutím přišlo trochu moc. Jakmile se ovšem na pódium dostavil i zbytek skupiny v čele s Michaelem Girou, jakékoliv výtky šly do kopru, protože začal koncert s velkým K.

Swans jsou specialisté v tom, že na turné hrají skladby, které ještě nevyšly. Když koncertovali k minulému albu “The Seer”, hráli už písně, jež se později objevily na letošním “To Be Kind”. A i když nyní formálně jedou šňůru k “To Be Kind”, polovinu setlistu již tvořily nové kompozice. A právě s jednou z nich vystoupení otevřeli. Jednalo se o třičtvrtěhodinový (včetně onoho čtvrthodinového gongového rozjezdu) kolos “Frankie M”. Když se píseň po oné čtvrt hodině konečně “rozjela”, šlo o naprostý skvost plný excelentních pasáží. Přesně tak, jak to na současných Swans máme rádi – dlouhé, působivé, monotónní, hutná uhrančivá atmosféra, neustálý tlak, fantastická gradace. Za vypíchnutí stojí zejména pasáž, v níž se Michael Gira chopil mikrofonu, protože to byla naprostá síla… bylo by dost naivní pochybovat o tom, že až tohle jednou vyjde na desce, tak ve všech médiích nebudou opětovně padat ta nejvyšší možná hodnocení. Kromě “Frankie M” pak zazněly ještě další dvě nové kompozice “Don’t Go” a “Black Hole Man”, přičemž zejména druhá zmiňovaná (která plynule navazovala na píseň “Bring the Sun” z letošního alba a která celé vystoupení uzavřela) byla opět jedním slovem famózní.

Swans jsou však do jisté míry samozřejmě i o hluku – doslova sonické výbuchy, kdy veškeré nástrojové obsazení nemilosrdně atakovalo ušní ústrojí všech přítomných, se objevovaly v každé skladbě, nicméně nutno dodat, že zvuk byl skvělý a i v těchto nejchaotičtějších momentech bylo stále slyšet třeba baskytarovou linku nebo jinou melodii schovanou za monumentální hradbou zvuku. Jediný, kdo tu a tam zanikal, byl Thor Harris, jenž střídal nástroje jak na běžícím páse, přičemž některé občas nevynikly na sto procent, což byl z mého stanoviště případ především cimbálu a jakéhosi prapodivného dřevěného nástroje, který trochu připomínal housle. S touto jedinou výjimkou nebylo ohledně nazvučení co vytýkat.

Swans jsou určitě o hluku a také jsou hodně nahlas, což určitě byli, naštěstí však hlasitost nepřesahovala únosnou mez. I z tohoto pohledu je zcela jistě na místě mluvit o spokojenosti, protože Swans byli hlasití přesně na té hranici, aby rozvibrovali kosti v těle, ale ne tak moc, aby z toho fyzicky bolely uši. Jedinou výjimkou byla pronikavá píšťala v “The Apostate”, protože její zvuk mi vážně drásal poslechové ústrojí, jinak to “přetrpět” šlo.

Co se týká “The Apostate”, v té se bohužel vyskytly i technické problémy, když po půl hodině začal stávkovat baskytarový aparát, takže skladba musela být přerušena minimálně tak deset minut před svým koncem. Situace však byla vyřešena asi tím nejlepším možným způsobem – úsměvem, krátkou omluvou, vtipem a přechodem na další píseň “Just a Little Boy (for Chester Burnett)”. Pokud vám onen úsměv k hudbě Swans moc nesedí, rozhodně by se slušelo zmínit, že vystupování muzikantů mezi jednotlivými bylo velice lidské a civilní, takřka v přímém kontrastu s tím, co se děje v samotné muzice. Obzvláště to bylo vidět na konci vystoupení při mohutném a mnohaminutovém aplausu, kdy Michal Gira přál všem přítomným lásku. On vydatný potlesk následoval po každé kompozici – a určitě to nebyl takový ten potlesk jen ze slušnosti, jak tomu občas bývá – ale právě ten na konci byl rozhodně nejdelší. Během něho pak také došlo k představení jednotlivých členů, úklonám a odchodu. Byl to však potlesk uznání nad excelentním výkonem a jako poděkování za skvělý zážitek, jaký Swans návštěvníkům připravili, zcela jistě však ne prosba o přídavek… ostatně, ony ty dvě a půl hodiny byly velice náročné samy o sobě, takže já osobně bych snad o nějaké přidávání ani nestál.

Koncert Swans byl jednoznačně fantastický… nejen vrchní principál Michael Gira, ale i všichni ostatní hudebníci podali bravurní výkon a s výjimkou několika málo mušek, které proběhly výše, nešlo vytýkat zhola nic. Je ovšem nutné zdůraznit, že ani tyto mušky se jinak nepodepsaly na dojmu z celého vystoupení, jenž byl jednoduše obrovský. To je sice u někoho jako Swans považováno takřka za automatickou záležitost, přesto je to nutné explicitně zmínit, že ty dvě a půl hodiny byly setsakra velký zážitek.


Druhý pohled (Atreides):

Swans – jedno ze jmen, kterému jsem chtě nechtě propadl po prvním poslechu, a po seznámení s letošní deskou “To Be Kind” jsem se do nesmírných hloubek jejich hudby zanořil ještě o něco víc. Že říjnový koncert v Praze pak byla naprostá samozřejmost, snad ani nemusím připomínat, neb promrhat další setkání s Girovým ansámblem by už bylo téměř trestuhodné. Na tomto turné, jehož česká zastávka se odehrála v pražské Lucerně, předskakovala Pharmakon vezoucí noisový nášup, ale jakkoliv se o ní loni docela mluvilo, úspěšně mě její tvorba minula, takže jsem ji bral spíše jako milé zpestření na rozehřátí. Že Lucerna před pódiem praskala ve švech a mohutné sloupy, před které se nacpalo sotva pár řad, byly opět spíš k vzteku, asi taky příliš vyprávět nemusím, neboť to je v případě klubu věc docela známá a již jsem se s ní stačil smířit.

Při příchodu do sálu mě uvítala impozantně vyskládaná řada reprobeden beden, dvoje bicí a mohutný gong. Úplně vepředu pak malý pult určený pro Pharmakon alias Margaret Chardiet. Přiznám se, že ačkoliv její krátký set rozhodně nebyl nejhorší, víc než hudbou mě přitáhla svým vystupováním, respektive volným procházením se mezi lidmi, kdy ze sebe s lehkostí sypala jeden skřek za druhým. V kombinaci s hudbou to nebylo špatné, power elektronika je mi blízká, ale v podání Pharmakon na mě měla poněkud jiný účinek, než je v případě tohohle žánru zvykem. V úvodu mě dokázala naprosto suverénně uspat a popravdě od spánku ve stoje jsem neměl kdovíjak daleko. Až s postupem času mě dokázala i hudba a nejen vystupování zpěvačky vytrhnout z letargie, nicméně to už se set chýlil ke konci. Kolem a kolem to nebylo vyloženě špatné, ale asi jsem čekal intenzivnější set.

To už ale na pódium přišli Swans. Nevěděl jsem, co mám čekat, avizovány byly věci aktuální i zcela nové, a já tak úplně nevěděl, co vlastně čekat. Očekával jsem intenzitu a psychické i fyzické vypjetí, ale to vše jen ve velmi hrubých obrysech. Jak už napsal H., první se objevil Thor Harris a jal se mlátit do gongu. Efekt to mělo v zásadě podobný jako Pharmakon, ovšem podstatně mohutnější. Opět jsem upadl do letargie, ovšem tentokrát se přidal i mírně vyjetý stav a já měl po úvodní čtvrt hodině před očima takové věci, že byste se asi nestačili divit. Pak se konečně dostavil i principál Michael Gira a jeho druzi se do toho opřeli naplno, což nemělo za následek nic jiného než explozi všech představ a počátek postupně gradující extáze. Zbytek první skladby “Frankie M” mě rozmáchlými plochami unesl do jiných rozměrů a já toho večera prvně skutečně vnímal hudbu. A že bylo co vnímat. Rozsáhlá kompozice byla poskládána z několika repetetivních motivů, které dohromady tvořily valící se sonickou zeď. V podstatě tak zbytek skladby pokračoval v hypnotickém úvodu, ovšem ve zcela jiných dimenzích. Zato druhá “A Little God in My Hands” z letošní desky mě vrátila do poněkud střízlivějšího stavu, jakkoliv sama o sobě byla řádově mnohem psychedeličtější (a asi dvakrát delší) než její studiová podoba. Hluková pasáž v samém začátku byla naprosto excelentní a cesta k chorobnému závěru rovněž, vůbec celá skladba měla díky delší ploše mnohem silnější průběh a gradaci.

Setlist Swans:
01. Frankie M
02. A Little God in My Hands
03. The Apostate
04. Just a Little Boy (for Chester Burnett)
05. Don’t Go
06. Bring the Sun / Black Hole Many

První hodina se Swans utekla takovým způsobem, že jste ji vlastně ani nepostřehli. Takový ten pocit, když se v úvodu třetí položky setlistu “The Apostate” podíváté, kolik že je to vlastně hodin a zjistíte, že ciferník se naprosto náhodně přeskupil tak, aby zobrazoval o hodinu víc. Něco jako změna na letní čas. Druhou hodinu vyplnily ještě další dva monumenty – “Just a Little Boy (for Chester Burnett)” a novinka “Don’t Go” a všechny tři skladby byly výborné. Hlavně druhá skladba, na kterou z desky potřebuji velmi specifickou náladu, fungovala naprosto sama a Girovy téměř nahodilé skřeky do kontextu skladby zapadly v živém podání mnohem lépe. Naopak trochu mě zklamal úvod závěrečné skladby “Bring the Sun / Black Hole Man”. První část mně známá z desky se pyšní jedním z nejintenzivnějších nástupů, jaký jsem kdy slyšel, a vážně jsem se těšil, až jej uslyším na koncertu. Naštěstí se ale poněkud rozmělněný úvod přelil do naprosto famózního zážitku, který ještě umocnila druhá, neskutečně frenetická polovina, s níž se Swans rozloučili.

Ovace byly bouřlivé a Michael Gira i zbytek ansámblu si je užívali, ale svém vystupování ostřílených harcovníků je nijak neporušili. Upřímně netuším, koho všechno máme podle principála pomilovat a kde šířit lásku, protože jsem odcházel přece jen poněkud nahluchlý. Swans ale zdaleka nebyli tak brutální jako jejich pověst, minimálně jsem se po celou dobu obešel bez špuntů. Jen v jednom případě jsem asi na minutu vytáhl sluchátka, ale v podstatě to bylo zbytečně, protože zdaleka to nebylo tak nahlas, aby tekla krev z uší. Co vám budu povídat, čekal jsem, že budou lidi utíkat ze sálu bolestí, ale nakonec to celé bylo… jak to jen říct… asi dospělé. Tak akorát na hraně a ne za ní, což je zcela upřímně to jediné, co od Swans neočekávám. Počítal jsem s tím, že to bude bolet a že špunty asi budou nutnost, abych naprosto neohluchl, ale v jádru to bylo takové přívětivé, což se rovná mírnému zklamání. Mírnému, protože kolem a kolem to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem zažil.


Methane – Southern Metal

Methane - Southern Metal
Země: Švédsko / USA
Žánr: southern / groove metal
Datum vydání: 31.1.2014
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Methane

Tak schválně, co očekáváte od kapely, která své prvotní třískladbové EP pojmenuje Southern Metal“? Myslím, že o hudební náplni není potřeba se nějak obšírněji bavit, protože Methane ji (ne)šikovně vyzradili už v titulu svého debutového studiového výtvoru, ale co se týče kvality tohoto počinu, tak to zas taková bída není.

K mé spokojenosti jsou všechny tři skladby napěchované testosteronem, nenudí hned po prvním poslechu a zvukově to taky není špatné (rozuměj, že vše je hezky pohromadě čitelné a kytary tomu suverénně velí). Jediným zklamáním se tak můžou zdát vokály Tima Scotta, který je poněkud nevýrazný a v některých momentech jako by se hledal za tlustou zdí instrumentálních spodků.

Methane celkem šikovně do svého jižanského metalu přináší agresivní prvky, díky nimž jsou některé momenty dosti podobné legendárním Texasanům Pantera, čemuž napomáhá jak zabarvení vokálu Tima Scotta, který Phila Anselma nejednou připomene, tak zejména kytarové kvílení, k němuž dvojice Dylan Campbell a Jimi Mästerbo sahají pravidelně, a třeba poslední “Hang Me High” jako by vypadla z některých z velkých alb zmíněné veličiny.

Svým způsobem je jediným nedostatkem “Southern Metal” jeho krátká hrací doba, která se u tří skladeb zastavila někde na dvanácti minutách, a člověk tak nemá ani čas se dostat do té správné nálady a už je tady konec. Úvodní “Scars & Bars” je sice poctivá šlupka a “Pray for Death” zase pohání sborové vokály a jako kovadlina těžký kytarový riff, ale záhy přijde hitová “Hang Me High” a veškerá sranda končí.

Jako taková ochutnávka věcí budoucích “Southern Metal” splnilo v mém případě svůj účel, protože si Methane ponechám jako slibnou kapelu, jejíž debut by mi (pokud si zanechá obdobnou formu) mohl zachutnat. Nicméně hodnotit jen na základě těch několika minut muziky bodově se mi nechce, tak i přes velmi dobrý výsledný dojem si známku nechám pro příští setkání.


Old Soul / ██████ – Split

Old Soul / ██████ - Split
Země: USA / Česká republika
Žánr: atmospheric black metal / blackgaze
Datum vydání: 1.6.2014
Label: Zegema Beach Records / IFB Records / Dingleberry Records / Maniyax Records / Pike Records / Mosh Potatoes / Suspended Soul Records

Hodnocení:
H. – 7/10
Atreides – 8/10
Zajus – 7,5/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,6/10

Odkazy ██████:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Old Soul:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

██████ se vynořili v loňském roce se svým bezejmenným demosnímkem, který byl rozhodně na mnohem vyšší úrovni, než člověk obyčejně od demosnímků čeká. Netrvalo dlouho a kapelu s tím asi nejhůře vyslovitelným a nejhůře napsatelným názvem na světe jsem si oblíbil, protože jejich syrová a silná post-black metalová atmosféra mě skutečně oslovila.

Je pravda, že bych jako další počin radši viděl klasickou desku, ale když nic jiného není, člověk nepohrdne dávkou nové hudby ani v podobě splitu, na němž ██████ sdílejí prostor s Američany Old Soul, o jejichž existenci jsem doposud tušení neměl. Ani jejich tvorba ovšem není vyloženě k zahození a s ██████ si žánrově i svou náladou docela sednou. Pokud bych však měl obě formace porovnat kvalitativně, vcelku jednoznačně u mě vede (z našeho pohledu) domácí tým z Plzně – a určitě to není dáno jen tím, že to jsou Češi.

Největší vrchol celého počinu přichází hned na jeho začátku v podobě rozmáchlé čtvrthodinovky “V”. Jak vidno, ██████ delší stopáž rozhodně sedne a dokážou ji zužitkovat – zejména druhá půle, kdy nastane zvolnění do jakési směsky ambientu a soft noisu, která se posléze přelévá zpět ke kytarové hudbě a postupně mohutně graduje, je opravdu excelentní a vlastně bych si dovolil tvrdit, že je to asi to nejlepší, co ██████ doposud stvořili. “VI” už tak působivá není, ale i tak je pořád vážně dobrá a vcelku hravě udržuje laťku, jakou skupina sama sobě nastavila.

Old Soul žánrově pokračují ve víceméně stejném duchu jako čeští kolegové, možná jsou jen trochu hutnější a ještě o kousek víc post, jejich tvorba mi však subjektivně nepřijde tak silná jako v případě ██████. I tak se zde ale jistě najdou povedené momenty a ta muzika mi dává smysl. U Old Soul mi naopak víc sedla kratší písnička “Lens”, kde mě baví jak kytarové výbuchy, tak i klidnější momenty; naopak “Emerald” mi místy přijde bohužel až moc utahaná a příliš mi nesedí ani větší vliv blackgazu. I přesto se však stále jedná o slušnou práci a nedělá mi problém to poslouchat.


Druhý pohled (Atreides):

Split jako takový a jeho pozadí tu nebudu příliš rozpitvávat, to udělali kolegové okolo, takže se zaměřím především na hudbu. Já osobně se k jeho důkladnějšímu poslechu dostal až po zrušeném koncertu Falloch a Lantlôs, kde ██████ předvedli kus svého nového repertoáru, takže když jsem se podíval splitku blíže na zub, nebylo ze strany plzeňských až tolik co objevovat. Řečeno s nadsázkou, protože díky intenzitě, s jakou kluci drtí skladby v živém podání, se toho docela dost ztratí a při studiovém setkání vyplyne na světlo kvantum detailů. A že se občas člověk musí i tak snažit, aby se k nim dostal, protože třeba úvodní opus “V” je ve střední hlukové části dost podmanivý a hypnotický na to, aby vás unášel v myšlenkách a samotnou hudební stránku nechal takřka nepovšimnutou. Monolitický černý kvádr z “Vesmírné Odyssey” par excelence.

Druhá, kratší skladba “VI” je pro změnu přímo nabita náladami a střídá jednu polohu za druhou. Důležité ale je, že každá ze skladeb má něco do sebe a obě jsou zvládnuty na výbornou. Rozdílnými povahami se navíc skvěle doplňují a ██████ nastavili pro Old Soul laťku pěkně vysoko. Ti rovněž hrají svébytnou směsku, screama a dalších vlivů, která jim funguje dost dobře, nemůžu se ale ubránit porovnání s ██████, kteří z pomyslného (a poněkud nesmyslného) souboje vychází o trochu lépe.

Na hudbě Američanů oceňuji, že v jemnějších pasážích dokážou být víc zasnění, shoegazové a post-rockové prvky tu hrají velkou roli a skvěle konstrastují s přechody do zběsilého black metalu. Díky absenci elektroniky se obě kapely dobře doplňují a zejména závěrečná “Emerald” je vážně nádherná. Blackgazové pasáže kolidující s chorobnou druhou částí skladby, která je výborně vygradovaná a emoce z ní jen tečou. Ve výsledku tak jde o zdařilé kombo, které plní účel – představuje kvality domácí produkce Americe a naopak. A na výbornou, protože já se po tvorbě Old Soul v budoucnu určitě ještě poohlédnu. Velmi dobrý a vyvážený počin.


Třetí pohled (Zajus):

██████ udělali loni na české metalové scéně solidní rozruch svým debutovým bezejmenným demem, které na ploše čtyř skladeb představovalo osobité moderní pojetí black metalu, ne náhodou odkazující například směrem k Deafheaven. S roční pauzou se ██████ vrací s novým materiálem a k jeho vydání si pozvali americké Old Soul, jejichž historie je oproti nováčkům ██████ poměrně dlouhá. Jak spolupráce těchto dvou kapel dopadla?

Jedním slovem dobře. Začněme stranou ██████, která čítá dvě skladby. “V” je takřka čtvrthodinový opus navazující tam, kde kapela skončila na svém loňském demu. Charakteristický rukopis zůstává, přibyl navíc výtečný cit pro plynulý vývoj a zapojení elektroniky v prostřední části. Kratší “VI” je pak skladbou typičtější, s elegantní jemnou částí uprostřed dvou energických konců, ve kterých nechybí důraz na melodie a ladná souhra tří kytar, z nichž jedna velice věrně supluje basu. Co se týče koncentrace dobrých nápadů, je “VI” možná i lepší než “V”, ovšem ta díky své stopáži projde výbornou pomalou gradací a působí tak celistvějším dojmem.

Hudba Old Soul je v mnohém podobná, neboť formálně spadá do stejného žánru. Přesto jsou zde jasné rozdíly, ať už je to čistší zvuk, přítomnost baskytary, zřetelnější vokál či větší skladatelská přímočarost. U Old Soul mám však problém při tvrdších momentech (kterých je většina), jelikož se mi dosti slévají a nalézám mezi nimi jen málo odlišností, což u ██████ říci nelze. I přesto jde o solidní poslech, bohužel jen o málo lepší než nabízí žánrový standard.

Pokud bych měl hodnotit separátně, straně ██████ bych s klidem osm a půl bodu, zatímco Old Soul by se museli spokojit s o půl třetího bodu nižším hodnocením. Protože však strana ██████ zabírá formálně delší část splitu, dovolím si jí přisoudit vyšší váhu a hodnocení zprůměrovat na 7,5.


Čtvrtý pohled (Skvrn):

Plzeňští ██████ byli jediným důvodem, proč si obstarat zbrusu nový split se žánrově spřátelenými Old Soul. Proč to ostatně hned na úvod nepřiznat – hádám, že nebudu jediný takový. ██████ považuji za jednu z největších nadějí, které se v posledních letech vyklubaly v tuzemském tvrdě metalovém podzemí. Již loňským demem si bezejmenné kvarteto získalo slušný počet příznivců nejen v našich luzích a hájích, ale především v zahraničí, což je po jediném vydaném nedlouhohrajícím počinu vizitka věru výborná. Naopak Old Soul pro mě byli velkou neznámou a letošní split se tak stal první možností, jak se s tvorbou Američanů seznámit.

Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale to, co na novém počinu předvádí ██████ mě svou silou srazilo do kolen. Kapela totiž za jediný rok urazila dlouhý kus cesty. Ne však změnou charakteristického zvuku a vokálu, ale epičností skladeb, z nichž delší “V” atakuje čtvrthodinovou stopáž. Jistě, délka písně ani zdaleka neznamená automaticky větší skladatelskou zručnost nebo výpravnost, nicméně v případě ██████ se takhle dlouhá kompozice vydařila na výbornou. Silné skladatelské momenty, kontrasty mezi atmosférickým blackem se screamo vokálem a klidnými post-rockovými vodami, které celé výrazivo bezvadně doplňují, toť absolutní trefa do černého. “VI” je naopak kusem přímočařejším a mnohem více se podobá skladbám z dema. Nic to však nemění na tom, že i tady zůstává vysoká kvalita a především naživo tenhle vál zabíjí.

Stranu Old Soul zmíním spíš okrajově. Žánrově jsou si s “Nicem” hodně podobní, ještě více se však blíží spíš hardcorovému pojetí, což rozhodně není věc, která by mi vadila. I Američané na desce předvedli slušný výkon a stejně jako ██████ vyrukovali s jedním přímočařejším a jedním atmosféričtějším kusem, jenomže stín vrhnutý tmavým obdélníkem zanedbatelný není. “Obdélníci” totiž předvedli, že i delší stopáž jim není cizí a urazili další kus cesty v naplňování evidentního potenciálu. A teď už by konečně mohla přijít dlouhohrající deska.


Have a Nice Life – The Unnatural World

Have a Nice Life - The Unnatural World
Země: USA
Žánr: postpunk / shoegaze / post-rock / industrial
Datum vydání: 4.2.2014
Label: The Flenser

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook

Ač jsem byl hudbou Have a Nice Life doposud nepoznamenán, ohlasy dávaly tušit, že jde v rámci žánru o delikátní záležitost. Kapela má za sebou sice jediné dlouhohrající album, debutové “Deathconsciousness”, které se však setkalo s ohromným ohlasem a to zrovna na téhle scéně znamená rozhodně víc než lámání debilních žebříčků. Řekl jsem “scéně”… kam ale “The Unnatural World” zařadit? Trocha post-punku, trocha shoegaze, trocha post-rocku, to celé zabaleno v industriálním hávu. Takže asi tak.

Hudba a vlastně všechno kolem Have a Nice Life mě na první poslech i pohled (jeden z nejlepších artworků roku) nesmírně zaujalo. Možná si říkáte, jestli takovouhle hudbu první pohled nějak ovlivní, jenomže ono nebýt toho “The Unnatural World”, možná by to skončilo jen u pár písní a šmytec. Doteď jsem totiž omámen zvukem, kterým se na Have a Nice Life prezentují. Zasmušilý, hezky nehezký, stále však dostatečně čitelný. A jak nad tím přemýšlím, není náhoda, že se mi v záplavě nahrávek právě “The Unnatural World” dostalo do přehrávače. Ano, první tóny byly pro další oťukávání se s deskou klíčové.

Ta špína. Špína, která z desky energicky tryská, je hodně podobná tomu, co stále tvoří většinu mého posluchačského já – black metalu. Z desky je navíc cítít takový industriální feeling. Rozhodně se nedá říct, že by “The Unnatural World” bylo čistě industriální album, to ne, ale po celé desce se všudypřítomný nádech obřích výrobních hal a rezivějících strojů ne a ne vytratit.

Zvuk a atmosféra je vlastně to jediné, co mě na Have a Nice Life hodně zaujalo. Se samotnou skladatelskou prací už to tak moc horké není a v záplavě té silné atmosféry si ji ani přes její nevýraznost člověk místy ani nedokáže všimnout. Mé pocity jsou z téhle desky docela rozpačité, vlastně hodně rozpačité. Deska mě sice dostává celkovou atmosférou, ale nemohu si pomoci, že album postupně uvadá, zvlášť když to nejlepší přichází s úvodní “Guggenheim Wax Museum”. Stále to však na sedm z deseti stačí.


Id – Philosofia

Id - Philosofia
Země: USA
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 21.5.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Behold Your Majesty
02. Fields of the Fallen
03. Godlike
04. Liberate
05. Oath
06. The Key
07. The Possesion
08. Theater of Agony

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Id je podle psychologické teorie Sigmunda Freuda základní a nejnižší složkou osobnosti člověka, která je vrozená a zastupuje lidské touhy a přání, které se na člověku domáhají okamžitého uspokojení potřeb. Ne snad, že bych byl študovaný expert na Freudovy teorie psychoanalýzy nebo fungování lidské mysli jako takové, ale nemohl jsem si dovolit za vydatné pomoci Wikipedie nevysvětlit význam tohoto slova, které si za své jméno zvolila jistá zaoceánská čtveřice, jež nyní vydává své debutové album. Na významu názvu kapely samozřejmě její hudba nestojí a nepadá, ale mě osobně zajímalo, co si pod jménem kapely představit, což už nyní vím, takže můžu pokročit k představení Id, ovšem tentokrát už mám na mysli onu metalovou formaci.

Id vznikli před dvěma lety v texaském Austinu a doposud za sebou mají pouze loňské eponymní EP, na němž se nacházejí tři skladby, jež tvoří pevný základ i na letošním debutovém albu “Philosofia”, kde obsadily zhruba jednu třetinu nedlouhé stopáže, která se sotva přehoupla za hranici půlhodiny. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, protože u death metalu se na hodinové opusy zrovna moc nehraje, ale vzhledem k tomu, že Id hrají technicky směřovaný death metal, tak bych očekával počin trošku rozmáchlejší. Ovšem to není myšleno jako výtka. Přeci jen je mnohem lepší půlhodina našlapaného materiálu než 60 minut bezzubé produkce, z nichž nemalou část tvoří mnohdy vata nejrůznější formy. A přesně to je případ “Philosofia”, které v sobě skrývá obrovskou porci agrese, blast beatů, mrtvolných vokálů a technických kytarových riffů dohromady nacpaných na relativně malou plochu.

Rád bych si teď pomohl oblíbenou berličkou a vytáhl z rukávu pár jmen, k nimž lze Id napřímo přirovnat, ale možná i díky tomu, že až na opravdu velká jména tenhle styl sleduji vlastně jen okrajově, mě žádné nenapadá. Ne, že by Id měli vyloženě svůj sound, ale k mé vlastní spokojenosti není “Philosofia” jen o prachsprostém kopírování pasáží z klasických alb těch nejslavnějších kolegů. Zkušenější posluchač by možná mluvil jinak, ale mně konečné vyznění této placky není nijak na obtíž. Naopak, jednotlivé skladby jsou velmi vyrovnané a ani jednu z nich bych neoznačil za slabší, což platí i v případě, kdy na počin nahlížím jako na celek, protože během celé půlhodiny neztrácí tu zběsilost a technickou neprostupnost, s níž na posluchače vlítne s prvními vteřinami “Behold Your Majesty”. Snad jediným faktorem, který mě na “Philosofia” vyvádí z míry, je prasečí chropot, který ze svých útrob loudí jeden z vokalistů. Vokály jsou připisovány celé instrumentální části obsluhující strunné nástroje, takže těžko říct, kdo z nich disponuje jakým vokálem, ale vzhledem k tomu, že jsou od sebe jednotlivé hlasy snadno rozpoznatelné, tak to přispívá k zábavnosti debutového zářezu Id.

Na první album je “Philosofia” zatraceně vyspělé, což je vítaný bonus. A vyspělý myslím jak po instrumentální stránce, protože v té si mladíci nic nezadají s předními žánrovými spolky, tak po skladatelské, protože jak už jsem řekl, album je to vyrovnané a dospělé. A to tak vyrovnané, že při výčtu těch nejlepších písní bych měl vyjmenovat všechny do jedné. Všechny kousky jsou prvotřídní death metalové pecky, které vás rozdrtí na kousky díky hutným a prsty-lámajícím kytarovým riffům a ničivé rytmice, v níž jednoznačně velí skvělé bicí mistra Sterlinga Junkina. Je jedno, jestli zrovna hraje “Behold Your Majesty”, melodičtější a hitovější (berte prosím s velikou rezervou) “Godlike”, brutální “Liberate” nebo závěrečná “Theater of Agony”, v níž se plynový pedál nechá v klidu a pomalejší tempo i s melodickými kytarovými sóly z ní dělají nejpřístupnější píseň na desce. I když se i v tomto případě závěr zvrtne v pekelný náser, tak intenzity předešlých sedmi kusů nedosahuje. Každá z kompozic obsažených na “Philosofia” obsahuje dle stylových zvyklostí hned několik kytarových motivů a změn tempa, avšak nejlepší je v tomto ohledu “The Possession”, která mixuje bicí sypačky a kytarově zatěžkané tempo s obrovskou grácií.

Víte, čekal jsem opět další porci jalového death metalu, ale Id mě velmi mile překvapili, když na svém vůbec prvním albu dostávají vysokým nárokům technického death metalu, díky čemuž můžu o “Philosofia” mluvit jako o opravdu povedeném albu. Vše, co má tahle hudba mít, tam je. Navíc ozdobená o vokální variabilitu, hutnou a čistou produkci, díky níž je album svěžejší, než kdyby bylo špinavě chrastivé, a samozřejmostí jsou výtečné hudební nápady, které po celou dobu drží posluchače v napětí a pozoru, takže úvahy o zaručené nudě, které se u takto stylově zarputilé desky musí jednou objevit, nejsou na místě. Nebudu to protahovat. Jestli máte tu šanci, tak do toho jděte, protože “Philosofia” určitě doporučuji. Id se na něm ukázali jako hotová parta, která by při troše štěstí nemusela říct své poslední slovo.


Anastacia – Ressurection

Anastacia - Ressurection
Země: USA
Žánr: pop
Datum vydání: 2.5.2014
Label: Sanctuary / BMG

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

I v dobách, kdy se mi rádiový pop poměrně hnusil, byla Anastacia tou pověstnou výjimkou potvrzující pravidlo, a to minumum z jejího repertoáru, ke kterému jsem se dostal, se mi upřímně líbilo. Příležitost po více než deseti letech zjistit, jak je na tom tahle dáma hudebně, jsem tedy využil ochotně, a i když jsem se trochu bál provaru, nakonec z toho Anastacia vychází s čistým štítem.

“Ressurection” je deska, která na mě dělá dojem, jako by vypadla z první dekády nového tisíciletí. Je to vesměs čistý pop, z něhož vzácně vykoukne nepatrná inspirace rockem, ale ať už je to cokoli, je to udělané poctivě a bez zbytečných serepetiček okolo, které většinou akorát kazí dojem z řady moderněji pojatých nahrávek. Nikdo si tu na nic nehraje, nikdo se nesnaží dohonit chybějící kvalitu nějakým zástupným pozlátkem, je to jen a pouze žánrová hudba, která hovoří sama za sebe – a jde jí to dost dobře.

Důvod je prostý – Anastacia vydala album plné dostatečně dobrých písniček. Jednoduché ale přitom pěkné a chytré melodie, příjemný instrumentální základ, sympatická pestrost, to jsou základní ingredience, jež se podařilo přetavit do podoby skladeb, které jsou dost povedené (“Lifeline”, “Stupid Little Things”, “Pendulum”, “Apology”), anebo aspoň takových, které jde v klidu poslouchat, i když jde o nepatrně vatovitější matroš. To vše Anastacia doprovází svým nezaměnitelným vokálem, na kterém se nezměnilo vůbec nic, a pořád jde o zářnou ukázku, jaké nadání tahle dáma dostala do vínku.

Ať se na to dívám z kteréhokoli úhlu, “Ressurection” mi vychází jako opravdu podařená a ohromně sympatická nahrávka. Sice to není úplný zázrak a místy je to přeci jen maličko klišovité, ale to nakonec vůbec nevadí. Opravdu dobrého materiálu je tu víc než dost, deska je dokonale upřímná a díky velice umírněné délce navíc nestihne začít nudit, ani kdyby chtěla. Anastacia má sice svoji hvězdnou hodinku asi už za sebou, ale s “Ressurection” více než důstojně dokazuje, že má stále co říct.


Cara Neir / Venowl – split

Cara Neir / Venowl - split
Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.10.2014
Label: Broken Limbs Rec.

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy Cara Neir:
facebook / bandcamp

Odkazy Venowl:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
The Black Birch

Dvakrát Spojené státy americké, dvakrát (experimentální) black metal a dvakrát nečitelné logo na jedné audiokazetě limitované pouhým stem kusů – tak vypadá bilance tohoto splitu, na němž se spolu sešli Cara Neir z Texasu a Venowl z Illinois. Pro zajímavost by možná ještě nebylo od věci dodat, že to není poprvé, co tyto dvě skupiny sdílejí společný nosič, protože jeden split vydaly již před dvěma lety – byť tehdy ještě za účasti dalších dvou smeček Horseback a Njiqahdda.

O existenci Cara Neir jsem ponětí už v minulosti měl. Loňská řadovka “Portals to a Better, Dead World” mi tuším přehrávačem letmo prolítla, ale z nedostatku času jsem jí nevěnoval víc jak jeden poslech a dnes už si z ní nic nepamatuji. Situaci jsem chtěl napravit letošním EPčkem “The Overwatch”, ale než jsem se k jeho poslechu dostal, přistál mi na stole tento split, který mi tedy konečně posloužil jako podrobnější setkání s Cara Neir. Dallaské duo drtí poměrně chaotický experimentální black metal, do něhož ovšem tu a tam promlouvá i vliv post-rocku či blackgazu (hlavně ve druhé “Nights…”). Osobně mě více baví (jestli nás sledujete, nepřekvapí vás to) ty black metalovější momenty, ale i tak je to slušné i jako celek. Když navíc vezmu, že většina kapel si svůj nejlepší materiál asi schová na vlastní desky a na stokusová splitka pošle spíš “béčkové” přebytky, pak mě Cara Neir svým výkonem na tomto počinu od průzkumu další tvorby neodradili. 6/10

To už se ale nedá tvrdit o kolezích z Venowl. Já mám chaotický black metal dost rád, nicméně toto není takový ten avantgardní chaos, tohle je chaos ve stylu “neumíme pořádně hrát, ale tváříme se, že je to avantgarda”. Jednoduše řečeno, “Scour (Parts I and II)” je dvacetiminutový brajgl bez hlavy a paty, který se dá poslouchat jen s hodně velkým sebezapřením. Takhle, vážení, zní čistokrevná a nefalšovaná ztráta času. 1,5/10