1. listopadu vyjde u Music For Nations zremixovaná a remastrovaná verze třetí desky Cradle of Filth, „Cruelty and the Beast“. Ukázky nejsou dosud k dispozici, ale brzy by mělo být vypuštěno lyrics video. Pokud si troufáte, objednávat můžete zde.
Archiv štítku: Cradle of Filth
Cradle of Filth: živák z 1997
Fanoušky starých Cradle of Filth by mohlo potěšit oficiální vydání záznamu vystoupení z roku 1997, ke kterému došlo na festivalu Dynamo. CD vydají Dynamo Music, níže máte dvě ukázky a tracklist.
01. To Eve the Art of Witchcraft 02. The Forest Whispers My Name 03. Dusk and Her Embrace 04. Malice Through the Looking Glass 05. Haunted Shores 06. The Black Goddess Rises
Cesta do hlubin redaktorovy duše: Metacyclosynchrotron
Již nějakou dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… před nějakými čtyřmi lety tedy vznikl nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě nikdy nebylo úmyslem otravovat vás intimnostmi – vždy šlo o něco, co se týká hudby.
Každý redaktor tehdy dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemuselo jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes.
Od té doby se ovšem skladba redakce značně proměnila. Z tehdejší sestavy, jež daný článek psala, do nynějška zůstal pouze H. a Zajus. Rozhodli jsme se tedy dát prostor i později příchozím, aby i oni podnikli zpytování svého vkusu a vydali se na cestu do hlubin redaktorovy duše… Dnes je na řadě Metacyclosynchrotron.
Metacyclosynchrotron:
 |
| Země: Německo Žánr: NDH Datum vydání: 31.8.1999 Label: Motor Music |
Rammstein – Live aus Berlin
Jako malý jsem neměl nouzi o „tvrdou muziku“, i když mi ji nikdo násilím necpal. Doma běžně hráli The Offspring, Kabát nebo Ozzy. „Strejdové“ a „tetičky“ v okolí zažili například Death a Sepulturu v nejlepších letech nebo dokonce Samael, když u nás hráli v parku v letním kině. „Tomb of the Mutilated“ se ke mně dostalo už v šesti, ale z toho jsem pochopitelně ještě neměl rozum. Ve čtvrté třídě mi paňčelka na vánočním večírku vypla „Damage, Inc.“, kterou jsem měl na kazetě společně s nekompletním „Černým albem“ a výběrovkou Šmoulích disko hitů, protože to údajně nebyla hudba. Zásadní ovšem bylo, když jsem někdy ve dvanácti na letním táboře slyšel Rammstein a tehdy jsem poprvé zažil onu posedlost hudbou a sílu z ní plynoucí, která mě k ní stále táhne s neutuchající vášní. I když jsem doma něco poslouchal neustále a bylo mi úplně jedno, jestli Twisted Sisters, Elán nebo DJ Dado, pořád to byla „jenom muzika“. Až s Rammstein začala být situace vážná.
Po nějaké době se mi podařilo vydyndat první vypálené cédéčko s výběrovkou z prvních dvou desek a hlavně záznam kultovního berlínského koncertu. Z té doby si poprvé jasně vybavuji mrazení způsobené hudbou. Na vypůjčeném DVD přehrávači jsem živák sjížděl denně a svým nadšením nakazil i některé kamarády, takže brzy po škole chodilo pár sedmáků v příliš velkých tričkách Rammstein. Místní podnikavci nám časem vypálili i ostatní alba kapely a jistě si dokážete představit tu slávu, když se nám podařilo sehnat videokazetu se záznamem, kde nechybělo ani „Bück dich“.
Obsese Rammstein kulminovala s návštěvou jejich koncertu v Praze, 3. prosince 2004, aby poté upadla, protože jsem již dýchal podstatně tvrdším hudebním vyjádřením. Mimochodem cestou vlakem na koncert jsem ze Sparku vyčetl, že o pár měsíců později budou ve Zlíně hrát Cradle of Filth (Metalmania 2005) a známí s námi cestující tehdy svatě odpřisáhli, že mě na onen koncert vezmou. I přesto, že kapelu vůbec neznali, tak svůj slib, k nevelkému nadšení mých rodičů, splnili.
 |
| Země: Velká Británie Žánr: melodic black metal Datum vydání: 27.4.1998 Label: Music for Nations |
Cradle of Filth – Cruelty and the Beast
S „Knedlíky“ jsem se nevědomky setkal ještě před Rammstein, když v televizi hrál klip k „Her Ghost in the Fog“. Video i audio mě upoutaly natolik, že jsem přišel pozdě do kroužku, ale na skutečné setkání s Cradle of Filth a „extrémnější“ formou metalu došlo jindy.
Když se podařilo sehnat Rammstein, tak se samozřejmě začalo s hledáním další tvrdé muziky. Kromě netu, na který se dalo dostat za prachy v internetových „kavárnách“ nebo ve škole, se inspirace dala ještě najít ve Sparku, občas něco zajímavého zahrálo i na Óčku. Vypalovalo se za úplatu, sockoval jsem taky kazety od vrstevníků svých rodičů (a stále ty kopie starých Cannibal Corpse, Krabathor nebo Deicide doma mám) a vzalo se zavděk skoro vším, klidně i kdejakou skinheadskou sračkou, hlavně když se tam drhly kytary a řvalo. Nebylo to možná tak kultovní a náročné jako „tape-trading“, ale zážitků bylo mnoho, o tom žádná. Ovšem ze všech takto objevených interpretů u mě vyčnívali Cradle of Filth s uvedenou deskou a samozřejmě, že tehdy to pro mě byl strašně zlej black, který definitivně zpečetil můj pád v osidla metalu.
Na image jsem ještě víceméně sral, ale (nezdravá) obsese se projevovala všelijak. Když jsme si například měli vyzdobit první stránku sešitu do hudební výchovy, já na ni vylepil ty „nejhnusnější“ obrázky, které jsem ve Sparku našel, takže tam nechyběli Dani Filth nebo obal „The Oath of Black Blood“. Stránku dále korunovaly krví načmárané pentagramy, takže jsem ji samozřejmě musel předělat.
Rammstein v současnosti poslouchám tak jednou za uherský rok, ale „Cruelty and the Beast“ (a vůbec celá raná tvorba Cradle of Filth) mi stále sedí. Letos v lednu jsem si dokonce zašel na koncert a slyšet „Bathory Aria“ naživo bylo mocné! Vystoupení jsem si dokonce užil víc než tehdy v raných patnácti, protože tentokrát jsem bez problému viděl na pódium (a kapela je taky v lepší formě).
 |
| Země: Velká Británie Žánr: black metal / grindcore Datum vydání: 2.11.2004 Label: Season of Mist |
Anaal Nathrakh – Domine non es dignus
Na „Domine non es dignus“ jsem natrefil ve Sparku díky recenzi Boba Zelenky, a i když byl jeho popis trochu mimo, zaujal mě natolik, že jsem desku začal shánět, až se to přes staršího kamaráda podařilo. Deska mě uchvátila svou zběsilostí a spolužáci ze základky, kteří se mnou objevovali metal, už začali couvat; tohle bylo na ně moc. Brzy se podařilo splašit ikonické „The Codex Necro“ a zas to bylo úplně v prdeli.
Na Anaal Nathrakh mi tehdy také učarovala jistá obskurita. Kapela dnes prakticky patří do hlavního metalového proudu, ale tehdy jsem měl problém zjistit, kdo Irrumator a V.I.T.R.I.O.L. vlastně jsou, jak vypadají, a když jsem spolužačce chystal o Anaal Nathrakh referát do hudebky (čistě natruc učitelce), tak jsem si musel většinu povinného infa vycucat z palce, protože internet příliš nápomocen nebyl. O to kouzelnější pak bylo, když jsem o pár let později oba muzikanty poznal osobně.
Ale co je hlavní, tehdy jsem nabyl přesvědčení, že čím větší extrém tím líp. Cradle of Filth byli rázem hudba pro holky. Bylo krátce po vydání „Nymphetamine“ a já nebyl z investice do CD úplně nadšen; Dokonce ani ten koncert nebyl tak skvělý, jak jsem doufal. Takže jsem pod vlivem „Domine non es dignus“ a „The Codex Necro“ pátral po těch nejagresivnějších, neujetějších spolcích, co žánr mohl skrývat. Tady už byl internet, byť stále pomalý jak cyp, k nezaplacení a následující léta na střední škole byla ve znamení neustálého objevování. Já byl tehdy samozřejmě trve až na půdu, narvaný v černé od hlavy až k patě a bez stahováků, pentagramů a pičovin to taky nešlo. Všechno se točilo jen okolo black, death metalu, případně grindu a Anaal Nathrakh tomu dlouho vévodili. Až mi mé tehdejší první děvče občas smutně vyčítalo, že mám hudbu raději než ji, haha.
 |
| Země: Francie Žánr: avantgarde black metal Datum vydání: 23.10.2006 Label: Candlelight Records |
Blut aus Nord – MoRT
Díky raným Anaal Nathrakh mi během tažení za pomyslným „extrémem“ neunikly spolky jako The Axis of Perdition, Aborym nebo Blut aus Nord, které se vymykaly běžnému žánrovému pojetí. Deathspell Omega jsem už znal také, ale to ještě hráli relativně tradiční black metal, Funeral Mist mi z ortodoxního ranku imponovali mnohem více. Na noc, kdy se jsem si pořádně oblíbil „The Work Which Transforms God“, si pamatuji, jako by to bylo včera, ale až „Metamorphosis of Realistic Theories“ změnilo… no… všechno.
V době svého vydání byla deska spíše nepochopena, ale divíte se tomu? Hranice metalové hudby nikdy nebyly posunuty tak radikálně jako s tímhle arcidílem a dosud nebyla vytvořena unikátnější, temnější, divnější metalová deska, než je tato. To není jen názor přespříliš nadšeného fanouška, nýbrž zkurvený fakt. Minimálně rok po vydání jsem se od „MoRT“ nedokázal odtrhnout a takřka neminula noc, abych album neposlouchal před spaním. Samozřejmě, že jsem se obvykle násilím držel při vědomí, abych jej soustředěně doposlouchal. Ale co je hlavní, já chtěl „víc“ a bylo mi jasné, že metal už není s to nabídnout, co potřebuji, takže jsem začal vyhledávat temnou hudbu i jinde. Byl jsem úspěšný a objevil tak veliké množství výborných umělců napříč všemi možnými žánry. Od zvěrských hlukařin, přes Druhou vídeňskou školu, experimentální hip-hop a kdejaké ambienty po Scotta Walkera či Angela Badalementiho. Desku, jako je „MoRT“, jsem samozřejmě stále neobjevil, protože neexistuje. Ale přesto existují nahrávky, především v rámci avant-progu a moderní klasiky, které mají svou zvrácenou invencí k „MoRT“ docela blízko.
Pátrání iniciované korunním dílem Blut aus Nord mělo vliv i na jakési osobnostní vyzrání. Prozření, že dobrá hudba je prostě všude, zmírnilo onen úsměvný pubertální radikalismus. A také se mi vyhnulo klasické vystřízlivění kdysi ortodoxních metalistů, kteří po dvacítce shodí vlasy a ostentativně (neméně pozérsky) se snaží odstřihnout od všeho, co jim připomíná trapné metalové mládí.
 |
| Země: Španělsko Žánr: death metal black magic Datum vydání: 27.3.2009 Label: Norma Evangelium Diaboli |
Teitanblood – Seven Chalices
V roce 2009 byl můj hudební vkus víceméně ustálen, i když samozřejmě bylo a je stále co objevovat. V rámci poctivého satanského zlometalu vycházela hromada výtečných nahrávek tehdy čerstvých uskupení. A přesto, že s Teitanblood nedošlo ke kdovíjakému zjevení, tři zásadní věci jim připsat mohu.
Když jsem tak fanaticky vyhledával extrém, pochopitelně jsem dost klenotů přeskočil. Sice jsem „Blood Fire Death“ uctíval už na základce, ale například s „The Return……“ jsem vůbec neztrácel čas, protože v tak starém blacku se přece nesype. Slayer jsem víceméně ignoroval z podobně pitomého důvodu, jelikož „South of Heaven“ jsem měl nahrané na kazetě společně s debutem Deicide, takže hádejte, kterou stranu jsem přetáčel a poslouchal furt dokola. Polo-příčetné uctívání staré školy, kdy ještě mezi black a death metalem nebyl jasný rozdíl, mi v podání Teitanblood kurevsky uhranulo a hlavně mě nepřímo donutilo dohnat resty. K Autopsy, Repulsion nebo důkladnějšímu seznámení s Krysztofem Pendereckim mě vlastně přivedli Španělé. A dalo by se říct, že jako „metalista“ jsem dospěl až někdy po dvacítce, když se mi začali líbit Mercyful Fate.
I holistický přístup „Seven Chalices“ něco změnil. Synergie temného námrdu, ukrutných evokativních textů a ještě šílenějších kreseb v bookletu jasně ukázala, jak se mají věci dělat. Tedy že je vhodné, když se vše možné i nemožné dotáhne do posledního detailu vysněném v záchvatu posedlosti.
A do třetice. O magii, okultnu, nezemskosti atd. se v metalové muzice mluví furt (ano, jsem tím vinen taky), avšak se „Seven Chalices“ jsem si na vlastní kůži vychutnal, že skutečně existují nelidské „energie“ (říkejme tomu jakkoliv), které lze médiem hudby přenést do běžné reality. Můj život nebyl skoupý na kdejaké zážitky ne zcela „běžného“ rázu. Mimotělní zkušenosti nebo spánkové paralýzy jsem navzdory jejich pověsti prožil víceméně v klidu, ochromující mrazení až pocity vytržení nejsou u mě rovněž ničím neobvyklým. Ale když vás „něco“ rve z těla během soustředěného poslechu zasraných „Sedmi kalichů“, tak to není úplně OK. Z toho snu, který následoval bezprostředně poté, jsem se probudil durch propocený a s křikem. A hlavně měl i další veledůležité konsekvence. O těch osobních-duševních psát nebudu, ale mé vnímání hudby se tím zase o něco změnilo.
Cradle of Filth: stream alba
Cradle of Filth aktuálně vydávají počin „Dusk… and Her Embrace – The Original Sin“, což je původní verze stejnojmenné desky z roku 1996. Celou nahrávku si můžete pustit na webu TeamRock.com.
Redakční eintopf #91 – červenec 2016
 |
| Nejočekávanější album měsíce: –
|
|
H.: Kaša: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
Do nového měsíce startujeme s o trochu chudší redakcí, jelikož naše řady po šesti letech opustil kolega nK_!, který byl hned po mně (snad není třeba říkat, který kokot tyhle úvodníky píše, haha!) nejdéle působícím redaktorem. Tak či onak, od nynějška jedeme v šesti lidech…
Červencový eintopf je ovšem zajímavý ještě v jedné věci. Vůbec poprvé od doby, kdy jsme podobu této rubriky proměnili do jejího současného stavu, se stalo, že nemáme album měsíce. Tentokrát se totiž nikdo s nikým neshodl na jakémkoliv albu a každý redaktor volil něco úplně jiného. Ale to už jsou holt nevýhody okurkových sezón. Něco málo se však přece jenom najde, tak pojďme na věc!
H.:
Za normálních okolností bych volil relativně lehce – s dost velkou pravděpodobností bych na pozici nejočekávanější desky poslal debut Neolunar, nového projektu Tamáse Kátaie z Thy Catafalque. Jenže… napsat sem nahrávku, již člověk protekčně slyšel v předstihu, to se ještě dá, ale napsat sem album, na nějž už mám venku recenzi, to už mi přijde trochu hloupé. Nicméně i přesto stojí minimálně za zmínku a připomenutí, že právě dnes, v první červnový den, „Neolunar“ oficiálně vychází, takže s poslechem neváhejte!
Naštěstí mám i přes takovouto absenci červencového favorita stále co zvolit a nutno dodat, že to není výběr jen pro výběr, aby tu prostě něco bylo. Popravdě řečeno, i úplně původně to byl o první místo docela souboj, zdali bych volil Neolunar, anebo Nocte Obducta. Avantgardní Němci si nachystali novou desku a vzhledem k tomu, že minulé „Umbriel (Das Schweigen zwischen den Sternen)“ bylo fenomenální, tak i vůči novince „Mogontiacum (Nachdem die Nacht herabgesunken)“ mám veliká očekávání. A na rovinu říkám, že pokud se nebude jednat o další lahůdku, pak budu docela zklamaný. Zvědavý ale jsem a těším se také, o tom žádná.
Kaša:
Tak tohle bude vážně krátký proces, protože po podrobném zkoumání jsem dospěl k názoru, že v červenci mě z chystaných novinek pořádně nezaujala ani jedna jediná. Nicméně, něco sem napsat musím, takže nakonec jsem se tak trochu z nouze rozhodl vypíchnout švédské deathmetalisty Centinex. Když jsem tenhle styl opravdu žral, poslouchal jej od rána do večera a sháněl stále nové a nové desky, tak „Reflections“ od této party se mi svého času dost líbilo. Ovšem od té doby uběhla už pěkná řádka let a na Centinex jsem dočista zapomněl, takže plánovaná placka „Doomsday Rituals“ je albem, které si ve výsledku poslechnu i s chutí. Mám oldschool death metal ve švédském podání pořád hodně rád, a když nad tím přemýšlím, tak jsem již relativně dlouhou dobu takto laděnou desku neslyšel, takže doufám, že mě „Doomsday Rituals“ nezklame, protože nečekám nic menšího, než přísun krvelačných riffů a chytlavých válů v rychlém tempu.
Atreides:
Pokud přinesou červencová vedra tak úmorné pusto, jaké je mezi hudebními nahrávkami, je dobře, že se mizím zchladit do ciziny. Protože abych mohl s čistým srdcem doporučit pouze jedno jméno a byl za něj ještě fakt rád, to se mi tak často nestává. Situaci nicméně zachraňují Američané Inter Arma, kteří mě smetli nějaký ten pátek nazpět v pražské Sedmičce po boku německého dua Mantar. Jejich předcházející deska „Sky Burial“ je sice docela macek, nicméně mohutnou délku vynahrazuje ještě mohutnější, osobitou hudbou plnou bahna a psychedelie. Kytarové stěny splétané z motivů zanechávající zřetelné obrazce, které člověk jen těžko vymaže z paměti. Pravda, do ípka „The Cavern“ obsahujícího jednu stejnojmennou skladbu o délce 45 minut jsem už tolik nepronikl – dost možná proto, že v daný okamžik to na mě prostě bylo trochu moc – nicméně i přesto je nová nahrávka Inter Arma rozhodně věc, která za pozornost určitě stojí, a jsem zvědavý, jak si „Paradise Gallows“ (ten název je boží!) povedou. A osobně nevěřím, že by tahle smečka mohla naservírovat něco špatného.
Skvrn:
Už teď je jisté, že se červenec zařadí k nejslabším měsícům v roce. Ani by nevadilo, že se toho během následujících dnů urodí docela málo, horší je, že v onom málu ani nelze nalézt příliš zajímavých počinů. S největšími očekáváními vyhlížím sólový debut (mimo jiné hned dvojalbum) kanadského akustického kytaristy Nathanaëla Larochetta, jinak vůdčí persóny chamber-folkových Musk Ox. Uvidíme, jakým směrem se debutová sólovka „Earth and Sky“ vydá, já hádám, že úkrok od tvorby kapely nebude velký. Pravděpodobně zůstane u inspirace přírodou, technické vytříbenosti, jen vrstevnatost zřejmě vystřídá trochu skromnější pojetí. Samozřejmě očekávám i držení kvalitativní laťky, která není nízko, ale zrovna Larochettovi po loňské desce Musk Ox nemám důvod nevěřit.
Onotius:
Červenec je z mého pohledu zatím suverénně nejslabším měsícem co se týče vycházejících desek, protože na to, abych vůbec vyhrabal dvojici alb, jsem musel vynaložit značné úsilí. Nicméně nakonec tu alespoň dvě potenciálně zajímavé nahrávky jsou. První z nich je novinka progressivemetalových Fates Warning. Jejich tři roky stará návratová „Darkness in a Different Light“ byla, co si tak pamatuju, solidní záležitost a nemám důvod, proč se netěšit na čerstvou „Theories of Flight“, která vychází hned prvního. Druhou položkou na seznamu jsou technicky deathmetaloví Revocation a jejich „Great Is Our Sin“. Nicméně ani jedna z těch desek není nic, kvůli čemu bych nemohl dospat nedočkavostí. Okurková sezóna jak vyšitá.
Metacyclosynchrotron:
Někdy zpočátku zimy jsem přemýšlel, jaké desky by rok 2016 mohl přinést a musím říct, že původní prognóza vypadala opravdu výborně. Ale první půlka roku je s přehledem za námi a já neslyšel nic nového, co by mě s mrazem v zádech přinutilo pokorně pokleknout před cizí genialitou. Mare, Ekstasis, Venenum, Sonne Adam, Negative Plane, Dark Sonority, Necros Christos, DeRais stále nejsou ani na dohled, šeptanda okolo nové hudby Deathspell Omega a Katharsis zase vyšuměla a tak bych mohl pokračovat a naříkat ještě pár řádků, možná odstavců, čímž chci samozřejmě nepřímo říct, že dnes do eintopfu nemám nic moc co psát. Ale aby se neřeklo. Tu novou verzi „Dusk… and Her Embrace“ s podtitulkem „The Original Sin“ od „knedlíků“ si poslechnu rád a možná i víc než jednou, haha. Přinejhorším budu mít záminku si nostalgicky připomenout mladá léta strávená s ranými Cradle of Filth.
Cradle of Filth: nové vydání „Dusk…“
8. července spatří světlo světa nevydaná, původní verze kultovního alba „Dusk and Her Embrace“ s podtitulkem …The Original Sin“. Tu v roce 1995 nahrála stejná sestava jako …The Principle of Evil Made Flesh“, avšak kvůli právním problémům s labelem a odchodu bratrů Ryanových a Paula Allendera, byla deska (s výjimkou bicích) nahrána znova v nové sestavě, čímž se jí dostalo obecně známé podoby. V den vydání bude u reaktivovaných Cacophonous Records dostupná CD a digitální verze alba, vinyl se objeví později. Krátkou hudební ukázku s komentářem Daniho Filtha a obalem naleznete na YouTube, tracklist níže.
01. Macabre, This Banquet 02. Nocturnal Supremacy 03. Heaven Torn Asunder 04. Dusk… and Her Embrace 05. A Gothic Romance 06. The Graveyard by Moonlight 07. Funeral in Carpathia 08. Beauty Slept in Sodom 09. The Haunted Shores of Avalon 10. Carmilla’s Masque 11. A Gothic Romance (demo) 12. Nocturnal Supremacy (demo)
Cradle of Filth: videoklip
Cradle of Filth zveřejnili další videoklip na podporu svého posledního alba „Hammer of the Witches“, které vyšlo letos v červenci. „Blackest Magick in Practice“ sledujte na YouTube.
Cradle of Filth – Hammer of the Witches
 |
| Země: Velká Británie Žánr: gothic / melodic black metal Datum vydání: 10.7.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Odkazy:
|
První pohled (H.):
Cradle of Filth jsou svým způsobem zvláštní skupina. V 90. letech dali metalovému světu několik skvělých alb, o nichž vlastně lze vzhledem k tomu, že fungují i dnes, prohlásit, že přežila zkoušku časem. Cradle of Filth tehdy zkombinovali symfonický black metal s goticky hororovou estetikou a především na deskách „Dusk and Her Embrace“ a „Cruelty and the Beast“ si vybrali životní skladatelskou formu. Na metalové mapě už jen tímhle zanechali nesmazatelnou stopu a to už jim nikdo nevezme.
Nicméně s postupem let z téhle kapela veškerá šťáva i čich na dobré nápady dočista vyprchaly – a zapátrá-li člověk v seznamu členů, kteří Cradle of Filth prošli, není těžké se dobrat k tomu, že tento úpadek nastal poté, co ze sestavy zmizel kytarista Gian Pyres a baskytarista Robin Graves. Po jejich odchodu skupina ještě dokázala natočit jedno solidně dobré (přijde mi však, že většinou dost podceňované) album „Damnation and a Day“ (2003) a poté už to šlo prudkým sešupem dolů do míst, kde vládne vyčichlost a hudební prázdno. Všichni to víme, všichni to slyšíme, všude se o tom mluví, že Cradle of Filth jsou dávno za zenitem, ale přesto je tahle kapela chtěná, lidi na její koncerty chodí a evidentně si i ta alba stále někdo kupuje – což je právě to, co mi připadá zvláštní a co mi nejde do hlavy.
Těsně po „Damnation and a Day“ se Cradle of Filth zkusili pohnout směrem k, řekl bych, větší stravitelnosti za pomoci „Nymphetamine“ a „Thornography“, které se ovšem nepotkaly s příliš velkým nadšením, takže dále od tohoto Britové upustili. A vzhledem k tomu, že jsou si evidentně vědomi toho, kde se nacházejí nejlepší počiny jejich kariéry (tj. hluboko v minulosti), od té doby před každou novou nahrávkou pouštějí do světa tlachy o tom, jak se vracejí ke kořenům.
Nevím, jestli to není jen můj pocit (spíš však ne), ale prostě mi připadá, že od „Godspeed on the Devil’s Thunder“ dál před každým novým albem Cradle of Filth krmí tisk a svoje fanoušky hovadinami o tom, že půjde o desku ve stylu „Dusk and Her Embrace“, „Cruelty and the Beast“ a „Midian“, přestože zatím se tak ještě nestalo – kvalitou určitě ne a podle mě ani co do formální stránky ne, protože ty staré věci byly prostě jinde než to, co Britové předvádějí v posledních letech. Přesně tyhle řeči nechyběly ani před vydáním letošní novinky „Hammer of the Witches“… a víte co? Zase to byly jen kecy…
V mezičase mezi předchozím „The Manticore and Other Horrors“ a aktuálním „Hammer of the Witches“ se ve skupině udála jedna zásadní změna – odešel dlouholetý kytarista Paul Allender, jenž s Cradle of Filth svého času natočil debut „The Principle of Evil Made Flesh“, poté odešel, aby se v roce 2000 vrátil a podílel se na dalších sedmi dlouhohrajících počinech. Vedle kapelní ikony Daniho Filtha šlo po dlouhé roky o klíčového člena. Vzhledem k tomu, že ani pozice druhé kytary nebyla zrovna pevně obsazena, přijali Cradle of Filth dva nové kytaristy, z nichž zejména jeden je z našeho pohledu zajímavý. Samozřejmě mám na mysli Marka Šmerdu alias Ashoka, který si vydobyl ostruhy především dlouholetým hraním u brněnské kultovky Root. Díky němu a bubeníkovi Marthusovi (jenž je jen tak mimochodem aktuálně druhým služebně nejstarším členem ve skupině hned po vrchním principálovi Danim) jsou nyní Cradle of Filth s nadsázkou řečeno z jedné třetiny česká formace.
Nicméně, pojďme se již konečně věnovat tomu, jak „Hammer of the Witches“ dopadlo. Již padlo, že poslední roky Cradle of Filth „zdobí“ takřka bezzubá hudební stránka – a to se kapela s každým novým počinem snaží konečně zlomit, nicméně se to nedaří a nepodařilo se to ani novince. Posledním dobrým albem tím pádem stále zůstává „Damnation and a Day“ – z pozdějších se dá s přivřenýma ušima poslouchat ještě „Nymphetamine“ a „Godspeed on the Devil’s Thunder“ a ten zbytek jsou naprosto jalové a nudné počiny, které lezou jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven. Toto zoufale nevýrazné a šedivě (pod?)průměrné místo v diskografii Cradle of Filth bylo nyní s „Hammer of the Witches“ rozšířeno o další jednu položku.
Já vím, že bych měl asi „Hammer of the Witches“ chválit, když jsou teď v sestavě Cradle of Filth už dva Češi, ale fakt nemůžu, protože to album je ukrutná nuda, s čímž vůbec nijak nepohne ani fakt, že má novinka suverénně nejlepší obal ze všech desek po roce 2000 a jeden z nejlepších obalů v historii skupiny vůbec. Jenže jakkoliv se obálka relativně povedla, po hudební stránce „Hammer of the Witches“ z diskografie Cradle of Filth nevybočuje vůbec ničím a jedná se o stejný naředěný odvar jako „Thornography“, „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ a „The Manticore and Other Horrors“.
Všechna tři právě zmíněná alba „vynikají“ v tom, že jsou vlastně takřka neviditelná. Přestože jsem je všechna slyšel a svého času vlastně i cíleně poslouchal, nepamatuju si z nich ani hovno, nenašel jsem na nich jediný kulervoucí song a nevidím na nich jediný důvod, proč by se k nim měl člověk vracet. Řečeno ve zkratce jsou napěchované nudným béčkovým materiálem. A přesně tohle, co jsem právě řekl o oné trojici desek, do puntíku platí i o „Hammer of the Witches“. Je to naprosto standardní nahrávka Cradle of Filth a z obecného hlediska zcela obyčejné album. Dani Filth a jeho parta na novince jedou v dávno zajetých kolejích a v obehraných mantinelech své vlastní tvorby, na čemž ani ustavičně rotující sestava nemění vůbec nic.
Nějaké trochu zajímavější momenty se vyskytují jen velice zřídka a jedná se o nepříliš dlouhé pasáže v písničkách jako „Enshrined in Crematoria“, „Right Wing of the Garden Triptych“ nebo bonusu „King of the Woods“ z limitované edice. Jenže oním „zajímavějším“ jsem myslel jen a pouze zajímavější na poměry jinak nudné desky, jelikož obecně ani tyhle chvilky nejsou ničím, co by člověka mělo vytrhnout. Drtivou většinu hrací doby „Hammer of the Witches“ ovšem tvoří typické filthovské placebo bez výraznějšího skladatelského nápadu, bez jakéhokoliv osvěžení, bez jakékoliv atmosféry… a bez jakéhokoliv náznaku zábavy.
Snad jediné, co lze na „Hammer of the Witches“ aspoň trochu pochválit, jsou bicí, protože Marthus je mašina a hrát vážně umí… a když nic jiného, občas tam i trochu zasype. Jenže zbytek nástrojů je těžce nevýrazný. Kytary s čestnou výjimkou oné jedné pasáže v „Enshrined in Crematoria“ hrají tužku. Baskytara tam sice občas vykoukne, ale kdyby tam vůbec nebyla, nic by se nestalo, protože ta nehraje ani tu tužku. Klávesy jsou ukrutně obyčejné a doby, kdy patřily k ozdobám hudby Cradle of Filth, jsou již dávno pryč. A vrchní skřet Dani Filth se svým vokálem? Žádná sláva, protože i on má své nejlepší roky za sebou a zvláště ve chvílích, kdy se pokouší o ten svůj vysoký ječák, jenž pro něj svého času býval typický, je to opravdu znát, že tenhle vřískot je jen chabým stínem svého někdejšího já. Žádné překvapení, že to Filth zkouší jen málokdy a většinou se radši drží v pohodlnějších středních polohách. Alespoň ten ženský vokál onu mizérii tu a tam prosvětlí, nicméně Lindsay Schoolcraft zase dostala tak málo prostoru, že je to vlastně nakonec úplně jedno.
Dál už není moc co řešit, protože je jasné, že „Hammer of the Witches“ je z mého pohledu další slaboučký počin, bez něhož bychom se všichni úplně v pohodě obešli. O zklamání se ovšem nejedná, jelikož jít do poslechu nového alba Cradle of Filth s tím, že to bude pecka, by mohl jen ten největší naivka. Dani Filth a jeho počmáraná, na fotkách vždycky nechtěně vtipná partička jsou dnes v pozici, kdy se svou novou deskou mohou jen příjemně překvapit. „Hammer of the Witches“ však nedokázalo ani to. Úplně totální a neposlouchatelná sračka to sice není, to bych Cradle of Filth zase křivdil, ale buďme upřímní – říkat tomuhle průměr by prostě bylo nadnesené.
Druhý pohled (Kaša):
Nejlepší album Cradle of Fith za posledních 12 let! Nekecám. Když jsem si poprvé pouštěl „Hammer of the Witches“ v celé jeho délce, tak jsem byl v rozpacích z klipové „Right Wing of the Garden Triptych“, na níž byly nejstrašidelnější podivné Marthusovy pohledy do kamery a která mi vůbec nesedla. Čekal jsem tak opravdu ledacos, ovšem to, že se Dani Filth a jeho sebranka (nyní posilněná skvělou kytarovou dvojicí ve složení Marek „Ashok“ Šmerda a Richard Shaw) zmůže na nejlepší a nejvyrovnanější album od dob „Midian“, to jsem opravdu nečekal. Pryč jsou doby vatovitých výplní z „Thornography“ nebo „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ a přestřelených stopáží „Nymphetamine“ a „Godspeed on the Devil’s Thunder“. „Hammer of the Witches“ stojí pevně na vlastních nohách a vypadá to, že přítomnost nového kytarového dua vdechla Cradle of Filth nový vítr do plachet.
Jestli se mi na novince něco opravdu líbí, tak je to spojení syrovosti a melodických kudrlinek obou kytar, které konečně něco hrají a nejedná se o další variaci na Allenderovskou nudu z posledních let. Oproti předešlým albům ubylo hustoty klávesového oparu, který je tentokrát znatelný jen tak lehce a za agresivními kytarami se krčí v koutě, aby své růžky vystrčil jen tehdy, je-li to opravdu zapotřebí. Daniho vokál už dávno není tím, čím býval, a je v současné době nejslabším prvkem hudby Cradle of Filth, což je svým způsobem smutné, ovšem dohromady jsou všechny prvky ve spojení s kompozičně vyzrálými skladbami semknuté a „Hammer of the Witches“ díky tomu zní překvapivě vyrovnaně.
Tentokrát se neopakuje situace posledních alb, kdy se dalo říct, že Cradle of Filth složili jeden chytlavý singl, dva až tři slušné songy a ten zbytek už byl na albu jen tak, aby byl důvod to vydat jako regulérní album. Novinka sice častokrát atakuje hranici šesti minut hrací doby na píseň, ovšem pokud se bude jednat o tak vzrušující vály jako třeba „The Vampyre at My Side“, „Enshrined in Crematoria“ a „Onward Christian Soldiers“, tak jsem ochotný vzít zpět hned několik posměšků, které jsem v uplynulých letech na Daniho a jeho věčně se měnící partu naplival. Je pozitivní, že ona zmíněná „Right Wing of the Garden Triptych“ se nakonec ukázala jako asi nejslabší skladba desky, protože postupné slepování několika různých nálad jí nesvědčí, a zbylým kompozicím tak hledí na záda ze slušné vzdálenosti.
Společně s posledním Marilynem Mansonem jsou pro mě Cradle of Filth asi největším překvapením letošního roku, protože jak jsem nečekal ani v jednom případě vůbec nic, tak jsem v obou dostal přinejmenším hodně slušné desky a u Cradle of Filth dokonce nejlepší album za poslední dekádu, takže proč skrývat nadšení.
Brutal Assault 20 (Onotius)
 |
| Datum: 5.-8.8.2015 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Středa: Ad Nauseam, Drom, Katatonia, Mallephyr, Mayhem, Melechesh, Postcards from Arkham, Triptykon Čtvrtek: Agalloch, Amenra, Arcturus, Asphyx, Be’lakor, Bloodbath, Cannibal Corpse, Enslaved, Sarke, Sunn O))), Svartidauði, Vildhjarta Pátek: Death DTA, Decapitated, Dødheimsgard, God Dethroned, Godflesh, Krisiun, Primordial, Sebkha-Chott, Sepultura, The Dillinger Escape Plan, Winterfylleth Sobota: Anaal Nathrakh, At the Gates, Carach Angren, Cradle of Filth, Defeated Sanity, Ne Obliviscaris, Outre, Rome, Rosetta, Sólstafir
|
Tvářit se jako protřelý mazák a nakecat vám, že na tuzemský Brutal Assault jezdím od prvních ročníků, bych sice mohl, leč po chvíli mých postřehů by vám bylo jasné, že vás pěkně tahám za fusekli. Koneckonců, nedalo by vám nejmenší práci zjistit si, že v době prvního ročníku jsem byl ještě v pozdně prenatálním stádiu (nehledě na to, že první ročník byla akce velká jak školní besídka). Pravda je samozřejmě taková, že na Brutal Assault jsem jel letos poprvé. To na jednu stranu znamená, že se těžko mohu věnovat jakékoliv komparaci s minulými ročníky, vytahovat moudra o tom, jak jmenované kapely v tomhle roce zahrály lépe či hůře, že klubová scéna dříve připomínající cirkus konečně dostala smysluplný formát, že toitoiky byly tentokrát takové či onaké, na druhou stranu mohu poskytnout nezaujatý pohled na současnou tvář festivalu bez ohledu na idealizované vzpomínky.
„Letošní ročník byla pořádná pařba.“
„Nemyslíš pařák?“
„Tak trochu obojí…“
Letošním hybatelem (a myslím, že v konkurenčních reportech už o tom jistě bylo napsáno více než dost) bylo sluníčko. Překvapivě tím však není myšleno ono uskupení pojmenované po značce zesilovačů, nýbrž spalující žár od hvězdy, jejíž oběh kolem středu Mléčné dráhy trvá přibližně 226 milionů let. Hrozba úpalu a neustálá žízeň člověku zrovna nepomáhala ve zvládání naplněných harmonogramů, minimálně mně se však velkou část toho, co jsem chtěl vidět, skutečně podařilo zhlédnout. Pravda, u některých kapel, jimž předcházely hodiny postávání, paření, případně zuřivého gestikulování rukou do rytmu muziky, jsem byl donucen sednout, což mě mrzí především u takových Ne Obliviscaris poslední večer, neboť byli neskutečně čistě nazvučeni a hráli vskutku parádně, přesto jsem si však některé bandy neodpustil a i přes lehké fyzické přemáhání si je nakonec užil – například Svartidauði (jejich první vystoupení) či Mayhem.
Středa:
Po opáskování a vstupu do areálu se mi poprvé naskytl pohled na vnitřek pevnosti a dvě mohutná hlavní pódia Metalshop a Jägermeister, přičemž u prvního jmenovaného už postávali první fanoušci čekající na Diptheria. Já zatím podnikl svou první exkurzi areálem a prohlédl si množství stánků s merchem i jídlem, obešel kolem spousty záchodků (dokonce existovala za žetonový poplatek i služba VIP toalety – roztomilé, ne?) a zatím neznale obešel Octagon a místa s výstavami a kinem. A dorazil tak až ke klubové scéně Metalgate skryté pod střechou.
První regulérní vystoupení, jež jsem viděl, byli post-rockoví Postcards from Arkham, kteří působili charismaticky a zbourali má očekávání, že půjde o něco kýčovitě atmosférického, jak napovídaly promo fotky umístěné na stránkách festivalu. Žánrově se papírově jednalo o post-rock, mimo něj jsem však (minimálně v živém provedení) registroval i prvky melodického death metalu. Výstavby melodií nebyly nejoriginálnější, přesto se to příjemně sledovalo a poslouchalo. Lidi v ideální náladě – koneckonců, očekávaný svátek pořádné hudby právě začal.
Na Metalgate stage jsem zůstal i na Mallephyr, novou black / death metalovou kapelu kytaristy Lorda Opata ze Stínů plamenů, který po rozpadu své předchozí kapely Gate of Illusions hraje (jak se zdá) konečně hudbu, jež mu na sto procent sedí. A také mu to svědčí, neboť když si uvědomím, že tato kapela má za sebou teprve necelý rok existence, nelze jinak než uznale pokývnout a smeknout pomyslný klobouk z hlavy (a že by se v tom počasí takový celkem hodil). Jistě je to zase jakási variace na model black / death, ale se svěžími kytarovými linkami a bicími. Na scénu přišli zčásti v kapucích a s nastříhanými kusy oblečení a gesty jako by vzdávali hold kapelám od Immortal k Inquisition.
|
Setlist Melechesh: |
Na doporučení se po chvíli odpočinku vydávám na Drom, kteří nabízí celkem příjemnou formu post-metalu. Je pravda, že v melodičtějších momentech jsou místy celkem předvídatelní, na druhou stranu jako celek to zní dost slušně. Jejich ekologicko-etické poselství leckoho potěší, jiného rozladí, když se tak ptá, co pro to dělají oni. Tak či tak, vzhledem k tomu, že jsem je slyšel poprvé, mám určitě další předmět ke zkoumání. A za to jsem rád.
A protože vidět set Monumets od prostředka mi přišlo jako nesmysl, dal jsem si raději „pauzu s pěnou“ a vrátil se až na Melechesh. Jejich tvorbu nemám nijak zvlášť naposlocuhanou, přesto mě jejich muzika většinou potěší a ani živé vystoupení nebylo výjimkou. Pravda, ničím extra nevyčnívali, zahráli ovšem na podobnou notu jako ze studiovek a já byl spokojen.
Následovalo slušné dilema, zda rychle běžet koupit desku a pelášit na autogramiádu milovaných Triptykon, zůstat u hlavních pódií a dát si thrashové klasiky Nuclear Assault, či se přesunout na avantgardní death metal Ad Nauseam na Metalgate stage. A ačkoliv jsem chtěl stihnout to první, čas byl neúprosný, a tak jsem nakonec skončil na vystoupení Ad Nauseam, čehož rozhodně nelituji, neboť byli skvělí. Jejich obtížně uchopitelná forma death metalu koketující s prvky Ulcerate, Gorguts či neméně technicky a kompozičně neotřelých blackerů Deathspell Omega, mě opravdu chytla. Zvuk sice mohl být o kapku čitělnější, ovšem nazvučit takovouhle hudbu jako z desky, to musí být kumšt. Absolutní spokojenost dával najevo nejeden fanoušek, sympaťák vedle mě zuřivě gestikuloval a házel hlavou, paní s tričkem Gigan uznale pokyvovala a já pravou rukou vyklepával rytmiku a občas pohodil hlavou.
|
Setlist Triptykon: |
Po jejich setu je opět volná chvíle ovšem s tím, že bylo třeba velice obezřetně hlídat čas, neboť měli následovat Triptykon a na ty je potřeba sehnat solidní místa. Během loňského roku se v mých očích totiž tato švýcarská banda navazující na tvorbu legendárních Celtic Frost díky impulzu, jímž byla deska „Melana Chasmata“, transformovala v srdeční záležitost. Když se tedy na pódiu postupně zjevili všichni členové v čele s Tomem Gabrielem Fischerem, bylo jasné, že tohle bude něco. Začali hned první vzpomínkou na Warriorovo působení v Celtic Frost prostřednictvím „Procreation (of the Wicked)“. Já se však těšil především na kousky Triptykon, a proto můj entusiasmus gradoval při peckách „Goetia“, „Tree of Suffocating Souls“ a „Altar of Deceit“. Aby byla pouť historií Fischera kompletnější, zazněl nejen ještě cover „Circle of the Tyrants“ opět od Celtic Frost, ale i cover „Messiah“ od Hellhammer. Závěr pak obstarával opus „The Prolonging“. Osobně bych byl schopen představit si lepší setlist, například minimálně taková „Boleskin House“ by atmosféru jistě ještě o kus pozvedla. Jinak ale vystoupení bylo velmi intenzivní a silné – i přesto, že mi přišel zvuk Warriorovy kytary trochu zvláštní.
|
Setlist Katatonia: Setlist Mayhem: |
Těsně poté, co dohrál poslední tón od švýcarských králů, na vedlejším pódiu spustila další srdcovka, tentokrát švédská Katatonia. Ta loni prý kvůli technickým problémům odehrála pouze čtyři skladby, a proto byla letos pozvána znovu. Dost možná to bylo tím, že nás předtím nekompromisně nadrtili Triptykon, ovšem začátek byl dost rozpačitý. Částečně to bylo také způsobeno nenápadným zvukem kytar, který se teprve postupně napravoval. Když si však konečně vše sedlo, Katatonia mě nemálo bavila. Set byl postavený převážně na kouscích z posledních tří desek a dvou kusů z „Viva Emptiness“. Jen se na mně podepsala únava a absence tekutin, tudíž jsem si musel po čase dojít pro vodu a pár písniček i proseděl. Švédové však věděli, jak na mě, a spustili „Criminals“ ze skvělé „Viva Emptiness“ a já opět vystartoval. Fajn vystoupení.
A ačkoliv jsem měl v původně plánu podívat se, jak stagnuje Max Cavalera se svými Soulfly naživo, kvůli již zmíněné únavě jsem se šel rekreovat a vrátil se až na Mayhem. Ti začali s drobným zpožděním a spustili klasickým intrem „Silvester Anfang“, aby navázali přesně ve stylu svého červeného dema songem „Deathcrush“. Dřevní klasika, nic víc třeba dodávat. Zvuk kytar je vůči sobě trochu bohužel nevyrovnaný, ale atmosféra se drží. Attila na pódiu prováděl rituály s všemožnými proprietami od lebky až po oprátku. Dále se hraje z většiny desek s výjimkou novinky, což upřímně řečeno vůbec nechápu, neboť ji mám dost v oblibě. Mimo klasik z debutu však potěšila především „To Daimonion“ z „Grand Declaration of War“. Ačkoliv jsem od dost lidí slyšel, že pro ně byli tentokrát Mayhem zklamáním, já byl spokojen. To se však nedalo říct o polské dvojici kousek za mnou, která si ze setu Mayhem přišla udělat spíš srandu a každou chvíli (a to i ty absolutně nejnevhodnější) provolávali různá „hobluj“ a podobně. Když jeden fanoušek nevydržel, jak mu řvou do ucha, a odpověděl jim, co si o tom myslí, po chvíli utrousili něco o zakomplexovanosti zdejších fanoušků a hrdě pokračovali.
Následující Ador Dorath z klubové stage mi pak už hráli jen na dobrou noc.
Čtvrtek:
Čtvrteční program jsem zahájil až před půl druhou odpoledne na Be’lakor, kteří byli velice fajn. Tato mladší generace melodického death metalu se nebojí lehkých záchvěvů progrese a zároveň má už vytvořen svůj charakteristický rukopis, který se neváže na dogmata vybudovaná ať už švédskou větví v čele s At the Gates či Children of Bodom. Navíc takováhle hudba umně snoubící melodičnost, tvrdost i netuctový zvuk naživo dost dobře funguje, čehož tohle vystoupení bylo důkazem. Zahráli i novou skladbu s trochu zvláštním začátkem, kdy klávesy vyhrávaly motiv, k němuž se kytary přidaly s rytmikou. Ovšem tyto složky jako by lehce nekorespondovaly, navíc kytary střídaly dva navzájem podobné akordy. Pak se však skladba vyvíjela a jsem zvědav, jak na mě bude působit ze studiovky.
Vildhjarta dramaturgicky znamenala odbočku k preciznímu djentu s dvěma zpěvy, klasickými sekanými riffy a vzdušnými melodiemi. Tahle muzika má z mého pohledu naživo jednu důležitou slabinu: tak čistého zvuku, jenž je pro tenhle styl důležitý, totiž podle mě jde jen těžko živě docílit. Proto jsem od velkých pódií odcházel s trochu rozpačitým pocitem z vystoupení, ale nějaký průser to zase nebyl.
|
Setlist Arcturus: Setlist Asphyx: Setlist Enslaved: |
Dále jsem se s výjimkou krátkého mrknutí na kus The Tower, což se jevilo jako příjemný Candlemass-like doom metal, šel podívat až na avantgardní metal norských Arcturus. Radost z toho, že je vidím, záhy vystřídalo lehké zklamání z horšího ozvučení. Například svou oblíbenou „Nightmare Heaven“ jsem poznal asi až půl minuty po začátku. Zatímco rytmika si jela svoje, klávesy a housle byly slyšet jen dost slabě, podobně tak i Vortexovy teatrální vokály. Ty navíc občas i trochu ujížděly. Přesto nemohu říci, že bych si jejich vystoupení neužil, neboť subjektivně pro ně jistou slabost zkrátka mám.
To, co ve mně ovšem vyvolalo ohromnou radost, byla show death metalových Asphyx. Zvuk byl pro změnu vyrovnaný, čitelný, patřičně hoblující a hudebníci si hraní na takovém festivalu, jakým je Brutal Assault, evidentně zatraceně užívali. Sluníčko mi v tu chvíli kupodivu (a je to kacířská myšlenka) přišlo i příjemné a chlapi valili to své správné deathové chřestění s precizností i nasazením. Od „Scorbutics“ přes „Deathhammer“ až po „Last One on Earth“ bylo vystoupení po celou dobu pořádná jízda..
A následovala srdeční záležitost v podobě Enslaved. Dobré místo bylo povinností, kvůli čemuž jsem se v průběhu Asphyx snažil nenápadně posouvat směrem k vedlejší stage. Jakmile pak hudebníci napochodovali na pódium, věděl jsem, že na tohle budu ještě dlouho vzpomínat. Začátek pěkně ve stylu „Thurisaz Dreaming“, otvíráku nové desky, z níž pak zazněla ještě chytlavá „Building with Fire“. Dále pak setlist tvořily „Fusion of Sense and Earth“ z „Ruun“, „As Fire Swept Clean the Earth“ z „Bellow the Lights“, ale i „Allfǫðr Oðinn“ z dema „Yggdrasill“. To působilo velice svěže vytáhnout něco tak starého a zatáhnout to trochu více do současného obalu. Kapela si hraní užívala, a ačkoliv nelze říci, že by to nebylo zrovna nahlas, vše podstatné bylo celkem vyladěno a kupříkladu čistý zpěv (což je právě věc, která často naživo v takovém nářezu může ujíždět, protože se hudebník neslyší) byl solidně zvládnutý. A vedra si rázem člověk při těch severských melodiích ani nevšímal.
|
Setlist Bloodbath: |
Následující koncert Bloodbath se nesl v duchu technických problémů, nejrpve s dvojšlapkou bicích Martina Axenrota, poté s prskáním v mikrofonu. Upřímně řečeno mi však tyto problémy nepřišly na poslech tak významné, možná kdyby na to nebylo upozorňováno, ani by si toho leckdo nevšiml. Jinak bylo vystoupení povedené a závěr v provedení „Eaten“ slušně fungoval.
Zatímco u Vildhjarta jsem říkal, že takovou hudbu autenticky odprezentovat naživo není jednoduché, hudba post-metalových Amenra je k tomuhle jako dělaná. Na pozadí se promítají různé melancholické a psychedelické obrazy, zatímco se spouští atmosférická a těžká hudba. Když na to přijde, hypnoticky medituje, jindy rázně drtí. Ačkoliv jsem už od nich pár desek slyšel, moc toho ve mně neuvízlo, koncert posílil motivaci lépe tuhle muziku prozkoumat. Velmi intenzivní vystoupení nejedním označováno za jedno z nejlepších. Já byl přeci jen trochu střízlivější, ale určitě se mi to líbilo.
Cesta pro vodu znamenala letmý poslech hitovky „Hammer Smashed Face“ souběžně hrajících Cannibal Corpse, což mě vedlo ke zjištění, že mají zvuk neuvěřitelně vypiplaný. Připadlo mi to skoro jako z desky. Tak či tak jsem chtěl dát uším před Agalloch odpočinek, a tak jsem se pomalu vracel k Metalgate stage.
Volba mezi Kreator a Agalloch byla jedním z nejnepříjemnějších dilemat, jež si na mě letošní ročník přichystal. Roli nakonec taky trochu hrála očekávaná návštěvnost, jež znamenala obavu z kvanta lidí na Kreator, tudíž jsem se nakonec vydal směrem ke klubové scéně. Agalloch ze začátku spustili mnohem blackověji, než bych od nich čekal, přeci je mám stále zafixované spíš podle té mrazivé melancholie ve stylu „The Mantle“ (zrovna z té bohužel nic nezahráli), než podle věcí právě z novinky. Časem však zazněly klasické kousky z „Ashes Against the Grain“ a člověk došel satisfakce, že je na té správné kapele. Zde byla slyšet trochu disproporce mezi vysokými a nízkými frekvencemi, tudíž vysoké atmosferické kytary občas zněly civilněji než z desky a podklad působil banálněji, než tomu tak je na desce. Každopádně, nejatmosféričtější momenty fungovaly výborně. Celkový dojem tedy lehce pozitivní, avšak překvapivě nikterak nadšený.
Pár syrových kousků black’n’rollu v podobě pecek typu „Primitive Killing“ a „The Drunken Priest“ obstarali Sarke bez Nocturna Culta, ovšem chvíli před koncem již peláším směrem k hlavním pódiům, ať stihnu alespoň kus dronových Sunn O))), „fajnšmekrovině“ letošního ročníku. Ti však kvůli technickým problémům mají zpoždění – poprvé je všechno připraveno, umělá mlha vytvořená, spustí se hudba… a najednou nic. Po nějaké čtvrt hodině to teprve skutečně začíná a to mohu setrvat jen chvíli, neboť se těším na své poslední hrdiny dne, islandské blackové Svartidauði.
Přesně jak jsem předpokládal, Svartidauði byli perfektní. Jejich nápaditá kytarová práce s precizními bicími a mohutná blacková atmosféra, občasné disharmonie a okultní image využívající kapuc a šátků přes obličej mě bavila od začátku do konce tak, že jsem na bolavé nohy ani nepomyslel. Zuřivě jsem gestikuloval a vychutnával každý tón a i zpětně mám pocit, že se Islanďané postarali o jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Kdybych však tušil, že v pátek zahrají znova, mohl jsem s klidným svědomím vidět i celé Sunn O))), kteří prý byli taky skvělí. No, škoda.
Pátek:
První páteční skupinou byli pro mě až Brazilci Krisiun, jež jsem již měl tu čest vidět, když hráli před dvěma lety společně s Kataklysm (na které jsem se tentokrát vykašlal) a Fleshgod Apocalypse. K jejich pojetí death metalu nejde napsat nic moc víc, než že se jedná o skvělý oldschool, který zní naživo zatraceně účinně. Takhle jsem si především osvěžil vzpomínky na klasické pecky z „The Great Execution“ – „The Will to Potency“, „Blood of Lions“ a především chytlavou rytmickou „Descending Abomination“.
A v death metalovém duchu se pokračovalo polskými Decapitated, kteří měli tu smůlu hrát v tom nejnepříjemnějším pařáku. Já osobně se již při Krisiun ohlížel, zda by nebylo kde se schovat a zároveň vidět na pódium (což samozřejmě možné nebylo), nyní už jsem občas namísto rytmického hrození paží raději dlaní chránil hlavu před přímým sluncem. Zpět však k samotné muzice – objektivně Decapitated odehráli vystoupení, za které se ani náhodou nemusejí stydět, sluníčko nesluníčko, svůj čas využili efektivně a uživali si svého techničtějšího death metalu do sytosti, stejně jako nemálo diváků.
Co se týče nějaké nonkonformnější avantgardy, než jsou tací Arcturus, za zmínku v line-upu stáli především Sebkha-Chott (na Metalgate stage), maskovaní pošuci s maskotem v kapuci s prasečím rypákem, který sám sebe bičoval přes zadek, jindy ostatní masíroval u hudby, občas zalezl do bedny na kolečkách umístěné na pódiu, aby z ní pak vítězoslavně vylezl. Mimo toho sem tam zatroubil na trombón. Hudebně zde dominovala bezpražcová baskytara, jež zde společně s kytarou a bicími vyhrávala nejrůznější progresivní melodie. Celkem zajímavá šílenost, byla korunována sympaťákem s tričkem Sabatonu, který nechápavě kroutil hlavou. Zážitku to hned dodalo na autenticitě.
Na zastřešené scéně jsem zůstal i na následující Winterfylleth, což je upřímně řečeno kapela, která by mi papírově měla sednout, přesto jsem ji nikdy nějak v oblibě nechoval. A živé vystoupení na tom pranic nezměnilo, zvláště v porovnání s následujícími Primordial, kteří jim celkem s přehledem ukázali, jak se takováhle hudba naživo hraje. Nechci Wintterfylleth nějak shazovat, zahráli celkem solidně, jen podle mě nikterak nevyčnívali. Slyšel jsem však i hlasy, které jejich vystoupení velmi chválily, tak jsem se na ně možná jenom špatně vyspal, kdo ví.
|
Setlist Primordial: |
Na přesun k Jägermeister stage jsem měl půl hodinku, což bylo tak akorát na zlatavý mok, a pak začali již zmiňovaní Irové. Primordial se vedrem nenechali omezovat a zanechali ve mně hluboký dojem. Hráli především z poslední trojice alb, ovšem jednou zabrousili ke „The Gathering Wilderness“ prostřednictvím „The Coffin Ships“. Nejvíce však zapůsobily „As Rome Burns“ a „Empire Falls“ z geniálního „To the Nameless Death“. Při nich atmosféra patřičně zhoustla, neboť minimálně druhou jmenovanou znají snad všichni. Nevšiml jsem si žádné významější zvukové disproporce a patřičně jsem si vystoupení užil.
Ačkoliv jsem měl tušení o tom, jací jsou The Dillinger Escape Plan naživo šílenci, vidět to na vlastní oči zkrátka stálo za to a je mi líto každého, kdo si to z nějakého důvodu nechal ujít. Skutečně nechápu, jak jsou schopni hrát tak technicky složitou hudbu a ještě u toho skákat, dělat otočky či crowdsurfovat (to v případě zpěváka a kytaristy – samozřejmě ani jeden nepřestal se zpěvem/hraním). Vokalista Greg Puciato toto vždy dováděl nejdál – především, když se rozhodl vyšplhat po konstrukci pódia. Když zjistil, že šňůra od mikrofonu nedosáhne, tak ho hodil nějakému securiťákovi, a pak seskakoval a nechal si ho vrátit. To vše za zvuku takových pecek jako například „Highway Robbery“ či „Farewell, Mona Lisa“ tvořilo velmi intenzivní show, jíž snad nemám, co bych vytknul. Kdybych neměl pocit zodpovědnosti, že ještě chci v následujícím dnu nějaké ty kapely ještě vidět, klidně bych se na tomhle kompletně rozbil. Fakt neuvěřitelná pecka. To se musí vidět!
Napalm Death letos prý ke konci měli nějaké katastrofální technické problémy, já ovšem viděl pouze začátek show (alespoň zahlédnout jsem legendy musel), neboť jsem se pak pomalu přesouval na God Dethroned. Ti byli další z řady skvělých death metalů, které letos podávaly silné výkony. Zvuk byl povedený, což vzhledem ke klubové stage nebyla zrovna samozřejmost, a hráli nové i starší věci. Mně osobně potěšilo zařazení „Nihilism“ z „The Lair of the White Worm“, desky, již jsem svého času dost točil.
|
Setlist Sepultura: |
Kvůli přestávce, díky níž jsem nepošel na hlad a žízeň, jsem přišel na Sepulturu o chvilku později a ještě během ní šetřil síly. Z toho mála, co jsem viděl ze Soulfly, na mě tohle působilo nějak důvěryhodněji, ovšem v žádném případě nechci vynášet soudy, neboť jsem na Soulfly strávil skutečně jen chvilku. Hrály se především klasiky typu „Refuse/Resist“, „Territory“, „Roots Bloody Roots“ či „Arise“. Já osobně bych ocenil i nějaké kousky z „Beneath the Remains“, kdy ještě kapela nebyla tak groove, nýbrž o špetku techničtější. Přesto to bylo celkem fajn, i když si nedokážu odůvodnit to obrovské nadšení, jež jejich vystoupení provází. Koneckonců nějak mě příliš nenaplňuje, když obě kapely – tedy Sepultura i Soulfly – stále žijí především dvacet let starými fláky, jakkoliv je rád takhle naživo slyším. Jako by ta muzika trochu ztratila identitu.
I když teď jsem si asi pod sebou trochu podřízl větev, neboť následovali Death DTA, tedy Death bez Chucka, a u těch mi to nevadilo. Ty jsem si i přes to, co jsem nyní drze vytkl Sepultuře, nehorázně užil. Nesmrtelné kompozice navždy zapsané do srdcí všech správných „smrtících kovařu“ zde zněly s obrovskou péčí a precizností a Chuck rozhodně nemá nejmenší důvod se v hrobě obracet, ba naopak – vidět to, mohl by na bývalé kolegy být zatraceně hrdý. Při „Symbolic“, „Bite the Pain“ a především závěru „Crystal Mountain“ jsem skoro zamáčkl slzu dojetí. Ačkoliv je tahle kapela vlastně jen revival, je to ten nejlepší, jaký si můžete přát.
|
Setlist Godflesh: Setlist Dødheimsgard: |
Následující Godflesh mě pak zastihli ve stavu, kdy jsem byl fyzicky bohužel značně vyčerpán, což mi dost kazilo magický prožitek, který tato hutná muzika skýtá. Silná basa, programované bicí, minimalistické kytarové riffy a různé atmosféru podporující animace tvořili audiovizuální vjem, jejž bych za jiných okolností nejraději hltal plnými doušky, jenomže v tu chvíli jsem na to bohužel moc neměl. Když však spustily klasiky „Like Rats“ a „Streetcleaner“ z debutu, únava jako by najednou neexistovala a já opět zuřivě gestiguoval do rytmu.
A abych zvládl ještě pro mě hodně důležitou kapelu, jíž byli Dødheimsgard, které se v mém soukromém žebříčku přičiněním novinky (jež vedla k prozkoumání nesmrtelné „666 International“) vystřelili mezi oblíbence, musel jsem si dát odpočinek, i přestože jsem původně plánoval vidět i Marduk.
Dødheimsgard byli naživo dost mizerně nazvučeni, výsledný pocit z nich ovšem dost vyrovnával neskutečně poctivý a přátelský přístup, s nímž kapela k vystupování přistoupila. Bylo vidět, že si na své hudbě dávají záležet a nenechali na sebe dlouho naléhat se spontánním přídavkem. Z každé studiovky zahráli jednu skladbu, plus ještě z klasického EP „Satanic Art“. Já si však nejvíce užíval parádní „Ion Storm“ ze „666 International“. Aldrahn mimo zpěvu do hudby vkládal jakousi vizionářskou show, kdy se buď pohupoval ze strany na stranu, nebo rukou jako by jemně črtal před sebe různé linky. Bylo na nich vidět, že jsou až neobvykle uvolnění. Nebýt zvuku, hráli perfektně.
Sobota:
|
Setlist Defeated Sanity: |
První sobotní kapely u mě dost soupeřily s únavou, tudíž souboj Psycroptic vs. karimatka ve stínu bohužel vyhrála ta karimatka. Na Defeated Sanity jsem se však přemluvil. Ti rozhodně byli hodně solidní, ale k jejich technickému brutálnímu deathu by mi sedl trochu jiný zvuk jinak precizně zvládnutých bicích. Tak či tak hráli velmi tvrdě i precizně a basa patřičně bublala. Slušné vystoupení.
Následovala Rosetta na velkém pódiu, a ačkoliv jsem se ze začátku silně obával, že před pódiem budu jen se skupinkou nadšenců, nakonec se prostor za mnou celkem zaplnil. A kapela hrála vzhledem ke stopáži skladeb celkem krátce a navíc v ne úplně nejvděčnější dobu, přesto zanechala velmi kladný dojem. Někdy by to chtělo si je dát v klubu, to by bylo něco.
Následoval přesun k zastřešené scéně, kde dle změny programu měli hrát Outre. Jejich tvorbu jsem měl poslechnutou trochu zběžně, avšak celkem solidně to odsýpalo. Jejich image byla podporována o proslovy otrhaného zpěváka, jenž říkal takové roztomilosti, jako že doufá, že zdechneme na cestě domů. Zábavný misantrop rozdávající dobrou náladu, kam jen může. Hudebně to mělo solidní atmosféru, i když v noci by vynikli mnohem víc.
Na Metalgate stage následovali Carach Angren, symfonicky blackové divadélko. A naživo to vskutku neznělo špatně, klávesy a symfonično bylo nazvučeno dobře, kytary o chlup méně, ale celkově byl zvuk celkem v pořádku. Hrálo se dost z posledních dvou alb, ovšem zazněla i „The Carriage Wheel Murder“ ze skvělého debutu „Lammendam“. Bohužel by se mi přeci jen naživo líbilo, kdyby měli i živou baskytaru. Hloubky mohly být trochu silnější.
The Haunted jsem kvůli odpočinku vynechal a vydal se trochu naslepo až na Rome. Ti nabízeli skvělou neofolkovou odbočku, a ačkoliv se po čase stali celkem předvídatelnými, rozhodně nenudili. I když jsem čekal naživo mnohem větší folk, set na mě působil spíš jako melancholický rock. Tak jako tak příjemné.
|
Setlist Sólstafir: Setlist Cradle of Filth: Setlist At the Gates: |
To, co jsem však rozhodně nechtěl vynechat, byli islandští Sólstafir, jejichž melancholický metal má naživo opravdu sílu. V současné době se o kapele mluvilo především v souvislosti s nepěknou situací ohledně soudu s bývalým bubeníkem Ólim Pálmasonem. Ten s kapelou prý bez vysvětlení přestal koncertovat, a když byl vyhozen, ozval se se žalobou za užívání jména bez vyplacení podílu. Na kapele však starosti vidět nebyly a naservírovala nám výborné vystoupení. Nyní se hrálo z poslední trojice alb a přízeň diváků si jejich set byl schopen hravě získat. Ve chvíli, kdy spustila notoricky známá balada „Fjara“, zamáčkl slzu snad i nejtvrdší grinder či blacker. Západ slunce krásně doplňoval atmosféru.
Vzhledem k tomu, že tísnění na Phurpa mi nebylo moc příjemné a kapela stále nezačínala, vzdal jsem to a raději se šel mrknout, zda mě ještě dneska mají šanci bavit Cradle of Filth. A vlastně to bylo celkem fajn. Pomineme-li fakt, že je Dani Filth hlasově už celkem za zenitem, odsýpalo to solidně a svou atmosféru to mělo. Únava a fakt, že za chvíli začnou jinačí klasici At the Gates, mě však pomalu přesouvala k vedlejšímu pódiu a bolavé nohy mě přinutily posadit se na zaprášenou zem a zbytek setu pouze poslouchat.
At the Gates odvedli velmi solidní práci. Zvuk byl celkem povedený, ovšem přizpůsobený spíš věcem z posledního alba než ostrým záležitostem ze „Slaughter of the Soul“ či „Terminal Spirit Disease“. Show byla absoultně profesionální, energická, ovšem vzhledem k množství lidí a únavě jsem větší část sledoval od stánků.
Vzhledem k tomu, že má snaha dostat se do Octagonu na Cult of Fire vyšla vniveč (což je škoda, protože prý byli skvělí a snažili se dělat čest svému jménu až tak, že málem zapálili pódium), dal jsem si další odpočinek, abych ještě zvládl poslední dvojici kapel, již jsem chtěl zhlédnout. První z nich byli britští Anaal Nathrakh, kteří ještě v jednu hodinu ráno byli schopni diváky klubové scény vyburcovat do zuřivého kotle. Jejich ozvučení kupodivu nebylo tak surové, jak mohlo, především čisté vokály však místy zněly dost falešně (například v pecce „Between the Shit and Piss We Are Born“). To mi bylo líto, ale z pohledu na ten masakr mi bylo jasné, že na tom moc vystoupení založené není. Obecně to byl jeden z největších nářezů na letošním Brutal Assaultu. Atmosféra a muzika zde šly ruku v ruce.
Poslední kapelou byli progresivní blackeři Ne Obliviscaris, kteří se postarali o závěr festivalu skutečně jak má být. Trochu jsem se obával, aby tuhle perfekcionalistickou muziku naživo zvukově nezdevastovali. Nestalo se, ba naopak, disponovali jedním z nejčistších nazvučení, jaké jsem na Metalgate stage za festival slyšel. Ani housle se neztrácely a to ve spojitosti s komplikovanými kompozicemi jejich dvou alb vybudovalo mocný zážitek, jenž – nebýt unaven – mohl být jedním z nejlepších. Vyprosit si přídavek se bohužel nepodařilo (kapela měla perné cestování a moc se nevyspala), a tak nezbývalo než dokulhat do stanu a padnout.
Zhodnocení:
Celkový dojem je, i přes fyzickou náročnost zapříčiněnou po okraj naplněným line-upem a ďábelským vedrem, velmi pozitivní. Bylo neustále na co koukat – pokud zrovna nehrála hudba, byla možnost kin, výstav i odpočinku. Z výstav bych vytáhl expozici věnovanou historii festivalu, jež rok za rokem mapovala proměnu lokální akce v obří festival dnešního formátu. Na tom se zároveň dala pozorovat i proměna scény za oněch dvacet let – jak z kapel, jež původně byly někde na konci soupisu se postupně stávaly pojmy apod.
Co se týče organizačních věcí, musím pochválit rychlé odbavení, jež mi nezabralo více než čas nasazování náramku. Pokud jde o můj vztah k zálohovaným kelímkům – myslím, že to není vůbec špatný nápad, rozhodně lepší, než se brodit v hromadách rozšlapaných na jedno použití. Žetony mě však trochu obtěžovaly. Na jednu stranu chápu, že to krátí čas u stánků s pivem, kde se desítka rovná jednomu žetonu, na druhou stranu, když i sprcha u kempů se platí v žetonech, člověk fakt nemá náladu jít s ručníkem nějakých 300 metrů a stát fronty hned dvě. Naštěstí řeka je zadarmo.
Dále byl podle mě problém nepřítomnosti zdroje vody (stejně jako stánku na žetony) v zadní části areálu u Metalgate stage. Špinavé toitoiky jsou kapitola sama pro sebe, ale s tím se asi na akcích podobného formátu celkem počítá. Příjemné byly různé vychytávky jako například hasičský vůz poskytující dočasné osvěžení od úmorného vedra, případně různé vizuální doprovody atmosféry při koncertech jako například ohně či postavy v kápích na hradbách.
Já jsem tedy velmi spokojen, a pokud bude příští rok zase zajímavá sestava (o čemž nepochybuji), těším se opět na viděnou.
Devilment: nový videoklip
Britská skupina Devilment, v jejímž čele stojí Dani Filth z Cradle of Filth, zveřejnila nový videoklip – „Sanity Hits a (Perfect) Zero“ sledujte na YouTube. Song se objevil na debutovém albu „The Great and Secret Show“, jež vyšlo v listopadu loňského roku.