 |
|
Země: Řecko Tracklist: Hrací doba: 51:10
|
„Dawn of Days“ je deska, na níž jsem čekal nedočkavě a vlastně i relativně dlouho – celých pět let uběhlo od vydání předchozího počinu – a také jsem toho od ní dost očekával. Důvody, jak už tomu tak bývá, je nutno hledat v minulosti. Dřívější tvorba Siva Six je totiž výtečná, především našlapané „Black Will“ z roku 2006 a majestátní „The Twin Moons“ z roku 2011. Právě díky nim se tihle Řekové zařadili k mým nejoblíbenějším formacím z oblasti temnější taneční elektroniky.
Nefalšovaně stupidní přebal „Dawn of Days“ mě ovšem rychle zchladil – oproti jednoduchému, leč elegantnímu artworku „The Twin Moons“ to je bolestivá změna. I ona kreatura na „Black Will“ od Setha ze Septicflesh, který ty svoje příšerky seká jak Baťa cvičky a všechny na jedno brdo, byla lepší než tohle. Dokonce i nové promo fotky jsou víc homoušské než kdykoliv v minulosti a to zrovna Siva Six na fotkách vypadali vždycky trochu jako buzničky. Ale nakonec – hlavní slovo má pořád hudba!
„The Twin Moons“ byl majstrštyk, který se povede jednou za život. Řekové zde měli vysokou skladatelskou formu, již navíc (stejně jako na „Black Will“) vyšperkoval orchestracemi Christos Antoniou ze Septicflesh a Chaostar (tedy ano, Siva Six nějakým způsobem spolupracovali s oběma bratry), a tato kooperace vyústila v nahrávku s neopakovatelnou osudovou atmosférou, jakou jsem nikde jinde na poli dark electra, EBM, aggrotechu a podobných žánrů doposud neslyšel.
Bylo tedy na co navazovat, ale ruku na srdce – nedoufal jsem, že by Siva Six mohli svůj pět let starý triumf dorovnat nebo snad dokonce překonat. Přesto jsem věřil, že „Dawn of Days“ bude dobré a že když se hodně zadaří, tak by Řekové mohli atakovat laťku „Black Will“. No, nestalo se, i „Black Will“ se mi zdá lepší (a klidně si tomu říkejte nostalgie, je mi to úplně volný). Čímž ovšem neříkám, že by „Dawn of Days“ bylo špatné, poněvadž se pořád jedná o dobrou a vysoce zábavnou placku s několika kurevsky skvělými skladbami.
Popravdě řečeno, povedená je většinová část stopáže „Dawn of Days“. Vůbec není problém v tom, že by Siva Six na novince nedokázali přijít s poutavým materiálem; jde jen o to, že posledně a předposledně to jednoduše bylo „ještě víc“ a celkový dojem z počinu trhal koule o poznání mocněji. Přesto není problém si „Dawn of Days“ užít.
Hned začátek to nakopne ve velkém stylu. Otvírák „To the Light“ možná trochu překvapivě není vysloveně energická pecka a nese se spíš ve středních tempech, ale to neznamená, že by tu chyběl tah na bránu. Svým způsobem je to vcelku standardní song Siva Six, ale nic proti tomu, protože to je pořád super a všechno do sebe zapadá. „Daylord“ se zpočátku tváří poněkud nevýrazně, ale nakonec není problém si oblíbit i ji, především díky parádnímu refrénu, jehož nařvané pronesení názvu písně mi napoprvé znělo divně, nicméně hodně rychle se z toho stal jeden z oblíbených momentů. Jeden z největších hitů „Dawn of Days“ ovšem přichází hned vzápětí – „Apocalypsis“ nabízí přesně to, kvůli čemu jsem si duo Z / U-RI tak oblíbil. Počínaje neodolatelně taneční rytmikou, výraznými syntezátorovými melodiemi a konče bombastickým refrénem, v němž se mísí chytlavost s epickou náladou.
Následující „Twenty Eight“ (včetně intra „The Dead Walk the Earth“ v samostatné stopě) je předělávka ústřední skladby filmu „28 Days Later“ (v české distribuci „28 dní poté“) od skladatele Johna Murphyho. Jenže pozor, Siva Six covery umějí, však už na „The Twin Moons“ se blýskli excelentní „Blade Runner (Stardust)“ (filmový původ asi uhádnete i bez nápovědy). To se potvrzuje i tentokrát, protože jejich interpretace „Twenty Eight“ si z originálu bere především klaustrofobickou klávesovou linku, kolem níž staví úplně novou píseň. Atmosféra stříká na všechny strany a vygradovaný výbuch s extrémním vokálem v závěru má sílu jako svině. O jeden z vrcholů „Dawn of Days“ je postaráno.
Úroveň však nepolevuje i nadále, byť skok zpět do tanečnější roviny prostřednictvím „Transcendence“ je velký. Stejně tak „High on Low“ je dobrá záležitost, i když k těm nejlepším nepatří. Po dalším intru „The False Prophet“ následuje hitovka „Superstition“ v lehce pozměněném provedení (nazvaném „2k16 Edit“), která je známá už dlouho díky stejnojmennému EP z roku 2013. To mě ale vůbec nesere, poněvadž minialbu jsem příliš pozornosti nevěnoval, pouze vzal na vědomí jeho vydání a dal mu jen nutné minimum poslechů. Na desce však „Superstition (2k16 Edit)“ šlape jedna báseň a refrén „God is a superstition, god is a super freak“ je prostě nářez.
Až do této chvíle panuje naprostá spokojenost i s vědomím, že na předcházejících dvou řadovkách byli Siva Six ještě lepší. A kdyby novinka po „Superstition (2k16 Edit)“ skončila, tak bych větších výtek neměl. Jenže závěr „Dawn of Days“ dojem mírně sráží. „Forever“ obsahuje i pár dobrých motivů a vlastně se poslouchat dá, ale už to není úplně ono a navíc mě tu mocně vysírá jedna kýčovitá klávesová melodie, jakou by klidně mohl složit i Tobias Sammet do nějaké balady Avantasie. A to si teda kurva pište, že tohle jako pochvalu nemyslím. Finální dvojice se opět snaží o atmosféru, jenže „Until Death Reunites Us“ je strašně utahaná a nezáživná, tudíž se namísto náladotvornosti dostavuje hlavně nuda. To finální „The Messenger“ funguje oproti své kolegyni mnohem uspokojivěji a lehce experimentálnější a rituální nádech jí jenom svědčí.
Ve finále jsou na „Dawn of Days“ vlastně jen dvě slabé písničky, „Forever“ a „Until Death Reunites Us“, což je při počtu dvanácti kusů ne přímo zanedbatelné, ale shovívavě se s tím dá žít. Přesto není sporu o tom, že závěr nahrávky mohl dopadnout lépe, a kdyby tam zůstalo 9-10 skladeb, rozhodně by to lepší bylo. Ale vzato kolem a kolem je „Dawn of Days“ pořád dobrá deska, která mě baví a za koupi mi stojí. I navzdory tomu zkurvenému přebalu, jejž považuji za regulérní přešlap.
