Archiv štítku: black metal

Aetherius Obscuritas – Ventus

Aetherius Obscuritas - Ventus
Země: Maďarsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.1.2012
Label: Paragon Records

Tracklist:
01. Hideg tűz
02. A múltunk hatalmával (Heavy Marching version)
03. A mámor lovasai
04. Még az élet előtt
05. Maradok (Early Nightfall version)
06. Doktor Ox teóriája
07. Emlékszem
08. Álom (Restless Slumber version)
09. A szél súlya
10. Cold Fire

Hodnocení:
H. – 6,5/10
Zajus – 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Lidé, kteří podzemní black metalovou scénu sledují podrobněji, už jméno maďarských Aetherius Obscuritas jistě zaregistrovali již s počinem “Víziók” (2007), maximálně pak s albem “Black Medicine / Fekete orvosság” (2009), ale z pohledu širší metalové obce se však jedná o skupinu spíše méně známou. Přesto ne nekvalitní či dokonce zbytečnou, vlastně právě naopak. Aetherius Obscuritas jsou jednou z těch formací, které sice možná nejsou na výsluní přízně většiny fanoušků, nejsou v popředí zájmu, neobjevují se na obálkách metalových magazínů ani na soupiskách velkých festivalů, ale místo toho odvádějí tu tolik potřebou a nepříliš viditelnou černou práci v pozadí a svou činností udržují při životě tolik potřebné undergroundové podhoubí, bez něhož by se dle mého názoru scéna neobešla. A kromě toho je také muzika Aetherius Obscuritas jen tak mimochodem i dobrá, což je samozřejmě to nejdůležitější.

V návaznosti na to, co jsem řekl výše, lze asi vcelku logicky odvodit, v jakých kvalitativních hodnotách se budou Aetherius Obscuritas pohybovat. Nejedná o žádnou extrémní pumelici, která by bortila ušní bubínky všem široko daleko, žádné geniální dílo, ale velice slušný a kvalitní nadprůměr, který člověka zabaví. Stylově se Aetherius Obscuritas pohybují v mezích více či méně syrovějšího black metalu, ale ty tam jsou časy, kdy kapela disponovala pověstným bzučivým zvukem, neboť už “Black Medicine / Fekete orvosság” přineslo výrazné zlepšení produkce, a nutno říct, že aktuální novinka “Ventus”, kterážto je již šestým dlouhohrajícím zářezem na pažbě těchto Maďarů, v tomto trendu pokračuje.

Mírným zklamáním na “Ventus” je z mého pohledu fakt, že hned trojice skladeb z celkového počtu deseti kousků jsou znovunahrané starší věci, o čemž jsem přesvědčen, že by na řadové desce přece jen být nemělo. U začínající skupiny, která na svůj debut předělá nějaký kousek z demo éry, bych to samozřejmě pochopil, ale Aetherius Obscuritas za sebou přece jen mají už deset roků a několik alb. Pokud někdo předchozí nahrávky nezná, asi mu to vadit nebude, jestli si toho vůbec všimne, jelikož i ty starší písničky mezi ty nové songy bez problému sednou, což je dáno tím, že Aetherius Obscuritas drtí vesměs pořád to svoje, nepočítáme-li již zmiňovanou mírnou změnu produkce. Je ale pravda, že všechny ty tři songy jsem neznal ani já a původní verzi “Álom”, která se původně objevil na demu “Sötét prófécia” (2004), jsem si pro potřeby recenze musel zpětně dosehnat, abych měl přehled. Jen pro pořádek, těmi znovu nahranými vály jsou kromě “Álom” ještě “A múltunk hatalmával” původně z alba “Layae bölcsõje” (2006) a “Maradok” z velkého debutu “Az éjszaka császára” (2004). Z těchto tří u mne vede jednoznačně “A múltunk hatalmával” s několika opravdu skvělými momenty, ale i “Maradok” je výborná. Kromě toho je tam ještě jedna z těch nových písní dvakrát – v maďarské (“Hideg tűz”) a anglické (“Cold Fire”) verzi. Takže nových skladeb je tedy vlastně jen pouhých šest.

Výhodou Aetherius Obscuritas bylo vždy to, že jejich desky jsou kvalitativně velmi vyrovnané a konzistentní, žádné písničky nevyčnívají nad ostatní, což budí dojem vyrovnaného celku. S tím se pojí i to, že v každé skladbě do jedné najdeme velice podařené momenty, jež člověku zůstanou v paměti a které zároveň zajišťují to, aby se jednotlivé položky tracklistu neslévaly mezi sebou do jedné velké koule. Někdy je to třeba velice chytlavá pasáž, u níž má člověk chuť si pořádně zamlátit palicí, jinde je to zajímavá melodie, někdy překvapí i kytarové sólo, byť třeba krátké (to je případ “Doktor Ox teóriája”, jež dle mého patří k vrcholům celého “Ventus”), sem tam vykouknou i letmé dotyky kláves, ale to už opravdu spíše minimálně.

Aniž bych si jakkoliv protiřečil s tvrzením o vyrovnanosti alba, přece jenom mám nějaké ty osobní vrcholy. Kromě již zmiňované “Doktor Ox teóriája” jsou to naprosto paradoxně ty znovu nahrané “A múltunk hatalmával” a “Maradok” (tady už bych si možná mohl trochu protiřečit, ale čert to vem, tyhle songy se Arkhorrlovi vážně povedly), ale za zmínku jistě stojí i úvodní “Hideg tűz” nebo předposlední “A szél súlya”.

Aetherius Obscuritas

Před koncem recenze zbývá rozřešit ještě jednu ne zrovna nedůležitou otázku – komu je vlastně “Ventus” určeno? Inu, jak to jen říct… fanouškům black metalu přece, to dá rozum. Lidé, kteří černému kovu obvykle neholdují, asi při dostání chuti na tento žánr sáhnou spíše po nějakém známějším a osvědčenějším jménu (minimálně z toho důvodu, že se k Aetherius Obscuritas jen těžko dostanou sami od sebe bez cizího přičinění), ale kdyby jim čistě náhodou padl sluch na tyto Maďary (resp. spíše Maďara, neboť Arkhorrl je vlastně jediný stálý člen, zbylí hudebníci jsou oficiálně pouze koncertní výpomoc), rozhodně není vyloučeno, že by zde nebyla šance, že by se jim to nelíbilo. Jak již totiž bylo řečeno, současní Aetherius Obscuritas už produkují takovou muziku, že by s ní neměl mít problém ani ne-black metalový smrtelník. Ona méně podzemní produkce a výrazná melodika tomu jen nahrávají. Osobně bych za normálních okolností dal takovému materiálu známku 7 nebo dokonce 7,5, avšak díky zádrhelu se třemi přehranými věcmi a jedné duplicitě musím snížit na 6,5 bodů…


Další názory:

O Aetherius Obscuritas jsem dosud neslyšel, a tak jsem pobídku k poslechu od redakčního kolegy a zkušeného black metalisty bral s obezřetností. Faktem je, že mě na Aetherius Obscuritas zaujal už původ, jelikož v poslední době čím dál více holduji maďarským hudebníkům. Minimálně prvních několik poslechů mě “Ventus” vcelku bavil, byť si ode mě nikdy nevyžádal stoprocentní koncentraci. Problém nastal ve snaze vybavit si nějaké záchytné momenty alba, něco, co by mi uvízlo v hlavě. Jednoduše jsem jen tušil, že to byl nějaký black metal s lehce garážovou produkcí. Dokonce jsem si ani nevšiml, že album otevírá a uzavírá v podstatě ta samá skladba. Ta ostatně patří spolu s druhou “A múltunk hatalmával” k tomu nejlepšímu, co se na “Ventus” nachází. Zbytek alba není rozhodně špatný, a pokud holdujete black metalu a nevíte kam sáhnout, pak vám Aetherius Obscuritas rád doporučím. Pokud byste ovšem chtěli poznávat, proč je černý kov mnohými považován za nejlepší metalový žánr, jistě najdete i lepší alba.
Zajus


Lucifer – Phosphoros

Lucifer - Phosphoros
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.8.2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Phosphoros II
02. The Return ov Hannibal
03. Immortal
04. Grunwald
05. Walls ov Uruk
06. Krkonošské lesy

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,2/10

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Lucifer

Budeme-li předpokládat, že by měla recenze začínat nějakou tou úvodní omáčkou o tom, co je ta daná kapela vlastně zač, kolik toho nahrála a co všechno za dobu svého působení zvládla, nebyl by ten úvod v případě Lucifer příliš dlouhý, neboť se jedná o vcelku nedávno začnuvší smečku ze severočeských Semil, přičemž “Phosphoros” je jejím prvním počinem (respektive přesněji řečeno demosnímkem) vůbec. Inu, pojďme na to…

Čistě osobním empirickým pozorováním jsem postupem času v průběhu mnoha let dospěl k názoru, že black metal, ačkoliv se na první pohled tváří jako neortodoxnější a nejkonzervativnější žánr, je vlastně zcela paradoxně žánr ten úplně nejrozmanitější, který jde smíchat úplně se vším a pod nímž se skrývá obrovské množství opravdu vizionářských formací. Na druhou stranu ale (a to je ostatně ten důvod, proč se většina lidí na black metal dívá a priori skrz prsty, avšak nutno dodat, že z určitého úhlu pohledu se mnohdy není moc co divit) nese nálepku black metal i velká spousta opravdových debilit, jež pod praporem samozvaného trve páchají hudební žumpu nulové umělecké hodnoty (čest oněm trve výjimkám!). A co si budeme povídat, zpravidla podobné kraviny vznikají v době, kdy ještě hudebníkům není něco-cet, nýbrž něco-náct. Každopádně takové věci ubírají celému stylu na kreditu. Tím vším chci vlastně trochu kostrbatější oklikou říct, že když mi v přehrávači přistála nahrávka od kapely, jejíž členové se věkově pohybují pod 20 let a která se zároveň na první pohled tváří jako čistokrevná podoba black metalu, moc se mi do poslechu nechtělo, neboť jsem očekával nějakou podobnou prasárnu v polohách spíše neposlouchatelných než poslouchatelných. Snad vás ale nebudu moc natahovat, když řeknu, že v jistých případech se stane, že se očekávání něčeho negativního ukážou být lichá.

Doufám, že všem z vás došlo, že ona nevinná poznámka obsažená v poslední větě předcházejícího odstavce byla mířená právě na Lucifer a jejich téměř půlhodinový počin “Phosphoros”. Ono přestože se tahle záležitost z dálky tváří velmi podezřele – demo, mladá kapela, žánrové zařazení, trochu klišé jméno -, ve výsledku to není vůbec marná věc. Ano, máme tu sice stále dočinění s black metalem klasického střihu, s čímž bych také problém neměl, spíše jsem se trochu obával o jeho provedení, což je právě to nejdůležitější, oč tu běží, avšak ono provedení v podání Lucifer je až překvapivě vkusné a vlastně i do jisté míry opravdu dobré…

Ale nyní už se na to podívejme opravdu konkrétně. O zvuku se příliš nemá cenu bavit, neboť na první demáč přece jen nelze tak úplně uplatňovat nejvyšší technické nároky, tím spíše, že se jedná o black metal, u něhož si člověk nemůže být jistý, jestli špatný zvuk není čistě náhodou uměleckým záměrem. U “Phosphoros” je sound řekněme undergroundovějšího ražení, avšak není to nějaký extrémní kanál, v tomto ohledu je to v pohodě poslouchatelné i pro ucho nenavyklé podzemní produkci. Nějaké rezervy v tomto ohledu jistě jsou (například kopáky jsou dosti zastrčené, což už lze asi jen těžko považovat za umělecký záměr), ale v rámci mezi i možností je “Phosphoros” i po zvukové stránce bezproblémová záležitost.

O poznání více než technické okolnosti a zvuk mne ovšem zajímají samotné skladby (protože jak praví další empirická zkušenost, i se zpraseným zvukem se dají točit skvosty a naopak skvělý zvuk naopak mnohdy alba pohřbívá). I po stránce kompozičních schopností a vytvořené atmosféry si však Lucifer nezaslouží nic jiného pochvalu, jelikož se jim (a teď už jsem se konečně dokopal k tomu, že to říkám na plnou hubu) povedlo stvořit šestici skladeb, která je po většinu hracího času velice dobrá, v některých momentech až výborná. Určitě se vyplatí zdůraznit, že všechny písně jsou pěkně čitelné a mezi sebou velmi dobře rozlišitelné, což u začínajících black metalových kapel rozhodně nebývá samozřejmostí.

Hned úvodní “Phosphoros II” patří k těm výraznějším kusům. Lucifer v ní sice s přehledem střídají klepací pasáže se středním tempem, ale v nepříliš omračujícím schématu, což ovšem ve výsledku nevadí, protože jim to hned od začátku funguje. Po bezmála dvou minutách se navíc spustí vydařený kousek s bez přehánění skvělými vyhrávkami, gradující ve výtečném kytarovém sólu. A jak se později ukáže, právě sóla jsou jednou z nejsilnějších zbraní Lucifer (a to v black metalu není zrovna běžné).

Naopak druhá “Return ov Hannibal” je trochu slabší, ne vyloženě špatná, ale trochu ji sráží až přílišná a zbytečná snaha omílat pouhé dva motivy – hlavní riff ve středním tempu a rychlý refrén. To mi přijde docela škoda, protože dle mého názoru šlo i z této skladby vyždímat více. Sólo je však opět velmi dobré. Oproti tomu následující “Immortal” tím, na co dojíždí “Return ov Hannibal”, netrpí vůbec a jedná se možná o nejpestřejší písničku “Phosphoros” s mnoha zvraty, mezi nimiž nechybí ani příjemně melodičtější pasáž ve středu kompozice.

Poklidné intro otevírá druhou polovinu “Phosphoros” a zároveň čtvrtou skladbu “Grunwald”, člověka zde asi i překvapí využití ženského vokálu. Jeden z kolegů mi sice tvrdil, že falešného, ale já osobně mám v uších takříkajíc nasráno, tudíž s tím nějak výrazný problém nemám (na rozdíl od vokálu v písni následující, ale o tom až za chvíli). Každopádně má “Grunwald” jednu z nejpovedenějších kytarových linek dema a v opozici ke klidnému intru dosti rychlé tempo, jež žene song kupředu s pěknou razancí.

Dosti rozporuplným počinem je předposlední “Walls ov Uruk”. Hudebně se mi píseň líbí a obsahuje i velmi zajímavé momenty, ale nehorázně ji táhne dolů opravdu velice odstrašující čistý vokál, který je moc i na mé ušní ústrojí, v němž je, jak známo, nasráno. Je to škoda, neboť jinak “Walls ov Uruk” špatná také není a ono problematické pění se tam objevuje všehovšudy tuším dvakrát, ale celkově to skladbu sráží na kolena. Tohle je podle mě největší (a asi i jediný opravdový) přehmat “Phosphoros”. Náladu trochu vyspraví alespoň opět povedené sólíčko – tahle disciplína Lucifer evidentně jde sama od sebe.

Závěr se nese v jediné česky zpívané kompozici “Krkonošské lesy”, jíž oba dva kolegové pode mnou zcela po právu vyzdvihují jako absolutní vrchol “Phosphoros” – a já se k nim chtě nechtě musím přidat, protože tenhle vál se prostě povedl na výbornou. Česká lyrika – výtečná, atmosféra – taktéž a ještě víc. Sice se opět jedná o monotónnější věc, ale to je v jistých případech naopak výhoda – a právě tohle ten případ je. Jestli v někom při poslechu předchozích písniček hlodaly pochybnosti, nejpozději “Krkonošské lesy” ho zlomit musí, neboť se jedná o skladbu natolik kvalitní, že se může zcela bez problému měřit i s produkcí mnohem zkušenějších skupin. Atmosféra jak prase!

Jak již bylo jednou zmíněno v první polovině recenze, “Phosphoros” je až překvapivě slušné. Dva o trochu slabší (ale ne neposlouchatelné) kusy jsou vyváženy třemi dobrými a jedním velmi skvělým songem. Ne, že by Lucifer neměli ještě na čem pracovat a co zlepšovat, ale to nic nemění na tom, že “Phosphoros” ukazuje, že rozhodně mají velký potenciál a že se jedná o příslib do budoucna. Pokud to kapela za rok či dva nezabalí (což je u mnoha mladých a potencionálně slibných skupin bohužel dost častý jev, že elán brzy vyprchá), věřím, že mají šanci vypustit do světa i desku, která bude vážně ničit. Českou demo-BM scénu se snažím sledovat relativně zodpovědně, ale nepamatuji, že by mě za posledních pár roků nějaký demáč zaujal více než “Phosphoros”. A to myslím hovoří samo za sebe.


Další názory:

Nebudu lhát. Když na mi H. sdělil, že přijal žádost o recenzi bandy sotva zletilých black metalistů, nasadil jsem dost útrpný výraz v očekávání další hromádky do not převedeného hnoje. Po nějakém týdnu ve společnosti dema s názvem “Phophoros” však beru své neuvážené předsudky zpět a pokorně se za ně omlouvám. On je to totiž vzato kolem a kolem vlastně dost slušný materiál. Přehlédnu-li klasické dětské nemoci prvotních počinů mladých kapel, je tu šest skladeb, z nichž žádná nenutí prchnout k osvědčenému interpretovi a naopak všechny do jedné obsahují nějaký ten zajímavý moment. Samozřejmě, výhrady se najdou. Nemůžu nechat bez povšimnutí třeba za uši tahající duet na počátku skladby “Grunwald” nebo trochu ubíjející opakování jednoho motivu, zvláště patrné v “Návratu Hannibalově” a trochu i v titulní skladbě “Phosphoros II”. Co se mi naopak líbí velice, to jsou vkusné přechody mezi jednotlivými pasážemi skladby nebo zpěvákův vokál (a to prosím i co se týče frázování!). Stranou však nezůstávají ani slušné kytarové vyhrávky, některé riffy a především bicí party, které místy dovedou strčit do kapsy i daleko zaběhlejší žánrově příbuzné spolky. To vše zabaleno do zvuku, který sice napovídá, že se nahrávce nedostalo péče prvotřídního studia, ale na druhou stranu jsem si nevšiml, že by některý z nástrojů nepatřičně vyčníval nad ostatní nebo naopak mezi ostatními zanikal. A vrchol dema? Favority mám dva. Na případném plnohodnotném albu by se rozhodně měla objevit nejen chytlavá hitovka “Grunwald”, ale především závěrečná a česky zpívaná skladba “Krkonošské lesy”, která mi upřímně vyrazila dech. Tak dobrou věc jsem skutečně nečekal a mohu ji s čistým svědomím doporučit! Demo “Phophoros” je dle mého jasným důkazem, že v Lucifer dřímá potenciál, který o sobě zatím dává vědět jen místy, nicméně předestírá slibnou budoucnost. Doufám, že o Lucifer neslyšíme naposledy…
Ježura

Jaké požadavky může recenzent mít na demo nedávno vzniklé kapely složené z mladých muzikantů? Je vůči nim spravedlivé hodnotit jejich tvorbu v konkurenci zkušených kapel? Tyto otázky jsem si musel odpovědět ještě před tím, než jsem začal poslouchat “Phosphoros”, první demo black metalistů Lucifer. Kapela umožnila stažení nahrávky pomocí Bandcampu (kéž by takových bylo víc), a tak jsem dlouho neváhal a pustil se do poslouchání. A byl jsem příjmně překvapen. Prvotně mě zaujal zvuk. Nevím jak vy, ale já bych od prvního dema čekal shluk neidentifikovatelných zvuků a ne takřka profesionální produkci. Jistě by neuškodily lehké kosmetické úpravy (na ozvučení nejvíce ze všech nástrojů dojíždějí bicí, které znějí plechově a navíc jsou dost utopené), ale jako celek není zvuk “Phosphoros” vůbec špatný. Druhou stránkou je technická zručnost muzikantů a i zde Lucifer prošli na výbornou. Vyzdvihnout musím skvělou baskytaru a zpěv, který jako by opravdu patřil samotnému Luciferovi. A nakonec to nejdůležitější – schopnost psát dobré skladby. I tu zde najdeme. “Phosphoros” mě baví již několik (možná dokonce několik desítek) poslechů a nejspíš dlouho nepřestane. Všech šest skladeb odsýpá příjemným tempem a v každé je co poslouchat. Jednou je to povedené sólo, jindy zase nevšední čistý zpěv. Naprostým vrcholem je ovšem závěrečná “Krkonošské lesy”, která oplývá mimo jiné i skvělým českým textem. A tak abych odpověděl na úvodní otázku: běžně bych první demo hodnotil shovívavěji, pokud jde ovšem o Lucifer, snadno si můžu dovolit mít stejné nároky jako na alba zavedených kapel.
Zajus


Al-namrood – Kitab al-awthan

Al-namrood - Kitab al-awthan
Země: Saúdská Arábie
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.1.2012
Label: Shaytan Productions

Tracklist:
01. Mirath al shar
02. Min trab al jahel
03. Hayat al khlood
04. Ashab al aika
05. Al quam, hakem al huroob
06. Kiram al mataia
07. Ez al mulook
08. Bani la’em
09. Wa ma kan lil sufha entisar

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi se nebudeme přít, když prohlásím, že existují kapely, které vás prostě zaujmou nějakými nehudebními okolnostmi mnohem dřív, než máte vůbec možnost slyšet a posoudit ty hudební okolnosti. Stejně tak se se mnou jistě nebude nikdo hádat, když dále prohlásím, že Al-namrood jsou dozajista jednou z takových skupin. A pro nezasvěcené samozřejmě ihned dodám, jaké ty nehudební okolnosti to v tomto případě jsou – Al-namrood ke vzbuzení pozornosti stačí jen jejich původ. Kdo už podle jména tipuje nějakou těžkou exotiku, má pravdu, aneb položme si otázku, kolik black metalových kapel znáte ze Saudské Arábie? Co black metalových, kolik jich znáte jen metalových? Anebo rovnou ze všech žánrů? Moc jich asi nebude, ale to je vcelku normální, přece jenom se s muzikou z takové země člověk nesetkává zrovna běžně. Jak ale Al-namrood – kteří jsou asi tím nejznámějším místním metalovým uskupením, jež navíc docela solidně prorazilo minimálně na starý kontinent (sehnat jejich CDčka i u nás není zas takový problém) – dokazují, i na rozpáleném písku Arabského poloostrova lze nejenže tvořit hudbu těch nejextrémnějších odnoží, ale tvořit ji i kvalitně.

Což o to, pokud by Al-namrood hoblovali nějaký klasický druh black metalu, dejme tomu třeba norského typu, asi by to málokoho zajímalo, zvlášť u nás v Evropě. Možná, že pár lidí by se na to podívalo, jelikož by je asi zajímala ta Saudská Arábie, ale tím by to také skončilo. Naštěstí tomu tak ale není – to největší kouzlo Al-namrood totiž spočívá v tom, že se v jejich hudbě místo původu projevuje více než hodně. Že bychom tedy měli co dočinění s black metalem s vlivy arabské hudby, orientální atmosférou atp.? Ano, přesně tak to je! A nutno dodat, že jenom tohle vlastně do jisté míry úplně stačí.

“Kitab al-awthan”, celkově třetí deska Al-namrood, v tomto ohledu není moc jiná, neboť onen základ, jímž je právě kombinace orientální atmosféry Blízkého východu a používání arabských stupnic s black metalem, zůstává stejný, čili jistě můžeme prohlásit, že kdo měl tu čest s “Astfhl al tha’r” nebo “Estorat taghoot” a líbilo se mu to, tomu jistě zachutná i “Kitab al-awthan”. Pokud se však na hudební výrazivo novinky podíváme trochu hlouběji, jisté rozdíly lze zcela jasně vypozorovat. Oproti agresivnímu “Estorat taghoot”, který byl povětšinou postavený na zběsilé rychlosti s arabskými melodiemi, “Kitab al-awthan” trochu zvolňuje tempo a dává ještě o něco více vyniknout právě arabským motivům, což je ovšem v případě Al-namrood krok více než logický, uvědomíme-li si fakt, že právě tohle je to, co je vyčleňuje z davu. V porovnání s debutem “Astfhl al tha’r” je pak novinka zase o poznání bohatší co do orientálním prvků a také velmi výrazně na vyšší úrovni co do zvuku. Zatímco tři roky zpátky byla “Astfhl al tha’r” ještě docela garážovina, “Kitab al-awthan” má produkci opravdu profesionální, čitelnou, sytou, stravitelnou i pro lidi, kteří nejsou zvyklí poslouchat nějaké podzemní peklo.

Probírat se jednotlivými songy dle mého skromného názoru nemá cenu. Po epickém intru “Mirath al shar” zbytek desky ubíhá téměř bez výjimky tak, jak již bylo naznačeno výše – čekat můžete black metal střední rychlosti s výraznou orientální atmosférou, sem tam se do písniček vkrade nějaká ta menší sypanice (třebas “Al quam, hakem al huroob” dost šlape), občas nějaká ta čistě folklórní pasáž (například “Min trab al jahel” nebo “Ashab al aika”), ale to jsou v konečném důsledku věci v rámci celku v podstatě nepodstatné, jinak je totiž většina “Kitab al-awthan” trochu jednotvárná. Obrovská výhoda Al-namrood je právě ten jejich netradiční zvuk a nesporná originalita, ale jak se ukazuje, v jistém slova smyslu je to i jejich slabina, jelikož vsázejí jenom na ni. Tady trochu black metalu, semhle trochu orientu, támhle trochu Arábie a ejhle, máme desku. Poprvé, podruhé, potřetí. Dobré to je, ba dokonce výborné a rozhodně to stojí za poslech, protože něco podobného jen těžko uslyšíte jinde, ale kvůli menší jednotvárnosti “Kitab al-awthan” ztrácí body. Ale nutno uznat, že i předchozí dvě alba s tímhle měla trochu problém. Jinak muzika sama o sobě je vážně skvělá, o tom není pochyb.


Další názory:

S Al-namrood jsem se poprvé setkal v roce 2010 na albu “Estorat taghoot” a nijak zvlášť si s nimi neporozuměl. Rozhodně jsem jejich hudbu nepovažoval za špatnou. Naopak měla prvky, které mi jindy imponují, jenže mě jako celek nebavila, nedokázal jsem poslechnout celé album v kuse. Od “Kitab al-awthan” jsem tak neočekával žádné zázraky, a žádné zázraky se také nestaly. Al-namrood, jak ostatně již zdůraznil kolega nade mnou, se na novém albu ještě více zaměřují směrem k orientálním vlivům. To by samo o sobě bylo jistě dobré, protože to byla právě exotičnost, která mě na nich zaujala. Jenže já se nemohu zbavit dojmu, že to Al-namrood odflákli, že skladby měly zrát ještě o něco déle. Po několika posleších si nevybavuji jediný výraznější riff či vokální linku. Naopak mi v hlavě uvízlo několik hudebních nástrojů, které ani nedokážu pojmenovat a které nejpozději při pátém poslechu začnou znít otravně. Nemůžu se zbavit dojmu, že jsem album nepochopil, že má své skryté kvality a jen mi je odmítá ukázat. Tak či tak jde o zajímavou hudbu, která si zaslouží dostat příležitost. Třeba vám sedne lépe než mně.
Zajus


Törr – Tempus fugit

Törr - Tempus fugit
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 4.11.2011
Label: Törr Records

Tracklist:
01. Až mě všichni naserou
02. Básníci doby
03. Černej den
04. Zoufalá
05. Já neubráním se
06. Prošel jsi peklem
07. Sraženej dole
08. Tak vejdi
09. To smrt jsem já
10. Prokletí zrádců
11. Tempus fugit
12. Jdu za svou vírou
13. Zatracenej

Hodnocení:
Beztak – 5/10
H. – 4/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

První pohled (Beztak):

Törr je jedna z prvních českých metalových kapel. Tedy by to měla být živoucí legenda, která vyšlapala cestičku dalším tuzemským spolkům. Pecky jako “Kladivo na čarodějnice” nebo “Armageddon” patří k největším hitům české metalové scény a na tom se nezmění nic. Nic na tom nezmění ani nová deska “Tempus fugit”, od které jsem si toho moc nesliboval. Různé problémy se sestavou nevěstily nic dobrého. Nejdřív z ní vypadl baskytarista a zpěvák Vlasta Henych kvůli rozporům s kytaristou Otou Herešem a bubeníkem Radkem Sladkým. Vlasta Henych si založil vlastní projekt Henych 666 a do Törr přišli další dva noví členové, se kterými si jádro kapely po několika koncertech opět neporozumělo, a přišel baskytarista Honza Bartoš, s nímž konečně natočili desku. Album se navenek tváří dost tvrďácky. Drsné riffy a zdánlivě temné texty, ale necítíte z toho trochu Alkehol?

Měl bych se přiznat, že Ota Hereš není dle mého úsudku ideální frontman. A jak se dále ukázalo, rozhodně není ani dobrý textař. Alespoň na “Tempus fugit” se mně jeho texty nelíbí. Jsou totiž opravdu “pekelné”. Hned úvodní flák “Až mě všichni naserou” je totální hymnou textařské stupidity (sorry za ten výraz). Tady se Alkehol prostě nezapře. Nalitým chlápkům s flaškou nejlevnějšího rumu v ruce to možná stačí, ale co my střízliví? Na nás asi Ota při psaní textu úvodní skladby zapomněl. Nechci po nikom básnické texty s uměleckou hloubkou, ale pro příště Otovi doporučím, ať se mrkne na webovou stránku rymy.cz. Aspoň by ty jeho rýmy nemusely být fádní, jako by je psala moje desetiletá sestřenice. Začal jsem se tedy připravovat na utrpení. A jako by se mi Ota Hereš vysmíval, nasadil jako druhou v pořadí píseň s názvem “Básníci doby”. A nejde o úplně špatnou skladbou. Má celkem klidnou melodii a proti akustické kytaře také nic nemám. Takže úplně v klidu, ale nejsem z ní úplně na větvi.

Jako třetí přišel “Černej den” a docela šlape, ovšem nijak zvlášť s mou pozorností nezamával. Z mírné letargie mne dostalo akorát kytarové sólo. Další na řadě je “Zoufalá”, která se ovšem nejeví zas tak zoufale, jak jsem předpokládal. Naopak se mi docela zamlouvá její rozjezd a celkově bych ji považoval za jeden ze světlých momentů desky. Alespoň ústřední riff se mi opravdu líbí. “Já neubráním se” nezní zrovna hrozně, ale pořád mi tam chybí nějaká přidaná hodnota a tak vlastně jediné, co mne opravdu zaujalo, je znovu kytarové sólo.

“Prošel jsi peklem” začne povědomým riffem a já se opět topím v té samé nudě. Album pokračuje písní “Sraženej dole” a už mne to album začíná štvát. Jediné, co se mi líbí, jsou kytarová sóla. Jinak opravdu těžko hledám slova chvály. Song “Tak vejdi” rozjede thrashovou palbu a já se po několika minutách rezignace konečně probouzím. Další písní je “To smrt jsem já” s úvodem à la “Kladivo na čarodějnice”. A to už si u mě Ota Hereš zlepšil reputaci. Píseň je nahraná tak nějak nenásilně, aby se to fandům Törr líbilo, což se zřejmě i daří. Dařit by se to mohlo i další skladbou “Prokletí zrádců”. To je dle mého asi vrchol alba. Jako celek píseň působí nejlépe ze všech na albu. Hned poté se dostane ke slovu song titulní, “Tempus fugit”. A očekávám další dobrou věc, jenže ona se mnou nedělá nic. Snaží se navodit nějakou tu děsivou atmosféru, ale já to tomu Otovi prostě nevěřím. Album pokračuje songem “Jdu za svou vírou” a nezní nijak špatně. Ani mne neovládalo nutkání píseň přepnout. Hodně rychlá vypalovačka, která se mi docela i líbí. Ale už té desky mám plné zuby a čekám na závěrečnou “Zatracenej”. Která nepřináší nic nového a já tak živ a zdráv došel až na konec alba.

Tak jak mám novinku české legendy Törr zhodnotit? Určitě se nejedná o úplný průser, ale upřímně musím napsat, že si “Tempus fugit” asi jen tak znovu nepustím. Jsou tam samozřejmě světlé momenty, které jakž takž drží desku nad vodou, ale jinak nevidím důvod, proč bych si ji znovu pustit měl. A to nejspíš mluví za vše. Písním jako “Válka s nebem” nebo “Kult ohně” se nové songy ani zdaleka nevyrovnají, a tak mé hodnocení 5/10 je to nejvyšší, jaké mohu nabídnout.


Druhý pohled (H.):

Törr byli s nadsázkou řečeno (vlastně možná i bez nadsázky) co do hudebního výrazu vždy takový malý český Venom. A aktuální novinky obou zmiňovaných formací to jen potvrzují – možná i kvůli tomu se budu chvílemi tak trochu opakovat v hodnocení, jen s tím rozdílem, že český tým z toho vyjde ještě o něco hůře. Jestli jsem Venom kritizoval za to, že dnes těží ze své minulosti, u Törr je toto tvrzení ještě markantnější, jelikož britští veteráni se mohou alespoň opřít o opravdu kvalitní nahrávky, které změnily náhled na extrémní muziku, kdežto Törr – ruku na srdce – vždy těžili jenom a pouze z toho, že tu v Čechách byli první, kdo se pokoušel hrát něco trochu extrémnějšího, jinak ovšem ani ty jejich takzvaně kultovní desky nejsou žádný velký zázrak a těží spíše z nostalgie těch, kteří skupinu zažili v plné síle na konci 80. let a začátku 90. let. To je prostě fakt, samozřejmě tím nechci Törr upřít zásluhy na tom, že prorazili cestu dalším, stejně tak nepopírám, že minimálně takový “Armageddon” jisté kouzlo má.

Možná by se teď mohlo zdát, že jsem si trochu spletl slohový útvar a místo recenze (resp. hodnocení) tu plodím jakousi biografii protkanou nějakou falešnou antipatií, ale mám své důvody, jelikož vše souvisí se vším – minimálně lze z výše napsaného vyvodit to, že mé rozhořčení nad “Tempus fugit” rozhodně nepramení z tolik diskutovaného odchodu Vlasty Henycha (ostatně pro jeho nový projekt Henych 666 bych také neměl zrovna slova chvály). Törr v roce 2011 se snaží být törrovatější než Törr v roce 1990 – a působí to přinejmenším úsměvně. I když chce člověk dělat oldschool metal, musí to prostě myslet upřímně (a čím větší retro, tím více), ale alkeholovému Herešovi to s prominutím prostě nevěřím ani náhodou, což je jedna z největších překážek “Tempus fugit” (a vlastně celého Törr za posledních x roků).

Další překážkou za nějakým tím doceněním alba jsou také neskutečně, ale opravdu neskutečně infantilní texty, u nichž člověk chvílemi prostě musí kroutit hlavou, jak tohle někdo může vypustit do světa a ještě se tím sebevědomě prezentovat (tím spíš jedná-li se o pána, jemuž pomalu začíná táhnout na 50). A v neposlední řadě je tu také fakt, že i hudebně je to prostě slaboučké. Výsledkem je tedy spíše nechtěná (sebe)parodie, než nová deska jedné z nejdůležitějších kapel domácího metalu…

Törr


Třetí pohled (Zajus):

Nemá cenu zapírat, že Törr patří mezi mé nejoblíbenější tuzemské kapely, a tak k nim budu mnohem vstřícnější než kolega nade mnou. Zůstat ve formě a vydávat solidní materiál i po více než dvaceti letech od založení kapely musí být setsakra těžké, zvlášť když skupinu nedávno opustil dlouholetý člen. I přes své zápory je podle mě ovšem “Tempus fugit” dobrá (místy až výborná) deska a důstojně navazuje na tradici kapely. Je to tradice přímočarých skladeb, které vás ženou na plný plyn prázdnými nočními dálnicemi. Tradice skvělých kytarových sól, tentokrát snad ještě lepších než v minulosti. A tradice textů plných násilí a temnoty. Právě texty jsou jednou z částí alba, o kterých nevím, co si myslet. Na jednu stranu jsou velmi jednoduché, působí až dětinsky trapně. Na stranu druhou patří mezi mé nejoblíbenější z těch, které při nočních jízdách autem s radostí vyřvávám.

Hudba Törr není určena k přemýšlení a dumání nad smyslem života, ale k uvolnění napětí, vypuštění nahromaděného vzteku a bezmyšlenkovitého máchání hlavou. Nebudu si ovšem protiřečit, když za jedny z nejlepších skladeb označím pomalejší písně “Básníci doby” a “Tempus fugit”. I to k takovému hudebnímu odpočinku patří, stačí jen máchat hlavou pomaleji. Někteří se stresem bojují bublinkovou koupelí a naprostým tichem. Já nastoupím do auta a pustím si Törr.


Pergamen – Per somnum

Pergamen - Per somnum
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: prosinec 2011
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Déšť
02. Ticho
03. Ve třetím těle
04. Pouta
05. Šepot
06. Ve snách
07. Seance
08. Rozteklý obraz
09. Na hladině
10. Under a Soil [bonus]

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Pergamen

A víte, že jsem se na novinku Pergamen opravdu těšil? Pokud bych měl nějak hlouběji analyzovat, proč tomu tak vlastně bylo, asi bych řekl, že jsem měl dejme tomu takové tři důvody. Zaprvé to byla vcelku příjemná vzpomínka na předchozí fošnu “Nechutné divadlo poetického komba Pergamen”, jež nabídla velmi slušný matroš a svého času mne dosti bavila. Zadruhé mě velmi navnadily tři vypuštěné ukázky, které mým uším zachutnaly v podstatě na první poslech. A zatřetí to byl samozřejmě příslib netradiční podoby balení desky, což je asi věc, která v dnešní digitální době empétrojek přijde spoustě lidem jako přežitek, ale já osobně mám jakožto nenapravitelný staromilec prostě rád hezké fyzické nosiče – a čím hezčí, tím lepší… tím větší potěcha pro oko a podvědomě dozajista i pro sluch…

A proč vlastně touhle věcí naše dnešní povídání neodstartovat, když se jedná o něco, co člověka na “Per somnum” opravdu práskne přes rypák? Abych řekl pravdu, zcela atypický nápad “sešitu” ve formátu na šířku položeného A5 jsem snad ještě neviděl (nebo si to přinejmenším alespoň nepamatuji… viděl jsem už digibooky stejného tvaru, ale přesně tohle vážně ne). Sice je to trochu neskladné, ale zase velice pěkné – tím spíše, že se povedla i vnitřní grafika. Budeme-li se bavit pouze o této stránce věci, sbírá “Per somnum” obrovskou spoustu plusových bodů ještě dřív, než člověk placku vůbec strčí do přehrávače a pustí.

Oproti počinu “Nechutné divadlo poetického komba Pergamen” je na novince okamžitě slyšitelná změna zvuku. Zatímco minulá deska disponovala až synteticky znějícími kytarami, “Per somnum” přichází s mnohem organičtějším a přirozenějším zvukem. Jestli se jedná o změnu k lepšímu či naopak, to už je otázka osobního vkusu každého posluchače. Dle mého mínění měly obě varianty něco do sebe – zatímco to první znělo velmi zajímavě, to aktuální zase hraje do karet tahu na bránu nových skladeb. Což je ale – jak se záhy ukáže – jedna ze zásadních devíz “Per somnum”, čímž vlastně nepřímo říkám, že ano, v tomto případě měla ta inovace svůj smysl, byť v případě “Nechutné divadlo poetického komba Pergamen” fungovala ta odlidštěnost.

Abych ale také rozvedl myšlenku z předchozího odstavce o tahu na bránu… jedna z nesporných předností “Per somnum” je opravdu fakt, že materiál má prostě odpich. Nové písně jsou hodně rytmické, díky čemuž se posluchač chytí hned napoprvé. Což o to, tohle samo o sobě by sice možná bylo dobré, ale zanedlouho by pozornost opadávala. Jenže tomu tak není, neboť Pergamen mají jako prevenci na tento problém kytarové melodie, jichž – jak jsem si později uvědomil – jsem si začal pořádně všímat až po několika posleších. Výsledným efektem je pak mnohem delší trvanlivost desky, což je jednoznačné plus. Sice “Per somnum” není nejvyšší elitou svého žánru, ale fakt, že když se počet otočení desky vyšplhá na dvě cifry a stále vás to velice baví, se prostě a jednoduše cení vysoko.

Dalším bodem recenze je prolétnutí nějakých konkrétních skladeb. Osobně si myslím, že za vyzdvihnutí stojí “Ticho” s neskutečně drtivým refrénem. Odsekávaná pasáž “Co se to stalo s časem?” patří určitě mezi nejpamětihodnější momenty “Per somnum”. Výborná je taktéž trochu melodičtější čtvrtá “Pouta”, v níž opět hraje prim excelentní refrén, který trochu zavání severskou melodikou norské školy, což není myšleno ve zlém, ale spíše jako přiblížení čtenáři, jak to vypadá. Každopádně to zní skvěle, což je asi to nejdůležitější. Ostatně nejen “Pouta”, ale celý střed “Per somnum” nabízí velice silné kusy. Vlastně všechny skladby od “Pouta” po “Rozteklý obraz” drtí velice kvalitně. Jmenovitě bych si dovolil vypíchnout snad už jen sedmou “Seance” pro její valivé tempo a v neposlední řadě velmi zajímavou (a hlavně neočekávanou!) pasáž okolo času 2:15.

Jako outro bychom mohli chápat poklidnou instrumentálku “Na hladině”, jež je v konečném součtu jedinou odpočinkovou položkou “Per somnum”. Po ní ještě následuje bonusová “Under a Soil”, která podle mě výsledný dojem z nahrávky malinko tříští – zejména díky použití anglického jazyka, což je pro posluchače opravdu výrazná změna, neboť Pergamen jinak disponují opravdu výtečnou lyrikou v mateřském jazyce, které je (a na to pozor!) při poslechu krásně rozumět i přes extrémní vokál. Angličtina v poslední skladbě tedy trochu bije přes uši, avšak na druhou stranu je většina stížností anulována označením “Under a Soil” jako bonus.

Suma sumárum je “Per somnum” velice povedenou nahrávkou s některými opravdu hodně silnými skladbami. Určitě dokáže posluchače zabavit na ne zrovna zanedbatelný čas. V konečném důsledku jsem se rozhodoval mezi 8 a 7 a půl body, ale prolistování na začátku zmiňovaného bookletu mne přesvědčilo pro tu vyšší variantu. Dovolím si tvrdit, že tohle je jedno z těch alb, jež si člověk s radostí zařadí do sbírky už jen (ale nejen) díky balení. Dál už se asi není o čem bavit – “Per somnum” se prostě povedlo


Venom – Fallen Angels

Venom - Fallen Angels
Země: Velká Británie
Žánr: heavy / speed / black metal
Datum vydání: 28.11.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Hammerhead
02. Nemesis
03. Pedal to the Metal
04. Laps of the Gods
05. Damnation of Souls
06. Beggarman
07. Hail Satanas
08. Sin
09. Punk’s Not Dead
10. Death Be Thy Name
11. Lest We Forget
12. Valley of the Kings
13. Fallen Angels
14. Annunaki Legacy [bonus]
15. Blackened Blues [bonus]

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web

Venom jsou ve své podstatě po hudební stránce velice jednoduchá věc, o to víc je tedy paradoxní fakt, že způsob, jakým lze na jejich produkci pohlížet, je naopak velice složitý. Je velký rozdíl, jestli k nim člověk přistupuje jako k velké metalové legendě, jež bez nadsázky doslova změnila celou scénu tvrdé muziky a vytvořila celý jeden žánr (nebo ho snad jen pomohla stvořit?… dosti diskutabilní otázka); jako k příjemné retro kapele, která lehce zaspala dobu; nebo jako k pozérským dědulům, kteří se rozhodli si pravidelně zvyšovat svůj důchod variací na to, co je před 30 roky proslavilo. Ten největší problém je ovšem to, že Venom jsou vlastně tohle všechno najednou…

Nyní ovšem přichází kámen úrazu. Ať se totiž na to podívám ze kteréhokoliv ze tří výše nastíněných pohledů, ani v jednom případě mi z toho obrázek Venom nevyznívá zrovna lichotivě – a to říkám opravdu nerad, jelikož minimálně první tři desky této bandy jsou pro mne nepředstavitelný kult a mám je velmi rád. Stačí si vzít jen proslulý majstrštyk “Black Metal” z roku 1982 – to je prostě pumelice jako svině i po těch letech. Dnes jsme ale v roce 2012 (resp. v roce 2011, budeme-li se řídit datem vydání “Fallen Angels”, naše recenze přece jenom vychází trochu se zpožděním :-)), tudíž asi těžko může fungovat muzika, jakou Venom nyní s velkou slávou pouštějí do světa. Stačí jen trochu zapřemýšlet a každému bude jasné, že když hudba z roku 1982 nahraná tehdá funguje dodnes, neznamená to automaticky, že hudba jako z roku 1982 nahraná v roce 2011 bude fungovat také. V tomto světle vypadá první nadhozený pohled na Venom trochu jako špatný vtip, jelikož – uznejte sami – je trochu trapné, když jedna z nejlegendárnějších skupin celého metalu nezvládne nic lepšího, než být jen lacinou kopírkou svých zlatých let. “Fallen Angels” jen stejně nepovedeně opakuje to, o co se snažila už obě předchozí alba “Hell” (2008) a “Metal Black” (2006) – vrátit to, co už je dávno pryč.

Dobře, nebuďme příliš zlí a pomiňme na chvíli legendárnost Venom v jejich prospěch, budeme je brát pouze jako to příjemné oldschool retro pro staré fotry, kteří ty časy ještě pamatují, a omladinu, která se nebojí pátrat proti proudu času. Jenže bohužel i v tomto ohledu “Fallen Angels” selhává. Obrovským paradoxem totiž je, že po světě běhá několik desítek (ne-li víc) podobných retro kapel, které dokážou ten špinavý dřevní metal zahoblovat s mnohem větší přesvědčivostí než samotní klasici této muziky, kteří ji vytvořili. O třetím nastíněném pohledu se snad ani nemá cenu bavit, jelikož ten už je a priori negativní. Ale když si vzpomenu, jak Cronos roky bez ostychu tvrdil, že Venom šlo vždy jen o kariéru a prachy, a v současných rozhovorech se tváří strašně “metal pyčo 4eva”, tak asi člověku ani nic pozitivního na mysl nepřijde.

Ono ne že by “Fallen Angels” byl absolutně neposlouchatelný klystýr, jenom není důvod to poslouchat – jak jsem již zmínil, když budu chtít Venom, pustím si radši o několik tříd kvalitnější kultovní fošny jako “Black Metal” nebo “Welcome to Hell”; když budu chtít nějakou současnou vykrádačku oldschool metalu, sáhnu dejme tomu třeba po Sarke a jejich neuvěřitelně kulervoucímu nářezu “Vorunah”. Po “Fallen Angels” však ani náhodou.

Venom

Nějaké slušnější písničky se sice na “Fallen Angels” přece jenom vyskytují, to bych zase lhal, kdybych tvrdil, že se mně z toho chce vrhnout komplet, ale ty solidní věci jsou v opravdu velkém nepoměru k písničkám nezajímavým až vyloženě nudným. Hned úvodní “Hammerhead” patří k tomu výraznějšímu, především kytarové sólo se povedlo, ale jinak song ujde celkově. Pak už ale posluchači jaksi zamrzne úsměv, jelikož na něj čeká po většinu hrací doby jen šeď a nuda. Světlým bodem z klasických skladeb je ještě pátá “Damnation of Souls”, která má snad jako jediná na desce opravdu náboj, ale jinak je to povětšinou bída. Ne, že by Cronos a jeho parta neměli vůbec žádné nápady, jen si jich asi nevšímají a místo nich na album narvou nevýrazné hoblování. Jak ale dokazují krátké mezihry v “Laps of the Gods” a “Beggarman”, zvládnou to Venom i trochu jinak (a lépe!). Naneštěstí jsou tohle pouze několikavteřinové záležitosti – přesto jsou mezi nejlepšími momenty “Fallen Angels” a to o něčem vypovídá. Další opravdu zajímavou věcí je až o několik desítek minut později bonusová “Blackened Blues”, jež se ovšem nachází pouze na limitované verzi nahrávky. To máme (počítáno v limitované verzi) 3 písničky z 15 + dvě sotva desetivteřinové pasáže v dalších dvou. Trochu málo, ne? Obzvláště na kapelu formátu Venom.

Venom

Celkově nejvýraznějším pocitem z “Fallen Angels” je tedy zklamání. Možná se zeptáte, co bych od takových starých pardálů vlastně chtěl, když ne to, co je proslavilo, ale na to je lehká odpověď – mně osobně se třeba líbila lehounce experimentálnější cesta, na níž Venom nakoukli v roce 2000 s “Resurrection” a od níž následně dali rychle ruce pryč. V rozvíjení tohoto směru bych smysl viděl, ale v nepřesvědčivém parafrázování vlastní minulosti a snaze být revivalem sama sebe už však ne.

Nerad to říkám, ale Venom jsou již trochu zbytečnou kapelou, což je dosti nepříjemné prohlášení. Pánové prostě a jednoduše zamrzli v čase a zatímco někteří jejich věkoví souputníci dokázali zamrznout s grácií a nezaslouží si za to nic než být velebováni, současní Venom spíše připomínají nepovedenou parodii vlastní minulosti. Ze své ledové ulity se odmítají hnout stůj co stůj, přestože by mohli mít (a vcelku viditelně mají) na mnohem víc. Ale na druhou stranu… dokud budou prodávat tolik desek, tak proč by vlastně něco zkoušeli, když mají to svoje jisté. To, že opravdová kvalita je na pováženou, je zjevně vedlejší.


Leviathan – True Traitor, True Whore

Leviathan - True Traitor, True Whore
Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 8.11.2011
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. True Whorror
02. Her Circle Is the Noose
03. Brought Up to This Bottom
04. Contrary Pulse
05. Shed This Skin
06. Every Orifice Yawning Her Price
07. Harlot Rises (Mesmerized Again)
08. Blood Red And True

Hodnocení:
Ellrohir – 5/10
H. – bez hodnocení

Odkazy:
bandcamp

USA jsou velká země a tak není divu, že tam najdete slušný počet zástupců v prakticky jakémkoliv metalovém žánru. Nejinak je tomu v případě black metalu, byť americké blackové kapely asi obecně nepatří k “hybatelům” světové scény (snad s vyjímkou atmosféricky-neofolkových Agalloch). Kapela Leviathan (neplést s přehršlem jiných skupin téhož jména), která bude dnes středem pozornosti, patří taktéž ke známějším jménům (i když uznávám, že to může být relativní).

Jde o sólo projekt Jefa Stuarta “Wresta” Whiteheada, Kaliforňana, který se do povědomí zasvěcených zapsal jednak třináctiletou kariérou Leviathan, ale vedle toho také velmi vysoko hodnoceným počinem Lurker of Chalice. Na nervy svých věrných fanoušků zabrnkal Wrest poprvé v roce 2008, kdy se kvůli jakýmsi sporům s tehdejším labelem Moribund Records Leviathan odmlčel. A když už to začalo vypadat na comeback a bylo ohlášeno nové album pod hlavičkou Profound Lore Records, byl Wrest letos v lednu zatčen a obviněn z napadení své přítelkyně. Jak celá věc dopadla (pokud vlastně už dopadla, možná soud teprve proběhne) nevím, nicméně album se nakonec počátkem listopadu přeci jen urodilo.

Lidé znalí problematiky o něm často říkají, že je výrazně odlišné od předchozích. To tak úplně posoudit nemůžu, protože ačkoliv mi není neznámé jméno kapely, k samotnému poslechu tvorby jsem se dřív nedostal. Většinou se objevují dobrá hodnocení, i když asi záleží koho potkáte – jsou taky lidé, na které je všechen black “moc black” a ti si pak kapelu ražení Leviathan těžko užijí. A pak jsou taky “blackaři”, kterým z nějakého důvodu vadí téměř všechen takzvaný USBM (neboli “US black metal”, dle mého dost umělá a nevypovídající, tudíž zbytečná škatulka).

Já k albu přistupoval bez předsudků. Přestože si na jednu stranu libuju v power metalu, black mi – po počátečních letech nedůvěry a otrkávání – nevadí, ba naopak si v lecčems přímo rochním a libuji. Bohužel pro Leviathan, nebo přinejmenším pro album “True Traitor, True Whore”, se ukázalo, že tohle není ten případ. V čem je problém? Možná ve mně, coby nesprávné cílové posluchačské skupině. Jenže za to není možné se pořád schovávat. Přeci jen jsem už black metalových nahrávek slyšel slušné množství nejrůznějšího druhu a kvality, abych mohl hodnotit i více negativně.

Co se mi tedy konkrétně nelíbí? Když poslouchám black, neposlouchám ho až tolik pro jeho “agresi”, “zlo” a disharmonii, nýbrž čekám, kdy se z toho všecho zuřivého chaosu vynoří nějaký ohromující a pozvnášející prvek. Konkrétní příklad za vše – kapela Sombres forêts, song “Le royaume”, čas 4:45 (na YouTube snadno k nalezení, koho to zajímá). Pakliže je hudba postavená pouze na té disharmonii a zuřivém chaosu, nebývám ohromen a málokdy se k takové tvorbě vracím. A to je přesně případ tohoto alba. Hudba zní chvílemi až kakofonicky a je to doprovázeno naprosto nesrozumitelným zpěvem (dovolím si vypůjčit termín od jednoho uživatele fóra Metalstorm – ten Wrestův hlasový výkon označil za “BLLLLEEEGGGHHH vokál”, což sedí téměř doslova).

Navíc, i kdybych netrval na tom, že chci momenty nějaké “silné melodie”, tak bych prosil alespoň nějaké zapamatovatelné momenty. “True Traitor, True Whore” prostě a jednoduše splývá, až na pár malých vyjímek – sem tam se urodí kratičká akustická vložka, pátý song začíná nečekaně chvílí čistého vokálu, šestý naopak končí minutu a půl trvajícím drone ambientním hlukem. Ale celkový můj dojem je spíš amorfnost a nezapamatovatelnost. Dvě skladby, které mě přeci jen zaujaly aspoň o trochu víc, jsou třetí v pořadí “Brought Up to This Bottom” a potom sedmý kousek “Harlot Rises (Mesmerized Again).

Jsem si vědom toho, že s mým hodnocením nebude každý souhlasit. Nicméně vždy hodnotím tak, jak to vidím sám a tady se mi to do noty netrefilo. Není to nějaká předpojatost ohledně formy – existují desky, které tvoří čiré hudební šílenství a které se mi líbí. Leviathan si však cestu k mému srdci tohle nahrávkou nenašel. Pokud vůbec nepreferujete black metalovou hudbu, držte se od téhle záležitost na hony daleko, protože i kdybyste náhodou chtěli začít do těchto temných vod pronikat, tak tohle moc dobrý učební materiál není. Pokud vám černý kov něco říká a zároveň jestli vám imponuje nemelodická disharmonie, můžete naopak poslech směle zvážit a třeba vám do médiatéky přibude nový oblíbenec. U mě se to nestalo.


Další názory:

Přiznám se, že do tvorby amerického projektu Leviathan jsem nikdy nebyl s to pronikout, přestože jsem to nejednou zkoušel. S aktuální novinkou “True Traitor, True Whore” přišel další pokus, který se tentokrát – a hlavně se mne neptejte proč – vydařil. Najednou mi totiž Wrestova muzika začala z nějakého důvodu chutnat. Je to takový špinavý black metal s velice “šibnutou” atmosférou, což já mám rád. Některé momenty jsou na desce vskutku chorobné, rozhodně ne nezajímavý je také fakt, že se nejedná ani o monotónní poslech, Wrest naopak posluchači ukazuje více cest, jak tvořit něco s tak zhoubnou náladu. Jeden příklad za všechny – třeba v kompozici “Brought Up to This Bottom” se několikrát ozve krátká pasáž, která jako by vypadla od Oranssi Pazuzu – což je ovšem jen střípek, neboť i v rámci této jediné skladby je toho k nalezení mnohem, dokonce i věci, o nichž bych si dovolil tvrdit, že je na rozdíl od zmiňované pasáže člověk ještě nikde neměl šanci slyšet. Na druhou stranu, co jsem tak četl názory od lidí, kteří mají tvorbu Leviathan více v malíku, je “True Traitor, True Whore” od svých předchůdců trochu odlišná, zejména po zvukové stránce. Proto a také hlavně kvůli tomu, že přece jenom nemám starší Leviathan zase tak zvládnuté, což je dle mého názoru zrovna v tomto případě velký handicap, má-li někdo Leviathan hodnotit, ponechám číselné hodnocení stranou s tím, že se mi “True Traitor, True Whore” líbí a že se do zbývajícího staršího materiálu zkusím v dohledné době pustit ještě jednou…
H.


Illnath – Third Act in the Theatre of Madness

Illnath - Third Act in the Theatre of Madness
Země: Dánsko
Žánr: melodic death / thrash / black metal
Datum vydání: 18.11.2011
Label: Pitch Black Records

Tracklist:
01. Third Act
02. Scarecrow
03. Lead the Way
04. Snake of Eden
05. Shorthanded
06. Spring Will Come
07. Tree of Life and Death
08. Fall of Giants
09. Vampiria
10. Kingship Incarnate [bonus]

Hodnocení:
Beztak – 6,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
twitter

Illnath mně dost připomínají kapelu Cradle of Filth, kterou opravdu nemusím – abych použil slušnější výraz. Vadí mi Dani Filth, nemám rád jejich hudbu a ve všeobecnějším měřítku nejsem přílišným fanouškem kláves (výjimky samozřejmě existují, těm patří mé uznání). Ale nehodlám se na desku “Third Act in the Theatre of Madness” kvůli faktu, že mně Illnath připomínají Cradle of Filth, dívat skrz prsty. Naopak vidím výhodu Illnath v tom, že za mikrofonem nestojí Dani Filth, ale krásná Dánka jménem Mona Beck, která se přidala do sestavy společně s bubeníkem Dennisem Stockmarrem teprve letos. A tak zcela nepolíben předešlou tvorbou Illnath, nebudu trpět zbytečným srovnáváním s předešlými počiny a bývalými členy kapely.

Co se mi na novince Illnath, na kterou fanoušci čekali pět let, opravdu líbí, je její svižnost a celkově nenáročnost poslechu. Jednoduše nehrají muziku, která by člověka měla donutit přemýšlet. A já si při poslechu “Third Act in the Theatre of Madness” skvěle odpočinul. Líbivé melodie, ničím nevadící hlas dámy za mikrofonem a ještě jednou musím zdůraznit svižnost nahrávky. Nač zbytečně zpomalovat, když se nastolené tempo zdá být ideálním. Zajímavým zjištěním je fakt, že mi na desce absolutně nevadily klávesy. Což dokazuje, že nejsem až tak velký hudební ignorant, jak jsem myslel (smích). Jednoznačnou předností Illnath jsou melodie, protože atmosféra na mě z nahrávky zrovna moc nedýchá a nějaké dechberoucí kytarové vyhrávky jsem nezaznamenal. Takže je jasné, že “Third Act in the Theatre of Madness” není velké umělecké dílo, ale je stvořeno k tomu, k čemu hudba slouží primárně – tedy k zábavě. A mimochodem… zmínil jsem se už, jak je zpěvačka Mona Beck hezká? Zmínil? A vadí někomu, když to zmíním ještě párkrát?

Novince předcházelo vydání EP “Lead the Way”, které obsahuje necelých patnáct minut a tři písně. Jmenovitě jde o “Lead the Way”, “Scarecrow” a “Snake of Eden” – tedy písně, které se objevují i na zatím poslední řadové desce Illnath. Takže je zcela zbytečné, obtěžovat se sháněním toho počinu.

Album “Third Act in the Theatre of Madness” začíná klávesovou vyhrávkou, poté se rozjíždí rychlá píseň s názvem “Third Act” a jde o zdařilý úvod. Když tedy pominu některé detaily, jako je teatrální smích, který na mých rtech vyvolal lehký úšklebek, anebo čistý ženský zpěv, který se v písni objeví, si mohla kapela také odpustit. Ale to je můj osobní problém a docela v klidu jsem se s ním vyrovnal. V zásadě bych totiž mohl říct, že se mi ta píseň líbí. Poté následuje trojice písní, které se obejvily už na EP z letošního roku. “Scarecrow” pěkně šlape. Má sice průměrný refrén, ale zbytek skladby je fakt skvěle poslouchatelný a dokonce se mi tam líbí i klávesy (smích).

Dále mne dost chytla čtvrtá skladba v pořadí, “Snake of Eden”. Ten nástup mě totálně smetl. Ono je to totiž chytlavé jako kráva! Což tak nějak očekávám od kapely, která ve svém žánru uvádí slůvko “melodic”. Následuje song “Shorthanded”, který zezačátku vyčkává, aby se poté krásně rozjel takovou povědomou melodií a zároveň do toho pořádně šlápnul. Tahle písnička mi zřejmě na desce sedla nejvíce. Pak ale moje pozornost na dva songy úplně uvadne, aby se Illnath se mnou rozloučili luxusním kusem “Fall of Giants”, protože zbylá “Vampires”, ani následný bonus nejsou schopny moji pozornost udržet.

Takže jaké poznatky jsem si z mého prvního setkání s kapelou Illnath odnesl? Mají hezkou zpěvačku, která, jak jsem si všiml, zřejmě vystřídala plešatého týpka. Což je nesporně příjemná změna. I vokálně je to v pohodě změna, takže to hodnotím kladně. Můžu vyzdvihnout mým uším příliš nevadící klávesy, což je taky fajn. Spousta chytlavých melodií, sem tam nějaký masakr. Nic, co bych musel poslouchat každý den, ale je to taková pohodová oddechovka. Člověk přece nemůže, pořád poslouchat jenom ty těžce progresivní spolky (smích). Takže moje hodnocení není nějak extra úžasné, ale myslím že docela odpovídá kvalitám i celkové životnosti desky “Third Act in the Theatre of Madness”.


Další názory:

Já už jsem si pomalu začínal myslet, že ta třetí deska Dánů Illnath nikdy nevyjde. O pokračování se mluvilo už docela dlouho, ale album provázely samé odklady a sestava rotovala jak Kaplanova turbína. Nakonec však “Third Act in the Theatre of Madness” přece jenom doputovalo do našich přehrávačů a dopadlo to asi tak následovně – slušně, nikoliv výjimečně, čili relativně podobně jako u přechozích nahrávek, byť rozdíly se mezi nimi najít dají takřka na první poslech. Stylově se opět pohybujeme někde na hranici hodně melodického black metalu a melodického death metalu, jen s tím rozdílem, že tentokrát Illnath docela rezignovali na nějaké pomalejší pasáže, čistě klávesová intra a tak podobně. Na “Third Act in the Theatre of Madness” to kapela smaží a smaží, aneb hobluj, co to dá, tudíž bude mít posluchač co dočinění s rychlejšími peckami, u nichž je nutné počítat s nějakým tím tahem na bránu, s přidanou hodnotou v podobě výrazné klávesové složky. Sice je to sázka na jednu kartu, ale na druhou stranu, proč ne? Jedná se totiž o docela příjemné poslouchání, akorát bohužel nic víc. Upřímně jsem sice přemýšlel, že bych díky hezky zvonivé baskytaře, sympatické zpěvačce a jejímu sexy ječáku (smích) dal o půl bodu více, nakonec jsem však usoudil, že 6,5 přece jenom bude lépe odpovídat kvalitám “Third Act in the Theatre of Madness”.
H.


Root – Heritage of Satan

Root - Heritage of Satan
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.10.2011
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Introprincipio
02. In nomine Satanas
03. Legacy of Ancestors
04. Revenge of Hell
05. Darksome Prophet
06. Fiery Message
07. Son of Satan
08. His Coming
09. Greetings from the Abyss
10. The Apocalypse

Hodnocení:
H. – 6,5/10
Zajus – 6,5/10
Ellrohir – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

“Heritage of Satan”, devátá deska brněnských veteránů Root, budí hned od počátku velice rozporuplné reakce – stejně jako rozporuplné reakce vždy budil samotný ikonický frontman BigBoss, který je pro jedny kultovní persónou domácí scény, pro druhé nic menšího než šašek. Co se mě týče, mnohem více než hovadiny typu sexuální či jakákoliv jiná orientace členů kapely a podobné blbosti mě zajímá muzika – tím spíš, že “Heritage of Satan” přichází po velice nepovedeném “Daemon viam invenient” z roku 2007 (jednoznačně ten největší a vlastně jediný opravdový klystýr, který kdy Root vydali), že se jedná teprve o druhou nahrávku po odchodu jednoho z klíčových členů v roce 2004 a že kapela už dlouho dopředu avizovala návrat k černěkovovým kořenům. Uff, to tedy vypadá na pořádný kolotoč…

“Daemon viam invenient” mělo hned několik obrovských nedostatků. Pomiňme, že přišlo po třech nejlepších deskách Root, které zároveň dle mého mínění patří k tomu nejlepšímu, co kdy u nás vůbec vzniklo, horší byl fakt, že po zmiňovaném odchodu Petra Hoška Root jaksi ztratili nit, což v důsledku znamenalo velikou roztříštěnost alba – jak kvalitativní (od výborných věcí jako “What Will Be Next?” nebo “Hope Dies at Last” až po totální chujoviny, jejichž jména si už vážně nepamatuji…), tak stylovou (náklepy jako “And They Are Silent” počínaje, kliďárnami typu “Strange Beauty of Fright” konče). Na “Heritage of Satan” se povedlo odbourat tu stylovou nevyváženost, nikoliv však kvalitativní. Ano, “Heritage of Satan” opravdu je black metalovou deskou – tou nejblackmetalovější od dnes již prachem zašlé fošny “The Temple in the Underworld” z roku 1992. Horší už to je s tou vyrovnaností po stránce kvality jednotlivých kompozic, jelikož “Heritage of Satan” opět obsahuje vážně skvělé songy, ale i totální úlety, které… které by tam prostě podle mého názoru snad ani být neměly.

Například hned úvodní intro “Introprincipio” (které je druhou nejdelší položkou tracklistu, přičemž tou první nejdelší je poslední song) je s prominutím absolutní blbost. Hudební minimalismus, ok, beru, ale ocamcaď pocamcaď, musí to mít hlavu a patu. A to na neúnosnou délku natáhnuté šumění větru s neobjevným ťukáním klavíru a BigBossovou deklamací opravdu nemá, vážně ne. Něco málo (ale opravdu málo) se začne dít až v poslední půlminutě, ale těch pět minut předtím je prostě hovadina. Kdyby to mělo minutu, maximálně dvě, dejme tomu, ale pět je prostě moc. Ve výsledku má tedy “Introprincipio” naprosto opačný účinek, než by intro mělo mít – posluchače na desku nenavnazuje, nýbrž jej spíš odrazuje. Při poslechu zásadně přeskakuji.

Oproti tomu druhá “In nomine Satanas”, první česky zpívaný vál po dlouhých dvaceti letech, má opravdu koule. Naprosto beze srandy, napoprvé mi fakt spadla huba z toho, jak je to dobré. Nebudeme tu nyní brát v potaz úvahy o tom, že téměř šedesátiletý člověk zpívá s vážnou tváří o “drápech krvavých” páně Rohatého, to už by bylo na úplně jinou diskusi. Hudebně je to ovšem velice skvělá věc, rozhodně jedna z nejlepších na “Heritage of Satan” – až si člověk říká, že je škoda, že to má jen necelé tři minuty (tohle měla být pětiminutovka!) a že Root nezpívají česky častěji. Třešničkou na dortu budiž nádherná (ale vážně dobrá!) Nergalova čeština a závěrečný blasfemický chorál “Nomine Satanas” ve společném podání vokalistů Root, Behemoth a Watain.

Nepříjemná pachuť z “Introprincipio” během “In nomine Satanas” vyprchala, posluchač si tedy říká, že ona by ta nová fošna Root nemusela být nakonec vůbec špatná, naopak… jenže “Legacy of Ancestors” ho velice rychle vrátí na zem. Začátek zní velice slibně, ale jak nastoupí sloka s velice nevýrazným motivem, letí song prostě dolů, nehledě na refrén, u něhož se stále nemůžu rozhodnout, jestli mi vadí, nebo jestli ho mám vzít na milost. Igor si v průběhu songu střihne dvakrát jednu parádičku na basu, což je sice pěkné, ale při poslechu to spíš ruší. Největším kamenem úrazu však je – jak zmiňují oba kolegové pode mnou – prekérní BigBossova moravská angličtina, což je docela s podivem, když jak mnohokrát v minulosti, tak i v některých dalších písních na samotné novince ukázal, že s angličtinou nemá problém, takže to trochu zní, jak kdyby to prasil nějak naschvál (smích). Ale dejme tomu, že přízvuk bychom ještě odpustili, ale místo “reign” v textu zpívat zcela slyšitelně “ring” už je dost na hraně…

Root

A zase jako na houpačce. “Revenge of Hell” patří určitě k těm zajímavějším kusům “Heritage of Satan”, především tím, že vybočuje. Vzhledem k vyznění zbytku desky možná trochu překvapení chvílemi až hard rockový náboj, který se jen tak mimochodem projevuje i v dalších skladbách zejména v sólech (viz “In nomine Satanas”), určitě povedená věc. A takovéhle skoky v kvalitě mezi jednotlivými songy jsou ale bohužel po celou desku. Následující klepačka “Darksome Prophet” je taktéž dobrá, vrcholem celé desky je však z mého pohledu šestá pekelnost “Fiery Message”, vyšperkovaná mrazivými kytarovými vyhrávkami Blasphemera (Ava Inferi, ex-Mayhem), které mají opravdu neskutečnou atmosféru, a jedovatým vokálem Erika DanielssonaWatain. A ten pochodový refrén má taktéž šťávu. Za mě největší pecka “Heritage of Satan” (v těsném závěsu za ní je “In nomine Satanas”).

Poté však opět následují trochu slabší kousky. “Son of Satan” bych ještě uznal, hraje na podobnou strunu jako “Darksome Prophet”, čili se jedná o věc sypací, ale ne tak brutální. V první části jsou rozhodně výraznější části, kdy kapela hobluje a BigBoss nezpívá, ve středu kompozice se nachází opravdu excelentní klidnější pasáž, tudíž se celkově stále ještě pořád o velmi solidní věc. Avšak další v pořadí “His Coming” se mi opravdu nelíbí, ačkoliv jeden z kolegů ji naopak vyzdvihuje. Jejím středobodem asi měl být pomalý valivý rytmus, což technicky vzato opravdu je, ale ten hlavní motiv je příliš jednoduchý, což je ještě extrémně zvýrazněno jeho neustálým omílám, dokud posluchači nezačne lézt krkem. Za zmínku stojí jen “chorálový” kousek v půlce songu, jenž sice je povedený, ale to okolo něj už tolik ne.

Root - Heritage of Satan

Alespoň že “Greetings from the Abyss” už je opět dobrá věc. Klepací začátek – super, třetí sloka zní jak z alba “Black Seal”, nechybí ani povedený Nergalův příspěvek. Další hodně rozporuplná položka je závěr v podání “The Apocalypse”. Většina skladby je opravdu povedená, dokonce ani příchozí smska v 2:15 ji neruší (přišla v průběhu natáčení a kapela se rozhodla ji tam ponechat), jenže celá kompozice je v závěru absolutně nepochopitelně shozena do žumpy jednou trapností. Jakou, to snad ani říkat nemusím – kdo slyšel, ten ví.

Co dodat? Jak jsem již na začátku předeslal, jedná se o trochu rozporuplnou a nevyrovnanou desku – od excelentních kompozic jako “Fiery Message” nebo “In nomine Satanas” až po úplné kraviny typu “Introprincipio”, což je jejím největším problémem. Obrovskou pochvalu si ovšem zaslouží všichni tři přítomní hosté, kteří skladby, v nichž se vyskytují, opravdu nakopávají, na druhou stranu, hosté desku nedělají. Pořád je to sice jako celek o mnoho lepší než “Daemon viam invenient”, ale i tak je “Heritage of Satan” druhým nepříliš přesvědčivým albem Root v pořadí. Ne, pořád jsem nad kapelou hůl nezlomil, přece jenom mám a vždycky jsem měl Root rád, ale fakt, že po odchodu Blackieho šla jejich studiová tvorba strmě dolů, je nezpochybnitelný. A upřímně řečeno, ani BlackieCales, byť je to určitě dobrá muzika, mi nepřijde tak silný, jako býval v Root. I když jsem původně hodlal dát “Heritage of Satan” sedmičku, opakovaný poslech a rozčarování z výsledku mne nakonec nutí ještě o půlbod snížit. Ano, desku jsem si sice ihned po vydání koupil a nelituji toho už jen z toho důvodu, abych to měl ve sbírce (protože jsem holt takový debil, že od Root kupuji úplně všechno, co vydají), přesto jsem z “Heritage of Satan” mírně zklamaný.

Root


Další názory:

Českých kapel, které svou tvorbou mohou konkurovat i těm nejlepším zahraničním skupinám, není mnoho. Těch pár, které by takovéto srovnání ustály, zná málokdo i v rámci naší nicotné zemičky. Root se tak dají nazvat výjimkou potvrzující pravidlo, o čemž svědčí už výčet hostů, kteří se na “Heritage of Satan” objevili. Že si BigBoss libuje v pekelné atmosféře, není žádná novinka. Jeho pokus ji nastolit pětiminutovým mluveným intrem však nevyšel ani zdaleka. Z mnoha poslechů se mi podařilo překonat vábení tlačítka “skip” snad jen dvakrát. Přitom hned druhá skladba, česky zpívaná “In nomine Sathanas”, je naopak trefa do černého. Je to sice v podstatě velmi jednoduchá píseň podpořená silným hlavním riffem a krátkým sólem, jež by se neztratilo na žádné prog rockové desce, ale má sílu, jakou bohužel už žádná další na “Heritage of Satan” neoplývá. Za největší průšvih (intro nepočítaje) považuji hned následující “Legacy of Ancestors”. Její refrén je neskutečně otravný. Jednak kvůli neustálému opakování stejné fráze, jednak kvůli BigBossově podivné výslovnosti. Album se takto kymácí od lepších k horším písním po celou hrací dobu a za zmínku tak stojí snad už jen “Son of Satan” a zejména “His Coming”, která zní, jako by vypadla z minulé desky “Daemon viam invenient”. “Heritage of Satan” tak není úplně špatná nahrávka, propříště by to však chtělo o něco silnější materiál. A vůbec bych se nezlobil, kdyby se BigBoss vrátil k češtině.
Zajus

Root - Heritage of Satan

Album celkem pěkně “odsýpá” a docela dobře se poslouchá, není to ovšem žádný zázrak. A pak mám problém mám s angličtinou. V našich končinách se stalo “dobrým” zvykem, že se o cizojazyčný zpěv neustále pokoušejí lidi, které nejspíš angličtinu učil Louis de Funès na parníku cestou do Ameriky. Já si na to poslední dobou stěžuju opakovaně a budu to opakovat do doby, dokud se to naši buď nenaučí anebo nepřejdou na češtinu. Zpěv BigBosse sice není to nejhorší, co se dá vyslechnout, dokonce se v zásadě snaží dodržovat všechna pravidla anglické výslovnosti, ale stejně je okamžitě poznat, že to je Čech. Původně jsem chtěl říct, že bych dal 8 bodů a díky tomu zpěvu je to o 1 bod dolů. Pod dojmem dalších poslechů (zaprvé – album není z dlouhodobého hlediska tak dobré, zadruhé – angličtina není tak hrozná) trochu měním rozhodnutí – dal bych 7 bodů a díky angličtině je to o půl bodu míň.
Ellrohir


Throne of Katarsis – Ved graven

Throne of Katarsis - Ved graven
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.10.2011
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Profetens siste vandring
02. Helvete kaller
03. Av dypets kulde
04. The Holy Remains the Weak
05. Mesterens tilbakekomst
06. Åpne alle sår
07. The Ultimate Shrine

Hodnocení: 7/10

Odkazy:

“Ved graven” je třetí dlouhohrající deska Norů Throne of Katarsis… a nutno hned na začátek přiznat barvu, že ani novince, ani předchozím dvěma kouskům “An Eternal Dark Horizon” (2007) a “Helvete – Det iskalde mørket” (2009) se většinou moc dobrých kritik nedostává. A buďme upřímní, ono není zrovna moc těžké zjistit proč. O něčem jako originalita Throne of Katarsis totiž nejspíš nikdy neslyšeli, hudební projev vcelku primitivní a hodně monotónní (což bylo na novince lehounce odbouráno, ale o tom až za chviličku), zvuk – kanální. Jejich black metal se tedy zdá být na první pohled vlastně standardní a nikterak vybočující záležitostí… a ono tomu tak vlastně i doopravdy je. Je to taková klasická “bzučící” true norwegian black metal vichřice, která hltavě chlemtá ze studny odkazu některých kultovních klasiků žánru, jmenovitě například ze starých desek Darkthrone (dejme tomu po “Panzerfaust”) nebo starého období Gorgoroth (tak do roku 1998). Přesto se musím přiznat, že – a nevím proč tomu tak je – jsou mi Throne of Katarsis nějakým způsobem sympatičtí, asi jako jednomu z mála (kromě sebe znám osobně už jenom jednoho člověka, kterému se jejich muzika líbí). Není to zrovna moc objevná záležitost, to samozřejmě uznávám, ale špatné to věru není.

Věřte tomu nebo ne, tímhle by vlastně recenze mohla skončit, protože už bylo v podstatě řečeno vše. “Ved graven” je jednoduše ortodoxní black metalová nahrávka – ber, nebo nech být; máš-li však rád chrastící kytaru a kulometné bicí, s chutí do toho – nemůžeš být zklamán, milý posluchači. Změny oproti předchozím dvěma fošnám sice jsou, ale nikterak zásadní. Sound je přece jenom o trochu dynamičtější a poslouchatelnější (stačí přímé porovnání s “An Eternal Dark Horizon”, což byl mnohem větší zvukový chlív). Kromě toho Throne of Katarsis poprvé nahráli na desku více jak pět songů, zároveň se také jedná o jejich nejkratší placku, z čehož nám logicky vychází to, že tentokrát a) se nedočkáme dvanáctiminutových pekel o jednom riffu; b) nejspíše půjde o mírně pestřejší matroš. A světe div se, obě možnosti jsou správně. Další proměnou prošlo výtvarné ztvárnění, kdy Throne of Katarsis vůbec poprvé použili jinou než černobílou barvu, avšak jak si můžete sami všimnout na obálce, infernální je to pořád. Ve výsledku se tedy jedná opravdu jen o kosmetické změny.

Onou o malinko větší pestrostí mám na mysli pár pomalejších válů. Nejdelší “Av dypets kulde” je asi kompozičně nejpromakanější kus s velice silnou atmosférou. Tou je vybaven i další pomalý song “Åpne alle sår”, což je ovšem na druhou stranu bez obalu obšlehnutý Burzum (mimochodem, také si všímáte toho, že Varg Vikernes je asi ten nejvíce kopírovaný black metalový hudebník?), i když je pravda, že to stále funguje dobře. Jinak ale po většinu hrací doby kapela klepe jak o život, sází jeden mrazivý riff za druhým, nechybí ani klasický “krákoravý” ječák. A když se sem tam objeví nějaké nenápadné záblesky čehokoliv jiného, například hodně nenápadný náznak sboru v “The Holy Remains the Weak”, většinou to ani nepostřehnete. Celkově se jedná o desku, u níž byste neznalí kontextu tipovali dobu vzniku spíše do první poloviny 90. let.

S tím vším “Ved graven” stojí a padá. Holdujete-li black metalu ortodoxnějšího ražení, je to věcička, jež by se vám mohla líbit; pokud ne, jste v tomto případě bez šance. Kdybych měl říct svůj osobní názor, mně nevadí, že to zní jak nahrané před 15 lety, protože já mám takovou starobu rád. Avšak většině lidí to nejspíš nic neřekne a “Ved graven” minou jako jednu další nahrávku z mnoha, stejně tak jako celé Throne of Katarsis. Mohl bych tu teď vytasit nějaká ta klasická klišé typu “to by ale byla obrovská škoda”, ale neudělám to, jelikož se to sem nehodí – Throne of Katarsis jsou kapelou pro úzce vyhraněnou skupinu posluchačů. Tím to končí. Jestli by se vám to mohlo líbit, to už si musíte zodpovědět sami…