Zmar. Pod tímhle krásným emocionálně zabarveným slovem si každý z vás určitě něco představí. Někdo apokalyptickou vizi zániku, někdo naopak osobní tragédii, rozpad člověka, jeho hodnot, osobnosti. Někdo jiný prostě třeba jen smrt. Dnes si tu budeme povídat (nebo alespoň já vám budu povídat), jak si tohle slovo vyložil Dustin Grooms v rámci debutu svého one-man projektu Old Thunder. Mladý Američan pro svoji prvotinu zvolil formu EP, nicméně bych se v případě “Slings & Arrows” nebál mluvit i o plnohodnotné řadovce.
Deska totiž splňuje takřka vše, co bych od řadovky očekával. Délkou se blíží sympatické půl hodině, což už je na EP relativně dost. Především ale přináší plnohodnotný, nový materiál. Nejde o žádné zbytky z nahrávání předchozí řadovky, které by náhodou mohlo ocenit pár skalních fandů, ani o žádné předělávky nebo materiál podobného charakteru. Naopak, na “Slings & Arrows” najdete docela propracovanou strukturu alba i a skladbám nechybí tematické zaměření – když ne myšlenkově (texty se ke mně nedostaly), tak přinejmenším po stránce zvukové a kompoziční. Čtveřice skladeb je velmi úzce semknutá a tvoří propojený celek. A když jsem úvod recenze začal tak pozitivním slovem, jistě asi tušíte, na jakou notu se bude hrát. O tom, že tahle deska nebude procházka růžovým sadem, vás přesvědčí již první vteřiny, kdy se na vás vyvalí mohutný kytarový bzukot a žalostný řev.
Dustin dokázal namíchat efektní směsku mezi doom metalem, ostrým sludgem a post-metalem. Po pomalém, hutném intru a rozjezdu opusu “June 2, 1910” začnou vzduchem poletovat molotovy a další projektily všeho druhu, které na krátký čas vytvoří solidní peklo, ze kterého vás zachrání až post-metalové vykoupení. Na ploše čtyř skladeb vás toho ale čeká víc a každý kus má něco, čím se odlišuje od ostatních. Ve chvíli, kdy to vypadá, že se třetí “Sinking” přelije do další klidné vydrnkávačky trvající až do svého konce, nasadí opět hněvivý ksicht a poslední minutu a půl válcuje nejlepším riffem alba. “Rainroom” je poctivý doom metal, neštítí se ale přiznat skvělé čisté vokály ani sludgové vlivy a jediná se trochu vymyká svižným tempem po většinu doby. Závěrečná “Serpent Sovereing” je pak především důstojným rozloučením a do jisté míry snad i smířením s osudem. Přijetím, o kterém to celé je.
Jediným kamenem úrazu je zvuk, který sice nahrávce vyloženě nepodráží nohy, ale mohl by být podstatně lepší. Netuším, za jakých podmínek počin vznikal, ale bez utopeného, občas až příliš kbelíkového zvuku bicích by se docela obešel. Stejně tak by nebyla od věci i lepší postprodukce, jednotlivé nástroje mi často nepřijdou dostatečně výrazné, což platí i o podladěné kytaře. Na druhou stranu dokážu pochopit, že za daných podmínek je to to nejlepší, co si autor mohl dovolit vzhledem k tomu, že si “Slings & Arrows” vydal sám. Co se však týče skladatelského umu, nelze desku hodnotit negativně, po téhle stránce mě prostě baví. Dustin ví, kam chce směřovat, a zároveň má dost nápadů, aby bez problémů držel pozornost po téměř celou hrací dobu. Jen se obávám, aby to na řadovce nepřepískl s hrací dobou, když “Slings & Arrows” označuje pouze jako EP. I tak jsem zvědavý, s čím se Old Thunder vytasí na další nahrávce. Parádní debut!
4. února 2015, Praha, Strahov, koleje, blok č. 7 (nebo spíš ten sklep pod ním), venku trochu sněžilo… anebo možná ne, už si to vlastně nepamatuju, ale ono to je jedno, jelikož hlavní není to, co se dělo venku, ale to, co se dělo uvnitř. Na programu byl totiž koncert, který byl žánrově možná trochu rozhádaný, ale to nemusí být nutně špatně. Přesto měly obě přítomné kapely (to asi nebylo nejlepší pojmenování) něco společného – že to vlastně nejsou kapely, ale záležitosti čistě o jednom člověku. Dvě ukázky toho, jak lze pojmout one-man show? Hurá na věc!
Již padlo, že oba vystupující byli žánrově docela jinde, ale kdybyste se mě zeptali, co za žánr že je Calvera, tak vám to asi neřeknu, protože “baskytara” mi jako oficiální škatulku asi nikdo neuznáte. Je to ale škoda, protože přesně tak to je! Calvera je prostě “onemanpičus s basou”, jenž se na Sedmičce jal představit svůj neskutečně parádní (fakt!) dlouhohrající debut, který byl v té době akorát čerstvě venku. Jestli si ale někdo myslí, že jedna basa a jeden zpěv musí být trochu nuda, tak to ani omylem. Ta muzika je vážně skvělá a byla i na koncertě. Je úplně jedno, že stál Michal alias Calvera na tom pódiu sám (pouze na jednu nebo dvě písničky – teď už nevím jistě – se dostavil host na “zvuky a pazvuky”), protože to prostě a jednoduše fungovalo na jedničku.
To o té jedné baskytaře, jednom vokálu a jednom člověku je určitě pravda, ale ve skutečnosti je těch basových linek v hudbě samozřejmě více. Živě to Michal řešil tím způsobem, že jednotlivé baskytarové motivy “chytal” do krabiček a nechával je znít dál, zatímco sám začal hrát další a tímto způsobem jednotlivé linky přes sebe vrstvil a stavěl z nich výsledné písničky. Nebyla to ale žádná rituální gradace nebo tak něco, všechno civilně a přirozeně, což se ale nijak nevylučovalo s takovým tím pověstným prožíváním hudby. Jednoduše řečeno, bylo to prostě super a Calvera udělal svojí nahrávce skvělou reklamu. Ostatně i díky tomu, že právě z ní se hojně hrálo, takže zazněly songy jako “BBBBlues”, “Noční běžec”, “Hlína”, “70” nebo “Se Satanem”…
Hlavní chod večera byl však přece jen o něčem trochu jiném – o hutné industriální náloži, již hodlal poměrně solidně naplněnému klubu naservírovat Američan Tristan Shone coby Author & Punisher. V tomhle případě byl hodně zajímavý už jenom pohled na pódium, protože Author & Punisher není žádný obvyklý krabičkář nebo notebookář… on byl doslova v obležení technikou a měl kolem sebe úctyhodné množství čudlíků, pák, synťáků, pedálů nebo krabiček a nechyběl ani ten notebook. Úplně největší audio pozornost – alespoň z mého skromného pohledu – však na sebe strhávala cosi jako maska se čtyřmi mikrofony, do nichž Tristan vřískal, a hlavně jakýsi buchar, který měl po pravé ruce a který skoro doslova dával rány pěstí. Později se ještě Author & Punisher ke svému rozlehlému robotovi uvázal obojkem na krku a vlastně tím sám sebe zapojil do celého mechanismu.
Nic jiného vlastně ani k vidění nebylo… jen jeden člověk, který za pomoci širokého arzenálu strojů a přístrojů pral do lidí sonickou industriální stěnu. V tomhle případě to však bylo naprosto dostačující, jelikož místo pro nudu tak nějak nezbývalo a dalo dost práce, aby se člověk v tom lomozu vyznal (což je klad!). Author & Punisher vyplnil v podstatě každou skulinku v klubu a celý prostor ovládala jen jeho muzika. Snad jedinou výtku, kterou bych měl, je to, že bych se nezlobil, kdyby to bylo ještě o trochu víc nahlas. Nechápejte mě špatně, zvuk byl pěkný a čitelný, příznivec přeřvaných koncertů a krvácení z uší také nejsem, ale zrovna tady to mohlo bolet (v tom dobrém slova smyslu) ještě o kousek více a každý náraz výše zmiňovaného bucharu mohl kopnout ještě s větší intenzitou. Na druhou stranu, uznávám, že tohle už je spíš takové hledání pičovinek, protože i tak to bylo skvělé a rozhodně se vyplatilo zajít.
P. S. Tristan v Praze předvedl jen část svého arzenálu. Podrobnosti o všech jeho mašinkách najdete na jeho webu!
Dronoví velikáni Sunn O))) se v krátké době připletli k další kolaboraci. Není to tak dávno, co spolu s Ulver dali dohromady velmi solidní desku “Terrestrials”, která vyšla na začátku loňského roku. O pár měsíců později pak přišel na svět další počin – tentokrát se Sunn O))) však spojil síly Scott Walker. A pokud jsem se u předchozího počinu alespoň odvážil odhadovat, co by ze spojení obou jmen mohlo vzejít (což se nesetkalo s úspěchem), tentokrát mě něco takového ani nenapadlo, a nechal jsem se prostě překvapit. Hlavně proto, že mi jméno Scotta Walkera takřka nic neříká, a to i přesto, že se tahle persóna ve druhé polovině svého života podle všeho dost orientovala na experimentální hudbu.
Nicméně na tom v zásadě nijak zvlášť nezáleží, protože “Soused” na to jde vlastně docela na rovinu a velkou část ze svých kontur vám spolu s pár detaily na férovku odhalí již v první skladbě. Chaotický zvonivý pohádkový úvod podtržený Walkerovým, takřka operním zpěvem velmi rychle změní barvy a z prosvětlených zítřků se během několika chvil stává černé nebe. Občas z oblak zašlehne blesk. V popředí je charakteristický, deklamující vokál, všude kolem tíživý, dronem nasáklý vzduch, jenž se plní napětím. Na pár okamžiků vysvitne slunce. Pak již opět jen šero a dusivá atmosféra. S další skladbou se na situaci příliš mnoho nemění – pouze se rozšiřuje seznam použitých hluků. Občasné zášlehy bicích zcela ustupují, namísto toho sílí monotónní nátlak, jenž v polovině skladby “Herod 2014” vrcholí.
Možná bych měl dát slovo skladba v souvislosti s tímhle počinem do uvozovek, protože nic takového “Soused” ve své podstatě nezná – alespoň pokud se budeme bavit o tradičním pojetí skladby, jak ji můžete znát z alb “běžných” kapel. Jednotlivé stopy na sebe velmi úzce navazují a tvoří jeden celek. Jednolitou, rozsáhlou plochu, kterou vás postupně provádí. Je tvořena mazlavými, hluboce podladěnými kytarami dronového dua. Z ní vystupuje všechno ostatní: bicí, syntetizátory, příležitostné excesy kytar. Walkerův majestátní vokál, jenž celou záležitost posouvá do další roviny a monument všudypřítomného neznáma a nejistotu ještě víc umocňuje. Vzhledem k tomu zamrzí, že strach z toho, co bude následovat, není během nejvypjatějších momentů ještě o něco intenzivnější a brutálnější k posluchači. “Soused” to však dokáže vynahradit servírováním strachu a schizofrenní atmosféry po celou dobu poslechu.
Jedním z příkladů budiž “Bull”. V první půli jste válcováni kytarami, vokálem, bubny. Šíleným jekotem. Nicméně ten největší očistec přichází až po pominutí vrcholu, v tom naprostém ničem, v dronové kytaře a občasném ruchu. Umění naservírovat tařka nerušené ticho a klid dosahuje maxima. Ta velká, prázdná bublina, do které si můžete dosadit co chcete, veškeré svoje zla, výčitky a noční můry, je ohromná a platí pro album jako celek, nejen pro “Bull”. Zároveň zde významně figuruje schopnost postavit ticho do přímého kontrastu s hlukem, který není nahodilý, ale naopak hluboce promyšlený. Z toho těží následující “Fetish”, jež vás spolehlivě hned zkraje vytrhne cirkulárkou a surovým mlácením kovu o kov. Chvíli vás nechá vycukat, pak vám nervovou soustavu rozvěsí po všech možných syntetizátorech a naváže jediným riffem (operativně tomu říkejme riff) na albu. V tom jediném okamžiku se kompozice nějak blíží tradiční skladbě – rytmus, kytara, zpěv. Ovšem značně zvrhlé skladbě. Skutečně, fetiš v pravém slova smyslu.
Dílo uzavírá ukolébavka mentálně chorých. Ani v poslední části nedostanete vydechnout, na prostor ke vzpamatování vám poskytne až samotný konec. Nic víc, nic míň. “Soused” je nejtěžším deliriem a připomíná naprosto nezřízenou kocovinu večera, na který si ani v nejmenším nepamatujete. Ponoříte-li se do něj (pokud se vám to povede, protože tohle dílo svůj obsah zadarmo nevydá), zapíše se do vás, ať se vám to líbí nebo ne. I přesto, že se na něm fakticky neděje až tak moc, ve vaší hlavě způsobí dění naprosto zásadní.
Země: USA / Švýcarsko Žánr: rock / hard rock Datum vydání: 20.10.2014 Label: MRR / Plastic Head
Tracklist:
01. After the Silence
02. Crisis Factor
03. Exalted
04. Loaded Question
05. End of Daze
06. Merchants of Khaøs
07. Ride the Chain
08. Hung the Moon
09. Imagined Danger
10. Static Windows
11. As Far as We Go
12. The Breathing Room
Myslím, že se všichni shodneme na tom, že klasický rock nebo chcete-li hard rock, a to i ve své stadionové podobě, má nejlepší léta už nějakou dobu za sebou, ale přesto nelze tvrdit, že by upadl v zapomnění nebo dokonce nelibost. Pár klasických interpretů pořád vesele nahrává a koncertuje před vyprodanými halami nebo rovnou stadiony, stovky a tisíce dalších ať už více či méně známých pak dělají to samé, jen s o poznání menším úspěchem. Zkrátka a jednoduše platí, že poctivý rock si najde své publikum i v polovině druhé dekády 21. století a asi ani ten nejnihilističtější black metalista jím sem tam nepohrdne.
Samozřejmě to má pár podmínek – ta muzika musí být uvěřitelná, mít aspoň trochu koule, takovou tu rockovou chytlavost a v ideálním případě taky zpěváka, který svým projevem neodradí, ale naopak přitáhne. Podmínky jsou to vcelku jednoduché, ale právě ony většinou rozhodují, jestli dotyčná kapela stojí alespoň za pochvalné přikývnutí a nějaký ten zájem ze strany posluchače. No, a nejinak je tomu i v případě desky, k níž jsme se konečně dopracovali.
Khaøs jsou služební mladíci. Tahle švýcarsko-americká kapela vznikla někdy v roce 2012 a počin s příznačným názvem “Risen” je jejich řadovým debutem. Klišovitému jménu a zdánlivé nezkušenosti navzdory ale v žádném případě nejde o žádné pologramotné post pubertální nýmandy, co si řekli, že budou hrát rock, aby na to mohli balit ženský, ale přitom by neuměli vzít nástroje do ruky. Naopak je více než zřejmé, že tihle muzikanti už mají něco za sebou, a výsledek jejich transatlantické spolupráce podle toho vypadá. Deska “Risen” by totiž mohla sloužit jako ukázkový případ nesmírně sympatického a úplně pohodového rockového alba.
Khaøs se zkrátka podařilo vzít za své všechny výše uvedené podmínky a přetavit je do podoby nahrávky, jež prostě a jednoduše funguje, i když nepřináší absolutně nic nového nebo neslyšeného. Dvanáctka skladeb je napsaná s příjemnou lehkostí, zahraná zkušeně a odzpívaná přímo výtečně. Ostatně právě vokál je tím prvním, čeho si posluchač na “Risen” všimne, protože hned od začátku první “After the Silence” zpěvák Chandler Mogel dělá ten nejlepší dojem.
Vynikající zpěvák je rozhodně přední devízou “Risen”, ale není na to sám. Khaøs dále výrazně těží ze schopnosti napsat fakt dobré melodie. Opět opakuji – ani v tomto případě nejde o nějakou avantgardu, ale čert vem, že je to v zásadě neoriginální, když to má vážně jiskru a vagón chytlavosti, aniž by to však z člověka dělalo vola a snažilo se to jakkoli podbízet. Dobré melodie naštěstí nejsou nijak nedostatkovým zbožím a v kombinaci s Chandlerovým zpěvem tvoří dost podstatnou část celé desky. V podstatě každá skladba má alespoň jednu svojí povedenou melodii a v kombinaci s přiměřenou zásobou nečekaně dobrých nápadů to má za následek, že “Risen” nenudí a naopak poměrně obstojně baví, i když se jeho stopáž vyšplhala nad hranici jedné hodiny, což je na poměry žánru zatraceně hodně.
Na “Risen” se sešlo fakt hodně příjemné a místy vyloženě skvělé muziky, ale sluší se dodat, že to není až zas taková hitparáda po celou dobu. Docela hodně místa pro sebe zabírá taková oukej rocková výplň, která sice není vyloženě vatovitá, ale člověk se z ní na zadek neposadí. Rovněž mě nijak neoslovila nezbytná balada “Exalted” a je to docela škoda, protože Khaøs umí zvolnit i mnohem zajímavějším způsobem, jak dávají na odiv třeba v nečekaně odlišné “End of Daze”. Jinak je to ale vážně úplně na pohodu – přinejmenším.
Khaøs mě zkrátka velice mile překvapili. Namísto unylého (pod)průměru mi naservírovali album, které jsem si začal velmi záhy a zcela upřímně užívat, i když se ve výsledku nejedná o žádný trhák. “Risen” si na nic nehraje, ale to co dělá, dělá dobře, a výsledkem je nečekaně příjemný zážitek, který dovede vykouzlit dobrou náladu. Pokud máte zrovna chuť na něco odlehčeného, ale přitom ne triviálního, dejte Khaøs šanci. Troufám si tvrdit, že zklamání nepřipadá v úvahu.
Země: USA Žánr: hard rock / glam metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: Lava Records / Universal
Tracklist:
01. Heart of Fire
02. Faithless
03. Devil in the Mirror
04. Goodbye Agony
05. World of Sacrifice
06. Last Rites
07. Stolen Omen
08. Walk Away
09. Drag Me to the Grave
10. The Shattered God
11. Crown of Thorns
12. Sons of Night [bonus]
Jen málokterá – možná vlastně žádná – kapela vyletěla během posledních pěti let v rockovém mainstreamu takovým způsobem, jako se to povedlo právě Američanům Black Veil Brides. Jak však praví známé pořekadlo, popularita – a zvlášť ta, která přijde takovýmhle způsobem takřka přes noc – rozhodně není synonymem pro hudební kvalitu, což je právě tento případ. Black Veil Brides naše přehrávače aktuálně otravují již se čtvrtou dlouhohrající nahrávkou, přesto stále působí dojmem rychlokvašky, která je zrovna teď trendy, ale její trvanlivost nebude příliš velká.
Na druhou stranu, je nutno férově uznat, že Black Veil Brides za těch pět roků a čtyři alba stačili prodělat nějaký posun. Od na první pohled uřvaného, ve skutečnosti ovšem absolutně neškodného homo metalcoru s image, vedle níž i Mötley Crüe z 80. let vypadají docela normálně a civilně, se posunuli k radiovému a stadiónovému rocku pro masy, jejichž rozhled začíná a končí s tím, co jim naservíruje mediální masáž. Taktéž i ona image jistým způsobem zcivilněla – v překladu to znamená, že se gay-level Black Veil Brides snížil asi tak o 50 úrovní. Což ale nic nemění na tom, že i po tomhle zdánlivém odteplení pořád vypadají 50× homosexuálněji než kdokoliv jiný široko daleko.
Nechci ovšem vzbudit dojem, že mám potřebu si z Black Veil Brides dělat srandu a nadávat na ně jen kvůli tomu, jak vypadají. Upřímně, mně je to fakt u prdele (dobře, u prdele radši ne, když vypadají tak teple), že se při volbě šatníku nejspíš inspirovali u vysloužilých kurev… existuje spousta kapel, jejichž fotky jsou vážně příšerné, ale ničemu to nebrání v tom, aby mě ta hudba mohla oslovit. Jestli mám kvůli něčemu chuť si z téhle skupiny dělat srandu, je to především muzika, která mi připadá absolutně o hovně. Já jsem člověk, který je fakt v muzice pro každou špatnost, a líbí se mi spousta kapel, jež by se mi asi líbit neměly, protože objektivně jsou vyloženě debilní, ale zrovna Black Veil Brides je obsahově tak neskutečně tupá záležitost, že to nejde poslouchat ani po kompletním klystýru mozku.
Změnilo se v tomto ohledu něco s příchodem eponymní nahrávky “Black Veil Brides”? No, už byl zmíněn onen přerod od melodického metalcoru do vyloženě mainstreamově orientovaného rocku. Což o to, v zásadě vlastně nic proti tomu, ale když to uděláte způsobem, že třeba i takoví Avenged Sevenfold vedle vás vypadají jako fakt talentovaní skladatelé, tak je to jednoduše průser. Kromě toho se Black Veil Brides nezbavili (nedokázali? nechtěli? nemohli?) hned několika obecných a vysoce nelichotivých atributů své tvorby. Co mám tím na mysli? Například jednoduše to, že je to pořád tak neskutečně neškodné a hodné, až člověka huba bolí, že v souvislosti s tím vůbec mluví o rockové muzice. Jasně, nikdo od podobné vyloženě komerčně orientované hudby nečeká, že ty kytary budou řezat jak u nějaké thrash metalové brusky, ale tohle prostě… ty vole, vždyť vedle toho zní nabroušeněji pomalu i Lady Gaga.
Ta až nesympatická stravitelnost a okatá snaha se zalíbit co nejvíce lidem však pořád není to nejblbější, co v hudbě Black Veil Brides najdete, protože nade vším ční nehorázná primitivnost a obsahová prázdnota. Naprosto prvoplánová záležitost na první dobrou zahraná tak jednoduše, že by si snad i Forrest Gump řekl, že to je pod jeho úroveň a že radši půjde poslouchat něco sofistikovanějšího… třeba splachování hajzlu. Jeden redakční kolega při poslechu singlu “Heart of Fire” utrousil poznámku, že kdyby omylem převrhnul zapojenou kytaru, vylezl by z toho lepší riff, což sice bylo myšleno jako vtip, jenž ovšem přestává být vtipný v momentě, když si tu písničku pustíte taky a zjistíte, že by to tak fakt mohlo být. A to je pod tím songem podepsáno pět (!) skladatelů… co na tomhle kurva skládali?
O tom, že jsou takřka všechny písničky složené jako přes kopírák, takže kromě pseudo-riffů nesmí chybět ani otravné a vlezlé refrény nebo sborové “oh oh” na každém druhém rohu (to už je skoro trademark, naserou to fakt všude), se snad ani nemá cenu bavit. Jiná struktura než sloka-refrén-sloka-refrén? Neznáme, nevedeme. Zato máme něco jako kytarová sóla, vždyť jsme přece ta rocková kapela! Teda, sóla… taková trochu parodie. Pokud si ovšem říkáte, že ke kompletnímu obrazu rockové skupiny ještě něco chybí, máte samozřejmě pravdu – a je to ta nejhorší možnost. Správný rocker má totiž pod tvrdou koženou slupkou citlivou duši a občas to mezi všemi těmi drsňáckými riffy (ehm) musí dát najevo za pomoci nějaké té oplodňovací balady. Je to přesně tak, jak tušíte – “Goodbye Agony” a “Walk Away” jsou vážně čistokrevné shity a spíš než někoho oplodnit mám chuť se při jejich poslechu poblít…
Asi jediný důvod, proč “Black Veil Brides” není úplná žumpa, je jen ten, že minulé “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” – navzdory své domnělé ambicióznosti (jejíž ambice byly ve skutečnosti přesně takové, jako jsou riffy téhle kapely tvrdé) – bylo ještě o notný kus větší sračka. Tohle mají na svědomí především dvě písničky, jež skrz naskrz vypatlané nejsou a s jistou dávkou tolerance se poslouchat (no, radši spíš: poslechnout) dají. Jmenovitě jde o “Last Rites” a “Stolen Omen”, nicméně třeba druhá zmiňovaná je úplně stejná blbost jako všechno okolo, akorát ji zachraňuje trochu ucházející refrén. Kdybych šel na lobotomii, následně si něčeho šlehnul a přivřel oči, uši i prdel, možná bych (byť stále s velkým sebezapřením) mohl říct, že takové “Faithless” nebo “Drag Me to the Grave” vzdáleně připomínají cosi jako chytlavost. Ale na lobotomii se nechystám a i tak by to bylo furt jen vzdáleně. A zbytek, vážení, zbytek je prostě nefalšovaná píčovina. Nikdo nepolemizuje o tom, jestli ti lidi umí nebo neumí hrát, to jistě umí, ale je to úplně jedno, protože i když bude mít člověk techniku jak Satriani, pořád to bude sračka, když na tu kytaru bude hrát taková hovna, jaká předvádějí Black Veil Brides.
“Black Veil Brides” je rocková muzika tak pro třináctileté holčičky, na které je Nightwish už moc zlý a komplikovaný, ale pořád si připadají jako vyvrhelové společnosti a myslí si, že je svět nechápe, když je máma poslala si uklidit pokoj. Určitě by někdo mohl namítnout, že právě takhle je nutné k tomu taky přistupovat, ale to je blbost, protože podobně by šla obhájit jakkoliv špatná věc. To, že někdo neskrývaně cílí na nesoudné publikum, totiž vůbec není omluva, právě naopak. A právě kvůli tomu je Black Veil Brides skupina, která si od každého jen trochu uvažujícího člověka zaslouží opovržení.
Další názory:
Sám sobě se divím, že jsem se do poslechu eponymního alba Black Veil Brides hrnul, když jsem minulý výtvor “Wretched and Divine: The Story of the Wild Ones” stěží doposlouchal, přičemž to bylo jen proto, abych konečně zjistil, co na této partě spousta lidí považuje za zajímavého. To jsem však nezjistil, protože její hudba je tak nechutným způsobem jednoduchá a tupá, že se nehodí pro nikoho jiného než pro rádoby rockery uctívající MTV a stejný názor zastávám i po poslechu “Black Veil Brides”. Dvanáctka skladeb netahá v několika málo případech za uši tak strašným způsobem jako věci z minulé placky (děs jménem “In the End”), ale zase to nechápejte tak, že by se borci pochlapili a přišli s něčím obdivuhodným. Nebudu zastírat, že ze mě mluví i notná dávka odporu, který k této kapele chovám už jen díky tomu, jakým způsobem se prezentuje, ale na druhou stranu uznávám, že některé songy (tedy lépe řečeno jednotlivé pasáže) mi nevadí. Mluvím třeba o slokách v druhé “Faithless”, kterou kazí jen hodně stupidní refrén. Bohužel je i ten záblesk slušných momentů negován hovadinami jako “Walk Away”,“Last Rites” či závěrečnou “Sons of Night” s hlubokomyslným halekáním. Jasně největším problémem “Back Veil Brides” je jeho kolovrátkovost a předvídatelnost materiálu, takže už po půl minutě víte, jak celá skladba o čtyřech minutách bude probíhat. Neříkám, že i já si občas neodpustím hloupé komerční hovadiny a ještě se u nich bavím, ale Black Veil Brides to zcela určitě nebudou, protože to bych se musel jóóó nudit, abych na takovou povrchní sračku bez nápadu dostal chuť. Kaša
Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 11.11.2014 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Eating the Visions of God
02. Sun of Nihility
03. The Stone Cross
04. The Synthetic Sea
05. A Global Shift
06. The Celestial Antidote
07. Encircled by Mirrors
08. Buried Monuments
09. Worming Nightfall
Job for a Cowboy během své zhruba desetileté kariéry ušli celkem dlouhou cestu. Způsob, jak se s každým dalším počinem pomalu vzdalují svým čistě deathcorovým začátkům, kdy drhli celkem jednoduchý a přímočaře agresivní materiál jako na debutu “Genesis”, je mi velice sympatický. Tahle dravá smečka z americké Arizony totiž někdy mezi druhým albem “Ruination”, které považuji dodnes za jejich nejslabší prezentaci a následujícím “Demonocracy” otočila svůj vývoj směrem ke klasičtěji pojatému death metalu, čehož byl minulý počin celkem zdařilou ukázkou, a výsledek mě v době svého vydání dost chytnul. Byl jsem tak upřímně zvědavý, kam se “Kovbojové” na svém čerstvém albu, které nese titul “Sun Eater”, posunou. Zda budou pokračovat v načrtnuté cestě, nebo zatáhnou za ruční brzdu a vrátí se zpět k energičtější formě moderního extrémního metalu.
K mé vlastní spokojenosti musím říct, že to, co na “Demonocracy”Job for a Cowboy započali, na “Sun Eater” dotahují ještě dál, aniž by se vzdali svých základních poznávacích prvků, kterými jsou jako břitva ostrý sound, dnes už vcelku rozpoznatelný vokál Johnnyho Davyho, jenž pravidelně přechází od hlubokého murmuru k výše položenému řevu, nebo klasické kytarové hradby dvojice Glassman–Sannicandro, jež působí velmi sebejistě a je vidět, že druhý jmenovaný do kapely zapadl jako prdel na hrnec. To ostatně platí i pro basáka Nicka Schendzielose, jehož nástroj je pro mne největším instrumentálním překvapením na “Sun Eater”. Slyšet byl i minule, ale jeho do popředí vytažená, krásně bublající baskytara podtrhuje až progresivně technické vyznění některých pasáží, které v četnosti nahradily modernější zasekávačky a bezhlavé ataky burácející v plné rychlosti, kterých je ke slyšení čím dál méně.
Právě v tom je oproti minulým počinům na dnešních Job for a Cowboy největší rozdíl. Skladby jsou pomalejší, promyšlenější a album jako celek disponuje hmatatelnou atmosférou a aurou vyspělosti, což se o předchozích albech (a to ve vší úctě k “Demonocracy”) říct nedalo. Stačí si poslechnout prvních pár skladeb a člověk začne okamžitě přemýšlet, jestli opravdu poslouchá ty neohrabané divochy, kteří se rychlých pasáží nebáli a bez ustání byli schopni ničit i na ploše celého alba. Úvodní dvojblok písní totiž zahajuje “Sun Eater” v až nezvykle zamyšleném a atmosférickém duchu. “Eating the Visions of God” je tak přesně tím, co kapela před vydáním avizovala. Více technických pasáží a méně přímočarých brutálních momentů, což pro fanoušky starších počinů nezní moc lákavě, ale funguje to fantasticky. “Eating the Visions of God” se rozjíždí za zvuků zkreslených kytar dosti pomalu, a když už to vypadá, že to pánové pořádně odpálí, tak přijde melodickými kytarami podepřený refrén, jemuž sice chybí prvoplánová chytlavost a vyznívá nevýrazně, ale v rámci skladby jako celku funguje naprosto přesvědčivě.
A v podobných náčrtech se pokračuje i dál. Hodně se povedla utahaná singlovka “Sun of Nihility”, která na chvíli zrychlí na úroveň blížící se standardu starší tvorby Job for a Cowboy, nicméně oproti starším singlům z předchozích alb to není taková ta klasická hitovka, a její výběr jakožto první vlaštovky je tak překvapivý. Neříkám, že je špatnou skladbou, to jen aby bylo jasno, jen díky její nečitelné stavbě, kdy se nepřechází přehledně mezi slokami a refrénem, trvá, než si na ni člověk zvykne. První méně překvapivou (nebo spíš na poměry kapely klasičtější) skladbou je třetí “The Stone Cross”, ovšem skvělá baskytara ji v druhé půli stahuje až někam do vod holandských velikánů Pestilence. Vrchol progresivní vyhranosti a přístupu, jímž Job for a Cowboy“Sun Eater” příjemně osvěžili, je skvělá “The Celestial Antidote”, jež dokazuje, že se pánové nesnaží stát na místě a svou tvorbu posouvají v rámci přirozeného dozrávání do poloh, které pro ně nejsou typické, ale které jim hodně sluší.
Pokud jste při čtení dosavadních řádků, kdy jsem hned několikrát neopomněl vypíchnout fakt, že noví “Kovbojové” nejsou tak přímočaře hitoví jako na svých předchozích počinech, získali dojem, že máme co dočinění s nezáživným a šedivým materiálem, tak pro vás by tady mohla být našlapaná “Encircled by Mirrors”, která je jako jedna z mála ověnčena groovy zasekávačkami evokujícími minulost kapely. Zrovna v téhle skladbě tak dostal prostor k protažení bubeník Danny Walker, jenž po odchodu svého předchůdce novinku odbouchal. V progresivních pasážích je spolehlivým parťákem k basákovi Nickovi, a z technického hlediska tak nelze “Sun Eater” nic vytknout, zvlášť když si člověk uvědomí, že produkci a mix měl na starosti osvědčený Jason Suecof, s nímž kapela spolupracuje již na třetím velkém alb a který pochopil její vývoj směrem k techničtěji pojatému death metalu, jejž výsledným soundem podpořil.
“Sun Eater” mě prostě a jednoduše baví. Pokud jsem o “Demonocracy” minule hovořil jakožto o nejlepším albu tohoto arizonského tělesa, tak novinka je podle mě ještě o notný kus zdařilejším dílem. Dílem, které hrdě ukazuje fakt, že Job for a Cowboy nezabředli v pohodlnosti, jež by pokračování v linii nastolené prvními dvěma počiny určitě slavilo nemalé úspěchy, ale namísto toho se rozhodli svou tvorbu rozebrat na kusy a spojit dohromady v mnohem sofistikovanějším a působivějším podání. Za mě skvělá nahrávka.
H.: Jsou akce, u nichž tak nějak pořád přemýšlíte, jestli jít nebo nejít, a nakonec se rozhodnete až na poslední chvíli podle momentální nálady. A pak jsou koncerty, u nichž vám je už dlouho dopředu jasné, že tam prostě musíte být, i kdybyste tam měli chcípnout. Když vyjede na turné zámořská black metalová kultovka Inquisition, je to tahák sám o sobě, ale když s sebou dvojice Dagon–Incubus veze tak parádní support jako Archgoat, Ondskapt a Blackdeath, je jasné, že tohle je právě jedna z těch akcí, jež člověk vynechat nemůže, i kdyby den předtím chytil extrémní sračku.
H.: Evidentně jsem zdaleka nebyl sám, kdo to viděl podobně, protože se ve čtvrtek 22. ledna na Nové Chmelnici sešel úctyhodný počet černokněžníků (fakt, lidi oblečené v jiné barvě byste napočítali na prstech jedné ruky) a k vidění byla opravdu velká část známých ksichtů domácí black metalové scény. Kulisa pod pódiem tedy byla díky plnému klubu připravena a už šlo jen o to, co se bude dít na pódiu…
H.: Jako první se slova ujala ruská smečka Blackdeath, jejíž fošnu s nádherným názvem “Satan macht frei” jsem svého času točil jak blázen, ačkoliv ve skutečnosti muzika téhle kapely žádný extrémní zázrak není. Naživo jim ten jejich špinavý black metal ovšem docela šlapal… začátek se nesl v syrovějším duchu, ale ke konci padly i dvě trochu melodičtější věci (na poměry Blackdeath, samozřejmě), takže to nebyla jen jednotvárná sypačka. Samotná kapela taktéž docela zábavná, ať už šlo o kytaristu Abysslookera, jenž na svou kytaru hrál docela s nasazením, jeho bráchu Para Belluma, který ovšem víc než výkonem bavil spíš čapkou à la Milan Fras z Laibach, nebo bubenici Mayu, která se s tím taky nemazala a uměla slušně zasypat. Sice nemůžu tvrdit, že by to byl nějak zvlášť geniální a nezapomenutelný koncert, ale kdybych zase řekl, že jsem se při vystoupení Rusů nebavil, tak bych kecal. Rozjezd večera se tedy povedl slušně a dál už mělo přijít skutečné peklo…
Ježura: Od Blackdeath jsem sice neočekával vlastně nic, ale díky páně šéfredaktorovu těšení jsem nakonec naznal, že by to třeba mohlo být zajímavé, a tak jsem byl docela zvědavý, jak se s tím pánové a dáma poperou. A nakonec to určitě nebylo špatné. Prostě takový oukej black klasického střihu ve slušném provedení, ale rozhodně žádný velký zázrak. Kapele to odsýpalo přijatelně, ale že bych se zase nějak bavil, to také říct nemůžu. Popravdě jsem vlastně většinu setu strávil očumováním pohledné slečny za bicí soupravou a vlastní muzika mě až na pár zajímavých momentů nijak extra nezaujala. Na rozjezd však Blackdeath zafungovali obstojně, o tom žádná.
H.: Upřímně jsem se těšil na všechny čtyři kapely, kdybych měl ovšem předem vybrat jen jednoho největšího favorita, ukázal bych na švédské démony Ondskapt – mimo jiné i kvůli příslibu, že na tomto turné budou přehrávat svůj mocný debut “Draco sit mihi dux”, což byl prostě tahák jako prase. O to větší pak bylo rozčarování ze samotného výsledku, byť to do jisté míry asi nebyla chyba kapely. Že si Acerbus za celý koncert nebyl schopen srovnat mikrofon, dejme tomu, to byl třeba umělecký záměr… špatný zvuk už ale asi uměleckým záměrem nebyl. Trpěl hlavně vokál, který byl slyšet spíš tak trochu náhodně, někdy ano, někdy ne. První dvě písně byly naprosto zabité a možná někde až u “III” to jakž takž začalo fungovat, byť oproti tomu, jak silné je tohle z desky, to nebylo skoro nic. Kromě toho většinu vystoupení svítila muzikantům do obličeje světla, což dost brutálně žralo hlavně bubeníka E. L., jenž hned po prvním songu gestikuloval, aby to někdo zhasnul a později se zvedl, aby to šel vysvětlit osobně. Technické problémy však evidentně pokračovaly, takže to nakonec dopadlo tak, že E. L. před poslední skladbou nasraně seknul paličkami a opustil pódium. Kolegové jej docela překvapeně následovali, takže finální “VI” nakonec vůbec nezazněla. Řečeno v krátkosti – špatný zvuk, nasraná kapela a z toho plynoucí nepovedené vystoupení, což nezachránil ani Acerbus se svým zlo-převlekem, díky němuž musel vykrást snad půlku nějaké kostnice. Mluvit o zklamání je v tomhle případě rozhodně na místě, jelikož u Ondskapt byla očekávání setsakra vysoko.
Ježura:Ondskapt, to je stran tohoto koncertu velké téma. Vlastně všichni z mého okolí, co se na jejich vystoupení vážně těšili, posléze nešetřili kritikou. Jenže já tentokrát musím oponovat, protože se mi to líbilo. Ono to asi bude tím, že ze studiovek Ondskapt neznám vůbec nic, ale i přes mizerně nazvučený vokál jsem si to nakonec užil velmi obstojně. Podle všeho je totiž “Draco sit mihi dux” tak výtečná fošna, že mě zaujala i v takhle osekané podobě. Jasně, je vážně škoda, že si to Onskapt takhle vyžrali, a předčasný odchod bubeníka (který mimochodem sypal úplně fantasticky) také nepotěšil, ale přesto na mě pánové zanechali dobrý dojem a příště se k návštěvě jejich vystoupení určitě nenechám dlouho přemlouvat. Jestli se totiž ten reparát podaří, bude to opravdu pecka.
H.:Že celý večer nemusí být ještě kompletně pohřbený, to hned vzápětí dokázali severští rouhači Archgoat se svým násilným black/death metalem se záhrobním murmurem. Finové to drtili až nelidsky dobře a ten jejich agresivní nářez doslova zabíjel, což bylo vidět i na vydatném kotli, který se rozjel hned při první sypačce. Sice nechápu, jak může někdo pogovat zrovna na tenhle typ hudby, ale nejspíš to asi někdo vidí jinak než já. Všichni tři muzikanti do toho sice jeli naplno, ale speciální zmínku si zaslouží především bubeník Sinisterror, protože to byl řezník jako svině a žhavil bicí soupravu doběla. I zvuk byl zrovna v případě Archgoat přinejmenším poslouchatelný, takže Finům nestálo nic v cestě k titulu suverénně nejlepší skupiny večera.
Ježura:Říkám si, že už budu asi trochu za vola, když ani Archgoat nepatří ke kapelám, které bych znal, natož je měl naposlouchané, ale co se dá dělat. Nicméně právě Archgoat rovněž předvedli ukázkový případ toho, jak se získávají noví fanoušci – od začátku do konce totiž zabíjeli jako by se nechumelilo. Zničující riffy, zběsilé sypačky a výtečná pódiová prezentace (Sinisterror byl vážně naprosto famózní) podpořené solidním zvukem a poměrně slušně fanatickým přístupem fanoušků se postaraly o objektivně nejlepší vystoupení večera. Byla to prostě šleha jako kráva, nic míň.
H.:No, vzhledem k tomu, že jsem už dopředu prozradil, že nejlepší vystoupení akce předvedli Archgoat, je asi jasné, že na Inquisition se opětovně něco podělalo. A jak jistě správně tušíte, samozřejmě to byl zase zvuk. Jenže jestli byl zvuk u Ondskapt špatný, tak tohle bylo ještě mnohem horší, jelikož to, co lezlo z beden, byla s prominutím neposlouchatelná mrdka. Nikdy v životě bych neřekl, že jedna kytara a jedny bicí jdou nazvučit takhle prasácky, protože to byla fakt šílenost a poslouchat se to prostě nedalo. Zejména Dagonova kytara byla naprosto zabitá a hlavně byla totálně nečitelná i v momentech, kdy hrál Dagon sám, což jsem snad ještě nikdy nezažil. Navíc to nebylo dáno tím, kde jsem stál, protože jsem vyzkoušel snad všechny pozice v sále – vlevo, vpravo, vepředu, vzadu, uprostřed a všude na hovno. V tomhle klubu jsem byl už mnohokrát, ať už šlo o současnou Novou Chmelnici nebo předchozí Exit Chmelnice před přestavbou, ale ještě nikdy jsem tady neslyšel takhle extrémně špatný zvuk, jako byl tentokrát na Inquisition.
H.:Což o to samotní Inquisition byli skvělí a bylo vidět, že je tohle kultovní duo na pódiu naprosto suverénní, mělo to šťávu a klidně by to mohlo mít i atmosféru… ale prostě nemělo, když songy z alb, která znáte téměř nazpaměť, pomalu nejdou poznat a když ty charakteristické melodie kapely znějí, jak když sere pes. Říkám to nerad, protože mám tuhle skupinu vážně rád a třeba “Nefarious Dismal Orations” nebo “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm” jsou absolutně kulervoucí fošny, ale i oni byli nemalým zklamáním, byť v tom byli nevinně, protože oni sami hráli suprově.
Ježura:Vzhledem k tomu, co jsem tu povídal o své znalosti předchozí trojice kapel, je asi nasnadě, že to byli Inquisition, na které jsem přišel a na které jsem se těšil suverénně nejvíc. Tedy ne, že bych je měl najeté tolik jako někteří jiní, ale o kvalitách produkce této americko-kolumbijské dvojice prostě nelze vést debatu, takže když člověk dostane příležitost vidět Inquisition konečně jinak než za zadních částí po strop narvané třetí stage na Brutal Assaultu, těžko se odolává. Očekávání byla tedy vysoká a mé uspokojení ve výsledku také, i když si s odstupem nejsem moc jistý proč. Vystoupení Inquisition jsem si vážně užil a od chvíle, kdy jsem se dostal do první řady, to platí dvojnásob, protože jsem se dostal do rauše a akorát mlátil hlavou. A v tom rauši mi pak ani nevadilo, že Dagonův žabí vokál není vůbec slyšet a větší část melodií také nějak zaniká. Nějak tedy nevím, jak to mám celé zhodnotit. Ale co, i když to mělo jisté (a vlastně docela podstatné) vady na kráse, užil jsem si to fakt parádně a výkon samotných Inquisition také nesnese výtku, takže palec nahoru a příště si dám ochotně repete.
H.:Z akce, která měla letošní sezónu odpálit ve velkém stylu, tak člověku zůstal hodně rozporuplný pocit. Archgoat sice vraždili a Blackdeath byli v pohodě, ale Inquisition byli zklamáním a Ondskapt neměli daleko k průseru. Sestava byla papírově extrémně silná, nicméně večer přesto zůstal daleko za očekáváním, i když hlavní vinu na tom nenesou kapely, ale zvuk. Avšak i tak je to obrovská škoda, protože tenhle line-up měl potenciál přinést mnohem větší zážitek…
Ježura:Pokud mám hodnotit akci jako celek, budu o kousek smířlivější než H. Je sice pravda, že to mohlo být o pořádný kus lepší, ale díky své neznalosti třech čtvrtin lineu-pu (budiž blahoslavena!) nemusím trpět nenaplněným očekáváním. Pro mě to byla prostě zdařilá black metalová akce a vynaložených nákladů rozhodně nelituji, i když to páteční ráno v práci bylo po třech hodinách spánku poměrně krušné.
Od vydání posledního alba zámořských progresivců The Contortionist se v řadách této šestice udála jedna zásadní změna, jíž je výměna na postu vokalisty. Odchozího Jonathana Carpentera nahradil jistý Michael Lessard, jenž doposud získával zkušenosti u Last Chance to Reason a který posouvá výraz kapely směrem ke klasičtějšímu progresivně metalovému mustru. Je fakt, že minulé album “Intrinsic” jsem od vydání neslyšel, ale ubylo trendy deathcorových momentů a výraz kapely se stále více posouvá do sfér, v nichž se dnes pohybují Dream Theater, ovšem v podání The Contortionist je slyšet nemálo moderních progresivních vlivů ve stylu Between the Buried and Me.
“Language” při hrací době 50 minut rozehrává brilantní hru nálad a konstrastů, mezi kterými The Contortionist balancují bez menšího zaváhání. Od úvodní akustické “The Source” s kaskádovitě vrstvenými vokály novice Micheala, přes středobod celé nahrávky, jímž je dvojdílná titulní záležitost, až k posledním dvěma rozmáchlým skladbám se velmi sebejistě střídají tvrdší pasáže s melancholickými plochami. V případě The Contortionist není nutné mezi těmito rozdílnými přístupy dělat tučnou čáru, protože fungují ve vzájemné symbióze, a když slyším závěrečnou “The Parable” nebo “Language I: Intuition”, tak nemám výhrad. Občas mi bylo na závadu až přílišné vrstvení melodického, takřka robotického vokálu s agresivním řevem, protože se tím spojení konstrastů stalo všednější, ale závěrečné dojmy toto nijak výrazně nekazí.
“Language” nelze upřít snahu působit příliš dokonale. Z každé vteřiny je slyšet, že si s kompoziční stránkou dal někdo hodně záležet, a když si k tomu připočtete skvělou práci s vokálními melodiemi, tak věřte, že nudit se nebudete. Zas tak dokonale a strojově chladně totiž The Contortionist nepůsobí a z jejich projevu je cítit lidskost. Jako příslib zajímavých zítřků je novinka určitě krok správným směrem.
Superskupina fungující pod jménem Flying Colors je docela zajímavý úkaz. Většina jejího personálního osazenstva si prošla řadami jedněch z největších současných progresivně rockových part a dalo se tak očekávat, že jejich společný výtvor bude čistokrevný progrock plný těch nejlepších ingrediencí, jež tento žánr nabízí. Pánové však se svým debutem “Flying Colors” překvapili a výsledek bylo příjemné rockové album s místy až popovými melodiemi, jež do vysoké instrumentální zručnosti pasovaly opravdu znamenitě.
Druhé album “Second Nature” již není tak překvapivou záležitostí, protože pokračuje přesně tam, kde debut skončil, ale udržuje si vysokou kvalitativní laťku, takže se jedná o pokračování ve všech ohledech. Album obsahuje několik opravdu dobrých skladeb, kdy mně se okamžitě vybaví úvodní dvojice “Open Up Your Eyes” a “Mask Machine”. První reprezentuje progresivně rockovou jízdu se skoro až popovým zpěvem Caseyho McPhersona, přičemž druhá “Mask Machine” je taková ta typická rocková hitovka ve šlapavém tempu. Nedá se říct, že by jedna poloha kapela slušela víc, a líbí se mi, že i navzdory faktu, že na albu hraje instrumentální extratřída, tak je výsledek hodně skupinový, uvěřitelný a zábavný. “Second Nature” do světa křičí, jak moc se všichni při jeho nahrávání bavili a na výsledku je to znát.
Pokud budou Flying Colors i v budoucnu vydávat takhle povedené desky, jako je “Second Nature”, tak proti jejich existenci nelze nic namítat, protože jejich spojení progresivně rockového přístupu s přímočařejším rockovými skladbami mě hodně baví. Ve všech ohledech příjemné album, které by si zasloužilo ubrat na hrací době o dobrých deset minut, ale toho se snad dočkám příště.
Thomas Giles, jinak také Tommy Rogers, je zakládající člen dnes už zaběhlé progresivně death metalové formace Between the Buried and Me. Jejich zvuk už je po letech společného hraní poměrně přesně definovaný, a tak asi aby dal průchod vlastním nápadům, začal Giles vedle své mateřské kapely tvořit i sólově. První album vydané ještě pod jménem Giles vyšlo již v roce 2004, ovšem tenkrát šlo jen o nesmělý pokus. To s druhým sólovým počinem a zároveň prvním albem pod jménem Thomas Giles se již Giles pustil do práce plnohodnotně a výsledkem bylo solidní album, kde se mísilo vše od elektroniky přes pop až po metal. Ačkoli bylo “Pulse” povedené, bylo přeci jen dost neuspořádané a zjevně mu chyběl větší nadhled zkušeného muzikanta. “Modern Noise” je v tomto ohledu mnohem dál.
V první řadě je novinka zřetelně semknutější. Každá skladba má své jasné místo, nikde nejsou žádné “dramaturgicky nesmyslné” skoky. Gilesova hudba je stále kombinací popu, elektroniky a tentokrát také nezanedbatelných rockových vlivů, ovšem nyní jsou všechny žánry slity v jeden celek. Jako příklad může posloužit singl “Siphon the Bad Blood”, ke kterému Giles natočil i ujetý videoklip. Skladba se na albu řadí mezi ty rockovější, což se pozná zejména výraznou basovou linkou, pochodovým tempem a křiklavým refrénem, přesto nepostrádá popový nádech. Ještě lepším příkladem je pak skvělá “I Appear Disappear”, jež začne velice klidnou elektronikou a přes energický střed přejde k uvolněnému kytarovému sólu v závěru. To “Modern Noise” je naopak převážně elektronická. Zajímavý je i téměř jazzový pokus “Blueberry Queen” či hodně elektronická a hravá “Modern Noise”. Jediná píseň, která mi nesedla, je “We Wander Lonely”, jejíž elektronický podklad je ve spojení s extrémně pomalým tempem stoprocentním zabijákem jinak dobře rozjetého alba.
Giles přesto prokázal, že je nejen dobrý zpěvák a klávesák, ale i schopný multiinstrumentalista obecně, stejně jako skladatel. Jeho třetí sólový počin je zatím tím jasně nejlepším.
