Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Arsis – Starve for the Devil

Arsis - Starve for the Devil
Země: USA
Žánr: technical melodic death metal
Datum vydání: 5.2.2010
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / twitter

Nejdříve bych se chtěl omluvit za zpoždění s touto recenzí. “Starve for the Devil” vyšlo již v únoru, toto album si ale zablokoval jeden redakční kolega a do psaní se mu nechtělo. Nakonec se recenze dostává do mých rukou, a tak tu konečně bude. Sice se zpožděním, ale bude.

K Arsis jsem se poprvé dostal ke styku na turné DevilDriver a Behemoth, kde Arsis večer otevírali. Už tenkrát mi přišla jejich hudba zajímavá a naživo mě velmi bavila (více než následující Scar Symmetry), byl to tedy důvod sledovat tuto kapelu dále. “Starve for the Devil” je čtvrté studiové album, Arsis mají na kontě ještě jedno EP a kompilaci starších, nezveřejněných songů.

Jak napovídá název, jedná se o téma, kde se řeší něco ohledně hladovění. Není to jen tak, že se Arsis rozhodli ve stylu “teď nahrajeme něco o hladovění”, ale kytarista a zárověn vokalista skupiny James Malone trpěl anorexií a měl problémy s váhou.

Desku otevírá “Forced to Rock”, která není úplně typickým songem Arsis, jak je známe. Docela dost lidí si na tento song stěžuje, že zní moc komerčně a Arsis tímto míří špatným směrem. Mně se poměrně líbí, od celého alba se liší a je to takové zpestření. Po “Forced to Rock” jsou to ale již Arsis, jak mají být. Klasický technický death metal. Tempo bicí se poměrně zrychluje s příchodem pátého songu “The Ten of Swords” i v další “Closer to Cold” je to výrazně rychlejší než začátek alba. Mně osobně se nejvíce líbí osmá “Half Past Corpse O’Clock”, která má vše, co má hitovka mít. Skvělé melodické kytary, chytlavé bicí a parádní vokál. Pro mě jasný favorit tohoto alba. Dále tu k jednotlivým songům není moc co psát, je to stále stejná řežba a není tu nic, co by album už převratně měnilo.

To jsou Arsis a jejich čtvrtá studiovka. Po úvodním “pokusu” “Forced to Rock” jsou to staří známí Arsis. Album nemá žádné hluché místo a celých 44 minut se budete skvělě bavit. Zpěváko-kytarista se ze své anorexie dostal a snad už funguje, jak má. Pokud chcete Arsis vidět živě, máte šanci na 15. ročníku Brutal Assaultu, který se odehraje v Jaroměři.


Overkill – Ironbound

Overkill - Ironbound
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 18.7.2014
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 9/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 8/10
Seda – 7/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jste připraveni na trochu pořádného thrash metalu? Na hudbu, která vás nabije energií a pořádně vám nakope prdel, i kdyby vám toto odvětví metalu nic neříkalo? Jste připraveni na Overkill? Tato kapela patří spíše k méně známým bratříčkům velikánů, jako jsou Slayer nebo Megadeth, ale to neznamená, že jejich hudba je méně kvalitní. Právě naopak, dovolím si říct, že album “Ironbound” překonalo jen o trošku starší album “Endgame” od už zmíněných Megadeth, které bylo prostě super.

Zlatá a nejklasičtější éra Overkill proběhla kolem roku 1990, kdy mladé (i starší) metalisty smetla jejich alba “The Years of Decay” nebo “Horrorscope”. Od té doby kapela vydala několik horších i lepších alb, každopádně nikdo si nemyslel, že se Overkill vzchopí a připraví si pro nás něco tak delikátního jako “Ironbound”.

Album vás zavede právě do zlaté éry, kdy platilo co song, to hitovka. Oldschool na vás dýchá ze všech stran a produkce dokázala udržet zvuk klasických Overkill – přesto neuslyšíte žádný šum ani ruch, žádný tón vám neunikne. Verniho basa bublá tradičně hodně nahlas, taky je jedna z poznávacích znamení kapely, stejně jako Blitzův hlas.

Asi poslední dobou píšu hodně často, že zpěvák je opravdu ve formě, ale asi mají všichni nějaké dobré období. Dřív byl Bobbyho projev pro někoho možná nestravitelný, ale tentokrát zní poslouchatelně snad pro každého a zachovává si svoji jedinečnost. Duo kytaristů výtečně spolupracuje a jako vždy předvádí sóla, při kterých mi vylézají oči z důlků, viz klipovka “Bring Me the Night”. Kytary mají hlavně absolutně skvělý zvuk bez zbytečného podlazování, což dokážu ocenit.

Kapela umí kromě rychlých vypalovaček a brutálních sólíček i zpomalit a zjemnit, jako například v titulním songu. Dámy a pánové, skladba “Ironbound” je jedna z nejlepších thrashových písní, co jsem kdy slyšel, čistá dokonalost, stejně jako diamant v reklamě na Calgonit. Kompozičně mi připomíná legendu “Master of Puppets” – tvrdé riffy, rychlá sloka, chytlavý a zapamatovatelný refrén a najednou zpomalení, něžná čistá kytara a pomalejší sólo, které přejde do rychlejšího. Krása, krása, krása.

Když už začínám jmenovat jednotlivé songy, tak s tím zase rychle přestanu. Proč? Protože jsou všechny super. Ano, ke konci alba už nejsou všechny tak dokonalé a bez chyby, konkrétně poslední tři, ale pořád se dobře drží. Suma sumárum, komu se tohle nelíbí, tak ať si políbí co chce, protože “Ironbound” je geniální kousek, dovolím si říct, že jeden z favoritů na album roku a na 100 % říkám, že se objeví v mojí top10. Škoda toho konce, možná by bylo hodnocení i větší…


Skindred, Forever Never

Skindred
Datum: 27.2.2010
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Forever Never, Marya Roxx, Skindred

Skindred, neboli synomum k reggae rocku. Tato parta ze Spojeného království je v podstatě zakladatelem a definovatelem tohoto žánru. Svými třemi deskami se výrazně zapsali do historie hudby a 27. února poprvé navštívili Českou republiku…

Předkapely byly oznámeny dvě, Forever Never ze Spojeného království a poté skupina zpěvačky Marya Roxx, která pochází z Estonska a má na svědomí i členství ve formaci Vanilla Ninja. Marya Roxx nakonec vůbec nevystoupila, přesto měla na místě svůj stánek s věcmi a dokonce i obdarovávala lidmi podpisy. Dobrý tah – vůbec nezahrát, ale autogramiádu udělat. Když jsem si stánek prohlížel a prodavačka mi vnucovala její kartičku a podpis, který jsem odmítl, tak divně koukala. Po celé akci venku jsem ještě slyšel tyto věty, které celou událost skvělě popisují: “Já jsem přišel na Skindredy a jsem podepsanej od tý ženský. Ja na ní celou dobu koukal jako na nějakou čurinu a ona je to ta zpěvačka.”

Forever Never předvedli celkem solidní show. Kapela hraje něco mezi metalcorem a nu-metalem. Když hráli svoje tvrdší písně, tak mě to bavilo, když na řadu přišly ale pomalejší slaďáky, tak to zas tak dobré nebylo. Kapela ale působí sympaticky, zpěvák svým vzhledem i tělem připomíná známého Jacka Blacka. Jediné, co se mi na nich nelíbilo, je baskytarista, který má emo účes a celkově vypadal jak emák. Kdyby ho vyměnili, hned by to vypadalo líp. Nejvíce mě na nich zaujalo vystoupení bubeníka, který celou kapelu táhnul. Dvojšlapku i hru rukama ovládá dokonale.

Setlist Skindred:
01. Stand for Something
02. Ratrace
03. You Can’t Stop It
04. Pressure
05. Bassline Sample
06. Bruises
07. Rude Boy for Life
08. Selecta
09. Destroy the Dancefloor
10. Set It Off
11. Reggae Song
12. Roots Rock Riot
13. Invicible
14. Nobody

Po Forever Never už se začíná upravovat pódium pro hlavní tahák večera. Je vytažena veliká plachta, která je v podstatě zvetšená verze posledního obalu EP “Sharks Bites and Dog Fights”. Po chvíli už vylézá skupina a začíná poslední hit kapely, “Stand for Something”. Příchod Benjiho Webba je oceněn velkým potleskem, tenhle chlap je skvělý showman. Po celý večer diváky bavil svými tanečky a proslovy. Neustále si žádal podporu diváků a skvěle s nimi držel kontakt. Po tomto songu se na nic dlouho nečeká a hned přichází další hit – “Ratrace”. Skindred mají v oblibě songy zastavit, chvíli čekat, popřípadě žádat diváky o pořádný řev a pak v songu zase pokračovat. Jak jsem již říkal, během songů Benji stále udržuje kontakt s obecenstvem, zkrátka umí udělat výbornou show. Když diváky požádá o pořádný řev, otočí se na pravou stranu a všem lidem vynadá, proč to nedělali pořádně. Když se druhá strana se přídá ke křiku, okamžitě odpoví: “Shut the fuck up!” Třetí song je rovněž z posledního EP, “You Can’t Stop It”. Kapela opět u konce song pozastaví a dokončí ho o takových 20 sekund později. Další na řadě je “Pressure” a show šlape, jak má, a nejsou tu žádně větší výkyvy.

Po “Pressure” je tu “Bassline Sample”, který nám Benji pustil a chtěl po nás, abychom si zatancovali. Byl to v podstatě takový drum’n’bass zvuk. Dále je tu trojice “Bruises”, “Rude Boy for Life” a “Selecta”. Po této trojici Skindred zahrají “Destroy the Dancefloor”, u které se očekává největší odezva a podpora. Benji nám po tomto songu poděkuje a odejde. Co by to bylo za kapelu bez přídavku, Benji se během této pauzy stihl převléct a na hlavě si své dredy dal nahoru a zavázal gumičkou, kterou stejně potom sundal. Benji si sedne, pustí nám reggae a kouká. Po reggae songu je tu moje oblíbená “Roots Rock Riot”, dle mého je to nejtvrdší a nejrychlejší song v arzenálu Skindred. Posledními dvěma songy jsou “Invincible” a “Nobody”. Na konci se klasicky rozhazují trsátka a paličky. Trsátka jsem si nakonec přinesl domů dvě a k tomu originální setlist.

Skindred předvedli dobrou show, byla plná energie. Benji Webbe je zkrátka skvělý frontman, který celou tu kapelu táhne. Bez něj by to nebyli Skindred. Doufejme v brzký návrat těchto skino-dredařů!


Hatebreed, Bleeding Through, Beautiful Cafillery

Hatebreed, Bleeding Through
Datum: 11.2.2010
Místo: Praha, Abaton
Účinkující: Beautiful Cafillery, Bleeding Through, Hatebreed

Americká drtička Hatebreed se opět po roce ukázala v Praze! Tentokrát se objevila v pražském Abatonu za doprovodu amerických Bleeding Through a českých Beautiful Cafillery, kteří potvrdili na poslední chvíli svou účast místo vypadnuvších All Shall Perish

K Abatonu jsem dorazil kolem 18:45 a už touto dobou tu byl značný dav vyčkávajících fandů všech tří kapel. Ačkoliv měl být Abaton oficiálně otevřen už v 19:00, hlavní vchod byl otevřen asi o 15 minut později. Po vpuštění jsem stihnul akorát trošku provětrat peněženku u oficiálního “merche” s Hatebreed oblečením, potkat se s fandou známým ve vodách internetu pod přezdívkou mr.rs (možná znáte z M-L fóra) a pak hurá na první předkapelu!

Čeští Beautiful Cafillery spustili svou show ve velkém stylu. Na předkapelu vcelku dobrý zvuk, šílený zpěvák hecující prozatím šetřící se publikum a skvělá atmosféra! Po prvních dvou peckách od této české partičky se už začínaly tvořit menší circle pity a lidi si tuto show užívali. Již zmiňovaný zpěvák ke konci show vběhl s mikrofonem mezi fanoušky, což už bylo totální šílenství. Beautiful Cafillery se role náhradníka za All Shall Perish zhostili na výbornou a po 6 (?) písních se loučili s Abatonem…

Celkem dlouhá příprava nástrojů a všech nezbytností pro vystoupení amerických Bleeding Through měla svůj význam. Bleeding Through totiž rozjeli opravdu totální masakr na již dobře naladěný Abaton. Jako by se to peklo, co začali Beautiful Cafillery, čím dál více stupňovalo. I když Bleeding Through moc neznám (stydím se za to), jejich vystoupení bylo energické a nastavilo opravdu vysokou laťku. Zpěvák Brandan Schieppati vyzíval všechny fanoušky k hromadným circle pitům, do kterých nám s mr.rs nezbývalo nic jiného, než se nejednou připojit. Jednou to bylo tak šílené, že jsem dokonce na chvíli ztratil botu. Mezi písněmi občas vokalista vyzpovídal některého z bláznivých fanoušků, což byla celkem legrace, když je pak následně posílal ze stage dolů. Bleeding Through tedy předvedli maximum. Mě jakožto neznalce této kapely zaujali především (v metal/corové scéně řekl bych nezvyklé) klávesami, na které předváděla svůj “UM” žena, dále bylo velmi zajímavé sledovat rychlého bubeníka této americké bandy. Abaton zaplněný spoustou fandů této kapely se rozloučil velkým a zaslouženým aplausem…

Jen co si Bleeding Through sbalili své “saky paky”, zmizela Bleeding Through vlajka a před celým nedočkavým kotlem se objevila obrovská vlajka s coverem nejaktuálnější Hatebreed desky se stejnojmenným názvem. Něco po 21. hodině bylo vše připraveno k odstartování dalšího masakru! Zhasnutá světla a první tóny aktuálního intra Hatebreed, donutilo celý Abaton rozkřičet název kapely, až z toho běhal mráz po zádech. Konec intra, pět postav se vynořilo z obrovského dýmu a začalo peklo známým soundtrackem z filmu “xXx”, “I Will Be Heard”, což bylo celkem překvapující, že Hatebreed začali zrovna tímto songem, který se většinou hraje až mezi posledními a který já osobně považuji za hymnu této kapely. Fanoušky to rozhodně řádně dostalo do varu, jeden stage dive za druhým. Frontman kapely Jamey Jasta během chvíle dokázal rozezpívat celý klub, naplněný k prasknutí. Američani neplýtvali časem a “hustili” do lidí jednu pecku za druhou, například hned ze začátku zazněl track “In Ashes They Shall Reap” z nové desky. Pražští security nestíhali shazovat fanoušky ze stage a přímo pod Jastou se každou chvíli tvořili obrovské circle pity a mosh pity.

Hatebreed si procvičili jak starší nesmrtelné songy, tak i věci z posledních desek. Zazněly třeba “This Is Now”, “Live for This”, při které nechával Jasta část refrénu zazpívat fanoušky v prvních řadách. Z novějších desek Hatebreed zahráli třeba cover “Ghost of War” od Slayer (z desky coverů “For the Lions”) nebo o něco starší řežbu “Destroy Everything” (z alba “Supremacy”), při které se neúnavně skákalo i těsně u východu. Jamey Jasta dokáže skvěle spolupracovat s fanoušky, což se potvrdilo i při druhém pokusu odehrání písně “Everyone Bleeds Now”, při které vyzval něco kolem 20 lidí (mezi kterými jsme já a mr.rs nemohli chybět) na stage k hromadnému stage-divingu, který byl zaznamenán na kameru a možná podle Jasty bude použit v dalším Hatebreed videoklipu! Když Hatebreed opustili stage, začlo asi pětiminutové vyvolávání k přídavku, kterým nakonec byl myslím “Never Let It Die”. Potom jsem si vybojoval trsátko od staronového kytaristy Wayneho LozinakaHatebreed za velkého potlesku opustili Abaton…

Já osobně jsem prožil jeden z nejlepších koncertů v životě! Myslím, že čeští fanoušci udělali hodně dobrou atmosféru pro všechny vystupující. Doufejme tedy, že se tato “sebranka” tady opět co nevidět zase ukáže.


Fear Factory – Mechanize

Fear Factory - Mechanize
Země: USA
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 5.2.2010
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Mechanize
02. Industrial Discipline
03. Fear Campaign
04. Powershifter
05. Christploitation
06. Oxidizer
07. Controlled Demolition
08. Designing the Enemy
09. Metallic Division
10. Final Exit

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
H. – 7/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Občas obdržíte nabídku, která se zkrátka neodmítá. Před nedávnem mne kontaktovala vcelku vlivná (rozuměj – zdejší redaktor s tím podivným nickem začínajícím na písmeno H) osobnost, jež mi nabídla opravdu prestižní a vysoce hodnocenou (rozuměj – galeje úplně zadarmo pod pohrůžkou ublížení na zdraví) práci, výměnou za mlčení. To bych nebyl já, abych si nenašel čas i na pár zešedivělých metalových hlav a po opravdu dlouhé době nepřispěl svými podivně zakroucenými prsty do zdejšího mlýnku. Co nás čeká a nemine? Dneska popravdě nic extrémního, jen poctivá porce válcujícího industriálního thrash metalu. Většině čtenářů by již touto dobou měly slzet oči a v pánevní oblasti by měli začít pociťovat příjemné teplo, hraničící s chvěním. Ano, nebudeme to dále prodlužovat – vítejte v Továrně na strach.

Když se řekne Fear Factory, mnoho lidí si automaticky vzpomene hned na několik věcí, od bohaté historie, začínající někdy v roce 1989, přes těžce zaneprázdněného Dina Cazarese, až po samotný industriální styl, zakomponovaný do hudby. Rok se s rokem sešel, hoši se málem nedohodli, ale my si konečně můžeme na stáncích (sorry, nic jinýho mě fakt nenapadlo) vyzvednout prozatím poslední fošnu s názvem „Mechanize“. Krom toho, že se jedná o desku s pravděpodobně nejostřejšími verbálními názvy písní (uznejte sami – „pauvršiftr“, „krajstplojtejšn“, „oxidajzr“ atd.) v historii Fear Factory, také ucítíte již několikrát přežvýkané industriální prvky téměř na každém nádechu. To je ale naprosto vedlejší, hlavním poznávacím znakem desky je totiž jakási přímočarost. Ze samotné hudby vymizela většina melodických částí, na které jsme byli mnohdy zvyklí z dřívějška, a právě ty byly nahrazeny jasným a nekompromisním sjížděním kytar a dusotem bicích.

Zvuk desky je také na perfektní úrovni, vše sedí, jak sedět má, a veškeré instrumenty jsou naprosto skvěle čitelné, což se v dnešní době cení. Ne každý dokáže vhodně vyvážit jednotlivé prvky a určitě ne každý je dokáže dobře sladit dohromady. Do toho všeho tedy opět (možná by bylo lepší vkládat jenom křížové odkazy, protože si začínám připadat trapně) ony elektronické prvky, které jsou nejvíce čitelné, když jsou naroubované ve vokálech. V sestavě se téměř nic nezměnilo, Burton Bell je opět v takové kondici jako dřív a i po tak dlouhé době je schopen uzpívat téměř vše, od klidnějších a pomalejších částí až po rychlé klepanice připomínající rachot ve šroubárně. Dino Cazares je onen ztracený syn, který měl a stále má ve své kariéře opravdu rušno. Kytarista, který vystřídal hned několika kapel, se po několikaleté pauze opět vrátil do sedla a daří se mu náramně. I když má kytarovou část čistě na svých bedrech, nic se nezměnilo na tom, že právě kytarové linky zní perfektně, zejména za doprovodu hromového zvuku bicích. Gene Hoglan je možná ta šedivá postavička kdesi vzadu, ovšem s historií a hudebními kořeny sahajícími až někam do pravěku. Jen výčet kapel, ve kterých hrál (Death, Testament, Strapping Young Lad, Opeth a mnoho dalších) může způsobit slabším náturám infarkt. Zde se objevuje jako bubeník. A ve finále baskytarista Byron Stroud, známý taktéž ze Strapping Young Lad. Co naplat, tím hlavním je ale hudba. Pojďme na to.

Jako intro posloužil song „Mechanize“, který je popravdě pravděpodobně tím nejideálnějším pro otevření desky a její představení. Rychlý začátek, při němž vám začnou krvácet uši z intenzivního přívalu bicích a kytar. Po nějaké době se tempo uklidní, což je možná škoda, jelikož síla této písně je přímo vybízející k rozbití něčeho nebo něčemu. Druhou a dle mého názoru nejpovedenější písní je „Industrial Discipline“, jež vyniká zejména vokály, na nichž je nejvíce slyšet onen industriální vliv. Mimoto je to taky jedna z těch písní, která není až tak přímočará a zkrátka se velice hezky poslouchá. Následuje „Fear Campaign“, která posloužila jako pilotní singl s videoklipem, přičemž se točí kolem věcí, jaké dnes do svých singlů zahrnuje téměř každá druhá kapela. Nutno dodat, že jak klip, tak píseň jsou opravdu povedená záležitost. Přesvědčit se můžete sami níže.

„Poweshifter“ – opravdu je nutný popis něčeho takového? Píseň, která charakterizuje celé album již delší dobu, si rozhodně zaslouží alespoň zmínku. Právě zde si vyslechnete vyzrálost bicích, které se od posledně opravdu vytáhly. Ne, že by na dřívějších deskách stály za nic, ale až zde si možná uvědomíte, kam až členové kapely dorostli. Což se ostatně dá říci celkově o zvuku desky. „Christploitation“ je obrazem starých časů, kde se hoši snaží reflektovat svou dřívější tvorbu, nejen pomocí samplů, které už také nejsou na desce tak časté, ale přeci jsou. Čeho si ale všimnete, je pozoruhodnost, s jakou jsou schopni Fear Factory publikovat písně. Ačkoliv jsou všechny vařeny ze stejného receptu, jejich rozdílnost je opravdu unikátní. Příkladem budiž „Oxidizer“, která vám neustále dokazuje, že jste něco podobného již slyšeli, ale stále se vám to líbí.

Písně „Controlled Demolition“ a „Designing the Enemy“ přeskočíme, načež se zastavíme až u čistě instrumentálního kousku „Metallic Division“. Pokud si pod pojmem instrumentální představíte píseň vybrnkanou na akustickou kytaru za podpory bicích s extrémně nízkou frekvencí úderů, jsou vaše představy opravdu zkreslené. Deska ve vás ale dokáže evokovat opravdu pocity, jako byste byli v ocelárně, přičemž právě „Metallic Division“ toto dokáže nejlépe. Vše zakončuje song „Final Exit“, který je jakousi ukolébavkou na dobrou noc. Hromový nástup vystřídají příjemné a podmanivé vokály, jež náhle konvertují k opětovnému rychlému tempu, na které jsme zvyklí. Opět se jedná o píseň, kterou byste neměli přehlédnout.

Jak to jen shrnou a neznepřátelit si půlku galaxie? Co si budeme povídat, Fear Factory jsou tím, čím vždycky byli – nekompromisní kapelou, produkující nekompromisní, přímočarou a jednoduchou hudbu. Ačkoliv je „Mechanize“, jakožto jedna z nejočekávanějších desek začátku letošního roku precizně zpracovaná, technicky na skvělé úrovni, pořád máte pocit jistého nenaplnění při poslechu. I když zmizelo mnoho melodických prvků, na nichž hoši v minulosti mnohdy velice lpěli, nyní jsou to samply a jiné dodatečné prvky, které dodávají desce patřičně na atmosféře. Pokud jste fanoušci spíše brutálnějších písní, kytarových riffů a všudypřítomných ran do bicích, k výslednému hodnocení si směle přihoďte jedno číslo navíc. Ačkoliv Fear Factory nepřinesli nic nového a originálního, jako celek fungují skvěle, a o to jde především.


Rob Zombie – Hellbilly Deluxe 2

Rob Zombie - Hellbilly Deluxe 2
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 2.2.2010
Label: Roadrunner Records / Loud & Proud

Tracklist:
01. Jesus Frankenstein
02. Sick Bubble-Gum
03. What?
04. Mars Needs Women
05. Werewolf, Baby!
06. Virgin Witch
07. Death and Destiny Inside the Dream Factory
08. Burn
09. Cease to Exist
10. Werewolf Women of the SS
11. The Man Who Laughs

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Sice to chvíli trvalo, než se Rob Zombie konečně dokopal k vydání pokračování svého dnes již takřka legendárního sólového debutu „Hellbilly Deluxe“ z roku 1998, ale nakonec jsme se přece jenom dočkali. A jaká tedy deska s celým názvem „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“ je?

Nejdříve je nutné si zodpovědět otázku, co od hudby Roba Zombieho očekáváte. Pokud to není žádné velké umění, ale parádní a chytlavé songy, které se vám zakousnou do palice tak vehementně, že je odsud nedostanete ani heverem, ulítlé, komiksově úchylné a s nadhledem podané pecky, které vás čapnou za flígr a vymetou s vámi podlahu vašeho obýváku, tak jste na tom podobně jako já. V čem je tedy problém? Snad v ničem… jen možná, že na „Hellbilly Deluxe 2“ se tohle tak trochu (a u Roba poprvé v kariéře) nepovedlo. Není to žádný průser, o tom žádná, ale přece jenom v kontextu Zombieho předchozí tvorby, musím novince přiklepnout ze všech (teď již čtyř) sólovek tu poslední pozici. Svému staršímu bráchovi z devadesátého osmého nesahá nový „Hellbilly Deluxe“ ani po pytlík.

A začátek desky je přitom přímo famózní. Tomu říkám nástup. Vůbec poprvé je rozbita forma, kdy placku otevírá hororově laděné intro. To je totiž zakomponované rovnou do prvního songu „Jesus Frankenstein“. Vůbec to však nevadí. Tato hned první pecka je totiž absolutní bomba do držky, kulervoucí jízda s tahem na bránu, že konkurence může blednout závistí. A ten refrén, no to je mrda, co vám budu povídat. Podobně našlapaně hustá je i videoklipová dvojka „Sick Bubble-Gum“, třetí singlová „What?“ a také čtvrtá „Mars Needs Women“. Jenže to je asi tak skoro všechno…

S následujícími songy už to taková sláva není. Ne, že by byly všechny vyložené špatné, světlé momenty by se našly, jenže proti úvodní vražedné čtyřce jde laťka o poznání dolů, přičemž klesá spíše pozvolně až k té nejméně povedené písni, což je u mě „Death and Destiny Inside the Dream Factory“, která prostě není nic jiného než vata, sorry. I třeba taková dost proklamovaná „Werewolf Women of the SS“ mě nechává docela chladným.

Z letargie vytrhává až osmá „Burn“, která se také relativně povedla, a z druhé poloviny alba je to zřejmě jediný song, jenž se nemusí bát srovnání s první písničkami. Jen to kytarové sólo, či co to mělo být, mi tam nesedí. Králem druhé půlky „Hellbilly Deluxe“ se tak stává závěrečná „The Man Who Laughs“, na níž jsou zajímavé u Zombieho dosud neviděné (ehm, neslyšené) smyčce. Jen škoda, že ji rozbíjí hodně nudné a nepovedené sólo na bicí, které se rovná čtyřem zazděným minutám.

Jak jsem již někde výše prozradil, není to nějaký extrémní průser. To ne. Pokud jste si Robovu muziku někdy v minulosti oblíbili, jděte bez obav i do novinky. Stejně jako její předchůdci, i ona totiž svému autorovi poskytuje hned několik koncertních tutovek, jen jich protentokrát není tolik. Počin je to lehce kvalitativně nevyrovnaný, první polovina zabijácká, druhá už je o dost horší. Pořád je to sice dobré, ale už to prostě není “tak dobré”.


Mudvayne – Mudvayne

Mudvayne - Mudvayne
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 21.12.2009
Label: Epic Records

Tracklist:
01. Beautiful and Strange
02. 1000 Mile Journey
03. Scream with Me
04. Closer
05. Heard It All Before
06. I Can’t Wait
07. Beyond the Pale
08. All Talk
09. Out to Pasture
10. Burn the Bridge
11. Dead Inside

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
H. – 4/10
Speedy – 8/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook

„Hlavně ať zase nevykradou sami sebe.“ Tuto větu jsem si před vydáním neustále opakoval a doufal, že nedojde ke zklamání jako u „The New Game“.

Mudvayne se se svým debutovým albem „L.D. 50“ zapsali výrazně do historie nu-metalu. Písně jako „Death Blooms“ nebo „Dig“ se i na dalších několik let budou přednášet ve školách jako typický nu-metalový song. První album v sobě skrývalo neuvěřitelnou agresivitu, zejména ve vokálu Chada Graye a výborné hře na basu Ryana Martinie, který na svůj nástroj nehraje klasicky, ale používá slap techniku. Pro ty, kteří nevědí, to je takové to plácání do strun (smích). Když navíc byli všichni zahaleni v maskách, vypadalo vše důvěryhodněji. Později ale své masky a make-up odložili a od třetího alba “Lost and Found” zněl materiál pořád stejně. Právě “The New Game” to odneslo nejhůř, pomalu se vytratila celá nasranost i slap technika na basu – věci, které jsem na Mudvayne měl nejradši. Proč? Po posledním albu se kapela asi sebrala a měla vážný pohovor, vše se snaží odčinit v novém stejnojmenném albu „Mudvayne“ – a poměrně úspěšně.

Kapela těsně po vydání alba přišla s prohlášením, že jej nehodlá nijak podporovat. Žádné koncerty, žádné promo. Prostě nic. Tedy aspoň ne v nejbližší době, skupina chce nějak chvíli počkat a sledovat, jak se to s novým albem vyvine. Zřejmě se chce vyvarovat podobnému průšvihu jako s „The New Game“, kterému se dostalo podpory až příliš. Když se ale album lidem nelíbílo, bylo to vše docela zbytečné, a to se nesmí znovu stát.

Vše načíná písnička s názvem „Beautiful and Strange“. Po zhruba minutovém intru se začne hrát. Tato píseň byla navíc z celého alba první zveřejněná a nezamlouvala se mi moc ani tenkrát. Prostě pokračovatel alba posledního. Druhý song už to ale naprosto vynahrazuje, „1000 Mile Journey“, to je prostě ono! Je to to, co mi na minulých albech chybělo, takhle nějak znělo „L.D. 50“. Hlasitá slap basa, agresivní vokály, doplněné o rychlé bubny. V tomto stylu se nese většina songů – a to je dobrá zpráva. Mudvayne vždy měli sklon k nahrávání pomalých odrhovaček, dělo se to u nich pořád a zřejmě bude, tato deska není výjimkou. Třetí „Scream with Me“ se mi něčím neuvěřitelně líbí a řadím ji k nejlepším pomalejším songům od skupiny. Možná by se dostala i vůbec do top písní celé historie. Výborná práce, celý song ladí, jak má. Zřejmě nepropracovanější věc na celé desce, dočkal se také videoklipu.

Další speciální věc na tomto albu jsou dlouhá intra u tří písní. U první „Beautiful and Strange“ už to víme, dále se to děje u páté „Heard It All Before“ a „Beyond the Pale“. Moc nechápu význam těchto začátků, jsou to nahrané zvuky, které se minutu opakují a jen zdržují od písně, která stejně pak zní úplně jinak. Hoši si to mohli odpustit, mně se to tam tedy moc nezamlouvá. Co se týče „Heard It All Before“, tak je to opět výborná píseň; Mudvayne, jak je známe. Dále už vás opět čekají jen kvalitní songy s jejich klasickým zvukem. Například „I Can’t Wait“ se v určitých chvílích ztišuje a je slyšet pouze kytara, vzápětí se ale opět celá rozjede a je slyšet v plné parádě. Tato píseň je asi navíc nejlíp nazpívaná z celého alba. Poslední je „Dead Inside“, která je celá akustická a taková táboráková, zkrátka rozloučení.

Mudvayne se otřepali a nahráli konečně dobré album. Vrátily se jejich přednosti a mínusy se snažili omezit. Výborný posun vpřed; když vezmeme v potaz, že poslední album bylo právě „The New Game“, tak je posun až neuvěřitelný. Bylo také oceněno v našem vánočním eintopfu, kde jej do výběru na páté místo zařadil Corey(8). Já jsem Mudvayne nejdříve na stejné místo dal také, pak jsem ale musel tuto desku vyndat, protože Enter Shikari předvedli o něco lepší práci. Nicméně je toto album hodně kvalitní a kluci by mohli ohlásit už nějaké turné a Českou republiku nevynechat.


Shadow Gallery – Digital Ghosts

Shadow Gallery - Digital Ghosts
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 23.10.2009
Label: InsideOut Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Shadow Gallery, prog metal z Ameriky, pro naše čtenáře asi další z neznámých kapel, o které dnes bude vyprávět strýček Earthworm. Další jedinečná kapela, která je zvláštní hlavně sborovými zpěvy a vynikajícím vokalistou Mikem Bakerem. Počkat… vlastně byla zvláštní vynikajícím Mikem Bakerem. Ten totiž 29. října 2008 zemřel (R.I.P.) a nahradil ho Brian Ashland.

A jakže dopadl nováček v kapele? Moc dobře… Jeho hlas je hodně podobný tomu, co měl Mike Baker, Brian se asi taky trochu snaží znít jako on, navíc má i dobrý rozsah, takže zvládá hlubokého drsňáka i vysoký zpěv. Fanoušci Shadow Gallery by podle mě neměli být Brianem zklamáni.

Jaké máme další změny kromě zpěváka? Shadow Gallery měli vždy hlavně silné refrény a chytlavost a většinu tvorby táhnul hlavně Mikeův zpěv, instrumenty zůstávaly víc vzadu. Tentokrát ale jako by se kapela trochu bála kvůli ztrátě Mikea a přidala na riffážích, sólech příjemných na poslech a různých dalších vyhrávkách. Naopak se trochu ubralo na snadno zapamatovatelných refrénech, které vám budou znít v hlavě na každém kroku.

Zvuk kapely se také hodně změnil. Zdá se mi, že hoši trochu přitvrdili a také znějí moderněji. Modernizace ovlivnila hlavně sbory, které znějí úplně jinak už na první poslech, a celkově je album temnější a hutnější, pořád ale s tzv. Shadow Gallery feelingem.

Spousta lidí si myslelo, že s Mikovou smrtí zemřela i kapela, jenže ta se rychle oklepala a přichystala výtečné album, které sice není bez chybičky, ale ukazuje že nový zpěvák i zbytek kapely jsou vynikající hudebníci a že do budoucna s nimi máme ještě počítat.


Death – The Sound of Perseverance

Death - The Sound of Perseverance
Země: USA
Žánr: death / progressive metal
Datum vydání: 31.8.1998
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
facebook / twitter

Právě dnes je to osm let, co zemřel Chuck Shuldiner, takzvaný “otec death metalu”. Jeho kapela Death, ve které působil jako kytarista, zpěvák, zakladatel a vůbec hlavní mozek, byla (logicky) průkopníkem death metalu a je stále uctívána spoustou lidí. Jedinečné melodie a riffy, technické bicí, rychlá sóla, to všechno bylo stvořeno v hlavě Chucka Shuldinera. Tuto recenzi věnuji právě jemu a podle mě nejlepší desce jeho kapely – “The Sound of Perseverance”.

Začnu s vokály. Stejně jako se postupně vyvíjela hudba Death (od tzv. old school metalu se čím dál víc přesouvala k techničtější hudbě), se vyvíjel i Chuckův zpěv, growl, chrocht, říkejte si tomu, jak chcete. Na posledním albu se vokál vyvinul v jakýsi skřek, který možná každému nesedne, a kdo neslyšel, možná neuvěří, že by se to mohlo hodit k hudbě na albu, ale kupodivu všechno dokonale sedí. K vokálům patří samozřejmě texty a rád bych vám o nich něco řekl, bohužel jsem je ale nezkoumal.

Pravděpodobně nejúžasnější prvek na albu je kytara. Rychlé riffy přecházejí do pomalejších, melodičtější vyhrávky se mění v hoblování. Dojde i na akustickou kytaru v instrumentálce “Voice of the Soul”, která je možná jedna z nejlepších instrumentálních skladeb vůbec. Často dochází i k harmoniím dvou kytar, například v už zmíněné instrumentálce. Nakonec neskutečná sóla, která možná obyčejný smrtelník nedokáže tolik ocenit, ale každý kytarista u nich určitě má erekci (snad nejsem sám (smích)).

Pravděpodobně nikdy nepochopím bicí na této nahrávce. Ještě jsem neslyšel nic tak technického, bláznivé rytmy, které ale dávají smysl, určitě na prvních pár poslechů zní šíleně, možná i trochu jako absolutní bordel. Opravdu, když to poslouchám, nezdá se mi, že by bubeník měl jenom dvě ruce. Samozřejmostí je ale i rychlá dvojšlapka, bez které by to nebyl death metal (smích).

Zbývá ještě poslední nástroj – baskytara. Když je slyšet, je radost ji poslouchat, jenže docela často hodně zaostává za kytarami, co se týče hlasitosti. Nemůže za to produkce, ta je čistá, jako kdybyste na ni použili Vanish (skvrn a špíny se zbavíš). Deska je absolutně bez jakéhokoliv ruchu nebo snad nečitelného riffu, jako v některém black metalu (nic proti blacku).

Takže, první chyba na zdánlivě bezchybné desce je příliš tichá baskytara. Je ještě něco, co kazí desítkové hodnocení? Možná občas příliš natažené skladby, ale jako správný hardcore fanda musím dodat – jen trochu. A poslední věc co je špatně, je to, že poslední skladba, která zazní při poslechu tohoto geniálního díla, je cover Judas Priest. Nic proti Judas Priest, jejich hudba mi šmakuje, ale přece jenom mohl být trošku lepší finiš.


Alice in Chains – Black Gives Way to Blue

Caelestia - Beneath Abyss
Země: USA
Žánr: grunge / alternative metal
Datum vydání: 29.9.2009
Label: Virgin Records / EMI Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8,5/10
Seda – 5/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hned na začátek musím předeslat jednu věc a bylo by dobré, kdybyste ji po dobu psaní recenze měli na paměti, abyste mě pak jako případní příznivci Alice in Chains nekamenovali. Tahle kapela šla vždycky tak nějak mimo mě, samozřejmě že vím, o koho se jedná, co alespoň přibližně hrají a v jaké byli pozici před vydáním aktuálního “Black Gives Way to Blue” (první deska po 14 letech, navíc s novým zpěvákem, protože ten původní se předávkoval), ale že bych jejich hudbu nějak hlouběji poslouchal? To ne. Určitě vás tedy napadne otázka, proč album recenzuji. Důvod je jednoduchý – vzhledem k tomu, že zde máme recenze na každou volovinu, co vychází, byl by celkem trapas nemít také recenzi na jedno z nejvíce očekávaných alb letošního roku. A proč zrovna já? Řekněme, že nikomu z redakce se do toho nechtělo (člověk by čekal, že se o takové desky strhne bitka, co?) a já jsem se chrabře obětoval a podíval se “Black Gives Way to Blue” na zubní protézu. Na druhou stranu je ale mé postavení k Alice in Chains i jistou výhodou v tom smyslu, že nejsem “zatížen” poslechem starších počinů a hodnotím tak jen, co na nahrávce slyším bez jakýchkoliv “vedlejších vlivů”.

Na celém “Black Gives Way to Blue” jsou v podstatě tři druhy písniček – pomalé, táhlé písně, svižnější songy a balady. Samozřejmě to tak neplatí na 100% a některé skladby se třeba přelévající z jedné “kategorie” do druhé, ale pokud to pro naše potřeby mírně zvulgarizujeme, bude to odpovídat.

Mně osobně se nejvíce zamlouvají právě ony pomalé písničky, mezi které patří například hned úvodní “All Secrets Known” nebo (nejdelší a pro mě také nejsilnější kousek desky) “A Looking in View”. Jako na potvoru je na “Black Gives Way to Blue” takových skladeb nejméně. Ve všech případech se ale jedná o výborné věci. Druhou kategorií jsou ony trochu svižnější pecky, jako je třeba bombová “Check My Brain”, jíž zdobí opravdu lahůdkový hlavní riff. I tyto písničky jsou ve většině případů dobré, jen ty ke konci nejsou zas až tak zábavné. A nakonec tu je to nejméně záživné – balady. Uznávám, nikdy mě moc nebraly, ale songy jako “Your Decision” nebo “When the Sun Rose Again” na tom nic nezmění. Kdyby si Alice in Chains radši balady odpustili a přidali víc písniček typu “A Looking in View”, já bych se nezlobil.

“Black Gives Way to Blue” je ve své podstatě docela příjemné album, které se bez problému poslouchá, ale nijak extra mě nevzalo. Nepopírám však, že některé skladby jsou vydařené. Na druhou stranu, pochybuji, že bych se k desce po dopsání recenze někdy vracel. Rozhodně bych to neviděl tak žhavě, jako někteří nejmenovaní kolegové. Taková bezproblémová pohodovka. To je tak všechno. A než mě začnete pranýřovat, máte stále na paměti to, co jsem říkal v úvodu?