Koncert Grausame Töchter už letos dávám do eintopfu podruhé, ale lednový termín nakonec krachnul. Náhradní vystoupení proběhne koncem května, tak snad se tentokrát nic nevysere a německá zvhrlice Aranea Peel se svou bandou skutečně dorazí. Pokud ano, pak myslím nebude třeba pochybovat o tom, že to bude zasraně dobré, ale není jisté, zdali se podaří vyrovnat předchozí koncert v Hostivaři. Laťka byla nastavena vysoko a bez chcaní z pódia na ni půjde dosáhnout jen horko těžko, haha.
Druhý koncert je takový můj splacený dluh. Rammstein jsem začal poslouchat už straaašně dávno a mocně jsem je žral… i když, ten minulý čas možná není na místě, pořád mě ta muzika hodně baví, ačkoliv už si je nepouštím ani zdaleka tak často jako kdysi. Čas od času ale nějakou placku (nejlepší jsou beztak první dvě!) do přehrávače vrazím a kurevsky si to užiju. To říkám hlavně kvůli tomu, aby to nevypadalo, že jsem si lupen koupil jen z povinnosti, když jsem Rammstein živě doposud neviděl. Je nejvyšší čas se na jejich pověstnou show konečně podívat, uvidíme se pod pódiem na nedělním koncertu.
Skvrn:
Poslední z plnohodnotných měsíců letošního jara pokračuje v příjemně bohatém koncertním trendu. Květen bude bohatý zejména ve své první polovině, největší naděje pak vkládám do čísel deset a jedenáct, kdy do Prahy zavítají nejprve The Necks a o den později Oranssi Pazuzu s návdavkem v podobě amerických Cobalt. O The Necks coby skvostném avantgardně jazzovém triu jsem psal nedávno, v souvislosti s čerstvě vydanými tóny dlouhohrající práce „Unfold“, která mě zhypnotizovala způsobem jen málo vídaným. A jelikož se o této trojici mluví v superlativech i co do koncertní činnosti – ba je údajně ještě dokonalejší – zastávku v pražské Akropoli nelze vynechat. K návštěvě svádí taktéž následující večer, kdy se v hlavním městem mihnou temní psychedelici Oranssi Pazuzu. Stěží odhadovat, zda přijedou i spolu s novou hudbou, jedno je však jisté, ve vymetání nepříliš probádaných metalových poloh nebudou sami. Demimonde s Cobalt jsou výbornými volbami, které rozhodně nebudou jen do počtu, tak přijďte.
Onotius:
Květen je plný zajímavých akcí, jenže o to těžší je si vybrat. Zatímco blackgazové hipstery z Deafheaven i temný hip-hop Dälek asi protentokrát oželím, na finské Oranssi Pazuzu zajdu milerád už potřetí. Z jejich muziky se během posledních let stala moje srdeční záležitost a nemalou zásluhu na tom mají právě i jejich pohlcující živá vystoupení. Jako bonus k nim dostanu také set amerických Cobalt, což též není kapela, jejíž muzika by byla zrovna k zahození. Večer odstartují tuzemští Demimonde. Vstupné poměrně lidové, takže pro mě jistota. Těším se…
Metacyclosynchrotron:
Hned ze startu měsíce to vypadá velice slibně s návštěvou Katowic za koncertem Mgła, Bestial Raids a Lvcifyre v rámci jejich polského turné. Mgła jsem viděl už třikrát, výrazně se mi líbili jen napoprvé, takže mám další setkání celkem v piči, ale Bestial Raids si napotřetí dám rád. Hlavně z toho důvodu, že loni recenzované „Master Satan’s Witchery“ mě ještě neomrzelo a třeba si na megabrutální závěr „Kingdom Below“ nechám srovnat páteř lokálními satanic skinheads. Lvcifyre, kteří koncert asi otevřou, chci vidět už delší dobu a kdo ví, možná přijde i kouzelník a společně zahrají nějaké kletby Death Like Mass. Navíc se mi ještě nestalo, abych na polském koncertě nebyl svědkem nějaké pamětihodné bizarnosti, takže o důvod víc se těšit.
Tak, dámy a páni. Už je to viac ako mesiac, čo sa zavreli brány tohtoročného Gothoomu. Fotky, videá, reportáže, ale hlavne spomienky vám môžu pripomínať, čo sa na ňom dialo, no treba sa už pozerať dopredu do budúcnosti nášho-vášho festivalu. A tam už svieti termín 20. júl 2017. Vtedy začne už jeho 8. pokračovanie. Je teda najvyšší čas začať so zverejňovaním jeho ctených hostí. Dnes to rozbehneme zostra zahraničným trojlístkom skúsených kapiel.
Tak teda, prvítajte KRISIUN. Títo brazílski vyznávači nekompromisného death metalu už patria k tým, ktorí zaokrúhlili zbierku vydaných albumov na desať kusov. Po celý čas neuhli z nastúpenej cesty a aj preto si vydobyli silné miesto na celosvetovej extrémnej scéne.
Aby toho nebolo málo, pridáme ďalšiu smrtiacu legendu. MORGOTH to ťahajú už od roku 1987, aj keď si dali niekoľkoročnú pauzu. Tá však skôr iba dopomohla k získaniu kultového statusu. Ten iba potvrdzujú svojím skvelým ponávratovým albumom „Ungod”.
Aj tento rok budeme pokračovať v tradícii black metalového dňa a jeho prvým zástupcom budú naši severní susedia z kapely MGŁA. Toto poľské duo zasiahlo veľké množstvo fanúšikov najmä svojim najaktuálnejším počinom „Exercises in Futility”, kde sa v šestici nepomenovaných skladieb spájajú tie najlepšie elementy temného metalového žánru.
Rozbehli sme sa na našej ceste k ďalšiemu festivalu a bude sa už iba pridávať. KRISIUN, MORGOTH a MGŁA na Gothoome 2017!
Datum: 13.8.2016 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Angelcorpse, Archgoat, Behemoth, Darkened Nocturn Slaughtercult, Ektomorf, Hypno5e, Insomnium, Lost Society, Mgła, Misery Loves Co., Moonsorrow, Ufomammut, Valkyrja
Skvrn: Středa byl listopad, čtvrtek říjen, pátek září a sobota se již důstojně přibližovala srpnovým klimatickým standardům. Jaká to změna, když jsem dopoledne vylezl ze stanu a nepřipadal si zralý na omrzliny. Bylo sice zatraceně dusno a vlhko, ale pořád lepší než středa nebo loňské čtyřicítky. Nastíněná situace panovala již v brzkých hodinách, tedy kolem jedenácté, kdy mě ze stanu vylákali stále nepříliš známí Francouzi Hypno5e. Dobrého progu s lidským a nikoli strojovým přístupem není nikdy dost, což tahle partička jasně stvrdila. Copak samply a z disku pouštěné ženské vokály, tím Hypno5e neuchvacovali – zde nepředvedli víc než průměr –, zato kytarovou prací ano. Okamžitě mi hlavou prolítly vzpomínky na Be’lakor, kteří tu válčili během minulého ročníku v obdobnou hrací dobu. Hypno5e se sice nezapsali natolik výrazně, ale určitě přesvědčili o svém talentu a příslibu do budoucna.
Onotius: Poslední den festivalu proběhl vskutku ve velkém stylu, a ačkoliv ke konci už člověk mlel z posledního, byla zkrátka otázka prestiže vydržet až do naprostého závěru, který měli na svědomí Valkyrja. Po ošklivém počasí už ani vidu ani slechu a atmosféra festivalu zůstávala skvělá – už jen proto, že den nato po metalovém městečku zbudou jen ruiny. Začínám nějakou hodinku po poledni, kdy na Metalshop Stage nastupují Lost Society. Ti hned na začátek přinesou slušnou porci energie, propracovaných kytar i fajn thrashových nápadů. Zahrají například „Kill Those Who Oppose Me“, „Hollow Eyes“ či skvělý heavy kousek „I Am the Antidote“. Jediný problém je pro mě délka vystoupení – přijde mi to krátké, že se skoro nestíhám do vystoupení ponořit. Což je škoda, protože je to strašně příjemná muzika, opravdu.
Onotius: Tvorbu Misery Loves Co. znám vskutku na bázi „jednou jsem slyšel jejich album a bylo to celkem fajn“. Naživo pak tahle znalost rozhodně nestačila a ve spojitosti s nemotorným zvukem jsem si po chvíli šel sednout ke zvukaři a zbytek setu pozoroval ze sedu, neboť jsem chtěl načerpat síly, abych vydržel na další kapely, především pak večerní maraton. Misery Loves Co. se v průběhu setu zlepšovali, ale přesto mě moc nepřesvědčili o tom, že bych o něco přišel, kdybych jejich vystoupení vynechal.
Onotius: Ačkoliv by bylo asi bláhové očekávat od Ektomorf víc než příjemnou, leč tisíckrát ohranou variaci na „Roots“ od Sepultury, na jejich vystoupení jsem se zašel mrknout. Těšil jsem se na solidní nekomplikovanou zábavu, protože navzdory absenci nějaké větší originality má tahle hudba naživo velký potenciál vyburcovat pořádnou atmosféru. To se jí sice relativně podařilo (ne tedy zas nad hranice očekávání), což dokazoval průběžný energický kotel před pódiem, přesto si myslím, že ze samotného hudebního hlediska šlo z téhle muziky vymáčknout víc. Problém byl, že hudebníci hráli své kousky oproti studiovkám v rychlejším tempu, tudíž naléhavost oněch krutých refrénů tolik nevynikla. Přesto to bylo ale celkem fajn.
Onotius: Po příjemné pauze mě na Metalgate Stage čekají Omnium Gatherum. Poctivý, ale vlastně i tak trochu předvídatelný melodic death metal se špetkou progrese působil naživo celkem kloudně. Bylo to atmosferické, dynamické, i když trochu šablonovité. Přesto jsem odcházel celkem spokojen, byť neuchvácen.
Skvrn: Tak klidné odpoledne jsem na Brutalu ještě neprožil, až do sedmé hodiny jsem kvůli nezajímavému programu spustil bohapustou ignoraci hudebního dění. Žádné metaly, žádné davy. Jen jednou projdu areálem a zjišťuji, že Eskimo Callboy je mocná trapárna, po níž budou muset přiběhnout Darkened Nocturn Slaughtercult s Mgłou a vše řádně vyčistit blackmetalovou dezinfekcí. Zašel jsem i na ambientní stage, kde však nevládly mrtvé ambientní smyčky, ale dva životem oplývající vegani se svou přednáškovou osvětou. Nic nového jsem se nedozvěděl, nicméně nakonec proč ne. Někteří se utvrdili ve svém životním přesvědčení a přidali k tomu i pár zúčastněných dotazů, ti další užívali přístupu poznej svého nepřítele.
Onotius: Na melodic deathmetalovou linii hodinu po Omnium Gatherum navázali Insomnium, kteří předvedli očekávaně příjemný, ovšem ničím překvapivý set. Stejně jako ze studiovek jejich muzika měla sice atmosféru, ale byla předvídatelná až běda. Nicméně do vyrelaxované nálady při slunném odpoledni jejich hudba sedla a zabavila. Má prostě tu výhodu, že leze do uší skoro sama, takže i bez výraznější znalosti materiálu se člověk celkem obstojně chytá. Zvuk byl celkem slušný a hudebníci si vystoupení užívali. Jen škoda že nezahráli melancholickou hymnu „Lose to Night“. Jinak ale pohodovka.
Skvrn: Odpoledne fuč, na řadě konečně hudba. Než přišel nelidský blackmetalový závěr, objevili se Moonsorrow. Hudebně jsou Finové špica, jenže koncerty, to je bída klesající vstříc papundeklům. Koncertování s Equilibrium a Turisas zřejmě nelze přežít bez následků. Krev imitující painty na hraně vkusnosti, pitvořící se ksichty i průpovídky hodné revivalu z Horní Dolní. Začínajícího revivalu. Degradace dobře složeného materiálu? Asi nejlépe řečeno. Dobře napsaná hudba jako by na publikum neměla stačit, a na pomoc tak měly přispěchat vsuvky, které jako kdyby vypadly z Troškovy továrny na vtipy. Samotné skladby jsem si užil, ale každý pohled na pódium a poslouchání verbálního trusu mě utvrdilo v tom, že koncert je zvláštní kategorie. Odhalující podstatu?
Onotius: Výpravné folk metalové Moonsorrow jsem si užil. To byla ta ideální kombinace melodického s atmosférickým. Vystoupení podmanivé, a přitom velmi dobře vstřebatelné. Moonsorrow je totiž jedna z mála žánrových kapel, která dokáže umně vyvážit hranice mezi údernou, skočnou a náladotvornou větví žánru. To má za následek, že je dobře poslouchatelná a zároveň uspokojí i posluchače temnější a náročnější muziky, kteří většinu folk metalu považují jen za nevkusné odrhovačky. Atmosféra byla relativně slušná a zvuk byl vyrovnaný a povedený. Vtípky mezi skladbami sice nebyly moc vtipné, ale co, jde o hudbu – a ta byla skvělá.
Onotius: Z Angelcorpse nakonec stíhám kvůli Moonsorrow a kulturnímu programu v toitoice jen konec. A trochu lituji, že jsem přeci jen neoželel konec Moonsorrow a nešel se na Metalgate mrknout dřív, neboť Angelcorpse mají tak neprostupnou hutnou atmosféru, až z toho omrazí. Ryzí esence mohutného death metalu. Díky střeše je na Metalgate mnohem dříve vyvolán efekt tmy, takže světla zahalují scénu a i vizuálně je to ta správná řežba.
Skvrn: Blackmetalovou smršť měli započít už Behemoth, avšak nezašel jsem, osobní vrcholy měly teprve přijít. Věřím, že Poláci zněli dobře, nicméně přední pozice jsem nehlídal a o výhled z dálky tentokrát nestál. Jen zpoza areálu jsem tudíž zaslechl Nergalovo epické „dobrý den!“. Tak trochu Sabaton? Hodně Sabaton. S groteskním vyzněním navrch. Polská většina vzala česky pronesený pozdrav zajisté s vděčností a všudypřítomný vlajkonoš od sousedů… inu, ten musel svůj prápor hrdostí zulíbat.
Onotius: A pak nezbývá než čekat na Behemoth. Další mé oblíbence a velké jméno, s tím spjata velká očekávání i mohutné davy lidí. Se scénou a vizuální prezentací si opravdu kapela vyhraje, všechny ty potrhané hábity, ohně, drcení hostií a vyfouknutí konfet, jež v osvětlení působily, jako hejno malinkatých netopýrů zkrátka působí efektně. Jenomže co hudba? Opět je zvuk moc přebasovaný a přebubnovaný. Setlist je postaven především na posledním „The Satanist“, a to dokonce tak, že deska zazní celá. Dále hrají hitovku „Ov Fire and the Void“ z předchozího „Evangelion“, „Conquer All“ z „Demigod“ a „Chant for Eschaton 2000“ ze „Satanica“. Mizerný zvuk mi však ne vždy dovolí úplně naplno se do hudby ponořit a dýchat každý tón, což bych zrovna od tak oblíbené kapely, jako jsou Behemoth, očekával. Show byla nicméně poctivá a při „Ov Fire At the Void“ atmosféra v mých očích krásně vygradovala. I tak jsem ale čekal trochu víc.
Skvrn: Svou návštěvou jsem nakonec poctil až Archgoat, kteří měli na Oriental Stage zřejmě vůbec nejhorší zvuk, kytary byly tvaru značně kulovitého a nezachránilo to ani zpěvákovo triko Master’s Hammer. Sypalo to pěkně, ale nakonec jsem z důvodů výše zmíněných neslyšel víc než obyčejný blackmetalový náklep.
Onotius: Po Behemoth se vydávám do Octagonu připraven pokračovat v poslechu těch nejtemnějších metalových škatulek. Zde totiž spouští svůj set Archgoat. Ponurá, hutná zvuková hradba opatřena sice mizerným zvukem, ovšem o to působí misantropičtěji a autentičtěji. Brutální a monumentální. Lord Angelslayer nosí na hrudi Master’s Hammer a jeho hluboké growlingy jsou naprosto démonické. V danou večerní hodinu to na mě patřičně působí – lépe než Mgła na hlavním pódiu, kam dvacet minut před koncem Archgoat přebíhám.
Skvrn: Aniž bych vyposlechl celé Archgoat, zamířil jsem směrem k Metalshop Stage, kde měla za pár minut vystoupit Mgła. Pro mnohé škoda krytí, ale já měl i kvůli zvuku jasno. Jenže taky Poláci zaznamenali potíže se zvukem, který byl takový… festivalový, šitý horkou jehlou. Neznělo to vyloženě zle, ale charakteristické hrátky s činely zůstaly skryty, zatímco virbl s kopákem řvaly přespříliš. Kapele samotné není třeba co vytýkat. V pódiové prezentaci a v předvedených výkonech jsou Poláci klasa a zatracený diktát. Který když dobře znáte, nakonec dokážete strávit i horší zvuk. Já jsem si tuhle necelou hodinku užil a lepší black na letošním Brutalu nakonec neslyšel.
Onotius:Mgła mi na velkém pódiu moc nesedla. Snad je to i tím, že jejich hudba navzdory tomu, že má potenciál zaujmout i širší masy, tak stále zachovává spíš introvertnější charakter (stačí si koneckonců prohlédnout jejich minimalistickou image), čemuž velké pódium moc nenahrávalo. Vloni v Nové Chmelnici jednoduše působili mnohem mnohem líp. Také za to mohl částečně zvuk, který na Brutalu opět nestál za moc (minimálně z mého místa pod levým reprákem). Vadila mi neosobní atmosféra, ale samotná hudba samozřejmě byla ta samá Mgła, kterou mám rád, takže jsem si vystoupení přeci jen užil.
Skvrn:Mgła nebyla zklamáním, ale v hloubi duše jsem čekal víc. Úplně opačný příběh se psal na Ufomammut, na něž jsem zašel vlastně jen ze zvědavosti. Žádné domácí naposlouchávání, snad jen tušení, oč by mělo jít. Představy se s realitou příliš nelišily, alespoň co do žánrového zařazení. Dostal jsem brutálně hutnou a monotónní sludge/doomovou fúzi s plovoucím droningem. Jasnou odpověď na to, co Ufomammut hrají, ostatně přineslo triko Funn O))) jednoho z kytaristů. Takhle Italové zněli, přesně tak. Navíc, jestli někomu slušel zdejší zvuk, byli to právě z hloubek těžící Italové. Loni tu hráli na stejném místě Godflesh i Sunn O))), jenže tohle bylo ještě mnohem dál. Kdesi na úrovni nejlepšího vystoupení dne, ročníku a možná i něčeho víc!
Onotius: Pak na vedlejší stage následuje kapela, jež původně na letošním Brutalu neměla hrát a pořadatelé po ní sáhli jako po náhradě za Electric Wizard, kteří kvůli problémům s vízy na poslední chvíli své vystoupení odřekli. Jedná se o italské Ufomammut hrající od roku 1999 svou velmi specifickou kombinaci sludge, psychedelic rocku a doom metalu. Jméno slibuje v rámci festivalu netradiční zážitek a to se potvrzuje. Spouští „Somnium“ z poslední desky „Ecate“ (kterou, pokud se nepletu, zahráli dokonce celou) a po chvíli je jasné: tohle má naživo naprosto neuvěřitelnou sílu. Kolébá, houpe, hypnotizuje, ničí, drápe, kolébá, řeže… I na velkém pódiu jsou schopni atmosférou naprosto pohltit. V duchu si pak říkám: kéž by se organizátoři vyprdli na kdejaké Parkway Drive a podobné blbosti a raději přivezli víc menších, neokoukaných, ovšem naprosto ničících kapel, jako jsou například Ufomammut. Jistě je to nesmysl, Brutal si snaží zachovat obecný průřez metalovými odnožemi, avšak víte, jak to myslím. Zpátky k samotným Ufomammut, jejichž show působila vskutku rituálně a není divu, že po vystoupení se ještě hromada lidí včetně mě nahrnula dopředu, aby si se členy mohli podat ruku a pochválit, jak to bylo monumentální. Protože bylo. První příčka obsazena – pro mě asi nejlepší letošní vystoupení.
Skvrn: Povídání o Ufomammut napovědělo minimálně jednu věc – následoval už jen sešup dolů, vrchol byl pryč. V případě Darkened Nocturn Slaughtercult nešlo o krutý pád, ale z kopce se rozhodně sešlo. Bohapustá pravost se sice z pódia jen linula, Onielar byla zodpovědný netvor s nejdelším křížem na festivalu za zády – netřeba dodávat, že tím správným směrem pootočeným –, jenže hrálo se na Metalshop Stage a opět mě nebavil zvuk. Což v kombinaci s hudbou, kterou jsem si z domácího poslechu zafixoval jako syrový, ale jen mírně nadprůměrný black metal, znamenalo odchod. Nač si kazit stále přetrvávající pocit dokonalého zmamutění.
Onotius: Tak trochu v euforii se přesouvám opět k Metalshop Stage, kde už je připravená scéna pro blackmetalové ortodoxáky z Darkened Nocturn Slaughtercult. Obrácené kříže, ohně, pohár s krví – vše připraveno k inkarnaci zla. Zpěvačka Onielar v bílé noční košili (aby pak dobře kontrastovala s krví), s vlajícími světlými vlasy a corpsepaintem. A s démonickým rarachem v hrdle. Jakmile spustí, proběhne zkrátka pocta všemu black metalu v tom nejryzejším provedení. Hudba je co se týče ozvučení sice opět nejjistější ve své rytmické složce, zatímco na kytary člověk musí zaostřit uši. Přesto mě to baví. Žánrově vybroušené vystoupení vytříbené kvality. Spokojenost.
Skvrn: Stejně jako loni ještě zašel na úplně poslední vystoupení festivalu – Valkyrju. Ta hoblovala již pro znatelně menší počet lidí (zvlášť když Darkened Nocturn Slaughtercult ještě dohrávali), ale jo, důstojné to bylo, byť s mouchami, holohlavými dementy, kteří i přes svou (zajisté nezměrnou) udatnost nevybíravě strkali do všeho co se dalo, tedy i do přítomných dam. Alkohol holt prázdnotu v hlavě nevymete, spíš naopak. Ale finální pocit nebyl negativní, dementi byli, jsou, budou, zvuk ušel a Valkyrja taky obstála.
Onotius: Jak jsem již zmiňoval, nechat se skolit únavou a nejít na poslední kapelu festivalu – zvlášť pak pokud se jedná o Valkyrju, by byla skutečně zbabělost. To se ukázalo jako dobrá volba, protože to kapele velmi šlapalo a i zvuk mi přišel celkem v pohodě – kytary konečně zas jednou slušně vynikly. Nasazení bylo nekompromisní a nejvíc jsem si užil, když hráli „The Cremating Fire“. Navzdory brzké ranní hodině byla atmosféra naprosto skvělá, ba bych si troufl říci, že gradovala. Přídavek se však vyškemrat bohužel nepodařilo, a tak se člověk musel srovnat se smutným faktem, že letošní ročník je u konce.
Onotius: Svůj druhý Brutal Assault jsem si pochopitelně už jen kvůli kvantu skvělých kapel opět patřičně užil. Letos, jak již bylo mnohokrát probíráno, počasí zpočátku zlobilo opačným způsobem než minule, avšak v průběhu festivalu se napravilo a transformovalo se do velmi příjemné podoby. Pivo, jak už jsem si od loňska zvykl, je zde naprosto průměrný festivalový patok, ale to mě nijak neštve, protože alespoň člověk tolik neutratí. Pokud má někdo mezeru mezi kapelami a chce si zajít s kamarádem pokecat, zajde zkrátka mimo areál na levnější a lepší; nu, a pokud to v areálu bez piva nevydrží, tak stejně je nejdůležitější, aby se měl čím osvěžit – a v tomhle ohledu Budvar dostačuje.
Onotius: Potěšilo více odpočinkových zón a míst na sezení či podzemní pomník Lemmyho, kde jste mu mohli zapálit svíčku. Dále jsem rád, že festival k již tak pestrému kulturnímu programu neustále nabízí další alternativy – ať už mám na mysli zavádění nové ambientní stage či vernisáž výstavy Art-Brut-All. Vegany a vegetariány jistě potěšilo více občerstvení pro ně, pro fandy likérů pak opět po areálu procházely slečny nabízející Jägermeister. A nepamatuji si, že bych byl přítomen u nějakého konfliktu, tudíž doufám, že se heslo „proti násilí a netoleranci“ dodržovalo a lidi si festival užili tak jako já.
Onotius: Nevýhodou byly rozhodně středeční fronty s lístkem na opáskování, jež vskutku budily emoce. Říkám si, že se mohu považovat za celkem šťastlivce, že jsem tam strávil v uvozovkách „pouze“ necelou hodinu a neprošvihl žádnou kapelu, u níž by mě to nějak víc mrzelo. Obecně bylo odbavování velmi podceněno a to se nesmí opakovat. Mohl bych si postesknout nad lidmi, co si začali suverénně tvořit vlastní frontu a nakonec byli odbaveni rychleji než my poctivci, ale to asi nemá smysl moc komentovat.
Onotius: A že jsem na něco zapomněl? Ano, žetony byla kapitola sama pro sebe. Letos poprvé na vstup a výstup sloužily čipy, se kterými jste si vždy museli pípnout – pokud jste si neodpípli nebyli jste vpuštěni zpět do areálu a bylo třeba to jít anulovat a nějak řešit. Pro mě naštěstí vše proběhlo bez problémů – a v tomhle ohledu, jakkoliv se mi ten nápad furt zdá pedantský a v důsledku stejně nedomyšlený, proti čipům nic nemám.
Onotius: Jenomže čipy fungovaly i jako prostředek k bezhotovostnímu placení. To, co zpočátku znělo jako dobrý nápad, záhy trochu zhořklo. Může mi někdo vysvětlit, jaký má význam používat jako virtuální měnu dále žetony? Copak smysl žetonů nebyl ten, aby člověk nemusel hledat drobné – což s penězi na účtě nemusí? Nejsou tedy žetony jen k tomu, aby člověk neměl přehled o reálné částce svého konta a zkrátka byl tlačen k tomu nad tím nepřemýšlet a bezmyšlenkovitě utrácet? Navíc, první nabití je zpoplatněno administrativním poplatkem o ceně jednoho žetonu (tj. 32 Kč) – a to vlastně za co? Za to, že člověk používá systém, který kdyby měl na výběr, tak ani používat moc nechce?
Onotius: Nu, v porovnání se skvělým kulturním zážitkem stále celkem drobná vada na kráse. I tak ale něco, co jsem potřeboval, aby zaznělo. Jinak se těším zase za rok. Vidět Emperor bude splněnej sen!
Skvrn: Jeden bilancující odstavec a ende. Pro nadávání na čipy budete muset jinam, krom front jsem neměl s organizací problém. Všeobecně sprosté slovo jménem pípání bylo v mém případě andělsky korektním – vždy jsem byl úspěšně vpuštěn i vypuštěn. A digitální měna? Jako jeden z mála jsem se jí vyhnul a své ctěné koruny rozhazoval ve městě. Snad jen od výstavy jsem čekal víc. Některá díla průměrná, většina ještě pod touto hranicí. Nicméně ti, kteří do výstavní síně jaktěživ nepáchli a jejich seznámení s výtvarnem končí u metalové generičnosti, mohli být uspokojeni. Stále ale lepší než nic, snahy si zas cením. Celkový pocit z letošního ročníku byl každopádně parádní. Svůj třetí ročník jsem si užil víc než ten druhý, loňský. První je první a takový i zůstane, se všemi svými specifiky. Sázka na méně náročný program s menším počtem kapel se letos vyplatila a já koštoval jen to zajímavé. V tomto ohledu odesílám maximální doporučení a hlásám příchod opět za rok.
Brutal Assault, který se tentokrát odehraje ve dnech 10.-13. srpna již tradičně v pevnosti Josefov, už nějaký ten rok patří k nejvýraznějším událostem letní festivalové sezóny. A to nejen v rámci České republiky; jen v naší zemi na poli ne-agro metalu v podstatě nemá konkurenci. Na Sicmaggot se reportáže z Brutal Assaultu každoročně objevují od 13. ročníku, který se odehrál v roce 2008, a ani letošek samozřejmě nebude výjimkou.
V současné sestavě Brutal Assaultu se nachází už nachází více jak stovka kapel rozprostřených na tři pódia a skrze čtyři dny. Těžko znát všechno, dá trochu práce se v tom zorientovat a rozhodně nelze vidět úplně každou kapelu. Ale jak to udělat, aby člověku neuteklo to nejzajímavější? Naše redakční výprava, která se na festivalu objeví, se rozhodla poskytnout pár koncertních tipů, co je na soupisce festivalu dle našeho názoru nejzajímavější. Role se ujali Skvrn a Onotius, z nichž každý dle svého nejlepšího vědomí a svědomí doporučí dvě skupiny na každý den. Dnes si posvítíme na závěrečné dva dny, tedy pátek a sobotu.
Pátek:
Skvrn: Post-metal v pevnosti už několikrát bodoval a páteční den bude moci v započatém díle pokračovat. Loni Amenra, předloni The Ocean a letos Year of No Light. Těším se na hutné riffy, parádní atmosféru a krůpěje potu, za něž na rozdíl od Slunce Francouzům s radostí poděkuji. Negativum tu od stolu vidím jen jedno, budu muset oželet souběžně hrající Coroner.
Skvrn: Třetí festivalový den podniknu další výpravu na Oriental stage, tedy pokud King Dude ve středu nebude jó průser bez možnosti nápravy a jakéhokoli pořadatelského zásahu. Avantgardně blackoví Sigh jsou už opravdu orientální, na studiovkách těžce zaměnitelní a já je navíc neviděl. Jestli budou podmínky přát, právě Japonci mohou obstarat jeden z vrcholů celého festivalu.
Onotius: Letošní Brutal Assault nabídne dokonce kompletní svatou trojici progresivního thrash metalu Voivod, Vektor a Coroner. A protože o prvních dvou kapelách jsem na Sicmaggot již v rámci jiných článků už referoval, tentokrát se dostane na řadu i švýcarská kapela Coroner. Tohle uskupení, jež se dalo dohromady původně jako parta bedňáků legendárních Celtic Frost, spustí ve tři čtvtě na osm na Metalshop stage. Vzhledem k tomu, že především poslední alba kapely jsou opravdu klenoty, doporučuji se dostavit.
Onotius: Minimálně poslední dvě alba Cattle Decapitation znamenají pro extrémní hudbu ohromný přínos. Zpočátku death-grindová kapela překonala žánrové mantinely a začala předvádět velmi neotřelý mix, který je stejně tak tvrdý, jako kompozičně a technicky propracovaný, ba místy i melodický. A tahle muzika – brilantní instrumentálně i po stránce nápadů – bude drtit kolem desáté hodiny. A jak moc jsem přesvědčen, že to bude stát zato? Že kvůli nim oželím i značnou část setu Satyricon.
Sobota:
Skvrn: V sobotu se budu až do započetí večerních hodin pravděpodobně těžce nudit. Vše začne až s úderem sedmé, kdy na pódium vběhnou vypravěči Moonsorrow. Co naplat, festival je víceméně jedinou příležitostí Finy vidět a zároveň během vystoupení předkapel nepojít nudou, případně trapností. Od Moonsorrow sice nečekám nejlepší koncert festivalu, ale srdcovka je srdcovka a já se určitě stavím.
Skvrn: Přestože by jeden čekal, že vrcholící festivalové minuty nabídnou spíše rozvážnější tempo a závěrečnou tečku napíše funeral doom, konec ročníku patří blacku. Netuším, zdali zbudou síly a třeba finále v podání Valkyrja neodpískám, každopádně Mgłu odříct nejde. Je pravda, že vystoupení před dvěma roky nebylo bez výhrad – nepřál zvuk stejně jako hlouček (převážně polských) neandrtálců pod pódiem. Zvukařovi tedy musím popřát dobré probuzení do dne a sobě šťastnou volbu posluchačského místa, živočišný druh mávnutím proutku nezměním.
Onotius: Uznávám, že propagovat polské Behemoth je asi nošení dříví do lesa, avšak já se zkrátka na jejich show zatraceně těším. Na pódiové prezentaci si dávají opravdu záležet a především mi zatím vždy úspěšně unikali. Tentokrát si je však proklouznout nenechám, to mi věřte. Na klasiky z „Demigod“, „The Apostasy“, ba i na kousky ze zatím poslední „The Satanist“ se totiž těším jak harant.
Onotius: Uprostřed nočního blackmetalového trojboje nás svou přítomností oblaží zlo v podání německo-polských Darkened Nocturn Slaughtercult. Silná atmosféra, nekompromisní zvuk, naprostá oddanost žánru a upřímnost. Další důkaz toho, že i klasický black má stále co nabídnout. Naživo pak čekám sugestivní show, která obecenstvo naprosto odrovná. Důrazně doporučuji neminout…
A pak že se historie neopakuje – již třetí rok v řadě přivítala Praha black metalové kombo v podobě polských Mgła a norských One Tail, One Head, vždy s trochu odlišným doprovodem (nehledě na to, že druzí jmenovaní tu byli ještě i o rok dříve). Poprvé se tak stalo v létě 2013 na druhém ročníku Prague Death Mass (kde se jen tak mimochodem představila i Kringa). Podruhé na jaře 2014, kdy je doplnili Islanďané Svartidauði a domácí Cult of Fire. A potřetí právě teď, v prosince 2015, kdy se vedle Mgła a One Tail, One Head postavili již zmiňovaní Rakušané Kringa a také vycházející islandská hvězda Misþyrming, což byl také jediný účinkující, s nímž jsem tu čest živě ještě neměl…
Jako první se ve stanovený čas pódia ujímají Kringa, kteří se to ve své tvorbě snaží hrát na okultní notu, zároveň je to ale poměrně syrové a špinavé. Vcelku paradoxně však takhle Rakušané živě nepůsobili, protože v Praze to víc než okultnem dýchalo starou školou. Nemůžu si to pomoct, ale tak mi to prostě připadalo, a to nejen kvůli patřičné image v podobě černě podbarvených očí nebo záhrobnímu vokálu, ale hlavně hudebně, protože tentokrát to vážně mělo takový ten dřevní feeling. To ale neříkám jako nějaké negativum, protože pořád to bylo relativně povedené vystoupení a hlavně výkon kytaristy a druhého zpěváka Vritry byl hodně dobrý. I přesto se ale jednalo jen o takový pohodový předkrm k tomu, co teprve mělo přijít, a taky musím říct, že jejich koncert v rámci Prague Death Mass před dvěma lety mám v paměti uložený jako ten silnější.
Islanďané Misþyrming jsou aktuálně díky ohlasům na svůj letošní debut „Söngvar elds og óreiðu“ hodně našlápnutí a v kurzu, takže právě oni byli pro spoustu lidí ten večer určitě velkým tahákem. A nutno říct, že červeně zmalovaná severská čtveřice se své pozice černého koně večera ujala s opravdovou vervou a především zpěvák a kytarista D. G. předváděl doslova nezemský výkon a místy na tom pódiu pařil jak na ten nejzběsilejší hardcore. Asi ne náhodou také během vystoupení urval strunu na kytaře, takže si ji musel vyměnit, aby hned vzápětí urval strunu i na té náhradní kytaře, s níž už to pak nakonec dohrál. Na druhou stranu, ani druhý kytarista T. Í. se neflákal, a i když do toho nedával tolik kinetické energie jako jeho kolega, pořád evidentně jel na plný plyn.
Překážku na cestě k předvedení opravdového inferna však kapele vystavil zvuk, který nebyl tak špatný, aby se to nedalo poslouchat nebo aby to vystoupení vyloženě pohřbilo, ale i tak se zvukařovi nepovedlo ten islandský chaos skutečně zkrotit. V rychlých momentech se to trochu slévalo do nepříliš čitelné koule a zejména kytary tím trpěly. Ale jak jsem řekl, pořád se to dalo a do zvukového hnusu, jaký v tomtéž klubu schytali Inquisition v lednu, to naštěstí mělo daleko, takže dojmy z Misþyrming jsou určitě kladné.
Večer se přelévá do své druhé poloviny a na řadu přicházejí norští šílenci One Tail, One Head. Ve studiové podobě mi jejich muzika k srdci nikdy nějak extrémně nepřirostla, ale živě je tahle kapela neskutečný náhul. Ty hektolitry energie, které se válí z pódia, když na něm řádí One Tail, One Head, jsem snad nikdy u žádné jiné black metalové skupiny ještě neviděl a v Praze se to opětovně potvrdilo. Norové totiž znovu předváděli učiněné peklo, a jak mě to z těch jejich ípek moc nebere, na koncertě je to skoro dokonalý mix nezřízené agrese, punkové neurvalosti a atmosféry.
A třešničkou na dortu je k tomu – ty vole! – nasazení samotných muzikantů. Hlavně kytarista Åsli s poustevnickým plnovousem má charisma na rozdávání a zpěvák Luctus je neskutečný démon, jenž má při vřískání do mikrofonu absolutně fanatický výraz v očích, že by si z toho káknul do trenek i Nebojsa. Co si budeme povídat, One Tail, One Head byli předváděli monstrózní zlo a ukradli si pro sebe vrchol večera.
Ale pozor – tím závěrečným prohlášením u One Tail, One Head jsem ani v nejmenším nechtěl vzbudit podezření, že by snad poslední Mgła zklamala. Poláci totiž svým norským kolegům šlapali hodně těsně na paty, ačkoliv tak samozřejmě činili docela jinými prostředky. Mlha samozřejmě hrála ve svém typickém koncertním vzezření – křiváky, černé kapuce a černá látka přes obličeje. I takový zdánlivý minimalismus má ale sílu a i v Praze vypadali Poláci na povětšinou modře nasvíceném pódiu působivě – zvlášť když se k tomu přidá jejich majestátní black metal s naprosto dokonalými melodiemi. Navíc i navzdory tomu, že jsou muzikanti skryti každý za jakousi neosobní plentou, stále je z toho cítit velké nasazení a výtečné muzikantské výkony.
Podobně jako u Misþyrming bych si ovšem dokázal představit o něco lepší zvuk, který tentokrát vytáhnul dopředu zejména rytmiku, zatímco ty fantastické kytarové vyhrávky mírně upozaďoval. Naštěstí, i v tomhle případě to nebylo natolik zásadní, aby to snažení Mgła potápělo, a navíc se to od půlky setu vyrovnalo (anebo jsem si jen zvyknul). Tak či onak, i v tomhle případě je finální verdikt zřejmý – další excelentní koncert a pomyslné druhé místo hned za norskou zběsilostí.
Dál už nějak není moc co řešit. Večer jednoduše nabídl brilantní černěkovové hody. Mgła a One Tail, One Head jsou naprostá špička současného black metalového podzemí a svou pozici Poláci i Norové s naprostým přehledem živě obhájili. Misþyrming byli taktéž vysoce zajímaví, a i když měli pocitově nejméně povedený zvuk večera, dokázali se s tím poprat a taktéž předvést skvělé vystoupení, jemuž jinak nelze vytýkat skoro nic. Rakušané Kringa pak v téhle konkurenci působili jednoznačně jako nejslabší a nejméně strhující článek celé akce, nicméně z obecného hlediska i oni zahráli dost solidně. Finální resumé je tedy jasné – hodně velká spokojenost.
Země: Polsko Žánr: black metal Datum vydání: 4.9.2015 Label: No Solace / Northern Heritage Records
Tracklist:
01. Exercises in Futility I
02. Exercises in Futility II
03. Exercises in Futility III
04. Exercises in Futility IV
05. Exercises in Futility V
06. Exercises in Futility VI
Poláci Mgła se na black metalové scéně pohybují již nějaký ten pátek (ačkoliv o regulérní veterány se stále ještě nejedná), a to nejen v rámci téhle kapely, ale i třeba prostřednictvím spřízněných Kriegsmaschine. Nicméně dříve, ještě v období po vydání dlouhohrajícího debutu „Groza“ v roce 2008, byli takoví skrytí a patřili k záležitostem pro fajnšmekry, kteří ten black metal sledují skutečně do hloubky a s radostí vymetají i ty nejzapadlejší kouty žánru – nebo alespoň takový jsem z toho měl vždy pocit, protože v téhle době se o nich ani zdaleka nemluvilo tak jako nyní.
Nejpozději s vydáním druhé řadové nahrávky „With Hearts Toward None“ v roce 2012 už však jméno Mgła začalo podzemní scénou skutečně rezonovat, a to dokonce i u lidí, kteří jinak black metalový underground poslouchají jen svátečně. Tomu do jisté míry určitě napomohlo i to, že právě v této době Poláci také začali koncertovat, a to v relativně hojné míře.
Na druhou stranu, vzrůstající jméno Mgła svým způsobem smysl dává a nejde o nic nepochopitelného. Jakkoliv je to totiž undergroundová kapela, jejich hudba je vlastně poměrně stravitelná. Jejich black metal je plný melodií, přičemž mnohé z nich jsou skutečně úžasné. Navzdory předsudkům, které by mnozí laikové vůči takové skupině a vůči žánru obecně mohli mít, je to skutečně takříkajíc poslouchatelné (a úplně v pohodě) i pro ty, kdo black metalu neholdují. A Mgła to navíc zalévají ještě extrémně výživnou kvalitou, což z jejich desek dělá už vůbec lákavý poslech. Výsledkem je tedy velice chytrý moderní black metal se skvělými melodiemi, který, ač není skutečně a nepokrytě originální, navíc nepostrádá vlastní ksicht.
A i vzhledem k tomu, jak prudce věhlas Mgła roste, není žádným překvapením, že v tomtéž duchu Poláci pokračují i na svém nejnovějším, celkově třetím dlouhohrajícím díle „Exercises in Futility“. Mezi „Groza“ a „With Hearts Toward None“ byl cítit docela velký posun, přinejmenším co do zvukové stránky, protože debut byl přece jenom stále krapet syrovější záležitostí v porovnání se svými následovníky. „Exercises in Futility“ však v tomto ohledu ani v jiném ohledu žádný velký posun nepřináší a nese se v podobném duchu jako „With Hearts Toward None“. Novinka je možná jen zase o něco čistší a ještě o něco melodičtější, ale zas až tak extrémní rozdíl to není. Na druhou stranu, pokud se vám líbil předchůdce, „Exercises in Futility“ určitě nezklame.
To se sice může zdát jako sázka na jistotu a popravdě řečeno, do jisté míry vlastně možná i je. „Exercises in Futility“ má v tomto ohledu ztíženou pozici, protože je prostě „tím druhým“. Stejně tak musím říct, že i po pominutí téhle okolnosti bych v případě přímého srovnání přece jen stále zvednul ruku pro „With Hearts Toward None“, protože to na mě zapůsobilo ještě o kus víc než novinka a i s odstupem času jsou zde nějaké momenty takřka dokonalé.
Nic z tohoto však neměnilo naznačit, že by snad „Exercises in Futility“ mělo být špatnou nahrávkou, protože do něčeho takového má třetí deska Mgła hodně, opravdu hodně daleko. Věci jako jen kosmetický progres nebo drtivější účinek přímého předchůdce by sice mohly působit jako negativa, ale při poslechu jsou to vlastně jen marginální záležitosti, jelikož jde stále o skvělou desku, jež funguje naprosto parádně a bez jakéhokoliv zakolísání.
Navíc, i „Exercises in Futility“ se může pochlubit mnoha excelentními nápady, které jsou natolik silné, aby nějaká nuda nebo cokoliv podobného bylo pořád daleko v nedohlednu. Ta kvalita a skladatelská úroveň Mgła je i na „Exercises in Futility“ obdivuhodně vysoko a je vidět, že v téhle smečce dřímá obrovský talent a cit pro působivé melodie i chytlavé riffy. A co je na tom nejlepší – Poláci tu laťku dokážou držet po celých 42 minut. Možná to zní jako klišé, ale skutečně je to tak, protože album nabízí šestici vyrovnaných skladeb, z nichž všechny jsou skvělé, a tudíž nemá smysl vyzobávat nějaké vrcholy, protože to stejně nejlépe funguje dohromady jako monolitický celek.
Je pravda, že formálně lze mít k „Exercises in Futility“ jisté menší výhrady, o nichž jsme hovořili výše, ale ten level Mgła je tak extrémně vysoko, že si – alespoň prozatím – prostě nelze stěžovat, jelikož je to obrovská paráda. Jednoduše je to skvělá a výrazná deska, jež patří do sféry setsakra vysokého nadprůměru. Kdyby všechny sázky na jistotu zněly takovýmhle způsobem, tak by v hudebním světě bylo mnohem příjemněji. Řeknu to ale pro jistotu ještě jinak – „Exercises in Futility“ je album, které je prostě radost poslouchat a je radost si jej zařadit do sbírky.
Druhý pohled (Skvrn):
Když jsem si „Exercises in Futility“ vyslechl ze zvědavosti hned po vydání, nechávalo mě to poměrně chladným. Zdálo se, že Mgła jen následuje sebou nastolený trend zvukového čištění a ve výsledku mi to pak přišlo takové až moc hodné, nekonfliktní a všeobecná chvála, která se na adresu novinky slétala ze všech stran, zůstala v mých očích na delší čas nepochopena. Zásadní zlom přišel v momentě, kdy jsem dal „Exercises in Futility“ větší prostor. Svou příležitost deska čapla mocně za pačesy a teď, teď už je to zhola jiný příběh. Jako bych poslouchal úplně jinou hudbu…
To, že Mgła zvukově zpřehlednila, se popřít nedá. Jenže jestli jsem se k této skutečnosti prvně stavěl zády, teď už celou věc vnímám opačně. V momentě, kdy jsem se chopil intenzivnějšího náslechu a „Exercises in Futility“ nechal žít vlastním životem, opět jsem nalezl tu starou dobrou Mgłu. Hudba začala temnět, surovět a mě si najednou plně omotala kolem prstu. Zpětně se však nedivím, proč jsem novinku nebyl s to vstřebat. Když jsem si v novém kontextu pustil předchozí „With Hearts Toward None“, ten rozdíl ve zvukovém zpřehlednění je opravdu markantní. Logickým důsledkem budiž fakt, že do popředí nových skladeb ještě více prostupují melodie a pokud se někomu zdá novinka melodičtější, za zodpovědného nechť prohlásí zvuk. Poté už nemůže být divu, že celé „Exercises in Futility“ působí i přístupněji, což mě, přiznám se, vůbec netrápí. Black metalového chaosu je poslední dobou ažaž, takže přímočarost nyní beru rozhodně zavděk.
Ještě jedna zásadní změna proběhla v táboře polské dvojice. Jestliže se předchozí počiny držely takřka po celou délku podobně znějících motivů, pro „Exercises in Futility“ to platí hned dvojnásob. Je tudíž vážně nelehké poznat, která z šesti skladeb právě hraje. Jednotlivé riffy se příliš neliší a Mgła zde de facto celou dobu pracují s minimálním počtem ústředních motivů a celou dobu jim poskytuje náležitou mírně pozměňovací péči. Mgła takto činí naštěstí velmi nápaditě a posluchač se celou dobu nemá šanci nudit. Nemá čas ohlížet se zpět, neřkuli brblat o tom, že ten a ten motiv slyšel před tolika a tolika minutami. Zde se hraje ve prospěch budovaného celku a jako celek je „Exercises in Futility“ neskutečně silné.
Z počátečních slov o neškodnosti měním na poctivou dávku temnoty, zloby a na ostrý tah vstříc pekelným branám. Přidávám i další kompliment v podobě překvapivé trvanlivosti a taktéž varování před návykovým obsahem. A abych to na závěr stejně jako Mgła trochu pročistil a skončili jsme v jasnějších konturách, tak vězte jediné: Takhle zní jedna z nejlepších black metalových nahrávek roku.
Třetí pohled (Onotius):
Mgła dál pokračuje v nastoleném směru a novinku lze jen stěží nazvat překvapivou. To však vůbec nevadí, protože kvalitativně drží laťku stále velice vysoko posazenou, a ačkoliv je oproti skvělému předchůdci přeci jen o něco slabší, jako celek stále funguje slušně. Uznávám, že se zde objeví čas od času moment, jenž by šel perspektivou škarohlída nazvat rutinou, avšak na druhou stranu zde zase slyším vývoj po instrumentální stránce a cením si naprostého perfekcionismu, jenž z téhle křišťálově black metalové desky čiší.
Opět zde máme necelou třičtvrtěhodinku plnou pochmurně hymnického black metalu, opatřeného naprosto precizní rytmikou (za exemplární příklad bych uvedl například bezvadné činely v pětce), nápaditými kytarovými pasážemi a velmi solidním a vyrovnaným zvukem. Kompozice skladeb jsou vystavěny tradičně velmi funkčně s důrazem na stěžejní motivy. Album je opět rozděleno na číslované části a každá z nich náleží jedné skladbě. Tentokrát je jich šest a jsou navzájem velmi vyrovnané a každá odráží jeden odstín nihilistického konceptu. Oproti minulosti větší instrumentální preciznost buduje větší dynamičnost, avšak zároveň je deska méně různorodá, než tomu bylo na předchůdci. Ten díky větší přehlednosti měl o kapku větší tah na bránu, ale naopak zase nedisponoval takovou dynamičností a plným zvukem.
Zkrátka a dobře, pokud máte rádi předchozí tvorbu Mgła, „Exercises in Futility“ vás sice nepřekvapí, ale špičkově pobaví. Jedná se o novou technicky vypiplanější inkarnaci něčeho, co máte rádi. Pokud vás kapela nikdy nebavila, asi se váš názor nezmění. Já však patřím do první skupiny a jsem spokojen.
Nejočekávanější koncert:
Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.
H.:
1. Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.
2. Gorgoroth, Kampfar, Gehenna – Praha. 18.12.
Onotius:
1. Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming – Praha, 11.12.
Ne, že by se v prosinci nekonaly žádné zajímavé koncerty – naopak, jsou mezi námi i tací, pro něž se jich koná spíš až moc. Nicméně i přesto se nám udála taková nemilá věc, že jsme se v tomto vydání koncertního eintopfu sešli jen dva, protože ostatní vyřadily termínové nebo zdravotní záležitosti (když tedy rovnou nepočítám naši anti-koncertní redakční kliku, jež živé akce férově bojkotuje). Po redakčním brainstormingu, zdali to má v tomhle počtu vůbec cenu vydávat, se neobjevil pádný argument, proč by to smysl mít nemělo, tak je to tady. A ona dvojice redaktorů, která se skládá z H. a Onotiuse, se nejvíc těší na 11. prosince, kdy se v pražském klubu Nová Chmelnice sejde silná black metalová sestava ve složení Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa.
H.:
Podobně jako je letošní prosinec nebývale silný co do vycházejících alb (ale o tom podrobněji až zítra v klasickém redakčním eintopfu), je silný i co do koncertního vyžití, jelikož mě tenhle měsíc čeká pěkná řádka akcí a některé koncerty bohužel zase budu muset vynechat jen z toho důvodu, že jich na jeden den vychází víc. Mám-li ale mluvit jen o tom, na co se těším skutečně nejvíc, pak mohu s klidným srdcem prohlásit, že prosinec se ponese ve znamení black metalu. 11. dne měsíce se v Praze objeví pekelně silná sestava v čele s Mgła, které doprovodí norští šílenci One Tail, One Head, vycházející islandská hvězda Misþyrming a taktéž velice zajímaví Rakušané Kringa. Přesně o týden později pak budou útočit zase staré páky, protože 18. prosinec nabídne norské blackové kombo Gorgoroth, Kampfar a Gehenna. Je sice pravda, že Gehenna mě při našem živém setkání spíše zklamala (byť z desek tuhle skupinu miluju) a že poslední deska Gorgoroth mi taky zrovna koule nerve, ale hlavním tahákem jsou pro mě Kampfar, u nichž se mi snad konečně podaří prolomit smůlu a vidět je poprvé živě. Tak či tak, u obou koncertů mohu bez obav říct, že se těším, byť o kousek víc tentokrát vede Mgła a spol. kvůli vyrovnanější sestavě.
Onotius:
Koncertní závěr letošního roku bude u mě patřit black metalu v podání polských Mgła, jejich norských kolegů One Tail, One Head, islandských Misþyrming a rakouské kapely Kringa. I kdybych si před dvěma lety nenechal trestuhodně uniknout nadupaný Prague Death Mass II (za což si zpětně mohu pouze trhat vlasy), stejně bych se 11. prosince opět vydal do víru intenzivní temnoty. Letos totiž trojici kapel, jež bylo již možné před už dvěma roky vidět, doplní i nadějní Misþyrming. Ti se svým debutem „Söngvar elds og óreiðu“ zařadili do příznivého trendu, jenž nyní na islandské scéně od vydání první desky Svartidauði panuje, a já jsem velmi zvědav, jak jim to bude šlapat naživo.
Nejočekávanější album měsíce:
Iron Maiden – The Book of Souls
H.:
1. Lana Del Rey – Honeymoon
2. Iron Maiden – The Book of Souls
3. Skepticism – Ordeal
Ježura:
1. Iron Maiden – The Book of Souls
2. Mgła – Exercises in Futility
3. Lana Del Rey – Honeymoon
Kaša:
1. David Gilmour – Rattle That Lock
2. Amorphis – Under the Red Cloud
3. Iron Maiden – The Book of Souls
nK_!:
1. Iron Maiden – The Book of Souls
2. Slayer – Repentless
3. Annihilator – Suicide Society
Atreides:
1. Skepticism – Ordeal
2. Lana Del Rey – Honeymoon
3. Chvrches – Every Open Eye
Skvrn:
1. Skepticism – Ordeal
2. Natural Snow Buildings – Terror’s Horns
3. VI – De praestgiis angelorum
Onotius:
1. Mgła – Exercises in Futility
2. Iron Maiden – The Book of Souls
3. My Dying Bride – Feel the Misery
Rubrika redakční eintopf odstartovala před téměř šesti lety – v listopadu 2009 a v době, kdy v čele Sicmaggot ještě pořád stál jeho zakladatel a ze současné sestavy byl tehdy v redakci jen jeden člověk. Kdo by tenkrát tipoval, že to tahle rubrika dotáhne až na 80 dílů…
Jubilejní 80. eintopf však musíme začít v méně příjemném duchu, a to snížením redakčních stavů. Sicmaggot se po přibližně čtyřleté službě rozhodl opustit Zajus, takže od nynějška to tu budeme táhnout jen v sedmi lidech.
Nicméně, zpátky k tomu, o čem by tento článek měl být především – o chystaných albech. Do role nejočekávanějšího počinu se vcelku bezproblémově vyšvihli heavy metaloví giganti Iron Maiden se svou novinkou „The Book of Souls“, do jejíchž drážek svou důvěru vkládá hned pět sedmin redakce. Rozhodně však nejde o jedinou nahrávku, jež nás bude zajímat. Hodně často totiž padalo i jméno zámořské zpěvačky Lany Del Rey či severských pohřebních doomařů Skepticism… a samozřejmě i dalších, ale to již najdete níže…
H.:
Letošní srpen nebyl co do nových nahrávek vůbec slabý, ale proti tomu, jaké žně se budou dít v září, to bylo úplně nic. Nadcházející měsíc bude zajímavými deskami doslova natřískaný a vybrat z nich jen tři, na něž se člověk těší nejvíc, je docela oříšek. Nedá se ale nic dělat, omezení na tři alba je striktní (a co si budeme povídat – sám jsem ho vymyslel, takže bych vypadal jak blb, kdybych ho sám porušoval), tak hurá na věc. Moje aktuální posluchačské rozpoložení mi velí na první místo dosadit „Honeymoon“ od Lany Del Rey, jejíž poslední desku „Ultraviolence“ jsem si nefalšovaně zamiloval. A soudě dle prvního singlu „High by the Beach“ má novinka směle nakročeno k tomu, aby se situace opakovala, takže se těším hodně. V těsném závěsu pak nemůže být nikdo jiný než jedni z největších titánů metalové hudby. Iron Maiden byli mojí první srdcovou kapelou, dodnes na ně nedám dopustit a to, že mám pro jejich heavy metalovou klasiku slabost, se nezmění snad už do konce života – „The Book of Souls“ je tím pádem jednoznačná povinnost. Na finální třetí slot je těch kandidátů ještě víc, ale i přes silnou konkurenci nakonec svoje naděje nevložím do rukou nikoho jiného než finských funeral doom metalových bohů Skepticism, jejichž novinka „Ordeal“ vyjde po dlouhých sedmi letech čekání – a zrovna v tomto případě bych se jen velice nerad smiřoval se zklamáním.
Ježura:
Tedy, řeknu vám, to letošní září má vážně grády. Nové album si připravila třeba Lana Del Rey, a pokud se jí podaří navázat na výtečného předchůdce jménem „Ultraviolence“, můžeme očekávat velké věci. Podobně jsou na tom polští black metalisté Mgła. Když se naposled blýskli deskou „With Hearts Toward None“, byla to mrda jako blázen a na tenhle počin nedám dopustit ani po letech. Novinka „Exercises in Futility“ hodlá podle všeho navázat ve stejném duchu a já bych se dost divil, kdyby to nebylo opět strhující dílo. Jenže přitažlivá a talentovaná Američanka i zakuklení Poláci nemůžou ani vzdáleně konkurovat mým dnešním vítězům. Inu, když vydává desku nejlepší kapela na světě, není moc o čem diskutovat, takže prosím potlesk pro „The Book of Souls“, a pokud nevíte, kdo tuhle fošnu vydává, běžte se prosím zastřelit. Víc už k tomu asi dodat nejde, takže teď mě prosím omluvte, jdu se těšit jako kráva.
Kaša:
Ty krávo, to je zase měsíc… Jindy člověk horko těžko vymyslí sotva dvě jména, která by se do našeho redakčního eintopfu dala uvést, a v září abych spíš přemýšlel, koho budu muset nechat za branami exkluzivního spolku tří nejočekávanějších počinů mé maličkosti. A věřte, že rozhodování to není věru jednoduché. Opomenout anglické velikány Iron Maiden by byl hřích. Novinka sice vzbuzuje menší obavy svou rozmáchlostí, ale i tak doufám, že si pánové tentokrát neukousli až příliš velké sousto. Však víte, jak to s těmi dvojalby bývá. Zkrouhnout stopáž na půlku, tak máme v ruce skvělou desku. No, uvidíme. Na úkor nejmenovaných thrashových velikánů jsem se rozhodl nominovat Amorphis s jejich novinkou „Under the Red Cloud“. Povzbuzen nedávným vystoupením na Made of Metal mám tyhle seveřany stále v hlavě a na chystanou placku se těším hodně. A koho jsem se rozhodl dosadit na místo první? No jasně – David Gilmour. Legendární kytarista si na 18. září nachystal svou čtvrtou studiovou desku, a přestože první singl budí rozpaky, tak „Rattle That Lock“ je v mých očích velmi vyhlíženým albem.
nK_!:
Září je letos pěkně natřískané. Své novinky vydají veteráni mnoha rozličných stylů, mezi nimi Iron Maiden, Slayer i Annihilator, na které se těším nejvíce. „Maideni“ jsou, doufám, sázkou na jistotu. Pět let stará „The Final Frontier“ nebyla špatná deska a očekávat od „The Book of Souls“ nějaký výrazný kvalitativní propad není snad potřeba. Slayer s novým materiálem otáleli dokonce šest let a podle prvního singlu to vypadá, že se čekání vyplatilo. Uvidíme, jak bude „Repentless“ vypadat bez přispění Jeffa Hannemana. „Suicide Society“ od Annihilator nazpíval celou sám šéf Jeff Waters a neočekávám nic jiného než slušnou a poctivě zahranou desku. Jsem zvědav, jak moc mě které album překvapí a zda to bude v dobrém, či ve zlém.
Atreides:
Září je lemováno několika poměrně zásadními jmény, která sice nepřehlížím, nicméně do eintopfu jsem je nakonec nezařadil. Jednak kvůli tomu, že do první trojice se zkrátka nedostala, ale i z toho důvodu, že doufám, že na ně upozorní někdo jiný z redakce. Po parádní zkušenosti na letošním Brutal Assaultu mě nejvíc táhne nová deska „Ordeal“, která bude pravděpodobně první nahrávkou, s níž budu mít tu čest od začátku do samého konce. A doufám, že ten konec bude řádně depresivní a pohřební. Zbytek výběru už ale zdaleka tak vážný není, spíš naopak. Lana Del Rey totiž vydává svoji čtvrtou řadovku „Honeymoon“, a byť jsem se pořádně ještě nedokopal ani k loňské „Ultraviolet“, jsem dost zvědavý, co z těchto líbánek s Lanou vyleze. Docela by mě zajímalo, jestli jim předcházela svatba v kostele, nebo ne – ale ať už je to jakkoliv, poslední volba tohoto měsíce padá na Chvrches. Tuhle alt popovou bandu z Glasgow jsem zaznamenal jen pár dní zpátky, avšak to málo, co jsem slyšel, mi uhranulo natolik, že vše ostatní z eintopfu musí z kola ven. Název je dneska spíš už trochu „cliché“ a zavání hipsteřinou, nicméně i tak doufám v solidní porci hudby.
Skvrn:
Ač bez větší tutovky, následujících 30 dní patří k těm silnějším. Září sice zřejmě nenabídne dalšího z kandidátů na desku roku, každopádně vysoce kvalitních nahrávek vyhlížím hned několik. Logicky tak opět využívám eintopfový strop, tedy tři vyvolené záseky. Výběr zářijové jedničky nebyl nejjednodušší, nicméně nakonec dávám na nedávnou koncertní zkušenost z Josefova a volím studiově se navrátivší Skepticism. Z desek mě Finové nikdy dvakrát nesebrali, což je, přiznávám, fakt, za který si mohu z velké části sám. Nepříliš ideální poslechové podmínky, zbrklost a touha po okamžité odměně, to vše poslechy tohoto pozitivy překypujícího tělesa výrazně dehonestovalo. Již teď mohu „Ordeal“ slíbit mnohem lepší péči, takže doufám, že samo bude mít co nabídnout. Drone / folkové duo Natural Snow Buildings a jejich „Terror’s Horns“ – další zajímavá zářijová věc. Poslední „The Night Country“ mělo neskutečně silné momenty, snovou atmosféru a bohužel také 80minutovou stopáž, kvůli níž jsem na něj také za pár měsíců zanevřel. „Terror’s Horns“ však věřím. Zářijová trojka nakonec patří šestce, respektive francouzskému black metalovému spolku skrývající se pod touto římsky zapsanou číslicí. „De praestigiis angelorum“ je albem debutovým, avšak vzhledem k primárním působištím jeho ostřílených tvůrců lze jen stěží očekávat málo.
Onotius:
Pokud bych měl jmenovat jedinou kapelu vyprodávající stadiony, jež si svůj obrovský úspěch a hromadu peněz podle mě skutečně zaslouží, bez dlouhého rozmýšlení bych řekl – Iron Maiden. Tito zástupci NWOBHM, kteří ve své hudbě velmi šikovně kombinují energii, melodičnost i zajímavé kompozice, po pěti letech vydávají novinku zvanou „The Book of Souls“ a já jsem velmi zvědav, v jaké formě je jejich šestnácté album zastihne. Posuneme-li se však trochu více do metalového podzemí, narazíme na desku, na niž se těším ještě o chlup víc, a tou je novinka polské black metalové kapely Mgła. Vzhledem k tomu, že její tři roky starý předchůdce „With Hearts Toward None“ se velmi vydařil, doufám, že Poláci svou laťku nepodlezou a naservírují nám opět patřičnou porci dokonale vybroušené black metalové temnoty. Dalším důvodem k pečlivému poslechu budiž jejich pražský koncert, jenž proběhne 11. prosince po boku One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa. Dále určitě nepohrdnu novými My Dying Bride, u nichž by bylo fajn, kdyby si napravili trochu pošramocenou reputaci z poslední studiovky a vrátili se s něčím trochu zajímavějším.
Poláci Mgła přidávají doplňují veškeré doposud chybějící informace o svém nadcházející třetím albu „Exercises tn Futility“. Počin vyjde 4. září v kooperaci Northern Heritage Records a No Solace na CD; LP verze vyjde někdy později. Obal prohlížejte zde, ukázku „Exercises in Futility II“ poslouchejte na YouTube; tracklist následuje:
01. Exercises in Futility I 02. Exercises in Futility II 03. Exercises in Futility III 04. Exercises in Futility IV 05. Exercises in Futility V 06. Exercises in Futility VI
Mimoto byl nově zřízen i BandcampMgła, kde jsou nyní k dostání všechny dosavadní nahrávky v digitální podobě.
