Archiv štítku: POL

Polsko

Vader – Welcome to the Morbid Reich

Vader - Welcome to the Morbid Reich
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 12.8.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Ultima Thule
02. Return to the Morbid Reich
03. The Black Eye
04. Come and See My Sacrifice
05. Only Hell Knows
06. I Am Who Feasts Upon Your Soul
07. Don’t Rip the Beast’s Heart Out
08. I Had a Dream…
09. Lord of Thorns
10. Decapitated Saints
11. The Are Coming…
12. Black Velvet and Skulls of Steel

Hodnocení:
Ježura – 8,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Každé další album polského fenoménu Vader je očekáváno s nemalými nároky, jak už se na legendu sluší. V případě “Welcome to the Morbid Reich” do ohně přilila benzín prohlášení o částečném návratu ke kořenům, ke kterým se vztahuje jak název, jasně odkazující na 21 let staré demo “Morbid Reich”, tak použité logo, které se naposled skvělo na přebalu EP “The Art of War”. Veškeré té nostalgii, v čele s nestárnoucím frontmanem Piotrem Wiwczarkem, významně kontrastuje opět zgruntu obměněná sestava. Potenciál ohromný, možnost průseru rovnocenná, směle do toho…

Začnu tím, na co padnou oči nakupujícího jako první, tedy obalem. Musím říct, že proti obalu předchozího alba “Necropolis”, jehož gordický uzel z hadů a čepelí mi evokoval spíše indickou mytologii, trochu šmrncnutou díly H. R. Gigera, působí motiv “Welcome to the Morbid Reich” o poznání lépe. Bílá citadela, obklopená morbidní krajinou a shora přikrytá černou oblohou, která překypuje blesky, shlukujícími se okolo jakéhosi vševidoucího oka, je na pohled vskutku impozantní. Dovedu si živě představit, jak si ji někdo ztotožní s popisem bájného Tolkienova Mordoru. Dost mě ale udivuje, že právě díky obálce alba ještě žádný chorý mozek neobvinil Vader z propagaci nacismu. Na obálce je totiž k nalezení tolik motivů, kterém svým ztvárněním dost jasně evokují typické propriety třetí říše, že je to až k nevíře. Schválně, kdy se zase bude nějaký parazit chtít zviditelnit…

Co naznačuje obálka svou náladou, propuká naplno po stisknutí tlačítka PLAY. V okamžiku, kdy orchestrální intro “Ultima Thule”, které mimochodem nemůže nepřipomenout obdobný počin ze špičkového EP “The Art of War”, přejde v první regulérní skladbu “Return to the Morbid Reich”, snad každého musí strhnout zběsilost a energie, která v posledních letech na albech Vader trochu postupovala pozice drtivé těžkopádnosti (nechápejte mě špatně, tahle těžkopádnost má své neopakovatelné kouzlo a já ji skutečně velebím!). Neříkám, že je tahle zběsilost alfou a omegou pro každou jednu z dvanácti skladeb, ale co se týče celého alba, je to právě ona, která z velké části určuje jeho tvář. V téhle činnosti jí ovšem zdatně šlape na paty záplava melodií, které ve skladbách posluchač může nalézt. Je skutečně k nevíře, s jakou bravurou se podařilo Polákům skloubit značně brutální riffy s chytlavými melodiemi, které oné brutalitě dávají jedině vyniknout, a přitom neznějí nijak kýčovitě a ani z celého alba nedělají pofidérní melodeath. Těžko říct, nakolik je to práce sekerníka Spidera, který se po svém přispění k nahrávání “Necropolis” ke kapele připojil natrvalo, ale kytarová práce je rozhodně na jedničku s hvězdičkou. Tady by se mohl kdejaký kytarista nechat vyškolit, aniž by se musel cítit jakkoli trapně.

Za zmínku v téhle kategorii rozhodně stojí i vokální výkon ikonického Piotra Wiwczarka. Že je jeho hlasový projev nezaměnitelný, toho si je vědoma většina posluchačů Vader, potažmo čtenářů téhle recenze. Změnou oproti minulým nahrávkám je ale způsob, jakým Piotr se svým hlasem pracuje. Ano, klasický záhrobní chrapot, jak jsme na něj zvyklí, tvoří základ. Krom něj však pěvec přistoupil k použití mnohem výše položeného screamu, který dodává nejedné skladbě úplně nový rozměr a především rozmanitost, jejíž muzikální základy rozvedu níže. Když k tomu ovšem přidá hypnotickou deklamaci, která není nepodobná té, kterou předvádí Warrel Dane ve skladbě “And the Maiden Spoke” z poslední desky Nevermore (schválně zkuste porovnat), je to pro hladové uši Vaderfila skutečný zážitek…

Ke zvuku nahrávky není co dodat. Hrubě neotesané tam, kam to patří, krystalicky čisté tam, kde to vynikne, to všechno přikryté lehounkým závojem rozostření, který nenechá nikoho na pochybách, kdo to tady drtí opozici. Co si ovšem zaslouží trochu detailnější rozbor, to je zmiňovaná členitost nahrávky, přičemž se přímo nabízí srovnání s předchozí řadovkou “Necropolis”, kterou mám shodou okolností naposlouchanou asi nejvíce. V dokonalém kontrastu s trochu jednotvárným předchůdcem totiž “Welcome to the Morbid Reich” představuje značně pestrý počin. Formálně desku dělí tři orchestrálky – již zmíněný otevírák “Ultima Thule”, intro k “I Am Who Feasts Upon Your Soul” a nápřah k závěrečné “Black Velvet and Skulls of Steel”, pojmenovaný “They Are Coming…”. Tím však veškeré orgie klasických nástrojů končí, a veškerou diverzitu nesou na svých bedrech výhradně kytary, bicí a vokály. Pravda, ne v každém případě se podařilo složit skladbu, která by působila dostatečně svébytně, což dokazují kousky jako především “Lord of Thorns”, dost možná “Don’t Rip the Beast’s Heart Out” nebo dokonce i “The Black Eye”. Obzvlášť v posledním případě je to už hodně na hraně, navíc ani v jednom ze zmíněných případů nelze tvrdit, že by to byly špatné skladby. Prostě jen v té okolní náloži působí průměrně. Z té druhé, lepší a hlavně mnohem obsáhlejší strany bych pak vypíchl své favority – ve všech směrech likvidační “Return to the Morbid Reich”, hypnotickou “I Had a Dream…”, naprosto nepříčetnou smršť v podobě znovunahrané “Decapitated Saints” nebo drtivý vojenský marš v podání závěrečné “Black Velvet and Skulls of Steel”. Nebál bych se tvrdit, že se některé, ne-li většina ze zmíněných skladeb, mohou směle měřit s tím nejlepším, co Vader kdy vyplodili, a to už je co říct.

Přes tu všechnu chválu, kterou zde skutečně nešetřím, však hodnocení “Welcome to the Morbid Reich” nebylo vůbec jednoduchou záležitostí, jak by se mohlo zdát. Od prvního poslechu mi sice bylo jasné, že jde o kvalitní materiál, o to překvapenější jsem byl, když jsem se přistihl, že se při poslechu vlastně nudím. Tenhle stav, kdy jsem se po konci jedné skladby netěšil na další a z celého alba si pamatoval sotva dva momenty, trval nepříjemně dlouho a zlomit se mi ho podařilo až v samotném závěru poslechové analýzy alba. Proto apeluji na ty z vás, kteří třeba trpíte podobnými příznaky, abyste dali albu čas. A třeba i hodně času, stojí to za to. Po trochu slabším “Necropolis” totiž tahle polská bestie ukazuje, že s přibývajícími léty nechátrá, nýbrž zraje. Sice se nejedná o dokonalé album a v pomyslné soutěži o death metalový počin roku musí “Welcome to the Morbid Reich” sklonit hlavu třeba před řeckými démony Septicflesh, přesto všechno ale jde o prvojakostní materiál a zároveň další důkaz, že Vader patří k absolutní špičce svého řemesla, jehož podobu za 28 let své existence pomáhali tvořit…


Další názory:

Jsou chvíle, kdy si připadám opravdu divně. A moment, kdy mám hodnotit novinku od Vader, patří právě mezi takové. Víte, na desku “Welcome to the Morbid Reich” padají ze všech stran naprosto nadšené ohlasy, fanoušky počínaje, přes UG periodika, největšími hudebními médii konče; už teď mnozí album vyzdvihují pomalu až do nebes a hovoří se o žánrové nahrávce roku… ale já vám nevím, mě to tentokrát moc nechytlo, přestože mám Vader rád. Neřikám, že je to špatné – album je rozmanité a kvalitně složené, výborně zahrané i vyprodukované, avšak něco mi tam prostě chybí, nemůžu si pomoct. Poslouchal jsem “Welcome to the Morbid Reich” hodněkrát a pečlivě, přesto jsem si k němu prostě nedokázal najít cestu. A co je nejhorší, ani vlastně dost dobře nevím proč. Z toho důvodu nakonec volím hodnocení šesti a půl body, což u mě znamená jistě dobře odvedený a nadprůměrný počin, ale ne takový, že by mě to dostalo do kolen. Jedno vím ale jistě – až někdy v budoucnu dostanu zase chuť na Vader, sáhnu po jiné desce z jejich repertoáru…
H.


Decapitated – Carnival Is Forever

Decapitated - Carnival Is Forever
Země: Polsko
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 12.7.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Knife
02. United
03. Carnival Is Forever
04. Homo Sum
05. 404
06. A View from a Hole
07. Pest
08. Silence

Odkazy:
web / facebook / twitter

To jsem si zas jednou nadrobil. Veden představou, že proniknu do technického death metalu skrze zástupce mnou velebené polské školy, jsem vzal tuhle příležitost a pustil se do odpovědného náslechu. Uplynul měsíc a nejsem o moc chytřejší než dřív, takže následující řádky berte s rezervou a notnou dávkou shovívavosti. Bude to totiž potřeba…

Stěžejním kamenem celé téhle prekérní situace je fakt, že snad s výjimkou Nile si technický death doma nepustím, protože i přesto, že vím nebo snad nějak vnitřně cítím, že jde o dobrý materiál, tohle odvětví mi prostě nic neříká a jeho poslech mě ani za mák nebaví. Zrovna od Decapitated jsem si sliboval, že když mě jejich loňské vystoupení na plzeňském Metalfestu dost bavilo, bude jejich novinka vhodnou vstupní branou k dalšímu rozšíření obzorů. Jenže tohle mi asi není souzeno, protože se historie už poněkolikáté zopakovala. Abych tu ale jenom nežvanil o tom, co poslouchám a co ne, zkusím vám alespoň vzdáleně nastínit, co jsem na albu našel a byl schopen nějak dekódovat.

Ke zvuku “Carnival Is Forever”, jak Krosenští svoji novinku pojmenovali, nemám sebemenších výhrad. Jako břitva ostré kytary, výtečné bicí, cokoli vás jen napadne. Ovšem zvuk kytar exceluje i v nezkreslených a svým charakterem značně tajuplných a atmosférických intrech a mezihrách, která alespoň mně definují náladu celé desky. A když už jsem to nakousl, tu bych asi nejblíže vystihl pojmem “zneklidňující”. Prostě takové ty ne až tak příjemné snové stavy, šedá krajina, opuštěné dětské hřiště s točícím se kolotočem a možná ještě něco k tomu, nevím sám. Pro dokonalou představu o tom, co se vám tu snažím předestřít, si stačí pustit závěrečnou skladbu “Silence”, ta to vystihuje dokonale. A je docela zajímavé, že se i přes tu povšechnou a všudypřítomnou rubanici muzikantům povedlo tyhle nálady i do jednotlivých skladeb. Tu je na vině riff, tu nějaká ta vyhrávka, v případě titulní skladby dokonce “akustické” vsuvky ve stylu proklamované “Silence”. Všechno dohromady to působí pěkně kompaktně, organicky a přirozeně – žádné násilné propojování nebo snad zhudebněné oslí můstky.

Když bych měl mluvit o samotném materiálu, mysl mi naplňuje především jeden dojem – tuhle desku nenahráli žádní amatéři. Všechno, co je na desce k nalezení, je strojově přesné a ve své přesnosti brutální. Umím si živě představit, že kulometná bicí, sekané riffy, kontinuální vyhrávky a zběsilá sóla, kterým zdatně sekunduje brázdy vyrývající vokál dredatého maniaka Rafała Piotrowskiho, dovedou přivodit milovníkům žánru dost příjemné chvilky. A abych pravdu řekl, po nekončících listening sessions se některé momenty “Carnival Is Forever” proti všem předpokladům dostali i mně, heretikovi a negativistovi, pod kůži. Když opomenu všemožné riffy, rozhozené napříč albem, myslím tím titulní skladbu “Carnival Is Forever” a “A View from a Hole”. Obě jsou na albu suverénně nejdelší a oběma pomáhá proklamované intro a co se riffů a pěvcova frázování týče, obzvlášť v případě té druhé jmenované jde o skutečně zničující záležitosti s minimem slabých míst. Že bych konečně sedl na lep? Možná, ale nechci předbíhat událostem budoucích dní…

Na samotný závěr bych se ještě krátce pověnoval textové stránce alba. Docela mě překvapilo, s jak aktuálními motivy textař Jarosław Szubrycht pracuje a s jakou bravurou je dovedl přetavit v texty. Tady se nevraždí křesťané ani neonanuje nad vlastní úchvatností, texty na “Carnival Is Forever” jako zrcadlo odrážejí strasti současného světa jak na globální, tak na ryze osobní úrovni a věřím, že se v nich nejeden posluchač (nebo snad čtenář?) zhlédne.

Takže jsme se dopracovali až sem, a když se podívám zpět na první řádky, musím chtě nechtě přiznat, že se v mém postoji k Decapitated a jejich poslední desce něco změnilo. Čím dál tím víc jsem přesvědčen, že se jedná o skvělou desku, která má potenciál stát se klasikou anebo dokonce tím, v co jsem doufal v úvodu a čeho se mi tou dobou ještě nedostávalo. Recenzi, kterou právě dočítáte, tak můžete brát i jako přímý přenos změny názoru nebo snad jistého druhu přilnutí k určité nahrávce. Tento proces ale ještě pořád nedostoupil tak daleko, abych si troufl “Carnival Is Forever” odpovědně hodnotit a nutně tak ovlivňovat jeho přijetí některými z vás. S přihlédnutím k výše napsanému tak dodám jen to, že kdybych přeci jen hodnotil, skóre by se pohybovalo vysoko, byť ne úplně nejvýše – něco na způsob chytré Horákyně. Přirovnání alba k téhle pohádkové postavě nakonec není úplně marné…


Riverside, Tides from Nebula

Riverside
Datum: 5.5.2011
Místo: Praha, Exit Chmelnice
Účinkující: Riverside, Tides from Nebula

S klubem Exit Chmelnice jsem měl zatím jenom dobré zkušenosti, ale také jsem si odtamtud odnesl tu zkušenost, že jsem si doposud dokázal urvat místo přinejlepším na rohu pódia. A jelikož šlo o takové velikány, jako jsou polští Riverside, po chvilce přemítání jsem se rozhodl vyrazit dříve a získat nějaký strategičtější post. Ve vstupu do klubu jsem byl ale odehnán paní u stolku, která všem příchozím oznamovala odložení plánovaného začátku akce, takže jediným výsledkem mého snažení bylo akorát to, že jsem si déle počkal venku, stejně jako zbytek fanoušků. A že jich nebylo mnoho.

Propagace pražské premiéry těchto géniů ze sousední země byla opravdu žalostná. Kdyby nebylo internetů, nikdy bych se o koncertu nedozvěděl. Kdyby měli Riverside pro sebe alespoň malý kousek na reklamních plakátech na autobusových zastávkách, tak bych neřekl, ale já jsem nikde nespatřil ani jednu malou reklamu. Podle toho taky vypadala účast. Abych řekl pravdu, s mírou propagace jsem byl dokonce překvapen, že se dokázalo dostavit přes 100 lidí.

Když už nevyšla reklama, tak se alespoň vyvedly ceny. Lidové vstupné 350 korun v předprodeji se podobalo cenám, za něž nám byly nabízeny artefakty od vystupujících kapel. DVD se dvěma disky za neskutečných 250? Jen blázen by do takové nabídky nešel. Jelikož jsem strávil u alb, triček a dalších suvenýrů poměrně dlouhou dobu, přišel jsem o část vystoupení předskakujících instrumentálních Poláků Tides from Nebula. Z těch asi tří skladeb, co jsem stihnul, jsem si dokázal udělat názor a dokonce rafinovaně odhadnout vzor pro skládání songů Tides from Nebula. Nejdřív klidná pasáž, velmi příjemná pro uši a pro posluchače, potom nenápadná gradace a chvilka machrování s nástroji a nakonec krutopřísná zvuková zeď, ve které nepoznáte vůbec nic, spojená s přehnaným pařením kapely, což se absolutně nehodí ke zvukovému doprovodu. Při těchto rychlejších pasážích se na pódiu odehrávaly opravdu neskutečné kreace. Každopádně na studiové nahrávce by to nemuselo znít tak špatně.

Setlist Riverside:
01. Beyond the Eyelids
02. Out of Myself
03. Reality Dream III
04. Egoist Hedonist
05. Living in the Past
06. Ultimate Trip
07. YYZ [Rush cover]
08. Conceiving You
09. Left Out
10. Loose Heart
11. O2 Panic Room
12. Second Life Syndrome
– – – – –
13. Reality Dream I
14. Forgotten Land

Možná trochu zmatené publikum se dočkalo hlavních hvězd jen pár minut po konci předchozího vystoupení. Ihned po nástupu hlavního mozku a frontmana Mariusze Dudy jsem se ještě více utvrdil v tom, že je to druhý Steven Wilson. Chlapíkovi z Porcupine Tree není podobný jen svým přístupem k hudbě a vynikajícími skladatelskými schopnostmi, ale i vzhledově. Chlapi začali bez povídání skladbou “Beyond the Eyelids” z alba “Rapid Eye Movement”. Bez nějakého většího povídání se obešla celá show, hlavní byla hudba. Zvuk byl velmi kvalitní a bylo znát, že si na něj Riverside potrpí. Připomněli mi v tom Australian Pink Floyd Show, která byla zvukově absolutně dokonalá a bezpečně se vyrovnala studiové verzi. V Exitu sice pro kapelu nebyly takové možnosti, ale i tak udělali se zvukem co mohli.

Setlist byl velmi vyvážený a byl to vlastně průřez celou historií kapely. Každé album mělo v setu své silné zástupce a dokonce jsme se dočkali i dvou nových songů z minialba vydaného k příležitosti desátého výročí kapely. Dalším malým překvapením bylo uctění kapely Rush, a to zahráním skvělé skladby “YYZ”. Jediné, co mi trochu nesedělo, byla písnička “Ultimate Trip”, jež se nejenom mně zdá bezpečně nejslabší z celého repertoáru Riverside, a řekl bych, že místo jejího nesmyslného zařazení mezi ostatní skladby jsme se mohli dočkat klidně tří skladeb navíc. Místo nepříliš zábavných třinácti minut “Ultimate Trip” bych asi zařadil hitovky jako “Artificial Smile”, “Rainbow Box” nebo “Hyperactive”. Jasným vrcholem celého večera pro mě bylo odehrání královské čtveřice nejlepších skladeb, které následovaly ihned po sobě. Začalo to genialitou “Left Out”, následovalo kratšími “Loose Heart” a “O2 Panic Room” a skončilo eposem “Second Life Syndrome”. Ten byl malinko zkrácený, zrychlený a víckrát jsme v něm mohli slyšet vynikající refrén.

Celý koncert trval bezmála dvě hodiny a já si celou dobu užíval a vychutnával hudbu stejně jako oni a určitě si tento večer zařadím mezi fantastické vzpomínky. A hlavně doufám, že příště bude nějak vyřešena reklama a dostaví se mnohem více fanoušků.


Iperyt – No State of Grace

Iperyt - No State of Grace
Země: Polsko
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 15.2.2011
Label: Iperyt Productions

Tracklist:
01. No State of Grace
02. Scars Are Sexy
03. A Pocket Size of Armageddon
04. Antihuman Hate Generator
05. Blades of Malice & Scorn
06. The Antithesis
07. Keep Your Eyes Closed
08. Into the Mouth of Madness
09. Nuclear Mornings
10. The Player
11. In Morbid Rapture

Odkazy:
facebook

Dlouhých pět let to polskému komandu Iperyt trvalo, než přišla na svět druhá fošna “No State of Grace”, což už bylo docela na čase. Debut “Totalitarian Love Pulse” mě svého času opravdu odrovnal, jelikož nabídl muziku tak úchylnou, až to prostě muselo být zábavné. Žádné servítky nebo kompromisy, jen zběsilý black metal s techno podkladem. Výsledkem byl totální kulervoucí bordel – vážně dobrá věcička. Není se co divit, že člověk k poslechu dvojky “No State of Grace” přistupoval s očekáváním další brutální diskotéky. Dočkal se jí?

Ano i ne. Začátek úvodní titulky “No State of Grace” zní přesně tak, jak si to každý posluchač znalý debutu nejspíše představoval – mozek vymývající nářez s tuc-tuc podkladem. Jenže co se to tam začne po minutě dít? Ten hnus mezi tím krásným bordelem, to jsou doopravdy melodické vyhrávky? Ano, dámy a pánové, jsou… a jsou tak melodické, div se z toho člověku neorosí řiť. Nevím jak nějací z přítomných jasnovidců, ale já to tedy ani za mák nečekal. A první song v tomto ohledu rozhodně není nějakým osamoceným vojákem v poli. Celkové vyklidnění materiálu a přidání melodií je hlavním poznávacím rysem “No State of Grace” oproti “Totalitarian Love Pulse”. Když tak o tom ale přemýšlím, “vyklidnění” není to správné slovo, protože se na druhou stranu nedá říct, že by Iperyt úplně rezignovali na zběsilé industriální palby, jen mezi ně naroubovali ony klidnější pasáže. Což o to, to by nemuselo být tak špatné… jenže je. Nemůžu si pomoct, ale album mi díky tomu zní strašně nesourodě a jakoby “roztrhaně”… jako kdyby to byly dvě nahrávky v jedné. A pořád se vám nějak nemůžu rozhodnout, jestli se mi to vůbec líbí – je pravda, že je na “No State of Grace” slyšet jasně znatelný posun, což je samozřejmě pěkné, ale zároveň onen posun do jisté míry eliminuje to, co bylo jednou z hlavních předností “Totalitarian Love Pulse” – vyhlazovací inferno bez mozku.

Navíc se mi zdá – a opravdu nedokážu říct, je-li to objektivní výtka, či zda tento postřeh částečně pramení z mého rozčarování – ale ani ty smaženice už mi nepřijdou tak mocné, jak tomu bývalo dříve. V některých skladbách znějí vyloženě slabě a jediné, co tyhle songy zachraňuje, jsou paradoxně ty pomalejší chvíle. Když se na to ale podíváme z druhé strany, některé písničky jsou opravdu pěkný nátěr a ony klidnější polohy je srážejí dolů. Z rychlých kousků jasně vede “The Antithesis”, která není “zprasená” žádnými melodiemi a hobluje od začátku do konce; z těch pomalejších vyhrává “Keep Your Eyes Closed”, jež však na mne působí spíše dojmem intermezza o délce normálního songu. Snad jediné položky tracklistu, kde se povedlo obě tváře propojit na jedničku, je závěrečná trojice “Nuclear Mornings”, “The Player” a “In Morbid Rapture”. V ostatních skladbách se vždy najde nějaká pasáž, která mi trošičku vadí…

A teď babo raď – co s hodnocením? Ano, “Totalitarian Love Pulse” se mi líbilo o mnoho více, takže to svádí k odstřelení “No State of Grace” do odpadní mísy. Zároveň se mi ale nechce desku šmahem odsoudit, protože prostě… album poslouchám a poslouchám a poslouchám a znovu poslouchám a nemůžu říct, že by mne i přes množství negativ nebavilo. Že vám to zní lehce schizofrenně? Co se dát dělat, ono totiž samotné “No State of Grace” je svým způsobem dosti schizofrenní dílko…


Unsun – Clinic for Dolls

Unsun - Clinic for Dolls
Země: Polsko
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 11.10.2010
Label: Mystic Production

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Na Unsun je nejzajímavější asi to, že v jejich čele stojí Mauser, známý jako bývalý kytarista smrťáků Vader, a jeho manželka Aya. Zajímavá může v jejich případě i grafika vyvedená se zjevnou pečlivostí, zajímavě dobrá může být i produkce jejich nového alba “Clinic for Dolls”, ale samotná hudba… no, řekněme to diplomaticky, tam už to tak slavné není.

Mezi tisícem gothic metalových skupin se sličnou (a pokud možno blonďatou a v korzetu) zpěvačkou v čele jsou Unsun stejně tak zaměnitelní, jako je v rámci metalu mainstreamová jejich hudba. “Clinic for Dolls” neobsahuje nic, co byste nikdy předtím neslyšeli. Nahrávka plyne “v pohodě”, ale naprosto nekonfliktní vyznění vás nenechá ani chvíli na pochybách, že neposloucháte nic jiného než obyčejný pop s kytarou.

Má to vůbec cenu rozebírat? Riffy jsou obyčejné, jednoduché, nevýrazné a nikterak výjimečné. Tohle že hraje Mauser? Opravdu ten samý Mauser, který nahrával šlehy typu “Litany”? Vážně? No, každopádně na “Clinic for Dolls” se nám tento ex-death metalista moc nerozkančil, prim hrají všudypřítomné klávesy a hlavně sladký hlásek blonďaté princezničky v čele.

Netvrdím, že by se to nedalo poslouchat, právě naopak… jak už to už to tak bývá, poslouchá se to až podezřele dobře a právě v tom je ten problém. Hlavně aby to znělo na první poslech dobře a nedejbože, aby to znělo přehnaně tvrdě (rozuměj metalově) či to dokonce někoho pobuřovalo. I když se oprostím od svých osobních sympatií k albům, které mi nedají nic zadarmo a s jejichž poslechem musím “bojovat”, pořád nemůžu uznat “dobře se poslouchá” jako klad, to už v dnešní době nestačí.

V první polovině “Clinic for Dolls” ještě najdeme pár skladeb, které by jakž takž s přimhouřením oka měly na vyšší hodnocení, než je to, které můžete vidět na konci recenze (konkrétně třeba úvodní “The Lost Way” a třetí “Time” – s největší pravděpodobností ty nejsolidnější kousky na placce), ale čím dále CDčko hraje, tím horší to je. Pozornost otupuje, nějak ty songy kolem vás poletují, ale ani je nevnímáte. Průměrné jako šlichta ve školní jídelně – sice se z toho nikdo nepobleje, chuťové (sluchové) buňky ale můžete klidně poslat na dovolenou, jelikož tady je potřebovat rozhodně nebudete. Z řady vybočuje pouze “The Last Tear”… naneštěstí pro kapelu ale vybočuje směrem ke sračkovitosti. Takhle uchcaný cajdák už jsem dlouho neslyšel, to vám tedy povím.

Co si budeme dále povídat. Nic jiného než řemeslně odvedený standard a průměr na “Clinic for Dolls” nenajdete. Mé antipatie k albu rozhodně nejsou dány nějakou zaujatostí vůči gothic metalu, jen chci slyšet kvalitu. Pěkná baba za mikrofonem možná k posluchačskému štěstí někomu stačí, ne však mně. Své příznivce si to nejspíš najde, hltači jakéhokoliv female-fronted metalu po tom mohou s klidem skočit a já jim to neberu, jen těm ostatním bych řekl, že tady nenajdou nic než obyčejný, šedý průměr. Prvoplánovitě líbivý a bez hlubšího prožitku. Za pět a tečka.


Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope

Massemord - The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.11.2010
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web

První pohled (H.):

Aby nám tu nevznikla nějaká mýlka, nejsou Massemord jako Massemord. Smečky tohoto jména běhají po světě celkem dvě. Jedni Massemord pocházejí z Norska, i když už několik let sídlí ve slunné Itálii. Prezentují se klasickým „bzučivým“ black metalem, ale rozhodně ne nedobrým – osobně bych doporučil zejména jejich debut „Skogen Kaller“ z roku 2003. Nás však dnes zajímají Massemord č. 2 – Massemord z Polska, okolo nichž je situace malinko zamotaná. Jedná se vlastně o uskupení několika hudebníků, kteří společně tvoří pod dvěma jmény (neboli máme dvě skupiny s téměř totožnou sestavou… jen v Massemord je navíc bubeník Priest) – jednak to jsou samozřejmě Massemord, tím druhým projektem je Furia. Samozřejmě to není jediná asociace, kytarista Nihil se kupříkladu nedávno podílel třeba na projektu Morowe, kteří svůj výborně hodnocený debut „Piekło.Labirynty.Diabły“ vydali v červnu.

Furia vždy představovala ty lehce experimentálnější choutky, zatímco v Massemord čtveřice NamtarNihilVoldtektSars (+ ještě ten Priest) ukájela svoji chuť po totální blackmetalové apokalypse. První dvě desky „Let the World Burn“ (2007) a „The Whore of Hate“ (2008) představovaly rychlý a brutální black metal bez smilování, kde vládly ostré riffy, kulometné salvy bicích a samozřejmě krkavčí, nakřáplý vokál. S očekáváním obdobného inferna jsem vrazil do přehrávače i placku „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“, jenže to, co se na mě z reproduktorů vyvalilo, mne dokonalo uzemnilo, nic podobného jsem vskutku nečekal…

Hudebníci z Massemord / Furia již evidentně dospěli do doby, kdy jim jeden experimentálněji laděný blackmetalový projekt nestačí, a tak se i v rámci svého druhého projektu pouštějí do neprobádaných vod. Jinak si podobu „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ vysvětlit nelze. Novinka se totiž k předchozí tvorbě Massemord doslova obrací zády a stáčí kormidlo o 180°. Ještě před nějakým měsícem nebo dvěma bych nikdy nevěřil, že podobná nahrávka pod hlavičkou Massemord vůbec může vyjít, ale stalo se. Důležité však je, že přerod je to uvěřitelný a neskutečně lákavý. Já si nemohu pomoct, i když mám první dvě alba Massemord rád, s tímhle se nemohou rovnat…

A co vlastně „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ nabízí? No, pokud vám to řeknu naplno, asi si pomyslíte, že to bude nuda. Jenže to by byl strašný omyl. Je pravda, že na celém „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je vlastně jen jeden jediný a ještě jednoduchý riff (!) a celá nahrávka od začátku do konce plyne v jednom tempu, ale… nic to nemění na faktu, že se jedná o něco neskutečně výjimečného. Ano, pokud měříte kvalitu hudby podle počtu prostřídaných akordů, nebude se vám to líbit, jestli však hledáte neuvěřitelně silnou atmosféru a unikátní prožitek, jste na správné adrese…

Massemord

I když ono tvrdit, že na „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je pouze jeden riff, je také svým způsobem trochu zavádějící. Nahrávka se nese v pomalém monotónním tempu, ale na ústřední kytarovou linku se neustále nabalují další a další odbočky a ozvláštnění, lehké doteky kláves a industriálních samplů, chvílemi až post-rockově znějící vyhrávky či dokonce kytarové sólo. Tohle všechno je však jenom detail ve srovnání s tím, jak deska působí na posluchače jako celek a jaké pocity v něm vyvolává. Já nevidím důvod, proč něco pitvat do podrobností, důležitý je právě onen pocit.

Jedna věc je jistá – „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ vás buď chytne, propadnete jeho zvrácenému kouzlu a budete nahrávku vynášet do nebes… nebo budete jen kroutit hlavou, jak se někomu může něco takového líbit. Volba je jen na vás. Mně osobně se to neuvěřitelně zarylo pod kůži a žasnu, jak úžasné věci dokáže člověk vytvořit. „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je totiž i přes svou monotónnost albem neskutečně posluchačsky přitažlivým, působí hypnotickým dojmem, a když se do něj ponoříte, jen těžko se dokážete odtrhnout. Takhle znějí návykové záležitosti.

Možná si řeknete, že zase jednou osazenstvo zdejší redakce zamilovalo do nějaké podzemní obskurní nahrávky pro pár úchylů. Vždyť hrát jeden riff půl hodiny v kuse přece není nic těžkého. Na jednu stranu možná můžete mít pravdu, ale z druhého pohledu… hrát jeden riff 35 minut v kuse tak, aby to posluchače vtáhlo a nepustilo, aby to bavilo v každé své vteřině, to už je kumšt, co říkáte? Ano, uznávám, obskurní a úchylné to ve své podstatě je, ale já už dlouhé roky tvrdím, že ty nejlepší nahrávky vznikají právě v hlubokém undergroundu nezatíženém prodejními čísly. A „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je toho důkazem. Dokonalé album? Jednoznačně, pro mě ano. Dokonalé album a jedna z nejlepších desek, které v letošním nebývalé silném roce vyšly. Hudební očistec, v jehož útrobách si nemůžete být jisti ničím.


Druhý pohled (Seda):

Kdo by to řekl, že se s albem o jednom songu a jednom riffu natáhnutým na 30 minut dá vykouzlit něco tak skvělého. Ne skvělého, ba přímo excelentního. „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je definitivně jedno z nejlepších alb tohoto roku. Přes svoji délku vůbec nenudí, ale jste v pozoru neustále celou dobu. Ze začátku se mi to nezdálo, jak jsem se do toho ale dostal, bylo hotovo a já se stal oficiálním závislákem. Má to však jednu nevýhodu – poslech vás zaujme natolik, že od něj nemůžete upustit, a jak to skončí, dojde vám, že už je celá půlhodina pryč a přišlo vám to tak krátké…


Hate – Erebos

Hate - Erebos
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.11.2010
Label: Listenable Records

Tracklist:
01. Genesis
02. Lux Aeterna
03. Erebos
04. Quintessence of Higher Suffering
05. Trinity Moons
06. Hero Cults
07. Transsubstance
08. Hexagony
09. Wrist
10. Luminous Horizon

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoliv Hate přece jenom patří mezi ty více známé akvizice na polské scéně, vždy stáli spíše ve stínu Vader a hlavně stylových souputníků Behemoth. Právě v podobnosti s kolegy z Behemoth tkví zřejmě ten největší problém Hate – i když to nejspíš kapela nebude slyšet ráda, jsou to právě oni, kdo ze souboje dvou polských bestií odchází jako poražený. Nechápejte mne špatně, Hate rozhodně nejsou nějaká laciná kopírka svých známějších krajanů, spíše bude přesnější říci, že obě skupiny používají podobné vyjadřovací prostředky, jejich nahrávky mají obdobnou atmosféru, zdobí je vcelku podobný vývoj. Naneštěstí pro Hate je ta podobnost natolik velká, že ať se jim to líbí nebo ne, srovnání se prostě nedá vyhnout. A možná celkem paradoxně jsou právě s novinkou „Erebos“Behemoth blíže než kdy dřív…

Syntéza death metalu s nádechem černého bratříčka, riffování, struktury songů, sólování, důraz na techniku bez ztráty atmosféry, growling… to vše připomíná Behemoth. I když na obranu Hate je nutno dodat, že do této pozice „následovníků“ byli odsunuti pouze díky tomu, že jméno Behemoth je provařenější, jinak totiž Hate hrají dokonce o rok déle než jejich kolegové a svůj podobný styl si pilovali souběžně. Už jen díky tomu se jen těžko tvrdí, že by jedna kapela od druhé (nebo obráceně) kopírovala.

Nic z výše řečeno ale neudělá nic s faktem, že Hate právě vydali desku velice slušnou a obstojnou. „Erebos“ zaujme třebas vymazlenou grafickou podobou, silným tahem na bránu nebo solidními skladatelskými nápady. Pořád se tam něco děje, skladby nestojí na místě, naopak s radostí uhánějí vstříc pekelnému závěru. Já osobně jsem sice očekával spíše jiný směr a tipoval jsem, že se Hate na „Erebos“ naopak pokusí výše nejednou zmiňované veličině extrémní scény oddálit, než aby se jí ještě více přiblížili, ale nejde albu upřít, že se poslouchá v podstatě samo. Hate si s nástroji rozumí a nápady se jim v mozkovnách rodí, jen to hvízdne, a to není k zahození.

Desku otevírá na španělku vybrnkané intro „Genesis“, které nářezu-chtivého posluchače zdárně nabudí, a jde se na věc. Vyjmenovávání poloviny tracklistu v daném pořadí si jednou odpustíme, snad to protentokrát přežijete, a zastavíme se rovnou u vrcholů nahrávky, mezi něž jistě patří „Trinity Moons“, která je vybavena výtečnou vokální linkou, pěknou gradací a hlavně drtivým, prdel nakopávajícím refrénem. Dost jsem si oblíbil i takovou „Hexagony“, kde mě zaujala hlavně sólová kytara kouzlící velice výživné melodie a především skvělé sólo (jen tak mimochodem, všechna kytarová sóla na „Erebos“ patří mezi ty nejzajímavější momenty).

Musím se přiznat, že já osobně z podzimních novinek na polské scéně sáhnu mnohem radši po jiných kouscích (jen tak namátkou bych doporučil nové fošny Non Opus Dei, Moon, Morowe a Massemord), ale ani proti Hate ve své podstatě nemohu říct křivé slovo. Snad až na tu dokola omílanou podobnost s Behemoth, kterou si bere do huby snad každý recenzent (ono se totiž tomu dá opravdu jenom těžko vyhnout – jen hluchý by to neslyšel), otočíme-li to však na druhou stranu, právě fandové Behemoth si na „Erebos“ jistě s chutí smlsnou. Za nějakých těch pár desítek minut vašeho času to jistě stojí.

Na závěr, abychom pořád neporovnávali s onou kapelou od B, ale i v kontextu předchozí tvorby samotných Hate, se sluší zmínit, že „Erebos“ se mně osobně jeví přibližně na stejné úrovni jako minulé „Morphosis“, předchozí „Anaclasis: A Haunting Gospel of Malice & Hatred“ (aneb nechť žijí úsporné názvy), které považuji za dosavadní vrchol kariéry Hate, však stále zůstává nepokořeno.


Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły

Morowe - Piekło.Labirynty.Diabły
Země: Polsko
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 1.6.2010
Label: Witching Hour Productions

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web

Kde nic, tu nic a z ničeho nic z Polska přichází nový projekt, jemuž by měl věnovat pozornost každý příznivce těžké a náročné muziky. Morowe, v jejichž řadách se objevuje například NihilMassemord a Furia, se jen tak ze vzduchoprázdna ale nezjevili, byť to tak na první pohled vypadá. Datum založení se datuje do roku 2006, ale až do letoška nic nevydali, oficiální stránky neexistují, vůbec nic… snad až jen na onen debut, který opravdu stojí za to.

Název alba “Piekło.Labirynty.Diabły” je zároveň všeříkající i nicneříkající. Je nadevšechno jasné, že nelze očekávat nic jiného než velice ponurou a neveselou záležitost, ale trochu jiným způsobem, než byste možná čekali. Jestli totiž Morowe něco neprodukují, tak je to předvídatelná a nenápaditá hudba. Black metal v jejich podání si zaslouží přívlastky jako “post”, “experimentální” či jistým způsobem i “avantgardní”.

“Piekło.Labirynty.Diabły” otevírá před posluchačem cestu, z níž naskakuje husí kůže. Jednotlivé skladby se pomalu sunou dopředu jako smrt a dávají dohromady temnou mozaiku, která není určena slabým povahám. Přesto by však bylo zavádějící mluvit o Morowe jako o čisté depresi. Kapela morbidní auru buduje velice inteligentně a sofistikovaně. Nemá zábrany hrát si s posluchačem, jak se jí zachce. Nejsou jí cizí hnilobné umíráčky, které z vás sedřou kůži zaživa, ani zdaleka se však nebojí četných progresivních prvků, díky nimž je “Piekło.Labirynty.Diabły” tím, čím je – skvostem.

Zlo má u Morowe abstraktní a neurčitou podobu, ale právě díky oné neuchopitelnosti je “Piekło.Labirynty.Diabły” ještě hrozivější. Do toho přidejte polsky zpívané texty o Osvětimi a podobných husí kůži nahánějících tématech a dostanete desku, která s vámi zahýbá.

Existuje hudba jako zábava a hudba jako umění. Té první je většina, té druhé minimum. Morowe jsou to umění.

Takhle u mě vypadá opravdu DOBRÁ muzika – je to záležitost, jež vyžaduje vaší plnou pozornost a soustředění, opravdu náročná věc, kterou málokdo dokáže ocenit. Jestli v hudbě něco nesnáším, pak je to dozajista podbízivost, naopak dávám přednost kapelám, jejichž produkce se co nejvíce vzdaluje konzumu a střednímu proudu. A to mi věřte, že Morowe jsou právě jedna z těchto svojských záležitostí, které nebyly stvořeny za účelem se někomu zalíbit. A to dělá “Piekło.Labirynty.Diabły” deskou pro fajnškmekry, kteří od poslechu očekávají něco víc.

“Piekło.Labirynty.Diabły” je jednoznačným překvapením roku. Album mrazivé, ale nádherné. Surové a depresivní, zároveň však progresivní a nápadité. A vždy těžké. Já jsem nadšený, neskutečná nahrávka a zároveň hudební lahůdka pro věčné hledače.

Peklo má své brány v Polsku… a Morowe je otevřeli.


Besatt – Demonicon

Besatt - Demonicon
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.3.2010
Label: Undercover Records

Tracklist:
01. Exordium
02. The Leader of Fallens (Azazel)
03. The Ninth Spirit (Paimon)
04. Holding the Seal (Forneus)
05. Ruthless Warrior (Moloch)
06. Born in Flames (Asmodeus)
07. Demon of Destruction (Agares)
08. Master of Ceremonies (Mephistopheles)
09. Warden of Hell (Belzebub)

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Besatt, kteří již dlouhé roky platí za jedny z čelních představitelů polského blackmetalového podzemí, se po pár letech zase rozhoupali a vrhli do lačně rozevřených chřtánů hord posluchačů nový pekelný kotouč. A že to tentokráte stojí za to, jen co pravda! Ale to trochu předbíhám… čtěte však dále…

Hned od začátku „Demonicon“ kromě oparu síry z podzemních hlubin smrdí také… změnou. Ano, takhle na mě novinka Besatt působila, ještě než jsem si ji vůbec poprvé pustil. Hlavně – a to člověka přímo buší do očí – se jedná o obálku, která je vůbec poprvé za celých 19 let od založení smečky a 14 let od vydání pilotního dema barevná! Vůbec poprvé se Besatt oprostili od černobílých zlo obrázků a artwork „Demonicon“ tak v jejich diskografii doslova svítí. Velice zajímavě rovněž působí tracklist, kde je už jen podle názvů jednotlivých skladeb jasné, že každý song pojednává o jednom z pekelných démonů.

Pln očekávání tedy vrážím placku do přehrávače a čekám, co se bude dít. A že má očekávání nejsou malá, vždyť Besatt už jsou jistou zárukou kvality, přestože minulé „Triumph of Antichrist“ mě i přes své nesporné kvality oproti svému předchůdci „Black Mass“ zas tak moc nechytlo. To, co se však na mě z reprobeden vyvalilo tentokrát, mě sestřelilo a odrovnalo úplně maximálně. Řeknu to tu hned a na rovinu, tohle je dle mého názoru vrchol celé tvorby Besatt a zcela jistě ta nejlepší fošna, kterou kdy tito raraši zplodili!

Všechny atributy, všechna poznávací znamení, která byla pro Besatt vždy určující, jsou na „Demonicon“ vypilována do absolutní dokonalosti. Všechno je tam, kde má být, každá puzzle je na svém místě a dohromady tvoří celek, který drtí. Rytmika, melodika, riffy, vokál, prostě všechno. Besatt to tentokrát vyhráli na všech frontách, a jestli toho nebyli schopni nikdy předtím, tak teď s „Demonicon“ můžou tvrdě konkurovat první blackmetalové lize (a tím nemyslím pouze underground, ale celou scénu včetně velkých severských kapel) a v nejednom ohledu jí to i natřít. A to jak v oblasti hudby samotné, tak i ve zvuku, který je rovněž na úrovni a celému tomuhle matroši dodává ty správné koule!

Besatt na „Demonicon“ s lehkostí předvádějí něco, co jen tak někdo nedokáže – po celou dobu nahrávky jet v tom nejostřejším tempu, kdy sypačka začne s prvním songem a končí až po dohrání alba, aniž by však posluchačova pozornost měla šanci byť i na chviličku opadnout. Kolik kapel tohle o sobě může s klidem prohlásit? Zas tolik jich nebude, ale Besatt mezi ně patří. Vymakali kytarové melodie na nejvyšší úroveň, nasázeli jednu vražednou pasáž za druhou, na nic se nečeká a kapela pálí ostrými hned od první vteřiny. A výsledek? Nebojím se říci – famózní!

A chcete vědět, které pecky jsou na desce nejlepší? Oukej, nalistujte si tracklist a celý si jej pročtěte. Vím, zní to jako klišé, ale je to tak. Každý song na „Demonicon“ je absolutní hitovka, to je bez debat.

Besatt - Demonicon

Možná si říkáte, že jsem zase jednou někoho přechválil. Možná ano, zeptejte se za půl roku, ale v současné době se mi placka točí v přehrávači každý den (a to mnohdy i víckrát) a pořád mě to rozbíjí. Nemám tedy sebemenší důvod šetřit s body a nedat naprosto suverénní osmičku. Pokud s oblibou holdujete pořádnému true black metalu, okamžitě si „Demonicon“ pořiďte, jen těžko byste mohli být zklamaní.


Lunatic Soul – Lunatic Soul

Lunatic Soul - Lunatic Soul
Země: Polsko
Žánr: progressive rock / ambient
Datum vydání: 13.10.2008
Label: Kscope Music

Hodnocení: 10/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Ještě předtím, než se dnes už známá polská progress-rocková kapela Riverside chystala vydat svoje čtvrté studiové album “Anno Domini High Definition”, rozhodl se její baskytarista a zpěvák Mariusz Duda vydat svůj první sólový počin svého projektu se stejným názvem – Lunatic Soul. Pokud jste čekali hudbu podobnou jeho domovské kapele Riverside, tak budete vyvedeni z omylu a překvapeni, ať už mile a příjemně, nebo s obavami a zklamáním. Nedočkáte se žádného progressivního rocku, natož metalu. Život Lunatic Soul totiž nabírá docela odlišný směr než život Riverside. Na albu není ke slyšení ani jeden tón elektrické kytary, čímž Duda posluchačům nabízí jiný hudební svět a otvírá jakési hudební neznámo, které má v plánu představit v celé své kráse.

Album “Lunatic Soul” posluchače zavádí do skoro padesátiminutové tajemné darkambientní, psychedelické až, nebál bych se říci, orientální atmosféry, která je protkaná zvuky akustické kytary, tribal bubínky, podmanivými zvuky kláves, doplňovaná různými barevnými efekty a dokonce je možné zaslechnout na debutu i zvuk fléten. Do darkambientu nás zavádí hned úvodní intro “Prebirth” a sedmá instrumentální “Where the Darkness Is Deepest”. Taje orientální nálady odkrývá skladba “The New Beginning” a piano v hlavní roli si poslouchač užije v “Near Life Experience”. Každá z deseti skladeb alba je jednou desetinou celé té atmosféry a jako celek působí album naprosto famózně (a nutno podotknout, že se jedná o opravdu debutovou desku). I když se oba dva spolky, jak Riverside, tak Lunatic Soul, objevily na scéně dá se říct poměrně nedávno, už dnes se dá říci, že z nich číší něco, co jim předurčuje dlouhé působení na hudebním poli a také snad dostání se do širšího posluchačského podvědomí.

Započetím projektu Lunatic Soul a vydaním stejnojmenného alba potvrdil Mariusz Duda to, co se o něm už nějakou dobu tvrdí – mladý talentovaný hudebník s citem a smyslem tvořit hudbu, jehož hvězda na hudebním poli sice ještě tolik nesvítí, ale osobně bych mu to moc přál. Je otázkou, co si Duda nechá jako materiál pro Riverside a co pro Lunatic Soul, ale jisté je, že obě dvě uskupení se budou ubírat odlišným směrem – Riverside půjde ve stopách polského progressivního rocku a Lunatic Soul díky své akusticko-klávesové hudbě dále v ambientních náladách a melodiích. Ostatně nechme se překvapit sami. Mariusz Duda slibuje vydání druhého alba projektu Lunatic Soul, a to koncem roku 2010.