Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Black Country Communion – Afterglow

Black Country Communion - Afterglow
Země: USA / Velká Británie
Žánr: hard rock / blues rock
Datum vydání: 29.10.2012
Label: J&R Adventures / Mascot Music

Tracklist:
01. Big Train
02. This Is Your Time
03. Midnight Sun
04. Confessor
05. Cry Freedom
06. Afterglow
07. Dandelion
08. The Circle
09. Common Man
10. The Giver
11. Crawl

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

V redakčním eintopfu pro měsíc říjen jsem jako nejočekávanější album měsíce zvolil právě novinku “Afterglow” od Black Country Communion, která vychází zhruba rok po předchozím albu jednoduše nazvaném “2” a potvrzuje tak vysokou skladatelskou potenci čtveřice, která metá desky v jednoletých intervalech jak Baťa cvičky. Důvodů ke své volbě jsem měl několik, přičemž ten hlavní byla kvalita dosavadních počinů, se kterými se pánové vytáhli. Když se ohlédnu zpětně, tak debutové eponymní album bylo velice povedenou kolekcí blues rockových písní. Zmíněný následovník toho moc nového nepředvedl (ruku na srdce, kdo po tom toužil?), spíše jen šikovně rozvíjel nálady a postupy z alba prvního a i přes poněkud delší stopáž, kterou trošku strádal i debut, obsahoval dostatečné množství povedených momentů na to, aby si vysloužil pochvalné reakce nejen mé maličkosti.

Jak už to tak bývá, nebo jak je často propagováno, je to právě třetí album, které by mělo být v kariéře kapely tím nejzásadnějším, a teprve toto album by mělo definovat hudební postupy, které představují takový ten ksicht kapely. V případě superkapel, jejichž členové toho mají již dost za sebou, to úplně doslova neplatí a největší naděje bývají zpravidla vkládány do prvního počinu a teprve ty další ukáží, zda to pánové opravdu myslí vážně a dokázali se sehrát, aby mohli pokračovat, nebo jim jejich velká ega nedovolí možnost další spolupráce. Black Country Communion naštěstí patří do té první skupiny a na “Afterglow” dokazují, že si Glenn Hughes, Joe Bonamassa, Jason Bonham a Derek Sherinian hudebně dokonale sedli, jsou naladěni na stejnou vlnu a jejich cílem není nic jiného, než přijít na trh s upřímnou rockovou deskou, která vychází z dávno zasazených kořenů a zároveň respektuje domácí působiště/sólovou tvorbu jednotlivých zúčastněných. Takže se připravte na hardrockové skladby s bluesovými kytarami a nad tím vším nestárnoucí vokál Glenna Hughese.

“Afterglow” je do jisté míry taková sázka na jistotu. Nechci říct, že by bylo nějak zpátečnické, ale prostě další kolekce nových songů, jež oproti minulosti postrádají trošku větší rozmanitost, než na jakou jsme byli zvyklí. Nejdříve jsem si myslel, že to bude tím, že téměř polovinu skladeb autorsky obstaral Glenn Hughes sám, bez pomoci svých kolegů, ale zrovna jeho skladby patří, na rozdíl od těch na “2”, mezi ty zajímavější. Především energická úvodní “Big Train” s výrazným nádechem Led Zeppelin a parádním jazzovým kytarovým sólem nebo temná rozmáchlá balada “The Circle” se dost povedly. Svou vinu na jisté jednotvárnosti, která mne při poslechu občas přepadla, má menší podíl Joe Bonamassy na vokálních partech. Když totiž vezmu v potaz, že na prvních dvou albech se vždy našly dvě, tři skladby, ve kterých převzal zpěv úplně a v několika dalších sváděl pomyslný souboj s Hughesem, tak je jeho přispění v “Cry Freedom” opravdu symbolické. A to je škoda, protože i když se vokálně s legendou Deep Purple nemůže rovnat, tak jeho charismatický hlas dotvářel atmosféru v bluesovějších písních a přinášel jisté odlehčení do jinak rockovějšího zevnějšku kapely. Přeci jen, skladba typu “Sons of Yesterday” či “The Battle for Harian’s Wall” docela chybí, ale co už, nezbývá mi než sáhnout po jeho letošní sólovce “Driving Towards Daylight”.

Přestože je “Afterglow” albem superkapely, tak z něj nemám pocit, že bych poslouchal umělý produkt, na kterém si slavní borci chtějí dokázat, že umí hrát a předvádí ekvilibristická cvičení jedno za druhým. I díky obrovské zásluze producenta Kevina Shirleyho zní Black Country Communion jako obyčejná, dobře sehraná kapela, která má pouze image superkapely. Zvuk je natolik živý a přirozený, že máte pocit, jakoby borci hráli naživo kousek od vás. Dokonce i Derek Sherinian, jehož hra na klávesy mě nikdy moc nebrala ani v Dream Theater, ani na jeho sólových albech, mi s každým dalším albem Black Country Communion přestává vadit a je zajímavé, že čím víc prostoru dostává, tím více přirozeně jeho nástroj v jednotlivých skladbách zní, jako třeba v melodické “Midnight Sun”. Kapitolou samou o sobě je Glenn Hughes, který i přes pokročilý věk (táhne mu na 62) předvádí, že mu to zpívá jako za mlada. Hodně vytáhl přímočarou “This Is Your Time” a průměrnou “Common Man”, což je jediný čistě autorský kousek bubeníka Johna Bonhama, který nejvíce ze všech položek novinky zní jako staří dobří Deep Purple.

I přes některé slabší momenty (nevýrazná “Dandelion” a utahaná závěrečná “Crawl”) mě, krom kosmetických výtek, které mají co dělat hlavně s menším prostorem pro Joe Bonamassu a s tím plynoucí občasné nezáživnosti, nenapadá nic, co by se “Afterglow” dalo úspěšně vytknout. Je pravda, že předchozí alba mne bavila o něco víc, a i když došlo k mnou vytouženému zkrácení stopáže, tak co do rozmanitosti písní je na tom novinka o stupínek hůř. Pořád však ve mně převládají pozitivní dojmy a myslím si, že pánové ukazují, že v dané váhové kategorii se jim v současnosti jen málokdo vyrovná. Krátké shrnutí – skvělé muzikantské výkony, povedené skladatelské postupy, parádní vokály, prvotřídní produkce, rock ‘n’ roll s troškou blues a výsledkem tohoto spojení nemůže být nic jiného než další dobrá deska. Jen tak dál.


Cradle of Filth – The Manticore and Other Horrors

Cradle of Filth - The Manticore and Other Horrors
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 29.10.2012
Label: Nuclear Blast Records / Peaceville Records

Tracklist:
01. The Unveiling of O
02. The Abhorrent
03. For Your Vulgar Delectation
04. Illicitus
05. Manticore
06. Frost on Her Pillow
07. Huge Onyx Wings Behind Despair
08. Pallid Reflection
09. Siding with the Titans
10. Succumb to This
11. Sinfonia

Hodnocení:
Ježura – 7/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdykoli vyšlo nové album Cradle of Filth, nevyvolalo to ve mně žádné rozjařené emoce a ani tohle nebylo výjimkou. Nikdy jsem je nezbožňoval, nikdy jsem je ani potají neproklínal, a můj náhled na ně by se dal popsat velmi snadno – prý kdysi dobrá kapela, od které se mi libí pár skladeb, a tím to hasne. Zbytek tvorby z nového tisíciletí pak osciluje mezi pojmy velmi špatný a ještě poslouchatelný a jde hodně mimo mě, takže jediným, co pro mě činí Cradle of Filth alespoň trochu zajímavou kapelou, je angažmá Marthuse za bicími. Od novinky “The Manticore and Other Horrors” jsem tedy nečekal nic jiného, než že mi to opět prohučí ušima a s trochou štěstí nezanechá větší škody, než se povedlo podivnému obalu a děsně pošahaným promo fotkám. Jenže čas od času se stane, že člověka nějaká deska navzdory všem předpokladům překvapí, a přesně to je případ “The Manticore and Other Horrors”…

Vypadá to totiž, že Cradle of Filth konečně dostali rozum, upustili od ambicí na tvorbu monumentálních děl, která tu více, tu méně, ale pořád ošklivě padala na hubu, a rozhodli se to pro jednou udělat relativně jednoduše a poctivě, aniž by se však zřekli svých poznávacích prvků. Novinka je totiž poměrně přímočará deska, což je po všech těch nepříliš zdařilých pokusech o něco většího neuvěřitelně osvěžující. Celková stopáž alba se bohudík zastavila kousek za jednapadesátou minutou, přičemž jednotlivé skladby se pohybují mezi čtyřmi a šesti minutami. To je za zde naplněného předpokladu, že je alespoň trochu co poslouchat, přesně tak akorát, aby se posluchač nezačal nudit. Dalším důkazem návratu nohama na zem je potom fakt, že muzika, s jakou se Cradle of Filth na novince vytasili, má takový trochu neurvalý punkový šmrnc a energii a místy je zatraceně chytlavá, což se o většině tvorby z posledních let rozhodně říci nedalo. Funguje to na výbornou a je to jeden z hlavních atributů, které přidávají “The Manticore and Other Horrors” na atraktivitě.

Tenhle charakter je dílem především kytary Paula Allendera, a já musím uznat, že její majitel odvádí velmi slušnou práci. Kytarové linky jsou jasně čitelné, většinou jim nechybí drive a celé to působí celkem přirozeně a živě. Dost podstatný vliv na to má ale také skutečnost, že kytarám nepřekáží hory symfonického balastu, takže mohou vyniknout v plné šíři (…kytarové album? Zcela určitě!). Aby však nedošlo k mýlce, orchestrální party jsou na desce pochopitelně přítomny, jen nehrají tak zásadní roli. Proti ostatním nástrojům jsou spíše v pozadí a do výsledku promlouvají jen jemně, ovšem nakonec to působí neskonale lépe, než všechny ty desky, kde v touze po epickém zvuku orchestr požere zbytek nástrojů a zbude jen nadýchaná vata. Za to palec hodně nahoru, konečně to někomu došlo. Krom klasických symfonických partů ale desku obohacují také další zvuky, o kterých si netroufám tvrdit, jestli jsou dílem kláves, nebo jsou to čisté samply. Tím mám na mysli hlavně východně znějící etnickou vložku, která je dokonale slyšet třeba v takové “Manticore” nebo vyloženě robotický start “Huge Onyx Wings Behind Despair”. Na ploše celého alba je toho víc, opět to působí velmi svěže a celek to příjemným způsobem ozvláštňuje.

Je tedy zřejmé, že se Cradle of Filth podařilo stvořit opravdu zdařilý základ pro dobrou desku. Zbývá však otázka, nakolik se ty kvality promítly do jednotlivých skladeb, neboť zdůrazňovaná přímočarost a ostatní aspekty s ní spojené přesouvají těžiště významu právě ke konkrétním skladbám na rozdíl od desek, kde výsledný dojem plyne spíše z alba jako celku. A já mám radost, že mohu prohlásit, že ani tady Cradle of Filth neselhali. Jistě, je tu několik slabých kusů (úplně mě nepřesvědčila třeba taková “Illicitus”), ale i ty nepříliš zdařilé skladby obsahují dobré momenty a nejsou vyloženě špatné, což je oproti letům minulým obrat o 180° k lepšímu. Naproti tomu taková “Siding with the Titans” je dost možná nejlepší skladbou, kterou Cradle of Filth napsali od dob desky “Midian”, titulní “Manticore” je rovněž velice podařená a ani ostatní na tom nejsou o moc hůř. Zajímavé ale je, že mi některé opravdu dobré pasáže nepatrně připomněli konkrétní momenty z dílny Carach Angren nebo The Vision Bleak a nemám tušení, jestli se jedná skutečně o inspiraci, nebo jestli Cradle of Filth dospěli k podobnému výrazivu sami. Faktem však zůstává, že i takové pasáže ze zbytku nijak zvlášť nevyčnívají a hlavně jsou dobře provedené.

Posledním důležitým faktorem tak zůstává projev vokalisty Daniho Filtha. Je pravda, že jeho hlas už dávno není, co býval, a na “The Manticore and Other Horrors” je to dobře slyšet. K tomu mi připadá, že v některých případech je jeho jekot velmi samoúčelný a danou část skladby spíše sráží než naopak. Na druhou stranu to ale není zas až taková hrůza a Daniho hlas se k tomu všemu pořád nějakým zvláštním způsobem hodí. Navíc mě jako už několikrát v minulosti opět dostalo jeho vynikající frázování, takže nakonec ani vokální stránka alba není špatná, i když se nemohu zbavit kacířské myšlenky, že kdyby desku nazpíval někdo jiný, bylo by to ještě o něco lepší.

Už je to tak, vážení, Cradle of Filth natočili po dlouhé době dobrou desku. Jistě, všechny ty klady, které jsem v recenzi vypíchl, neplatí celých padesát jedna minut a třicet čtyři vteřin nonstop a “The Manticore and Other Horrors” není ani nijak zvlášť geniální dílo. Lehký odér výjimečnosti je z ní ale stejně cítit a hlavně – postrádá výrazné zápory a na rozdíl od všech svých předchůdců, se kterými jsem měl tu čest, mě pořád baví. I když jsem se tedy původně těšil, jak tohle album sestřelím, nemám jinou možnost, než hodnotit rovné dva body nad průměr, což není vůbec málo, a rozhodně víc, než bych byl ještě před měsícem ochoten připustit. Dobrá práce!


Další názory:

Představovat britské Cradle of Filth je snad úplně bezpředmětné. Kdysi originální kapela, která se k dnešním dnům změnila v jednu z těch nejdiskutovanějších na tvrdě metalové scéně, přichází na scénu se svým jubilejním desátým studiovým albem. “The Manticore and Other Horrors” je (sice pořád lehce nerozvážným) krokem k lepším zítřkům, ale když si vzpomenu na předchozí, neskutečně vyčpělé “Darkly, Darkly, Venus Aversa”, tak se mi ježí chlupy po celém těle ještě teď. Oproti tomu novinka brnká na tvrdší strunu a jednoznačným plusem je zpřehlednění skladeb a zkrácení stopáže, díky čemuž se “The Manticore and Other Horrors” stalo lépe stravitelným a jeho poslech nebyl takovým utrpením jako na několika posledních deskách. To všechno jsou jen kosmetické změny, obecně vzato se nic nezměnilo a temný symfonický metal si užijou všichni příznivci do sytosti i na aktuálním počinu. Nejsem naivní, abych očekával, že se Cradle of Filth ještě někdy vrátí ke svým klasickým dílům, takže jim aktuální hudební polohu věřím a považuji ji za přirozený vývoj. Oproti nedávné minulosti však konečně dokázali přijít s celkem vyrovnaným materiálem, s čímž jsem měl zejména na “Godspeed on the Devil’s Thunder” veliký problém. Několik slabších momentů se pořád ještě našlo, třeba stupidní odrhovačka “Nightmares of an Ether Drinker” z limitované edice, ale i s tím se dá žít. Očekávání byla těžce pod bodem mrazu a nakonec to nedopadlo zas tak špatně. Kdo ví, třeba se s Marthusem v řadách opravdu blýská na lepší časy, přestože dosavadní počiny tomu příliš nenasvědčovaly, tak “The Manticore and Other Horrors” ve mně vzbudilo slabou naději.
Kaša


Blaze Bayley, Paul Di’Anno, Seven

Blaze Bayley, Paul Di'Anno
Datum: 11.11.2012
Místo: Zlín, Masters of Rock Café
Účinkující: Blaze Bayley, Paul Di’Anno, Seven, Tristana

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Na bývalé zpěváky Iron Maiden se občas zapomíná. Jak Paul Di’Anno, tak Blaze Bayley zanechali nesmazatelný otisk na tváři Iron Maiden. Byla to tedy zajímavá možnost srovnat výkon člověka, který natočil klasiku, a člověka, který nazpíval nejkontroverznější dvě desky britské legendy. Ačkoliv jsme měli možnost Blaze Bayleyho (co si budeme nalhávat, bylo to hlavně o něm) vidět na turné v ČR v březnu, a dále i v létě na nevystoupení na pofidérním festivalu Rock Rebellion, který tak nějak proběhl-neproběhl, nebyl důvod nezajít se opět na toho metalového srdcaře, který potápí svým přístupem dolů i samozvané krále Manowar, podívat. Navíc když tentokrát přivezl zajímavou posilu v podobě původního zpěváka Paula Di’Anno.

Blaze u nás se zastávkami turné nikdy nešetřil, a tak se u nás turné zastavilo celkem čtyřikrát. Já jsem se účastnil třetí zastávky 11. listopadu ve Zlíně. Předskokany Tristana jsem bohužel nestihl vůbec a Seven jsem stihl jen na poslední chvíli, takže jsem mohl zahlédnout jen závěr vystoupení, které ale prý nepostrádalo šťávu a nadprůměrné hráčské výkony, hlavně od kytaristy Kirka Běhunka. Po nepříliš dlouhém čekání bylo vše připraveno na vystoupení zpěváka, který nazpíval první dvě (a pro někoho i jediné) desky Železné panny. Paul Di’Anno už dávno vypadá úplně jinak, asi málokdo by v něm poznával toho pankáče, který stál u zrodu NWOBHIM. U mikrofonu stál mírně korpulentní pán, který toho vskutku po pódiu moc nenachodil a co si budeme povídat, ani nezazpíval. Akci při koncertě zajišťovala (výborná!!!) skupina hráčů z Ruska, kteří provází oba zpěváky (takže dvě vystoupení za večer). Tito čtyři jedou ruské, ukrajinské, české, slovenské a skandinávské zastávky. Všichni jsou to sympatičtí poměrně mladí lidé. Paul (jaké to překvapení) měl většinu setu postavenou na starých klasikách Iron Maiden, což celkem dokazuje, že sám asi za zbytek kariéry nic moc smysluplného neudělal a potřebuje rejžovat z toho, čeho dosáhl už tak před třiceti lety. Jasno jsem měl v podstatě už od intra “The Ides of March” (která otevírá druhou desku Maiden, “Killers”) Zpěv už mu taky moc nejde, tak to většinou připomínalo takové zvláštní škrkání, ale musím říct, že jsem to čekal i o dost horší. Aspoň jsem si zanotoval notorické vály aka “Wrathchild”, “Killers” nebo “Running Free”. Největším zážitkem pro mě byla instrumentálka z první desky Iron Maiden, “Transylvania”. Spíš než koncert Di’Anno bych to popsal jako vystoupení jedné neznámé ruské bandy, která umí podat staré klasiky s neuvěřitelným nadhledem a nasazením. Di’Anno mě vyloženě nezklamal, od něj jsem nic speciálního nečekal, a nakonec to docela uteklo i přes jeho celkem úsměvnou osobu. Díval jsem se na něj spíš z historické úcty.

První blok večera za námi, nezbývalo než se osvěžit, cigárko, a vrátit se do sálu na hlavní zážitek večera, mocného Blaze. Chlápek, co si za svůj život zažil více, než si spousta z nás dokáže představit, se (už nevím pokolikáté) postavil na nohy, a v jednom kuse objíždí svět s novými a novými turné. Ať rekapitulační, nebo k nové desce, nebo akustický projekt (se kterým mimochodem zavítá v březnu do brněnského Semilassa), nezastaví se. A lidi na něj pořád chodí a já mu to přeju. Jeho přístup se vidí u málokterého hudebníka a já hrozně závidím těm muzikantům, kteří s ním můžou trávit celé turné. Blaze nabídl přůrez svou tvorbou, přičemž nejstarší položky byly skladby Iron Maiden, jmenovitě hned druhá “The Futureal” a třetí “Lord of the Flies”, kterými si hraní kusů od Maiden vybral až do druhé půli koncertu, kdy zazněla “The Clansman” a závěrečná “Man on the Edge.” Už tady je vidět ten propastný rozdíl mezi oběma zpěváky. Blaze nadšeně vyzýval diváky ke zpěvu a ke spolupráci. Po každé skladbě poděkoval a prohodil pár slov. Vždy mě dostane jeho motivační řeč před skladbou “King of Metal” (překvapivě jediný zástupce z jeho poslední desky), kdy mu věřím každé slovo, když si vzpomenu na vše, co prožil. Takových okamžiků, kdy zpěvák dává nahlédnout do svého nitra a mluví ke svým divákům s respektem a se snahou, aby jeho řeč v nich něco zanechala, je během vystoupení více. A neotravují. Nemá cenu popisovat každý detail vystoupení, pauzy mezi skladbami vyplňoval nadšené skandování zpěvákova jména a někdy bylo vidět, jak ho to nadšení lidí opravdu dojímá. Pro mě je opravdu i s podivem, že zrovna na zpěváka jeho formátu, který není médii (metalovými) příliš tlačený, pořád chodí dost lidí, i když už tu byl několikrát předtím. Ocenil jsem taky, že složení setlistu bylo jiné než při březnovém koncertě, a došlo i na Bayleyho brutálnější nahrávky “The Man Who Would Not Die”, ze které zazněla výtečná thrashovka “Robot”, a “Promise and Terror“, ze které vytáhl úvodní “Watching the Night Sky”. A opět ta podpora výtečné kapely, která dodala Bayleymu s jeho šílenými gesty to správné ostří a některé skladby tlakovala až nadoraz. Na konci koncertu byli propocení, vyčerpaní a spokojení úplně všichni. Jak ti pod pódiem, tak ti na pódiu.

Po koncertě Blaze neváhal a ihned se vydal za fanoušky, se kterými se ochotně vyfotil, prohodil pár slov, podepsal, co se dalo, a neustále se spokojeně usmíval. V prostorách klubu Masters of Rock Café byla možnost odchytit i ostatní členy kapely, takže možností popovídat si a nasbírat nějakou tu památku bylo hodně. Návštěvu Blaze Bayleyho doporučuju fakt každému, protože je to zážitek, na který se nezapomíná. Obzvlášť by si z jeho vystupování a nasazení měli vzít příklad současné dámičky, promenádující se na heavy metalové (potažmo melodicko metalové) scéně.


Anaal Nathrakh – Vanitas

Anaal Nathrakh - Vanitas
Země: Velká Británie
Žánr: black metal / grindcore
Datum vydání: 15.10.2012
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. The Blood-Dimmed Tide
02. Forging Towards the Sunset
03. To Spite the Face
04. Todos somos humanos
05. In coelo quies, tout finis ici bas
06. You Can’t Save Me, So Stop Fucking Trying
07. Make Glorious the Embrace of Saturn
08. Feeding the Beast
09. Of Fire, and Fucking Pigs
10. A Metaphor for the Dead

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 8,5/10
Stick – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Píše se rok 2012 a extrémní britská sebranka Anaal Nathrakh je zpět s novým albem. Kdo by to byl řekl, že původně čistě studiový projekt pánů Kenneyho a Hunta bude co do kadence vydávání řadovek směle konkurovat třeba takovým Korpiklaani… Ale dost nejapného humoru, důležité je, že na rozdíl od bujarých lesních mužů produkují Anaal Nathrakh hudbu, která má i přes svůj nemilosrdně likvidační charakter hodně co do sebe a místy dokonce koketuje s genialitou. Je však pravda, že se zatím poslední deskou “Passion” nebyli četní fanoušci zcela spokojeni a i já musím přiznat, že ač jsem tento počin před rokem ocenil vynikající devítkou, nyní bych asi až tak vysoko nešel. To je ale minulost a teď je důležité, jak si na tom stojí aktuální novinka “Vanitas”.

Rozdíly proti “Passion” jsou slyšet v podstatě hned. Anaal Nathrakh upustili od poněkud umírněné produkce a novinka je opět solidním kopancem do zubů a struhadlem na uši. Zůstala však skvělá čitelnost a mně se zvuková stránka “Vanitas” jeví jako vhodný průsečík starších desek a moderního přístupu k nazvučení extrémní desky. Se zostřeným zvukem jde ruku v ruce také kompoziční charakter alba, které je o poznání přímočařejší, než jeho předchůdce. Výsledkem je tak osmatřicetiminutový nemilosrdný náklep, v jehož rámci se opět místy dostane ke slovu neurvalost, která je tak typická pro starší počiny, ale neopouští přitom spíše kompaktní výraz desek z posledních let. Opět se tak dočkáme silných melodií, které už k Anaal Nathrakh prostě patří, a nejsme ochuzeni ani o pestrost, která mi na “Passion” imponovala asi nejvíce. Ano, i když se to možná zpočátku nezdá, “Vanitas” je i při své přímočarosti velmi pestrá deska, kde snad žádné dvě skladby nezní jako by byly šité podle jednoho mustru. Dosaženo je toho především vynikající kytarovou prací a její kombinací jak s melodickým, tak s extrémním vokálem, na který má Dave Hunt asi zbrojní pas, protože s ním umí bourat domy a svlékat lidi z kůže po stovkách.

Riffy jsou napříč celým albem opravdu velice zdařilé, silné a zapamatovatelné, a to nemluvím o dalších perfektních kytarových partech, které “Vanitas” nabízí. Posluchač se dočká jak vzletně melodických, tak zcela schizofrenních vyhrávek, dojde na různá zajímavá sóla i další působivé strunné hrátky, takže je pořád co poslouchat. A když se člověk opravdu zaposlouchá, zjistí, že deska baví od začátku do konce, a já bych se ji nestyděl označit za velmi zdařilou ukázku skladatelského řemesla, kterou by si mnozí ostatní mohli brát za příklad, jak se to má dělat. Na “Vanitas” je totiž s melodiemi i brutálními pasážemi nakládáno velmi zodpovědně, jejich vzájemná provázanosti je dosaženo nápaditě, postupy se zbytečně neopakují, je to svěží a nepřestane to bavit ani po hodně dlouhé době.

Na výbornou dopadly i bicí party. Došlo jak na čisté sypačky, tak na techničtější rytmické pasáže, a v obou případech bicí tlačí zbytek skladby vpřed přesně tak, jak je potřeba. Krom toho bicí naprosto skvěle zní, takže co do posluchačské atraktivity mohou v zajímavějších pasážích směle soupeřit s kytarami. A co se rytmiky týče, všiml jsem si ještě jedné zajímavé věci. Místo přirozených bicích občas Anaal Nathrakh sáhli po industrialových smyčkách, které jsou buď čisté, nebo vzešly z živě nahraných bicích stop prohnaných nějakým efektem. Dle mého skromného názoru tahle kombinace zní naprosto perfektně a navíc je to sympatická upomínka, že industrialové vlivy hudbu Anaal Nathrakh stále ovlivňují a elegantním způsobem zpestřují, o čemž se lze ostatně přesvědčit i díky dalším industrialem načichlým momentům, kterých se na ploše alba urodila pěkná řádka. A tím se nepřímo dostáváme k další složce hudby Anaal Nathrakh, která sice není až tak esenciální jako klasické nástroje, ale k projevu kapely neodmyslitelně patří. Mám tím na mysli různé samplované skřeky, nářky mučených a podobně roztomilá zpestření už tak dost nekompromisní muziky. Těch čistě samplovaných je na “Vanitas” užito relativně střídmě, jindy lze jen s obtížemi poznat, jestli dané zvuky nevychází z Huntova hrdla. V obou případech je však těchto prvků užito s rozvahou, nikde nepřebývají a celku to jedině prospívá. A ještě tak bokem – opravdu by mě zajímalo, jestli předlouhý řev na konci “Forging Towards the Sunset” je alespoň částečně dílem nějakých studiových kouzel s čudlíky, nebo se o něj zasloužil Dave Hunt sám v plné jeho šíři. Pokud je správně druhá možnost, je to ještě větší šílenec, než jsem si myslel. Ano, je to hodně nepravděpodobné, ale co kdyby…

Jak lze asi z předchozích řádků odtušit, “Vanitas” je velmi vyvážené album, ze kterého se těžko vypichují nějaké jasné vrcholy. Kdybych měl ale přeci jen ukázat na skladby, které jsou něčím speciální, určitě nevynechám nesmírně návykovou pecku “Forging Towards the Sunset”, nepatrně do punku zabarvenou vypalovačku “You Can’t Save Me, So Stop Fucking Trying”, drtivou a na poměry Anaal Nathrakh velmi dlouhou zvrácenost “Feeding the Beast” a především nádherný, vznešený a genialitě velmi blízký skvost “A Metaphor for the Dead”, se kterou celá deska opravdu triumfálně finišuje. Nejméně mě naproti tomu zaujala “In Coelo Quies, Tout Finis Ici Bas”, ale i tak je to velice solidní skladba se svými nezpochybnitelnými klady, a maličko zapadá jen ve společnosti tak vybraného materiálu, jaký “Vanitas” servíruje. Ale to jen tak pro ilustraci, protože nemám pochyb, že si na desce každý najde to svoje, neboť se zde hudebních lahůdek opravdu urodilo.

Jak to tak vypadá, Anaal Nathrakh nahráli další vynikající počin, který se ve společnosti svých starších sourozenců nemusí ani trochu stydět. “Vanitas” je deska působivá, propracovaná a plná nápadů, ale to jí neubírá na přímočarosti, údernosti ani extrémním až bestiálním výrazu, který je pro kapelu tak typický a pro fanoušky velmi zásadní. Jsem tedy nesmírně rád, že jsem se nenechal odradit ne úplně přesvědčivými prvními poslechy a nechal “Vanitas” vyrůst až na osm a půl bodové hodnocení. Všem ostatním doporučuji totéž, stojí to za to…


Další názory:

Oproti poněkud rozporuplnému “Passion”, které s odstupem považuji za nejméně záživnou nahrávku v historii kapely, jsou Anaal Nathrakh“Vanitas” zase na koni. Deska totiž opětovně nabízí to, co od téhle skupiny čekám – apokalyptický extrémní náser bez špetky slitování, stále však inteligentní a bez opakování sebe sama. Novinka přináší oproti předchozí tvorbě jedno výrazně oživení, a sice doposud asi největší podíl melodií, které jsou ovšem opravdu rafinované a ani náhodou nesnižují zvířecí bestiálnost muziky Anaal Nathrakh. Obzvláště druhá polovina “Vanitas” je neskutečně silná, především díky maximálně drtícímu záseku “Feeding the Beast”, který drtí kosti. Speciální pochvalu si za svůj výkon klasicky zaslouží zpěvák Dave Hunt, jehož šílený řev je prototypem v podstatě dokonalého extrémního vokálu. Jeba do držky, která nemůže zklamat žádného příznivce předchozí tvorby!
H.

Extrémisti Anaal Nathrakh z Anglie nás vezmou na rychlý půlhodinový výlet, při kterém nám vyjeví ubohost lidské rasy a jiné romantické záležitosti. Už nějakou dobu nejde tak úplně o ten bordel, jaký produkovali na starých deskách, stali se čitelnějšími, nicméně nikoliv na úkor tvrdosti. Je to slyšet hlavně ve skvělém hutném zvuku, kde vynikne vše podstatné. Dalším prvkem, který si postupně zabírá čím dál větší prostor, jsou melodické refrény i melodičtější pojetí kytar. Za všechny například závěrečné kytarové sólo v “In Coelo Quies, Tout Finis Ici Bas”. Nicméně pořád nejde o žádný popík, od začátku alba se rozjedou blastbeaty a hutné riffy a maniakální Huntovo řvaní tomu nasazuje korunu. Kdybych měl přece jen vypíchnout jednoznačný hit, tak zmíním “Forging Towards the Sunset”, která je naprostou esencí všeho, co se na desce děje. Nicméně všechny skladby jsou black/grindové palby (občas slyším i trochu core, ale to je spíš laděním a zvukem), které nedají vydechnout. Za necelých čtyřicet minut je dokonáno, a já si můžu tento nářez pustit znovu. Po minulé rozpačitější “Passion” jednoznačné polepšení.
Stick


My Dying Bride – A Map of All Our Failures

My Dying Bride - A Map of All Our Failures
Země: Velká Británie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 15.10.2012
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Kneel Till Doomsday
02. The Poorest Waltz
03. A Tapestry Scorned
04. Like a Perpetual Funeral
05. A Map of All Our Failures
06. Hail Odysseus
07. Within the Presence of Absence
08. Abandoned as Christ

Hodnocení:
Onotius – 6/10
H. – 5,5/10
Kaša – 8/10
Stick – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud se řadíte mezi příznivce temné, depresivní či melancholické hudby, jistě jste zaznamenali vydání alba “A Map of All Our Failures” od britské doom metalové stálice, která brázdí vlny žánru přes dvě desetiletí. Ano, mám samozřejmě na mysli skupinu My Dying Bride, která během devadesátých let stála po boku Anathemy a Paradise Lost na špičce tehdejší doomové scény a vlastně jako jediná z nich zůstala svému stylu až na pár výjimek věrná. Kromě docela experimentálního zářezu z roku 1998, “34.788%… Complete”, a loňského symfonického/ambientního “Evinta” se povětšinou jedná o klasický náladotvorný doom metal, který nejlépe reprezentují alba “The Angel and the Dark River”, “Like Gods of the Sun” či z novějších například “Songs of Darkness, Words of Light”. Již u mladších alb, jakým je např. poslední jmenované, se často ozývaly stížnosti rozhořčených recenzentů tvrdících, že výtvory My Dying Bride v novém tisíciletí nejenže nenabízí nic nového, ale dokonce pomalu začínají nudit. Do nynějška jsem jejich zklamání nesdílel, minimálně “The Dreadful Hours” z roku 2001 či již dříve zmíněné “Songs of Darkness, Words of Light” (2004) dodnes považuji za alba kvalitní a zábavná. Co však s novinkou? Nezmění se mé smýšlení o novější tvorbě? Nu, čtěte dál…

Ani novinka se výrazněji žánrovému klišé nevymyká, což samo o sobě jako velký zápor nepovažuji – kdo by koneckonců od My Dying Bride očekával po dvaceti letech existence nějakou razantní stylovou změnu? Navíc když minulým albem byla již zmiňovaná “Evinta”, fanoušci se spíše těšili na další porci klasických pomalých riffů a depresivních nálad. Instrumentace si tentokráte trochu více zakládá na kytarách (trochu neobvykle ozvučených) a klávesy s houslemi zde mají (až na několik výjimek) spíše doprovodný charakter. Ač kytarový zvuk v žádném případě nepovažuji za zápor (ba naopak) obávám se, že materiálu, jakým je “A Map of All Our Failures” by docela prospěly aranže pestřejší. Tuším, že kdyby například pomocí kláves byla podpořena pestrost materiálu, nemusel bych v několika momentech desku nazývat nudnou. Takto se ovšem tomuto označení nemohu vyhnout, ani stále teskné a náladotvorné vokály Aarona to bohužel nezmění.

Do alba nás uvede zvuk zvonů (nic až tak neobvyklého, říkáte si jistě), kterým začíná první kompozice “Kneel Till Doomsday”. Celkem povedená skladba, pouze tradiční až běda. Obsahuje každopádně pěkné houslové vyhrávky (ač jste v minulosti jistě mohli slyšet zajímavější) a společně s dvojkou “The Poorest Waltz”, patří mezi ty lépe zapamatovatelné. Atmosféru je schopna pěkně navodit i třetí stopa, která s úvodní celkem zapamatovatelnou melodií naloží docela necitlivě, využívá totiž zbytečného množství repetic. Ve střední části přijde zostření s growlingem, recitace za doprovodu táhlých houslí a rytmus doplňujících kytar (později pouze bicích s baskytarou). Na závěr nastoupí varhany, které společně se zbylou instrumentací vyhrávají variaci na úvodní téma. Celkem banálním motivem začíná “Like a Perpetual Funeral”, která se nese v pohřebním tempu. Opět se ovšem vnucuje pocit, že ona temná atmosféra je zde upřednostňována před nápady. Nu, alespoň že ta atmosféra je bravurní. “A Map of All Our Failures” se nese v lehce baladičtějším duchu, housle zde tentokrát hrají roli výraznou, což skladbě prospívá. Podladěným riffem je uvedena skladba “Hail Odysseus”, která byla zveřejněna již před vydáním alba a nese se v tvrdším a hutnějším duchu než zbytek desky. Klávesy zde vyhrávají apokalyptický doprovod, který po boku s Aaronovými vokály tvoří celkem působivý celek. Album uzavírá dvojice “Within the Presence of Absence” a “Abandoned as Christ”.

Pokud nepatříte mezi doom metalové nadšence, obávám se, že vás deska bude těžce nudit. Jedná se totiž především o opáčko standardní postupů zasazených do trochu jiného zvukového hávu. Tentokrát ovšem o dost méně nápaditým způsobem, než tomu bylo například začátkem minulého desetiletí, o devadesátých letech nemluvě. Na stranu druhou, pokud si dopřejete soustředěnější poslech, atmosféra vás bude schopna mocně pohltit a odnést do krajin stínů a černých mračen. Nyní mi ovšem poraďte: mám snad podlehnout melancholickým náladám, nebo poslechnout tichý hlas, který album označuje za nudný vývar staré tvorby?


Další názory:

My Dying Bride patří dlouhodobě mezi mé stabilní oblíbence a v podstatě všechny jejich desky mám opravdu rád, ať už se jedná o staré klasiky, experimentálnější počin “34.788%… Complete” nebo novější tvorbu, o níž spousta lidí tvrdí, že už to není ono a že už britští doom metaloví klasici tak trochu vyčpěli a jen recyklují sebe sama. I pozdější mnohdy poněkud kritizovaná alba jsem vždy bránil, protože se mi líbí, ale v poslední době však ty skeptické hlasy na adresu My Dying Bride začínám až nepříjemně moc chápat. Jenže zatímco netradiční “Evinta” pro mne byla jen nepovedeným experimentem, v případě “A Map of All Our Failures”, která je klasickou řadovkou, je už opravdu něco špatně, protože bohužel musím konstatovat, že se nejspíš jedná o úplně nejnudnější desku v dlouhé historii skupiny, což je docela překvapující, protože loňské EP “The Barghest O’ Whitby” je jasným důkazem toho, že My Dying Bride stále ještě umí dělat moc dobrou muziku. “A Map of All Our Failures” je však přespříliš standardní a průhledné; nemohu tvrdit, že by mne na nahrávce opravdu zaujala byť i jen jediná skladba jako celek, silných momentů je velice pomálu, což u My Dying Bride rozhodně nebylo zvykem, většina desky se naopak nese v dost nezáživných a utahaných (ne v tom dobrém slova smyslu) vodách. Sice ano, pořád to není nic neposlouchatelného, ale na jméno jako My Dying Bride je tohle prostě strašně málo. Doufám, že si Britové s “A Map of All Our Failures” jen vybrali svou slabší chvilku a na dalších počinech to opět bude silný a působivý doom, na jaký jsem od nich zvyklý… nechtěl bych, aby se My Dying Bride stali kapelou, nad níž bych musel zlomit hůl, protože zrovna v jejich případě bych to dělal velice nerad, jelikož mám jejich muziku obecně pořád hodně rád…
H.

S přibývajícími poslechy se můj názor na “A Map of All Our Failures” měnil. Zpočátku jsem jej považoval za standard, který si mě nějakým způsobem nedokázal podmanit, protože, přiznejme si, My Dying Bride už vlastně řekli vše podstatné při vzniku doom metalu, a přestože jsou jejich alba i nadále celkem kvalitní počiny, tak pouze rozvíjejí nápady, kterými kdysi stáli u zrodu scény. Po nějaké době se mi však podařilo do jedenácté řadovky britské legendy proniknout a vůbec bych se nebál jej přirovnat ke skvělému “Songs of Darkness, Words of Light” z roku 2004. Od úvodních úderů zvonů po závěrečnou “Abandoned as Christ” do sebe všechny momenty parádně zapadají. Kytarové riffy se táhnou jako za nejlepších časů a zpěvák Aaron Stainthorpe ví moc dobře, kde je jeho hlas nejsilnější, takže umně střídá melancholický vokál s tím agresivně death metalovým. I když je album vyrovnané především jako celek, tak bych se nebál vyzdvihnout “A Tapestry Scorned”, “Within the Presence of Absence” a hymnickou “Hail Odysseus” jako nejsilnější položky. Tímto počinem se ve mně po dlouhé době probudila “My Dying Bride mánie”, tak jak ji jednou za dlouhou dobu zažívám a s chutí tak oprašuji své oblíbené desky z dílny těchto melancholiků. Mě osobně My Dying Bride mile překvapili, protože ač jsem očekával hudební nálož průměrnou, dostalo se mi skvělé desky, na kterou jen tak nezapomenu.
Kaša

Na novou desku mých doomových hrdinů My Dying Bride jsem se děsně těšil. Od minulé mnou oblíbené desky “For Lies I Sire” se do kapely vrací zvuk houslí, a přestože je to jiné než v době, kdy je použili naposledy, pořád dokáží nadělat atmosférickou paseku. To jsou aspoň pozitiva téhle desky. Pak už moc nemám čeho se chytit, kapela se nějak zamotala do svých melancholických provazů a téměř se na nich přiškrtila. Co mě značně na novém albu irituje, tak to je projev zpěváka Aarona; on měl vždy těžce stravitelný vokál, ale tady se krapet “překňoural”. Další věcí je jakási až stupidní primitivita kytarové práce. Ono méně je někdy více, ale tady je toho tak málo, že z toho už víc vydolovat většinou nepůjde. Většina skladeb se potácí v takovém kulhavém stylu, kdy dobrý nápad utlučou k smrti naprostou repetitivností, nebo zpěvem, nebo absolutně triviální kytarovou melodií. Pokud bych měl přece jen zmínit nějaké “highlights”, dá se říct, že skladba titulní je asi nejlepší skladbou. Temná dusivá balada, která rozhodně dobře nekončí. Docela mě baví i výpravná “Hail Odysseus”. Sem tam potěší deathový sypec. Pro mě je album prazvláštním kompilátem a velmi schizofrenní deskou. Doposlouchám to bez problémů, ale bez nějakých dodatečných pocitů. Očekával jsem víc.
Stick


Sylosis – Monolith

Sylosis - Monolith
Země: Velká Británie
Žánr: melodic death / thrash metal
Datum vydání: 5.10.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Out from Below
02. Fear the World
03. What Dwells Within
04. Behind the Sun
05. The River
06. Monolith
07. Paradox
08. A Dying Vine
09. All Is Not Well
10 Born Anew
11. Enshrined

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Sylosis jsou konečně zpět. Na své třetí album sice tentokrát nenechali dlouho čekat, protože od minulého “Edge of the Earth” neuběhly ani dva roky a už servírují novou porci hudby v podobě “Monolith”, ale bylo na čase, protože očekávání byla veliká. Rozhodně se nejedná o kapelu, která by z ničeho nic vyletěla do horních příček zájmu metalového světa. Na uznání si Sylosis museli počkat téměř osm let, než si jich po dvou EP a nekonečném koncertování všimla nahrávací společnost. Od té doby jsou v jednom kole a jejich kariéra stoupá závratnou rychlostí. Album od alba se stávají uznávanějšími a ruku v ruce s tímto faktem jde skutečnost, že s každým albem se jejich projev zlepšuje a přibližuje něčemu, co bychom mohli v rámci diskografie označit jako dokonalé album. Na konci této cesty Sylosis sice ještě nejsou, ale jistý vývoje je patrný.

Kdo už někdy Sylosis v minulosti slyšel, zas tak překvapený nebude, kdo ne, tak by mohl být zaskočen, že borci z anglického Readingu nehrají obyčejný melodeath/metalcore, jak by se dle citovaných vzorů nabízelo, ale v jejich tvorbě hraje prim thrash metal. Ne úplně v tom klasickém pojetí, jak jej prezentují třeba Evile, ale v obalený do modernějšího hávu. Kromě klasických thrashových výjezdů je tak album naplněno melodickými kytarovými vyhrávkami a místy skoro až metalcorovými momenty, které jsou zastoupeny občasnými melodickými vokály. Trošku na sobě zapracoval zpěvák a kytarista Josh Middleton, jenž si zpěv na svá bedra přibral po odchodu původního zpěváka v roce 2008 a musím přiznat, že není úplně marný. Ví, kdy přitlačit na pilu, kdy se trošku stáhnout a především nezní nijak tuctově, aby po určité chvíli začal svým projevem nudit. Když už jsme u toho, tak z personálního hlediska si toho Sylosis zažili dost, protože počet členů, který kapelou prošel, se zastavil na čísle 14. Současná sestava vypadá celkem ustáleně a hlavně zní dost sehraně, což je do budoucna rozhodně příslib.

“Monolith” obsahuje řadu skvělých nápadů a písní jako takových. Než se však pustím do nějaké obsáhlejší prezentace hudební náplně nové desky, tak bych si rád odbyl výčet těch špatných aspektů. Některé skladby mají trošku přehnanou stopáž, což byl problém už na předchozím albu “Edge of the Earth”. Těch pět, až šest minut je občas skutečně moc, čímž zas nechci říct, že zajímavého se dočkáme pomálu a zbytek doby trvání už se jen opakují stejné motivy, ale méně je někdy více. Rozhodně by se tím celé album stalo lehce stravitelnějším, protože něco přes 70 minut je opravdu hodně. S tím souvisí jedna technická výtka, kdy došlo, dle mého názoru, k opravdu stupidnímu roztrhnutí závěrečné skladby deseti minutovou hluchou pauzou, zvlášť když “skrytá” skladba je velice povedená. Ale dost bylo hnidopišství, pojďme k věcem příjemnějším.

Jak už jsem říkal, takřka všechny skladby uhání v thrashovém tempu a hlavně bubeník Rob Callard celou tu mašinu popohání neúnavně kupředu. Ostatní za ním nijak nezaostávají a dohromady tak tvoří pořádnou mlátičku. “Monolith” otevírá klasické akusticko-metalové intro které postupně graduje a plynule přechází v hlavní část úvodní “Out from Below”. Kdybych měl vybrat jednu skladbu, na základě které by si každý měl udělat o albu názor, tak by to byla právě tato. Thrash metalové sloky jak z učebnice, jeden riff střídá druhý, občas se jako blesk objeví nějaká ta kytarová vyhrávka a samozřejmostí je kytarové sólo, přičemž celá skladba je zakončena zatěžkaným riffováním za dozvuku sólové kytary. Nic nového pod sluncem, ale pořád to funguje a dlouho ještě bude. Mohlo by se možná zdát, že hudba Sylosis není nic než průměrná thrashová rubanice, která nemá čím překvapit, ale není to tak úplně pravda. V jednotlivých písních se toho děje relativně dost, a když budu mluvit za sebe, tak mě neustálé změny temp, povedené kytarové riffy a práce Roba Callarda na bicích udržovala stále v pozoru. Občas překvapil i Josh s melodickými vokálními momenty, jako třeba ve třetí “What Dwells Within”, která je ve své druhé půlce odlehčenější a která překvapí rytmikou, jež dala vzpomenout na progresivní mistry Tool. Při psaní této recenze jsem si uvědomil, že kdybych měl popisovat všechny povedené skladby, tak bych v podstatě přepsal celý tracklist, takže od toho upustím, nicméně nechápejte to tak, že by si písně byly podobné jako vejce vejci.

Je pravda, že před vydáním desky, byla moje očekávání ještě o stupínek vyšší, protože klasické propagační řeči slibovaly nevšední hudební zážitek, než nám nakonec Sylosis přinesli, a já, jakožto naivní vůl, jsem si říkal, že to určitě bude pravda. Toho jsem se sice nedočkal, přesto bych “Monolith” ohodnotil v rámci diskografie kapely doposud nejvyšší známkou a pověstnou formulku o obrovské důležitosti třetího řadového počinu bychom mohli u Sylosis s klidným srdcem použít, protože věřím, že právě tímto albem si definitivně upevnili svou tvrdě vydobytou pozici mezi mladými kapelami metalové scény. I přes jisté nedostatky je “Monolith” velice silné album, které, ač se to na první poslech nezdá, nabízí dlouhotrvající přísun zajímavých a povedených momentů, takže vlastně ani nemůžu být nespokojen.


Steve Harris – British Lion

Steve Harris - British Lion
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 24.9.2012
Label: EMI

Hodnocení:
Onotius – 5,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

Myslím, že Stevea Harrise, baskytaristu a skladatele legendárních Iron Maiden, vskutku není třeba představovat. Jeho domovská skupina je koneckonců heavy metalovou ikonou, jež se může pyšnit mnoha zásadními deskami a těšit se obdivu kvant fanoušků i hudebních kritiků z celého světa. Nemá smysl podrobněji líčit její specifický hudební projev, pochybuji, že se mezi čtenáři nalezne někdo jejich hudby neznalý. Tentokrát se ovšem již zmiňovaný hudebník rozhodl ukrátit nám čekání na novou desku vydáním svého sólového debutového (a lehce vlastenecky nazvaného) počinu “British Lion”. V Iron Maiden není projekt takovéhoto typu žádnou novinkou, vzpomeňme si na všechna alba, která vyšla pod jménem zpěváka Bruce Dickinsona. Steve mohl ovšem potěšit své fandy i tím, že celé album umístil zdarma k poslechu na své oficiální stránky.

Jak to tak bývá, fanoušci očekávající od tohoto projektu další Iron Maiden museli být značně překvapeni, když se jim dostalo namísto tradičního heavy metalového projevu à la Bruce Dickinson umírněnějšího (a lehce huhňavého) zpěvu Richarda Taylora. Ačkoliv vybočují jeho vokály ze žánrového klišé, je nutno říci, že žádný zázrak to vskutku není, ba naopak jsou pro mnohé posluchače vokály hlavním kamenem úrazu desky. Umírněnost se ovšem projevuje i na instrumentaci, kde (což asi nikoho nepřekvapí) dominuje baskytara, přehnané a samoúčelné vyhrávky však nečekejte. Kytary jsou na úkor toho lehce tlumenější.

Co se týče struktur skladeb, jedná se o tradiční rockové písničky zdobené melodickými (i když ne zrovna mohutnými) refrény. Z těch povedenějších se mi vybavují například “A World Without Heaven”, “Judas” či “The Chosen Ones”, tedy trojice stop umístěná na přelomu první a druhé poloviny alba. Do mysli je schopen se zahryznout minimalistický riff trojky “Karma Killer”, duch Iron Maiden se mihne skladbou “Us Against the World”, ke konci se zjeví optimističtější song “Eyes of the Young” a na úplný závěr zazní balada “The Lesson”, materiál se tedy dá považovat za relativně vyrovnaný.

Na jednu stranu deska nabízí příjemný umírněný hard rock/heavy metal, který je schopen zabavit několika docela povedenými melodiemi a zvláštním grungovým zpěvem, na stranu druhou si ovšem musíme říci, že od legendárního Steva Harrise to je přeci jen trochu málo. Zkusme si totiž položit otázku, zda bychom věnovali desce stejnou pozornost, kdyby vyšla pod jménem někoho jiného. Spíše ne, bohužel…


Další názory:

Iron Maiden byli vždy mou srdcovou kapelou, vlastně nejspíš úplně první mojí oblíbenou skupinou, kterou jsem kdy opravdu poslouchal. Už jen z tohoto důvodu mám ke Steveu Harrisovi obrovskou úctu – ten člověk složil veliké množství neskutečně fenomenálních skladeb, s nimiž jsem svého času doslova vyrůstal; většinu toho, co kdy Iron Maiden vydali, v podstatě nekriticky obdivuji. Není tedy divu, že jsem byl i na jeho první sólovou desku “British Lion” velice zvědavý. Musím však chtě nechtě říct, že mne tento počin vůbec nezaujal. Samozřejmě, nejsou to Iron Maiden, s tím jsem ani nepočítal, ale i když je vzhledem ke jménu autora dost těžké nahrávku s deskami této legendární kapely nesrovnávat, pokusil jsem se na “British Lion” dívat i samostatně – stále se však nedostavilo nic, co by mě nutilo si album pustit znovu. Z výše zmíněných důvodů to říkám docela nerad, ale v tomto případě neslyším nic jiného než poněkud nevýraznou desku, která na první poslech nechytne, po více posleších z ní stále nic nevyleze a po ještě více posleších už jen nudí. Zpočátku mě velmi iritoval vokál Richarda Taylora… a vlastně je tomu tak neustále, jelikož v některých skladbách zní vážně divně, příliš se k hudbě a vůbec mi neleze do uší. Nejzábavnější je na celém albu zvonivá baskytara samotného Stevena Harrise, zbytek nástrojů dost zaostává. Je samozřejmě pravda, že neposlouchatelné “British Lion” není, bohužel to však ani nějakým způsobem nefunguje, přestože se sem tam nějaký lepší nápad vyloupne.
H.


Anathema, A Dog Called Ego

Anathema
Datum: 7.10.2012
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Anathema, A Dog Called Ego

Britská Anathema nepatří k těm kapelám, které by objížděly Evropu ob dva měsíce, takže když už se v našich končinách jednou za čas objeví, je to událost pro všechny jejich početné příznivce. Do jejich řad jsem se s definitivní platností zařadil po fantastickém vystoupení, které mi Anathema přichystala na Brutal Assaultu 2011, a o mojí účasti tedy bylo rozhodnuto v okamžiku, kdy jsem se o konání koncertu dozvěděl. A nic na tom nemohl změnit ani dost nabitý víkendový program, který se nakonec ukázal být mnohem výživnějším, než jak jsem si maloval…

I když od mé poslední návštěvy smíchovského klubu Futurum uplynuly snad dva roky, na místě se toho moc viditelně nezměnilo a klub mi pořád přijde jako velmi příjemný prostor vhodně zařízený pro pořádání obdobných akcí. Co mě naopak moc nenadchlo, to byly ceny nasazené na spotřební Gambrinus, který je buď opravdu tak špatný, jak všude tvrdím, nebo ze sudů tekl namíchaný v ne úplně bezvýznamném poměru s vodou. Mělo to však i pozitivní stránku – v okamžiku, kdy se po několika minutách přemlouvání techniky konečně pustili do díla mladí Němci A Dog Called Ego, mi mysl nekalilo nic než jeden s nechutí vypitý půlitr…

Trojice z německého Hamburku otevřela večer veskrze minimalistickými post rockovými melodiemi a já se začal bát, že jim vyhrazenou třičtvrtěhodinu strávím v lepším případě v apatickém transu, v horším se pak budu opravdu pekelně nudit. Jenže netrvalo to ani jednu celou skladbu a A Dog Called Ego začali vystrkovat růžky. A přibližně od skladby druhé už bylo nasnadě, že se nudit opravdu nebudu, protože se přešlo od nekonečných a kapku repetitivních brnkaček k výrazu, který dovedl strhnout energií, pohladit melodií a potěšit nápady. Na nějaké škatulkování téhle muziky si netroufám, ale kdybych přeci jen nemohl jinak, řekl bych, že to bylo post něco okořeněné něčím docela jiným, uvozené perfektním čistým vokálem a koňskou dávkou hráčského entusiasmu. Ano, A Dog Called Ego u mě zabodovali a patrně nejen u mě, protože jak postupoval čas, odezva publika se stupňovala, a tenhle proces se zastavil na mnohem vyšších hodnotách, než bych si byl u předkapely, jejíž jméno (natož hudbu) jsem nikdy dřív neslyšel, vůbec představit, což je dost obstojný výsledek. Škoda jen, že pánové, evidentně povzbuzeni úspěchem u publika, trochu nedomysleli závěr, který skýtal hned několik vrcholů, po kterých jsem čekal konec. Ten se dostavil až o nějakých deset minut později a v tu chvíli jsem spíš než na muziku myslel na to, že už je to moc natahované. Když ale nad tímhle drobným prohřeškem přimhouřím oko, A Dog Called Ego otevřeli večer ve velkém stylu a minimálně mně přichystali velmi příjemné překvapení.

Setlist Anathema:
01. Untouchable, Part 1
02. Untouchable, Part 2
03. Thin Air
04. Dreaming Light
05. Everything
06. Deep
07. Emotional Winter
08. Wings of God
09. A Simple Mistake
10. Lightning Song
11. The Storm Before the Calm
12. The Beginning and the End
13. Universal
14. Closer
15. A Natural Disaster
16. Flying
– – – – –
17. Internal Landscapes
18. Shroud of False
19. Fragile Dreams

Jak v průběhu prvního koncertu nečinilo větší problém procpat se do předních částí sálu, přestávka předcházející vystoupení hlavní hvězdy naznačila, že dál tomu bude opačně. Výprava na toaletu mě tak připravila o velmi příznivý post a v okamžiku, kdy se z reproduktorů ozvalo Floydovské intro “A New Machine”, smířil jsem se s tím, že na pódium uvidím jen občas a navíc dost mizerně. Nicméně postupem času se mým zrakům jistá ulička vytvořila, a tak jsem mohl sledovat, že Anathema své fanoušky ani tentokrát nebere zkrátka. Nejvíce pozornosti na sebe strhával frontman Vincent Cavanagh a stejně jako loni před ním musím i tentokrát hluboce smeknout. Všechno, co na pódiu prováděl, bylo naprosto nenucené, upřímné, sympatické. Neodpustil si ani snad už typické vypůjčení fotoaparátu od jednoho z přítomných fotografů, přátelské popichovaní ostatních členů kapely nebo jemný humor na adresu publika. Zbytek kapely tuhle jeho zažitou roli respektoval, každý z muzikantů si hrál to svoje a všichni dohromady působili dojmem kapely, která teprve na pódiu ožívá v plné šíři. Příjemný pohled, to vám řeknu.

Co je velmi důležité, ne-li zcela zásadní – za perfektním dojmem z vystupování kapely nezaostávala ani hudební stránka věci. Ústřední pěvecké duo Vincent CavanaghLee Douglas mě svým výkonem doslova uzemnilo, protože se jak pánovi, tak dámě podařilo všechny svoje nelehké party uzpívat stylem, který místy strkal do kapsy i studiovou verzi příslušné skladby. Vlastní instrumentální provedení pak snad ani není třeba komentovat. Tedy abych byl přesný, výjimkou byl drobný přehmat kytaristy Dannyho Cavannagha, který jednu ze skladeb rozehrál o takt vedle, čehož jeho bratr za mikrofonem bryskně využil k další humorné průpovídce a než celá situace stihla nabrat negativní charakter, všichni už zase hýřili úsměvy. Jak se občas stává, na albu umírněné skladby dostali v živém trochu jiný, energičtější, silnější a naléhavější výraz, a třeba taková už v základu skvostná “Closer” vykrystalizovala v naprosto fantastický zážitek. Tvorbu Anathemy nemám prostudovanou ani zdaleka tak dobře, jak bych si přál a jak by si kapela zasloužila, ale jestli lze věřit setlistu zaznamenaném někým dalším, Futurum se dočkalo celkem šestnácti skladeb a trojmocného přídavku. Zazněla větší část novinky “Weather Systems”, důraz byl kladen i na materiál z alba “We’re Here Because We’re Here” a nezapomnělo se ani klasické skladby mapující podstatnou část předlouhé kariéry, kterou má Anathema za sebou. Spokojeností tak nemuseli šetřit jak staromilci, tak příznivci soundu posledních let. A že významně zaplněné Futurum spokojeností rozhodně nešetřilo, bylo poznat po každé skladbě, protože odezva, jakou si publikum pro šest muzikantů na pódiu přichystalo, byla skutečně ohromující. Neříkám, že jsem nezažil hlasitější, ale i tak musím před publikem smeknout, protože jeho výkon se mohl se špičkovým výkonem kapely směle měřit, a dokonce došlo i na sborové zpívání, čehož jsem byl zatím svědkem snad jen u Blind Guardian. Je potřeba říkat něco víc?

Anathema hrála dlouho, dokonce se dá říct velmi dlouho. I tak ale nelituji ani jediné minuty, kterou jsem strávil užíváním zcela prvotřídního koncertu, který mi jen potvrdil, že Anathema patří na samou špičku současné hudební scény ve všech myslitelných ohledech. Čistě pocitově to možně nebylo až tak geniální, jako vystoupení na Brutal Assaultu, ale to je jen můj subjektivní dojem a rozhodně tím nemám v úmyslu cokoli naznačovat. Vidět Anathemu bych přál každému hudebnímu fanouškovi napříč žánry, protože se jedná o zážitek, který musí ocenit každý, kdo má vztah k hudbě jako takové. Já jsem měl to štěstí hned dvakrát a jsem si docela jistý, že na to jen tak nezapomenu. Tak zase někdy příště…


Marillion – Sounds That Can’t Be Made

Marillion - Sounds That Can't Be Made
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 17.9.2012
Label: Ear Music

Tracklist:
01. Gaza
02. Sounds That Can’t Be Made
03. Pour My Love
04. Power
05. Montreál
06. Invisible Ink
07. Lucky Man
08. The Sky Above the Rain

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Pozice Marillion na progresivní rockové scéně je trošku složitější. Přestože jejich alba nepostrádají originalitu a jsou plné zajímavých nápadů, nikdy se nestaly klasikami žánru. Samotní Marillion nikdy nebyli tak úspěšní jako Pink Floyd, svými nástupci citováni jako Rush a Genesis, ani považováni za takové inovátory jako třeba Camel. Je sice fakt, že patří spíš až do druhé vlny progresivního rocku, která vznikla ke konci sedmdesátých let, ale upřímně, nikdy jsem nechápal, proč nezískali takovou pozici, jakou by si zasloužili, protože už jen jméno kapely je předzvěstí kvalitního posluchačského zážitku. “Sounds That Can’t Be Made” je již sedmnáctným studiovým albem kapely a rozhodně se nedá říct, že by se Marillion po tolika albech začali opakovat a vyvolávat tak dojem kapely žijící ze své minulosti.

Oproti předchozím studiovkám “Somewhere Else” a “Happiness Is the Road” je novinka opět albem, se kterým jako by se vrátil duch těch Marillion, které jsem si před lety oblíbil. Zmíněné desky, které vyšly v posledních letech, mi připadaly tak nějak nedotažené. Spíchnuté horkou jehlou, a i když obsahovaly několik zajímavých skladeb, byly doplňovány taky až přílišným množstvím vaty, která celkový dojem srážela. Na “Sounds That Can’t Be Made” se opět podařilo vybalancovat progresivní stránku s tou popovější a melodičtější na jedničku. Kdybych měl aktuální hudební výraz Marillion charakterizovat nějakým přirovnáním, tak bych jej označil jako spojení pozdních Pink Floyd na albu “The Division Bell” a U2 na “Joshua Tree”. Zvukově není novinka žádnou revolucí, oproti nedávné historii došlo snad jen k mírnému “oživení” kytary Stevea Rotheryho, která zní dravěji a živelněji, a i díky tomu má novinka větší drive a nepůsobí tak unyle, jak jsem vzhledem k minulým albům očekával.

Při pohledu na seznam skladeb jsem byl příjemně překvapen, že při délce 75 minut obsahuje deska pouze osm skladeb, přičemž tři z nich se svou stopáží přehouply přes hranici deseti minut. A ne náhodou tyto nejdelší skladby představují ty nejsilnější písně na albu. Úvodní sedmnáctiminutová “Gaza” je předčasným vrcholem celé desky. Dokázal bych si ji představit na jiném místě, protože si myslím, že jako otvírák alba se zas tak úplně nehodí a spíš by se vyjímala v jeho středu, kde by vynikla o dost víc. Zařazením na počátek alba může v leckom vyvolávat dojem nudného úvodu. “Gaza” lyricky zpracovává kulturně-politické téma obyvatel Izraele, zejména (jak už název napovídá) v oblasti Gazy z pohledu tamních dětí. Nejsem fanouškem politické angažovanosti v hudbě a prosazování těchto názorů, ale u Marillion jsem ochotný to přehlédnout, zvlášť vezmeme-li v potaz, že to není úplně běžné téma, kterým by se zabývali. Na ploše sedmnácti minut se dočkáme snad všech hudebních poloh, které kapela ve své tvorbě mísí. Od art-rockového úvodu, přes skoro až metalovou pasáž kolem druhé až čtvrté minuty, samozřejmě nechybí klávesově-kytarové intermezzo a končí se za zvuků bombastického popového odéru. Prostě vše, co mají fanoušci na jejich hudbě rádi, je napěchováno na ploše čtvrt hodiny a jednotlivé motivy do sebe přechází tak nenuceným a plynulým způsobem, že je to až neskutečné. Následující “Sounds That Can’t Be Made” je klasickou písní Marillion, tak jak je fanoušci znají na albech z devadesátých let. Právě tuto skladbu bych z těch kratších označil jako nejsilnější. Ústřední vokální linka Stevea Hogartha je ozdobou celé desky. Steve se navíc album od alba zlepšuje a dává tak zapomenout na (pro některé fanoušky) nenahraditelného Dereka “Fishe” Dicka z prvního období fungování skupiny.

Baladická “Power” je nejlepší takto zaměřenou písní, kterou jsem od Marillion za hodně dlouhou dobu slyšel. Krásná zvonivá kytara ve spojení s bubny Iana Mosleyho tuto skladbu posouvá z pozice další z řady balad kapely na vyšší level. “Power” jsem si oblíbil hned na první poslech a to, co je na ní započato, je do dokonalosti dotaženo v další rozmáchlé kompozici “Montréal”, která postupně graduje až v bohatě klenutý refrén na konci skladby. Po celou dobu se nese spíš v atmosferičtějších vodách a teprve ke konci Rothery pořádně hrábne do strun. “Invisible Ink” začíná opět odlehčeně, ale postupně přejde v pop-rockovou skladbu, za kterou by se v rádiu nemusela stydět ani parta kolem Bono Voxe. Hogarth předvádí to nejlepší ze svého hlasového rejstříku a jeho kolegové, kteří spolu hrají už 30 let jsou perfektně sehraní. Přesně tohle jsou momenty, při kterých si člověk říká, že Marillion jsou nedoceněná kapela, která si zaslouží větší pozornost, než se jí dostává. Podle pravidla “to nejlepší na konec” si borci schovali závěrečnou zasněnou “The Sky Above the Rain”. Kytarové sólo, které proplétá závěr této skladby, je doslova fenomenální a dává vzpomenout na Davida Gilmoura v nejlepších letech. Už jen díky tomuto momentu jsem byl ochotný přehlédnout trošku roztahanější úvod, který jsem původně považoval za nutné zlo, kdy kapela prostě potřebovala skladbu vystavit epičtějším způsobem.

Marillion

Když si to tak sumíruju, tak mě vlastně nenapadá žádná závažná výtka. I přes předlouhou stopáž, která je v rámci žánru už takovým pravidlem, plyne “Sounds That Can’t Be Made” neuvěřitelně lehce, aniž by nutilo k zamyšlení, že tenhle nebo tamten moment je zbytečně natahován a nudný. Po mírném zklamání, které mi letos přichystal Neal Morse, je novinka Marillion přesně takovým albem, které mi zacelí díru v letošním progrockovém deficitu opravdu kvalitních alb, kterých zas až tak nebylo. Pokud příště vše dopadne tak jako na “Sounds That Can’t Be Made”, jsem ochoten si zase počkat tři roky a není nutno vydávat průměrná alba s ročním odstupem, protože Marillion mě přesvědčili, že stále umí a že řada kolegů-vrstevníků jim jejich skladatelskou svěžest a vitalitu může jen tiše závidět.


The Pineapple Thief – All the Wars

The Pineapple Thief - All the Wars
Země: Velká Británie
Žánr: alternative / progressive rock
Datum vydání: září 2012
Label: Kscope

Tracklist:
01. Burning Pieces
02. Warm Seas
03. Last Man Standing
04. All the Wars
05. Build a World
06. Give It Back
07. Someone Pull Me Out
08. One More Step Away
09. Reaching Out

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem před dvěma lety poslouchal tehdy čerstvě vydanou desku The Pineapple Thief, “Someone Here Is Missing”, představoval jsem si její autory jako velmi mladé hudebníky s nesmírným talentem, který bude ovšem potřeba zkrotit správným směrem. Nespoutaná energie, množství elektroniky i mladický projev zpěváka ve mně vyvolával dojem, že “Someone Here Is Missing” musí být debutové album kapely. Teprve o mnoho měsíců později jsem se dozvěděl, že debutové album The Pineapple Thief vyšlo již v roce 1999 a zmíněná deska byla již jejich osmou nahrávkou.

Jak jsem později zjistil, ona “nedospělost” The Pineapple Thief rozhodně nebyla dána nedostatkem zkušeností, protože již starší desky (počínaje debutem) zněly naopak velmi dospěle. Na minulém albu tak šlo spíše o stylizaci, a otázka, jakým směrem se kapela vydá příště, se nabízela takřka automaticky. Sestava kapely zůstala stejná a nic se nezměnilo ani na pozici “hlavního mozku” – Bruce Soord stál u zrodu novinky ve stejně důležité pozici jako u alb předchozích. Poprvé si však The Pineapple Thief mohli dovolit zapojit do nahrávání dvaadvacetičlenný orchestr, a ten výsledný zvuk nahrávky ovlivnil výrazně. Mnohé také jistě potěší, že nahrávání smyčců proběhlo v Praze.

Pokud vedle sebe postavíte desky “All the Wars” a “Someone Here Is Missing”, jen těžko uvěříte, že je stvořila stejná kapela a ještě ke všemu vznikly tak krátce po sobě. Zatímco minulé album bylo plné rozmařilé elektroniky a veskrze (až na výjimky) pozitivní nálady, novinka je mnohem klidnější a temnější. Méně je také výletů do metalových vod a ty, které zbyly, jsou spíše drtivě intenzivní než energické. Co však na první pohled novince chybí ze všeho nejvíc, je hitový potenciál, kterým minulé album oplývalo. “All the Wars” rozhodně nepochopíte na první poslech, dokonce bych si troufl říct, že vás na první poslech vůbec nezaujme. Já to měl stejné, ovšem můžu slíbit, že po postupném prozkoumání objevíte některá nesmírně krásná zákoutí, se kterými se “Someone Here Is Missing” nemůže srovnávat.

Orchestr je jedna z věcí, která na album měla naprosto zásadní vliv, ovšem ne ve stylu “máme orchestr, a tak ho musíme strkat úplně všude”. Jeho použití je spíše skromné a v některých písních se neprojevuje vůbec. Příkladem budiž hned úvodní “Burning Pieces”, která patří mezi nejchytlavější a nejostřejší písně alba. Svým vyzněním je ovšem poněkud osamělá. Ostatní písně se k podobné razanci musí nejprve propracovat (pokud se k ní vůbec dopracují) a právě v těchto částech má největší vliv smyčcový orchestr. První skladbou, na které se podepsal, je “Last Man Standing”. Tu charakterizuje předěl v polovině písně, kdy již nabytá gradace okamžitě odezní a vše začíná znova, ovšem protentokrát se smyčci a mnohem napjatěji. Skvělým spojením smyčců a chytlavosti pak vyniká “Build a World”.

Z velké části pak albu dominují jemné, mnohdy téměř akustické skladby. Smyčce v nich rozjíždějí nádhernou hru, nikdy však nepřebírají vůdčí roli. Ta zcela jasně patří Bruci Soordovi, jeho zpěvu a kytaře. V tomto ohledu tak album působí více jako sólový projekt. Skladbou, ve které se všechny zmíněné vlivy spojí dohromady, je závěrečná “Reaching Out”. S akustickým úvodem evokuje titulní “All the Wars”, chytlavým refrénem připomíná píseň “Last Man Standing”, ovšem intenzitou orchestru je v kontextu alba opravdu unikátní. Její délka se navíc dotýká hranice deseti minut, a tak má na postupné rozjíždění dostatek prostoru. Její závěr se snadno řadí mezi nejmetalovější momenty na albu a také mezi ty nejpůsobivější.

Všelijaké limitované edice jsou dnes víceméně povinností, ovšem málokterá kapela dokáže jejich koupi učinit tak zajímavou jako The Pineapple Thief. Druhý (bonusový) disk je tak běžnou součástí, jen výjimečně však obsahuje víc než jednu či dvě další skladby, nějaký ten cover či koncertní záznam. Druhý disk “All the Wars” však obsahuje takřka celé album v akustickém provedení. Sedm z devíti skladeb zde dostalo prostor vyniknout v poněkud jiném světle a je to zajímavý poslech. Některé skladby (jako třeba titulní “All the Wars”) prošly jen minimálními změnami, jiné (závěrečná “Reaching Out”) byly naopak téměř kompletně nově vystavěny. Největší váhu pak v akustickým verzích nemusí mít stejné prvky jako ve verzích “plnohodnotných”, a proto je zajímavé sledovat, jak se s transformací skladeb kapela poprala. Jediné písně, které se proměny nedočkaly, byly rychlejší “Build a World” a “Give It Back”, kterým by ovšem zjemnění nejspíš jen ublížilo. I do akustických verzí si však našly cestu smyčce, a mnohdy kvůli absenci dalších nástrojů zní mnohem výrazněji. Zcela nová je pak píseň “Every Last Moment”, nového (neakustického) kabátu se pak dočkala i starší “Light Up Your Eyes”.

Devátá deska The Pineapple Thief tak každopádně stojí za hřích. Díky zajímavému obsahu navíc nelze nedoporučit dvou diskovou edici. Není to však album na první poslech, a proto je mu třeba věnovat pozornost. Smyčce na něm hrají klíčovou roli, cenou za ně je však téměř kompletní nepřítomnost kláves, které činily předchozí album The Pineapple Thief skvělou deskou. Svou vyspělostí, náladotvorností a také neproniknutelností krásných melodií je však novinka mnohem zajímavější než její předchůdce. Jen je, zdá se mi, pro poněkud jiné publikum. Pokud máte rádi alternativní, popřípadě i progresivní rock a jste ochotni dát albu trochu času, mohu vám “All the Wars” jen doporučit.