Archiv štítku: occult

Recenze

The Wounded Kings – Consolamentum

Napsat komentář
The Wounded Kings - Consolamentum
Země: Velká Británie
Žánr: doom metal
Datum vydání: 24.2.2014
Label: Candlelight Records

Tracklist:
01. Gnosis
02. Lost Bride
03. Elige Magistrum
04. Consolamentum
05. Space Conqueror
06. The Silence
07. Sacrifice

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

The Wounded Kings jsou jednou z toho mála (doomových) kapel, při jejímž objevu jsem si připadal jako Alenka v říši H. P. Lovecrafta. Zatěžkané riffy, psychedelická atmosféra plná rozlitého absinthu a drog a nad tím vším hypnotický vokál – to vše jsou ingredience mojí krevní skupiny. K tvorbě kapely jsem se dostal až po masivní proměně jejích členů z roku 2011, z nichž zbyl jen zakládající Steve Mills, znám tedy jen poslední album “In the Chapel of the Black Hand” nahrané již v nové sestavě. To mě z výše vypsaných důvodů naprosto pohltilo a dlouho nepustilo. Nová deska “Consolamentum” tak byla z mého pohledu očekávanou novinkou.

A to vlastně i přesto, že jsem se o vydání “Consolamentum” dozvěděl docela pozdě. Člověku se i sebelepší deska časem oposlouchá (jakkoliv se k ní může později vracet) a začne kdesi za obzorem vyhlížet nový materiál. Nejinak to je i s The Wounded Kings. Teď už ale k samotnému albu: velekněz Mills a jeho akolyté postavili tentokráte rituál poněkud odlišně než na předchozí desce. Formou se přiblížili druhé řadovce “The Shadow Over Atlantis”. Ceremonie tak dostala podobu čtyř dlouhých skladeb a tří krátkých meziher. Nejkratší skladba nejde pod sedm minut, zbylé tři části však hravě překonávají deseti minutovou hranici. Tři krátké kytarové štěky po třech minutách pak posunují celkovou délku na pětapadesát minut. Jde tak o nejdelší dílo v diskografii – o dobrou čtvrthodinu delší než první tři počiny. Zranění králové (a královna) však ani přesto nenudí. Ačkoliv jde o doom metal v tom nejlepším slova smyslu, tj. řádně pomalý a zatěžkaný, dalo by se o něm tvrdit, že vlastně utíká jako voda. Než se nadějete, doznívají poslední tóny závěrečné “Sacrifice”, čímž album pálí v rituálním ohni veškeré obavy z toho, že by vás pro větší délku mohlo začít nudit. The Wounded Kings opravdu zvládají zaplnit větší plochu se stejnou lehkostí, s jakou skládají své čtvrthodinové opusy – ačkoliv překročit hodinovou délku by se jim už vyplatit nemuselo.

Hudebně “Consolamentum” navazuje tam, kde “In the Chapel of the Black Hand” skončilo. Všechny stavební prvky zůstávají takřka nepozměněny, celá koncepce je však poněkud střídmější, o něco málo jasnější. Mnohem více na posluchače dýchá éterem, než těžkým kouřem kadidla a pokud bych předchozí album popsal skutečně jako černou mši a rituální obětování, “Consolamentum” je pak hudebně bližší cestě do astrálních sfér a samotného záhrobí (přestože texty jsou trochu někde jinde). Klávesové motivy a chorály jsou sice stále přítomny, jsou ale poněkud měkčí, průhlednější a lehčí. Nepůsobí dojmem těžkých závěsů, jako závěry opusů “In the Chapel of the Black Hand” nebo “Gates of Oblivion”. Kytary mi pak přijdou subjektivně maličko hutnější, především jsou ale mnohem čistší, stejně jako celý zvuk alba. Co se týče kytar, stále najdete hutné sabbatovské riffy, které vás prostě přibijí k nejbližší zdi a nedovolí se vám nadechnout, zejména v kombinaci s uhrančivým zpěvem Shaerie Neyland.

Přesto mi oproti předchozím skladbám něco chybí. Písně nepostrádají hororovou atmosféru, pro kterou jsem si kapelu tolik oblíbil, stejně jako spoustu skvělých, místy až dechberoucích momentů. Pořád mám ale dojem, že přinejmenším první dva kusy maličko zaostávají a deska své trumfy naplno vyloží až s titulní “Consolamentum” začátkem druhé půle. Nechápejte to tak, že by deska byla vyloženě špatná, novinka je stále opravdu na výši a The Wounded Kings potvrzují, že jsou jednou z nejlepších doomových kapel, kterou znám. Jen se mi skladby na “In the Chapel of the Black Hand” líbily o ždibec více. Celkovým pojetím je mi ale zase sympatičtější novinka a preference jsou tak zhruba srovnatelné. O kvalitách jednotlivých muzikantů snad netřeba pochybovat a zmiňovat úchvatný výkon Shaerie Neyland snad ani nemá smysl. Na obou albech předvádí jednu a tu samou polohu, její barva a intonace však padne do hudby The Wounded Kings jako ulitá.

Zranění králové dali dohromady velmi, velmi podařeného nástupce předchozího alba. Je o něco delší, trochu jinak pojaté, a pokud bych album soudil podle míry progrese, pohořelo by na celé čáře. O tu tady ale zdaleka nejde, nehledě na to, že i změny se najdou, jen se toliko nedotkly jednotlivých skladeb, jako spíše celého vyznění alba. Tak nebo tak to nic nemění na tom, že mě “Consolamentum” zatraceně baví a věřím tomu, že mě ještě nějakou dobu bavit bude. A jsem si docela jist, že pokud budu chtít hororový doom metal, z nějž sympatické retro, absinth a tajemno táhne na sto honů, bude novinka stejně jasnou volbou jako album předchozí.

Další názory:

Ačkoliv The Wounded Kings mají veškeré předpoklady k tomu, aby mě hodně bavili, protože přesně tenhle typ doom metalu mi rozhodně není cizí, s jejich nejnovějším počinem “Consolamentum” jsem se bohužel nedokázal příliš skamarádit. Na jednu stranu v tom určitě je cítit ne úplně malá kvalita a několik pasáží je vysloveně skvělých, ale z hlediska celku mě to album zdaleka nesebralo takovým způsobem, jakým by papírově asi mělo. Díky obrovské monotónnosti a takřka neměnné stěně pomalých riffů mi těch necelých 50 minut přijde asi tak dvojnásobně dlouhých, což je prostě špatně, obzvláště hned čtrnáctiminutový otvírák “Gnosis” se mi zdá přespříliš utahaný a trochu o ničem. Nějakou hutnou uhrančivou atmosféru s psychedelickým odérem, kterou jsem očekával, tam cítím jen na pár místech a zdaleka se nejedná o nic extrémně intenzivního, takže nejde o nic, co by mě zrovna vytrhlo letargického poslechu. Ne, že by se to nedalo poslouchat, třeba titulní vál “Consolamentum”, valivější “Lost Bride” nebo krátká mezihra “Space Conqueror” se povedly, ale na druhou stranu, další více jak desetiminutový kus “The Silence” mě opět moc neoslovuje, protože tři parádní minuty z více jak dvanácti jsou prostě málo. Pořád je to pohodová nahrávka, ale upřímně jsem tedy čekal víc…
H.

Recenze

Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness

1 komentář
Inferno - Omniabsence Filled by His Greatness
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.9.2013
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Pervasion…
02. The Firstborn from Murk
03. The Funeral of Existence
04. Revelations Through the Void
05. The Vertical Fissure of the Most Distant End
06. Metastasis of Realistic Visions

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Pokud bychom se bavili o nejdůležitějších black metalových kapelách z České republiky, asi jen těžko by v tomto výčtu mohli chybět také Inferno, kteří už dlouhé roky patří k tomu nejvýraznějšímu, co domácí čistokrevná podoba žánru nabízí. Přesto se musím přiznat, že dřívější tvorba skupiny mě i přes nepopiratelné kvality nikdy nijak výrazněji nebrala, a přestože i takové “Uctívání temné zuřivosti” rozhodně má něco do sebe, bylo to až Inferno z roku 2009, s nímž mě Inferno konečně dostali. Jako by se formace po příchodu kytaristy Ska-Gula, jenž se ujal i skladatelských otěží, začala namísto čisté agrese soustředit více na atmosféru a propracovanost kompozic. Snad i díky tomu vnímám “Black Devotion” s odstupem času jako přelomovou nahrávku v historii Inferno.

V kontextu aktuální novinky “Omniabsence Filled by His Greatness” ovšem “Black Devotion” působí jen jako takový začátek, spíš jako by se Inferno v roce 2009 jen otočili směrem, kterým chtějí jít, ale až s nejnovější deskou ten krok (ne-li přímo skok) udělali. “Omniabsence Filled by His Greatness” totiž nezní jako nic z toho, co Inferno vydali předtím… tedy, samozřejmě se stále jedná o black metal, dokonce bych se ani v nejmenším nezdráhal mluvit o stále čistokrevném black metalu, nicméně ten rozdíl ve zvuku, celkovém přístupu a do jisté míry i atmosféře je dost markantní.

Jestli se Inferno na “Black Devotion” pokusili svou hudbu trochu zkomplikovat a posunout dál, právě na “Omniabsence Filled by His Greatness” tuto snahu dotáhli do úplného konce a dostali se do pozice, kdy už by bylo v podstatě zavádějící mluvit o pouhých písničkách, protože jako mnohem výstižnější slovo se nabízí “kompozice”. Patrné je to už jen při pohledu na seznam skladeb, který čítá jedno intro a jen pět regulérních kusů, jejichž průměrná délka však přesahuje hranici devíti minut. Důležité je ovšem to, že je takováto stopáž opravdu opodstatněná a Inferno jsou bez problému schopni ji smysluplně naplnit tak, aby muzika nejenže nenudila, ale naopak ještě bavila a člověk si řekl, že přesně takhle to má být, že tomu ta délka padne jak ulitá. Například taková “The Firstborn from Murk” přesahuje 11 minut, což už je slušná porce hudby, ale stejně mi nepřijde, že by tam bylo cokoliv navíc nebo že by té písni prospělo nějaké prostříhání…

Hlavním znakem “Omniabsence Filled by His Greatness” je zcela jistě mnohovrstevnatost, především co se kytarové práce týče. Samozřejmě, deska je rozhodně kvalitní jako celek a všichni členové Inferno odvádějí parádní výkony… řev Adramelecha je klasicky výtečný, byť je jeho vokál poměrně zapuštěný do celku a působí skoro jako další nástroj, Sarapisovi a jeho hře na bicí nejde vytknout zhola nic, mnohdy muziku vysloveně žene kupředu, avšak tou hlavní hvězdou nahrávky pro mě zůstává Ska-Gul, jenž neobstaral pouze elektrickou kytaru, ale i tu basovou (ačkoliv na té se objevují i dva hosté). Je to totiž právě kytarová práce, co z “Omniabsence Filled by His Greatness” činí záležitost vysoko nad běžným žánrovým standardem. Deska je propletena hodně silnými nápady, rafinovanými melodiemi a “skrytými” motivy. To poslední souvisí s onou před chvílí zmiňovanou přítomností mnoha vrstev, které mají za následek to, že i po velkém množství poslechů je v té hudbě stále co objevovat a je možné nacházet nové a nové detaily. Zároveň s tím je ale “Omniabsence Filled by His Greatness” možná až paradoxně přístupná, což není myšleno v jakkoliv negativním smyslu… jednoduše jde o to, že sice i po spoustě poslechů lze najít nějaké to překvapení, ale nepotřebujete trávit hodiny a hodiny, než se konečně rozhodnete, zdali se vám to líbí nebo ne, jelikož v podstatě hned při první protočení fošny vám bude jasné, že před sebou máte výbornou desku, a už hned napoprvé vás to bude bavit.

Intro “Pervasion…” není sice vyložený trhák, ale dokáže na následující tři čtvrtě hodinu příjemně navnadit. Hned od počátku budí asi největší pozornost skladby “The Firstborn from Murk” a “The Funeral of Existence”, jednak proto, že na desce stojí na prvních pozicích, jednak proto, že je Inferno prezentují i živě. Nicméně zbylé kusy za první dvěma nezaostávají ani v nejmenším, a abych řekl pravdu, vlastně jsem si právě v tom “zbytku” našel svůj osobní vrchol “Omniabsence Filled by His Greatness”, kterým se stal úplně závěrečný opus “Metastasis of Realistic Visions”, ale nutno dodat, že úroveň celé nahrávky je natolik vyrovnaná, že vrcholem by vlastně mohla být kterákoliv z pěti kompozic, a je jen na každém, která jemu osobně zachutná nejvíce. Vyzdvihovat však nějaké konkrétní momenty ať už v téhle písni nebo v jakékoliv jiné moc cenu nemá, a to kvůli tomu, o čem se mluvilo už v předcházejícím odstavci – v každém kusu je toho totiž tak obrovské množství, že to jednoduše ani vyjmenovat nejde, a jakkoliv to může znít jako recenzentské klišé, zde se opravdu vyplatí, když si to člověk poslechne sám. S nadsázkou by se až dalo říct, že jeden každý song na “Omniabsence Filled by His Greatness” obsahuje tolik nápadů, že by to průměrné black metalové kapele stačilo na celou diskografii.

“Omniabsence Filled by His Greatness” je deska, která si v letošním roce na poli tuzemského black metalu jen stěží hledá konkurenci… netvrdím, že nemá vůbec žádnou, ale těch počinů, které by se s ní mohly srovnávat a vyjít ze souboje se ctí, je minimum. Tak či onak se ovšem jedná o album, které je hodné kapely, jež patří mezi nejvyšší žánrovou elitu naší země, a zároveň s tím je také “Omniabsence Filled by His Greatness” dle mého skromného názoru suverénně tím nejlepším, co kdy Inferno až do této chvíle vydali. Povinnost pro každého fanouška black metalu… a zdaleka nejen domácího fanouška…

Inferno

Druhý pohled (Ježura):

Před pár lety to byli právě Inferno, kdo mě přesvědčil, že i současná česká black metalová scéna může směle konkurovat zavedeným světovým spolkům, a ačkoli nejsem žádný blackový fanatik, deska “Black Devotion” od té doby okupuje své místečko v mojí sbírce. Navnaděn jejími kvalitami a spoustou slibných indicií jsem tedy od “Omniabsence Filled by His Greatness” čekal další krok vpřed a potvrzení statutu Inferno jakožto jedné z nejlepších žánrových kapel z naší domoviny. A dá se říct, že Inferno tyhle moje tužby naplnili v podstatě beze zbytku. Novinka je jednoznačně vynikající dílo, které sází na atmosférické a okultní pojetí žánru, aniž by však popíralo jeho prastaré základy. Nesmírně důležitou roli zde hraje velmi atypický zvuk z dílny kultovního studia Necromorbus. Napoprvé mi to přišlo trochu divné, ale omyl – zvuk je zde opravdu fenomenální. Sází na ohromný vnitřní prostor, který jako by byl naplněn převalující se mlhou, z níž při pozorném poslechu vyplouvají na povrch vynikající melodie, aby za chvíli v té mlze zase zmizely.

Tento dojem dále pomáhá budovat parádní Adramelechův vokál, který je stejně jako kytary obohacen lehkou ozvěnou a jeho doznívání je vážně lahůdková záležitost. Už už se nabízí shrnutí, že “Omniabsence Filled by His Greatness” posluchače uvrhne do transu, ve kterém se bude moci celých osmačtyčicet minut opájet mocnou atmosférou a táhlými melodiemi, a ona je to do jisté míry pravda, jenže to bych zapomněl na další důležitou stránku věci. Inferno zde totiž stejnou měrou jako okultno a temnou rozmáchlost tahají z rukávu i poměrně chaotickou kytarovou práci, která desku přeci jen posouvá blíž k agresivnějším a posluchačsky mnohem náročnějším black metalovým polohám. A jakkoli nemám problém uznat, že jde o vážně výtečný materiál bez slabších míst, tyhle chaotické riffy zkrátka asi nejsou úplně pro mě, dojem z celku mi trochu rozmělňují a bojím se, že v tom asi nebudu sám, protože tohle opravdu není hudba pro každého (což samozřejmě není výtka, jen konstatování faktu). Přesto mě ale “Omniabsence Filled by His Greatness” pořád ponouká k tomu, abych si ji pouštěl znovu a znovu a v jejích temných vodách objevoval další skryté obraty, které mě posadí na zadní partie. A navíc – čím déle ji poslouchám, tím více tam takových momentů nacházím, a třeba takový úvod jedenáctiminutového opusu “The Firstborn from Murk” je opravdu skvostný.

Je mi tedy trochu zatěžko hodnotit. “Omniabsence Filled by His Greatness” je deska, která má objektivně a s přehledem na 8,5/10, jenže ten můj vlezlý subjektivní pohled na věc mě nutí alespoň půlbod srazit, protože mě to nakonec přeci jen nebaví až tak moc, jak by papírově mělo. Vězte ale, že Inferno nahráli vážně vynikající desku, která i v mých věčně nespokojených očích docílila toho, co jsem si od ní sliboval – potvrdila a navíc ještě posílila status Inferno jako jedné z top českých black metalových kapel, a to – jak už dávno vím – není vůbec málo.
Ježura

Minirecenze

Kringa – Total Mental Desecration

Napsat komentář
Kringa - Total Mental Desecration
Země: Rakousko
Žánr: black metal
Datum vydání: 12.7.2013
Label: Voidland Shelter

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

Co si budeme povídat, pokud by se Rakušané Kringa neobjevili na druhém vydání festivalu Prague Death Mass v Praze, asi bych o jejich jméno jen tak nezavadil. Oni se tam ovšem objevili a jako kapela, o níž jsem do té doby jaktěživ neslyšel, mi přichystali dost příjemné překvapení, takže poslech nějaké té studiové tvorby následoval celkem logicky… Demosnímek “Total Mental Desecration” toho má ale s Prague Death Mass II společného ještě víc, jelikož vyšel speciálně ku příležitosti tohoto festivalu, a to na kazetě v limitaci 50 kopií.

Nutno říct, že na koncertě mě Kringa zaujali hned na první dobrou bez jakékoliv přípravy, demáč mě ovšem napoprvé vůbec nechytnul. Popravdě řečeno mi trvalo relativně dlouho, než jsem se v těch 25 minutách začal trochu orientovat a začalo mě to bavit. Sound je hodně, hodně syrový a undergroundový, což zcela jistě také hrálo svou roli, byť jsem se zvukovým kanálem nikdy neměl nějaký extrémní problém a nevadil mi. Jakmile jsem se ale do “Total Mental Desecration” dostal a ta nahrávka si sedla, konečně se z toho vyklubalo přesně to, v co jsem doufal a co jsem čekal. Tedy čistokrevný black metal v hodně zajímavé formě. Nechybí časté změny tempa, které počinu dodávají na variabilitě, nechybí však ani kytarové melodie, jichž je možná až překvapivě dost, když se do toho člověk zaposlouchá. Právě ty proměny temp a motivů jsou důležité, protože Kringa našli docela zajímavý poměr mezi monotónností a proměnlivostí, díky čemuž “Total Mental Desecration” zní příjemně původně a svojsky, byť se o vyloženě originální produkci nejedná.

Vrcholem demíčka se pro mě stala třetí “Wreck the Temples (Ascent to Utter Darkness)”. Ne, že by byl ten song nějak zvlášť odlišný od ostatních nebo nějak výrazně lepší, ale jednoduše mě zaujal nejvíc a právě v jeho rámci mi ta atmosféra, kterou jinak oplývá celá nahrávka, přijde nejkoncentrovanější, některé momenty jsou zde vysloveně výborné, jakkoliv se něco podobného dá říct i o ostatních písních.

Minirecenze

Acherontas – Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα

Napsat komentář
Acherontas - Amenti - Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα
Země: Řecko
Žánr: black metal
Datum vydání: 17.5.2013
Label: World Terror Committee

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Musím říct, že tvorba řeckých okultistů Acherontas mě až doposud docela míjela, tak nějak jsem se do ní nikdy nedokázal pořádně zažrat, tudíž jsem každé jejich album poměrně záhy opustil a s odstupem času si ze starších počinů nepamatuji téměř nic. Ledy se ovšem začaly lámat s letošní novinkou “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα”, která mi z nějakého prapodivného důvodu naopak hodně zachutnala. Dílo bylo dokonáno při živém setkání na festivalu Prague Death Mass, kde Acherontas předvedli doslova uhrančivé vystoupení, a tehdy mi začalo být jasné, že jsem muzice téhle kapely asi konečně přišel na kobylku…

Při následných dalších posleších “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα” jsem se v tom jedině utvrdil a čím více tu desku poslouchám, tím více mě baví. Album na mě působí úplně stejně jako zmiňovaný koncert – suverénní, vyzrálý black metal se skvělou a silnou atmosférou s okultním pozadím. Samotná black metalová složka je hodně kvalitní, ať už v rámci čistého “náklepu”, tak i když Acherontas spustí melodie, které jsou v některých případech hodně povedené. Většinou je i na pozadí rychlých pasáží a riffů slyšet v pozadí lehký melodický podkres, ale v některých momentech se melodie ujmou hlavního slova a jde o doslova lahůdkovou záležitost, jak dokazuje například hned první regulérní skladba “Amenti – The Lamp ov the Desert” s působivou pasáží krátce po čtvrté minutě. Kromě toho se celou délkou alba prolétají různá atmosférická intermezza a nemetalové vsuvky. Rovněž vokály se zdaleka nedrží pouze v monotónním řevu a jsou příjemně variabilní.

Díky tomu všemu nabízí “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα” až překvapivě rozmanitý materiál, byť se Acherontas na první pohled z dálky můžou tvářit jen jako další zlá black metalová hoblovačka. Ta deska však opravdu má atmosféru a díky zmiňované variabilitě rozhodně nenudí i přes více jak hodinovou délku. Za mě určitě palec nahoru.

Minirecenze

Mare – Spheres Like Death / Throne of the Thirteenth Witch

Napsat komentář
Mare - Spheres Like Death / Throne of the Thirteenth Witch
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: únor 2013
Label: Terratur Possessions

Odkazy: –

Kompilačky sice obvykle neposlouchám, protože obecně dávám mnohem radši přednost klasickým jednotlitým dlouhohrajícím deskám, avšak norské ďábly Mare jsem měl v hledáčku už delší dobu a navíc kapela doposud žádnou řadovku nevydala, tudíž jsem diskem, který přináší dvě předchozí EP “Spheres Like Death” a “Throne of the Thirteenth Witch” na jednom nosiči, nepohrdl a podíval se mu na zoubek…

Na kapelu jsem až doposud slyšel samé nadšené ohlasy z řad fandů podzemního black metalu a po samotném poslechu jim musím dát bezezbytku pravdu, jelikož muzika Mare má opravdu ohromnou sílu. Jde o black metal se silnou okultní atmosférou, který ctí kořeny svého žánru, přesto nezní jako kopírka největších norských legend, ačkoliv v některých momentech si na jistá jména člověk vzpomene – kupříkladu nad “Nachtmahrwalzer – Invocation of the Succubus” se vznáší znatelný zápach Mayhem z období “De Mysteriis dom Sathanas”. Nejvíce se mi ovšem Mare líbí v těch nejpomalejších skladbách, kdy je jejich hudba cítit vskutku mocnou okultní atmosférou, jak to dokazuje třeba rituální “Spheres Like Death” nebo jisté pasáže v “Black Magic Funeral” a “Throne of the Thirteenth Witch”.

Po hudební stránce jsou Mare opravdu skvělí a rozhodně splnili to, co jsem od nich očekával, což při jejich referencích nebylo zrovna málo. Jedinou nevýhodu tohoto konkrétního počinu vidím v tom, že obě EP jsou poměrně rozdílná co do zvukové stránky a část s názvem “Throne of the Thirteenth Witch” má mnohem špinavější a zahuhlanější sound. Ale s tím se vzhledem k povaze kompilace tak nějak dalo počítat.

V poslední době se s oblibou tvrdí, že norský black metal už není, co to bývalo, a že štafetu již přebraly země jako Francie, Polsko nebo východoevropské státy. Skupiny jako Mare ovšem jasně dokazují, že to tak úplně není pravda a že norský black metal zdaleka neřekl své poslední slovo. Pro příznivce žánru povinnost!

Minirecenze

The Devil’s Blood – III: Tabula Rasa or Death and the Seven Pillars

Komentáře: 2
The Devil's Blood - III: Tabula Rasa or Death and the Seven Pillars
Země: Nizozemsko
Žánr: melodic occult rock
Datum vydání: 11.6.2013
Label: Ván Records

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

The Devil’s Blood je jméno, o němž se v posledních pár letech – vlastně již od doby, co v roce 2009 vyšel debut “The Time of No Time Evermore” – hovořilo poměrně dost. V našich končinách sice moc ne, ale v zahraničí se těmto Holanďanům v jistých kruzích dostalo poměrně velkého uznání. Osobně jsem se na jejich muziku již delší dobu chystal, protože název The Devil’s Blood registruji opravdu již od zmiňovaného debutu, ale tak nějak na to došlo až s letošní třetí deskou “III: Tabula Rasa or Death and the Seven Pillars”, která se nakonec nejspíš stane labutí písní kapely. K poslechu jsem se dokopal vlastně ze dvou důvodů – prvním je samozřejmě to, že jak už to tak bývá, právě nově vydané album člověka většinou donutí do toho praštit, zvlášť když je poslední (kapela začátkem roku ohlásila rozpad); druhým pak to, že mě v posledních měsících začal ohromně bavit okultní rock s ženským vokálem, což jsou přesně The Devil’s Blood. A po poslechu novinky musím uznat, že opravdu chápu, proč se zrovna této skupině dostalo takové pozornosti, protože ta muzika je opravdu skvělá, přesně taková, jak to od occult rocku očekávám – silně atmosférická, hluboká, přemýšlivá, hypnotická. Sice mi chvíli trvalo, než jsem se do nahrávky dostal, ale jak se mi to povedlo, jedná se o poslech vskutku lahůdkový…

Obzvláště úžasní jsou The Devil’s Blood v těch nejdelších skladbách a těch pomalejších tempech. Hned úvodní, 22 minut dlouhý opus “I Was Promised a Hunt” je doslova nádherná záležitost se spoustou výborných momentů. Naprostým vrcholem je ovšem sugestivní monotónní desetiminutovka “White Storm of Teeth”. Skladbě vládne jeden motiv, jenž se táhne skoro po celou délku, ale aby se taková stopáž utáhla, musí jít o motiv opravdu silný, což rozhodně není nic lehkého na provedení, ale zde se to povedlo doslova na jedničku a minimálně tento song je skvost. Nicméně deska je opravdu výtečná i jako celek a hrozně mě baví. Premiéra dopadla skvěle, teď hurá na starší alba!

Reporty

Prague Death Mass II (sobota)

Komentáře: 7
Prague Death Mass II
Datum: 13.7.2013
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Hetroertzen, Kadotus, Kringa, Mgła, Negative Plane, Sortilegia, Vemod

Sobotní program opět měl začínat s úderem šesté hodiny večerní, ale když jsem se do prostor Futura dostavil deset minut před (mimochodem, po cestě mě velmi pobavily hloučky ultra zlých fanoušků té nejextrémnější muziky, kteří mírumilovně vyspávali ve stínu na trávě v přilehlém parčíku), první koncert už byl v plném proudu. Rakušané Kringa se na vystoupení v Praze asi tak těšili, že na to vlítli o něco dřív… ono pro kapelu, která do té doby vydala pouze dva demosnímky, asi bylo vystoupení na akci jako Prague Death Mass dost důležité, ostatně Kringa speciálně ku příležitosti tohoto koncertu vydali nové EP. Každopádně, pro mě osobně byli Kringa doposud úplnou neznámou a zcela upřímně můžu říct, že jsem od jejich vystoupení nečekal vůbec, ale vůbec nic, přesto kapela hodně příjemně překvapila. Hudebně to sice nebylo nic výjimečného, přesto byl ten jejich black metal poměrně pestrý a hlavně dost záživný na to, aby dokázal bavit celých 50 minut, na něž si Kringa díky brzkému nástupu svou hrací dobu prodloužili. A snad ještě hlavnější bylo to, že byl v té muzice cítit opravdový potenciál – pokud se někdy kapela vytasí s nějakým větším počinem, určitě se budu snažit, aby se ke mně dostal, jelikož v živém provedení Kringa navnadit dokázali. Rovněž i pódiová prezentace byla v pořádku – stále dostatečně black metalová, ale pořád docela umírněná a v žádném případě směšná, což u mnoha mladých žánrových skupin bývá dost často problém (a nejen vyloženě mladých, aneb další příležitost se strefit do Azazel z prvního dne). Obligátní paint sice nechyběl a navíc by směšně mohlo znít, kdybych řekl, že jeden kytarista byl pěkně zakuklený v mikině a ani se nepohnul, druhý kytarista a zároveň hlavní zpěvák měl většinu setu kolem hlavy obmotaný skoro až babičkovský šátek a baskytarista měl zase nádherný účes “na nácka”, že by se za to hitlerjugend stydět nemusel, ale přesto to tam všechno tak nějak sedlo a vyklubalo se z toho hodně příjemné vystoupení.

Kanadské duo Sortilegia bylo další z pěti kapel, s jejichž muzikou jsem se před Prague Death Mass nesetkal a o nichž jsem ani dříve neslyšel (dalšími byli Obscure Burial, Azazel, Kringa a pak ještě následující Kadotus, o kterých jsem jen věděl, že existují, ale muziku také neznal), nicméně jsem hodně rád, že se to nyní změnilo, protože vystoupení Sortilegia bylo naprosto, ale naprosto úžasné, pro mě osobně zcela jednoznačně největší překvapení festivalu a asi i tak top3 ze všech koncertů, což je při tak obrovské konkurenci, jaká na Prague Death Mass byla, ohromný úspěch. Sortilegia nastoupili ve dvou lidech – zpěvačka a kytaristka Koldovstvo (ano, opravdu to byla ona, není to překlep) a bubeník Haereticus, avšak jak se záhy ukázalo, i to bylo dost na naprosto skvělý koncert. Sortilegia hráli za úplné tmy bez jakéhokoliv osvětlení s výjimkou jednoho svícnu uprostřed pódia, za nímž se matně rýsoval obrys Koldovstvo. A i když to takhle může znít, že to asi byla strašná nuda, dívat se 40 minut v kuse na dva stěží znatelné stíny, opak byl pravdou, jelikož to vystoupení mělo neskutečně hutnou a hypnotickou atmosféru, z pódia se doslova linula aura zhudebněného zla. Rychlé pasáže byly zničující a ohromně agresivní, ale ty pomalé byly ještě působivější, neuvěřitelně mrazivé a chvílemi to až znělo, jako kdyby z člověka stahovali kůži zaživa. Speciálně musím vypíchnout výkon Haereticuse, jehož hra byla absolutně uhrančivá a na svých bicích předváděl doslova černou magii… samozřejmě i všichni ostatní bubeníci na festivalu byli velice, velice dobří, protože uklepat podobně extrémní hudbu přece jenom není žádná prdel, ale zrovna zde mě to zaujalo jako málokde jinde. Jednoduše skvost. Kdo se v téhle době ještě pořád válel před klubem na trávě, přišel opravdu o hodně.

Kadotus byla poslední kapela festivalu, u níž jsem neměl moc velké ponětí, co očekávat, jelikož jsem znal pouze jejich jméno, ale k poslechu hudby jsem se doposud nedokopal, nicméně jsem na adresu těchto Finů slyšel slušnou chválu, tudíž jsem byl poměrně zvědavý, co ze z toho vyvrbí. Polovina kapely se představila již předchozí den v rámci Obscure Burial – a v porovnání s nimi byli Kadotus minimálně tak o třídu výš po všech myslitelných stránkách. Už jen co do pódiové prezentace, protože Kadotus svůj set odehráli v mnišských hábitech, což sice není extra velký provar a originalita v rámci black metalu, ale pořád to svoje kouzlo má. Přední je však samozřejmě muzika, která byla mnohem zajímavější a především o poznání osobitější. Stále se jednalo o black metal klasického střihu, který více či méně nic nového nepřináší, ale už je dávno známým faktem, že to se s kvalitou nikterak nevylučuje, a to byl i tento případ. Ačkoliv v rámci celého Prague Death Mass šlo spíše o standardní záležitost po stránce vystoupení i po té hudební stránce, pořád ta jejich tři čtvrtě hodina uběhla hodně v pohodě. Ještě se sluší zmínit, že se v samotném závěru na pódiu zjevil jakýsi hostující vokalista, ale opravdu jsem nedokázal identifikovat, o koho šlo, protože byl zakuklený, jako kdyby se právě chystal nějakou pochybnou demonstraci.

Stejně jako v pátek, i v sobotu se program ze “zahřívací” části do té opravdu zajímavé láme mezi třetí a čtvrtou kapelou (dobrá, trochu to nabourávají Cult of Fire, ale princip jistě chápete). Stejně tak se děje i s časovým rozpisem, který se v sobotu dodržoval ještě méně. Kapely sice hrály takovou dobu, kolik měly stanoveno, ale se zvukovkami už to bylo o poznání horší a většina z nich si zvučila tak dlouho, jak sama uznala za vhodné. Například takoví Negative Plane, kteří měli dle programu na nazvučení 10 minut (což je, uznávám, dost vražedná doba), se chystali dobu více jak čtyřnásobnou. Výsledek byl asi takový, že zatímco bylo v plánu skončit v půl druhé ráno, ve skutečnosti se první tóny vystoupení posledních Hetroertzen rozezněly až krátce po druhé hodině. Program byl už tedy vlastně jen hodně orientační, ale hlavní bylo to, že všechny kapely doopravdy vystoupily a odehrály to, co měly, protože ve všech čtyřech následujících případech by byla obrovská škoda, kdyby se tak nestalo. Pojďme na věc!

Poláci Mgła jsou aktuálně jednou z největších nadějí podzemního black metalu a po dvou naprosto fenomenálních deskách “Groza” a “With Hearts Toward None” jsou ohromně na koni (vzhledem ke kvalitě studiové tvorby zcela zaslouženě), zvlášť po tom, co v nedávné době začali hrát i živě. A tomu také odpovídalo i přijetí na Prague Death Mass, protože soudě dle něj byli právě Mgła asi pro spoustu lidí – ne-li pro většinu – headliner. Nutno podotknout, že ohlas na většinu skupin byl spíše rozvážný a někdy skoro až vlažný, jako by publikum spíš poslouchalo a o hudbě přemýšlelo (což mně osobně vyhovuje, protože black metal při vší úctě nepovažuji za hudbu určenou k paření), ale Mgła měli společně s One Tail, One Head nejbouřlivější odezvu ze všech – jenže zatímco Norové si ji předchozí den z lidí vyhecovali svým obdivuhodným výkonem, Mgła si jí mohli užívat hned poté, co se odtáhla opona. Jak se ale posléze ukázalo, Mgła rozhodně nepatřili k těm, kteří by si takovou podporu nezasloužili, neboť předvedli další perfektní vystoupení. Zpočátku jsem si sice musel chvíli zvykat na zvuk, protože v živém podání ta hudba zněla poměrně odlišně, obzvláště u songů z “With Hearts Toward None”, jež má (na black metal) poměrně čistý zvuk; dost vytažená byla basa a bicí a naopak melodie se trochu ztrácely… těžko říct, jestli se zvuk začal postupně srovnávat, nebo jsem si na něj já začal zvykat, ale čím déle Mgła hráli, tím více mě jejich vystoupení odrovnávalo. A když ke konci (tuším jako předposlední) spustili úvodní skladbu “I” právě z “With Hearts Toward None”, už bych se nebál mluvit o naprostém klenotu, protože v konečném důsledku ta muzika i v živém podání vážně zabíjela. Stejně jako drtivá většina zbylých kapel se ani Mgła nijak neobtěžovali s komunikací, jen stáli téměř bez hnutí na svých místech, všichni oblečení v křiváku a s obličejem zakrytým látkou, přesto to bylo naprosto dostatečné. Někdo musí lítat po pódiu jak králík a i tak jeho koncert nudí, jinému jednoduše stačí “jenom” hrát a stejně se jedná o strhující záležitost. Mgła předvedli další set jak víno, a pokud někdy budu mít další příležitost na ně jít, nebudu váhat ani minutu… i když tohle bych asi mohl prohlásit o víc jak polovině skupin na Prague Death Mass…

Vemod byla jedna z těch skupin, na jejíž výstup jsem se speciálně těšil a očekávání měl opravdu extrémně vysoko, protože debutová dlouhohrající deska “Vener på stormene” je prostě absolutní skvost, nehledě na zvěsti o geniálním koncertu, které internetem kolovaly na adresu předcházející živé prezentace Vemod (pokud se nemýlím, na Prague Death Mass to bylo teprve podruhé, kdy skupina hrála živě). Jenže jak člověk většinou v případě takhle vysokých očekávání bývá zklamaný, Vemod opravdu dokázali uhranout, vtáhnout do své ojedinělé atmosféry a nepustit. Nejdříve předstoupil kytarista Jan Even Åsli, jenž si pódium “osahal” už předchozího dne s One Tail, One Head, a se svazkem klíčů v ruce symbolicky odemkl koncert, jenž se pro mě osobně následně stal největším vrcholem už tak skvělé akce, takovou tou třešničkou na dortu, jak se říká. Vemod byli jedni z mála, kteří hráli bez nějakého malování nebo maskování, pouze sladěni v černých košilích s malým odznakem na prsou. Zároveň i jejich black metal se od zbytku sestavy Prague Death Mass svou atmosférou značně liší a navzdory velkému množství sypaček a rychlých momentů se jedná o záležitost spíše zadumanou, přemýšlivou, až meditativní – a přesně takové bylo i samotné vystoupení. Sugestivní hudební produkci doprovázelo decentní modré nasvícení a jednoduchá projekce, na níž se promítaly povětšinou abstraktní obrazy jako znak Vemod, hvězdy, srpek měsíce nebo polární záře. Přesto to bylo více než dostatečné k tomu, abych já osobně nedokázal odtrhnout oči od pódia byť o jen na vteřinku. Stejně tak obdivuhodný výkon všech čtyř hudebníků byl i v těch nejrychlejších pasážích soustředěný, zahloubaný, snad až důstojný a poklidný, ale k atmosféře hudby Vemod naprosto pasující. V jistých momentech muzika Vemod působila skoro až jako trans, v jiných zase doslova naskakovala husí kůže, jak moc působivé to bylo. Tohle byla prostě naprostá extratřída a zcela jistě bych Vemod zařadil minimálně mezi deset nejlepších koncertů, jaké jsem kdy viděl.

Slova o naprosté odlišnosti produkce od zbytku sestavy Prague Death Mass by se dala bez sebemenších potíží vztáhnout i na tvorbu Američanů Negative Plane, byť značně odlišným způsobem než Vemod. Nicméně i na zámořskou trojici jsem byl setsakra zvědavý, protože poslední album “Stained Glass Revelations” je parádní magořina někde na pomezí hodně syrového black metalu a hodně velkého psychedelického tripu. A očekávání té největší avantgardnosti festivalu Negative Plane vážně splnili, přestože byli jediní, kdo svůj set odehrál v naprostém civilu. Musím říct, že zpočátku mě to vlastně vůbec nebavilo a také jsem chtěl odejít pryč, ale tak nějak jsem ten odchod pořád odkládal, až jsem si po chvíli uvědomil, že se vlastně koukám na další koncert, od něhož se prostě nedokážu odtrhnout, jakkoliv to zpočátku působilo až moc divně. Je možná trochu škoda, že baskytara Diega Garcii bylo většinu trochu dost přebitá bicími, ale hlavní “hvězdou” byl stejně zpěvák a kytarista Nameless Void, protože nakonec se set zvrhl v jeho hodinovou kytarovou onanii doplňovanou o štěkavý vokál, čemuž zbylí dva kolegové při vší úctě dělali spíše křoví. I když to na papíře může opět znít poměrně nezáživně, když se má člověk hodinu v kuse dívat, jak někdo nemilosrdně týrá kytaru a vyrábí na ni milion variací na psychedelické zvuky (zvlášť když za celou tu hodinu ani jednou nezahlídnete jeho obličej, protože jej měl permanentně skrytý pod vlasy), ale v reálu to bylo přesně naopak a i přes počáteční nechuť jsem se postupem času začal nehorázně bavit a přišlo mi až škoda, když to Negative Plane zabalili.

Pozice závěrečného uskupení festivalu připadla na rituální seanci v podání chilsko-švédských Hetroertzen – a v tomto případě takové označení vážně není ani náhodou nadnesené, jelikož vystoupení Hetroertzen spíš než hudební koncert opravdu připomínalo okultní hudební rituál. Po extrémně dlouhé zvukovce konečně nastoupilo extrémně dlouhé klávesové intro, na jehož začátku se na pódium vplížilo několik v pláštích zahalených postav, jež několik minut stály bez hnutí zády k publiku. Následně se objevil vrchní kněz, vokalista Kæffel, který postupně každému pokynul dýkou, aby odhodili plášť a spustili očekávaný magický black metal. Každý člen Hetroertzen vypadal neskutečně zajímavě už jen svým vzhledem, ale nejvíce pozornosti poutala drobounká kytaristka Åskväder s neskutečně dlouhými vlasy a nástrojem skoro větším než ona sama a již zmiňovaný zpěvák Kæffel v bílé košili, s rituální maskou na tváři a stříbrnými náprstníky. Mimoto ještě během vystoupení vystřídal několik barevných plášťů (černý, sněhobílý, krvavě rudý), čas od času pro umocnění atmosféry mlátil palicí do přistaveného gongu, část jedné skladby odzpíval z pergamenu, který byl posléze obřadně spálen, jindy zase zpíval a nad hlavou držel obrovský pentagram, který jinak vévodil zadní části pódia. Kromě toho byl naprosto suverénní i co do vokálního projevu, jeho šílený jekot byl doopravdy skvělý, když však v pár místech spustil i čistým zpěvem, bylo to snad ještě působivější. Nicméně rozhodně nemohu křivdit ani ostatním členům, protože i oni byli ve svém projevu famózní. Přestože už to zní poněkud na jedno brdo, opět šlo o naprosto excelentní koncert. Prague Death Mass si jen těžko mohl přát důstojnější tečku.

Zhodnocení:

Hudební stránka již snad probrána dostatečně vyčerpávajícím způsobem, tak se nyní pojďme podívat na další záležitosti okolo Prague Death Mass…

Docela slušně jsem se obával místa konání. Samotný prostor byl v pořádku a poskytoval pódium, které bylo stále dostatečně klubové, jak se na všechny vystupující kapely hodí, zároveň však i dostatečně důstojné. Také se mi na Futuru líbí, že po stranách po celé délce sálu jsou dva vyvýšené schůdky, kam se dá bez problému uchýlit, takže i lidé ne zrovna velkého vzrůstu, což je shodou náhod tak trochu i můj případ, měli možnost si najít slušný výhled na hlavní dění. Problém jsem ovšem větřil jinde… nevím, kolik z vás již někdy bylo Futuru, ale nějaký extra velký klub to zrovna není, malý sice také ne, přesto jsem tak nějak nevěřil, že by dokázal pohodlně pojmout 450 lidí. Nakonec se to přežít dalo, i když tam na některých kapelách tam byla skoro doslova hlava na hlavě a pohnout se nedalo… pro příští ročník, pokud by se měl konat na stejném místě, bych osobně ocenil ještě menší limitaci vstupenek. Radši dám na lístku o nějakou tu stovku navíc (při takové ceně to už člověka stejně nezabije) a na místě viděl aspoň o 50 lidí míň, spíš ale radši 100.

Největší problém se nakonec ukázal být někde jinde, ačkoliv to s předchozím jistě tak trochu souvisí. Již to několikrát náznakem proběhlo v samotném reportu, ale vzduch v klubu byl místy vážně vražedný. Vezměte si 450 lidí na docela malém prostoru, už to je samo o sobě dost, do toho minimálně třetina z nich má u huby cigáro, na pódiu věčně cosi hoří, vždycky minimálně větší množství svícnů, někdy i kadidla, spousta umělé mlhy a kouře a samozřejmě žádná klimatizace. Jak již bylo řečeno, například takové Svartidauði jsem už prostě musel na chvíli opustit, protože se uvnitř skoro nedalo vydržet. I z tohoto důvodu by příště menší počet lidí vážně bodnul, pokud se Prague Death Mass nebude opět přesouvat; také by bylo z mého pohledu super z toho udělat nekuřáckou akci, ale to už bych chtěl asi moc…

Dobrým zvykem ve festivalových reportech bývá také zmínit, jaké bylo pivo. Inu, klasicky jako vždycky ve Futuru pěkná močůvka. Urychleně jsem radši přešel na točené nealko, což sice taky nebyla nějaká extra hitparáda a navíc bylo dražší, ale aspoň jsem po každém doušku neměl potřebu udělat kyselý ksicht. Na druhou, všichni přítomní Němci a seveřani to do sebe lili hlava nehlava, takže buď jsem moc zmlsaný, nebo tam u nich mají ještě větší chcánky.

Bomba byl ovšem merchandise a na své si musel přijít snad každý, kdo podobnou muziku poslouchá, což byli asi všichni přítomní, když sem přišli. To byl přesně ten moment, kdy mě opravdu hodně mrzelo, že jsem v té době nebyl zrovna při penězích, protože tady by člověk za vinyly utratil deset talířů a ani by nemrknul. Možná speciální zmínku si zaslouží festivalový plakát, z něhož pořadatelé udělali stejnou exkluzivnost jako ze samotné sestavy. Vytisknut byl v limitované sérii na extra kvalitním papíře, ve velkém formátu, každý kus měl vlastní tubus a každý byl vlastnoručně podepsán krví umělce, který jej vyrobil. Inu, cena tomu také odpovídala…

Hodně důležitý je na koncertech vždycky i zvuk, což je asi vcelku jasné. Na Prague Death Mass to bylo většinou v pohodě, žádná extratřída, ale na druhou stranu ani jedna kapela nebyla nazvučená tak, aby se to nedalo poslouchat, což bohužel rozhodně ne všude je pravidlem. Pokud byl nějaký problém, většinou šlo o příliš vytažené basy, ale jak již bylo řečeno, ani v jednom případě to nebylo v takové míře, aby se to vyloženě nedalo poslouchat.

Velkým tématem v některých diskuzích před začátkem byla cena lístku, ale o tom už jsem se zmínil v úvodu. Za to, co na festivalu vystoupilo, šlo myslím o adekvátní částku, která rozhodně nebyla nezaplatitelná. Komu jde o opravdovou kvalitu a o to, aby viděl něco, co hned tak úplně běžně nevidí, ten to myslím dal docela rád. Budu-li mluvit sám za sebe, přišlo by mi trochu pokrytecké dát bez problému tolik peněz za Iron Maiden, ale nechtít je dát za akci, kde hrají Hades Almighty, když si hudebně obou kapel cením víceméně nastejno a obě řadím ke svým největším oblíbencům. Pokud ovšem někdo z lineupu znal třeba jen jednu kapelu a myslel si, že se za dvě, tři kila zajde podívat třeba na Mgła (zdravím kolegu Ježuru :)), pak chápu, že mu to přišlo jako přehnaná cena.

Já osobně jsem nakonec i přes některé dílčí výhrady (moc lidí, špatný vzduch) opravdu výsostně spokojen a jsem rád, že jsem tam byl – už jen z toho důvodu, že vím zcela jistě, že pokud bych tohle vynechal, mrzelo by mě to ještě dlouho. Takto jsem ovšem viděl pár téměř geniálních koncertů (Vemod, Sortilegia, Hetroertzen), spoustu skvělých, dva slušné (Kadotus, Obscure Burial) a jeden špatný (Azazel), což je nakonec sakra dobrá bilance. Každopádně, pokud se příští rok podaří dotáhnout podobně skvělou sestavu, minimálně s jedním prodaným lístkem si pořadatel může být jistý už teď…

Reporty

Prague Death Mass II (pátek)

Komentáře: 4
Prague Death Mass II
Datum: 12.7.2013
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Acherontas, Azazel, Cult of Fire, Hades Almighty, Obscure Burial, One Tail, One Head, Svartidauði

V poslední době se po celé Evropě začaly rojit neskutečně zajímavé podzemní festivaly, které ve svých sestavách srocují to nejzajímavější ze současné pravověrně black metalové scény. Jmenujme kupříkladu Nidrosian Black Mass v Belgii, Deathkult v Německu nebo švédské Arosian Black Mass a Forlorn… v loňském roce se k nim přidala i Praha, kde se odehrál tehdy co do sestavy ještě relativně skromný první ročník Prague Death Mass, na němž vystoupili pořádající Cult of Fire a norské smečky One Tail, One Head a Mare, přičemž Cult of Fire a One Tail, One Head si svou účast zopakovali i letos. Druhý ročník, který se odehrál v pátek a sobotu 12. a 13. července v klubu Futurum, byl již pojatý o poznání rozmáchleji a nabídl ve dvou dnech celkem čtrnáct kapel, až na několik výjimek výhradně evropských, z nichž nejedna se dá řadit k tomu nejlepšímu, co současné černěkovové podzemí nabízí. Mimoto se ve většině případů jednalo o formace, které člověk rozhodně nemá šanci vidět úplně běžně, tím spíš v našich zeměpisných šířkách. Zároveň s tím byl Prague Death Mass oproti ostatním domácím festivalům ojedinělý ještě tím, že zatímco většina z nich se k sobě snaží stahovat skupiny jedoucí turné okolo, zde všichni vystupující do jednoho přijeli exkluzivně pouze na tento jeden koncert.

Všechno má ovšem svá pro a proti. Díky tomuto přístupu se totiž cena za lístek vyšplhala na částku, jakou je většina lidí v Čechách ochotna zaplatit tak za stadiónový koncert hvězdného interpreta, ale asi ne za 14 extrémních skupin z toho nejhlubšího undergroundu. Nicméně již od začátku se mi jaksi zdálo, že Prague Death Mass je orientován spíše na zahraniční posluchače, což se nakonec ve výsledku potvrdilo. Vstupenky byly limitovány počtem 450 kusů, přičemž údajně se jich do České republiky a na Slovensko dohromady prodalo cca 40-50. Nicméně, zdali bylo cca 1400 Kč v předprodeji (a necelých 1800 Kč na místě, ale k tomu nedošlo, protože vyprodáno bylo už přibližně dva týdny před začátkem) adekvátní cena, to už musel každý posoudit sám… pro mě osobně ano, takže jsem se 12. července dostavil na místo konání a čekal, co se bude dít…

Jako první začali přesně ve stanovený čas svou mši Cult of Fire, což je přesně skupina, která na české scéně až doposud chyběla. Ne, že by tu nebylo dost kvalitního black metalu, nicméně v podstatě nikdo jej doposud nedokázal pojmout takovým způsobem, aby dokázal plně konkurovat současné podzemní žánrové špičce (která se právě na Prague Death Mass představila) – udělat z black metalu temné okultní umění, a to nejen po stránce hudební, ale i co do image a koncertní prezentace, zároveň to ale udělat po svém a být jasně rozpoznatelný. Přesně to se Cult of Fire povedlo, tudíž není divu, že jsou to právě oni, kdo v současnosti ze zástupců českého black metalu nejvíce “letí”. A stejně tak to vypadalo i na Prague Death Mass – tři oltáře plné hořících svícnů, kadidel a lebek, za prostředním z nich dvě překřížené kosy a za nimi trojice zakuklených postav v černě-rudých sutanách s majestátně vysokými špičatými kápěmi, které se tyčily do opravdu úctyhodné výšky (plus čtvrtá vysoká kápě za bicími). Už jen ta podoba Cult of Fire je jednoduše impozantní, stejně tak jako samotná hudební produkce svojského black metalu s úžasnou atmosférou. Hrálo se samozřejmě z excelentního debutu “Triumvirát”, přičemž jako vrcholy setu bych označil úžasnou “Satan mentor” a závěrečnou uhrančivou hymnu “Závěť světu”. Očekávání toho, co se bude na Prague Death Mass obecně dít, byla obrovská a Cult of Fire rozhodně patřili mezi ty, kteří je dokázali bezezbytku naplnit. Laťka byla hned na začátek nastavena velmi vysoko.

Finové Obscure Burial se jí ovšem se svým špinavým oldschool black/thrash metalem nedokázali ani dotknout, natožpak ji shodit. Kapela rozhodně vyloženě špatná nebyla a její set byl vlastně docela příjemně neurvalý a syrový, docela brzy však upadl do poměrně monotónního tempa, z něhož už se posléze nedokázal vymanit. Na finské čtveřici sice bylo vidět, že ta stará škola jí opravdu není cizí a že zjevně má jasno v tom, co a proč chce hrát, ale jak vidno, ne vždy to stačí. Ta půl hodinka, kterou Obscure Burial dostali na svojí prezentaci (nejkratší čas festivalu), byla tak akorát, dala se bez problému vydržet, ale delší dobu by rozhodně nebyli schopni utáhnout, protože už takhle to ke konci začínalo trošičku nudit. Možná, že někde jinde a za jiných okolností by Obscure Burial dokázali se svým dřevním black metalem vyniknout lépe a bavit, ale na poměry Prague Death Mass se jednalo spíše o průměr a jednu z těch slabších skupin obou dnů…

…nicméně v porovnání s následujícími krajany Azazel byli Obscure Burial ještě klenot. Při vší úctě, koncert Azazel byl úplná píčovina, a pokud by někdo od kapely, která to hobluje již od roku 1992 (i když první deska po dvaceti letech fungování a celkově pouhé čtyři počiny taky hovoří za sebe), čekal kvalitní severský black metal, v tomto případě se šeredně přepočítal. Víc než co jiného mi totiž Azazel připomínali některé domácí pseudo black metalové neumětely (konkrétně tentokrát jmenovat nebudu) s rozplizlými barvičkami ksichtě, jimž se člověk spíš musí smát, jak špatné to je. Přesně takoví byli i Azazel. Muzika také úplně o hovně – vážně nemám vůbec nic proti primitivnímu black metalu (co do formy, nikoliv obsahu), naopak jej poslouchám moc rád, ale i ten se musí umět zahrát, což Azazel rozhodně neuměli. Kytarista vždycky na začátku nového songu nějak chytnul hmatník a do konce písničky s tou rukou ani nepohnul, všechno odrhovačky o jednom akordu. Zpěvák vypadal naprosto blbsky a jeho corpsepaint byl spíš žalostný, rozhodně nepůsobil nějak hrozivě… spíš člověk přemýšlel, jestli se tam začít smát z plna hrdla, nebo ho litovat, že s tímhle stojí na pódiu. Baskytarista se radši hodně prozřetelně schoval pod kuklu – asi aby jej nikdo nepoznal. Nechápu, proč Azazel dostali víc času na hraní než Cult of Fire, protože si jej rozhodně nezasloužili… vlastně je otázka, jestli si vůbec nějaký čas zasloužili, protože za ty prachy, které letenky (?) stály, se sem daly z Finska přitáhnout i mnohem zajímavější skupiny. Asi nejzbytečnější a nejhorší věc celého Prague Death Mass. Naštěstí ale jediná tohoto druhu.

Program již nyní dospěl do své poloviny a na řadu konečně měly začít přicházet věci patřící k oné žánrové podzemní špičce, o níž jsem hovořil výše. Až doposud se jelo podle časového rozpisu, ale s následující kapelou se již první den dostal do skluzu, což jsem osobně docela očekával, že se dřív nebo později stane…

Slova se ujali islandští bohové chaosu Svartidauði, kteří se dle očekávání jali hrát ze svého nemocného opusu “Flesh Cathedral”. Na kapelu se čekalo asi o 20 minut déle, přestože se již zpoza plachty neozývalo zvučení nástrojů (to by možná stálo za zmínku – o pauzách mezi jednotlivými vystoupeními byla před pódiem vždy natažena černá opona, tudíž nebylo vidět, co se zde děje), ale když už se Svartidauði konečně ukázali a spustili svojí neprostupnou masivní stěnu zvuku, šlo o opravdu působivý nápor a musí se Islanďanům nechat, že se jednalo o drtivý posluchačský zážitek. Nicméně se v jejich případě v plné míře potvrdilo to, že pokud takto extrémní skupiny s chaotickou hudbou nemají povedený zvuk, pak je to strašně táhne dolů – Svartidauði totiž schytali sice určitě ne neposlouchatelný, ale přesto hodně přebasovaný zvuk, v němž se poměrně ztrácely kytary, takže výsledek spíše než aby drtil samotnou atmosférou, jak je tomu na desce, zabíjel hlasitostí a “bordelem”. Mně se vystoupení Svartidauði i tak líbilo, ale kdo “Flesh Cathedral” neměl naposlouchané, ten z toho asi moc moudrý nebyl. Na druhou stranu výkon kapely i tak opravdu parádní a minimálně z toho, co předváděl zpěvák a baskytarista Sturla Viðar, přímo čišela agrese a obrovské nasazení. Svůj nástroj ničil s takovou vervou, že po nějakém čase urval strunu, tudíž kousek vystoupení pouze odzpíval. I přes všechny pozitivní dojmy jsem ovšem přibližně polovině setu musel ze Svartidauði utéct na chvíli před klub na vzduch, protože v sále už v té chvíli bylo neskutečně nedýchatelno, ale k tomu se podrobněji dostaneme na konci článku…

Jako další se žezla ujímají norští One Tail, One Head s krvavou image. Na jejich koncert z pódia konečně zmizela trojice oltářů, které zde byly již od Cult of Fire, přičemž se vcelku záhy ukázalo, že to bylo v jejich případě sakra potřeba, aby měli One Tail, One Head co nejvíce místa. Norové se totiž do svého rychlého a agresivního black metalu ze staré školy pustili s neskutečnou vervou, a ačkoliv to možná bude takhle znít trochu nepatřičně, zpěvák Luctus, kytarista Åsli i baskytarista Andras Marquis T. na svou hudbu pařili, jak kdyby hráli nějaký skočný hardcore/punk. Jestli jsem o Svartidauði řekl, že z jejich hudby čišela agrese, o One Tail, One Head to platilo ještě mnohonásobně více, i když trochu jiným způsobem. Celá tři čtvrtě hodina proběhla v tom největším možném tempu, takřka bez nějakého oddychu nebo zvolnění, nebudeme-li počítat přestávky mezi skladbami; zmiňovaná trojice muzikantů na pódiu doslova řádila a lítala ze strany na stranu, později pak dokonce lítal i stojan na mikrofon téměř po celém klubu, když jej Luctus hodil mezi lidi – štafetou pak stojan skončil až někde na baru v zadní části. Svým výkonem One Tail, One Head zanedlouho vyhecovali rovněž publikum, které norské čtveřici připravilo jeden z nejlepších ohlasů Prague Death Mass a také první moshpit festivalu. Åsli sice druhý den festivalu dokázal uhranout ještě více s Vemod (o tom však až později), ale i tak to byl jednoduše absolutní nářez.

Další v pořadí je norská legenda Hades Almighty, která byla papírově headlinerem celého Prague Death Mass a na plakátech jí patřila nejvyšší pozice, avšak situace nakonec byla docela jiná. Na Svartidauði, One Tail, One Head i následující Acherontas bylo v klubu natřískáno a skoro doslova hlava na hlavě, v průběhu Hades Almighty to ale rozhodně neplatilo a navíc během jejich setu dost lidí ještě odcházelo, takže na konci byl sál přinejlepším poloprázdný. Sice je určitě pravda, že oproti zbytku sestavy Prague Death Mass byli Hades Almighty jednoznačně nejméně extrémní kapelou (jak se vyjádřil kolega fotograf: “byl to takovej hevík, no”), ale určitě si podle mě ani náhodou nezasloužili, aby se po dohrání skladby ozval jen chabý potlesk několika málo lidí. Jasně, určitě se na to nedívám úplně střízlivě, protože Hades (Almighty) dlouhodobě patří mezi mé největší srdcovky vůbec a protože jsem byl strašně rád, že mám konečně možnost vidět kultovní Nory živě, ale nemůžu si pomoct, mně to prostě přišlo naprosto skvělé, celá hodina mi utekla jak nic a zrovna tady bych si klidně nechal líbit, kdyby hráli snad i tři hodiny. Rozhodně to nebylo dokonalé vystoupení a spousta věcí nebyla úplně košer, citelně mi chyběla druhá kytara, jelikož Hades Almighty aktuálně hrají jen ve třech, takže oproti studiovým verzím, které mám v hlavě vpálené naprosto zpaměti, tomu něco trochu chybělo, navíc mi přišlo, že sám Jørn Inge Tunsberg ne všechno odehrál úplně čistě, sem tam mu něco ulítlo a ještě navíc byla jeho kytara trochu potopená pod basou Janto Garmanslunda (jenž měl jen tak mimochodem ten večer v hrdle naladěno vskutku famózně), ale i přesto všechno jsem si jejich vystoupení neskutečně užil. Trochu mě překvapil setlist, protože vzhledem k tomu, že poslední deska vyšla před dlouhými 12 lety, jsem očekával, že Hades Almighty (i kvůli zaměření festivalu) budou brát hlavně ze staré tvorby, jež vyšla ještě pod původním jménem Hades, ale kapela své vystoupení postavila hlavně desce “The Pulse of Decay”, z níž zazněly “Submission Equals Suicide” (včetně intra “216 / Cataclysmic”), titulní “The Pulse of Decay”, “Vendetta Assasination”, “Apocalypse” a hodně překvapivě i cover “Each Dawn I Die” od Manowar, který se objevil jako bonusový song na pozdější reedici alba. Třeba z kultovního “The Dawn of the Dying Sun”, což je pro mě jen tak mezi námi jedna z nejlepších desek, které kdo kdy nahrál, zazněly – pokud mě paměť nešálí – pouze “Crusade of the Underworld Hordes” a pak geniální opus “Alone Walkyng”. Škoda, že nedošlo na žádný kousek z trochu přehlíženého “Millenium Nocturne”, ale člověk nemůže mít všechno. I tak jsem byl naprosto spokojený a jsem pořadatelům vážně vděčný, že jsem díky nim Hades Almighty konečně viděl.

Jako úplně poslední formace prvního dne nastupují okultní Řekové Acherontas, jejichž hudba mě i přes nesporné kvality z desek nikdy nijak zvlášť nesebrala (i když letošní novinka “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα” se prozatím vyvíjí velice slibně, ačkoliv jsem ji ještě neslyšel tolikrát, abych ji úplně vstřebal), avšak v živém provedení to mělo obrovskou sílu. Kapela naprosto suverénní, uhrančivá, proudy umělé mlhy a kouře notně podporovaly atmosféru, díky čemuž obrysy zahalených postav (kytaristé a baskytarista v kutnách s kapucí, všichni většinu obličeje zakrytou šátkem s nějakým okultním symbolem a všichni na krku náhrdelník z kostí; bubeníka jsem snad přes tu mlhu ani nezahlídnul) působily ještě uhrančivěji. Na pódium se navíc vrátily i oltáře se svícny a lebkami, což bylo jedině dobře, protože zrovna Acherontas byli kapelou, k níž se to – na rozdíl třeba od Azazel nebo Obscure Burial – naprosto hodilo a umocňovalo to zážitek z už tak excelentního a atmosférického vystoupení. Díky tomu všemu na mě muzika Acherontas snad vůbec poprvé působila tak, jak by asi měla. I tak jsem ale díky velké únavě a už opravdu hodně špatnému vzduchu v klubu nakonec utekl ještě před koncem jejich setu, což mě sice zpětně trochu mrzí, ale nedalo se nic dělat, tudíž jsem se vydal bloudit do pražských ulic a naštěstí – jistě k velké radosti všech – se mi i podařilo dobloudit tam, kam jsem potřeboval, takže jsem se mohl vrhnout na regeneraci na druhý den Prague Death Mass, který se nakonec ukázal být ještě výživnějším než ten první…

Recenze

Cathedral – The Last Spire

Napsat komentář
Cathedral - The Last Spire
Země: Velká Británie
Žánr: doom / stoner metal
Datum vydání: 29.4.2013
Label: Rise Above Records

Tracklist:
01. Entrance to Hell
02. Pallbearer
03. Cathedral of the Damned
04. Tower of Silence
05. Infestation of Grey Death
06. An Observation
07. The Last Laugh
08. This Body, Thy Tomb

Hodnocení:
Stick – 9/10
H. – 7,5/10
Kaša – 8/10
Atreides – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Cathedral, jedna ze zásadních britských doom metalových kapel, to zabalili. Na rozloučenou sobě i fanouškům nadělili poslední album, jež nese název “The Last Spire”. Na tomto albu se na baskytaru podílel mimo jiné Scott Carlson z Repulsion, který se už kapelou kdysi mihl. Rovnou na úvod se sluší říct, že lepší zakončení kariéry snad ani nemohlo přijít. Symbolické desáté album shrnuje celou déle než dvacet let trvající kariéru kapely do kamenného náhrobku, lesknoucího se i za ponurého deště. Obal je povedený, ale na Cathedral dosti netradiční ve srovnání se staršími nahrávkami. Přesto ale s obsahem plně koresponduje. Je opravdu skvělé, že můžu říct, že to Cathedral zabalili s velkou parádou a na svůj epitaf můžou být skutečně hrdí.

Cathedral vždy vyznávali doom, jehož základy pokládali Black Sabbath, následováni Candlemass, Pentagram či Trouble. Na “The Last Spire” rozhodně nelze očekávat pseudogotické melancholické klávesové hrátky, sladký dívčí vokál a romantické texty plné vampýrů. Tohle album je jeden dlouhý pochod na hřbitov, dlážděný zatěžkanými sabbathovskými riffy, za které by dneska možná Tony Iommi platil zlatem. Gaz Jennings se ani při poslední jízdě jednoduše nenechal zahanbit. Všudypřítomná atmosféra zmaru obejme hned s prvými tóny přihodně pojmenované “Pallbearer” (“Nosič rakve” – jak příznačné). Délka skladeb zřídka spadne pod pět minut, takže je zjevné, že jde o komplexní masivní celky, které nikam moc nespěchají, ale ochuzeni rozhodně nejsme ani o šlapavé kousky, které zadupávají do země. Spousta skladeb je ozvláštněna zajímavými mezihrami, ve kterých zazní i masivní fanfáry kláves nebo akustické kytary. Tyto výrazné skladbové předěly se projevují především v již zmiňované “Pallbearer” či v poslední infernální hymně “This Body, Thy Tomb”. Tady je vybrnkávání akustické kytary doplněno o tklivou melodii a nechybí ani hammondky. Ve skladbě “An Observation” se dokonce otřou o progresivnější hudební větev, především díky klávesovým rejstříkům a “kodrcavému” tempu, což je nakonec následováno vyhrávkou, která jako by vypadla z raných desek NWOBHM.

Na albu je nakonec při necelé hodině šest plnohodonotných skladeb plus úvodní tříminutové intro, které pro mě docela postrádá smysl, stejně jako předěl “The Last Laugh” před poslední skladbou. Evidentně jde o prostředky k podpoření atmosféry, ale nějak to na mě nezapůsobilo, samostatné skladby mluví za sebe víc než jasným hlasem. Jak některé skladby ubíjí jako mocný buchar, nevyhnete se ani chytlavým věcem, u kterých si budete podupávat a již při druhém poslechu budete schopni si sloky broukat společně s démonickým Dorianem. Řeč je především o “Cathedral of the Damned” a “Tower of Silence”. Přestože obě skladby překračují pětiminutovou hranici, jejich obsah by se dal prakticky srovnat s klasickou písničkovou formou, která jinak zas příliš nepřevažuje u ostatních monolitů, které v ostatních skladbách vystavěli.

Cathedral, to byl také vždy především vokál Lee Doriana. Už to samozřejmě dááávno není ten křikloun, který otevřel kariéru jiných legendárních Britů Napalm Death na jejich albu “Scum”. Nyní, 20 let od debutového alba “Forest of Equilibrium”, předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Je tu vlastně vzteklý, ale zároveň neskutečně jedovatý a slova se do hlavy zarývají jak hřeby do dlaní Ježíšových a zanechávají hluboké brázdy. Při poslechu takového hlasu si až říkám, že se můžou některé funeral doomové kapely jít zahrabat se svými rádoby záhrobními murmury. Miluju ty obrazy, které mi při poslechu celého ansámblu naskakují a skutečně tleskám. Bravo Lee, bravo Cathedral! Album “The Last Spire” drží zástavu hrdě vysoko a stejně tak nejspíše skončí nakonec v mém konečném ročním žebříčku.

Další názory:

Cathedral je bezesporu skvělá kapela, která jistě výrazně promluvila do dění na metalové scéně, nicméně se musím přiznat, že mi k srdci nikdy nepřirostla tak, jak by možná měla, což platí i o finální desce “The Last Spire”, díky čemuž nejsem zas tak nadšený jako kolegové. Nechápejte mě ovšem špatně, pořád se jedná o výbornou desku, na níž vlastně není nic špatně – smrtící riffy, záhrobní tempo, umrlčí atmosféra s lehounkým psychedelickým odérem a samozřejmě démonický Lee Dorian se svým uhrančivým vokálem. To všechno tam je a určitě se mi to líbí, akorát ne zas až tak extrémně moc. Mým osobním vrcholem kolekce je tryzna “An Observation”, jinak k tomu nemám co dodat… snad kromě toho, že i přes to, co jsem řekl, stále považuji “The Last Spire” za velmi vysokou kvalitu.
H.

“The Last Spire” že má být poslední studiovkou britské doomové legendy? Ale jděte, vždyť to by byla setsakramentská škoda, když se parta kolem Lee Dorriana dokázala na sklonku své kariéry takhle vytáhnout. Ne, že by se dokázali vzedmout k takové formě, aby dali vzpomenout na své klenoty z počátku kariéry, ale v aktuálním tisíciletí bych od nich povedenější počin nenašel. Po minulém, strašně rozmělněném dvojalbu “The Guessing Game”, drží poslední kousek jejich bohaté diskografie pěkně pohromadě a delší kompozice jako “Pallbearer” skvěle doplňují kratší fláky “Cathedral of the Damned” a “Tower of Silence”, které se sice pořád táhnou jako med na lžíci, ale svou stavbou působí přece jen o trochu přístupněji. Zádumčivá atmosféra z nahrávky srší na všechny strany a milovníci pomalých riffů a opatrné rytmiky by neměli být v žádném případě zklamáni. V mnohých momentech je stále možno spatřit silnou reminiscenci Black Sabbath, ale komu to vlastně vadí? Lee Dorrian je přesvědčivý v každém momentu a já mu po delší době opět zobu z ruky. Jestli za to může troška té nostalgie, která na mě padla s vědomím, že další studiovky se už nedočkám, je dost dobře možné, ale v kontextu posledních pěti alb se jedná o dílo nadprůměrné, takže nemám důvod házet na Cathedral při jejich poslední cestě nějakou špínu. To si tahle legenda rozhodně nezaslouží…
Kaša

Cathedral

Posledních 58 minut a 19 vteřin, které vypustili do éteru britští Cathedral. Zároveň 58 minut a 19 vteřin, které si stojí za to poslechnout. Pokud možno hned několikrát. “The Last Spire” je totiž důkazem, že i přes kolísavou kvalitu posledních alb tahle legenda doom metalu pořád dokáže nahrát silné album. Skladbám vévodící kombo zahulené kytary a hutné basy vytváří příjemně temnou atmosféru, příjemně dokreslovanou vokálem Lee Dorriana, a je už vcelku jedno, jestli jsou na pořadu dne táhlé riffy či kytarové vyhrávky. I přes jistou utahanost ale nedocházím k tomu, že by byla deska příliš monotónní. Výsledek se pak poslouchá téměř sám, bez škobrtání a křečí, záhrobní podtemno vás samo pomalu obklopí a zcela pohltí. Je skoro až škoda, že se Cathedral rozhodli svoji kariéru ukončit. Na druhou stranu jsem vždy choval obdiv k těm, kteří dokázali sami přestat v nejlepším a k tomu se rozloučit velkolepým finále, což se Cathedral v případě “The Last Spire” povedlo na výbornou.
Atreides

Recenze

Behexen – Nightside Emanations

Napsat komentář
Behexen - Nightside Emanations
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.9.2012
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Wrathful Dragon Hau-Hra
03. Death’s Black Light
04. Circle Me…
05. We Burn with Serpent Fire
06. Luciferian Will
07. Awaken Tiamat
08. Temple of the Silent Curses
09. Shining Death
10. Kiss of Our Dark Mother

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Na finské satanáše Behexen se osobně dívám možná trochu paradoxně, v porovnání s ostatními lidmi. Všímám si, že většina žánrových fanoušků vyzdvihuje jejich první desky “Rituale Satanum” z roku 2000 a “By the Blessing of Satan” z roku 2004, naopak třetí počin “My Soul for His Glory”, na němž Behexen posunuli svou tvorbu trošku jinačím směrem, spousta lidí zavrhuje, ať už čistě z důvodu té změny, že už to prý nebylo takové zlo, nebo čistě proto, že to dotyčnému nepřišlo už tak dobré. Já osobně to mám ovšem přesně naopak. “Rituale Satanum” a “By the Blessing of Satan” sice jistě nejsou špatné fošny, je to peklo, jak má být, ale z nějakého důvodu mě prostě “My Soul for His Glory” baví mnohem víc a s odstupem času si tuhle placku pouštím mnohem častěji. Behexen se nebáli posunout, bestiální atmosféru vyměnili za atmosféru sice stále blasfemickou jak poleno, ale trochu inteligentnější, přidali na (v rámci mezí) progresivnějších prvcích, jako jsou čistý vokál, vyloženě atmosférické songy (mrazivá “O.O.O.”), v některých případech pak vytvořili opravdu famózní skladby, zejména titulní věc “My Soul for His Glory” s nezemským refrénem. Nemohu si pomoct, mně to prostě chutnalo. Není tedy asi divu, že na pokračování “Nightside Emanations” jsem se dost těšil…

Předně je nutné zdůraznit jednu věc – rozhodně se nestalo, v co někteří doufali, Behexen se nevrátili ke svému původnímu zvuku, který byl čistokrevným černěkovovým zlem, ale pokračují v tom, co započalo už na “My Soul for His Glory”. To v překladu znamená black metal, který se nebojí i trochu zvolnit v tempu a obsahuje tak i mnoho pasáží, jež nejsou typickou vichřicí; kterému nejsou cizí ani nějaké ty ozvláštňující prvky, atypické melodie, čistý vokál atd. Anebo ještě jinak řečeno, současná tvorba Behexen jednoduše nabízí i black metal, který – a možná právě to mnoha příznivcům starších alb vadí – je stravitelný pro širší okruh lidí než původní syrová sypačka. Samozřejmě, Behexen se stále tváří jako největší zlo pod černým sluncem, záměrně se kolem sebe snaží budovat jakousi okultní auru (což někomu sice může přijít trapné, ale tak nějak to k tomu patří), jejich muzika však už není tak ortodoxní, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Pokud bych měl aktuální Behexen k někomu přirovnat, asi by mě napadli kolegové z Watain, kteří jsou na tom relativně podobně – byť se možná z dálky tváří ukrutně zle, ve skutečnosti je jejich black metal záležitostí poslouchatelnou i pro obyčejného smrtelníka. Tím ovšem nechci říct, že by Behexen byli lehce chytlavou záležitostí, stále se přece bavíme o extrémním metalu; ani tím nechci říct, že od Švédů nějak kopírovali, ve skutečnosti obě kapely prodělaly ten vývoj od syrovější stylové podoby k současnému vyznění takřka současně a přelomová alba v jejich tvorbě vyšla v tom samém roce, jenže zatímco Watain se podařilo prorazit, dostali se pod velkou firmu, hrají na velkých festivalech a objevují se v hudebních magazínech, Behexen jsou stále underground. Možná, že ta jejich forma je ještě pořád o maličko extrémnější, ale to je – z pohledu vás, kteří holdujete spíše melodičtější hudbě – daň za to, že v tomto případě dostanete skupinu, která není tak ohraná a okoukaná, alespoň tedy v širším kontextu, neboť pro ty, kteří se na black metalovém poli sami pohybují, jistě Behexen dávno znají a to, co zde vykládám, pro ně není nic nového.

Přesto má “Nightside Emanations” podle mne jeden problém, a sice že v porovnání se svým předchůdcem “My Soul for His Glory” jednoduše prohrává. Sice je pravda, že ne nikterak markantně, nic to ovšem nemění na tom, že mi minulé album přišlo o chlup ze Satanovy mocné řiti lepší. Což ovšem neznamená, že by “Nightside Emanations” mělo být špatnou nahrávkou, stále je totiž na ní jistě co poslouchat. Především je rozdíl v tom, že na “My Soul for His Glory” byly v podstatě všechny skladby totální pumelice, ať už šlo o úvodní “Let the Horror and Chaos Come” s neskutečně chytlavým riffem, skvěle vygradovanou “Born in the Serpent of the Abyss” s dechberoucí druhou polovinou, již zmiňovanou dvojici v podobě pomalé atmosféry “O.O.O.” a titulní “My Soul for His Glory” s fenomenálním refrénem nebo zbylé rychlé vály. Na “Nightside Emanations” mi ovšem přijde, že některé kompozice tak úplně nemají takovou sílu, jakou bych od Behexen čekal. Nejsou sice zlé, ale malinko jim něco schází, zvláště to platí na začátku alba.

Samozřejmě se však zde nachází i velice vydařené vály, to Behexen upřít nemohu, že v některých případech měli i na novince velice vydařené nápady. Hned na první poslech zaujme “Circle Me…” s deklamovaným refrénem a hlavně neuvěřitelně prdel-nakopávajícím riffem ve středním tempu. Něco do sebe má jistě i proměnlivá “We Burn with Serpent Fire”, která se pohybuje od pomalejších kusů až po výbuchy agrese. Jako jeden z vrcholů celého “Nightside Emanations” bych viděl uhrančivou “Awaken Tiamat”, jež by mohla jít bez problému do souboje s těmi nejlepšími songy z “My Soul for His Glory”; přesně tohle jsou ti Behexen, které já osobně chci slyšet – atmosféra jako prase, pořád je to zlo, ale má to myšlenku (obzvláště prostřední pasáž s démonickým “Awaken Tiamat!” je prostě náser!), stále to uctívá staré žánrové pořádky, ale nijak nekopíruje ty nejstarší klasiky, jednoduše black metal současného střihu v té nejlepší možné formě.

Behexen

Podobně je na tom i “Temple of the Silent Curses”, do níž po zběsilé první polovině začnou promlouvat skvělé čisté vokály. Jako absolutní vrchol “Nightside Emanations” bych ovšem označil závěrečnou a zároveň nejdelší “Kiss of Our Dark Mother”, z jejíchž tónů po celou dobu doslova odkapává síra. Pokud by celá deska byla na téhle úrovni, pak by se jednalo o opus první kategorie. Dobré alespoň to, že výrazně lepší druhá polovina “Nightside Emanations” nechá trochu zapomenout na malinko slabší začátek, který sice rozhodně není špatný, naopak se mi také dost líbí, jen na rozdíl od závěru nahrávky nenabízí nic vyloženě výjimečného.

Na obranu Behexen však musím říct dvě věci. Zaprvé, možná je tak trochu chyba i na mé straně, že jsem toho od kapely čekal možná až přespříliš. Zadruhé, “Nightside Emanations” přece jenom ještě neprotáčím tak dlouho, takže možná, že i z některých dalších písní po čase vykouknou pořádně dobré nápady, ostatně i u “My Soul for His Glory” mi to nějakou chvíli trvalo. I z tohoto důvodu hodnotím prozatím střízlivě 7,5 bodu, ale nijak nevylučuji, že to možná časem poroste (ale možná taky ne, těžko odhadovat). Nicméně musím zdůraznit, že i když recenze v některých momentech vyznívala trochu kritičtěji, než jsem zamýšlel, stále se mi “Nightside Emanations” líbí. Bezesporu se jedná o povedenou placku, která představuje současnou formu “pravého” black metalu ve velice dobré kvalitě a která si zcela jistě zaslouží nadprůměrnou známku.