Země: Polsko Žánr: sludge / post-metal Datum vydání: 12.9.2016 Label: selfrelease Tracklist: Part I: Pre-mortem 01. Nothing Left 02. Memories of Falling Down 03. Nieprawota Part II: Post-mortem 04. Memorare 05. Sepulchre 06. At the Mouth of the Sounding Sea Hrací doba: 56:25 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Metal Promotions

První pohled (H.):

Polští Obscure Sphinx si za poměrně krátkou dobu dokázali vybudovat solidní renomé na post-metalovém kolbišti – stačila jim k tomu dvě alba a hojná koncertní činnost. Samozřejmě, nejsou to žádné superhvězdy, bavíme se v relativním měřítku, ale to nic nemění na tom, že je o nich docela slyšet. Ostatně, své jméno mají i u nás v České republice, k čemuž jim vedle několika klubových akcí notně dopomohlo i vystoupení na Brutal Assaultu.

Vem ale čert, s kým a kde Obscure Sphinx vystupovali, jaké soutěže vyhráli (a nějaké opravdu vyhráli), kolik lajků mají na Facebooku, kolik zhlédnutí mají na YouTube, do pekla se všemi těmihle píčovinami. Hlavní slovo má totiž muzika a právě ta je také důvodem, proč téhle talentované polské partě věnovat pozornost. Debutové „Anaesthetic Inhalation Ritual“ z roku 2011 a především excelentní dvojka „Void Mother“ z roku 2013 byly velmi povedené záležitosti, takže s letošní novinkou „Epitaphs“ měli Obscure Sphinx na co navazovat. A snad nic nezkazím, když hned prozradím, že Poláci navázali důstojně, byť „Void Mother“ v mých očích zůstalo nepokořeno a stále o něco málo vede.

Po hudební stránce vlastně „Epitaphs“ žádná velká překvapení nepřináší. V tomto ohledu Obscure Sphinx úspěšně pokračují v modelu, jaký představili již na minulých albech. To nemyslím jako výtku, spíš jako takové objektivní tvrzení, s nímž říkám, že si kapela drží svou hudební formu. A není to chyba i z toho důvodu, jak ona forma v případě Obscure Sphinx vypadá. Jedná se totiž o dlouhé, pečlivě budované a trpělivě gradované kompozice, v jejichž rámci je dostatek prostoru k tomu, aby stále šlo nenudit.

Přesně dle tohoto schématu se odvíjí úvodní dvojice „Nothing Left“ a „Memories of Falling Down“, které obě přesahují dvanáct minut a jsou tedy těmi nejdelšími položkami „Epitaphs“. Masáže sludgových riffů a mohutných úderů do bicích fungují spolehlivě a ani post-metalová zvolnění naštěstí nepůsobí nijak křečovitě nebo jen jako žánrová povinnost. Stále je ale znát, že to není na jedno brdo a obě skladby mezi sebou bezpečně poznáte – už jen z toho důvodu, že „Nothing Left“ je o poznání víc sludge metal, zatímco v „Memories of Falling Down“ má navrch post-metal a celou polovinu písně tvoří napínání posluchače před zlomem do druhé části.

V nastaveném receptu ani v husté atmosféře nepolevuje také třetí „Nieprawota“. Naproti tomu v „Memorare“ už nějaké slabší pasáže cítím a bohužel mi přijde, že se tato kompozice ohrála ze všech nejrychleji. Ještě o něco méně mě pak baví pátá „Sepulchre“, jejíž úvodní vteřiny jsou sice výtečné a následný nástup jemných bicích a čistého zpěvu je vysloveně povedený. S příchodem další riffové hradby se ale „Sepulchre“ zvrhává do vcelku obyčejného songu s poněkud průhledným vývojem. Naštěstí však není všem dnům a písním konec, protože vrcholné číslo „Epitaphs“ přichází až v samém závěru prostřednictvím „At the Mouth of the Sounding Sea“. Strukturou se sice jedná o skladbu srovnatelnou s „Nothing Left“, ale je to ještě o kus hutnější a působivější.

Až doposud jsem se vyhýbal zmínce o jednom dalším velkém esu v rukávě, jímž Obscure Sphinx disponují. A nutno dodat, že toto eso na „Epitaphs“ s naprostým přehledem dokazuje, proč si dovolím jej nazývat jednou z největších zbraní Obscure Sphinx. Samozřejmě tím mám na mysli zpěvačku Wielebnu, jejíž přednosti rozhodně netkví jen ve dvou boulích pod tričkem a v zajímavé image. Její hlasové schopnosti jsou na extrémně vysoké úrovni, dokáže být lítou bestií, éterickou divou i ukonejšit krásným zpěvem. Ve všech těchto polohách zní více než přesvědčivě a i díky ní je „Epitaphs“ (a vlastně muziku Obscure Sphinx obecně) radost poslouchat.

„Epitaphs“ je rozhodně výborná nahrávka. Dvě písně bych si sice dokázal představit o něco lepší, ale pořád jsou v pohodě poslouchatelné a hlavně – většina alba je skutečně kvalitní. Obscure Sphinx se nedá upřít hudební charisma a schopnost napsat silné kompozice, s nimiž lze strávit sympaticky vysoké množství času. Někdy ta síla po čase vyprchá („Memorare“), ale většina se drží statečně i se zvyšujících se počtem poslechů a stále dokáže bavit. Spokojenost je na místě.

Druhý pohled (Atreides):

Obscure Sphinx už před nějakou dobou, nejpozději s poslední (a zároveň excelentní) deskou „Void Mother“, překročili hranice rodného Polska a jejich hudba začala být vidět i v zahraničí. Mě naposledy odpálili před dvěma lety na Brutal Assaultu během neplánované návštěvy, a ačkoliv jsem v rámci domácího poslechu volil spíše žánrové krajany Blindead, rozhodně jsem na uskupení s půvabnou Wielebnou v čele nezanevřel. „Epithaphs“ tak bylo přinejmenším očekávaným albem – tím spíš, že mu byla nastavena zatraceně vysoká laťka.

„Void Mother“ je totiž deska, které lze vytknout málo co (pokud vůbec), a spolu s „Absence“ od již zmiňovaných Blindead je pro mě zároveň i tím doposud nejlepším, co kdy na polské scéně v rámci sludge / post-metalu doposud vzniklo. Nejspíš by to ale nebyli Obscure Sphinx, kdyby to nevzali za ten správný konec. Nevím, jak jinak si vysvětlit, že se „Epithaps“ zařadilo mezi mé nejposlouchanější desky letošního podzimu. Sic postrádá onen „wow“ moment překvapení, po němž jsem u „Void Mother“ sbíral čelist zařazenou hluboko do země, ve všem ostatním mě opět usazuje na prdel. Se stopáží o dobrých dvacet minut kratší navíc působí komplexněji, intenzivněji – jakkoliv jde stále o dobrých 55 minut.

Okultní rituál prodchnutý podivnou, neodolatelnou magií uhrančivé můry Wielebny mě neustále přitahuje zpět a opravdu mu nechybí vůbec nic. Tajemná sfinga mě opět dostává do kolen citem pro kompozici, užívání jednotlivých prvků ve prospěch celku a netriviální vývoj skladeb, jehož výsledkem je atmosféra tak hutná, že by se dala krájet. A to platí jak pro kratší skladby, jako je brutální „Nieprawota“, tak pro pohlcující monolity přesahující hranici deseti minut, na které mají Obscure Sphinx patent.

Způsob, jakým dokáží právě v dlouhých kompozicích Polští vybudovat atmosféru, mě opět nutí hluboce smeknout. Hudebně nejde o nic nestravitelného či příliš komplikovaného (jakkoliv Obscure Sphinx nelze upřít cit pro matematickou preciznost), jde spíš o to, jak vrství emoce na sebe, respektive za sebe tak, aby z nich v samém závěru dokázali vyždímat co nejvíc a posluchače vystřelili kamsi do stratosféry. Což se jim daří jako málokomu jinému a „Epithaps“ díky tomu směle snese srovnání s nejsilnějšími počiny jmen jako Neurosis, Cult of Luna či Isis. Osobně nemohu říct, že by „Void Mother“ zůstala nepřekonána, protože v mých očích Obscure Sphinx opět vyrostli, a jakkoliv je minulá deska majstrštyk, ta současná je ještě o ždibec výš. Vzhledem k tomu se trochu obávám dalšího vývoje, ale upřímně doufám v to, že stagnace se od téhle smečky hned tak nedočkáme. Tak či onak, letos jde o jednu z nejsilnějších desek roku.