Archiv štítku: death metal

Cannibal Corpse, Behemoth, Legion of the Damned

Cannibal Corpse, Behemoth, Legion of the Damned
Datum: 23.2.2012
Místo: Praha, KC Vltavská
Účinkující: Behemoth, Cannibal Corpse, Legion of the Damned, Misery Index, Nexus Inferis, Suicidal Angels

Koncem února zavítal do Prahy putovní festival Full of Hate a připravil si pro fanoušky tvrdé muziky opravdu velmi hezkou sestavu. Největším tahákem byli dle mých předpokladů Behemoth, kteří se u nás představili poprvé od Nergalova vážného onemocnění. Ovšem prostory KC Vltavská se mohly těšit i na vystoupení Cannibal Corpse, Legion of the Damned, Misery Index a Suicidal Angels. Kdo zná prostředí KC Vltavská, tak mi určitě potvrdí, že stačí pár desítek minut a vzduch se pomalu stává těžce dýchatelným. Ale nebudu si na to stěžovat, protože jsem tam přišel poslouchat hudbu a ne dýchat čerstvý vzduch. Za celý večer jsem si snad jen dvakrát loknul piva, takže můj pohled nebyl nijak zvlášť zkreslený a kupodivu si z vystoupení všech kapel něco pamatuji. Což je věc, která se při psaní reportu celkem hodí (smích). Do klubu jsem vniknul něco po páté hodině, a tak bylo dost času si prohlédnout trička a další zboží kapel, které měly ten večer vystoupit.

Po několika minutách sál potemněl a zaznělo intro první skupiny, konkrétně šlo o kapelu Nexus Inferis z Velké Británie. Jejich industial death/black metal byl vinou špatného zvuku dost nečitelný a bylo znát, že jde o první zahřívačku. Jejich vystoupení jsem zhlédl celé z balkónu, ale moc jsem si z něj neodnesl. Osobně jsem se totiž už těšil na druhou kapelu v pořadí, thrash metalové Suicidal Angels. Řekové publikum rozpálili titulní písní z nového alba “Bloodbath” a ihned se rozjel první mosh pit. Já to nevydržel a musel jsem se taky začít trochu hýbat. Jako druhou píseň si nachystali “Bleeding Holocaust” z alba “Dead Again” a hned poté i song “Apokathilosis”. To bylo od Suicidal Angels ze starší tvorby všechno, poté už hráli písně jen z aktuální novinky. Jmenovitě “Face of God”, pomalejší “Chaos (The Curse Is Burning Inside)”, “Torment Payback” a jako poslední pecku “Moshing Crew”, při které si zpěvák vyžádal wall of death a naštěstí si jej pěkně dirigoval, protože už to vypadalo, že půlka lidí vyběhne dřív, než by měla. Nakonec to tedy dopadlo tak, že spokojena byla jak kapela, tak i publikum. Pecky z alba “Bloodbath” se naživo osvědčily a já se těším, až k nám Suicidal Angels dorazí znovu.

Setlist Suicidal Angels:
01. Bloodbath
02. Bleeding Holocaust
03. Apokathilosis
04. Face of God
05. Chaos (The Curse Is Burning Inside)
06. Torment Payback
07. Moshing Crew

Setlist Legion of the Damned:
01. Legion of the Damned
02. Death’s Head March
03. Bleed for Me
04. Pray and Suffer
05. Son of the Jackal
06. Malevolent Rapture
07. Werewolf Corpse
08. Night of the Sabbat
09. Cult of the Dead
10. Taste of the Whip

Vystoupení třetí kapely Misery Index jsem začal vnímat až v jeho polovině, protože do té doby mne otravoval podnapilý chlápek, kterému jsem stejně nerozumněl ani slovo. Ale zas tak mne to netrápilo, protože tvorbu Misery Index nijak zvlášť neprožívám. Ale uznávám, že koncert měl energii, a kdybych některé písně znal, tak by mne kapela vtáhla do atmosféry. Takže mou nejzásadnější vzpomínkou na Misery Index byl vtípek baskytaristy mezi písněmi, když směrem k balkónům prohlásil “Jestli se nezačnete trochu hýbat, tak příjde zpěvák Cannibal Corpse a všechny vás zabije!” což vyvolalo úsměv na tváři většině již celkem zaplněného sálu. Další kapelou byli nizozemští Legion of the Damned, kteří načali svůj set stejnojmennou peckou. Kotel se stále držel a vlastně se zdálo, že od první písně Suicidal Angels ani nikam nezmizel. Legion of the Damned do nás rvali zejména písně z desky “Malevolent Rapture”, konkrétně jich zaznělo šest. Párkrát to vypadalo, že zpěvák Maurice Swinkels svůj hlas dost šetří a například u písně “Werewolf Corpse” jednou úplně vynechal refrén. Takže z kapel, na které jsem se nejvíce těšil, se mi výkon Legion of the Damned líbil nejméně. Přesto jsem si jejich koncert dostatečně užil.

A pak už zbývaly jen největší hvězdy. Dlouhé přípravy na pódiu značily, že nám příjdou natrhnout zadnici Behemoth. Před pódiem se vytvořila slušná tlačenice a všichni fanoušci poslušně vyčkávali na příchod Nergala a spol. Snad jen jeden týpek s otřesnými dredy a vylitým obličejem evidentně nechápal, že kapela potřebuje nazvučit, a tak už dvacet minut před ohlášeným startem vystoupení, sprostě vyřvával, ať už konečně začnou hrát. Nakonec jsme se všichni dočkali a Behemoth rozjeli píseň “Ov Fire and the Void” a publikum navštívilo samotné peklo. Nedýchatelný vzduch a skvělé osvětlení jen přidávalo na atmosféře. Jediný Nergalův pohled do publika vyvolával okamžité zvednutí rukou a kdykoliv naznačil, že chce fanoušky i slyšet, okamžitě se všichni hromově ozvali. Behemoth přijeli do Prahy se stejným setlistem, který hrají na všech zastávkách tohoto turné. Takže nechyběly písně jako “Demigod”, “Alas, Lord Is Upon Me”, “Decade of Therion” nebo obstarožní song “Moonspell Rites” z EP “And the Forests Dream Eternally”. Kapela si mě získala obrovským nasazením a zejména Nergal si koncert evidentně užíval. Neustále hecoval publikum, které mu tu vynaloženou energii vracelo svým nadšením. Dokud nezazněla jako desátá píseň “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000”, po které se Behemoth rozloučili. Samozřejmě se ještě vrátili a zahráli “23 (The Youth Manifesto)” a “Lucifer”, po kterých už nadobro zmizeli v zákulisí.

Setlist Cannibal Corpse:
01. Evisceration Plague
02. The Time to Kill Is Now
03. Disfigured
04. Demented Aggression
05. Scourge of Iron
06. I Cum Blood
07. Fucked With a Knife
08. Covered with Sores
09. Born in a Casket
10. The Wretched Spawn
11. I Will Kill You
12. Priests of Sodom
13. Unleashing the Bloodthirsty
14. Make Them Suffer
15. Hammer Smashed Face
16. Stripped, Raped and Strangled

Že byli Behemoth největším tahákem, se dalo vypozorovat i značným odlivem lidí po jejich koncertu. Přesto na Cannibal Corpse zůstal slušný dav. Musím přiznat, že ze studiovek mne hudba Cannibal Corpse příliš neoslovuje, ale už jednou jsem si potvrdil, že naživo je to o poznání lepší, takže jsem doufal, že se mi to zjištění potvrdí znovu. A samozřejmě ihned po příchodu zpěváka George Fishera bylo jasné, že to bude pořádný nářez. Cannibal Corpse zahráli krom osvědčených válů jako “Fucked with a Knife” nebo “Unleashing the Bloodthirsty” také dvě věci z chystáného alba “Torture”, které vyjde 13. března. Zpěvák mne dost pobavil před písní “I Cum Blood” větou “Jestli neuvidím pořádný mosh pit, tak vás všechny zabiju!” a pořádného mosh pitu se samozřejmě dočkal. Fanouška českého death metalu jistě potěšil kytarista Rob Barrett, který vystoupil s tričkem kapely Hypnos. Cannibal Corpse ukázali, jak se hraje špičkový death metal, a s fanoušky se rozloučili hitovkami “Hammer Smashed Face” a “Stripped, Raped and Strangled”. Je jen škoda, že během jejich setu publikum dost prořídlo. Přesto šlo o velice zdařilý koncert.

Takže letošní Full of Hate hodnotím velice kladně. Přesně tohle moje tělo potřebovalo. Nezkazila mi to ani spousta ožralých idotů, kteří se neumí chovat. Jako jeden plešatý primitiv, který v kotli rozdával lokty za to, že se jej někdo dotkl a nehorázně prudil každého, kdo se na něj jen podíval. Ale samozřejmě jsem nemohl čekat, že všechno proběhne bez jediné chybičky. Jinak celkově vzato by se dalo říct, že atmosféra v publiku byla přátelská, takže jsem si to náramně užil.


Aborted – Global Flatline

Aborted - Global Flatline
Země: Belgie
Žánr: death metal
Datum vydání: 20.1.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Omega Mortis
02. Global Flatline
03. The Origin of Disease
04. Coronary Reconstruction
05. Fecal Forgery
06. Of Scabs and Boils
07. Vermicular, Obscene, Obese
08. Expurgation Euphoria
09. From a Tepid Whiff
10. The Kallinger Theory
11. Our Father, Who Art of Feces
12. Grime
13. Endstille

Hodnocení:
nK_! – 8/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Od našich západních sousedů k nám v poslední době proudí poměrně velké množství kvalitního materiálu a k pravidelným zásobitelům se řadí i belgičtí řezníci Aborted. Předchozí nahrávka “Strychnine.213” úplně publikum nenadchla, ale staršími alby kapela pravidelně dokazovala, že skoro neumí šlápnout vedle. Jak si po čtyřech letech a skoro kompletní změně sestavy stojí nový opus?

Jak zmiňuji o řádek výše, Aborted vyměnili skoro celý ansámbl. Jediný, kdo si udržel svůj stávájící post, je zpěvák Sven de Caluwé. Abych řekl pravdu, nevím, proč došlo k tak zásadním změnám, ale jestli se to pozitivně odrazilo na nové desce (myslím, že ano), nemůžu jinak než souhlasit. Minulé “Strychnine.213” totiž nebylo úplně to pravé ořechové. Oproti předchozí tvorbě nepřineslo nic výrazně zajímavého nebo oslňujícího a celkově nebylo ani moc zábavné. Našli se samozřejmě tací, kterým se líbilo, leč sám se do nich počítat nemohu. Nešlo o špatný materiál, ale postrádal šťávu.

Samotní Aborted se mi nejvíce líbili v dobách alba “Goremageddon: The Saw and the Carnage Done”, který osobně považuji za vrchol jejich tvorby. Srovnat aktuální placku s tímto kultem je pro mě celkem obtížné, protože mi trochu přijde, že se kapela stále trochu vyvíjí a momentálně se blíží spíše k čistému death metalu, kdežto tenkrát před devíti (sakra, to to letí) lety hráli jednou nohou v grindcore nebo brutal death metalu. Pokusím se od tohoto faktu oprostit a vyvaruji se zbytečnému srovnání, protože “Goremageddon” stěží dnes něco překoná.

Nové písně jsou řádně důrazné a nechybí pořádná porce zvrácenosti a brutality, na kterou jsme u Aborted za ta léta zvyklí. “Global Flatline” se poslouchá dobře od začátku do konce, o tom není pochyb. Nástrojové party sedí přesně tak, jak by měly. Aranže vynikající. Skladba a vyznění písní skvělé. Texty klasicky zvrácené a správně ujeté, plné vyhřezlých vnitřností a krve. Ale kde je háček? Mám dojem, že je album příliš dlouhé. Padesát minut je na death metalovou rubačku takového ražení celkem hodně a postupně už trochu nudí. Ne, že by byly na konci odfláklé kousky, ale “Global Flatline” vás prostě v první půlhodině natolik vyčerpá a vyždíme, že zbytek přejdete pomalu bez povšimnutí. Vzít posledních několik songů, nahrát dalších pět a vydat za rok – perfektní. Takhle jen zbytečně nižší hodnocení (ne tedy o moc :-)).

Popisovat jednotlivě píseň po písni je v případě takového náklepu poměrně kontraproduktivní, ale pokusím se vypíchnout alespoň ty nejzajímavější kousky. Titulka “Global Flatline” už pěkně od začátku ukáže, kdo je tady pán a v jakém duchu se zbytek nahrávky ponese. Vynikající tempo bicích skvěle doplňuje sólová kytara a společně s naštvaným vokálem (tradičně výborným) určitě nedělají skupině ostudu. Ač se to zdá jako nemožné, hned další kousek “The Origin of Disease” je ještě (mnohem!) rychlejší než úvodní otvírák. Nechtěl bych na něco podobného pogovat, to fakt ne. “Of Scabs and Boils” začíná pěknou vyhrávkou a dále pokračuje ve středním tempu, poslouchá se velice dobře. Číslo devět, “From a Tepid Whiff”, zřejmě nejtvrdší (pokud se dá nějaká skladba na takto rychlém albu označit takhle) kousek celého alba, také stojí za povšimnutí. Zbytek klasika Aborted, jak je všichni známe. Kdo nezná, nechť urychleně napraví.

Jak je psáno o něco výše, tady nebo někde okolo by mělo celé album zákonitě končit. Písně od desítky dále si s přehledem drží laťku, ale poslouchat skoro hodinu hodně podobného materiálu a navíc takto tvrdého ražení, to je i na mě trochu moc.

Vzato kolem a kolem, od minula se Aborted polepšili a “Global Flatline” se hodně povedlo. Vadí trochu přestřelená délka, ale jinak nemůžu najít výraznějších chyb. Keep on slaughtering! Jen tak dál!


Další názory:

Po slabším “Strychnine.213”, které se mi i přes stylovou obálku příliš nelíbilo, se Aborted s novinkou “Global Flatline” opět vracejí opět v brutální formě. Střeva i mozky létají vzduchem v rytmu drtivého death až brutal-death metalu, na který evidentně v oblasti Beneluxu nemá patent jen Nizozemsko. V tomto ohledu se není ani moc o čem bavit, všechno je, jak má být, co song, to nemilosrdná fašírka. Jisté výhrady bych měl ovšem k délce nahrávky, která v limitované edici hravě přesahuje hranici 50 minut, což je opravdu hodně na takovou záležitost, ke konci už totiž “Global Flatline” začíná trochu unavovat, což je malinko škoda, protože je ten matroš sám o sobě velmi dobrý. Přece jen, podobné výplachy by se dle mého názoru měly vejít do 40 minut (s čímž dříve Aborted problém neměli, většina jejich předchozích placek má okolo 35 minut, což je v tomto případě ideál), stačilo by trochu zredukovat počet písniček (vlastně jedno kterých – všechno to jsou skoro stejné nářezy (smích)) a hned bych šel výše. Takhle je to bohužel “pouze” za silnější sedmičku…
H.


Dementor – Damned

Dementor - Damned
Země: Slovensko
Žánr: death metal
Datum vydání: srpen 2011
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. Intro
02. Isolated
03. Disobedience
04. The Hunter
05. Blind Faith
06. Silence
07. Lost Identity
08. Seven Deadly Sins
09. Dead End
10. Self-Torturing
11. Plastic Dolls

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Deather

Jak si tak brouzdám československou scénou, čas od času narazím na skutečný poklad. Potom není divu, že jsem po téhle příležitosti skočil takřka jako slepice po flusu. Kdykoli jsem totiž zaslechl jméno Dementor, doprovázely jej výhradně pochvalné přívlastky a občas k mým uším dolehl i opatrný šepot, hovořící o formaci vpravdě kultovní. Nakolik je to pravda, to přenechám povolanějším, ale když už mi v klíně přistála aktuální deska, byl by hřích nezjistit, co mohou nabídnout Dementor jednadvacátého století…

A hned první dojem se povedl na jedničku. Když jsem “Damned” poprvé uzmul v dlaních, nezbylo mi, než uznale pokývat nad jeho grafickým ztvárněním, které se vyvedlo vskutku náramně (a to neříkám jen proto, že redakci poskytl album pan grafik – to jen tak pro pořádek). Potemnělé siluety muzikantů, okupující zadní stranu bookletu, slibovaly velké věci, a tak jsem rázem přikročil k prvnímu poslechu. A pak druhému, třetímu a dalším. Dojmy? Abych pravdu řekl, velice dlouho přetrvávaly ty poněkud rozporuplné. Na jednu stranu si mě některé skladby vyloženě získaly, na tu druhou jsem se ovšem dlouho nemohl smířit se zvukem alba jako celku, přičemž drtivý podíl viny na tom nesou bicí. Obzvláště v sypaných pasážích mi totiž tom-tomy znějí trochu, jako by někdo tloukl dvěma dřívky o sebe a ani vyloženě subtilní projev kopáků tomu moc nepřidává. Bicí tak na celé album přenáší jakýsi odér primitivnosti, který jsem dlouho nevnímal nikterak pozitivně.

Potud to vypadá jako slušný propadák, že? Jenže recenzent míní a libovolná vyšší entita mění a tak se stalo i v případě “Damned”. Nevím, jestli to připisovat na vrub použití různých dalších sluchátek a reproduktorů nebo snad prostému přizpůsobení mých sluchových receptorů realitě, ale asi to bude kombinací obého. Faktem ovšem zůstává, že to, co mě na zvuku alba dlouho vytáčelo, někam zmizelo a zůstal ryzí death metal první jakosti. Dementor si na nic nehrají a na šestatřicet minut hrající řadovku naskládali pořádně brutální materiál bez zbytečných příkras. Snad jedinou výjimku tvoří intro, které mi k tomu všemu marastu nějak nesedlo, ale kdo by dělal vědu ze snadno opomenutelných jednatřiceti vteřin obzvlášť poté, co něco podobného předvedli na svém posledním albu i ikoničtí Morbid Angel

Ale zpátky k vlastní muzice. Jasný základ alba tvoří riffy a zase riffy. V téhle disciplíně bodují Dementor na plné čáře, protože i v těch několika slabších skladbách je k nalezení alespoň jeden riff, který přemluví posluchače, aby poslouchal dál. Pak tu máme jakési mezihry nebo snad sloky, chcete-li (čert ví, jak to nazvat), které na nějakou velkou chytlavost snad ani neaspirují. Není se ovšem čemu divit, když přijmeme fakt, že právě odtud pramení onen bordel, brutalita a animálně primitivní atmosféra (tentokrát už výhradně v pozitivním slova smyslu), které, vymezeny jasně čitelnými riffy, určují tvář celé nahrávky. Mezi tím vším se občas vyloupne nějaké to sólo, a když už se tak stane, ani zde není před čím ucpávat uši. Tu se povedlo lepší, tu ne až tak dobré, ale globálně vzato jde o obstojné kusy, které dodávají materiálu na pestrosti, když nic jiného. Dalším vesměs příjemným zpestřením bych nazval občasné zapojení čistého vokálu. Nejde sice o nic světoborného, ale má to něco do sebe a ve výsledku to rozhodně albu pomáhá. Co nám zbývá? Snad jedině záhrobní vokál a skvěle napsané bicí party. Ani k jednomu nemám sebemenších výhrad…

Jak vidíte, teď už lze bez uzardění hovořit o velice solidním základu, ze kterého by mohlo vzejít album skutečně mimořádných kvalit. V případě “Damned” tenhle proces ale nedošel úplného vrcholu. Celkem zklamaný jsem z prvních dvou regulérních skladeb “Isolated” a “Disobedience”, které dle mého bohužel moc nenabízí. Hned při následující “The Hunter” se ale začíná blýskat na lepší časy a počínaje “Blind Faith” už to pánové roztáčí ve velkém stylu. Pravda, ani dále není vždy posvícení, ale vše bohatě vynahrazují dvě závěrečné skladby, které bych se nebál označit za fenomenální.

Takže si to shrňme, vážení. Máme tu album, které sice začíná nepříliš slavně, ale velmi ochotně graduje a v samotném konci je už vyloženě skvělé. Ve svých silných momentech nabízí posluchači skutečně mimořádné zážitky, v těch slabých se pak dotyčný nešťastník asi moc bavit nebude. A pak je tu něco mezi – bez debat solidní nadprůměr – a stejně nadprůměrně u mě nakonec dopadlo i celé album. Být to ještě o malinký kousek lepší, s radostí ohodnotím osmičkou. I nevděčných sedm a půl bodu je však velmi slušné skóre a nevylučuji, že “Damned” časem ještě o nějaký ten půlbod nebo rovnou celý bod povyroste. Ať tak či onak, Dementor stvořili nahrávku, za kterou se rozhodně nemusí stydět a která i přes její dílčí nedostatky může směle reprezentovat svou domovinu i v zahraničí. Kéž tak činí úspěšně…


Krisiun – The Great Execution

Krisiun - The Great Execution
Země: Brazílie
Žánr: death metal
Datum vydání: 1.11.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. The Will to Potency
02. Blood of Lions
03. The Great Execution
04. Descending Abomination
05. The Extremist
06. The Sword of Orion
07. Violentia Gladiatore
08. Rise and Confront
09. Extinção em massa
10. Shadows of Betrayal

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mám v živé paměti, jak jsem si v různých reportech, recenzích a dokonce i ústně stěžoval, že té které death metalové kapele něco chybí. Jednou to byly silné riffy, jindy obstojné bicí party a takových dílčích nedostatků by se našlo ještě hodně. Při každé takové příležitosti jsem si představoval, jak by to asi znělo, kdyby se všechny ty moje tužby staly realitou. A pak zčistajasna dostanu na recenzi novinku brazilských Krisiun, o kterých jsem si udělal rámcovou představu na Metalfestu 2011 a od kterých jsem čekal minimálně obstojný materiál. Dámy a pánové, na svoji čest přísahám, že mě zatím jen málo alb na první poslech sejmulo takovým způsobem jako “The Great Execution”

Skutečně, když jsem se pustil do prvního poslechu, ne a ne vyjít z úžasu, protože se mi v tomhle albu zhmotnily všechny tužby a všechny představy, které chovám o ideálním death metalu klasického střihu. Smíchejte nekompromisní a jasně vymezené riffy, smrtící bicí palby, k tomu přidejte brutální vokál a frázování sekané stejně ostře jako riffy a máte přibližnou představu, o čem tu hovořím. Možná si říkáte, že je to všechno moc hezké, ale kde je něco, co z takového dobrého základu stvoří mistrovské dílo, nějaká ta vstupenka na absolutní vrchol, něco, co album jasně odliší od konkurence. Věřte nebo ne, “The Great Execution” nic takového nepotřebuje a úplně si vystačí “pouze” s neuvěřitelně poctivě odvedenou prací na těchto základních a všudypřítomných pilířích death metalu. Skutečně, nenarazíte tu na žádný orchestr, žádné progresivní experimenty, ani vlivy diametrálně odlišných stylů. Tohle je naprosto dokonalá ukázka deathu v jeho nejčistší podobě a zároveň důkaz, že pro špičkové dílo není třeba vymýšlet nějaké extra veletoče v celkovém pojetí stylu. A víte, co je na vší téhle slávě kouzelné? I když se album honosí více než hodinovou stopáží, jeho koncentrovaná kvalita vás nenechá ani na chvilku propadnout jakékoli nudě. Jediné, čemu můžete propadnout, je nezvladatelná touha začít mlátit hlavou v autobuse/čekárně u doktora/na finančním úřadě – prostě kdekoli, kde si pustíte Krisiun do uší.

Podle předchozího odstavce to vypadá, že při veškeré kvalitě, kterou album oplývá, posluchač dostane k dispozici deset skladeb, které se vlastně nijak zásadně neliší. Tohle je trošku složitější problém, protože je to částečně pravda, ale než si to vyložíte jako mínus, nechte mě dokončit myšlenku. Zaprvé – minimálně otevírací “The Will to Potency” (díky gradujícímu intru), předposlední Extinção em massa” (díky celkové šílenosti a nepříčetnému vokálu v refrénu), nebo šestou “The Sword of Orion” (díky rozvážnější práci kytary v začátku, ale především geniálním vstupům na akustickou kytaru) si posluchač zapamatuje okamžitě, definitivně a všechny zmíněné prvky působí osvěžujícím dojmem. Zadruhé – ostatní skladby, na kterých nelze vypíchnout nic extra určujícího, se postupně dostanou posluchači pod kůži a hlavně do paměti díky tomu, o čem už jsem tu několikrát mluvil – díky svým riffům a bicím partům, čímž se opět potvrzuje, že špičkový materiál může vzniknout i bez nejrůznějších progresivních výjezdů a podobných záležitostí…

Nač to protahovat, “The Great Execution” je naprosto špičkové album. V takových případech se recenze většinou píše sama a recenzentovou jedinou starostí je leda rozhodování, co vychválit dříve. Tady je to ovšem trochu jinak. Nemohu si pomoci, ale ať se snažím sebevíc, nějak mi připadá, že všechno důležité už bylo řečeno. A může za to opět naprostá ortodoxie, v jejímž duchu se “The Great Execution” nese. Ono se totiž o ničem dalším moc rozepsat ani nejde. Přijměte tedy poslední zoufalou recenzentovu berličku na natažení textu – zhodnocení zvuku. I když je “The Great Execution” velmi klasickým, a nebojím se říct oldschoolovým počinem, deska nezní, jako by byla nahraná v garáži, kanále nebo nedejbože v žumpě. Produkce je na velmi vysoké úrovni, ale přesto si ale uchovala značnou porci brutality. Albu to ve výsledku jedině prospívá, a pro podobný materiál se mi zdá zvuk vyvážený naprosto perfektně…

Ale teď už se z toho nevykecám, je hotovo. Bratři Camargové stvořili desku, která se může bez uzardění řadit k tomu nejlepšímu, co v posledních letech na poli death metalu vzniklo. “The Great Execution” je důkazem, že pouhé tři nástroje dovedou stvořit inferno, jaké sotva hledá konkurenci. A co víc – srdce fanouška zaplesá při pomyšlení, že i naprosto ortodoxní podoba žánru dovede i v roce 2011 nabrat formu, která plošně vyhlazuje a neskloní se před ničím. Ignorovat “The Great Execution” znamená ignorovat samotnou podstatu žánru a věřte, že by to byla ohromná chyba. Podobná alba nevycházejí každý den…


Další názory:

Tři brazilští bráchové operující pod krycím názvem Krisiun jsou vždy sázkou na jistotu – můžete si totiž být pokaždé jisti, že jejich nové album bude drtící a kulervoucí matroš, který vás nakope do kaďáku. A ani letošní novinka “The Great Execution” na tom nic nemění. Krisiun jsou jasným důkazem, že opravdu hodně brutální nářez lze dělat i chytře a nápaditě, aniž by v průběhu potratil tah na bránu. Pokud máte rádi death metal a doposud jste “The Great Execution” neslyšeli, měli byste to hodně rychle napravit, protože tahle brazilská jatka vážně stojí za hřích! Ačkoliv z toho nejsem tak na větvi jako kolega, rozhodně je to výborná věc.
H.


Immolation – Providence

Immolation - Providence
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 11.10.2011
Label: Scion Audio Visual

Tracklist:
01. What They Bring
02. Illumination
03. Still Lost
04. Providence
05. Swallow the Fear

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jedno staré pořekadlo praví, že dobrého death metalu není nikdy dost, a přesně v duchu této osvícené teze blahořečím kapely, které za dlouhá léta svojí aktivní existence zásobují lačné uši svých oddaných následovníků i náhodných kolemjdoucích nekončící řadou pěkně masitých fláků, kterými se může nepřipravený konzument s hrůzou v očích zadusit. Za posledních několik měsíců se do této mé osobní dvorany slávy oprávněně a s velkou pompou uvedli i Newyorčané Immolation. A náhoda tomu chtěla, že se mi do pařátů dostal jejich poslední zářez, EP “Providence”, které kapela vydala u společnosti Scion A/V a které je k dispozici ke stažení zcela zdarma. Otázka, která ale čtenáře těchto řádků trápí asi nejvíce, potom velmi úzce souvisí s aktuální platností okřídleného rčení “Za málo peněz hodně muziky”…

Jestli se mezi čtenáři této recenze najdou tací, kteří považují Immolation za majestátní a neotřesitelnou jistotu, můžu je uklidnit. Ani po výborné poslední řadovce “Majesty and Decay” pramen inspirace nevyschl a kapela nám předkládá k tanci i poslechu dalších pět kusů prvotřídního materiálu. Jak už naznačila zmíněná číslovka, co do stopáže se jedná o plnokrevné EP a na necelých devatenácti minutách délky není jediná vycpávka. Namísto pokusů o vytvoření jakéhosi jednolitého celku, ohraničeného intrem respektive outrem, zvolili Immolation zcela přímý přístup a na EP naservírovali pět drtivých skladeb klasického střihu, tedy žádné experimenty s neortodoxními strukturami písní. A i když to v podobných případech ani zdaleka není pravidlem, tady vše funguje na jedničku. EP jako celek totiž působí dojmem, jako by před první a po poslední skladbě něco mělo být. Fakticky je to sice nesmysl, ale když nad tím tak přemýšlím, před “Providence” není nic menšího než “Majesty and Decay”, a co přijde po něm, je ve hvězdách. Z tohoto úhlu pohledu tak EP působí jako jakýsi mezistupeň mezi alby. Možná to zní trochu zmateně, ale při zohlednění všeho již řečeného lze Immolation přirovnat k šelmě, která se právě přikrčila ke smrtícímu skoku, a “Providence” představuje právě ono přikrčení. Kouzelné na tom všem je, že mě to úchvatně znepokojuje a já chci víc…

Rád bych se rovněž pozastavil nad zvukovou stránkou nahrávky. Produkci má “Providence” na velmi vysoké úrovni a zvuk je mimořádně čistý. Přitom to celé zní nehorázně temně, nebezpečně a zle a stejně jako v případě “Majesty and Decay” jsem se do tohoto zvuku zamiloval velice záhy. Dusivá atmosféra všudypřítomné nevyhnutelnosti je totiž neskutečně návyková a představuje další zdroj toho “já chci ještě” pocitu. Na pochvalné razítko do žákovské knížky jsou rovněž nezaměnitelné riffy a sóla, která má na svědomí kytarista Robert Vigna a která zaručují, že si Immolation s nikým nespletete. Uznejte sami, to je v případě tak konzervativního žánru, jakým death metal bezesporu je, velká poklona!

Pokud mám pohovořit o jednotlivých skladbách, nebude to moc dlouhé povídání. Jedině v pořadí třetí “Still Lost” mi úplně nepřirostla k srdci, ale bohatě to vynahrazuje exponenciálně gradujícím závěrem. Zbytek je více či méně špičkovou ukázkou death metalu první jakosti. Pokud bych měl ale přeci jen vybírat vrchol, bude to asi klipovka “Illumination” nebo titulní skladba “Providence”, protože drtivé pochoďáky já rád, a to tak, že velmi…

Do předchozích řádků jsem shrnul vše, co mi v souvislosti s “Providence” přišlo důležité, a jestliže jste k tomuhle odstavci nepřeskočili rovnou, tak už asi tušíte, že tentokrát se budou slova kritiky hledat velice těžko. Popravdě, až na mně osobně ne zcela vyhovující část “Still Lost” nemůžu “Providence” vytknout zhola nic. Výsledné hodnocení pak není vyšší z jednoho prostého důvodu – známky od devíti výš totiž rozdávám deskám, které působí mnohonásobné sluchové orgasmy nehledě na posluchačovo pohlaví. V tomto světle zůstává “Providence” pouze prvotřídním materiálem, za který by jiní ochotně zaplatili párovými orgány. To je ovšem zatraceně dobré vysvědčení, nemyslíte?


Další názory:

“Klasické Immolation” slibovala oficiální zpráva k vydání EP “Providence”. Co na to říct – nelhala. “Providence” je totiž přesně to, co od Immolation čekáme a – co si budeme povídat – i chceme: mohutný těžkotonážní death metal té nejvyšší kvality. Kdo má s Immolation již nějaké pozitivní zkušenosti, bude zcela jistě spokojen. Na jednu stranu je sice pravda, že skladby na “Providence” nedosahují kvalit monumentálních opusů z předchozí desky “Majesty and Decay”, ale to ovšem nic nemění na holém faktu, že Immolation patří na tu nejvyšší špičku death metalového žánru. Chcete-li podrobnosti, přečtěte si Ježurovu recenzi nade mnou, neboť se pod jeho text mohu jen podepsat…
H.


Vader – Welcome to the Morbid Reich

Vader - Welcome to the Morbid Reich
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 12.8.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Ultima Thule
02. Return to the Morbid Reich
03. The Black Eye
04. Come and See My Sacrifice
05. Only Hell Knows
06. I Am Who Feasts Upon Your Soul
07. Don’t Rip the Beast’s Heart Out
08. I Had a Dream…
09. Lord of Thorns
10. Decapitated Saints
11. The Are Coming…
12. Black Velvet and Skulls of Steel

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Každé další album polského fenoménu Vader je očekáváno s nemalými nároky, jak už se na legendu sluší. V případě “Welcome to the Morbid Reich” do ohně přilila benzín prohlášení o částečném návratu ke kořenům, ke kterým se vztahuje jak název, jasně odkazující na 21 let staré demo “Morbid Reich”, tak použité logo, které se naposled skvělo na přebalu EP “The Art of War”. Veškeré té nostalgii, v čele s nestárnoucím frontmanem Piotrem Wiwczarkem, významně kontrastuje opět zgruntu obměněná sestava. Potenciál ohromný, možnost průseru rovnocenná, směle do toho…

Začnu tím, na co padnou oči nakupujícího jako první, tedy obalem. Musím říct, že proti obalu předchozího alba “Necropolis”, jehož gordický uzel z hadů a čepelí mi evokoval spíše indickou mytologii, trochu šmrncnutou díly H. R. Gigera, působí motiv “Welcome to the Morbid Reich” o poznání lépe. Bílá citadela, obklopená morbidní krajinou a shora přikrytá černou oblohou, která překypuje blesky, shlukujícími se okolo jakéhosi vševidoucího oka, je na pohled vskutku impozantní. Dovedu si živě představit, jak si ji někdo ztotožní s popisem bájného Tolkienova Mordoru. Dost mě ale udivuje, že právě díky obálce alba ještě žádný chorý mozek neobvinil Vader z propagaci nacismu. Na obálce je totiž k nalezení tolik motivů, kterém svým ztvárněním dost jasně evokují typické propriety třetí říše, že je to až k nevíře. Schválně, kdy se zase bude nějaký parazit chtít zviditelnit…

Co naznačuje obálka svou náladou, propuká naplno po stisknutí tlačítka PLAY. V okamžiku, kdy orchestrální intro “Ultima Thule”, které mimochodem nemůže nepřipomenout obdobný počin ze špičkového EP “The Art of War”, přejde v první regulérní skladbu “Return to the Morbid Reich”, snad každého musí strhnout zběsilost a energie, která v posledních letech na albech Vader trochu postupovala pozice drtivé těžkopádnosti (nechápejte mě špatně, tahle těžkopádnost má své neopakovatelné kouzlo a já ji skutečně velebím!). Neříkám, že je tahle zběsilost alfou a omegou pro každou jednu z dvanácti skladeb, ale co se týče celého alba, je to právě ona, která z velké části určuje jeho tvář. V téhle činnosti jí ovšem zdatně šlape na paty záplava melodií, které ve skladbách posluchač může nalézt. Je skutečně k nevíře, s jakou bravurou se podařilo Polákům skloubit značně brutální riffy s chytlavými melodiemi, které oné brutalitě dávají jedině vyniknout, a přitom neznějí nijak kýčovitě a ani z celého alba nedělají pofidérní melodeath. Těžko říct, nakolik je to práce sekerníka Spidera, který se po svém přispění k nahrávání “Necropolis” ke kapele připojil natrvalo, ale kytarová práce je rozhodně na jedničku s hvězdičkou. Tady by se mohl kdejaký kytarista nechat vyškolit, aniž by se musel cítit jakkoli trapně.

Za zmínku v téhle kategorii rozhodně stojí i vokální výkon ikonického Piotra Wiwczarka. Že je jeho hlasový projev nezaměnitelný, toho si je vědoma většina posluchačů Vader, potažmo čtenářů téhle recenze. Změnou oproti minulým nahrávkám je ale způsob, jakým Piotr se svým hlasem pracuje. Ano, klasický záhrobní chrapot, jak jsme na něj zvyklí, tvoří základ. Krom něj však pěvec přistoupil k použití mnohem výše položeného screamu, který dodává nejedné skladbě úplně nový rozměr a především rozmanitost, jejíž muzikální základy rozvedu níže. Když k tomu ovšem přidá hypnotickou deklamaci, která není nepodobná té, kterou předvádí Warrel Dane ve skladbě “And the Maiden Spoke” z poslední desky Nevermore (schválně zkuste porovnat), je to pro hladové uši Vaderfila skutečný zážitek…

Ke zvuku nahrávky není co dodat. Hrubě neotesané tam, kam to patří, krystalicky čisté tam, kde to vynikne, to všechno přikryté lehounkým závojem rozostření, který nenechá nikoho na pochybách, kdo to tady drtí opozici. Co si ovšem zaslouží trochu detailnější rozbor, to je zmiňovaná členitost nahrávky, přičemž se přímo nabízí srovnání s předchozí řadovkou “Necropolis”, kterou mám shodou okolností naposlouchanou asi nejvíce. V dokonalém kontrastu s trochu jednotvárným předchůdcem totiž “Welcome to the Morbid Reich” představuje značně pestrý počin. Formálně desku dělí tři orchestrálky – již zmíněný otevírák “Ultima Thule”, intro k “I Am Who Feasts Upon Your Soul” a nápřah k závěrečné “Black Velvet and Skulls of Steel”, pojmenovaný “They Are Coming…”. Tím však veškeré orgie klasických nástrojů končí, a veškerou diverzitu nesou na svých bedrech výhradně kytary, bicí a vokály. Pravda, ne v každém případě se podařilo složit skladbu, která by působila dostatečně svébytně, což dokazují kousky jako především “Lord of Thorns”, dost možná “Don’t Rip the Beast’s Heart Out” nebo dokonce i “The Black Eye”. Obzvlášť v posledním případě je to už hodně na hraně, navíc ani v jednom ze zmíněných případů nelze tvrdit, že by to byly špatné skladby. Prostě jen v té okolní náloži působí průměrně. Z té druhé, lepší a hlavně mnohem obsáhlejší strany bych pak vypíchl své favority – ve všech směrech likvidační “Return to the Morbid Reich”, hypnotickou “I Had a Dream…”, naprosto nepříčetnou smršť v podobě znovunahrané “Decapitated Saints” nebo drtivý vojenský marš v podání závěrečné “Black Velvet and Skulls of Steel”. Nebál bych se tvrdit, že se některé, ne-li většina ze zmíněných skladeb, mohou směle měřit s tím nejlepším, co Vader kdy vyplodili, a to už je co říct.

Přes tu všechnu chválu, kterou zde skutečně nešetřím, však hodnocení “Welcome to the Morbid Reich” nebylo vůbec jednoduchou záležitostí, jak by se mohlo zdát. Od prvního poslechu mi sice bylo jasné, že jde o kvalitní materiál, o to překvapenější jsem byl, když jsem se přistihl, že se při poslechu vlastně nudím. Tenhle stav, kdy jsem se po konci jedné skladby netěšil na další a z celého alba si pamatoval sotva dva momenty, trval nepříjemně dlouho a zlomit se mi ho podařilo až v samotném závěru poslechové analýzy alba. Proto apeluji na ty z vás, kteří třeba trpíte podobnými příznaky, abyste dali albu čas. A třeba i hodně času, stojí to za to. Po trochu slabším “Necropolis” totiž tahle polská bestie ukazuje, že s přibývajícími léty nechátrá, nýbrž zraje. Sice se nejedná o dokonalé album a v pomyslné soutěži o death metalový počin roku musí “Welcome to the Morbid Reich” sklonit hlavu třeba před řeckými démony Septicflesh, přesto všechno ale jde o prvojakostní materiál a zároveň další důkaz, že Vader patří k absolutní špičce svého řemesla, jehož podobu za 28 let své existence pomáhali tvořit…


Další názory:

Jsou chvíle, kdy si připadám opravdu divně. A moment, kdy mám hodnotit novinku od Vader, patří právě mezi takové. Víte, na desku “Welcome to the Morbid Reich” padají ze všech stran naprosto nadšené ohlasy, fanoušky počínaje, přes UG periodika, největšími hudebními médii konče; už teď mnozí album vyzdvihují pomalu až do nebes a hovoří se o žánrové nahrávce roku… ale já vám nevím, mě to tentokrát moc nechytlo, přestože mám Vader rád. Neřikám, že je to špatné – album je rozmanité a kvalitně složené, výborně zahrané i vyprodukované, avšak něco mi tam prostě chybí, nemůžu si pomoct. Poslouchal jsem “Welcome to the Morbid Reich” hodněkrát a pečlivě, přesto jsem si k němu prostě nedokázal najít cestu. A co je nejhorší, ani vlastně dost dobře nevím proč. Z toho důvodu nakonec volím hodnocení šesti a půl body, což u mě znamená jistě dobře odvedený a nadprůměrný počin, ale ne takový, že by mě to dostalo do kolen. Jedno vím ale jistě – až někdy v budoucnu dostanu zase chuť na Vader, sáhnu po jiné desce z jejich repertoáru…
H.


Děti pohřebního kvítí – Under the Reign of Madness

Děti pohřebního kvítí - Under the Reign of Madness
Země: Česká republika
Žánr: death metal
Datum vydání: 2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Dítě z torza
02. Kožená tvář
03. Awoken as Dead
04. We’ll Take Your Soul Apart
05. Feťačka
06. Passing Beyond
07. Under the Reign of Madness

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Děti pohřebního kvítí

Není tomu ani čtrnáct dní, co jsem zde pěkně od podlahy ztrhal dílo pražských pohanů Odraedir, a do nelítostných pařátů mi padl další počin nikterak známé české kapely. Tentokrát padnul los na litvínovské řezníky, kteří sami sobě říkají Děti pohřebního kvítí, a věřte mi, když vám říkám, abyste si nachystali blicí pytlíky. Z druhého záseku téhle kapely totiž odtéká krev po litrech…

Děti pohřebního kvítí na své novince “Under the Reign of Madness” představují sedm skladeb, nesoucích se na houpavých vlnách neotesaného a veskrze brutálního death metalu, který svým charakterem nemůže nepřipomenout Cannibal Corpse (a osobně bych si přisadil, že právě tyhle legendy posloužily jako zdroj inspirace). I s mou velmi povrchní znalostí tvorby Cannibal Corpse si ale troufnu tvrdit, že se nejedná o žádní laciné vykrádání. Brutalitu hudby samotné pak tematicky dokreslují texty, ze kterých by se mohl nejedné slabší povaze velmi významně obrátit kufr. Rozřezávání a sešívání mrtvol i živol a jiné zavrženíhodné kratochvíle k žánru ale tak nějak patří, takže potud vše v pořádku.

A světe div se, ono to ani dál není ani zdaleka tak špatné, jak jsem trochu slepě předjímal. Začnu zvukem. Ten mě překvapil jak do celkové kvality, tak do vyvážení nástrojů. Všechno je pěkně slyšet, nic se nepřeřvává, nic není zahulené ani zbytečně ostré. Pověstnou výjimkou, potvrzující pravidlo, jsou však bicí. Přijde mi, že se producent před nahráváním bicích pořádně ožral, protože zní, jako by na nahrávku ani nepatřily. Ať desku poslouchám sebedéle, nemůžu překousnout fakt, že bicí znějí neskutečně ploše, suše a nevýrazně, nehledě na to, že se jsem se musel hodně snažit, abych z nahrávky uchem vyextrahoval kopáky, které se jinak naprosto ztrácí v ostatních nečinelových součástí sestavy. Škoda, znít kopáky víc jako kopáky, bylo by to rozhodně lepší.

Co se ale samotného hraní týče, musím uznat, že je to bez uzardění poslouchatelné. Obzvlášť práce kytaristy Chytrouše působí konzistentně a nabídne i dost zajímavé momenty, kvalitně postavené riffy a její precizní provedení nesnese výtek. Rovněž vokalista Tomas se nedrží zkrátka a hřímá velmi obstojně a především překvapivě srozumitelně – za to palec nahoru. I na téhle frontě ovšem pokulhávají bicí party. Nejenže, jak už jsem psal, znějí jinak, než by měly, ale byl bych rozhodně spokojenější, kdyby nahrávce poskytl skutečně zabíjející a drtivý rytmický základ. A přitom nechci něco takového, jako předvádí Inferno na nahrávkách Behemoth. Napadá mě srovnání se Švýcary Darkrise, kteří ač marginálního významu na světové death metalové scéně, dokazují, že lze minimálně co do bicích partů i v nikterak světových podmínkách nabouchat skutečně ničivé záležitosti.

Vzato komplexně a z hlediska nápaditosti kompozice však musím opět uznat, že je to vcelku slušné. Sice žádná supernova, tu a tam bych třeba ubral na tempu nebo v návaznosti na slibné intro uvítal jinak stavěnou skladbu, ale na poměry české extrémní a zároveň neprovařené scény působí skladby jako “Dítě z torza”, “Kožená tvář” nebo “Feťačka” slušně. Za uši mě ale zejména u druhé jmenované pravidelně zatáhne naprosto odseknutý konec. A nevím, čím to je, ale ve stínu třech česky zpívaných skladeb jejich anglické souputnice tu více, tu méně pokulhávají v nápaditosti i chytlavosti. Většinou bych se nebál použít pojem “vata”…

A když už jsme u té češtiny, ještě jednou zabrousím k textové stránce. Jak už jsem nakousl výše, ze sedmi skladeb tu česky promlouvají celé tři a musím říct, že je to rozhodně sympatičtější poslouchání, když jsou vám všechny ty prasárny servírovány v mateřštině. A navíc, i když jsem celkem otrlý, texty k songům “Dítě z torza” a “Feťačka” se mnou i hnuly, a to si většinou nic podobného nepřipouštím. Co se námětů týče – nic vybočujícího. Najdete zde motivy ultra násilných hororů typu “Hostel” nebo “Saw”, různé fantastické vize plné démonů a zombií, útrpné stavy zvrácených myslí a snad i lehký odér historie, který mi evokuje řádění Vlada III. Tepeše na bitevních polích jihovýchodní Evropy… O žádnou mnohovrstevnatou poezii se sice nejedná, ale alespoň to není k smíchu, což se počítá.

Z rádoby objektivního hlediska (ano, recenze ze své podstaty objektivní snad ani být nemůže) už nemám co dodat, takže nezbývá, než to opět uzavřít nějakou tou deklamací. Deska “Under the Reign of Madness” se mi proti předpokladům a snad i trochu proti mé vůli nějak podloudně zalíbila a i přesto, že bicí znějí, tak jak znějí a že asi ani při nejlepší vůli nejde srovnávat se zahraniční žánrovou produkcí, je možné, že mě někdy chytí nutkání si ji pustit, a to je v tomhle případě opatrný kompliment stejně jako výsledných čtyři a půl, kterými jsem se rozhodl celé dílo ohodnotit…


Noctem – Oblivion

Noctem - Oblivion
Země: Španělsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 13.6.2011
Label: Rising Records

Tracklist:
01. Popol Vuh
02. The Arrival of the False Gods
03. Universal Disorder
04. Abnegation and Brutality
05. Invictus
06. Sons of Hun-Vucub
07. Seeking the Ruin of Souls
08. Unredemption
09. Q’uma’rka’aa’j
10. A Borning Winged Snake
11. Oblivion

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přijde mi, že z téhle kapely je spousta lidí na větvi, ale já osobně jsem doposud nedokázal pochopit proč. Debut “Divinity” z roku 2009 mi to neřekl a aktuálně vydaná novinka “Oblivion” taktéž ne. Prostě nevím… to, že někdo pochází ze země, která nemá moc silnou metalovou základnu, a že někdo během své krátké existence dokázal odjet hned několik evropských koncertních šňůr, přece neznamená, že ten někdo taky dobře hraje. Noctem sice v rozhovorech rozhodně nešetří sebevědomím, grafickou stránku a promo mají propracované do detailu, pódiové vystupování rovněž, metalové magazíny se vzájemně předhání, kdo skupině udělí vyšší hodnocení, ale celé to má jeden velký háček, ba co to říkám, přímo hák jak noha…

…a tím je samotná hudba. Noctem se žánrově pohybují na hranici mezi black metalem a death metalem, sem tam to lehce nakopnou nějakým tím thrashujícím riffem, samozřejmostí jsou extrémní vokály. V tom bych samozřejmě problém neviděl, možná právě naopak – je-li takovýto stylový koktejl na patřičné úrovni, s radostí se do něj svými ušisky zabořím a nechám se ovívat masáží tvrdých kytar, bubenické palby a brutálního řevu; sem s tím! Jenže v případě Noctem to má tu chybu, že v tom jejich koktejlu chybí právě ta nejdůležitější ingredience – ona patřičná úroveň.

Nechápejte mě špatně, po technické stránce je vše stoprocentní. Pánové hrát (a řvát) umějí, což je na “Oblivion” cítit neustále, že album nenahrávali žádní neumětelové. Zvuk je rovněž skvělý – dynamický, sytý sound, který vám, když jej nasolíte na správnou hlasitosti, rozboří barák. Ale celá ta pěkná naleštěná placička postrádá to úplně nejhlavnější, kvůli čemu hudbu vůbec posloucháme (tedy alespoň já) – atmosféru, pocit, emoce, sdělení, cokoliv podobného. To tam prostě, ať poslouchám jak poslouchám, není. Fakt sorry, ale prostě ne. “Oblivion” se na první pohled tváří strašně tajemně a mysticky, to je však klamání tělem, žádné pozadí jsem v tom neobjevil. Možná tak jenom intro “Popol Vuh” a mezihra “Q’uma’rka’aa’j” mají nějakou atmošku, ale řekněte sami – co s nahrávkou, jejíž intro strčí do kapsy všechny regulérní písničky?

Což o to, čert to vem, kdyby to byl alespoň pořádný rachot, ale to jaksi také není. Noctem v prvním opravdovém songu “The Arrival of the False Gods” nasadí ostré tempo a až na několik výjimečných momentů nohu z plynu nesundají, ale k čemu to je? Ono totiž když chcete udělat rychlou muziku, nestačí vám do toho bušit, co to dá, ale chce to mít také nějaké nápady. Noctem jsou evidentně velice spořiví, takže nějakými osvěžujícími nápady opravdu šetří a ty, které sem tam vykouknou, nejsou žádný zázrak. A navíc je takřka okamžitě zase zalije omáčka s vatou. Jediný opravdový klad “Oblivion” bych viděl ve velice povedených kytarových sólech, což je sice pěkné, ale považte sami, kolik času na dlouhohrající nahrávce zabírají sóla, zvláště když ještě nejsou v každé písni.

Nemohu si pomoct, ale ať se jakkoliv snažím, nedokážu v “Oblivion” najít něco, co by tu nahrávku v mých očích povýšilo nad průměr. I když debutový počin také nebyl zrovna oslnivý skvost, obsahoval alespoň světlý moment v dobře podaném a hlavně hitovém titulním songu “Divinity”, novinka se však nemůže pyšnit ani tímhle. Naději jsem upínal k závěrečnému titulnímu kousku “Oblivion” – ne snad z důvodu, že bych čekal, že titulní skladba bude opět ta nejlepší, ale spíše díky třináctiminutové stopáži, která slibovala nějakou tu epičnost či rozvinutí nápadů do větší šířky. Bohužel. Její první čtyři minuty jsou úplně stejně jako zbytek nahrávky, pak nastane čtyři a půl minuty ticha, a pak další čtyři minuty té samé muziky podle toho samého mustru.

Kde nic, tu nic. Průměr je průměr, to se nedá nic dělat. Chvílemi se mi zdá, že Noctem je kapela, která se více stará o to, jak moc cool bude vypadat na fotkách a jak moc cool bude mít obal, než aby se starala o kvality své hudby. A přitom si nemyslím, že by Noctem neměli vůbec žádný potenciál, ba právě naopak, jsem přesvědčen, že mají rozhodně na víc, než co předvádějí. Ale uznejte sami, že za nevyužitý potenciál, jehož výsledkem je průměr, lze udělit jenom průměrné hodnocení.


Mayan – Quarterpast

Mayan - Quarterpast
Země: Nizozemsko
Žánr: symphonic death metal
Datum vydání: 20.5.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Symphony of Agression
02. Mainstray of Society (In the Eyes of the Law: Corruption)
03. Quarterpast
04. Course of Life
05. The Savage Massacre (In the Eyes of the Law: Pizzo)
06. Essenza di te
07. Bite the Bullet
08. Drown the Demon
09. Celibate Aphrodite
10. War on Terror (In the Eyes of the Law: Pentagon Papers)
11. TIthe
12. Sinner’s Last Retreat (Deed of Awakening)

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mark Jansen se nám pěkně vybarvuje. Záhy poté, co opustil populární After Forever, svým skladatelským umem pozvedl své vlastní dítko, tehdy neznámou Epicu, na post vůdčího aktu symfonického metalu s ženou za mikrofonem. A zatímco by mohl požívat zasloužených plodů úspěchu Epicy, pustil se se současnými spoluhráči a starými i novými známými do zcela nové iniciativy, která nese jméno Mayan. Pojmy Mark Jansen, death metal a opera slibovaly mnohé. Jak to dopadlo, se dozvíte záhy…

Přiznám se, že když jsem si “Quarterpast”, jak se debut jmenuje, pustil poprvé, zanechal ve mně značně rozporuplné dojmy, které mi do značné míry připomněly, proč že jsem v recenzi zdrbal “Magnisphyricon” od Sons of Seasons. A není to jen osoba zpěváka Henninga Basseho, který představuje společného jmenovatele obou desek. Obě totiž vykazují nemálo společných znaků, a když trochu nadnesu, vypadá to, že Oliver PalotaiMark Jansen tvořili od velmi podobného základu, jen každý po svém. Příbuzně tak znějí některé melodie vokálů i celková a všeobjímající rozmáchlost. Co si však posluchač nesplete, to jsou Jansenovy a Delahayovy riffy (jak napovídá jméno Isaaca Delahaye, Mark Jansen si z domovské Epicy vypůjčil většinu členů, snad krom Yvese Hutse a svého bratra Coena) a zvuk kytar, tu a tam opletené líbezným hlasem božské Simone Simons

Jak už jsem předeslal, shledávám v “Quarterpast” spoustu shodných znaků s “Magnisphyricon”. Po několikanásobné listening session však musím prohlásit, že v pomyslném duelu vítězí “Quarterpast”, a to hned z několika důvodů. Hlavním důvodem je skutečnost, že i přes svůj bombastický nádech a nezpochybnitelnou propracovanost deska nepůsobí přeplácaně, jak se zprvu může zdát. Jansenův skladatelský mozek velmi moudře usoudil, že skládat přes sebe nekonečné vrstvy různých nástrojů samo o sobě nezaručuje úspěch a vsadil tak na sice prostší, ve výsledném efektu však působivé kompozice. Když nepočítám dva krátkometrážní přechody, skladby samotné jsou obdobného charakteru a naprostá většina z nich dává posluchači zakusit screamů větší části stálé sestavy kapely v kontrastu s tu éterickými (Simone Simons), tu energickými (Floor Jansen), tu akademickými (Laura Macri) příspěvky trojice ženských hlasů, to vše uvozováno skvělým Henningem Bassem, který zde prokazuje, že důvěra, jakou jsem v jeho schopnosti vložil při poslechu “Magnisphyricon”, nebyla neopodstatněná.

Když se o projektu Mayan začaly šířit první nejisté zvěsti, vyšlo najevo, že si chce Mark Jansen jeho prostřednictvím vytvořit prostor pro realizaci svých nápadů až death metalového charakteru, která nezapadají do konceptu Epicy. Těšil jsem se tedy na nekompromisní nářez vycizelovaný nějakou tou orchestrací, něco ve smyslu se symfonikou značně operujícího alba “The Apostasy” od polských Behemoth. Výsledek zní ale dost odlišně od mých představ a je to vlastně dobře. Dostalo se nám totiž materiálu, ve kterém se snoubí nikterak kýčovité orchestrální party s riffy, které znějí jak ostřejší a násilnější Epica, přičemž jedno bez druhého nemůže dost dobře existovat. Pospolu se však jedná o skutečně silný materiál, který působí neokoukaně a je radost ho poslouchat.

Čím déle “Quarterpast” poslouchám, tím více oceňuji jakousi pospolitost a organickou propojenost celého díla, která legitimizuje s Mayan často spojovaný termín death metal opera – ono to tak skutečně zní! Posluchače neruší žádné násilné přechody a může se tak nechat unášet plynoucí hudbou, která se nedá rozdělit na dobré a špatné skladby. Namísto toho jde o obecně vysoký standard, ze kterého vyvstávají brilantní momenty – přesně jako v případě klasické kompozice jevištního formátu. Nemá proto pražádný smysl vytrhávat z kontextu jednotlivé skladby, byť by v pečlivém rozboru nepochybně obstály.

Celou dobu mě zajímalo, co se z Mayan vyklube, a chtě nechtě musím uznat, že se mi to, co se vyklubalo, moc líbí. Za sebe (a myslím, že i za zástupy dalších) doufám, že nezůstane u jednoho alba a Markovi Jansenovi z toho všeho tvůrčího nasazení nepraskne hlava. Jestli k tomu nedojde, máme tu dalšího skladatele, na kterého se dá spolehnout a takových je třeba si vážit – není jich zas tak moc…


Další názory:

“Quarterpast” vidím jako malinko rozporuplný počin. Už jsem se setkal s názory, které album vynášejí do nebes, ale osobně si nemyslím, že by to bylo nějak zas až tak výjimečného. Není to špatné, ale nevidím v tom nic převratného, jen velice slušnou práci. Trochu mi vadí jistá nevyrovnanost materiálu, protože některé písničky obsahují opravdu hodně skvělé, ba přímo excelentní momenty, ale zároveň v některých momentech slyším i nějakou nějakou tu vatičku, jako celek se mi však “Quarterpast” v podstatě líbí. Oceňuji hlavně fakt, že konečně někdo udělal metalovou operu s koulema, v níž má hlavní slovo growling.
H.


Morbid Angel – Illud divinum insanus

Morbid Angel - Illud divinum insanus
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 6.6.2011
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Omni potens
02. Too Extreme!
03. Existo Vulgoré
04. Blades for Baal
05. I Am Morbid
06. 10 More Dead
07. Destructos vs. the Earth / Attack
08. Nevermore
09. Beauty Meets Beast
10. Radikult
11. Profundis – Mea culpa

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vážení a milí, věřte mi, že je to snad poprvé, co mě H. ukecal k recenzi desky od kapely, se kterou jsem dřív nepřišel do styku, a já jsem za to ve výsledku jedině vděčný. Představte si situaci, kdy bych byl milovníkem všeho, co Morbid Angel vydali do roku 2003, a pak najednou začal zjišťovat, že jsou mně podobní z “Illud divinum insanus” znechucení, nazývají jej odpadem a ještě mnohem horšími výrazy. Bohůmdík tomu tak není, a tak se můžu všem, na které platí předchozí definice, leda tak vysmát a užívat si možnosti hodnotit bez předsudků…

Celá ta kontroverze a nevraživost má původ v jediném – Morbid Angel totiž na novince v několika případech vyjeli do tvůrčích vod diametrálně odlišných žánrů, povětšinou techna a industrialu. A musím se přiznat, byl to šok i pro mě, když po natahovaném a jen zvolna gradujícím intru spustila skladba “Too Extreme!” a způsobila mi tak menší ideové zemětřesení. Ale čím déle nad tím přemýšlím, přesně takhle jsem si představoval mix extrémního metalu a techna poté, co jsem v nějakém klubu zaslechl návykový rytmus, který však ubezdušily hranice žánru. Kytary zkreslené tak, jak jsem to ještě neslyšel, spolu s neurvalým vokálem Davea Vincenta představují přesně to koření, po kterém jsem ve svých představách prahl. Značně konvenčněji působí druhá regulérní a zároveň první zveřejněná skladba “Existo Vulgoré”. Velice solidní nakládačku umocňuje mým uším lahodící sólo páně Azagthotha, které tak připravuje půdu pro drtivý příval Baalových čepelí. “Blades for Baal”, jak se skladba jmenuje, totiž působí dojmem nezastavitelného parního válce a skrývá v sobě skutečně nečekanou sílu…

Trochu učesaná a nikterak objevná, o to však chytlavější a headbang-působící je následující lehce egoistická hitovka “I Am Morbid”. De facto melo-deathový hit je snad nejpřístupnější skladbou na albu a osobně si sázím, že naživo bude bořit koncertní haly. Energie, která z něj tryská, je vážně nečekaná. Následující “10 More Dead” platí za další solidní základ alba, v tomto případě lehce ovlivněný thrashem. V mých očích ji ale válcuje drtivý pochoďák “Destructos vs. the Earth / Attack”, který snad nikoho nenechává na pochybách o fatalitě sdělení textu skladby. Žánrové zklidnění přichází se singlovou skladbou “Nevermore”. Poovské zvolání, které v tomto případě s Poem nemá nic do činění, není nic menšího než death metal amerického střihu v té nejlepší formě. Prostě pecka z jakékoli strany! V podobném stylu pokračuje “Illud divinum insanus” i dále, tentokrát díky “Beauty Meets Beast”. Těžké a přesto ostře sekané rytmy Vincentova vokálu je radost poslouchat, hluboké “chorální” zpěvy a další dvě kytarová sóla celé dílo velmi vkusně korunují…

Jestli šlo doposud až na výjimky o kontroverzní skladby, teď jde o barel nitroglycerinu, do kterého se někdo chystá praštit bucharem. Je to totiž právě “Radikult”, na který se snesla skutečně neuvěřitelná vlna kritiky a je považován za symbol domnělé tragičnosti celého alba. A víte co? Mně je jedno, že to zní úplně jako počin Marilyna Mansona, že je to zase kolovrátkovýý rytmus a čert ví co ještě – tenhle song má KOULE; pořád nechápu, kde se v něm bere tolik energie. Studená fúze hadr… Pravda, poslední dobou bych možná ocenil, kdy byl o dvě minuty kratší, ale i tak je to neuvěřitelná šleha, i když to má s death metalem společné leda tak Treyovy vyhrávky…

Jak album začíná, tak také končí, ovšem s jedním podstatným rozdílem – “Profundis – Mea culpa” působí ve srovnání s “Too Extreme!” mnohem více jako death metal, i když strojovost do techna a industrialu zabarvených kytar je zde dovedena do takové fáze, že působí až nepříčetně. Nevím, čím to je, ale tenhle mix na mě platí. Delirický zážitek!

Už slyším ty nadávky, směřující na moji osobu, ale nemůžou změnit zhola nic na tom, že “Illud divinum insanus” pokládám za výbornou desku, jejíž četné kvality prověří čas. Jsem moc rád, že death metal nestagnuje a jeho velikáni jsou schopni a hlavně ochotni experimentovat a objevovat nové hranice. Při vší úctě a obdivu, který chovám ke klasickému death metalu, je totiž právě tenhle přístup klíčem k udržení svěžesti a tvůrčího ducha, které by nekonečné opakovaní zaběhlých principů jedině ubilo. Věřím, že bude v následujících letech velice zajímavé sledovat death metalovou scénu – je totiž možné, že jsme svědky vzniku silného tvůrčího proudu, který v budoucnu prokáže svůj potenciál. Řekněte, není to vzrušující?

Zbytek redakce hodnotí:

Jak dlouho se na tuhle desku čekalo? Osm roků? A jak dlouho se čekalo, než budeme mít možnost slyšet od jedné z největších death metalových kapel vůbec album, kde to opět bude drtit David Vincent? 16 roků? Na “Illud divinum insanus” se dlouho a netrpělivě čekalo a také se toho od ní hodně očekávalo, přesto byla tahle nahrávka už předem odsouzena rozpoutat kontroverzi, mnohdy i nevoli, rozporuplné pocity a stovky protichůdných názorů. Vsadím klidně jednu svojí varli, že i kdyby Morbid Angel nahráli další “Covenant”, všichni by prskali, že se skupina nikam neposunula. Ale o to víc oceňuji jejich odvahu natočit desku tak progresivní. Ale i přes nějaký ten techno spodek a nějaké rockující pasáže v tom pořád cítím ducha Morbid Angel. Sice ne stejného jako kdysi, ale pořád je to on. Ale nehodlám se tu teď zabývat popisem “Illud divinum insanus”, protože věřím, že kolega nade mnou to udělal už dostatečně (tento můj odstaveček vzniká dříve než samotná recenze, proto při jeho psaní netuším, s čím on přijde :)), chci říct jen jedno – mně se to líbí. Není to sice ten nejlepší počin roku, zdaleka ani nejlepší počin Morbid Angel, ale stejně se mi to líbí, což bude do jisté míry dáno i tím, že nejsem člověk, který by nedokázal snést vývoj kapely. Právě naopak, lepší takhle, než aby “Illud divinum insanus” bylo kopírkou prvních tří, čtyř desek – to bych stál spíše na straně těch negativních ohlasů.
H.