Archiv štítku: GBR

Velká Británie

Minirecenze

Fetor / Crepitation – Onset of Horrendosity

Napsat komentář
Fetor / Crepitation - Onset of Horrendosity

Země: Polsko / Velká Británie
Žánr: brutal slam death metal
Datum vydání: 25.1.2019
Label: Deformeathing Production

Hrací doba: 12:24

Odkazy Fetor:
facebook / bandcamp

Odkazy Crepitation:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Heavision PR

Literární stanice (vtip, ne?) Sicmaggot dnes uvádí další díl nekonečné relace „Nevyžádaná promo cédéčka“.

V dnešním díle účinkují: polská skupina Fetor a britská skupina Crepitation.

Zmíněné kapely vydaly v lednu 2019 splitko „Onset of Horrendosity“. Netuším, proč mi to promo agentura poslala víc jak rok po vydání, ale to asi není úplně moje starost. Pro zajímavost dodám, že polský label Deformeathing Production tuhle perlu pustil do světa na cédéčku i sedmipalcovém asfaltu, který podle mě lépe vypadá, než zní. Jedná se totiž o oranžovo-černý splatter. Já osobně tedy preferuji černou klasiku a vždycky jí při koupi dávám přednost, je-li tu taková alternativa, ale občas ty barvičky taky vypadají pěkně. Viz tenhle případ.

Kupovat bych si to teda ale nechtěl, protože jak už jsem naznačil, ten obsah není žádný zázrak. Naštěstí to má jen dvanáct minut, takže mě to tak extrémně nevysíralo.

Fetor i Crepitation hoblují brutal death metal s občasnými grindovými elementy, navrch nějaký ten slam. Upřímně nechápu, co na tomhle kdo slyší. Když mě už nebavilo točit těch dvanáct minut dokola při psaní, jebnul jsem si do YouTubu heslo „slam death metal“ a pustil si první kompilaci, co na mě vyskočila. Všechno to znělo úplně nemlich stejně. To se vztahuje i na právě recenzované formace.

Ani v jednom případě se tedy nejedná o nic extra. Asi nejvíc zaujmou zpěváci, kteří oba jedou slušný vejblitek, ale ani člověka na prdel neposadí, protože extrémní vokály už dneska nikoho nešokují, že jo. Jinak se jedná čistokrevný průměr a maximálně průměr. Jednoduše takové ty kapely lokálních kvalit, na něž do místní hospody přijde pár kámošů a parta mladých metalových výrostků. Netuším, jestli sláva Fetor nebo Crepitation sahá někam dál, ale pokud ano, kvalita muziky tomu neodpovídá. Obě formace sice umí hrát, ale hudebně je to prostě obyčejná a nevýrazná nuda. A jak už jsem výše naznačil, zní to úplně stejně jako libovolná jiná smečka tohoto stylu. Z mého pohledu něco takového nemá význam poslouchat.

Fetor nabídnou jeden track „Killing Her Softly“ dvakrát – ve studiovém a koncertním podání. Crepitation přispěli třemi songy, z nichž nejdelší má dvě a čtvrt minuty. Popravdě řečeno, pořádně ani nepoznám, kde končí jeden a začíná druhý. Ne, že by to na mě bylo moc tvrdý, spíš je to na mě moc nudný…

Recenze

Ghostpoet – I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep

Napsat komentář
Ghostpoet - I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep

Země: Velká Británie
Žánr: hip-hop / trip-hop
Datum vydání: 1.5.2020
Label: PIAS Recordings

Tracklist:
01. Breaking Cover
02. Concrete Pony
03. Humana Second Hand
04. Black Dog Got Silver Eyes
05. Rats in a Sack
06. This Train Wreck of a Life
07. Nowhere to Hide Now
08. When Mouths Collide
09. I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep
10. Social Lacerations

Hrací doba: 45:37

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Ghostpoet je poměrně neobvyklou postavou britské hudební scény, což vyplývá zejména z komplikovanosti žánrového vymezení. Na první poslech nejvíce vyvstává hip-hopová poloha. Hudba ale rychle svádí k trip-hopu, zejména v podobě, která je typická například pro Trickyho, využitím smyčců pak připomene i Portishead. Za balancování na hranách obou žánrů může celkový vibe a Ghostpoetův projev, který opatrně balancuje na hranici rapu a monotónního zpěvu. Instrumentace samotná pak připomíná softrockové obdoby kapel jako Radiohead, electro-ambientní projekty Nicolase Jaara, ale i jazz noir. Hudba je temná, pomalá a kontemplativní.

„I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep“ jde ponuré auře, kterou vyjmenované žánry vytvářejí, napřed. Nejde ostatně o velký odklon od minulých desek. Rozdíly zde ale jsou. Novinka se více vzdaluje elektronickým aranžím a pracuje spíše s živými nástroji. Prim hraje rytmická složka – bicí a basové linky jsou stavebními kameny, které obohacují strohé kytary, žesťové nástroje a řada chytře zakomponovaných šumů a jiných hluků. Hostů se na desce objevuje minimum, často jde o ženské vokály, jež harmonizují s Ghostpoetem na refrénech.

Projev Ghostpoeta se rovněž posouvá. Zůstává nicméně na dosud vytyčené trajektorii. Vždy šlo o pomalejší jednolitou dikci. Ta na „I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep“ působí až letargicky. Na papíře tento popis může působit jako výhrada, z hudebního hlediska však utahaná volba přednesu funguje. Jde totiž ruku v ruce se zádumčivými instrumentálními stopami i tématikou alba, která se soustředí na úzkostné a depresivní pocity a tyto stavy běžně doprovázející peripetie. Atmosféru skvěle dobarvuje obal desky přetváříjí malbu „The Nightmare“ od Henryho Fuseliho.

Uondaný vibe hraje ve prospěch novinky, zároveň ale i proti ní. Držet momentum, které posluchače upoutá až do úplného konce, je pro hudbu, jež je a priori vleklá, komplikované. „I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep“ zaujme vyvedenými refrény nebo dobře strukturovanými slokami, jindy vytasí působivé motivy, které se snadno zaryjí a provázejí posluchače i po skončení desky. Příkladem může být „Humana Second Hand“, již drží pochodující drum beat s temnou smyčcovou linkou. Skvěle funguje taky „When Mouths Collide“ protkaná pulzujícími syntezátory. „Nowhere to Hide Now“ naopak umocňují drive ostřejší kytary. Silnější refrény obsahují poslední dvě skladby a první „Breaking Cover“ vtipně pracuje s otevíráním slok pomocí variací na fráze „I, you, we, they“. Místy se však Ghostpoet netrefí – druhá „Concrete Pony“ tónem moc nekoresponduje se zbytkem skladeb, „This Train Wreck of a Life“ je přešlapem bez nápadu, zato s klišovitou recitující Francouzkou v hipsterském intru.

Obecné hipsterské tendence mohou ostatně nasrat více lidí. „I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep“ se ale i tak nedá upřít svébytně temné cítění a poměrně neotřelá hudební rovnice, která se sice občas sabotuje nedostatkem spádu, ale v momentech, kdy rezonuje, rezonuje silně.

Recenze

Eternal Rot – Putridarium

Napsat komentář
Eternal Rot - Putridarium

Země: Polsko / Velká Británie
Žánr: death metal
Datum vydání: 6.7.2020
Label: Godz ov War Productions

Tracklist:
01. Downward Among the Departed
02. Serenity Through Maniacal Flagellation with Decomposing Limbs
03. Endless Stream of Coffins
04. Descent into Torment

Hrací doba: 30:40

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Jsou to bezmála dva roky, co polsko-britští Eternal Rot udělali dojem debutem „Cadaverine“, který předestřel mnou nejvíce preferovanou polohu death metalu. Na čtyřech skladbách představila tehdejší dvojice pomalý záhrobní metal, který se straní blast beatů a jiných skočných poloh, maximálně se otírá o střední tempo. Téměř celý prostor je věnován plochám typickým pro doom, stoner a sludge nebo pomalejší tempa deathmetalových kapel, jako jsou Coffins nebo Asphyx. Celý tento plíživý hnus doplňují alternující vokály dvou členů – jeden má podobu téměř goregrindového pobublávání, druhý pak, po vzoru Mortician, kultivuje až ke dnu položený growl. Obligátní pitchshifter nechybí taktéž. „Cadaverine“ navíc zarazilo krystalicky čistým zvukem, který sice přidal na čitelnosti, ale dekadenci materiálu stejnou měrou ubral.

„Putridarium“ jde ve všech ohledech kupředu. Mechanického bubeníka střídá nový, třetí člen kapely. Zvuk je špinavější a organičtější, vyzněním lehce připomene hutnější verzi starých desek od Entombed. Hudebně se v nastolené poloze pokračuje, Eternal Rot drží žluklé deathmetalové jádro, o trochu více se opírají do subžánrů zmíněných výše. Sludgové kytarové motivy jsou zřetelnější, nejvíce na začátku druhé „Serenity Through Maniacal Flagellation with Decomposing Limbs“, jíž prostupuje riff jako od Eyehategod. Typický neworleanský groove se deskou ale prolíná od úplného začátku. Už „Downward Among the Departed“ nutí chvíli pokyvovat hlavou, poté přepadá do pomalejších, stoner/doommetalových táhlých kytar, s nimiž si tykají třeba Conan nebo Sleep. Skladby navíc doplňují dva nové aspekty – výše posazené kytarové melodie v pozadí a rozmanitější práce s vokály, které se prolínají s větší fluiditou.

Vypsané vlivy asi trochu napovídají, že se albu dá vytknout jistá monolitičnost. Čtyři skladby se na dlouhých stopážích nejčastěji točí ve dvou výraznějších motivech. Držení se zajetého mustru desce sice přidává na konzistenci, při poslechu však vyvstává pocit, že i v takto úzce nastavených mantinelech by mohl být prostor pro barvitější songwriting. Jednolitost utvrzuje i volené tempo, ze kterého výrazněji vytrhne jen začátek „Endless Stream of Coffins“, kde Eternal Rot vystřihují perfektně primitivní hammer blast.

Protiargument k předešlému odstavci lze najít v délce desky. Po půlhodině je totiž vymalováno a poměrně přímočarý materiál vlastně nemá čas nudit. Jádro desky navíc leží více ve smrtelných groovech než ve skladatelském novátorství. A právě pomocí groovů si „Putridarium“ posluchače podmaňuje snadno.

„Putridarium“ sedne těm, které serou momenty dojebávající pomalý death metal blast beatem nebo zrychlenou polkou. Jde o celkem vyhraněnou cílovku, ta si ale novinku Eternal Rot užije o to víc. Brutalita se sludgovou fazónou, industriální jednolitostí a místy až bluesovým vibem na uskromněné stopáži totiž funguje v celé své ohavnosti dost dobře.

Filmový koutek

Dog Soldiers (2002)

Komentáře: 6
Dog Soldiers (2002)

Země: Velká Británie / Lucembursko / USA
Rok vydání: 2002
Žánr: action / werewolf horror

Originální název: Dog Soldiers
Český název: Psí vojáci

Režie: Neil Marshall
Hrají: Sean Pertwee, Kevin McKidd, Emma Cleasby, Liam Cunningham

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Vzpomínám si, že když jsem byl na základce, o „Dog Soldiers“ kolovaly doslova legendy. Že je to ultra drsná podívaná, kde běhají hustí vlkodlaci, trhají lidi na kusy a týpkovi tam vypadnou střeva. Kdo měl to neskonalé štěstí, že se mu tuhle perlu podařilo navzdory zákazu rodičů zhlédnout, ten byl za největšího husťáka na celé chodbě a všem ostatním vyprávěl, jak to bylo zkurveně kruté a jak se u toho vůbec nebál. Ale v noci si určitě pochcával peřiny ještě měsíc. Akorát s tím už se samozřejmě nikomu nechlubil.

Já osobně jsem k těm několika málo vyvoleným nepatřil a na první zhlédnutí „Dog Soldiers“ jsem si musel počkat ještě pár let, když jsem byl na střední škole a moje máma už se tak trochu smířila s tím, že čumím na horory, kde lidem vypadávají střeva. Ale možná dobře, alespoň jsem si nemusel pochcávat peřiny. „Dog Soldiers“ se mi napoprvé každopádně dost líbilo a po následující roky jsem si to pamatoval jako mocně zábavný akčně hororový výplach. Dost často se sice stává, že film, jejž si člověk nostalgicky pamatuje jako povedený, jej při zhlédnutí po letech spíš zklame. Tohle ovšem naštěstí není případ „Dog Soldiers“. Nedávno jsem si jej kvůli tomuhle psaní připomněl a můžu směle prohlásit, že to pořád byla prdel.

Jistě, není nutné z „Dog Soldiers“ dělat nějaké velké umění, protože ničím takovým tenhle biják není a hlavně ani nemá ambice být. „Dog Soldiers“ je béčko jak noha a zároveň je to film, jenž se za svou béčkovost vůbec nestydí, a dokonce z ní dělá i jednu ze svých největších předností. Filmy Neila Marshalla se ostatně vždy vyznačovaly nepříliš velkou myšlenkovou hloubkou, zato jim ale nechyběla velká stylovost a pořádné koule. Stejně tak umí svoje počiny natáčet tak, aby vypadaly mnohem lépe, než na kolik skutečně přišly. Už na jeho vlkodlačím debutu lze tohle všechno vidět dost jasně, ačkoliv u „Dog Soldiers“ ten nepříliš vysoký rozpočet trochu poznat jde. Ale nakonec i vzhledem k tématu a ladění nijak nevadí, že se většina snímku odehrává ve tmě.

S příběhem se nemá cenu úplně zdržovat, protože, ruku na srdce, ten hraje u filmů jako „Dog Soldiers“ druhořadou roli, a kdoví jestli ne ještě menší. Můžeme to shrnout asi tak, že ve skotské vysočině máme vojenskou jednotku na cvičení, ale to cvičení bude o dost ostřejší, než si asi představovali, a to včetně borce, co si furt stěžuje, že mu zrovna utíká důležitý fotbalový zápas. V místních lesích se totiž prohání banda vlkodlaků, takže je jasné, že o rušnou noc bude postaráno.

„Dog Soldiers“ do toho nebuší do plných hned od začátku, nějakou dobu se buduje očekávání a chvíli to trvá, než naše jednotka narazí na prvního agresivního chlupáče. Ale ani tahle část filmu není nudná a dobře připraví půdu pro to hlavní. Jakmile nastoupí vlkodlaci na scénu, tak už se to řeže hlava nehlava až do úplného konce a moc času na odpočinek není. Ačkoliv se prakticky všechno odehrává v jednom baráku a okolních lesích, tempo je celou dobu vysoké a pro nudu vesměs není prostor. Samá přestřelka, každou chvíli někdo zařve anebo mu, jak už padlo výše, alespoň vypadají vnitřnosti z pupku, aby si je posléze posbíral, kolega mu ránu zalepil lepidlem a hobluje se dál.

Dog Soldiers (2002)

Už jen z téhle momentky je asi jasné, že byste u „Dog Soldiers“ neměli nějak zaníceně přemýšlet. Pokud ale toužíte po zběsilém akčním hororu s povedenou atmosférou skotských hlubokých lesů (i když se natáčelo v Lucembursku, haha) a dobře udělanými maskami vlkodlaků (žádný CGI shit), ještě rozhodně na správné adrese.

„Dog Soldiers“ samozřejmě není žádný skutečný majstrštyk, ale má svoje kouzlo a dovolím si tvrdit, že se nejedná o náhodu, že si tenhle biják dodnes mnozí z nás pamatují a že má stále fanoušky, kteří touží po pokračování. O něm se poměrně dlouhou dobu mluvilo a probíhaly přípravy, mělo se jmenovat „Dog Soldiers: Fresh Meat“. Také se v průběhu let objevily zvěsti o možném prequelu anebo dotáhnutí „Dog Soldiers“ rovnou na trilogii. Dokonce padlo i několik dat možného vydání sequelu. Projekt byl nicméně pokaždé odložen, až postupně zdechnul úplně. Což mi přijde škoda, protože další nášup téhle vlčí krasojízdy bych si já osobně klidně nechal líbit. Vypadá to ovšem, že toho už se nikdy nedočkáme.

Dog Soldiers (2002)

Minirecenze

The Annihilated – Demo

1 komentář
The Annihilated - Demo

Země: United Kingdom
Žánr: hardcore punk
Datum vydání: 3.1.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 09:15

Odkazy:
bandcamp

Kapela jako The Annihilated asi nikoho moc nepřekvapí. Přesto ale stojí za zmínku. Tato čtveřice z Londýna hraje americký hardcore punk raných osmdesátých let, ale je v tom cítit i Británie tehdejší doby, tedy typický styl UK82. Hledat nějakou podobnost s dobovými představiteli není nic těžkého, lze slyšet například Necros, T.S.O.L., Ultra-Violent a především pak Negative Approach. Ostatně něco podobného tvořili někteří ze členů The Annihilated už v partičkách Arms Race nebo S.H.I.T..

Styl The Annihilated je tak postavený především na sžíravých riffech, úderné rytmice a agresivním vokálu. Borci se nesnaží o žádné vymýšlení kokotin a raději se zuby nehty drží toho už léty ověřeného. A jde jim to skvěle, protože jejich dosud jediné demíčko vydané na začátku letošního roku má rozhodně tah na bránu a zdejší skladby dokážou spolehlivě rozhýbat. Nejvíce mě bere spojená dvojička „Push Me Around / Abuse of Power“, což je jednoduše geniálně primitivní výplach a ztělesnění všeho, o čem hardcore je a vždycky byl. V tomhle stylu nelze chtít nic víc. Rychlejší otáčky The Annihilated zvládají parádně a jak ukazují v „Killing Me“, ani pomalejší tempo jim nedělá žádné problémy. Zní to naplno a autenticky. Devět minut materiálu tohoto dema uteče jako voda a jelikož nic dalšího zatím nemají, s radostí to tam naperu ještě jednou.

Zachycení původní esence hardcoru se jim daří skutečně přesně. Své dělá i kanální zvuk, který je v dnešní době i na demo dost špatný. Kdyby mi to někdo pustil a tvrdil, že je to zapomenutá kazeta z osmdesátého prvního, sežeru mu to i s navijákem. Jestli někdy dojde na regulérní studiovou nahrávku, k níž doufám dojde, bylo by dobré najít někoho, kdo tomu dá nějaký solidnější zvuk, ale s citem k tvorbě The Annihilated, protože tahle hudba by měla do jisté míry znít na hovno.

Hardcore punk bez příkras má i v dnešní době svoje opodstatnění a bylo by dobře, kdyby se mu opět začala věnovat větší pozornost. Dost se mluví o hardcorech, které přimíchávají, nebo lépe řečeno jsou přimíchávány do metalu, ať už thrashe nebo v poslední době zejména do black metalu. To je sice taky fajn a kolikrát to fakt jede, ale tahle přímá, natlakovaná podoba žánru, jakou představují právě třeba The Annihilated, má svoje nezaměnitelné kouzlo. Tím je řekl bych čirá pudová agrese, s níž se dá lehce ztotožnit právě pro svou jednoduchost. Někdy není potřeba to do něčeho ještě zabalovat a zasírat to špínou odjinud, když to zpřeráží žebra i samo o sobě. The Annihilated to zkrátka dělají dobře a baví to. Přitom si vystačí s absolutním základem.

Jestli už vás nebaví pořád dokola točit v prvním odstavci zmíněné klasiky a jim podobné, jsou The Annihilated dobrou alternativou. Z podobného ranku mohu ještě doporučit Android, Armor, Loose Nukes nebo české Vole. Prostě syrový hardcore, jenž se nemusí za nic skrývat a svoje myšlenky a náboj myslí vážně. The Annihilated si tak přidávám do zápisníčku kapel, které se vyplatí sledovat, a na případnou nahrávku se už teď moc těším.

Recenze

Chubby & The Gang – Speed Kills

Komentáře: 8
Chubby & The Gang - Speed Kills

Země: Velká Británie
Žánr: rock ‘n’ roll
Datum vydání: 17.1.2020
Label: Static Shock Records

Tracklist:
01. Chubby and The Gang Rule OK?
02. Pariah Radio
03. All Along the Uxbridge Road
04. Speed Kills
05. Can’t Tell Me Nothing
06. Trouble (You Were Always On My Mind)
07. The Rise and Fall of The Gang
08. Hold Your Breath
09. Moscow
10. Bruce Grove Bullies
11. Blue Ain’t My Colour
12. Grenfell Forever

Hrací doba: 23:43

Odkazy:
facebook / instagram

Zavřete dcery, v ulicích Londýna řádí gang. Jeho členy jsou Ethan Stahl, Luke Austin, Joe McMahon a jejich vůdce Chubby Charles. Tato jména můžete znát i z jiných pochybných sebranek pohybujících se většinou v hardcorovém prostředí. Chubby & The Gang ale představují zcela novou hrozbu. Jdou na to totiž postaru, pěkně od píky – totiž rock ‘n’ rollem.

„Speed Kills“, tedy rychlost zabíjí. Jak výstižný název pro první dlouhohrající nahrávku Chubby & The Gang. Ta je totiž přímo napěchovaná rychlým a pořádně divokým punk rockem. Britská metropole při jejím poslechu ožívá a hraje barvami stejně jako její bohatá obálka. Bitky s fanoušky Spurs v Bruce Grove Parku, hořící Grenfell Tower i poflakování se po Uxbridge Road. A samozřejmě nekončící řada pint ležáku. To vše a ještě více je v textech obsaženo.

Hudebně se Chubby a jeho parta nesnaží o nic míň než zahrát kurva našlapanej rock ‘n’ roll. Lze z toho cítit anglické oi! pankáče Cockney Rejects nebo The Professionals, stejně tak také zatuchlou australskou hospodu s Cosmic Psychos, Rose Tattoo či současnými The Chats. Vzhledem ke spoustě odkazů i na tradiční postupy z let ještě dávnějších, dokáže jejich hudba jistě potěšit také příznivce severských revivalistů The Carburetors a The Hellacopters. Chubby & The Gang se zkrátka inspirují od padesátých let až do současnosti a dělají to nahlas, uvěřitelně a hlavně zábavně.

Celá deska začíná dobovým proslovem Jimmiho Rodgerse Snowa, country hvězdy třicátých let, který popisuje vliv rock ‘n’ rollu na kriminalitu mladistvých. Mluví o zpěvu, který přináší zlé pocity, o šlehání riffů, o ztrácení nabitých pozic, ale především pak o tom nejdůležitějším, co činí rock ‘n’ roll tak lákavým – tedy o nakažlivém rytmu, o tom beatu. To ten BEAT všechno to šílenství způsobuje. Přesně na této staré známé pravdě jsou Chubby & The Gang založeni. Všechno to musí štymovat už pěkně od základu, takže roztančené bicí všemožných temp jsou samozřejmostí. Nejinak je tomu v případě sázení riffů a chytlavých refrénu. Hlasitá muzika řve na plný pecky, pivo lítá vzduchem, parket je v jednom ohni a venku před klubem přihlíží navátý holky, jak mastňáci tůrujou svoje nadupaný hot rody.

Jako vhodnou reprezentaci „Speed Kills“ bych označil po sobě jdoucí „The Rise and Fall of The Gang“ a „Hold Your Breath“. Ty patří k tomu agresivnějšímu, tedy častějšímu z repertoáru Chubby & The Gang. O nic horší nejsou ale také klidnější odbočky jako až baladická „Trouble (You Were Always on My Mind)“, či vzpomínková „Grenfell Forever“. Každá správná punková deska by měla být stručná a výstižná. I v tomto ohledu „Speed Kills“ vše splňuje. Jde pod půlhodinovou hranici, takže i když je některá z písní trochu slabší, nijak to díky jejich rychlému sledu nenarušuje plynulost nahrávky.

Přestože je to hudebně garážový materiál, jehož nejvyšší ambice mohou být maximálně tak na zahrání v nejbližším lokálu pro místní výpitky, produkčně to není nijak neupravené, jak by se mohlo podle dosavadního popisu možná zdát. Naopak, vše je zřetelné, jasné, dalo by se říci vyleštěné a připravené masám. O zvuk desky se postaral Jonah Falco dobře známý z kanadských hardcoristů Fucked Up. Myslím, že se mu povedlo skladby vystihnout dobře. Funguje to jak na klasicky našlapané party, tak i případné vytleskávání, slide kytary, hammondky nebo doo-wop sekce. „Speed Kills“ se tak těžko něco vytýká, protože to co dělá, dělá jednoduše na všech frontách skvěle.

Čas strávený se „Speed Kills“ utíká rychle. Co se přímočaré zábavy týká, mám takové tušení, že letos bude jen těžko hledat konkurenci. Vkusné přehrání klasického rock ‘n’ rollu se těmto bordelářům daří sakra dobře, takže toužíte-li na chvíli vypnout a nechat se jenom unášet energií, pak jsou Chubby & The Gang tím pravým. Dovolím si ještě na závěr zmínit český ekvivalent něčeho podobného, dvojici Arrogant Twins. Jejich novinka „LGND“ je sice o dost učesanější a občas mám trochu problém jim tu punkovou drzost věřit, ale také to není úplně špatné.

Ovšem “Chubby and The Gang Rule OK?” Je to dost jasný?

Recenze

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Skullflower – A Collaboration

Komentáře: 2
Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand / Skullflower - A Collaboration

Země: Rakousko / Velká Británie
Žánr: psychedelic drone / ambient
Datum vydání: 2.2.2020
Label: WKN

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV

Hrací doba: 35:43

Odkazy Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand:
web / facebook / bandcamp

Odkazy Skullflower:
web / bandcamp

Albin Julius a jeho kultovní partička aktuálně známá jako Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand (tenhle název mám fakt rád – dobře se na něm honí znaky pro dostatečnou délku recenzí, haha) si čas mezi vlastními řadovkami rádi a pravidelně krátí prostřednictvím kolaboračních počinů. Na kontě už jich mají slušnou řádku, tak asi nemá valného smyslu tu na všechny vzpomínat – beztak si myslím, že příznivci skupiny mají najeté, co je zajímalo, a laici by asi měli přednostně sáhnout po standardních počinech. Pomalu se tedy můžeme vrhnout na ten nejnovější, jejž si Der Blutharsch and the Infinite Church of Leading Hand připsali v letošním roce…

I když… ještě než se skutečně dostaneme k samotné nahrávce s názvem „A Collaboration“, nějaké starší kolaborace se přece jenom bude hodit vzpomenout. Spíše humornou zmínkou budiž „A Collaboration“ z roku 2011 a „A Collaboration“ z roku 2019 kvůli témuž názvu – tehdejší „A Collaboration“ sdíleli Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand s Aluk Todolo respektive Mhönos. Ještě zajímavější nicméně bude připomenout titul „Angel of Darkness“ z roku 2016, a to z toho důvodu, že se na něm Rakušané sešli s britským seskupením Skullflower, s nímž dali dohromady také letošní „A Collaboration“. Jedná se tedy už o druhou spolupráci těchto kapel.

Musím se vám nicméně k něčemu přiznat: ačkoliv se jedná o kolaborační počiny, na nichž se podílí víc než jeden interpret, já osobně to vnímám víc jako věci z katalogu Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, protože právě díky nim ty nahrávky zpravidla poslouchám. Výjimkou budiž pouze ty kolaborace, u nichž si i druhou zúčastněnou kapelu cením vysoko, což byl třeba případ už výše vzpomínané kooperace s Aluk Todolo anebo desky s Wolvennest. Případ Skullflower to však není. Tuhle formaci jsem se nikdy nedonutil si poslechnout, tudíž ji znám pouze z desek sdílených s Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand.

Určitě by se dalo říct, že „A Collaboration“ svým pojetím navazuje na dřívější spolupráci „Angel of Darkness“, akorát ji v určitém smyslu dotahuje ještě o kus dále. Náplní alba je velmi minimalistický ambientní drone. Oproti „Angel of Darkness“ se mi ale novinka zdá ještě minimalističtější, monotónnější a táhlejší. A byť to tak podle takového popisu nemusí na první pohled vypadat, tak také o něco lepší. A přitom už minule to bylo dost dobré. Teď je to skvělé.

Z hudebního hlediska toho samozřejmě na „A Collaboration“ moc k diskuzi není. To nejdůležitější vlastně padlo v předešlém odstavci. Opakuj si: minimalismus, dlouhé monotónní kytarové plochy šperkované psychedelickými klávesami, všechno ale v hodně subtilním podání bez jakýchkoliv výstřelků, které by narušovaly omamný opar nahrávky. Právě v něm tkví ono kouzlo. „A Collaboration“ je hodně meditativní záležitost, jež přímo vybízí k tomu, aby se do ní posluchač ponořil a nechal se pomalu unášet.

Samozřejmě platí, že jestli nepatříte k příznivcům minimalistické muziky, „A Collaboration“ prakticky nemá šanci vás oslovit. Stejně tak jestli si potrpíte na konkrétní motivy, tak tohle asi nedoceníte. Pokud ale dáváte přednost atmosféře a náladotvornosti, pak můžu kolaboraci Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand a Skullflower jen doporučit.

Filmový koutek

The Hills Have Eyes Part II (1984)

Komentáře: 2
The Hills Have Eyes Part II (1984)

Země: Velká Británie / USA
Rok vydání: 1984
Žánr: hixploitation

Originální název: The Hills Have Eyes Part II
Český název: Kruté oči hor

Režie: Wes Craven
Hrají: Kevin Spirtas, Tamara Stafford, John Bloom, Michael Berryman

Hrací doba: 87 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery!)

Původní „The Hills Have Eyes“ z roku 1977 patří k filmům, které možná byly skvělé na svou dobu, ale čas se k nim nezachoval dvakrát gentlemansky a nechal je šíleně zestárnout. Nicméně se jedná o jeden ze zásadních hororových kousků a jako takový si určitý respekt zaslouží. Jakkoliv už dnes nemá šanci vyděsit nebo poškádlit dávivý sval, koukat se na něj nakonec pořád dá.

To samé ovšem nelze tvrdit o pokračování z roku 1984. Kdyby na něm byl nejblbější překlad do české distribuce „Kruté oči hor 2“ (což je o to víc vtipné, že jednička u nás, jestli se nemýlím, oficiálně nikdy nevyšla, pouze se promítala na Festivalu otrlého diváka), tak by nebyl problém. Jenže dvojka je absolutní vylízanost, jejíž žalostnou kvalitu není možné omlouvat ani rokem vzniku, protože tohle je jednoduše mocně debilní i v kontextu své doby. Jo, klasicky budou spoilery, prý na ně mám u filmů upozorňovat­… jenže kdo se bojí, že by se mohl dozvědět něco, co se dozvědět nechce, tak kurva nemá číst recenze!

Děj je úplně stejný jako v jedničce. Tedy někdo jede do pouště, zůstane tam viset, okolo běhají kanibalové, kteří ztroskotanou skupinku vezmou útokem. Akorát rodinu na výletě vystřídala parta otravných tupých teenagerů, kteří se rozhodli jet na závody motorek zkratkou. A to ačkoliv vědí, co se v téhle oblasti stalo a že tu banda vidláků vyvraždila rodinu. A když už tam jedou a když už tam zkysnou (dojde jim benzín… protože proč mít s sebou dost pohonných hmot, když jedu do pouště, že jo?), tak se chovají jak největší kreténi, kteří si přímo říkají o to, aby je někdo vykuchal jak podsvinčata.

Jasně, příběh je vesměs klasický, něco takového najdeme snad u každého hixploitation bijáku. To bych ještě překousnul. Nelogické chování postav je v hororech taky klasika, ale tady dosahuje skutečného extrému. Dva borci se na motorce vydají pronásledovat kanibala, který jim jednu motorku šlohnul (kde se ji do hajzlu naučil řídit?), aniž by je jakkoliv sralo, že nevědí, kolik bídáků může být mezi šutry poschováváno. Parta zbylých šesti se dohodne, že kvůli bezpečí zůstane pohromadě, ale za třicet vteřin se hned roztrousí na malé skupinky, z nichž jedna se vydá do pouštní tmy hledat ty dva závodníky na motorkách, další dva jdou souložit do autobusu, další kráva si jde dát sprchu (proč by ne?), další je zase slepá (což mi jen tak mimochodem došlo asi až po hodině filmu) a začne prozkoumávat opuštěnou hornickou vesničku, u níž ztroskotali. Nebo jde frajer do tmy, řve na tam jak na lesy, a když po něm někdo ze křoví hlasem hlubokým jak Batman začne opakovat, tak to borcovi vůbec nepřijde divné a jde dál. A to všechno se děje v době, kdy už „hrdinové“ dávno vědí, s kým že mají tu čest a kdo se v okolí potuluje.

Jenže to není všechno. Z jedničky se vrací i geniální pes, jenž opět perlí a evidentně má vyšší IQ než všechny ostatní postavy ve filmu dohromady. Ten čokl mě tam jakože fakt sere! Když už jsme u těch postav, které se vracejí z jedničky, tak vyjma kanibala Pluta (k němuž do party přibyl nový úchyl Reaper, což je brácha táty Jupitera z prvního dílu) se vrací i Ruby, tedy Plutova sestra. Ta byla v jedničce členem kanibalské rodiny, ale nakonec pomohla rodině obětí a zabila svého bráchu Marse. Tady už je z ní normální holka, patří k motorkářským výletníkům, a přesto všechno do té pouště jede. Co je ale největší prdel… dle začátku snímku to vypadá, že v mezičase začala chodit s přeživším klukem Bobbym z jedničky. Protože když vám nějaký neandertálský kanibal vyvraždí rodinu, není lepší pomsty, než mu zcivilizovat dceru a pak ji začít souložit!

The Hills Have Eyes Part II (1984)

Bobby se ovšem do dvojky vrátil jen na štěk, aby si na začátku mohl zavzpomínat na události z prvního dílu. To máte totiž tak. Během natáčení se nestihlo pořídit dostatek materiálu, protože produkce byla stopnutá z finančních důvodů, a aby „The Hills Have Eyes Part II“ dosáhlo na celovečerní stopáž, musely se použít i záběry z jedničky. Takže vzpomíná Bobby, vzpomíná Ruby… a pak, ty vole, vzpomíná dokonce i ten pes! Fakt si nevymýšlím! To prostě nechceš.

„The Hills Have Eyes Part II“ je nesmírně blbý film plný nelogičností, otravných postav, ať už jde o moto-výletníky, anebo záporáky, kteří jsou zde za totálně vymatlané dementy. Asi ne náhodou jednoho sejme pes a druhý si nechá ve své vlastní noře naložit od slepé holky. Navíc je to celé strašně laciné, odfláknuté, bez špetky jakékoliv atmosféry, některé scény vyloženě zavánějí čirou trapností. Dokonce tam ani není žádná krev nebo cokoliv, i ty vraždy jsou cudné a provedené naprosto nudně. Prostě všechno špatně. Jestli to bylo zamýšleno jako hodně sofistikovaná parodie, tak respekt, ale jinak totální průser.

The Hills Have Eyes Part II (1984)

Smutné je, že „The Hills Have Eyes Part II“ točil stejný režisér jako první část, tedy Wes Craven. Jak se ale sám později přiznal, šel do toho jen kvůli tomu, že nutně potřeboval prachy. Výsledek by tomu odpovídal, poněvadž ten film fakt vypadá, jako kdyby to měl rejža úplně v píči a vůbec ho nezajímalo, jak to dopadne a že točí naprostou kokotinu – jen sbalit škváru a co nejrychleji vypadnout. Také Michael Berryman (Pluto) se nechal slyšet, že dvojka dopadla příšerně. Skoro mi to přijde, jako kdyby všichni během natáčení frčeli na fakt hutných drogách, protože tohle nikdo nemohl myslet vážně ani náhodou. Absolutně mimo i na poměry 80. let.

Jak jsem řekl, první „The Hills Have Eyes“ i navzdory svým neduhům má svůj status oprávněně. Dvojka je však mamutí přešlap, totální sračka a obrovská ostuda. Jestli se „The Hills Have Eyes Part II“ někomu líbí, měl by si jít vypláchnout oči – kyselinou.

The Hills Have Eyes Part II (1984)

Recenze

Ozzy Osbourne – Ordinary Man

Komentáře: 2
Ozzy Osbourne - Ordinary Man

Země: Velká Británie
Žánr: hard rock / heavy metal
Datum vydání: 21.2.2020
Label: Epic Records

Tracklist:
01. Straight to Hell
02. All My Life
03. Goodbye
04. Ordinary Man
05. Under the Graveyard
06. Eat Me
07. Today Is the End
08. Scary Little Green Men
09. Holy for Tonight
10. It’s a Raid
11. Take What You Want

Hrací doba: 49:27

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Čekat od nové sólovky Ozzyho Osbourna něco zcela zásadního by bylo bláznovství. Ozzymu je přes sedmdesát, má Parkinsona kdoví jak dlouho a především má dávno splněno. I kdyby už po prvotině Black Sabbath neudělal nic dalšího, stejně zůstane navždy zapsán tučným písmem. Podobně legendárních alb však stvořil hned několik, ať už jako člen Black Sabbath nebo v rámci své sólové kariéry. To ale neznamená, že už by na něj neměly být kladeny žádné nároky. Hudbu stále tvoří a dělat ji přinejmenším dobře, by mohl. Ale očekávat další „Paranoid“? To opravdu nelze. „Ordinary Man“ vychází po dlouhé desetileté pauze. Takhle dlouhý interval mezi jeho deskami ještě nebyl, i když pravda, bylo tu samozřejmě „13“ od Black Sabbath. Jak si tedy novinka stojí?

Předchůdci „Ordinary Man“ nenastavili laťku kdoví jak vysoko. „Black Rain“ i „Scream“ jsou jednoznačně tím nejslabším z Ozzyho repertoáru. Sice nepatřím k těm, kteří by je hanili úplně, pár solidních skladeb se tam najde, ale vracím se k nim velice málo. V souvislosti s novinkou „Ordinary Man“ jsem si je však pro osvěžení pustil. Vyšlo mi z toho, že i přes počáteční nevoli a zprvu pevné přesvědčení, že „Ordinary Man“ je tím nejhorším, co kdy Ozzy stvořil, to při porovnání se dvěma zmiňovanými alby není pravda.

To zrovna nezní jako ta nejlepší pochvala, ale jinými slovy to znamená, že na „Ordinary Man“ se těch povedených písní taky pár najde, a vlastně je jich víc než v případě posledních dvou nahrávek. Ozzyho novinka se drží jeho dobře známého stylu z posledních let. Na ten vlastně najel už s albem „Ozzmosis“ – masivní tvrdé riffy, střední zatěžkané tempo, zapamatovatelné refrény a mezi to několik balad. To vše zabaleno do moderního zvuku. Odskok od „No More Tears“ to byl znatelný, ale v případě „Ozzmosis“ rozhodně vítaný. „Down to Earth“ už podobnou kvalitou nedisponovalo, ale hlavně vzhledem k nostalgii spojené s touto plackou mě baví. Na „Black Rain“ už ani Zakk Wylde s Mikem Bordinem nedokázali tuto formuli poskládat dohromady, a nedlouho po vydání odešli. Snažení další sestavy na „Scream“ s Gusem G v čele nic výrazně lepšího nepřineslo.

Na „Ordinary Man“ se Ozzy nechal obklopit celou řadou muzikantů, z nichž největší podíl mají Duff McKagan, Chad Smith a především mladík Andrew Watt, který spolupracuje zejména s americkou popovou smetánkou. Zde si vzal na starosti téměř úplně všechno, od fotek, kytar, přes aranže a skládání až po produkci. Skladby jsou tak výhradně z jeho pera. Povedlo se mu stvořit výrazné singly, které fungují takřka na první dobrou. „Under the Graveyard“ je klasická Ozzyho tutovka, stejně tak baladická „Ordinary Man“ s přispěním Eltona Johna obsahuje všechny potřebné aspekty zdařilého ploužáku.

Album ale pokulhává zejména v tvrdších momentech, jako třeba úvodní „Straight to Hell“, kdy mu chybí opravdu nosné riffy, které prostě udeří do ksichtu. Takové tu nejsou. Možná právě proto je „Ordinary Man“ až překvapivě klidné a spíše pomalejší, což je ale v této situaci rozhodně správný krok, protože zde působí jistěji. Výjimkou potvrzující pravidlo budiž rychlá část v „Goodbye“, jež může sloužit jako ukázka dobré praxe. Na opačné straně spektra se pak nachází neuvěřitelně debilní zhovadilost „It’s a Raid“. Skončit nahrávka rozloučením „Holy for Tonight“, bylo by vše příjemnější. Tolik probíraná kolaborace s Post Malonem „Take What You Want“ je zařazena pouze jako bonus.

Kromě riffové impotence mi poslech stěžuje ještě přílišné upravování Ozzyho vokálu, což je znát znovu třeba v již zmiňované „It’s a Raid“. Občas to zní, jako kdyby ještě mutoval, jak moc mu ten hlas skáče. Ostatně otázkou je znovu zvuk celé nahrávky, ale řekl bych, že je lepší než tomu bylo v nedávné minulosti. Současný trend je prostě takový, takže mě to už ani nijak nepřekvapuje. Poslouchat se to dá, desku to nijak nevylepšuje ani nezhoršuje. Plusem je, že to alespoň nezní zaměnitelně s jakýmkoliv jiným albem.

Myslím, že „Ordinary Man“ udělá fanouškům Ozzy Osbourna radost. Nejvíce ho sráží nevalná kytarová práce (hostování Slashe nebo Morella na tom nic nezmění), což je pro rockovou desku celkem fatální, ale i tak dokáží skladby něčím zaujmout. Na nějaké pravidelné rotace to však výhledově nevidím. Z hlediska středněproudé tvrdé hudby dokázal Ozzy po letech znovu oslovit a vyhrabat se z unylého průměru na obstojnou úroveň. Má-li být „Ordinary Man“ jeho poslední nahrávkou, je to důstojné rozloučení. V nedávném rozhovoru se však nechal slyšet, že začíná chystat další, tak snad si to ještě neposere…

Filmový koutek

Little Joe (2019)

Napsat komentář
Little Joe (2019)

Země: Rakousko / Velká Británie / Německo
Rok vydání: 2019
Žánr: drama / sci-fi

Originální název: Little Joe
Český název: Malý Joe

Režie: Jessica Hausner
Hrají: Emily Beecham, Ben Whishaw, Kerry Fox, Kit Connor

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Evropské koprodukční „sci-fi“ „Little Joe“ mě mimo jiné nalákalo svým tématem. Nemusí se zdát, že by zápletka vystavěná okolo umělého pěstovaní geneticky upravených rostlin měla být něčím zásadně nevšedním, pro někoho snad možná i zábavným. Když se nad tím ale zamyslíte… kolik filmů s podobným zaměřením jste viděli? Mě osobně jich moc nenapadá… vlastně mě jich napadá tak málo, že mě takhle od boku nenapadá ani jeden.

Nadnesené téma a nakonec ani evropská koprodukce (Rakousko / Velká Británie / Německo) samozřejmě neslibovaly nějaký výpravný zážitek nebo nějakou space operu, ale spíš komornější podívanou. Což mi ale vůbec nepřijde na škodu, svým způsobem možná naopak. Vždycky mi bude víc sympatický komorní snímek s nějakou myšlenkou a chytrým scénářem než tupé, jen na instantní efekt vyráběné spektákly. V souvislosti s tím se sluší jedním dechem dodat, že navzdory jakémusi „futuristickému“ nádechu (který je vkusný a drží se při zemi), tématu i sterilnímu prostředí laboratoře, v níž se velká část snímku odehrává, je trochu zavádějící mluvit v souvislosti s „Little Joe“ o sci-fi, protože tuhle škatulku výsledek naplňuje jen formálně a dílčím způsobem. „Little Joe“ je víc drama. Ale to vůbec nevadí. Jen jsem považoval za nutné to říct, abyste od toho nečekali trochu větší science fiction jako já, když je takhle film běžně označován.

Každopádně, hlavní hrdinkou příběhu je Alice (Emily Beecham) – rozvedená mladá matka žijící se svým synem Joem (Kit Connor), jehož samozřejmě miluje, ale přinejmenším stejně, ne-li ještě o kousek víc má ráda také svoje zaměstnání. Pracuje v laboratoři zabývající se pěstováním umělých, geneticky vyšlechtěných rostlin. Z jejího aktuálního projektu, na němž se podílí s kolegou Chrisem (Ben Whishaw – suverénně nejznámější jméno hereckého ansámblu), kouká pořádný úspěch.

Zmiňovaná dvojice totiž šlechtí rostlinku pojmenovanou Little Joe, jejímž účelem je činit svého majitele šťastným, bude-li se o ni dobře starat – udržovat ji v teple, povídat si s ní. Květina totiž s pylem vylučuje látky, které na lidský mozek působí blahodárně a navozují mu pocit štěstí. Projekt vypadá slibně a všechno se vyvíjí dobře… vlastně až moc.

První pochybnosti o tom, že s květinou není něco v pořádku, nadnese jedna spolupracovnice, dříve elitní pěstitelka ústavu, která se po jistých psychických problémech a pobytu v léčebně vrátila zpět do zaměstnání na nižší pozici. Alice si zpočátku nic nepřipouští, protože je na své dítko pyšná, ale postupem času si začíná všímat, jak se mění kolegové v práci, kteří se pylu nadýchali, i její vlastní syn, jemuž jeden exemplář navzdory předpisům donesla domů. Nejde o nějakou zásadní změnu, ale k jisté proměně došlo. Svým způsobem ale Little Joe své poslání plní, poněvadž lidé skutečně nejsou nešťastní. Jen jim dělá největší radost květinu chránit a pomáhat jí v šíření.

Little Joe (2019)

Kromě moc hezkého námětu má „Little Joe“ i další přednosti. Vizuálně je film opravdu pěkný a v souvislosti s tím se může pochlubit také výbornou subtilní atmosférou. Velký kus práce nicméně odvádí také hudba – ta je hodně zvláštní a častokrát napětí navozuje víc ona než samotné události snímku. Čímž se dostávám i k tomu méně příjemnému, a sice že „Little Joe“ diplomaticky řečeno není dokonalý.

Předně musím říct, že příběh nakonec ubíhá nepřekvapivým způsobem a bez výraznějších zvratů. Přijde mi trochu škodu, že se tu víc nehrálo na pocit nejistoty, zdali květina skutečně něco dělá a jestli se to hlavní postavě celé jenom nezdá v rámci nějaké paranoii. S tím souvisí i další věc, a sice že divák je většinu času o krok napřed, už ví a jen čeká, než to zjistí i postavy ve filmu. To nikdy není ideální, ale na druhou stranu to pozitivní dojmy neponižuje tak zásadním způsobem, aby se to nedalo tolerovat.

Little Joe (2019)

Něco podobného se dá říct také o jistých nedostatcích v logice / nepřesnostech. „Little Joe“ po sobě nechá nějaké otazníky – ne v tom dobrém slova smyslu. Pár věcí se mi zdálo přinejlepším zvláštních, což trochu zamrzí u snímku, který má evidentně ambice být chytrý a navíc se ještě snaží držet při zemi a v mezích uvěřitelnosti. Nejde sice o nějaké zásadní boty a obrovské trhliny v logice, ale jakmile člověk trochu přemýšlí (může se to v dnešní době zdát divné, ale fakt ještě žijí poslední zbytky ohroženého druhu diváka, jenž se u sledování nebojí zapnout mozek), nedostatky najde.

Lhal bych nicméně, kdybych tvrdil, že se mi „Little Joe“ nelíbil. Navzdory dílčím prohřeškům se jedná o hodně zajímavý počin, který mě na ty necelé dvě hodinky bavil a i díky jeho náladotvornosti jsem si jej užil. Nebudu vám kecat – kdyby takové věci vznikaly i u nás (když to jde o pár kilometrů na jih v Rakousku, proč by to nemělo jít i tady?), aspoň takové dvě nebo tři za rok, tak bych byl vlastně dost rád.

Little Joe (2019)