Solo Soulkostel Ceschi, Andy The Doorbum, Aran Epochal, Calvera, Molly, Bazdesh, Palma, Horní tok, Yood 17. června 2017 Soulkostel u Vernéřovické studánky
Magické místo v Broumovských lesích, které si lidé uložili do srdcí i do paměti pod jménem Soulkostel, ožije tuto sobotu mini-festivalem „one-man“ hudebníků s příznačným názvem Solo Soulkostel. Zkušený místní pořadatelský spolek Šrumec spojil síly se Silver Rocket a výsledkem je pestrý line-up, jemuž vévodí americký rapper a folkař v jedné osobě Ceschi a jeho krajan Andy The Doorbum, jehož koncerty provází udivené pohledy a nadšené ohlasy. Termín je 17. června, hudba začne v 17.00 a praktické informaci si můžete přečíst zde: https://srumec.wordpress.com/
„In Vernovice there stands an old church surrounded by fields, the Soulkostel. It’s insides are filled with spirits of those who have passed through, bizarro sculptures and sounds of the lost and found alike. Performing at Soulkostel during a snow storm last year was an unforgettable experience. Come share another rare evening with us for the Solo Soulkostel Fest,“ zve návštěvníky Ceschi. Na Solo Soulkostel si odbude premiéru Palma z Leto, pod názvem Horní tok se skrývá kytarista jihočeských Zutro, Aran Epochal dokončil nahrávání svého druhého alba, místní borce zastupuje zvukomalebný Bazdesh, hrubé elektronické beaty přiveze Molly, basovou bouři zase Calvera a ambientní uklidnění Yood. Prostředí Soulkostela a přilehlých lesů slibuje neuvěřitelný zážitek. „Soulkostel is one of those magical places in the world that as a performer you feel lucky to share your art in. I would be honored if you would join us for the one-man acts festival there,“ zve i Andy The Doorbum. Nenechte si to ujít!
ANDY THE DOORBUM /US/ • CALVERA /CZ/ čtvrtek 15. června 2017 / 20:00 Klub 29, Pardubice www.divadlo29.cz
Koncerty amerického hudebníka a textaře vystupujícího pod jménem Andy the Doorbum předcházejí téměř bez výhrad nadšené reakce. Hypnotický zážitek, psychedelická litanie, magično, zapomenuté modlitby nikdy nezrozeného kmene – to jsou jen některé útržky z opěvných ód na jeho strhující živá vystoupení na pomezí koncertu a performance.
Andy the Doorbum se hudebně pohybuje přibližně na ose freak folk / lo-fi elektronika / psych. V loňském roce vydal společně s producentem Justinem Aswellem na labelu Fake Four (např. Ceschi, Bleubird nebo Cars & Trains) velmi dobře přijatou nahrávku Intent. Na té kombinuje svůj cit pro skvěle vystavěnou melodii s těžkými beaty, elektronickými ambientními prvky, dramatickým (ale nikoli patetickým) hlasem a existenciálními texty. Label album popisuje výstižně jako „doom Portishead”.
Důležitou součástí Andyho vystoupení je vizuální stránka. Originální kostýmová a světelná show, která se mění téměř koncert od koncertu, slibuje opravdu silný zážitek!
Před Andym se představí se svým sólovým projektem Calvera kytarista Michal z kapely Fetch! Ubral dvě struny, chopil se basy a svůj zvuk staví na základech z mocných basových riffů. Jeho hudba je strohá a minimalistická, očištěná od samoúčelných produkčních fines – zůstává jenom syrové sdělení. Skvělé eponymní album mu vyšlo v roce 2015 u Silver Rocket.
Silver Rocket v letošním roce udělají vedlejší verzi svého tradičního festivalu SRSS. Akce s názvem Solo Soulkostel: One Man Pičus Festival proběhne v sobotu 17. června v Soulkostelu ve Vernéřovicích (v roce 2015 se zde konalo i samotné SRSS), a jak název napovídá, vystoupí zde pouze jednočlenné projekty. Prozatím jsou potvrzeni Andy the Doorbum, Yood a Calvera; další jména přibudou.
Magick Musick je tu letos po osmé a do dvou plnohodnotných dnů přiveze 11 potvrzených kapel. Zatím není uzavřené pořadí ani výše vstupného, tohle bude dořešené těsně před festivalem a včas zveřejněné na kmenovém webu www.madmusick.cz/festival. Známy jsou však kapely jednotlivých dnů, které si dovolujeme představit v alfabetickém pořadí.
Pátek 17. 6. 2016
Vydal hromadu singlů, vloni parádní velkou desku a jeho dráha přitom pořád vede mimo všechny značený cesty. ARAN EPOCHAL je živoucí novodobej underground, neandrtálský emo: ambient, folk, alternativní rock i hard core – punk, který ze svý podstaty přirozeně funguje bez ohýbání hřbetu před manýrami kapitalismu. Basa a zpěv ořezaný jak rákoska na establishment.
BANANA SPLIT A JEHO MORALISTÉ, jak prosté, když posté intelektuálům kážou, jak králům, a dokážou morálky stáda generálům, že po bitvě je každej málem generálem; tak letos vevnitř Bouda nespokoj se vole s málem.
Kapela, která včera vznikla a hned druhý den potvrdila koncert. Spontaneita a upřímnost, které mnohým kapelám chybí, jsou ji vlastní jako plné vědomí dřívější či pozdější mortality. Není tajemstvím, že KOVADLINA vznikla z ocelových trosek Hanby, jejíž čas přirozeně vypršel. Kovadlina se rozezněla melodickým punkem tam, kde jím Hanba dozněla. Hrát se bude uvnitř Boudy.
SPHERES přijedou ze Stříbra, odkud pochází i skupina Coward, z jejichž členů doplněných hráčem na klávesové nástroje se skládají a dohromady tak do posledního tónu kouzlí art rock prolnutý scénickým heavy metalem. Tohle celé výhradně instrumentálně a mírou zručnosti s citem pro žánr zcela vrchovatě.
Jednou to muselo vyplout na povrch, kámen mudrců je zasazen v baru v Boudě a pomoci jej naleznout mezi hromadou vyspárovaného kamení přijede TOMÁŠ PALUCHA, který shodou okolností právě vydal stejnojmenný snímek, tedy “Kámen mudrců”. Mytický rock, nad jakým jiným stylem se nad ránem bavit v Boudě na baru? Přes bar? Pod barem? Prostě se tam někde potkáme!
Sobota 18. 6. 2016
CALVERA rozšmelcuje Boudu jenom pomocí basový kytary a hlasu. Vloni vydal debutovou desku, která je mimo veškerej čas a zaslouží víc pozornosti, než se jí dostává. Sám se charakterizuje úsečně jako onemanpičus s basou, ukradený riffy, melodie, slova a náměty, ale kdo ví? „Se Satanem na cestě nemusím se ani do Říma bát.“
Pražské instrumentální trio obratně se brodící bahnem progresivního drone post metalu vloni vydalo debutové album “Blank And Forward”, které letos vyšlo v podobě double LP. Pro živé provedení dvojdesky jsou útroby Boudy naprosto ideální a kapela DREARE je připravena přenést posluchače na svůj experimentální kmitočet, budou-li maximálně pozorní.
V drážkách mnoha vinylů olomoucko – pražské kapely GATTACA hoří emo, black metal, hardcore – crust, post rock či screamo, v srdcích jejích členů pak nekompromisní hardcore – punk jako životní postoj, pro který nejsou slogany typu “go vegan” vyprázděný víkendový fráze.
O tom, že thrash metal prožívá renesanci společně s vinyly, už nelze pochybovat. Jižní Čechy doslova vřou, ale nejen jimi je tuzemský mosher živ. V západních Čechách, konkrétně v Plzni nedavno povstala nová, česko-americká kapela LAID TO WASTE a po vyslechnutí jejího vinylového debutu nebylo pochyb – o tuhle old school moshující thrash – speedovou smršť Bouda nepřijde. A vy přirozeně s ní! Pure fucking whiplash!
Violence hardcoru není nikdy dost a svý o tom ví PRŮMYSLOVÁ SMRT z Jihlavy. Do tohohle pekla můžou z nebe klidně padat provazy vody, kapela bude vždycky rychlejší a intenzivnější. Bejt hardcore není sranda, ale hardcore je náš domov – Průmyslovka má jasno a umí to dát najevo, jako málokterá.
Z jihomoravských Přísnotic dovalí hutná a přísná definice crust – punk – metalu RISPOSTA, která svou pověstnou maximální intenzitou zvuku vyplní každou klidnou skulinu výhledově se drolícího pódia za Boudou. Kapela má na svém kontě mnoho vinylů včetně velkého debutu “Schválen byl nový řád” a dlouhohrající novinku bude právě letos nahrávat. A rozhodně nebude nouze ani o thrashující kytary!
V pátek bude otevřeno od 18:00 hod., v sobotu pak od 15:00 hod. Změna programu je vyhrazena a není tedy vyloučeno, že přibudou ještě další účinkující. Buďte ve střehu na kmenovém webu a sociálních sítích.
Předem děkujeme za podporu a těšíme se na setkání v předvečery letního slunovratu.
Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Euzen – Metamorph
3. Lana Del Rey – Honeymoon
4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
CZ/SVK deska roku:
1. Calvera – Calvera
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
Neřadový počin roku:
Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun
Zklamání roku:
zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku
Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
Nevím, jak to ten člověk dělá, protože už předcházející alba byla naprosto dokonalá, takže by jeden řekl, že už prostě nutně musí přijít alespoň nějaký propad, ale pořád ne. Tamás Kátai stvořil další fenomenální nahrávku, jež z nadpozemských kvalit neslevuje ani o kousek. Minulé „Rengeteg“ jsem svého času vyhlásil albem roku 2011. Novinka „Sgùrr“ tuto pozici dokázala obhájit a opětovně mě utvrdila v tom, že Thy Catafalque nepatří mezi mé nejoblíbenější skupiny jen tak náhodou. Mezi 50 minutami „Sgùrr“ se – zase! – nenachází byť i jen jediná vteřinka, která by tu byla zbytečná, výsledkem čehož je další orgasmus pro ušní ústrojí.
2. Euzen – Metamorph Euzen bych vlastně mohl pasovat na svůj osobní objev roku 2015, jelikož až zde jsem se s nimi setkal poprvé v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Neuběhla zas až tak dlouhá doba a už jsem si na jejich muzice vypracoval regulérní závislost – nejen na „Metamorph“, ale i na starších záležitostech. To, co tihle Dánové tvoří, je krystalicky čistá nádhera, která je stejně tak krásná jako působivá a pohlcující. Přesně takovouhle hudbu jsem hledal dlouhé roky, dokud jsem ji nenašel právě u Euzen.
3. Lana Del Rey – Honeymoon
Byly doby, kdy jsem Lanu Del Rey považoval za další obyčejnou popovou zpěvačku a nějak jsem neměl potřebu a chuť zkoušet ji poslouchat. Tenhle ignorantský stav však trval jen do momentu, kdy jsem jí dal konečně šanci, protože pak jsem se do její hudby regulérně zamiloval. Minulé „Ultraviolence“ se sice svého času jen těsně do mé první pětice daného roku nedostalo, nicméně u „Honeymoon“ už se nedá svítit a být tu musí. V době vydání jsem tu nahrávku nedokázal vyndat z přehrávače, poslouchal jsem ji třeba i třikrát, čtyřikrát denně a nemohl jsem se toho nabažit. Nicméně i s odstupem nadšení (to je fakt příhodné slovo!) trvá, protože tomu se jednoduše nedá odolat.
4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas Zatímco Euzen je objevem roku 2015, španělský projekt Conjuro nuclear mohu s klidným srdcem považovat za největší objev roku předchozího. Protože už jsem věděl co očekávat, tak mě „Reacciones paganas“ nesestřelilo takovým způsobem jako eponymní deska, u níž jsem napoprvé sbíral čelist pod stolem, ale i tak tahle naprosto zfetovaná špinavá kombinace black metalu, darkwave, punku a crustu suverénně vraždí. Mocně nenormální záležitost a zároveň další album, které se mi prostě nemůže snad nikdy oposlouchat.
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See Kdyby mi někdo před třemi, čtyřmi lety, kdy má posedlost A Forest of Stars dosahovala maximálních hodnot, řekl, že někdy přijde roční eintopf, v němž budu muset napsat nahrávku gentlemanského klubu „až“ na páté místo, nevěřil bych tomu. A přece jen je ten moment tady – nemůžu si ovšem pomoct, konkurence byla tentokrát až moc silná a časy nepokrytě geniálních veleděl „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“ už jsou, zdá se, pryč. Nenechte se ovšem zmýlit – A Forest of Stars jsou stále naprosto ojedinělou formací a nějak nevím o tom, že by po téhle planetě běhala další skupina, jež by okolo sebe měla podobně výjimečnou auru jako tato. Nehledě na to, že i na „Beware the Sword You Cannot See“ jsou A Forest of Stars famózní, a jak je u nich už zvykem, některé momenty jsou tak dokonalé, že pomalu nejsou z tohoto světa.
CZ/SVK deska roku:
1. Calvera – Calvera O české (resp. československé) desce roku jsem měl vlastně docela jasno již někdy od února. A skutečně se neobjevilo nic, co by dokázalo pokořit baskytarový monument, o nějž se postaral Michal z Fetch! za pomoci svého alter ega Calvery. Vrstvené basové linky budují zvukově zajímavou a propracovanou desku, jež je však stále písničková a svým jistým způsobem jednoduchá, přesto strašně chytrá. Třešničkou na dortu jsou pak skvěle napsané texty, které jsou podobně nejasné jak hrubé drnčení baskytarových strun, zároveň ale stejně hluboké. Skvělá věc, doteď mě to ještě neomrzelo.
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest „Consuming the Tempest“ svou cestu na druhou příčku ani nemělo nějak zvlášť těžkou, jelikož je to vlastně jediná domácí metalová nahrávka, jejíž poslech jsem si tenhle rok opravdu užíval a u níž jsem se vážně bavil. Parádně budovaný sludge / doom metalový nátlak, zkušené prolínání metalové hrubosti s atmosférou a skvěle napsané skladby jsou takhle v krátkosti největšími zbraněmi, jimiž The Corona Lantern bodují. Za mě velká spokojenost.
Neřadový počin roku:
Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun V téhle kategorii jsem měl letos nebývale mnoho kandidátů, nicméně vítěz může být jeden, takže po nějakém tom obligátním rozmýšlení (nekecám, tady jsem byl tentokrát nejvíc nerozhodný) dávám hlas splitku „Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun“, na němž se podílely dvě italské formace – okultní doomaři Abysmal Grief a dark ambientní Runes Order. Ti první se zde představují v (na svoje poměry) nezvykle experimentální, rozhodně však poutavé poloze, zatímco ti druzí jsou se svou kompozicí oním jazýčkem na misce vah, který rozhodl pro volbu právě tohoto počinu. „Snuff the Nun“ je totiž neskutečná síla s několika vpravdě fenomenálními momenty.
Artwork roku:
Non Opus Dei – Diabeł Snad žádný jiný přebal mě letos nezaujal takovým způsobem jako ten od Non Opus Dei (mám tedy na mysli ten bílý, nikoliv alternativní zelený pro LP verzi „Diabeł“). Poláci totiž ukazují, že i black metalovou estetiku a nahotu lze uchopit inteligentním a vkusným způsobem, který má co říct, čehož si hodně cením. Popravdě jsem to původně nečekal, ale nakonec má tahle kategorie v podobě „Diabeł“ opravdu jednoznačného vítěze.
Shit roku:
Venom – From the Very Depths
Letos jsem sice slyšel docela dost sraček a spousty nezáživného průměru, ale většina takových věcí člověku moc v paměti neutkví, protože na takové s chutí zapomíná co nejrychleji. A takové to úplně echt dno, ta žumpa, která je tak hluboká a špinavá, že víc už to nejde, se mi zase naštěstí vyhýbala. Když tak tedy uvažuji o tom, co mě skutečně znechutilo a vzpomínám si na to, vycházejí mi z toho vítězně Venom. Tahle legendární skupina opravdu zahýbala metalem a bez jejího přispění by tenhle žánr určitě vypadal jinak, to Cronosovi a jeho partě nelze upírat. Dnes už ale Venom žijí jen z minulosti a ve stínu svojí slávy a vydávají alba, která jsou prostě jen parodií na to, co je proslavilo, protože „From the Very Depths“ je fakticky tupá a nudná hoblovačka, s níž nemá cenu ztrácet čas. A fakt, že si klika bývalých členů v čele s Mantasem a Abaddonem navíc odstartovala svou vlastní verzi Venom Inc., tomu už vůbec dodává pocit frašky.
Koncert roku:
Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015
Stejně jako rok předtím, i tentokrát mám pocit, že jsem viděl dost parádních koncertů, ale postrádám nějaký opravdu výjimečný. Když se ale zamyslím, na co s odstupem vzpomínám nejvíce, pro někoho možná trochu paradoxně jsou to podzemní akce nepříliš známých formací a mnohdy i s minimálním počtem platících diváků. Jmenovitě se jedná především o ruské Asian Women on the Telephone, crustově experimentální kombo Satan a 202project, francouzské šílence Sebkha-Chott nebo industriální Paprsky inženýra Garina ve velmi stísněném prostoru. Když ale musím zvolit jednu akci, nemůžu se moc rozhodnout… snad ale i díky tomu, že je ta vzpomínka nejčerstvější, nakonec vybírám ruskou zfetovanou jízdu Asian Women on the Telephone. Když nic jiného, tenhle koncert byl pro mě instantní kult, a jakmile budu mít někdy příležitost, rozhodně udělám všechno proto, abych to viděl znovu.
Videoklip roku:
Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money
Kdybych měl uplatnit nějakou metriku uměleckosti, určitě bych musel volit jinde. Když si ale upřímně řeknu, jaký videoklip jsem letos viděl nejvíckrát, tak nemám jinou možnost než zvolit „Give Me Your Money“, kde se spojili ruští rave mafiáni Little Big s estonským rapperem Tommym Cashem. Tohle video má prostě všechno – sexy selky twerkující v kozí ohradě, tlusté prasnice v sauně, ruský pouliční gang s kartonovým tuningem žigulíků, nahatou liliputánku ve vaně plné peněz, teplákové kombinézy Adidas, tank i svatbu… Škoda, že takové koule nemá i celé album.
Potěšení roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Potěšení roku tentokrát nemůže být jiné. Když se vaše srdcová kapela vrátí s novým materiálem po předlouhých 14 letech a navíc v kvalitě, která se může rovnat starým kultům, tak prostě není jiná možnost. Hades Almighty se s ípkem „Pyre Era, Black!“ přihlásili o slovo ve vrcholné formě (ačkoliv je pravda, že tahle kapela nikdy nic jiného než vrcholnou formu ještě neměla!) a všem pochybovačům razantně ukázali, že i po odchodu ikonického frontmana Janto Garmanslunda má jejich existence stále smysl.
Zklamání roku:
zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku
Moje další srdcovka Darkestrah mě však tentokrát naopak nepotěšila. Byla to právě možnost vidět tenhle původem kyrgyzský klenot poprvé živě, co mě donutilo konečně zlomit prokletí a vyjet přes celou republiku na Hell Fast Attack, abych se po příjezdu na místo dozvěděl, že Darkestrah svoje vystoupení zrušili a navíc z důvodu, který mně osobně, fakt sorry, přišel mírně dementní. Jasně, bylo tam víc kvalitních skupin a na dost z nich jsem se rád podíval, ale právě Darkestrah byli tím hlavním tahákem a právě kvůli nim jsem tam fakt jel. Snad si to Asbath a spol. vyžehlí s novou deskou „Turan“…
Zhodnocení roku:
Když tak o tom přemýšlím, tak bych vlastně i řekl, že mi rok 2015 přišel o něco silnější než jeho předchůdce, protože tentokrát vyšlo víc desek, jež mě skutečně dokázaly chytit za srdeční sval a do nichž jsem se nefalšovaně zamiloval. To je samozřejmě dobře a jsem za to rád, nicméně to docela vysoko nasazuje laťku pro rok 2016, byť i zde je už teď na co se těšit, když se chystají nová alba Hexvessel, Darkestrah, Oranssi Pazuzu nebo Aluk Todolo a snad (věřím v to!) i Netra.
To je však hudba budoucnosti, tak ještě zpátky k roku 2015. Ten sice nebyl dokonalý, ale určitě jsem rád, že se nám konečně podařilo vypadnout z blogu a taky ke konci roku začít alespoň trochu stahovat obrovské prodlevy ve vydávání recenzí, které jsme si svého času přivodili vlastní blbostí, byť tohle ještě není úplně hotové. Doufám ale, že někdy na přelomu jara a léta se konečně zase dostaneme do bodu, kdy budou recenze vycházet v inteligentním čase.
V neposlední řadě mě pak samozřejmě těší má stále se hojně rozšiřující osobní hudební sbírka, do níž jsem v roce 2015 přidal dost hodně pěkných kousků. Já vím, že už se z toho pomalu stává můj každoroční evergreen ve finálním eintopfu a že je to dost egoistické se tu tím chlubit, ale náš eintopf má být egoistický, tak snad je to v pořádku.
I letos ožívá zkratka SRSS, vyhrazená už od roku 2003 akcím („hlavně tomu vole neříkej festival!“) labelu Silver Rocket. V historii SRSS už došlo na hrad Točník, starý mlýn v Byšicích, Slezsko, koupaliště na Dolní Bukovině nebo na Krkonošskou pohádku v Batňovicích. Putovní akce („hlavně tomu vole neříkej festival!“) se tentokrát představí na místě zvaném Soulkostel, nacházejícím se v blízkosti obce Vernéřovice na Broumovsku. Na dvou stejdžích („stage kostel“ a „stage jídelna“) zahrají v průběhu dvou dnů Vlněna, Galgewater, OTK, Les Homosexuels, Aran Epochal (s novou deskou), Leto, Dimitar, Naquei Manou, Esoasisi (s novou deskou), Gurun Gurun, New Dog, Mueran Humanos, Inau, Kiss Me Kojak, Calvera, Obelisk Of Light a Kontroll.
Veškeré info (parkování, ubytování, pohyb v areálu atd.) k nalezení na www.silver-rocket.org
Zakládání vedlejších projektů je věc naprosto běžná a lze na ni narazit jak mezi velkými kapelami, tak i v tom nejhlubším undergroundu. Takřka ve všech případech ovšem platí, že tyto vedlejší projekty získávají pozornost právě díky zavedenosti těch hlavních skupin “projektujících” muzikantů. Ne vždy je to ale nutným pravidlem a občas se prostě stane, že se člověk nějakou náhodou dostane nejdříve právě k tomu vedlejšímu projektu. Co nás čeká v dnešní recenzi, to je myslím zřejmé – pohádka o tom, jak byl jednou nejdřív vedlejšák.
Projekt Calvera má na svědomí Michal T. z kapely Fetch!, o jejíž existenci jsem až do nedávné vlastně vůbec netušil. Právě ona je tím hlavním Michalovým působištěm, nicméně jsem se k ní dostal právě skrze Calveru. V rámci Fetch!Michal zpívá a hraje na kytaru, v rámci Calvera však počet strun snížil z šesti na čtyři a chopil se baskytary. Možná vás napadne otázka, kdo má na svědomí ostatní nástroje, nicméně odpověď je velice prostá – nikdo. Calvera je totiž baskytara. Jenom. Tyhle dvě slova (Calvera-baskytara) jsou vlastně synonyma.
“Moje blues nemá žádnej cíl” (BBBBlues)
Nějak se mi zdá, že je v posledních letech (no, ono už je to vlastně docela dlouho) takovým nepsaným pravidlem, že má každý plnou hubu keců o tom, jak je jeho muzika novátorská, originální, jak posunuje hranice a jak tady nic takového ještě nebylo, a realita má podobu průměrné nudy, která zní skoro stejně jako všichni okolo (přičemž ti všichni samozřejmě kecají nemlich to samé). A pak se tu objeví projekt, jenž sice není úplně první na světě, kdo přišel s čistě baskytarovým konceptem, přesto lze jeho přístup bez sebemenších obav označit jako neotřelý či nevšední – a ten má na svém Bandcampu napsáno: “Onemanpičus s basou, nic novýho, všechno už tu bylo. Ukradený riffy, melodie, slova, náměty, kdo ví?” A to je docela paradoxní… možná, že už tu všechno bylo, ale zrovna tohohle tu zatím bylo tak málo, že z eponymní debutové desky Calvery rozhodně nebudete mít ten pocit, jako kdybyste poslouchali “ukradený riffy”.
Calvera je vlastně sólový projekt v úplně doslovném významu, protože celá desky stojí a padá právě na Michalově baskytaře a vokálu – což by nemělo být nic překvapujícího vzhledem k faktu, že zde vlastně nic jiného není. Pouze v “Hlíně” a “Karlovce” se ozvou bicí a v “70” a “Sakurách” zase “zvuky a pazvuky”. Jinak je celé album složeno z vrstvených baskytarových linek, čtyři struny v roli rytmiky i melodie, čtyři struny vždy a všude. Navrch zalít zajímavými texty, které možná na první pohled mohou budit dojem jednoduchosti, ale hned na ten druhý v sobě nějakou myšlenku rozhodně mají (což dnes bohužel není pravidlem), a výsledkem je nahrávka, o níž se vlastně nedá říct, že s něčím stojí a padá, protože vůbec nepadá.
“Jsem osamělej běžec na noční trati, detaily se ve tmě ztratí jako suchej strom ve zdravým lese, kdo ti tvojí lásku dneska nese?” (Noční běžec)
I přes poměrně neobvyklý hudební koncept je ale “Calvera” především písničkovou deskou, jakkoliv to může znít trochu prapodivně u alba, na němž nenajdete nic jiného než baskytaru, nicméně je to tak – a funguje to naprosto parádně! Já jsem se s tou nahrávkou poprvé setkal prostřednictvím skladeb “Hlína” a “Kafe”, které se objevily k poslechu těsně před vydáním, a na první poslech jsem si říkal, že to zní docela zajímavě, ale není to nic zvláštního, prostě takové normální písničky, abych se za víc jak hodinu přistihl, že ty dva songy už vlastně jedu podesáté za sebou a pořád chci víc. Právě v tomhle vidím tu největší sílu alba – i přes neobvyklé nástrojové obsazení je vlastně takové nenápadné a i přes svou nenápadnost je vlastně neskutečně zajímavé a ohromně trvanlivé. Zbylých sedm tracků totiž není o nic horších než “Hlína” a “Kafe” a všechny dohromady jsou tak zábavné, že i po měsíci velmi intenzivního poslechu je stále chuť poslouchat dál (experimentálně ověřeno na sobě samém). To je na vlastně nenápadné album sakra dobrý výsledek – zvláště v době, kdy se všichni bijí do prsou, jak je jejich muzika skvělá, a těm albům dochází dech někdo po dvou, třech posleších.
“Vezmi si kousek země, vezmi si kousek nebe, vezmi si kousek ze mě a pojď blíž a nestůj vzadu v rohu, ať víš, jaký to je” (Mapy Evropy)
Dobře, je pravda, že po takové době se mi už malinko oposlouchala první a poslední písnička “BBBBlues” a “Se Satanem”, nicméně i tak jsou pořád dobré a hlavně je to v době, kdy mám za sebou několik desítek poslechů. Jenže ten zbytek je pořád neuvěřitelně zábavný a samotnému se mi nechce věřit, že třeba “Nočního běžce”, “Karlovku” nebo “Mapy Evropy” si stále ohromně užívám, i když ty skladby znám vlastně úplně nazpaměť. Jakkoliv se to může zdát nepravděpodobné, ono to je skutečně až takhle super a třeba působivý nástup bicích v “Karlovce” mě prostě dostane úplně vždycky… stejně jako hutná “Hlína”, zadumanější kousky jako “Kafe” a “Sakury” nebo “70” o dobách, kdy Michal nosil knír za světovej mír, kdy holky byly vlasatý a trochu chlupatý a kdy jsme ještě netušili, jak můžeme bejt mnohem víc v prdeli. Jedním slovem – všechny tracky jsou obrovská paráda.
Když jsme před nedávnem psali shrnutí loňského roku, prohlásil jsem ve svém okénku něco v tom smyslu, že s výjimkou uhrančivé ostravské diskotéky v podání Schwarzprior jsem si loni z žádného alba na československé scéně na prdel nesednul. Letos je to ale jiné – rok 2015 sotva začal a já už na prdeli sedím. A to k tomu stačila vlastně jen jedna baskytara. Žádná sranda, dámy a pánové… musíte slyšet!
“Kdo nepoznal, tak chce taky, kdo to poznal, klečí strachy” (Karlovka)
4. února 2015, Praha, Strahov, koleje, blok č. 7 (nebo spíš ten sklep pod ním), venku trochu sněžilo… anebo možná ne, už si to vlastně nepamatuju, ale ono to je jedno, jelikož hlavní není to, co se dělo venku, ale to, co se dělo uvnitř. Na programu byl totiž koncert, který byl žánrově možná trochu rozhádaný, ale to nemusí být nutně špatně. Přesto měly obě přítomné kapely (to asi nebylo nejlepší pojmenování) něco společného – že to vlastně nejsou kapely, ale záležitosti čistě o jednom člověku. Dvě ukázky toho, jak lze pojmout one-man show? Hurá na věc!
Již padlo, že oba vystupující byli žánrově docela jinde, ale kdybyste se mě zeptali, co za žánr že je Calvera, tak vám to asi neřeknu, protože “baskytara” mi jako oficiální škatulku asi nikdo neuznáte. Je to ale škoda, protože přesně tak to je! Calvera je prostě “onemanpičus s basou”, jenž se na Sedmičce jal představit svůj neskutečně parádní (fakt!) dlouhohrající debut, který byl v té době akorát čerstvě venku. Jestli si ale někdo myslí, že jedna basa a jeden zpěv musí být trochu nuda, tak to ani omylem. Ta muzika je vážně skvělá a byla i na koncertě. Je úplně jedno, že stál Michal alias Calvera na tom pódiu sám (pouze na jednu nebo dvě písničky – teď už nevím jistě – se dostavil host na “zvuky a pazvuky”), protože to prostě a jednoduše fungovalo na jedničku.
To o té jedné baskytaře, jednom vokálu a jednom člověku je určitě pravda, ale ve skutečnosti je těch basových linek v hudbě samozřejmě více. Živě to Michal řešil tím způsobem, že jednotlivé baskytarové motivy “chytal” do krabiček a nechával je znít dál, zatímco sám začal hrát další a tímto způsobem jednotlivé linky přes sebe vrstvil a stavěl z nich výsledné písničky. Nebyla to ale žádná rituální gradace nebo tak něco, všechno civilně a přirozeně, což se ale nijak nevylučovalo s takovým tím pověstným prožíváním hudby. Jednoduše řečeno, bylo to prostě super a Calvera udělal svojí nahrávce skvělou reklamu. Ostatně i díky tomu, že právě z ní se hojně hrálo, takže zazněly songy jako “BBBBlues”, “Noční běžec”, “Hlína”, “70” nebo “Se Satanem”…
Hlavní chod večera byl však přece jen o něčem trochu jiném – o hutné industriální náloži, již hodlal poměrně solidně naplněnému klubu naservírovat Američan Tristan Shone coby Author & Punisher. V tomhle případě byl hodně zajímavý už jenom pohled na pódium, protože Author & Punisher není žádný obvyklý krabičkář nebo notebookář… on byl doslova v obležení technikou a měl kolem sebe úctyhodné množství čudlíků, pák, synťáků, pedálů nebo krabiček a nechyběl ani ten notebook. Úplně největší audio pozornost – alespoň z mého skromného pohledu – však na sebe strhávala cosi jako maska se čtyřmi mikrofony, do nichž Tristan vřískal, a hlavně jakýsi buchar, který měl po pravé ruce a který skoro doslova dával rány pěstí. Později se ještě Author & Punisher ke svému rozlehlému robotovi uvázal obojkem na krku a vlastně tím sám sebe zapojil do celého mechanismu.
Nic jiného vlastně ani k vidění nebylo… jen jeden člověk, který za pomoci širokého arzenálu strojů a přístrojů pral do lidí sonickou industriální stěnu. V tomhle případě to však bylo naprosto dostačující, jelikož místo pro nudu tak nějak nezbývalo a dalo dost práce, aby se člověk v tom lomozu vyznal (což je klad!). Author & Punisher vyplnil v podstatě každou skulinku v klubu a celý prostor ovládala jen jeho muzika. Snad jedinou výtku, kterou bych měl, je to, že bych se nezlobil, kdyby to bylo ještě o trochu víc nahlas. Nechápejte mě špatně, zvuk byl pěkný a čitelný, příznivec přeřvaných koncertů a krvácení z uší také nejsem, ale zrovna tady to mohlo bolet (v tom dobrém slova smyslu) ještě o kousek více a každý náraz výše zmiňovaného bucharu mohl kopnout ještě s větší intenzitou. Na druhou stranu, uznávám, že tohle už je spíš takové hledání pičovinek, protože i tak to bylo skvělé a rozhodně se vyplatilo zajít.
P. S. Tristan v Praze předvedl jen část svého arzenálu. Podrobnosti o všech jeho mašinkách najdete na jeho webu!
SILVER ROCKET SUMMER SOULKOSTEL
