Recenzuje-li člověk nějakou známou, neřkuli legendární skupinu, tak to nutnost není, ale když se recenze týká nějakého málo známého (případně takřka neznámého) projektu, asi by se slušelo jej na začátku v krátkosti představit – a právě to bude i dnešní případ. Tak tedy – přivítejte City of Echoes.
Jedná se o jednočlenný projekt pocházející z jihozápadní části Ruska. Nemýlím-li se, jméno City of Echoes se vynořilo teprve v letošním roce, kdy také vyšel první počin v podobě minialba „Wishful Thinking“ (bystře tušíte, že právě o něm si budeme povídat). Jak už tomu tak ale bývá, za kapelou stojí člověk, jenž už za sebou něco málo má, byť nějaká díra do světa to také není. City of Echoes je totiž dítkem Alexe Buharina, který už vytvořil pár počinů pod hlavičkami skupin jako Winds with Hands nebo One Day of December (minirecenzi na EP první jmenované jste jen tak mimochodem u nás stránkách již mohli zachytit).
Ke kompletnímu představení City of Echoes již zbývá doplnit pouze žánr, v němž se muzika projektu pohybuje. Je jím post-rock líznutý troškou toho ambientu. Právě to mi jen tak mezi námi připadá trošku zvláštní, jelikož v podobných post-vodách se pohybují i obě výše zmiňované skupiny, pročež mi není jasné, proč bylo nutno vytvořit už třetí projekt víceméně stejného zaměření. Jistě, je pravda, že City of Echoes míří více do post-rocku, zatímco styl obou jeho „předchůdců“ náležel spíše do post-metalového šuplíčku, ale když na to přijde, podle mě by se to klidně uživilo pod jedním jménem. Ale asi to je umělecký záměr, tak budiž…
Již z nastíněného žánrového směřování je myslím docela jasné, že se „Wishful Thinking“ bude snažit především o jemnější atmosféru. Pozitivní je ovšem to, že se to skutečně daří, a i když se vlastně jedná o zcela neznámou záležitost, ta muzika je vážně dobrá. Nálada je příjemně zasněná, vysoce melancholická, zároveň však není nijak uplakaná, což bývá něco, s čím mám mnohdy v post-rocku obrovský problém. „Wishful Thinking“ však tímto netrpí – ve třech skladbách. Právě „The Absence of Truth“, „Empty Expectations“ a minimalistická „Endless Journey“ jsou tím hlavním důvodem, proč EP za slyšení stojí. Docela mě překvapila výrazná rytmika, jež je tím hlavním elementem, který muziku City of Echoes táhne kupředu. Například baskytara v „The Absence of Truth“ je bez přehánění excelentní a zejména díky ní je právě tato píseň vrcholem celého „Wishful Thinking“.
Potíž mám pouze s titulním kouskem, v němž rytmika trochu ustupuje a hlavní slovo přebírá typická zvonivá post-rocková kytara – a rázem to zní úplně tak trochu „teple“, což je právě ten důvod, proč spoustu post-věcí nedokážu strávit. Třeba v takové „Empty Expectations“ se kytara ještě drží v rozumných mezích, díky čemuž písnička funguje, ale v titulní skladbě je na můj vkus příliš veselá. Titulka je však naštěstí jedinou kaňkou celého EP, neboť zbytek je překvapivě dobrý a bez vytáček říkám, že se mi líbí.
Historie švédské skupiny Hypothermia se začala psát začátkem aktuálního tisíciletí, jen se tehdy psala v docela jiném duchu oproti stylu současných kapitol. Původním „povoláním“ jsou totiž Hypothermia depresivní black metalisté. Jejich současné hudební choutky se ovšem ubírají směrem k post-metalovým vodám, a přestože ani letošní novinka „Svartkonst“ nepatří k nahrávkám, jež by se daly označit jako veselé, raná deprese již dávno patří minulosti.
Než si ovšem ke „Svartkonst“ povíme něco podrobnějšího, asi by se slušelo Hypothermii trochu představit těm, kdož nemají tušení, kdo za tímto projektem stojí. Hypothermia je totiž dítkem jistého Kima Carlssona, což není žádný jiný Kim Carlsson než ten, jehož většina lidí bude znát pod prapodivnou závorkovou přezdívkou ( ) jakožto jednoho ze dvou zakladatelů Lifelover. Tenhle chlapík je však na depresivně black metalové scéně poměrně činorodý a svůj otisk zanechal i v dalších skupinách – v minulosti ještě míval projekt Kyla, aktuálně působí v Kall (což je vlastně kapela navazující na Lifelover akorát bez onoho druhého zakladatele B, jenž v roce 2011 zemřel) a pro našince je jistě zajímavé také to, že se krátce mihl i v živé sestavě kultovní české deprese Trist.
Nicméně je to právě Hypothermia, kdo je tou první kapelou, s níž se Carlsson dostal do povědomí příznivců sebevražedného black metalu. Jak se ovšem později ukázalo, tato hudební forma nevydržela Hypothermii navždy. Onen zlom v tvorbě nastal v mezičase mezi „Rakbladsvalsen“ (2007) a „Skogens hjärta“ (2010), tedy třetí a čtvrtou deskou skupiny – první jmenovaná je tak posledním depressive black metalovým počinem Hypothermia, zatímco druhá jmenovaná začala stáčet kormidlo k post-žánrům.
„Skogens hjärta“ – které jen tak mimochodem obsahuje pouze jednu instrumentální, téměř 70 minut dlouhou kompozici – už dýchá jasně post-metalovým výrazivem, přestože tu a tam se ozve syrovější kytarový šelest. Do jisté míry byla ona syrovost pozůstatkem ze starší tvorby, do jisté míry byla dána i samotným soundem nahrávky, nové směřování Hypothermia však bylo určeno jednoznačně. A právě v tomto momentě přichází na scénu „Svartkonst“, které onen přerod dokonává.
Ačkoliv, říkat „v tomto momentě“ asi není úplně nejvhodnější, jelikož „tento moment“ přichází až po pětileté odmlce. A když tak o tom přemýšlím, možná jsou trochu ukvapené i řeči o definitivním přerodu, jelikož v přestávce mezi alby došlo k natočení i několika málo neřadových počinů a třeba pouze digitálně vydaný demosnímek „Självdestruktivitet född av monotona tankegångar III“ má blíže spíše k depresivním počátkům.
Co však týká „Svartkonst“, na něm jsou Švédové (jen pro pořádek – v Hypothermia aktuálně působí tři lidé, jen aby náhodou nevznikl dojem, že by mělo jít o jednočlenný projekt) už čistokrevní „post“. I zvuk je oproti „Skogens hjärta“ čitelnější… naštěstí ne úplně vyčištěný, ale zcela jistě o kousíček čistší, což aktuálnímu směřování Hypothermia dle mého soudu vyhovuje. Tu a tam se nakonec ozve i nějaký ten náznak kytarové černoty, nicméně se jedná o takovou formu, že se díky tomu hodí zařadit kapelu do šuplíčku, v němž se míchá zároveň post-rock i post-metal, než aby šlo mluvit o závanech black metalu v post-rocku.
Na „Svartkonst“ se mi ovšem líbí, že se stále nejedná o takové to typické post-rockové rozjímání, které mi – když to řeknu takhle – občas zní trochu homosexuálně. U Hypothermia tomu tak naštěstí není. Formálně se sice novinka v mantinelech tohoto žánru zcela jistě pohybuje, ale atmosféra je spíše temnější a stále je z ní cítit, že Švédové vzešli z hudební deprese, nikoliv z hudebního snění.
Na druhou stranu, „Svartkonst“ rozhodně není tak rozmáchlé a ambiciózně dlouhé jako předchůdce. Písní se zde nachází pět, což při celkové hrací době 38 minut značí, že nepůjde o nějaké krátké vypalovačky, nicméně i devítiminutová „Invokation“ působí vcelku titěrně vedle 70 minut „Skogens hjärta“. Přesto se jedná o rozmáchlejší a trpělivě budované kousky, jejichž hlavní devízou je atmosféra pramenící z dlouhých instrumentálních ploch a uvážlivého plynutí motivů.
Jistě by se také slušelo zmínit, že není úplně přesné říkat, že „Svartkonst“ pracuje s instrumentálními plochami – mnohem výstižnější je říct, že „Svartkonst“ pracuje jenom s instrumentálními plochami. Tohle je další věc, již si novinka ponechala – jedná se o čistě instrumentální desku, slova žádná. Hypothermia však naštěstí dokázali vytvořit dostatečně silnou atmosféru, aby to k utáhnutí nahrávky stačilo.
„Svartkonst“ je tedy dozajista velmi dobrá deska, jejíž poslech nenudí a která za poslech stojí, jelikož je dostatečně náladotvorná, aby čas strávený v její přítomnosti nebyl ztracený. Přesto není dokonalá. Konkrétně bych zde viděl dva neduhy. První je ten, že po velmi zábavné desítce poslechů začíná album lehce uvadat… avšak i tu desítku stojí za to absolvovat a pak lze nahrávku odložit a opět se k ní alespoň na chvilku vrátit s odstupem několika měsíců. Druhým neduhem je, že se místy jedná o poměrně jednotvárnou záležitost, což bohužel notně podporuje i fakt, že se některé motivy napříč deskou nápadně podobají – kupříkladu začátek titulní „Svartkonst“ a finále závěrečně „Vy“ jsou takřka totožné. I když to byl možná záměr. Nicméně lze samozřejmě argumentovat, že to počin vyvažuje právě atmosférou, s čímž do jisté míry i souhlasím.
Obecně vzato je však „Svartkonst“ stále povedenou nahrávkou, u níž klady jednoznačně převyšují nad zápory. Tím pádem i navzdory tomu, že se nejedná o nějaké skutečné veledílo, že existují i mnohem uhrančivější alba a že čistě depresivní Hypothermia mi asi byla o kousek bližší, mohu nakonec vyhlásit spokojenost…
V případě Område máme co do činění s docela novým projektem, ale již dopředu mohu předeslat, že se jedná o velice zajímavou věc, jež za slyšení určitě stojí. Kolem Område se motá víc (více či méně hostujících) muzikantů, ale hlavní jádro skupiny tvoří dvojice Jean-Philippe Ouamer (bicí, elektronika) a Christophe Denez (kytara, zpěv). Oni další hostující hudebníci však na debutovou desku „Edari“ přispívají kromě zpěvu i nástroje jako saxofon nebo trumpetu.
Přijde mi, že Område dělají trochu tajnosti s místem svého původu, protože jsem jej nikde nenašel oficiálně uveden a formace na svém Facebooku doslova píše, že „This project includes musicians of an unknown country…“ Nicméně je to trochu zbytečná snaha, jelikož není moc problém dohledat (anebo podle jmen zúčastněných přinejmenším odhadnout), že základna Område leží ve Francii. Ostatně tuto tezi podporují i oni hostující muzikanti (z nichž nejznámější je asi zpěvák Guillaume Bideau, jehož si budete pamatovat z metalových skupin Mnemic, One-Way Mirror a Scarve – objeví se v písni „Luxurious Agony“) jsou už jen podle jmen Francouzi. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že se v názvech skladeb objevují severské jazyky. Ale to je jen taková perlička na okraj, jelikož hlavní je to, co Område předvádějí na svém debutu „Edari“, jenž vyšel v dubnu…
Předně by se asi slušelo říct, co že to ti Område vlastně hrají, ale popravdě nebude až tak jednoduché si to povědět, jelikož se ta muzika roztahuje přes množství různorodých žánrů. Zcela alibisticky by to šlo jednoduše nazvat avantgardou, nicméně to bych vám úplně stejně mohl říct, že Område hrají hudbu, a věděli byste asi tak stejně. Takže tedy – na „Edari“ najdete kupříkladu trip-hop, elektronicky laděný ambient, post-rock nebo poprašek industrialu… kdyby mi ovšem někdo tvrdil, že tam také slyší věci jako darkwave nebo snad dokonce gotiku, já bych se s ním vůbec nehádal.
O čem bych se naopak přel, to je metal… mnohde bývají Område označováni jako avantgardní metal, což mi přijde jako natolik zavádějící pojmenování, až je to vlastně úplně nepravdivé. Uznávám, že technicky vzato je tu spousta věcí, jež Område se scénou tvrdých kytar spojují… sama kapela mezi svými vlivy uvádí třeba Ulver a Manes, kteří sice metal aktuálně nehrají, ale svého času k němu také řekli své, nebo Dødheimsgard. Dále tu hostuje zmiňovaný Bideau. A nakonec – „Edari“ vychází pod firmou, jež se specializuje především na metalovou muziku (což je skoro až paradoxní… Område by stylově možná o něco víc slušel nějaký experimentální label, pod nímž by se jim dostalo větší pozornosti od posluchačů, kteří by „Edari“ ocenili spíš než průměrný fanoušek metalové hudby). V samotné muzice se však tento styl v podstatě nenachází a jediné momenty, u nichž by šlo říct, že společného něco s metalem, jsem zachytil pouze v „Mann forelder“ a „Ottaa sen“, přičemž v první jmenované je to ještě hodně s přimhouřenýma očima.
Kromě žánrové rozmanitosti je „Edari“ rozmanité i náladově a vlastně každá z osmi přítomných písní je trochu o něčem jiném – nutno však dodat, že nahrávka i přes toto prohlášení stále drží pohromadě, dává smysl a rozhodně nepůsobí dojmem nějaké splácané kolekce. Když jsem si však album pustil poprvé, zpočátku jsem takovou variabilitu vůbec nečekal. Podle první skladby „Mótsögn“ se totiž může zdát, že půjde o další post-rockové snění, byť kořeněné vstupy saxofonu. Hned další věc „Mann forelder“ ale zcela jasně ukáže, že až takhle jednoduché to nebude a že Område toho na svou první nahrávku nacpali mnohonásobně víc.
Bohužel však na „Edari“ cítím i rozmanitost kvalitativní. Nechápejte mě ovšem špatně – nemám tím na mysli to, že jsou některé songy špatné a některé dobré. Myslím to tak, že některé songy jsou „jenom“ dobré a některé excelentní, což je svým způsobem také věc, která o kvalitách alba něco říká. Naštěstí jsou však ty „jenom“ dobré, mezi něž patří třeba právě úvodní „Mótsögn“ či „Luxurious Agony“, v menšině a naopak těch skutečně výživných dali Område dohromady víc. Nicméně nutno dodat, že i ty zdánlivě horší nejsou obecně vůbec špatné a zdánlivě ztrácejí jen v porovnání s vrcholy „Edari“.
Pro názornost si pár těch skutečně výborných kousků dovolím vypíchnout. Jedním z nich je třeba zmiňovaná „Mann forelder“, jejíž první půle je skutečně dechberoucí. Område hypnoticky stupňují atmosféru, která je doslova majestátní a tvoří ji především mocné údery bicích a elektrická kytara v pozadí. Posléze se „Mann forelder“ zlomí v krátké industriálně laděné intermezzo, po němž se píseň překlene v druhou půli, která se nese v duchu svižnějšího trip-hopu. Taková „Satellite and Narrow“ se zase blýskne atmosférickými sbory v pozadí a výtečným výkonem hostující zpěvačky Asphodel. Hodně mě ovšem baví i třeba skoro až taneční pasáž ve středu „Friendly Herpes“ nebo úžasné finále desky v podání „Otta sen“, jež vyjma několika parádních melodií nabídne i nejdravější kytary na celé nahrávce.
Nicméně nenechte se zmást tím, že jsem řekl, že jsou jisté skladby na „Edari“ jakoby „slabší“, jelikož i to „nejhorší“ z desky je stále hodně vysoko nad průměrem a posluchače to baví. Z celkového hlediska Område nahráli výtečnou a vysoce zajímavou deskou, která přinejmenším za slyšení – ale spíš za regulérní poslouchání – rozhodně stojí. Za mě rozhodně velké doporučení, protože se jedná o skvělou věc, jež by vzhledem ke svým kvalitám neměla zapadnout a prošumět bez povšimnutí.
O italských Summit toho já, ani internet moc nevíme. Ne, že by se nám nechtělo, jen kapela není co se týče historických oficialit příliš sdílná. Summit sice vlastní svůj profil na nejmenované sociální síti odkazující na obličej a knihu (to neuhodnete), ale i zde toho k vyčtení moc není. Dá-li si však člověk záležet a prolistuje veškerými příspěvky, několik (byť jen mnohdy vydedukovaných) informací zjistí. Summit vznikli nejspíš v roce 2013, kdy (snad) dali sbohem názvu Sur les cimes du désespoir, kterým připomněli jedno z děl v Rumunsku narozeného filozofa Emila Ciorana. Co již vzbuzuje informačně přesnější dojem, je soupiska. Čítá dva členy, kteří se, jak sami uvádí, rozhodli hrát „stargazing post-metal“. Jak tuto škatulku Summit rozezněli? Odpovědí budiž debutové EP „Remnants“.
Jistě, sebeškatulkování Italů mohu tiše ignorovat, vždyť pro požitek ze samotné hudby nemá valný smysl. Když už se ale Summit snažili zapůsobit na první spatřenou, uhýbat nebudu. Jelikož hrají Italové čistě instrumentální muziku, je pochopitelné, že alespoň prostřednictvím škatule poskytují ztracenému posluchači berličku, na čem že má jeho zrak spočinout. A protože anglické „star“ ukazuje na ty svítivé tečky na tmavé obloze, obraťme oči směrem vzhůru. Na srážky asteroidů a devastující erupce je ale záhodno zapomenout, ty Summit tiše ignorují. „Remnants“ je spíš než sondou po drsných vesmírných zákoutích idylickou podívanou pro zemské oko, které se přišlo kochat, nikoli pošpinit. Z jistého úhlu pohledu tedy označení „stargazing“ smysl má. Avšak, co si budeme povídat, poslech žánrových post-spřízněnců nabízí povětšinou totéž a já v případě Summit citelně větší pocit „astrálnosti“ nemám.
Minialbum čítá čtyři songy s celkovou hrací dobou 25 minut, což je čas, který dostatečně umožňuje utvořit si přibližnou představu o síle kapely. Jak jsem již naznačil, skladby jsou postaveny na táhlých instrumentálně post-metalových plochách, které tu a tam volně přejdou k post-rockovému kolegovi. Nikterak kostrbatě, spíš plynule a bez náhlých změn.
„Remnants“ začíná dosti slabým kouskem. Na úvodní „Adrift, Sideral Abysm“ mě zaujala snad jen první ambientně post-rocková třetina, která je atmosféricky úplně jinde než nezáživné riffy ve zbytku songu. Osmiminutová „Fields of Tulips in Pluto“ naopak vypadá velice slibně a mám pocit, že právě tento kousek nejlépe vystihuje to, co Summit chtěli předvést. Žádná komplikovaná struktura, zaostřeno je tu stoprocentně na atmosféru. Snovou a evokující třeba God Is an Astronaut. Nebo taky Alcest – to když si Summit vypomohou zasněnými vokály. Zato následující „Remembrance Is a Celestial Path“ je skokem dolů. Oproti předešlé skladbě je o polovinu kratší, což je znát. Italové zde nedokázali vygradovat atmosféru, ani nalézt zajímavější téma, které je zde poněkud opět vedeno snovým vokálem, tentokrát dosti bezzubě. Podobně bezradně působí i titulní „Remnants“, jež celé EP uzavírá. A je úplně jedno, že je vystavěna na nejmetalovějším základu, neb opět postrádám gradaci a zaznamenatelné oslovení posluchače.
Když jsem slyšel „Remnants“ poprvé, přemítal jsem, že na tom Summit nejsou vůbec zle a pár poslechů udělá z minialba svěží post-metalovou oddychovku. Žel, necelá desítka poslechů za mnou a očekávaný pocit nikde. Italové úspěšně nalezli představu o tom, co a jak zhruba hrát, ale v součtu nakonec stihli vyprodukovat pouze jediný konkurenceschopný song. Zbytek EP sleduje „Fields of Tulips in Pluto“ jen zpovzdálí, a ačkoliv se od něj snaží mnoho získat, z jeho stínu se mu nedaří vymanit. Vzhledem k prvním poslechům spíše zklamání, přihlédnu-li však k okolnostem – jde přece o debutové EP – o žádnou katastrofu nejde. O výraznější příslib do budoucna ale také ne.
Datum: 7.4.2015 Místo: Praha, Podnik Účinkující: Helms Alee, Russian Circless
První pohled (Atreides):
Podnik se v dubnu stal chrámem post-metalu a první mši v něm odsloužili Russian Circles. Vedle toho si u mě klub za krátkou dobu své existence vydobyl pověst podobnou smíchovským jatkám – prostor pro všechny bez rozdílu, protože ač jsem jej navštívil teprve podruhé, mé symbolické poprvé obnášelo zastávku krále indie rapu Sage Francise. A pokud ten sál pro dobrých čtyři, pět stovek lidí navzdory svému jménu nevyprodal, “Ruským kolečkám” se to povedlo bez problémů. A že nával byl již na jediné předskokany – Helms Alee.
Helms Alee nastoupili podle plánu na devátou. Klidně ale mohli začít hrát dobře o půl hodiny dřív, lidí už bylo v klubu dost a obecenstvo by měli slušné. Z mojí strany chyba, že jsem doma nekoukl na rozpis kapel, mohl bych s klidem dorazit později než na dveře. Když nic, alespoň jsem se vyhnul štrůdlu lidí čekajících na odbavení. Ale krátce k Helms Alee: Fešná ženská za basou, ještě fešnější za škopky a barbar za kytarou. Z toho, co jsem doma jakž takž naposlouchal, jsem očekával tři čtvrtě hodinu náporu a vypointovaný sonický tlak. Očekávání se však s realitou střetla jen částečně. Začalo se sice zostra a bahnitý, nakřáplý sludge okořeněný porcí omamných látek mě docela bavil. Pestrost trojice vokálů tomu dávala říz a zejména zpívající bubenice měla všechen můj respekt. Jak se ale parta ze Seattlu propracovala k delším, rozvláčnějším kompozicím, hudba raketovým tempem ztrácela atmosféru a přestávala táhnout, zkrátka mě jejich post-metalové vyhrávky v živém podání vůbec nechytly. Jestli to bylo zvukem, netuším. Zhlédl jsem něco málo přes polovinu setu a zbytek doposlouchal u baru.
Russian Circles byli ovšem jinačí kanonýři. Objevili se na pódiu, nazvučili, odešli z pódia a nechali až do svého příchodu puštěný jednotvárný, pro někoho otravný lomoz. Masáž to byla dlouhá, takže nezbývalo, než se trochu škodolibě bavit sledováním nebohých tváří, které neutuchající hluk jen horko těžko snášely i přes prsty či špunty zaražené hluboko v uších. Nástup trojice Sullivan – Cook – Turncrantz musel být čirou esencí vysvobození. Za zmínku stojí i pestrá směska lidí, která se v Podniku objevila. Pokud byste chtěli hrát hru “najdi deset subkultur”, nejspíš byste ji úspěšně dohráli několikrát a pokaždé se zcela odlišným výsledkem. Nicméně tahle pestrost byla vykoupena, alespoň pro mě, docela krutě. Totiž, pokud na koncertech něco vážně nemám rád, jsou to čumilové a fotografové v prvních řadách. Z pódia sálala energie silnější Slunce a publikum připomínalo většinu setu spíš povrch Pluta. Ale dejme tomu, zkrátka se sešli lidi, co zrovna nemají v lásce paření na svojí oblíbenou kapelu, stane se. Jen by pak měli brát v potaz, že někteří prostě nechodí na koncerty sbírat borůvky, ale mají tu a tam tendence si zlámat krk přinejmenším nadvakrát. Pokud jsem svojí aktivitou někoho nedobrovolně vykázal někam bokem, sorry, takové věci holt k energickým koncertům patří.
Ale abych tu z toho nedělal nejmenovanou hejterskou stránku, zpátky k Russian Circles. Kde mě publikum zklamalo, tam kapela excelovala. Precizně poskládaný set protnul diskografii jako špíz a dal ochutnat toho nejlepšího z pětice řadověk. Večer načali písní “Deficit” z posledního, předloňského alba “Memorial” a ani trochu se s tím nemazali. Skladbu za skladbou spřádali pavučinu z riffů a nekonečných smyček. Sledovat Mika a Briana při práci bylo ohromující. Mike se pokoušel mezi písněmi něco kázat do mikrofonu, ten však nefungoval, takže toho po pár marných pokusech nechal a dál se hrálo beze slov. Jedině dobře. Gradující atmosféra vyrostla s každou další skladbou o několik řádů a to podle mého názoru mohl být zvuk ještě hustší a hmatatelnější.
Setlist Russian Circles:
01. Deficit
02. Carpe
03. 309
04. Harper Lewis
05. 1777
06. Station
07. Geneva
08. Mladek
09. Death Rides a Horse
10. Youngblood
Druhá “Carpe” zamířila až k debutovce “Enter”, načež publikum převálcovala atmosférická hrubost “309”. “Harper Lewis” zadusil klidnou hmotou vše, co bylo doposud vybudováno, atmosféra však nějakým způsobem, snad nezastavitelnou setrvačností, pokračovala dál a s příchodem kytarových stěn “1777” začala znovu růst. Pokud do téhle doby dal Mike Sullivan a jeho parta publiku šanci vydechnout, druhá část setu byla definována zcela jasně. Vrcholná trojice “Station” – “Geneva” – “Mladek” oběsila Podnik na smyčkách z kytarových riffů a zbylé přeživší umlátila železobetonovou rytmikou. Chaoticky vyhlížející panely zvukových efektů i zběsilý tanec, který na nich oba mistři strunných nástrojů předváděli, chtě nechtě odrážely charakter samotné hudby.
Chystané zmizení před přídavkem selhalo v momentě, kdy Brian s Davem odešli z pódia, zatímco Mike se nerušeně věnoval ladění kytary. Po několika rozpačitých pohledech a aplausu uchváceného publika se uprchlíci vrátili zpět a přiložili do rozpáleného kotle ještě “Death Rides a Horse” a “Youngblood”. Zlé jazyky tvrdí, že cirka uprostřed sálu stál zvuk za vyližprdel, neb víc než polovinus setu se z reproduktorů linul převážně jen nečitelný hluk, nicméně prvním řadám se podobné problémy vyhnuly a já si tohle užil vrchovatě. Russian Circles přišli, zahráli a zvítězili. Nic víc dodávat netřeba.
Druhý pohled (Skvrn):
Živě vystupující kapely to se mnou mají těžké. Nejednou mí oblíbenci urazí lán světa, aby mou maličkost obveselili a zastavili se pár desítek kilometrů od mého brlohu, načež se já mnohdy zmůžu jen na nevrlé “třeba příště”. Když se tu před nějakými čtrnácti dny objevili na rozlučkovém turné Altar of Plagues, žádné příště tentokrát nepřicházelo v úvahu, a tak jsem si zase jednou zahrál na toho angažovaného. No, a jelikož mě toto vystoupení chytlo natolik, že jsem na další přísun reproduktorového halasení nechtěl čekat příliš dlouho, naskytla se mi příležitost strávit fajnový večer v přítomnosti post-metalového tria Russian Circles. Smířit jsem se bohužel musel se slabším doprovodem. Helms Alee dnes určitě neplatí na žádný no-name spolek, ale Chelsea Wolfe a Deafheaven, kteří spolu s Russian Circles přicestovali v minulosti, působili bez debat atraktivněji. I tak jsem kvůli vysokému koncertnímu potenciálu obou těles nezaváhal a do holešovického klubu se toho večera dostavil.
Pro případ eventuálního bloudění jsem raději vyrazil dříve. Nakonec jsem ale s nalezením klubu neměl žádný problém, což bylo ve výsledku přetaveno v nemalý časový předstih. Podnik je naštěstí dostatečně zajímavým prostorem a jeho prozkoumání s přehledem sežralo onu vyčkávací čtyřicetiminutovku. Co k samotnému místu konání říct? Ačkoliv jsem si představoval o něco syrovější prostředí, zklamán jsem rozhodně nebyl, spíš naopak. Interiér je řešen k povaze budovy (pro připomenutí, klub se nachází v budově bývalých Elektrických podniků) velmi citlivě – viz třeba luxfery u stropu – a ona zdánlivá “neklubovost” nakonec na finálním požitku jedině přidala.
Začátek vystoupení Helms Alee připadl na devátou večerní, což není dvakrát brzy, ale jelikož se začalo se vší seriózností podle plánu, devět hodin bylo nakonec tak akorát. Nemá cenu zastírat, přijel jsem především na Russian Circles. Odpovídala tomu i moje domácí příprava. Na Helms Alee jsem si doma našel čas až den před koncertem, čehož jsem nakonec nelitoval, jelikož mix progrese, sludge a stoneru mi na studiovce nic moc neřekl. Je pravda, že desky těchto Američanů nejsou záležitostí na jeden poslech, ale víc jsem tomu doma zkrátka věnovat nechtěl.
Živě to je ale jiná káva. Helms Alee působí na pódiu mnohem vitálněji a na rozdíl od desek baví na první dobrou. Dojmům spokojenosti výrazně napomáhá vokální činnost, která se týká na ten největší možný rozdíl od Russian Circles úplně všech. Sem tam sice není něco slyšet, občas je slyšet i to, co vylézt nemělo, ale jinak vážně spokojenost. Nejenže se Helms Alee bezvadně poslouchají, ale taky se na ně moc dobře kouká. I já zmíním bubenici Hozoji Margullis, která ze sebe vydává úplně všechno – mlátí, zpívá, paří a už po druhém songu teče pot takřka po decilitrech. Za zmínku stojí rovněž divácká kulisa, která byla na předkapelu více než důstojná.
Následoval další zevl, při kterém jsem natrefil i na kolegu píšícího nade mnou. Před pódiem se to ale začalo nebezpečně plnit, a bylo tedy na čase nasadit bojovou grimasu a vyhledat příhodné místo. Kecal bych, kdybych napsal, že z uloveného fleku bylo všechno bezvadně vidět, ale vzhledem k tomu, jak samotný koncert probíhal, to ani nebylo nutné. Po většinu setu Russian Circles jsem namísto pokukování po pódiu raději zavřel oči a do rytmu vyváděl na vlastní triko. Proč taky civět do vyloženě statického publika? Koncert jsem si tím zkazit nenechal, ale s přihlédnutím k údernosti muziky Russian Circles, byl minimálně údiv na místě. Člověka by hned napadlo, jestli na vině nebyla právě kapela. Jenomže ne, prostě ne. Američané ze své diskografie vybrali ty největší koncertní pecky s přehlednou rytmikou, a co se týče předvedeného výkonu, nemůžu říct ani popel.
Kapela odprezentovala jeden dlouhý monolit, jehož vznik umožnily citlivé přechody mezi jednotlivými skladbami. Je známo, že rané desky Russian Circles tíhnou spíš k post-rocku než k metalovému post-kolegovi, avšak naživo tento rozdíl vymizel, a kompaktnost se tak stala jednou z hlavních devíz celého koncertu. Největší energie sálala z basáka Briana Cooka, jehož chvíle přišla v dnes již legendární “Harper Lewis”. Neskutečná šleha, div jsem si krk nevykroutil. A tak to šlo bez menších zádrhelů song od songu dál. Pochválit musím i zvuk, který nebyl přemrštěně hlasitý, a nebylo se tak třeba bát, zda po odchodu ze sálu nebudu o smysl chudší. Končilo se v tom nejlepším. Až dalším kouskem ze “Station” – “Youngblood” – byl kruh uzavřen a nenasytné obecenstvo nakrmeno, a čas tak zbýval už jen na krátké shrnutí. Helms Alee mile překvapili, ale k domácímu poslechu mě přeci jen nepřesvědčili. Russian Circles potvrdili silnou koncertní pověst, celý set odehráli ve velkém stylu a já už s napětí vyhlížím jejich zastávku číslo čtyři.
Do stísněných prostor strahovské Sedmičky jsem se po několika dnech vrátil již podruhé, tentokrát však nikoliv z důvodu rozloučení s oblíbenou kapelou, jež na pár okamžiků vstala z mrtvých, nýbrž kvůli kapele, která čím dál rychleji míří směrem vzhůru. Popravdě řečeno, že sleepmakeswaves zažiji zrovna tam, mě ve snu nenapadlo vzhledem k tomu, že dva roky zpátky hráli v Roxy, byť coby předskokani 65daysofstatic. Tentokrát se ovšem vydali na vlastní šňůru a myslím, že by zvládli naplnit i o něco větší klub, neboť Sedmička praskala ve švech.
Ale nepředbíhejme, protože než se dostanu k Australanům, jsou tu ještě kapely, které přivezli s sebou. V Praze se ukázala sestava pocházející hned ze tří kontinentů, přičemž vyjma sleepmakeswaves jsem ostatní znal leda podle jména. První se na řadu dostala Evropa, když se na pódiu na minutu přesně objevili Tides from Nebula. Příliv se ale nepřihnal z mlhoviny, nýbrž ze sousedního Polska, ale byť jsem jejich tvorbu dopředu neznal, myslím, že přesnějším označením by byl spíše odliv. Byť kvalitativně stále na výši, polská čtveřice odhalila odvrácenější stránku post-rockových vod, protože i když se poslouchali vážně dobře, spadají přesně mezi ty kapely, které můžete libovolně zaměnit s kteroukoliv jinou “pošto”“, nehledě na to, že namísto očekávané bouře nabídli výlet spíše po lehce zčeřeném moři. Instrumentální vlnění se rozbíjelo o zbytečně užvaněného kytaristu jako o vlnolam, koncentrace se ustavičně vypařovala s každou písní a ač jeho vyjádření chápu, stejně jako sem tam nějaké slovo, přinejmenším část potenciálu se vypařila do nikam.
Nepopsaný jako tabula rasa jsem přistupoval i k indickému uskupení Skyharbor. Jako jediní toho včera vytáhli na pódium i zpěváka, což se nakonec v mých očích ukázalo osudným. Hudba sama o sobě byla velmi slušná. Stavěná více na složitějších, propracovaných riffech než rozmáchlých plochách, sama o sobě mě po většinu času bavila. Ale proboha, proč k sobě tahle parta Indů přibrala člověka s vokálem, který by se hodil možná tak… do popového boybandu? Je to velmi pravděpodobně tím, že jsem od Skyharbor neznal ani notu, ale hlas Daniela Tompkinse mi až na jeden, dva okamžiky vážně překážel a celou dobu jsem si říkal, že čistě instrumentální podoba by kapele slušela víc – jakkoliv jsem měl v druhé půli koncertu dojem, že podobně jako u Tides from Nebula visí ve vzduchu hromada nevyužité energie. Snad i proto jsem druhou polovinu setu strávil u baru a jen poslouchal z povzdálí.
Setlist sleepmakeswaves:
01. Perfect Detonator
02. Traced in Constellations
03. In Limbs and Joints
04. We Sing the Body Electric
05. Emergent
06. Great Northern
07. The Stars Are Stigmata
08. Something Like Avalanches
– – – – –
09. How We Build Ocean
Ve světle sleepmakeswaves působily předchozí dvě předkapely jako klid před bouří. Veškeré napětí visící do té doby ve vzduchu, se uvolnilo s prvním hrábnutím do strun a od té doby byla čtveřice Australanů k nezastavení. Trochu mi přišlo, že oproti předkapelám byla hlasitost mírně výš, což přispělo hutnému, omračujícímu zvuku, kterého se ani Tides from Nebula, ani Skyharbor nedostalo. Monumentální gradace napěchované silou rvoucí hlavy však ve stísněném prostoru strahovského klubu vytvořily prvotřídní bouři a daly na výkony předskokanů hravě zapomenout. Bylo to přesně “Něco jako laviny”, včetně množného čísla. sleepmakeswaves Sedmičku zasypali přívalem melodií, riffů a kytarových stěn. Odtrhnout se od pódia bylo takřka nemožné.
Nechal jsem se bezezbytku pohltit a jen přijímal, atmosféra dosahovala závratných výšek. Pokud jsem měl před koncertem mírně hořkou pachuť na jazyku, že si nechávám ujít něco tak švihlého jako Lur (čti: “dva magory navlečené v záclonách”), po jeho skončení ale veškeré pochybnosti přešly. Zaznělo snad vše, co jsem si přál, byť se hrálo hlavně z loňské desky “Love of Cartography”. Tradičně perfektní zvuk (snad až na začátek Skyharbor) netřeba vychvalovat dopodrobna zas a znovu. sleepmakeswaves překonali veškerá očekávaní a i přes několik technických potíží s odposlechy mě s přehledem roznesli na kopytech a z frenetického nadšení publika usuzuji, že jsem zdaleka nebyl sám.
Desky v duchu žánrového úkroku poměrně logicky způsobují nemalý rozruch. Touha slyšet doposud neslyšené (avšak stále v režii hudebního oblíbence) byla, je a nadále bude jasně hmatatelná, jisté indiferentnosti dnešního publika navzdory. Album vychází, s čímž přichází i prvotní reakce. První i druhá neskrývá nadšení, třetí nemilosrdně odsuzuje a dává to hlasitě najevo. Přichází hlasy dalších a události se dávají do pohybu. Nesmiřitelnost nevraživých táborů nabývá na intenzitě a zvědavost přihlížejících sílí. Sportovní hantýrkou řečeno napínavý mač do poslední minuty. Finální rozuzlení však přichází později. Zatímco pravdy řvoucí rivalové nezlomně pokračují ve tom, co umí nejlíp, z pozadí vystupují názory těch, kteří inkriminovaný zápas viděli i ze záznamu. Dvakrát, třikrát, desetkrát. Stylové změně se nevyhnuli ani Britové Code. Jak s novinkovou deskou obstáli? Stačilo to opět na nejvyšší příčky, nebo zůstalo jen u svěšených hlav, krčících se hluboko v poli poražených? Jednoduché odpovědi není. Raději začněme pěkně popořadě a unáhlené závěry přenechejme jiným.
Code jsou na scéně už poměrně osvědčeným jménem a na všech dosavadních řadovkách působili dojmem jistoty. Pokud se s tímto uskupením z britským ostrovům setkáváte prostřednictvím “Mut” poprvé, vězte, že Code doposud okupovali black metalová kolbiště. A jestli v rámci sondování diskografií sáhnete po agresivnějším debutu “Nouveau Gloaming” či progresivnějších “Resplendent Grotesque” a “Augur Nox”, nemůžete se spálit, jelikož všechny mají svou kvalitu. Je tedy jasné, že “Mut” by to mělo složité i bez opuštění černého kovu.
Dočasný (?) přechod k progresivnímu rocku samotný vydavatel akcentoval dlouhou dobu dopředu, tudíž šok s prvními tóny pocítili snad jen ti, kteří prohlášení labelů už naprosto ignorují. Což o to, šoku jsem byl ušetřen, nemalého zklamání však ne. Prvním poslechům jsem dával zelenou jen a jen z povinnosti a snad ani není třeba dodávat, že ani jedna z výše zmíněných řadovek kapely se do takové šlamastyky nedostala. Code s pečlivostí zahodili takřka vše, co by snad mohlo připomínat uplynulé včerejšky, a rozhodli se tak ukázat svou nejčistější tvář. Bez příkras, bez pomoci hutných kytar. To vše je úplně v pořádku, jenže problém nastává v momentě, kdy člověk zjistí, že se Code v na obale vyobrazených vodách nejednou utápějí a nerozvážně zahazují atributy, které zdobily jejich minulou tvorbu.
Code vlastně pokračují v nastolené cestě, jež započala agresivní “Nouveau Gloaming” a přes progresivní rebelii “Resplendent Grotesque” vedla až k znatelně učesanější “Augur Nox”. “Mut” se tak zdá být jen logickým následovníkem. Proč to ale tentokrát nefunguje? Vysvětlení mám hned dvě. Code mě vždycky bavili primárně tehdy, kdy se na mě pohlédli tváří šibala. Ta jim vážně slušela a s ohledem na momentálně praktikovaný prog rock melancholického rázu je evidentní, že po ní nezůstalo památky. Druhá věc se má tak, že Code na “Mut” víc než je zdrávo skladatelsky tápou. Zde se již definitivně dostáváme k jádru celého problému. Kapele se povedlo nahrát několik ucházejících se skladeb, většina z nich ale obsahuje atmosféričtější pasáže, v nichž to dříve extrovertním Code zas tak moc nejde, a atmosféra tak vyznívá jen do ztracena.
Několik solidních momentů se novince odpárat nedá a některé z nich vážně stojí za vyposlechnutí. Člověku sice chvíli trvá, než se k nim probojuje, ale právě nápaditost jednotlivých útržků “Mut” zdobí. Ne vždy se člověk se výborného momentu dopátrá, ale ku prospěchu kapely musím říct, že ve většině skladeb je trpělivé ucho nakonec úspěšné. A hned je to o poznání pohodovější poslech. Z 36 minut, na jejichž ploše se “Mut” odehrává, není původně nezáživná hodina, ale svěží půlhodinka, jež baví poslech od poslechu víc. Získaly si mě především průbojnější pasáže a rytmické finesy, s kterými se bohužel pytel dvakrát neroztrhnul. Za opravdu vydařené kousky mohu jmenovat třeba “Inland Sea” či druhou polovinu “Undertone”. A když už jednou chválím, přidám ještě pochvalu na adresu frontmana Waciana, který několik nevýrazných ploch zachraňuje zajímavými vokálními variacemi, jež snad pomalu jako jediné drží rozpoznatelnost rukopisu Code.
Nerad bych se dopustil zásadního otočení a z nové nahrávky dělal něco výjimečného, protože tím “Mut” rozhodně není. Novinka zní v porovnání s předchůdci o poznání obyčejněji, poslední poslechy ovšem mohu s čistým svědomím prohlásit za příjemné. Dáte-li “Mut” nějaký ten čas, s jistotou se dostanete do stavu, kdy již nebudete cítit potřebu desku utnout v polovině a věnovat se něčemu zábavnějšímu. Dojmu převažující nevýraznosti jsem se však za celou dobu nezbavil. No a co příště? Možná se budete divit, ale po metalových, po těch osvědčených, zábavných Code sveřepě nevolám. Ne, že by mě tvrdá poloha kapely nepřitahovala, ale já se raději spokojím s tím, aby to bylo příště o třídu lepší než “Mut”. A je vážně fuk, jestli to bude rock, metal nebo pop.
Druhý pohled (H.):
Na Code jsem narazil již po vydání jejich prvního alba “Nouveau Gloaming” z roku 2005 a od té doby jejich tvorbu sleduji. Byť excelentní debut zůstal nepřekonán, i druhé “Resplendent Grotesque” svého času Code opětovně představilo jakožto vyzrálou formaci s vysoce kvalitní hudbou. Ačkoliv formálně vzato Code laťku nesnížili ani s “Augur Nox” a ačkoliv mě to album v době, kdy bylo aktuální, bavilo, s odstupem času jsem zjistil, že jako by se mi kapela se svým třetím dlouhohrajícím počinem začala vzdalovat. Jinými slovy řečeno, později už jsem necítil potřebu se k “Augur Nox” vracet, obzvláště pokud by to mělo být na úkor předcházejících alb.
V případě novinky “Mut” se děje přesně to, čeho jsem se obával – Code jsou mi zase o kousek vzdálenější. Na rozdíl od jiných lidí (nijak nenarážím na kolegy nade mnou a pode mnou, mluvím obecně) nepovažuji novou desku za nepovedenou, ani mi v zásadě nevadí posun Britů od inteligentního black metalu do post-rockových vod. Naopak, ve své podstatě mě poslech “Mut” relativně (tohle slovo bylo důležité) baví – nahrávka sice nenabízí žádné vrcholné momenty, ale díky kombinaci jakési “ospalé” melancholické nálady a střízlivé stopáže 35 minut je to poměrně příjemná záležitost. Místy by asi nezaškodilo trochu víc zatlačit na pilu a zahrát i kontrastnější notu (jako se tomu částečně stane v polovině “Affliction”) namísto toho se celou dobu převalovat v podstatě v jednom rozpoložení, ale obecně vzato si nemyslím, že by byl počin úplně bez nápadů, byť jsou mnohdy trochu zbytečně rozmělněné. A když nic jiného, přinejmenším vokalista Wacian baví a odvádí výtečný výkon, a přestože to měl při příchodu do Code těžké vzhledem k tomu, že musel nahradit mistra Kvohsta, ukazuje, že byl bezesporu výtečnou volbou.
Jenže i když mi společnost “Mut” nijak nevadí a nemám problém si ten počin pustit a pár pohodových poslechů jsem s ním i strávil, pořád mám pocit, že to prostě není tak úplně to pravé ořechové. Snad to bude tím, že minulá alba (zejména “Nouveau Gloaming” a “Resplendent Grotesque”) prostě byla na vyšší úrovni než jen “příjemně se poslouchá”, ale prostě to tak je. Problém rozhodně netkví ve stylovém převratu, jako spíš v tom, že “Mut” prostě a jednoduše obsahuje i nejednu poměrně hluchou pasáž. Výsledkem je tak bohužel doposud nejméně záživná deska Code… na druhou stranu, i s tímhle cejchem “Mut” stále není propadák, pohybuje se lehkém nadprůměru a poslouchat se dá bez sebemenších problémů. Tak či onak, snad příště bude lépe – ať už to bude v jakémkoliv žánru.
Třetí pohled (Onotius):
Musím se přiznat, že když jsem se poprvé dozvěděl o změně stylu u anglických Code, optimismem mě to nějak přehnaně nenaplňovalo. Ne snad, že bych byl nějaký hudební konzervativec, který automaticky odsuzuje vše, co není tak jak na minulém albu, ovšem jejich dosavadní hudební směřování nesoucí se v duchu progresivního black metalu jim zkrátka neskutečně slušelo. Jako nejreprezentativnější zástupce pak může sloužit skvělá “Resplendent Grotesque” – v mých očích deska, jež nejlépe vyladila hranici mezi experimentální a inovativní a chytlavou popřípadě melodickou složkou. S novinkou však přichází změna a žánr se ocitá někde na pomezí progresivního a post-rocku, což samo o sobě nelze považovat za krok špatným směrem za předpokladu, že si s tím kapela bude schopna adekvátně poradit. A byla?
“Mut” se po většinu času nese v celkem konstantní melancholické náladě, jež je definována relativně jednotným zvukem, jenž na jednu stranu tvoří desce pomyslný rámec, na druhou stranu bere prostor pro jakoukoliv výraznější pestrost. To co je ovšem větší problém, je, že stavba jednotlivých kompozic přes leckdy velice dobře vymyšlené nápady díky této náladotvorné neprůraznosti nezanechává moc prostoru pro gradace a i přes výtečné prvky, jakými jsou například vokály v “Dialogue”, nakonec bohužel často končí tak trochu do ztracena. Některé nadstandardní melodie, jakou disponuje například “Inland Sea”, pak tvoří spíš takové jednohubky.
Deska jako celek rozhodně netrpí na absenci nápadů jako takových, spíš hudebníci moc neví, jak si s nimi v novém kabátu poradit. Během poslechu má člověk pocit, že se jedná o výstavu jednotlivých motivů, než že by byly motivy nějak výrazněji rozvíjeny. Možná to takhle může znít trochu nefér, protože je tam jednak několik světlých momentů a co se týče instrumentální stránky věcí, je to mnohdy velice dobře promyšleno, jenomže výsledný dojem zkrátka napovídá, že “tomuhle ještě něco chybí”.
Nějak jednoznačně zhodnotit novou desku Code bude tedy trochu oříšek. Na jednu stranu je tu množství zajímavých a povedených nápadů (“Inland Sea”, “Dialogue”, “The Bloom in the Blast”) a fascinující atmosférické provedení evokující ve mně srážku Virus s Pain of Salvation, na druhou stranu změna stylu s sebou přinesla několik zádrhelů, jež celkový dojem trochu sráží. Prvním z nich je ztráta diverzity, jíž by občasné zatlačení na pilu určitě prospělo, a dále především absence výraznějších gradací, jež by se trochu postaraly o větší transparentnost a orientaci v poslouchaném materiálu. Takto se pak jedná o zajímavou sbírku motivů leckdy procítěně zahraných, ovšem až na výjimky bez nějaké významnější pointy, což je vzhledem ke kvalitě některých z nich slušná škoda.
Země: Bělorusko Žánr: indie rock / trip-hop / alternative rock / indie pop / post-rock Datum vydání: 1.8.2014 Label: Valse Sinistre
Tracklist:
01. Closed Room – Surrender
02. Closed Room – Dancing in the Dark
03. Closed Room – Laura Palmer Theme [Angelo Badalamenti cover]
04. Lunacy – One Life Song
05. Lunacy – Nightman
06. Lunacy – Sound of the Storm
07. La ville des rêves – La ville des rêves
08. La ville des rêves – The Last Trip
09. La ville des rêves – Blue Jeans [Lana Del Rey cover]
V dnešní recenzi se podíváme na poměrně zajímavý počin, který se jmenuje “Triangular Cinema”. Jedná se o společný split hned tří skupin (nebo možná spíše projektů?), z nichž všechny pocházejí z Běloruska. Všechny tři jsou navíc stylově relativně zajímavé a všechny jsou ještě k tomu personálně propojeny.
Takovým hlavním pojítkem v rámci “Triangular Cinema” jsou Closed Room, což je také jediná ze tří přítomných kapel, k jejímuž jménu jsem se již v minulosti dostal, a to prostřednictvím jejich eponymní debutové desky, jež vyšla v říjnu 2012. Sice se nejednalo o nějaký excelentní opus, přesto zde bylo znát velké množství potenciálu a žánrově se jednalo o velmi pěknou kombinaci – Closed Room totiž na nahrávce do jednoho celku míchali trip-hop, alternativní rock, post-rock, indie pop a tu a tam to celé okořenili tvrdším výjezdem, který byl lehce cítit po black metalu. Ačkoliv jim to místy skřípalo, album na mně zanechalo příznivý dojem, tudíž jsem příliš neváhal, když jsem dostal možnost se pustit do jejich dalšího počinu, na němž Closed Room spojili své síly s formacemi Lunacy a La ville des rêves, v jejichž sestavách lze nalézt členy právě Closed Room. Všichni dohromady pak dali vzniknout téměř 50minutovému albu, na nějž přispěla každá kapela třemi písničkami, přičemž nejvíce času (lehce přes 20 minut) si uzmuli La ville des rêves a nejméně (lehce přes 12 minut) Lunacy.
A jsou to právě Closed Room, kteří celé “Triangular Cinema” otevírají svou trojicí skladeb, z nichž ta poslední – “Laura Palmer Theme” – je předělávkou písně ze soundtracku ke kultovnímu seriálu “Twin Peaks” od skladatele Angelo Badalamentiho. Stylově se Closed Room samozřejmě pohybují v +/- stejném okruhu, jaký byl nastíněn již v předcházejícím odstavci, akorát s tím rozdílem, že si můžete odmyslet ony black metalové závany, jelikož tentokrát si Bělorusové vystačí čistě v trojúhelníku vymezeným trip-hopem, indie rockem a indie popem.
Čistě co do kvalitativní stránky však na mě příspěvek Closed Room působí o kousek vyzrálejším dojmem, než jaký byl ke slyšení na jejich řadové prvotině, byť se Bělorusové nedokázali zbavit úplně všech neduhů. Na jednu stranu dokážou přijít i se skutečně výbornými momenty, jako to předvádějí kupříkladu ve skvělém úvodním tracku “Surrender” a zčásti i ve druhé “Dancing in the Dark”, zároveň však místy působí jakoby trochu naivně, což mi připadá poměrně škoda a na což trpěl i debut. Na druhou stranu ale musím říct, že na “Triangular Cinema” to tahá za uši o poznání méně než v případě “Closed Room” a i přes toto rýpnutí se mi to stále líbí a oslovuje mě to. Navíc věřím tomu, že i do budoucna budou Closed Room pokračovat v tendenci vzestupné kvality své tvorby, což kdyby se skutečně povedlo, tak by to mohlo být vážně super, když už nyní je to hodně příjemná záležitost.
Co se týče příspěvků Lunacy a La ville des rêves, o těch by šlo vlastně hovořit podobně jako o písničkách Closed Room. I zbývající dvě skupiny se totiž pohybují v obdobném žánrovém rozpětí jen s mírnými rozdíly jako třeba v případě Lunacy, jejichž tři songy v podstatě neobsahují složku oné lehké elektroniky a jsou orientovány spíše post-rockovým či indie rockovým směrem (a kdyby třeba někdo řekl, že zde místy slyší i náznaky shoegaze, tak já osobně bych mu za to hlavu rozhodně netrhal). Oproti tomu u La ville des rêves zase v případě “The Last Trip” o trochu víc převažuje ten trip-hop, zatímco “La ville des rêves” nabídne nejpropracovanější a žánrově nejotevřenější mozaiku, do níž promluví třeba i saxofon. Záměrně hovořím jen o dvou skladbách, neboť stejně jako Closed Room, i La ville des rêves svůj příspěvek zakončují předělávkou, v tomto případě “Blue Jeans” původně od Lany Del Rey.
Obdobně jako Closed Room by šlo hodnotit i kvalitativní úroveň Lunacy a La ville des rêves, což vlastně není tak úplně překvapivé vzhledem k tomu, že se sestavy všech tří kapel zčásti překrývají. Zejména u Lunacy je opětovně cítit ona zmiňovaná skladatelská naivita, přičemž to jsou nejspíš právě oni, kdo to “odnesl” nejvíce. Nicméně stále se jedná o hodně příjemnou muziku a i oni dokážou přijít s velmi povedenými momenty, jako je to ke slyšení třeba v “Sound of the Storm”. Oproti tomu La ville des rêves bych asi označil jako vítěze pomyslného trojboje, protože jejich skladby “La ville des rêves” a “The Last Trip” mě skutečně baví – zejména ta první jmenovaná, jež dosahuje devíti minut, se vážně povedla. Až mi přijde trochu škoda, že La ville des rêves jednu položku svého prostoru “zabili” coverem, protože v tomto případě bych možná spíš ocenil třetí vlastní píseň.
Bude-li posluchač “Triangular Cinema” trochu pitvat, nejspíš dojde k něčemu podobnému, k čemu jsem došel i já – že některé momenty nejsou zrovna bezchybné a že by to mohlo být i o něco lepší. Je však nutné dodat jednu věc – navzdory tomu, že se na počinu podílely hned tři skupiny, dýchá celých 50 minut jednolitou zasněnou atmosférou, která se povedla natolik, že velkou část nedostatků dokázala skrýt. Důsledek tohoto je zřejmý – ačkoliv není “Triangular Cinema” dokonalé, stále si z té nahrávky člověk odnese velice dobrý pocit. Řečeno jinými slovy, není problém s “Triangular Cinema” nějaký čas strávit a také není problém si tento čas i relativně vychutnat.
Zatímco ještě několik let zpátky byli Islanďané Sólstafir záležitostí spíše pro znalce a fajnšmekry, nyní už se dá tvrdit, že se jim podařilo se dostat do širšího povědomí metalové scény. Což je svým způsobem docela paradoxní, protože ve své tvorbě se Sólstafir od metalové hudby vzdalují čím dál tím více. V rámci svých pěti dosavadních desek opsali zajímavý stylový oblouk od syrovějšího metalu v podobě “Í blóði og anda” přes hutné atmosféry “Masterpiece of Bitterness” a “Köld” až do současné podoby, kdy jejich hudbu pohání spíše post-rockové soukolí.
Stylový vývoj však nutně nemusí jít ruku v ruce s vývojem náladovým, což je právě případ Sólstafir. Ačkoliv je v jejich tvorby cítit s takřka každou deskou znatelný progres směrem kupředu, Islanďané nikdy neopustili svou jasně rozpoznatelnou tvář a svou specifickou atmosférou. S onou specifičností se pak pojí i to, že i když jsem Sólstafir v jejich nynější podobě označil jako post-rockovou skupinu, je to vlastně pojmenování docela závadějící, protože tito severští kovbojové tento žánr chápou a pracují s ním docela jiným způsobem než běžné post-rockové kapely.
Jakkoliv mám však tuhle kapelu skutečně upřímně rád a chovám k Sólstafir poměrně velký respekt, nemohu tvrdit, že by vše, co kdy Islanďané vypustili do světa, bylo opravdu geniální. Narážím tím především na minulé dvojalbum “Svartir sandar”, jehož takřka 80minutová délka zapříčinila, že se místy dostavoval i pocit nudy a přílišné roztahanosti. Samozřejmě, slabší na poměry Sólstafir z obecného hlediska stále znamená skvělou hudbu, ale i tak jsem doufal, že na své páté desce “Ótta” kapela opětovně pozvedne laťku.
Je příjemné, že tentokrát byli Sólstafir s délkou alba trochu střízlivější než v případě “Svartir sandar”… ve skutečnosti je “Ótta” nejkratší nahrávkou skupiny od debutového “Í blóði og anda”, což mi ale nijak zvlášť nevadí, protože jsem vždy zastával názor, že je lepší dostat kratší a intenzivnější zážitek než ne zcela využitý potenciál zabitý roztáhnutím na příliš velkou plochu. Tím spíš, že ani 57 minut hudby, kolik “Ótta” trvá, není úplně nejméně. Rozhodně se však tento tah vyplatil, protože novinka svého předchůdce hravě překonává.
Hudebně se vesměs žádná velká překvapení nekonají a vlastně jde o první počin kapely, na němž je ten posun oproti předchůdci jen kosmetický. Sólstafir již evidentně našli polohu, která je jim pohodlná, což ale nemusí být nutně špatně. “Ótta” tedy pokračuje v takřka totožném duchu jako “Svartir sandar”, tedy v (post-)rockovém hávu, jehož alfou a omegou je unikátní atmosféra islandské přírody. Právě toto je věc, díky níž byli vždy Sólstafir tak poutaví a díky níž se vždy dařilo “zamaskovat” i některé trochu slabší písně. A úplně to stejné platí také o aktuální desce…
“Ótta” zcela jistě není dokonalé album. Dokonce bych si i dokázal představit, že by Islanďané klidně mohli několik dle mého názoru trochu přebytečných minutek klidně odříznout a výsledku by to mohlo jedině pomoct, nikoliv však uškodit. Jasným kandidátem na odřez by byla třeba předposlední “Miðaftann”, jež je možná až příliš minimalistická, a i když smyčcové finále, k němuž jinak klavírní píseň směřuje, není špatné, klidně bych se bez něj obešel. I přes tyto nedokonalosti je však “Ótta” bezesporu nahrávkou, jež má své charisma, a přesně tak, jak už bylo zmíněno výše, i tyto zdánlivě slabší kusy dokáže díky jednotné a nádherné atmosféře zapustit do celku takovým způsobem, že výsledný dojem z desky mohou ovlivnit jen zcela marginálně.
Zatím to může vypadat tak, že “Ótta” vlastně není žádný extrémní zázrak a pohromadě ta nahrávka drží jen díky jednotné atmosféře, naštěstí to tak však jen vypadá, protože to píšu takhle blbě. Ve skutečnosti je totiž oněch slabších a možná až přespříliš rozvláčných momentů mnohem méně, než je těch skutečně silných až excelentních. Hned úvodní “Lágnætti” nabídne skvělé chvilky – po poklidném úvodu se Sólstafir rozjedou do jednoho nejrychlejších momentů desky, jenž skončí s kytarovým sólem, aby skladba opětovně spadla do klavírního minimalismu, z něhož poté začíná růst znova a jinak, avšak ještě působivějším způsobem, protože ty finální dvě minuty jsou skutečné výtečné.
Největší vrchol desky však přichází hned vzápětí s titulní “Ótta”, jejíž ústřední melodie, která se v menších obměnách proplétá celou kompozicí, je naprosto kouzelná a dělá z této písně opravdový klenot. Ačkoliv i v dalších skladbách Sólstafir předvádějí skvělé nápady, “Ótta” pro mě osobně vystoupala o něco výš nade všechny ostatní a dokonce bych se nebál tvrdit, že jde o tak fantastickou záležitost, že patří k tomu nejlepšímu, co Islanďané doposud stvořili – a to rozhodně není málo.
I dále se však pokračuje ve vysoké kvalitě, a když tak o tom přemýšlím, s výjimkou již zmiňované “Miðaftann” na předposlední pozici obsahují všechny songy nějaké výtečné motivy. Zatímco “Rismál” je opětovně poklidnější a trpělivě budovaná písnička, následující dva kusy “Dagmál” a “Miðdegi” bodují příjemným (hard) rockovým feelingem. Výtečná je určitě i “Nón”, která je pocitově možná trochu kytarovější, ale snad možná i díky tomu mi přijde o něco uhrančivější než několik předešlých kusů (ačkoliv ani ty nejsou špatné, jak už padlo). Finální jedenáctiminutovka “Náttmál” pak zpočátku zdánlivě nijak nevybočuje z toho, co už Sólstafir řekli v předcházejících minutách, jenže tenhle song graduje opravdu skvělým způsobem a místy možná trochu ospalejší první půle jen připravuje půdu pro fantastické finále celé nahrávky.
Ačkoliv se ale na albu nachází hned několik fenomenálních momentů, z nichž asi ten nejvýraznější je právě titulní “Ótta”, hlavní devízou desky stále zůstává trochu pošmourná, ale dozajista nádherná atmosféra, v jejíž tvorbě byli Sólstafir vždy mistři. Novinka v tomto ohledu nijak nevybočuje, ale to vůbec nevadí, protože v tomto případě je potvrzení již stávajícího naprosto dostačující k dalšímu výbornému albu. A vzhledem k tomu, že si tentokrát Islanďané vystačili s kratší plochou, díky níž “Ótta” působí sevřenějším a koncentrovanějším dojmem než “Svartir sandar”, dokázala novinka spravit chuť i po lehce rozpačitém (byť z obecného hlediska stále velice dobrém) předchůdci. O to nejlepší, co kdy Sólstafir vytvořili, se nejedná, protože dechberoucí dvojice “Masterpiece of Bitterness” a “Köld” zůstává stále nedostižená (a v případě “Köld” možná i nedostižitelná), ale to nic nemění na faktu, že i současní Sólstafir rozhodně stojí za to, aby jim člověk věnoval svou pozornost, energii a čas.
Další názory:
Víte, já nejsem přes Sólstafir žádný znalec, a i když jsem svého času předchozí dvě desky nejednou protočil, stejně by se dalo říct, že jsou pro mě Sólstafir tak trochu kapelou několika skladeb. Ovšem už jenom proto jsem rád, že “Ótta” tenhle bludný kruh prolomilo a já jsem jej schopen a více než ochoten vnímat jako celek. A ono jako celek také funguje. Zejména proti “Svartir sandar” je novinka usazenější, koncentrovanější, vychytanější a snáze drží posluchačovu pozornost, což samozřejmě dělá dobrotu. Jen mě trochu mrzí, že je “Ótta” albem lehounce nevyrovnaným. Po úvodní skvostné dvojici “Lágnætti” a “Ótta” (hlavně titulka je naprosto strhující) totiž následují skladby “Rismál” a “Dagmál”, které mi trochu splývají, a když v jejich průběhu myšlenkami odběhnu jinam, desce trvá prakticky až do konce, než si mě získá zpět navzdory tomu, že snad všechny zbývající skladby jsou vážně dobré a plné vyloženě skvělých momentů. I přes tuhle výtku ale není sporu o tom, že je “Ótta” vynikající deska, a i když má své mouchy a k dokonalosti jí také něco chybí, pořád si drží vysokou kvalitativní úroveň, po které mnozí jiní mohou jen závistivě pošilhávat, zatímco Sólstafir ji udržují bez viditelné námahy. Co naplat, oni špatnou desku asi opravdu nahrát neumí. Ježura
Snoví Sólstafir dlouhá léta patřili k mým osobním velkým neznámým, jejichž tvorbu jsem míjel, ačkoli jsem na ni slyšel nemalé množství chvály. “Ótta” je vlastně teprve druhým albem, k němuž jsem se propracoval, ale i bez znalosti takřka veškeré dřívější tvorby (s výjimkou předchozího “Svartir sandar”) nemám problém se nechat unášet onou seversky melancholickou atmosférou, kterou islandská čtveřice podává minimálně stejně tak věrně jako mí oblíbení Sigur Rós, ačkoli se bavíme o hudbě dosti rozdílné. Oproti minulejšku se stopáž zastavila na příjemné hodince a celkově hodnotím “Ótta” o malý kousek výše, protože nemám žádný problém si albem proplout na jeden zátah a ještě se u toho velmi dobře bavím i po mnoha posleších. Jen to chce vypnout a nechat se tou atmosférou opravdu unášet, protože jako kulisa nemá takhle krásná deska význam. Hodně nevšední a hlavně hodně dobrá záležitost, jejíž vrcholy přichází s titulní “Ótta” a příjemným překvapením v podobě rockové “Dagmál”. Kaša
To já mám tvorbu islandských kovbojů zmapovanou docela slušně, snad s výjimkou debutu, na který zkrátka ještě nebyl čas. Po zkušenosti s poslední deskou jsem se na novinku těšil a zároveň měl i tak trochu obavy, jaké to vlastně bude jako celek. Na první pohled potěšilo, že Sólstafir ubrali na stopáži – sic je předchozí “Svartir sandar” výborná deska, ne vždycky mám náladu na to, abych jí věnoval bezmála hodinu a půl. Naproti tomu mě nijak nepřekvapil směr, kterým se kapela vydala, respektive ve kterém pokračuje již druhým albem. Divoké jízdy známé z “Masterpiece of Biterness” nebo geniální (a v mých očích již nepřekonané) “Köld” jsou dávno ty tam, neb Sólstafir opět zjemnili a vzolnili. Naposledy ukázali, že dokáží nahrát i skladby, které jsou na pohled přívětivé a něžné, v jádru ale skrývají obrovskou sílu, v čemž tentokrát ještě o něco pokročili. “Ótta” (což mimochodem po našem znamená “strach”) je ještě o něco méně monumentální, více subtilní a v porovnání se “Svartir sandar” víc konzistentní, lépe vygradovaná a vyrovnanější, takže vybírat nejlepší skladbu nemá příliš význam. Mě v uších o trochu víc utkvěla šestka “Nón” a především závěrečný opus “Náttmál”, všechny skladby ale drží laťku vysoko. Na druhou stranu mě ale novinka na zadek neusadila tolik jako předchozí alba a upřímně jsem čekal trochu intenzivnější zážitek. Pokud by “Ótta” byla prvním kontaktem se Sólstafir, asi bych z toho byl celý paf, ale ačkoliv je to počin veskrze kvalitní, tak trochu jsem očekával víc, protože tahle banda má na to, aby nahrála desku, která si odnese devět a výš. Atreides
Když se přiznám, že jsem do poslechu “Ótta” šel úplně naslepo, nebudu ani trošičku kecat. O Sólstafir jsem sice slyšel samé dobré věci, ale tak nějak kolem mě vždy prolétly a já vůbec netušil, jaký žánr mě při poslechu vlastně čeká. Inu, poslechů mám za sebou již spoustu, ale stále nevím, jaký žánr vlastně Sólstafir hrají. Je to však úplně jedno, jelikož jejich atmosfericko-étericko-rocková hudba (bližšího popisu se ode mě asi fakt nedočkáte) mě uchvátila prakticky od prvního poslechu. Byla to titulní skladba, konkrétně její druhá uhrančivě nádherná polovina, která mi vnukla myšlenku, že právě poslouchám něco speciálního. A jak se nakonec ukázalo, podobně speciální je celé album, i když možná trochu jiným způsobem než samotná skladba “Ótta”. Ať už jde o singl “Lagnaetti” či některé rockovější písně (pochopitelně mě napadá zejména skvělá “Miðdegi”), ve všech případech oplývají Sólstafir výtečnou soudržností materiálu. Nikde nic nevyčnívá a jediný, na koho spadá větší díl pozornosti, je zpěvák Aðalbjörn Tryggvason, a přiznejme si, že si to naprosto zaslouží. Soudržnost zde však necítím jen v rámci skladeb, ale i v rámci celé desky. Její hodinová stopáž uteče jako voda a všechny skladby jsou na stejné (velice vysoké) úrovni. Můj obvyklý skeptický přístup ke kapelám, okolo kterých je velký humbuk, se možná většinou vyplácí. V případě Sólstafir však musím uznat, že jsem byl kompletně mimo. Tyhle Islanďany jsem měl objevit už dávno. Zajus
Ačkoliv mám do znalce tvorby Sólstafir daleko, hned na začátek musím s potěšením uvést, že nové post-rockové směřování mi vyhovuje, je jednoznačným posunem kupředu a s povděkem ho kvituji. Ne, že by mi nebyly tvrdší počiny Sólstafir po chuti, ale Islanďany jsem si odjakživa zaškatulkoval jako koleso rychle a naprosto přirozeně se vyvíjející. “Ótta” je toho budiž rázným dokladem. Samotná hudba má však k ráznosti daleko. Křehká, citlivá a veskrze pozitivní (i když trochu posmutnělá) atmosféra je k podzimu za okny jako dělaná. Po atmosférické stránce jsem naprosto spokojen, žádná ze skladeb hudebně nevybočuje, ovšem co se týče kvality, tady už to sporné je a celkem se to ve mně hádá. Jasně totiž dokážu ukázat na skladby, které ty ostatní jednoznačně převyšují – “Lágnætti”, “Ótta” a “Miðaftann”, z nichž poslední jmenovanou považuji za úplný vrchol celé desky. Na druhou stranu to asi bude hodně subjektivní, jelikož kolegové nade mnou častokrát volili úplně jiné skladby. Ve prospěch Sólstafir navíc hraje úžasná trvanlivost – i po několika protočeních musím konstatovat, že “Ótta” je zážikem trvanlivým a nesmírně sympatickým. Avšak k dokonalosti má poměrně daleko… Skvrn
Falloch sice brázdí metalovou scénu už pár let a leccos se o nich namluvilo, přesto jsem si jich výrazněji všimnul až s loňským objevem Saor (toho času Ársaidh) Andyho Marshalla, který stál se Scottem McLeanem u zrodu kapely. Sehnal jsem si jejich debutovku “Where Distant Spirit Remains” a tak nějak jsem pochopil, proč se Andy trhnul a udělal pro sebe. Inspirace atmosférickými celky jako Agalloch nebo Alcest byla ke škodě díla dost čitelná, a i když byl v hudbě cítit i Andyho rukopis, zdaleka to nebylo tak silné, jako když později dostal volnou ruku. Byl jsem proto zvědavý, co Scott vymyslí v rámci následníka “This Island, Our Funeral”, na kterém se podílel spolu s dalšími třemi hudebníky, již do Falloch přišli po Andyho odchodu.
Jak to dopadlo, když jsem se chtěl s novým materiálem seznámit osobně, jste si již mohli přečíst. Teď je tedy na řadě se popasovat se samotným albem. Doufal jsem, že s čerstvou krví by mohly přijít nové nápady – což se naštěstí také stalo, takže mezera po Andym nezůstala nezaplněna. Falloch se logicky vydali trochu jiným směrem, i když zůstali věrní hudbě postavené na silné atmosféře a emocích. Ubylo akustiky a folku, namísto toho přitvrdili a trochu zhutněli. “This Island, Our Funeral” je podstatně post-metalovější, tu víc blackové, tu načichlé post-rockem, jindy zase získá téměř sludgový nádech. Líbí se mi hlavně baskytara Bena Browna, jehož hra je vynikající, tvorbu posouvá do mírně progresivní roviny a některé momenty jsou bezezbytku excelentní. Jenže všechno má své ale – a ty jsou tentokrát dvě. První z nich je trvající vliv jiných kapel, zejména Alcest. Myslím, že Scott se spoluhráči má dost vlastních nápadů, aby se od dost specificky zaměřené Neigeho hudby dokázal odpoutat a vydat se čistě vlastní cestou. Uznávám, není to zdaleka tak do uší bijící jako v případě debutu, ale ke cti to stejně moc nepřidá.
Druhým výrazným neduhem je fakt, že i když teď Falloch tvoří čtyři mozky, rozhodně to není tak slavné, jak by mohlo být, a upřímně jsem v tomhle ohledu čekal víc. Upřímně nevím, co jsem si myslel, ale skoro bych řekl, že čím víc novinku poslouchám, tím mi přijde prázdnější. Jak hudebně, tak myšlenkově. Našel jsem sice kus melancholie a zármutku, snad i kus oné divoké přírody, kterou skotská vrchovina skýtá, jenže skutečně uvěřitelné byly jen ve třech případech. Někdy kolem šesté minuty úvodní “Tòrradh” – takhle intenzivní a vygradovaný závěr před klidným dojezdem udal hned na začátku poslechu vysokou laťku zbytku alba, kterou už zbylé skladby prostě nedokázaly překonat. Podruhé v devítiminutovce “Brahan”, jejíž druhá část snoubí melancholickou atmosféru s výbornou instrumentální složkou, jíž bezpečně kraluje baskytara. A potřetí, v samém závěru alba tvořeném dvanáctiminutovým opusem “Sanctuary”. Ten je asi tak do osmé minuty vcelku o ničem, ale musím uznat, že závěrečné čtyři minuty vážně stojí za to. Jenže to je asi tak všechno. Obstojný je ještě úvod “I Shall Build Mountains”, dokud se nezvrhne do nevýrazné vydrnkávačky a rádoby dronového závěru, který připomíná spíš špatnou (post) produkci.
Ze zbytku desky mám dost rozpačité dojmy. Přijde mi, že Falloch posbírali dobré nápady, dali je na hromadu a pak je vytahovali náhodně, jak jim to přišlo pod ruku, a plácali z nich skladby. Pár jich je vyloženě excelentních, jak jsem napsal výše, ve většině případů to je spíš průměr a sem tam i podprůměr. Bohužel se vata objevuje častěji, než by se mi líbilo, a třeba dvojice kratších skladeb “For Life” a “For Ùir” mi přijdou poněkud zbytečné a nic neříkající. Stejně tak devíti- a víceminutové opusy, které tvoří většinu desky, by ničím neutrpěly, kdyby přišly tak o třetinu, někdy i polovinu délky. Aby toho nebylo málo, “This Island, Our Funeral” není zrovna kdovíjak soudržná deska, která by poskytovala ucelený, intenzivní zážitek a pestrost samotné hudby je v tomhle případě spíš k neprospěchu věci. Scottova parta sice není složená ze zelenáčů, a když se podívám na samotné výkony hudebníků, jde o nadprůměr, jenže jako celek to prostě nefunguje, drolí se pod rukama, kýžená atmosféra, na níž je hudba postavená, se nedostavuje a deska v samotném důsledku nudí.
Když to vezmu kolem a kolem, Falloch rozhodně umí stvořit dechberoucí momenty, které vás usadí a donutí ani nedutat. Dokážou si hrát s žánry i s náladou, jenže zbytek alba na tyhle výrazně převyšující chvíle prostě nestačí, zdálky se jim dívá na záda a ten rozdíl mezi těmito dvěma polohami, z nichž ta druhá ke smůle Falloch převažuje, je až příliš velký a nápadný na to, abych nad ním mohl přivřít oko. “This Island, Our Funeral” je průměrné album, které mrhá potenciálem a zdaleka nenabízí tolik, kolik by mohlo. Tak snad příště.
Další názory:
Falloch jsem bral po první vydané desce za kapelu, která mi jednoduše nesedla, o což se svým dílem přičinily především vokály, jež mi v té muzice prostě hrozně vadily. Od poslechu debutového “Where Distant Spirits Remain” již nějaký pátek uběhl, a tak nedokážu přesně posoudit, jestli se co do vokálů něco výrazně změnilo. Jedno je nicméně jisté – na letošním zářezu mi tahle složka nevadí, v některých pasážích bych vokály zařadil dokonce k tomu nejlepšímu, co se na “This Island, Our Funeral” odehrává. Je to naopak ona nevyrovnanost a častokrát i prázdnost materiálu, na kterou Skotové, lidově řečeno, dojíždějí. Začněme ale od toho lepšího. O žádné z písní se nedá říct, že by byla vyloženě špatná. Falloch střídají skvělé momenty s těmi méně záživnými, zamýšlenými za účelem podpory atmosférična. Jenomže ono navozování atmosféry posluchače spíše uspává než hypnotizuje, a člověku tak zbývá zaměřit se na přímočařejší momenty, které Falloch překvapivě sluší. Skladba “Brahan” doufám poslouží jako dostatečně výmluvný příklad. Zcela průměrně bych “This Island, Our Funeral” neviděl, ale na druhou stranu přiznávám, že jsem spíš čekal materiál, který mi nesedne než ten, o jehož objektivních kvalitách musím každou chvíli nepříliš rád přemýšlet. Skvrn
