Archiv štítku: rock

Euzen – Metamorph

Euzen - Metamorph
Země: Dánsko
Žánr: electronica / alternative / indie pop / rock
Datum vydání: 20.2.2015
Label: Westpark Music

Tracklist:
01. The Stage
02. The Order
03. Mind
04. Wasted
05. Phobia
06. Vis a vis
07. Metamorph
08. Me and My
09. Ours
10. Words
11. Mirage

Hrací doba: 47:59

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (H.):

Euzen je skupina, jejíž hudbu jsem si v posledních měsících oblíbil jako málokterou jinou. Přestože tahle dánská formace funguje již o poznání delší dobu (konkrétně od roku 2008), já jsem na její objevení musel čekat až do letoška, kdy jsem se o ní dozvěděl v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Nicméně, od té doby jsem jejich tvorbě skutečně propadl, jelikož muzika, jakou Euzen produkují, je přesně tím, po čem jsem už delší dobu pátral. Určitě i díky tomu (avšak nejen díky tomu) patří „Metamorph“ mezi alba, jež řadím k tomu nejlepšímu, co jsem měl v letošním roce možnost slyšet.

Proto mi přišla trochu škoda, že jsme tu o téhle nahrávce vůbec nepsali a že jsme recenzi v době, kdy byl počin aktuální (vydání proběhlo v únoru), trochu prováhali. Na druhou stranu, není důvod se k tomu nevrátit alespoň zpětně, jelikož deska jako „Metamorph“ si to zaslouží… a když nic jiného, už jen z toho důvodu, abych se v lednu mohl v našem tradičním výročním shrnutí roku odkázat na článek, neboť zrovna v tomhle případě mohu na rovinu prohlásit, že jestli během následujících dvou měsíců neproběhnou nějaké nepředpokládané veletoče, „Metamorph“ se mezi mými pěti osobními favority rozhodně objeví…

Pojďme si pro začátek trochu přiblížit, co že to tedy Euzen vlastně hrají, protože ono je to poměrně zajímavé. Dánové totiž ve svojí tvorbě kombinují vícero žánrů, aniž by z toho lezla nějaká složitá krkolomná avantgarda. Naopak, ta fúze Euzen je vlastně taková umírněná a zároveň velice organická, díky čemuž se vlastně ani pořádně nedá říct, jaký styl je tím úplným základem, na němž kapela staví. Tak jako tak, rozhodně zde není problém vystopovat jemnější elektronické žánry, což není úplně nejpřesnější pojem, ale zrovna v tomhle případě je myslím postačující, protože kdyby mi někdo tvrdil, že tuhle slyší trochu trip-hopu, tuhle náznaky ambientu a jinde zase ozvěny synthpopu, já bych mu rozhodně nenadával, protože ono to vlastně takhle je.

Nicméně, vedle toho mají Euzen i trochu rockový feeling, jemuž notně napomáhá klasická rytmická sekce ve složení baskytara (krásně slyšitelná, jen tak mimochodem) a bicí a nakonec vlastně i přítomnost kytary. Jenže to vše se zase proplétá s elementy indie popu, jemuž ostatně odpovídá i přístupnost hudby Euzen a relativně lehká stravitelnost. A tím vším se navíc proplétá jakýsi nordický folkový nádech, přestože mluvit o regulérním folku nebo alespoň folk rocku by asi bylo trochu nadnesené… to už by asi bylo přesnější k výše zmiňovaným stylům přidat folktronicu.

A tohle celé žánrové rozpětí zastřešuje ještě jedna další věc, která je právě tím, co z Euzen dělá tak skvělou skupinu – obrovská skladatelská úroveň a neskutečná zásoba úžasných nápadů. Dánové mají talent pro vytváření vysloveně nádherných momentů a melodií a také cit pro jemné detaily, na nichž jejich tvorba do jisté míry stojí. Na jednu stranu bych měl i chuť říct, že vedle rusovlasé dredaté divy Marii Franz a jejího uhrančivého zpěvu jsou tím nejvýraznějším prvkem klávesy (ono je přece jen trochu znát, že hlavním tvůrcem instrumentální stránky je klávesista Christopher Juul). Na druhou stranu bych tím však automaticky snižoval roli již jmenované rytmiky a kytary, protože i všechny tyhle nástroje umějí Euzen skvěle využívat a pracovat s nimi. Například ta kytara – nepatří zrovna mezi nejvýraznější, u Dánů hraje ty druhé housle a spíš podporuje vyznění celku, než aby sama přebírala hlavní slovo (byť tu a tam se pár výjimek napříč všemi deskami najde), ale kdyby tam nebyla, tak by to posluchač rozhodně pocítil.

Abychom si ale úplně rozuměli… výše jsem prohlásil, že je hudba Euzen přístupná a stravitelná, což je dle mého názoru pravda. Ono to přece jenom jde ruku v ruce s tím, že jejich produkce patří k těm jemnějším. Nicméně, v žádném případě si nepředstavujte něco podbízivého nebo snad dokonce takříkajíc „prostšího“. Ve skutečnosti je totiž tahle muzika (a to je další věc, proč mě to tak ohromně baví) inteligentní, promyšlená (vzpomínáte na to hraní si s detaily?) a hodně chytře vystavěná. A právě v tomhle tkví jedno z největších kouzel Euzen – že to je jemné a skoro až relaxační, a přitom pořád natolik chytré, aby to plně uspokojilo i nepovrchního posluchače a vydrželo to na sakra vydatné množství poslechů.

Pro potřeby naší recenze je důležité zmínit také to, že vysoká forma se Dánů drží i na jejich nejnovějším počinu „Metamorph“. Je pravda, že kdybych vážně musel, tak bych si v přímém souboji všech tří alb přece jenom asi vybral předcházející „Sequel“ z roku 2011, ale nepopírám, že do jisté míry to nejspíš bude dáno i tím, že právě skrze něj proběhlo moje debutové setkání s Euzen, takže pro mě už napořád zůstane „tím prvním“. Nicméně ani tohle nemění zhola nic na tom, že i „Metamorph“ je úžasná nahrávka, kterou vážně poslouchám už měsíce a vůbec mě nepřestává bavit. I novinka totiž obsahuje vše, kvůli čemu jsem si Euzen tak oblíbil – mimo jiné fantastická Maria, laškovně tepající elektronika, křehká atmosféra a spousta regulérně nádherných momentů.

Euzen

Kromě toho (a je to klišé, já vím) je nutno zdůraznit, že všech jedenáct písniček na desce je vyrovnaných, žádná z nich není slabá a dokonce ani slabší, všechny mě ohromně baví a ani jedna z nich není přebytečná. Měl-li bych zvolit nějaké své osobní vrcholy, asi bych ukázal na krásnou „Mind“, videoklipovou „Phobia“, fantastickou titulku „Metamorph“ nebo další nádheru „Me and My“… anebo taky rockovější „Wasted“, kabaretní „Vis a vis“, hezky vygradovanou „Mirage“, hravou „Words“, temnější „The Stage“ nebo naopak elektroničtější „The Order“… no ty vole, nakonec jsem skončil skoro s vyjmenováním kompletního tracklistu, což je přesně to, co jsem nechtěl udělat. Ale aspoň je vidět, že je to vážně skvělé od začátku do konce, což platí i o tom posledním kousku, jejž zatím nezmínil, „Ours“.

Každopádně, dál není moc řešit – „Metamorph“ je jednoduše úžasná nahrávka. Nic míň, ale možná trochu něco víc. Euzen patří přesně mezi ty skupiny, kvůli nimž člověk tak miluje hudbu, a se svou třetí deskou to rozhodně potvrzují…


Druhý pohled (Atreides):

Když zběžně projedu položky playlistu, které aktuálně protáčím, dánsko-norští Euzen mezi všemi ostatními kapelami a projekty zaujímají poměrně specifické postavení. Nenašel bych totiž kapelu, která je co do hudebních kvalit tolik nedoceněná jako právě tahle pětice s uhrančivou Marií Franz v čele. Dostali mě už se svojí druhou deskou „Sequel“, která mě svými hitovkami „Judged By“ nebo „The Great Escape“ vylákala na perfektní pražský koncert. Ten už ale byl součástí šňůry na podporu nové desky „Metamorph“, ze které v Praze zaznělo nemálo kusů, a nebudu nijak zastírat skutečnost, že vysoká očekávání se Euzen podařilo ještě o několik řádů překonat.

Euzen produkují silně osobitou směsici, jejímž základem je indie pop křížený s elektronikou, volně doplněný o goth a steampunk vlivy, občas se mihne náznak klasiky či folkových melodií. Produktem instrumentální stránky a úchvatného Mariina zpěvu je pak atmosféra, z níž mnohdy běhá mráz po zádech a nejinak je tomu i tentokrát. Deska vás něžně uchopí za ruku a zlehka provede padesáti minutami vesmíru, který si Euzen přichystali speciálně pro vás.

Ačkoliv samotným výrazivem se „Metamorph“ navzdory názvu se v základu nijak výrazně neliší od svého předchůdce. Mohutnější, košaté kompozice ovšem zážitek z alba zásadně proměňují. Skladby jsou rafinovanější, melodie jsou rozvíjeny ve více vrstvách, z nichž si mnohých na prvních několik poslechů ani nevšimnete, a album je tak jako celek je mnohem trvanlivější. Novinka zároveň boří kompozici skladby tak, jak je pro popový žánr typické, takže jen málokde narazíte na předem danou strukturu sloka-refrén-sloka a její obměny, čímž je o něco blíž klasické hudbě. Refrény jsou řazeny spíše nepravidelně, pokud o něco jako refrén vůbec zakopnete. I díky tomu jsou nejspíš písně méně hitové, je hodně znát, že si Euzen dali spíše záležet na tom, aby byl nový materiál více vyrovnaný a hlouběji propracovaný. To se nejenže podařilo, ale písně navíc neztrácí nic z charakteristické přístupnosti ani chytlavosti, takže nezbývá než hluboce smeknout.

Největší vizitkou kvalit Euzen je však skutečnost, že bych na novince neměnil vůbec nic. „Metamorph“ se mi líbí takové, jaké je, a jeho chytrý, avšak zároveň přístupný electro pop mě stále baví, a to desku poslední dobou točím horem dolem a mám ji naposlouchanou pomalu i pozpátku. Úžasný Mariin hlas mě stále ještě nepustil a v dohledné době mohu jen těžko očekávat opak, přičemž totéž mohu říct chladné, lehce odtažité, ale o to víc charakteristické atmosféře, která je s hudbou tohohle klenotu severní alternativy neodmyslitelně spjata. Jedním slovem: skvost.


Naïve – Altra

Naïve - Altra
Země: Francie
Žánr: electronica / metal / trip-hop / rock
Datum vydání: 20.3.2015
Label: Persistent Room

Tracklist:
01. Elevate Levitate
02. Yshbel
03. Mother Russia
04. Monument Size
05. Surge
06. Waves Will Come
07. Altra

Hrací doba: 60:27

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Tentokrát musím recenzi také jednou začít přiznáním, že mi tvorba téhle skupiny až doposud unikala. Jakési povědomí o tom, že někde ve Francii existuje formace, která si říká Naïve, jsem sice měl, nicméně debutová deska „The End“ z roku 2009 i její pokračování v podobě „Illuminatis“ z roku 2012 mi unikly, o loňském remixovém počinu s jednoduchým názvem „Remixes“ ani nemluvě. Jenže znáte to – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Ucho se v tomto případě utrhlo letos (tedy v roce 2015 – jen pro připomenutí), kdy Naïve vydali svou třetí dlouhohrající nahrávku, jež byla do světa vypuštěna pod názvem „Altra“

Nebudu vás tahat za fusekli – kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem měl na Naïve políčeno nějak dlouho a že jsem byl připraven to s novinkou konečně zlomit. Ve skutečnosti bych asi i „Altra“ přešel bez většího povšimnutí, kdyby mi to album samo nedorazilo a nebylo vybaveno nálepkou trip-hop / metal / electro. Právě tahle žánrová kombinace, která mne velice lákala, byla tím hlavním důvodem, proč jsem se do poslechu „Altra“ nakonec pustil…

Nicméně i navzdory tomu, že jsem byl na produkci Naïve relativně zvědavý, nakonec z našeho setkání odcházím poněkud zklamán – a to i přesto, že jsem vlastně od desky technicky vzato dostal to, co jsem od ní očekával. Slibovaná žánrová škatulka je určitě splněna… je sympatické, že se nejedná o takový ten případ, kdy je hudba metalem s mírným popraškem čehosi trochu elektronického a promo cancy už řvou o trip-hopu, ale že i v reálu jsou výše jmenované stylové složky na „Altra“ vyrovnané – snad jen bych se k nim nebál přidat ještě rock. Přesně v to jsem doufal a přesně to jsem vlastně dostal stejně jako povětšinou jemnější atmosféru s kytarovými výjezdy a zcela jasnou orientaci na náladotvornost. Navíc je samozřejmě vše v naprostém pořádku i po technické stránce, a aby toho nebylo náhodou málo, bylo by zase nefér tvrdit, že Francouzi ne svojí novinku nevymysleli i několik dost povedených motivů.

Přesto všechno se u mě výsledek míjí účinkem, přičemž jako ten hlavní důvod, proč mi „Altra“ tolik nesedlo, bych označil – nebojím se říct – přílišnou podbízivost. Nemůžu si pomoct, ale přesně tak na mě nahrávka po většinu své hrací doby působí. Jakoby „inteligentní“ samply, generické trip-hopové plochy, občasné post-rockové závany, obyčejné corové riffy, místy až laciné nápěvky… ani nemluvě o tom, že tu a tam hudba působí až příliš přeslazeně (třeba hned v úvodní „Elevate Levitate“). Výsledkem je takový „hispter rock“, u kterého si možná budete chrochtat blahem, pokud nosíte flanelku, plnovous a máte na sobě cca 5428 tetování, ale mně to podání Naïve připadá… inu, skutečně trochu naivní (anebo snad naïvní?).

Úplně jalové „Altra“ není a sem tam se nějaké příjemné momenty přece jen najdou, zejména v druhé půlce desky. Relativně mě baví jedna pasáž v „Surge“, hezký je rozjezd „Waves Will Come“ a titulní dvanáctiminutovka „Altra“, jež je tou nejdelší položkou tracklistu, rovněž nabízí několik povedených nápadů (na druhou stranu ale i několik trochu otravných). Něco do sebe má i „Mother Russia“, jejíž větší část se nese v čistě trip-hopovém duchu, a pokud by na ni nebyla naroubována genericky kytarová závěrečná třetina, šlo by o vrchol alba. Obecně právě v těch kytarových momentech jsou Naïve úplně bezzubí, což dále dokazuje třeba první půle „Monument Size“, což je zcela nezáživná metalová moderna.

I přes několik slušných chvilek však negativní pocity stále převažují. Naïve spájí hned několik moderních, skoro až trendových žánrů a navíc tak činí poměrně generickým způsobem, a ač se na první pohled snaží tvářit chytře, nějak jim to prostě nevěřím a u mě se to minulo účinkem. Anebo je to naopak tak moc chytré, že to můj slepičí mozeček nepochopil. Nechápejte mě špatně – nestěžuju si na to, že to je „měkké“; vadí mi jen to, že je to prostě plytká a přiteplená nuda.


Daniel Landa – Žito

Daniel Landa - Žito
Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 12.9.2015
Label: Landa production s.r.o.

Tracklist:
01. Bývali Čechové
02. Modrá obálka
03. Šmouha
04. Neklidné nebe
05. Král Karel
06. To je válka
07. Česká krajina
08. Uruz
09. Lagu
10. Raidó
11. Kejklířovo díkůvzdání
12. Not

Hrací doba: 38:26

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Daniel Landa je svým způsobem docela svérázná postavička českého hudebního rybníčku. Ať už si ale o něm jako o člověku myslíte cokoliv – ať už mu všechen ten jeho patriotismus a lehce trapnou agitaci žerete, anebo jste zarytě přesvědčeni, že to je prašivej nácek – jedna věc se mu nechat musí. Asi jen těžko lze totiž zpochybňovat, že hudební talent Landa má, což podle mě prokázal zejména v počátcích své sólové dráhy. Po rozpadu Orlíku Landa vydal hned několik velmi dobrých desek – vlastně vše, co vypustil v 90. letech, je i zpětně po tolika letech stále výborné.

Postupem času však jeho tvorba začala dle mého názoru diplomaticky řečeno citelně upadat. „9mm argumentů“ z roku 2002 ještě bylo solidní nahrávkou, ale potom už je každá další deska slabší a slabší. Navíc se Landa začal hodně otravně a trochu násilně stylizovat do role čehosi na způsob národního buditele, aby nakonec vše dovršil vypatlaným projevem na Českém slavíku 2012, kde oznámil ukončení své hudební kariéry a transformaci do kouzelníka Žita 44 (wtf?).

Nicméně s tím koncem to asi nebylo tak žhavé, jelikož už loni Landa odjel turné a na letošek naplánoval (asi po vzoru Kabátu) Velekoncert (proběhl 12. září), což byla jedna ze sedmi kejklí (wtf?), které si jako Žito připravil ke splnění. A k této příležitosti si jen tak mimochodem také nachystal nové cédéčko, které pojmenoval… inu, „Žito“.

Popravdě řečeno, mně všechny tyhle kejkle a „žitování“ připadají jako brutální vymaštěnost. Podle Wikipedie to kdosi nazval „krizí identity“ (což je asi formální výraz pro to, že někomu dočista jebe), ale to moje pojmenování je trochu více trefné. A navíc – i když si všechny tyhle kraviny okolo odmyslím, citelně se mi vzdálilo i směřování samotné muziky, pročež jsem měl vydání novinky těžce na salámu. Nakonec jsem sice „Žitu“ („Žitovi“?) dal šanci, ale upřímně řečeno – mohl jsem si to s klidným srdcem odpustit, protože deska Landu rozhodně nevrací mezi hudebně zajímavé interprety… spíš jen prodlužuje nechtěně směšnou křeč, již autor zažívá už dlouhé roky.

Povídání o vlastním albu začnu trochu netradičně, a sice texty, protože právě ty jsou největším kamenem úrazu nahrávky. Nemůžu si pomoct, ale drtivá většina z nich na mě působí buď kýčovitě (zejména ty jakoby „vlastenecké“ kusy… „Neklidné nebe“, „Král Karel“), klišovitě („To je válka!“) anebo regulérně trapně („Modrá obálka“wtf?!). Právě místy trochu dementní pojetí lyrické stránky zcela nádherně ilustruje, že Landova soudnost si vzala dovolenou před hodně dlouhou dobou a zpátky do práce se jí evidentně pořád nechce.

Zejména první půle desky mi připadá dočista debilní. Hudebně je to povětšinou utahané a nezáživné… podobná „baladicky epická“ poloha Landovi slušela v době, kdy ještě nějakou soudnost měl a hlavně „jen“ jako ozvláštnění alb, avšak stavět na tom v podstatě většinu nahrávky evidentně nebyl dobrý nápad, což navíc ještě zdůrazňují výše zmiňované nablblé texty. A aby toho nebylo málo, nefungují ani písničky v typickém Landově stylu známém z minulosti. Z první půlky se dá snést maximálně tak „Šmouha“ (byť i ta má tedy hodně daleko do nějakého zázraku), ale zato taková „Modrá obálka“ je přetěžká nuda s vysloveně imbecilním textem. Při vší úctě – když to poslouchám, tak se pomalu stydím za autora, a zároveň nechápu, jak tohle někdo může myslet vážně, protože zrovna tenhle text je naprosto ultimátní přešlap.

Jako první slušnější věc se zpočátku tváří „To je válka!“, kterou napsal Vašek Noid Bárta, což ve mně příliš důvěry nevzbuzovalo, protože když si vzpomenu na některé jeho sólové klenoty, tak mám chuť si ublinknout. Song není žádný zázrak, ale trochu ostřejší (bráno s rezervou) háv po předcházejících zíváčkách působí svěže – ale jen do doby, než se dostaví brutálně nepovedený refrén, který to celé splachuje do záchodu. Ani nemluvě o tom, že opět je lepší neřešit text, protože tohle téma už snad víc generickým způsobem pojmout nešlo.

Druhá půle počinu je naštěstí o něco poslouchatelnější. Landa se začne pokoušet o jakousi řekněme temnější polohu a je to rozhodně příjemnější nuda na začátku. „Česká krajina“ je vcelku na pohodu, ačkoliv nějaká vyložená pecka to také není a v Landově repertoáru patří spíš k průměru… jednoduše kus, který by měl být tak na B straně singlu, nikoliv na dlouhohrající nahrávce. Nejlepšími skladbami na desce jsou dva „runové“ kousky „Uruz“ a „Raidó“… a to jsem si u dříve vypuštěného klipu k „Uruz“ říkal, že jestli tohle bude jedna ze slabších věcí, tak se to album bude dát poslouchat. A nakonec je z toho s asi nejtemnější „Raidó“ vrchol. Tu „temnotu“ však také berte s rezervou, jelikož obecně to je pořád stravitelná pohodička, do okultního black metalu to má fakt daleko…

Nicméně, ani druhá polovina „Žito“ není bezchybná. Třetí „runová“ písnička „Lagu“ je slabší a nepříliš výrazná, ale když nic jiného, alespoň to člověka nijak neobtěžuje. Špatný je až úplný závěr v podobě odrhovačky „Kejklířovo díkůvzdání“ a absolutně nicneříkající „Not“.

Asi je zřejmé, že celková bilance nebude zrovna pozitivní. Jsou tu dva solidní kusy („Uruz“, „Raidó“), ačkoliv ani ty nejsou nic  dechberoucího, několik s přivřenýma očima a s výhradami ještě stravitelných („Česká krajina“, „Šmouha“, „Lagu“) a zbytek je prostě slabota i po přivření očí a všech tělesných otvorů. Všechny ty kecy okolo jsem sice Landovi nikdy nijak zvlášť nežral, ale stará tvorba mě po hudební stránce i s odstupem dodnes baví a líbí se mi. V současné době už však Landa (nebo Žito nebo Žito 44 nebo jak že si to chce říkat) předvádí nezáživný čajíček a slabý dojem z muziky ještě korunuje tím, že se chová a prezentuje jako píčus…


Druhý pohled (Kaša):

Přestože album „Žito“ vznikalo v tichosti a vyšlo takřka bez oficiální propagační kampaně, lepší promo by si Landa ani nemohl přát. Přeci jen na sebe v posledních letech svou mediální sebevraždou prostřednictvím vystupování pod jménem Žito 44 strhl tolik pozornosti, že i člověk, který jeho tvorbu nijak nesleduje, musel zaregistrovat, že se kolem něj v posledních měsících něco děje. A letos toho bylo vcelku dost, takže ve výsledku bylo Žito Tour následované pražským Velekoncertem jen takovou předzvěstí novinkového studiového alba „Žito“.

Otázkou je, jestli se čekání na nástupce velmi slabého „Nigreda“ z roku 2009 vyplatilo. Jak už to tak bývá, odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Na jednu stranu uznávám, že se mi novinka líbí mnohem více než zmíněné „Nigredo“, které bylo v celé své délce děsný průser, ale myslím si, že výsledek je daleko, opravdu daleko za očekáváními a hlavně za kvalitami starší tvorby, která by se dnes už dala považovat za klasickou. Přiznám se, že by mi ani nevadilo to množství na odiv se vystavujícího vlastenectví a agitace, které z nových textů, jež k údernosti starší tvorby mají hodně daleko, cítím, ale k mé vlastní spokojenosti by se muselo na „Žitovi“ dít něco opravdu záživného.

Pominu-li poklidnou „Lagu“, nabuzenou „Uruz“ a obstojnou hitovku „Šmouha“, které již byly vypuštěny v minulosti a které se mi líbí hodně, tak je novinka taková nijaká. Jedinými povedenými písněmi, které si vypuštěním alba odbyly svou premiéru a které se mi rovněž zalíbily, jsou duet „To je válka!“ a temná „Raidó“. Tím by můj výčet pomalu a jistě končil. Ten zbytek je na někde na pomezí hloupého kazatelství jako třeba v „Bývali Čechové“, „České krajině“ a „Králi Karlovi“, nebo dojíždí na stupidní text, což je případ „Modré obálky“, která je hudebně v pohodě, ale těžkopádný text ji vyloženě zabíjí, až z ní učinil asi nejotravnější věc na celé desce.

Z instrumentálního hlediska není desce co vytknout, protože ve společnosti Vartecký, Antl, Meier a Mařík se dá těžko něco zkazit a dokonce ani vokál Dana Landy mi nijak zvlášť nevadí, ale když ze mě opadla prvotní spokojenost způsobená dlouhou pauzou, tak je „Žito“ albem, které nemá zas tak moc co nabídnout a které budu mít zaškatulkované jako promarněnou šanci na triumfální návrat. Škoda… a to jsem Žitovi, pardon, Danovi fandil.


Třetí pohled (nK_!):

Po sérii prohlášení o ukončení hudební kariéry a zaměření se na Žitovské kejkle by od Daniela Landy ještě před rokem málokdo čekal nové řadové album. S tím průlomem v podobě Žita to ale nakonec není tak horké, takže po úspěšném loňském miniturné a zářijovém megakoncertě přišel čas i na desku. Jaký je nástupce šest let starého „Nigreda“?

Upřímně, velice rozporuplný. Od prvních tónů předělané lidovky „Bývali Čechové“ až po závěrečnou píseň „Not“ se na bezmála 40minutové stopáži Daniel Landa nemůže rozhodnout, co vlastně chce svou novinkou sdělit.

Daniel Landa - Žito

Část „Žita“ tvoří motivační písně inspirované starými germánskými runami. Bezpečným poznávacím znakem všech těchto songů je neustálé opakování jejich názvů před, během i po refrénech. Tato šablonovitost ne vždy prospívá a některé pasáže jsou mezi sebou snadno zaměnitelné. Někdy je také těžké přesně určit, co konkrétně se autor snaží danou písní říci, ale věřím, že většině Landových fanoušků to bude upřímně jedno, protože budou stejně bezhlavě opakovat vše, co jim kontroverzní zpěvák naservíruje.

Některé písně, včetně zmíněné úvodní předělávky, míří cíleně na českou národní hrdost, jejíž propagaci se Daniel Landa v poslední době aktivně věnuje. „Neklidné nebe“ a „Král Karel“ pojednávají o některých význačných panovnících naší historie. Na ně navazuje „Česká krajina“. Přesně tyhle kusy Landovi na novince nejvíce sedí a patrně se jedná o to nejlepší, co může „Žito“ posluchačům nabídnout.

Zbylý čas vyplňují typické „Landovky“. Například „Modrá obálka“ funguje jako výsměch všem dobrým písním, které zpěvák v minulosti složil. Velmi naivní, stokrát ohraný a kostrbatě se rýmující text bez hlubšího smyslu. Takhle vypadá současná tvorba jednoho z našich nejznámějších umělců? „Šmouha“ by měla navazovat na starší „Touhu“, ale místo toho ji sprostě vykrádá a oba songy jsou od sebe těžko rozeznatelné. „To je válka!“ v kooperaci s Noidem ale není špatná a „corová“ podoba jí velice sluší. „Kejklířovo díkuvzdání“ ze všeho nejvíce připomíná „Jen ať to sype“ z minulé desky.

Daniel Landa se při nahrávání „Žita“ obklopil plejádou vynikajících muzikantů, hudební výsledek tomu však neodpovídá. Odmyslíme-li si většinově nezajímavé texty, zbudou nám sice poměrně dobře naaranžované písně, ale ve výsledku většina z nich postrádá jakéhokoliv ducha. Ve srovnání s předchozí promyšlenou tvorbou velké zklamání.

Nenechte se mýlit, sám se považuji za velkého a dlouholetého fanouška Daniela Landy. Podle mého názoru ale měl svou hudební kariéru opravdu nechat spát a vyvarovat se skládání nového materiálu. „Žito“ nemá hudebně ani myšlenkově co říci, a jak se mi minulé „Nigredo“ svým nevšedním vyzněním líbilo, novinka mě nechává zcela chladným. Navíc pořád nevím, zda má fungovat jako agitace za “správné češství”, výlet do historie nebo poselství určené k motivování mas. Promiň, Dane, ale tohle fakt neberu.


Rock for Churchill 2015

Rock for Churchill
Datum: 28.-29.8.2015
Místo: Vroutek, areál Myslivna
Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Babylon Circus, N.O.H.A., Pipes and Pints, Submotion Orchestra, Tata Bojs

Sobota: Archive, Asian Dub Foundation, Horkýže slíže, Looptroop Rockers, Mydy Rabycad, Please the Trees, Selah Sue, United Flavour, Wohnout

Rock for Churchill je sice poměrně nenápadný podnik, ale na české festivalové scéně figuruje již dlouhých 15 let. Původně benefiční akce sbírající finanční prostředky na opravu místního kostela (proto tehdy ještě pod názvem Rock for Church) se za tu dobu přetvořila ve dvoudenní přehlídku většinou non-mainstreamové hudby s žánrovým rozpětím od rockových variací přes nejrůznější ska, reggae až po hip-hop a elektroniku. Ale dost opisování oficiální anotace. Nebudu kecat, o Rock for Churchill bych asi nezavadil nebýt jediného jména – Archive. Jen a pouze díky nim jsem začal o své účasti uvažovat, koupil lístek a nakonec se opravdu dostavil, i když mnou poslední týden cloumaly vážné pochybnosti…


Pátek:

Vzhledem k tomu, že mě na soupisce festivalu opravdu zajímali akorát Archive a těch pár dalších kapel, na něž jsem chtěl kouknout, hrálo až k večeru, do areálu jsem se dostal až okolo čtvrté odpolední a spíš než Sto zvířat, kteří mi hráli na uvítanou, mě zajímaly stánky s jídlem. Zatímco jsem se živil, „Zvířata“ odehrála a uvolnila pódium pro Pipes and Pints. Tahle pražská parta s Američanem v čele patří mezi prominentní představitele domácího celtic punku, takže se dalo očekávat solidní vystoupení. Jenže já si nemůžu pomoct, tenhle populární žánr mi až na vzácné výjimky prostě nesedí, což mi Pipes and Pints jedině potvrdili. Moje výhrady však směřují pouze k hudbě, protože vlastní vystoupení bylo vážně dobré a fanoušci museli být v sedmém nebi. Koneckonců, zpdo střechy a s pivem v ruce se to poslouchalo docela příjemně, takže vlastně proč ne.

Další česko-zahraniční kapela N.O.H.A. mě ale potěšila navzdory předpokladům dost. World music určitě jako posluchač nevyhledávám, ale tady se opět potvrdilo, že tenhle žánr může naživo fungovat skvěle. N.O.H.A. ohromně těžili z výkonu skvělé Kaiy Brown, která když zpívala, dostávalo to i takového skeptika, jako jsem já. Neméně skvělý byl i rapující MC Chevy, a když N.O.H.A. zrovna příliš nesklouzávali k dubstepu, bylo to skvělé. Abychom si ale rozumněli, N.O.H.A. s dubstepem pracují snad v každé skladbě, ale když jeho podíl překročil určitou hranici, už mi to moc příjemné nebylo. Většinou to ale bylo v normě, a N.O.H.A. tak nasadili vysokou laťku, neboť toto bylo vážně výborné.

Když pominu Archive a kapely, které mám možnost vidět co pár měsíců, byli to zejména Submotion Orchestra, na něž jsem byl zvědavý. Jejich aktuální desku „Alium“ jsem dokonce v době vydání zkoušel poslouchat, jenže mi nějak nesedla, a tak jsem na ně šel v naději, že to živá zkušenost změní. Povedlo se? Ano i ne. Jejich velmi umírněná fúze trip-hopu, dubstepu, jazzu, soulu a ambientu (ok, tohle jsem zase opsal, ale když ono je to dost trefné) dostala naživo přesně to, co jsem z desky trochu postrádal, tedy jistou údernost. Beaty totiž opravdu tepaly tak, že na nich šla vystavět velmi pěkná atmosféra umocněná skvělou Ruby Wood za mikrofonem. Absolutní vrchol se dostavil během skladby, jejíž název sice bohužel neznám, ale která mi dala přesně to, v co jsem doufal, a ještě mnohem víc. Stejně jako u N.O.H.A. mě ale o úplně bezchybný zážitek připravily pasáže, kde se moc rozdováděl dubstep (já ten žánr asi fakt nemám rád), což mě docela mrzí, protože jinak byli Submotion Orchestra vážně super.

Zbytek večera už se nesl v hodně nezávazném duchu. Z nedostatku jiné zábavy jsem se šel kouknout, co předvedou Tata Bojs, a nečekal od toho žádné zázraky. Jenže tahle česká stálice mi docela vytřela zrak. Nevědět, o koho jde, a zpívat Tata Bojs jinak než česky, tipnu je na některého ze zahraničních headlinerů, protože s tímhle vystupováním a dotažeností ve všech směrech se Tata Bojs s přehledem srovnali na úroveň mezinárodní prvníl ligy. Tohle vážně nemělo chybu, v podání Tata Bojs zafungovaly jak skladby staré, tak ty ještě nevydané a já mohu jen hluboko smeknout.

V okamžiku, kdy dohráli Tata Bojs, zbývaly do konce programu na hlavní stagi pouhé dvě kapely, přičemž první z nich, francouzské Babylon Circus, jsem vnímal spíše jako výplň. Tahle „výplň“ mě ale zpracovala natolik, že jsem nakonec oželel Royal Republic, na něž jsem byl relativně zvědavý. Důvod? Byla to prostě pecka! Babylon Circus rozjeli show v duchu ska, což je žánr, který moc nemusím, ale v jejich podání to nemělo chybu. Ohromná energie, výtečný zpěv a ani stopa po přehrávání, které mě děsně irituje u spousty žánrově spřízněných spolků. Babylon Circus prostě přišli a strhli publikum způsobem, jaký jsem vážně nečekal. Nechce se mi jmenovat nejslepší kapely dne, ale tihle sympaťáci za elitou rozhodně nezaostali.

Jak už jsem naznačil, v mém původním plánu figurovali ještě švédští rockeři Royal Republic, ale po Babylon Circus na mě padla taková únava, že jsem to raději zabalil a šel do stanu sbírat síly na sobotu. A dobře, že jsem tak učinil, protože původní představa o bezcílném zevlování až do třetí odpolední vzala záhy za své…


Sobota:

Úmysl odignorovat první tři sobotní kapely šel do kopru hned v začátku, protože když jsem se vracel ze snídaně do areálu, to, co vyluzovali Please the Trees, mě zaujalo natolik, že jsem stočil svoje kroky ke stagi a jal se tomu věnovat pozornost. Nejprve to bylo celkem nenápadné, ale postupně se z toho vyklubal dost povedený stoner rock, který se mi až nečekaně strefil do vkusu. Tříčlenná kapela mírně dřevorubeckého vzezření (což je vzhledem k názvu docela roztomilý paradox) do toho šlapala velmi zodpovědně, zejména kytarista s bubeníkem se vážně snažili, a za pomoci pár efektů, vagónu zápalu a výborného zpěvu z toho vylezlo vystoupení, jemuž chyběl jen aktivnější basák, čas za tmy a nepatrně stylovější pódiové propriety, aby mohlo triumfovat. I tak to ale bylo velice příjemné překvapení a prakticky celou dobu, co jsem ve společnosti Please the Trees strávil, jsem se vážně dobře bavil.

Reggae je fajn muzika, ale na to poslouchat ji živě mě neužije, takže jsem Homebwoyrasta nechal, ať si hrají, a raději se ve stínu nafukovací hospody pustil do sepisování tohoto reportu. Z této bohulibé činnosti mě však vytrhla kapela následující. O Mydy Rabycad jsem předtím nikdy neslyšel, ale stačila mi necelá jedna písnička a pár pohledů na pódium, abych dopil pivo, zaklapnul blok a naběhnul před stage. Mydy Rabycad hrají electroswing (i když se nás snažili přesvědčit, že je to disco), což je hudba, která mě baví. Jenže ono nešlo jen o příjemný podklad, on to byl vážně super koncert – a rozdíl mezi těmito dvěma polohami jde na vrub zpěvačce Žofii. Ta nejenže výborně zpívala, ale svým přístupem celé vystoupení vyloženě udělala. Tahle hubená, bledá a usměvavá zrzka to ohromným způsobem rozjížděla, tancovala, komunikovala s publikem i kapelou a na všechny strany šířila pozitivní energii, na niž lidé slyšeli. Mydy Rabycad byli naprosto skvělí, svůj čas na pódiu využili na maximum a odešli bohatší o pěknou řádku nových fanoušků, což bylo krásně vidět na návalu u merch stánku, kam se muzikanti odebrali záhy po koncertě. Jedním slovem skvělé!

Mydy Rabycad na pódiu vystřídali staří mazáci Wohnout, na něž jsem toho dne chtěl jako první, což sice nevyšlo, ale když už jsem se jich konečně dočkal, rozhodně nezklamali. Teď to bude znít, jako bych objevoval Ameriku, ale tuhle kapelu asi začínám mít rád. Jejich pohodový, ale přitom inteligentní a příjemně netriviální rock zafungoval na jedničku a každý ze třinácti songů, které zazněly, skvěle bavil. Wohnout odehráli asi všechny všechny svoje hity, učinili tak sebejistě, profesionálně a s velkým nadhledem a čas, který jim byl přidělen, zužitkovali k jednoznačnému potvrzení toho, co už stejně asi všichni vědí – a sice že se jedná o kapelu, jež na poli masám přístupné hudby hraje českou první ligu.

Horkýže slíže jsou rutinéři, ale i když hrají dokolečka to svoje a asi už nemůžou nijak překvapit, jsem ochoten jim to žrát, pokud to nebude co půl roku a pokud si alespoň udrží současnou formu. Od našeho posledního setkání té vody uplynulo již docela dost a forma zjevně zůstala na svém, takže jsem si tuhle přehrávku hitů poslechl bez námitek a nakonec jsem si ji i docela obstojně užil a to je, pokud vím, přesně ta meta, na kterou podobné sranda punk rocky míří. Takže asi všechno v pořádku.

Na adresu United Flavour jsem toho slyšel už hodně a vesměs šlo o samé nadšené ohlasy. Není tedy divu, že jsem byl docela zvědavý, co se z toho vyklube. A musím uznat, že formálně to bylo opravdu výtečné. Šlapavé rytmy, barvitá muzika, výborná zpěvačka… United Flavour si dokonce pozvali na pódium hned několik hostí. Správně bych tedy měl vysypat další nadšené hodnocení, jenže ono to nejde. Přese všechny nezpochybnitelné kvality, o nichž nehodlám ani náznakem polemizovat, mě však United Flavour nakonec donutili odejít. Asi to bylo na můj vkus moc sluníčkové, zpěvačka byla svým neustálým pokřikování asi moc vlezlá… prostě ne. Nevím, takoví N.O.H.A. hrají podobnou muziku a přitom mě předešlého dne dostali, ale United Flavour se podařil spíš opak. Zkrátka nic pro mě.

Švédští Looptroop Rockers byli na soupisce Rock for Churchill jedinou vyloženě hip-hopovou formací, a i když jsem od nich nikdy nic neslyšel, ochotně jsem se vydal podívat, čeho jsou tihle pánové schopni. Ze začátku to moc nebavilo, přišlo mi to celé takové rozhádané a zvukově divné, ale pak jsem si buď zvyknul, nebo se to opravdu nějak usadilo, a od nějaké třetí skladby už jsem si set Looptroop Rockers užíval. Ne, že by se mi to líbilo na sto procent po celou dobu, ale tenhle kvartet byl prostě něčím sympatický a místy výborná flow, zpívané refrény nebo z velké části živé beaty z dílny DJ Embee se na tom určitě podepsaly. Looptroop Rockers odvedli kus dobré práce, publikum si získali a mě vcelku potěšili, takže ve výsledku určitě spokojenost.

Selah Sue je zpěvačka, jejíž jméno stálo na festivalovém plakátu úplně nahoře, ale přesto pro mě byla velkou neznámou, takže jsem zase jednou uvěřil v moudrost pořadatelů a šel se podívat, jak může vypadat headliner festivalu, jako je tento. Nebudu tu rozebírat, co za muziku Selah Sue produkuje, protože se v tomhle spektru hudebních žánrů moc neorientuji a tentokrát už se mi opisovat opravdu nechce, ale i tak mohu říct, že to bylo výborné. Schopně se tvářící kapela, sboristka jak z gospelové učebnice a suverénně nejpropracovanější plachta v pozadí vytvořili prostor pro samotnou mladou Belgičanku, která pak očarovala nesmírně početné publikum svým jedinečným hlasem a také sympatickým vystupováním, jež dodalo celému setu příjemně osobní charakter přesně na průsečíku profesionality a neformálnosti. Rozhodně nemůžu tvrdit, že bych měl podobné interprety v oblibě, a dokonce je pravda, že když jsem před festivalem zkoušel od Selah Sue něco poslechnout, vůbec mě to neoslovilo. Naživo to ale bylo tak příjemné, že jsem po konci setu neměl problém uznat Selah Sue za oprávněného headlinera.

Na headlinera papírového navázal headliner osobní. Je ale fér říct, že i když mám Archive opravdu hodně rád a těšil jsem se na ně jak na Vánoce, byl jsem tak trochu smířený s tím, že na středně velkém festivalovém pódiu asi nepředvedou tak strhující jízdu jako na jaře v pražském Lucerna Music Baru, protože oproti komplexnímu zvukovému i vizuálnímu vybavení a dostatku času na perfektní přípravu jsou festivalové podmínky vždy poněkud kompromisní. Archive se s tím ale popasovali v rámci možností více než dobře. Ano, zvuk nebyl úplně dokonalý a tu trochu zanikala některá z kytar, tu zase některý ze syntezátorů, ale nakonec to vlastně ani moc neuškodilo. Stejně jako před půl rokem v Praze, i zde dostala hudba Archive naživo úplně jiné grády. Atmosféra zůstala, ale při své energičnosti umírněný charakter se zde proměnil v regulérní nářez a ve vygradovaných pasážích, kdy Archive pálili ze všech hlavní, šlo o nesmírně intenzivní a pohlcující společný nápor kytar, elektroniky, rytmické sekce a obou zpěváků.

Archive ve Vroutku vystoupili bez zpěvačky Marie Q, což mě sice zpočátku maličko zamrzelo, ale nakonec výhrady zmizely. V čistě pánské sestavě totiž nic nebránilo tomu vytáhnout na světlo i takové kusy, které na jarním Restriction Tour nezazněly, což bylo ve výsledku jedině ku prospěchu. Vedle tuším pěti kusů z novinky tak zazněla řada starších fláků, z nichž některé jsem ani neznal, a naopak nedošlo třeba na zdánlivě povinnou hitovku „Bullets“, což bylo nakonec fajn, protože se jasně ukázalo, že se Archive nemusejí spoléhat jen na své největší hity, ale dovedou poskládat výtečný setlist i bez nich.

Nechci tvrdit, že to bylo bezchybné vystoupení a vedle nedokonalého zvuku zamrzel i maličko falešný zpěv Pollarda Berriera„Ladders“. Jenže to je asi tak všechno nedobré, co jsem na setu Archive, a zbylých 99 % v pohodě stačilo na parádní zážitek. Archive působili nesmírně profesionálně, ale přitom příjemně uvolněně, lidsky. Tradičně dobře naladěný Darius Keeler si hraní nesmírně užíval, Pollard Berrier vypadal v prďáckém klobouku jako ztělesněné sebevědomí a nadhled, Dave Pen si tentokrát dovolil i nějaký ten kontakt s publikem (ačkoli Archive dovedou fungovat i bez něj) a dokonce i Danny Griffiths, který za svou kláveso-synťákovou baterií celý koncert působil jako životem strhaný vrah koťátek, v závěru zářil spokojeností. A ono se není čemu divit, protože Archive dokázali Rock for Churchill dostat na svoji stranu a výsledkem byl oboustranný entusiasmus, z něhož těžili všichni. Ne, opravdu to nebylo bezchybné, ale i ve své nedokonalosti to bylo výborné a jsem vážně rád, že jsem se toho mohl zúčastnit.

Archive dohráli, já byl navýsost spokojený a v tu chvíli pro mě byl Rock for Churchill víceméně uzavřenou záležitostí. Zvědavost mi ale nakonec nedala, a tak jsem na místě vyčkal ještě na poslední kapelu, kterou nebyl nikdo menší, než britští Asian Dub Foundation. Tahle proslulá formace letos vydala novou desku a vyrazila na turné v původní sestavě, což bylo rozhodně zajímavé lákadlo, a i když jsem od Asian Dub Foundation stejně jako od většiny soupisky Rock for Churchill nikdy nic neslyšel, i v tomto případě se ukázalo, že má stále vzrůstající důvěra ve vkus pořadatelů má své opodstatnění, protože to bylo opět výborné. Záhy mě přestalo trápit, že nějak neumím pojmenovat to, co pánové hrají, a jen jsem si užíval, protože tenhle mix skoro až HC punkové kytary, příčné flétny, reggae příbuzných zpěvů a řady další vlivů na mě zkrátka zapůsobil. Mělo to atmosféru, mělo to drive, bylo to inteligentní, parádně odprezentované a… no řekněte, viděli jste někdy živý beatbox na příčnou flétnu? Asian Dub Foundation završili sobotní sérii mimořádně působivých hudebních spolků ve velkém stylu, a proto mi bylo nakonec docela líto, že jsem si závěrečnou třetinu jejich setu odešel užít do stanu. Ani tahle ukolébavková část ale na mém skvělém dojmu z Asian Dub Foundation nezměnila zhola nic.


Zhodnocení:

Z výše uvedeného myslím velmi zjevně vyplývá skutečnost, že jsem si Rock for Churchill po hudební stránce dost dobře užil. Je to skutečně tak a je to o to zajímavější, že s většinou těch dobrých zážitků jsem absolutně nepočítal. Jak vidno, ono tedy i u nás jde udělat festival, jehož soupiska se nepodbízí davům, ale je vybraná na především základě kvality produkce – a to i v případě kapel, které patří k mainstreamu. A fakt, že bylo opět vyprodáno, svědčí o tom, že i s tímhle přístupem (nebo snad právě díky němu?) lidé přijdou.

S tím přímo souvisí další poznámka. Areál vroutecké Myslivny není velký a souhrnně se dá srovnat s normálním fotbalovým hřištěm. Lidí však bylo i při plné kapacitě tak akorát, takže nebyl sebemenší problém dostat se kdykoli kamkoli, ale když se hrálo, účast publika byla většinou více než důstojná. Když se zrovna nehrálo, nebyl problém složit kosti ať už na zem (bylo vážně pěkně), na některou z početných skládacích laviček nebo do nafukovacího dómu s výčepem, stolky a židlemi. A propos – pivo! Docela jsem se děsil sponzoringu festivalu pivovarem Staropramen, ale buď už začínám být senilní nebo mi tento výrobce začíná být v rámci domácích pivních molochů nějak sympatický. Samozřejmě to nebyla žádná hitparáda, ale nepasterovaná jedenáctka byla překvapivě pitelná a ani jednou se mi nestalo, že bych se nad ní musel znechuceně ušklíbat. Ostatní pitivo jsem moc neregistroval, ale stejně tak jsem si nevšiml ani žádných stížností, takže tady bez výhrad stejně jako v případě občerstvení. Všeho dost, kvalita solidní, fronty zanedbatelné, ceny přijatelné.

Z organizačního hlediska měl festival dvě roviny – hlavní stage, na níž vystupovaly standardní kapely, a pak oddělené šapitó, ve kterém od odpoledne řádili pozvaní DJs, přičemž na obou stagích se hrálo současně. Těžko soudit, jak se na to tvářil člověk, jenž měl své favority na obou pódiích a třeba se mu jak na potvoru kryli, ale jelikož jsem svůj čas trávil prakticky výhradně u hlavní stage, nevšiml jsem si žádných problémů. Naopak bylo docela osvěžující v pauzách k nazvučení odskočit vedle. Párkrát jsem tak učinil a většinou jsem natrefil na poměrně zajímavou produkci, ale aby taky ne, když si pořadatelé vyšlápli i na elitu, mezi kterou třeba takový Ed Rush rozhodně patří.

Napadá mě vlastně jediná výtka. V sobotu bylo vážně docela vedro, takže zásah hasičů kropících plochu i lidi by byl rozhodně na vztyčený palec, kdyby se tak ovšem nestalo až v době, kdy bylo Slunce kousek nad horizontem, podnebí bylo naprosto přívětivé a milí hasiči udělali z travnaté plochy leda tak rýžové pole. Toto do příště vychytat, pokusit se dokopat víc umělců, aby přivezli merchandise, rozhodně neprodlužovat na více dní a třeba zvážit i možnost autogramiád a nebudu mít asi opravdu co vytýkat. Už moje letošní premiéra se totiž vydařila na jedničku, a Rock for Churchill se tak zařadil mezi festivaly, kterým fandím. A je to asi vůbec poprvé, co jsem si festival užil jako dovolenou. Ono to asi vážně jde…


Archive – Restriction

Archive - Restriction
Země: Velká Británie
Žánr: electronica / trip-hop / rock
Datum vydání: 12.1.2015
Label: PIAS Records

Tracklist:
01. Feel It
02. Restriction
03. Kid Corner
04. End of Our Days
05. Third Quarter Storm
06. Half Built Houses
07. Ride in Squares
08. Ruination
09. Crushed
10. Black and Blue
11. Greater Goodbye
12. Ladders

Odkazy:
web / facebook / twitter

Archive sice nejsou úplně první kapelou koketující s trip-hopem, na kterou jsem natrefil, ale rozhodně jsou první takovou kapelou, na které jsem začal naprosto regulérně ujíždět.“ Touhle větou jsem před několika měsíci začínal report z vystoupení, jež v Praze odehráli britští Archive. Bylo to v době, kdy se jejich aktuální deska „Restriction“ už nějaký čas hřála na pultech obchodů a recenze na ní se sypaly ze všech zainteresovaných médií. Je tedy nejvyšší čas učinit přítrž odkladům a přidat ke všem těm recenzím také jednu z vlastního pera.

Co jsou ale ti Archive vlastně zač, řekne si asi nejeden z těch, kdo se proklikali až sem, a bude to rozhodně dobrá otázka, protože odpověď na ni nepatří k triviálním. Pokusme se to tedy trochu shrnout. Jedná se hudební kolektiv, jehož historie se začala psát před více jak dvaceti lety v Londýně, kdy se o Archive mluvilo jako o odpovědi na trip-hopové velikány Massive Attack. Dnes se ve spojitosti s Archive skloňuje hned několik žánrů – vedle zmíněného trip-hopu dále třeba blíže neurčená elektronika či alternativní nebo progresivní rock, přičemž se fanoušci shodují na tom, že každé dosavadní album je jiné. Co to znamená v případě „Restriction“?

Hned zkraje by se slušelo říct, že všechny pilíře zvuku kapely jsou na svém místě. Trip-hopová rytmika, instrumentální pestrost, trademarkové klávesy, pěvecké výkony, vrstvení nejrůznějších stop, hrátky s gradací a tak dále a tak dále, to všechno tu je – a přesně v duchu již řečeného zase v jiném podání. „Restriction“ není tak znepokojivá ani potemnělá jako „With Us Until You’re Dead“ nebo třeba ceněná „Controlling Crowds“, s nadsázkou by se dalo říct, že je místy trochu písničkovější, jindy zase minimalističtější, obecně vzato rozvolněnější a neškodnější. A ona je to částečně i pravda, jenže vtip spočívá v tom, že i přesto je „Restriction“ svá a především pořád kvalitní.

Archive si pro posluchače připravili kolekci dvanácti skladeb, jejichž charaktery se poměrně zásadně liší. Je tu kytarová hitovka („Feel It“), jsou tu romantické songy (ovšem se značně depresivním podtextem), jsou tu dráždivě hravé kusy („Restriction“, „Kid Corner“), jsou tu rozmáchlejší skladby („Crushed“, „Ladders“) a kdoví co ještě. Navzdory téhle pestrosti to ale pořád drží pohromadě a dává smysl. Celá deska ostatně stojí na pevných základech variabilního, ale přesto typického zvuku Archive, a v tomhle ohledu je vše v nejlepším pořádku.

Nesmírně mě baví sledovat, jak se skladby vyvíjí. Na vcelku jednoduché rytmice postupně vykvétá linka za linkou, přidávají se další a další jednoduché drobnosti, které ale dohromady dělají mnoho, a ze zdánlivě monotónní až nudné skladby najednou vychází tlak, jenž posluchače zatlačí do sedačky – anebo pořádně nakopne vpřed. A skoro až úsměvné je, když je ten výron energie dílem náhlého zklidnění pečlivě vygradovaného momentu… Celé je to promyšlená hra perfektně nakombinovaných detailů, které mají ve své zdánlivé jednoduchosti pospolu nečekanou sílu.

Pokud vám přijde podezřelé, že zatím jen chválím případně jen střízlivě popisuji, můžete si oddechnout. Nemám tu v úmyslu tvrdit, že je „Restriction“ bezchybný klenot, protože to jaksi není tak úplně pravda. Skladby jako „Third Quarter Storm“ nebo „Greater Goodbye“ se mi do vkusu moc nestrefily, a i když na bezmála hodinové desce nijak zásadně nepřekáží, určitě bych si dovedl představit, že by na jejich místě skončily jiné kousky. A abych byl úplně upřímný, musím říct, že na mě „Restriction“ jako celek nepůsobí až tak silným dojmem jako ty desky z repertoáru Archive, jež mám nějak rozumně naposlouchané. Jenže to, že nahrajete o něco slabší desku, než je skvostná „Controlling Crowds“, samozřejmě ještě neznamená, že jste nahráli odpad – a přesně to je i případ „Restriction“.

Zpočátku jsem si říkal, že tohle se Archive opravdu nepovedlo, jenže netrvalo to dlouho a ta deska si mě získala. Je pravda, že ne tolik, jak jsem doufal, ale ten vagón pozitiv (vedle již řečených nemůžu nezmínit výborné pěvecké výkony všech zpěváků), který nakonec vykrystalizoval do devítky skladeb přinejmenším podařených, většinou pak velmi dobrých a jedné regulérně famózní („Ladders“), je prostě faktor, s nímž je třeba chtě nechtě počítat. A já nevidím důvod, proč bych neměl chtít. Ve společnosti „Restriction“ jsem strávil více než půl roku a pořád mě zatraceně baví, takže můžu s čistým svědomím doporučit všem, kteří jsou ochotni dát tomuhle kolektivu šanci. Věřím, že se spokojenost dostaví v hojném objemu.


Tau Cross – Tau Cross

Tau Cross - Tau Cross
Země: USA / Kanada
Žánr: crust / metal / rock
Datum vydání: 15.5.2015
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Lazarus
02. Fire in the Sky
03. Stonecracker
04. Midsummer
05. Hangmans Hyll
06. We Control the Fear
07. You People
08. Prison
09. Sons of the Soil
10. The Lie
11. Our Day
12. The Devil Knows His Own

Odkazy:
facebook / bandcamp

Věřím, že v jistých kruzích jsou Tau Cross považování za superskupinu, protože sestava, která čítá léty prověřená jména z uskupení jako Voivod, War/Plague a Amebix nenechává hrstku posluchačů klidnou, ovšem pro mě je to prostě a jednoduše boční projekt Michela Langevina, tedy bubeníka Voivod, protože zbylá část personálního obsazení, jež se za projektem Tau Cross skrývá, je pro mě jednou velkou neznámou. Ovšem pro úplnost je třeba říct, že spolu s Langevinem, jenž usedl samozřejmě na bubenickou stoličku, tvoří Tau Cross zpěvák a basák Rob Miller a dvojice kytaristů Jon Misery a Andy Lefton. Tak, tím jsem si odbyl nezbytné úvodní představení a můžu se tedy vrhnout na debutové album „Tau Cross“.

Při bližším pohledu na zázemí jednotlivých členů, kdy většina z nich má za sebou působení v punkově crustových partách, kde se občas mihne i nějaká ta hardcorová pasáž, jsem byl velmi zvědavý, jak se do tohohle uragánu dokáže procpat Michel „Away“ Langevin, od něhož se automaticky očekává futuristická thrashová řežba v takovém ražení, jak ji předvádí v řadách svého domovského působiště. Jistě, v srdci Voivod pumpuje punková krev taky nemalou měrou, ovšem při poslechu Amebix, které má ve svém portfoliu zpěvák Rob Miller, to nestojí ani za řeč. A jak to tedy dopadlo?

Výsledkem spojení zmíněných persón je vcelku přímočará metalová řežba s oldschoolovým nádechem starých Venom, což umocňuje hlavně vokál Roba Millera, který má k tomu Cronosovu chrapláku vcelku blízko. Vyloženě thrashová tempa nečekejte, protože rytmika je punkově jednoduchá a má díky tomu obrovský tah na branku. Kytarové riffy taky nejsou ódou na progresivní thrash metal ve stylu Voivod, takže je jasné, že Langevin v tvůrčím procesu nedržel otěže pouze ve vlastních rukách, což je koneckonců velká škoda, když se podívám na výsledek „Tau Cross“ jako celku.

Hned zkraje si řekněme, co je na „Tau Cross“ špatně. Je to bohužel hrací doba. Ať se na mě pánové nezlobí, ale natáhnout obdobně laděnou desku, jíž by vzhledem k přímočarému zaměření krásně stačilo 30 minut, na délku blížící se jedné hodině, je opravdové zlo. Skladby, které by jinak překypovaly energií a přímočarostí, jsou tak najednou v té záplavě riffů a nepříliš zajímavých refrénů stěží rozeznatelné a album jako celek je špatně stravitelné. Nevadí mi, že jednoduché vypalovačky se natáhly ve většině případů k hranici čtyř minut, protože příkladně „Lazarus“ a „Midsummer“ ona repetitivnost dokonce pomáhá k budování chladné atmosféry, ale když to člověk musí poslouchat takřka hodinu, tak věřte, že i to, co je vám zkraje velice po chuti, najednou nemůžete ani cítit. A právě to je případ Tau Cross, kteří si ukousli příliš veliké sousto.

S jednotlivými skladbami, které jsem si pouštěl jen tak náhodně, jsem ani v závěru desky, jenž už při souvislém poslechu nevnímám tak, jak bych asi měl, neměl žádný závažný problém a třeba balada „The Devil Knows His Own“ je velmi příjemné překvapení skrývající se v samém závěru, ovšem chce to obalit se notnou dávkou trpělivost, než se k ní doposloucháte. Podobnou náladou překvapí ještě „We Control the Fear“, která uprostřed stopáže funguje velmi dobře a přelévá desku ve slabší druhou polovinu. Je možná škoda, že s přibývajícími minutami ubývá rychlých válů jako „Stonecracker“ a „Fire in the Sky“, přičemž na jejich místo se dere skoro až post-punkově emocionální kompozice „Sons of the Soul“, případně utahané kytarovky, jimiž už dnes Tau Cross nikoho na prdel neposadí. To je případ „The Lie“ a „You People“. Naopak nejlepší písně se skrývají za nářezovou „Fire in the Sky“ a delší „Hangman’s Hyll“, přičemž hlavně od té druhé bych to fakt nečekal, protože před prvním poslechem bych čekal rozchrastěnou, punkově říznou píseň, jen s tím rozdílem, že tentokrát ji někdo bude natahovat na plochu trojnásobné doporučené hrací doby, což se neděje a postupným stavěním atmosféry je tohle ten pravý vrchol nahrávky.

Z výsledku jsem dosti zklamaný, protože ty crustově chrastivé riffy spolu s dynamickým vokálem Roba Millera, jenž nahrávce propůjčuje silný retro nádech, fungují dohromady v rámci jednotlivých písních hodně dobře, ale Tau Cross se na svém debutu dopustili osudové chyby a snažili se přinést až příliš velkou porci materiálu, díky němuž je výsledný efekt úderné placky s punkovým feelingem fuč a v hlavě po jejím poslechu zůstane jen hromada riffů a vokálních partů, což je zatracená škoda, protože ten potenciál tady byl a Tau Cross jej promrhali až trestuhodně jednoduše.


Archive

Archive poster
Datum: 18.3.2015
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Archive

Archive sice nejsou úplně první kapelou koketující s trip-hopem, na kterou jsem natrefil, ale rozhodně jsou první takovou kapelou, na které jsem začal naprosto regulérně ujíždět. A trvalo to sice několik let, jednu řadovku a jeden hudebně filmový projekt, ale nakonec jsem se přeci jen dočkal. Archive na svém evropském turné totiž zavítali do České republiky hned dvakrát, a protože brněnskou Flédu mám trochu z ruky, pražský Lucerna Music Bar byl volbou vskutku jednoznačnou.

Archive si ke své aktuální novince “Restriction” připravili turné, které bylo výjimečné nejen svým poměrně štědrým rozsahem, ale také vlastním konceptem. Britové totiž přistoupili k poměrně originálnímu kroku a namísto zvaní předkapel raději sáhli po takřka dvouhodinovém setu, kterému navíc předcházela asi třičtvrtěhodinová projekce “Axiom”, tedy zmiňovaného filmového projektu, s nímž kapela uspěla i u odborné poroty loňského ročníku Sundance Festivalu.

Soundtrackové album “Axiom” jsem slyšel jednou a moc mě neoslovilo, ale v kombinaci s vizuálním materiálem to zafungovalo rovnou skvěle. Zpočátku jsem sice úplně nechápal, o co běží, protože “Axiom” sestává z několika bloků či spíše jednotlivých více či méně metaforických obrazů, které na sebe přímo nenavazují a dohromady vytvářejí celkový koncept, ale čím déle tato dystopická freska běžela, tím zřetelnější kontury nabírala. Působivá byla však od samého začátku a herecké výkony, kamera i celková stylizace v kombinaci s hudebním podkladem na mně zanechaly velký dojem. Jedinou vadou na kráse “Axiom” tak bylo poněkud nevhodné promítací vybavení Lucerna Music Baru, které snímek nejen že zobrazovalo dost nekvalitně (obraz byl hodně rozostřený a stíny místy přecházely v zářivě zelenou), ale dokonce neúplný, protože byl z obou stran jednoduše ořezaný. Záměr, s nímž Archive “Axiom” promítali, však bezesporu vyšel – lidé měli jednak možnost zhlédnout poměrně unikátní a působivý snímek, a potom “Axiom” navodil ideální náladu pro vlastní vystoupení, které mělo přijít vzápětí.

Asi půlhodinová přestávka, která koncertu předcházela nakonec ani trochu nenarušila nastavenou atmosféru, a když Archive nastoupili na pódium, okamžitě všechno zapadlo na své místo a od prvních tónů bylo zřejmé, že tohle bude stát za to – a také stálo. Během otvíráku “Feel It” z novinkové desky “Restriction” sice lidé ještě moc zahřátí nebyli, ale Archive stačilo párkrát natáhnout závěr (hned jsem si vzpomněl na táborákové vyřvávání “Slavíků z Madridu”) a najednou to vřelo, a jak čas plynul, vřelo to stále víc. Archive totiž sice byli opravdu výborní hned od začátku, ale úžas z toho, že s každou další skladbou tlačí stále víc a víc byl prostě nevyhnutelný.

Setlist Archive:
00. Axiom
I. Distorted Angels
II. Axiom
III. Baptism
IV. Transmission Data Terminate
V. The Noise of Flames Crashing
VI. Shiver
VII. Axiom (Reprise)
– – – – –
01. Feel It
02. Kid Corner
03. You Make Me Feel
04. Dangervisit
05. Black and Blue
06. Nothing Else
07. Blood in Numbers
08. Bullets
09. Ruination
10. Crushed
11. Conflict
12. Violently
13. End of Our Days
14. Bridge Scene
15. Ride in Squares
16. Ladders
17. Numb
– – – – –
18. Lights

Archive se předvedli jako mimořádně dynamická kapela složená z ohromných profesionálů. Střídali se zpěváci, různí členové se střídali u různých nástrojů, a i když se Archive na pódium sotva vešli, nikdo si s nikým nepřekážel a každý pohyb měl svůj smysl a eleganci. Tato profesionalita ale naštěstí nepotlačila upřímnost ani emoce, a ať už mluvím o ohromně procítěném projevu Marie Q (kde se v tom křehkém děvčeti vzal tak silný hlas, to opravdu netuším), až dětskému nadšení Daria Keelera a Stevea Barnarda, zarputilé hře Pollarda Berriera nebo rozvolněnému pohybovému výrazivu Davea Pena (přičemž oba naposled jmenovaní rovněž famózně zpívali), všechno byla radost sledovat a samozřejmě také poslouchat – a to nemluvím o vynikající projekci na pozadí, opravdu vydařeném zvuku (energie plynoucí z bicích a kytar byla proti už tak skvělým nahrávkám dobře desetinásobná), parádním výběru skladeb (zazněla většina “Restriction” a celá řada starších skvostů) a nakonec i bezprostřední odezvě lidí… Nechci, aby to vypadlo jako nějaká přílišná podlézavost směrem k oblíbené kapele, ale ať už si vzpomenu na jakýkoli aspekt vystoupení, zkrátka mě nenapadá ani jediný, který by nebyl v každém ohledu dotažený a jednoduše skvělý.

Jak už jsem naznačil, koncert od samého začátku citelně gradoval a ke konci, který si pro sebe ukradly monumentální skladby “Ladders” a “Lights”, už šlo mluvit o regulérní fantazii. Nesmírná naléhavost celého představení lidi přibližně od poloviny nutila střídavě k tanci a k zasněnému nasávání atmosféry, která byla všude a měla neuvěřitelnou sílu, a když budu mluvit o naprostém nadšení, dozajista nebudu jediný, který smýšlel podobně. Navzdory tomu, že se hrálo opravdu dlouho, s chutí bych si dal ještě dalších několik hodin, a když se Archive na konci přídavku s fanoušky rozloučili, měl jsem jasno v jednom – mám prvního vážného adepta na koncert roku a myslím, že bude zatraceně složité tohle překonat. A tím je myslím řečeno vše – nechci tu tahat na světlo řeči o životní formě, protože nemám s čím srovnávat, ale faktem zůstává, že Archive předvedli naprosto fenomenální vystoupení a jediný důvod, proč pořád váhám, jestli se na ně jet podívat i na Rock for Churchill, tkví v obavě, aby jim otevřené pódium spíš neuškodilo. Vy ostatní, kteří jste na Archive tentokrát nebyli, ale neváhejte ani minutu a jeďte, protože takový zážitek, jaký je schopná zařídit tahle londýnská stálice, prostě nezažijete každý den.


Electronic Beats 2015

Electronic Beats 2015
Datum: 13.3.2015
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: Adi Ulmansky, Ibeyi, Von Spar, Warpaint

Ačkoliv obecně vzato nemám zrovna moc sympatií k hudebním akcím, které se konají pod patronátem tak nehudební organizace jako T-Mobile, na letošní pražské vydání festivalu Electronic Beats jsem nakonec přece jenom vyrazil. Důvod je jasný – možnost vidět Warpaint. Nemá cenu nijak zastírat, že zbytek účinkujících mě příliš nezajímal, avšak navzdory očekávání jsem se nakonec docela dobře bavil skoro celý večer…

Jako první se slova ujala izraelská zpěvačka Adi Ulmansky se svou kombinací jakési modernější elektroniky (trochu glitch, možná trochu dubstep a trochu ještě něco jiného) a hip-hopu. Když jsem to zkoušel před samotnou akcí poslouchat, hudebně mi to přišlo diplomaticky řečeno nic moc (nediplomaticky řečeno jako debilita), ale živě ta vyhrazená třičtvrtěhodinka uběhla docela rychle a příjemně – čemuž jistě napomohl i fakt, že koukat se na pěknou holku prostě bývá zábava. Na pódiu se nacházela pouze tři velká svítící písmena ADI, jinak si ale Adi Ulmansky vystačila jen s pomocí notebooku, synťáků a pultíku, které na střídačku ovládala, a samozřejmě také mikrofonu, do nějž občas zazpívala, občas zarapovala. Navíc nebyla úplně statická a tu a tam se neváhala trochu zavlnit do rytmu nebo jít s mikrofonem na jednu stranu pódia blíž k lidem (druhá strana publika měla smůlu, protože tam jí v cestě stál stůl s hračkami), takže nuda to určitě nebyla. Poslouchat tohle asi fakt nezačnu, ale i tak musím říct, že nakonec se mi to skoro i líbilo.
Zaznělo: “Chinatown”, “Snow”

O něco hůře na tom byla z mého pohledu francouzsko-kubánská dvojčata Ibeyi. Ne, že by na tom, co se na pódiu dělo, bylo něco vyloženě špatně, protože sesterskou dvojici hraní podle všeho bavilo a i v publiku to vypadalo na spokojenost, jen asi nejsem ten správný člověk, který by docenil kombinaci R&B, ethna a špetky uhlazené elektroniky. Na můj vkus je to takové moc “černošské”, což samozřejmě nemyslím nějak blbě, aby si někdo nemyslel, jen mě podobné věci prostě neoslovují (byť třeba taková “River” je poměrně příjemná písnička, to zase ano). Zpočátku mi vystoupení přišlo relativně zajímavé, (přinejmenším z toho důvodu, že jsem podobných věcí zatím živě moc neviděl; a kromě toho – talent tam jistě je, to také nepopírám), ale postupem času jsem se začal trochu nudit a ani africké bubínky, a capella písničky nebo uvolněná komunikace to nezachránily. Pro mě osobně nejslabší článek večera.
Zaznělo: “Better in Tune With the Infinite” [Jay Electronica cover], “Ghosts”, “Mama Says”, “Oya”, “River”

Kdo mě ale bavil opravdu hodně, to byli němečtí Von Spar, kteří přehodili náladovou výhybku k psychedelii. Jejich lehčí a stravitelnější věci jako třeba “Chain of Command”, jež mě jinak příliš nebaví, se daly v koncertním podání skousnout úplně v pohodě a ta zkouřenější krautrocková tvorba pak byla živě opravdová pecka. Když se Němci po trochu zbytečně natahovaném minimalistickém intru (během něhož se dva, místy tři členové docela regulérně nudili, protože neměli co dělat) konečně rozjeli, nastoupily bicí a monotónní psychedelické plochy, tak to mělo vážně sílu a právě v takových chvílích to kapele slušelo suverénně nejvíce, protože ten drogový nádech typický pro tyhle žánry to rozhodně mělo. Von Spar navíc jako jediní ten večer skutečně využili prostor Archy se svou projekcí, která byla místy dost zajímavá, tudíž se bylo i na co dívat. Bez těch několika jednodušších kousků bych se sice obešel, ale i tak super vystoupení a kapela schovaná za hradbami kláves, pultů a notebooku (kytarista vzadu téměř nebyl vidět) vypadala docela mocně.
Zaznělo: “Chain of Command”, “V.S.O.P.”

Oproti Von Spar s bohatou nástrojovou výbavou působily Warpaint docela civilně, ale ono to vůbec nevadilo, jelikož losangeleská dívčí čtveřice byla skvělá i tak. I když je kolem téhle skupiny poslední dobou docela hype, bylo znát, že to není žádná umělotina, ale vyhraná a talentovaná kapela, která navíc na pódiu působila značně uvolněným dojmem a její výkon ani náznakem nepůsobil rutinně. Hudebnice se navzájem bavily, zároveň si ale také hraní užívaly a prožívaly (třeba taková Jenny Lee Lindberg je s baskytarou prostě úžasná, vážně). Vzhledem k tomu, kolik toho Warpaint prozatím vydaly, nijak nepřekvapí, že se hojně hrálo z obou dosavadních alb a z pilotního EP “Exquisite Corpse”. Měl-li bych ovšem jmenovat nějaké vrcholy setu, určitě bych zmínil “Love Is to Die”, během níž Theresa Wayman odložila kytaru a jen s mikrofonem se ukázkově rozparádila, excelentní “Disco//Very” (tenhle track je prostě pecka) a přídavkovou nádheru “Elephants”.

Na druhou stranu, vyloženě slabého místa set Warpaint neměl, a ať skupina zahrála cokoliv, ani jednou mě nenapadlo, že bych místo toho radši slyšel jiný song (za což ale do jisté míry určitě může i fakt, že všechny moje oblíbené kousky zazněly). Muzikantské výkony taktéž velká paráda, a i když jsem výše vyzdvihnul jen baskytarisku, skvělý byl kompletní čtyřčlenný ansámbl. Jednoduše řečeno to bylo výtečné od začátku do konce, na čemž nic nezměnilo ani to, že se Warpaint jako první na celé akci potýkaly s menšími technickými problémy. Jenže i když to místy trochu skříplo a zpěvačka/kytaristka Emily Kokal házela po zvukařovi pohled pomalu každou druhou písničku, naštěstí nešlo o nic, co by výborný dojem zkazilo. Celých cca 70 minut včetně přídavku o dvou položkách tedy uběhlo jako nic a líbilo se mi to vážně hodně.

Setlist Warpaint:
01. Warpaint
02. Undertow
03. No Way Out
04. Composure
05. Love Is to Die
06. Intro
07. Keep It Healthy
08. Disco//Very
09. Burgundy / Krimson
10. Bees
– – – – –
11. Elephants
12. Biggy

Celá akce jinak běžela úplně bezproblémově a stanovené začátky setů byly dodržovány opravdu takřka na minutu přesně. Pivo Heineken točené do zálohovaných kelímků bylo taktéž překvapivě poživatelné a upřímně mě ještě potěšilo, že se nepotvrdila moje největší obava. Docela jsem se totiž bál toho, jak to bude na místě vypadat, protože festival hlásil již nějakou dobu předem vyprodáno, což znamená naplněnou kapacitu Archy… nevím, jestli jste tu někdy byli, ale z mých předchozích návštěv mi vážně nepřišlo, že by se tam mělo pohodlně vejít 1200 lidí. Naštěstí jsem měl asi špatný odhad, jelikož nebyl problém se hýbat, a i když na Von Spar a Warpaint už bylo opravdu hodně lidí, já osobně jsem se nikdy nikde netlačil (není nic horšího, než když vám na koncertech narušuje osobní prostor nějaký upocený dobytek!). Další velké plus pak náleží vysokému počtu pohledných slečen v publiku – oproti metalovým akcím, kde to jsou samí kořeni, příjemná změna!

Úplně všechno však dokonalé nebylo a bez pár věcí bych se obešel. Čistě osobně mi není moc sympatické, když do mě projekce mezi kapelami bombarduje, abych o akci běžel hashtagovat na sociální sítě. Inu, #nasrat. Dále bych zrušil DJe mezi kapelami… už jen z toho důvodu, že ve většině přestávek mi přišlo, že prostě pustil jeden beat, který bušil lidem do palice celou půlhodinu. Úplně největší problém jsem měl ovšem s programem, který byl sice dodržován na čas (což je samozřejmě dobré), jen nechápu, kdo ty hrací časy stavěl… Jako sorry, ale začít hrát v půl desáté se čtyřmi kapelami a headlinera nechat začínat hrát v půl druhé ráno a končit ve tři (nakonec to ale Warpaint zapíchly o něco dříve), to mi prostě přijde jako totální hovadina. Začátek normálně v osm bych ocenil mnohem víc.

Nicméně i navzdory tomuhle jsem si z Electronic Beats odnesl mnohem lepší zážitek, než jaký jsem očekával. Warpaint a Von Spar totiž byli skvělí, Adi Ulmansky byla v pohodě a nakonec ani ty Ibeyi nebyly vyloženě špatné, byť mě to úplně neoslovilo. Za mě tedy nakonec povedený večer (no, spíš noc).


Euzen, Dora Bondy

Euzen
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Akropolis
Účinkující: Dora Bondy, Euzen

První pohled (Atreides):

Poslední dobou se čím dál častěji pozoruji, jak se nořím hlouběji a hlouběji do vod indie popu a objevuji barvitost často dost svérázných zpěváků, zpěvaček a případně i jejich kapel. Když jsem zhruba měsíc nazpět hledal, které z nich bych mohl zahlédnout v našich luzích a hájích (čti: v Praze), čirou náhodou padl můj zrak na Euzen, jméno do té doby pro mě neznámé. Pochopitelně, že moje objevitelská vášeň to nemohla nechat jen tak, a když po prvním poslechu zjistila, že za velmi přívětivé dvě stovky to vůbec nezní jako marná investice, rozhodla se mě na její koncert v Akropoli chtě nechtě dotáhnout. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděl, co očekávat. Vzhledem k tomu, že Facebookový event se tvářil, jako by o něm téměř nikdo nevěděl, napadal mě možná tak sál zející prázdnotou a ostuda, že by zpěvačka mezinárodního jména hrála pro dvacet lidí. A ono to tak dost dlouho taky vypadalo.

Do klubu jsme se šéfredaktorem dorazili tak dvacet minut před začátkem stanoveným na půl osmou. Pódium bylo připravené a doslova nacpané nástroji. Část z nich patřila prvnímu jménu večera, Doře Bondy. Tahle sličná slečna se před takřka prázdným sálem (ve kterém skutečně bylo cirka dvacet lidí) objevila s dalšími třemi spoluhráči. Obsadila barovou sesli za mikrofonem a kapela spustila akustický indie pop. Intimní vyznění koncertu sedlo skvěle a Dořin silný, nakřáplý hlas tomu jen přispěl. Nápomocný byl paradoxně i prázdný sál Akropole. Pomalu se sice zaplňoval, nicméně stále po něm bylo náhodně rozházeno jen pár postav. Písničky se pod vysokým stropem rozléhaly a koncert to byl vskutku komorní. To nejvíce vyniklo při jedné z posledních písní, kdy Dora zůstala sedět za mikrofonem sama s akustikou, a i bez elektrické kytary a bicích si dokázala udržet pozornost. Velmi příjemnou půlhodinu uzavřela písní “Grow”, načež odešla i s kapelou z pódia a já si jen říkal, že zůstat na něm ještě píseň nebo dvě, rozhodně bych se nezlobil.

Následovala pauza. Na konci setu nechala Dora ještě přehrát svůj poslední klip právě ke “Grow”, načež přenechala prostor Euzen. Co se dělo dalších dvacet minut nemám ponětí, nijak jsem dění na pódiu nesledoval, zabrán do družné konverzace s doprovodem (nic si nedomýšlejte, se šéfredaktorem se nerandí). Jak se ale zhasla světla, dánská pěnice moji pozornost ovšem přitáhla stejně spolehlivě jako pozornost ostatních. Maria Franz se dostavila v černých šatech a nedivil bych se, kdyby na ní nejeden z chlapů nechal oči podobně jako já. A hádám, že ani opačný pohled už nebyl tak tristní, neb se publikum rozrostlo na nějakých 130 hlav. To pořád bylo mnohem méně, než by si Euzen zasloužili, nicméně lepší než drátem do oka. Naštěstí pětičlenné kapele to na elánu nijak neubralo a Euzen večer uchopili ve velkém stylu.

Začali hrát bez zbytečných řečí a s publikem se kapela přivítala až během hraní. Ač to tak zprvu moc nevypadalo a Euzen si jednu, dvě písně udržovali trochu odstup, brzy začali navazovat s publikem užší kontakt. Záhy se jim povedlo vytvořit přátelskou atmosféru, Maria uváděla písně a sem tam vysvětlila jejich význam, nadšeně děkovala. Došlo na drobnou výuku češtiny a kapela sem tam žertovala i mezi sebou. Nebyl důvod jim dobrou náladu nevěřit a veskrze přirozené a civilní vystupování koncertu jen přidalo na síle. Hudbě samotné, která umí být energická i tajuplně esoterická, nijak nepřekáželo. Emotivnosti přidal i Mariin pěvecký projev. Krom roztomilého severského přízvuku (který prostě žeru… řekl tu někdo Björk?) mi přišla mnohem živější než z alba, a když zrovna nezpívala, dokázala se prostřednictvím tance do písní položit, prožít je a přiblížit publiku i trochu jinak než jen svým hlasem.

I když většina pohledů (vcelku oprávněně) směřovala k Marii, ani zbytek kapely rozhodně nezahálel a pětici to šlapalo bezchybně i hudebně. Kytarista Harald se se svojí sbírkou šestistrunek kolikrát vyloženě mazlil a ani klávesák Christopher nebyl jen pasivním hráčem, naopak se za svými elektronickými udělátky vskutku činil. Euzen vyslali k publiku hlavně novější tvorbu, hodně se hrálo z předešlé “Sequel”, většina písní ale pocházela ze současného alba “Metamorph”, které vyšlo pár dní nazpět. Z hodinového setu mi utkvěla v uších hlavně silně melodická “Vis à vis”, uhrančivá “Mirage”, hrubší “Wasted” nebo správně schizofrenní “Phobia”, ze starších pak “You’re On”. Atmosféra během koncertu sílila, gradovala a během závěrečné písně “The Great Escape”, kterou Euzen pojali hodně energicky, dosáhla maxima. I přesto, že končit se má v nejlepším, přidali Euzen ještě “Judged By”. Pak už ovšem Euzen s pražským publikem rozloučili definitivně a zmizeli v zákulisí.

I přes skvělý výběr a výkon hudebníků to zcela ideální nebylo a některé písně díky pár chybám nevyzněly, jak měly. Kytara byla slyšet na začátku a na konci, nicméně v řadě písní zanikala a Haraldova snažení mi bylo vážně líto. Stejně tak jsem měl dojem, že elektronické bicí snad nebyly zapojené, protože jsem nepostřehl, že by vyloudily nějaký kloudný zvuk. Naproti tomu klasické bicí byly vytáhlé možná až příliš a měly tendence topit kytaru a v jednom nebo dvou případech i elektroniku, která je v hudbě Euzen dost podstatná. Ale i přes občasné výtky ke zvuku to byl skvělý koncert a jsem rád, že jsem nakonec šel, protože tohle za to skutečně stálo.


Druhý pohled (H.):

Já jsem byl na tom podobně jako kolega a o Euzen jsem se dozvěděl vlastně právě až díky jejich pražskému vystoupení, jelikož dřív mi jejich tvorba jaksi unikala. Na druhou stranu jsem se do téhle muziky před oním koncertem doslova zažral a desky “Sequel” a také čerstvě vydanou “Metamorph” jsem sjížděl takřka nonstop, tudíž jsem do Akropole nevyrážel jen tak na kukandu zkusit, co to budeš zač, ale poměrně připraven, natěšen a v neposlední řadě rovněž zvědav, zdali se Dánům podaří přenést jejich provzdušněnou hudbu i na živé pódium…

Jako první se ovšem slova ujal domácí support, který obstarala Dora Bondy (jestli má něco společného s Egonem Bondym, to skutečně netuším), která pro mě byla ještě pět minut před začátkem vlastního vystoupení docela neznámým pojmem. Přesně jak říká kolega, byla to poměrně příjemná a navzdory prostorům Akropole, které nejsou úplně nejmenší, docela komorní záležitost – snad i proto mě koncert a obecně i ta hudba nejvíce bavily právě v těch nejklidnějších a nejintimnějších momentech. Není tedy divu, že vrcholem pro mě byla skladba, před níž se kapela odebrala do zákulisí (ale jinak nic proti kapele, aby mě někdo špatně nechápal) a na pódiu zůstala samotná hlavní protagonistka jen s akustikou. Nemohu sice tvrdit, že bych si z toho celého nějak zvlášť sednul na zadek, ale i tak jsem se docela hezky bavil a Dora Bondy na mně zanechala pozitivní dojem – a to jak hudebně, tak i vizuálně, protože jí to ten večer vážně slušelo.

Přestávka vyplněná klasickými koncertními kratochvílemi (nerozlučný triumvirát odskoku na záchod, fronty na pivo a pseudo-odborných plků o hudbě opětovně prokázal svou nesmrtelnost!) uběhla jako nic a už stáli na pódiu Euzen, kteří koncert otevřeli stejnou písní, jaká otvírá i jejich novou nahrávku “Metamorph”, tedy “The Stage”. Opětovně musím souhlasit s kolegou v tom, že zvuk nebyl od počátku zrovna ideální – ne snad, že by byl nějak zmršený a nedalo se to poslouchat, to skutečně ne, jen byla z nástrojového obsazení nejvýraznější rytmika a především pak bicí, díky čemuž Euzen působili víc rockovým dojmem. Což by bylo v naprostém pořádku, kdyby šlo o rockovou kapelu, nicméně zde se přece jen bavíme o formaci, jež se pohybuje někde ve vodách art popu a lehké elektroniky (rock tam je sice někde taky, ale spíše v minoritním zastoupení) a jejímž hlavním skladatelem je klávesák.

Setlist Euzen:
01. The Stage
02. Notion
03. Dwelling
04. Surreal Medley
05. Words
06. Vis à vis
07. Metamorph
08. Mind
09. Phobia
10. You’re On
11. Wasted
12. Genklang
13. Mirage
14. The Great Escape
– – – – –
15. Judged By

Nechci však vyznít nějak negativně, jelikož i přes tento drobný nedostatek, který se navíc postupně srovnal, to vlastně bylo skutečně parádní a Euzen na mě působili přesně tím dojmem, jakým by měla na pódiu působit každá skupina snad s výjimkou jen těch skutečně extrémních. U funeral doomové depky nebo suicidal black metalu to nutnost není, ale jinak by to tu kapelu prostě mělo bavit a na Euzen ten večer skutečně bylo vidět, že si to hraní užívají – přinejmenším na mě to takový dojem dělalo. A odsud už je jen krůček ke skvělému vystoupení – Dánové si svým procítěným výkonem (nechce se mi vyzdvihnout jen jednoho člena, protože všichni byli výborní), civilním vystupováním i nenuceným humorem mezi písničkami (“Musím si vyměnit kabel… řekni jim zatím nějaký vtip!”) museli zanedlouho získat snad každého v sále včetně těch, kteří byli zpočátku trochu zaskočeni hůře slyšitelnou kytarou. Alespoň u mě to tak bylo, a když Euzen jako čtvrtou spustili fenomenální “Surreal Medley”, už mě měli jednoznačně na svojí straně.

Jediné, co mi na vystoupení Euzen vadilo, je to, že uběhlo strašně rychle, ale tak už to bohužel u povedených koncertů bývá. Užíval jsem si v podstatě každou skladbu a vůbec mi nevadilo, že se hrálo především z posledních dvou alb “Sequel” a “Metamorph” a že z debutového “Eudaimonia” zazněly jen dva kousky. Jedním z nich byla jen tak mimochodem i dánsky zpívaná “Genklang”, před níž Maria Franz promluvila o nedávné střelbě v Kodani.

Tak či onak, koncert byl pryč co nevidět – sice bych si dal klidně ještě větší porci, ale když Euzen dohráli přídavek v podobě další fantazie “Judged By”, ihned jsem věděl, že sem se zcela jistě vyplatilo zajít. Za docela lidový peníz totiž člověk dostal výtečný zážitek, po jehož konci už zbývalo jen provést nájezd na stolek s merchandisem a s pocitem dobře stráveného večera se odebrat do noční Prahy…


In tormentata quiete – Cromagia

In tormentata quiete - Cromagia
Země: Itálie
Žánr: avantgarde metal / rock / folk
Datum vydání: 17.11.2014
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Blu
02. il profumo del Blu
03. Rosso
04. il sapore del Rosso
05. Verde
06. il sussurro del Verde
07. Giallo
08. la carezza del Giallo
09. Nero
10. la visione del Nero
11. InVento

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Když někdo mluví o metalu v Itálii, je docela přirozené a vlastně i poměrně logické, když člověku jako první na mysli vytane symfonický power metal, přesto je to k Italům trochu nespravedlivé, jelikož se na poloostrově ve tvaru vysoké boty ukrývá i velké množství nesračkovité muziky. Tedy ne, že bych měl a priori něco proti symfonickému power metalu… ale vlastně proti němu něco mám, protože mně ty klávesové zpívánky znějí všechny stejně (a bohužel stejně blbě). V případě skupiny In tormentata quiete však máme tu čest s diametrálně odlišnou hudbou – jak co do stylu, tak co do kvality.

Tato relativně početná kapela (sedm členů, pokud jsem napočítal správně) hraje něco, co není žánrově úplně vyhraněné a tím pádem ani úplně jednoznačně zařaditelné. Budeme-li ovšem pro utvoření jakési hrubé představy mluvit o koktejlu, jenž v sobě míchá avantgardní black metal, folk rock a progresi, aniž by nějaká ze tří jmenovaných složek výrazně převyšovala ty zbylé, snad to nebude tak daleko od toho, jak produkce In tormentata quiete v reálu zní. Asi je ale nutné dodat, že toho uslyšíte ještě víc než jen tyhle tři věci, protože Italové se místy nebojí sáhnout namátkou třeba po lehké elektronice, (pro metal) neobvyklých nástrojích a spoustě dalších věcí. Jak už tomu tak ale bývá, otázka nějakého stylového zařazení je ve skutečnosti čistě formální záležitostí, jež slouží víceméně jen k tomu, aby měl i nezasvěcený člověk možnost si utvořit jakýs takýs odhad toho, oč vlastně půjde. Jinak je však mnohem důležitější otázka “jaké to je?” ne ve smyslu žánru, ale ve smyslu kvality…

Hudba In tormentata quiete není obecně lehká na vstřebání a není triviální… tedy, přesněji řečeno, není to nějaké neuchopitelné chaotické zlo, to ani zdaleka ne, přesto vám to svým způsobem musí sednout – a já netvrdím, že to musí nutně sednout každému. Navzdory tomu si však dovolím na výše vyřčenou otázku odpovědět triviálně a jednoznačně: ano, to, co In tormentata quiete hrají, kvalitní skutečně je. Nebo abych se vyjádřil ještě přesněji – mně osobně (nutno říct, že z mého zcela subjektivního a nikterak profesionálního pohledu) hudba In tormentata quiete připadá kvalitní… vlastně dokonce vysoce kvalitní.

In tormentata quiete své kvality předvedli již na předcházející desce “Teatroelementale” z roku 2009, která byla vážně skvělá. A což o to, oni ji (myšleno kvalitu, ne desku) možná předváděli i na svém eponymním debutu, to však nejsem schopen potvrdit ani vyvrátit, neboť jsem líné hovado a ještě jsem se nedokopal k tomu, abych si jej sehnal. To je ale vedlejší, protože pro potřeby naší skromné recenze plně postačí konstatování, že In tormentata quiete (vysokou) laťku nastavenou “Teatroelementale” na svém nejnovějším a celkově třetím počinu “Cromagia” zase o kousek navýšili. Sice jim příprava novinky zabrala poměrně dlouhých pět let, ale v tomto případě je jistě na místě vytáhnout okřídlené rčení o tom, že to čekání za to stálo. A důvodem je to, že “Cromagia” je opětovně excelentní nahrávka, kterou lze poslouchat měsíce (empiricky ověřeno – album vyšlo v listopadu a stále mne baví) a kterou bude mít člověk chuť si pustit i s delším časovým odstupem (toto už není empiricky ověřeno – jde však o můj vysoce odborný odhad).

Tracklist “Cromagia” čítá celkem 11 položek, nicméně skutečně “regulérních” skladeb je pouze pět a nacházejí se vždy na sudých pozicích. Okolo nich naskládány mezihry, které jistě mají nějakou souvislost s konceptem (ten se táhne přes všechna dosavadní alba In tormentata quiete… cosi o člověku a jeho emocích, ale upřímně jsem to moc do hloubky nepobral vzhledem k tomu, že italštině ani zbla nerozumím) a jejichž hrací doba ale taktéž není zanedbatelná, protože velká část z nich přesahuje i tři minuty. Důležité jsou ovšem dvě věci – jednak je to jistě to, že nahrávka díky nim není nijak roztříštěná, i tyto kusy působí v rámci desky přirozeně a dávají na “Cromagia” smysl. Druhak je to pak fakt, že mnohé z nich jsou hudebně také velmi zajímavé, ať už je to třeba sitárová onanie “Rosso”, folkové kousky jako “Verde” a “Giallo” nebo (dark) ambientní “Nero”.

Jistě, i v těchto mezihrách jsou In tormentata quiete bezesporu dobří a především zajímaví, přesto se to stěžejní odehrává v oněch pěti delších regulérních kompozicích, z nichž je každá do jedné bez přehánění fantastická. Ať ukážete na jakoukoliv složku hudby, vždy najdete skvěle propracovanou a promyšlenou záležitost, která v žádném případě nestojí na jednom místě… až by se s nadsázkou dalo říct, že Italové s výbornými nápady skoro plýtvají. To ale myslím v dobrém slova smyslu, protože když si někdo může dovolit tohle (a In tormentata quiete si to dovolit zjevně mohou), pak jsou to žně pro posluchače. Jenže ono to tak skutečně je, protože nazvat “Cromagia” pastvou pro uši je trefné jako máloco jiného.

Kdybych však měl přece jen vyzdvihnout jednu jedinou složku muziky… inu, asi bych byl blb, pokud bych v recenzi speciálně nevypíchnul vokály, neboť ty jsou na “Cromagia” naprosto skvostné. In tormentata quiete disponují hned trojicí regulérních pěvců… nebo spíše dvěma pěvci a jednou pěvkyní. Dočkáte se tedy čistého mužského vokálu, extrémního zpěvu a ženského zpěvu, přičemž všechny tři hlasy jsou úžasné, vzájemně se proplétají, doplňují, mluví spolu a hlavně všechny nasazují už tak nádherné nahrávce korunu.

In tormentata quiete

Možná by bylo na místě prohlásit, že u “Cromagia” v mém případě převládá spokojenost, ale vlastně se mi do toho moc nechce, protože říct, že jsem s touhle deskou “jen” spokojen, by bylo docela málo. Spíše bych se nebál mluvit o nadšení, možná i trochu závislosti, protože In tormentata quiete se svou novinkou okupují můj přehrávač skutečně již dlouhé týdny a stále není chuť na tom cokoliv měnit. Hledáte-li nějaký inteligentní metal s hodně otevřenou hlavou, který nepostrádá zajímavost, poutavost, atmosféru, neotřelost, rozmanitost a vlastně skoro cokoliv dalšího, co od mimořádně kvalitní hudby očekáváte, pak není vůbec co řešit – “Cromagia” byste v žádném případě minout neměli.