Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Stone Sour – Audio Secrecy

Stone Sour - Audio Secrecy
Země: USA
Žánr: hard rock / alternative metal
Datum vydání: 7.9.2010
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vždycky jsem Stone Sour bral jen jako kapelu, kam si Corey Taylor chodí odpočinout od tvrdší hudby a emotivně se vyřádit. Některé jeho balady jsou ale opravdu povedené, namátkou jmenuju “Bother” nebo “Through Glass”. Ve Stone Sour mi to nevadí, když už to ale tahá do Slipknot (“Snuff” mluví za vše…), tak to moc příjemné není. Všechny svoje emotivní výlevy by se měl držet právě zde a mít možnost vychutnat si zpěv i v jiné formě než jen řvaní.

Po krátkém intru “Audio Secrecy” už se deska plně rozjede. Stejně jako na “Come What(ever) May” je to hned pořádný, nekompromisní hardrock. “Mission Statement” je velmi podobná jako “30/30-150”. Tvrdší zpěv, který se perfektně chvílemi mění do čistého, zabijácký riff a rychlé bicí. Výborně uvítání do desky, a když to záhy potvrdí další “Digital (Did You Tell)”, tak je zatím “Audio Secrecy” výbornou prací. Kytarové riffy se opravdu povedly, James Root tu odvedl skvělou práci. Nejtvrdší část by byla za námi, takže pokud chcete od Stone Sour jen hardrock, tak už to vypněte (smích). Je tu totiž už pomalejší “Say You’ll Haunt Me”, do balady ještě ale nespadá, refrén je totiž rychlejší než zbytek písně a chvílemi je tu “tvrdší” verze Coreyho. Refrén je zároveň velice chytlavý, prostě to, co vám hned uvízne v hlavě. Skoro stejná je i další “Dying”, většinu času se jedná o pomalou táborovku, během chvíle se ale promění v něco opačného. V “Dying” se mi velice líbí kytarové sólo, které bych tam po dosavadním vývoji nečekal.

Po dvou hardrockovějších kouscích “Let’s Be Honest” a “Unfinished” se dostáváme ke zmiňovaným baladám. “Hesitate” je první pomalejší a vážnější, z balad od Stone Sour se mi vždycky líbí jen některé. Zde je to hlavně “Miracles”, ale nepředbíhejme. Hned po “Hesitate” je tu “Nylon 6/6”, abyste se úplně nevybrečeli, vložili autoři mezi dvě měkkčí jednu rychlejší. A teď tu “Miracles”, pro mě nejlepší song na desce. Řadí se k velikánům mezi rockovými baladami jako “Bother” a “Through Glass”, nevím, čím to je, ale pro mě je velice chytlavá. Další pomalejší “Pieces” už se mi zas tolik nelíbí, ale refrén je opět velice chytlavý. Refrény jsou tu celkově velmi silná věc, každá z těchto písní by mohla být často hraným hitem v rádiích. Dále už to není nějak podstatné, průběžně se střídá tvrdší s měkkčí a není to nic důležitého. Zmíním ale předposlední “Anna”, která určitě patří mezi mé top5 z “Audio Secrecy”. Střídá se pomalé s rychlým, a kdyby se vyměnil CoreyKurtem Cobainem, mohla by to být i zajímává píseň od Nirvany.

“Audio Secrecy” je podlě me poměrně podařené dílo. Pár songů bych ale vyházel, mezi “Miracles” a “Anna” je to celkem hluché místo, které mi docela vadí. Chybí mi tu ale více nářezů, po úvodních dvou tam skoro žádný není. V tom bylo “Come What(ever) May” mnohem lepší. Stone Sour vydávají desky pramálo, když už ale, tak stojí za to.


Serj Tankian – Imperfect Harmonies

Serj Tankian - Imperfect Harmonies
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 21.9.2010
Label: Reprise Records / Serjical Strike Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tento chlapík má za sebou úžasnou minulost v legendárních System of a Down. Díky této kapele se dostal hodně vysoko a těžko říct, kdyby se od začátku soustředil pouze na sólovou dráhu, zda by takhle daleko došel. Na druhou stranu tím ale dnes i trošku trpí. Serjovi se dostává neustálých žádostí o reunion System of a Down. Obě jeho desky jsou neustále srovnávány, zda je to lepší či horší než dřívější System of a Down. Tím jeho práce na sólových deskách trošku trpí.

A tak si před poslechem musíte říct, jak to vůbec chcete vzít. Pokud se na Tankiana podíváte jako sólového autora, vyjde vám z toho naprosto skvělá a originální hudba. Když to ale vemete na druhou stranu a budete ho stále brát jako hlavní postavu v System of a Down a jeho sólo kariéru berete jako chybu, tak se vám to moc líbit nebude. Je to totiž už úplně něco jiného.

Na debutu “Elect the Dead” Serj měl ještě náznaky ze své minulosti. Je podstatně tvrdší než momentální “Imperfect Harmonies”. Na první desce sice byly náznaky, ale aby nenaštval své příznivce, vždy tam pořádný kytarový riff radši přidal. Zde se jich moc nedočkáte, tvrdší kousky jsou tu v podstatě jen dva, první “Disowned Inc.” a desátá “Left of Center”. V ostatních písních Serj hodně experimentuje. Otázkou je, zda je to dobře, nebo ne. Touto deskou může získat úplně novou vrstvu fanoušků, příznivci starší éry System of a Down už ale moc nadšení nebudou. Již dříve Serj velmi rád spolupracoval s orchestrem – ten si můžete skvěle užít v pomalé piánové baladě “Yes, It’s Genocide”. Je tu zmixováno hodně různých stylů, řekl bych, že Tankian se snaží objevit něco úplně nového. A pokud je to jeho záměr, tak se mu to povedlo náramně. Je to určitě nejoriginálnější hudba, kterou jsem za poslední dobu slyšel. Už se to ani nedá brát jako metal či jako něco rockového. Nebýt jeho minulosti, težko bychom to mohli recenzovat na tomto blogu. Jsou tu prvky jazzu, elektronické hudby, rocku, balad. Je to zkrátka opravdu hodně experimentální. Stále mi tam ale nějaká ta tvrdší pecka chybí, první dvě jmenované “Disowned Inc.” a “Left of Center” k tomu sice mají hodně blízko, ale stále to není ono. Chybí něco, jako byly třeba “Empty Walls” nebo “The Unthinking Majority” z debutu.

Budu se už jen opakovat. Serj Tankian se hodně oddálil od své minulosti. Když tento fakt přijmete, čeká vás velice zajímavá hudba. Mně osobně se to velice líbí, protože je to něco nového. Navíc, jeho vokál sem perfektně sedí. Serj si vytvořil něco, co je přesně pro něj. V System of a Down byl pouze zpěvákem, dnes už je to někdo. Má styl, své osobité kouzlo. Už si ho ani v jeho dřívější kapele nedokážu představit. Kam až svou hudbu dotáhne příště?


Murderdolls – Women and Children Last

Murderdolls - Women and Children Last
Země: USA
Žánr: horror punk
Datum vydání: 31.8.2010
Label: Roadrunner Records

Hodnocení:
Seda – 7/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Druhý počin od pekelných Murderdolls je tu. Tato kapela má jednu nevýhodu – je stále brána jen jako side project Joeyho Jordisona, který je bezpochyby největší personou tohoto uskupení. Pravidelně se umisťuje na prvních místech v anketách o nejlepšího bubeníka. A pokud o Murderdolls moc nevíte, tak Joey zde místo sezení u bicí zvolil kytaru a je hlavním skladatelem, společně se zpěvákem Wednesdayem 13. Ten si svou sólo dráhou a vystupovaním s Gunfire76 udělal také slušné jméno a s Joeym jsou hlavními mozky.

Už je to osm let, co spatřil světlo světa debut “Beyond the Valley of the Murderdolls”. A protože je osm let dlouhá doba, zvuk se trošku změnil. Na prvním počinu byla hudba hodně do punku, na aktuální desce je to přece jen více hardrock. Na kvalitě přidala i produkce, která je uplně jinde než dříve. Změnu poznáte vlastně hned, pokud si pustíte starší počin a bezprostředně po ní novinku.

Po krátkém intru, které navodí atmosféru, je tu “Chapel of Blood”. Patří přesně k těm písním, kde už po prvních pár vteřínách a kratším rozjedu poznáte, že to prostě bude pecka. Stejně na mě působí i druhá “Bored ’til Death”, úvodní riffy à la tenhle mám prostě velmi rád, a když se v podobném duchu nese zbytek, nemůže to dopadnout jinak než skvěle. Že Murderdolls rádi zpívají o drogách a smrti, poznáte už jen podle názvů jednotlivých songů. Viz zmiňovaná “Bored ’til Death”, “Drug Me to Hell” anebo “Summertime Suicide”. Mou nejoblíbenější peckou je ale osmá “My Dark Place Alone”, řekl bych, že nejrychlejší počin na desce. Všechny písně jsou velice chytlavé. Po prvním poslechu vám určitě dvě až tři v hlavě zůstanou, posledně jsem stále vzpomínal na “Chapel of Blood” a “Death Valley Superstars”. Stejně jako před lety je deska obsáhlá. Zde je to patnáct kousků, na prvním počinu jich také bylo patnáct, pokud jste ale měli speciální edici, měli jste celých 21 songů. Obrovskou výhodou je, že i když je tu těch věcí tolik, poslech neupadne do stereotypu.

“Women and Children Last” je kvalitní deska s velice chytlavými melodiemi. Pokud akceptujete vetší odskočení z punku, bude vás to hodně bavit. Je to ideální album, když například někam jedete, uteče s ní rychle čas a nemusíte se soutředit pouze na ní. Skvěle vás nabudí, takže jsem to volil k poslechu i po ránu, dobře to probouzí. Kvalitativně dosahuje první desky, jsou to velice podobné práce a je težké říci, která z nich je na tom lépe.


Další názory:

Murderdolls na své novince nepředvádějí ani zdaleka nic, co by byť i jen trochu náročnějšího posluchače mohlo uspokojit, ale to evidentně ani nebyl záměr. “Women and Children Last” má zjevně za úkol narvat do posluchačů pořádný rokec od podlahy. Otázkou do pranice však zůstává, jestli se dvojici Wednesday-Jordison povedlo alespoň tohle. Na jednu stranu vlastně i ano, některé pecky jsou vážně dobré (hlavně ze začátku alba, třeba taková “Chapel of Blood” je možná ten nejlepší kousek), jiné na mě ale zase působí až moc afektovaně a… jak jen to říct… příliš “americky”, jestli mi rozumíte. Každopádně nemůžu tvrdit, že by mě poslech “Women and Children Last” nějak otravoval. Když si nahrávku pustím jako kulisu k něčemu, tak funguje celkem dobře.
H.


Blackmore’s Night, Albert Dannenmann

Blackmore's Night
Datum: 8.9.2010
Místo: Praha, Kongresové centrum
Účinkující: Albert Dannenmann, Blackmore’s Night

“Good evening. My name is Albert and I will do an opening for Blackmore’s Night…”

Touto prostou větou se započal osmý večer v měsíci září, léta Páně 2010. S nezaměnitelným německým přízvukem ji pronesl nepřehlédnutelný postarší dudák (respektive multiinstrumentalista, jak jsem zanedlouho zjistil), který již dobrou čtvrthodinu obcházel mezi pomalu se scházejícími lidmi a s až dojemnou upřímností nám pomocí svého instrumentu dával zakusit atmosféry dob, které již dávno minuly. Jeho vystoupení trvalo okolo dvaceti minut a nyní již usadivší se obecenstvo mohlo sledovat, jak lze za pomoci hlasu a jednoho či dvou (!) nástrojů v rukou zkušeného hudebníka prezentovat tradiční nápěvy s původem v zemích německých, ostrovech britských i pláních francouzských…

“We have a baby. She sleeps a lot – just like her mother, and drinks a lot – just like her father…”

Albert se rozloučil a vyklidil pódium ve prospěch těch, na které všichni netrpělivě čekali celý podvečer v drtivé většině případů i déle. Dočkali jsme se jich po krátkém intermezzu v režii techniků upravujících mikrofony. Nástup proběhl ve velkém stylu, bez zbytečných řečí, a to prostřednictvím singlu “Locked Within” a “Crystal Ball” z alba “Secret Voyage”, a tuto volbu musím kvitovat s povděkem. V kombinaci s videoprojekcí na velkém plátně za zády kapely totiž šlo o koňskou dávku energie, která kapala snad i ze stropu. Pauza před následující “Queen for a Day” dala všem přítomným najevo, že se celý večer ponese v dokonale kontrastním duchu oproti nástupu, kde nepadlo jediné slůvko. Kdo je zvyklý na více či méně vtipné/intelektuální/poetické oslí můstky mezi skladbami, byl dozajista překvapen stejnou měrou jako já, jak milou, neformální a upřímnou formu komunikace s publikem Candice zvolila. V průběhu večera jsme se tak dozvěděli, že nové album – “Autumn Sky” – nese jméno novorozené dcery ústředního dua Candice NightRitchie Blackmore, že skladba “Durch den Wald zum Bach Haus” vznikla, když Ritchieho pronásledoval rotvajler a další zajímavosti.

“We usually play this song without mistakes but our new drummer, he’s from Newcastle…”

Možná nebude na škodu, když na chvíli odběhnu od samotného vystoupení a pokusím se poněkud blíže popsat prostředí, ve kterém se celá událost odehrála. Bezmála třicet let stará budova Kongresového centra se vzhledem k vrcholně formálnímu vzezření jejích interiérů nezdá být příliš vhodným prostorem pro konání koncertu kapely, jakou jsou právě Blackmore’s Night, s čímž se do určité míry ztotožňuji, ale ve výsledku jsem byl nadmíru spokojen, a to především kvůli bezchybné akustice Kongresového sálu, která dala vyniknout všem nástrojům tou správnou měrou.

Když hodnotím sál, bylo by trestuhodné nezmínit samotné pódium. To bylo pro tento večer oděno do hávu, který evokoval spíše divadelní jeviště než pódium folk/rockové kapely. Tím však v žádném případě nechci naznačit, že by to bylo na škodu věci, ba naopak. Různorodé kulisy a stylizované doplňky velmi efektivně dokreslovaly dojem renesanční taverny.

Kapitolou samotnou pro sebe však byli (nezřídkakdy zahraniční) návštěvníci oděni ve více či méně autentických historických kostýmech. Byli zde k vidění měšťané, kupci, šlechtici, ale především krásné ženy a dívky. Přítomnost těchto zapálených fanoušků pozvedla celý koncert na zcela novou úroveň. Tito návštěvníci měli na výslovné přání kapely vyhrazeny první dvě řady ale přibližně v polovině koncertu větší část z nich svá místa opustila a jala se tančit v nevelkém prostoru mezi první řadou a pódiem, což bylo kvitováno s povděkem jak ze strany diváků, tak samotné kapely, o čemž přesvědčil především vřelý přístup Candice. Na adresu prvních dvou osmělivších se slečen tak přilétla nejen veřejně deklarovaná poklona, ale rovněž trička s motivem nejnovějšího alba.

Ritchie wrote this wonderful song long before he was medieval. In these times, he was just evil…”

Ano, řeč je o notoricky známém hitu skupiny Deep Purple, písni “Soldier of Fortune”, která se již delší dobu objevuje v repertoáru Blackmore’s Night. Nebyla to však jediná coververze zařazená na soupisku večera. Dočkali jsme se tak třeba variace na Dylanovu “Times, They Are a Changin'”. Drtivou většinu setlistu ale pochopitelně zabraly vlastní skladby. Dočkali jsme se tak klasik jako “Under a Violet Moon”, “Ghost of a Rose”, magické “Fires at Midnight” a mnohých dalších více či méně známých písní. Myslím, že je zcela na místě zde vyzdvihnout vokální výkon jak zpěvačky Candice Night, tak obou doprovodných vokalistů – houslistky Gypsy Rose a mistra kláves, Davida z Larchmontu, jejichž zpěv byl na stejné, ne-li vyšší úrovni než na studiových albech. Nošením dříví do lesa by bylo vynášet do nebes výkon ústřední postavy celé kapely, kytaristy Ritchieho Blackmorea, jehož famózní hra se dala přirovnat k zážitku z jiné dimenze. Ve své typické uzavřené a soustředěné póze budil dojem čaroděje a já tomuto zdání s velkou chutí uvěřil. Po Candice nejvýraznější postavou na jevišti byl bezesporu baskytarista Earl Grey z Chimay, který svým živelným projevem evokoval kouzelného skřítka nebo královského šaška – nejblíže pravdě by byla nejspíš kombinace obého…

“The wonderful, the talented, the beautiful… The blonde! Missis Candice Night!”

Žel bohu, i ty nejkrásnější události jednou končí a stejný osud stihl i tento koncert. Blackmore’s Night se s Prahou rozloučili symbolicky – písní “Dandelion Wine” – a jejich koncert skončil. Candice a Earl pak ještě několik dlouhých chvil dávali najevo svůj vděk publiku formou podpisů a tisknutí rukou, ale i ti se po nějaké době odebrali za ostatními do backstage. Návštěvníkům tak nezbylo nic jiného, než se v poklidu rozejít do svých domovů a vychutnat dozvuky této nevšední události třeba při sklence dobrého vína. Mne doma nečekalo víno, místo něj se však dostavila neochvějná jistota, že až Blackmore’s Night v budoucnu opět zavítají na některý z českých hradů, jak je jejich dobrým zvykem, budu tam rovněž, neboť k dokonalosti chyběl tomuto koncertu právě onen hrad v pozadí a hořící ohně v okolí…

Na toto vystoupení jsem se vypravil se střízlivým očekáváním, dostalo se mi však naprosto kouzelného zážitku. Úsměv, upřímnost a umně spletené melodie – k vynikajícímu zážitku stačí tak málo. Nebo snad tak mnoho?


Disturbed – Asylum

Disturbed - Asylum
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 31.8.2010
Label: Reprise Records

Hodnocení:
Seda – 5/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Disturbed, kapela, která rok od roku získává na síle a stává se stále populárnější. Poslední výtvor “Indestructible” slavil veliký prodejní úspěch, a když tohle všechno podpoříte velikým turné, je úspěch zajištěný. Disturbed také navštívili Prahu po poměrně dlouhé době a dodnes je to jeden z nejlepších koncertů, na kterých jsem kdy byl, a pokud se někdy vrátí, určitě zajdu znova.

Předchozí desky Disturbed mým uším velice “chutnají”. Taková “Ten Thousand Fists” je u mě vysoce kladně hodnocená, protože co song, to pecka. A nejen tento počin, trojlístek “Ten Thousand Fists”, “Believe” a “The Sickness” patří k tomu lepšímu, ne-li nejlepšímu, co nu-metal může nabídnout. Poslední “Indestructible” je také stále kvalitní, ale sedí o stupínek níže, než tato trojice.

Už od počátku kariéry si drží kapela poměrně stejný zvuk, ani “Asylum” v tom není výjimkou. Tentokrát to zde ale moc nefunguje. Poprvé tu je intro, skoro tříminutové “Remnants”. Nejsem moc velkým fanouškem těchto vstupů do desek, pokud to není zrovna genialita. Tohle jsou jen však pomalejší kytarové riffy doprovázené bicím a nejsilnější stránka Disturbed, Draimanův zpěv, tam není. Další na řadě je pak “Asylum”, ke které byl před vydaním vytvořen klip. Tento singl mě na album velice navnadil, těšil jsem se na něj a říkal si, že pokud to bude znít stejně jako právě “Asylum”, máme se na co těšit. Bohužel přišlo mírné zklamání, protože kvalit této písně už žádná nedosahuje. Pokud čekáte desku plnou hitů, tak zde moc nepochodíte. Třetí v pořadí je “The Infection”, ve které vás čeká poměrně chytlavý refrén. Jestliže tu žádná z písní nedosahuje kvalit “Asylum” tak se aspoň musí nějaká přibližit. Ani těch tu moc není, nejblíže má ale určitě pátá “Another Way to Die”. Nejdřívě me sice odrazoval pomalejší úvod, ten se ale po chvíli změní ve velice dobrý poslech. A potom? Už jen průměrné až podprůměrné songy, nic, co by mě zvedlo ze židle. Nezachrání to ani speciální cover od U2, “Ishfwilf”; tento název je zkratkou písně “I Still Haven’t Found What I Am Looking For”. Jedná se zkrátka o tvrdší verzi tohoto slavného singlu.

Na “Asylum” jsem se těšil, jsem ale mírně zklamaný. Songy jsou hodně slabé, desku si poslechnete jednou, dvakrát a pak vrátíte do šuplíku a už nemáte důvod ji opět vyndat. Určitě ne kvůli dvěma lepším kusům “Asylum” a “Another Way to Die”. Disturbed zřejmě dochází šťáva, když jsem si po několikátém poslechu pustil něco staršího, byla z toho cítit úplně jiná energie, které na tomhle prostě chybí. Celkově hodně podprůměrné album.


Další názory:

Když Disturbed svého času v roce 2000 vydali debut “The Sickness”, bylo to jako blesk z čistého nebe. Tehdy to scénou zahýbalo a prodej alba se na začínající kapelu vyšplhal do astronomických výšin. O deset let později už nejsou Disturbed překvapivým talentem, ale dávno zaběhlá mašina, která pravidelně sází nové desky a stejně tak pravidelně si vede dobře v prodejnosti i na koncertech. Jenže zatímco v dobách prvních alb se mi líbili a působili svěže, o deset let později už mě nepokrytě nudí. Ano, vítězný recept se sice podle některých měnit nemá, ale stá variace na jednu formulku v podání Disturbed se mně osobně už dávno zajedla. Prodeje jsou sice opět velice pěkné a spousta lidí jim to bez uzardění zblajzne, já osobně už to však mít nemusím. Pár světlých momentů (“Sacrifice”) tu bídu nezachrání. Sorry, ale tohle je pro moje rozmazlené uši nudný a šedivý průměr…
H.


Nevermore – The Obsidian Conspiracy

Nevermore - The Obsidian Conspiracy
Země: USA
Žánr: progressive / groove metal
Datum vydání: 31.5.2010
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. The Termination Proclamation
02. Your Poison Throne
03. Moonrise (Through Mirrors of Death)
04. And the Maiden Spoke
05. Empriness Unobstructed
06. The Blue Marble and the New Soul
07. Without Morals
08. The Day Yout Built the Wall
09. She Comes in Colors
10. The Obsidian Conspiracy

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Nevermore se po pětiletém albovém půstu vyplněném jedním DVDčkem a sólovkami hned dvou členů opět vracejí s novým studiovým počinem „The Obsidian Conspiracy“, což je, pokud se nemýlím, ta je nejdelší odmlka v historii kapely. Ve vzduchu tím pádem visí vcelku jasná otázka, a sice jestli se ona pětiletka nějak promítla do nového materiálu, neboli – kulantněji řečeno – kam a zda vůbec se Nevermore na své aktuální nahrávce posunuli.

A nutno hned ze začátku říct, že jakékoliv zásadní stylové kotrmelce se samozřejmě nekonají, Nevermore v podstatě „jen“ pilují a opracovávají tu svojí, do jisté míry vlastně i vcelku originální hudební formulku, a i „The Obsidian Conspiracy“ tak obsahuje lehce rozpoznatelný, avšak jen těžko zařaditelný koktejl ne-power-metalového power metalu, ne-thrash-metalového thrash metalu a „čehosi progresivního“, kterým se skupina již dlouhé roky prezentuje. A ono je to svým způsobem vlastně dobře, neboť muzika Nevermore je ve své podstatě natolik svojská, že by bylo škoda její formu rozbíjet násilným pokusem o co největší posun, který by se mohl minout účinkem, zvláště pakliže je progrese vlastně sama o sobě ukrytá už v jejich samotném stylu.

Na „The Obsidian Conspiracy“ samozřejmě opět excelují dva ústřední pilíře Nevermore. Jednak je to kytarista Jeff Loomis, který opět nechává svůj cit pro vytváření nápaditých riffů a sól rozehrát na plné obrátky. Tím druhým pak není nikdo jiný než zpěvák Warrel Dane, jehož vokál se dá nejlépe popsat slovy „naprosto fantastický“. Popravdě řečeno, je to právě jeho zpěv, co mě na nahrávkách Nevermore vždy bavilo úplně nejvíce a i na novince své hlasivky rozeznívá vskutku famózně. Na kvalitní práci vokalistů jsem byl já osobně vždy zatížený a u Nevermore si toho člověk může užívat do sytosti. Nesmíme však zapomenout ani na ostatní členy, neboť i oni odvádějí kvalitní kus práce. Stačí se například zaposlouchat do basových linek Jima Shepparda a zjistíte, že je to vedle Loomise a Danea možná trochu podceňovaný hudebník.

A jak si stojí jednotlivé skladby „The Obsidian Conspiracy“? Velkým hitovým potenciálem dýchá třeba taková „Your Poison Throne“, jejíž refrén s opakovaným slůvkem „rise“ přímo vybízí k zpívání na koncertech (jak se kupříkladu ukázalo i nedávno v Plzni na Metalfestu, kde se na ni publikum v podstatě ihned chytalo, přestože deska v té době ještě venku nebyla). Ostatně, během živých vystoupení se Nevermore budou moci spolehnout hned na několik písniček z novinkového počinu. Mezi ně bezesporu patří úvodní „The Termination Proclamation“, titulní „The Obsidian Conspiracy“ a také křehká „Emptiness Unobstructed“, která byla zvěčněna rovněž jako videoklip. Všechny tři oplývají s lehkostí a nápaditostí vystavěnou, avšak bez problému zapamatovatelnou strukturou s výraznou pěveckou linkou. Mým osobním černým koněm desky je možná až nečekaně temná „And the Maiden Spoke“ s procítěným refrénem a rovněž také zajímavě pojatá „The Day Yout Built the Wall“. Osobně jsem spíše příznivcem hoblovaček než balad, ale v případě „The Obsidian Conspiracy“ musím uznale pokývat hlavou i v této „kategorii“, neboť taková „The Blue Marble and the New Soul“ se opravdu povedla. Asi se budu opakovat, ale i v případě tohoto kousku musím opět vyzdvihnout Daneův nezaměnitelný vokál.

Z celkového úhlu pohledu se Nevermore (znovu) podařilo vyprodukovat kvalitní nahrávku, nad jejímž zařazení do své sbírky já osobně moc váhat nebudu. Jak již bylo řečeno výše, nějaký výraznější posun se sice nekoná, ale na druhou stranu (a i to už bylo řečeno), hudba kapely už v sobě primárně progresi obsahuje, takže vyčpění se Nevermore, ani jejich posluchači (alespoň prozatím) bát nemusí. Číselně si u mne deska stojí přesně na rozhraní mezi 7 a 8, nakonec jsem sice výsledek zaokrouhlil dolů, ale i kdyby se pod článkem skvělo číslo 8, nic by se podle mě nezměnilo.


As I Lay Dying – The Powerless Rise

As I Lay Dying - The Powerless Rise
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 7.5.2010
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jedna z předních metalcorových kapel As I Lay Dying se vrací na scénu se svým novým počinem. Po vydání DVD “This Is Who We Are” a poslední desky “An Ocean Between Us”, které se dostává velice pozitivních reakcí, kapela vytasila novou zbraň, a to právě “The Powerless Rise”. “Nothing Left” z placky minulé si dokonce vysloužilo nominaci Grammy za nejlepší metalový song tehdejšího roku. Po prvních pár poslechnutí mě “The Powerless Rise” moc nezaujala. Po delší době jsem ale tomu poměrně přišel na chuť a začalo mě to docela bavit.

Otvíračkou na albu je “Beyond Our Suffering”. Společně ještě se sedmou “Condemned” patří k těm nejtvrdším songům. Nevyskytuje se v nich moc velká melodika a ani čistý vokál, který je jinak, jako již klasicky, pevnou součástí kapely. Po titulním songu je tu “Anodyne Sea” – ta se rozjede podobně, ale zhruba po minutě a půl se výrazně přidá melodiky u kytar a přichází dlouhý čistý vokál. As I Lay Dying v této desce zvolili návrat k agresivitě (nemyslím to tak, že předtím tam žádná agresivita nebyla, jen ji opět výrazně přidali), která se prolíná právě těmito emotivními party. Ač mi tyto části nevadí, tady mi k tomu něco chybí. Čistý vokál není uplně takový, jak bych si ho představoval, není úplně ideální. V All That Remains či Miss May I se to perfektně hodí, zde to ale trochu ztrácí na efektivitě písně. Možná s trochu jiným hlasem by to vypadalo lépe, takhle mi to ale trochu vadí. Právě proto se mi asi libí víc songy bez téhle vychytávky. Výše zmiňované “Beyond Our Suffering” a “Condemned” jsou skvělými dílky, které patří k nejlepším na albu.

Dále tu není moc co zmiňovat. Všechny songy se nesou ve stejném stylu – energie plná agresivity, která se prolíná s emotivními kratšími častmi. Až na pár výjimek je to hlavní dominanta všech songů. Na tuto desku panuje hodně názorů, že se jedná o pokořitele placky minulé. Dle mého ovšem tak není a “An Ocean Between Us” stále patří k nejlepším od kapely. Ze začátku mě deska vůbec nebavila, teď je to solidní šestka.


Lamb of God, Rust2Dust

Lamb of God
Datum: 24.5.2010
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Lamb of God, Rust2Dust

První návštěva Lamb of God v Praze nemohla zůstat bez pozornosti. Hned jak jsem se dozvěděl, že v Abatonu zahrají, bylo mi jasné, že budu jistým účastníkem. Kapela dlouho Českou republiku míjela, proběhly ale různé spekulace, že by mohla zahrát na letošním Brutal Assaultu. Shindy ale zorganizoval samostatný koncert Lamb of God v Praze a den předtím v Bratislavě.

Předkapelou se stala kapela Rust2Dust, která zahrála jak na Slovensku, tak v Česku. Původem je právě ze Slovenska a na scéně se vyskytuje velice krátce, nemá ještě ani jeden rok existence. Přesto musím říct, že pořadatelům se výběr velice vyvedl. Na přesně něco takového jsem měl poslední dobou chuť. Rust2Dust se prezentují modernějším metalem, tedy něčím, co mám rád. Kluci si uvědomili svou roli a vystoupení zbytečně neprotahovali. Odehráli si svých devět songů a šli. Představeno bylo hlavně poslední EP kapely a zrovna songy z něj se mi líbily nejvíc. “Hate”, “Lost” a “Dopamine” jsou k poslechu velice dobré i z Bandzonu kapely. Pokud Rust2Dust budou pokračovat v podobné tvorbě, mohli by se dostat daleko. Už tímhle vystoupením si získali dalšího fandu do sbírky a rozhodně jsem se tak po koncertě nerozhodl sám.

Velké mínus bylo to, že pořadatelům dlouho trvalo připravit pódium. Záčatek na stránkach byl psaný na 19:30, na lístku 19:00, a aby se udělal kompromis, začalo se v 20:00. I po předkapele to trvalo docela dlouho, než se na plac dostali Lamb of God. Když už začnou hrát první tóny “The Passing”, je jasné, že to vypukne. Začátek byl ve znamení desky “Wrath” – po “The Passing” následoval “In Your Words” a velká hitovka “Set to Fail”, která se dočkala i několik nominací na různé ceny. Show splňovala to, co se od ní dá očekávat. Kapela se s ničím nezpomaluje a prostě odehraje své songy. Randy se choval přesně tak, jak jsem to od něj očekával. Zmrd, který na každého sere. Potvrdil to tím, že několikrát pěkně zatopil pár fandům. Velice mu vadilo, když se někdo rozhodl navštívit pódium. Třeba ten první to schytal od Randyho docela dost, skočil po něm a držel ho na zemi, přitom dál pokračoval ve zpěvu. Když vstával, ještě ho na památku trochu podusil. Když fanda vstal, Randy ho vzal za vlasy a hodil poměrně rychle dolů. Jediný dík, že ten pán byl tak vychlastaný, že nic necítil. Druhý ale skončil o poznání hůř, trochu déle zápasil s tím, aby získal svůj dech zpět. To ale stačí k Randymu, sice se choval poměrně namyšleně, důležitý byl ale výkon. Jejich show mi přišla celá taková “ať už to odehrajem a můžem pryč”, nebyl tam žádný výraznější kontakt s publikem. Cíleně jsem chtěl hlavně vidět živé podání pecky “Ruin”, která je dle mého – ještě společně s “Redneck” – nejlepším výtvorem této party. Musím říct, že tento song naživo je opravdová delikatesa. Do přídavku je vybrána opět prastará věc “Vigil”, po ní již zmiňovaná “Redneck” a jako poslední “Black Label”.

Energie, výkony hudebníků, atmosféra. Vše bylo v podstatě bez problémů. Chyby, co se dají vytknout, patří rozhodně pořadatelům. Poté trošku namyšlenost kapely, težko odhadnout, zda to myslela kapela jako součást image, nebo je prostě vystoupení v této zemi štvalo. Mohli by si uvědomit, že žijí i z peněz těchto lidí a ne jen z obyvatel velkých států.


Kiss, Taking Dawn

Kiss
Datum: 23.5.2010
Místo: Praha, O2 Arena
Účinkující: Kiss, Taking Dawn

Jedna z legend rockové muziky Kiss opět v Praze! Tentokrát se vrátili na podporu desky “Sonic Boom”, kterou zahrnuli i do názvu celé turné Sonic Boom Over Europe: From Beginning to the Boom. Jak pojmenování napovídá, byl to rychlý průlet od začátku kapely až doteď. Vzadu na obrazovce tedy občas byly promítány starší fotky členů a pár retro videí. Kiss mají jednou velikánskou výhodu: přes jejich masky není vidět důsledek času – stáří. Například takový Gene Simmons by mi mohl se svým věkem dělat dokonce i dědu. Díky maskám však vypadají stejně jako před 30 lety a jejich show tedy po několik let drží stejný náboj.

Před Kiss zahrála jedna předkapela, konkrétně Taking Dawn. Kluci se snažili, ovšem kvůli horšímu ozvučení a ne příliš ideálnímu místu, kde jsem byl, jsem z jejich show moc nepoznal. Songy mi přišly skoro furt stejné, kdybych byl ale asi níž, líbilo by se mi to více. Takhle mě to ale moc nezaujalo a musel jejich vystoupení přetrpět. Kytary byly zabité a zpěvákovi nešlo rozumět. Bicí také postrádaly potřebnou razanci. Blbě se mi to hodnotí, to musí lidé, co byli dole na stání. Na hlavní hvězdy večera je ovšem zvuk vyladěný a bylo to v pořádku.

Po Taking Dawn se zakryje pódium za plachtu, na které je veliký nápis Kiss. Dolaďovaly se detaily a mohlo se začít, nebyl to hned klasický nástup. Nejdříve se na obrazovkách objevila mapa Evropy, která se postupně přibližovala do Čech, Prahy a k aréně O2. Poté bylo natočeno video, jak obrovský Gene Simmons kráčí mezi mrakodrapy v Americe. Ještě je pak záběr kapely, jak jde na pódium a právě za tuto plachtu. Ta je ihned stažena, kapela vyjede na jakési rampě a začínají první tóny. Vše doprovodilo nečekaný výbuch petardy – show může začít. Otvíračka byla nejnovější pecka “Modern Day Delilah ze “Sonic Boom”. Pyrotechnika je velice častým jevem při této show, ono se vlastně ani nejednalo tolik o hudební představení. Spíš zábavu, kterou vedli tyto čtyři chlapíci a ve volných chvílích to doprovázeli nejpodctivější hudbou – rockem. Každý ze členů měl chvilku, kdy mohl ukázat své dovednosti. Eric Singer se svým mini sólem na bicí, Thommy Thayer a jeho kytarová sóla. Paul Stanley byl zase po celý večer hlavním tahounem a komunikoval s diváky. Za svou existenci už to má tolik vypilované, že prostě ví, co má udělat. Diváky si také získal tím, že nám všem pogratuloval k úspěchu v hokeji.

Vrchol ovšem přichází až s Genem Simmonsem. Jeho legendární sólo na basovou kytaru a přitom kapsle s umělou krví. Odmalička byl můj sen to vidět a teď se to konečně splnilo. Gene je i různě vyvěšován do vzduchu, ke konci se ale ocitne až na úplně horní rampě, kde odehraje a odzpívá další song. Nejeden člověk by se na jeho místě hodně bál, v takové výšce stát není žádná legrace. Paul Stanley nesmí zůstat pozadu a ke konci, konrétně při songu “I Was Made for Lovin’ You” je převezen doprostřed haly, kde měl připravené svoje místo. Samozřejmě celý song odehrává tam.

Zahrány byly nejvetší hity typu “Shout It Out Loud”, “Detroit Rock City”, “Love Gun”, až po věci novejší jako “Say Yeah” či již zmiňovaná “Modern Day Delilah”. Vystoupení trvalo skoro dvě hodiny, byl to prostě veliký večer. Kiss zůstanou nesmrtelní.


Drowning Pool – Drowning Pool

Drowning Pool - Drowning Pool
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 27.4.2010
Label: Eleven Seven Music

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Debutové album Drowning Pool, “Sinner” obsahuje velice kvalitní materiál. Vyskytuje se na ní třeba přeznámá pecka “Bodies”, která se objevila již v několika možných soundtracích, a to ve hrách nebo filmech. Po tomto albu to vypadalo na slibnou budoucnost, ale zpěvák Dave Williams na turné kapely v autobuse zkolaboval a zemřel na zástavu srdce. Po jeho smrti Drowning Pool však neskončili a po přijetí Jasona Jonese nahráli placku “Desensitized”, té se ovšem nedostalo takového úspěchu jako předešlé práci, a tak byl Jason Jones nahrazen nynějším Ryanem McCombsem – ano, je to ten McCombs ze Soil.

Po smrti Williamse se kapela stále trošku hledá. “Sinner” je typickým nu-metalovým albem, v “Desentizised” se ale žánr posunul opět trošku jinam a s příchodem McCombse se to usadilo na hard rocku, který je praktikován i na této nahrávce.

Drowning Pool otevírá “Let the Sing Begin”, která patří k těm tvrdším na albu, stejně jako její následovník “Feel Like I Do”. Tento song se objevil s videoklipem už dlouho před vydáním, jako singl mě velice zaujal a dokonce si myslím, že je stejně tak kvalitní jako kultovka “Bodies”. Říkal jsem si, že když bude zbytek alba v podobném duchu jako “Feel Like I Do”, může se jednat o lepší výtvor jak “Sinner”. Realita mě ale trošku zklamala, protože druhá půlka “Drowning Pool” je poměrně slabá. Po “Feel Like I Do” následuje pomalejší “Turn So Cold”, poslouchá se ale velice dobře. Pro mě je znamení dobré písničky, když si z ničeho nic začnu prozpěvovat daný refrén. Tento song, společně s dalším “Regret”, to přesně dokázal. Další dva songy, “Over My Head” a “All About Me” se stále dobře poslouchají. Konkrétně v druhé jmenované jsou slyšet takové ty klasické “kytary”, jaké jsou u Drowning Pool zvykem. Po této šestce se to ale zlomí a následují pouze podprůměrné skladby, které spíše opakují stále opakované zvuky. Zřejmě kapele došel materiál a nápady.

Mé nejočekávanější album v eintopfu za měsíc duben mě v nečem potěšilo, ale také i zklamalo. První půlka je skvělá, druhá ale pokulhává. Jsou tu skvělé hard rockové pecky jako “Feel Like I Do” nebo “Over My Head”, jsou tu ale i stokrát ohrané riffy jako například v “Children of the Gun”. Myslím, že když bude skupina pokračovat v podobném duchu a trochu přidá do tvrdšího zpěvu, mohlo by nás čekat příští skvělé album. V tomto případě je to ale pouze na šest bodů.