Archiv štítku: ESP

Španělsko

Minirecenze

Itnuveth – The Way of the Berserker

Napsat komentář
Itnuveth - The Way of the Berserker
Země: Španělsko
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 8.10.2014
Label: Xtreem Music

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

V konkurenci viking metalů z Jižní Ameriky dnes Itnuveth nejvyšší příčky bizarnosti neatakují, nicméně nordický pagan black metal “made in Spain” taktéž zůstává nad mé chápání. Ačkoliv to dost dobře nejde, pokusím se barcelonský původ přehlédnout a zaměřit se jen a pouze na hudbu. Nebo ještě lépe přiznám, že touhou vzdát skandinávské mytologii hold může být zasažen i obyvatel slunné Barcelony. Třeba Itnuveth křivdím a dvě pohádkové postavičky z katastrofálně vyvedeného obalu opravdu vyběhly ze španělské koridy, sníh a název alba však tuto teorii zřejmě definitivně vyvrací. Konec stesků, vydejme se, vybaveni dávkou recenzentské objektivity, na cestu.

Když si člověk “The Way of the Berserker” pustí, ani na chvíli nezapochybuje, že jde o úplně první nahrávku, se kterou Itnuveth vylezli. Pravda, oba členové (respektive člen a členka), si nějakými lokálními kapelami prošli, žel po vyslechnutí tohoto debutu cítím k těmto spolků víc jistou skepsi než zvědavost. Debut Itnuveth je totiž jedním slovem bída. A nebo víte co? Raději užiji slov dvou – velká bída. Pokusím se přenést přes zvukové nedostatky, které se od takovéto kapely dají čekat, a zaměřím se na samotné jádro hudební složky.

Jestli se Itnuveth tváří jako statní pohané, hudební přednes ztělesňuje pravý opak. Z kapely je cítit neohrabanost a především jedna velká bezzubost. Itnuveth se snaží vymýšlet spousty melodií, ale většinou končí jen u pokusů. Na nějaké zapamatovatelné pasáže zapomeňte. A když už vám něco povědomého přeci jen projde sluchovým ústrojím, po většinou zjistíte, že jde jen o kytarové téma, které jste neslyšeli nikde jinde než na stejné desce před několika minutami. Je znát, že Španělé chtějí sem tam zahrát i na jinou než jen na blackovou notu a přidat na míře zhudebněného pohanství. I to se bohužel nedaří a třeba taková “Skoll”, kde je taková snaha nejpatrnější, zní snad ještě hůře než všechny ostatní skladby. Pominu-li v tuto chvíli samotnou melodii, která se do severského kontextu desky vůbec nehodí, je smutné, že takřka neměnným motivem začíná i následující “Black Henbane”. A vskutku nejde o výjimku.

Nemá cenu nic zastírat, “The Way of the Berserker” je špatné. Od obalu, přes název až po samotnou hudbu jde o jedno nepovedené klišé, což je dostatečný důvod, který je mnohem pádnější než strefování se do nenordického původu kapely.

Reporty

Larva, Massenhysterie

Napsat komentář
Larva poster
Datum: 22.11.2014
Místo: Praha, Kotelna
Účinkující: Larva, Massenhysterie, Piranha Latex Couture

Fotky byly vypůjčeny z:
oficiálního Facebooku Larva
Autor: Tomáš Mičák

Když jsem před nějakou dobou plánoval svůj první výlet do hostivařského klubu Kotelna na německé úchylačky Grausame Töchter, vážně mě nenapadlo, že se na tom samém místě objevím znovu hned o týden později, v žádném případě to však nebylo jednoznačné rozhodnutí. Vždycky mě dokáže naštvat, když na jeden den vyjde víc akcí, které by mě zajímaly, ale na sobotu 22. listopadu se sešly nikoliv dva, ale rovnou tři koncerty, na něž bych měl zájem se vydat. Industriální dýchánek za účasti Paprsků inženýra Garina, Gaping Chasm a dalších šel z kola ven jako první, ale rozhodování mezi britským hnusem Dragged into Sunlight a španělskou elektronikou v podání Larvy už bylo těžší.

Po několika probdělých nocích plných útrpného rozhodování (oukej, to trochu přeháním, ale trocha dramatičnosti snad nezaškodí) nakonec padla volba na dark electro dvojici z Barcelony. Jednak mě poslední dobou elektronika baví prostě víc (to bych jako šéfredaktor stále ještě převážně metalové stránky asi říkat neměl, co?), jednak jsem metalových koncertů za svůj život viděl mnohonásobně více než těch elektronických, takže EBM akce pro mě pořád mají nádech čehosi neokoukaného, jednak v tom svou roli zahrála i možnost mít tu dva reporty namísto jednoho, protože na Dragged into Sunlight se vydal kolega Atreides. Tak či onak, nakonec vyhrála Larva, tak si o tom pojďme v rychlosti popovídat…

Začátek akce mi přišel naplánovány na zbytečně pozdní dobu – dveře na devátou, začátek programu v deset. Když jsem dorazil chvíli po půl desáté, v sále se zrovna činil jeden ze tří DJů, kteří se ten večer měli objevit jako doprovodný program, a ke vstupu mi stylově pustil Suicide Commando. Hned po příchodu člověka práskla přes rypák návštěvnost… tedy, spíš nenávštěvnost, protože spodní patro s barem i sál nahoře doslova zely prázdnotou a po celém klubu se potulovalo jen pár jedinců, z nichž velkou část navíc tvořili samotní lidi z klubu a vystupující.

Navzdory prázdnotě se pár minut po desáté skutečně začalo. Původně se před Larvou měli představit Schultz z Francie (o nichž jsem jaktěživ neslyšel) a XMH z Holandska (na které jsem byl docela zvědavý), ale nakonec se jejich vystoupení “z technických důvodů” nekonala a v Praze se místo nich představili Rakušané Massenhysterie, o nichž jsem taktéž jaktěživ neslyšel. I když možná to bude tím, že je to docela nová kapela.

Tak či onak, Massenhysterie hráli v podstatě do prázdného sálu, v němž působil potlesk těch několika málo lidí spíš nepatřičně. Rakušané nastoupili ve třech v sestavě baskytara model à la Lemmy Kilmister, klávesy model à la Michal David a zpěvačka model à la sex appeal 9,5/10. Ačkoliv se na slečnu s jedovatě fialovými vlasy a v těsných (a dost krátkých, heh) latexových šatičkách koukalo suverénně nejlépe, určitě stojí za zmínku i outfit jejích kolegů, kteří se převlékli za včelaře… ne, fakt si nedělám prdel, skutečně oba vypadali asi takhle. Akorát nevím, jestli ten overal před jeho výrobou domysleli do konce, protože tu a tam měli docela problém se trefit hubou k mikrofonu, a když už se to náhodou povedlo, byl problém se přes široký límec podívat na hmatník, co že to mám vlastně hrát. Ale na druhou stranu, vypadalo to dost cool a nevzpomínám si, že bych někdy v životě viděl včelaře drtit klávesy po vzoru Michala Davida a skákat u toho jak fretka.

Nicméně se mi líbilo, že Massenhysterie koncert neojebali (což by v tomhle případě mohlo být i pochopitelné, protože prostě prázdná plocha) a zejména baskytarista pařil tak vehementně, jako kdyby ho povzbuzoval natřískaný kotel, což je fakt super přístup. Klávesák s nějakým poskakováním taktéž nešetřil a zpěvačka zase neváhala se tu a tam trochu zavlnit do rytmu, takže se alespoň bylo na co dívat. Hudebně mě to docela bavilo, i když žádný velký zázrak to nebyl a šlo o vcelku standardní elektroniku, navíc poměrně monotónní, protože co song, to jedna smyčka takřka beze změn (přinejmenším v živém podání to tak znělo). Ale na kapelu, která vznikla letos v únoru, to zlé nebylo. Navíc Massenhysterie hráli tak 25 minut maximálně, takže ani nebyl čas se začít nudit. Sice je trochu pech, že hned na svém druhém koncertě v historii hráli prázdnému klubu, ale i přesto si myslím, že se jim výlet z Vídně na pražskou veřejnou zkoušku vyplatil, protože včelaře si fakt budu pamatovat (a to, že si vás zapamatuje šéfredaktor nejlepšího blogísku v celém vesmíru, je ten největší úspěch, jakého můžete jako skupina dosáhnout!) a protože prodali minimálně jedno cédečko (inu… mně). Jinak bych ještě dodal, že ze skladeb zazněly třeba “1000 rote Rosen” (ta je fakt dobrá, jen tak mimochodem), “Jesus Christus” nebo “Hart in der Stiefel”… sice vám ty názvy asi nic moc neřeknou, ale jen pro zajímavost.

Larva

Nastala další pauza, během níž se předvedli další dva DJové… jestli si to správně pamatuju, tak to byli DJ Ice Doll a DJ Kery Amduscia, ale nechci kecat, protože tohle pouštění písniček z notebooku mě nikdy nezajímalo, mám to na salámu a ty lidi tudíž vůbec neznám. Nevím no… jestli někoho bere, že někdo pustí song z notebooku a jde si psát SMSku (Ice Doll) nebo pustí song z notebooku, odběhne na kraj pódia a začne pařit stylem air guitaristů v metalu (Kery Amduscia), tak proč ne, já šel radši na pivo.

Přišlo mi, že během pauzy se počet lidí spíš zmenšil než zvětšil, protože ten klub byl fakt totálně prázdný. Ale jakmile začala slibovaná latexová přehlídka, nějaká dvacítka diváků (nicméně určitě ne všichni byli platící) se vyrojila. Jestli si myslíte, že si s tou přehlídkou dělám srandu, tak fakt ne, skutečně tam k pódiu bylo přistavené molo a proběhla menší módní přehlídka. Z repráků se spustil track “Come Down with Me” od Suicide Commando a šest holek (snad jsem počítal dobře) se předvedlo v latexových hadřících – každá dvakrát. Některé to pojaly trochu profesionálněji i s nějakou pózou, jiné měly evidentně co dělat, aby si na těch dvou schodech v podpatcích nezlomily nohu, ale žádný držkopád se naštěstí nekonal. Rafinovanost oblečků bohužel posoudit nedokážu, protože jsem věnoval pozornost spíš modelkám… snad nejsem jediné čuně, které na módních přehlídkách vždycky čumí spíš na ty modelky, hehe.

Podle programu se ještě měla objevit jakási BDSM show… jestli to proběhlo někdy před mým příchodem, po mém odchodu, v době, kdy jsem byl na pivu, nebo vůbec neproběhlo, to upřímně netuším, ale já jsem nic nezaznamenal, takže hurá na Larvu.

Vzhledem k tomu, co už padlo výše, asi nikoho nepřekvapí, když řeknu, že ani na Larvu se do sálu zničehonic nenahrnuly davy lidí. Úplně nejvíc jsem v sále napočítal 30 jedinců včetně hrající kapely, zvukaře, ostatních vystupujících a zaměstnanců klubu, takže komorní atmosféra pokračovala i nadále. Nicméně ani Larva koncert i přes tristní návštěvnost naštěstí nezařízla a i pro těch pár diváků odvedla kvalitní výkon. Nechyběla poměrně solidně provedená projekce, ale popravdě řečeno jsem ji moc nestíhal sledovat… obecně si občas říkám, jestli ty projekce nejsou trochu zbytečné, protože nevím jak ostatní, ale osobně na ni tedy ve většině případů ani nečumím a sleduji spíš samotnou kapelu.

Larva

Každopádně, Anoxia byla celou dobu schovaná za pultem, kde se starala o muziku, takže byl celý koncert takřka čistě v režii InqUesTa. Ten nastoupil v apartní vestičce a břichem omotaným černým igelitem, ale vestička letěla dolů hned v prvním songu a během druhého tracku i igelit, takže zanedlouho všem přítomným předvedl své hustě potetované tělo… hlavně logo Skinny Puppy přes celé břicho bylo zábavné. InqUesT také nepohrdl přítomností přehlídkového mola z latexového průvodu, které zůstalo na svém místě, a hojně jej využíval… no, vlastně na samotném pódiu strávil jen minimum času, protože drtivou většinu vystoupení se buď kroutil do rytmu a válel na podlaze na onom mole, nebo běhal mezi tím minimem lidí, kteří jeho počínání sledovali. Kontaktu s publikem se rozhodně nebál, takže byla možnost si všechny jeho kérky i “válečné” malování na obličeji prohlédnout pěkně zblízka, nechyběly výlety až ke zvukaři a další kvalitní zábava.

Rozhodně se sluší zmínit, že v živém podání byla skutečně parádní i samotná muzika. Loňská deska “Where the Butterflies Go to Die” rozhodně má svoje mouchy, ale to, co studiově hlavně díky přemrštěné délce fungovalo jen tak napůl, mi z pódia konečně dávalo smysl, takže i z tohoto ohledu jsem byl spokojen. Ani Larva nehrála nijak zvlášť dlouho (ačkoliv samozřejmě déle než Massenhysterie), ale celou dobu jsem se v jejich společnosti bavil opravdu dobře. Navíc jsem vůbec nečekal, že budou takovému kotli (ehm) dávat navrch i přídavek, a to aniž by je někdo nějak zuřivě vyvolával zpátky. Po konci Larvy na pódium opětovně nakráčel pouštěč písniček, ale to už jsem vidět nepotřeboval a zdejchnul jsem se do noční Prahy.

Je pravda, že návštěvnost akce byla fakt na draka, ale mně to nevadí, dokud to kapely neojebou a neodehrají jen z povinnosti, což se naštěstí nestalo. Naopak mám podobně komorní koncerty dost rád, takže jsem byl spokojen. Sice mě sere, že jsem prošvihnul Dragged into Sunlight, ale rozhodně mě nemrzí, že jsem je obětoval kvůli Larvě. Akorát upřímnou soustrast pořadateli, protože ten na tom musel prodělat jako čuně.

Recenze

Pervy Perkin – Ink

Napsat komentář
Pervy Perkin - Ink
Země: Španělsko
Žánr: progressive metal / rock
Datum vydání: 3.3.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Book of Equinox:
01. Opening Credits
02. Of Echoes and Reflections
03. New Dawn
04. The Tree in the Sky
05. Peanut Butterfly
06. The End of the Beggining
07. Falling from Earth
08. Morphosis

II. Book of Solstice:
01. Memories of the Water
02. Asleep in a Wormhole
03. Shades Under a City Lamppost
04. Far Away Crusade Defending the Colonies of Satellite A.T.L.A.S.
05. 3:11 A.M. (The Crystal Clock)
06. S!urm
07. T.I.M.E. (Part 3: The Sign on the Wall)
08. Epilogue

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Prog Sphere Promotions

Taky si při poslechu hudby čas od času představíte nějaký konkrétní výjev, který by muziku na plátně výstižně charakterizoval a posloužil tak jako osobní přebal desky, pakliže se ten originální s vašimi představami značně rozchází? V mém případě by obal novinky španělských Pervy Perkin zdobil bič. Sousloví “uplést si na sebe bič” totiž na debutové “Ink” dokonale pasuje. Nejenže si své snažení ztížili samotní Jižané, ale následné řádky zkomplikovali i mně při psaní recenze. Dnes nás totiž čeká povídání hned o dvojcédéčku, což je pro debutovou desku nápad poměrně troufalý, ne však úplně neojedinělý. To největší překvapení přichází až se samotnou stopáží, která dosahuje dvou hodin a sedmnácti minut. Řeknu vám, že být to generický power metal, po chvíli to zabalím. Jenomže v případě Pervy Perkin to udělat nešlo, na jejich muzice totiž něco je a jen kvůli přestřelené délce je zaříznout nemohu.

Vezměme si to ale pěkně od podlahy. Pervy Perkin se dali dohromady teprve před třemi lety, v roce 2011, ve španělské Murcii. Následující roky 2012 až 2013 věnovali pracím na “Ink”, které následně vyšlo v letošním roce. Album má po kupě držet jakýsi vesmírný koncept, který “Ink” rozděluje na dvě poloviny – “Book of Equinox” a “Book of Solstice”, tedy v překladu Knihu rovnodennosti a slunovratu, čemuž odpovídá i grafické zpracování digipacku, který je k nahlédnutí na Bandcampu kapely. To, že se “Ink” koncepčně drží vesmíru, je věc první, věc druhá je, jak debut ve skutečnosti zní. Zcela upřímně, žádný vesmír z toho povětšinou cítit není. Výjimkou je snad pár ambientních pasáží, které se ale v té obrovské mase hudby naprosto ztrácí a koncept nastolený grafickou podobou tedy hudebně zůstává nevyužit. Na druhou stranu, sjíždět cokoliv vesmírně se tvářícího hned po poslechu nových Darkspace je pro ostatní trochu nefér.

Fajn, už tedy máme zevrubnou představu o tom, jak se “Ink” tváří navenek, jak je to ale se samotnou muzikou? Inu, “Ink” je ohromně pestrá a často až nepříjemně rozhádaná deska. Celé to stojí na progresivním rocku modernějšího střihu, jehož kytarové vyhrávky postupně střídají prvky progresivního metalu, ambientu, folku, reggae i operních vokálů. Nedělám to nejčastěji, ale “Ink” bude nejlepší si projít pěkně po lopatě, krok sun krok.

“Book of Equinox”, tedy “Kniha rovnodennosti”, začíná velkolepě – fanfárami. Nedlouho na to se přidávají i smyčce, flétna, klavír nebo operní zpěvy. Vše zní uvěřitelně, organicky, výpravně a v žádném případně levně, i když si netroufnu říct, co všechno je dotvářeno pomocí kláves. Samotné intro přesahuje i do druhé skladby, “Of Echoes and Reflections”, která práci úvodní “Opening Grounds” ještě rozvádí a v jejím začátku dochází i na sbory, které celkovou slavnostní atmosféru ještě umocňují. Celé intro je dlouhé zhruba sedm minut. V tu chvíli hlavní břemeno přejímají kytary. Z počátečních měkčích rockovějších rytmů se skladba přehoupne v takřka progresivně metalovou jízdu s vysoko položenými mužskými vokály, které se staly jedinou mě obtěžující věcí. Je fakt, že se obecně nepovažuji za fandu tohoto zpěvu a i proto jsem si nedostal cestu k žádné heavy metalové klasice z 80. let. V případně Pervy Perkin je to ještě navíc v mnoha pasážích docela falešné a zpěvák se pouští do takových výšek, na které evidentně nestačí.

Dalším kouskem, u kterého bych se rád zastavil, je “The Tree in the Sky”. Věru roztodivná skladba, a to i na poměry Pervy Perkin – akustické kytary v ní střídají tóny těch elektrických za doprovodu chaotických tónů píšťal, což ve finále tvoří velice zajímavou hudební mozaiku. A když už se zdá, že Pervy Perkin pojedou po “Peanut Butterfly” již po klasičtější ose, přichází jako pěst na oko “The End of Beginning”, což je žánrově nejroztodivnější věc na albu. Začíná jako veskrze obyčejný prog rockový kousek, který se přes cirkusové pasáže přehoupne v rytmy reggae. Další kontrast okamžitě přichází s další “Falling from Earth”, jež celý proud hudby svým ambientem, který se vesmírné atmosféře podobá nejvíce, dokonale zklidní. Říkáte si, jak to zní všechno dohromady? I když celý materiál zní dost rozhádaně, čistě záhadným způsobem to celé drží pohromadě.

“Book of Solstice” – “Kniha slunovratu” – zní již o poznání klasičtěji, ale do sebe také nemálo má. Celý druhý disk je obecně pomalejší, rozvážnější a Pervy Perkin na to jdou přeci jen jinak než v podobě kombinací cirkusové muziky a reggae. Zajímavé je pozorovat ekvivalenty ke svým protějškům z prvního disku. Třeba taková “Shades Under a City Lamppost” odpovídá ambientní “Falling from Earth” nebo instrumentální “Far Away Crusade Defending the Colonies of Satellite A.T.L.A.S” pak kolegyni “Peanut Butterfly” z části první. Jestliže se mi na prvním disku zamlouvala ona neurvalost a odvaha pro nezvyklou kombinaci, přednost toho druhého vězí jednoznačně v ucelenosti. V mých očích sice není tolik sympatická, na druhou stranu má co do objektivní kvality navrch.

Přiznám se, že hodně dlouhou dobu jsem před sebou neměl desku, se kterou bych nevěděl, co si s ním při konečném resultátu počít. Kdybych měl zůstat objektivní, konstatoval bych, že “Ink” je deskou s několika kvalitními pasážemi, dobrým zvukem i hráčskými schopnosti, nicméně s extrémně nezvládnutou stopáží, která nahrávku staví do takřka neposlouchatelného celku (v kuse jsem to zvládnul jen jednou). Navíc samotná hudební náplň zní trochu kočkopsoidně – Pervy Perkin totiž nehrají nikterak originální muziku, jen trochu bizarně poskládanou dohromady. Jenže pak je tu stránka subjektivní, která mě ponouká k tomu Pervy Perkin tuto chybu alespoň zčásti odpustit a “Ink” pochválit. Španělům totiž nelze upřít snaha, hravost i schopnost zkombinovat nezkombinovatelné, byť to v několika pasážích zní poněkud nedotaženě. Já to Pervy Perkin prostě věřím a proto nakonec i po té sedmičce sáhnu.

Recenze

Exodia – Hellbringer

Napsat komentář
Exodia - Hellbringer
Země: Španělsko
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 28.1.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Wicked Seed
02. Infected Hate
03. Shoult the Nations
04. 150% Attitude
05. Anesthetics
06. Go!
07. Future Generations
08. The Train Of Death
09. The Town of No Return
10. The Art of Drinking

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
VladPRomotion

Španělská pětice Exodia vznikla v roce 2009 ve Valencii a od té doby šíří zkázu skrze svou variaci agresivního thrashe. Prosté jako facka a přesto všeříkající informace, protože aniž bych chtěl tuto partu nějak hanit, tak nic zajímavého za tímto jménem nehledejte. Exodia se rozhodla, že nemá cenu snažit se spasit svět novátorskou verzí dávno vymyšleného, ale místo toho se při své skladatelské seanci otočili směrem ke svým kořenům a výsledkem je tak jižanským temperamentem nasycený agresivní thrash metal, ovšem s tím rozdílem, že Exodia se nebojí sáhnout po melodických nápadech a umně je do své hudby zakomponovat, aniž by to znělo nepřirozeně.

Asi se nehodí mluvit o vyloženě melodické thrash metalové formaci, protože řízné kytary, které jsou jako bruska ve stylu Exodus a Kreator, jsou hlavním pojivem desítky skladeb, nicméně kytarová dvojice Pablo Tello a Rafa Las Heras pravidelně sahá po melodických heavy metalových výjezdech, které činí “Hellbringer” albem přístupnějším a zdánlivě epičtějším. Tím epickým samozřejmě nemyslím kaskádovitě stavěné skladby o mnoha vrstvách, které je potřeba postupně objevovat, ale přeci jen to zní jinak, než když kytary po celou dobu nemilosrdně škrtí, když v tomto případě umí i pohladit. No, a protože je souhra obou pánů opravdu ukázková, tak bych se nebál pasovat je do role hlavních hrdinů alba, protože kolem nich se to všechno točí. Když se pak po vzoru Machine Head občas pouští do vzájemně se proplétajících kytarových harmonických bitev, tak okamžitě zapomínám na ten jednotvárný materiál všude kolem.

Exodia sice není letitou stálicí na scéně, ale přestože se jedná teprve o její druhé album (jen pro úplnost – tím prvním bylo “Slow Death” z roku 2012), tak zní velmi uceleně a kapela samotná přesvědčivě. Je mi jasné, že dnes už se ve studiu dají dělat opravdová kouzla, ale “Hellbringer” si s sebou nese přirozeně agresivní sound, z něhož je slyšet moderní snaha o retro zvuk. Všechno je čitelné a průrazné, ale smíchané do jedné roviny, takže nelze říct, že by některý z nástrojů měl vyloženou převahu, protože na své si přijdou jak příznivci bublající baskytary, tak výrazných bicích. No a o kytarách ani nemluvím, to je samozřejmost. Jen škoda, že když už se Exodia zmohli na kompozičně ne úplně marný materiál, tak v jejich čele nestojí zajímavější vokalista, než jaký je Amando Milla. Není špatný, to zase ne, ale je to klasický řvoun, kterých je všude plno a který se ztratí. Do thrash metalové brusky sice sedne, o tom žádná, ale protože takřka neopouští jedinou barvu hlasu (s výjimkou “Anesthetics”), tak jeho výkon nikterak neohromí. A jeho parťáci, kteří mu často pomáhají, jej nijak nezachrání.

K “Hellbringer” samotnému snad jen tolik, že přestože tam té vlastní přidané hodnoty ke klasickému thrash metalu není tolik, jako třeba u Warbringer, kteří jsou jedním z mála úkazů, že ten staromilský thrash se dá dělat i svojsky, tak není problém album sjet a příjemně se u něj pobavit. Přeci jen se na placce nachází hned několik povedených písní, které baví hned na první dobrou. Třeba úvodní “Wicked Seed” je další z dlouhé řady našlapaných otvíráků, jež jsou jako pecka mezi oči. Časté heavy metalové kejkle a relativně melodický vokál z ní činí jasnou vypalovačku. Mně osobně se nejvíc líbí hned následující “Infected Hate”, která je perfektní ukázkou toho, jak se dá spojit štiplavý thrash metal s pomalejší, kytarově melodičtější pasáží, jež skladbu půlí. Závěr už je pak opět nesmlouvavá jízda dle těch nejklasičtějších stylových předpisů, takže to má obrovské koule.

Najde se však i nějaký ten kousek, který nestojí jen na urputné rychlosti, jímž je “Future Generations”. Rytmicky nikam nespěchající záležitost zaujme všudypřítomnými melodickými vyhrávkami, které podtrhují takřka celou její délku s výjimkou zběsilé pasáže ve třetí minutě hrací doby. Škoda, že se s tou kytarovou linkou trošku nezapracuje, protože je to vlastně jedna a tatáž smyčka, která se opakuje pořád dokola, ale nejedná se o nic, co by se nedalo vydržet. Další zajímavou skladbou (na poměry “Hellbringer” jako celku) je pátá “Anesthetics”, která je jedním z nejmelodičtějších válů. I když se prezentuje jako zběsilá jízda s lehce upozaděnými kytarovými plochami ve slokách, tak jakmile spustí zpěvák Amando melodický refrén ve stylu metalcorových partiček, tak je o největším překvapení celé desky jasno, protože k tomuto kroku už se v žádné jiné skladbě neodhodlá, takže o to více svěže to vyznívá. Nakonec si borci nechali “The Art of Drinking”, která – jak už název napovídá – se točí kolem chlastu. Hudebně naprosto neškodná záležitost, jež se mezi těmi okolními peckami ztratí, ale ten text je tak primitivní, až je to prdel (“I never, oh I never drunk a soda, only when I mix it with vodka or with whiskey” je moje oblíbená lyrická vložka).

Sám se divím, jak dobře se “Hellbringer” vlastně poslouchá. Exodia dost šikovně smíchali thrashovou agresi a rychlost a kytarovou melodikou heavy metalu a k tomu navrch jako třešnička na dortu několik hardcorově zasekávaných pasáží s početnými sbory. Výsledek je i díky stále ještě přijatelné hrací době hodně intenzivní záležitostí, která je přímo určená pro příznivce 80. let. Možná to není nic, z čeho by si zkušený posluchač, jenž už má v daném žánru něco odposloucháno, sedl na zadek, ale věřte, že ta porce energie a živelnosti, kterou kolem sebe Exodia šíří, je strašlivě nakažlivá. Za mě jeden z lepších výsledků v dnešní thrashem přesycené době.

Recenze

Kilmara – Love Songs and Other Nightmares

Napsat komentář
Kilmara - Love Songs and Other Nightmares
Země: Španělsko
Žánr: melodic heavy metal
Datum vydání: 8.4.2014
Label: Sony Music

Tracklist:
01. Fantasy
02. The Devil’s Eye
03. The Break Up
04. Cold Rain
05. Believe
06. Nothing to Me
07. Usual Strangers
08. Alpha
09. Insomnia
10. Play to Win
11. Time Flies
12. Time Flies (Deutsch-Spanish version) [bonus]

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Kilmara

Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou řeknu, že muzika španělské formace Kilmara je docela obyčejná – a to takovým způsobem, že si nezaslouží nic jiného než docela obyčejný začátek recenze. A lze snad vůbec vymyslet obyčejnější úvod než představení samotné kapely?

Formálně vzato nejsou Kilmara žádní zelenáči, kteří sotva vzali kytary do rukou. Ve skutečnosti mají za sebou už víc jak dekádu, pod původním názvem Jadde dokonce ještě o něco více. Tento název však vydržel jen pár let a pár demáčů, po nichž se barcelonský kvintet přejmenoval právě na Kilmara a zanedlouho se pustil i do natáčení dlouhohrajících placek. Ty v minulosti vyšly celkem dvě (“Hunting Dreams” v roce 2007 a “Don’t Fear the Wolf” v roce 2010), na něž letos na jaře Španělé navázali třetí plackou s názvem “Love Songs and Other Nightmares”.

Doposud nezodpovězenou otázkou však zůstává, co že to Kilmara vlastně plodí za žánr. Vůbec bych se nedivil, kdybyste už čistě na základě obalu “Love Songs and Other Nightmares” měli svůj osobní horký tip v podobě female fronted pop metalu – říkám to proto, že přesně tohle jsem dle obálky očekával já sám. Realita je ovšem trochu jinde, jelikož v sestavě Kilmara vůbec žádná holka nefiguruje a sama skupina produkuje jakýsi dejme tomu melodický heavy metal.

Všimněte si toho slovíčka “melodický”, protože to je svým způsobem velmi důležité. Nemám tím na mysli to, že by snad byla muzika Kilmary od sklepa až na půdu natřískaná tolika melodiemi, že by i power metalová obec mohla jen tiše závidět (čímž ovšem nutně neříkám, že by zde snad žádné melodie nebyly, protože tu rozhodně jsou). Spíše je to takové neohrabané pojmenování faktu, že hudba Španělů je poměrně hodná a nějaké zatěžkané heavy metalové riffování v Iommiho stylu tu nenajdete ani pod drobnohledem.

S tím se také přímo pojí skutečnost, že je produkce Kilmary velice jednoduše stravitelná – na tohle opravdu nemusíte být všemi kladivy kovaný metalista, abyste to dokázali vstřebat, jelikož “Love Songs and Other Nightmares” by připadalo tvrdé leda tak vaší babičce. To ovšem neříkám v pejorativním slova smyslu, protože to ještě vůbec nic nevyjadřuje o samotné kvalitativní náplni. Pokračujme ovšem dále – se stravitelností se (teď už spíš nepřímo) může pojit i poměrně vysoká dávka předvídatelnosti, což se právě v tomto případě děje. Deska se nese v poměrně jednotvárném a nijak objevném duchu a podle jedné písničky si tak nějak dokážete bez větších problémů utvořit obrázek o tom, jak to všechno bude dál. Najde se několik výjimek a prvků, jež z celku trochu vystupují, přičemž Kilmara docela chytře jeden z takových songů zařadila hned na úvod, aby to nebylo úplně průhledné od prvních vteřin, ale ani to nakonec nepomůže – nedostanete se ještě ani do půlky alba a už tak nějak tušíte, jak bude znít ta druhá půle, a nedá se tvrdit, že byste se na ten zbytek těšili. A to už o kvalitativní náplni jistým způsobem vypovídá.

Drtivou většinu stopáže “Love Songs and Other Nightmares” tvoří nenáročné melodické hitovky, které by v některých případech teoreticky opravdu mohly být hitové, kdyby nebyl tak průhledné a kdyby všechny nezněly jedna jako druhá. Do tohoto druhu muziky se vám navíc dost hodí silný zpěvák, jenž svým vokálem dokáže odvést pozornost od nijak zvlášť objevné instrumentální stránky a udělat písničky zajímavější, jenže Christian Wolfgang Kohl přesně tohle není. Netvrdím, že ten chlápek nic neumí, protože žádná vyložená zvěrstva nepředvádí, ale je takový obyčejný a občas mi přijde, že se ani pořádně nesnaží, jako kdyby měl na to, aby ze svého hlasu vytáhnul víc, ale prostě se mu nechce. A to je samozřejmě špatně. Triumvirát průměrné hudby, průměrného zpěvu a průměrného dojmu pak nezlomí ani několik mírně povedenějších melodických obratů, jichž ale také není zrovna moc.

Abychom byli fér, pohovořme také krátce o těch několika málo zmiňovaných momentech, jež z celku popsaného v předcházejícím odstavci nějakým způsobem vystupují (netvrdím ovšem, že je to vždy ku prospěchu věci, jak se hned záhy dovíme). Již jsem naznačil, že mezi takové kousky patří hned úvodní “Fantasy”, což je i není pravda. Ve své podstatě je to totiž písnička, která je od toho zbytku takřka k nerozeznání – až na jeden detail, a sice že se v několika chvilkách ozve growling. Jestli mě ale paměť nešálí, je to poprvé a také naposled, co se extrémní vokál objeví. Jako balada se ze začátku tváří “Believe”, ale ke cti Kilmara slouží, že to není úplná uchcávačka. Co však kapele cti rozhodně neslouží, to je text písně, který je s prominutím totálně příšerný. A vzhledem k tomu, že je Kohlovi docela solidně rozumět, tak těm skvostům jako “What makes you feel so sad tonight? / I wanna know why are you crying / Is there anything I can do for you? Just let me know! / Come in my arms and I will hold you” prostě neuniknete. Jako sorry, ale zpívat tohle a tvářit se u toho seriózně je prostě tupost jako vrata.

Za zmínku rozhodně stojí “Alpha”, v níž jako by se ozval náznak folk metalu. Samozřejmě tím nemám na mysli takový ten “opravdový” folk, který tu s oblibou propagujeme, ale spíš takovou tu generickou podobu, jíž pohrdáme, ale – i když to říkám nerad – v tomhle provedení to debilní není a oproti tomu splývajícímu zbytku je to vlastně docela příjemné osvěžení. Huba mě bude brnět a prsty pálit, že tohle napíšu, ale oproti tomu ostatnímu omílání neměnného neškodného hevíku je to skoro jako potěcha pro ucho. Jako poslední bych pak stylově zmínil poslední song “Time Flies”, který je značně rozporuplný. První čtyři minuty jsou kýčovitý baladický balast, jenž se ovšem na poslední dvě minuty zvrhne do jedné z nejzajímavějších pasáží celého alba. Samotná skupina má však tenhle kousek asi ráda, protože hned vzápětí se tam nachází ještě jednou jako bonus, akorát místo angličtinou je nazpíván v německo-španělském paskvilu. O tom, že zrovna tohle dojem moc nevylepšilo, se snad ani nemusím zmiňovat… vlastně je to spíš naopak, protože díky té němčině je to ještě větší “scheiße”.

“Love Songs and Other Nightmares” není vyslovený průser a v jádru se to i poslechnout dá, aniž byste posléze museli vyhledat pomoc psychiatra. Toto tvrzení však nijak neimplikuje, že by snad mělo jít o dobrou nahrávku. Kilmara jsou sice poslouchatelní, ale jinak stále nezajímaví, obyčejní a nudní. To, že se to poslechnout dá, totiž neznamená, že to poslouchat chcete – a přesně tohle je ten případ. Jednoduše je to album někde na pomezí 3,5 a 4, přičemž tu vyšší známku dostává z toho důvodu, že jsem při poslechu přece jenom netrpěl jak zvíře a že bych si to dokázal představit i mnohem horší.

Recenze

Conjuro nuclear – Conjuro nuclear

Napsat komentář
Conjuro nuclear - Conjuro nuclear
Země: Španělsko
Žánr: experimental / black metal / darkwave / punk / crust
Datum vydání: 1.3.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Conjuro nuclear
02. Oscura lisergia
03. Atomización
04. Divinorum
05. Intoxicación
06. Visiones tóxicas
07. Coros radiactivos
08. Bosque de cráneos
09. Desechos tóxicos
10. Ecos de la noche
11. Sólo para locos

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Poslední dobou to může vypadat, jako kdyby se mi skoro nic nelíbilo a drtivá většina alb pro mě byly blbosti, takže všemu dávám špatné známky. Není tomu tak, opravdu se jedná jen o to, že většina desek, jež v dnešní době vycházejí, jsou průměrné a těch nadprůměrných je zhruba stejný počet jako těch podprůměrných. Stále se však nějaký ten nadprůměr najde a některý je dokonce tak nadprůměrný, až je vlastně skvělý. Že nevěříte? Nevadí, pohodlně se usaďte a poslouchejte, protože dnes si o jedné takové desce povíme…

Conjuro nuclear je jednočlenný projekt ze španělské Barcelony, který v loňském roce vydal svou první desku “Luna llena y radiación” (tu jsem neslyšel) a na ni letos navázal druhým, tentokrát bezejmenným albem (to už jsem logicky slyšel, jinak bych to nemohl recenzovat). To je z obecné omáčky vlastně vše, protože nic moc víc tu k povídání není. Tedy, vlastně bychom ještě mohli zmínit, že onen jeden muzikant, jenž za Conjuro nuclear stojí, si říká Emesis a že aktuálně recenzované album vyšlo v duchu undergroundu pouze na kazetě.

Říkáte si, že jsem ještě na něco zapomněl? Nebojte, nezapomněl, ještě pořád nejsem takový tupec, abych nevěděl o tom, že jsem neřekl, co za žánr by měl vlastně člověk od Conjuro nuclear očekávat. Udělal jsem to zcela záměrně, protože to je trochu složitější a zaslouží si to vlastní odstavec. Jak už asi tušíte, užijí zejména ti, kteří se vyžívají v nadměrném počtu různých škatulek. Co vše je tedy na “Conjuro nuclear” ke slyšení? Vezmeme-li to trochu zhruba, tak black metal, crust, punk, ambient nebo darkwave… že vám to zní trochu prapodivně? Aby taky ne, kdo to kdy slyšel… punk a darkwave v jedné větě. To však ještě, holenkové, netušíte, že to pořád není všechno. Celý tenhle koktejl totiž musíte navrch zalít jednak špinavým soundem (což ostatně nepřímo vyplývá třeba z toho crustu) a především obrovskou dávkou totálně pošukaných melodií (které jsou možná tím stěžejním na celém materiálu).

Já vím, že když ty škatule takhle napráskám bez ladu a skladbu, tak to asi nezní moc vábně. Ono co si budeme povídat, některé z těch věcí moc dohromady na první pohled ani nejdou. Jenže i když přesnější pojmenování než ta výše řečená byste asi nevymysleli, “Conjuro nuclear” nezní jako něco, co si pod těmito žánry normálně představíte. Jakkoliv to všechno vypadá jako kravina (ono aby ne, když to říkám jak blbec), ta muzika ve výsledku fakt funguje (dokonce výborně), zní dost přirozeně a vůbec vám nepřijde, že by tam bylo něco nepatřičného. Jasně, pořád to zní fakt hodně divně, ale to je právě klad!

Všechno tohle má ovšem jeden velmi důležitý důsledek. Vlastně jsem to takhle retardovaně popisoval jen proto, aby bylo opravdu vidět to, co chci nyní říct. Kdybych totiž prostě řekl, že Conjuro nuclear zní opravdu originálně, vypadalo by to jak plácnutí do větru, ale jak jste sami viděli výše, nějak “exaktně” to prostě popsat nejde, a když se o to pokusíte, tak se vám to jednak nepovede, jednak budete vypadat jak volové, protože se v tom za chvíli začnete zamotávat. Ale ne, vážně, nedělám si srandu – Conjuro nuclear zní skutečně hodně svojsky a neotřele. Celé je to strašně divné a netradiční a špatně se to popisuje, což je pro recenzenta vždycky to nejhorší, ale pro posluchače je to naopak to nejlepší! Tohle je totiž přesně to, co přece v hudbě hledáme – neuchopitelnost, vlastní ksicht, originalita.

Ono to asi zní až moc dobře, možná až neuvěřitelně, že nějaký úplně neznámý projekt ze španělského undergroundu přijde s hudební formou, která zní originálně, ale já to myslím vážně – skutečně si nevzpomínám, že bych někdy slyšel skupinu, jež by se svým zvukem blížila Conjuro nuclear. Ve své podstatě samotné ty ingredience nejsou nic zas tak extra neviděného (ostatně… punk, crust… co jde kurva vymyslet originálního na punku?), ale způsob, jakým tenhle Španěl se všemi těmi žánry pracuje a jakým je míchá, dává dohromady něco, co se opravdu neslyší na každém rohu.

Jasně, rozhodně netvrdím, že to bude muzika pro každého, opravdu je to divné, ale to tak nějak plyne už z té originality, protože do dnešního dne již vzniklo takové množství hudby, že prostě musíte být divní, abyste byli sví. Jakmile tomu ale propadnete, tak se toho prostě nezbavíte… vím, o čem mluvím, protože já osobně Conjuro nuclear nemůžu přestat poslouchat. A přitom to vůbec nechápu, protože svým způsobem je to strašně primitivní… ale i tak je to bez legrace jedno z nejlepších alb, co jsem letos slyšel.

Minirecenze

Disturbance Project – Grita mietras puedas

Napsat komentář
Disturbance Project - Grita mietras puedas
Země: Španělsko
Žánr: grindcore
Datum vydání: 25.4.2014
Label: EveryDayHate

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Je docela zábavné, jak jde v některých případech poznat, co a jak kapela hraje, už jen na pohled z dálky, aniž byste slyšeli jedinou notu. Třeba u španělské smečky Disturbance Project se vám stačí podívat jen na tracklist jejich letošního počinu “Grita mietras puedas” a bude vám okamžitě jasné, že tady by bylo hodně naivní očekávat cokoliv jiného než agresivní grindcore v pořádně zběsilém pojetí. Žádné překvapení se opravdu nekoná, Disturbance Project hrají přesně tohle, takže jestli milujete třeba staré Napalm Death nebo Extreme Noise Terror, tohle je muzika přesně dle vašeho gusta.

Disturbance Project se opravdu s ničím nemažou. Na “Grita mietras puedas” se nachází celkem 25 songů, ale celková hrací doba jen lehce přesahuje 20 minut. Z téhle bilance je asi jasné, že většina válů se nedohrabe ani na jednominutovou stopáž – a opravdu, z těch 25 se jich jen pět vyškrábe nad minutu, přičemž nejdelší z nich má minutu a 12 vteřin. Z toho také vyplývá, že je asi zbytečně čekat nějakou propracovanou muziku nebo vlastně snahu o cokoliv, protože tohle není nic jiného než agresivní grindový bordel, mezi jednotlivými songy v podstatě není žádný rozdíl, sem tam se třeba ozve kraťoučké basové intro (“Día tras día”, “Mentiras”), ale to je vždycky tak vteřina, dvě, jinak jsou všechny skladby vzteklé šlehy jedna vedle druhé. Šílené tempo, hrubá nálož extrémně rychlých riffů hlava nehlava a střídání výš položeného řevu s typickým chrochtáním – nic jiného od Disturbance Project nedostanete.

Možná by se ještě slušelo říct, co je “Grita mietras puedas” vlastně zač, protože to není ani klasické album, ani EP. Ve skutečnosti se jedná o kompilaci písniček, které vyšly už dříve na různých splitech (v podstatě nic jiného splity nemají Disturbance Project prozatím na kontě), ale ono je to upřímně řečeno stejně úplně jedno, protože i kdyby šlo o desku plnou nové muziky, stejně by to znělo naprosto totožně jako “Grita mietras puedas”.

Recenze

Wrong – Pessimistic Outcomes

Napsat komentář
Wrong - Pessimistic Outcomes
Země: Španělsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.4.2014
Label: Xtreem Music

Tracklist:
01. Thru the Grey Path to Nowhere
02. His Hatred Breathes
03. Pessimistic Outcomes
04. Dragging My Soul Until the Sunset
05. I Thought I’d Woken

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Dvojice muzikantů, která stojí za tímto projektem, nepatří mezi žádné nováčky a vodami španělského undergroundu brázdí již nějaký ten pátek, nicméně jméno samotných Wrong je poměrně nové. Kapela vznikla v roce 2012 a hned následující rok, tzn. ten loňský, vypustila do světa svůj dlouhohrající debut “Memories of Sorrow”. Ten jsem já osobně slyšel pouze letmo, nepřišel mi úplně marný a jistě zde byl cítit nějaký potenciál Wrong do budoucna, zároveň však nebyl ničím extra výjimečným – což byl ostatně také důvod, proč jsem mu tehdy příliš času nevěnoval.

Trvalo to pouhých 14 měsíců a už je venku nástupce s názvem “Pessimistic Outcomes”. To není zrovna dlouhá doba, takže by bylo tak nějak logické neočekávat nějak zvlášť velký posun od “Memories of Sorrow”, ale ten rozdíl mezi oběma počiny je relativně velký (všimněte si slovíčka “relativně”) – a naštěstí ten posun proběhl směrem k lepšímu. Nicméně popořádku…

Jako první samozřejmě upoutá obal, který mi bohužel přijde dost nepovedený. Možná, že ten nápad úplně marný není, ale jeho zpracování dost pokulhává, takže mi ve výsledku ta nemrtvá oblůdka s visícíma lajdákama přijde spíš trapně vtipná, což předpokládám nebylo zrovna úmyslem. Přebal “Memories of Sorrow” sice taktéž nebyl žádný trhák, ale rozhodně to bylo lepší než tohle. Naštěstí je to asi tak jediný aspekt, v jakém Wrong laťku oproti debutu snížili. V tom, co je nejpřednější, tedy v hudbě, šla laťka naopak nahoru.

“Pessimistic Outcomes” samozřejmě v podstatě pokračuje v cestě nastolené “Memories of Sorrow”, ale přijde mi, jako kdyby si Wrong ze svého debutu vzali to dobré a dali tomu pevnější řád. Co si budeme povídat, stále se ani omylem nejedná o nějaké veledílo, které by mělo spasit black metalový svět, ale rozhodně se už dá tvrdit, že na rozdíl od místy rozpačitého prvního alba má “Pessimistic Outcomes” smysl a solidní výpovědní hodnotu. Wrong sice nehrají nějaké zpívánky pro kinder black metalisty, zároveň se však nejedná o nějaké opravdu brutální zlo, tudíž rozhodně pomohlo, že zvuk se trochu vyčistil a je čitelnější. Netvrdím však, že je to naleštěné jak psí kulky, stále jde znát, že jde o black metal (byť patří do méně extrémní větve), což je rozhodně dobře.

Pro ty z vás, kteří jste se s Wrong doposud neseznámili blíže, by rozhodně stálo za to se trochu konkrétněji zmínit, o co že se to tito Španělé snaží – ačkoliv nepřímo to vlastně již padlo. Je to black metal, jemuž nechybí trochu té žánrové špíny a samozřejmě ani obligátní misantropický odér, zároveň je to však muzika, které nechybí množství melodií, ať už kytarových nebo třeba klavírních. Všechny tyto melodie tomu dodávají mírně melancholický nádech, takže výsledkem je forma, jež stojí někde na pomezí obou těchto tváří, tedy špíny a melancholie, aniž by se dalo tvrdit, že by ta výsledná atmosféra byla vyloženě hnusná nebo naopak zádumčivá. Je to tak někde napůl a ani jedno pořádně, a jakkoliv to může znít ne úplně vábně, když se to řekne takhle neohrabaně, ta muzika hlavu a patu má a dohromady to funguje.

Probírat se jednotlivými skladbami nemá příliš cenu, protože “Pessimistic Outcomes” je počin dost jednolitý jak co do atmosféry, tak co do formy všech přítomných songů. Ostatně to trochu plyne už jen z toho, že se jich zde nachází pět a všechny jsou relativně delšího rázu. Osobně jsem si trochu víc oblíbil asi druhou “His Hatred Breathes” a čtvrtou “Dragging My Soul Until the Sunset”, ale netvrdil bych, že se jedná o nějaké vrcholy, protože jinak jsou ty písně opravdu vyrovnané všechny a zrovna v těchto dvou mě jen hodně baví jisté melodie, nic víc. Dost slušné nápady se nacházejí i v těch zbylých, takže se album poslouchá výborně jako celek, tudíž není moc co řešit. Zároveň je příjemné, že se i stopáž udržela v rozumných mezích tři čtvrtě hodiny… zdá se mi, že u desek vyplněných jen delšími songy je zvykem chodit klidně i vysoko nad hodinu, což je mnohdy spíš kontraproduktivní (lze vzpomenout třeba na taktéž španělský projekt Grim Funeral, jehož poslední album “Abdication Under Funeral Dirge” nesmyslně přepálená délka totálně pohřbila), takže se mi líbí, že měli Wrong trochu víc rozumu než třeba v závorce zmiňovaný krajan.

I když se skupina jmenuje Wrong, její muzika špatná není. I když se album jmenuje “Pessimistic Outcomes”, výsledek moc pesimistický není – tedy, myšleno co do kvality. A ono vlastně ani jakkoliv jinak, protože ačkoliv jde o hudbu, jež si neklade za cíl vás pobavit, žádnou depresi z toho rozhodně nedostanete. Možná mám už poté, co jsem doma začal pravidelně protáčet noisová pekla, trochu pokřivené vnímání, ale “Pessimistic Outcomes” mi přijde jako docela příjemné album, které se pohodově poslouchá, není hloupé, nenudí a vlastně vydrží na větší počet poslechů, než se zpočátku může zdát. Ve finále to vidím někde přesně na pomezí mezi 6,5 a 7…

Minirecenze

Diabulus in Musica – Argia

Napsat komentář
Diabulus in Musica - Argia
Země: Španělsko
Žánr: symphonic power / gothic metal
Datum vydání: 15.4.2014
Label: Napalm Records

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Někdy po začátku nového tisíciletí se (s největší pravděpodobností především díky mocnému nástupu Nightwish) na metalové scéně rozmohl obrovský trend symfonických a gotických (gotických samozřejmě v uvozovkách) kapel, v jejichž čele vždy a bez výjimky stojí nějaká hezky vypadající slečinka, k jejíž povinné výbavě patří vyjma rádoby operního vokálu také nějaké ty sexy hadříky, ideálně pořádně upnutý korzet. Korzety jsou totiž přece nejlepší…

Problém je, že drtivá většina těchto skupin je mezi vzájemně rozeznatelná jen podle toho, jestli je ona zpěvačka bruneta, blondýna nebo zrzka (ti zbylí vocasi tam jsou jen na ozdobu a většinou moc nikoho nezajímají). Hudebně (občas se na to docela zapomíná, ale hudba by u hudební kapely fakt měla být to hlavní) je to ovšem všechno na jedno brdo a žádný velký rozdíl v tom až na pár výjimečných případů není. A přesně do téhle sorty naprosto a totálně zaměnitelných symphonic metalových formací patří rovněž Diabulus in Musica ze Španělska.

Aktuální počin “Argia” je už jejich třetí dlouhohrající nahrávkou, vydání jim zajistila relativně velká firma (což ostatně platilo i u minulých alb)… člověk by klidně mohl být tak naivní, že by očekával nějakou kvalitu a vlastní ksicht, ale bohužel. Diabulus in Musica hrají gothic metalové klišé jako čuně, je to nezáživná vyumělkovaná nuda, jež zní úplně stejně jako těch dalších sto podobných desek, které jste už slyšeli v minulosti. Nesmí chybět neškodné a nenápadité kytary, bombastické klávesy, zpěvačka vytažená nade všechno ostatní… co dál? Jo, dál vlastně ještě nesmí chybět pořádně procítěná balada a taky hodinová délka, protože jak to netrvá hodinu, tak to přece není pořádně epické!

Recenze

Noctem – Exilium

Napsat komentář
Noctem - Exilium
Země: Španělsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 3.3.2014
Label: Art Gates Records

Tracklist:
01. Enuma Elish
02. Apsu Dethroned
03. Decrepit Human Kingdom
04. Namtar’s Crown
05. The Rising Horns
06. Halo of Repugnance
07. Egregor
08. The Splint of Destinations
09. Eidolon
10. The Adamantine Doors

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Noctem je skupina, jíž se podařilo kolem sebe vytvořit takovou bublinu, že se jedná o fakt dobrou a zajímavou záležitost. Ihned od začátku mají docela nadupané promo, i v období hned prvního alba odjeli několik evropských šňůr (sice vsadím svoje boty na to, že si na nich tu účast museli zaplatit, ale to už je vedlejší), dost často se o nich píše i v dost velkých žánrových médiích (taky prachy?), ale upřímně, nikdy jsem dost dobře nepochopil, jak se jim to povedlo… nebo lépe řečeno, nechce se mi věřit, že jim to povedlo díky kvalitě hudební produkce…

Mně osobně totiž Noctem vždycky přišli jako příklad kapely, která se stará víc o svojí image než o svojí muziku. Už od začátku jsem tvrdil, že kdyby hudební stránce věnovali stejnou pozornost jako svému vzhledu, tak by to byla extrémně skvělá záležitost… ale není. Ačkoliv se to snaží tvářit jako něco hlubokomyslného a uměleckého, první dvě alba “Divinity” (2009) a “Oblivion” (2011) nejsou ničím jiným než poměrně nudnými průměrnými hoblovačkami kdesi na pomezí black a death metalu. Na vlastní oči jsem kapelu také nejednou viděl hrát a pokaždé to byla taky nuda, akorát doplněná o trošku úsměvné divadélko.

Naším dnešním úkolem je si povědět, jestli na tomto stavu něco mění třetí dlouhohrající deska s názvem “Exilium”, která před nedávnem vyšla a která je zároveň završením trilogie, jejímiž prvními dvěma částmi byly právě dvě výše jmenované nahrávky. V době, kdy jsem novinku ještě neměl tu čest (smůlu?) slyšet, bych si neváhal vsadit na to, že onen stav zůstane nezměněn a Noctem si dále pojedou tu svojí známou a nijak zvláštní klasiku, jaká byla ke slyšení již na minulých fošnách. Ve skutečnosti však odpověď není až tak jednoznačná…

Netvrdím, že jsem si z “Exilium” sednul na prdel a že mě Noctem konečně přesvědčili o své nezměrné genialitě. Jde jen o tom, že novinka mi na rozdíl od svých předchůdců nepřijde jako úplně plytká extrémně metalová smaženice, která snaží vzbudit dojem, že jde o něco výjimečného. Pořád to sice ani omylem není vůbec žádný zázrak, ve finále je to vlastně pořád docela generická záležitost, ale na novince už nemám tak silný pocit, že jde o počin, jenž ze sebe dělá něco, čím není. Dokonce bych se nebál tvrdit, že v některých momentech mi muzika Noctem na “Exilium” konečně alespoň trochu začala dávat jakýs takýs smysl.

Což je docela zajímavé vzhledem k faktu, že některé písničky na “Exilium” mi zní skoro jak vykrádačky toho, co Noctem předvedli již v minulosti. Asi nejvíce mi to připadá ve třetí “Decrepit Human Kingdom”, protože přesně ty melodie, s nimiž se tenhle song rozjíždí, jsem už u téhle kapely prostě slyšel a navíc ne jenom jednou. Netuším, jestli to jako má být snaha o nějaký trademark, ale možná by nebylo na škodu přestat trvat na tom, že tenhle nápad prostě musí zaznít na každém albu… upřímně, jestli tohle zopakují i na čtvrté desce, tak ať se jdou fakt bodnout, jelikož recyklovat jeden a ten samý motiv už na třetí nahrávce je podle mě přespříliš. A to ani nehledím na fakt, že “Decrepit Human Kingdom” není jediný případ a variace na to stejné se objevuje krátce třeba i v “The Splint of Destinations”.

Zdá se mi, jako by Noctem na novince trochu víc přidali na klávesách a různých malých orchestracích, což jejich projevu zase naopak trochu prospělo. Ne, že by “Exilium” byla najednou klávesová deska, ale jak se ukázalo třeba na “Oblivion”, čistě na kytarách to Španělé prostě neutáhnou, takže i těch pár detailů je z mého pohledu docela vítaných, protože jinak je ten jejich extrémně metalový salát s přísadami z black, death i thrash metalové zahrádky sám o sobě opět takový nic moc, spíš salát z průměrné školní jídelny, rozhodně ne salát od šéfkuchaře. Tomu odpovídá i to, že v některých momentech narazíte na sousto, které máte chuť plivnout zpátky do talíře (nebo ještě lépe kuchařce do ksichtu), čímž narážím hlavně na písničku “Namtar’s Crown”, jejíž ústřední riff mi přijde fakt těžce retardovaný.

Sice na “Exilium” slyším mírné zlepšení, ale pořád to není nic, co bych chtěl poslouchat, jelikož ve výsledku mě Noctem pořád nudí. Jediné, co mi na téhle desce přijde opravdu zajímavé, je ta modelka na obalu… i když to totiž podle něj nemusí vypadat, v reálu je ta holka fakt kočka. Ale to je na hudební album fakt málo. Trochu lepší pětka…