Archiv štítku: Černý kov

Redakční eintopf – speciál 2019: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2019:
1. Teitanblood – The Baneful Choir
3. Funereal Presence – Achatius
3. Óreiða – Óreiða
4. Concrete Winds – Primitive Force
5. Lvme – The Blazing Iniquity

CZ/SVK deska roku:
1. Černý kov – Společenství

Neřadový počin roku:
1. Black Spirit – Behind the Light That Fades
2. Mahr – Soulmare I
3. Herxheim – Cultivating the Throne of Fur

Artwork roku:
NEDXXX – NEDXXX

Objev roku:
Pharmakeia

Shit roku:
Hnus umírající, Betko, Čad a Purnama

Koncert roku:
1. Dead Can Dance: Praha – Kongresové centrum, 24.6.2019
2. Fire’s Burning Fest Vol. I: Bratislava – Randal, 4.5.2019
3. Revenge: Vídeň – Viper Room (Rakousko), 3.5.2019

Videoklip roku:
Reveal! – Clevermouth

Film roku:
1. The Lighthouse

Potěšení roku:
Deathspell Omega – Furnaces of Palingenesia

Zklamání roku:
že jsem neviděl…

Top5 2019:

1. Teitanblood – The Baneful Choir

Původně jsem chtěl první příčku věnovat „Achatius“, ale „The Baneful Choir“ mě prostě posedlo víc a nemám problém jej dosadit téměř na roveň dvěma předchůdcům, které poslouchám pravidelně od jejich vydání. K albu jsem se vyjádřil víc než bohatě, i když s odstupem bych to napsal zase jinak, a nejen protože už jsou k dispozici klasicky výborné texty a šílený artwork. Pokud přirovnám deathmetalový kánon k „Doom“ 1 a 2, tak Teitanblood představují asi „Brutal Doom – Hell On Earth“ / „Extermination Day“. Modří již vědí, jak si asi stojí „Doom 4“ / „Doom: Eternal“ a jakože ty „dobré“ deathmetály. Ale není death jako DEATH a přiteplené „Halo“ barvičky do „Doomu“ taky nepatří.

2. Funereal Presence – Achatius

Láskyplná úlitba ďáblově muzice s hromadou kulervoucích motivů a velkou osobitostí. Za necelý rok se mi album trochu ohrálo a subjektivně u mě nakonec vyhráli Teitanblood, ale snad je všem jasné, co je METAL roku. Kdo nemiluje „Achatius“, ať je proklet. Maranatha!

3. Óreiða – Óreiða

Tušil jsem po vydání recenze, že by se tenhle nenápadný poklad mohl ve výročním žebři objevit, ale spíše jsem předpokládal, že ho do konce roku z topu nějaké pecky vyštípou. Nestalo se tak, protože kvalita „Óreiða“ je vyrovnaná, kouzlo stále uhrančivé a tak je prostě tady.

4. Concrete Winds – Primitive Force

Přijde-li na oddanost metalové síle, tak lze zrno od plev dělit všelijak. Třeba přátelským dotazem: UCTÍVÁŠ SADISTIK EXEKUTION, TY KURVO?!? Více kapel a posluchačů by mělo tuto legendární australskou mrdlost studovat, jistě by pak bylo lépe na světě. „Primitive Force“ je pokokot vyhrocené, avšak do detailu promyšlené album prosté nepatřičných pičovin a tudíž povinnost pro všechny, co přísahají na metal i piekło.

5. Lvme – The Blazing Iniquity

Na recenzi debutu Lvme bych nic neměnil, ale album po vydání článku dále rostlo a čím lépe ho znám, tím silnější mi přijde. A to není obvyklé. Mnohokrát se už z obyčejného poslechu vyklubal sakra poutavý zážitek, kdy jsem styčné pasáže jen marně vyháněl z hlavy, a poslech „The Blazing Iniquity“ rovněž není závislý na „správné náladě“, jak je tomu v případě jiných desek, které se zde mohly objevit, ale nakonec se do elitní pětky nevešly.

CZ/SVK deska roku:

1. Černý kov – Společenství

Na účet „Společenství“ by šlo vznést vícero námitek, ale album přetéká blackmetalovou esencí natolik (a poslouchal jsem ho tak často), že by si výše zasloužilo zařazení hned za „Achatius“. Černý kov je dalším z mnoha důkazů, že Black Metal je víc než hudba.

Cerny kov

Loni u nás samozřejmě vyšlo více solidních nahrávek, které se mi relativně líbily, jako třeba debuty Ceremony of Silence, Náv, Ain, promo Sněti nebo vzpomínková kompilačka „Grave of Fire – Seal of Stars“, ale mám k nim zároveň takové výhrady, že na druhé a třetí místo prostě nemohu žádnou z uvedených dosadit, protože by to byla pouze z nouze učiněná ctnost.

Neřadový počin roku:

1. Black Spirit – Behind the Light That Fades

Nevím, kdy mě naposledy něčí demo takhle chytlo. Black Spirit samozřejmě nehrají nic převratného, ale skladby mají sílu a vracím se k nim stále. Je ve hvězdách, zdali má kapela talent stvořit něco skutečně prvotřídního, zásadního, ale pokud nebude dlouhý titul vyslovený průser, určitě s ním strávím hodně času. Už aby byl!

2. Mahr – Soulmare I

Urfausťárna dle mého gusta: knedlík v krku a zmar. Rovněž bych si nestěžoval, kdyby na tohle vyznění ПРАВА Коллектив zase někdy navázali a totálně ho přehrotili.

Black Spirit

3. Herxheim – Cultivating the Throne of Fur

„Cultivating the Throne of Fur“ osciluje mezi retardovaným beheritualismem, plesnivým death / doomem a zvrácenou zvukomalebností. Autorem je mozek již neexistujících Howls of Ebb, takže nepochybuji, že i z Herxheim vznikne neméně pozoruhodné těleso, pokud jím už teda není. Demo je sice ve své obludnosti fascinující, ale není určeno všem.

Artwork roku:

NEDXXX – NEDXXX

Dnes je obvyklé, že se kapely honosí fakt krásnými obaly, ale jak osobně razím, ty prostě musí korespondovat s hudebním a textovým obsahem. Tady se vizuální, zvuková a lyrická stránka desky doplňuje až výjimečně, i když ten kosmogonický / eschatologický, dualitní motiv na přebalu není nijak výjimečný, hudebně to je taky až moc podobné Abigor a textově to je klasická (byť skvěle napsaná a podložená) antikosmická / chaos gnoze. Celkově vzato je ovšem výsledek dost dobrý na to, abych tu nemusel podruhé psát Teitanblood.

NEDXXX – NEDXXX

Objev roku:

Pharmakeia – Pharmakeia

V téhle sekci byla docela tlačenice a teoreticky bych zde mohl napsat některou z výše uvedených nahrávek, ale trochu to ojebu a po loňských Hwwauoch uvedu Pharmakeia, protože pokud jsem něco skutečně se zájmem a nadšením objevoval, byla to vydání ПРАВА Коллектив, a to jak z poslední recenzované várky, tak i ty staršího data. Nejvíc času padlo na stejnojmenný debut Pharmakeia, který společně s prvotinou Hwwauoch hodnotím jako to nejlepší, co jsem od ПРАВА Коллектив prozatím slyšel.

Shit roku:

Hnus umírající, Betko, Čad a Purnama

Purnamě samozřejmě novinka vyjde až letos (a schválně si ji poslechnu bez ohledu na dosavadní tvorbu a prezentaci), ale prozatím to je akorát tak relativně schopná, trendymetalová srandabanda, co si hraje na Behemoth. Samozřejmě to žerou děcka a postarší hurá-metalisti bez vkusu a soudnosti, takže když jsem loni fest prokrastinoval, šel jsem si pročíst některý z jejich Facebookových kanálů (které se mi do merku dostaly díky zaplacené reklamě a vtěrným fans, abychom si rozuměli) a pobaveně u toho kroutil hlavou. Hipsteři a levičáci z Čech/Cajzlu, kteří se pokouší emulovat black metal (čest výjimkám), by byli jistě kapitola sama o sobě, ale pouze debut Hnusu umírajícího mi stojí za nějakou zmínku. Chci totiž věřit, že se jedná o blackmetalovou parodii, kterou členové nemysleli ani trochu vážně. Nezamýšlenou parodií je naopak zvuk šroťáku na novém Čadu. To do něj mlátil Rudi Rus svým ochablým penisem, ať si mezi rimmingem taky trochu užije? Deska to je na Slovensko jakože „dobrá“, ale jinak teda nuda a rádoby osvícené agro. Otec slovenského metalového nevkusu, Peter Betko, tady samozřejmě taky nesmí chybět, protože na YouTube někde objevil Portal, takže podle toho nové EP Doomas a hlavně videoklip vypadají. Plus si může se svou fashion „značkou“ nehodnou jmenování připsat k dobru další plagiáty. Kdyby se raději věnoval čistě Gothoomu, bylo by líp.

Pharmakeia - Pharmakeia

Ne, že by uvedení interpreti stáli za úplnou piču, ale když vezmu trapnou prezentaci, nějaké to debilní haló kolem a postavím to vedle podprůměrné tvorby, tak si pomyslím něco o prdeli a jejím obsahu. Ovšem nesesazenými králi hoven zůstávají WelicorussRamchat.

Koncert roku:

1. Dead Can Dance: Praha – Kongresové centrum, 24.6.2019

Dead Can Dance nejsou až tak zásadní srdcovka, ale první čtyři desky v čele s „Within the Realm of a Dying Sun“ mám strašně rád a z nich se na posledním turné hrálo dost. Nebudu tvrdit, že to bylo dokonalé, nějaké nedostatky (nejen technického a organizačního rázu) by se našly, ale kouzlo tomu nechybělo, takže došlo i na momenty, kdy mi běhal mráz po těle nebo bezděčně spadla hlava do dlaní (pomalu se slzou na krajíčku), protože „Cantara“, ty vole, ten začátek, áááh. Lisa Gerrard nezemsky zpívala, jak to umí jen ona, a naživo se mi projev Brendana Perryho líbil víc než z desek, živé podání skladeb celkově rovněž super.

Fire's Burning Fest

2. Fire’s Burning Fest Vol. I: Bratislava – Randal, 4.5.2019

Organizátorům jsem přislíbil aktivní výpomoc, takže jsem hodně času strávil u merche, ale i tak jsem měl možnost vidět a slyšet pár kurva dobrých setů. Goatcraft a jejich čtvrthodinový song, mrdlé Hagzissa, tristram-vibe The Dead Creed, ponuré Krolok nebo přídavek Malokarpatan, kdy si pár skladeb odeřval Temnohor. Ovšem nejvíc byli Doombringer a hlavně Kringa, protože když si vzpomenu na to mírně trapné vystoupení Rakušáků na Prague Death Mass II a srovnám ho se současnou formou, tak si říkám: O, kurwa! Ale festival byl hlavně výrazný svou atmosférou. Pod pódiem se to adekvátně hýbalo dokonce i ve dvě ráno na poslední Eisenhand. Domácí a početné zahraniční publikum se skvěle promíchalo a bavilo; fakt jsem měl z lidí fajn pocit, zvlášť když srovnávám s publikem, co přišlo den předtím do Vídně na Mgła a Revenge. Byl to metal jak má být, žádná hipsterská klauniáda, takže snad bude i další ročník.

3. Revenge: Vídeň – Viper Room (Rakousko), 3.5.2019

BoRevenge.Dvakrat.Posobě.

Pičo.

Videoklip roku:

Reveal! – Clevermouth

Co se týče klipu, tak Reveal! jsou jasní, protože klip ku „Clevermouth“ perfektně podtrhuje, že těm švédským bastardům mrdá z rock’n’rollu v pale. Ale stále samozřejmě platí, že metalové kapely by videoklipy raději točit neměly.

Film roku:

1. The Lighthouse

Čumím spíše na „starší“ filmy, vkus rozhodně vytříbený nemám a v kině jsem loni snad ani jednou nebyl, každopádně „The Lighthouse“ se mi líbil fest a působilo to na mě podobně účinně jako staré dobré „Det sjunde inseglet“ nebo „Vargtimmen“. Pozitivně ještě zapůsobily loňské kingoviny jako „Doctor Sleep“, nové série „Stranger Things“ a zejména (!) „Castle Rock“. „It: Chapter Two“ až na pár skvělých scén spíš pičovina a nic dalšího už mě nenapadá.

The Lighthouse

Potěšení roku:

Deathspell Omega – Furnaces of Palingenesia

Na elitní pětku to nebylo a „Furnaces of Palingenesia“ mě z desek Deathspell Omega po přerodu baví asi nejméně. ALE! Deathspell Omega opětovně a s přehledem překonávají své kopírky, album obsahuje několik opravdu zdrcujících pasáží („Standing on the Work of the Slaves“ snad mluví za vše) a živé zachycení desky v analogovém studiu bylo něco, v co jsem skrytě doufal a nevěřil, že to je možné, haha. Analýza hudby a textů mě prostě bavila a nechyběla tomu ani slušná emoční odezva. V neposlední řadě mě z mnoha důvodů potěšil i rozhovor na Bardo Methodology.

Zklamání roku:

že jsem neviděl…

Impetuous Ritual, Spectral Voice a Ved buens ende. Fňuk.

Teitanblood - The Baneful Choir

Zhodnocení roku:

Když jsem rozepisoval tenhle článek, měl jsem zase blbý pocit, že mi ujíždí vlak. Dost desek jsem samozřejmě neslyšel a některým nevěnoval tolik času, kolik bych chtěl, ale průzkumy různých výročních seznamů mě uklidnily. Kvalitních nahrávek je všude plno, a jak už jsem někde asi psal, myslím si, že laťka průměru se v posledních letech dost zvedla. Ale těch doopravdy strhujících, „mind-blowing“ věcí je pořád tak nějak stejně, tedy málo, a já si ty svoje (snad) našel. S koncertní účastí to loni bylo slabé, ale to je čistě můj problém. Letos budu mimochodem svoje volnočasové / psavecké aktivity tříštit mezi více subjekty, takže kdo ví, jak se to projeví na frekvenci článků. Ale na Siegwurm tímto samozřejmě nemrdám.


Redakční eintopf – speciál 2019: H.

H.

H.:

Top5 2019:
1. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Marynistyka suchego lądu
2. Óreiða – Óreiða
3. Затемно – В петле
4. Funereal Presence – Achatius
5. Deathspell Omega – The Furnaces of Palingenesia

CZ/SVK deska roku:
1. Černý kov – Společenství

Neřadový počin roku:
1. Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur
2. Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders
3. V/A – Вароша

Artwork roku:
Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

Objev roku:
Gruzja

Shit roku:
Black Christmas

Koncert roku:
1. Jaye Jayle: Praha – 007, 16.4.2019
2. Impetuous Ritual: Praha – Underdogs’, 16.7.2019
3. Phurpa: Praha – Vila Štvanice, 16.1.2019

Videoklip roku:
Ordo rosarius equilibrio – Ménage à trois – There Is Nothing to Regret

Film roku:
1. Der goldene Handschuh
2. The Lighthouse
3. Bliss

Potěšení roku:
zmenšující se pořadník

Zklamání roku:
já a moje lenost

Top5 2019:

1. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Marynistyka suchego lądu

Od začátku jsem tušil, že „Marynistyka suchego lądu“ do první pětky zamíří a že to bude spíš výš než níž. S odstupem jsem si ale uvědomil, že druhá dlouhohrající deska Wędrowcy~tułacze~zbiegi si zaslouží tu čest být na nejvyšší příčce. Rok 2019 mi zas tolik odzbrojujících zážitků nenabídl, ale zrovna „Marynistyka suchego lądu“ k těm několika málo magickým p(r)ožitkům rozhodně patří. Už v recenzi jsem se nechal slyšet, že tohle album je skvost, což bezezbytku stále platí.

2. Óreiða – Óreiða

Může se zdát, že Óreiða je dalším z mnoha v posledních letech tolik ceněných a také populárních islandských black metalů, ale přístup tohoto projektu je docela o něčem jiném. Zdánlivě se jedná o více všední záležitost, ale mě osobně tohle zasáhlo násobně víc než nahrávky proslulejších krajanů. „Óreiða“ je syrové, monotónní, mlhavé, chladné a také mimořádně působivé strhující. Hudba přesně podle mého gusta.

3. Затемно – В петле

Nepříliš nápadná záležitost, jejíž vysoké kvality jsem sám zpočátku plně nedocenil. Čas nicméně pomohl. „В петле“ v průběhu dalších měsíců krásně uzrálo a vystoupalo u mě hodně vysoko. I přes počáteční nenápadnost se jedná o album, které je chytré, atmosférické a vysoce podmanivé. Přesně ten druh nahrávky, která by si zasloužila pozornost všech, ale věnuje se jí jen málokdo. Snad takto vysoké umístění v mém žebříčku donutí k průzkumu alespoň někoho z těch, kdo se s tímhle v době vydání minuli.

4. Funereal Presence – Achatius

Přestože „Achatius“ vyšlo prakticky zkraje roku, okamžitě jsem věděl, že bude nakonec hrát o nejvyšší příčky; už dlouho jsem o něm smýšlel jako o albu, které si místo v první pětce zaslouží. A co vám budu povídat: pořád jsem si to nerozmyslel. Vedlejšák bubeníka z Negative Plane prostě vraždí, vzývá u toho ducha oldschool metalu o sto šest, a přitom se nejedná o pitomý revival starých klasik, nýbrž svébytnou a charismatickou desku, která je „pouze“ věrna estetice svého žánru.

5. Deathspell Omega – The Furnaces of Palingenesia

„The Synarchy of Molten Bones“ bylo ok, ale na prdel mě neposadilo. „The Furnaces of Palingenesia“ ovšem vrací Deathspell Omega zpátky na trůn avantgardního black metalu. Už jsem skoro ani nevěřil, že by mě nějaký počin francouzských satanů dokázal takhle rozjebat, ale ono to tam pořád je. Deathspell Omega opět potvrdili svoji výjimečnost a zároveň mi připravili jeden z nejvýraznějších posluchačských zážitků roku.

CZ/SVK deska roku:

1. Černý kov – Společenství

Tady není vůbec co řešit. „Společenství“ je suverénně nejlepší česká metalová deska za rok 2019 a s určitostí i jednou z nejvýraznějších za spoustu předešlých let. Kdo tvrdí, že to tak není, tak ví píču, anebo prvotinu Černého kovu neslyšel. Black metal v té nejryzejší podobě, ale s o to větším účinkem. Kult!

Černý kov

Neřadový počin roku:

1. Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Beru, že zařazení tohoto počinu do neřadovek někdo může brát trochu jako ojeb, ale formálně je to prostě kolaborace, nikoliv klasický full-length. Ale koho to sere. Důležité je, že „Kosmískur hryllingur“ nabízí fest vychytanou půlhodinu náročného, avantgardněji laděného black metalu. Super záležitost, již byste si určitě měli dostudovat, pokud vám proklouzla mezi prsty.

2. Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders

Urfaust patří k pravidelným účastníkům mých ročních eintopfů. V roce 2018 jsem je sem sice nevměstnal, přestože si na konto připsali řadovku „The Constellatory Practice“, ale za rok 2019 si tu zmínku zaslouží. „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ plnými hrstmi rozhazuje to, kvůli čemu jsem si tuhle kapelu oblíbil – hypnotický black metal s omamnou atmosférou a nezaměnitelným rukopisem. Příspěvek Lugubrum je k tomu příjemným bonusem, ale Urfaust jednoznačně vládnou!

Wormlust / Skáphe - Kosmískur hryllingur

3. V/A – Вароша

Na projekty a nahrávky okolo ruského labelu UIS jsem zde už několikrát pěl chválu. Ani poslední kompilace „Вароша“, jejíž tématická náplň se točí okolo kyperského konfliktu, nezklamala a opět potvrzuje, že fanoušci experimentálních žánrů by tomuhle nepochybně měli věnovat pozornost.

Artwork roku:

Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

„The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ je sama o sobě výborná nahrávka. Některé momenty jsou tu naprosto dokonalé a bez problémů se vyrovnají i tomu, co jsem dal do první pětky. Počin nicméně trpí na nevyrovnanost, přestože zpětně o něm smýšlím výrazně lépe, než asi vyznělo z dobové recenze. O impozantnosti obalu však není sporu a už jen on sám si nahlas řekl o koupi vinylu.

Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

Objev roku:

Gruzja

Trochu zvláštní kategorie. Technicky vzato by měla patřit kapelám, které se umístily v královské pětce s první řadovkou (tentokrát Óreiða a Затемно), já ji však pravidelně používám pro vypíchnutí další formace, jež v daném roce vydala skvělý debut, ale do top 5 se nevešla. Těch zajímavých jmen se objevilo víc, ale nějak cítím, že bych to měl hodit polským dobytkům Gruzja. Ti v roce 2019 stihli hned dvě desky „I iść dalej“ a „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. I ta první je dost cool, ale až ta druhá mě fakt strhla. Pro fans polského divno-blacku povinnost.

Shit roku:

Black Christmas

Tentokrát tuhle kategorii nevyužiju pro muziku, nýbrž pro film, protože máloco mě loni nasralo takovým způsobem jako (už druhý) remake kultovního „Black Christmas“. Stará hororová klasika, která se výrazně podepsala na vývoji slasherového subžánru, tu byla zprzněna do retardované feministické agitky. Všichni bílí chlapi jsou totální svině a jediný chlap, co přežije, je aspoň černoch. Women power propagace teče z každého záběru, na agitku se tu kladl větší důraz než na filmovou kvalitu a navrch to dorazí menstruační kalíšek. S tímhle jděte… no, kam jinam než do piči.

Gruzja

Koncert roku:

1. Jaye Jayle: Praha – 007, 16.4.2019

Dozvuk toho nejlepší za rok 2018 prostřednictvím živé prezentace desky „No Trail and Other Unholy Paths“. Jaye Jayle na Sedmičce předvedli procítěný, soustředěný, a přitom bezprostřední výkon a také jeden z mála loňských koncertů, které jsem si skutečně užil.

2. Impetuous Ritual: Praha – Underdogs’, 16.7.2019

Z Austrálie přijela banda neandrtálců a zajebala jeden z nejkrutějších deathmetalových koncertů, co jsem kdy viděl. Barbarské a zvířecí, jak má extrémní metal kurva být.

3. Phurpa: Praha – Vila Štvanice, 16.1.2019

Sugestivní meditace. Kdo někdy Phurpu viděl, ví. Kdo nikdy Phurpu neviděl, tomu to nemá cenu popisovat.

Videoklip roku:

Ordo rosarius equilibrio – Ménage à trois – There Is Nothing to Regret

Tradičně sem nedávám klip, který by mě vizuálně zas tak zásadně zaujal. Na videoklipy totiž prakticky nekoukám a žádný mě nezasáhl natolik, abych si na něj teď vzpomněl. Radši volím ten, který jsem z nějakého důvodu přehrával nejvíce. „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ jsem jeden čas při čekání na vydání „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ točil jak blázen, takže tyto parametry rozhodně splňuje. Ale musím uznat, že zrovna videa Ordo rosarius equilibrio obecně svou atmosféru mají a hudbu doplňují docela důstojně, „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ nevyjímaje.

Film roku:

1. Der goldene Handschuh

Tady nemám moc co řešit, protože „Der goldene Handschuh“ nabídlo přesně to, co jsem očekával a chtěl. Syrová a špinavá rekonstrukce činů sériového vraha Fritze Honky, který pod bičem démona alkoholu píchal staré hnusné tlusté báby, pak je vraždil, porcoval a kusy těl schovával u sebe v bytě. Vše podáno bez příkras a explicitně. Herecký výkon Jonase Dasslera v hlavní roli snese nejpřísnější parametry.

Der goldene Handschuh

2. The Lighthouse

Artový atmosférický zážitek v černobílých barvách a čtvercovém formátu. Rozhodně víc drama než horor, ale bezesporu velký film, jenž si do budoucna právem vybuduje status kultu. A Willem Dafoe je ďábel.

3. Bliss

Zprvu se mi „Bliss“ nezdálo zas tak zásadní, ale v paměti mi snímek rozhodně uvízl a mnohé výjevy z něj se mi v myšlenkách často vrací. Moderní „artová“ upířina natočená ohromně nafetovaným způsobem (furt tam něco zběsile bliká), což vlastně docela koresponduje s obsahem, protože se tu takřka pořád fetuje, šuká a nadává. Všechno vyvrcholí mimořádně vytripovanou působivou scénou, kterou se nebojím označit za jednu z nejlepších věcí, co jsem loni ve filmu viděl.

Potěšení roku:

zmenšující se pořadník

Byly doby, kdy bylo v našem nechvalně neproslulém pořadníku na alba napsáno nějakých 130 alb, z nichž víc jak 100 na mě. A ty doby nebyly zas až tak dávno. A trvaly dlouho. Teď se ta strašidelná čísla konečně začala trochu krátit a počty nahrávek ve frontě usměrňovat do snesitelných mezí. Vyhráno ještě není, ale třeba se jednou dočkáme toho, že nebudu začínat s poslechem na recenzi půlroku po vydání placky. Ale radši nic neslibuju!

Oreida

Zklamání roku:

já a moje lenost

Furt jsem líné prase. Měl bych odpovídat rychleji na emaily. Mohl bych psát víc a měl bych psát víc. V roce 2019 jsem flákal hlavně psaní bijáků a filmový koutek byl z velké části živ z toho, co jsem napsal už v roce 2018. Měl bych pečlivěji připravovat články k vydání, ne tu editaci bastlit na poslední chvíli ráno v práci, když čekám na zkompilování projektu nebo dojetí unit testů. Zkusím se polepšit! A protože se nehodí říkat, že se mi to nejspíš nepovede (a kurva!), tak naivně řeknu, že se to snad konečně povede. (Ale neberte to jako novoroční předsevzetí, taková buzna nejsem.)

Zhodnocení roku:

Tenhle závěrečný vejblitek jsem kdysi vymyslel já sám a s každým dalším rokem toho lituju víc a víc, poněvadž nevím, co bych sem měl nakydat. Asi by se hodily takové ty obligátní pindy o tom, jak doufám, že právě začínající rok přinese hromadu skvělých zážitků, ale nikdy jsem nebyl fanda klišé. A taky bych trochu kecal, protože v nic moc zásadního v 2020 nedoufám. Očekávám spíš standardní rok. Dál hodlám poslouchat hnusnou hudbu, čumět na trashové bijáky, do bezvědomí farmit v Diablu, bezúčelně zabíjet hodiny času, souložit, nechlastat, nefetovat a mluvit sprostě. Zduř vykuř!

Deathspell Omega


Černý kov – Společenství

Cerny kov - Spolecenstvi

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 15.3.2019
Label: Beyond Eyes

Tracklist:
01. Společenství
02. Noční úsvit
03. Poselství
04. IV
05. Z hlubin duše
06. Hřbitovní
07. Zima (live bonus)

Hrací doba: 38:41

Odkazy:
facebook / bandzone

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Když jsem na pražské zastávce turné Inquisition, Revenge, Corpus Christii a The Stone uviděl Infernal Imperator ve složení Infernal Vlad (kytara), Vlad Blasphemer (bicí) a Gothmog Triumphator (vokály), dostalo se mi blackmetalového zážitku, který mnou otřásl. Kapela předčila hvězdy večera pouze pódiovou úpravou, ale nepřeháním, řeknu-li, že něco takového jsem od té doby neviděl. Naneštěstí ani neslyšel, neboť Infernal Imperator prakticky „vydali“ jen jednu jedinou skladbu („Testament“), kterou lze nalézt na kompilačce „Helthrone“.

Poté co jsem pročítal různé internetové a tištěné zdroje ve snaze něco bližšího o Infernal Imperator zjistit, dozvěděl jsem se o spřízněné kapele Černý kov, ve které působili, mimo jiné, oba Vladové. U kamaráda jsem viděl i nějaké DVD, ze kterého si pamatuju koncert Trautenauer 666, a dal bych ruku do ohně, že tam byl i záznam „Nočního úsvitu“, který jsem později nalezl i na YouTube s dalšími videi. Vše, co se dalo o Černém kovu a takzvaném Kruhu souznění duší tehdy vyčíst, mě dost zaujalo, protože pánové přistupují k žánru způsobem mně velice sympatickým. Tedy, že Black Metal se nejen poslouchá, nýbrž cítí a pokud možno i žije.

„Společenství“ může působit jako zcela obyčejná blackmetalová nahrávka českého střihu. Podprodukovaná až levná, striktně tradicionalistická až kýčovitá. Avšak s odstupem času jsem dostatečně přesvědčen, že se na „Společenství“ odehrává něco mnohem hlubšího. Velká část hudby byla složena a nahrána venku, zpravidla během významných dat roku a Černému kovu se podařilo efektivně (!) přetlumočit úžas a niterní tíhu, kterou může člověk cítit při noční procházce lesem, bezcílném putování prvním sněhem za tuhého mrazu apod. Z toho důvodu má „Společenství“ svou náladou blízko k esenciálním titulům severské blackmetalové scény devadesátých let, považuji ale za nutné uvést, že pod pojmem esenciální nemyslím výhradně „nejznámější“. Černý kov by šlo také přirovnat k některým projektům dnes tolik populárních improvizátorů Swartadauþuze a Sira N., avšak s jedním zásadním rozdílem. Dílo Čechoslováků je kvalitativně mnohem konzistentnější.

Hudba na „Společenství“ není moc komplexní, určitě je ale promyšlená. Vždy mám rád, pokud basa hraje výraznou roli, a klávesy, jejichž fandou v tomhle žánru zrovna nejsem, dobarvují hudbu přesně tam, kde to je potřeba (alespoň z mého pohledu). A ještě víc si cením, když je i navzdory úzkému konceptu každý song dostatečně odlišný a výrazný. Na druhou stranu bych dokázal jmenovat aspekty, které účinek desky nijak neposilují, ale snad je úplně logické, přečtete-li si aspoň popisek na Bandcampu či jinde, proč je taková, jaká je.

Cerny kov

Jsem tedy rád, že deska Černého kovu nehnije pár lidem na disku nebo pásce a dostalo se jí dostupného vydání. Určitě nemá cenu z ní dělat jakési převratné zjevení, ale vím, že nejsem sám, na koho aura nahrávky zapůsobila podobně silně. Své dělá už jen to množství riffů, co z hlavy nedokážu vypudit ani po čtvrt roce. Pokud věnujete „Společenství“ svůj čas, doporučuji také prošmejdit alba na Rajčeti, kde se dozvíte o dlouhém procesu skládání a nahrávání vše podstatné. A nakonec to i vypadá, že se Beyond Eyes pozvolna pokouší vydávat i další kapely a projekty členů Kruhu, kteří dali za vznik této desce.


Druhý pohled (H.):

Já osobně nemám ohledně fungování Černého kovu žádné pikantní či přinejmenším zajímavé detaily jako kolega nade mnou, ale „Společenství“ mě zaujalo možná ještě o něco víc než jeho. Deska mi totiž přijde jednoduše skvělá a dost krutě mi uhranula. Krátce po jejím vydání jsem v jednu chvíli prakticky neposlouchal nic jiného a ani nyní, s odstupem času a z drážek černého vinylu, mi nahrávka nepřipadá nijak slabší než během prvních seancí.

Je pravda, že první pohled na obálku „Společenství“ nemusí bez znalosti kontextu a povědomí o tom, kdo za Černým kovem stojí, působit dvakrát důvěryhodně. Už úvodní poslech by měl ale veškeré pochybnosti rozmetat, protože kdo okamžitě nepozná, že tady se hraje nefalšovaná blackmetalová magie, ten je prakticky hluchý. Černý kov je svázán tradicionalismem a úctou k podstatě žánru, což by ostatně mělo plynout už jen z ikonického názvu, ale způsob, jak působivě a autenticky je s charakteristickými atributy black metalu zacházeno, jasně nasvědčuje tomu, že mu členové Černého kovu rozumějí a plně chápou jeho podstatu.

Abych vás ale nezdržoval víc, než je nezbytně nutné, zkusím to zkrátit a řeknu to na plnou hubu. „Společenství“ je prozatím nejlepší česká metalová deska letošního roku, a to dost suverénně a s uctivým náskokem před konkurencí. A dovolím si tvrdit, že kdyby došlo na sestavování all-time žebříčku CZBM, první řadová nahrávka Černého kovu by se umístila dost vysoko. Tenhle materiál se může směle postavit vedle klasik, a kdyby vyšel před třiceti lety, dneska bychom se tomu všichni klaněli a uctívali bychom to stejnou měrou jako „Ritual“ či „Zjevení“. Obzvlášť když ani dnes nejde o nostalgickou retro připomínku dávno zaprášených postupů, nýbrž charismatickou a životaschopnou deskou, kterou byste rozhodně měli slyšet.

Cerny kov


Černý kov: skladba z desky

Beyond Eyes Shop představuje skladbu „Hřbitovní“ z dlouhé desky „Společenství“” kapely Černý kov. Album vyjde na CD 15. března a na vinylu 30. dubna. Slovy vydavatelství:

Album je vzpomínka a pocta VLADU BLASPHEMEROVI (1974-2015)

Součást hudební kroniky (z let 2006-2018) přátel a společenství Kruhu souzněných duší, která vznikala a byla postupně zaznamenávána na různých, často navštěvovaných místech a při určitých příležitostech,dle nálady jako pozadí a výsledek mnoho společně prožitého. Vedle jiných projektů a děl samotného společenství Kruhu souzněných duší.

Sestava:

Vikthor Bolverkr (kytary, klávesy, basa, vokály)
Infernal Vlad (kytary, bicí, vokály)
Vlad Blasphemer (bicí)
Nargor (basa, vokály)
Vottan (klávesy, vokály)

01. Společenství (Fellowship) 02. Noční úsvit (Dawn of Night) 03. Poselství (Message) 04. IV 05. Z hlubin duše (From the Depths of the Soul) 06. Hřbitovní (Cemeterial) 07. Zima (Winter)