Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: Relapse Records
Tracklist:
01. Centuries of Lies
02. Violent by Nature
03. Pain Inside
04. Visions in My Head
05. Back on Top
06. Violence
07. Inked in Blood
08. Deny You
09. Within a Dying Breed
10. Minds of the World
11. Out of Blood
12. Paralyzed with Fear
“Inked in Blood”, tedy v pořadí deváté album floridských hříšníků Obituary, by se s jistou dávkou nadsázky dalo považovat za ukazatel, v jakém stavu pozornosti se americký death metal nachází. Stačí se podívat o dvacet let zpět, kdy Obituary stáli na vrcholu. Spolu s několika dalšími táhli celou tu death metalovou káru kupředu neúnavným způsobem a těšili se obrovského zájmu jak ze strany fanoušků, kteří podobnou hudbu hltali ve velkém, tak ze strany hudebních vydavatelství, jež se začala o tyto party zajímat, a třeba Roadrunner Records měli pod svými křídly hned několik pionýrů žánru, kterých se později při změně posluchačských preferencí zbavovali.
Kam tím ale mířím… Dnes, po 25 letech od vydání legendárního debutu “Slowly We Rot”, je situace jiná. Neříkám, že by death metal stál na pokraji zájmu a nikdo po něm neštěkl. To samozřejmě ne, ale současná scéna je natolik přeplněná, že i takové veličiny jako právě Obituary (ať už si o jejich návratových albech nemyslím nic dobrého, tak toto přízvisko si určitě zaslouží) se musí potýkat s nedostatkem zájmu vydavatelství (ono se stačí podívat na prodeje dnes a před 25 lety a pochopíte, ale i tak je to smutné) a nahrávání novinky “Inked in Blood” financovat prostřednictvím crowdfundigového projektu Kickstarter, přestože borci tvrdí, že to je z toho důvodu, že si chtějí všechno udělat po svém. Ale na tom nezáleží. Hlavní je výsledek, jenž byl výborný (mluvím teď o výsledku projektu, ne o nahrávce jako takové). To, že cílovou částku $10 000 vybrali v průběhu jediného dne a ve dnech následujících tuto částku ještě šestinásobně rozšířili, svědčí o loajalitě fanoušků a o hladu, která po jejich hudbě je. A to i navzdory relativně slabým albům, s kterými se floridští drtiči po svém návratu v roce 2005 vytasili.
Nebudu se tady jednotlivě navážet do posledních tří počinů, protože jsou si podobné jako vejce vejci, ale i přes jakési nadšení nad návratem této chorobné sebranky se prostě nemůžu zbavit dojmu, že jejich hudbě chybí pověstný hnací motor a lehkost, jež by z jejich počinů učinila něco víc než jen obyčejnou reminiscenci starých hodnot s moderním hávem. Když už jsem naťukl ten zvuk, tak musím říct, že ten se mi nějak nelíbí. Na jednu stranu chápu podmínky domácího studia a nevelkého rozpočtu, díky čemuž je možné brát výsledek jako zvukový návrat do starých časů, ale i přes hudebně vcelku zábavný materiál nemám při poslechu “Inked in Blood” z Obituary pocit nebezpečí a mrtvolné atmosféry, kterou starší počiny oplývaly a která je na této kapele jedinečná. Jasně, Tardy je uřvaná bestie, kterou si s nikým jiným nespletete, ale ani to nemusí pokaždé stačit. “Inked in Blood” tak na první poslech nijak nevyčnívá z linie alb, která spatřila světlo světa v aktuální tisíciletí, nicméně po několika otočeních uznávám, že taková hrůza, jak jsem si po prvním poslechu myslel, to není.
Z mého pohledu by si “Inked in Blood” zasloužilo zkrátit o takové dvě až tři skladby (a to nehodnotím verzi s dvojicí bonusů), protože při 50minutové řežbě stále téhož samého se s blížícím koncem už drobná únava a nepozornost začne projevovat. Na mě to pravidelně doléhalo někdy s příchodem “Within a Dying Breed”, která je při svých pěti minutách zbytečně utahaná, a nebýt charismatického Tardyho, tak nemám důvod ji poslouchat, protože instrumentálně mě až na letmý závan kytarové melodie v refrénu na záda nepoložila. Něco podobného se dá bohužel říct i o “Out of Blood”, která taky netáhne. V závěru se sice nachází i solidní řežby v podobně “Minds of the World” a “Paralyzed with Fear”, ale jejich dopad je po osmičce skladeb v takřka neměnném rytmu a střihu poloviční oproti potenciálu, jejž v sobě skrývají.
To úvod “Inked in Blood” je parádní a po letech mám pocit, že se partě povedlo odpíchnout nahrávku nějakým pořádným nářezem, který láme kosti. Ničím jiným totiž úvodní “Century of Lies” není. Kytarová souhra mezi Trevorem Peresem a novicem Kennym Andrewsem je v naprostém pořádku a jejich kytarově zdvojené riffy ničí. Dokázal bych si představit kapku variability v kytarových sólech, která se mi ne všech písních líbí, ale to je vyloženě subjektivní neduh, který navíc nijak neškodí celkovému vyznění počinu. Na “Century of Lies” navazuje zdárně hitovka “Violent by Nature”, která spolu s “Visions in My Head” plní funkci klasické death metalové řezničiny ve šlapavém tempu, na který jsou Tardyové a spol. mistři. Obě skladby jsou si díky ústřednímu kytarovému riffu docela dost podobné, ale tlustou čáru mezi nimi dělá valivá “Pain Inside” s přesnou rytmikou a utahaným Tardym, jenž i ve svých letech ukazuje, že mladí pásci často postrádají jednu podstatnou věc – osobitost. Tardy možná nevyniká omračujícím rozsahem, ale jakmile otevře hubu, tak člověk ví, že to je on, kdo poučuje posluchače o anatomii mrtvolně chladných těl.
Jeden z nejsilnějších momentů “Inked in Blood” se skrývá v hrací dobou nepříliš nápadné “Violence”, která trvá pouhé dvě minuty, nicméně vcelku obyčejný prostředek alba, jejž tvoří “Back on Top” a skladba titulní, oživí svou nespoutanou rychlostí a energií. Skoro až thrashové tempo Obituary sluší a vůbec bych se nezlobil, kdyby k němu pětice sahala častěji třeba na úkor valivých věcí, v nichž zní oproti minulosti nezvykle slabě.
Když se to vezme jednoduše, tak “Inked in Blood” nepřináší nic nového a recenze by se dala sfouknout v jedné větě tvrzením, že Obituary vydali nové album. To by za jistých okolností mělo stačit k tomu, aby i méně zasvěcení posluchači věděli, že tahle placka není určena pro lidi, kteří death metalu nikdy neholdovali. “Inked in Blood” je prostě dobře odvedeným řemeslem od borců, kteří kdysi pomáhali určovat trend v tvrdé muzice jako takové, takže už jen z tohoto důvodu stojí jejich devátý počin za povšimnutí. Nějak jsem zapomněl zmínit se o tom dříve v průběhu recenze, ale obal, který album zdobí, je vážně skvělý. Jen škoda, že se totéž nedá říct o desce samotné, protože těch několik much a přetažená hrací doba ji degraduje jen na úroveň nadprůměrné placky. Na druhou stranu je i tohle mnohem víc, než jsem po naprosto nezáživném “Darkest Days” čekal, takže svým způsobem ve mně zavládla spokojenost.
Země: USA Žánr: groove / thrash metal Datum vydání: 7.11.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Now We Die
02. Killers & Kings
03. Ghosts Will Haunt My Bones
04. Night of Long Knives
05. Sail into the Black
06. Eyes of the Dead
07. Beneath the Silt
08. In Comes the Flood
09. Damage Inside
10. Game Over
11. Imaginal Cells
12. Take Me Through the Fire
Machine Head patří už dvacet let mezi komerčně nejúspěšnější metalové kapely. I když se jejich posledního alba prodalo “jen” okolo sta tisíc kusů (tedy polovina prodejů debutu “Burn My Eyes”), v porovnání s klesajícím trhem jsou naopak stále úspěšnější a umístění v prvních desítkách nejprodávanějších desek je pro ně již dávno standardem. To je zajímavé i v kontextu skutečnosti, že jejich hudba procházela stálým vývojem. Z groove metalového debutu postupně vyměkli až do nu-metalového alba “Supercharger”, odkud se opět vzepjali k vzývání metalového božstva a na “The Blackening” již předváděli moderní variaci agresivního thrash metalu. Ačkoli si sám sáhnu pro své oblíbené skladby na všechny z jejich desek, teprve s “The Blackening” podle mě kapela dospěla. Počinu chybělo zkrácení o nějakých pět, deset minut a mohlo se stát perfektní esencí melodicky-agresivního metalu. Přesně to kapela provedla na následném “Unto the Locust” a nahrála tak nejlepší desku své kariéry. Sedm skladeb napuštěných perfektně dávkovanou agresí jako by ztělesňovalo způsob, jakým může metal zůstat věrný původním hodnotám a zároveň nezastrašujícím pro nové, neotrkané posluchače. Ať už jste příznivcem kteréhokoli období kapely, jedno je jisté: Machine Head mají se svým sedmým počinem na co navazovat.
První dojem však album nevyzařuje nijak zázračný. Už samotný název na mě nepůsobí nijak pozitivním dojmem (ostatně při výběru názvů desek neměli tito Američané nikdy vyloženě šťastnou ruku), a tak alespoň obal vracející se do období “The Blackening” nevyvolává podobně rozpačité pohledy, jako činil obal počinu předchozího. Co mě však zarazilo, to byl tracklist: Machine Head v průběhu let postupným prodlužováním skladeb jeho délku zredukovali až na sedm položek minulého alba, na novince je jich však rázem dvanáct. Průměrná délka songů sice o něco málo klesla, i tak ale razantně vzrostla délka desky. Ze zkušenosti však moc dobře vím, že jen málo kapel dokáže utáhnout téměř hodinu a čtvrt hudby. Machine Head k nim bohužel nepatří.
Jestli se Robb Flynn a spol. něco naučili velmi dobře, tak je to jak správně otevřít a uzavřít album. “Imperium”, “Clenching the Fists of Dissent” i “I Am Hell (Sonata in C#)” byly všechno excelentní otvíráky. Zejména čirá agrese vtělená do poslední zmíněné písně ve mně do dneška při každém poslechu vyvolává pocity hrůzy. Proti těmto skladbám je “Now We Die” trošku moc “běžná”. Vyjma velice vkusného užití smyčců nemá vlastně nic, co bychom od Machine Head neslyšeli již mnohokrát. I tak ale patří mezi to nejlepší z “Bloodstone & Diamonds”. Je nesmírně dynamická, oplývá nezapomenutelným refrénem a i na koncentrovanou agresi v její polovině dojde. To nejlepší ale přijde po sólu, když Robb Flynn měkkým a zlomeným hlasem do nastalého ticha zpívá text o povstání poražených a znovu vstání zapomenutých, a s jeho hlasem gradují i smyčce za jeho zády. Je to možná obrovský kýč, ale zato jeden z nejlepších, jaké jsem letos slyšel. Přesto však: specifičnost otvíráků předchozích alb “Now We Die” prostě nemá, je to jen dobře napsaná skladba umístěná na začátek desky.
“Killers & Kings” je písničkou ještě běžnější a spolu s následnou “Ghosts Will Haunt My Bones” ukazuje zajímavý trend. Kapela totiž zjevně trošku inspirace hledala i u svých starších desek. Na obou písních je to cítit ve vokálech a stavbě, nejvíce však v riffech druhé zmíněné. Na tom není v principu nic špatného, pokud je to provedeno dobře, a Machine Head si naštěstí dali záležet, aby to v těchto dvou případech provedeno dobře bylo.
Když jsem poprvé slyšel “Darkness Within”, pseudo-baladu z minulého alba kapely, uvědomil jsem si, o kolik lepším zpěvákem se Robb Flynn během posledního desetiletí stal. Pokud je někde na novince slyšet pokračování tohoto postupu, není to ani tak při čistém zpěvu (ten má ostatně zvládnutý hodně dobře), ale při řevu. To mě napadlo při poslechu čtvrté “Night of Long Knives”, v níž Flynn neustále balancuje na tenké hraně čistého zpěvu a řevu. Hudba Machine Head je čím dál tím více právě o jeho zpěvu a nikde to není znát tolik jako v této skladbě, která vyvrcholí v perfektně melodický, přitom však agresivní refrén.
Až při poslechu “Sail into the Black” poprvé nastává moment, kdy mohu zcela upřímně říci: tohle je nový prvek, který jsem nikdy neslyšel. Osm a půl minuty dlouhá skladba začne velice jemně, s pianem a akustickou kytarou a překvapivě dlouho v této formě zůstane. Až v druhé polovině přichází první známky přitvrzení, je to však přitvrzení pro kapelu netradiční. Žádné kytarové kejkle, žádné složité přechody bicích. Jedna nota a jeden rytmus je téměř vše, s čím si Machine Head i při nejtvrdších momentech vystačí. O to více působivé je, když se minutu před koncem konečně odnikud vynoří sólo. Kdyby měl Robb Flynn koule, dal by právě “Sail into the Black” na začátek alba, kde by zněla naprosto dokonale.
U “Eyes of the Dead” mám při poslechu “Bloodstone & Diamonds” poprvé jisté pochybnosti, ovšem ty jsou rychle vyvráceny znovunalezenou brutalitou, která by v historii kapely našla obdobu snad až kdesi na debutu. To až “Beneath the Silt” je prvním trackem, který se zdá vyloženě slabší a klidně bych si bez něj desku dovedl představit, neboť zejména její ústřední riff je prostě nezajímavý a těch pár dobrých sekund okolo zvolnění to nezachrání.
To už ale přichází další ze zajímavých bodů nahrávky. “In Comes the Flood” nejvíce připomíná úvodní “Now We Die” díky dobře zapracovaným smyčcům. Její kytarový motiv je bezchybný, poprvé v ní výrazněji zaslechneme baskytaru Jareda MacEacherna, nového člena kapely. I vokály Phila Demmela poprvé dostanou vedle Flynna trošku prostoru. Nechybí ani jemná vybrnkávaná sekce před výtečným závěrečným sólem a dvojhlas čistě křičícího Demmela a řvoucího Flynna. To vše je krásné, je zde však háček. Flynn nikdy nebyl přehnaně dobrým textařem, ale vždycky se mu tak nějak důstojně dařilo psát i o závažných společenských tématech. V “In Comes the Flood” šly veškeré narážky stranou a nastoupila brutální názorová otevřenost, ke které se dá říct jen jediné: levicový antisystémový idealismus je možná u hudebníků oblíbený, ale ono typické zpívání o nenasytných bankéřích a vtělování se do chudších občanů prostě nemůže fungovat, pokud jste ohromně úspěšný muzikant, kterému se v žádném případě nežije špatně. Nefunguje to u Mustaiena, Tankiana či Jourgensena a nebude to fungovat ani u Flynna. Nepůsobí to upřímně, spíše naopak. Zpívat navíc věci jako “we’re fighting for the scraps” v zemi, kde opravdová chudoba prakticky neexistuje, je stupidní. “I want to burn down Wall Street, baby” by pak bylo stupidní úplně všude. Jinak povedenou skladbu to vyloženě nekazí, jen je to tak trošku škoda.
“Damage Inside” je krátká akustická píseň postavená jen na MacEachernově kytarovém motivu (je pěkné, že kapela umožnila skládat i nováčkovi ve svých řadách) (jak upozornil v komentářích Giant, skladbu napsal McClain a MacEachern za ni nenese žádné zásluhy) a Flynnově zpěvu. Jakkoli to zní dobře, výsledek je dost nezáživný a můžu vám zaručit, že z vaší paměti rychle zmizí. Podobně klidný úvod k “Sail into the Black” je o pár řádů lepší. V “Game Over” kapela předvádí další ze svých návratů k historii. Přímočará, agresivní a extrémně zábavná – taková je jedna z posledních písní alba. Je navíc okořeněna naprosto dokonalým refrénem, který zní, jako by ho napsala nějaká pop punková kapela na speedu.
Už v tuhle chvíli je placka příliš dlouhá. Bohužel nejslabší moment teprve nastává, a to prostřednictvím “Imaginal Cells”, která prezentuje jakési generické riffování na pozadí sestříhaného záznamu knihy “Spontaneous Evolution”, což bude, hrubým odhadem, typická mozky vymývající pavěda. Bohužel, zabité tři minuty vám nevrátí ani závěrečná “Take Me Through the Fire”, která navíc padá kamsi do průměru alba a hlavně: nemá jedinou vlastnost, která by z ní dělala dobrý konec desky. Když dohrála poslední tři desky Machine Head, zanechalo to ve mně jakýsi specifický pocit smutku. Když dohraje “Take Me Through the Fire”, je mi to popravdě jedno. Po hodině a čtvrt mám dost a potřeboval bych sakra silný závěr, abych si ono čekání ospravedlnil. Jenže ten prostě nepřijde.
Na posledních dvou albech se Robb Flynn a Phil Demmel ukázali jako výborní kytaristé. Z poměrně nezajímavých riffů prvních desek se dostali až k úžasným kouskům, jako byl například ten v “Locust”, a ke všemu navíc přihodili dokonalá sóla a souboje dvou kytar. Riffy na “Bloodstone & Diamonds” bohužel nedrží vysoko stanovanou hladinu, rozhodně ne všechny, a je nutno je posuzovat skladbu od skladby. U sól je tomu trochu jinak. Kapela si zjevně uvědomila, jak důležitá pro její fanoušky sóla jsou, a tak je sází všude – často právě ve formě dvou souběžně hrajících kytar. Jenže i když jsou řemeslně stále bezchybná, jen málokdy z nich na novince mám podobně silný dojem, jaká na mně zanechala při poslechu posledních dvou desek. Místy jsem si dokonce říkal, že byť je to instrumentálně výborné, mohli by to klidně napsat Trivium, kteří jsou podobně dobrými kytaristy, jen jsou jejich sóla jakási prázdná. Sestoupit ještě o stupeň níže, dostali by se Machine Head na úroveň aktuálních Avenged Sevenfold, kterým se ostatně několikrát sami vysmívali. Sice to neplatí pro každé sólo, ale varování je to myslím dostatečné.
A tak z poslechu alba, na které jsem se ohromně těšil, odcházím spíše rozladěný. Přitom kdyby kapela neblbla, omezila hrací dobu na 50 minut tak jako u minulé nahrávky a těchto 50 minut navíc pilovala na úkor skladeb, které by nikomu nechyběly, mohli jsme mít již třetí výtečnou desku v řadě. V nejlepších momentech Machine Head stále dosahují na svůj vrchol, jenže v nejslabších zůstali mnoho vrstevnic pod ním. Možná by Flynnově partě prospělo trošku hudebního půstu, třeba by jim splasklo ego a zamysleli by se nad potřebou vytvářet dlouhá alba a předávat posluchačům nějaká hlubší sociální poselství. To ať nechají jiným.
Další názory:
Já osobně jsem nikdy nebyl zrovna fanatickým příznivcem Machine Head, jedna věc se jim však nechat musí – předchozí dva alba byla skutečně skvělá a osobně si myslím, že šlo o to nejlepší, co kdy parta okolo Robba Flynna vydala. “The Blackening” bylo jejich dosavadním vrcholem, ale na “Unto the Locust” se podařilo vybrousit i ty nejposlednější nedostatky a stvořit desku, u níž rozhodně není přehnané mluvit o jedné nejvíc zásadních nahrávek metalu 21. století. Bylo jasné, že navázat na něco podobného bude setsakra těžké, ale to vlastně bylo už po “The Blackening”… potřetí v řadě už však životní forma nevydržela a na “Bloodstone & Diamonds” šla laťka dolů takovým způsobem, že bych se nebál hovořit o zklamání. Samozřejmě, Machine Head jsou už dávno zkušení profíci a mají pohlídané, aby i jejich slabší album stále mělo slušnou úroveň, ale to nic nemění na faktu, že tentokrát to prostě není ono. Pár povedených songů se sice najde i zde, o tom žádná, ale většina “Bloodstone & Diamonds” je taková trochu… no, prázdná. Žádné kulervoucí hymny z předchozích dvou desek se nekonají, ty nejlepší tracky z novinky jsou někde na levelu “je to v poho”, zároveň je tu však i množství nezáživných a tím pádem i docela zbytečných písniček. To, že 71 minut je při takové skladatelské (ne)formě trochu vražedná záležitost, snad ani netřeba dodávat. Nevím, jak se do podoby nového materiálu mohla promítnout změna dlouhodobě stabilní sestavy, ale ani (nedobrovolný) odchod jednoho ze zakladatelů není a nemůže být omluvou. Pokud by o tom někdo pochyboval, nechť si hned za sebou pustí “Bloodstone & Diamonds” a “Unto the Locust” a ten rozdíl několika tříd uslyší hned… H.
Přiznávám, že mám Machine Head rád, takže na “Bloodstone & Diamonds” jsem se těšil. Ne, že bych vyloženě nemohl dospat měsíce dopředu, ale protože první dva songy, které byly uvolněné v předstihu, mě hodně bavily, tak jsem nečekal, že by po trojici skvělých alb přišel s novinkou nějaký propastný kvalitativní rozdíl směrem dolů. A to se taky nestalo. Je fakt, že Robb Flynn si tentokrát ukousl sousto větší než minule, ale i 70 minut dlouhou desku ustál s dostatečně pevnou půdou pod nohama, abych mu to zbaštil i tentokrát. Pokud by si odpustil “sólové” záležitosti typu “Damage Inside”, první půli “Sail into the Black” a naprosto zbytečnou “Imaginal Cells”, tak bych neměl problém hodnotit ještě výš, protože “Bloodstone & Diamonds” obsahuje spoustu nadupaných skladeb, jež snesou laťku dlouhodobě vysoké normy, již si čtveřice udržuje od “Through the Ashes of Empires”. Úvodní natlakovaná “Now We Die”, pomalejší “Ghost Will Haunt My Bones” či “Game Over” patří k tomu nejlepšímu, co pod Flynnovou taktovkou vzešlo, a ten zbytek není vůbec špatný, takže celkově palec nahoru. Není to sice taková pecka, jako bylo svého času “The Blackening”, v což jsem tak nějak ani nedoufal, ale jinak se jedná o silný nadstandard, který v současném mainstreamovém metalu těžko hledá konkurenci. Za sebe můžu hovořit o spokojenosti, protože čím víc nové Machine Head poslouchám, tím víc se mi líbí. Jen škoda těch několika hluchých míst, protože jinak mohl být dopad “Bloodstone & Diamonds” ještě působivější. Kaša
To, jestli měla nějaká skupina opravdu vliv a nějakým způsobem promluvila do dění na scéně, lze do jisté míry poznat i z toho, kolik následovníků kráčí v jejích šlépějích. Když se nad touto tezí člověk zamyslí, zjistí, že takových kapel v novém tisícletí v rámci black metalu moc není. Mezi nejvýraznější jistě patří portlandští náladotvůrci Agalloch… u nich sice o čistokrevný black metal nejde, ale to je vedlejší; také začali hrát už v půli 90. let, ale první dlouhohrající desky vydali až na přelomu tisíciletí a větší popularity, díky níž začal onen boom kopírek Agalloch, přišel až o poznání později. Kromě nich se něco podobného jistě podařilo i švédským ďáblům Watain, kteří sice do jisté míry těžili (a vlastně dodnes těží) z odkazu kultovních Dissection, ale ani to jim nebránilo, aby spustili menší vlnu podobně laděného black metalu.
Do této sorty novějších vlivných black metalových uskupení však do jisté míry patří i zámořští ekologové Wolves in the Throne Room, kteří ze své farmy ve státě Washington začali do světa pouštět specifický druh black metalu, jemuž se později začalo říkat cascadian black metal a na nějž postupně více či méně úspěšně začaly navazovat další kapely a projekty. Wolves in the Throne Room však byli první a to jim už nikdo neodpáře, stejně jako jim už nikdo nevezme, že všechny čtyři jejich dosavadní desky jsou velice skvělé záležitosti. Obzvláště druhá “Two Hunters” (která k jejich tvorbě přivedla mne osobně) a třetí “Black Cascade” (což byl zase shodou náhod jeden z prvních vinylů, které jsem si koupil) jsou skutečné majstrštyky, jimž ani několik let na křížku neubralo nic z jejich uhrančivosti a monumentální síly.
Letos tomu byly již tři roky, co se objevilo doposud poslední album “Celestial Lineage”, takže se dalo čekat, že do dalšího počinu by to nemělo trvat zas tak dlouho. Překvapení se nekoná a v létě skutečně vyšla další nahrávka s názvem “Celestite”, která byla dopředu ohlášena jako pokus o experiment. Wolves in the Throne Room se totiž v rámci této desky vydali na (z jejich pohledu) doposud neprobádané pole čistého ambientu a soft elektroniky, kde black metalové kytary, zvukovou stěnu bicích a skřehotu vystřídal syntezátor a značně uvolněnější tempo.
Podobný hudební minimalismus má šanci fungovat jen za jediného předpokladu, jímž je atmosféra. Pokud se tu podaří vytvořit, mohou být nahrávky tohoto druhu skutečným posluchačským zážitkem, pokud však autor v tomto ohledu selže, pak jsou takové desky až smutně prázdné a na místě zážitku bývá jen nudné vakuum monotónního zvuku bez špetky zábavnosti. “Celestite” tím pádem vzbuzovalo docela očekávání, protože zrovna tvorba atmosféry nebyla Wolves in the Throne Room nikdy cizí – ono co si budeme povídat, veškerá předchozí tvorba skupiny stojí jedině na atmosféře, protože když se nad tím člověk zamyslí, jejich nahrávky samy o sobě také nejsou zas tak extrémně složité a jsou to vesměs monotónní záležitosti. Avšak vzhledem k tomu, že se kolem nich vznáší jistá specifická aura, fungují přímo bravurně. Stejně tak se již na starších deskách vyskytovaly i nemetalové momenty, které byly mnohdy fenomenální… třeba z toho, co Wolves in the Throne Room předvádějí v rituální první půli skladby “Cleansing” z “Two Hunters”, dodnes mrazí v zádech při každém poslechu.
Tím vším jsem chtěl říct především to, že jsem před poslechem “Celestite” nijak nepochyboval o tom, že jsou Wolves in the Throne Room schopni stvořit ambientní nahrávku, jež bude skvělá. A vlastně si to myslím stále, ačkoliv samotné “Celestite” zůstalo lehounce za očekáváním. Je velice pozitivní, že album i přes svou experimentálnost (v rámci tvorby skupiny) nepůsobí dojmem, že by snad k Wolves in the Throne Room nepatřilo. Z tohoto úhlu pohledu si Američané dokázali udržet jistou část výše zmiňované aury, díky čemuž “Celestite” vážně působí “wolvesinthethroneroomovsky”. Přesto všechno však zážitek z poslechu není tak silný a ta atmosféra není tak hypnotická, jako tomu bývalo na black metalových počinech skupiny. Tím neříkám, že je novinka špatná, jen že dřívější desky byly ještě lepší.
“Celestite” se poslouchá velice hezky, o tom není sporu. Já mám podobný minimalistický ambient dost rád, takže mám k takovým věcem vztah, čili to v tom možná hraje roli, ale když to vezmu kolem a kolem, nemám sebemenší problém si ten počin poslechnout. Dokonce bych se ani nebál tvrdit, že (a to navzdory očekávání) má nahrávka i své vrcholné momenty, které si člověk zapamatuje. Jedním z takových je jistě výtečně finále “Initiation at Neudeg Alm” nebo skvělá pasáž ve čtvrtině “Celestite Mirror”. Tím však nechci ani náznakem vzbudit podezření, že by šlo o snadno stravitelnou nahrávku, protože je tomu přesně naopak. Využijete-li “Celestite” jen jako podklad k nějaké činnosti, fungovat bude, ale pouze jako příjemná relaxační kulisa bez nároku na to, aby vám předala něco hlubšího… a když se tu a tam zaposloucháte, přijde vám to docela prázdné.
Říkám to proto, že zpočátku jsem naprosto netakticky postupoval právě tímto způsobem a z nahrávky si odnesl dojem, že až takový minimalismus u Wolves in the Throne Room nefunguje. Abyste totiž “Celestite” skutečně docenili, musíte zvolit zcela opačný přístup, a sice vypnout… sebe i vše okolo, zahodit telefon, zhasnout světla, v úplné tmě si lehnout na záda a naslouchat. Nebo lépe řečeno se spíš nechat unášet náladou… teprve pak “Celestite” začne dávat opravdový smysl a vy zjistíte, že ta deska je na tom úplně stejně jako její obálka – zdánlivě triviální, ve skutečnosti však má svou hloubku.
Zpočátku mě “Celestite” příliš nesebralo, ale jakmile jsem té nahrávce dal prostor, nakonec si mě získala na svou stranu. Zůstává ovšem otázkou, kolik lidí je schopno a ochotno věnovat novince podobné úsilí a čas, jako jsem to udělal já. Zvlášť ve světle faktu, že black metalová alba Wolves in the Throne Room jsou přece jen ještě silnější, za čímž si (bohužel?) musím stát, ačkoliv se počáteční rozčarování nakonec zkorigovalo do spokojenosti. I přesto však mají i ambientní Wolves in the Throne Room jisté kouzlo a nepostrádají smysl. Pokud by se tedy ústřední duo bratrů Weaverových někdy v budoucnu rozhodlo na “Celestite” navázat dalším ambientním počinem, já osobně se jeho poslechu rozhodně bránit nebudu.
Další názory:
Řeknu vám, že když jsem zachytil první informace o nových Wolves in the Throne Room, dvakrát odvařený jsem z toho tedy nebyl. Ne, že by mi ambientní muzika vadila, to vůbec, spíš jsem se však obával s tím, jak se američtí ekologové svého nelehkého úkolu zhostí. Jestli byli Wolves in the Throne Room na všech dosavadních deskách především o intenzitě, “Celestite” je pravým opakem, jež vyjadřuje emoce, které black metal ve své podstatě nedokáže pojmout. Křehká, zadumaná a především minimalistická, taková ta muzika je. Jenomže něco tomu schází, nějaké vyloženě povedené momenty, které tu navzdory lepším podmínkám ke gradaci po většinu doby schází. Desce se nedá upřít, že moc příjemně plyne a jako doprovod k náročnější činnosti je taková muzika jako stvořená, nicméně tuším, že jen jako podmaz svůj nový počin bratři Weaverové nevytvářeli. Žádný průser to rozhodně není a silně negativní hlasy nechápu, ale že bych se na další ambientní Wolves in the Throne Room vyloženě těšil, to ne. Snad jen kdyby syntezátorová poloha Američanů doznala radikálních obměn. Skvrn
Země: USA Žánr: doom / death metal Datum vydání: 30.9.2014 Label: Rain Without End Records
Tracklist:
01. The Embalmer’s Art
02. Savage Howl
03. Beyond the Ultimate
04. Invocation of Demise
05. To Carry This Corpse Evermore
06. Rot in Solitude
07. Exanimate Gaze
08. Bargain in Death
Z Ameriky mnoho doomu neproudí. Tedy pokud pomineme stonerové záležitosti či tradiční kapely typu Trouble, Pentagram nebo Saint Vitus. Takových těch typických kapel snoubících doom s death metalem (tedy aspoň všeobecně známých) zase tolik není. Napadají mě namátkou Novembers Doom nebo Daylight Dies. Rok působící Temple of Void se svým debutem “Of Terror and the Supernatural” nabízejí svůj odlišný pohled na celou žánrovou problematiku.
Přitom první tóny otvíráku “Embalmer’s Art” nedávají zrovna znát, že by se tu mělo odehrávat něco jiného než oldschool death metalové běsnění. Hluboký brutální vokál tuto domněnku ještě potvrzuje. Po minutě a půl se však kry lámou a na světlo pricházejí doom metalové vyhrávky, pomalé tempo a zdrcující atmosféra. Myslím, že taková kombinace bude lákadlem pro mnoho milovníků staré školy. Jména zúčastněných jsou pro mě velkou neznámou a až na výjimky není známa předchozí zkušenost s nějakou zaběhnutější kapelou.
Úvodním songem jsou karty upřímně rozdány a mustr, který jest naznačen, Temple of Void neopouští. Hluboký growl bez skrupulí válcuje veškeré náznaky světla, prorážen tu rychlejšími, tu pomalejšími tempy a riffy. Občas se objevují záblesky naděje v podobě melodií, ale jsou to opravdu jen záblesky, i v těchto okamžicích je naprosto hmatatelné, že žádné osvobození nepřijde. Smyčka se stahuje poměrně nekompromisně.
Zvuk materiálu se mi líbí, není nějak přehnaně čistý, je sytý a málokteré hrábnutí do nástrojů zůstává schováno pod hradbou. Dost se mi líbí dřevní, přirozené nazvučení bicích. Jako taková mi však deska nenabízí příliš mnoho silných motivů. Nějaké pasáže mi v hlavě utkvěly, i melodie, ale vybavují se mi spíše při opakovaném poslechu, než že bych si na ně s oblibou vzpomínal i mimo samotný poslech. I když je vše do detailu promyšlené a harmonicky vše ladí dohromady, nějak mi styl kapely nejde pod čumák.
Za nejsilnější skladby tak považuji již zmíněný úvodník, valivou “Rot in Solitude”, která má nejspíš nejvýraznější melodický potenciál na celé desce již od svého úvodu, ale je prokládána i umnými vyhrávkami, dodávajícími monumentální atmosféru. Do třetice všeho nejlepšího zmíním závěrečnou “Exanimate Gaze”, která je notně načichlá psychedelií, valivým death metalem i melodiemi a katarzním závěrem. Zbytek mi tak nějak šumí ušima ale nezanechává silnější obtisk.
Debut Temple of Void určitě ostudu neutrhne, ale nejde o nic, k čemu budu mít do budoucna potřebu se vracet. Z doomového ranku mě momentálně baví jiní matadoři, ale i tak Američané nabízejí zajímavé pojetí, které můžu leckomu sednout o dost lépe než mně. Byť bude někomu připadat, že by si album zasloužilo vyšší hodnocení, můj pohled je takový, jaký je. Není to blbé, ale v poslední době jsem slyšel i zajímavější nahrávky.
Zámořská parta Emblazoned z Wisconsinu není špatná… tedy, myšleno v tom smyslu, že její muzika není špatná. Ve skutečnosti se totiž jedná o docela pohodovou extrémně metalovou nakládačku, která se poslouchá bez sebemenších obtíží. V čem tedy tkví problém desky “Eucharistiae sacramentum”? Inu, zjednodušeně řečeno v tom, že ačkoliv se ta muzika poslouchá v pohodě, je docela krutě neobjevná a zaměnitelná.
“Eucharistiae sacramentum” je sice formálně dlouhohrajícím debutem Emblazoned, jenže kapela samotná funguje již od konce 90. let… ačkoliv při pohledu do diskografie, v níž se vyjma oné letošní řadovky nacházejí dvě ípka a jedno demo, to vypadá, že se chlapci s tou aktivitou asi zrovna nepřetrhli. Tak jako tak – jakkoliv to takhle řečeno může znít pěkně hnusně – kdyby se po těch nějakých 15 letech k tomu debutu nedohrabali, hudební svět by při vší úctě o nic moc chudší nebyl.
Samozřejmě z Emblazoned nechci dělat nějaké trotly, protože to si zase nezaslouží a férově se jim musí nechat, že “Eucharistiae sacramentum” poměrně solidní úroveň má. Američané za své nástroje umí chytit a na albu je znát, že jej natočili lidi, kteří hrát rozhodně umí. Stejně tak by bylo nesportovní vám neprozradit to, že Emblazoned dokážou tu a tam přijít i s vcelku obstojnou pasáží. Třeba některé momenty v písničkách jako “Fatherless Predecessor” nebo “Perdition” rozhodně nemám problém označit jako dobré.
Trochu horší je ovšem to, že i přes onu docela slušnou úroveň si posluchač z “Eucharistiae sacramentum” rozhodně neodnese pocit nějakého majstrštyku, protože ve své podstatě to album pořád není ničím víc než jen trochu lepším průměrem v black/death metalovém ranku. Netvrdím, že je ta placka blbost, jen prostě nevidím jakýkoliv důvod, proč bych si na ni měl ještě někdy vzpomenout, až mi za dvě minuty dohraje poslední song…
Podnik. Kdybyste tenhle název někde viděli na plakátu, nejspíš byste si mysleli, že to je nějaký omyl a název klubu promotér zapomněl dopsat. Název nejspíš tak trochu z nouze, nicméně v důsledku taky tak trochu geniální. Ukrývá jej v sobě omšelý komunistický komplex na Vltavské a popravdě mě asi nepřestane udivovat, co všechno se dá do toho bílého nevzhledného kvádru schovat, protože prostor je to vskutku rozměrný. A minulou neděli se do něj schovala jedna z nejvýraznějších postav indie rapu, Sage Francis. Nebudu nijak zastírat to, že jeho zjevení v Čechách je pro mě jeden ze splněných snů. Tahle osoba mi učarovala už dávno a už jen samotné ohlášení, příslib, že by se tu mohl poprvé ukázat, ve mně vzbudil nadšení.
Prostá informace “začátek v osm” byla na úvod večera lehkým rozačováním. Nástup první kapely, nebo jen dveře? S očekáváním prvního jsme se s Ježurou dostavili zhruba o půl hodiny dřív, přičemž jsme byli uvítáni zamčenou mříží. Brány Podniku se naštěstí otevřely ještě před osmou, i tak by ale příště bodla trocha informací navíc, tím spíš, když nebylo ani kam sednout na pivo nebo jiný jed dle chuti jako v jiných pražských klubech. Holt poučení pro příště. V předsálí byla výstava, jejíž téma by se dalo popsat jako “odrazy zkriplené reality”, žel nevím, o čí dílo šlo. Zhruba sedmero výtvorů (asi plastik? Nechci se tu nikoho dotknout nepřesnou terminologií, tak to berte s rezervou) bylo docela zajímavých a vcelku přesně reflektovaly některé nešvary dnešní společnosti. Když nic jiného, člověk si jejím prohlédnutím alespoň zkrátil čas při čekání na osobu, která měla večer otevřít.
Podle původních informací se mělo začínat v osm, nicméně vzhledem k tomu, že v tu hodinu celý sál zel takřka prázdnotou a uvnitř bylo asi tak dvacet lidí, se program o nějakých 40 minut posunul. Před Sagem se měl ukázat našinec Karaoke Tundra. DJ si připravil cirka půlhodinový set, nicméně jeho elektronika mě příliš nechytla. Nevím, asi na takovou hudbu nemám uši, ale do vkusu se mi příliš netrefil. Abych byl to trochu upřesnil – nemůžu říct, že by to stálo za pendrek, protože nějaké objektivní kvality to mělo. I tak jsem však většinu času spíš zíral na projekci, která mě nakonec bavila víc než samotná hudba. Musím však zmínit, že jeho zvolit jako předskokana právě Karaoke Tundru bylo lepší než někoho z domácí rapové scény, protože někoho takového by Sage, jak se záhy ukázalo, vyškolil takovým způsobem, že by do konce života chodil kanálem.
Snad nikdo nepochyboval o tom, že to bude dobré, ba co víc, skvělé. Jenže jakmile se dostal k mikrofonu, veškerá očekávání smetl, protože tohle bylo naprosto kulervoucí. Sage Francis je démon. I když mu veškeré instro jelo z notebooku s nakousnutým jablkem a byl na pódiu docela sám, dokázal vytvořit fantastickou atmosféru. Sázel jednu pecku za druhou a jeho kontakt s publikem by mu mohl leckterý frontman závidět a mít v malíku texty starších desek, ze kterých se hrálo především, šel bych to do první řady odeřvat spolu s ním a dalšími fanoušky, pro které je srdeční záležitostí. Během krátké chvíle si omotal publikum kolem prstu. Sotva padla poslední bariéra “on – my”, získal zbytek večera charakter rodinné sešlosti. Chvíli živelné, chvíli intimní. V nejvypjatějších momentech Sage plival slova kadencí rotačního kulometu, v těch klidnějších se do skladeb dokázal položit a procítit je. Zkrátka dokázal tvořit náladu prakticky lusknutím prstu.
Pokud zrovna song nestíhal song, Sage se občas pozastavil, naznačil, z jakého období se bude hrát další věc, zavtipkoval. Co zavtipkoval, přímo sršel humorem, hořel entuziasmem a bylo vidět, že do toho dává všechno. Jestli mě něco skutečně zamrzelo, tak to byla moje nedostatečná znalost starších desek. Předposlední “Li(f)e” znám začátku do konce i pozpátku, to se však o předchozím materiálu příliš říct nedá. I když přijel do Prahy představit i svojí novou desku “Copper Gone” a zaznělo z ní docela dost věcí (“Make em Purr”, “ID Thieves”, “Cheat Code” a minimálně jeden další track), svůj set na ní nepostavil. Projel diskografii od začátku do konce, takže to byly hlavně songy jako “Escape Artist”, “Sea Lion”, “Damage” a řada dalších, které vám tu už po paměti nevyjmenuju. Nakonec se po cirka hodině a čtvrt (nebo hodině a půl? Vážně nevím) rozloučil mojí milovanou “The Best of Times” a sympaticky se vykašlal na přídavky s tím, že až dohraje, sleze mezi lidi, a pokud budeme chtít, můžeme se s ním obejmout.
Něco takhle silného prostě jen tak nezažijete. Zkušenost je to nepřenositelná. Můžu se snažit sebevíc a stejně vám ten niterný zážitek dost dobře nepopíšu. Kdo nebyl, přišel o hodně. Kdybych byl rýpavý, asi bych si mohl trochu stěžovat, že Sage nedorazil s živou kapelou, že nehrál víc věcí z “Li(f)e” nebo cokoliv jiného. Ale proč, když to bylo dokonalé v takové podobě, v jaké to bylo. Tohle dost nečekané zjevení muselo dřív nebo později přijít a klidně můžu říct, že tohle bylo rapovou akcí roku, na kterou superlativy prostě nestačí.
Druhý pohled (Ježura):
Důvod, proč jsem se na Sage Francise vypravil já, není zdaleka tak čirý jako ten kolegův a byl to vlastně takový pokus. Pokus, jestli Sage podepře svoji pověst skvělého umělce neméně skvělým vystoupením, pokus, jestli mě osloví i to z jeho tvorby, co neznám (takže většina), a pokus, jestli mě vůbec osloví institut klasického hip-hopového koncertu, protože takový jsem do té doby nenavštívil vlastně ani jediný. A nač to zastírat – tenhle pokus vyšel na výbornou.
Začalo se přitom poměrně nevýrazně. Karaoke Tundra respektive hudba, kterou tvoří, asi není úplně můj šálek čaje, ale přesto jsem se snažil dát mu šanci. A objektivně vzato to něco do sebe opravdu mělo a část beatů mě opravdu oslovila. Bohužel zbytek mi přišel buď nezajímavý nebo rovnou poněkud iritující, takže ode mě žádné oslavné ódy opravdu nečekejte. Je ale fakt, že přežít to šlo bez větších obtíží a ty momenty, které mě oslovily, byly vážně docela fajn, takže i když mě Karaoke Tundra svou přítomností na nějakou další akci určitě nepřitáhne, v hrůze také utíkat nebudu, kdybych se tam náhodou objevil.
Rozjezd byl tedy poněkud vlažný, ale samotný Sage Francis, který nastoupil jen chvíli po svém předchůdci (docela nezvyk, že se půl hodiny nepřestavuje pódium), potřeboval jen pár minut k tomu, aby si omotal Podnik okolo prstu. Od samého začátku byl totiž naprosto skvělý. Fantastický přednes, vnitřní napětí a ohromné nasazení tělnatého chlapíka ve svérázném hábitu udělaly z toho vystoupení vážně mimořádnou událost a já si je užíval opravdu náramně, a to nehledě na to, jestli jsem dotyčné songy slyšel už dřív nebo ne – skvělé byly totiž všechny.
Sage si vystačil s minimem propriet (asi jedinými byly jeho ohoz a také prášek, s nímž v dlaních někdy uprostřed setu roztleskával publikum – efektní), vlastní pohyblivostí a naprosto prvotřídní ukázkou rapového umění, s níž mě opravdu uzemnil, a výsledkem bylo vážně excelentní vystoupení doprovozené neméně excelentním zážitkem. Bylo to intenzivní, nesmírně upřímné a underground z toho táhnul na sto honů, takže když se Sage rozloučil, vydal se objímat přítomné a sálem se rozezněl Johny Cash, měl jsem jasno – tohle bylo nejlépe utracených 250 korun za hodně dlouhou dobu, a až zase někdy vyrazím na nějaké hip-hopy, dotyční umělci to budou mít zatraceně těžké. Sage Francis totiž nastavil laťku hodně, hodně vysoko.
Datum: 23.11.2014 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Combichrist, William Control
Combichrist je skupina, kterou sice neposlouchám kdovíjak dlouho, ale o to víc jsem se do ní v posledních letech zamiloval. Právě oni totiž společně se Suicide Commando mají lví podíl na tom, že jsem se tak moc zažral do elektronické scény, a byla to právě jejich fošna “Today We Are All Demons”, která se stala úplně první elektronickou deskou, jíž jsem si oblíbil v celé její délce (o čemž už jsem ostatně psal tady).
Není tedy divu, že padlo rozhodnutí, že jakmile se Combichrist objeví v České republice, nebudu u toho chybět, i kdybych den před koncertem chytil lepru, mor, choleru, sračku a dysfunkci erekce. A na tom se nezměnilo vůbec nic ani po vydání nic moc soundtracku “No Redemption” a letošního alba “We Love You”, které je sice pořád dobré, ale se svými aggrotechovými předchůdci se rovnat nemůže. Combichrist se na něm totiž znatelně přiklonili k metalu a obecně experimentům, což jsem u kapely, jež mě ve své podstatě přivedla od metalu k elektronice, nesl trochu s nelibostí.
Tak jako tak, když se tu Combichrist skutečně objevili, tak navdory výše řečenému jsem u toho nebyl… bylo to totiž na festivalu Brutal Assault, kam jsem z různých (nyní už nepodstatných) důvodů nejel. Nicméně uběhly jen tři měsíce a Kristus v kombíku přijel znova a přesně tak, jak jsem je chtěl vidět – v plné palbě v klubu a v pozici headlinera. A tentokrát už to konečně klaplo a stálo to kurva za to.
Ještě než došlo na to hlavní, představil se v roli předskokana William Control se svou kapelou. Do té doby jsem vůbec neměl tušení, že nějaký William Control existuje, takže jsem si říkal, že se aspoň nechám překvapit… a překvapení to teda bylo, akorát ne v tom dobrém slova smyslu. Což o to, samotná show byla docela cool… Třeba i bubeník rozhodně netloukl jen nudně bum-čvacht a frajersky s paličkami máchal, aby se bylo na co dívat. Hlavní díl pozornosti měl však samozřejmě sám William Control v kvádru, který byl na pódiu skutečně suverénní, zpívat uměl, neustále předváděl různé triky se šňůrou od mikrofonu, a i když vypadal trochu jako dítě Black Veil Brides a Elvise Presleyho, jako frontmanovi mu šlo vytknout máloco. Ostatně ani zbylí dva členové (kteří by podle image mohli jít z fleku hrát hipsterský post-rock a nikomu by to nepřipadalo divné) to neflákali a formálně na pódiu odváděli slušný výkon.
Problém celého vystoupení byl však v tom, že hudebně to byla… hm, píčovina jak mraky. Je úplně jedno, že živě byly bicí výraznější, protože ani to nijak nezakrylo fakt, že to byl obyčejný homo pop rock akorát bez kytary. Znáte to, živě bývají podobné kraviny většinou poslouchatelnější, ale William Control nepomohl ani ten koncert a během chvilky mě to začalo vysloveně srát. K tomu stačilo přidat už jenom neskutečně debilní texty, za které by se nemuseli stydět ani My Chemical Romance v době největšího emo boomu (“You slash my heart on razor’s edge” a hned za tím procítěné sborové “on razor’s edge, on razor’s edge”… to jako fakt?), a stalo se z toho setsakra velké utrpení. Ze začátku jsem si říkal, že alespoň díky té show by to mohla být trochu sranda, ale po pěti minutách už jsem se nudil a po deseti už jsem se těšil, až William a jeho parta z toho pódia vystříknou a konečně tam pustí Krista v kombíku. Fakt nechápu, proč musela taková sračka hrát zrovna před Combichrist, ale jedno pozitivum to mělo – alespoň už vím, čemu se mám příště vyhnout. Svoje fandy však William Control asi měl, protože vedle mě kdosi skákal jak blázen a po konci koncertu se vypařil a na Combichrist se už neukázal. Což teda jen tak mezi námi nechápu ještě víc.
Setlist Combichrist:
01. We Were Made to Love You
02. Today I Woke to the Rain of Blood
03. Blut Royale
04. This Is My Rifle
05. Can’t Control
06. Throat Full of Glass
07. Maggots at the Party
08. Denial
09. Never Surrender
10. Shut Up and Swallow
11. Get Your Body Beat
12. Love Is a Razorblade
– – – – –
13. What the Fuck Is Wrong with You?
14. Sent to Destroy / We Were Made to Love You (Reprise)
Po útrpných 40 minutách ve společnosti nagelovaného gay Elvise a jeho tří kumpánů konečně začala přestavba pódia, aby na něj mohli vtrhnout Combichrist. Kapela nastoupila zmalovaná jak black metaloví čerti a set otevřela s “We Were Made to Love You” z aktuální fošny “We Love You”… Zrovna tenhle song mi z alba moc neseděl, ale všechna čest, živě to fungovalo. Nejdřív intro “We will start the elimination process in 10 seconds. Please, don’t forget: We love you. Now die!” a pak se mašina rozjela naplno, byla to pumelice jako svině, a ačkoliv jsou Combichrist původně přece jenom aggrotechová kapela, kytarový náhul v jejich podání dával na prdel spoustě metalových přizdisráčů. Hlavně baskytarista Brent Ashley (který na tomto turné zaskakoval za Abbeyho Nexe) do toho hned od začátku řezal hlava nehlava, nicméně bubeník Joe Letz nebo klávesák Z Marr taky dračili zodpovědně. Zato Andy LaPlegua strávil většinu prvního tracku zády k publiku, ale hodně rychle se rozjel i on a show jako správný frontman táhnul kupředu.
Obecně můžu říct, že songy, které mi na “We Love You” tak úplně nevoněly, byly živě podobně kulervoucí jako cokoliv jiného. Kromě “We Were Made to Love You” se to týkalo i třeba chytlavé “Maggots at the Party”, což je vysloveně koncertní tutovka, u které prostě nešlo neskákat a neřvat refrén… kdo to nedělal, ten jako by tam ani nebyl. Stejně tak byla parádní i “Denial” nebo “Can’t Control”, ale třeba bez takové “Love Is a Razorblade”, což je podle možná ten nejhorší song, jaký kdy Combichrist natočili, bych se fakt obešel… když už chtěli z novinky mermomocí zahrát pět kusů, rozhodně by se tam našly i lepší hitovky jako “Every Day Is War”, “From My Cold Dead Hands” nebo “We Rule the World Motherfuckers”… hlavně ta poslední jmenovaná. Jak můžou nejlepší song nové desky nehrát?
Pak tu však samozřejmě byly i starší věci a to byla ještě větší šleha. Jakmile spustili hned jako druhou věc “Today I Woke to the Rain of Blood”, tak to byli přesně ti Combichrist, jaké chci slyšet – elektronická testosteronová nálož bez slitování, pot lítal vzduchem v rytmu brutálních beatů… prostě kult. V úplně stejně nářezovém duchu pokračovaly i násery jako “Blut Royale”, “This Is My Rifle”, “Throat Full of Glass” nebo “Shut Up and Swallow” (text tohohle songu je jen tak mezi námi čistá romantika), pořád to však nebyl vrchol. Ten totiž přišel v podobě masakrů “Get Your Body Beat” (předposlední skladba základního setu) a “What the Fuck Is Wrong with You?” (první písnička v přídavku)… co si budeme povídat, ty refrény jsou absolutní vraždy už na deskách, ale živě to byl ještě stokrát větší námrd a možnost neřvat “Hey! You! What the fuck is wrong with you?” a neskákat u toho jak magor prostě neexistovala. Úplný závěr pak obstarala další pecka “Sent to Destroy”, jež na konci plynule přešla opět ve “We Were Made to Love You”, po níž už následovaly jen děkovačky (během nichž skončil kytarista Eric13 ne úplně chtěně i mezi lidmi) a odchod.
Během koncertu se sice vyskytlo několik menších technických problémů… hned mezi “We Were Made to Love You” a “Today I Woke to the Rain of Blood” nastala menší prodleva kvůli potížím se samply, dva tracky se zase musely úplně obejít bez baskytary a Brent Ashley během nich jen seděl na schodech na kraji pódia a sledoval kolegy. Nic z toho však Combichrist nezastavilo na cestě k předvedení zničujícího koncertu, protože i tak jim to šlapalo až nelidsky dobře. Andy LaPlegua suverénně dirigoval publikum a všichni mu to žrali, z kapely cákala energie po hektolitrech a nemalá část publika to neváhala oplácet zodpovědným kotlem. Nechyběly ani různé srandy, jako třeba když bubeník Joe Letz předal kus svého drumsetu prvním řadám, vytáhnul si na pódium fanynku a donutil ji bubnovat (do čehož se jí evidentně moc nechtělo) a sám neváhal svou soupravu při neustálém hraní házet po půlce celého pódia, takže mu ji technici museli neustále rovnat.
Co vám budu dál vykládat, jednoduše to bylo kurevsky super a užil jsem si to jako málokterý jiný koncert… dokonce ještě víc než třeba Suicide Commando o měsíc dřív a to ze Suicide Commando jsem byl taky docela v prdeli, protože byli skvělí. Jasně, William Control sice byla fakt sračka, ale když na to přijde, tak to mám docela na salámu, jelikož jsem přece jenom přišel na Combichrist a ti totálně zabíjeli. 90 minut bylo fakt málo a nejradši bych si dal dvakrát tak dlouhý set, stejně tak bych našel spoustu tracků, které bych fakt chtěl slyšet a neslyšel, ale i tak to byla bomba jako čuně a z fleku bych šel zase.
P. S.: Vzkaz pro všechny kokoty, kteří nechápou, že na nekuřáckém koncertě se nekouří – jste fakt kokoti.
Země: USA Žánr: alternative rock Datum vydání: 16.9.2014 Label: Loud & Proud Records
Tracklist:
01. Set Me on Fire
02. Magnetic
03. Traitor
04. Platonic
05. Head Underwater
06. Sober Serenade
07. Thread
08. Marionette
09. Well of Lies
10. City Kids
11. Blue Roses
12. Home
13. Avalanche
14. Ship of Fools
15. Tied to the Broken [demo]
16. City Kids [live]
I když v našich končinách Flyleaf moc známí nejsou, jde o kapelu, která na druhé straně oceánu prodává velice solidní objemy desek a pravidelně se umísťuje v nejrůznějších žebříčcích popularity. V kontextu evropské metalové scény se jméno Flyleaf hodně skloňovalo před čtyřmi lety, kdy tehdejší zpěvačka Lacey Sturm přispěla svým vokálem na desku “7th Symphony” finských cellistů Apocalyptica, ale jinak jsem si nevšiml, že by na starém kontinentu nějak prorazili. To ale nebrání tomu, abychom se kapele podívali na zoubek a udělali si představu o tom, jestli mají Flyleaf co nabídnout.
Abych pravdu řekl, starší tvorbu Flyleaf, sestávající ze tří řadových desek, neznám, když tedy nepočítám jednu nebo dvě písničky, které jsem si pustil poté, co se mi zalíbil hlas Lacey Sturm na zmiňované hostovačce. Už jenom z toho, že jsem se vzápětí na to na Flyleaf vykašlal, se ale dá usuzovat, že mě to asi nijak neoslnilo. Za ty čtyři roky se ale událo mnohé, Flyleaf vyměnili zpěvačku, a tak jsem byl vlastně docela zvědavý, co jsou schopni vyplodit v roce 2014.
Tak vám ani nevím, co jsem od desky “Between the Stars” očekával. Určitě ne žádné zázraky, ale snad jsem trochu doufal, že by mi Flyleaf mohli naservírovat něco jako svěží a přiměřeně chytrý rock metal s pěkným vokálem. Minimálně s tím vokálem jsem se trefil, protože proti výkonu novicky Kristen May nejde říct křivého slova snad až na to, že i když je dobrá, tak není ničím výjimečná. Jenže samotná hudba je na tom o poznání hůř a tady už naráží kosa na kámen.
Flyleaf hrají takový ten úplně klasický americký jakože rock s holkou za mikrofonem, a pokud byste chtěli nějaké přirovnání, z fleku mě napadá třeba starší tvorba Avril Lavigne, kterou jsem sice slyšel naposledy před mnoha lety, kdy moje sestra nadšeně protáčela její debut “Let Go”, ale stejně mi přišla na mysl jako první. “Between the Stars” si na rozdíl od zmíněné ex-modly všech náctiletých rebelek sice nehraje na punk, ale zní to vlastně dost podobně. Proč? Protože je to oboje tak strašně hodné a neškodné, až je to vlastně úplně nijaké – čímž nakonec té Avril možná trochu křivdím, protože na “Let Go”, pokud si dobře pamatuji, přeci jen znělo celkem k světu.
Ta deska je zkrátka klasickou ukázkou dokonalého mainstreamu, který sice k rockovým kořenům formálně odkazuje, ale je vytvářený v první řadě se snahou za žádnou cenu neurazit, takže v praxi jde o prachobyčejný popík. I popík ale může fungovat, jen je k tomu zapotřebí hodně nadhledu nebo dobrých nápadů. Co se nadhledu týče, Flyleaf nic takového evidentně neviděli ani z jedoucího vlaku, protože “Between the Stars” je fakt děsně naivní počin. Naštěstí to ale trochu zachraňují na jiné frontě. Jednak se dá říct, že na své nástroje celkem hrají a samotná instrumentální stránka desky má něco do sebe. Dále jim musím přičíst ke cti, že se alespoň nepatrně snaží svou muzika nějak zpestřit a sem tam tak překvapí využitím toho či onoho nástroje a jednou se dokonce ozve scream, který to ale moc nezachraňuje, protože je vážně děsně afektovaný a samoúčelný. Jistá snaha se tomu ale upřít nedá.
Přes veškerou snahu se však Flyleaf podařilo nahrát jen jednu solidní skladbu, která mě baví a kterou si pamatuji (“Platonic”). Je tedy sice vidět, že by to asi šlo, ale ten zbytek je zkrátka a jednoduše naprostý průměr, který moc nezachraňuje ani několik světlejších momentů. Ty jsou navíc soustředěny spíše na začátek desky, což je při skoro padesátiminutové stopáži trochu prekérka, a já se bez mučení přiznám, že od páté skladby dál se mi to všechno naprosto míchá a až na vzácné výjimky si z toho nepamatuji absolutně nic. Což o to, ono to poslouchat jde a ke špatnému albu má “Between the Stars” přeci jen trochu daleko, ale dohromady to ani náhodou nestačí na dobré hodnocení a silnější pětka to myslím vystihuje tak akorát.
Jestli přemýšlíte, jestli nedat Flyleaf šanci, pro mě za mě to klidně zkuste, žádná újma vás nečeká. Jestli si od nich ale slibujete cokoli nad rámec dokonale zaměnitelné a trendové hudby, která je dobrá leda tak jako náplň playlistu komerčního mainstreamového rádia, od “Between the Stars” dejte ruce pryč, protože nic jiného na té desce nenajdete.
Nikdy jsem nebyl fanouškem klasického heavy metalu a v tom smyslu, abych měl rád většinu žánrových kapel, jím stále nejsem. I přesto si ale v tomto dřevním leč stále populárním odvětví dovedu najít své favority. Od té doby, co mě na druhém Metalfestu totálně a hlavně zcela nečekaně odpálili, jsou to právě britští staříci Saxon, kteří se v mé skromné sbírce řadí k té nejužší heavy metalové špičce, a tak když vešlo ve všeobecnou známost, že zavítají do Prahy, nebylo moc o čem diskutovat – tím spíš, že jsem přesně takovou příležitost bedlivě vyhlížel celé tři roky, které uplynuly od našeho prvního setkání…
Evropské turné, jehož součástí pražská zastávka byla, Saxon pojali v retrospektivním stylu a při příležitosti 35. výročí vydání eponymního debutu se rozhodli hrát zejména ze svých třech nejproslulejších nahrávek, a sice “Wheels of Steel” (1980), “Strong Arm of the Law” (1980) a “Denim and Leather” (1981). Staromilce to zajisté naplnilo nadšením, já jsem však ve svém očekávání zůstal o poznání střízlivější, a to z jednoho prostého důvodu – zejména starší diskografii Saxon prakticky vůbec neznám a naopak mi velice zachutnala aktuální deska “Sacrifice”. To samozřejmě znamenalo, že jakkoli jsem se na klubový koncert Saxon těšil tři a půl roku, byla tu ne úplně opomenutelná možnost, že se mi staré fláky zkrátka nestrefí do vkusu a novější kusy, které by to případně mohly zachránit, zaniknou. Než se ale zbytečně trápit katastrofickými scénáři, raději jsem se upnul k přesvědčení, že takoví mazáci jako Saxon prostě nezklamou, a chutě vyrazil do Roxy.
Než ale mělo dojít k zatlučení zlatého hřebu večera, byla na plánu ještě dvojice vystoupení, z nichž mě ani jedno nijak nevzrušovalo. První z nich předvedli američtí Halcyon Way. Nemám vůbec představu, jak si pánové v zámoří stojí co do popularity, ale v Evropě, tím spíše pak u nás, to rozhodně žádná velká sláva není, a proto mi přišla poměrně komická už skutečnost, že kapelu pro poloprázdný sál uvedl jakýsi fousatý týpek, v němž by se člověk nějakého entusiasmu dořezával jen s obtížemi. A v nijak oslnivém stylu se i pokračovalo, byť dávat to za vinu kapele by nebylo fér. Ani jedna z kytar totiž nebyla prakticky vůbec slyšet a bicí se zpěvem toho pochopitelně moc neutáhly, takže dojem z prvního vystoupení večera byl většinu času nevalný, i když zle se to na druhou stranu netvářilo. Naštěstí se ale zvukař někdy za polovinou setu vzbudil, kytary začaly lézt i z reproduktorů a najednou to začalo fungovat. Samozřejmě se žádný extra zázrak nedostavil, ale jelikož se muzikanti snažili, předváděli sympatické nasazení a nakonec ani jejich mix toho nejklasičtějšího hard rocku/metalu a modernějších prvků nebyl úplně k zahození, na opatrný optimismus to nakonec stačilo a Halcyon Way si na závěr vysloužili v rámci možností i celkem přijatelnou odezvu.
Jestli ale Halcyon Way platili za takový ten neznámý support, v případě druhých Skid Row už šlo jednoznačně o první ligu a bylo to poznat okamžitě. Že tahle kapela táhne, bylo zřetelné už podle zčistajasna narvaného sálu, a že táhne právem, to jsem zjistil prakticky hned, co Skid Row hrábli do strun. Byla to totiž vážně pecka, a to od začátku do konce. Popravdě jsem docela zíral, když jsem se přistihl při tom, že mě to zatraceně baví navzdory tomu, že pro podobnou muziku vážně buňky nemám, jenže bylo to tak – parádní zvuk, skvělá atmosféra, kapela, kterou to evidentně bavilo, a odezva lidí, kteří nadšením vážně nešetřili… Skid Row předvedli naprostou profesionalitu, nasazení jako kráva a do publika pálili jeden hit za druhým s takovou nenuceností a elegancí, že by to s přehledem vystačilo na vlastní headline, a kdyby snad Saxon toho večera neměli zahrát, neodcházel bych nespokojený – a to je věc, o níž bych si nikdy nemyslel, že ji řeknu.
Skid Row byli vlastně tak dobří, že jsem se začal obávat, jestli nenasadili pro Saxon trochu moc vysokou laťku. Legendární heavy metaloví pionýři se však zahanbit nenechali a všechny pochyby rozmetali na prach už při nástupu. Koncert totiž odpálila pecka “Motorcycle Man” a bylo to, jako by na pódiu vybuchla bomba. Saxon do toho totiž vletěli jak zamlada a stačilo prvních pár taktů a mírně přeřvaný zvuk, aby si lidi přitáhli na svou stranu.
Setlist Saxon:
01. Motorcycle Man
02. Sacrifice
03. Power and the Glory
04. Heavy Metal Thunder
05. Lionheart
06. I’ve Got to Rock (to Stay Alive)
07. Suzie Hold On
08. Broken Heroes
09. To Hell and Back Again
10. And the Bands Played On
11. The Eagle Has Landed
12. 20,000 Ft
13. 747 (Strangers in the Night)
14. Forever Free
15. Strong Arm of the Law
16. Princess of the Night
– – – – –
17. Wheels of Steel
18. Crusader
19. Denim and Leather
V podobném tempu se samozřejmě pokračovalo dále a Saxon nohu z plynu rozhodně nesundavali. Ať už sálem zněly starší či novější skladby, pořád to mělo ohromnou sílu a fungovalo to lépe, než jsem si vůbec dovedl představit respektive přesně tak, jak jsem si v koutku duše přál. A i když se mi úplně nechce ukazovat na konkrétní členy a opomíjet další, velkou část zásluhy na tom musím přiznat především dvěma lidem. První je basák Nibbs Carter, který do toho šel jako by to mělo být naposled a jeho divoké nasazení vážně stálo za to. Tím druhým pak samozřejmě není nikdo jiný než zpěvák Biff Byford. Tomu chlapovi táhne na 70, ale léta na něm absolutně nejsou znát a ohromné charisma a pěvecké schopnosti mu může závidět opravdu kde ḱdo. Biff koncertu zkrátka neochvějně kraloval a vážně mě nenapadá moc frontmanů, kteří by byli schopni podat takhle suverénní a působivý výkon. Tohle zkombinujte s nářezovým NWOBHM staré školy a vyjde vám z toho vystoupení, kterému nelze vytknout vůbec nic.
Saxon se naštěstí nesnažili nadarmo – lidí bylo totiž v Roxy fakt hodně a kapele od samého začátku dávali jasně najevo, že to dělá dobře. To znamená jediné – všudypřítomné nadšení, které se projevovalo mohutnou odezvou, zpíváním, tleskáním, hrozením a především pařbou prakticky všech, na něž jsem dohlédl. Je sice pravda, že po explozivním začátku intenzita odezvy lehce poklesla, ale kdykoli si Biff zamanul, publikum se od něj nechalo ochotně dirigovat a byla to prostě pecka. V samotném závěru, kdy v přídavku zazněla trojice “Wheels of Steel”, “Crusader” a “Denim and Leather”, ale koncert opět vygradoval a bylo to finále, na které mohli být Saxon opravdu pyšní, protože minimálně zpod pódia to nemělo jedinou chybičku…
Saxon se to tedy podařilo. Navzdory mým obavám zcela suverénně potvrdili, že i po více jak 35 letech na scéně dovedou naplnit klub po strop a pak všem přítomným nakopat prdele, jako by se nechumelilo, a to s takovou grácií, že jeden nestačí zírat. Já jsem tedy zírat rozhodně nestačil. Až se k nám pánové zase někdy vrátí, dost určitě u toho nebudu chybět, a pokud heavy metal alespoň trochu snášíte, měli byste se také dostavit. Litovat rozhodně nebudete, protože jestli si Saxon udrží fenomenální formu, jakou v posledních letech mají, tak to bude zase ohromný zážitek.
At Dusk je projekt, jehož jméno asi nebude v našich končinách příliš známé. Největší undergroundoví nadšenci sice mohli zaznamenat třeba dva roky starý split se slovenským kolegou Koronasem a jeho Korium, ale jestli se díky tomu někomu podařilo At Dusk zaregistrovat, byl úspěšnější než já, protože já osobně jsem se k téhle skupině dostal až s příchodem letošní desky “Anhedonia”.
Každopádně, At Dusk je jednočlenným projektem z Kalifornie (onen muzikant si říká Korihor, pokud vás to zajímalo), který funguje nějakých pár let (ale ne zas tak moc dlouho) a za tu dobu stihl vydat několik splitů, obligátní demosnímek a letos ještě jednu kompilačku, na níž se s jednou výjimkou objevily už dříve vydané songy. Mimoto se však letos objevila i první dlouhohrající nahrávka, již zmiňovaná “Anhedonia”, jež je venku od půlky října a na kterou se nyní zlehka podíváme.
Jedna důležitá věc tu ještě nepadla, tak to řekněme teď, protože je to důležité – At Dusk je black metal jak noha. “Anhedonia” obsahuje čtyři dlouhé (všechny okolo čtvrt hodiny) skladby, jež se v celé své délce nesou v duchu monotónního podzemního black metalu. Tu a tam se třeba objeví záhrobní klávesové intro, jaké by vám klidně mohlo hrát na pohřbu a nebylo by na tom vůbec nic divného, což se děje hned v první “Anhedonia” nebo ve třetí “Miseria”, ale jinak je to zlo jak prase, kde pro byť i jen náznak něčeho pozitivního není sebemenší místo. Špína, undergroundový sound, ztrápený řev… tu a tam nesmí chybět ani závan ambientu, ale nějakou opravdovou melodii abyste hledali lupou. Ono ne, že by tam melodie nebyly vůbec, ale vážně budete potřebovat hodně silnou lupu… no, spíš rovnou mikroskop (teleskopy nechte hipsterům!), abyste je tam někde vzadu zahrabané našli.
Nalijme si však čistého vína – At Dusk rozhodně není synonymem pro originalitu. Netvrdím, že se mi to nelíbí, protože na to, jaká je hudební náplň “Anhedonia” se mi to líbí takovým způsobem, až se sám sobě trochu divím, ale ve skutečnosti Korihor předvádí něco, co tu bylo již mnohokrát a klidně bych si i vsadil na to, že ještě mnohokrát bude. Jistá podobnost by se dala kupříkladu najít s výše jmenovaným projektem Korium, ačkoliv co do kvality je tvorba Koronase ještě o nějaký ten stupínek výše. Takhle z hlavy mě dále napadá třeba španělská smečka Grim Funeral, k jejímuž loňskému albu “Abdication Under Funeral Dirge” má “Anhedonia” možná ještě o kus blíže než ke Korium. Příkladů by šlo bezpochyby vymyslet ještě více (ostatně, vytáhnout Burzum by taky nebylo úplně od věci, že ano), ale myslím, že by to bylo zbytečné, protože pro hrubou představu, jak by hudba At Dusk mohla znít, to snad postačí.
U takové muziky je navýsost důležitá hlavně jedna věc. Sice to opakuji v každé podobné recenzi, ale opravdu to tak je, takže je na místě to zopakovat i nyní – alfou a omegou takovéhle hudby je samozřejmě atmosféra. Nějakou virtuozitu nebo chytlavost nebo něco takového by bylo zhola bezpředmětné hledat, protože v podobných depresivních monotónních suitách jde jenom a pouze o to, jestli se daří nějak působivě pracovat s náladou totálního zmaru. V tomto ohledu naštěstí Korihor nesehnal a ona pověstná atmosféra mu na “Anhedonia” skutečně funguje. Jistě, jestli už máte něco málo z tohoto žánru naposloucháno, tak si z této desky rozhodně nesednete na zadní partie, ani vás neuhrane, ale pořád to funguje, díky čemuž i ona hodinová délka ubíhá poměrně dost rychle.
Takovýhle přístup je něco, na čem si člověk může dost úspěšně nabít ústa, ale v případě At Dusk sázka na jednu jedinou kartu vyšla. Nejedná se o nic výjimečného nebo skutečně dechberoucího, ani to není nahrávka, jež by vás k téhle muzice přivedla, pokud jste jí doposud neholdovali, ale fandům minimalistického a monotónního black metalu to nemám důvod nedoporučit. Já osobně se mezi příznivce podobné hudby neskromně řadím a “Anhedonia” se mi líbí, tudíž chovám důvodné podezření, že i dalším posluchačům tohoto stylu by mohla zachutnat.
