Archiv štítku: death metal

Kataklysm – Heaven’s Venom

Kataklysm - Heaven's Venom
Země: Velká Británie
Žánr: death metal
Datum vydání: 13.8.2010
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

S Kataklysm je celkem potíž. Nahrávkám od “Epic: The Poetry of War” dozadu jsem nikdy nepřišel na chuť, od desky “Shadows and Dust” z roku 2002 mě ale jejich hudba najednou začala totálně zabíjet. Po dvou vrcholných dílech “Serenity in Fire” a hlavně “In the Arms of Devastation” přišlo o něco málo slabší, ale stále dobré “Prevail” a konečně letos aktuální “Heaven’s Venom”. Naneštěstí však musím prohlásit, že i přes opětovnou spolupráci s Tue Madsenem, který má prsty právě v nejlepším albu “In the Arms of Devastation”, je to opět ještě horší.

Kataklysm pokračují v kurzu nastaveném s “Shadows and Dust” a navrch přidávají i několik ingrediencí ze staršího období. Všechno namíchali s umem dlouhé roky fungující kapely, výsledek prostě musí dopadnout dobře… jenže, vážně musí? Ono, vlastně není Kataklysm moc co vytýkat – posluchačům v podstatě dávají to, co chtějí slyšet. Po technické stránce taky žádné chyby – kvalitní zvuk, instrumentální level na výši, ale…

…prostě to celé tentokrát tak nějak nefunguje. Na první pohled je všechno, jak má být. Jen to kouzlo je pryč. Ten pocit “něčeho navíc” už v tam není. Kataklysm se po těch letech začínají točit v kruhu. To, co před pár lety fungovalo dnes už nefunguje. Tam, kde dřív byla kulervoucí jízda, je dnes už jenom prázdné riffování. Tam, kde dřív vystrkovaly růžky různé vyhrávky a atmosféra, zbyly jen nezáživné pokusy znít promakaně.

Když “Heaven’s Venom” poslouchám, vždy po určitě době přestanu vnímat, co to vlastně hraje, vždy se to zvrhne do jakési “letargie”. Sem tam si klepnu nohou rytmu, občas nějaký nápad celkem ujde, ale jedná se jen kratičké střípky. Půl hodiny po dohrání už si z alba nepamatuji v podstatě nic. Tak daleko se ale většinou ani nedostanu, protože desku vypínám tak v půlce hrací doby a pustím si radši něco, co mě opravdu baví. Nerad to říkám, ale Kataklysm“Heaven’s Venom” spadli do nicneříkajícího průměru.

Druhá polovina “Heaven’s Venom” je celkově o něco málo lepší než první část, ale prokousat se k ní je docela oříšek. Avšak ani pár obstojných melodií ke konci desky tu bídu nezachrání a už vůbec nic nezmění na faktu, že naprostá většina “Heaven’s Venom” není nic jiného než vata. Celé to na mě působí spíchnuté narychlo horkou jehlou, jen aby prostě něco vyšlo. Je to taková… hm… rychlokvaška.

Pochybuji, že bych se kdy k “Heaven’s Venom” po napsání recenze vrátil. Tohle je přesně ten typ nahrávky, za níž bych v životě neutratil peníze na koupi originálu. Abych vám to řekl zcela upřímně, “Heaven’s Venom” mi nestojí ani za to, aby mi to stažené zabíralo těch pár desítek megabytů na počítači. Doufám, že plánovaná druhá deska spřízněného projektu Ex Deo dopadne o mnoho lépe, protože “Heaven’s Venom” mě opravdu nudí a byl bych opravdu extrémně zklamaný, kdyby podobně mělo dopadnout i pokračování Ex Deo.


Demonic Resurrection – The Return to Darkness

Demonic Resurrection - The Return to Darkness
Země: Indie
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 15.1.2010
Label: Candlelight Records

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Demonic Resurrection je kapela pocházející z Indie. Z Indie, říkáte si? Tam něco jako metal vůbec znají? Ano, znají. Sice není tak rozšířený, ale je tam. A navíc, konkrétně od této kapely vzniká poměrně kvalitní. “The Return to Darkness” už je třetí prací této party. První album s názvem “Demonstealer” vyšlo roku 2000, vydala si jej sama kapela . O pět let později už se ale dostal ven “A Darkness Descends”, tentokrát přes plnohodnotný label, který založil sám zpěvák a kytarista Sahil Makhija. Pojmenoval ho právě jako svou první desku. Aktuální nahrávka už ale přešla částečně pod Candlelight, kteří zajistili vydání po celém světě a ne jen po Indii.

Demonic Resurrection se letos podívali i do Čech a okusili atmosféru velkého festivalu. A jak jste se mohli dočíst v reportu, kapela z toho byla nadšená. Na svém Facebook profilu se o tom ještě častokrát zmiňovali a celkově je to tu velice bavilo a při své budoucí evropské tour na Prahu nezapomenou.

Kapela hraje death/black metal doplněný o trošku symfonie, kterou zajišťují klávesy. Album otevírá “Between Infinity and Oblivion”, je to ale v podstatě intro a deska se plnohodnotně rozjede až v další “Where Dreams and Darkness Unite”. Všechny songy jsou poměrně dlouhé. Nejkratší, pokud nepočítáme intro, je pátá “The Unrelenting Surge of Vengeance”, která má pouze pět minut. Možná proto na ni byl natočen i videoklip. Mně osobně se nejvíce líbí “Lord of Pestilence”, skoro dvanácti minutové dílo. Ze začátku je poměrně nenápadná, nedočkáte se ani growlu, ale jen čistého zpěvu doprovázeného pomalým tempem bicí a kytary. Po třech minutách to ale vypukne, dlouhý řev a začne jízda, která se až do konce nezastaví.

“The Return to Darkness” je poměrně zajímavá deska. Spojení symfonie s death/blackem je dobrý nápad. Kapela určitě hodně těží z toho, že je odněkud z Indie, než kdyby byla ze Švédska, protože každý si radši pustí neokoukanou indickou scénu. Nicméně když pomineme tento fakt, jedná se jen o další album do řady dalších, protože nepřináší zas tak nic přelomového. Poslouchá se velice dobře, přesto tam ale něco málo chybí. Doufejme, že to dopilují do další desky.


Další názory:

Deska “The Return to Darkness” má jeden zásadní problém, a sice že se snaží vzbudit dojem, že je v ní něco víc, než tomu ve skutečnosti je. Pokud se totiž nenecháte strhnout epickou a bombastickou produkcí (která je jen tak mimochodem na můj vkus možná až moc pompézní) a nahlédnete pod povrch, zjistíte, že hudba Demonic Resurrection je vlastně docela prázdná. Měřeno šuplerou v podstatě ani není co vytknout, měřeno pocitem už je to o poznání horší. Nechápejte mě špatně, deska obsahuje pár opravdu silných momentů, ale na takovou stopáž je jich sakra málo a ztrácejí se mezi spoustou vaty. Kapela tak může lákat posluchače maximálně na svůj exotický původ, na samotnou muziku však nikoliv. Pouze lehounký nadprůměr a hodně slabá 6. Na druhou stranu, pochvalu si zaslouží velice pěkný artwork.
H.


Triptykon – Eparistera Daimones

Triptykon - Eparistera Daimones
Země: Švýcarsko
Žánr: black / death / doom / gothic metal
Datum vydání: 23.3.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Goetia
02. Abyss Within My Soul
03. In Shrouds Decayed
04. Shrine
05. A Thousand Lies
06. Descendant
07. Myopic Empire
08. My Pain
09. The Prolonging

Hodnocení: 10/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Právě vycházející „Eparistera Daimones“ je sice debutem Triptykon, přesto bych se nebál označit tuto kapelu za legendární. Jak je to možné? Odpověď není těžké najít – stačí jen letmo prohlédnout sestavu a máte jasno. Triptykon je totiž skupina založená nikým menším než samotným Thomasem Gabrielem Fischerem, který je jednou z nejdůležitějších persón extrémního metalu. K odkazu jím vedených legendárních formací Hellhammer a Celtic Frost se dodnes hlásí cca 90 % všech black- a deathmetalových kapel. Triptykon byli zformování potom, co se Fischer rozešel se zbytkem Celtic Frost a následném rozpadu.

Na „Eparistera Daimones“ byl použit rovněž materiál, jenž byl původně určen pro nástupce „Monotheist“, jediné nahrávky, kterou Celtic Frost po svém znovuobrození v novém miléniu vydali. A je to znát. „Eparistera Daimones“ totiž pokračuje v relativně podobných kolejí, aniž by však opakovala v minulosti vyřčené věci. Jenže ono pokračování v cestě nastolené „Monotheist“ v tomto případě rozhodně není nevýhodou, protože – při vší úctě ke kultovním starým počinům – právě tento opus byl tím nejlepším, co kdy Celtic Frost vydali, a také – a to myslím bez jakékoliv nadsázky – jednou z nejlepších nahrávek, které kdy vznikly. A o „Eparistera Daimones“ musím prohlásit to samé…

„Eparistera Daimones“ má totiž neuvěřitelnou sílu. Zapomeňte na všechny pochvaly, které jsem tu letos napsal o jakékoliv jiné skupině nebo desce, tohle je ALBUM ROKU. Fischerova hudba je zdánlivě jednoduchá, ale jenom zdánlivě, je v ní totiž něco výjimečného a nepopsatelného, co z ní činí nenapodobitelnou záležitost. Něco navíc oproti veškeré jiné hudbě, něco, co se nedá vyslovit, co se musí slyšet.

„Eparistera Daimonesx“ je obludná nahrávka. Obludná a monstrózní. Obrovská černá díra schopná pohltit vše živé. Je v ní cosi majestátního a neuchopitelného. Atmosféra je podobná oné chladné prázdnotě, která vyvěrá rovněž z děl H. R. Gigera, ne nadarmo je to právě jeho obraz „Vlad Tepes“, jenž zdobí obálku „Eparistera Daimones“. Giger a Fischer. Dva výjimeční umělci. Ti se hledali, až se našli. Oba vyjadřují ty samé sugestivní a nestvůrné pocity, jeden sochami a obrazy, druhý hudbou.

Hned s úvodní kolosální kompozicí „Goetia“ začíná něco, co nemá obdoby. Dílo, které boří světy. Už jen ty názvy hovoří za vše. „A Thousand Lies“ („Tisíc lží“). „Abyss Within My Soul“ („Propast uvnitř mé duše“). Z nich přímo dýchá ta mohutnost. Zde veškerá přirovnání selhávají. Skvost vedle skvostu. Jediná skladba nemá chybu. Každičká jediná vteřina tohoto veledíla se rovná něčemu dokonalému.

Hned s prvními pomalými mrazivými riffy „Goetia“ vás vtáhne ta temně surrealistická atmosféra, jakou jinde nenaleznete. Můžu tu vyjmenovat klidně celý tracklist – úvodní 11minutový chaos, zatěžkanou „Abyss Within My Soul“, sugestivní a nádherně gradující „In Shrouds Decayed“, rychlejší „A Thousand Lies“ – všechny mají své pevné místo, účel a význam. Dokonce i mezihra „Shrine“ má své opodstatnění.

Triptykon

Čím déle desku člověk poslouchá, tím víc jej vtahuje do svých hlubin. Napětí roste doslova geometrickou řadou a lehce experimentálnější závěr už je jako výbuch supernovy. Stačí vzpomenout jen „Myopic Empire“, která předvádí opět něco úplně jiného. Excelentní vokály, geniální klavírní intermezzo, z něhož běhá mráz po zádech. Není co dodat. Předehrou před tím nejabsolutnějším je uhrančivá „My Pain“, která svým pojetím může matně připomenout takovou „Drown in Ashes“„Monotheist“. Konec všeho však nastává s 20minutovou „The Prolonging“. Já nemám co dodat, neznám dostatečná superlativa, která by něco takového vystihla.

Opus nade všechny opusy. Veledílo nade všechna veledíla. Tady slova nestačí, 10 bodů je málo pro něco takového. Legenda zůstává legendou a na jménu, pod kterým tvoří, nesejde. Celtic Frost, Hellhammer anebo Triptykon, na tom nesejde, Tom G. Warrior je génius jako málokterý další a to mi nikdo nevymluví. Kdo „Eparistera Daimones“ neslyšel, jako by nežil.

P. S. Pozornost věnujte rovněž stejně skvělým, lahůdkovým textům!


In Vain (2010)

In Vain - Mantra
Country: Norway
Genre: progressive black / death metal

Questions: H.
Answers: Johnar Håland
Number of questions: 14

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Your new album “Mantra” was just released. Despite the album was recorded back in 2008, I believe that you are still full of impressions of the making process. Can you please tell us about songwriting and recording and also about what “Mantra” is all about from your angle of view?

It was delayed because of various reasons outside our control. The recording process was the hardest I have ever experienced, without going into further details.. We are very satisfied with the album. Looking back, of course there is stuff we regret, but that is how it will always be. Additionally, we did no preproduction or rehearsals for this album. I think we will try to do that next time.

In my opinion is “Mantra” something what you can be really proud of, but have you received any other responses or reviews from the other people? What feedback have you received so far?

We have mostly received really good reviews. It seems to be 50/50 between people who like “TLR” and “Mantra” the most. But that might change when people give Mantra som more spins. We have received 2 reviews, the least good ive seen, of 4/6 and what people complain about is that it is too much variation. That is sort of also what you can attack us for, because indeed it is. All the songs are different, and we have 6 different vocal types. But most people seem to like In Vain exactly because of all the variation. When it comes to comparing the two albums I just say they are different. It is not like sport, where you can say “this is best”. However, I think “Mantra” has way better production and shows us from a much more mature side.

All the recordings were done by autumn 2008 and “Mantra” was initially supposed to be released sometimes in late spring or early summer last year. What happened that there is so big gap between the initial release date and the final release date? I know that it has something to do with the label, but I’m not sure…

There are two reasons. Delays in the recording process and that the label was reorganizing.

Word “mantra” comes from the Eastern Asian philosophy and stands for sounds or words made by higher beings which man can hear during the meditations. Are you personally interested in philosophies such as Buddhism or Hinduism? Why did you choose this word for the album’s name?

Hm, I think it is interesting, but I have not read about it. I think Asia in general is interesting. However, this is not the background of the title. I just think it is a cool title. It can mean a lot of different things, but one of them is sound. So you can sort of look at “Mantra” as our “sound”.

Here in the Czech republic, there’s band called Master’s Hammer. They’re one of our biggest black metal legends. Have you ever heard of them? I’m asking because they released their new album in December 2009 and it is entitled “Mantras”. I suppose it’s just a namesake, but I had to ask:-)

I have to be honest, I have not heard about them. But I am not your average metal head. E.g. I have no records or Metallica, Iron Maiden, Pantera, etc… I just got into metal very late. The word Mantra just came into my mind. I dont know from where.

The album artwork ís also very interesting. It was made by Brazilian artist Marcelo Vasco who previously worked with plenty of well known bands from the metal scene. Why did you chose him? Are you satisfied with cover’s final result?

We liked it a lot. To be honest, it was sort of Indie who said we should use him. But we agreed, he has done a lot of good work. The cover artwork took a lot of time and it took a while until we were happy with the final results.

You already filmed a videoclip for the song “Captivating Solitude”. Where did you shot it? How did you enjoyed the process of its creation? Is there any funny story from the shooting?:-)

We shot it at Songsvann, Oslo. It was fun, but fricking cold!! I had a hard time just playing the guitar.. No particular story from the shooting, but I can say that the first video edit we received was so bad that we almost cancelled everything, hehe… But in the end the result was good.

Very unusual in the context of the rest of your production is song “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Why did you choose the tribe of Nez Perce indiands to make a song about? What is special about them? Can you describe to us the story behind this track?

I just read a book about their attempted escape to Canada when they were chased out of their land. They gave the americans a hell of a good fight also. Wayakins are animal spirits, which the Nex Perce believed in. I thought it was interesting and wrote some lyrics about it. The most special about the Nex Perce is the mentioned struggle to try to get into Canada. However, they were stopped just on the border after having been chased for hundres of miles..

“The Latter Rain” sounds Norwegian to me, but music on “Mantra” reminds me North America a little bit. I think it’s because of songs like “On the Banks of Mississippi” or already mentioned “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Is it just a coincidence or is it a purpose? Do you feel it also like that?

Probably just a coinsidence. Apart from my interest in Native American history, I dont have any particular interest in USA. However, a lot of great music comes from there for sure!

In Vain

There is a plenty of moods and feelings in your music. Both the albums are really various. When we look at “Mantra”, there are crushing metal parts, soft atmospheric moments and many kinds of atmospheres. It seems like you are not afraid of using every single musical idea. But is there any border that you don’t want to cross just because it wouldn’t “In Vain enough”?

I used to say I would never use electronica elements, etc.. But these days I say you should never say never.. I have no idea what the songs are going to sound like before I write them. But In Vain will always be some sort of metal.

The list of guests who appeared on debut is pretty long, but there are only four guests appearing on “Mantra”. Why that?

We wanted less guests and the record to be more a band effort. I think we succeded with that. We will have guests whenever we find it appropriate and that it suits the music.

When I listen to songs like “Captivating Solitude” or “Sombre Fall, Burdened Winter” it always reminds me cold, deep woods and high mountains and your country is full of landscapes like those. I know this is maybe a little bit annoying question beacuse of its indefinitess, but where do you get the inspiration for songwriting? Does the nature of your country inspire you or it’s something completely different?

I have to be honest and say I am not very much influenced my nature. It is mostly music I get inspiration from, but it can also be television, media or just life in general.

What is the biggest difference between “The Latter Rain” and “Mantra” in your opinion?

I think “Mantra” shows us from a more mature side. The songs fit better together I think. However, I will not say “Mantra” is better than “TLR”. They r just two different albums.

What about your plans to the future? I suppose there would be a tour to support new album. Is there any possibility for you to play in the Czech republic? It would be great to see you playing here. What else should we expect from In Vain in upcoming months?

Oh, we would love to go and play there! We will definitely do a European tour, but first we need to find a suitable band to go with. We want to go on a tour with a bigger headlining band as we are not big enough to go on our own yet.

Thanks a lot for the interview and for your time. Good luck both to you and the band. If you would like something to add, go on.

Thanks a lot for the support man! We truly appreciate it.


In Vain (2010)

In Vain - Mantra
Země: Norsko
Žánr: progressive black / death metal

Otázky: H.
Odpovědi: Johnar Håland
Překlad: H.
Počet otázek: 14

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

In Vain já osobně považuji za jednu z nejvýjimečnějších skupin, které se za posledních pár let na scéně objevily (absolutní hodnocení v recenzi jejich studiové novinky snad mluví za vše), a tak jsem si nenechal ujít příležitost položit pár otázek zakládajícímu členovi, hlavnímu autorovi hudby a v neposlední řadě i kytaristovi Johnaru Haalandovi, zvláště když o rozhovor sám projevil zájem.


Vaše nová deska “Mantra” právě vyšla. Přestože byla nahrána už v roce 2008, věřím, že jsi stále plný dojmů z procesu jejího vzniku. Mohl bys nám prosím říct o procesu skládání, nahrávání a také o tom, o čem všem je “Mantra” z tvého úhlu pohledu?

Zpozdilo se to kvůli různým problémům mimo naši kontrolu. Samotný nahrávací proces byl ten nejobtížnější, jakého jsem se kdy zúčastnil. Do bližších detailů raději zacházet nebudu. S albem jsme opravdu spokojeni, ale když se něj zpětně podívám, jsou tu samozřejmě věci, kterých tak trochu litujeme, ale takhle tomu bude prostě vždy. Jen tak mimochodem, před nahráváním jsme nedělali žádnou předprodukci ani žádné zkoušky. Myslím, že příště to už ale vyzkoušíme.

Podle mého názoru je “Mantra” něco, na co můžete být opravdu pyšní, jak ale vypadají reakce nebo recenze od ostatních? Jaké ohlasy zatím zaznamenáváte?

Většina recenzí je opravdu příznivých. Vypadá to tak 50/50 – někomu se více líbí “The Latter Rain” [debut z roku 2007], někomu “Mantra”. To se ale může změnit, až lidé “Mantra” věnují více času. Ve dvou nejméně dobrých recenzích, které jsme zatím obdrželi, deska dostala 4 body ze 6, přičemž si stěžovaly na přílišnou různorodost. Tohle je věc, na níž si lidé v našem případě budou moci stěžovat pořád, protože naše hudba taková prostě je. Všechny písně jsou od sebe odlišné, máme třeba šest různých druhů vokálů. Vypadá to ale, že většina lidí si In Vain oblíbila právě díky té naší různorodosti. Pokud dojde na porovnání obou nahrávek, vždy říkám, že jsou rozdílné. Není to jako ve sportu, kde můžeš říct “tohle je nejlepší”. Nicméně si myslím, že má “Mantra” lepší produkci a zachycuje nás ve vyzrálejší podobě.

Veškeré nahrávání bylo hotovo s podzimem 2008 a “Mantra” měla původně vyjít někdy koncem jara nebo začátkem léta loňského roku. Co se stalo, že nastala tak velká prodleva mezi původním a konečným datem vydání. Vím, že to mělo dočinění s labelem, ale nejsem si jistý…

Důvody jsou dva. Zpoždění při nahrávání a přeorganizace celého labelu.

Výraz “mantra” pochází z východoasijské filozofie a značí zvuky nebo slova vydávané vyššími existencemi, které člověk může slyšet během meditací. Zajímáš se ty osobně nějak o filozofie jako je buddhismus nebo hinduismus? Proč jste pro název desky zvolili právě toto slovo?

Hm, myslím, že to jsou zajímavé věci, ale nečtu o ničem takovém. Asie je všeobecně velmi zajímavá. Každopádně, pozadí názvu je jiné. Prostě si myslím, že je to pěkné jméno. Může znamenat spoustu věcí, ale rozhodně ne nějaké zvuky. Můžeš to brát tak, že “Mantra” znamená náš “zvuk”.

U nás v České republice máme skupinu Master’s Hammer. Je to jedna z našich největších black metalových legend. Slyšel jsi někdy o nich? Ptám se, protože v prosinci 2009 vydali své nové album, které se jmenuje “Mantras”. Předpokládám, že je to pouze shoda jmen, ale musel jsem se zeptat :)

Abych byl upřímný, nikdy jsem o nich neslyšel. Ale já nejsem normální metalista. Například nemám ani jednu nahrávku kapel jako Metallica, Iron Maiden, Pantera a dalších. Objevil jsem metal dost pozdě. Slovo Mantra mi prostě jen tak přišlo na mysl, nevím odkud.

Obal desky je rovněž velmi zajímavý. Vytvořil jej brazilský umělec Marcelo Vasco, který již dříve spolupracoval s pěknou řádkou hodně známých kapel z metalové scény. Proč jste si jej vybrali? Jste spokojeni s výsledkem obálky?

Líbí se nám opravdu hodně. Popravdě řečeno, zařídili to Indie [Indie Recordings – vydavatelství skupiny], to oni řekli, že bychom jeho služeb mohli využít. My jsme však souhlasili a on odvedl opravdu hodně dobrou práci. Vytvoření obálky zabralo hodně času a chvíli trvalo, než jsme byli s výsledkem bez výhrad spokojeni.

Už jste natočili videoklip ke skladbě “Captivating Solitude”. Kde jste natáčeli? Jak jste si užili proces jeho vzniku? Co takhle nějaká veselá historka z natáčení? :)

Točili jsme u Songsvannu v Oslu. Byla to zábava, ale nepříjemně mrazivá! Měl jsem problémy s hraním na kytaru. Nějaká mimořádná historka z natáčení není, ale můžu prozradit, že první sestřih, co jsme obdrželi, byl tak špatný, že jsme z něj nepoužili v podstatě nic, hehe… nakonec ale výsledek dopadl dobře.

Velmi neobvyklá je v kontextu zbytku vaší tvorby skladba “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Proč jste se rozhodli natočit píseň o indiánech z kmene Nez Perce? Co je na nich zvláštního? Mohl bys nám osvětlit, co se skrývá za tímto songem?

Jen jsem četl knihu o jejich pokusu utéct do Kanady, když byli vyštváni ze své země. Ale v boji dali Američanům pekelně zabrat, jen co je pravda. Wayakini jsou duchové zvířat, v které Nez Perce věřili. Přišlo mi to velmi poutavé, tak jsem o tom napsal text. Na Nez Perce je nejvíce zvláštní právě ona snaha dostat se do Kanady. Naneštěstí byli po stovky mil dlouhém pronásledování dostiženi přímo na hranicích.

“The Latter Rain” na mě působí norsky, kdežto “Mantra” mi v mnoha ohledech přípomíná Severní Ameriku. Zřejmě na tom mají podíl písničky jako “On the Banks of Mississippi” nebo již zmíněná “Wayakin (The Guardian Spirit of the Nez Perce)”. Je to jen náhoda nebo v tom byl nějaký účel? Vidíš to také tak?

Nejspíše je to jen náhoda. I přes mou zálibu v historii původních obyvatel Ameriky se o USA nijak zvlášť nezajímám. Pochází ale odsud dozajista spousta skvělé muziky!

In Vain

Ve vaší hudbě je obrovská spousta nálad a pocitů. Obě desky jsou vskutku různorodé. Když se podíváme na “Mantra”, je zde množství drtivých metalových pasáží, jemných atmosférických momentů a hodně různých nálad. Zdá se, že se nebojíte použít jakýkoliv hudební nápad. Je ale nějaká hranice, jíž už prostě nechcete překročit, protože by to prostě nebylo “dostatečně In Vain”?

Říkával jsem, že bych nikdy nepoužil elektronické prvky apod. Ale dnes bych nikdy neměl říkat nikdy. Nemám žádné ponětí, jak bude skladba znít, dokud ji nenapíšu. In Vain však budou vždy nějakým druhem metalu.

Seznam hostů, kteří se podíleli na debutu je opravdu úctyhodný, ale na “Mantra” jsou hosté pouze čtyři. Proč to?

Chtěli jsme tentokrát méně hostů, aby byla deska práce pouze samotné kapely. Myslím, že se nám to povedlo. Hosty si budeme zvát vždy, jen když nám to přijde vhodné a když vyhovující samotné hudbě.

Když poslouchám písničky jako “Captivating Solitude” nebo “Sombre Fall, Burdened Winter”, vždy to ve mně vyvolává obrazy chladného, hlubokého lesa a vysokých hor a vaše země je plná podobných krajin. Vím, že tohle bude díky své neurčitosti možná trochu nepříjemná otázka, ale kde bereš inspiraci pro skládání? Inspiruje tě příroda tvé domoviny nebo něco úplně jiného?

Musím být upřímný a říct, že na mě okolní příroda němá moc velký vliv. Inspiraci si většinou beru z hudby, ale také třeba z televize, médií nebo života obecně.

Jaký je podle tebe největší rozdíl mezi “The Latter Rain” a “Mantra”?

Myslím, že nás “Mantra” ukazuje vyzrálejší. Jednotlivé skladby k sobě lépe pasují. Nemůžu ale říct, že byla “Mantra” lepší než “The Latter Rain”. Jsou to prostě dvě rozdílné nahrávky.

Co vaše plány do budoucna? Předpokládám, že by mělo následovat turné na podporu novinky. Je nějaká šance, že byste přijeli zahrát i do České republiky? Bylo by určitě skvělé, vidět vás tu naživo. Co dalšího můžeme od In Vain v následujících měsících očekávat?

Ó, rádi bychom přijeli a zahráli si u vás. Určitě nějaké evropské turné pojedeme, ale nejdříve musíme najít vhodnou kapelu, se kterou bychom mohli vyjet. Nejsme tak velká skupina, abychom utáhli vlastní koncertní šňůru.

Díky moc za rozhovor a za tvůj čas. Hodně štěstí tobě i kapele. Pokud bys chtěl ještě něco dodat, klidně to udělej.

Díky za podporu! Opravdu si toho vážíme.


Akercocke – Antichrist

Akercocke - Antichrist
Země: Velká Británie
Žánr: progressive death / black metal
Datum vydání: 28.5.2010
Label: Earache Records

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Chtěl jsem se vzdálit od všeho toho progu typu Shadow Gallery a Dream Theater, tak jsem se podíval úplně na druhou stranu, k black metalu a death metalu, ovšem jsem narazil (nebo jsem byl naražen kolegou H.) na kapelu, která se dá taky označit jako progresivní a avantgardní. Akercocke je, dámy a pánové, prostě bordel a prasárna. Satanisté, kteří hrají zásadně ve stylu “suit up!” (v obleku) a tvoří kombinace všemožných stylů, nejen metalu. Už myslíte, že máte představu, jak ta hudba může znít? Já si zase myslím, že se pletete.

Hlavním tahounem kapely je podle mého názoru zpěvák, který je opravdu univerzální a v čistých pasážích zní jako Mikael Åkerfeldt (Opeth), někdy zase může připomínat Fernanda Ribeira (Moonspell), ale kromě toho dokáže snad všechny brutálnější druhy zpěvu/vokálního projevu a nebojí se je všechny využít. Části s čistým vokálem jsou jeden z hlavních důvodů, proč se dají Akercocke zařadit do škatulky prog. Další důvod je moment překvapení.

Moment překvapení bych definoval jako skok z největší brutální řežby, kde jedou šílené bicí dvojšlapku, kytary hustí riffy, které by nezkušenému metalistovi/rockerovi přivodily krvácení z uší, a vokál se rovná takzvanému blití, do klidné části, kde vás uchlácholí klidný hlásek a jemná melodie kytary. Moment překvapení by se možná dal popsat také jako ta avantgardní část hudby Akercocke. Nikdo jiný si prostě nedovolí hrát rychlou dvojšlapku na bicí do téměř romantické části.

Nedokážu popsat jak zruční jsou instrumentalisté kapely, ovšem s jistotou můžu říct, že svoji práci dělají dobře. Bubeník jede rychlostí světla a jen málokdy se mu povede zastavit narozdíl od ostatních, kteří zvládají i pomalejší tempa. Kytarista nahazuje rychlá zběsilá i pomalá a melodická sóla a baskytara je většinou dobře slyšet a příjemně bublá. Kromě nástrojů a zpěvu můžeme slyšet ale i mnoho dalších zvuků, které dokreslují atmosféru.

Mluvené slovo, krákání havranů nebo ozvěna dupotu na chodbě nejsou jediné zvláštnosti, často se dostane i na, dovolím si říct, ambientní části. Celý první “song” “Black Messiah” je jakési hučení a šumění všeho druhu, stejně jako třeba outro ke skladbě “Summon the Antichrist”. Atmosféra ale není vždy jen temná, objevují se i orientální a tribal prvky, konkrétně v “Distant Fires Reflect in the Eyes of Satan”. Když už jsem u skladeb, vyzdvihnu největší pecky “Axiom” a “The Dark Inside”, ve kterých jsou všechny prvky a všechna esa, která jsem popsal. Brutality, melodie, překvapení, atmosférické prvky, sóla…

Zatím se z recenze může zdát, že deska je geniální bordel, která nemá chybu, ale opak je pravdou. Jsou i momenty, kdy prostě hudba začne nudit a já přestanu vnímat, jako například při skladbě “The Promise”. I přes pár slabších chvilek je to však výborné album a doporučuji ho všem “brutal-kompatibilním”, opravdu to není nic pro čajíčky (smích).


Death – The Sound of Perseverance (1998)

Death - The Sound of Perseverance
Země: USA
Žánr: death / progressive metal
Datum vydání: 31.8.1998
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / twitter

Právě dnes je to osm let, co zemřel Chuck Shuldiner, takzvaný “otec death metalu”. Jeho kapela Death, ve které působil jako kytarista, zpěvák, zakladatel a vůbec hlavní mozek, byla (logicky) průkopníkem death metalu a je stále uctívána spoustou lidí. Jedinečné melodie a riffy, technické bicí, rychlá sóla, to všechno bylo stvořeno v hlavě Chucka Shuldinera. Tuto recenzi věnuji právě jemu a podle mě nejlepší desce jeho kapely – “The Sound of Perseverance”.

Začnu s vokály. Stejně jako se postupně vyvíjela hudba Death (od tzv. old school metalu se čím dál víc přesouvala k techničtější hudbě), se vyvíjel i Chuckův zpěv, growl, chrocht, říkejte si tomu, jak chcete. Na posledním albu se vokál vyvinul v jakýsi skřek, který možná každému nesedne, a kdo neslyšel, možná neuvěří, že by se to mohlo hodit k hudbě na albu, ale kupodivu všechno dokonale sedí. K vokálům patří samozřejmě texty a rád bych vám o nich něco řekl, bohužel jsem je ale nezkoumal.

Pravděpodobně nejúžasnější prvek na albu je kytara. Rychlé riffy přecházejí do pomalejších, melodičtější vyhrávky se mění v hoblování. Dojde i na akustickou kytaru v instrumentálce “Voice of the Soul”, která je možná jedna z nejlepších instrumentálních skladeb vůbec. Často dochází i k harmoniím dvou kytar, například v už zmíněné instrumentálce. Nakonec neskutečná sóla, která možná obyčejný smrtelník nedokáže tolik ocenit, ale každý kytarista u nich určitě má erekci (snad nejsem sám (smích)).

Pravděpodobně nikdy nepochopím bicí na této nahrávce. Ještě jsem neslyšel nic tak technického, bláznivé rytmy, které ale dávají smysl, určitě na prvních pár poslechů zní šíleně, možná i trochu jako absolutní bordel. Opravdu, když to poslouchám, nezdá se mi, že by bubeník měl jenom dvě ruce. Samozřejmostí je ale i rychlá dvojšlapka, bez které by to nebyl death metal (smích).

Zbývá ještě poslední nástroj – baskytara. Když je slyšet, je radost ji poslouchat, jenže docela často hodně zaostává za kytarami, co se týče hlasitosti. Nemůže za to produkce, ta je čistá, jako kdybyste na ni použili Vanish (skvrn a špíny se zbavíš). Deska je absolutně bez jakéhokoliv ruchu nebo snad nečitelného riffu, jako v některém black metalu (nic proti blacku).

Takže, první chyba na zdánlivě bezchybné desce je příliš tichá baskytara. Je ještě něco, co kazí desítkové hodnocení? Možná občas příliš natažené skladby, ale jako správný hardcore fanda musím dodat – jen trochu. A poslední věc co je špatně, je to, že poslední skladba, která zazní při poslechu tohoto geniálního díla, je cover Judas Priest. Nic proti Judas Priest, jejich hudba mi šmakuje, ale přece jenom mohl být trošku lepší finiš.


Behemoth, DevilDriver, Scar Symmetry

Behemoth, DevilDriver
Datum: 8.11.2009
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Arsis, Behemoth, DevilDriver, Scar Symmetry

Seda: Neckbreakers Ball Tour jede v plném proudu. Další stanicí byl pražský Abaton, poblíž domácího hřiště fotbalového týmu FK Meteor Praha. Na tomto turné se sešla opravdu pěkná čtyřka kapel. Americká dvojice v podobě DevilDriver a Arsis, skandinávští Scar Symmetry a hlavní headliner celého turné – Behemoth ze sousedního Polska.

Seda: První vystupující byli Arsis. Tato skupina pomalu proniká do podvědomí evropských fanoušků. Osobně jsem je před koncertem moc neznal a slyšel pouze dvě písně na YouTube. Ale hoši překvapili. Melodický death metal já můžu vždycky, a proto se mi jejich vystoupení líbilo. Show měla energii, rozhodně jste neumírali nudou. Možná škoda, že začínali jako první, spousta lidí si je kvůli frontám při vstupu nebo špatnými informacemi o začátku zmeškalo (na lístkách stálo 19:00, Arsis začínali zhruba okolo 18:30). Já jsem ale s kolegou Earthwormem byl přesně na jejich začátek, a tak mi unikla pouze minuta prvního songu. Na to, aby předvedli, co umí, měli asi půl hodiny. Hoši by si určitě zasloužili víc, škoda, že to bylo tak krátké. Vystoupení Arsis se mi líbilo. Určitě si jich teď začnu více všímat.

Earthworm: Arsis jsem před vystoupením znal asi jako Seda a musím říct, že mě skupina příjemně překvapila, jejich vystoupení mě bavilo, vokál byl super a instrumentální stránka byla taky výborná, hlavně kytarista hrál hodně sól, a to já si vždycky užiju. Kdybych znal jejich tvorbu lépe před koncertem, asi by mi to dalo víc, ale takhle to byl “jen” hodně pohodový rozjezd.

Setlist DevilDriver:
01. End of the Line
02. Not All Who Wander Are Lost
03. Nothing’s Wrong?
04. Pray for Villains
05. Clouds Over California
06. Hold Back the Day
07. Fate Stepped In
08. I Could Care Less
09. Back with a Vengeance
10. Before the Hangman´s Noose
11. These Fighting Wors
12. Meet the Wretched
– – – – –
13. I Dreamed I Died

Seda: O Scar Symmetry jsem taky nic moc nevěděl. Slyšel jsem od nich asi jako od Arsis. A k jejich vystoupení? Moc mě nezaujalo, Arsis byli lepší. Scar Symmetry měli o něco více času než Arsis, což byla škoda. Kdyby se tyto dvě kapely prohodili, koncert by měl větší šťávu. Ani model se dvěma zpěváky mě nezaujal. Jejich vystoupení bylo poměrně dlouhé a pro mě osobně největší zklamání celého večera.

Earthworm: Když jsem poslouchal na YouTube jejich videa, dost mě to bavilo a těšil jsem se víc než na Arsis, jenže naživo jsem se dost nudil a bylo to pro mě zklamání… A navíc jsem se nedokázal zbavit představy že čistý zpěv je na playback, vůbec se k tomu zpěvákovi nehodil…

Seda: Na tuhle skupinu jsem se těšil nejvíce. Je všeobecně známo, že DevilDriver umí udělat show a atmosféru. A taky to byla pravda. Opravdu vysoké nasazení v podaní celé kapely. Na těchto lidech je poznat, že je vystupování baví a užívají si jej i diváci. DevilDriver skutečně umí diváky rozhýbat. Většina z nich se při jejich vystoupení vybouřila tak, že na Behemoth sotva stáli na nohou. Sám zpěvák zkritizoval fanouškovský wall of death, že je tam moc málo prostoru. Postupně se to roztáhlo až k oboum stěnám. Wall of death se nakonec vyvedla. Hodně dobrá show.

Setlist Behemoth:
01. Ov Fire and the Void
02. Demigod
03. Shemhamforash
04. Conquer All
05. LAM
06. As Above So Below
07. Slaves Shall Serve
08. At the Left Hand ov God
09. [drum solo]
10. Alas, Lord Is Upon Me
11. Decade of ΘΕΡΙΟΝ
12. Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000
– – – – –
13. Lucifer

Earthworm: DevilDriver sice není zrovna můj styl, ale jejich hudba mě baví a na některé jejich hitovky jsem se těšil, bohužel mě naživo moc nepřesvědčili a hyper-fucking projev jim plus body nepřidá. Pravdou je, že publikum pořádně rozhýbali a když se fanoušci automaticky připravili na wall of death, aniž kapela dala pokyn, Dez byl hodně překvapený a spustil “Oh fuck, you already know it!” Solidní koncert, ale DevilDriver radši z desky.

Seda: Po vystoupení Devildriver jsem nevěřil, že by je Behemoth mohli překonat, ale Poláci mě vyvedli z mého omylu. Vystoupení Behemoth má neskutečnou atmosféru. Diváci neřádí tolik co při DevilDriver, ale každý si jej naplno užívá. Občas to vypadá, jako kdyby Nergal a jeho parta měli propustku z pekla na zem, aby nám, obyčejným smrtelníkům ukázali, jak se to dělá tam dole. Nergalův fanatický výraz je opravdu dokonalý. Kdo nebyl, přišel o hodně.

Earthworm: Behemoth byli zlatý hřeb večera, sice se v kotli nepařilo tolik jako u DevilDriver, ale fanoušci si víc užívali hudbu a headbangovali o sto šest. Atmosféra byla hustá, že by se dala krájet a Nergal promlouval k nám, obyčejným smrtelníkům, jako posel ďábla. Já jsem si užil hlavně konec – hity jako “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000” nebo “Decade of ΘΕΡΙΟΝ” mě taky pořádně rozhýbaly a kebulí jsem házel jako blázen. Pekelné finále nemohlo být nic jiného než song “Lucifer”, na který si Nergal nasadil helmu/masku a jak jsem už psal, byl jako opravdový satanáš. A mimochodem, z Infernova drum sóla jsem si málem nasral do trenek, ten chlápek je magor!

Seda: To je vše, většina kapel byla v Praze vůbec poprvé. DevilDriver už ale návštěvu Česka stihli, konkrétněji 10. června v Ostravě se Slipknot. Arsis a Scar Symmetry do našich končin zavítali poprvé.


Avenger – Feast of Anger, Joy of Despair

Avenger - Feast of Anger, Joy of Despair
Země: Česká republika
Žánr: black / death metal
Datum vydání: září 2009
Label: Grom Records / Deathgasm Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Avenger jsem měl vždy zaškatulkované jako kvalitní kapelu, když jsem od nich někde něco zaslechl, vždy se mi to líbilo, ale nikdy jsem nedostal k tomu, abych se jim podíval na zoubek trochu pořádněji. Jak nám ale praví jedno nejmenované přísloví, nic netrvá věčně a proč se tedy s hudbou kapely blíže neseznámit skrze jejich stále ještě horkou novinku “Feast of Anger, Joy of Despair”?

První plusové body si u mě Avenger připisují hned s rozbalením balíčku s albem. Kromě samotné fošny se totiž na mě vysype nadílka nášivek, kalendáříků, plakátů a letáčků. Sice to se samotnou hudbou nemá nic společného, ale potěší to. Nikterak ale neváhám a ihned vrážím placku do přehrávače…

Žádné sraní s intrem, hned od první vteřiny se z reprobeden vyvalí výživná porce black/death metalu. Hned s úvodním, skoro osmiminutovým opusem “Zrození múzy” si uděláte celkem jasný obrázek o desce. Hutná kytarová stěna, dvoukopákové nájezdy, krkavčí řev, neúprosné tempo a z toho všeho vyčnívající údery tympánu. Vskutku reprezentativním kousek alba je videoklipová “Radost z beznaděje”, kterou opravdu doporučuji okoštovat, protože vážně stojí za to. Nebezpečně chytlavá pecka. Divím se, že to ještě nezbořilo žádnou hitparádu (smích).

I když se mi “Feast of Anger, Joy of Despair” zdálo ze začátku docela jednotvárné, snad díky oné kytarové hradbě, opak je pravdou. Když se trochu rozkoukáte, deska začne vytahovat trumfy a odkrývat skryté nápady. Žádná hluchá místa, jednotlivé kompozice nestojí na místě, neomílají jeden motiv, ale hýbou se směrem kupředu a jakoby “vyprávějí”. Placku poctivě valím cca dva týdny a nuda se ještě nedostavila. Ta třičtvrtěhodinka vždy uběhne jako voda a člověk má po skončení hned chuť si to pustit znovu.

Avenger vyprodukovali bezesporu skvělý materiál. V rámci české scény jej prozatím řadím do první trojky letošního roku. Až mě překvapilo, jak moc mě “Feast of Anger, Joy of Despair chytlo. Sjíždím to dokonce častěji než nové Immortal! A jestli tohle není známka kvality, tak už nevím.


Vader – Necropolis

Vader - Necropolis
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 21.8.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7,5/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Polští Vader, jedna z nejstarších a nejznámějších death metalových skupin, už mají za sebou pěknou řádku alb a nyní přidávají ještě jedno. Monstrum zvané “Necropolis” stvořili Peter, jeden ze zakladatelů, který se na tomto albu postaral tradičně o kytaru a zpěv a nyní i o basovku, bicí si vzal na paškál jeho spoluhráč Paul, který, jak se zdá, nevydrží u jednoho projektu (nahrál šest alb s šesti různými kapelami).

Vader vždy výborně kombinovali thrash metal s death metalem a uvědomovali si, že death se vyvinul hlavně z thrashe, a jeho vlivy jsou dobře cítit i na “Necropolis”. Jejich tvorba vždycky sloužila hlavně jako výplach mozku, nakopání prdelí a podobně, a na tom se nic nemění, jsou to prostě Vader. S ničím se neserou, narvou do vás pořádnou dávku oldschoolového deathu tak, aby ty dva kulervoucí riffy nezačaly nudit, a ukončí skladbu ve správný čas. To znamená, že každá má tak +/- tři minuty a celé album má kolem čtyřiceti minut.

A vůbec, riffy jsou v rámci možností originální (z kytary prostě nevymlátíte po padesáti letech něco, co by se vám nezdálo, jako byste to už někde slyšeli) a sóla jsou krátká a zabijácká, ale neprosazují se dost na to, aby nějak vyčuhovala a uchvátila. Nejlepší sólo je asi v poslední skladbě, “When the Sun Drowns in Dark”, která je vlastně celá výtečná.

Aby to nebylo jen rutinní album, nechybí ani pár experimentálních skladeb jako “ambientní” “The Seal” a nebo zaříkávačka (nevím jak to jinak nazvat) “Summoning the Future”, která mi připomíná některé skladby Cradle of Filth (“Archangel, Dark Angel, lend me thy light, through death’s veil till we have heaven in sight…”), ti používali tyto skladby a mezihry docela často.

Opravdovou třešničkou na dortu jsou pro mě covery, vyskytující se jen na limitované edici. Myslím, že Vader dělali vždycky nejlepší covery, které se dokázaly vyrovnat originálu, a covery “Black Metal” od Venom a “Fight Fire with Fire” od Metallicy, jsou opravdové psycho. Hostovali na nich zpěváci Bartlomej Krysiuk a Maciej Taff.

Nevím, co dál říct, moje recenze je stejně krátká jako album, které nepotřebuje patnáctiminutové skladby, aby vás rozdrtilo. Je to standardní vaderovské album – hutné a brutální riffy, velký vliv thrashe, rychlé bicí, krátká a zabijácká sóla. Je to rutina, ale kurevsky dobrá.