Archiv štítku: experimental

Csigo – Rite of Sounds

Csigo - Rite of Sounds

Země: Maďarsko
Žánr: industrial / noise / experimental electronica
Datum vydání: 2.12.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Life Is Noisy Around Me
02. Interplanetary
03. Greedy Chiefs Greedy Folks
04. Waste Much Time
05. Shining Through [feat. Manoya]
06. Vexation
07. At Ease [feat. Attila Dóra]
08. Blank Look

Hrací doba: 44:25

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

V dnešní recenzi budeme mít to štěstí, že si můžeme představit další velmi zajímavou záležitost. Na svědomí ji má maďarský muzikant Tamás Csigó, jenž má za sebou roky hraní v experimentálnějších vodách; otřel se například i o kombinace hip-hopu a jazzu. Jeho doposud asi nejznámějším působištěm je formace Beat Dis (kdybyste si jen tak mimochodem chtěli zaposlouchat, tak celou diskografii lze zdarma stahovat na oficiálním webu), ale v portfoliu toho má o poznání víc.

Nás ovšem v dnešní recenzi nejvíce zajímá skutečnost, že v loňském roce se Tamás Csigó vydal i na sólovou dráhu a pod jménem Csigo vydal první album s názvem „Rite of Sounds“. Na něm se představuje v docela odlišné poloze než ve zmiňovaných Beat Dis nebo třeba v Dubcity Fanatikz. Jak už jsem ale naznačil hned v první větě, i zde se jedná o zajímavou produkci, která za poslech stojí.

Na „Rite of Sounds“ se Tamás Csigó soustřeďuje na elektronickou muziku, ale rozhodně ne na její jednoduchou či prvoplánovou formu. Nečekejte tedy instantně taneční záležitost, která by vám měla rozpohybovat všechny končetiny, ať se vám to líbí nebo ne. A to platí i navzdory tomu, že rytmus skladeb je dost často přímočarý. Základ stojí na neotřele pojatém industrialu, do něhož vstupuje i stravitelnější forma noisu. No, kdybyste ale chtěli a trochu se snažili, klidně byste mohli tvrdit, že tu jsou ke slyšení i vlivy minimal techna nebo rhythmic noisu.

Dost často se děje, že písně mají jednoduchý, leckdy skoro až primitivní beat, který se sám o sobě nemění. Kolem něj se ovšem nabalují další vrstvy elektronických zvuků a audio experimentů. Přinejmenším v nějaké míře by se tohle dalo vztáhnout na většinu přítomných songů, ale abyste neřekli, že si to ulehčuju až příliš, mohu jako příklad zmínit třeba hned úvodní „Life Is Noisy Around Me“ nebo „Greedy Chiefs Greedy Folks“.

Někdy má tohle tepání jednoho motivu za následek, že „Rite of Sounds“ začíná zavánět psychedelickými nálady, což se typicky děje v těch skladbách, kde se objevuje i zpěv. Kupříkladu „Waste Much Time“ s – v dobrém slova smyslu – apatickým a nezúčastněným vokálem; něco podobného pak lze říct i o „At Ease“. Z hlediska zpěvu funguje hodně dobře také „Shining Through“, kde se přidává hostující ženský vokál, a s předkládanou hudební formou to pracuje na jedničku.

Možná by bylo vhodné zmínit jednu věc: I navzdory prohlášení, že lze většinu písniček popsat za pomoci jistého obecného receptu, „Rite of Sounds“ není vůbec jednotvárným albem. Drží pohromadě natolik, aby nevznikal pocit pouhého kompilátu náhodně sebraných songů, ale je dostatečně rozmanité, aby měla každá skladba v rámci celku svou tvář. Což je samozřejmě super, obzvlášť s ohledem na skutečnost, že i kvalitou mají v podstatě všechny kousky co říct.

Csigo

Asi největším vybočením z nastoleného konceptu je až finální „Blank Look“, jež je o poznání minimalističtější a na rozdíl od většiny desky nemá jasně vytyčenou rytmickou linii. Jistě, něco podobného lze říct například i o „Vexation“, ale u té posluchač stále nemá pocit, že by sem snad neměla patřit. Oproti tomu „Blank Look“ si pohrává i s dark ambientem, k němuž se v druhé půli přidává i noise. Sama o sobě závěrečná desetiminutovka není úplně špatná, přesto si nemohu pomoct, přijde mi z celého „Rite of Sounds“ nejméně záživná.

To však nic nemění na tom, že celkově vzato se jedná o pozoruhodnou a zvláštně znějící záležitost. Není úplně lehce přístupná a navzdory jednoduchým rytmickým linkám se vám neotevře hned na prvním rande. Navíc ani po větším množství poslechů není „Rite of Sounds“ nahrávkou, která by se opravdu „líbila“. Ale něco v tom je a člověka láká to poslouchat. A to není málo.

Csigo


Drwiwy – Cyrk biezzahanny

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

Země: Bělorusko
Žánr: avantgarde / experimental / folk / electronica / chanson
Datum vydání: 4.11.2016
Label: Disques de Lapin

Tracklist:
01. Taniec niecikavaha
02. Śpieŭ haradkoŭca
03. Spadar elektralit
04. Pačvary z uzlesku
05. Karali
06. Śvińni
07. Vosieńskaja baba
08. Lekar-alejkar
09. Dziki
10. Kudy Jany?
11. Lod u dziubie tvajoj
12. O dzicia

Hrací doba: 56:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Drwiwy

Občas nezaškodí napsat si pořádnou hejtovací recenzi, kde příslušné album mocně pojebete, dáte mu sodu, nenecháte na něm nit suchou, jednoduše ho strháte až nadoraz. Nestydím se přiznat, že jsem takové cynické hovado, že mě tohle docela baví. Občas si to užívám – co jiného má také člověk dělat, když to nadávání je mnohdy výrazně zábavnější než samotný poslech. Ale taková strhávací recenze by měla být spíš jakási třešnička na dortu, na níž si recenzent výjimečně smlsne, přehánět by se to nemělo. Ono co si budeme povídat, obecně vzato je příjemnější poslouchat kvalitní muziku a chválit. A obzvlášť to platí tehdy, když člověk v článku představuje nějakou nepříliš známou chuťovčičku. Jako třeba dnes…

„Cyrk biezzahanny“ je určeno těm z vás, kdo máte rádi netradiční perličky, u nichž není jednoznačná žánrová příslušnost, protože se rozpínají skrze větší množství různých stylů. Alespoň tedy na aktuální desku běloruského projektu Drwiwy takový popis sedí. Nejsem úplně s to posoudit, jestli lze něco takového tvrdit i o starších počinech, protože jsem je celé neslyšel. Rychlo-proklikání písniček ovšem naznačilo, že v dřívějších dobách byla muzika Drwiwy značně usedlejší záležitostí. „Cyrk biezzahanny“ je tedy zjevně docela jinde – někde, kde je to po mém soudu mnohem lákavější.

Dvojice Artsiom VileitaSiarhey Tsurankou za pomoci množství hostujících muzikantů stvořila barvité dílko, kde se mezi sebou mísí cit pro experiment, folková atmosféra, elektronické beaty, rockové pasáže nebo šansony. A ne nutně v tom pořadí, v jakém jsem to vypsal. Nad tím vším pak létá skvělý vokál, který je příjemně teatrální a naléhavý, aniž by sklouzával k afektovanosti nebo patosu. Nehledě na fakt, že mu na svůdnosti přidává i použití běloruského jazyka, což je další z mnoha plusových bodů pro Drwiwy.

Nelekejte se však, i přes množství různých vlivů se nejedná o hudební převtělení pověstného dortu, jaký si kdysi uvařili pejsek s kočičkou ve známé pohádce Pepíka Čapků. „Cyrk biezzahanny“ drží pohromadě a dává smysl. Nejenže vám skoky mezi odlišnými žánry (případně prolínání těchto žánrů) nepřijde nepatřičné, ono to funguje dokonce takovým způsobem, že vám pak začne na dalších deskách scházet míchanice folklóru a elektroniky! Ani nemluvě o tom, že „Cyrk biezzahanny“ je velmi rozmanité i co nálad – jemné tklivé písně se střídají s neodolatelně chytlavými kusy, na něž naváže osudově zadumaná atmosférická kompozice. A všechno tam sedí.

Že si to stále nedokážete představit a rádi byste věděli, jakým jiným skupinám se to nějak podobá? Dobře tedy, ať je po vašem. Přístup „Cyrk biezzahanny“ bych se nebál přirovnat k takovému kalibru, jakým je „Kołysanki“ od Poláků Lux Occulta. Díky již zmiňovanému vokálu jsem si ovšem vzpomněl třeba i na „Augoeides“ z dílny rumunských Laburinthos, což je další klenot, který si protřelí znalci našeho archivu recenzí mohou pamatovat jako záležitost hodnou uctívání. Že to jsou docela troufalá srovnání? Možná ano, ale tak si „Cyrk biezzahanny“ poslechněte a posuďte sami! Je pravda, že tak nezemská genialita jako u Lux Occulta to ještě není, přesto se jedná o vysoce poutavou záležitost. A nezdráhám se tvrdit, že některé konkrétní skladby na albu jsou naprosto a nepokrytě fenomenální!

Drwiwy - Cyrk biezzahanny

A které že to jsou? Úvodní „Taniec niecikavaha“ je rovněž dobrou záležitostí s několika vysoce povedenými motivy (především v pozadí), ale je to pouze předzvěst toho, co bude následovat. Druhá „Śpieŭ haradkoŭca“ už se okamžitě zařadí k oblíbeným kusům, byť přichází s odlišným pojetím než její předchůdkyně – tato je pomalá, temnější a dokáže nádherně gradovat do několika vrcholů navrstvených kláves. Takhle bychom mohli pokračovat píseň po písni a na každé bychom našli něco zajímavého, nehodlám vás však unudit k smrti, tudíž se posuňme o kus dopředu.

Ten úplně největší koncert totiž přichází až ve středu „Cyrk biezzahanny“. Především trojice „Śvińni“, „Vosieńskaja baba“ a „Lekar-alejkar“ je strop po všech směrech. Třeba temně tepajících beatů a uhrančivého zpěvu ve druhé jmenované se jednoduše nejde nabažit a je možno tenhle song hrát desetkrát za sebou, aniž by se dostavil byť i jen náznak nudy. Podobně poutavá je kupříkladu ještě „Kudy Jany?“, ačkoliv je ve své podstatě dočista jiná – řeknu pouze to, že když jsem výše mluvil o osudově zadumané atmosférické kompozici, měl jsem na mysli právě „Kudy Jany?“.

Aby nás – tedy vás i mne – ten příval superlativů nezačal příliš rozčilovat, tak už raději skončím. Stejně si myslím, že to stěžejní již bylo sděleno. Jestli jste si totiž z dnešního povídání měli odnést jen jednu informaci, tak jistě tu, že „Cyrk biezzahanny“ byste měli slyšet.


The Stargazer’s Assistant – Remoteness of Light

The Stargazer's Assistant - Remoteness of Light

Země: Velká Británie
Žánr: ambient / experimental
Datum vydání: 26.8.2016
Label: House of Mythology

Tracklist:
01. Agents of Altitude
02. World of Amphibia
03. Remoteness of Light

Hrací doba: 56:42

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Velké překvapení – co jiného mohu k The Stargazer’s Assistant říct? Nebudu si hrát na machra, až donedávna jsem o existenci téhle britské formace netušil. Poprvé jsem se s ní setkal právě až prostřednictvím letošní desky „Remoteness of Light“, která má v diskografii pořadové číslo dva (debut „The Other Side of the Island“ vyšel v roce 2007), a to pouze díky tomu, že tato vychází pod značkou House of Mythology. Tahle firma sice začala operovat teprve nedávno (založeno vloni), ale hned od začátku nabízí tuze zajímavé záležitosti a zlákala pod svá křídla i jména formátu Ulver či Hypnopazūzu. Jinými slovy řečeno, kroky tohoto labelu je záhodno sledovat. A The Stargazer’s Assistant to jen potvrzují.

Svým způsobem je „Remoteness of Light“ nelehko stravitelná nahrávka. Ale ne zas tak moc, více se tak tváří kvůli svému pojetí. Nacházejí se zde tři kompozice, z nichž každá má jen lehce pod dvacet minut – a to se bavíme pouze o základní verzi, tedy té pro download a CD. Edice na double vinylu ukrývá ještě čtvrtý kus „Birth of Decay“ v živém záznamu. Ale jeho kvality posoudit nedokážu, poněvadž jsem jej neslyšel. Zato však mohu s jistotou tvrdit, že ona základní trojice je sakra působivá lekce z ambientní hudby – s přesahem do mnoha dalších stylů.

A přitom je skoro zvláštní, že „Remoteness of Light“ dokáže posluchači učarovat až takovým způsobem. Když to totiž řeknu hodně buransky, tak se tam dlouhé minuty neděje takřka nic. Navíc všechny tři písně mají podobný vývoj, ale to nakonec vzhledem k tomu, o jaké kolosy se jedná, zas tak nevadí. Tak jako tak, vždy se začíná předlouhou monotónní pasáží, jež člověka pomalu ukolébá. Minutu za minutou se jen s malými obměnami opakuje relativně minimalismus, postupně se třeba vyvine v další jiný podobně konstantní zvuk, ale výsledek je stejný. Upadnete do snové letargie a jen se necháváte unášet. Nyní však tu letargii výjimečně myslím v dobrém slova smyslu, vlastně je to dost hezký stav, při němž lze rozjímat i jen tak bezcílně bloudit v myšlenkách. Každopádně je k tomu „Remoteness of Light“ velmi příjemným společníkem.

Po dlouhých minutách takového soužití mezi hudbou a posluchačem se ovšem skladby začínají vyvíjet trochu jiným směrem. S ohledem na své délky začnou relativně rychle narůstat a gradovat, až se dopracují do dech beroucích extatických pasáží, v nichž ona snová letargie okamžitě vyklidí pole, neboť zde si The Stargazer’s Assistant vehementně říkají o vaši plnou pozornost. A s tím, co v takových momentech předvádějí, jim lze jen těžko nevyhovět.

The Stargazer's Assistant

Vezměme si třeba hned úvodní skladbu „Agents of Altitude“. Ta postupně vyroste do nátlakové části, kde se pere industrial s dronem a místy až soft noisem. The Stargazer’s Assistant vás tu přitlačí do kouta, ale není to v rozporu s předchozím rozjímáním, vlastně ten vývoj dává smysl a dokonce je tuze lákavý. Absolutní strop ovšem přichází až ve druhé písni „World of Amphibia“, jejíž vyvrcholení možná není tak zničující co do zvukové stránky, ale jinak je snad ještě působivější. Nastoupí zde uhrančivá rytmika a motivy, které mají velmi blízko k folku a world music. Nebudu přehánět, když se přiznám, že při prvním poslechu „World of Amphibia“ jsem hledal čelist pod stolem. Finální a titulní „Remoteness of Light“ nemá svůj vrchol tak nápadný, snad je roztažen na delší plochu a snad i lze říct, že jich tu je víc. Finální dojem je ale stejný – skvělý.

Nevím, jak jinak bych to lépe popsal, než že je „Remoteness of Light“ dokonale podmanivé. I tehdy, kdy jsem tvrdil, že se tam zdánlivě „nic neděje“, to člověka nepustí a utnout to v půlce je skoro hereze. Když tak o tom přemýšlím, The Stargazer’s Assistant nabízejí téměř vše, co lze od kvalitní náročné hudby očekávat – jsou chytří, působiví, dokážou vytvořit atmosféru, ve správný čas udeřit a s posluchačem si pohrát, ale nechovají se k němu macešsky. Možná vás malinko poškádlí, přece jenom písně o bezmála dvaceti minutách nejsou žádné hity na jeden poslech, ale odměna za vynaložené úsilí je velmi sladká.


Conjuro nuclear – Magia negra

Conjuro nuclear - Magia negra

Země: Španělsko
Žánr: ambient / black metal / darkwave / punk
Datum vydání: 22.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 21:52

Odkazy:
facebook / bandcamp

Španělský okultní projekt Conjuro nuclear je na našich stránkách už pravidelným návštěvníkem, ale to neznamená, že se sbírka našich recenzí nemůže stále rozšiřovat. Zrovna tahle kapela si totiž zaslouží, aby se o ní pořád psalo a věnovala se jí pozornost. Conjuro nuclear je totiž jedním z těch vzácných případů, kvůli nimž člověk poslouchá ta kvanta bezejmenných nahrávek – protože se mezi nimi výjimečně objeví skvost, který vás posadí na prdel. Zde jsem byl na prdel prvně usazen v roce 2014 prostřednictvím druhé eponymní desky, ale zpětné dostudování debutu „Luna llena y radiación“ i poslech následujících dvou alb „Reacciones paganas“ a „♄“ jen potvrdily, že tahle věcička z Pyrenejského poloostrova je – fakt se to nebojím říct – výjimečná.

Novinka „Magia negra“ ovšem není novou deskou – Emesis už letos svou kvótu co rok, to nové album splnil, „♄“ totiž vyšlo na jaře. „Magia negra“ je spíš takový neřadový zpětný přílepek právě k letošní nahrávce, který prý obsahuje experimentálnější materiál a který byl natočen až po vydání „♄“. Je zde i kolaborace a téměř všechny kousky mají vypůjčené nepůvodní texty. Nicméně obzvláště to „experimentálnější“ zní velmi lákavě s ohledem na to, že muzika Conjuro nuclear není nic moc normálního ani ve své standardní podobě.

Zas až tak žhavé to však nakonec není. „Magia negra“ totiž do tvorby Conjuro nuclear zapadá vcelku přirozeně a žádné vyložené překvapení se nekoná. Rozdíl je leda tak v tom, že zde metalová a ambientní / darkwave složky jsou zde striktněji rozděleny a příliš se nemíchají. Počin začíná s tou druhou jmenovanou podobou, „Maldición (Noche)“ a „Nuestra naturaleza“ jsou obě super a zejména ta druhá má atmosféru jako prase.

„El signo de apofis“ není Emesisova skladba, složil ji Ghamil z projektu Inmacoitada concepción (taky velice pošahaná věc, rovněž doporučuji k poslechu!), jenž se jako host podílel už na „Luna llena y radiación“, kam nahrál baskytaru a také složil jeden kousek; Emesis zde formálně spíš hostuje. Není se ovšem čeho bát, „El signo de apofis“ do atmosféry Conjuro nuclear bezpečně zapadá. Jinak se jedná o další dobrou, převážně klávesovou píseň, byť se zde už objevují i kytarové melodie a v závěru i špinavé riffy jakožto předzvěst další části…

„XV – El Diablo“ a „Magia negra“ jsou pravé opaky předešlých skladeb a jedná se o neurvalý punkový black / crust s brumlající baskytarou, jemuž onu charakteristickou náladu Conjuro nuclear dodávají hlavně druhá kytarová linka a psychedelická sóla. O něco povedenější je titulní kousek. Finální „Himno a Satán“ je další klávesovka, a byť jistou atmosféru nepostrádá, na věci z úvodu nemá.

Nicméně upřímně řečeno, „Magia negra“ nepřináší nic zásadního a samotný materiál není tak odzbrojující jako na dlouhohrajících deskách. Pokud jste se do Conjuro nuclear zamilovali podobně jako já, jistě zhltnete i tohle, pořád je to sakra cool. Pokud jste španělský okultismus doposud nezakusili, věnujte svou pozornost nejdřív řadovkám.


Queen Elephantine – Kala

Queen Elephantine - Kala

Země: USA
Žánr: psychedelic / experimental / ritual
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Argonauta Records / Cimmerian Shade Recordings / Atypeek Music / Tartarus Records / Transcending Obscurity

Tracklist:
01. Quartered
02. Quartz
03. Ox
04. Onyx
05. Deep Blue
06. Throne of the Void in the Hundred Petal Lotus

Hrací doba: 48:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Snaha znít zvláštně a v ideálním případě trochu jinak, než je všude okolo běžné, je samozřejmě sama o sobě chvályhodná a měli bychom si jí u hudebních skupin cenit. Ne nutně vždy bychom ji však měli i chválit. Průměrnost je jistota a pro náročnějšího posluchače záležitost nudná, odpudivá a nehodná pozornosti, ale člověk ví, co dostane, a leckdo – zjevně je jich většina – to tak má raději. Naopak odlišnost bývá víc vzrušující, pokud se povede, ale je mnohem riskantnější, protože se mnohdy prostě nepovede…

Queen Elephantine se o nějakou zvláštnost zcela určitě snaží. Když jsem si poslechl ukázku z jejich letošní desky „Kala“, takřka okamžitě jsem věděl, že mám chuť to slyšet celé a že chci útroby téhle nahrávky prozkoumat. Tak se také stalo, ale výsledný dojem je o poznání chudší, než jsem na onom úplném začátku doufal. Cením si oné divnosti, jaká Queen Elephantine bezesporu nechybí, nemůžu na „Kala“ nějak extrémně nadávat, zároveň však nemůžu ani chválit, protože výsledek nijak zvlášť strhující není.

A přitom se zdálky všechno tváří zajímavě. Queen Elephantine na svém pátém albu (žádné ze čtyř předchozích jsem neslyšel, tudíž nemohu srovnávat) hrají psychedelické cosi, u něhož jsou žánrové kontury nejasné a rozostřené. Muzice vládne rituální rytmika, o niž se stará artilerie dvou bicích souprav a dalších perkusí a také příjemně nahlas brumlající baskytara. Někde v okolí kvílí kytara, jejíž projev nemá daleko někam ke stoneru, ale nazývat produkci Queen Elephantine metalem by asi bylo zavádějící. V takovém složení a v převážně instrumentální podobě (vokály jsou spíše raritou, ale sem tam se objeví, třeba ve druhé „Quartz“) skupina skládá dlouhé zdrogované písničky, které navíc výjimečně zlehka okoření i další nástroje jako třeba mellotron.

Mně osobně by tohle znělo dost lákavě, a kdybych to ještě neslyšel, tak bych to po takovém popisu asi slyšet chtěl. Přesto „Kala“ – navzdory dobrým přísadám – nedokáže nijak zasáhnout, uhranout, zhypnotizovat. A diplomacie stranou, to je hodně velký problém. Právě schopnost s posluchačem nějak pohnout, ponořit jej a posléze jej doslova vymáchat ve své atmosféře je tím stěžejním, na čem by podobně laděná muzika měla stát. Ne, že by tohle na „Kala“ chybělo absolutně, ale vždy jsou to maximálně jen nesmělé náznaky, jak by mohl výsledek vypadat, kdyby to tam bylo. Jenže není.

Nakonec se „Kala“ stále poslouchá docela příjemně. Člověka nijak neruší, ani jej neotravuje a v žádném případě jej neuráží. Pouze si tak plyne okolo a velmi brzy se zvrhne v kulisu. A to je strašně málo. Moc tomu nenapomáhá ani jednotvárnost, která by nevadila, kdyby – zase se to vrací jako bumerang – atmosféra pracovala na plné pecky. V takovém případě by nebylo vůbec co řešit. Takto ale nelze přehlížet, že jednotlivé skladby jsou si podobné jak vejce vejci a splývají mezi sebou do jedné veliké rytmické masy.

Je to škoda, „Kala“ považuji za promarněnou šanci na skvělé album. Američané (nenechte se zmýlit tímhle pojmenováním – současnou domovinou sice jsou Spojené státy americké, ale formace vznikla v Hongkongu) možná jsou zajímaví zvukově, to jim neupírám, skladatelsky však nikoliv.


Calf / Uncle Grasha’s Flying Circus – The House of Thousands Testicles

Calf / Uncle Grasha's Flying Circus - split

Země: Řecko / Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / dark ambient
Datum vydání: 11.9.2016
Label: Pravěk Noise Section / SweetOhm Recordings / NAAB

Tracklist:
I. Calf
01. A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate

II. Uncle Grasha’s Flying Circus
02. The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun
03. The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World

Hrací doba: 58:41 (30:22 / 28:19)

Odkazy Calf:
facebook / bandcamp

Odkazy Uncle Grasha’s Flying Circus:
bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pravěk Noise Section

Mohlo by se zdát, že počin s názvem „Dům tisíců varlat“ bude nějaká gay porno parodie na „Dům tisíce mrtvol“, ale realita je trochu jinde – byť platí, že z filmu se zde vycházelo. Za svůj předobraz si však Uncle Grasha’s Flying Circus vzali poněkud serióznější dílo a už vůbec jej neparodují. Jejich strana splitu totiž vychází ze snímku „La montaña sagrada“ (neboli „Svatá hora“ v českých zemích) od chilského režiséra Alejandra Jodorowskyho známého jako tvůrce snímků z kategorie pro náročného diváka. Což vlastně sedí, protože i „The House of Thousands Testicles“ spadá do šuplíčku pro náročnějšího posluchače.

To ovšem neplatí jen o Uncle Grasha’s Flying Circus, ani druhá strana splitu v tomto ohledu nijak nezaostává a taktéž nabízí půlhodinku, která má daleko k odpočinkovému poslechu. Tato nese název „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ a jejím autorem je řecký projekt Calf.

Začněme ovšem s českou stranou splitka, kterážto je – to si povězme hned zkraje a na rovinu – tím zajímavějším, co počin nabízí. „The House of Thousands Testicles“ je samozřejmě noise, tudíž nemalou část toho, co níže zazní, berte s rezervou a s vědomím, že se stále bavíme o hluku, tedy o žánru, jenž má ke konvenčnímu pojetí hudby asi nejdále ze všech hudebních žánrů. Přesto – nejedná se o nahodilé hlučení bez hlavy a paty, bez ladu a skladu a bez nějaké pojící myšlenky, v obou částech kompozice je cítit promyšlenost a nějaký skladatelský záměr. Zjevně se tedy nejedná o pouhé improvizační cvičení na téma co nejkrutějšího audioteroru – a pokud „The House of Thousands Testicles“ ve skutečnosti je výsledkem improvizace, pak to na něm není vůbec znát. Z toho ohledu lze bez problémů věřit tomu, že Uncle Grasha’s Flying Circus se při tvorbě stanoveného konceptu opravdu drželi, nikoliv že je tento koncept pouze domnělý. A to u noisu zdaleka nebývá pravidlem. Nutno dodat, že to vše se povedlo, aniž by Uncle Grasha’s Flying Circus ztratili jakékoliv extrémní aspekty hlukové produkce.

To hlavní se odehrává ve dvacetiminutové „The House of Thousands Testicles part I. – Dalai Lama Nun“. Uncle Grasha’s Flying Circus zde tvoří klaustrofobický nátlak a drží posluchače v koutě, kam na něj házejí ohavné hlukové koláže, industriální ruchy a nepříjemné pískoty. Jak už ale padlo, stále je v tom cítit myšlenka, skladba (zde je tento termín skutečně na místě!) má vývoj a vlastně to celé uběhne mnohem rychleji, než by člověk očekával. A to značí kvalitu. To samé lze říct i o „The House of Thousands Testicles part II. – The Nun Who Would Conquer the World“, byť je její přístup jiný. Zde se totiž jedná o tuze lákavou srážku noisu s dark ambientem. A je to super.

Ani „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ vlastně není špatná záležitost. Vedle prvotřídního noisu Uncle Grasha’s Flying Circus však příspěvek Calf vypadá trochu mdle. Byť i tady se v rámci půlhodinového peklíčka najdou zajímavé momenty, které dokážou pocuchat posluchačovy nervy. Paradoxně je na poslech víc nepříjemná nepravidelná, až arytmická rytmika než industriálně-hlukové pískání.

Vzato kolem a kolem je to ale dost povedené splitko, s nímž se dá strávit více času, než je u noisu běžné. Pravda, mají to na svědomí především Uncle Grasha’s Flying Circus s „Domem tisíců varlat“, ale „A Lowness Salute to the Golden Trash Patriots Who Will Love Their Inescapable Fate“ je taktéž docela dobrá a dává smysl ji poslouchat, poněvadž i zde se jedná o poctivě hnuso-experimentální tvorbu. Celkově velmi vydařená hodina hluku, takže jestli si chcete protáhnout uši industriálním skřípěním, tenhle split lze jen doporučit!


eE eS eM – ByloNebyloRybaNaruby

eE eS eM - ByloNebyloRybaNaruby

Země: Česká republika
Žánr: noise / industrial / experimental / improvisation
Datum vydání: srpen 2016
Label: Napalmed

Tracklist:
I. LiveAtRybaNaruby
01. KdybyBylyVPrdeliRyby
02. NemuselyByBytRybniky

II. JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba
03.-17. [untitled]
18. PytelNa(cu)Raky
19.-65. [untitled]
66. 666
67.-87. [untitled]
88. NaziFunksPunkOff!
89.-98. [untitled]
99. Outro

Hrací doba: 71:31

Odkazy:
web / bandzone

K recenzi poskytl:
Eine Stunde Merzbauten

Hlukový matador Radek Kopel a jeho kumpáni jsou neúnavní. Od doby svého vzniku Eine Stunde Merzbauten posluchače nijak nešetří a každý rok nabídnou minimálně jednu nahrávku, přičemž každá jedna z nich je více než vhodná k zodpovědnému trýznění sluchovodů a snad nejen jich. Člověk se ještě ani pořádně nestačil vzpamatovat z dubnového počinu „E.S.M.“ vydaného pod lehce pseudonymem ExSxMx a už je tu další dávka zvukového arcipekla – a opět pod trochu jiným jménem, tentokráte jako eE eS eM. Ale není se čeho bát, na svou dávku noisu si přijdete, ať už se to jmenuje jakkoliv.

Nějaký laik by si při pohledu zdálky mohl snad i pomyslet, že se na „ByloNebyloRybaNaruby“ ukrývá nějaký koncept – zcela evidentně rybí koncept. Ale zasvěcení vědí, že očekávat něco takového by byla absolutní naivita, protože u Eine Stunde Merzbauten je všechno trochu jinak a tenhle projekt se pojmu kapela samozřejmě vymyká takovým způsobem, až by toto označení bylo snad hanlivé.

Přesto – „ByloNebyloRybaNaruby“ je rozděleno na dvě části. Ta první nese název „LiveAtRybaNaruby“, a jak už její název napovídá, jedná se o živý záznam. Ten byl pořízen v klubu Rybanaruby v Praze, výsledkem čehož jsou dvě – hanba mě fackuje při tomhle pojmenování – písně „KdybyBylyVPrdeliRyby“ a „NemuselyByBytRybniky“. Ničeho se ho však nebojte, na nahrávce není vůbec poznat, že se jedná o živé album – s výjimkou jediného momentu v podobě potlesku na konci „NemuselyByBytRybniky“.

Druhou částí je pak 36minutová – opět mě fackuje hanba – kompozice „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“, která je rozdělena do 97 stop, z nichž naprostá většina je nepojmenovaná. Jedinými výjimkami budiž majstrštyky „PytelNa(cu)Raky“ (18), „666“ (66), „NaziFunksPunkOff!“ (88) a „Outro“ (99).

No, ale ve finále je samozřejmě úplně šumák, jak se co jmenuje, jak dlouho to trvá, kde to bylo natočeno nebo jestli jde o koncertní či studiovou nahrávku. V konečném důsledku je totiž beztak všechno brajgl jako svině. Eine Stunde Merzbauten je záležitost, o níž dost dobře nejde pořádně psát, panč dycynky skončíte u prohlášení, že to není nic jiného než prachsprostý bordel, jehož hlavním poznávacím znamením je nezřízená improvizace a jehož snad nejdůležitějším smyslem existence je pobavení samotných Eine Stunde Merzbauten při vyluzování těch nejvíc pošukaných zvuků, pískotu, vazeb, rachotu a dalších akustických laskomin.

Dobrá, trochu jsem to přehnal, něco mále přece jen napsat lze. Tak především – „LiveAtRybaNaruby“ mě příliš nebaví. Na minulém „E.S.M.“ šlo – s notnou dávkou nadsázky – nalézt jakousi hudebnost, což byla vlastně docela příjemná změna. Jasně, pořád to znělo, jak když vás šuká kůň do ucha (ne, že bych to reálně zkoušel), ale ten poslech mě, nebojím se hrdě a drze prohlásit, bavil. „LiveAtRybaNaruby“ je v obou svých částech noisový námrd, v němž Eine Stunde Merzbauten do posluchačů hustí pazvuky bez ladu a skladbu. Tu a tam z té improvizace na povrch vytane trochu zajímavější pasáž (třebas třináctá až patnáctá minuta „KdybyBylyVPrdeliRyby“), ale vzato kolem a kolem to není žádné terno.

Eine Stunde Merzbauten

Náladu ovšem vyspraví „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“. Většina z oněch 97 stop má dvacet vteřin nebo lehce přes dvacet vteřin, přesto se tu najdou i relativně zajímavé momenty jako třeba hity číslo (dle tracklistu, ne v rámci kompozice) 49, 57, 58, 63, 64 (v těchto dvou se dokonce ozvou náznaky dejme tomu psychedelie), 70 nebo 71. Anebo je to třeba všechno furt ten samý bordel a jen mně mrdá v uších, takže tam slyším, co tam není. Ale to nic nemění na mém názoru – jakkoliv to u daného žánru může znít zcela iracionálně, ale „JsouDveVeciNaSveteCoSmrdiJakoRybaAJednoJeRyba“ se mi skutečně líbí víc.

Samozřejmě, „ByloNebyloRybaNaruby“ je hlukařina jak řemen. Tato věta je všeříkající a celý počin dostatečně hodnotí i popisuje zároveň. Vezměte si z toho, co uznáte za vhodné, protože za oním prohlášením se skrývá „je to zajímavé“ stejně jako „je to naprostá kokotina“. Hádám, že svou variantu si  zvládnete vybrat sami a mě k tomu nepotřebujete.


Supersilent, Oker

Supersilent, Oker

Datum: 10.11.2016
Místo: Praha, Radlická kulturní sportovna
Účinkující: Oker, Supersilent

Vycházím z labyrintu pražské podzemky a ocitám se vyvrhnutý mezi kolejemi kdesi na Smíchově. Beru si chvíli na rozkoukání, překonání dezorientace, srovnání střelky. Hledám modře zbarvenou stodolu uprostřed vzrostlých náletů. Otočka vlevo, otočka vzad, vidím, dýchlo na mě žižkovské Nákladové nádraží. Ale zpět do končin smíchovských či přesněji radlických, tam, kde na mě v rámci letošní Alternativy čekalo další zastavení. A co by jen další, přede mnou byl rovnou hlavní tahák programu – Supersilent, neuchopitelná legenda rušící ve sférách na improvizaci založené elektroakustiky a šáhlých pozůstatků jazzu. Jsme na svátku Unijazzu, tak odkud jinud headlinera brát. Já hlásím skvělá volba, a to před bojem i po něm. Začnu na jeho začátku a pokusím se dobrat konce.

Radlickou kulturní sportovnu jsem tedy našel, včetně dveří s nekonvenčním otvíráním i zavíráním – za něco to popadni a tlač, případně zaber k sobě. Na první pohled odtažitý prostor se otevřením dveří proměnil v maximálně přátelské místo. Ze tmy jsem vešel do zamlženého pološera, v němž jsem nalezl šatnu za dvaciáš a bar, který jsem v době příchodu přistihl v nedbalkách. Procházím dál a zjišťuji, že jsem se ocitl v prostoru krásném, charismatickém a překvapivě také útulném. Navzdory velikosti a vnějšímu vzhledu kravína.

Publikum se v porovnání s koncertem Gnod podstatně proměnilo – bylo ukázněnější, navzdory fajnšmekrovosti přátelštější, a co se sluší dodat, také podstatně starší. Ubylo vážných „alternativců za každou cenu“, přibylo nadhledu a snad i oddanosti hudbě. Tabulkami se záznamy naměřených hodnot a výchylek nedisponuji, prostě jsem to tak cítil.

Kdo vzal židli, vzal, mohl. Kdo nevzal, stál si dle libosti, hlavně že byl připraven na Oker. Čtveřice akustických improvizátorů dokázala zaujmout a přimět k maximální pozornosti, ztratit se bylo zatraceně snadné. Norové svůj výstup vystavěli na nepředvídatelných rytmech všeho kulhavého druhu, k nimž přidali akčnost a vysokou variabilitu zvuků. Ani se nechtělo věřit, že de facto všechno lezlo pouze z kytary, trubky, kontrabasu a perkusí. Kapela se nestavěla do role hypnotizérů, stavitelů majestátních hudebních cest, bavila spíš plynule navazujícími výjevy, nápaditostí a radostí z hravosti. A radost jsem měl i já, ačkoli k uzemňování došlo až v horizontu dalších desítek minut.

Oker hráli nalevo, Supersilent vpravo. Symbolika? Kdepak, jen ryze praktické důsledky – rychlejší přestavba a kratší prostor k vydechnutí. Za pár minut pod pódiem opět zalidněno, jen ještě mnohem koncentrovaněji a mnohem blíž dění. Tři stovky hlav, asi tolik se jich shromáždilo v napjatém očekávání. Supersilent začali tiše, hlasitostně jen o trochu výš než předskakující krajané. Helge Sten alias Deathprod elektronickým mágem, Ståle Storløkken coby klávesový excentrik a Arve Henriksen s trubkou i čudlíky nad tím vším.

Supersilent

Přidává se, šlape do plných. Zpočátku přehledné rytmy divočí a končí v nervních změtích hudebního extremismu, jenž i tak dává smysl a neustále přesvědčuje o organickém vývoji skladeb. Převažující diskomfort proměňuje své zdroje. Ke slyšení jsou nelidské ruchy i nepochopitelné rytmy (zvlášť když se svých elektronických pultíků chopili všichni tři zúčastnění najednou), před nimiž se musí klanět. Občas svítá i slunce, hudební a vizuální rovněž. To druhé v momentech, kdy v pozadí sídlící Arve Henriksen odlepuje ruce ode drátků a chopí se trubky. Vrchol všemocného trojúhelníku, mluvčí a zvěstovatel z krajiny nadpřirozena, z níž přišli všichni tři.

Předvedené kompozice byly tuším čtyři, každá fungovala rozdílně, a přesto v duchu nastíněného světa. Ten zhasnul po absolutním hlasitostním vyšponování, po třesoucích se kalhotách i vnitřnostech. Někteří nevydrželi, já s radostí vstřebával a po oku kontroloval strop, jestli se neřítí. Ticho, konec. Potlesk, vřelá zdravice. Desátá je strop, ranní ptáčata při Supersilent neusnou, to musím uznat. Odcházím a třes setřásám bilancováním. Oker byli hravostí a smíchem, Supersilent manipulátory s vášnivou jazzmanskou duší a neskutečnou schopností magnetizovat. Nemám rád definitivy, jasná tvrzení o koncertech a festivalech roku a zásadních koncertech života. Ale…


Door into Emptiness – Wave

Door into Emptiness - Wave

Země: Bělorusko
Žánr: experimental black metal / electronica / ambient
Datum vydání: 22.8.2016
Label: Possession Productions

Tracklist:
01. Ja nia baču ścien
02. Sady mir
03. Ucioki
04. M.O.D.A.
05. Abrad siońnia
06. Recha
07. Dzień narodzinaŭ

Hrací doba: 34:57

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Běloruští chameleóni Door into Emptiness zrají jako ono pověstné víno. Mnohé kapely vydají své první počiny a na nich načrtnou možný potenciál do budoucna, aby se pak z této polohy nedokázaly hnout, ustrnou na místě a na kýženou vyšší úroveň kvality se prostě nedostanou. Do jisté míry jim v tom brání i současný trend přechvalování všeho – jak ze strany nesoudných fanoušků, tak i od mnohdy rovněž nesoudných kritiků.

Door into Emptiness jsou ovšem nádherným příkladem skupiny, jíž se onen naznačený potenciál podařilo zúročit. Bělorusové jsou s každým dalším albem zajímavější a zajímavější. Obzvláště v momentě, kdy se odhodlali opustit dřívější blackmetalové výrazivo a vydali se vstříc experimentování s elektronikou, to začalo být opravdu dobré, čehož jsou důkazem alba „Radio Ja“ a především „Znaki rabizny płyni lipenia“ (obě 2014). Trochu paradoxem sice zůstává, že ve stejném roce spatřil světlo světa i dosavadní vrchol jejich tvorby v podobě fenomenální kooperace „Kali b my mahli bačyć usie zorki, načnoje nieba było b śviatłom“Vietah, která však byla natočena již v roce 2011, ale to je nakonec jedno.

Letopočet s kódovým označením 2014 byl pro Door into Emptiness zjevně speciální, když jim zde vyšly hned tři počiny, které navíc jejich tvorbu posunuly o notný kus dopředu. Na další nahrávku se muselo čekat dva roky a nyní si povíme, zdali to čekání na „Wave“ stálo za to. Okamžitě ale mohu prozradit, že novinka tvář Door into Emptiness opět výrazně posouvá – byť tentokrát ne přímo kupředu, nýbrž zčásti i dozadu.

Pokud jste si minulou větu přebrali tím způsobem, že se Door into Emptiness asi vrátili k black metalu, pak – bingo! Po experimentálnějších počinech totiž Bělorusové opět přišli s počinem spadajícím do škatule černého kovu (svým způsobem), nicméně z jistého úhlu pohledu to jen potvrzuje skutečnost, že se Door into Emptiness v průběhu let transformovali ve formaci, jejíž další krok není jistý a u každého nového alba nemůžete už předem lehce odhadnout, co dostanete. Což je samozřejmě kladná vlastnost.

Stěžejní je však to, že se pod minimalistickým přebalem (oproti předchozím, stylově sladěným artworkům s nevšedními a zajímavě namalovanými příšerkami dost velká změna) ukrývá nahrávka, jejíž kvality jsou natolik vysoké, že onen zdánlivý krok zpátky nijak nevadí. Tím spíš, když Door into Emptiness na „Wave“ dokázali zúročit i zkušenosti s předchozím experimentováním a svou vyzrálost. Pod mrazivou minimalistickou kytarou tak stále tepe elektronické srdce a tato nevšední kombinace patří k největším přednostem novinky.

Door into Emptiness

Nádherným příkladem by mohla být třebas pátá skladba „Abrad siońnia“. Vezmete-li čistě blackmetalovou složku, pak je to ve své podstatě Burzum jak vyšitý. Stejně chladná a primitivní kytara, blackmetalové vytí, atmosféra. Nicméně rytmika je zvláštně rozverná (byť sama o sobě rovněž monotónní) a má v sobě elektronický nádech, a navíc se dále vynořují divné zvuky. Něco podobného by šlo říct i o „Ucioki“, jíž stejně jako „Recha“ neškodí ani několik sjetých „dutých“ linek, které na první poslech působí jak pěst na oko. Obě jmenované písně si však stále drží rozvážnou a elektrizující atmosféru. Výtečná je i dvojka „Sady mir“, která má navzdory některým zvukům jednoznačně nejblíže k čistokrevnému black metalu. A opět platí – atmosféra je tak hutná, že by všechny kopírky Burzum a (nakonec i sám současný Burzum) mohly závidět.

Na své si do jisté míry přijdou i ti z vás, kdo si oblíbili především elektronickou a ambientní tvář Door into Emptiness. Pro tyto posluchače je zde připravena „Ja nia baču ścien“, která sice stojí na první pozici, ale těžko ji lze považovat za intro, když svou délkou cokoliv z ostatních songů převyšuje o celé minuty. Čtvrtá „M.O.D.A.“ není tak ambientní jako „Ja nia baču ścien“ a jde spíše o blend mezi electronicou a trip-hopem. Velice zajímavé je i finále „Wave“ v podání „Dzień narodzinaŭ“, jež vlastně kombinuje všechny polohy Door into Emptiness. Po ambientním počátku nastoupí opět burzumovská kytara, kterou záhy podbarví relativně chytlavá elektronika… a že se znovu jedná o trefu do černého, už je mi pomalu trapné dodávat, protože se s tím začínám opakovat. Ale co jiného mám dělat, když to tak prostě je!

Hned několikrát v recenzi padlo jméno Burzum, ale toho se nijak nelekejte. Ten vliv na „Wave“ cítit je, a to dost silně, až mě to samotného překvapilo. Nicméně Door into Emptiness jsou daleci toho, aby byli další pouhou kopírkou – s tím odkazem zacházejí velice svojsky, půjčili si z něj jen jisté dílčí elementy, jimž přidávají velkou nadstavbu dalších odlišných žánrů i svého vlastního rukopisu, jejž si za ty roky vybudovali. A výsledkem je extrémně silná deska. Sice nepříliš nápadná, přesto vysoce poutavá, ohromně zajímavá, chytrá, skladatelsky vypilovaná a atmosférická.

Door into Emptiness jsou dobře skrytá lahůdka dnešní scény. Bez otravného hypu, bez přetvářky – jen čirá kvalita, již by si neměli nechat uniknout ti, kdo jsou znudění běžnou metalovou produkcí. Jsou na okraji (třeba na Facebooku nemají like ani od 150 lidí, což je na poměry hudebních skupin směšné číslo), ale nic z toho nevypovídá o úrovni vlastní hudby, s níž Door into Emptiness převyšují mnohonásobně známější uskupení. Není sporu o tom, že jsou tito Bělorusové zvláštní, ale jakmile člověk kouzlu jejich tvorby propadne, pak už není cesty zpátky. Pro mě povinná koupě.

Door into Emptiness


Druhý pohled (Skvrn):

Modré, černé, bílé – právě těmto barvám se poslední roky oddávali dlouhohrající Door into Emptiness. Tato kapitola pokračuje i na „Wave“, ač s jistými změnami, grafickými i hudebními. Barevnost – hudební nálady přetrvávají. Melancholie, syrovost i porce tajemna. Volba konkrétních tvarů – nástrojů se však změnila. Z obalu zmizela obsah charakterizující osoba, pro Bělorusy doposud takřka povinnost, a zůstalo jen strohé vyjádření barvami, zato až na dřeň. Zřetelný minimalismus vládne hudbě též, pryč jsou tóny navíc, zvýšila se důležitost posluchačovy pozornosti a tím se tak rozšířil prostor pro vlastní fantazii. Door into Emptiness však zodpovědně vedou a nenechají svého následovníka bloudit beze smyslu. A abych nezapomněl, vrátil se black metal, tedy v případě Bělorusů čas zapojit artworkovou bílou co možná nejvíc.

Na poslední nahrávky vzpomíná intro. Zpočátku jemná ambientní skladba uvádí skrze postupnou gradaci do kytarového děje, do děje celého „Wave“. V tu chvíli dostává prostor šestice blackmetalových skladeb s obdobnou výstavbou, s obdobně pomalým tempem a pochmurnou náladou. Nic z toho není na škodu. Minimalismem Door into Emptiness neustále presují, nenudí jím. Přímý nátlak monotónních riffů a citlivé zabudovaní maličkostí (ach ta voda v „Sady mir“) dokáží posluchače absolutně pohltit, výtrysky syrovosti a negace kapela nejenže ukazuje, ale taktéž je otevřeně nabízí k prožití. Znamená to jediné. Někdo zůstává odrazen a odmítá, jiný tuhle pobídku přijme se vděkem. Ten můj je nesmírný.


Shadowdream – The Sunsettler’s Motel

Shadowdream - The Sunsettler's Motel

Země: Srbsko
Žánr: ambient / dark jazz / experimental
Datum vydání: 7.7.2016
Label: Wormholedeath Records

Tracklist:
01. Good Evening and Welcome to the Sunsettler’s Motel
02. The Sunsettler’s Theme
03. The Murder Story Part 1 – After Midnight I Heard Someone Scream in the Room No. 217
04. The Murder Story Part 2 – The Mysterious Tenant from the 3rd Floor
05. While the Motel Sleeps Nightmares Are Being Painted
06. The Hour of the Wolf, Alfa and Omega
07. The Obsession Begins Tomorrow
08. Good Morning and… It Starts Today…

Hrací doba: 40:02

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Wormholedeath Records

Podzimní slunce pomalu zapadá a pan Norman Torrance přijíždí k motelu Sunsettler’s. Už při vstupu do budovy, kdy se jde zapsat na recepci, pocítí jakousi napjatou atmosféru, která se kolem prostírá, přesto jí nevěnuje pozornost a rozhodne se kvůli únavě zůstat. Když v hluboké noci usíná a začíná snít, znenadání jej probudí nelidský jekot. Okamžitě vybíhá ze svého pokoje, aby zjistil, co se stalo, ale nikde ani živáčka – až na jedinou osobu, jejíž obličej však Norman z rozespalosti pořádně nevidí. Když se chce k postavě přiblížit, najednou je pryč.

Torrance běží zpět do svého pokoje, vystrašený se snaží uklidnit a ideálně se uložit zpět ke spánku. Co se stalo? Byla to vražda? Řev by tomu odpovídal. Noc pomalu postupuje, brzy začne úsvit a myšlenky jej sžírají. Opět vychází z pokoje a snaží se někoho najít, ale motel zeje prázdnotou. Rozhodne se tedy sbalit věci a radši co nejdříve odjet pryč, když vtom zaslechne startující automobil na parkovišti před motelem. Rychle sebere klíče od svého auta a běží dolů. Nasedne do svého vozu a začne sledovat auto, které právě viděl odjíždět. Je to snad vrah? Podepsal si teď Torrance svůj ortel a stane se jeho příští obětí? Anebo je snad právě on ten pronásledovatel?


To není začátek žádného krimi příběhu (i když… jak se to vezme), nýbrž koncept alba „The Sunsettler‘s Motel“. A ještě než se dostaneme k jeho hudebnímu ztvárnění, zdržím se chvíli právě u příběhu. Ten je pro hudební desku možná trochu nezvyklý, ale to není na škodu. Trochu mě však mrzí, že Rastko Perišic – jediný člen projektu Shadowdream, jenž za počinem stojí – rezignoval na jakékoliv rozuzlení či pointu. Žádná tam není. Nemyslete si, že bych měl to srdce vám kus příběhu odepřít – skutečně jsem to převyprávěl celé a album prostě končí tím, že hlavní postava odjede z parkoviště motelu a sleduje nějaké auto. Dvě vcelku laciné otázky, jaké jsem si v závěru druhého odstavce dovolil parafrázovat – „Is it the murdered, is Mr. Torrance now becoming the next victim? Or is Mr. Norman Torrance the actual predator?“ – prostě pointu nedělají.

Koncept „The Sunsettler‘s Motel“ tím pádem končí jaksi uprostřed věty, jejíž druhou půli odmítne sdělit. Pokud by snad mělo jít jen o první část příběhu, jehož děj by byl rozvíjen na další nahrávce, pak asi budiž, ale jestli taková informace byla někde potvrzena, tak mi to uniklo. A tím pádem to na mě působí jako umělecký záměr, který se příliš nepovedl – nechat otevřený konec, ať si posluchač důsledky domyslí sám. Ale i otevřené konce se musejí umět a potřebují nějakou přípravu půdy, aby měly účinek, nejde prostě udělat jednoduchý rádoby příběh a useknout jej v nějakém náhodném místě.

Říkáte si, že něco může být skryto mezi řádky, co jsem jen nedokázal rozluštit? Pak se ptám – jaké řádky, mezi nimiž bych měl číst, máte na mysli? „The Sunsettler‘s Motel“ je totiž čistě instrumentální deska a výše nastíněné ji provází jen jako psaný text, aby měl posluchač představu, oč běží. Nicméně je znát, že se Rastko Perišic snaží hudební produkci přizpůsobit tomu, co se právě děje v příběhu. Jeden příklad za všechny: když se hlavní postava zaobírá temnými myšlenkami u sebe v pokoji a přemýšlí, co dělat dál, tak tuto pasáž reprezentuje skladba „While the Motel Sleeps Nightmares Are Being Painted“. Ta je tím pádem temnější, minimalističtější, aby odpovídala noční prázdnotě a nejistotě, kupředu ji táhne plíživé tempo, nad nímž se ozývají těžké klavírní klapky a místy i saxofon. Podobně třeba „The Murder Story Part 2 – The Mysterious Tenant from the 3rd Floor“ potřebuje navodit ještě zlověstnější pocity, tudíž se uchyluje až k darkambientní výrazivu.

Abych ale řekl pravdu, „The Sunsettler‘s Motel“ mi bylo o něco sympatičtější, když jsem si jej pustil poprvé, aniž bych byl seznámen s onou dějovou linkou. Některé písně samy o sobě jsou dobré, osobně se mi asi nejvíce zalíbila druhá „The Sunsettler’s Theme“ (ta má v příběhu vyjadřovat napjatou náladu motelu, jakou Torrance pocítí, když sem poprvé vejde). Hlavně kvůli minimalistické klávesové lince v pozadí, příjemné subtilní rytmice a uvěřitelné atmosféře. Výborná je i předposlední „The Obsession Begins Tomorrow“ nebo „The Hour of the Wolf, Alfa and Omega“. Obecně vzato lze tvrdit, že nahrávka i jako celek je drtivou většinu času sympatická a poslouchá se velice dobře. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že brzy nad ránem, kdy teprve začíná svítat, tma neochotně začíná ustupovat prvním slunečním paprskům a v kopcích okolo se ještě převalují cáry mlhy, má nahrávka svůj účinek.

Shadowdream

Ve finále je tedy „The Sunsettler‘s Motel“ i přes jisté výhrady ke zvolenému konceptu a především k jeho zpracování příjemná nahrávka. V jádru je poklidná a ambientní, nicméně v některých jejích zákoutích lze cítit i temnější spodní proudy, jinde zase posmutnělý saxofon, výrazný jazzový pel či dokonce vzdáleně folkový motiv. Náladotvornost tomu navzdory minimalismu nechybí a poslech nenudí. Kladné dojmy tedy převažují. A vlastně bych lhal, pokud bych tvrdil, že jsem si „The Sunsettler‘s Motel“ neposlechl docela s chutí a jsem poměrně rád, že jsem to slyšel. Na druhou stranu mi produkce Shadowdream neuhranula natolik, abych se okamžitě vydal zkoumat předešlé kousky v diskografii. Letošní novinku vám však mohu s klidným srdcem doporučit.