Archiv štítku: POL

Polsko

Massemord – The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope

Massemord - The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.11.2010
Label: Pagan Records

Tracklist:
01. The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope

Hodnocení:
H. – 10/10
Seda – 9/10

Průměrné hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
web

První pohled (H.):

Aby nám tu nevznikla nějaká mýlka, nejsou Massemord jako Massemord. Smečky tohoto jména běhají po světě celkem dvě. Jedni Massemord pocházejí z Norska, i když už několik let sídlí ve slunné Itálii. Prezentují se klasickým „bzučivým“ black metalem, ale rozhodně ne nedobrým – osobně bych doporučil zejména jejich debut „Skogen Kaller“ z roku 2003. Nás však dnes zajímají Massemord č. 2 – Massemord z Polska, okolo nichž je situace malinko zamotaná. Jedná se vlastně o uskupení několika hudebníků, kteří společně tvoří pod dvěma jmény (neboli máme dvě skupiny s téměř totožnou sestavou… jen v Massemord je navíc bubeník Priest) – jednak to jsou samozřejmě Massemord, tím druhým projektem je Furia. Samozřejmě to není jediná asociace, kytarista Nihil se kupříkladu nedávno podílel třeba na projektu Morowe, kteří svůj výborně hodnocený debut „Piekło.Labirynty.Diabły“ vydali v červnu.

Furia vždy představovala ty lehce experimentálnější choutky, zatímco v Massemord čtveřice NamtarNihilVoldtektSars (+ ještě ten Priest) ukájela svoji chuť po totální blackmetalové apokalypse. První dvě desky „Let the World Burn“ (2007) a „The Whore of Hate“ (2008) představovaly rychlý a brutální black metal bez smilování, kde vládly ostré riffy, kulometné salvy bicích a samozřejmě krkavčí, nakřáplý vokál. S očekáváním obdobného inferna jsem vrazil do přehrávače i placku „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“, jenže to, co se na mě z reproduktorů vyvalilo, mne dokonalo uzemnilo, nic podobného jsem vskutku nečekal…

Hudebníci z Massemord / Furia již evidentně dospěli do doby, kdy jim jeden experimentálněji laděný blackmetalový projekt nestačí, a tak se i v rámci svého druhého projektu pouštějí do neprobádaných vod. Jinak si podobu „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ vysvětlit nelze. Novinka se totiž k předchozí tvorbě Massemord doslova obrací zády a stáčí kormidlo o 180°. Ještě před nějakým měsícem nebo dvěma bych nikdy nevěřil, že podobná nahrávka pod hlavičkou Massemord vůbec může vyjít, ale stalo se. Důležité však je, že přerod je to uvěřitelný a neskutečně lákavý. Já si nemohu pomoct, i když mám první dvě alba Massemord rád, s tímhle se nemohou rovnat…

A co vlastně „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ nabízí? No, pokud vám to řeknu naplno, asi si pomyslíte, že to bude nuda. Jenže to by byl strašný omyl. Je pravda, že na celém „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je vlastně jen jeden jediný a ještě jednoduchý riff (!) a celá nahrávka od začátku do konce plyne v jednom tempu, ale… nic to nemění na faktu, že se jedná o něco neskutečně výjimečného. Ano, pokud měříte kvalitu hudby podle počtu prostřídaných akordů, nebude se vám to líbit, jestli však hledáte neuvěřitelně silnou atmosféru a unikátní prožitek, jste na správné adrese…

Massemord

I když ono tvrdit, že na „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je pouze jeden riff, je také svým způsobem trochu zavádějící. Nahrávka se nese v pomalém monotónním tempu, ale na ústřední kytarovou linku se neustále nabalují další a další odbočky a ozvláštnění, lehké doteky kláves a industriálních samplů, chvílemi až post-rockově znějící vyhrávky či dokonce kytarové sólo. Tohle všechno je však jenom detail ve srovnání s tím, jak deska působí na posluchače jako celek a jaké pocity v něm vyvolává. Já nevidím důvod, proč něco pitvat do podrobností, důležitý je právě onen pocit.

Jedna věc je jistá – „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ vás buď chytne, propadnete jeho zvrácenému kouzlu a budete nahrávku vynášet do nebes… nebo budete jen kroutit hlavou, jak se někomu může něco takového líbit. Volba je jen na vás. Mně osobně se to neuvěřitelně zarylo pod kůži a žasnu, jak úžasné věci dokáže člověk vytvořit. „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je totiž i přes svou monotónnost albem neskutečně posluchačsky přitažlivým, působí hypnotickým dojmem, a když se do něj ponoříte, jen těžko se dokážete odtrhnout. Takhle znějí návykové záležitosti.

Možná si řeknete, že zase jednou osazenstvo zdejší redakce zamilovalo do nějaké podzemní obskurní nahrávky pro pár úchylů. Vždyť hrát jeden riff půl hodiny v kuse přece není nic těžkého. Na jednu stranu možná můžete mít pravdu, ale z druhého pohledu… hrát jeden riff 35 minut v kuse tak, aby to posluchače vtáhlo a nepustilo, aby to bavilo v každé své vteřině, to už je kumšt, co říkáte? Ano, uznávám, obskurní a úchylné to ve své podstatě je, ale já už dlouhé roky tvrdím, že ty nejlepší nahrávky vznikají právě v hlubokém undergroundu nezatíženém prodejními čísly. A „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je toho důkazem. Dokonalé album? Jednoznačně, pro mě ano. Dokonalé album a jedna z nejlepších desek, které v letošním nebývalé silném roce vyšly. Hudební očistec, v jehož útrobách si nemůžete být jisti ničím.


Druhý pohled (Seda):

Kdo by to řekl, že se s albem o jednom songu a jednom riffu natáhnutým na 30 minut dá vykouzlit něco tak skvělého. Ne skvělého, ba přímo excelentního. „The Madness Tongue Devouring Juices of Livid Hope“ je definitivně jedno z nejlepších alb tohoto roku. Přes svoji délku vůbec nenudí, ale jste v pozoru neustále celou dobu. Ze začátku se mi to nezdálo, jak jsem se do toho ale dostal, bylo hotovo a já se stal oficiálním závislákem. Má to však jednu nevýhodu – poslech vás zaujme natolik, že od něj nemůžete upustit, a jak to skončí, dojde vám, že už je celá půlhodina pryč a přišlo vám to tak krátké…


Hate – Erebos

Hate - Erebos
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 15.11.2010
Label: Listenable Records

Tracklist:
01. Genesis
02. Lux Aeterna
03. Erebos
04. Quintessence of Higher Suffering
05. Trinity Moons
06. Hero Cults
07. Transsubstance
08. Hexagony
09. Wrist
10. Luminous Horizon

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoliv Hate přece jenom patří mezi ty více známé akvizice na polské scéně, vždy stáli spíše ve stínu Vader a hlavně stylových souputníků Behemoth. Právě v podobnosti s kolegy z Behemoth tkví zřejmě ten největší problém Hate – i když to nejspíš kapela nebude slyšet ráda, jsou to právě oni, kdo ze souboje dvou polských bestií odchází jako poražený. Nechápejte mne špatně, Hate rozhodně nejsou nějaká laciná kopírka svých známějších krajanů, spíše bude přesnější říci, že obě skupiny používají podobné vyjadřovací prostředky, jejich nahrávky mají obdobnou atmosféru, zdobí je vcelku podobný vývoj. Naneštěstí pro Hate je ta podobnost natolik velká, že ať se jim to líbí nebo ne, srovnání se prostě nedá vyhnout. A možná celkem paradoxně jsou právě s novinkou „Erebos“Behemoth blíže než kdy dřív…

Syntéza death metalu s nádechem černého bratříčka, riffování, struktury songů, sólování, důraz na techniku bez ztráty atmosféry, growling… to vše připomíná Behemoth. I když na obranu Hate je nutno dodat, že do této pozice „následovníků“ byli odsunuti pouze díky tomu, že jméno Behemoth je provařenější, jinak totiž Hate hrají dokonce o rok déle než jejich kolegové a svůj podobný styl si pilovali souběžně. Už jen díky tomu se jen těžko tvrdí, že by jedna kapela od druhé (nebo obráceně) kopírovala.

Nic z výše řečeno ale neudělá nic s faktem, že Hate právě vydali desku velice slušnou a obstojnou. „Erebos“ zaujme třebas vymazlenou grafickou podobou, silným tahem na bránu nebo solidními skladatelskými nápady. Pořád se tam něco děje, skladby nestojí na místě, naopak s radostí uhánějí vstříc pekelnému závěru. Já osobně jsem sice očekával spíše jiný směr a tipoval jsem, že se Hate na „Erebos“ naopak pokusí výše nejednou zmiňované veličině extrémní scény oddálit, než aby se jí ještě více přiblížili, ale nejde albu upřít, že se poslouchá v podstatě samo. Hate si s nástroji rozumí a nápady se jim v mozkovnách rodí, jen to hvízdne, a to není k zahození.

Desku otevírá na španělku vybrnkané intro „Genesis“, které nářezu-chtivého posluchače zdárně nabudí, a jde se na věc. Vyjmenovávání poloviny tracklistu v daném pořadí si jednou odpustíme, snad to protentokrát přežijete, a zastavíme se rovnou u vrcholů nahrávky, mezi něž jistě patří „Trinity Moons“, která je vybavena výtečnou vokální linkou, pěknou gradací a hlavně drtivým, prdel nakopávajícím refrénem. Dost jsem si oblíbil i takovou „Hexagony“, kde mě zaujala hlavně sólová kytara kouzlící velice výživné melodie a především skvělé sólo (jen tak mimochodem, všechna kytarová sóla na „Erebos“ patří mezi ty nejzajímavější momenty).

Musím se přiznat, že já osobně z podzimních novinek na polské scéně sáhnu mnohem radši po jiných kouscích (jen tak namátkou bych doporučil nové fošny Non Opus Dei, Moon, Morowe a Massemord), ale ani proti Hate ve své podstatě nemohu říct křivé slovo. Snad až na tu dokola omílanou podobnost s Behemoth, kterou si bere do huby snad každý recenzent (ono se totiž tomu dá opravdu jenom těžko vyhnout – jen hluchý by to neslyšel), otočíme-li to však na druhou stranu, právě fandové Behemoth si na „Erebos“ jistě s chutí smlsnou. Za nějakých těch pár desítek minut vašeho času to jistě stojí.

Na závěr, abychom pořád neporovnávali s onou kapelou od B, ale i v kontextu předchozí tvorby samotných Hate, se sluší zmínit, že „Erebos“ se mně osobně jeví přibližně na stejné úrovni jako minulé „Morphosis“, předchozí „Anaclasis: A Haunting Gospel of Malice & Hatred“ (aneb nechť žijí úsporné názvy), které považuji za dosavadní vrchol kariéry Hate, však stále zůstává nepokořeno.


Morowe – Piekło.Labirynty.Diabły

Morowe - Piekło.Labirynty.Diabły
Země: Polsko
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 1.6.2010
Label: Witching Hour Productions

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web

Kde nic, tu nic a z ničeho nic z Polska přichází nový projekt, jemuž by měl věnovat pozornost každý příznivce těžké a náročné muziky. Morowe, v jejichž řadách se objevuje například NihilMassemord a Furia, se jen tak ze vzduchoprázdna ale nezjevili, byť to tak na první pohled vypadá. Datum založení se datuje do roku 2006, ale až do letoška nic nevydali, oficiální stránky neexistují, vůbec nic… snad až jen na onen debut, který opravdu stojí za to.

Název alba “Piekło.Labirynty.Diabły” je zároveň všeříkající i nicneříkající. Je nadevšechno jasné, že nelze očekávat nic jiného než velice ponurou a neveselou záležitost, ale trochu jiným způsobem, než byste možná čekali. Jestli totiž Morowe něco neprodukují, tak je to předvídatelná a nenápaditá hudba. Black metal v jejich podání si zaslouží přívlastky jako “post”, “experimentální” či jistým způsobem i “avantgardní”.

“Piekło.Labirynty.Diabły” otevírá před posluchačem cestu, z níž naskakuje husí kůže. Jednotlivé skladby se pomalu sunou dopředu jako smrt a dávají dohromady temnou mozaiku, která není určena slabým povahám. Přesto by však bylo zavádějící mluvit o Morowe jako o čisté depresi. Kapela morbidní auru buduje velice inteligentně a sofistikovaně. Nemá zábrany hrát si s posluchačem, jak se jí zachce. Nejsou jí cizí hnilobné umíráčky, které z vás sedřou kůži zaživa, ani zdaleka se však nebojí četných progresivních prvků, díky nimž je “Piekło.Labirynty.Diabły” tím, čím je – skvostem.

Zlo má u Morowe abstraktní a neurčitou podobu, ale právě díky oné neuchopitelnosti je “Piekło.Labirynty.Diabły” ještě hrozivější. Do toho přidejte polsky zpívané texty o Osvětimi a podobných husí kůži nahánějících tématech a dostanete desku, která s vámi zahýbá.

Existuje hudba jako zábava a hudba jako umění. Té první je většina, té druhé minimum. Morowe jsou to umění.

Takhle u mě vypadá opravdu DOBRÁ muzika – je to záležitost, jež vyžaduje vaší plnou pozornost a soustředění, opravdu náročná věc, kterou málokdo dokáže ocenit. Jestli v hudbě něco nesnáším, pak je to dozajista podbízivost, naopak dávám přednost kapelám, jejichž produkce se co nejvíce vzdaluje konzumu a střednímu proudu. A to mi věřte, že Morowe jsou právě jedna z těchto svojských záležitostí, které nebyly stvořeny za účelem se někomu zalíbit. A to dělá “Piekło.Labirynty.Diabły” deskou pro fajnškmekry, kteří od poslechu očekávají něco víc.

“Piekło.Labirynty.Diabły” je jednoznačným překvapením roku. Album mrazivé, ale nádherné. Surové a depresivní, zároveň však progresivní a nápadité. A vždy těžké. Já jsem nadšený, neskutečná nahrávka a zároveň hudební lahůdka pro věčné hledače.

Peklo má své brány v Polsku… a Morowe je otevřeli.


Besatt – Demonicon

Besatt - Demonicon
Země: Polsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 2.3.2010
Label: Undercover Records

Tracklist:
01. Exordium
02. The Leader of Fallens (Azazel)
03. The Ninth Spirit (Paimon)
04. Holding the Seal (Forneus)
05. Ruthless Warrior (Moloch)
06. Born in Flames (Asmodeus)
07. Demon of Destruction (Agares)
08. Master of Ceremonies (Mephistopheles)
09. Warden of Hell (Belzebub)

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Besatt, kteří již dlouhé roky platí za jedny z čelních představitelů polského blackmetalového podzemí, se po pár letech zase rozhoupali a vrhli do lačně rozevřených chřtánů hord posluchačů nový pekelný kotouč. A že to tentokráte stojí za to, jen co pravda! Ale to trochu předbíhám… čtěte však dále…

Hned od začátku „Demonicon“ kromě oparu síry z podzemních hlubin smrdí také… změnou. Ano, takhle na mě novinka Besatt působila, ještě než jsem si ji vůbec poprvé pustil. Hlavně – a to člověka přímo buší do očí – se jedná o obálku, která je vůbec poprvé za celých 19 let od založení smečky a 14 let od vydání pilotního dema barevná! Vůbec poprvé se Besatt oprostili od černobílých zlo obrázků a artwork „Demonicon“ tak v jejich diskografii doslova svítí. Velice zajímavě rovněž působí tracklist, kde je už jen podle názvů jednotlivých skladeb jasné, že každý song pojednává o jednom z pekelných démonů.

Pln očekávání tedy vrážím placku do přehrávače a čekám, co se bude dít. A že má očekávání nejsou malá, vždyť Besatt už jsou jistou zárukou kvality, přestože minulé „Triumph of Antichrist“ mě i přes své nesporné kvality oproti svému předchůdci „Black Mass“ zas tak moc nechytlo. To, co se však na mě z reprobeden vyvalilo tentokrát, mě sestřelilo a odrovnalo úplně maximálně. Řeknu to tu hned a na rovinu, tohle je dle mého názoru vrchol celé tvorby Besatt a zcela jistě ta nejlepší fošna, kterou kdy tito raraši zplodili!

Všechny atributy, všechna poznávací znamení, která byla pro Besatt vždy určující, jsou na „Demonicon“ vypilována do absolutní dokonalosti. Všechno je tam, kde má být, každá puzzle je na svém místě a dohromady tvoří celek, který drtí. Rytmika, melodika, riffy, vokál, prostě všechno. Besatt to tentokrát vyhráli na všech frontách, a jestli toho nebyli schopni nikdy předtím, tak teď s „Demonicon“ můžou tvrdě konkurovat první blackmetalové lize (a tím nemyslím pouze underground, ale celou scénu včetně velkých severských kapel) a v nejednom ohledu jí to i natřít. A to jak v oblasti hudby samotné, tak i ve zvuku, který je rovněž na úrovni a celému tomuhle matroši dodává ty správné koule!

Besatt na „Demonicon“ s lehkostí předvádějí něco, co jen tak někdo nedokáže – po celou dobu nahrávky jet v tom nejostřejším tempu, kdy sypačka začne s prvním songem a končí až po dohrání alba, aniž by však posluchačova pozornost měla šanci byť i na chviličku opadnout. Kolik kapel tohle o sobě může s klidem prohlásit? Zas tolik jich nebude, ale Besatt mezi ně patří. Vymakali kytarové melodie na nejvyšší úroveň, nasázeli jednu vražednou pasáž za druhou, na nic se nečeká a kapela pálí ostrými hned od první vteřiny. A výsledek? Nebojím se říci – famózní!

A chcete vědět, které pecky jsou na desce nejlepší? Oukej, nalistujte si tracklist a celý si jej pročtěte. Vím, zní to jako klišé, ale je to tak. Každý song na „Demonicon“ je absolutní hitovka, to je bez debat.

Besatt - Demonicon

Možná si říkáte, že jsem zase jednou někoho přechválil. Možná ano, zeptejte se za půl roku, ale v současné době se mi placka točí v přehrávači každý den (a to mnohdy i víckrát) a pořád mě to rozbíjí. Nemám tedy sebemenší důvod šetřit s body a nedat naprosto suverénní osmičku. Pokud s oblibou holdujete pořádnému true black metalu, okamžitě si „Demonicon“ pořiďte, jen těžko byste mohli být zklamaní.


Lunatic Soul – Lunatic Soul

Lunatic Soul - Lunatic Soul
Země: Polsko
Žánr: progressive rock / ambient
Datum vydání: 13.10.2008
Label: Kscope Music

Hodnocení: 10/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

Ještě předtím, než se dnes už známá polská progress-rocková kapela Riverside chystala vydat svoje čtvrté studiové album “Anno Domini High Definition”, rozhodl se její baskytarista a zpěvák Mariusz Duda vydat svůj první sólový počin svého projektu se stejným názvem – Lunatic Soul. Pokud jste čekali hudbu podobnou jeho domovské kapele Riverside, tak budete vyvedeni z omylu a překvapeni, ať už mile a příjemně, nebo s obavami a zklamáním. Nedočkáte se žádného progressivního rocku, natož metalu. Život Lunatic Soul totiž nabírá docela odlišný směr než život Riverside. Na albu není ke slyšení ani jeden tón elektrické kytary, čímž Duda posluchačům nabízí jiný hudební svět a otvírá jakési hudební neznámo, které má v plánu představit v celé své kráse.

Album “Lunatic Soul” posluchače zavádí do skoro padesátiminutové tajemné darkambientní, psychedelické až, nebál bych se říci, orientální atmosféry, která je protkaná zvuky akustické kytary, tribal bubínky, podmanivými zvuky kláves, doplňovaná různými barevnými efekty a dokonce je možné zaslechnout na debutu i zvuk fléten. Do darkambientu nás zavádí hned úvodní intro “Prebirth” a sedmá instrumentální “Where the Darkness Is Deepest”. Taje orientální nálady odkrývá skladba “The New Beginning” a piano v hlavní roli si poslouchač užije v “Near Life Experience”. Každá z deseti skladeb alba je jednou desetinou celé té atmosféry a jako celek působí album naprosto famózně (a nutno podotknout, že se jedná o opravdu debutovou desku). I když se oba dva spolky, jak Riverside, tak Lunatic Soul, objevily na scéně dá se říct poměrně nedávno, už dnes se dá říci, že z nich číší něco, co jim předurčuje dlouhé působení na hudebním poli a také snad dostání se do širšího posluchačského podvědomí.

Započetím projektu Lunatic Soul a vydaním stejnojmenného alba potvrdil Mariusz Duda to, co se o něm už nějakou dobu tvrdí – mladý talentovaný hudebník s citem a smyslem tvořit hudbu, jehož hvězda na hudebním poli sice ještě tolik nesvítí, ale osobně bych mu to moc přál. Je otázkou, co si Duda nechá jako materiál pro Riverside a co pro Lunatic Soul, ale jisté je, že obě dvě uskupení se budou ubírat odlišným směrem – Riverside půjde ve stopách polského progressivního rocku a Lunatic Soul díky své akusticko-klávesové hudbě dále v ambientních náladách a melodiích. Ostatně nechme se překvapit sami. Mariusz Duda slibuje vydání druhého alba projektu Lunatic Soul, a to koncem roku 2010.


Behemoth, DevilDriver, Scar Symmetry

Behemoth, DevilDriver
Datum: 8.11.2009
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Arsis, Behemoth, DevilDriver, Scar Symmetry

Seda: Neckbreakers Ball Tour jede v plném proudu. Další stanicí byl pražský Abaton, poblíž domácího hřiště fotbalového týmu FK Meteor Praha. Na tomto turné se sešla opravdu pěkná čtyřka kapel. Americká dvojice v podobě DevilDriver a Arsis, skandinávští Scar Symmetry a hlavní headliner celého turné – Behemoth ze sousedního Polska.

Seda: První vystupující byli Arsis. Tato skupina pomalu proniká do podvědomí evropských fanoušků. Osobně jsem je před koncertem moc neznal a slyšel pouze dvě písně na YouTube. Ale hoši překvapili. Melodický death metal já můžu vždycky, a proto se mi jejich vystoupení líbilo. Show měla energii, rozhodně jste neumírali nudou. Možná škoda, že začínali jako první, spousta lidí si je kvůli frontám při vstupu nebo špatnými informacemi o začátku zmeškalo (na lístkách stálo 19:00, Arsis začínali zhruba okolo 18:30). Já jsem ale s kolegou Earthwormem byl přesně na jejich začátek, a tak mi unikla pouze minuta prvního songu. Na to, aby předvedli, co umí, měli asi půl hodiny. Hoši by si určitě zasloužili víc, škoda, že to bylo tak krátké. Vystoupení Arsis se mi líbilo. Určitě si jich teď začnu více všímat.

Earthworm: Arsis jsem před vystoupením znal asi jako Seda a musím říct, že mě skupina příjemně překvapila, jejich vystoupení mě bavilo, vokál byl super a instrumentální stránka byla taky výborná, hlavně kytarista hrál hodně sól, a to já si vždycky užiju. Kdybych znal jejich tvorbu lépe před koncertem, asi by mi to dalo víc, ale takhle to byl “jen” hodně pohodový rozjezd.

Setlist DevilDriver:
01. End of the Line
02. Not All Who Wander Are Lost
03. Nothing’s Wrong?
04. Pray for Villains
05. Clouds Over California
06. Hold Back the Day
07. Fate Stepped In
08. I Could Care Less
09. Back with a Vengeance
10. Before the Hangman´s Noose
11. These Fighting Wors
12. Meet the Wretched
– – – – –
13. I Dreamed I Died

Seda: O Scar Symmetry jsem taky nic moc nevěděl. Slyšel jsem od nich asi jako od Arsis. A k jejich vystoupení? Moc mě nezaujalo, Arsis byli lepší. Scar Symmetry měli o něco více času než Arsis, což byla škoda. Kdyby se tyto dvě kapely prohodili, koncert by měl větší šťávu. Ani model se dvěma zpěváky mě nezaujal. Jejich vystoupení bylo poměrně dlouhé a pro mě osobně největší zklamání celého večera.

Earthworm: Když jsem poslouchal na YouTube jejich videa, dost mě to bavilo a těšil jsem se víc než na Arsis, jenže naživo jsem se dost nudil a bylo to pro mě zklamání… A navíc jsem se nedokázal zbavit představy že čistý zpěv je na playback, vůbec se k tomu zpěvákovi nehodil…

Seda: Na tuhle skupinu jsem se těšil nejvíce. Je všeobecně známo, že DevilDriver umí udělat show a atmosféru. A taky to byla pravda. Opravdu vysoké nasazení v podaní celé kapely. Na těchto lidech je poznat, že je vystupování baví a užívají si jej i diváci. DevilDriver skutečně umí diváky rozhýbat. Většina z nich se při jejich vystoupení vybouřila tak, že na Behemoth sotva stáli na nohou. Sám zpěvák zkritizoval fanouškovský wall of death, že je tam moc málo prostoru. Postupně se to roztáhlo až k oboum stěnám. Wall of death se nakonec vyvedla. Hodně dobrá show.

Setlist Behemoth:
01. Ov Fire and the Void
02. Demigod
03. Shemhamforash
04. Conquer All
05. LAM
06. As Above So Below
07. Slaves Shall Serve
08. At the Left Hand ov God
09. [drum solo]
10. Alas, Lord Is Upon Me
11. Decade of ΘΕΡΙΟΝ
12. Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000
– – – – –
13. Lucifer

Earthworm: DevilDriver sice není zrovna můj styl, ale jejich hudba mě baví a na některé jejich hitovky jsem se těšil, bohužel mě naživo moc nepřesvědčili a hyper-fucking projev jim plus body nepřidá. Pravdou je, že publikum pořádně rozhýbali a když se fanoušci automaticky připravili na wall of death, aniž kapela dala pokyn, Dez byl hodně překvapený a spustil “Oh fuck, you already know it!” Solidní koncert, ale DevilDriver radši z desky.

Seda: Po vystoupení Devildriver jsem nevěřil, že by je Behemoth mohli překonat, ale Poláci mě vyvedli z mého omylu. Vystoupení Behemoth má neskutečnou atmosféru. Diváci neřádí tolik co při DevilDriver, ale každý si jej naplno užívá. Občas to vypadá, jako kdyby Nergal a jeho parta měli propustku z pekla na zem, aby nám, obyčejným smrtelníkům ukázali, jak se to dělá tam dole. Nergalův fanatický výraz je opravdu dokonalý. Kdo nebyl, přišel o hodně.

Earthworm: Behemoth byli zlatý hřeb večera, sice se v kotli nepařilo tolik jako u DevilDriver, ale fanoušci si víc užívali hudbu a headbangovali o sto šest. Atmosféra byla hustá, že by se dala krájet a Nergal promlouval k nám, obyčejným smrtelníkům, jako posel ďábla. Já jsem si užil hlavně konec – hity jako “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000” nebo “Decade of ΘΕΡΙΟΝ” mě taky pořádně rozhýbaly a kebulí jsem házel jako blázen. Pekelné finále nemohlo být nic jiného než song “Lucifer”, na který si Nergal nasadil helmu/masku a jak jsem už psal, byl jako opravdový satanáš. A mimochodem, z Infernova drum sóla jsem si málem nasral do trenek, ten chlápek je magor!

Seda: To je vše, většina kapel byla v Praze vůbec poprvé. DevilDriver už ale návštěvu Česka stihli, konkrétněji 10. června v Ostravě se Slipknot. Arsis a Scar Symmetry do našich končin zavítali poprvé.


Vader – Necropolis

Vader - Necropolis
Země: Polsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 21.8.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7,5/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení v redakci: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Polští Vader, jedna z nejstarších a nejznámějších death metalových skupin, už mají za sebou pěknou řádku alb a nyní přidávají ještě jedno. Monstrum zvané “Necropolis” stvořili Peter, jeden ze zakladatelů, který se na tomto albu postaral tradičně o kytaru a zpěv a nyní i o basovku, bicí si vzal na paškál jeho spoluhráč Paul, který, jak se zdá, nevydrží u jednoho projektu (nahrál šest alb s šesti různými kapelami).

Vader vždy výborně kombinovali thrash metal s death metalem a uvědomovali si, že death se vyvinul hlavně z thrashe, a jeho vlivy jsou dobře cítit i na “Necropolis”. Jejich tvorba vždycky sloužila hlavně jako výplach mozku, nakopání prdelí a podobně, a na tom se nic nemění, jsou to prostě Vader. S ničím se neserou, narvou do vás pořádnou dávku oldschoolového deathu tak, aby ty dva kulervoucí riffy nezačaly nudit, a ukončí skladbu ve správný čas. To znamená, že každá má tak +/- tři minuty a celé album má kolem čtyřiceti minut.

A vůbec, riffy jsou v rámci možností originální (z kytary prostě nevymlátíte po padesáti letech něco, co by se vám nezdálo, jako byste to už někde slyšeli) a sóla jsou krátká a zabijácká, ale neprosazují se dost na to, aby nějak vyčuhovala a uchvátila. Nejlepší sólo je asi v poslední skladbě, “When the Sun Drowns in Dark”, která je vlastně celá výtečná.

Aby to nebylo jen rutinní album, nechybí ani pár experimentálních skladeb jako “ambientní” “The Seal” a nebo zaříkávačka (nevím jak to jinak nazvat) “Summoning the Future”, která mi připomíná některé skladby Cradle of Filth (“Archangel, Dark Angel, lend me thy light, through death’s veil till we have heaven in sight…”), ti používali tyto skladby a mezihry docela často.

Opravdovou třešničkou na dortu jsou pro mě covery, vyskytující se jen na limitované edici. Myslím, že Vader dělali vždycky nejlepší covery, které se dokázaly vyrovnat originálu, a covery “Black Metal” od Venom a “Fight Fire with Fire” od Metallicy, jsou opravdové psycho. Hostovali na nich zpěváci Bartlomej Krysiuk a Maciej Taff.

Nevím, co dál říct, moje recenze je stejně krátká jako album, které nepotřebuje patnáctiminutové skladby, aby vás rozdrtilo. Je to standardní vaderovské album – hutné a brutální riffy, velký vliv thrashe, rychlé bicí, krátká a zabijácká sóla. Je to rutina, ale kurevsky dobrá.


Behemoth – Evangelion

Behemoth - Evangelion
Země: Polsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 7.8.2009
Label: Nuclear Blast Records / Metal Blade Records / Mystic Production

Tracklist:
01. Daimonos
02. Shemhamforash
03. Ov Fire and the Void
04. Transmigrating Beyond Realms ov Amenti
05. He Who Breeds Pestilence
06. The Seed ov I
07. Alas, Lord Is Upon Me
08. Defiling Morality ov Black God
09. Lucifer

Hodnocení: 8,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 7/10
Earthworm – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Behemoth jsou dnes už velkou kapelou. Dávno přerostli všechno, co se kdy v Polsku urodilo (včetně Vader), a drápou se na samotný trůn extrémního metalu. Jejich hudba ve své podstatě nemá obdoby. Jsou v pozici, kdy si žádný úlet dovolit nemohou. Přesto je první poslech „Evangelion“ zklamáním. Po atmosférou nadupaném a barvitém „The Apostasy“ přichází… nářez. Pokud budete od „Evangelion“ čekat druhé „The Apostasy“, dostane se vám stejného zklamání. Když jsem tohle pochopil, došlo mi, že Behemoth stvořili další výjimečnou desku. Moje nadšení s každým novým poslechem stoupá a stoupá. Behemoth pro mě stojí na samotném vrcholu deathmetalového piedestalu a jen těžko si hledají konkurenci.

Oproti „The Apostasy“ je „Evangelion“ o hodně techničtější a agresivnější, možná nejagresivnější deska, jakou kdy Behemoth stvořili. Tentokrát se kapela obešla bez sborů nebo orchestrů (jen jeden malý je k slyšení v závěrečné „Lucifer“). Hned první dva záseky – „Daimonos“ a „Shemhamforash“ – jsou plivnutím do tváře všem, kteří si mysleli, že by se Behemoth vzhledem ke své stoupající prestiži mohli zaprodat podbízivosti. A právě druhá „Shemhamforash“ k nejvýraznějším songům na desce. Zuřivé zlo, které trhá kosti.

Vlajkovou lodí „Evangelion“ se stala „Ov Fire and the Void“, jeden ze dvou pomalejších kousků na albu, již podpořený kontroverzním videoklipem. Behemoth provokují rádi a dělají to chytře. Píseň má ale co říct i hudebně, takovéhle songy se totiž nerodí každý den. „Ov Fire and the Void“ se bezpochyby zařadí do zlatého fondu diskografie Behemoth po bok „Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000“ nebo „Slaves Shall Serve“. Skvost s naprosto lahůdkovým textem.

I když svojí vysokou kvalitu a své místo na desce mají všechny skladby, vyzdvihnout bych chtěl ještě „He Who Breeds Pestilence“. Krkavčí ryk a pomalé vyhrávky na jejím začátku a konci zní doopravdy jako inhalace morové nákazy. Můj tajný tip pro druhý videoklip. Korunu celému dílu nasazuje závěrečná osmiminutová blasfemie „Lucifer“. Jedna z nejúchvatnějších skladeb, jaké kdy Behemoth složili. Naprostá dokonalost. Nemám slov.

Naprosto strhující je grafika alba. Jako obrázek na internetu se mi obal moc nezdál, ale když jej držím v ruce a prohlížím booklet, jenom zírám. Za Behemoth stojí velká firma a je to znát. Na ničem se nešetřilo a všechno tak vypadá naprosto úžasně. Po výtvarné stránce je tohle jednoznačně to nejlepší od Behemoth. Booklet i celé vyvedení digipacku je jedním slovem nádherné. Za zhlédnutí stojí i bonusové DVD. 45 minut dlouhý dokument o nahrávání (pozor, nejedná se o záběry zveřejněné dříve na internetu) a pidi dokumentík o pořizování promo fotografií vám dá ucelený obraz o vzniku „Evangelion“ a na rozdíl od jiných bonusových disků vám pomůže celou nahrávku lépe pochopit.

Behemoth neustále rostou a nevypadá to, že by se někdy v blízké době chtěli zastavit. Po vydání minulé „The Apostasy“ jsem si říkal, že prostě není možné, aby se dostali ještě dál, aby se překonali. Jenže „Evangelion“ dokazuje, že to možné je. A i když mi to teď, při poslechu novinky, přijde jako nadlidský úkol, věřím, že i příští deska bude zase o vlásek lepší. Do té doby ale ještě můžeme všichni donekonečna sjíždět jedno z nejlepších alb, která letos vyšla.


Behemoth – The Apostasy

Behemoth - The Apostasy

Země: Polsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 2.7.2007
Label: Regain Records / Mystic Production

Tracklist:
01. Rome 64 C.E.
02. Slaying the Prophets ov Isa
03. Prometherion
04. At the Left Hand ov God
05. Kriegsphilosophie
06. Be Without Fear
07. Arcana Hereticae
08. Inner Sanctum
09. Libertheme
10. Pazuzu
11. Christgrinding Avenue

Hodnocení: 8/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
ENT3R – 6/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Behemoth nemusím nikomu určitě představovat. Fanouškům metalu je tato polská kapela notoricky dobře známá, a pokud jste alespoň občasným návštěvníkem našeho webu, určitě vám neunikl nedávný článek o aféře v Polsku, kde se jistá organizace snaží tuto kapelu na domácí půdě zakázat. A co že těm hlavám pomazaným na Behemoth tak vadí? Inu, asi jde o fakt, že Behemoth je jedna z nejextrémnějších metalových kapel vůbec. Co mě k tomuto posudku vede? Posuďte sami: hrají velmi tvrdou kombinaci death a black metalu, ve své hudbě používají spoustu okultismu, satanistických symbolů, zpívají o návratu Bafometa, a i když je to to poslední, na čem mi na kapele záleží, jejich image svědčí o tom, že to myslí sakra vážně.

Jistě si říkáte, takovýhle výčet superlativů má skoro každá blackmetalová kapela, není však tomu tak. Už třeba samotné texty mě nutí k zamyšlení. Co třeba výše zmiňovaný Bafomet? Podle legendy je to boží stvoření, ochránce templu a jeho strážce. Rovněž je k němu přikládán význam zasvěcení. Jenže Církev z něj udělala postavu démona, ďábla. Rovněž jim posloužil jako loutka, když v roce 1307 začalo vyvraždění templářů, Církev udělala z Bafometa démona, vtělení Satana, kterého měli templáři uctívat a mnozí to na mučidlech přiznali, i když o něm ve skutečnosti vůbec neslyšeli a celá tahle aféra byla pouze vykonstruovaná Církví. Za tohle nesmyslné řeznictví (řád templářů byl vyhlazen prakticky jen kvůli závisti panovníka Filipa IV., který nedokázal slávu a moc templářů vydržet) se Církev nikdy neomluvila a mám takový pocit, že právě Behemoth zná pravdu dějin a za všechny prohřešky Církve se krutě mstí svou hudbou. A to ještě ve své rodné zemi, silně věřícím Polsku. Nutno však dodat, že na rozdíl od Církve oni nikoho nezabíjí.

Tyto důvody, plus samozřejmě jejich fantastická hudba, ze mě udělaly věrného posluchače těchto chlapíků. Pokud nepočítáme jejich prvotní čistě akustická dema, věci se začaly hýbat v roce 1996, kdy kapela vydala své první plnohodnotné album „Grom“. Pokud pominu celkovou hudební nekvalitu nahrávky, protože přeci jen je to trošku starší počin a kluci v té době neměli na nejlepší nástroje, vyjde mi skvělé album plné pekelně rychlé a tvrdé hudby propojené do občasných zpěvů sborů, i ženský vokál se tam najde, dále pak pár smyčců i nějaká ta sóla na španělskou kytaru. Zpěvákův hlas bych v té době přirovnal k tvrdší variantě vokálu z Dimmu Borgir.

A pak to s nimi nabralo rychlý spád. Vydávali alba pravidelně jako na běžícím pásu, jedno lepší jak druhé a každé hlavně naprosto originální. V jednom přidali na kytarách, v druhém trošku na sborech a já jako jejich fanoušek jsem se jen tetelil. Změna přišla v roce 2004, po vydaní alba „Demigod“. Kapela sice nic neztratila na své blackmetalové myšlence, ale technika hraní a hlavně zpěv se výrazně posunul do death metalu. Musím se přiznat, že ač je tato nahrávka výborná, měl jsem radši starší tvorbu. A teď po třech letech Behemoth vydává další dílko s názvem „The Apostasy“. A jak to vypadá, u stylizace do death metalu ještě kapela na chvíli zůstane.

Jedná se o další úžasnou nahrávku, která má v sobě přesně ten náboj, který jste očekávali. Hřmotná a velmi technická hra na kytary, velmi povedená bicí linka, kterou zatím považuji ze všech alb za nejlepší. Basová kytara pěkně vystřeluje do rytmu kopáků a nenechá vaše ušní lalůčky ani na chvíli zaváhat, že „The Apostasy“ prostě je kvalitní nahrávka. Kovový a velmi smrtící zvuk nástrojů společně s vokální linkou zpěváka Adama „Nergala“ Darskiho, který od minula pořádně zapracoval na svém growlingu (klasické metalové chrčení, místo čistého zpěvu), a církevní hodnostáři se opět mají čeho bát.

Úvodní skladbu „Rome 64 C.E.“ otevírá ženský vokál následovaný úžasným rozjezdem v podobě fantastické kytary a rytmických bicích člověka, který se skrývá pod pseudonymem Inferno. Možná je to tím, že jeho pravé polské jméno bych třeba já osobně nevyslovil správně ani na třetí pokus. A v tomhle vražedném a technicky dokonalém tempu se nese celá nahrávka. Co však ubírá na kráse, je absence nějaké pořádné melodie. Kytary jsou sice zvládnuty tak mistrně, že bych se nedivil, kdyby sami kytaristé měli uzavřenou smlouvu se samotným Satanem, ale většinou slyšíme jen klasické podladěné tóny a nějakou výraznější melodii z Behemoth nedostaneme. Je to asi cena za přechod do deathmetalové stylizace hudby, nicméně dost mi to chybí.

Co však chválím, je, že kapela nezapomněla na svoje akustické vložky, a proto chválím píseň „At the Left Hand ov God“, kde mi až přebíhal mráz po zádech při akustických „španělkách“, které tuto píseň otevírají. Co se týče textů, tak žádnou změnu nečekejte. Opět řádně od plic se zde setkáme s blackovou tématikou a Bafometa nám v tomto albu nahradí píseň o démonovi Pazuzu. Jak to vše shrnout? Behemoth se určitě spoustě lidí nelíbí. Jejich extrémní hudba a texty mohou leckoho urazit, ale pokud prohlédnete pod povrch jejich hudby, uvidíte neotřelý, originální a velmi hudebně kvalitní názor z obrácené barikády Církve. A to už za to stojí, ne?