Datum: 13.6.2016 Místo: Praha, Žižkostel Účinkující: Aluk Todolo, Sum of R
Když se Aluk Todolo před třemi lety vydali zabarvit Prahu do té správně černé, pokoncertním výsledkem byly de facto jen ódy. Jenže já v tu dobu tvorbu Francouzů neznal, a pořádání chvalozpěvů se tak muselo obejít bez mé účasti. Na začátku letošního roku mi ale cestu zkřížila novinka „Voix“. Neodolal jsem, průzkumy krautblackových vrstev započaly; neodolal jsem, nelitoval a s napětím počal sledovat plánovaná evropská zastavení. Praha čekala až do června, ale co je hlavní, dočkala se. Čest hostit Aluk Todolo dostal pražský Žižkostel, tedy budova francouzskému běsnění atmosféricky a – v některých ohledech – možná i ideologicky blízká. Inu, těšil jsem se vám nemálo, bez jakýchkoliv obav a strachu z eventuálního nezdaru.
Kvitoval jsem i zjištění, že hlavní aktéři večera neponechali nic náhodě a přibalili k sobě také vlastní support. Jméno švýcarských Sum of R mi sice nebylo povědomé, avšak v rámci důvěry, kterou jsem po vydání „Voix“ směrem k Aluk Todolo nabyl, ani zde nebyl důvod ke strachování se. Již dopředu bylo avizováno, že obě kapely přijely s dlouhými sety. Dění v Žižkostele – konkrétně na vrchním pódiu, na němž se hrálo – pak toto tvrzení do puntíku potvrdilo.
Sum of R dorazili v počtu dvou, kytarista-krabičkář a bubeník. A k tomu ještě jeden účastník, skromná svíce, jejíž plamen srdnatě bojoval s pronikajícími zbytky slunečního svitu. Hudebně Sum of R pracovali s táhlými, postupně gradujícími, přesto srozumitelnými plochami kdesi na pomezí dronu a sludge metalu, zřídkakdy se ozvaly i tóny typické pro black. První půlhodina byla jedním slovem skvělá, později se přece jen začala projevovat obdobná gradační formulka. Švýcaři si ale hlavně díky intenzitě posluchačstvo udrželi, napomohl taky parádní zvuk. Kupa hlasitých efektů dokázala solidně zacloumat se zdmi budovy, přesto vše vyznělo maximálně zřetelně a pochvala na zvuk zkrátka nemůže vyznít nemístně. Povedený set.
Následovaly minuty vyhrazené přestavbě pódia. Došlo k odhalení pod plachtou spočívajících bicí s proklatě vysoko umístěnými činely. Světelně se pódium posunulo na časové ose směrem k nám – svíčku nahradila majestátní žárovka osvětlovaná o poznání menším majestátem zespoda. Prostor za pódiem pak začalo osvětlovat tajemné logo slibující jediné – Aluk Todolo, chaosu dedikovaný psychedelický obřad.
Začalo se hrát. V porovnání s již tak hlasitými Sum of R spustili Aluk Todolo opravdu řádný rachot. První minuty tudíž patřily rozkoukávání se, hledání výšek a snaze jasně identifikovat mně povědomé. Mnohdy se to nedařilo, ačkoli jsem s něčím takovým počítal. Každopádně živé songy (alespoň z „Voix“, s jinými deskami jsem doposud neměl tu čest) byly o něčem jiném než ty studiové. Byly agresivnější, intenzivnější, temnější. Přesto samozřejmě nesměřovaly k přihlouplému metalovému jančení, rituální charakter zůstal zvukovou proměnou nepoznamenán. Dočista všechno se podřídilo obřadnosti – pauzy žádné, slova žádná, jen Aluk Todolo, tajemné žárovkové odrazy a odolné stěny Žižkostela. Ten toho večera zakusil hodně.
Francouzi byli zničující po celou dobu, přesto některé momenty nemohu nezmínit. Číselně vyjádřeno, parádně zapůsobil především konec „5:01“, víceméně celá plíživá „7:01“ a taky třeba první polovina „5:34“. Číslo, číslo, číslo. To největší beztak sedělo za bicími. Antoine Hadjioannou má nejen vzezření, ale především samotnou hru hodnou nejvyššího démona. Už jen tohle stálo za vidění, ty řádně neřádné psychorytmy, ta totální šlapací hyperaktivita na hajtce, všechno navíc s omračující jistotou. A zvrácené grimasy a oči v sloup? Moc milý bonus k tomu. Hlavní zlo holt pro jednou sedělo za oltářem z bubnů a činelů.
Aluk Todolo hráli něco málo přes hodinu. Původně to sice vypadalo na zapíchnutí již po nějakých 50 minutách, ale bouřlivý potlesk se ukázal být dostatečně přesvědčivým a pokračovalo se až do začátku nočního klidu. Možná škoda takové pauzy, na druhou stranu stále lepší možnost, než kdyby to Francouzi zabalili až nečekaně brzy. Ve dvaadvacet tedy vše ztichlo a přítomní se začali rozcházet. Někteří bez zastávky u merche, jiní s ní. Výběr byl parádní, kupy cédéček, vinylů i hadrů, to všechno šlo na místě sehnat. Navíc ceny v Žižkostele rozhodně nepatřily k nekřesťanským…
Odchod a čas na závěrečný sumář. Mimo výkon kapel potěšilo taky slušné dodržování časového harmonogramu i samotná volba místa. K němu se pojí snad jen jedna výtka. Letní slunovrat je tu co nevidět, a tudíž ještě kolem deváté pronikalo směrem dovnitř vzhledem k povaze hudby až příliš světla. Zatemnit vysoko umístěná okna by asi nebylo lehké, ale především u Sum of R mi přišlo oné jedné utopené svíčky trochu líto. Obě vystoupení však měla i přes tuhle drobnou nepřízeň skvělý náboj. Sum of R splnili úkol naladit publikum na hlavní chod a ještě k tomu přidali nemálo navíc, Aluk Todolo pak stvrdili očekávání a předvedli totálně uzemňující set, jenž jen tak nevyprchá. A věřte, že za tím nestojí jen decibely.
Vágně by šlo říct, že jsou takové dva základní druhy čistokrevného psychedelického rocku. Jedním jsou takové ty echt krautové drogy s výraznou monotónní rytmikou, která člověka pomalu opíjí, tlačí ho do kouta a táhne jej do stavů pohnutí mysli. Oproti tomu druhé podání nemá takový „tah na bránu“, je spíše usedlejší a ona psychedelie je taková řekněme umírněnější. A takové má také mnohem blíže původní podobě stylu ze zlatého věku psychedelie v 60. a 70. letech. No, a přesně té druhé jmenované formě se věnuje i formace, o níž dnes ztratíme kus řeči.
Kikagaku Moyo, nebo ještě lépe 幾何学模様, mají pro našince možná trochu krkolomný název, ale to se dá vzhledem k původu tak trochu očekávat. Podle oněch klikyháků vypadajících jak rozsypaný čaj vám již nejspíš došlo, že tato formace pochází z Japonska. Jen pro zajímavost lze zmínit, že onen název by měl znamenat „Geometrické vzory“. Nicméně hudba má tu nádhernou vlastnost, že je jaksi nadnárodní, a i když si na názvu kapely či skladeb klidně můžete zlámat jazyk a nemusíte kapele rozumět ani zbla, pořád je možné, že to člověka něčím osloví či snad dokonce pohltí. Emoce jsou totiž univerzální řečí, jíž rozumí snad každý bez ohledu na to, jakým jazykem jinak hovoří. A to, zdali skupina dokáže upoutat hudebně, se samozřejmě neodvíjí od místa původu (jakkoliv i ten v nějakých případech může hrát jistou roli a může dodat na zajímavosti, o tom se nikdo nepře), nýbrž od schopností samotných muzikantů.
A zrovna Kikagaku Moyo, všechna čest, v tomhle ohledu umí. Již předcházející deska „Forest of Lost Children“ z roku 2014 byla skvělá a obsahovala mnoho vysoce povedených nápadů (třeba taková „Smoke and Mirrors“ je prostě boží skladba). Nedokážu soudit, jak to vypadalo na eponymním debutu, jenž je ještě o rok starší, ale letošní novinka „House in the Tall Grass“ jednoznačně potvrzuje, že její předchůdce nebyla jen náhoda a že Kikagaku Moyo skutečně mají talent.
Oproti „Forest of Lost Children“ mi „House in the Tall Grass“ připadá ještě o něco křehčí. Tu a tam se sice vyskytnou i výraznější motivy (byť mnohdy to vyznívá výraznějším dojmem jen v kontextu alba) a v takové „Silver Owl“ se v jednom momentě vyskytují takřka až stonerové riffy, ale to celkové umírněnější ladění je jinak docela patrné. V případě jemného vokálu, o němž by si neznalý posluchač leckdy skoro mohl i myslet, že patří spíš ženě než muži, to moc nepřekvapí, protože ten byl takový i posledně. Měkčí dojem však podporuje přítomnost několika velmi minimalistických písní jako „Melted Crystal“, „Old Snow, White Sun“, „Fata Morgana“ nebo „Cardigan Song“. Jenže minimalistické pojetí neznamená jen snové rozjímání bez povedených motivů, důkazem čehož může být třeba druhá „Kogarashi“, jejíž některé melodie jsou prostě úžasné.
Samozřejmě se zde ale nacházejí i delší strukturovanější kusy. Tato sorta je na „House in the Tall Grass“ reprezentována třeba hned úvodní „Green Sugar“, která se dle daných žánrových pravidel po většinu svého času točí okolo jednoho rytmického motivu, kolem nějž se vynořují další nápady (opět – jedna kytarová melodie je vyloženě krásná), aby se v závěru ukázkově vygradovala. Titul nejpropracovanější kompozice si dle očekávání uzmula desetiminutová „Silver Owl“, která se postupně vyvíjí, tuhle vystoupá k jednomu z několika vrcholů, aby se posléze vrátila k původní lince, ale mě osobně z těch dlouhých věcí nejvíc baví ta třetí – na předposlední pozici ukrytá „Trad“. Opět musím vyzdvihnout jeden kouzelný motiv a obecně nádhernou atmosféru, jíž ani jemnost na síle neubírá.
Obecně vzato bych pak o materiálu na „House in the Tall Grass“ mohl prohlásit i to, že se mi zdá, jako by hlavní roli tentokrát přebraly kytary a naopak sitár poměrně ustoupil co pozadí. Samozřejmě tam stále je přítomen a je slyšet, nicméně již není tak výrazný a je více zapuštěn do celku. Nutno však dodat, že ani to nijak neodbouralo nádech zašlého folku, který tvorbou Kikagaku Moyo bezpochyby prostupuje.
Ze všeho doposud řečeného je asi zřejmé, že se mi „House in the Tall Grass“ líbí. Je to hodně chytře napsaná deska, do níž je docela jednoduché se dostat, ale není úplně jednoduché ji opustit. Jinými slovy se jedná o záležitost, v jejíž přítomnosti lze strávit nemalé množství času, aniž by to člověka omrzelo, protože velká část písní je natolik dobrá, aby prostě dokázaly bavit i s odstupem. Jednoduše je to super a rozhodně se nebojte si to pustit.
Datum: 9.6.2016 Místo: Praha, 007 Účinkující: Kikagaku Moyo, Sir Robin & the Longbowmen
Japonští Kikagaku Moyo (anebo také 幾何学模様, jestli si na to potrpíte) se v Praze představili již loni v květnu, ale tehdá se mi nějak podařilo jejich koncert projebat. Tím spíš jsem byl rád, že se pětice ze Země vycházejícího slunce takřka přesně po roce vrátila. A nyní jsem si je nenechal ujít tím spíš, že tentokrát už nehráli v Podniku, nýbrž na strahovské Sedmičce, která je vzhledem ke svojí (ne)velikosti pro podobnou muziku jako dělaná.
Na druhou stranu, Sedmička není vůbec dělaná pro větší počty lidí. Tomuhle klubu sluší akce, kde přijde tak dejme tomu padesátka lidí – to stačí k tomu, aby to nevypadalo prázdně a dalo se tam fungovat. Jak se ovšem ukázalo, Kikagaku Moyo byli tahákem pro mnohem větší cifru lidí, takže tentokrát bylo opravdu plno a o moc víc návštěvníků by se tam už asi nevešlo. Popravdě řečeno, zrovna na Sedmičce jsem byl vážně mnohokrát, ale takhle narvanou jsem ji osobně viděl snad jen na Altar of Plagues či Author & Punisher. Ale co už, já si nemám nač stěžovat, jelikož jsem si jak správná svině uzmul místo vepředu, abych měl pěkný výhled a mohl si to užít.
Je pravda, že zrovna u kapely jako Kikagaku Moyo by se skoro chtělo říct, že je beztak hlavní slyšet a ke koukání tam toho zas tolik není, takže když člověk na pódium nevidí (jakože lidi od třetí řady dál toho asi zas tak moc neviděli), nemusí to nutně znamenat zkažený koncert. Z jistého úhlu pohledu by to ale bylo zavádějící tvrzení, protože to byla zábava Japonce při hře pozorovat. Kikagaku Moyo, byť se to tak na první poslech nemusí zdát, zdobí nemalá instrumentální zdatnost a až na koncertě, kdy jim člověk vidí přímo pod ruce, jsem si uvědomil, že některá ta kytarová sóla nejsou vůbec sranda. O magickém sitáru ani nemluvě, protože na ten už je asi třeba pořádný skill i bez sólování.
Hlavně z toho ale byla cítit radost z hraní. Na kapele bylo vidět, že ji to baví a že je ráda za klub plný lidí, kteří si tu muziku užívají a měli ponětí o tom, na co a proč přišli. Jemnější momenty byl krásně zasněné a procítěné a naopak ve chvílích, kdy Kikagaku Moyo zrychlili, to byl nefalšovaný rokenrol, při němž i samotná pětka usměvavých Japonců začala regulérně pařit. Naštěstí ale koncert nepůsobil nijak náladově roztříštěně a i zdánlivě takto protichůdné přechody fungovaly. Vystoupení ubíhalo jedna báseň a takové vtípky, jako že bubeník a kytarista začali s prohozenými nástroji a až po dvou skladbách se vyměnili a zaujali správná místa, byly už jen takovou třešničkou na dortu.
Ještě před Japonci se jako předkapela představili němečtí Sir Robin & the Longbowmen, kteří mají aktuálně na kontě eponymní debutovou desku. I oni se prezentovali psychedelickým rockem, jenž sice nebyl vyloženě chudý na zajímavé pasáže, ale jako celek mě zas až tak na zadek neposadil. Některé momenty se mi líbily, zaujalo mě využívání hned tří vokálů, a dokonce i oni v jedné písni ukázali sitár. Místy to bylo rozhodně dobré a početná formace dokázala rozehrát pohodové psychedelické hody, ale k nějakému uhranutí to mělo daleko a rozhodně jsem neměl potřebu hned utíkat k merch stánku a vysolit prachy za elpíčko (a to nejen z toho důvodu, že už jsem všechno vysypal za vinyl „House in the Tall Grass“ od Kikagaku Moyo, ha!). Na druhou stranu mě ale Sir Robin & the Longbowmen ani nijak neodpuzovali a jejich přítomnost v pozici předskokana mě nedráždila. Na Kikagaku Moyo neměli a o vrcholu večera není sporu, nicméně pořád to bylo vcelku solidní a dokážu si představit, že když někdy nebudu mít do čeho píchnout, klidně zkusím dát Němcům šanci i ve studiové podobě, jestli to se mnou náhodou nehne o něco víc.
Každopádně, akce jako celek byla velmi příjemná. Samozřejmě se o to postarali především Kikagaku Moyo, ale to je naprosto v pořádku, neboť právě o nich to mělo být. Japonci předvedli skvělé vystoupení, při němž jsem se bavil. A klidně bych si i vsadil na to, že jsem tam zdaleka nebyl sám. Hodně sympatický večer. Ne vyloženě odzbrojující nebo dechberoucí, ale vysoce sympatický a pohodový, což také není málo.
Země: Kanada Žánr: psychedelic / occult rock / doom metal Datum vydání: 25.3.2016 Label: Rise Above Records
Tracklist:
01. The Devil’s Widow
02. Loreley
03. The Rogue’s Lot
04. Lord of Misrule
05. Half Moon Street
06. The Weird of Finistère
07. Flower Phantoms
08. Old Fires
09. Things Present, Things Past
Jsou kapely, které mají skutečně originální sound – a takové obdivujete a klaníte se jim. Pak jsou kapely, které naopak znějí tuctově a zaměnitelné – a takové nesnášíte a dissujete to na každém kroku. Nicméně, role se mohou také obrátit. Jsou i kapely, které znějí originálně, ale v honbě za vlastním ksichtem došly do stádia, kdy forma a násilná snaha najít něco, co tu ještě nebylo, vítězí nad obsahem, jenž tam být musí stůj co stůj, ať už hrajete cokoliv. Jsou ovšem i kapely, které znějí neoriginálně a vlastně si jen berou již dávno vymyšlené – a přesto jsou strašně moc super, žerete jim to a ten poslech si užíváte tak moc, až tomu skoro sami nevěříte, že vás to tak baví. A přesně do té poslední sorty patří Blood Ceremony.
Upřímně, tahle čtyřčlenná parta z Toronta nevymýšlí nic nového – ani náhodou ne. Lze ji zařadit do stejné sorty jako třebas Blues Pills či Spiders, tedy takových těch retrorockových skupin uctívajících dekády patřící hluboké minulosti. Vzhledem k psychedelii a výrazně okultnímu zaměření není problém vidět velké paralely i s formacemi jako Jex Thoth, Jess and the Ancient Ones, Mount Salem, Avatarium na posledním albu, s přivřenýma očima třeba i The Devil’s Blood pro mě za mě… a tuny dalších. Tím netvrdím, že Blood Ceremony od právě jmenovaných opisují, spíš že prostě patří do podobného ranku.
Co je ovšem hlavní inspirací a z té Kanaďané fakt nevykecají ani omylem – samozřejmě Coven. Tato legendární psychedelicrocková formace těžící okultismu je jedním ze základních kamenů téhle hudební odnože, ať už se jedná o inspiraci přímou anebo nepřímou, o tom se tu se mnou snad žádný vocas hádat nebude. Jenže aby toho nebylo málo, „Krvavá ceremonie“ do své tvorby přidala ještě jednu perličku, byť ani ta není zrovna původní a lze docela s jistotou tvrdit, že ji kapela odkoukala od další rockové legendy vzniknuvší na konci 60. let. Ano, mám tím samozřejmě na mysli flétnu po vzoru samotných Jethro Tull.
Nicméně abychom si fakt rozuměli, pojďme si vyjasnit jednu důležitou věc. Dle dosavadního vývoje recenze to může vypadat, že Blood Ceremony jsou vlastně jen kompilátem prověřených postupů rockové psychedelie v okultním balení. Pche, leda tak formálně. V reálu je tahle skupina vážně skvělá a jakkoliv k tomu můžete objektivní výhrady, klidně si je strčte za klobouk, protože mě to brutálně baví. Všechna tři předchozí alba jsem si kurevsky užil a o letošní čtvrté desce „Lord of Misrule“ to platí jakbysmet.
Důvod je nasnadě a rozhodně tentokrát nemám na mysli skutečnost, že rocková psychedelie je moje krevní skupina, a když ji navrch zalijete okultismem, už mě máte napůl v hrsti. Tak to sice je a nestydím se zato (někdo má rád holky, druhý zase vdolky… a třetí zase psychedelii), ale oním důvodem jsem myslel něco jiného – Blood Ceremony jsou jednoduše tak vysoko po kompoziční stránce, že je strašně, strašně těžké nepodlehnout. A vlastně ani není důvod, proč se bránit a odolávat – není ostuda si to užít, když je to taková paráda.
Alespoň já si tedy nedokážu stěžovat, když Blood Ceremony vybalí takové skladby jako „Loreley“ či „The Rouge’s Lot“. Jasně, zrovna v těchto dvou písničkách se nacházejí motivy, které jsou člověku tuze povědomé, ale v podání Blood Ceremony to má kouzlo. Anebo třeba titulní „Lord of Misrule“, „Half Moon Street“, „Flower Phantoms“ a „Old Fires“ – to jsou naprosto regulérní hity. Hity v tom dobrém, ba přímo v tom nejlepším možném slova smyslu. První dvě zmiňované jsou esence rokenrolu, krásná psychedelická atmosféra, výtečné motivy, skvělá flétna a samozřejmě v neposlední řadě – úžasná Alia O’Brien. Na korzetové princezny v symfonickém metalu jsem už alergický, ale okultní holky v rokenrolu zbožňuju a uctívám a zrovna tahle může s klidem posloužit jako jeden z důkazů, proč tomu tak je. O tom, že má tuze podmanivý vokál a charisma až na půdu, snad není sporu.
Pozor ale – Blood Ceremony to ohromně sluší i v pomalém tempu a minimalističtějším provedení. „The Weird of Finistère“ je výtečná a její konejšivá atmosféra nemá chybu, taktéž finální „Things Present, Things Past“ s folkrockovým nádechem bezesporu stojí za hřích. Nejedná se však o obyčejné povinné balady, toho je „Krvavá ceremonie“ daleka. Spíše se připravte na potemnělou náladu, melancholii a drogový opar. A když už jsem se pustil do vyjmenovávání písniček, tak samozřejmě nemohu zapomenou ani na tu poslední, byť ta se na „Lord of Misrule“ nachází vlastně hned na první pozici. Jistěže mám na mysli „The Devil’s Widow“, jež ze zbytku vystupuje svou délku, která správně napovídá cosi o propracovanější struktuře. A snad vás nepřekvapí, když prohlásím, že i zde jsou Blood Ceremony přesvědčiví bez sebemenšího zaváhání.
Jasně, klidně mi můžete vpálit něco o neobjektivnosti nebo snad dokonce nesoudnosti, to vám nikdo zakázat nemůže. Já ale nijak nepopírám ani nezastírám fakt, že tohle je takříkajíc můj šálek čaje a že tyhle věci to u mě mají předem ulehčené. Ale až si „Lord of Misrule“ pustíte, tak si teprve něco povíme. Je to skvělá deska, plná výborných skladeb, silných nápadů, parádní atmošky, uvěřitelná a charismatická. Tečka.
Země: Švýcarsko Žánr: psychedelic stoner / doom metal Datum vydání: 16.3.2015 Label: Czar of Bullets
Tracklist:
01. Seed of Misery
02. Burning Paradigm
03. Eternal Sleep
04. Into the Gravity Well
05. (Return of the) Son of the Sun
06. Etched
07. The Atavistic
Doom metal je sice záležitost, kterou mám hodně rád, ale stoner / doom metal… no, to je muzika, jež mi k srdci nikdy nijak zvlášť nepřirostla. Je tu pár super věcí, jaké si rád pustím, ale obecně vzato jednoduše dávám přednost jiným odnožím tvrdě-kytarové muziky. Což ovšem neznamená, že bych veškerý stoner apriorně zatracoval. Jakkoliv to není takříkajíc můj šálek kávy, pořád si trochu nadutě myslím, že pokud je něco opravdu dobré, tak to poznám a klidně si to i dokážu naplno užít.
Švýcarská formace s názvem Phased pro mě byla až donedávna neznámým pojmem, ačkoliv už má za sebou mnoho roků činnosti a hned několik dlouhohrajících desek. Vlastně jsem s tímhle jménem přišel prvně do styku poměrně paradoxním způsobem – díky vedlejšímu projektu bubeníka Marko Lehtinena (pokud by vám to jméno nesedělo ke Švýcarsku, tak ano, původem je z Finska). Loni totiž on a jeho manželka Nadine vydali debutovou nahrávku „Ilmasaari“ svého společného projektu Ashtar (recenzi možná vyštracháte v paměti – objevila se tu). Když jsem si tehdy zjišťoval souvislosti a koukal se, odkud se ti dva vzali a co mají za sebou, na jméno Phased jsem musel zákonitě narazit.
Vlastní seznámení s muzikou Phased pak proběhlo prostřednictvím aktuální desky „Aeon“, která vyšla koncem listopadu loňského roku – šest let po svém předchůdci „A Sort of Spasmic Phlegm Induced by Leaden Fumes of Pleasure“. A popravdě řečeno, stačil mi jeden letmý poslech několika náhodných skladeb na Bandcampu, abych věděl, že mi „Aeon“ stojí za poslech i celé.
Abychom si ovšem rozuměli – nechápejte závěr předchozího odstavce tak, že je album nějakým veleopusem, z jehož kvalit se vám podlomí kolena. Tvrdit něco takového by bylo značně nadnesené. „Aeon“ je totiž „jenom“ příjemná desky, nic víc, ale ani o chlup míň. Není v tom vlastně nic moc složitého. Obecně řečeno, Phased své skladby staví především na „opilých“ stonerových riffech s hutnou rytmikou a baskytarou naladěnou proklatě nízko. Občas se ozve nějaké trochu dronové kytarové zakvílení (skladba „Into the Gravity Well“ je na tomto postavena dokonce celá) anebo táhlé sólo, ale to je tak vše, čím Phased svojí muziku ozvláštňují. Navrch to posypte zastřeným vokálem a měli byste mít jakous takous představu, jak by „Aeon“ mohlo znít.
Nicméně i s takovými poměrně minimalistickými prostředky se Švýcarům podařilo zhmotnit hodně sympatickou psychedelickou náladu, jež celou nahrávkou prostupuje a patří k jejím největší přednostem. Jasně, Phased nehrají žádný krautrock nebo nějakou podobnou zkouřenost, takže to vážně není taková ta koňská dávka opiátů a trans až do vedlejší galaxie, ale i přesto „Aeon“ dokáže svého posluchače krásně ukolébat a dát mu dost prostoru, aby se v onom špinavějším stonerovém riffování zavrtal a užil si trochu psychedelické pohody. Pokud se vám líbila třeba poslední deska polských Gallileous (kteří jsou v našich končinách přece jen o něco známější, proto je používám jako příklad), pak si dovolím tvrdit, že „Aeon“ můžete s naprosto klidným srdcem vpálit do přehrávače, protože i to vás bude bavit.
Je sice pravda, že „Aeon“ je silné především zpočátku, protože postupem času se začne mírně ohrávat a později už to není tak úplně ono, ale to nakonec nevadí – ne každé album může být nesmrtelné a nadčasové. Nicméně, u těch prvních poslechů jsem se já osobně hodně bavil, a pokud máte rádi stoner / doom metal s lehce psychedelickou patinou rádi, pak nevidím důvodu, proč bych neměl doporučit, abyste tyto poslechy absolvovali i vy.
Vzpomínám si, jak jsem se s Aluk Todolo setkal poprvé – bylo to po vydání jejich minulé desky „Occult Rock“ z roku 2012. Až do té doby mi tito psychedeličtí Francouzi unikali. Zaujala mě tehdy působivá obálka desky, na níž se nacházel kus černé skály opředený hustými cáry mlhy. Ze zvědavosti jsem nahrávku zkusil a regulérně jsem si z toho sednul na prdel, protože to album je, nebojím se říct, nefalšovaně fenomenální. Stačil jeden poslech, abych musel sbírat čelist pod stolem, jelikož tahle kombinace zdrogovaného black metalu a krautrocku byla natolik pohlcující, že tomu prostě nešlo odolat.
Od té doby se však mnohé změnilo a Aluk Todolo již pro mě dávno nejsou neznámým pojmem. Vlastně právě naopak, pozice „Voix“ je naprosto odlišná. Záhy po „Occult Rock“ následovalo zpětné a důkladné nastudování starší tvorby, která není o nic méně uchvacující. Mám za sebou mnoho hodin intenzivního poslechu a dnes už Aluk Todolo patří mezi jména, na jejichž tvorbu nedám dopustit. A o to víc to má „Voix“ těžší. Už to nebyla zkouška naslepo, naopak bych si spíš dovolil říct, že „Voix“ pro mě patřilo k těm úplně nejvíc očekávaným nahrávkám roku 2016 a že jsem od toho čekal vážně velké věci a zároveň jednoho z kandidátů na hudební vrchol sezóny. A z takové situace existují jen dvě východiska – další hudební extáze, anebo zklamání.
A jak tedy „Voix“ dopadlo? No, popravdě řečeno jsem v poslední větě předcházejícího odstavce trochu kecal, protože zmiňované dvě možnosti nejsou jediné – a také novinka nenaplnila ani jeden z těchto dvou scénářů. Hudební extáze? Zcela upřímně prohlašuji, že „Voix“ je naprosto skvělá věc, vážně. Nicméně abych to řekl na rovinu, tak porovnám-li nejnovější dílo Aluk Todolo jen s jejich předcházejícími dlouhohrajícími deskami (tedy na chvíli vynechám kolaboraci, split a EPčka – přestože i tyto počiny rozhodně stojí za pozornost!), pak musím konstatovat, že „Occult Rock“ prostě bylo lepší. A „Finsternis“ bylo také lepší. A „Descension“ bylo také lepší. Jinými slovy, ze všech čtyř dosavadních řadových nahrávek Aluk Todolo bych „Voix“ zařadil až na to poslední, čtvrté místo.
Nicméně si myslím, že stále není na místě mluvit o zklamání. I navzdory výše zmiňovanému se totiž necítím být zklamán. Jakkoliv je totiž formálně vzato „Voix“ tím „nejslabším“ z dosavadních alb Aluk Todolo, pořád je to výborná záležitost. To, co je u Aluk Todolo „slabší“ (uvozovky značí to, že ve skutečnosti to slabé není ani náhodou), je stále na takové úrovni, že si o tom drtivá většina ostatních kapel může nechat leda tak zdát ve svých mokrých snech. „Voix“ rozhodně není slabé – trochu zvráceně by to takhle šlo pojmenovat jen čistě v rámci diskografie Aluk Todolo, ale určitě ne z obecného hlediska, protože ta deska pořád ční dost vysoko nad tím, co běžně vychází okolo. Jen ty starší nahrávky Francouzů byly ještě o kousek působivější.
Nějakou dobu jsem přemýšlel, v čem se nachází ta chyba, že ty předchozí věci měly ještě větší účinek – a napadají mě dva možné důvody. Na starších albech byly Aluk Todolo poměrně jednotvární (ne v tom negativním slova smyslu) a právě v tom tkvěla velká část jejich síly. Monotónní psychedelická rytmika člověka dlouhé minuty tlačila do kouta a okolo ní létaly další pazvuky, znásilňovaní kytary, tísnivé pískání, někdy až noisové hlučení. „Voix“ mi však připadá relativně rozmanitější, skladby se vyvíjejí, klidně se změní tempo. To by asi mělo znít jako klad, ale ta ortodoxní monotónnost mi v případě Aluk Todolo nesmírně chutnala, ještě víc než vývoj, jakkoliv jsou skladby na „Voix“ vystavěny velice chytře a nedá se říct, že by postrádaly působivost.
S tím pak souvisí i ona druhá „chyba“. Nemůžu si pomoct, ale „Voix“ mi oproti svým předchůdcům přijde o něco stravitelnější. To také obecně vzato nemusí být špatně, nicméně zrovna Aluk Todolo je podle mě skupina, která zpřístupňování (samozřejmě v rámci vytyčeného výrazu, čili takové pojmenování berte s trochou rezervovanosti) nemá úplně zapotřebí – zvlášť, když právě ta psychedelická náročnost pro mě byla jednou z nejlákavějších věcí na té muzice. Na druhou stranu, pro ty, kdo doposud s Aluk Todolo nejsou obeznámeni, je „Voix“ tím pádem asi nejvhodnějším kandidátem na prvotní seznámení.
Mohlo by se zdát, že je recenze doposud poněkud kritičtější, ale uznávám, že do toho docela hnidopišsky rýpu – což je dáno tím, jak vysoká očekávání jsem vůči „Voix“ měl. Nicméně i přese všechno, co jsem napsal, se stále jedná o vysoce kvalitní desku, jejíž poslech mě hodně bavil (anebo lépe řečeno – baví). Pořád je to hodně super, má to koňskou dávku atmosféry a pořád platí, že Aluk Todolo hrají svou vlastní ligu. „Voix“ je stále albem, jaké mohou jiné skupiny jen tiše závidět. Akorát jsem čekal ještě víc. Avšak i navzdory tomu si poslech užívám a za koupi to jednoznačně stojí.
Země: Finsko Žánr: psychedelic rock Datum vydání: 29.1.2016 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Transparent Eyeball
02. Earth Over Us
03. Cosmic Truth
04. When I’m Dead
05. Mirror Boy
06. Drugged Up on the Universe
07. Teeth of the Mountain
08. Green Gold
09. Mushroom Spirit Doors
10. Hunter’s Prayer
Myslím, že asi zdaleka nebudu sám, kdo se k Hexvessel dostal skrze osobu jejich frontmana. Kvohst je člověk, jenž svého času zpívával v kapelách Code a Dødheimsgard – původně také Hexvessel vypadali jen jako jeho podivný vedlejší projekt, jemuž se možná bude sem tam věnovat. Ostatně, i dobové fotky k debutové desce „Dawnbearer“ (2011) dýchají trochu metalovou estetikou a klidně bych si je dokázal představit u nějakého okultního black metalu.
Nicméně to už je dávno pryč. Mathew McNerney nechal svou někdejší přezdívku za sebou, minulostí už je pro něj i pouštění hrdelních běsů s namalovanou hlavou na koncertech Dødheimsgard. Metal nechal metalem a Hexvessel, nyní už dávno regulérně fungující kapela, žádný projekt, se pro něj stali prioritou číslo jedna. Škoda to ovšem není v žádném případě! „Dawnbearer“ byla nádherná muzika a druhé album „No Holier Temple“ (2012) jakbysmet. A třetí dlouhohrající nahrávka „When We Are Death“? No, to je otázka, jejímuž zodpovězení se budeme věnovat na dalších řádcích…
Vždycky se o Hexvessel říkávalo, že je to psychedelický neofolk případně psychedelický folk. Bylo to pojmenování plavající trochu na vodě, protože těch vlivů tu bylo vždy vícero, ale v základě to dejme tomu sedělo a navíc to byla škatulka jitřící zvědavost – a přesně taková se k formaci formátu Hexvessel ohromně hodí. „When We Are Death“ ovšem přináší významný posun do poněkud odlišných vod – zapomeňte na (neo)folk, jelikož Hexvessel v roce 2016 skočili rovnýma nohama do psychedelického rocku.
Jistě, jistě, rocková psychedelie byla v tvorbě Hexvessel nějakým způsobem vždy přítomná. Bylo to především na „No Holier Temple“, kde rock vystrkoval své růžky nezanedbatelným způsobem a do některých skladeb promlouval skutečně výrazně. I přesto pro mě byl první poslech „When We Are Death“ docela překvapením, jelikož až takovou rockovou jízdu jsem od Hexvessel nečekal ani náhodou. A není důvod to zatajovat – onen první poslech pro mě byl nemalým zklamáním. Jednoduše jsem doufal v něco trochu jiného, co mi skupina jaksi nedala. A nešlo jen o první poslech, ono jich vlastně bylo víc a to jediné, co zpočátku v mých očích drželo „When We Are Death“ nad vodou, byly pomalejší baladičtější písně typu „Cosmic Truth“, „Mirror Boy“ či „Hunter’s Prayer“, což jsou momenty, v nichž se Hexvessel blíží nejvíce na dohled svému dřívějšímu já.
A co pozdější poslechy? Počáteční rozčarování se najednou rozplynulo – stačilo si jen převyknout! Hexvessel jsou totiž v jádru stále vysoce uhrančiví a působiví, jen k tomu tentokrát došli jiným způsobem a jinými prostředky. „When We Are Death“ je excelentní, zcela vážně. Je to tak dobrá muzika, že se na Hexvessel prostě nelze zlobit, že jsou odlišní. Bylo nutné si tohle uvědomit, a když se tak stalo, zbylo už jen jediné – požitkářské vychutnávání hudebního kouzla, které v tom bezpochyby stále je. Vychutnávání již objeveného a prozkoumávání nových a nových spodních proudů (není to klišé – třeba při psaní recenze jsem si zničehonic uvědomil úplně novou melodickou linku v „Earth Over Us“, již jsem do té doby nějak přehlížel). A přitom stále nemám pocit, že mi „When We Are Death“ řeklo vše, co mi říct může…
Nicméně, v jednom bodě je novinka se svými předchůdci přece jen spojena. Mám tím na mysli psychedelii, protože té se Hexvessel v žádném případě nezbavili. Vlastně spíš naopak! „When We Are Death“ je totiž místy nádherně houbičková vytripovaná záležitost a víc než kdykoliv v minulosti z toho táhne obrovská inspirace v 60. letech. Je však nutno zdůraznit, že Hexvessel jsou uvěřitelní a v žádném případě nepůsobí jako laciné kradení v archivech dob dávno minulých. A ten důvod je jasný – i přes množství retra a vintage zvuků (ty klávesy!) je v tom stále vlastní ksicht a rukopis. Jinými slovy, image lesních hipíků (stačí se podívat na aktuální fotky) Finům ohromně sluší.
Ruku v ruce s tím pak jde něco, co už šlo z předchozích řádků asi vytušit, ale přesto bych to rád zdůraznil explicitně – mám tím na mysli vysokou, skutečně vysokou koncentraci výtečných nápadů, s nimiž Hexvessel nijak nešetří a nabízejí je s takovou samozřejmostí, až se tomu nechce věřit. Navrch přihoďte charismatický zpěv (McNerney prostě umí) a dostanete… inu, „When We Are Death“ v celé jeho kráse. Čarovný psychedelický rock mající hlubokou úctu ke starým pořádkům, ale stále natolik svébytný, aby se v nich neutápěl. Myslím, že tohle tu neříkám zas tak často, takže mi to snad budete věřit, když prohlásím, že tuhle desku nesmíte za žádnou cenu minout. A je jedno, co běžně posloucháte… tohle roste a roste, dokud vás to nepřeroste. Stejně jako ty houbičky v lese.
Datum: 12.3.2016 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Desire for Sorrow, Mallephyr, Oranssi Pazuzu
První pohled (H.):
Nikdy bych nečekal, že report z koncertu skupiny, jejíž tvorbu mám takhle rád, budu muset začít ultimátním hejtem, ale výběr předkapel mi nedává jinou možnost. Abychom si ovšem rozuměli – můj hejt nesměřuje na samotné předskokany, z jejich pohledu plně chápu a rozumím tomu, že nabídku na hraní přijali; hejt směřuje na pořadatele. Je vážně pěkné dotáhnout sem Oranssi Pazuzu do klubu (bez ironie), ale když už to udělám, tak takhle výlučná skupina (v ranní recenzi jsem napsal, že jde o jednu z nejzajímavějších věcí, jaké se v black metalu za poslední roky vylouply – a fakt si to myslím) si prostě žádá důstojný support.
Přítomnost samotných Mallephyr by ještě šla strávit. Ačkoliv se náladově k Oranssi Pazuzu nehodí ani za mák, alespoň jim to šlape a nedá se jim upřít jistá kvalita. Naprostým přešlapem však z mého pohledu byla účast Desire for Sorrow – bez pardonu, takováhle kapela podle mě prostě nemá co dělat před Oranssi Pazuzu. To už tam klidně příště můžete dát Walda Gang, smysl by to dávalo stejný. Argumenty, že psychedelický black metal v Čechách nikdo nehraje, neberu – lze vzít i něco mimo metalové vody a mělo by to logiku. Ostatně stačí vzpomenout na Tábor radosti, který Oranssi Pazuzu předskakoval při jejich předchozím klubovém koncertu v Praze, to byl zcela adekvátní support… s výběrem Desire for Sorrow nesrovnatelné…
Nepochopitelný a nepovedený výběr předkapel mě popravdě řečeno rozladil takovým způsobem, že jsem je původně chtěl kompletně ignorovat a dorazit až na samotné Oranssi Pazuzu. Okolnosti tomu nakonec chtěly jinak, takže když v osm začínali hrát Mallephyr, byl jsem u toho. Vezmu-li jejich výkon sám o sobě, tak tomu moc vytýkat nelze – kapela svůj nařachaný black / death metal trochu ve stylu Svart Crown, v rozumné míře kombinující hrubozrnnost s techničností, sypala s naprostým přehledem, bez zbytečných vylomenin a spíše v soustředění. První skladba věštila zvukový malér, ale naštěstí to zvukař zanedlouho usměrnil do poslouchatelných kolejí, ačkoliv nějaký křišťál z reprobeden taky nešel. Sice se mi zdá, že absolutně nekritické ohlasy a rozjíždějící se hype mohou Mallephyr spíš uškodit (ostatně, komu kdy tohle z hudebního hlediska prospělo), ale na druhou stranu je pravda, že je z jejich muziky cítit nějaká vize a z koncertů zase takový ten zdravý hlad, což lze samozřejmě považovat za klad. Když tedy pominu fakt, že dramaturgicky se k hlavnímu chodu jejich muzika nehodí (což ovšem není chyba kapely, nýbrž organizátora), jde v případě Mallephyr mluvit o pohodové spokojenosti.
Zato o Desire for Sorrow to neplatí. Tahle kapela je prostě blbá, nemůžu si pomoct. Nic osobního proti nim nemám, třeba to jsou v pohodě týpci, ale hudebně je to takováááááááááhle nuda… takový vesnický pseudo-black pro děcka (a.k.a. epický symfonický black metal?). Když je na nějaké kapele tím nejzajímavějším výzdoba pódia, tak je prostě něco špatně. Je vidět, že se Desire for Sorrow snaží se prezentovat, ale v tom úplném základu, na němž by to mělo stát, tedy v hudbě, to prostě diplomaticky řečeno kulhá na obě nohy. Nebudu vám kecat – dal jsem jeden track tohohle lokálního odvárku z Krejdlové Filcky a utekl jsem pryč ze sálu až k východu z klubu. A jen tak mimochodem, nebyl jsem sám, rozhodně jsem si tam měl s kým povídat…
Až něco po desáté hodině konečně začalo to, o čem celý večer měl být, tedy o pořádných hudebních drogách. Prvně jsem Oranssi Pazuzu viděl při jejich předchozím (a také úplně prvním) klubovém vystoupení v Praze, které se odehrálo v komorním prostřední dnes již nefunkčního studentského klubu K4 na Starém Městě. Tehdy to bylo sice dobré, líbilo se mi to, ale přece jen jsem od formace s tak silnou muzikou čekal v živém podání působivější zážitek. Na aktuální koncert, který se tentokrát odehrál na Nové Chmelnici na Žižkově, jsem popravdě řečeno šel s tím, že ani tentokrát se nedočkám geniálního vystoupení, protože když to finská pětice nedokázala v mnohem intimnějším prostoru, jenž navíc svým zařízením a vzhledem atmosféře nahrával, těžko se jí to povede v poloprázdném větším klubu s trochu neosobním vzhledem.
Jenže se stal pravý opak, a jakmile Oranssi Pazuzu nastoupili, všechny obavy vzaly za své hned od prvních vteřin, protože tentokrát, vážení, to byla bez jakéhokoliv přehánění nebo nadsazování absolutní šleha. Hned začátek v podání „Saturaatio“ z nové desky „Värähtelijä“ (vzápětí následovala i klipová „Lahja“ a později třeba „Vasemman käden hierarkia“) byl naprosto zničující. Málo osvětlené pódium ponořené v temně modré barvě, epilepticky blikající světla, díky nimž kapela vypadala skoro jako zasekávající se film – okamžitě mě měli ve svojí hrsti. Dál už si člověk mohl jen vychutnávat, jelikož tohle byla skutečně lahůdková podívaná a poslouchaná.
Oranssi Pazuzu hráli s obrovským nasazením a hlavně výkony baskytaristy Ontta a kytaristy Moita byly uhrančivé až do pekla. Třeba druhý jmenovaný, jen tak mimochodem „obutý“ pouze v tlustých růžových pletených ponožkách (black metal!), stejně jako posledně s železnou pravidelností chytal epileptické záchvaty a svůj nástroj (a s ním i sluch publika) týral bez sebemenší milosti. Strašně se mi líbilo, že tentokrát Oranssi Pazuzu hnali metalové výbuchy do takového extrému, až se to místy stávalo spíš noisem s psychedelicky rockovou rytmikou, ale i přes pořádný hlukot to pořád bylo krásně čitelné.
V tomhle ohledu si zaslouží extrémní pochvalu i výkon zvukaře (Finové přivezli vlastního, nezvučil je ten erární z klubu), jenž zajistil, že hned od prvních tónů měli Oranssi Pazuzu takřka dokonalý zvuk. Možná bych ze své pozice jen o malinko vytáhnul synťáky a klávesy EviLa, ale to do toho už hodně rýpu, protože to prostě znělo skvěle, a kdyby takhle vypadal každý koncert, hned by to bylo o něčem jiném. Nevím, jestli to tak parádně znělo i kapele z odposlechů, protože zpěvák a kytarista Jun-His hlavně v první třetině vystoupení nejednou ukazoval, že to není úplně ono, ale na výkonu to nebylo nijak znát a do publika šel vážně výborný sound.
Je fakt, že setlist bych klidně poskládal jinak, ale v žádném případě si nestěžuju, protože kapely jako Oranssi Pazuzu to nikdy neposkládají tak, abych byl plně spokojen, protože to by musely přehrát komplet diskografii. Nicméně i tak trochu zamrzelo, že ani tentokrát nezazněl zkouřený trip „Komeetta“, ale chápu to – Finové sázeli spíš na dlouhé rozmáchlejší kusy (viz již jmenované „Saturaatio“ a „Vasemman käden hierarkia“ z novinky nebo „Uraanisula“ z minulé desky „Valonielu“), což také mělo svůj smysl a fungovalo to bombasticky.
No, co vám budu dále povídat. Těch 70 minut, nebo jak dlouho to Oranssi Pazuzu hráli, uběhlo jak nic, a aniž bych to nadsazoval, člověk je prožil jak v nějakém transu. Stejně jako jsem v recenzi na „Värähtelijä“ napsal, že je to jeden z horkých favoritů na album roku, i v případě pražského vystoupení musím analogicky konstatovat, že jde o žhavého adepta na titul nejlepšího koncertu letošní sezóny. Ale explicitně upozorňuji, že se to týká jen a pouze Oranssi Pazuzu a jejich 70minutovky, nikoliv večera jako celku.
Čistě organizačně (dodržování harmonogramu atp.) celá akce šlapala bezproblémově, zvuk na headlinera (o toho mi šlo přece jenom především) skvělý, takže čistě jen co do vystoupení samotných Oranssi Pazuzu u mě panuje regulérní nadšení. Kaňkami na celém večeru tak zůstávají trochu nelidová cena některých položek merchandisu (jako 700-750 Kč za vinyl mi přijde fakt hodně… ale stejně jsem to těm kurvám dal) a už výše hejtovaný výběr předskokanů, především toho druhého, jehož účast byl nefalšovaný dramaturgický fail.
Druhý pohled (Skvrn):
Když Oranssi Pazuzu ohlásili českou zastávku, neskrýval jsem nadšení. Lidové vstupné, Praha, navíc ta sobotní, mně, jakožto dojíždějícímu, vyhovující ponejvíc. Bezbřehý úsměv ale zmizel, a to docela záhy. Asi správně tušíte – předkapely. Kolem téhle patálie padla již spousta slov a já nechci přidávat zbytečný počet dalších, tudíž snad jen jeden postřeh: Dost možná by pomohlo vykašlat se na honosné názvy a rituály, protože právě tohle slůvko zní v souvislosti s Desire for Sorrow až úsměvně. Ani od místa akce jsem nečekal zázraky. Ačkoliv Chmelnice zůstávala mou návštěvou doposud nedotčena, dnes se nic neututlá. Přede mnou tak byla vidina obyčejného klubu, který ke kapele formátu Oranssi Pazuzu tak nějak nesedí. A světe div se, ono tomu nebylo jinak. Jistě, sezení fajn, snesitelná teplota v sále rovněž, každopádně zrovna Oranssi Pazuzu by zasluhovali trochu osobitější klub, nikoli ratejnu s labužnickým výhledem na reklamní plochy přes ulici. Ani povolení cigaretových smogů nepotěšilo, a vše tak mohlo odstartovat na na vysloveně optimistických vlnách.
Nicméně pryč s cynismem. Za přesné zahájení akce rozhodně pochvala, za solidní dodržování harmonogramu během celého večera samozřejmě taktéž. A pochvala patří i otevírajícím Mallephyr. Kapela servírovala přesně to, co jsem očekával, tedy poctivou a především i velmi nápaditou práci postavenou na blackmetalovém chaosu, jenž se jen hemžil obměnami temp a četným zařazením technických fines. Tomu všemu jsem navíc neměl žádný problém uvěřit (ten zápal byl nepřehlédnutelný) a na úvod jsem se velmi dobře bavil. Ke větší spokojenosti bych uvítal snad jen čitelnější zvuk, který by dal šanci jednotlivým nástrojům ještě lépe vyniknout. Jinak ale bezesporu povedený začátek.
Zatímco zařazení Mallephyr se dá ještě bez větších problémů pochopit, nad volbou v podobě Desire for Sorrow zůstává rozum stát. Nejenže se takováhle muzika k produkci Oranssi Pazuzu žalostně nehodí, ale ono i samotné vystoupení Desire for Sorrow nebyl žádný med. Už jen rádoby epická pódiová prezentace těžce zaváněla kýčem a vyumělkovaností – hloupé painty na obličejích hudebníků, symetricky (!) proděravěné vlajky a touha zapůsobit za každou cenu. To samé jde říct vlastně i o hudbě, která byla samozřejmě poctivě zahrána, avšak stejně jako vizuální stránka působila těžce neobjevně a naivně. Zkrátka Cradle of Filth, vlajky Alestorm a půl království k tomu.
Oranssi Pazuzu se tak příliš vydatného předskokanského dopingu nedočkali a atmosféru museli začít tvořit hezky od píky. Nicméně jakmile do toho finského těleso hráblo, přestal jsem být na pochybách a zanedlouho odhodil sebemenší náznaky skepse. Sálem počala hrát „Saturaatio“ a já věděl, že bude dobře. Kapela neztratila nic ze své charakterističnosti, jen naživo vyzněla mnohem (a to až nečekaně) agresivněji a metalověji, což v kombinaci s fajnovým zvukem nebylo vůbec na škodu. Atmosféra se dala krájet. Ta intenzita, ta hutnost, to bylo přesně ono, po čem uši tak prahly. Oceňuji i poklidná světla oděná převážně do modré. Žádné zbytečné blikání, spíše valící se psychedelicky z(a)kouřený monolit. A nakonec i Chmelnice ukázala svou sílu. Jednak měl každý dostatek životního prostoru (a to i těsně pod pódiem), druhak teplota v sále nesílila spolu s atmosférou, tudíž se zde vegetovalo rozhodně nad poměry.
Výsledné pocity jsou i přes všechny nepřízně počasí pozitivní. Mallephyr nezklamali, zatímco Desire for Sorrow mě jen utvrdili v tom, že míň bývá mnohdy víc; týká se to jak vyvěšených hadrů na pódiu, tak i vystupujících kapel. Mně přijde číslo dva v tomto ohledu docela hezké. Zatímco výše uvedené slovíčko pozitivní sedí na pocity z celého večera patrně nejpřesněji, Oranssi Pazuzu žádají víc. Uchvacující, intenzivní, hypnotičtí. Ano, skutečně takoví Finové byli.
Oranssi Pazuzu jsou vysoce zajímavou kapelou již od svých úplných počátků. Vzpomínám si, jak jsem v roce 2009, kdy o nich vědělo ještě minimum lidí, prvně slyšel jejich tehdy čerstvý debut „Muukalainen puhuu“ a hned mě to regulérně složilo. Jenže i navzdory tomu, že jsem se do té desky vcelku rychle zamiloval, ani zdaleka jsem neměl a samozřejmě ani nemohl mít tušení, co ještě bude následovat.
Jak to tak u podobně povedených debutů bývá, člověka prostě za chvíli napadne… nebyla to jen náhoda? Dokážou tohle vůbec někdy byť i jen vyrovnat? Jak se v průběhu dalších let ukázalo, Oranssi Pazuzu rozhodně nepatří k těm případů, kdy by výborná první deska byla jen náhoda, a se svou následnou tvorbou ukázali, že se v Zemi tisíců jezer objevila opravdu nevšední kapela, jaká se nerodí každý den.
Říkává se, že třetí velké album rozhoduje. Tuhle fázi již mají Oranssi Pazuzu za sebou – „Valonielu“ vyšlo před třemi lety a (opět) to byla psychedelická síla, jak když kopne bejk. Jenže se taky říkává, že každá kapela má jednou právo na slabší chvilku. A Oranssi Pazuzu v tomto ohledu ještě vedle ani jednou nešlápli – počínaje již jmenovaným „Muukalainen puhuu“, pokračuje geniálním opusem „Kosmonument“, konče předcházejícím „Valonielu“, nevyjímaje ani bezejmenné splitko s avantgardními krajany Candy Cane (jež dodnes zůstává jediným neřadovým počinem diskografii Oranssi Pazuzu – ne však druhořadým). Nicméně s tím, jak výstavní kádrový profil má dosavadní tvorba Finů, to každá nahrávka bude mít těžší a těžší, aby dokázala důstojně navázat.
Jen tak mezi námi, v předchozím odstavci se nachází jedna chyba, kterou jsem tam záměrně zanechal. Jedná se o větu „konče předcházejícím ‚Valonielu‘“. Ve správné podobě by totiž závěr výčtu nahrávek, s nimiž Oranssi Pazuzu ještě nešlápli vedle, měl znít: „končně aktuálním ‚Värähtelijä‘“. A to jinými slovy znamená co? To jinými slovy znamená to, že třeba někdy Oranssi Pazuzu také vydají nějaký přešlap, ale rozhodně tak neudělali v roce 2016, protože „Värähtelijä“ doposud bezchybnou sérii prodlužuje o další položku.
A vlastně nejen to, „Värähtelijä“ dělá možná i o kousek víc – a rozhodně tím nemám na mysli, že právě k novince Finové natočili svůj první oficiální videoklip vůbec („Lahja“). Ono co si budeme povídat… jakkoliv je diskografie Oranssi Pazuzu excelentní do poslední položky a ačkoliv jsou jednotlivá alba velmi vyrovnaná, jeden počin přece jen mírně vystupuje. Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat kvality „Muukalainen puhuu“, „Valonielu“ či splitka s Candy Cane, přece jen mám ty desky fakt strašně rád, ten úplně nejvyšší strop je prostě „Kosmonument“. Většina skupin – nevyjímaje ani ty, jež jsou na tom se svojí tvorbou podobně dobře jako Oranssi Pazuzu – má prostě jeden svůj opus magnum, desku numero uno. A tím je u těchto psychedeliků právě „Kosmonument“. Nechci tvrdit, že jej snad „Värähtelijä“ překonává, protože do takhle silného tvrzení se mi ani ne měsíc po vydání u takovéhle skupiny a takovéhle muziky přece jen moc nechce, ale jednu věc si dovolím říct už nyní docela s jistotou. Když nic jiného, „Värähtelijä“ je deskou, která se „Kosmonument“ (těsně?) přibližuje a ukazuje, že u Oranssi Pazuzu není vrcholná pozice druhého alba neotřesitelná a až do konce věků neměnná. A i to je vzhledem k astronomickým kvalitám „Kosmonument“ velice silné tvrzení.
Nicméně jen těžko se lze u „Värähtelijä“ ubránit nadšení, protože to album je skutečně neskutečně dobré (tomu říkám kvalitní slovní obrat!). Má to 70 minut, a přitom tam není ani stopové množství vaty. Oranssi Pauzu s naprostou lehkostí sypou nehorázně silné nápady, hypnotizují psychedelickou atmosférou, kterou opětovně šperkují nádherně sjeté pazvuky („Hypnotisoitu viharukous“!). Kompozice jsou pečlivě budované a působivé – a tím rozhodně nemám na mysli jen ty nejdelší kolosy „Vasemman käden hierarkia“, „Saturaatio“ a „Valveavaruus“ (ten nástup elektroniky v půlce písně – ty vole!), protože ani kratší písně nijak nezaostávají. Což ale nic nemění na tom, že právě na těch dlouhých plochách to Oranssi Pazuzu ohromně sluší. I když je pravda, že zrovna tahle skupina má schopnosti na to, aby jí to slušelo v jakékoliv poloze, jakou nabídne.
Nechci, aby ta chvála vypadala jako momentální zaujetí jedním albem nebo snad přechvalování kapely, jež prostě patří k oblíbencům (zrovna tohle však nijak nepopírám – beztak by to bylo zbytečné a nikdo by mi to nevěřil), tak to není. Oranssi Pazuzu jsou opravdu tak dobří a „Värähtelijä“ je opravdu tak dobrá deska. Kvality téhle formace teprve začínají tam, kam většina skupin ani zdálky nedohlédne za celou svou kariéru. A novinka toho budiž důkazem – ne prvním.
Nebudeme dále chodit kolem horké kaše a radši si to řekněme na rovinu – Oranssi Pazuzu s „Värähtelijä“ definitivně stvrdili, že patří k tomu absolutně nejzajímavějšímu, co se za poslední dekádu na poli alternativního black metalu urodilo. První z nejžhavějších kandidátů na jedno z alb roku je tu.
Druhý pohled (Skvrn):
„Värähtelijä“ – ve finštině vibrátor, v hudebních sférách nová deska Oranssi Pazuzu. Ačkoliv by finský vibrátor leckomu posloužil vhod (to víte, severská kvalita), začátek letošního roku patří především zmíněné kapele, jež má ve zvyku vyzařovat nebezpečné dávky blackové psychedelie. Od té doby, co Blake Judd nejspíš natrvalo pověsil kytaru na hřebík a ruce raději zaměstnal servírováním cloumavého fetu, se Oranssi Pazuzu de facto stali lídry psychedelicky blackového rybníku. Finové jsou tak ve svém konání stále nezaměnitelní, a i když možná setrvávají ve vytyčených žánrových mantinelech, postupnou evoluci v tvorbě nelze opomenout.
Oproti „Kosmonument“ i „Valonielu“ je „Värähtelijä“ neopracovanější, odpornější a kanalizačnější, na což odkazuje už jen povedená obálka. Minulý Costin na přebalu nebyl zlý, ale tady jde o vyloženou trefu do černého. Zlo, znepokojení, otázky co a proč, toť pro takovouto muziku výtečná posila. A když už jsme u té hudby, tak tedy i něco k ní. Jak již padlo, výrazný žánrový přerod se nekoná, avšak ani pro stagnaci není prostor. V obecné rovině dbá novinka víc než předešlé desky na celek, jemně se také ukrojilo z blackové složky a vsadilo se víc na psychedelii. Skladby jsou neskutečně plastické, vše se neustále přelévá a směřuje k ničivým gradacím. A jak ladné to je! Zachtělo-li by se vám po příkladu, vystačím si se třemi slovy: „Vasemman käden hierarkia“. Než se budete chtít odebrat ve věčný klid, alespoň jednou vyposlechněte, těch 17 minut vážně stojí za to.
Snad jediná výtka směřuje ke zvuku, s jehož prasáckostí to Oranssi Pazuzu možná přehnali. Ačkoliv jde třeba i o záměr, až přespříliš zabředávám v přehulenosti a nečitelosti. Ze všeho ostatního jsem ale nadšen. Finové svou psychedelicky blackovou vizi pojali zase trochu jinak, ale opět neméně dobře. Hodně hutný sound, hypnotické riffy, prostě Oranssi Pazuzu a jejich další atmosférický trip podpořený (jako vždy) parádním skládáním. Nezbývá mi tak nic jiného než „Värähtelijä“ vřele doporučit k poslechu. Tyhle vibrace po finsku jsou zkrátka příliš silné na to, abyste je ignorovali.
Třetí pohled (Onotius):
Je to neuvěřitelné, ale finští psychedelic black metaloví Oranssi Pazuzu zrají jako dobré víno. Člověk by skoro pro jednou očekával i jen příjemný standard, avšak kapela nám na jakékoliv pochyby vždy odpoví naprostou peckou. Nyní se s námi ještě o stupeň hutnější, hypnotičtější formou dělí Finové o svou neuvěřitelně obří imaginaci. Zkrátka a dobře „Värähtelijä“ je pro mě žhavý kandidát na desku roku (což pravda říkat v březnu může znít přinejmenším odvážně, avšak vzhledem k tomu, jak parádní novinka je, se tomu zkrátka neubráním).
„Värähtelijä“ disponuje oproti svým předchůdcům jednoznačně vícevrstevnatým zvukem, jenž dokáže vskutku pohltit hned na první poslech a ukolébat nás v hromadě sugestivních hypnotických nápadů. Mnohem lépe zde vynikne dynamika – postupné gradování, kontrasty mezi jemnými kolébavými momenty a naprostou monumentální extází (při níž mohutná, výtečně nazvučená basa pulzuje, jako by měla explodovat). Postupné vrstvení jednotlivých hudebních ploch pak dokáže i z jinak relativně jednoduchých (avšak účinných) nápadů jako například v závěru „Havuluu“ vytvořit naprosto kolosální zážitek.
A deska je i velmi různorodá – a to jak v průběhu celé hrací doby, tak i v rámci jednotlivých kompozic, jež se pohybují od pěti do necelých osmnácti minut. „Saturaatio“ začíná pěkně postupně krautrockově, aby se pak postupně vrstvila do pravého psychedelicky blackového celku, i když v porovnání s tím, co přijde v druhé polovině desky, se stále ještě drží relativně při zemi. Album pokračuje zvonky zpestřenou meditací „Lahja“ a „Värähtelijä“ založené na postupném vrstvení ploch – při němž se na minimalistickém baskytarovém základu odehraje nejeden fantastický moment. „Hypnotisoitu viharukous“ je pak asi nejreprezentativnější ukázkou toho v čem Oranssi Pazuzu excelují – v úvodním riffu je slyšet charakteristický rukopis, kompozičně je skladba výborně poskládaná a hrátky s různými doprovodnými samply je výtečná. Největší prostor pro kreativitu dostává však sedmnáctiminutová „Vasemman käden hierarkia“, jež je vizionářskou jízdou lidským podvědomím. Postupný vývoj skladby je brilantně promyšlený tak, aby skladba koherentně držela pohromadě a zároveň se pozvolna proměňovala a dala prostor různým náladám a nápadům. Závěrečná desetiminutová „Valveavaruus“ zase evokuje svou kompoziční formou nějakou elektroniku a působí jako rituální závěr.
Nu, pointu jsem vyzradil již na začátku, tudíž mohu snad jen dodat, že album „Värähtelijä“ je příjemným překvapením i na poměry Oranssi Pazuzu. Polemizovat nad tím, zda novinka pokořila masterpiece „Kosmonument“ je možná trochu předčasné vzhledem k tomu, že aktuální deska má přeci jen tu výhodu, že je nová a neoposlouchaná, ale osobně se do novinky jsem schopen ponořit asi více, než tomu bylo svého času právě u druhé studiovky. Je třeba něco dodávat? Nemyslím si.
Na nejvyhlíženější nahrávku roku jsem nemusel čekat vpravdě dlouho. 22 dní z přestupných 366 není nejvíc a přesroční trpělivosti tak tentokrát nebude třeba. Vyšel nový Ulver. Takový, jenž s sebou přitáhne pokaždé řadu otazníků. Co bylo, co je a kam to bude směřovat dál. Nikdy se neptám na to, co ještě nebylo, neb Ulver mají na kontě neskutečně pestrou minulost, a stále se nevěřícně táži, jak jen dokázali poznat tolik odstínů, aniž by opustili svou domovskou barvu. Čekání na další zabarvení je pak mnohem zajímavější než každoroční vyhlížení změnami nepoznamenaných kontur. Když jsem k tvorbě Ulver před pár lety přičichl a počal objevovat odstíny minulosti, stačilo pár desek, abych kapelu dosadil mezi vybranou společnost těch nejoblíbenějších, dost možná na absolutní vrchol.
Kdo Ulver zná, ví. Kdo ne, tak z několika řádků a na papír hozených názvů desek příliš nepochopí. Výlet do minulosti proto odhaluji jen v té největší možné strohosti… Devadesátkové počátky patřily black metalu. Špinavému, obhroublému, ale částečně už budoucnost naznačujícímu. Ulver poté sáhli ještě hlouběji do dědictví nordických tradic a posečkali v neofolkových brázdách. Záhy se už začal lámat chleba, kapela opustila archaismy, avšak nepozapomněla na svou minulost a nadále hmatatelný severský původ. Přišla elektronika, filmová hudba, ambient. Někdy chladnější nota – syrový sever, jindy hřejivější tóny při zachování křehké melancholie. Poslední dlouhohrající léta znamenala úbytek elektroniky, ozvy retra a pak také jeden minimalistický návrat plný intimity v doprovodu komorního orchestru z Tromsø. V tu chvíli je nějaký 20letý exkurz do minulosti u konce. Závěrečným počinem je totiž až do letošního roku dronové kolaborování se zastřeným svitem Sunn O))).
Až do rockového „Wars of the Roses“ a psychedelickému retrování „Childhood’s End“, jsem od Ulver sežral úplně všechno. Zmíněné zpropadenosti z posledních let mě však bohužel příliš nezaujaly a vždy jsem dal raději přednost křehkým elektronickým tahům předcházejících dní. Norové ztratili podstatnou část své svojskosti a stali se tradičnějšími a čitelnějšími. Bylo by ovšem hloupé kapelu obviňovat z nějakého ústupkaření. Takhle zněla jen touha zkusit něco jiného a jsem bytostně přesvědčen, že i tyto dvě desky našly nejednu spřízněnou duši. A třeba nakonec najdou i tu moji, stále jsem je neodepsal. Nato přišel, jak již padlo, tichý, křehoučký kontrast „Messe I.X–VI.X“, a jestliže se zdálo, že Ulver sklouznou k přístupnější formě, vyřčené odhady se začaly opět rozplývat. Do toho všeho mělo po třech letech dlouhohrajícího mlčení vstoupit dopředu hudebně nečitelné „ATGCLVLSSCAP“. Album ve znamení čísla dvanáct. Dvanácté studiové, o dvanácti skladbách, nahrávané ve dvanácti městech, s názvem opatřeným dvanácti písmeny – „slovními počátky“ jednotlivých znamení zvěrokruhu.
„ATGCLVLSSCAP“ je oproti poslední tvorbě (vyjma podobně vyznívající „Messe I.X–VI.X“) kapely jiné. „Válka růží“ nebo „Konec dětství“ jsou desky diametrálně odlišné v přístupu a celé své podstatě. Začněme žánrovou změnou, v případě Ulver jak jinak než organicky provedenou. Kapela nezapomněla na podobné nástrojové prostředky i Ryggův charakteristicky zabarvený zpěv, avšak celkově učinila návrat k experimentálnějšímu pojetí. Prostor dostal psychedelií šlehnutý rock doprovázený temnou elektronikou, ambientními náznaky a dronovými vibracemi. Přesně takhle jsem si to přál. Směrem od přístupnosti zpět k zapeklitostem, jemným variacím. Při úspěšném boji následně i k překvapivým objevům.
Spousta kompozic se zhostila role výrazně vybočujících. Slyšet jsou občasné rezignace na rock a podmanění se teskné monolitičnosti („D-Day Drone“), jindy až překvapivý rock’n’roll servírovaný v hávu temného přepychu („Cromagnosis“). Gradaci a smysl pro dramatičnost ale Ulver nikdy neopouští. Hrají si s maličkostmi, po dlouhé minuty neopouštějí ústřední motiv, avšak k sebemenšímu náznaku nudy nikdy nesklouznou. Po celých 80 minut.
Je pak jen stěží uvěřitelné, že něco takového bylo nahráváno živě během koncertů pod dotekem kapelou proklamované improvizace. Ulver se v ní neutopili a přibližně sedmiminutové kompozice sázejí naprosto přesvědčivě a dynamicky. Přestože má „ATGCLVLSSCAP“ tendenci tvářit se ambiciózně – 80 minut stopáže není úplně málo – já slyším upřímnost a ohromnou touhu kapelu díky nahrávací výzvě posunout dál, ale zároveň zůstat Ulver. Hrozně tomu fandím, poslech od poslechu čím dál víc.
Albem nerezonují jen nové myšlenky a souzvuky, Norové se nezalekli zapracování starších momentů, jež se tu a tam objevují a novotu „ATGCLVLSSCAP“ dostávají do harmonie s hrdě prezentovanou minulostí. Například „Glammer Hammer“ je hlasitější parafrází „Glamour Box (Ostinati)“ z „Messe I.X-VI.X“. Desku protkávají ozvěny i mnohem starší, oživeny jsou momenty z „Perdition City“, v současné podobě méně syrové, ale minimálně rovnocenně temné. Termín temnota sluší popisu „ATGCLVLSSCAP“ vůbec nejvíc. Místy působí ono temné zadumaně a smutně („Ecclesiastes (A Vernal Catnap)“), jindy hravě („Moody Stix“) a někdy vycházím až s úsměvem na rtech („Om Hanumate Namah“). Temnota špinavá i čistá, temnota všeho druhu. Obměňovaná v jemných konturách, takže jednotlivé emoce vedle sebe nezní nepatřičně.
Nečekané jsou šachy s Ryggovým vokálem. Zpívá se málo, a když už ano, tak na ploše desky nerovnoměrně. I zpěv totiž Ulver užili jako gradační prostředek. Nevyhánějí jím však k výšinám jen jednotlivé skladby, ale především celé album. Vokální gradaci započínají k časům „Perdition City“ odkazující „Nowhere (Sweet Sixteen)“ a „Ecclesiastes (A Vernal Catnap)“. První v mezích slušnosti jímavá, druhá plná nostalgie a severské melancholie. Dvanáctou skladbou, uzavřením kruhu, ukončením putování po evropských městech, je „Solaris“. Sluneční stát, jehož obyvatelům vládne operní hlas, který je záhodno poslouchat. Už jen on by byl důvod pro dokončení celé cesty.
Co naplat, „ATGCLVLSSCAP“ se musí slyšet. Já jsem na to přišel na rozdíl od kolegy docela pozdě, až po výrazné poslechové dotaci. Z druhé strany ještě stále brzy – před recenzí. Tou, kterou vás lákám k poslechu jedné z nejlepších nahrávek posledních let, tou, která vás vyzývá k HVNGMAZT. Hlasitému výletu nepostrádajícímu gradace, myšlenky, ani zhudebněné ticho.
Druhý pohled (Atreides):
Každá nová deska Ulver je sama o sobě událost. Ne, že by kapela vydávala desky jednou za uherský rok, to vůbec ne, spíš člověk vždy čeká, co ze severských „Vlků“ vlastně vypadne tentokrát. A pokud jejich jméno platí za jeden z experimentálních kultů, pak letošní deska „ATGCLVLSSCAP“ dvojnásob. Počin skrývající se pod dvanácti iniciálami (anglických názvů) zvěrokruhu seřazených pěkně podle kalendářního pořadí vznikal záznamem dvanácti živých vystoupení z nichž jedno proběhlo i v pražské Akropoli, přičemž každé z nich bylo unikátní svojí improvizační stránkou a uvolněnou kostrou.
Dalo by se říct, že napříč „ATGCLVLSSCAP“ se vine nit z motivů vlčí diskografie, neb v některých skladbách jsou užity samply ze starších nahrávek, nicméně konečnou fazónu ve studiu albu dodal až Daniel O’Sullivan. Pominu-li netradiční přístup, kdy část alba je improvizací či variací na již existující, nahrávka sama o sobě má co říct. Na úvod našeho seznamování jsem si říkal, že 80 minut stopáže bude možná až příliš, opak se však ukázal býti pravdou. Základ, na němž Ulver staví, je vzhledem k výše zmíněným skutečnostem poměrně pestrý. Ve všech rovinách sice dominuje minimalismus, z nějž jakoby odnikud rostou těžko uchopitelné hudební monumenty, avšak se stejnou grácií jej zpracovávají post-rockové skladby stejně jako ambientní či ambientně hlukové plochy. To dává albu, na poměry Ulver snad až trochu nezvykle, poměrně pestrou škálu výrazových prostředků.
Oproti předchozí „Messe I.X-VI.X“, která mě navzdory všem svým kvalitám prostě pohltit nedokázala, se v moři zvaném „ATGCLVLSSCAP“ utápím celkem s radostí, neboť v něm pořád nacházím nové, doposud nepoznané. I přesto, nebo spíš právě proto, že samo o sobě se zdá být zdánlivě nekonečné, stále je v něm co objevovat a zkoumat – doposud přehlížené momenty, které vás překvapí vlastní jednoduchou dokonalostí či novým kontextem, jímž lze onen moment či skladbu chápat. Nebo se jen docela bezcílně nechávám unášet, aby takové okamžiky vyplavaly samy. Za takových podmínek oněch 80 minut utíká vstříc svému konci docela samo, Ulver zkrátka mají i na tak rozsáhlém prostoru co říct. A to ani nemluvím o varhanech v „Desert/Dawn“, jejichž nástup vyzvedává celou kompozici do závratných výšin, nebo pobrukování jedinečné „Nowhere (Sweet Sixteen)“ spolu s Kristofferem, která od své, již tehdy skvělé verze z „Perdition City“ dozrála v naprostou shoegazovou lahůdku kořeněnou gothrockovým feelingem.
„ATGCLVLSSCAP“ je zkrátka krásná deska. Nechá vás hodinu bloumat svým vesmírem, rozjímat mezi hvězdami a naslouchat vzdáleným ozvěnám černé hlubiny, aby se v poslední čtvrthodince rozmluvia, uchopila za ruku a dovedla až do samého konce. Protože vůbec není těžké se ztratit kdesi v mlhovinách a hvězdných mračnech, zato najít cestu zpátky na pevnou zem (či Zemi, jak kdo chcete), je chtě nechtě problém. Tak už to ale s krásnými věcmi chodí. Nebo ne?
Třetí pohled (Onotius):
Když o tom tak přemýšlím, novinku norských Ulver bych se navzdory solidní osmdesátiminutové stopáži troufl označit za jejich asi nejpřístupnější nahrávku za poslední dobu (nepočítáme-li tedy desku coverů „Childhood’s End“). Jisté náznaky byly sice slyšet na předchůdci „Messe I.X-VI.X“, který předváděl relativně povedené balancování na hranici mezi ambientem, moderní vážnou hudbou, soundtrackem a elektronikou, ovšem i tahle deska se držela relativně komorního a homogenního vyznění. V porovnání s tím novinka hned na první poslech zaujme větší různorodostí a dynamičností, s níž zpočátku nenápadné nápady vygradují do impozantních celků. Nyní ve více elektronickém hávu s prvky psychedelického rocku, ambientu, místy i až trip-hopu s občasným kytarovým zaříznutím nenápadně připomínajícím, že kořeny tohohle uskupení sahají do černého kovu.
Zpočátku se rozeznívá ambientní „England’s Hidden“, jež zatím vyvolává víc otázek než odpovědí. Odhaluje zvukový potenciál desky, avšak největší trumfy nás teprve čekají. Již zde je však slyšet větší schopnost střídat rejstříky, postupně vrstvit, variovat a gradovat. Prvním významným milníkem desky je rozhodně „Glammer Hammer“, která v sobě skrývá dramatické pnutí a brilantně si hraje s dynamikou skladby. Zní takřka rituálně (ty bubny), zpočátku evokuje post-rock smíchaný s trip-hopem a z druhé poloviny díky údernosti rytmiky a zkresleným kytarám zní pro změnu celkem metalově. Za zmínku dále rozhodně stojí „Cromagnosis“ disponujcí precizní rytmikou a neustálým vývojem. V porovnání s „Glammer Hammer“ je zde ještě větší prostor pro vrstvení a stupňování. Dále „Om Hanumate Namah“ působí meditativně, takřka étericky – trochu mi připomíná něco z desky „Terria“ od Devina Townsenda. „Nowhere (Sweet Sixteen)“ fascinující „pinkfloydovina“, jež disponuje perfektními vokály. Ty vzhledem k tomu, že je deska jinak založena na instrumentálních pasážích, působí v kontextu velmi svěže a skladbu významně posouvají.
Výhodou nové desky je oproti předchůdcům větší dynamika a barvitost zvuku, což na jednu stranu může vadit těm, kteří očekávají komornější sound, nicméně celkově to pomáhá orientaci v materiálu. Pocitově zde cítím trochu více psychedelie na úkor melancholie. Jako celek mě novinka navzdory obtížné stopáži (přeci jen poslechnout album na jeden zátah není úplně snadné) velmi chytla. Troufl bych si říct, že jsou Ulver na dalším vzestupu. A to vzhledem k jejich diskografii, jež se pyšní nejedním skvostem, rozhodně není málo. Jsem ohromen a nezbývá než počkat, jak „ATGCLVLSSCAP“ obstojí v delším časovém horizontu.
