Archiv štítku: electro

Schwarzprior – IDDQD

Schwarzprior - IDDQD
Země: Česká republika
Žánr: electro / EBM
Datum vydání: 24.10.2014
Label: Polí5

Tracklist:
01. Situace Star Wars
02. IDDQD
03. Železem rty
04. Smrt láska chcaní
05. Romeo technik
06. Radio Dark Side
07. Potěšen z masa
08. Móda extravagance manýry
09. Vidět vodu ze dna
10. Frau dust
11. Disko
12. Optimus Prime

Hodnocení:
H. – 8/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Schwarzprior jsou divní… divná kapela s divnou muzikou. Pošukaná ostravská elektronika, která si prostě ani nehraje na to, že by snad někdy chtěla být normální. To ovšem nemyslím nijak zle, právě naopak, je to kurva dobře, protože normální kapely jsou nuda.

Schwarzprior vznikli v roce 2009 a až doposud vydali jen bezejmenné EP, které se objevilo v loňském roce, a právě na něj nyní ostravské trio navazuje svým debutovým dlouhohrajícím počinem “IDDQD”, který je – alespoň předpokládám – pojmenován podle známého kódu pro nesmrtelnost v legendární FPS hře “Doom”.

“V kuse masa portál
pro cizí průchozí”
(Potěšen z masa)

Já osobně jsem se ke Schwarzprior dostal díky songu “Železem rty”, skrze nějž jsem si velmi brzy našel cestu i k celému zmiňovanému EP, které se mi skutečně zalíbilo. “IDDQD” přináší celkem 12 tracků, z nichž přesně polovina se objevila již právě na pilotním minialbu, snad ve všech případech jde o trochu odlišné verze, byť většinou spíš jen kosmeticky. Největší změny doznala právě “Železem rty”, kde byl na EP verzi nepříliš povedený zpěv, na “IDDQD” je to však jiná káva.

Na Schwarzprior se mi dost líbí, že je jejich sound hodně syrový, a i když EBM v jejich podání není nějakou vyloženě agresivní nebo nenávistnou záležitostí, z jejich beatů páchne dost krutý cynismus a nihilismus. Možná i díky tomu není muzika Schwarzprior úplně jednoduše stravitelnou nebo líbivou záležitostí, a aby se vám skutečně zalíbila, musíte být naladěni na stejné vysílací frekvenci a jejich přístup k hudbě vám musí vyloženě sednout, jinak si příliš neškrtnete a bude vám to nejspíš připadat příliš ujeté. Stejně tak jsou Schwarzprior vhodnější spíš pro lidi, jimž není cizí elektronická scéna (na stránce, která je přece jenom pořád z větší části o metalu, se to nejspíš sluší zmínit), protože – co si budeme povídat – tohle asi není ta kapela, jež by vám tuto hudbu zpřístupnila. Nicméně ani tohle nemyslím v negativním slova smyslu, protože to, že je něčí tvorba trochu náročnější a není vhodná pro žánrové začátečníky, přece není nic, co by si odporovalo s vysokou kvalitou… možná spíš naopak.

“Kabelky, Mein Kampf, obrácený kříže”
(Móda extravagance manýry)

Ačkoliv jsem k poslechu “IDDQD” přistupoval s poměrně podrobnou znalostí předchozího EP (a tím pádem vlastně i technicky vzato poloviny celého alba) a tudíž jsem měl ponětí, co na mě bude čekat, i tak mi chvíli trvalo, než jsem se do nových kusů trochu dostal. Hlavně s úvodní dvojicí “Situace Star Wars” a titulní “IDDQD” jsem měl zpočátku trochu problém a opravdu mě začaly bavit až po větším počtu poslechů. Když se ale člověk do nahrávky trochu zažere, postupně zjistí, že se na těch 45 minutách hrací doby nenachází žádný slabý kus a že některé jsou naopak vysloveně excelentní. Z těch nových, které se neobjevily na bezejmenném ípku, to je pro mě osobně především “Radio Dark Side” a “Vidět vodu ze dna”, což jsou skutečné pecky, jež nabízejí přesně to, co jsem si na Schwarzprior oblíbil už dříve – hutnou, šedivou a specifickou atmosféru, chytré beaty, neotřelý vokální přednes Thom Kopfa a texty tak trochu z jiné planety. Netvrdím však, že ty zbylé nové vály jsou nějaké horší, protože “Frau dust”, “Disko” a nakonec i ta již zmiňovaná “IDDQD” (ten klidnější začátek je obrovská paráda) jsou taktéž výtečné.

No, a pak tu jsou samozřejmě i již známé pecky z debutového EP, které jsou pořád stejně skvělé a ani menší úpravy jim nic neubraly na přitažlivosti, někdy spíš naopak. “Železem rty” je prostě působivá síla, jež se ještě násobí v kombinaci s úplně stejně syrovým videoklipem. Podobně – akorát bez klipu – je na tom i “Potěšen z masa”, v níž se naprosto plynule střídají nervní pasáže s několika zklidněními, v jejichž rámci takřka utichne rytmika. Naopak taková “Móda extravagance manýry” je zatěžkaná a pomalá depka, která se přelévá do otevřenějšího, nikoliv však odpočinkovějšího refrénu. Zmínku si ale určitě zaslouží i “Smrt láska chcaní”, protože už jen ten její název ji předurčuje k okamžité kultovnosti.

“Renesance zákon, kosinus alfa, středověk druhej”
(Vidět vodu ze dna)

Bavíme-li se ovšem o Schwarzprior, je bezpodmínečně nutné zmínit ještě jednu záležitost, jež je zrovna v případě téhle skupiny podle mě úplně stejně důležitá jako jakákoliv jiná složka hudby. Mám samozřejmě na mysli texty, které celému počínání Schwarzprior nasazují korunu a jsou onou pověstnou třešničkou na dortu, díky níž (mimo jiné) se tu nebavíme o kapele, jež by snad byla jen jednou další z mnoha. Ony texty (jsou samozřejmě v češtině, což je super – v žádném případě neměnit!) jsou hodně abstraktní a na první pohled možná až nesmyslné, většinou jde vlastně jen o několik zdánlivě náhodně poskládaných frází, jež se v rámci té které písně pořád opakují. To hlavní je však to, že i z tohohle minima si člověk něco odnese a ty texty posluchači předají nějaký pocit, což je něco, co neumí hned tak někdo.

Upřímně jsem se na “IDDQD” hodně těšil a také jsem od něj neočekával úplně málo, Schwarzprior ale ani omylem nezklamali a laťku, jež nebyla předcházejícím minialbem nastavena zrovna nízko, ještě navýšili. Výsledek je tím pádem deska, která zcela jistě stojí za pozornost a která nezapadne, a už teď jsem si jistý, že se k ní budu vracet i v budoucnu a že budu mít chuť si ji pustit i za nějaký ten rok. A to takhle z fleku bohužel mohu tvrdit jen o malém procentu nahrávek, které recenzuji, takže je v takovém případě vysoká známka rozhodně na místě.

“S erekcí vypáleným městem”
(Železem rty)


Další názory:

Vystoupit společně s Vanessou a zároveň být nejdivnější kapelou večera se jen tak někomu nepoštěstí. Schwarzprior se to však v dnes už pozapomenutém skandálním vysílání “Tečky páteční noci” podařilo, čímž si tenkrát vysloužili moji pozornost. Na loňském eponymním minialbu ukázali, že jejich hudba není jen divná, ale i chytrá, zajímavá a zábavná. Debut “IDDQD” nyní potvrzuje, že to celé umí přenést i do delší hrací doby. Líbí se mi drobné změny, které Schwarzprior provedli v nově nahrané šestici skladeb, neboť nenarušují jejich strukturu a náladu, pouze přidávají další vrstvy ke zkoumání. Nejsilnější je tak stále ponurá dvojice “Potěšen z masa” a “Móda extravagance manýry”. Ani nové skladby však nejsou o mnoho horší, zejména titulní “IDDQD”, která posouvá hudbu Schwarzprior skoro až do tanečna, a předposlední úchylnost “Disko”, se starým písním snadno vyrovnají. Pokud si však chcete debut Schwarzprior užít, dám vám jednu radu: pořádně to ohulte. “IDDQD” nejvíc ožívá až ve chvíli, kdy se dům třese v základech a vlnovou délku basů by šlo měřit krejčovským metrem. Vsadím se, že i potichu je tohle album dobré, ale potvrdit to nemůžu, neboť jak zazní úvodní tóny “Situace Star Wars”, hlasitost jde na maximum naprosto automaticky.
Zajus


Larva, Massenhysterie

Larva poster
Datum: 22.11.2014
Místo: Praha, Kotelna
Účinkující: Larva, Massenhysterie, Piranha Latex Couture

Fotky byly vypůjčeny z:
oficiálního Facebooku Larva
Autor: Tomáš Mičák

Když jsem před nějakou dobou plánoval svůj první výlet do hostivařského klubu Kotelna na německé úchylačky Grausame Töchter, vážně mě nenapadlo, že se na tom samém místě objevím znovu hned o týden později, v žádném případě to však nebylo jednoznačné rozhodnutí. Vždycky mě dokáže naštvat, když na jeden den vyjde víc akcí, které by mě zajímaly, ale na sobotu 22. listopadu se sešly nikoliv dva, ale rovnou tři koncerty, na něž bych měl zájem se vydat. Industriální dýchánek za účasti Paprsků inženýra Garina, Gaping Chasm a dalších šel z kola ven jako první, ale rozhodování mezi britským hnusem Dragged into Sunlight a španělskou elektronikou v podání Larvy už bylo těžší.

Po několika probdělých nocích plných útrpného rozhodování (oukej, to trochu přeháním, ale trocha dramatičnosti snad nezaškodí) nakonec padla volba na dark electro dvojici z Barcelony. Jednak mě poslední dobou elektronika baví prostě víc (to bych jako šéfredaktor stále ještě převážně metalové stránky asi říkat neměl, co?), jednak jsem metalových koncertů za svůj život viděl mnohonásobně více než těch elektronických, takže EBM akce pro mě pořád mají nádech čehosi neokoukaného, jednak v tom svou roli zahrála i možnost mít tu dva reporty namísto jednoho, protože na Dragged into Sunlight se vydal kolega Atreides. Tak či onak, nakonec vyhrála Larva, tak si o tom pojďme v rychlosti popovídat…

Začátek akce mi přišel naplánovány na zbytečně pozdní dobu – dveře na devátou, začátek programu v deset. Když jsem dorazil chvíli po půl desáté, v sále se zrovna činil jeden ze tří DJů, kteří se ten večer měli objevit jako doprovodný program, a ke vstupu mi stylově pustil Suicide Commando. Hned po příchodu člověka práskla přes rypák návštěvnost… tedy, spíš nenávštěvnost, protože spodní patro s barem i sál nahoře doslova zely prázdnotou a po celém klubu se potulovalo jen pár jedinců, z nichž velkou část navíc tvořili samotní lidi z klubu a vystupující.

Navzdory prázdnotě se pár minut po desáté skutečně začalo. Původně se před Larvou měli představit Schultz z Francie (o nichž jsem jaktěživ neslyšel) a XMH z Holandska (na které jsem byl docela zvědavý), ale nakonec se jejich vystoupení “z technických důvodů” nekonala a v Praze se místo nich představili Rakušané Massenhysterie, o nichž jsem taktéž jaktěživ neslyšel. I když možná to bude tím, že je to docela nová kapela.

Tak či onak, Massenhysterie hráli v podstatě do prázdného sálu, v němž působil potlesk těch několika málo lidí spíš nepatřičně. Rakušané nastoupili ve třech v sestavě baskytara model à la Lemmy Kilmister, klávesy model à la Michal David a zpěvačka model à la sex appeal 9,5/10. Ačkoliv se na slečnu s jedovatě fialovými vlasy a v těsných (a dost krátkých, heh) latexových šatičkách koukalo suverénně nejlépe, určitě stojí za zmínku i outfit jejích kolegů, kteří se převlékli za včelaře… ne, fakt si nedělám prdel, skutečně oba vypadali asi takhle. Akorát nevím, jestli ten overal před jeho výrobou domysleli do konce, protože tu a tam měli docela problém se trefit hubou k mikrofonu, a když už se to náhodou povedlo, byl problém se přes široký límec podívat na hmatník, co že to mám vlastně hrát. Ale na druhou stranu, vypadalo to dost cool a nevzpomínám si, že bych někdy v životě viděl včelaře drtit klávesy po vzoru Michala Davida a skákat u toho jak fretka.

Nicméně se mi líbilo, že Massenhysterie koncert neojebali (což by v tomhle případě mohlo být i pochopitelné, protože prostě prázdná plocha) a zejména baskytarista pařil tak vehementně, jako kdyby ho povzbuzoval natřískaný kotel, což je fakt super přístup. Klávesák s nějakým poskakováním taktéž nešetřil a zpěvačka zase neváhala se tu a tam trochu zavlnit do rytmu, takže se alespoň bylo na co dívat. Hudebně mě to docela bavilo, i když žádný velký zázrak to nebyl a šlo o vcelku standardní elektroniku, navíc poměrně monotónní, protože co song, to jedna smyčka takřka beze změn (přinejmenším v živém podání to tak znělo). Ale na kapelu, která vznikla letos v únoru, to zlé nebylo. Navíc Massenhysterie hráli tak 25 minut maximálně, takže ani nebyl čas se začít nudit. Sice je trochu pech, že hned na svém druhém koncertě v historii hráli prázdnému klubu, ale i přesto si myslím, že se jim výlet z Vídně na pražskou veřejnou zkoušku vyplatil, protože včelaře si fakt budu pamatovat (a to, že si vás zapamatuje šéfredaktor nejlepšího blogísku v celém vesmíru, je ten největší úspěch, jakého můžete jako skupina dosáhnout!) a protože prodali minimálně jedno cédečko (inu… mně). Jinak bych ještě dodal, že ze skladeb zazněly třeba “1000 rote Rosen” (ta je fakt dobrá, jen tak mimochodem), “Jesus Christus” nebo “Hart in der Stiefel”… sice vám ty názvy asi nic moc neřeknou, ale jen pro zajímavost.

Larva

Nastala další pauza, během níž se předvedli další dva DJové… jestli si to správně pamatuju, tak to byli DJ Ice Doll a DJ Kery Amduscia, ale nechci kecat, protože tohle pouštění písniček z notebooku mě nikdy nezajímalo, mám to na salámu a ty lidi tudíž vůbec neznám. Nevím no… jestli někoho bere, že někdo pustí song z notebooku a jde si psát SMSku (Ice Doll) nebo pustí song z notebooku, odběhne na kraj pódia a začne pařit stylem air guitaristů v metalu (Kery Amduscia), tak proč ne, já šel radši na pivo.

Přišlo mi, že během pauzy se počet lidí spíš zmenšil než zvětšil, protože ten klub byl fakt totálně prázdný. Ale jakmile začala slibovaná latexová přehlídka, nějaká dvacítka diváků (nicméně určitě ne všichni byli platící) se vyrojila. Jestli si myslíte, že si s tou přehlídkou dělám srandu, tak fakt ne, skutečně tam k pódiu bylo přistavené molo a proběhla menší módní přehlídka. Z repráků se spustil track “Come Down with Me” od Suicide Commando a šest holek (snad jsem počítal dobře) se předvedlo v latexových hadřících – každá dvakrát. Některé to pojaly trochu profesionálněji i s nějakou pózou, jiné měly evidentně co dělat, aby si na těch dvou schodech v podpatcích nezlomily nohu, ale žádný držkopád se naštěstí nekonal. Rafinovanost oblečků bohužel posoudit nedokážu, protože jsem věnoval pozornost spíš modelkám… snad nejsem jediné čuně, které na módních přehlídkách vždycky čumí spíš na ty modelky, hehe.

Podle programu se ještě měla objevit jakási BDSM show… jestli to proběhlo někdy před mým příchodem, po mém odchodu, v době, kdy jsem byl na pivu, nebo vůbec neproběhlo, to upřímně netuším, ale já jsem nic nezaznamenal, takže hurá na Larvu.

Vzhledem k tomu, co už padlo výše, asi nikoho nepřekvapí, když řeknu, že ani na Larvu se do sálu zničehonic nenahrnuly davy lidí. Úplně nejvíc jsem v sále napočítal 30 jedinců včetně hrající kapely, zvukaře, ostatních vystupujících a zaměstnanců klubu, takže komorní atmosféra pokračovala i nadále. Nicméně ani Larva koncert i přes tristní návštěvnost naštěstí nezařízla a i pro těch pár diváků odvedla kvalitní výkon. Nechyběla poměrně solidně provedená projekce, ale popravdě řečeno jsem ji moc nestíhal sledovat… obecně si občas říkám, jestli ty projekce nejsou trochu zbytečné, protože nevím jak ostatní, ale osobně na ni tedy ve většině případů ani nečumím a sleduji spíš samotnou kapelu.

Larva

Každopádně, Anoxia byla celou dobu schovaná za pultem, kde se starala o muziku, takže byl celý koncert takřka čistě v režii InqUesTa. Ten nastoupil v apartní vestičce a břichem omotaným černým igelitem, ale vestička letěla dolů hned v prvním songu a během druhého tracku i igelit, takže zanedlouho všem přítomným předvedl své hustě potetované tělo… hlavně logo Skinny Puppy přes celé břicho bylo zábavné. InqUesT také nepohrdl přítomností přehlídkového mola z latexového průvodu, které zůstalo na svém místě, a hojně jej využíval… no, vlastně na samotném pódiu strávil jen minimum času, protože drtivou většinu vystoupení se buď kroutil do rytmu a válel na podlaze na onom mole, nebo běhal mezi tím minimem lidí, kteří jeho počínání sledovali. Kontaktu s publikem se rozhodně nebál, takže byla možnost si všechny jeho kérky i “válečné” malování na obličeji prohlédnout pěkně zblízka, nechyběly výlety až ke zvukaři a další kvalitní zábava.

Rozhodně se sluší zmínit, že v živém podání byla skutečně parádní i samotná muzika. Loňská deska “Where the Butterflies Go to Die” rozhodně má svoje mouchy, ale to, co studiově hlavně díky přemrštěné délce fungovalo jen tak napůl, mi z pódia konečně dávalo smysl, takže i z tohoto ohledu jsem byl spokojen. Ani Larva nehrála nijak zvlášť dlouho (ačkoliv samozřejmě déle než Massenhysterie), ale celou dobu jsem se v jejich společnosti bavil opravdu dobře. Navíc jsem vůbec nečekal, že budou takovému kotli (ehm) dávat navrch i přídavek, a to aniž by je někdo nějak zuřivě vyvolával zpátky. Po konci Larvy na pódium opětovně nakráčel pouštěč písniček, ale to už jsem vidět nepotřeboval a zdejchnul jsem se do noční Prahy.

Je pravda, že návštěvnost akce byla fakt na draka, ale mně to nevadí, dokud to kapely neojebou a neodehrají jen z povinnosti, což se naštěstí nestalo. Naopak mám podobně komorní koncerty dost rád, takže jsem byl spokojen. Sice mě sere, že jsem prošvihnul Dragged into Sunlight, ale rozhodně mě nemrzí, že jsem je obětoval kvůli Larvě. Akorát upřímnou soustrast pořadateli, protože ten na tom musel prodělat jako čuně.


Grausame Töchter

Grausame Töchter
Datum: 15.11.2014
Místo: Praha, Kotelna
Účinkující: Grausame Töchter, Hell Show

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Německé fetiš komando Grausame Töchter mělo dle původního plánu vystoupit v České republice už letos v březnu za doprovodu slovenské Ľahké múzy, ale nakonec z toho sešlo, protože se zpěvačka Aranea Peel musela podrobit operaci. Tehdy mě to dost mrzelo, jelikož jsem se na koncert skutečně těšil – přece jenom, Grausame Töchter je skupina, u níž si člověk může být jistý, že uvidí něco, co se nevidí na každém rohu… plus samozřejmě ještě fakt, že i hudebně je to vysoce zajímavá záležitost, v oné natěšenosti rovněž hrála ne bezvýznamnou roli.

Naštěstí však nebylo vystoupení zrušeno úplně, pouze přesunuto někdy do budoucna… a nakonec to ani netrvalo moc dlouho, protože uběhlo sotva pár měsíců, a už bylo ohlášeno nové datum na 15. listopadu. Tentokrát se naštěstí nic nerušilo a úchylná německá elektronika si to namířila i do Prahy, a to rovnou i s novou deskou “Glaube Liebe Hoffnung”. Původně mi to přišlo jako škoda, že nebyla možnost vidět Grausame Töchter ještě s programem k předchozí nahrávce “Alles für dich”, ale s odstupem jsem za to nakonec vlastně i rád, protože se z “Glaube Liebe Hoffnung” vyklubalo doposud nejlepší album skupiny (což je samozřejmě subjektivní názor, nikoliv objektivní fakt). Pojďme už ale k věci…

Předkapela vlastně nebyla žádná – v tomto případě by totiž bylo vhodnější mluvit spíše o předskokanovi, protože Hell Show není kapela. O co v tomto BDSM divadle (nutno zdůraznit, že toto pojmenování nemyslím v pejorativním slova smyslu) jde je asi většině z vás známo, neboť se jedná o již pravidelnou součást festivalu Obsence Extreme. Zde se ovšem Hell Show představili (vcelku logicky) v trochu komornějším duchu. K vidění byly celkem dvě scénky, přičemž v té první hrálo hlavní úlohu především bičování… pokud ovšem někoho v sále zajímalo, jak to vypadá, když odkapává horký vosk na poprsí, dočkal se také. Ještě o něco zajímavější byla druhá scénka. Na pódium byla přinesena postel se dvěma pohlednými a spoře oděnými slečnami… no, spíše neoděnými, protože na sobě měly pouze jeden kousek oblečení (a i ten zakrýval jen nejnutnější). Za válení v posteli pak byly náležitě ztrestány – jedna si užila trochu bondage (a věšení) a druhá zase propichování kůže (a věšení). Já osobně bych to teda nezkoušel, protože představa, že mi někdo propichuje kůži háky a pak mě za ně pověsí dva metry nad zem, mě zrovna neláká, ale z publika je to určitě zajímavá podívaná a za mě docela respekt, že to někdo zvládne.

Poté už přišla řada na samotné Grausame Töchter. Hlavní hvězdou celého koncertu byla samozřejmě zpěvačka Aranea Peel, která nastoupila v dlouhém černém lesklém hábitu, pod nímž neměla vůbec nic, což bylo vidět díky dlouhým rozparkům na bocích… no, a kdyby o tom někdo i tak pochyboval, Aranea neváhala za chvíli vyhrnout sukni nahoru, podat o absenci spodního prádla důkaz a při té příležitosti se na kraji pódia rovnou i vymočit. Po pár skladbách se pak převlékla do ještě zajímavějšího outfitu v podobě stříbrných kalhot, kapuci a rukávu, což doplnila ještě apartním obráceným křížem namalovaným přes celé břicho. Avšak o tom, že by vedle ní byly zbylé členky neviditelné, se mluvit rozhodně nedá. Kdo si chtěl třeba užít trochu té nahoty, baskytaristka Era Kreuz mu vyšla vstříc, protože její oblečení šlo dolů hodně rychle… a nahoru už se nevrátilo, takže zbytek vystoupení odehrála dočista nahá (a cca od půlky koncertu i počmáraná, protože při jednom songu se ke slovu dostal i štětec s barvou).

Na pódiu se takřka neustále něco dělo… no, vlastně ani ne takřka, protože se skutečně bylo na co dívat od začátku do konce, a i když se vám to může zdát divné, vážně nemám na mysli jen to, že se tam členky Grausame Töchter producírovaly nahé nebo polonahé. Nechyběly totiž ani hrátky s nožem (zkuste hádat, jak se to oblečení baskytaristky dostalo dolů) a oprátkou, típání cigarety o kůži, francouzáky (nemyslím klíče), nějaká ta facka a v neposlední řadě také ujeté taneční kreace. Aranea a obě doprovodné zpěvačky Charona a Harpyiena tam místy nacvičovaly hotovou spartakiádu, zatímco Era Kreuz v pozadí v mezičase během jedné písničky vykalila celou flašku vína, načež k dalšímu songu vstávala docela vrávoravě. Jediná hudebnice, která tam nevyváděla jednu kravinu za druhou, byla cellistka Bojana Tadic, jež se celou dobu tvářila stylem “kde to kurva hraju?”… čemuž se nelze moc divit, když metr vedle ukazují kolegyně svoje frndy celému sálu.

Jakkoliv se to může vzhledem ke všemu, co doposud padlo, zdát trochu divné, všechna ta explicitní nahota (a i ty další věci) nepůsobí nijak samoúčelně, protože u Grausame Töchter je jí tolik, až se vlastně jedná o úplně samozřejmou záležitost (ostatně i po samotném koncertě kapela vyrazila mezi lidi, aniž by se oblékla). Především to ale koresponduje i s dekadentní atmosférou samotné muziky, díky čemuž stačí tvorbu Grausame Töchter (teď myšleno čistě hudební tvorbu) pochopit, aby vám nepřipadalo nemístné nebo dokonce divné, že si zpěvačka stoupne, na kraj pódia a začne močit, div to lidem v prvních řadách necáká do ksichtu.

Navzdory vší vizuální stránce (to, že se opravdu bylo na co koukat, jste už nejspíš pochopili) však nesmíme zapomenout ani na onu hudbu samotnou, protože na koncertě se bylo nejen na co koukat, ale bylo i co poslouchat. Nová deska měla v setlistu hojné zastoupení a vlastně bylo vystoupení postavené především na ní, takže mimo jiné nechyběly věci jako titulní “Glaube Liebe Hoffnung”, “Lust unt Tod”, “Verlassen”, “Sex in Latex”, “Paradies” nebo “Bete und arbeite”, samozřejmě však došlo i na pár starších kusů jako třeba “Therapie für dich” či hitovou “Ich darf das!”. Přese všechno, co se na pódiu dělo, byl navíc i samotný hudební přednes takřka bezchybný a především vokály byly doslova perfektní a zněly úplně stejně jako z desek, což u spousty skupin přece jenom není samozřejmost.

Nebudu lhát a klidně řeknu, že jsem se na akci těšil vážně hodně a také jsem od ní hodně očekával, ale zklamán jsem rozhodně nebyl, spíš naopak – odcházel jsem doslova nadšený. Koncert se povedl po všech stránkách, zvukem počínaje (dobrá, možná cello bych vytáhnul ještě o kousek víc, ale to mohlo být i tím, kde jsem stál, nehledě na fakt, že utopené nebylo ani tak) a konče samotnými Grausame Töchter a jejich šílenou show. Na závěr se tedy sluší dodat už jen poslední věc – jestli budete mít někdy možnost na tohle jít, v žádném případě neváhejte (a můžete mi věřit, že ani já váhat nebudu)!


Grausame Töchter – Glaube Liebe Hoffnung

Grausame Töchter - Glaube Liebe Hoffnung
Země: Německo
Žánr: electro / EBM
Datum vydání: 26.9.2014
Label: Scanner / Dark Dimensions Label Group

Tracklist:
01. Glaube Liebe Hoffnung
02. Lust und Tod
03. Verlassen
04. Solipsismus
05. Mensch und Tier
06. Tränen in einer toten Welt
07. Ficken ist ein schlimmes Wort
08. Blutwalzer
09. Sex in Latex
10. Zukunftsvision
11. Bete und arbeite
12. Quid Pro Quo
13. Wie eine Hyäne
14. Paradies
15. Ich bin Gott

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Grausame Töchter jsou dozajista kapelou, u níž ani nepotřebujete slyšet její muziku, abyste se o ni hned začali zajímat. Je to totiž jedna z těch skupin, které předchází už jejich pověst něčeho, co se nevidí na každém rohu a co bychom z obecného hlediska klidně mohli pojmenovat jako kontroverzi. Nejvíc v tomto ohledu samozřejmě vyčnívá vizuální složka, v jejímž rámci Grausame Töchter páchají věci, díky nimž rozhodně není od věci je označovat například škatulkou fetish EBM.

Byly doby, kdy jste byli kontroverzní jen tím, že jste byl chlap a měli dlouhé vlasy. Pak jednoho krásného dne přišli Black Sabbath, kteří na vnitřní obal svého legendárního debutu umístili obrácený kříž, a hned to byli kacíři. Od té doby se mnohé změnilo, nějaké obrácené kříže nebo pentagramy už dnes zvedají ze židle málokoho a po celém světě se prohánějí tuny blasfemických kapel, aniž by to komukoliv vadilo. Současná západní společnost je nastavená tak, že nejvíce pobouří jakákoliv neoslavná poznámka k lidem nebílé barvy pleti a nahota. A v tom druhém případě to vlastně ani nemusí být full frontal… běžte do ulic s velkým obráceným křížem kolem krku a maximálně se někdo otočí, vystrčte ovšem na ulici zadek (nebo bradavku v případě ženského pohlaví) a uvidíte ten kolotoč.

Barvou pleti se sice Grausame Töchter nezabývají ani vzdáleně, ovšem nahoty se tato excentrická formace okolo neméně excentrické Aranei Peel vůbec nebojí – a to i té úplné, kdy je vidět fakt všechno. Ostatně, stačí otevřít jen booklet nové desky “Glaube Liebe Hoffnung” a hned na druhé stránce na vás vybafne dámské přirození v pěkném detailu (o tom, že patří nějaké z členek skupiny, myslím není třeba příliš pochybovat)… a na ostatních stránkách vás zase čeká pěkná sbírka poprsí. U obrázků v bookletech se však Grausame Töchter rozhodně nezastavili, protože nahotu v kombinaci s dalšími nepříliš standardními kratochvílemi bez uzardění předvádějí i v přímém přenose na koncertech (tahle nádherná momentka vám snad dá trochu představu).

Vedle živých koncertů plných nahoty, krve a dalších roztomilých věciček (podrobnosti v podobě reportu z nedávného pražského koncertu si neváhejte přečíst tady) však není příliš těžké trochu zapomenout i na hudební stránku. A to je podle mého skromného názoru poněkud škoda, jelikož ani v tomto ohledu nejsou Grausame Töchter zrovna vzorem normálnosti a také – a to je to úplně nejdůležitější! – jsou v tom opravdu kvalitní a velice zajímaví. Pokud by si totiž někdo myslel, že to jediné, co mohou Grausame Töchter nabídnout, je pohled na vagíny členek skupiny, byla by to domněnka nanejvýš mylná.

Minulá deska “Alles für dich” z roku 2012 byla fakt hodně dobrá. Možná by jí slušela trochu menší stopáž, ale nebylo to nic, co by vyloženě rozbilo skvělý dojem podpořený množstvím výborných songů jako “Blut geleckt”, “Tanz für dich”, “Therapie für dich” a samozřejmě i našlapané hitovky “Ich darf das!”. Na vydání letošní novinky “Glaube Liebe Hoffnung” tedy rozhodně nebyl důvod se netěšit a očekávání nebyla zrovna nejmenší, i když pohled na hrací dobu, jež se opětovně hravě přehoupla přes hodinu, mě nepotěšila.

Zpočátku byl můj dojem z “Glaube Liebe Hoffnung” takřka totožný jako v případě “Alles für dich” – hodně povedená nahrávka s některými perfektními tracky, ale trochu moc dlouhou stopáží. S postupem času a samozřejmě i po nakynutí cifry v kolonce “počet poslechů” však musím prvotní dojem trochu poupravit, protože se stačí se do “Glaube Liebe Hoffnung” zažrat trochu víc, aby člověk zjistil, že v tomto případě už 65 minut přemrštěných vůbec není. Grausame Töchter totiž tentokrát vychytali i poslední mušky, takže se už nedá tvrdit, že by zde byl nějaký song trochu navíc. Novinka drží pohromadě po celou dobu, působí semknutěji, neobsahuje žádný slabší kus a drží vysokou kvalitativní laťku od začátku do konce.

S onou semknutostí však souvisí to, že “Glaube Liebe Hoffnung” neobsahuje žádný vyložený hit, který by zaujal hned při prvním setkání a táhnul nahrávku kupředu, jako tomu bylo třeba v případě “Ich darf das!” na “Alles für dich”. Novinka je díky tomu možná ještě o kousek méně přístupná a žádá si svůj čas, ale jak jej ve vašem přehrávači dostane, zanedlouho se i zde vyloupne pár skvělých hitovek… i když, možná bych to měl vlastně psát do uvozovek, protože u Grausame Töchter se rozhodně nebavíme o “hitech”, které by šlo pustit do komerčního rádia. To ovšem nic nemění na faktu, že třeba “Lust und Tod”, “Mensch und Tier” nebo “Bete und arbeite” mají vážně grády… obzvláště poslední jmenovaná je skutečně bomba, a aniž bych si jakkoliv protiřečil vzhledem k tvrzení o semknutosti, nebál bych se ji prohlásit za asi nejlepší skladbu “Glaube Liebe Hoffnung”.

Oněch povedených písniček bychom však samozřejmě našli mnohonásobně víc. Hned úvodní titulka “Glaube Liebe Hoffnung” je další pecka, jež album rozjede album v parádním stylu… nervní cello, poměrně minimalistická, ale účelná rytmika, nástup vrchní principálky a jejího charakteristického vokálu, který si předává slovo se sborem dívčího komanda. Úplně stejně dobré jsou ovšem i hutnější kusy jako “Verlassen” či “Solipsismus” s výrazným cellem, další jízdy “Ficken ist ein schlimmes Wort” a “Wie eine Hyäne” nebo skvělé finále v podání “Ich bin Gott”. Zároveň se najde místo i pro klidnější věci… tedy, klidnější myšleno v tom smyslu, že neobsahují řvoucí elektroniku a bicí jsou umírněnější, ale určitě ne v tom smyslu, že by snad šlo o odpočinkovější záležitosti. Skladby jako “Blutwalzer”, kraťoučká “Zukunftsvision”, “Paradies” s několika až cirkusovými momenty a především extra silná porce atmosféry v podání “Tränen in einer toten Welt” mají totiž k relaxaci pořád daleko.

Další nespornou výhodou Grausame Töchter je jistě i to, že je jejich zvuk hodně “divný” a do jisté míry vlastně i neotřelý. Jejich muziku provází hodně nervní a temná atmosféra. Svou roli v tomto ohledu jistě hraje i hojně využívané cello, což není nástroj, jaký by byl v oblasti EBM úplně běžný (byť Grausame Töchter úplně čistokrevné EBM nejsou, to je pravda), ale onu nervózní aury hudby podporuje skutečně vydatně. V neposlední je tu pak i excelentní vokální stránka v čele se samotnou Araneou Peel a jejím pronikavým hlasem, který je úplně stejně výstřední jako jeho majitelka, a neméně skvělými doprovodnými vokály.

Někde výše už jsem zmiňoval, že jsem od novinky nečekal úplně málo a tak nějak jsem do poslechu šel s tím, že se mi to bude líbit, ale “Glaube Liebe Hoffnung” mi nakonec přijde ještě lepší, než jsem doufal, a i když bych to dopředu netipnul, nakonec bych řekl, že je to ještě lepší než “Alles für dich”. Samozřejmě to není muzika pro každého, ale to snad není u podobných záležitostí moc nutné zdůrazňovat. Máte-li pochopení pro ne úplně tradičně pojatou elektroniku opepřenou koňskou dávkou kontroverze, pak s poslechem “Glaube Liebe Hoffnung” (potažmo Grausame Töchter obecně) nijak neváhejte, protože na vás bude čekat deska, jež hned tak neomrzí.


Trent Reznor & Atticus Ross – Gone Girl

Trent Reznor & Atticus Ross - Gone Girl
Země: Kanada
Žánr: ambient / electronic
Datum vydání: 30.9.2014
Label: Columbia Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:

Když americký režisér David Fincher oznámil, že hudbu k jeho novému filmu “Gone Girl” (v našich kinech uváděn jako “Zmizelá”) bude opět dělat dvojice Trent Reznor a Atticus Ross, nebylo to žádné překvapení. Předchozí spolupráce této trojice dopadly výborně, a nečekal jsem tak, že by se s příchodem “Gone Girl” jakožto filmu a samozřejmě hudebního soundtracku mělo něco změnit. A vlastně nezměnilo.

Trent Reznor a Atticus Ross zdánlivě navazují na svou předchozí spolupráci, ačkoli v případě “Gone Girl (Soundtrack from the Motion Picture)” je jejich hudba snad ještě temnější a neklidnější, než tomu bylo u “Sociální sítě” a “Mužů, kteří nenávidí ženy”. Samozřejmě to jde ruku v ruce s temnou atmosférou detektivní psychologické hry s divákem s až mysteriózním nádechem, která provází takřka celý film, takže žádné veselé elektronické hrátky se nekonají. Celkem 90 minut muziky by se dalo shrnout jako kombinace mezi elektronickými sonickými skladbami, jak je Reznor umí dovést až do dokonalosti (“Technically, Missing”), a ambientními plochami (“At Risk” a spousta dalších).

Neříkám, že je vyložená hračka překousnout hodinu a půl takové hudby a za sebe říkám, že nebýt součástí mnou očekávaného filmu, jen těžko bych něco takového chtěl podstupovat, ale to neznamená, že by se soundtrack ke “Gone Girl” nedal vydržet. Skladby (pokud je tak u takových soundtracků můžeme skladbami nazývat) náhodnému posluchači zřejmě moc nedají, nicméně v kombinaci s filmem samotným dostávají nový rozměr. Vím, o čem mluvím, protože teprve po jeho zhlédnutí se mi hudební momenty začaly drát na mysl v kombinaci se scénami, které Reznor a Ross hudebně podkreslili svým jedinečným způsobem.

Mluvit o vrcholech a průserech alba je v tomto případě naprosto scestné, takže to vynechám, nicméně pokud bych měl vyhlásit vítěze mezi všemi třemi spoluprácemi, jež za sebou tato trojice má, tak sáhnu jednoznačně zde, i když to může být tím, že samotný film je mi ze všech tří nejblíže. Vždyť víte, jak tenká ta hranice mezi zalíbením v soundtracku a filmu je…


My Own Ghost – Love Kills

My Own Ghost - Love Kills
Země: Lucembursko
Žánr: rock / pop / electro
Datum vydání: 13.9.2014
Label: Secret Entertainment

Tracklist:
01. Crimson Ground
02. Lost
03. Waiting in the Wings
04. Crystal Ball
05. Bad Love
06. Beautiful Mistake
07. Silence
08. Free Fall
09. Pathways
10. Broken Mirror
11. Born in Fire
12. Mute
13. Intoxicated

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Není žádným tajemstvím, že oblast Beneluxu je nesmírně bohatá na rock/metalové kapely se zpěvačkou za mikrofonem. Ne, že by se tradičnějším metalovým destinacím v tomto odvětví nedařilo kvalitativně sekundovat, ale co se týče kvantity, tady Benelux v čele s Nizozemím kraluje. A jak už úvod naznačuje, opět se do západní Evropy podíváme, tentokrát do méně provařeného Lucemburska. Mé znalosti v tomto hudebním žánru jsou dosti omezené, ale i tak mi něco dávají tušit, že bandy s dívkou v čele jdou i tady na dračku. Z lucemburského velkovévodství znám už jen jednu další kapelu, význačné neofolk/martial industrialisty Rome. Jenže ti zřejmě ve velkém nejedou.

Jak už můžete pochopit z úvodní omáčky, My Own Ghost pochází právě z Lucemburska, hrají muziku na pomezí popu, rocku a metalu s příměsí elektroniky. Činí tak teprve od roku 2013 a není tedy ničím překvapivým, že dnes recenzovaná novinka je deskou debutovou. Už samotné jméno kapely teda není žádné terno a název novinkové desky onu vizitku originality příliš nevylepšuje. Uznejte sami – koho dnes vytrhne název jako “Love Kills”? Fajn, úvodní prezentace tedy na hodně triviální a neoriginální úrovni, co ale samotná muzika?

Když jsem prohlásil, že My Own Ghost se hudebně pohybují na pomezí popu, rocku a metalu a elektronického oblizu, nerozepisoval jsem to tak dopodrobna pro nic za nic. Každá z těchto složek má na “Love Kills” svou podstatnou roli. Z popu si My Own Ghost berou zpěvnost a jednoduchost, tu tedy především, rock a metal obstarává již poměrně tradičně kytarové linky. Elektronické příměsi vyskakují téměř v každém songu a opět obstarávají důležitou složku hudby My Own Ghost. To vše zní poměrně nadějně a nezavání vyloženým průserem, nicméně pravda je poněkud jiná.

To, že je muzika jednodušší mi vůbec nevadí, koneckonců na sousloví, že v jednoduchosti má být prý krása, něco i bude. Ne však v tomto případě. Hudba My Own Ghost je nejen jednoduchá, ale často dost vtírává, překombinovaná a to jen kvůli tomu, aby prvoplánově zabavila. “Love Kills” se tedy skládá nejen z instrumentálně, ale i – to především – skladatelsky triviální a nepříliš dobré muziky. Kapela se však alespoň snaží tento nedostatek schovat. Většina skladeb je podmazána nenápadnými i nápadnějšími elektronickými vlivy, které ale My Own Ghost z podprůměru nevytahují, ba je častokrát ještě více potápějí. Elektronická složka zní opět velmi neoriginálně, křečovitě, a i když nejsem žádný znalec na obdobnou muziku, neustále si říkám, že takhle jsem to slyšel už několikrát vymyšlené i zrecyklované.

Zvuk také nezaslouží žádné velké glorifikace, je to takové ploché, unylé nic, kde hlavní slovo má zpěvačka Julie Rodesch, která sice patří k silnějším stránkám desky, ale opět jen na úrovni kopírování. Zbytek kapely hraje jakoby v závěsu, což vzhledem k zvukové bohatosti a instrumentální vyspělosti není příliš překvapivé.

Asi jste z mého pisálkování vyrozuměli, že “Love Kills” prostě není žádná sláva. I tak se zde naštěstí objevují lepší kousky ve stylu skladeb “Bad Love” a “Silence”, což tedy taky není nic světoborného, ale člověk si alespoň řekne, že tak to mohlo znít celé. Opět se sice jede na osvědčeném střídání slok, refrénu a nějaké té finální variaci, ale v případě “Bad Love” a “Silence” to nezní tak hloupě. Tady už bychom se k tomu průměru možná dostali. Osmá “Free Fall” taky nezní úplně špatně, jenže po minutě zajímavějšího materiálu opět dospěje do fáze kolovrátkovitého opakování. Na tomto principu ostatně fungují také “Lost”, “Crystal Ball” a spousta dalších. To vše navíc ještě dehonestuje přemrštěná stopáž, která již tak malé množství ucházejících melodií naprosto zabíjí. Uznejte sami, 54 minut dnes často neutáhnou ani ostřílení mazáci, natožpak aby se s nimi se ctí vypořádala jeden rok hrající kapela, která ještě před nedávnem hledala zbrusu nové osazenstvo. Nechápu.

Sečteno podtrženo, nulová atmosféra, nemastný neslaný zvuk a mizerné hráčské i skladatelské výkony. Několik solidnějších kousků se sice na “Love Kills” objeví, ale pár desítek sekund není pro celkový podprůměrný pocit samospásných. Nuda, šeď a vata totiž vyskakuje kam jen se člověk podívá a on tedy nemá důvod tvorbu My Own Ghost nadále sledovat nebo ji někomu doporučovat.


Front 242, Pokémon Reaktor, R.B.M.K.

Front 242
Datum: 4.10.2014
Místo: Praha, Divadlo Archa
Účinkující: Front 242, Pokémon Reaktor, R.B.M.K.

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

Budeme-li se bavit o nejvýznamnějších skupinách elektronické scény, asi jen těžko by šlo vynechat belgické Front 242, kteří jsou de facto zakladateli celé EBM odnože. Tihle veteráni fungující již od začátku 80. let v České republice vystoupili naposledy před šesti lety v Praze, nicméně tehdy jsem ještě jakožto (relativně) ortodoxní posluchač metalu žil v přesvědčení, že jakmile tam není kytara, tak to není pořádná muzika. Během šesti let se toho ovšem mnoho změnilo, takže když se právě do Prahy, ještě konkrétněji řečeno do pražského Divadla Archa, Front 242 vrátili, bylo o programu na večer 4. října jasno.

Než ovšem došlo na samotné Front 242, objevilo se samozřejmě nějaké to zahřívání v podobě předkapel. Celou akci otevřel domácí projekt R.B.M.K. (což je jen tak mimochodem také zkratka pro typ reaktoru jaderných elektráren používaný především na území bývalého Sovětského svazu – právě reaktor tohoto typu vybuchl při nechvalně proslulé Černobylské havárii), který je úplně novou akvizicí na scéně. V jeho sestavě se ovšem nacházejí zkušení borci, jmenovitě z Rodent & Laura a Tear. Nicméně když srovnám výkon R.B.M.K. s tím, co předvedli třeba právě Tear na našem letošním setkání před Project Pitchfork, tak nyní to bylo o několik levelů lepší, a to nejen co do samotného vystoupení, ale především i co hudební stránky.

Koncert R.B.M.K. byl zejména o překvapení – tím hlavním byla muzika, jež byla pro mě osobně až nečekaně dobrá. Kapela se na svém prvním živém vystoupení vůbec představila relativně agresivní směskou EBM a industrialu, která šlapala, jaksepatří. Byla v tom koňská porce energie, a i když ty songy asi všichni přítomní slyšeli poprvé v životě, právě díky té energičnosti to fungovalo na výbornou hned, takže nějakou odezvu R.B.M.K. rozhodně měli. Jestli měl koncert sloužit jako nalákání na případnou studiovou tvorbu, pak se to rozhodně povedlo, protože třeba já bych po tomhle s poslechem moc neváhal. Samotný výkon byl také dobrý, sice to nebylo nic extrémně strhujícího (což je ale v pohodě, přece jen to byl první koncert projektu), ale nuda se v žádném případě nedostavila ani na chvilku, čemuž také notně pomáhala i podařená projekce za zády kapely. Ve výsledku tedy vyhrazená půlhodinka uběhla docela rychle, což je v překladu vždycky znamení povedeného vystoupení.

Druzí na řadě byli němečtí Pokémon Reaktor, kteří sice živě nevystupovali úplně poprvé, ale bylo to poprvé mimo Německo. Když jsem jejich muziku zkoušel v rámci předkoncertové přípravy, nemůžu tvrdit, že bych si z toho zrovna sednul na zadek, spíš naopak, protože mě to moc nezaujalo a ulítlá pokémonová prezentace a záměrně amatérské homemade videoklipy mě spíše odrazovaly. Koncert byl ovšem úplně jiná liga a Pokémon Reaktor byli totálně kulervoucí. Opětovně se potvrdilo osvědčené heslo, že živě je hudba vždycky větší divočina, protože zatímco studiové nahrávky mi přišly docela hodné, na koncertě to byla úplně jiná káva a masáž elektronických beatů byla vážně drtící. Sice to byla jízda od začátku do konce, ale speciální zmínku si i tak zaslouží song “Steam Pressure, Drill & Kick It”, z něhož se vyklubala hitovka jak dobytek a její návykový refrén mi hrál v hlavě ještě pěkných pár dnů.

Jestli jsem u R.B.M.K. řekl, že to mělo energii, tak u Pokémon Reaktor jí tam bylo minimálně o vesmír víc a bylo to tak po čertech zábavné, že ani plyšový Pikachu mě nijak nerušil. Vizuální složku navíc hodně příjemně zpestřovaly dvě slečny klávesačky, které mi tam sice připadaly spíš na ozdobu, protože toho obě víc naskákaly, než zahrály, ale vzhledem k tomu, jak jim to slušelo, si asi málokdo mohl stěžovat. To, že toho moc nenahrály, se ostatně pěkně ukázalo v době, kdy jedna z nich klávesy zahodila, vydala se pařit na celý song do publika a ve zvuku nebyl poznat sebemenší rozdíl. Jenže nic z toho mi tak nějak nevadilo a zcela upřímně jsem se během Pokémon Reaktor bavil tak královsky, že zasypávání publika konfetami nebo pokus skupiny o vytvoření wall of death (která se moc nepovedla – většina návštěvníků koncertů Front 242 zjevně nechodí na hardcore nebo metal, aby takovéhle srandy znali) byl jen malý bezvýznamný bonus navíc. Je mi jasné, že je to docela kacířská myšlenka, ale Pokémon Reaktor to u mě ten večer vyhráli a bavili mě víc než samotní Front 242.

Setlist Front 242:
01. Moldavia
02. Body to Body
03. No Shuffle
04. 7Rain
05. Together
06. Take One
07. Triple X Girlfriend
08. Quite Unusual
09. U-Men
10. Melt
11. Commando Mix
12. Im Rhythmus Bleiben
13. Headhunter
14. Funkahdafi
15. Welcome to Paradise
– – – – –
16. Until Death (Us Do Part)
17. Punish Your Machine

Tím ovšem nechci říct, že by snad Front 242 byli špatní. Viděl jsem je poprvé v životě, takže nemůžu srovnávat s jinými koncerty, ale i oni se mi líbili. Nedá se tvrdit, že by to byla nějaká vysokooktanová našlapaná jízda, ani že by to snad mělo nějakou strhující atmosféru, ale i tak to rozhodně mělo něco do sebe a Front 242 s jistotou (i když možná trochu rutinně) odehráli vystoupení, u něhož jsem se rozhodně nenudil. Projekce nebyla zrovna bombastická, ale nijak to nevadilo, alespoň se člověk mohl pořádně soustředit na kapelu a její muziku. Jediné, co onu rutinní jistotu trochu narušilo, byl moment, kdy se na pódium vyškrábal mírně opilý borec a si chtěl také zazpívat, pro což ovšem Richard Jonckheerem, jenž byl zrovna u mikrofonu, neměl zrovna pochopení a nesl to trochu nelibě, takže se nakonec vetřelec spokojil pouze s tancováním všude okolo. Ochranka trochu zaspala, tudíž si nějakou tu minutu slávy užil.

Výběr songů nebyl nijak překvapivý, a jestli se někdo kouknul na nějaký letošní setlist Front 242, musel mít už předem představu, co se bude hrát. Belgičané provětrali svůj katalog napříč časem a nějaká ukázka zazněla z většiny vydaných alb, přičemž největší zastoupení měla kultovní deska “Front by Front”. Otvírákem koncertu se stala “Moldavia”, na kterou takřka ihned navázala “Body to Body”, a přesně v tomhle duchu skupina pokračovala i po zbytek svého vystoupení – naprosto minimální proslovy, minimální prodlevy a jeden track za druhým. Malinko mě živě zklamaly pomalejší kusy jako “Triple X Girlfriend” nebo “Quite Unusual”, které jsou na albech výtečné, ale v živém podání jim to zas tolik neslušelo.

Co se však povedlo na jedničku, to byly rychlejší věci, které se tak pro mě staly jednoznačnými vrcholy. Zajímavé bylo, že Front 242 vystoupení hodně dobře stupňovali a tyhle rychlejší skladby se tak nacházely především v závěru setu. Finále však bylo excelentní a závěrečné kvarteto kultovek “Im Rhythmus Bleiben”, “Headhunter”, “Funkahdafi” a “Welcome to Paradise” už nemělo chybu. Po “Welcome to Paradise” přišla první pauza delší než pár vteřin, když se Front 242 uklidili do zákulisí. Za nějakou tu minutku se však samozřejmě vrátili na přídavek, který obstaraly “Until Death (Us Do Part)” a “Punish Your Machine”. Poté se již Front 242 uklidili definitivně, a když se takřka ihned rozsvítila světla, bylo jasné, že je konec.

Podle zveřejněného programu měli Front 242 hrát dvě hodiny, od desíti do půlnoci, nicméně rozhodně nehráli, protože o půlnoci už jsem byl pomalu doma. Základní set trval necelých 70 minut + nějakých cca 10 minut navrch za přídavky, díky čemuž by se mohlo zdát, že to kapela trochu ošidila. Ve skutečnosti však toho Front 242 nezahráli úplně málo – jak už bylo řečeno, jelo se v tempu a bez přestávek nebo proslovů, písnička za písničkou. Především díky tomu to trvalo tak “krátce”, ale osobně jsem si nestěžoval a přišlo mi to tak akorát… ne málo, aby se člověk cítil ošizen, ale ani ne moc, aby to bylo natahované nebo nudné.

Na koncertech samozřejmě bývá alfou a omegou také zvuk, nicméně kdyby byl špatný, už jsem na něj dávno nadával. Všechny tři skupiny měly sound dobrý, čitelný, žádný nástroj nebyl utopený, v tomto ohledu jsem ze svého místa neměl sebemenší problém. Návštěvnost mi také přišla výborná, jak se na jméno takové formátu sluší a patří… když spustili Front 242, byla Archa opravdu našlapaná a vepředu na ploše se skoro nedalo hýbat, takže i z tohohle pohledu se určitě jednalo o povedenou akci.

Je pravda, že nemůžu tvrdit, že by Front 242 předvedli úplně geniální vystoupení, možná jsem i čekal, že to bude ještě lepší, protože vlastně byli “jenom” dobří. Mluvit o zklamání však na místě není, protože i tak jsem se bavil, a i když Belgičany trochu paradoxně zastínili Pokémon Reaktor, jejichž set beze srandy válcoval vše okolo, pořád se mi to líbilo a jsem rád, že jsem tuhle legendu konečně taky viděl.


Coldplay – Ghost Stories

Coldplay - Ghost Stories
Země: Velká Británie
Žánr: electronic / brit-pop
Datum vydání: 19.5.2014
Label: Parlophone

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ať už si o britských Coldplay v čele s ikonickým Chrisem Martinem myslíte své, tak jim nelze upřít, že to byla právě tahle kapela, která na přelomu milénia se svým debutem “The Parachutes” nakopla skomírající zájem o britpop. Ten už se zdaleka netěšil takovým úspěchům jako v první polovině 90. let a to se s příchodem Coldplay změnilo. Od té doby tahle čtveřice vydala další čtyři desky, z nichž tu druhou “A Rush of Blood to the Head” považuji za dokonalou ukázku britské pop-rockové tvorby. A Coldplay směle sklízí nemalé úspěchy na všech frontách, a to i navzdory upadající kvalitě svých studiových počinů. Právě v tomto duchu se totiž nese novinková “Ghost Story”, po jejímž poslechu jsem si hned řekl, že je zas o kus horší, než bylo “Mylo Xyloto”.

Je hezké, že se Chris Martin snaží se svým dítkem někam posouvat a zrovna na “Ghost Story” je to směrem k elektronickým vodám, kdy klasické bicí nahradily někdy až taneční rytmy (“A Sky Full of Stars”), ale bohužel mu to není nic platné, když nahrávce zoufale chybí nějaký moment překvapení, jenž by ji takříkajíc nakopnul. Většina skladeb jsou pomalé, teskné balady, které jsou sice aranžérsky zajímavé a jednotlivě odlišitelné, ale poslouchat 50 minut plačtivou náladu bez nějakého oživení není úplně idální stav. V tomto ohledu jsou překvapivými momenty snad jen zmíněná hitovka “A Sky Full of Stars”, hravá “Ink” a titulní “Ghost Story” s bicími, které znějí opravdu jako bicí. Nakonec jsem si našel i několik skladeb, které mě nebaví, přičemž jmenovitě mám na mysli (mimo jiné) “True Love”, “O” a úvodní “Always in My Head”.

Verdikt nad “Ghost Stories” se vynáší dost jednoduše, když je evidentní, že Coldplay se jejich “Ghost Story” moc nepovedlo. Komerční úspěch byl sice totožný (č. 1 v žebříčcích po celém světě netřeba zmiňovat), ale z uměleckého hlediska je to určitě krok špatným směrem. Osobně si radši opráším “A Rush of Blood to the Head” a “X&Y”, což byly poslední vynikající desky Coldplay. Od té doby už pouze oscilují někde kolem žánrového průměru, takže proto pět bodů.


Colloquio – Io e l’altro

Colloquio - Io e l'altro
Země: Itálie
Žánr: minimal / darkwave / ambient / electro
Datum vydání: 2.6.2014
Label: Sad Sun Music

Tracklist:
01. Intro (la mosca rossa)
02. Io e l’altro (prima parte)
03. Si chiude il sipario
04. L’attesa
05. Io e l’altro (seconda parte)
06. Lui e’ dentro
07. Io e l’altro (terza parte)
08. L’uomo in fondo
09. Volo anch’io
10. Il buon ritorno
11. Sogno
12. Per cello che ho visto
13. Outro (la mosca rossa)
14. Nelle mie stanze mute [bonus]

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music / Sad Sun Music

Na jméno Colloquio jsem poprvé narazil někdy v polovině loňského roku, když nám do redakce přišla na recenzi tehdy aktuální čtvrtá dlouhohrající deska tohoto projektu, “L’entrata – L’uscita”. Sice jsem to nebyl já, kdo tehdy album recenzoval, ale přesto jsem mu jeden poslech věnoval a přišlo mi to poměrně zajímavé, tudíž jsem si řekl, že se do počinu zkusím zažrat trochu podrobněji, ačkoliv už bylo po recenzi. Tušíte ovšem správně, že díky své nezměrné lenosti a s profesionální pečlivostí pěstovanému ignorantství jsem se na to nakonec beztak vyfláknul, tudíž zůstalo jen u toho jednoho letmého poslechu.

Rok se s rokem sešel a v naší nechvalně proslulé redakční schránce se mezi nabídkami na zakoupení viagry a newsletterem ze stránek o zvířátkách (kozy, ptáci, bobři, bičíkovci… znáte to) objevilo jméno Colloquio znovu. Tentokrát však nejde o další regulérní album… jeden počin s názvem “Io e l’altro” už totiž tento italský projekt ve své diskografii má, a jak správně tušíte, to nové “Io e l’altro” s tím starým samozřejmě souvisí. Ve skutečnosti jde totiž o jednu a tu samou nahrávku – původně vyšla na kazetě v roce 1995 a nyní došlo k jejímu novému vydání v remasterované podobě a s jednou bonusovou písničkou.

Inu, tak pojďme na věc. Nejprve klasika na začátek – co že to ti Colloquio vlastně hrají? Jedná se o velice poklidnou, monotónní a minimalistickou elektronickou záležitost s lehounkým nádechem experimentu. Nechybí ani ambientní plochy nebo zastřená deklamace Gianniho Pedrettiho, hlavního mozku projektu (v době původního vydání “Io e l’altro” byl ve skupině ještě sám, tudíž je tato nahrávka kompletně jen jeho dílem). Údajně je zde k nalezení i dark wave, ale to popravdě řečeno neumím posoudit… upřímně se klidně přiznám k tomu, že nemám tušení, jak má tenhle žánr vlastně znít, jelikož se touhle škatulkou zaštiťuje obrovské množství naprosto diametrálně odlišné hudby, díky čemuž jsem nikdy úplně a pořádně nepochopil, co má být ten dark wave vlastně zač. Ale nevadí, snad si vystačíme i bez toho, protože škatulky jsou stejně nuda.

Nyní by tedy měla přijít ta část recenze, kdy přistoupíme k samotné hudbě a něco málo si o ní povíme… jenže nepřijde, protože tohle všechno už vlastně bylo dostatečně řečeno. Že jste si nestačili všimnout? Dobře, tak ještě jednou a pomaleji – Colloquio produkují lehkou elektroniku postavenou především na zajímavé náladě; hlavními rysy hudby jsou především monotónnost a minimalismus. A přesně tohle zcela bezezbytku platí i o “Io e l’altro”. Minimalismus je všudypřítomný (ačkoliv není dotažen do extrému, existují samozřejmě i mnohem minimalističtější záležitosti) – veškeré skladby tvoří v podstatě jen syntezátor, možná místy i klavír, velice jemná rytmika a výjimečně i poměrně upozaděný hluboký mužský zpěv, jenž díky tomu působí spíše jako další nástroj a rozhodně nijak nevystupuje nad celek, jak tomu většinou v případě vokálů bývá. Poměrně jednoduché (formou, ne nutně obsahem) melodie pomalu plynou vpřed, nikam se nespěchá, času je dost…

Jakkoliv ve svém jádru nejde o nic vysloveně složitého a člověku, který je zvyklý na brutální masáž riffů a nezřízené blití do mikrofonu, bude připadat, že se tam těch 66 minut neděje zhola nic, ve skutečnosti to je – tedy alespoň pro mě – velmi zábavná a příjemná záležitost. “Io e l’altro” je přesně ten typ hudby, jež je co do formy triviální, ale její celková atmosféra vás prostě dokáže pohltit, čehož si obecně cením víc než nezřízeného blití do mikrofonu.

Než recenzi utnu, musím zmínit ještě jednu věc, jež mi přijde poměrně zajímavá. Nejen kvůli žánrovému vymezení, ale i díky předchozím bleptům o monotónnosti by se mohlo zdát, že je “Io e l’altro” cca hodinovou plochou zvuku bez výraznějších změn a jednotlivé písničky se slévají a splývají v jeden celek. Jenže opak je pravdou a jednotlivé skladby jsou mezi sebou i přes jednotný přístup a náladu poměrně snadno rozeznatelné. I díky tomu vlastně nemám problém z nahrávky vytrhnout několik kousků a označit je jako vrcholy. Abych vás příliš nenudil (stejně bych jen víceméně opakoval to, co již bylo řečeno výše v obecné rovině), zdržím se dalších komentářů a vysypu jen těch pár názvů, abychom to už pro dnešek mohli zabalit – “Si chiude il sipario”, “Io e l’altro (seconda parte)”, “Il buon ritorno”, “Sogno”.

Možná to bude dáno tím, že obdobné záležitosti poslouchám spíše svátečně, tudíž je pro mne hudba Colloquio vlastně docela neotřelá, ale i tak se mi “Io e l’altro” až překvapivě strefilo do vkusu a ten poslech mě zcela upřímně baví a moc rád jsem tu nahrávku točil. Hledáte-li tedy nějakou zajímavou klávesovou atmosféru, nemám důvod vám na základě své vlastní a pozitivní empirické zkušenosti nedoporučit právě Colloquio a “Io e l’altro”


Khroma – Collapse

Khroma - Collapse
Země: Finsko
Žánr: electro alternative metal
Datum vydání: 28.3.2014
Label: Inverse Records

Tracklist:
01. Collapse
02. Keep You Whole
03. A Vessel to Steer
04. Panopticon
05. Cypher
06. Shards Reflect
07. Distorted
08. EXIF Data
09. The Martyr Acts

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Khroma je relativně mladá formace, jež pochází z Helsinek, hlavního města Finska. Pánové o sobě tvrdí, že drtí elektronický alternativní metal, což mně osobně zní jako vcelku zajímavý žánrový základ, z něhož by klidně mohlo vylézt cokoliv od trip-hopem nasáklé atmosféry až po agresivní parní válec. Tak se pojďme podívat, jak to tedy na debutové desce “Collapse” vypadá…

Pokud nikdo z vás není proti, začal bych několika letmými poznatky ohledně oněch žánrů. Žádné protesty neslyším, tak hurá na věc… Z oněch dvou nenápadných nástřelů, které jsem naznačil v úvodním odstavci, mají Khroma rozhodně blíže k tomu druhému jmenovanému. Tedy, přesněji řečeno, jsou přesně tím druhým jmenovaným. Nějakou atmosféru moc nečekejte – i když se nějaké to zvolnění tempa na “Collapse” jistě najde, gró alba tvoří tah na bránu, který je evidentně tím hlavním, o co Khroma jde. Samozřejmě, do hlavy těm muzikantům nevidím, ale dovolím si předpokládat, že kdyby tomu tak nebylo, jen těžko by “Collapse” znělo tak, jak ve skutečnosti zní.

Druhý poznatek se týká oné proklamované elektroniky. Jsem už starý a naivní kozel, takže když někdo o sobě tvrdí, že hraje electronic metal, fakt tam očekávám nějakou pořádnou elektroniku, nějaké ty beaty a podobné věci. Ale na “Collapse” je té elektroniky mnohem méně, než jsem osobně očekával, a navíc se mi alespoň zpočátku zdálo, že hraje spíš roli jakéhosi doplňku. Popravdě řečeno, na takový ten první poslech, z něhož si málokdy odnesete něco konkrétního a jde pouze o povrchní pocit, mi přišlo, že vlastně poslouchám obyčejnou metalovou placku a elektronika až na pár náznaků kde nic, tu nic.

Úplně hluchý naštěstí ještě nejsem, díky čemuž z toho při dalších posleších ta elektronika vykoukla. Sem tam nějaké nemetalové intro k songu, tuhle sampl, většinou ovšem ten pocit industrialu plyne z chladnosti a strojovosti muziky. Pak přijde dalších pár poslechů, během nichž vám stále bude připadat, že prim na “Collapse” hrají technické moderní riffy a dunící rytmika, ale zároveň se vám to bude zdát čím dál tím elektroničtější, až po čase zjistíte, že ten electronic metal vlastně vůbec není kec. Je možné, že mám v uších nakakáno, že jsem si toho začal všímat až po čase, vy tam všechny ty elektronické prvky třeba uslyšíte hned, kdo ví. Tak či onak, slušelo by se dodat ještě jednu věc, a sice že onu zmiňovanou chladnost a strojovost v tomto případě nemyslím jakkoliv hanlivě, u Khroma je to opravdu pouze vyjádření toho, jak to zní. “Collapse” je totiž do jisté míry docela odměřené album, které nemá potřebu vás chytit kolem ramen a jít s vámi na pivo, místo toho vám radši neosobně nakope prdel.

Pojďme ale dál, abychom se konečně někam posunuli, protože stěžejní na “Collapse” nejsou škatulky, ale úplně jiná věc, a to že je to hodně vágně řečeno nářez. Khroma si mě získali především jednou věcí – jejich muzika je hodně hutná a hlavně nátlaková. Právě velký tlak, s nímž Finové útočí na posluchače, je to hlavní, co jsem si z “Collapse” odnesl a co mě na té nahrávce baví nejvíc. Zjednodušeně řečeno, vyloženě to bouchá a kope. Tomu také odpovídá dost chladný sound, jenž sice příliš dynamiky nepobral, ale k tomu, co Khroma hrají, se podobná neúprosná mechaničnost vlastně hodí.

“Collapse” drtivou většinu své délky jede více či méně podle jednoho mustru. Nekompromisní metalová složka, jež dá tu a tam vzpomenout na technické bohy Meshuggah v méně šíleném podání, jinde třeba připomene ostřejší a nasranější variaci na Fear Factory, se prolíná s kratšími industriálnějšími momenty. Podle tohoto receptu Khroma ukuchtili v podstatě všechny songy, které na svůj debut umístili. Nijak zvlášť to ale nevadí, poněvadž “Collapse” disponuje střízlivou hrací délkou o necelých 35 minutách, díky čemuž se kolem vás ten buchar prožene dřív, než vás vůbec napadne, že byste se třeba mohli začít nudit. Tohohle si cením, protože tvrdím pořád, že si radši poslechnu takhle našlapaných a intenzivních 35 minut, než aby to tam kapela plácala přes hodinu, polovina alba se vám slévala a v poslední čtvrtině jste se regulérně dloubali v nose (a možná i ještě někde jinde) nudou.

Pár lehkých ozvláštnění se nicméně najde i tak, ačkoliv celkový ráz alba ani jedno z nich vůbec nijak nemění. To suverénně nejvýraznější se nachází v samotném závěru “Collapse” v podobě finální “The Martyr Acts”, v níž zpěváka Riku Rinta-Seppälu a jeho řev doplňuje hostující zpěvačka Sara Sayed se svým zajímavým vokálem, který dá Khroma nový rozměr. A je to super, klidně bych takových momentů uvítal i víc, ačkoliv ani za současného stavu se nenudím. Z ostatních songů bych mohl jmenovat třeba parádní “Distorted”, “Cypher” se skvělým samplem nebo “A Vessel to Steer” s atypickým začátkem, ale je to jedno, protože jak už bylo řečeno, v jádru jsou si všechny ty písničky docela podobné a všechny šlapou stejně zodpovědně.

Klidně se přiznám, že jsem ke “Collapse” zpočátku přistupoval poměrně s nedůvěrou, ale o to víc se mi líbí, že mě Finové nakonec přece jenom dokázali přesvědčit a získali si mě na svou stranu. Na svém debutu totiž rozhodně předvádějí kvalitu. Pokud se cítíte na to, že by vám mohla chutnat moderní agresivní a tvrdá metalová deska, do níž prosakuje elektronika (ne ovšem natolik, aby to zaryté posluchače metalu odradilo), pak nevidím důvod, proč bych vám neměl doporučit právě “Collapse”.