 |
|
Země: Kanada Tracklist: Hrací doba: 39:23 K recenzi poskytl:
|
Mám radost vždy, když mohu v recenzích představit nějakou zajímavou formaci, a dnes to bude právě takový případ. Ale kdoví, třeba jdu s křížkem po funuse a všichni už kanadské Big|Brave dávno znáte. Vždyť také loňský počin „Ardor“ je už jejich třetí řadovou nahrávkou. Já osobně jsem však kapelu donedávna vůbec neznal, ačkoliv její předchozí album „Au De La“ z roku 2015 vyšlo u Southern Lord, což je jeden z těch labelů, jejichž činnost dost cením. Nakonec, i aktuální placka „Ardor“ má na sobě jejich logo, čímž se jen potvrzuje, že se na jejich značce objevují kvalitní záležitosti.
Jedním z prvních dojmů z poslechu „Ardor“ je, že se celá deska nese v pomalém duchu. Big|Brave nikam nepospíchají a trpělivě splétají své dlouhé zatěžkané kompozice v doom/dronově táhlých riffech. Pod jedenáct minut na tomhle albu nejdou, z čehož tak trochu plyne, že „Ardor“ asi nebude určeno posluchačům, kteří upřednostňují rychlá a přímočará řešení. Naopak jestli dáváte přednost hloubkám před mělčinami a rádi se tak trochu topíte, Big|Brave rozhodně patří k záležitostem, které by vás mohly zajímat. Nebo snad dokonce měly…? Podobně doporučení směřuje i k těm, komu se líbí tvorba třeba Swans nebo Chelsea Wolfe (v obou případech z trochu jiného důvodu).
Z doposud řečeného nepřímo vyplývá, že Big|Brave si nejspíš v jisté míře hrají s postupným budováním atmosféry a monotónnosti, k čemuž na „Ardor“ skutečně dochází. Skladby se rozvíjejí pozvolna a na ploše mnoha minut – očekávat nějaké překotné přechody a náhlé změny skutečně nemusíte, protože byste se nedočkali ani za mák. Dost se mi ale příčí označovat muziku Big|Brave jako jednotvárnou, protože tohle slovo už v sobě nese určitý pejorativní nádech, a ten bych vzbudit vážně nechtěl. „Ardor“ je totiž deskou, která svého posluchače dokáže držet v napětí i přes papírově rozvláčné tempo. Formálně se tam toho neděje zas tolik, nepozorný náhodný kolemjdoucí by skoro mohl říct, že reálná náplň písní neodpovídá jejich ambiciózním stopážím, ale na formalitu se v tak subjektivně vnímané záležitosti jako poslech hudby prostě nehraje. Obzvlášť v případech jako Big|Brave nás přece nezajímá, jak to vypadá navenek, ale co se skrývá pod povrchem – a v tomto ohledu Kanaďané toho mohou nabídnout víc než dost. Už jen proto, že se toho v jejich hudbě nachází víc, než může letmý poslech odhalit.
Jeden výrazný prvek se ovšem na „Ardor“ přece jenom nachází. Asi jen těžko lze v recenzi na takové album vynechat vokál, o nějž se stará Robin Wattie. Ačkoliv to tak dle křestního jméno nemusí na první pohled vypadat, jedná se o ženu. Neměli byste od ní čekat žádné nelidské vytí ani blití – na „Ardor“ předvádí podmanivý éterický čistý zpěv, z něhož občas až zamrazí v zádech. Na druhou stranu se ovšem nejedná o uzoufané kuňkání – i přes zmiňovaný přístup má totiž Robin v hlase kus ohně a v mnohých momentech napříč albem je to jasně slyšet. Takhle si to rozhodně líbit nechám.
Při takhle anti-písničkové desce asi nedává moc smysl bavit se o konkrétních skladbách – jako vždy, je to nejlepší jako jeden celek a dál tu pohádku znáte sami. I s tímhle na vědomí si ale dovolím prohlásit, že mírně silnější se mi zdají „Sound“ a „Borer“. Ne snad, že by „Lull“ byla špatná, jen jsou její kolegyně o chlup působivější. Berte to však s rezervou, spíš to říkám, aby si někdo nemyslel, že si svou práci zbytečně ulehčuji. Jinak je samozřejmě samozřejmé (není nad kvalitní obraty), že kdokoliv to poslouchá jinak než jako homogenní celek, je vůl. Zvlášť když i „Lull“ má svou náladu a dobré momenty, jako třeba když Big|Brave v jednu chvíli pustí ke slovu i hostující housle. Těmi jen tak mimochodem přispěla Jessica Moss, již budete znát z A Silver Mt. Zion. Což mi jen tak mimochodem připomíná, že i jejich příznivcům by se Big|Brave mohli líbit.
Tak či onak, asi je zřejmé, že „Ardor“ považuji za velmi povedenou záležitost. Big|Brave zde dokázali obdivuhodně najít kompromis mezi hypnózou / vláčností) a hudebností / dynamikou. Jednoznačně doporučuji k poslechu.
