Archiv štítku: occult

The Devil’s Blood – III: Tabula Rasa or Death and the Seven Pillars

The Devil's Blood - III: Tabula Rasa or Death and the Seven Pillars
Země: Nizozemsko
Žánr: melodic occult rock
Datum vydání: 11.6.2013
Label: Ván Records

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook

The Devil’s Blood je jméno, o němž se v posledních pár letech – vlastně již od doby, co v roce 2009 vyšel debut “The Time of No Time Evermore” – hovořilo poměrně dost. V našich končinách sice moc ne, ale v zahraničí se těmto Holanďanům v jistých kruzích dostalo poměrně velkého uznání. Osobně jsem se na jejich muziku již delší dobu chystal, protože název The Devil’s Blood registruji opravdu již od zmiňovaného debutu, ale tak nějak na to došlo až s letošní třetí deskou “III: Tabula Rasa or Death and the Seven Pillars”, která se nakonec nejspíš stane labutí písní kapely. K poslechu jsem se dokopal vlastně ze dvou důvodů – prvním je samozřejmě to, že jak už to tak bývá, právě nově vydané album člověka většinou donutí do toho praštit, zvlášť když je poslední (kapela začátkem roku ohlásila rozpad); druhým pak to, že mě v posledních měsících začal ohromně bavit okultní rock s ženským vokálem, což jsou přesně The Devil’s Blood. A po poslechu novinky musím uznat, že opravdu chápu, proč se zrovna této skupině dostalo takové pozornosti, protože ta muzika je opravdu skvělá, přesně taková, jak to od occult rocku očekávám – silně atmosférická, hluboká, přemýšlivá, hypnotická. Sice mi chvíli trvalo, než jsem se do nahrávky dostal, ale jak se mi to povedlo, jedná se o poslech vskutku lahůdkový…

Obzvláště úžasní jsou The Devil’s Blood v těch nejdelších skladbách a těch pomalejších tempech. Hned úvodní, 22 minut dlouhý opus “I Was Promised a Hunt” je doslova nádherná záležitost se spoustou výborných momentů. Naprostým vrcholem je ovšem sugestivní monotónní desetiminutovka “White Storm of Teeth”. Skladbě vládne jeden motiv, jenž se táhne skoro po celou délku, ale aby se taková stopáž utáhla, musí jít o motiv opravdu silný, což rozhodně není nic lehkého na provedení, ale zde se to povedlo doslova na jedničku a minimálně tento song je skvost. Nicméně deska je opravdu výtečná i jako celek a hrozně mě baví. Premiéra dopadla skvěle, teď hurá na starší alba!


Prague Death Mass II (sobota)

Prague Death Mass II
Datum: 13.7.2013
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Hetroertzen, Kadotus, Kringa, Mgła, Negative Plane, Sortilegia, Vemod

Sobotní program opět měl začínat s úderem šesté hodiny večerní, ale když jsem se do prostor Futura dostavil deset minut před (mimochodem, po cestě mě velmi pobavily hloučky ultra zlých fanoušků té nejextrémnější muziky, kteří mírumilovně vyspávali ve stínu na trávě v přilehlém parčíku), první koncert už byl v plném proudu. Rakušané Kringa se na vystoupení v Praze asi tak těšili, že na to vlítli o něco dřív… ono pro kapelu, která do té doby vydala pouze dva demosnímky, asi bylo vystoupení na akci jako Prague Death Mass dost důležité, ostatně Kringa speciálně ku příležitosti tohoto koncertu vydali nové EP. Každopádně, pro mě osobně byli Kringa doposud úplnou neznámou a zcela upřímně můžu říct, že jsem od jejich vystoupení nečekal vůbec, ale vůbec nic, přesto kapela hodně příjemně překvapila. Hudebně to sice nebylo nic výjimečného, přesto byl ten jejich black metal poměrně pestrý a hlavně dost záživný na to, aby dokázal bavit celých 50 minut, na něž si Kringa díky brzkému nástupu svou hrací dobu prodloužili. A snad ještě hlavnější bylo to, že byl v té muzice cítit opravdový potenciál – pokud se někdy kapela vytasí s nějakým větším počinem, určitě se budu snažit, aby se ke mně dostal, jelikož v živém provedení Kringa navnadit dokázali. Rovněž i pódiová prezentace byla v pořádku – stále dostatečně black metalová, ale pořád docela umírněná a v žádném případě směšná, což u mnoha mladých žánrových skupin bývá dost často problém (a nejen vyloženě mladých, aneb další příležitost se strefit do Azazel z prvního dne). Obligátní paint sice nechyběl a navíc by směšně mohlo znít, kdybych řekl, že jeden kytarista byl pěkně zakuklený v mikině a ani se nepohnul, druhý kytarista a zároveň hlavní zpěvák měl většinu setu kolem hlavy obmotaný skoro až babičkovský šátek a baskytarista měl zase nádherný účes “na nácka”, že by se za to hitlerjugend stydět nemusel, ale přesto to tam všechno tak nějak sedlo a vyklubalo se z toho hodně příjemné vystoupení.

Kanadské duo Sortilegia bylo další z pěti kapel, s jejichž muzikou jsem se před Prague Death Mass nesetkal a o nichž jsem ani dříve neslyšel (dalšími byli Obscure Burial, Azazel, Kringa a pak ještě následující Kadotus, o kterých jsem jen věděl, že existují, ale muziku také neznal), nicméně jsem hodně rád, že se to nyní změnilo, protože vystoupení Sortilegia bylo naprosto, ale naprosto úžasné, pro mě osobně zcela jednoznačně největší překvapení festivalu a asi i tak top3 ze všech koncertů, což je při tak obrovské konkurenci, jaká na Prague Death Mass byla, ohromný úspěch. Sortilegia nastoupili ve dvou lidech – zpěvačka a kytaristka Koldovstvo (ano, opravdu to byla ona, není to překlep) a bubeník Haereticus, avšak jak se záhy ukázalo, i to bylo dost na naprosto skvělý koncert. Sortilegia hráli za úplné tmy bez jakéhokoliv osvětlení s výjimkou jednoho svícnu uprostřed pódia, za nímž se matně rýsoval obrys Koldovstvo. A i když to takhle může znít, že to asi byla strašná nuda, dívat se 40 minut v kuse na dva stěží znatelné stíny, opak byl pravdou, jelikož to vystoupení mělo neskutečně hutnou a hypnotickou atmosféru, z pódia se doslova linula aura zhudebněného zla. Rychlé pasáže byly zničující a ohromně agresivní, ale ty pomalé byly ještě působivější, neuvěřitelně mrazivé a chvílemi to až znělo, jako kdyby z člověka stahovali kůži zaživa. Speciálně musím vypíchnout výkon Haereticuse, jehož hra byla absolutně uhrančivá a na svých bicích předváděl doslova černou magii… samozřejmě i všichni ostatní bubeníci na festivalu byli velice, velice dobří, protože uklepat podobně extrémní hudbu přece jenom není žádná prdel, ale zrovna zde mě to zaujalo jako málokde jinde. Jednoduše skvost. Kdo se v téhle době ještě pořád válel před klubem na trávě, přišel opravdu o hodně.

Kadotus byla poslední kapela festivalu, u níž jsem neměl moc velké ponětí, co očekávat, jelikož jsem znal pouze jejich jméno, ale k poslechu hudby jsem se doposud nedokopal, nicméně jsem na adresu těchto Finů slyšel slušnou chválu, tudíž jsem byl poměrně zvědavý, co ze z toho vyvrbí. Polovina kapely se představila již předchozí den v rámci Obscure Burial – a v porovnání s nimi byli Kadotus minimálně tak o třídu výš po všech myslitelných stránkách. Už jen co do pódiové prezentace, protože Kadotus svůj set odehráli v mnišských hábitech, což sice není extra velký provar a originalita v rámci black metalu, ale pořád to svoje kouzlo má. Přední je však samozřejmě muzika, která byla mnohem zajímavější a především o poznání osobitější. Stále se jednalo o black metal klasického střihu, který více či méně nic nového nepřináší, ale už je dávno známým faktem, že to se s kvalitou nikterak nevylučuje, a to byl i tento případ. Ačkoliv v rámci celého Prague Death Mass šlo spíše o standardní záležitost po stránce vystoupení i po té hudební stránce, pořád ta jejich tři čtvrtě hodina uběhla hodně v pohodě. Ještě se sluší zmínit, že se v samotném závěru na pódiu zjevil jakýsi hostující vokalista, ale opravdu jsem nedokázal identifikovat, o koho šlo, protože byl zakuklený, jako kdyby se právě chystal nějakou pochybnou demonstraci.

Stejně jako v pátek, i v sobotu se program ze “zahřívací” části do té opravdu zajímavé láme mezi třetí a čtvrtou kapelou (dobrá, trochu to nabourávají Cult of Fire, ale princip jistě chápete). Stejně tak se děje i s časovým rozpisem, který se v sobotu dodržoval ještě méně. Kapely sice hrály takovou dobu, kolik měly stanoveno, ale se zvukovkami už to bylo o poznání horší a většina z nich si zvučila tak dlouho, jak sama uznala za vhodné. Například takoví Negative Plane, kteří měli dle programu na nazvučení 10 minut (což je, uznávám, dost vražedná doba), se chystali dobu více jak čtyřnásobnou. Výsledek byl asi takový, že zatímco bylo v plánu skončit v půl druhé ráno, ve skutečnosti se první tóny vystoupení posledních Hetroertzen rozezněly až krátce po druhé hodině. Program byl už tedy vlastně jen hodně orientační, ale hlavní bylo to, že všechny kapely doopravdy vystoupily a odehrály to, co měly, protože ve všech čtyřech následujících případech by byla obrovská škoda, kdyby se tak nestalo. Pojďme na věc!

Poláci Mgła jsou aktuálně jednou z největších nadějí podzemního black metalu a po dvou naprosto fenomenálních deskách “Groza” a “With Hearts Toward None” jsou ohromně na koni (vzhledem ke kvalitě studiové tvorby zcela zaslouženě), zvlášť po tom, co v nedávné době začali hrát i živě. A tomu také odpovídalo i přijetí na Prague Death Mass, protože soudě dle něj byli právě Mgła asi pro spoustu lidí – ne-li pro většinu – headliner. Nutno podotknout, že ohlas na většinu skupin byl spíše rozvážný a někdy skoro až vlažný, jako by publikum spíš poslouchalo a o hudbě přemýšlelo (což mně osobně vyhovuje, protože black metal při vší úctě nepovažuji za hudbu určenou k paření), ale Mgła měli společně s One Tail, One Head nejbouřlivější odezvu ze všech – jenže zatímco Norové si ji předchozí den z lidí vyhecovali svým obdivuhodným výkonem, Mgła si jí mohli užívat hned poté, co se odtáhla opona. Jak se ale posléze ukázalo, Mgła rozhodně nepatřili k těm, kteří by si takovou podporu nezasloužili, neboť předvedli další perfektní vystoupení. Zpočátku jsem si sice musel chvíli zvykat na zvuk, protože v živém podání ta hudba zněla poměrně odlišně, obzvláště u songů z “With Hearts Toward None”, jež má (na black metal) poměrně čistý zvuk; dost vytažená byla basa a bicí a naopak melodie se trochu ztrácely… těžko říct, jestli se zvuk začal postupně srovnávat, nebo jsem si na něj já začal zvykat, ale čím déle Mgła hráli, tím více mě jejich vystoupení odrovnávalo. A když ke konci (tuším jako předposlední) spustili úvodní skladbu “I” právě z “With Hearts Toward None”, už bych se nebál mluvit o naprostém klenotu, protože v konečném důsledku ta muzika i v živém podání vážně zabíjela. Stejně jako drtivá většina zbylých kapel se ani Mgła nijak neobtěžovali s komunikací, jen stáli téměř bez hnutí na svých místech, všichni oblečení v křiváku a s obličejem zakrytým látkou, přesto to bylo naprosto dostatečné. Někdo musí lítat po pódiu jak králík a i tak jeho koncert nudí, jinému jednoduše stačí “jenom” hrát a stejně se jedná o strhující záležitost. Mgła předvedli další set jak víno, a pokud někdy budu mít další příležitost na ně jít, nebudu váhat ani minutu… i když tohle bych asi mohl prohlásit o víc jak polovině skupin na Prague Death Mass

Vemod byla jedna z těch skupin, na jejíž výstup jsem se speciálně těšil a očekávání měl opravdu extrémně vysoko, protože debutová dlouhohrající deska “Vener på stormene” je prostě absolutní skvost, nehledě na zvěsti o geniálním koncertu, které internetem kolovaly na adresu předcházející živé prezentace Vemod (pokud se nemýlím, na Prague Death Mass to bylo teprve podruhé, kdy skupina hrála živě). Jenže jak člověk většinou v případě takhle vysokých očekávání bývá zklamaný, Vemod opravdu dokázali uhranout, vtáhnout do své ojedinělé atmosféry a nepustit. Nejdříve předstoupil kytarista Jan Even Åsli, jenž si pódium “osahal” už předchozího dne s One Tail, One Head, a se svazkem klíčů v ruce symbolicky odemkl koncert, jenž se pro mě osobně následně stal největším vrcholem už tak skvělé akce, takovou tou třešničkou na dortu, jak se říká. Vemod byli jedni z mála, kteří hráli bez nějakého malování nebo maskování, pouze sladěni v černých košilích s malým odznakem na prsou. Zároveň i jejich black metal se od zbytku sestavy Prague Death Mass svou atmosférou značně liší a navzdory velkému množství sypaček a rychlých momentů se jedná o záležitost spíše zadumanou, přemýšlivou, až meditativní – a přesně takové bylo i samotné vystoupení. Sugestivní hudební produkci doprovázelo decentní modré nasvícení a jednoduchá projekce, na níž se promítaly povětšinou abstraktní obrazy jako znak Vemod, hvězdy, srpek měsíce nebo polární záře. Přesto to bylo více než dostatečné k tomu, abych já osobně nedokázal odtrhnout oči od pódia byť o jen na vteřinku. Stejně tak obdivuhodný výkon všech čtyř hudebníků byl i v těch nejrychlejších pasážích soustředěný, zahloubaný, snad až důstojný a poklidný, ale k atmosféře hudby Vemod naprosto pasující. V jistých momentech muzika Vemod působila skoro až jako trans, v jiných zase doslova naskakovala husí kůže, jak moc působivé to bylo. Tohle byla prostě naprostá extratřída a zcela jistě bych Vemod zařadil minimálně mezi deset nejlepších koncertů, jaké jsem kdy viděl.

Slova o naprosté odlišnosti produkce od zbytku sestavy Prague Death Mass by se dala bez sebemenších potíží vztáhnout i na tvorbu Američanů Negative Plane, byť značně odlišným způsobem než Vemod. Nicméně i na zámořskou trojici jsem byl setsakra zvědavý, protože poslední album “Stained Glass Revelations” je parádní magořina někde na pomezí hodně syrového black metalu a hodně velkého psychedelického tripu. A očekávání té největší avantgardnosti festivalu Negative Plane vážně splnili, přestože byli jediní, kdo svůj set odehrál v naprostém civilu. Musím říct, že zpočátku mě to vlastně vůbec nebavilo a také jsem chtěl odejít pryč, ale tak nějak jsem ten odchod pořád odkládal, až jsem si po chvíli uvědomil, že se vlastně koukám na další koncert, od něhož se prostě nedokážu odtrhnout, jakkoliv to zpočátku působilo až moc divně. Je možná trochu škoda, že baskytara Diega Garcii bylo většinu trochu dost přebitá bicími, ale hlavní “hvězdou” byl stejně zpěvák a kytarista Nameless Void, protože nakonec se set zvrhl v jeho hodinovou kytarovou onanii doplňovanou o štěkavý vokál, čemuž zbylí dva kolegové při vší úctě dělali spíše křoví. I když to na papíře může opět znít poměrně nezáživně, když se má člověk hodinu v kuse dívat, jak někdo nemilosrdně týrá kytaru a vyrábí na ni milion variací na psychedelické zvuky (zvlášť když za celou tu hodinu ani jednou nezahlídnete jeho obličej, protože jej měl permanentně skrytý pod vlasy), ale v reálu to bylo přesně naopak a i přes počáteční nechuť jsem se postupem času začal nehorázně bavit a přišlo mi až škoda, když to Negative Plane zabalili.

Pozice závěrečného uskupení festivalu připadla na rituální seanci v podání chilsko-švédských Hetroertzen – a v tomto případě takové označení vážně není ani náhodou nadnesené, jelikož vystoupení Hetroertzen spíš než hudební koncert opravdu připomínalo okultní hudební rituál. Po extrémně dlouhé zvukovce konečně nastoupilo extrémně dlouhé klávesové intro, na jehož začátku se na pódium vplížilo několik v pláštích zahalených postav, jež několik minut stály bez hnutí zády k publiku. Následně se objevil vrchní kněz, vokalista Kæffel, který postupně každému pokynul dýkou, aby odhodili plášť a spustili očekávaný magický black metal. Každý člen Hetroertzen vypadal neskutečně zajímavě už jen svým vzhledem, ale nejvíce pozornosti poutala drobounká kytaristka Åskväder s neskutečně dlouhými vlasy a nástrojem skoro větším než ona sama a již zmiňovaný zpěvák Kæffel v bílé košili, s rituální maskou na tváři a stříbrnými náprstníky. Mimoto ještě během vystoupení vystřídal několik barevných plášťů (černý, sněhobílý, krvavě rudý), čas od času pro umocnění atmosféry mlátil palicí do přistaveného gongu, část jedné skladby odzpíval z pergamenu, který byl posléze obřadně spálen, jindy zase zpíval a nad hlavou držel obrovský pentagram, který jinak vévodil zadní části pódia. Kromě toho byl naprosto suverénní i co do vokálního projevu, jeho šílený jekot byl doopravdy skvělý, když však v pár místech spustil i čistým zpěvem, bylo to snad ještě působivější. Nicméně rozhodně nemohu křivdit ani ostatním členům, protože i oni byli ve svém projevu famózní. Přestože už to zní poněkud na jedno brdo, opět šlo o naprosto excelentní koncert. Prague Death Mass si jen těžko mohl přát důstojnější tečku.


Zhodnocení:

Hudební stránka již snad probrána dostatečně vyčerpávajícím způsobem, tak se nyní pojďme podívat na další záležitosti okolo Prague Death Mass

Docela slušně jsem se obával místa konání. Samotný prostor byl v pořádku a poskytoval pódium, které bylo stále dostatečně klubové, jak se na všechny vystupující kapely hodí, zároveň však i dostatečně důstojné. Také se mi na Futuru líbí, že po stranách po celé délce sálu jsou dva vyvýšené schůdky, kam se dá bez problému uchýlit, takže i lidé ne zrovna velkého vzrůstu, což je shodou náhod tak trochu i můj případ, měli možnost si najít slušný výhled na hlavní dění. Problém jsem ovšem větřil jinde… nevím, kolik z vás již někdy bylo Futuru, ale nějaký extra velký klub to zrovna není, malý sice také ne, přesto jsem tak nějak nevěřil, že by dokázal pohodlně pojmout 450 lidí. Nakonec se to přežít dalo, i když tam na některých kapelách tam byla skoro doslova hlava na hlavě a pohnout se nedalo… pro příští ročník, pokud by se měl konat na stejném místě, bych osobně ocenil ještě menší limitaci vstupenek. Radši dám na lístku o nějakou tu stovku navíc (při takové ceně to už člověka stejně nezabije) a na místě viděl aspoň o 50 lidí míň, spíš ale radši 100.

Největší problém se nakonec ukázal být někde jinde, ačkoliv to s předchozím jistě tak trochu souvisí. Již to několikrát náznakem proběhlo v samotném reportu, ale vzduch v klubu byl místy vážně vražedný. Vezměte si 450 lidí na docela malém prostoru, už to je samo o sobě dost, do toho minimálně třetina z nich má u huby cigáro, na pódiu věčně cosi hoří, vždycky minimálně větší množství svícnů, někdy i kadidla, spousta umělé mlhy a kouře a samozřejmě žádná klimatizace. Jak již bylo řečeno, například takové Svartidauði jsem už prostě musel na chvíli opustit, protože se uvnitř skoro nedalo vydržet. I z tohoto důvodu by příště menší počet lidí vážně bodnul, pokud se Prague Death Mass nebude opět přesouvat; také by bylo z mého pohledu super z toho udělat nekuřáckou akci, ale to už bych chtěl asi moc…

Dobrým zvykem ve festivalových reportech bývá také zmínit, jaké bylo pivo. Inu, klasicky jako vždycky ve Futuru pěkná močůvka. Urychleně jsem radši přešel na točené nealko, což sice taky nebyla nějaká extra hitparáda a navíc bylo dražší, ale aspoň jsem po každém doušku neměl potřebu udělat kyselý ksicht. Na druhou, všichni přítomní Němci a seveřani to do sebe lili hlava nehlava, takže buď jsem moc zmlsaný, nebo tam u nich mají ještě větší chcánky.

Bomba byl ovšem merchandise a na své si musel přijít snad každý, kdo podobnou muziku poslouchá, což byli asi všichni přítomní, když sem přišli. To byl přesně ten moment, kdy mě opravdu hodně mrzelo, že jsem v té době nebyl zrovna při penězích, protože tady by člověk za vinyly utratil deset talířů a ani by nemrknul. Možná speciální zmínku si zaslouží festivalový plakát, z něhož pořadatelé udělali stejnou exkluzivnost jako ze samotné sestavy. Vytisknut byl v limitované sérii na extra kvalitním papíře, ve velkém formátu, každý kus měl vlastní tubus a každý byl vlastnoručně podepsán krví umělce, který jej vyrobil. Inu, cena tomu také odpovídala…

Hodně důležitý je na koncertech vždycky i zvuk, což je asi vcelku jasné. Na Prague Death Mass to bylo většinou v pohodě, žádná extratřída, ale na druhou stranu ani jedna kapela nebyla nazvučená tak, aby se to nedalo poslouchat, což bohužel rozhodně ne všude je pravidlem. Pokud byl nějaký problém, většinou šlo o příliš vytažené basy, ale jak již bylo řečeno, ani v jednom případě to nebylo v takové míře, aby se to vyloženě nedalo poslouchat.

Velkým tématem v některých diskuzích před začátkem byla cena lístku, ale o tom už jsem se zmínil v úvodu. Za to, co na festivalu vystoupilo, šlo myslím o adekvátní částku, která rozhodně nebyla nezaplatitelná. Komu jde o opravdovou kvalitu a o to, aby viděl něco, co hned tak úplně běžně nevidí, ten to myslím dal docela rád. Budu-li mluvit sám za sebe, přišlo by mi trochu pokrytecké dát bez problému tolik peněz za Iron Maiden, ale nechtít je dát za akci, kde hrají Hades Almighty, když si hudebně obou kapel cením víceméně nastejno a obě řadím ke svým největším oblíbencům. Pokud ovšem někdo z lineupu znal třeba jen jednu kapelu a myslel si, že se za dvě, tři kila zajde podívat třeba na Mgła (zdravím kolegu Ježuru :)), pak chápu, že mu to přišlo jako přehnaná cena.

Já osobně jsem nakonec i přes některé dílčí výhrady (moc lidí, špatný vzduch) opravdu výsostně spokojen a jsem rád, že jsem tam byl – už jen z toho důvodu, že vím zcela jistě, že pokud bych tohle vynechal, mrzelo by mě to ještě dlouho. Takto jsem ovšem viděl pár téměř geniálních koncertů (Vemod, Sortilegia, Hetroertzen), spoustu skvělých, dva slušné (Kadotus, Obscure Burial) a jeden špatný (Azazel), což je nakonec sakra dobrá bilance. Každopádně, pokud se příští rok podaří dotáhnout podobně skvělou sestavu, minimálně s jedním prodaným lístkem si pořadatel může být jistý už teď…


Prague Death Mass II (pátek)

Prague Death Mass II
Datum: 12.7.2013
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Acherontas, Azazel, Cult of Fire, Hades Almighty, Obscure Burial, One Tail, One Head, Svartidauði

V poslední době se po celé Evropě začaly rojit neskutečně zajímavé podzemní festivaly, které ve svých sestavách srocují to nejzajímavější ze současné pravověrně black metalové scény. Jmenujme kupříkladu Nidrosian Black Mass v Belgii, Deathkult v Německu nebo švédské Arosian Black Mass a Forlorn… v loňském roce se k nim přidala i Praha, kde se odehrál tehdy co do sestavy ještě relativně skromný první ročník Prague Death Mass, na němž vystoupili pořádající Cult of Fire a norské smečky One Tail, One Head a Mare, přičemž Cult of Fire a One Tail, One Head si svou účast zopakovali i letos. Druhý ročník, který se odehrál v pátek a sobotu 12. a 13. července v klubu Futurum, byl již pojatý o poznání rozmáchleji a nabídl ve dvou dnech celkem čtrnáct kapel, až na několik výjimek výhradně evropských, z nichž nejedna se dá řadit k tomu nejlepšímu, co současné černěkovové podzemí nabízí. Mimoto se ve většině případů jednalo o formace, které člověk rozhodně nemá šanci vidět úplně běžně, tím spíš v našich zeměpisných šířkách. Zároveň s tím byl Prague Death Mass oproti ostatním domácím festivalům ojedinělý ještě tím, že zatímco většina z nich se k sobě snaží stahovat skupiny jedoucí turné okolo, zde všichni vystupující do jednoho přijeli exkluzivně pouze na tento jeden koncert.

Všechno má ovšem svá pro a proti. Díky tomuto přístupu se totiž cena za lístek vyšplhala na částku, jakou je většina lidí v Čechách ochotna zaplatit tak za stadiónový koncert hvězdného interpreta, ale asi ne za 14 extrémních skupin z toho nejhlubšího undergroundu. Nicméně již od začátku se mi jaksi zdálo, že Prague Death Mass je orientován spíše na zahraniční posluchače, což se nakonec ve výsledku potvrdilo. Vstupenky byly limitovány počtem 450 kusů, přičemž údajně se jich do České republiky a na Slovensko dohromady prodalo cca 40-50. Nicméně, zdali bylo cca 1400 Kč v předprodeji (a necelých 1800 Kč na místě, ale k tomu nedošlo, protože vyprodáno bylo už přibližně dva týdny před začátkem) adekvátní cena, to už musel každý posoudit sám… pro mě osobně ano, takže jsem se 12. července dostavil na místo konání a čekal, co se bude dít…

Jako první začali přesně ve stanovený čas svou mši Cult of Fire, což je přesně skupina, která na české scéně až doposud chyběla. Ne, že by tu nebylo dost kvalitního black metalu, nicméně v podstatě nikdo jej doposud nedokázal pojmout takovým způsobem, aby dokázal plně konkurovat současné podzemní žánrové špičce (která se právě na Prague Death Mass představila) – udělat z black metalu temné okultní umění, a to nejen po stránce hudební, ale i co do image a koncertní prezentace, zároveň to ale udělat po svém a být jasně rozpoznatelný. Přesně to se Cult of Fire povedlo, tudíž není divu, že jsou to právě oni, kdo v současnosti ze zástupců českého black metalu nejvíce “letí”. A stejně tak to vypadalo i na Prague Death Mass – tři oltáře plné hořících svícnů, kadidel a lebek, za prostředním z nich dvě překřížené kosy a za nimi trojice zakuklených postav v černě-rudých sutanách s majestátně vysokými špičatými kápěmi, které se tyčily do opravdu úctyhodné výšky (plus čtvrtá vysoká kápě za bicími). Už jen ta podoba Cult of Fire je jednoduše impozantní, stejně tak jako samotná hudební produkce svojského black metalu s úžasnou atmosférou. Hrálo se samozřejmě z excelentního debutu “Triumvirát”, přičemž jako vrcholy setu bych označil úžasnou “Satan mentor” a závěrečnou uhrančivou hymnu “Závěť světu”. Očekávání toho, co se bude na Prague Death Mass obecně dít, byla obrovská a Cult of Fire rozhodně patřili mezi ty, kteří je dokázali bezezbytku naplnit. Laťka byla hned na začátek nastavena velmi vysoko.

Finové Obscure Burial se jí ovšem se svým špinavým oldschool black/thrash metalem nedokázali ani dotknout, natožpak ji shodit. Kapela rozhodně vyloženě špatná nebyla a její set byl vlastně docela příjemně neurvalý a syrový, docela brzy však upadl do poměrně monotónního tempa, z něhož už se posléze nedokázal vymanit. Na finské čtveřici sice bylo vidět, že ta stará škola jí opravdu není cizí a že zjevně má jasno v tom, co a proč chce hrát, ale jak vidno, ne vždy to stačí. Ta půl hodinka, kterou Obscure Burial dostali na svojí prezentaci (nejkratší čas festivalu), byla tak akorát, dala se bez problému vydržet, ale delší dobu by rozhodně nebyli schopni utáhnout, protože už takhle to ke konci začínalo trošičku nudit. Možná, že někde jinde a za jiných okolností by Obscure Burial dokázali se svým dřevním black metalem vyniknout lépe a bavit, ale na poměry Prague Death Mass se jednalo spíše o průměr a jednu z těch slabších skupin obou dnů…

…nicméně v porovnání s následujícími krajany Azazel byli Obscure Burial ještě klenot. Při vší úctě, koncert Azazel byl úplná píčovina, a pokud by někdo od kapely, která to hobluje již od roku 1992 (i když první deska po dvaceti letech fungování a celkově pouhé čtyři počiny taky hovoří za sebe), čekal kvalitní severský black metal, v tomto případě se šeredně přepočítal. Víc než co jiného mi totiž Azazel připomínali některé domácí pseudo black metalové neumětely (konkrétně tentokrát jmenovat nebudu) s rozplizlými barvičkami ksichtě, jimž se člověk spíš musí smát, jak špatné to je. Přesně takoví byli i Azazel. Muzika také úplně o hovně – vážně nemám vůbec nic proti primitivnímu black metalu (co do formy, nikoliv obsahu), naopak jej poslouchám moc rád, ale i ten se musí umět zahrát, což Azazel rozhodně neuměli. Kytarista vždycky na začátku nového songu nějak chytnul hmatník a do konce písničky s tou rukou ani nepohnul, všechno odrhovačky o jednom akordu. Zpěvák vypadal naprosto blbsky a jeho corpsepaint byl spíš žalostný, rozhodně nepůsobil nějak hrozivě… spíš člověk přemýšlel, jestli se tam začít smát z plna hrdla, nebo ho litovat, že s tímhle stojí na pódiu. Baskytarista se radši hodně prozřetelně schoval pod kuklu – asi aby jej nikdo nepoznal. Nechápu, proč Azazel dostali víc času na hraní než Cult of Fire, protože si jej rozhodně nezasloužili… vlastně je otázka, jestli si vůbec nějaký čas zasloužili, protože za ty prachy, které letenky (?) stály, se sem daly z Finska přitáhnout i mnohem zajímavější skupiny. Asi nejzbytečnější a nejhorší věc celého Prague Death Mass. Naštěstí ale jediná tohoto druhu.

Program již nyní dospěl do své poloviny a na řadu konečně měly začít přicházet věci patřící k oné žánrové podzemní špičce, o níž jsem hovořil výše. Až doposud se jelo podle časového rozpisu, ale s následující kapelou se již první den dostal do skluzu, což jsem osobně docela očekával, že se dřív nebo později stane…

Slova se ujali islandští bohové chaosu Svartidauði, kteří se dle očekávání jali hrát ze svého nemocného opusu “Flesh Cathedral”. Na kapelu se čekalo asi o 20 minut déle, přestože se již zpoza plachty neozývalo zvučení nástrojů (to by možná stálo za zmínku – o pauzách mezi jednotlivými vystoupeními byla před pódiem vždy natažena černá opona, tudíž nebylo vidět, co se zde děje), ale když už se Svartidauði konečně ukázali a spustili svojí neprostupnou masivní stěnu zvuku, šlo o opravdu působivý nápor a musí se Islanďanům nechat, že se jednalo o drtivý posluchačský zážitek. Nicméně se v jejich případě v plné míře potvrdilo to, že pokud takto extrémní skupiny s chaotickou hudbou nemají povedený zvuk, pak je to strašně táhne dolů – Svartidauði totiž schytali sice určitě ne neposlouchatelný, ale přesto hodně přebasovaný zvuk, v němž se poměrně ztrácely kytary, takže výsledek spíše než aby drtil samotnou atmosférou, jak je tomu na desce, zabíjel hlasitostí a “bordelem”. Mně se vystoupení Svartidauði i tak líbilo, ale kdo “Flesh Cathedral” neměl naposlouchané, ten z toho asi moc moudrý nebyl. Na druhou stranu výkon kapely i tak opravdu parádní a minimálně z toho, co předváděl zpěvák a baskytarista Sturla Viðar, přímo čišela agrese a obrovské nasazení. Svůj nástroj ničil s takovou vervou, že po nějakém čase urval strunu, tudíž kousek vystoupení pouze odzpíval. I přes všechny pozitivní dojmy jsem ovšem přibližně polovině setu musel ze Svartidauði utéct na chvíli před klub na vzduch, protože v sále už v té chvíli bylo neskutečně nedýchatelno, ale k tomu se podrobněji dostaneme na konci článku…

Jako další se žezla ujímají norští One Tail, One Head s krvavou image. Na jejich koncert z pódia konečně zmizela trojice oltářů, které zde byly již od Cult of Fire, přičemž se vcelku záhy ukázalo, že to bylo v jejich případě sakra potřeba, aby měli One Tail, One Head co nejvíce místa. Norové se totiž do svého rychlého a agresivního black metalu ze staré školy pustili s neskutečnou vervou, a ačkoliv to možná bude takhle znít trochu nepatřičně, zpěvák Luctus, kytarista Åsli i baskytarista Andras Marquis T. na svou hudbu pařili, jak kdyby hráli nějaký skočný hardcore/punk. Jestli jsem o Svartidauði řekl, že z jejich hudby čišela agrese, o One Tail, One Head to platilo ještě mnohonásobně více, i když trochu jiným způsobem. Celá tři čtvrtě hodina proběhla v tom největším možném tempu, takřka bez nějakého oddychu nebo zvolnění, nebudeme-li počítat přestávky mezi skladbami; zmiňovaná trojice muzikantů na pódiu doslova řádila a lítala ze strany na stranu, později pak dokonce lítal i stojan na mikrofon téměř po celém klubu, když jej Luctus hodil mezi lidi – štafetou pak stojan skončil až někde na baru v zadní části. Svým výkonem One Tail, One Head zanedlouho vyhecovali rovněž publikum, které norské čtveřici připravilo jeden z nejlepších ohlasů Prague Death Mass a také první moshpit festivalu. Åsli sice druhý den festivalu dokázal uhranout ještě více s Vemod (o tom však až později), ale i tak to byl jednoduše absolutní nářez.

Další v pořadí je norská legenda Hades Almighty, která byla papírově headlinerem celého Prague Death Mass a na plakátech jí patřila nejvyšší pozice, avšak situace nakonec byla docela jiná. Na Svartidauði, One Tail, One Head i následující Acherontas bylo v klubu natřískáno a skoro doslova hlava na hlavě, v průběhu Hades Almighty to ale rozhodně neplatilo a navíc během jejich setu dost lidí ještě odcházelo, takže na konci byl sál přinejlepším poloprázdný. Sice je určitě pravda, že oproti zbytku sestavy Prague Death Mass byli Hades Almighty jednoznačně nejméně extrémní kapelou (jak se vyjádřil kolega fotograf: “byl to takovej hevík, no”), ale určitě si podle mě ani náhodou nezasloužili, aby se po dohrání skladby ozval jen chabý potlesk několika málo lidí. Jasně, určitě se na to nedívám úplně střízlivě, protože Hades (Almighty) dlouhodobě patří mezi mé největší srdcovky vůbec a protože jsem byl strašně rád, že mám konečně možnost vidět kultovní Nory živě, ale nemůžu si pomoct, mně to prostě přišlo naprosto skvělé, celá hodina mi utekla jak nic a zrovna tady bych si klidně nechal líbit, kdyby hráli snad i tři hodiny. Rozhodně to nebylo dokonalé vystoupení a spousta věcí nebyla úplně košer, citelně mi chyběla druhá kytara, jelikož Hades Almighty aktuálně hrají jen ve třech, takže oproti studiovým verzím, které mám v hlavě vpálené naprosto zpaměti, tomu něco trochu chybělo, navíc mi přišlo, že sám Jørn Inge Tunsberg ne všechno odehrál úplně čistě, sem tam mu něco ulítlo a ještě navíc byla jeho kytara trochu potopená pod basou Janto Garmanslunda (jenž měl jen tak mimochodem ten večer v hrdle naladěno vskutku famózně), ale i přesto všechno jsem si jejich vystoupení neskutečně užil. Trochu mě překvapil setlist, protože vzhledem k tomu, že poslední deska vyšla před dlouhými 12 lety, jsem očekával, že Hades Almighty (i kvůli zaměření festivalu) budou brát hlavně ze staré tvorby, jež vyšla ještě pod původním jménem Hades, ale kapela své vystoupení postavila hlavně desce “The Pulse of Decay”, z níž zazněly “Submission Equals Suicide” (včetně intra “216 / Cataclysmic”), titulní “The Pulse of Decay”, “Vendetta Assasination”, “Apocalypse” a hodně překvapivě i cover “Each Dawn I Die” od Manowar, který se objevil jako bonusový song na pozdější reedici alba. Třeba z kultovního “The Dawn of the Dying Sun”, což je pro mě jen tak mezi námi jedna z nejlepších desek, které kdo kdy nahrál, zazněly – pokud mě paměť nešálí – pouze “Crusade of the Underworld Hordes” a pak geniální opus “Alone Walkyng”. Škoda, že nedošlo na žádný kousek z trochu přehlíženého “Millenium Nocturne”, ale člověk nemůže mít všechno. I tak jsem byl naprosto spokojený a jsem pořadatelům vážně vděčný, že jsem díky nim Hades Almighty konečně viděl.

Jako úplně poslední formace prvního dne nastupují okultní Řekové Acherontas, jejichž hudba mě i přes nesporné kvality z desek nikdy nijak zvlášť nesebrala (i když letošní novinka “Amenti – Ψαλμοί Αίματος και Αστρικά Οράματα” se prozatím vyvíjí velice slibně, ačkoliv jsem ji ještě neslyšel tolikrát, abych ji úplně vstřebal), avšak v živém provedení to mělo obrovskou sílu. Kapela naprosto suverénní, uhrančivá, proudy umělé mlhy a kouře notně podporovaly atmosféru, díky čemuž obrysy zahalených postav (kytaristé a baskytarista v kutnách s kapucí, všichni většinu obličeje zakrytou šátkem s nějakým okultním symbolem a všichni na krku náhrdelník z kostí; bubeníka jsem snad přes tu mlhu ani nezahlídnul) působily ještě uhrančivěji. Na pódium se navíc vrátily i oltáře se svícny a lebkami, což bylo jedině dobře, protože zrovna Acherontas byli kapelou, k níž se to – na rozdíl třeba od Azazel nebo Obscure Burial – naprosto hodilo a umocňovalo to zážitek z už tak excelentního a atmosférického vystoupení. Díky tomu všemu na mě muzika Acherontas snad vůbec poprvé působila tak, jak by asi měla. I tak jsem ale díky velké únavě a už opravdu hodně špatnému vzduchu v klubu nakonec utekl ještě před koncem jejich setu, což mě sice zpětně trochu mrzí, ale nedalo se nic dělat, tudíž jsem se vydal bloudit do pražských ulic a naštěstí – jistě k velké radosti všech – se mi i podařilo dobloudit tam, kam jsem potřeboval, takže jsem se mohl vrhnout na regeneraci na druhý den Prague Death Mass, který se nakonec ukázal být ještě výživnějším než ten první…


Cathedral – The Last Spire

Cathedral - The Last Spire
Země: Velká Británie
Žánr: doom / stoner metal
Datum vydání: 29.4.2013
Label: Rise Above Records

Tracklist:
01. Entrance to Hell
02. Pallbearer
03. Cathedral of the Damned
04. Tower of Silence
05. Infestation of Grey Death
06. An Observation
07. The Last Laugh
08. This Body, Thy Tomb

Hodnocení:
Stick – 9/10
H. – 7,5/10
Kaša – 8/10
Atreides – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Cathedral, jedna ze zásadních britských doom metalových kapel, to zabalili. Na rozloučenou sobě i fanouškům nadělili poslední album, jež nese název “The Last Spire”. Na tomto albu se na baskytaru podílel mimo jiné Scott CarlsonRepulsion, který se už kapelou kdysi mihl. Rovnou na úvod se sluší říct, že lepší zakončení kariéry snad ani nemohlo přijít. Symbolické desáté album shrnuje celou déle než dvacet let trvající kariéru kapely do kamenného náhrobku, lesknoucího se i za ponurého deště. Obal je povedený, ale na Cathedral dosti netradiční ve srovnání se staršími nahrávkami. Přesto ale s obsahem plně koresponduje. Je opravdu skvělé, že můžu říct, že to Cathedral zabalili s velkou parádou a na svůj epitaf můžou být skutečně hrdí.

Cathedral vždy vyznávali doom, jehož základy pokládali Black Sabbath, následováni Candlemass, Pentagram či Trouble. Na “The Last Spire” rozhodně nelze očekávat pseudogotické melancholické klávesové hrátky, sladký dívčí vokál a romantické texty plné vampýrů. Tohle album je jeden dlouhý pochod na hřbitov, dlážděný zatěžkanými sabbathovskými riffy, za které by dneska možná Tony Iommi platil zlatem. Gaz Jennings se ani při poslední jízdě jednoduše nenechal zahanbit. Všudypřítomná atmosféra zmaru obejme hned s prvými tóny přihodně pojmenované “Pallbearer” (“Nosič rakve” – jak příznačné). Délka skladeb zřídka spadne pod pět minut, takže je zjevné, že jde o komplexní masivní celky, které nikam moc nespěchají, ale ochuzeni rozhodně nejsme ani o šlapavé kousky, které zadupávají do země. Spousta skladeb je ozvláštněna zajímavými mezihrami, ve kterých zazní i masivní fanfáry kláves nebo akustické kytary. Tyto výrazné skladbové předěly se projevují především v již zmiňované “Pallbearer” či v poslední infernální hymně “This Body, Thy Tomb”. Tady je vybrnkávání akustické kytary doplněno o tklivou melodii a nechybí ani hammondky. Ve skladbě “An Observation” se dokonce otřou o progresivnější hudební větev, především díky klávesovým rejstříkům a “kodrcavému” tempu, což je nakonec následováno vyhrávkou, která jako by vypadla z raných desek NWOBHM.

Na albu je nakonec při necelé hodině šest plnohodonotných skladeb plus úvodní tříminutové intro, které pro mě docela postrádá smysl, stejně jako předěl “The Last Laugh” před poslední skladbou. Evidentně jde o prostředky k podpoření atmosféry, ale nějak to na mě nezapůsobilo, samostatné skladby mluví za sebe víc než jasným hlasem. Jak některé skladby ubíjí jako mocný buchar, nevyhnete se ani chytlavým věcem, u kterých si budete podupávat a již při druhém poslechu budete schopni si sloky broukat společně s démonickým Dorianem. Řeč je především o “Cathedral of the Damned” a “Tower of Silence”. Přestože obě skladby překračují pětiminutovou hranici, jejich obsah by se dal prakticky srovnat s klasickou písničkovou formou, která jinak zas příliš nepřevažuje u ostatních monolitů, které v ostatních skladbách vystavěli.

Cathedral, to byl také vždy především vokál Lee Doriana. Už to samozřejmě dááávno není ten křikloun, který otevřel kariéru jiných legendárních Britů Napalm Death na jejich albu “Scum”. Nyní, 20 let od debutového alba “Forest of Equilibrium”, předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Je tu vlastně vzteklý, ale zároveň neskutečně jedovatý a slova se do hlavy zarývají jak hřeby do dlaní Ježíšových a zanechávají hluboké brázdy. Při poslechu takového hlasu si až říkám, že se můžou některé funeral doomové kapely jít zahrabat se svými rádoby záhrobními murmury. Miluju ty obrazy, které mi při poslechu celého ansámblu naskakují a skutečně tleskám. Bravo Lee, bravo Cathedral! Album “The Last Spire” drží zástavu hrdě vysoko a stejně tak nejspíše skončí nakonec v mém konečném ročním žebříčku.


Další názory:

Cathedral je bezesporu skvělá kapela, která jistě výrazně promluvila do dění na metalové scéně, nicméně se musím přiznat, že mi k srdci nikdy nepřirostla tak, jak by možná měla, což platí i o finální desce “The Last Spire”, díky čemuž nejsem zas tak nadšený jako kolegové. Nechápejte mě ovšem špatně, pořád se jedná o výbornou desku, na níž vlastně není nic špatně – smrtící riffy, záhrobní tempo, umrlčí atmosféra s lehounkým psychedelickým odérem a samozřejmě démonický Lee Dorian se svým uhrančivým vokálem. To všechno tam je a určitě se mi to líbí, akorát ne zas až tak extrémně moc. Mým osobním vrcholem kolekce je tryzna “An Observation”, jinak k tomu nemám co dodat… snad kromě toho, že i přes to, co jsem řekl, stále považuji “The Last Spire” za velmi vysokou kvalitu.
H.

“The Last Spire” že má být poslední studiovkou britské doomové legendy? Ale jděte, vždyť to by byla setsakramentská škoda, když se parta kolem Lee Dorriana dokázala na sklonku své kariéry takhle vytáhnout. Ne, že by se dokázali vzedmout k takové formě, aby dali vzpomenout na své klenoty z počátku kariéry, ale v aktuálním tisíciletí bych od nich povedenější počin nenašel. Po minulém, strašně rozmělněném dvojalbu “The Guessing Game”, drží poslední kousek jejich bohaté diskografie pěkně pohromadě a delší kompozice jako “Pallbearer” skvěle doplňují kratší fláky “Cathedral of the Damned” a “Tower of Silence”, které se sice pořád táhnou jako med na lžíci, ale svou stavbou působí přece jen o trochu přístupněji. Zádumčivá atmosféra z nahrávky srší na všechny strany a milovníci pomalých riffů a opatrné rytmiky by neměli být v žádném případě zklamáni. V mnohých momentech je stále možno spatřit silnou reminiscenci Black Sabbath, ale komu to vlastně vadí? Lee Dorrian je přesvědčivý v každém momentu a já mu po delší době opět zobu z ruky. Jestli za to může troška té nostalgie, která na mě padla s vědomím, že další studiovky se už nedočkám, je dost dobře možné, ale v kontextu posledních pěti alb se jedná o dílo nadprůměrné, takže nemám důvod házet na Cathedral při jejich poslední cestě nějakou špínu. To si tahle legenda rozhodně nezaslouží…
Kaša

Cathedral

Posledních 58 minut a 19 vteřin, které vypustili do éteru britští Cathedral. Zároveň 58 minut a 19 vteřin, které si stojí za to poslechnout. Pokud možno hned několikrát. “The Last Spire” je totiž důkazem, že i přes kolísavou kvalitu posledních alb tahle legenda doom metalu pořád dokáže nahrát silné album. Skladbám vévodící kombo zahulené kytary a hutné basy vytváří příjemně temnou atmosféru, příjemně dokreslovanou vokálem Lee Dorriana, a je už vcelku jedno, jestli jsou na pořadu dne táhlé riffy či kytarové vyhrávky. I přes jistou utahanost ale nedocházím k tomu, že by byla deska příliš monotónní. Výsledek se pak poslouchá téměř sám, bez škobrtání a křečí, záhrobní podtemno vás samo pomalu obklopí a zcela pohltí. Je skoro až škoda, že se Cathedral rozhodli svoji kariéru ukončit. Na druhou stranu jsem vždy choval obdiv k těm, kteří dokázali sami přestat v nejlepším a k tomu se rozloučit velkolepým finále, což se Cathedral v případě “The Last Spire” povedlo na výbornou.
Atreides


Behexen – Nightside Emanations

Behexen - Nightside Emanations
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.9.2012
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Intro
02. Wrathful Dragon Hau-Hra
03. Death’s Black Light
04. Circle Me…
05. We Burn with Serpent Fire
06. Luciferian Will
07. Awaken Tiamat
08. Temple of the Silent Curses
09. Shining Death
10. Kiss of Our Dark Mother

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

Na finské satanáše Behexen se osobně dívám možná trochu paradoxně, v porovnání s ostatními lidmi. Všímám si, že většina žánrových fanoušků vyzdvihuje jejich první desky “Rituale Satanum” z roku 2000 a “By the Blessing of Satan” z roku 2004, naopak třetí počin “My Soul for His Glory”, na němž Behexen posunuli svou tvorbu trošku jinačím směrem, spousta lidí zavrhuje, ať už čistě z důvodu té změny, že už to prý nebylo takové zlo, nebo čistě proto, že to dotyčnému nepřišlo už tak dobré. Já osobně to mám ovšem přesně naopak. “Rituale Satanum” a “By the Blessing of Satan” sice jistě nejsou špatné fošny, je to peklo, jak má být, ale z nějakého důvodu mě prostě “My Soul for His Glory” baví mnohem víc a s odstupem času si tuhle placku pouštím mnohem častěji. Behexen se nebáli posunout, bestiální atmosféru vyměnili za atmosféru sice stále blasfemickou jak poleno, ale trochu inteligentnější, přidali na (v rámci mezí) progresivnějších prvcích, jako jsou čistý vokál, vyloženě atmosférické songy (mrazivá “O.O.O.”), v některých případech pak vytvořili opravdu famózní skladby, zejména titulní věc “My Soul for His Glory” s nezemským refrénem. Nemohu si pomoct, mně to prostě chutnalo. Není tedy asi divu, že na pokračování “Nightside Emanations” jsem se dost těšil…

Předně je nutné zdůraznit jednu věc – rozhodně se nestalo, v co někteří doufali, Behexen se nevrátili ke svému původnímu zvuku, který byl čistokrevným černěkovovým zlem, ale pokračují v tom, co započalo už na “My Soul for His Glory”. To v překladu znamená black metal, který se nebojí i trochu zvolnit v tempu a obsahuje tak i mnoho pasáží, jež nejsou typickou vichřicí; kterému nejsou cizí ani nějaké ty ozvláštňující prvky, atypické melodie, čistý vokál atd. Anebo ještě jinak řečeno, současná tvorba Behexen jednoduše nabízí i black metal, který – a možná právě to mnoha příznivcům starších alb vadí – je stravitelný pro širší okruh lidí než původní syrová sypačka. Samozřejmě, Behexen se stále tváří jako největší zlo pod černým sluncem, záměrně se kolem sebe snaží budovat jakousi okultní auru (což někomu sice může přijít trapné, ale tak nějak to k tomu patří), jejich muzika však už není tak ortodoxní, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Pokud bych měl aktuální Behexen k někomu přirovnat, asi by mě napadli kolegové z Watain, kteří jsou na tom relativně podobně – byť se možná z dálky tváří ukrutně zle, ve skutečnosti je jejich black metal záležitostí poslouchatelnou i pro obyčejného smrtelníka. Tím ovšem nechci říct, že by Behexen byli lehce chytlavou záležitostí, stále se přece bavíme o extrémním metalu; ani tím nechci říct, že od Švédů nějak kopírovali, ve skutečnosti obě kapely prodělaly ten vývoj od syrovější stylové podoby k současnému vyznění takřka současně a přelomová alba v jejich tvorbě vyšla v tom samém roce, jenže zatímco Watain se podařilo prorazit, dostali se pod velkou firmu, hrají na velkých festivalech a objevují se v hudebních magazínech, Behexen jsou stále underground. Možná, že ta jejich forma je ještě pořád o maličko extrémnější, ale to je – z pohledu vás, kteří holdujete spíše melodičtější hudbě – daň za to, že v tomto případě dostanete skupinu, která není tak ohraná a okoukaná, alespoň tedy v širším kontextu, neboť pro ty, kteří se na black metalovém poli sami pohybují, jistě Behexen dávno znají a to, co zde vykládám, pro ně není nic nového.

Přesto má “Nightside Emanations” podle mne jeden problém, a sice že v porovnání se svým předchůdcem “My Soul for His Glory” jednoduše prohrává. Sice je pravda, že ne nikterak markantně, nic to ovšem nemění na tom, že mi minulé album přišlo o chlup ze Satanovy mocné řiti lepší. Což ovšem neznamená, že by “Nightside Emanations” mělo být špatnou nahrávkou, stále je totiž na ní jistě co poslouchat. Především je rozdíl v tom, že na “My Soul for His Glory” byly v podstatě všechny skladby totální pumelice, ať už šlo o úvodní “Let the Horror and Chaos Come” s neskutečně chytlavým riffem, skvěle vygradovanou “Born in the Serpent of the Abyss” s dechberoucí druhou polovinou, již zmiňovanou dvojici v podobě pomalé atmosféry “O.O.O.” a titulní “My Soul for His Glory” s fenomenálním refrénem nebo zbylé rychlé vály. Na “Nightside Emanations” mi ovšem přijde, že některé kompozice tak úplně nemají takovou sílu, jakou bych od Behexen čekal. Nejsou sice zlé, ale malinko jim něco schází, zvláště to platí na začátku alba.

Samozřejmě se však zde nachází i velice vydařené vály, to Behexen upřít nemohu, že v některých případech měli i na novince velice vydařené nápady. Hned na první poslech zaujme “Circle Me…” s deklamovaným refrénem a hlavně neuvěřitelně prdel-nakopávajícím riffem ve středním tempu. Něco do sebe má jistě i proměnlivá “We Burn with Serpent Fire”, která se pohybuje od pomalejších kusů až po výbuchy agrese. Jako jeden z vrcholů celého “Nightside Emanations” bych viděl uhrančivou “Awaken Tiamat”, jež by mohla jít bez problému do souboje s těmi nejlepšími songy z “My Soul for His Glory”; přesně tohle jsou ti Behexen, které já osobně chci slyšet – atmosféra jako prase, pořád je to zlo, ale má to myšlenku (obzvláště prostřední pasáž s démonickým “Awaken Tiamat!” je prostě náser!), stále to uctívá staré žánrové pořádky, ale nijak nekopíruje ty nejstarší klasiky, jednoduše black metal současného střihu v té nejlepší možné formě.

Behexen

Podobně je na tom i “Temple of the Silent Curses”, do níž po zběsilé první polovině začnou promlouvat skvělé čisté vokály. Jako absolutní vrchol “Nightside Emanations” bych ovšem označil závěrečnou a zároveň nejdelší “Kiss of Our Dark Mother”, z jejíchž tónů po celou dobu doslova odkapává síra. Pokud by celá deska byla na téhle úrovni, pak by se jednalo o opus první kategorie. Dobré alespoň to, že výrazně lepší druhá polovina “Nightside Emanations” nechá trochu zapomenout na malinko slabší začátek, který sice rozhodně není špatný, naopak se mi také dost líbí, jen na rozdíl od závěru nahrávky nenabízí nic vyloženě výjimečného.

Na obranu Behexen však musím říct dvě věci. Zaprvé, možná je tak trochu chyba i na mé straně, že jsem toho od kapely čekal možná až přespříliš. Zadruhé, “Nightside Emanations” přece jenom ještě neprotáčím tak dlouho, takže možná, že i z některých dalších písní po čase vykouknou pořádně dobré nápady, ostatně i u “My Soul for His Glory” mi to nějakou chvíli trvalo. I z tohoto důvodu hodnotím prozatím střízlivě 7,5 bodu, ale nijak nevylučuji, že to možná časem poroste (ale možná taky ne, těžko odhadovat). Nicméně musím zdůraznit, že i když recenze v některých momentech vyznívala trochu kritičtěji, než jsem zamýšlel, stále se mi “Nightside Emanations” líbí. Bezesporu se jedná o povedenou placku, která představuje současnou formu “pravého” black metalu ve velice dobré kvalitě a která si zcela jistě zaslouží nadprůměrnou známku.


Darkend

Darkend - Grand Guignol - Book I
Country: Italy
Genre: symphonic black metal

Questions: H., Ježura
Answers: Animæ
Number of questions: 18

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Greetings to Italy! First of all, I would like to ask one thing – do you prefer name Dark End or Darkend? I have seen both versions, so I am not really sure about it… I am using Dark End in following questions, so I hope I chose the right one (laughs)

Greetings to you, Czech Republic! Ahah, hmm I’m sorry but you chose the wrong one! To understand this little difference you should know that the moniker “Darkend” derives first of all from an artifice commonly used in the esoteric tradition either to conceal the truth or to convey to the reader a message that transcends the written text: the Anagram. The name of the band (which we have changed by stitching together the terms “dark” and “end” to remain faithful to the above stated principle) as it is used symbolizes the Abyss, the unconscious opening its doors to mystery and dream, while anagrammed and stripped of its appearance, this name reveals its REAL meaning: in fact it is a key term used in an ancient Sumerian transmigration prayer that we will reveal in the lyrics of the song closing our fifth full-length.

[We kept the originally-written form of the band’s bame during the rewriting of the interview to save the authenticity, despite it is the wrong form.]

I would like to start with some general questions. Dark End play quite epic music. Honestly, I could imagine that all those topics which appear in the lyrics could be musically presented in much more minimalistic way too. How did it happen that you ended up with expressing these topics in the symphonic way?

This is a good question. I think it’s mainly because that with our music, in strict connection with the lyrics and the visual art, we want to give concrete form to the inner Abyss of the Souls where the core of the whole Cosmos resides, with all its secrets and shades. And it’s a place so complex, a place so full of different colours and shapes that requires a quite complex, rich musical form to be expressed. This mainly happens with our last album, where even the lyrics started a profound inner research through the occult depths.

This question isn’t much original but it’s logical after all – can you imagine combination of Dark End’s music with classical orchestra (doesn’t matter if live or on studio albums)? If so, do you think it is possible to really happen in the future?

Yes, we imagine that combination every time that we compose music. You have to know that our keyboardist Antarktica is perfectly able to direct an orchestra and so he never used pre-settled or bounded orchestral patterns but he write and record every single orchestral instrument separately using EastWest software: so we always have single violins tracks, single flute tracks, single contrabass tracks, single trombones tracks and so on… In addition to this, even the “metal” instrument are often imagined as part of the whole orchestra, giving to the whole sound a quite weird, theatrical mood. In the future we will for sure do something with a real, human orchestra, probably some special live shows to be recorded and then delivered in DVD format.

In Italy there are a lot of bands which use keyboards and orchestrations and their music could be described as symphonic or epic. It seems to me that there is no other country with so many symphonic bands, doesn’t matter if they are extremely symphonic (which is also the case of Dark End) or, let’s say, not-so-heavy symphonic bands. Do musicians in Italy feel it the same, or you don’t think about it like this? Do you think there is something special in Italy that there are so many bands playing epic music?

Hmm, I really don’t know. If you are referring to bands like Rhapsody of Fire and Stormlord I think that their symphonic elements are strictly associated to the fantasy concepts or to the historical grandeur of the past Italian culture to witch these bands often refers to. But you know, I can only speak for myself, and as stated before our symphonic approach is more related to a dark, immaterial side of existence. It’s like that we need to give the right soundtrack to the horrorific, occult, magical topics we speak about. And concerning your question, here in Italy you can find a lot of bleak, mysterious, esoteric elements able to arouse those visions: you have only to know where to search them.

I have already mentioned the lyrics… all three Dark End’s albums are conceptual. Do you plan to continue with this tendency also in the future? Is there possibility of recording an album without concept?

Yes, even in the future our albums will be conceptual albums, I find that this is a more stimulating way of writing. Through them you can deeply analyze what you want to speak about and look at it from different points of view, inviting the listener to follow you and to begin the same research process you started before. And oh, about the possibility of recording an album without concept well, never say never, but now is not our interest to do that.

Because of those concepts it seems that lyrics are very important for Dark End. Do you agree? I always believed music should reflect the ideas in the lyrics, therefore the words should come first and the music should be composed in relation to the lyrics. What comes first in case of Dark End – lyrics or music? Could you describe to us how the process of composing in Dark End looks like? Speaking only about music, do you first come up with orchestrations or metal elements?

I agree with you, absolutely. The first stone settled in the creation of all of our albums is directly connected to my strong philosophical and theatrical researches, used as a basis to set up the whole structure and the general atmosphere of the opera. I usually write a sort of synopsis in which I explain the whole conceptual work and where I indicate what is the lyrical theme for every songs; then Antarktica and me start to focus on the musical compositions, to which I progressively add the definitive lyrics.

Concerning music, it depends: if a song comes from Antarktica the orchestrations come first and then we add the metal elements considering them a part of the orchestra; if a song come from me or from another member we usually develops some guitar riffs and together with them we create the orchestral elements.

Darkend

I have noticed that Latin is used in some of the lyrics. Because of you are stated as a main author of the lyrics, I have to ask you if you know this language? If so, where did you learn it?

Yes, I know Latin, not perfectly but I know it. I entirely learnt it by myself… I really love ancient languages, in my opinion they hold a great fascination and they could also help you to better understand and use the current languages.

Let’s talk about “Grand Guignol – Book I” album now. First thing which draws listener’s attention is without any doubt the artwork. Why did you put Hieronymus Bosch’s painting on the cover? Is it because his, let’s say, unusual paintings fit to the dark music, or you had some special reason (e.g. according to album’s concept)? I would also like to know why did you use only a small part of much bigger painting?

We chose that painting because it perfectly incarnates not only the content of the album, but also the whole Darkend imagery: it’s bleak, dark, it can almost transmit the stench of death, yet it is also so powerful and alive, so surreal, lost between fantasy and reality… like us, it has a very strong theatrical vibe. We chose to use only a small part of it because this is only the first part of the whole “Grand Guignol” concept and the “Book II” will not only continue the current lyrical research but it will also take the events told in the first part to a bigger cosmic level, entering the core of inhuman secrets. Until then, the work of art cannot be considered as completed: the cover painting follows the same rule ;)

I have to ask you about the concept of “Grand Guignol – Book I”. Honestly, I am not really sure if I managed to understand everything… in fact, I guess I didn’t… the more I tried to understand the lyrics and the attached texts in the booklet, the less clear it was for me. It seems that the concept is very complex and difficult to understand. Could you explain to us what is “Grand Guignol – Book I” actually about? I would like to hear it more detailed than “first part of complex philosophical concept concerning the common roots of occultism, spiritualism, martyrdom and white/black magic rituals”, as it is written on the internet. It seems like there two parallel stories – first one in the lyrics and the another one in Himmler’s diary… how they are connected? If you took one or two songs and described them to the details, I believe it would be very eye-opening…

Well, I think that this will be a pretty long one! First of all, you have to know that during the writing sessions I followed one of the most precious teachings of the magical doctrines: the one that tells you that knowledge shared is knowledge lost. According to this, all of the knowledge hidden at the roots of the opera isn’t exposed to light because, when knowledge is shared in an easy way, it loses its whole meaning, it becomes something different and it’s no more knowledge at all: it is just something you are aware of, something you read and then archive in your mind to be forgotten.

Secondly, you have to know that my aim is not to tell a fiction story, to entertain people for a couple of hours or to simply expose the results of my researches and beliefs; my aim is to incite you, the listener, to think and to start a similar process of research that brought me to a particular state of knowledge. To assist you in doing that, I put some “starting points” in the album booklet: for example the inversed triangle/circle symbol together with those 10 different words placed around/inside it, or, again, the graphics elements (the dagger, the nails, the compass, the chakra scheme and so on) that, given a precise meaning, are associated to every different page and lyric. From here, everyone can start their own journey: by investigating the meaning of the single elements and symbols and connecting them to the writings, by solving some enigmas that I put here and there, by paying attention to some numerogical clues, by gaining a different level of introspection that will reveal the metaphorical core of some quite complex phrases.

Darkend

This being said, “Grand Guignol” is mainly a concept about humanity (mainly seen as unconscious puppets in a wide, almost invisible theatre) and about the deep, cold secrets of the Cosmic Elements (in the same theatrical optics, you may think of them as The Puppet Master). So, occultism, spiritualism, divination and magic are here considered as tools to free yourself, to recognize the realms where those secrets dwell and to put an eye out there, into the abyss. About the concept structure, if you look well enough, you will notice that there aren’t just two parallel story lines, but three: Himmler’s diary (unfolding in chronological order – except for the first song that, as stated in its title [“Æinsoph: Flashforward to Obscurity”], is a flashforward), the pieces of paper carrying parts of the New Testament and evoking episodes from the life of Jesus Christ (proceeding in a non-chronological order, with every single episode presented as a brief flash) and the lyrics (written in a complete metaphorical, emotive style) which bring the previous two elements together. Here inside, the figures of Heinrich Himmler and Jesus Christ represent the ideological and moral extremes of centuries of history and culture (the “borders” of the above mentioned theatre) and with the exposure of the common emotions that drove their deeds (the lyrics), they are both symbols and fleshy creatures, guiding the listener through the knowledge of sin, purity, pity, murder…up to the invisible strings of the cosmic immensity that moves everything.

Now, I think that I just gave you some good points from which you can begin to look at “Grand Guignol” and that, as stated in the beginning, by expaining some lyrics by myself they will lose their most profound meaning, so… the rest is up to you ;)

As it was mentioned, lyrics deal with occultism or spiritualism. Are you personally – as an author of the lyrics – interested in those subjects more than only within the band’s production? Could you recommend some literature, if some readers wanted to know more about it?

Oh yes, I am really interested in those subjects, not only concerning the band: after all, I think that if you want to speak about such complex and wide topics, you have not only to know them well but also to love them and to have a quite infinite curiosity. In fact, my studies about these subjects seem to be quite endless!

About the suggested literature, sure! I think that the most simple texts to begin, the ones which can open your mind and set up the coordinates that you need to move the first steps in the dark secret world are: “Thus Spoke Zarathustra” (Friedrich Nietzsche), “Liber AL vel Legis” and “Magick” (both by Aleister Crowley). Then, here are some great, interesting texts: “The Sword of Moses” (in the translation by Moses Gaster), “De Vita Propaganda” (by Artefio), “Théologie du le Revenant” (by Igor Ce Garul), “De Occulta Philosophia” (by Heinrich Cornelius Agrippa Von Netteshem), “The Ancients’ Book of Magic” (by Lewis De Claremont), “Corpus Hermeticum” (by Stobaeus), the “Clavicula Salomonis” and “Atalanta Fugiens” (by Michael Maier). Just beware, you have to move carefully and with responsibility out there.

I have to ask you also about the Himmler’s diary. Just to be sure – did you write the texts? There are evident links to real historical events. How much is the diary just a fiction and how much did you try to be exact in historical facts? Who are the persons Henry and Enrico? Are you interested somehow more in the period of World War II and issues of nazism? By the way, there is castle Wewelsburg mentioned in the diary – have you ever visited the castle?

Yes, I wrote the whole texts of the diary, but in doing this I paid total attention to the exact historical events and to the complex personality of Heinrich Himmler, as it emerged from various reports of that time. What I mainly did was to put everything in a narrative stream of consciousness in order to create a diary adding emotional shades to the historical facts, trying to imagine how Himmler went through them when he was alive.

I am not fascinated by wars and stuff like national socialism, we chose to put in the concept that character because he well symbolize one of the most atrocious incarnations crated by men (the nazism) and because of his strict connection with magic and occultism (he was the founder of the so called “Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnenerbe”, the division of the Reich charged to deal with esoteric topics): he just fit perfectly for what was our aim.

Enrico and Henry are nothing more than the alter-egos of the German hierarch (in fact, Himmler believed to be the reincarnation of the Bavarian King Henry – or Enrico – I).

I believe that we have already talked enough about the musical aspects in general above, but I would like to ask one last thing. There is a guest appereance on “Grand Guignol – Book I” by Fearbringer [Italian musician from projects and bands like Fearbringer, Armata di Carona, Cominutà Fenice Nera or Misericordia], who contributed with amazing clean vocals in the songs “Spiritism: The Transmigration Passage” and “Dawn: Black Sun Rises”. Why did you ask him? Was it just because of his abilities, or do you know him for some time and asked him because he is friend? Why there are not any other guests? Did you want “Grand Guignol – Book I” to be purely Dark End’s record without any influences from the people outside the band?

Fearbringer is a close fiend since a lot of time and when it was clear to me that we need a dramatic and solemn clean voice for those parts on “Spiritism” and “Dawn” it was authomatic for us to think about him… and he was really enthusiastic and willing about that! I really love his voice, its so moving and passional: he was the perfect person able to reach what I had in mind and he did not fail!

About the second part of your question: we don’t have any other guest because in our opininon this time they were not necessary. We don’t want to have someone on our records just to say: “hey look, xxx played with us!”, if we have a guest, he must add shades and colours to our music.

“Grand Guignol – Book I” was released as a luxury limited edition. What does the package actually contain? How did you decide about what to put in there? This edition is nearly sold out – how many copies are left? Once they are gone, what format will be the album available in? Do you plan LP edition for example?

The first limited edition was released under the blessing of the Arcane Witchcraft Coven and contains a black slipcase showing a different cover, an expanded 24 pages booklet, an original magic certificate crafted by the “Ars Secretum” esoteric circle, handwritten fragments of lyrics, a marked envelope sealed with wax and 9 grains of cerimonial incense: we chose those extra features in strict connection to the esoteric, magic shades that wrap our Art.

Yes this edition is nearly sold out (only 50 copies are left, more or less): we will save some of them to carry with us during the forthcoming tour with Cradle of Filth/Rotting Christ and then I think that the CD will be reprinted in a regular jewel case edition. There are no plans for an LP etition so far.

As far as I know, “Grand Guignol – Book I” is first part of a larger concept. Can you imagine when a follow-up (“Book II”?) could be out? Have you already started with working on it? Do you think that “Book II” will contain some bigger inovations in music, or do you plan to more or less continue in the same way as on “Grand Guignol – Book I”? By the way, how many parts/albums will the concept have?

The whole “Grand Guignol” opera consists of two books: concerning the conceptual structure it’s already complete (I already have the whole second part of Himmler’s diary and all the parts taken from the New Testament) while musically we didn’t start to work on it yet. In fact we are currently completing the writing sessions for our fourth album titled “Il Velo Delle Ombre” (Italian for “The Veil of Shadows”) that will present a totally different, obscure concept. This will be followed by a special EP and then by a 5th full-length strictly connected to the previous EP. Only then the time for “Book II” will come.

Musically I really don’t know how it will be because we will focus on it just after the 5th full lenght. I am almost sure that it will have still the epic vibe of the “Book I”, while for “Il Velo Delle Ombre” the atmosphere will be more horrorific and ritualistic… symphonic in a more bleak way.

Last year Dark End were involved in tour with Samael, Melechesh and Keep of Kalessin and played also in Prague. Was it your first performance in the Czech Republic or not? Do you have any special memories about that concert, or was it just an another show among many others for you? Was there anything what you liked about the Czech Republic itself? Most musicians from abroad like mostly beer and girls (laughs). By the way, do you know/like any Czech metal bands?

No it wasn’t the first time, we already played there in Czech Republic some months before supporting Rotting Christ but that time we weren’t in Prague, we were in Brno! Oh yes I can perfectly remember the concert in Prague, I remember that the stage seems a little bit like a theatre stage [the show took its place in a club called Futurum] so I felt really comfortable on it! ;) And the crowd there was very good, I had the possibility to meet again some good friends and to share some of my time with some special Darkend fans.

Ahah, about Czech Republic I love not only your girls and beers but also the wonderful architecture of the places that I was able to visit: Prague, Plzen, the ossuary of Kutna Hora… everything is so fascinating and haunting there! And oh, I also love Brutal Assault! This summer was the third time that I was there, it’s simply amazing, the best festival I ever experienced so far! And from Czech I only know the band Cult of Fire… I was at their show this year at Brutal Assault and it was amazing!

Darkend

It is clear that the visual aspect of your shows is very important for you. Do those stage properties mean something more, like something to help to get a deeper experience from the music both for you and the fans, or is it “just” a cool show to entertain the people?

For us the live shows are proper and real ritual, absolutely. We live them as ceremonies of darkness and horror where every suggestion and feeling is amplified with the use of scenic elements such as pentagrams, candles, bleak masks, incense and dead branches, all dropped in a strong theatrical and grand guignolesque interpretation. There, everything have a precise sense: for example, when I come on stage with those gloves with dead branches of them I directly reconnect to the “Wood of the Suicidal Ones” painted by Dante Alighieri on the “Divine Comedy”, giving a visual interpretation of some topics touched in that particular moment.

Last year you were on tour with Samael, this year you are going to tour with Cradle of Filth and Rotting Christ. How did you manage this, since you are not signed to any bigger label?

We can manage all this thanks to the support of the Arcane Witchcraft Coven that is, as you can deduct from its name, an esoteric order. It happened that one of its member had the opportunity to assist to one of our shows and he was really struck by the spiritual power that our music can arouse. So the Grand Master of the order contacted us with the offering to sponsor and promote our Art if we would have allowed them to use some of our music during their divination ritual. And then.. it was done! In addition to this we have the fortune to have some great fans that moved by pure passion work for us almost incessantly, granting us good visibility and a fans-base that is constantly increasing. And as always, I would to THANK YOU from the bottom of my heart!

Alright, I have the last one. We usually ask something humorous at the end, so let’s do a battle between two typical Italian foods – do you prefer spaghetti or pizza? (laughs) Thank you very much for the interview and for your time, we will be looking forward to next Dark End’s show in the Czech Republic!

Hmm, this is quite a difficult one! But well… mourning for Spaghetti, I have to answer Pizza! Oh yes, Pizza, absolutely! I could eat it every single day without getting tired of it! Thanks to you for your support and dedication, we will be there in Czech very soon, playing at the Winter Masters of Rock in Zlin. If you will be there, don’t hesitate to join us for some beers and nice laughs together! In the meanwhile… keep on spread the Cult of Horror!


Darkend

Darkend - Grand Guignol - Book I
Země: Itálie
Žánr: symphonic black metal

Otázky: H., Ježura
Odpovědi: Animæ
Překlad: H.
Počet otázek: 18

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Možná si ještě někdo z vás vzpomene, že v průběhu letních prázdnin zde mimo jiné vyšla i recenze na desku “Grand Guignol – Book I” od italské symphonic black metalové skupiny Darkend. Rozhovor se vinou technických problémů malinko protáhl, ale nyní je konečně zde. Na naše otázky odpovídal zpěvák Animæ, jehož odpovědi jsou mnohdy opravdu podrobné a vyčerpávající. Povídali jsme si o kapele, jejím posledním albu “Grand Guignol – Book I” a spoustě dalších věcí okolo Darkend.


Zdravím do Itálie! Hned na začátek bych se rád zeptal na jednu věc – dáváte přednost jménu Dark End nebo Darkend? Viděl jsem už obě varianty, takže si tím nejsem příliš jistý… V následujících otázkách používám Dark End, tak doufám, že jsem vybral tu správnou (smích).

Zdravím tě do České republiky! Ahah, hmm, je mi líto, ale vybral sis tu špatnou! Pro pochopení tohoto malého rozdílu bys měl vědět, že název “Darkend” je primárně odvozen z triku běžně užívaném v esoterické tradici pro zastření skutečnosti nebo ku předání zprávy čtenáři, která přesahuje psaný text: anagramu. Jméno skupiny (jež jsme pozměnili sloučením slov “dark” a “end”, abychom dostáli výše popsanému principu), jak je používáno, symbolizuje Propast, nevědomí otevírající průchod k tajemstvím a snům, zatímco zpřeházené [anagram = přesmyčka – pozn. redakce] a oproštěné od své podoby to jméno odhaluje svůj PRAVÝ význam: ve skutečnosti jde o klíčové slovo používané ve starověké sumerské převtělovací modlitbě, které odhalíme v textu závěrečné písně naší páté desky.

[Kvůli autentičnosti jsme při překladu a přepisu v otázkách zanechali původně napsaný tvar názvu skupiny, i když je to ten špatný – pozn. redakce]

Rád bych začal několika obecnějšími otázkami. Dark End hrají docela epickou hudbu. Upřímně, dokázal bych si představit, že všechna ta témata, která se objevují textech, by mohla být hudebně zpracována také mnohem minimalističtější formou. Jak k tomu došlo, že jste rozhodli vyjadřovat je symfonickou cestou?

To je dobrá otázka. Myslím, že je to zejména proto, že se svou hudbou, v těsném propojení s texty a vizuální stránkou, chceme předat konkrétní tvar nejhlubší Propasti Duší, v níž sídlí jádro samotného Kosmu, a to se všemi jeho tajemstvími a odstíny. A je to místo natolik komplexní, místo s tolika odlišnými barvami a tvary, že pro své vyjádření vyžaduje poměrně komplexní a bohatou hudební formu. To se týká především našeho posledního alba, na němž dokonce i texty začaly důkladně prozkoumávat okultní hlubiny.

Tato otázka není sice moc originální, ale je docela logická – dokázal by sis představit kombinaci hudby Dark End s klasickým orchestrem (nezáleží na tom, jestli živě nebo na studiových albech)? Pokud ano, myslíš, že je reálné, aby k tomu v budoucnosti skutečně došlo?

Ano, dokážeme si tuto kombinaci představit pokaždé, když skládáme muziku. Měl bys vědět, že náš klávesista Antarktica je plně schopen řídit orchestr, tudíž ještě nikdy nepoužil předpřipravené a omezené orchestrální šablony, nýbrž skládá a nahrává zvlášť každý jednotlivý nástroj orchestru s pomocí softwaru EastWest, takže vždy máme samostatné houslové stopy, samostatné stopy fléten, samostatné stopy kontrabasu, samostatné stopy trombónu a tak dále… Zároveň s tím i “metalové” nástroje často bereme jako součást celého orchestru, což dodává celkovému zvuku docela zvláštní teatrální náladu. V budoucnosti určitě něco podnikneme se skutečným lidským orchestrem, nejspíše speciální živé koncerty, které bychom nahráli a později vydali v DVD formátu.

V Itálii je velké množství skupin, které používají klávesy a orchestrace a jejichž muzika může být popsána jako symfonická a epická. Zdá se mi, že není žádná jiná země s tolika symfonickými kapelami, ať už jsou extrémně symfonické (což je i případ Dark End), nebo, řekněme, ne tak tvrdé symfonické skupiny. Dívají se na to muzikanti v Itálii stejně, nebo o tom tak nepřemýšlíte? Myslíš, že v Itálii něco speciálního, že je zde tolik skupin hrajících epickou hudbu?

Hmm, to opravdu nevím. Jestli narážíš na skupiny jako Rhapsody of Fire nebo Stormlord, myslím, že jejich symfonická složka je pevně spjatá s fantasy koncepty nebo historickou okázalostí dřívější italské kultury, na kterou tyto kapely rovněž odkazují. Ale víš, já mohu mluvit pouze za sebe, a jak jsem již uvedl dříve, náš symfonický přístup má spojitost s temnou, nehmotnou stránkou existence. Jednoduše potřebujeme stvořit odpovídající hudební doprovod k hrůzostrašným, okultním a magickým tématům, o nichž jsme hovořili výše. A co se týče tvé otázky, v Itálii můžeš nalézt spoustu ponurých, tajemných a esoterických elementů, které mohou podnítit takovou představivost: jen musíš vědět, kde je hledat.

Již jsem zmínil texty… všechna tři alba Dark End jsou koncepční. Plánujete v tomto duchu pokračovat také v budoucnu? Je zde možnost nahrání alba bez konceptu?

Ano, i v budoucnu budou naše desky koncepčními deskami, vidím v tom totiž mnohem více stimulující způsob psaní. S jejich pomocí můžeš podrobně rozebrat to, o čem chceš mluvit, a podívat se na to z různých úhlů pohledu, pobídnout posluchače, aby tě následoval a sám začal v prozkoumávání toho, co jsi ty začal. A ohledně možnosti natočení alba bez konceptu, nikdy neříkej nikdy, ale nyní to není v našem zájmu.

Díky těmto konceptům to vypadá, že texty jsou pro Dark End velmi důležité. Souhlasíš? Vždy jsem byl toho názoru, že hudba by měla odrážet myšlenky v textech, tudíž právě slova by měla vzniknout nejdříve a hudba by měla být složena na jejich základě. Co vzniká jako první v případě Dark End – texty nebo muzika? Mohl bys nám osvětlit, jak vypadá kompoziční proces u Dark End? Co se týče samotné hudby, vznikají nejdříve orchestrace, nebo metalové elementy?

Naprosto s tebou souhlasím. Stavební kámen všech našich alb je přímo spjat s mou filozofickou a divadelní prací, používanou jako základ pro celou strukturu a obecnou atmosféru opery. Obvykle píšu něco na způsob synopse, v níž osvětlím koncepční práci jako celek a určím lyrické téma pro každou skladbu; poté se Antarktica a já soustředíme na hudební kompozici, do níž postupně přidávám finální texty.

Ohledně hudby, to se liší: pokud s písní přijde Antarktica, jsou první orchestrace a poté přidáváme metalové prvky, chápané jako součást orchestru; pokud píseň pochází ode mě nebo jiného člena, obvykle rozvíjíme kytarové riffy a až s nimi tvoříme elementy orchestru.

Darkend

Všiml jsem si, že se v textech objevuje latina. Protože jsi uveden jako hlavní autor textů, musím se tě zeptat, jestli tento jazyk ovládáš? Pokud ano, kde ses jej naučil?

Ano, umím latinsky, ne úplně dokonale, ale umím. Všechno jsem se naučil sám… Opravdu miluji starodávné jazyky, podle mě jsou velice fascinující a mohou pomoci k lepšímu pochopení a používání současných jazyků.

Pojďme se nyní bavit o desce “Grand Guignol – Book I”. První věc, která upoutá posluchačovu pozornost, je bezpochyby artwork. Proč jste si na obálku vybrali obraz Hieronymuse Bosche? Bylo to, protože jeho řekněme netradiční obrazy pasují k temné hudbě, nebo jste měli nějaký speciální důvod (např. v souvislosti s konceptem)? Také by mě zajímalo, proč jste použili pouze malou část mnohem většího obrazu?

Tento obraz jsme si vybrali, protože dokonale ztělesňuje nejen obsah alba, ale také celou podstatu Darkend: je ponurý, temný, téměř dokáže zprostředkovat zápach smrti, stále je však silný a živoucí, velmi surrealistický, ztracený mezi fantazií a realitou… stejně jako my je velice teatrální. Tuto malou část jsem si vybrali, protože toto je pouze první kapitola celého konceptu “Grand Guignol”, “Book II” nebude jen prohlubovat současné zaměření textů, ale povznese události popsané v první části na vyšší kosmický level, přímo do centra nadlidských tajemství. Do té doby nemůže být dílo považováno za kompletní, což se týká i samotné obálky ;)

Musím se zeptat na koncept “Grand Guignol – Book I”. Upřímně, nejsem si jistý, jestli jsem dokázal vše pochopit… vlastně si myslím, že ne… čím více jsem se snažil porozumět lyrice a přiloženým textům v bookletu, tím méně jasné mi to bylo. Zdá se, že koncept je opravdu složitý a těžký na pochopení. Mohl bys nám vysvětlit, o čem “Grand Guignol – Book I” ve skutečnosti je? Rád bych slyšel trochu víc než jen “první část rozsáhlého filozofického konceptu o obvyklých kořenech okultismu, spiritualismu, mučednictví a rituálech bílé/černé magie”, jak je to napsáno na internetu. Vypadá to, že zde jsou dvě souběžné linie – jedna v textech a druhá v Himmlerově deníku [booklet alba obsahuje kromě samotných textů také několik stran fiktivního deníku Heinricha Himmlera – pozn. redakce]… jak jsou propojené? Pokud bys třeba vybral jednu nebo dvě skladby a popsal je do detailu, myslím, že by to bylo opravdu poučné…

Inu, tohle bude pěkně dlouhá odpověď! Nejprve bys měl vědět, že jsem během psaní dodržoval jedno z nejcennějších pravidel magických doktrín, které říká, že sdílené znalosti jsou ztracené znalosti. Vzhledem k tomuto nejsou všechny znalosti ukryté v kořenech opery na první pohled viditelné, protože pokud je sdílíš jednoduchým způsobem, ztrácejí svůj smysl, stávají se něčím jiným a nejsou již dále vědomostmi – je to jen něco, co si uvědomíš, přečteš a pak založíš do své paměti, abys to zapomněl.

Za druhé si musíš uvědomit, že mým cílem není vyprávět nějaký fiktivní příběh, jen zabavit lidi na pár hodin nebo jednoduše prezentovat výsledky mých studií a domněnek; mým cílem je vyprovokovat tebe, posluchače, abys přemýšlel a začal s obdobným studiem, jaké mne samotného přivedlo k příslušným znalostem. Abych trochu pomohl, umístil jsem do bookletu alba jisté “počáteční body”: například obrácený trojúhelník/kruh s deseti různými slovy umístěnými okolo i uvnitř, nebo grafické prvky (dýka, nehty, kompas, schéma čakry a tak dále), které mají při správném výkladu spojitost s každou stránkou a každým textem. Odsud již může každý začít svou vlastní cestu zkoumáním těchto jednotlivých elementů a symbolů a jejich propojováním s texty, rozluštěním některých hádanek, které jsem tu a tam umístil, věnováním pozornosti několika numerologickým vodítkům, dosáhnutím vyšší úrovně zkoumání, které odhalí metaforické jádro určitých složitějších frází.

Darkend

S ohledem na to vše je “Grand Guignol” především konceptem o lidstvu (vnímaném hlavně jako loutky bez vlastního vědomí ve velké, odsud téměř neviditelné hře) a o hlubokých a ledových tajemstvích Kosmických Elementů (z pohledu stejné optiky se na ně můžeš dívat jako na Mistra Loutkáře). Okultismus, spiritualismus, božství a magie jsou tu tedy vnímány jako nástroje k osvobození sebe sama, k rozpoznání světů, kde se tato tajemství skrývají, a k tomu, abys tam, do propasti, mohl nahlédnout. Co se týče struktury konceptu, pokud se podíváš pozorně, všimneš si, že zde nejsou jen dvě paralelní příběhové linie, ale tři: Himmlerův deník (psaný v chronologickém pořádku – s výjimkou prvního songu, který – jak je patrné už z jeho názvu [“Æinsoph: Flashforward to Obscurity” – pozn. redakce] – je pohledem do budoucnosti), útržky papíru nesoucí části Nového zákona a oživující epizody z života Ježíše Krista (ty postupují v nechronologickém pořádku, každá epizoda je prezentována jako krátký záblesk) a texty (napsané kompletně v metaforickém, emotivním stylu), které spojují oba předchozí elementy dohromady. Figury Heinricha Himmlera a Ježíše Krista reprezentují ideologické a morální extrémy historie a kultury (“hranice” výše zmiňovaného divadla) a projevováním běžných emocí, jež řídí jejich skutky (texty), jsou oba symboly a živoucími bytostmi, provázejícími posluchače znalostmi hříchu, nevinnosti, slitování, vraždy… až k neviditelným nitkám kosmické nesmírnosti, která hýbe vším.

Myslím, že jsem vám dal několik dobrých záchytných bodů, s nimiž můžete začít “Grand Guignol” studovat; jak již bylo řečeno na začátku, pokud bych vám některé texty sám vysvětlovat, ztratily by svůj hlavní smysl… zbytek už je na vás ;)

Jak už bylo zmíněno, texty se týkají okultismu a spiritualismu. Zajímáš se ty sám jakožto autor textů o tato témata více než jen v rámci kapely? Mohl bys případně doporučit nějakou literaturu, pokud by se čtenáři chtěli dozvědět víc?

Ó ano, opravdu se o tato témata zajímám, nejen v rámci skupiny: přece jen si myslím, že když chceš mluvit o takto složitých a rozsáhlých tématech, musíš je nejen dobře znát, ale také je milovat a být nekonečně zvídavý. Ve skutečnosti se zdá, že moje studium těchto věcí je snad někonečné!

Co se týče doporučené literatury, žádný problém! Myslím, že pro začátek nejjednodušší texty, které vám mohou otevřít oči a navést vás k prvním krokům k temným tajemstvím, jsou: “Thus Spoke Zarathustra” (Friedrich Nietzsche), “Liber AL vel Legis” and “Magick” (oboje od Aleistera Crowleyho). Dále je tu pár dalších skvělých a zjímavých textů: “The Sword of Moses” (v překladu od Mosese Gastera), “De Vita Propaganda” (Artefio), “Théologie du le Revenant” (Igor Ce Garul), “De Occulta Philosophia” (Heinrich Cornelius Agrippa Von Netteshem), “The Ancients’ Book of Magic” (Lewis De Claremont), “Corpus Hermeticum” (Stobaeus), the “Clavicula Salomonis” and “Atalanta Fugiens” (Michael Maier). Jen si dávejte pozor, musíte se v nich pohybovat obezřetně a zodpovědně [většina uvedených knih není k dispozici česky, tudíž nemá cenu uvádět překlady tří kusů, které se v českém jazyce objevily – pozn. redakce].

Musím se tě také zeptat na onen Himmlerův deník. Jen pro jistotu – jeho texty jsi napsal ty? Jsou zde evidentní návaznosti na skutečné historické události. Jak moc je deník pouhou fikcí a jak moc ses snažil být přesný v historických faktech? Kdo jsou Henry a Enrico [jména zmíněna v deníku – pozn. redakce]? Zajímáš se nějak víc o období 2. světové války a téma nacismu? Mimochodem, v deníku je zmíněn také hrad Wewelsburg [nachází se na severovýchodě spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko v Německu – pozn. redakce] – navštívils jej někdy?

Ano, napsal jsem všechny texty deníku, ale věnoval jsem velkou pozornost přesným historickým faktům a také složité osobnosti Heinricha Himmlera, jak vyplývá z dobových zpráv. To hlavní, co jsem udělal, bylo spojení toho všeho vyprávěným proudem vědomí, abych stvořil deník s emotivním nádechem historických faktů; představoval jsem si, jak tím Himmler prošel, když byl naživu.

Nijak mě nefascinují války a věci jako nacionální socialismus, vybrali jsme jej do konceptu, protože dobře symbolizuje jednu z nejhrůznějších podob člověka (nacismus) a kvůli jeho silnému spojení s magií a okultismem (byl zakladatelem takzvané “Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnenerbe”, což je divize [Třetí] říše, pověřená záležitostmi esoterických témat): jednoduše dokonale pasuje k našemu záměru.

Enrico a Henry nejsou nic víc než alter-ega německého panovníka (Himmler ve skutečnosti věřil, že je převtělením bavorského krále Henryho – nebo Enrica – I).

Myslím, že o hudební stránce jsme již dostatečně hovořili výše v obecné rovině, ale zeptal bych se ještě na jednu věc. Na “Grand Guignol – Book I” se jako host představil Fearbringer [italský hudebník s množstvím jednočlenných projektů jako Fearbringer, Armata di Carona, Cominutà Fenice Nera nebo Misericordia – pozn. redakce], který přišel úžasným čistým vokálem do písniček “Spiritism: The Transmigration Process” a “Dawn: Black Sun Rises”. Proč jste jej oslovili? Bylo to jen pro jeho schopnosti, nebo se s ním znáte a oslovili jste jej, protože je to váš kamarád? Proč se neobjevilo více hostů? Chtěli jste, aby “Grand Guignol – Book I” byla čistě nahrávka Dark End bez dalších vlivů lidí mimo kapelu?

Fearbringer je už delší čas náš dobrý přítel, a když se ukázalo, že budeme potřebovat dramatický a majestátní čistý hlas pro příslušných částí “Spiritism” a “Dawn”, automaticky jsme na něj pomysleli… on sám tím byl nadšený a ochotný! Mám opravdu rád jeho hlas, je působivý a naléhavý: on byl ta pravá osoba, která dokázala to, co jsem měl v hlavě, a rozhodně v tom nezklamal!

Co se týče druhé části tvé otázky: neměli jsme žádné další hosty, protože podle našeho názoru nebyli nutní. Nechceme mít někoho na nahrávce, jen abychom mohli říkat “hele, koukejte, hrál s námi xxx!” Hosté musí do naší hudby přidat nové odstíny a barvy.

“Grand Guignol – Book I” vyšlo jako luxusní limitovaná edice. Co se v balení vlastně nachází? Jak jste vybírali, co tam dáte? Tato verze je téměř vyprodaná – kolik kusů vám ještě zbývá? Až budou pryč, v jakém formátu bude album dále dostupné? Neplánujete například nějakou LP edici?

První limitovaná edice byla vydána s požehnáním Arcane Witchcraft Coven a obsahuje černý slipcase s odlišným obalem, rozšířený 24 stránkový booklet, originální magický certifikát vyrobený esoterickým kruhem “Ars Secretum”, ručně psané úryvky textů, označenou obálku zapečetěnou voskem a devět zrnek obřadního kadidla. Všechny tyto věci jsme vybrali na základě esoteriky a magických odstínů, které zahalují naše Umění.

Ano, tato edice je téměř vyprodaná (zbývá přibližně 50 kusů), některé z nich si schováme pro naše nadcházející turné s Cradle of Filth a Rotting Christ, myslím, že potom bude CD znovu vylisováno jako klasická jewelcase verze. Žádné plány pro LP edici prozatím nejsou.

Pokud vím, “Grand Guignol – Book I” je první částí většího konceptu. Dokážeš odhadnout, kdy by následovník (“Book II”?) mohl vyjít? Začali jste na něm již pracovat? Myslíš, že bude “Book II” obsahovat nějaké větší hudební inovace, nebo plánujete více méně pokračovat ve stejném stylu jako na “Grand Guignol – Book I”? Mimochodem, kolik částí/alb bude koncept mít?

Celá opera “Grand Guignol” obsahuje dvě knihy: ohledně koncepční struktury je již kompletně hotová (již jsem napsal celou druhou část Himmlerova deníku a vybral všechny pasáže z Nového zákona), avšak na hudbě jsme zatím ještě nezačali pracovat. Ve skutečnosti aktuálně dokončujeme skládání našeho čtvrtého alba s názvem “Il Velo Delle Ombre” (italsky “The Veil of Shadows” [česky volně přeloženo jako “Závoj stínů” – pozn. redakce]), na němž se objeví absolutně odlišný obskurní koncept. Ten bude následován speciálním EP a poté pátou dlouhohrající deskou, silně provázanou s předchozím EP. Až pak přijde čas pro “Book II”.

Nevím, jak to bude vypadat hudebně, soustředíme se na to až po páté desce. Jsem si téměř jistý, že to stále bude mít epický nádech “Book I”, zatímco atmosféra “Il Velo Delle Ombre” bude více hrůzostrašná a ritualní… symfonická v mnohem více ponurém pojetí.

V loňském roce se Dark End zúčastnili turné se Samael, Melechesh a Keep of Kalessin a také hráli v Praze. Bylo to vaše první vystoupení v České republice nebo ne? Máš na ten koncert nějaké speciální vzpomínky, nebo to pro tebe byla jen další show z mnoha? Bylo zde něco, co se ti líbilo na samotné České republice? Většina muzikantů ze zahraničí vyzdvihuje pivo a holky (smích). Mimochodem, znáš/posloucháš nějaké české metalové kapely?

Ne, nebylo to poprvé, hráli jsme v České republice už pár měsíců předtím jako předkapela Rotting Christ, ale to jsme nebyli v Praze, nýbrž v Brně! Ó ano, na koncert v Praze si dobře pamatuji, vzpomínám si, že pódium vypadalo trochu jako divadelní pódium [šlo o klub Futurum – pozn. redakce], takže jsem se na něm cítil opravdu pohodlně! ;) Lidi byli také skvělí, rovněž jsem měl možnost znovu potkat pár dobrých přátel a strávit trochu času s několika výjimečnými fanoušky Darkend.

Jinak na České republice nemám rád jen vaše dívky a piva, ale také úžasnou architekturu míst, která jsem navštívil: Praha, Plzeň, kostnice v Kutné Hoře… vše je tam opravdu fascinující a strašidelné! A také miluji Brutal Assault! Tohle léto bylo potřetí, co jsem tam byl, je prostě skvělý, nejlepší festival, na němž jsem kdy byl! Z Čech znám jenom skupinu Cult of Fire… byl jsem na jejich vystoupení na Brutal Assaultu a bylo to ohromující!

Darkend

Je zřejmé, že vizuální stránka vašich koncertů je pro vás důležitá. Znamenají tyto pódiové rekvizity něco víc, jako něco, co má dopomoct k hlubšímu prožitku z hudby vám i posluchačům, nebo je to “jen” dobře vypadají show pro pobavení lidí?

Živé koncerty jsou pro nás pravé a opravdové rituály, doslova. Prožíváme je jako ceremonie temnoty a hrůzy, v nichž je každý podnět a pocit zesílen použitím scénických elementů jako pentagramy, svícny, ponuré masky, ohořelé a mrtvé větve, vše v silně teatrálním a “grand guignolesque” [do češtiny v podstatě nepřeložitelné spojení, Grand Guignol, resp. Le Théâtre du Grand-Guignol bylo do roku 1962 pařížské divadlo, jehož název lze volně přeložit jako Divadlo Velké loutky – pozn. redakce] výkladu. Vše má svůj přesný smysl: když například přijdu na pódium s rukavicemi s odumřelými větvemi, je to odkaz na Dante Alighieriho “Les sebevrahů”“Božské komedie”, je to vizuální interpretace některých témat z tohoto výjevu.

V loňském roce jste byli na turné se Samael, tento rok bude koncertovat s Cradle of Filth a Rotting Christ. Jak se vám to povedlo, když za sebou nemáte žádný větší label?

Povedlo se nám to díky podpoře Arcane Witchcraft Coven, což je, jak si můžeš domyslet z jeho názvu, esoterický řád. Stalo se, že jeden z jeho členů měl možnost navštívit jeden náš koncert a byl pohlcen spirituální silou, kterou naše hudba vzbuzuje. Nato nás kontaktoval Velký Mistr řádu s nabídkou na sponzorování a propagaci našeho Umění, pokud jim povolíme použít naši muziku při jejich věšteckých rituálech. A pak… bylo hotovo! K tomu navíc máme to štěstí, že máme pár skvělých fanoušků, které takřka neustále žene čisté nadšení k nám, což nás zviditelňuje a poskytuje stále rostoucí základnů příznivců. Jako vždy, chtěl bych jim PODĚKOVAT z hloubi svého srdce!

Dobrá, mám poslední otázku. Obvykle se na závěr ptáme na něco vtipnějšího, takže pojďme dát bitvu mezi dvěma typickými italskými jídly – máš radši špagety nebo pizzu (smích)? Děkujeme mnohokráte za rozhovor a za tvůj čas, budeme se těšit na další koncert Dark End v České republice!

Hmm, to je pěkně těžká otázka! Dobrá tedy… omlouvám se špagetám, ale musím zvolit pizzu! Ó ano, pizza, určitě! Mohl bych ji jíst každý jeden den, aniž bych se jí přejedl! Díky vám za podporu a obětavost, budeme v České republice velmi brzy, zahrajeme na Zimním Masters of Rock ve Zlíně. Pokud zde budete, neostýchejte si s námi dát pivo a pokecat! Do té doby… šiřte dále Kult Děsu!


Darkend – Grand Guignol – Book I

Darkend - Grand Guignol - Book I
Země: Itálie
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 29.2.2012
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Descent/Ascent (II Movement)
02. Æinsoph: Flashforward to Obscurity
03. Doom: And Then Death Scythed
04. Spiritism: The Transmigration Passage
05. Bereavement: A Multitude in Martyrized Flesh
06. Grief: Along Our Divine Pathway
07. Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals
08. Pest: Fierce Massive Slaying Grandeur
09. Decrepitude: One Last Laugh Beside Your Agonies
10. Dawn: Black Sun Rises

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Darkend

Pokud se bude hovořit o spojitosti Itálie s metalovou muzikou, zrovna black metal asi nebude styl, na nějž si většina lidí vzpomene jako na první, přesto i zde na Apeninském poloostrově bují černěkovové podhoubí jedna báseň a najdeme tu nejednu opravdu kvalitní smečku, ať už se jedná o klasickou pekelnou klepačku, která vám vypráší kožich takovou rychlostí, že ani nestačíte mrknout okem, o nějakou progresivnější bláznivinu, která jako by vypadla z nějakého sanatoria pro choromyslné, nebo o jakýkoliv jiný druh black metalu – ač se to na první pohled nezdá, výběr je rozhodně veliký a bylo by bláhové si myslet, že italské menu nabízí pouze pizzu a špagety. Nemá cenu prodlužovat úvod recenze nějakým vyjmenováváním oněch kvalitních sebranek, jelikož nás dnes zajímá jenom jedna jediná – Darkend ze severní Itálie. Jestli se ovšem v tomto případě jedná o chutný pokrm, toť otázka, vlastně hlavní náplň naší recenze – vyšetřit kvality Darkend pomocí vzorku v podobě nejnovějšího dlouhohrajícího záseku (celkově třetího) s názvem “Grand Guignol – Book I”, který vyšel koncem února tohoto roku.

Nejprve by bylo záhodno si objasnit, do jaké té black metalové škatule to vlastně Darkend spadají, neb jak známo, black metal je – navzdory obecnému přesvědčení, že jde o styl zaostalý a neinvenční – velmi rozmanitým žánrem. Tudíž abychom ihned od začátku měli čistý stůl, Darkend plavou v rybníčku symfonického black metalu s pořádnou náloží různých kláves a orchestrací. Ortodoxní již nyní jistě mají nejvyšší chuť pohrdavě zavřít okno svého misantropického prohlížeče, měli by však ještě chvilinku posečkat. Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, a neodsuzuj Darkend, dokud jsi je neslyšel. Muzika téhle chásky je totiž ve skutečnosti lepší, než by se na první pohled mohlo zdát…

Osobně jsem o Darkend prvně doslechl úplně stejně jako asi většina z vás – když se tu v loňském roce objevili jako jedna z předkapel na turné Samael. Žádnou větší pozornost jsem jim však nevěnoval, neboť – a nedokážu dost dobře objasnit, proč tomu tak bylo – na mě od počátku působili jakýmsi průměrným dojmem, pročež je asi vcelku jasné, že jsem se do poslechu zrovna dvakrát nehrnul. A nebýt recenze na “Grand Guignol – Book I”, nejspíš by to tak zůstalo napořád. Chtě nechtě ovšem musím přiznat, že mě i přes počáteční skepsi tito Italové nakonec o svých kvalitách přesvědčili.

Avšak nutno dodat, že se rozhodně nejednalo o náhlé procitnutí, kdy bych po prvním poslechu “Grand Guignol – Book I” zůstal zírat s ústy dokořán a následně začal mlátit hlavou o zeď, jaktože jsem si Darkend nechal takovou dobu unikat. Zpočátku totiž deska působí poněkud nijace, jako by kapela chtěla všeho moc a nános klávesových motivů byl – i přes větší délku skladeb – trochu neúnosný – jednoduše řečeno, jako by to bylo příliš přeplácané. Jak nám ale praví známé klišovité pořekadlo, ne vše musí být nutně takové, jaké se to zdá být na první pohled. Když si totiž člověk na “Grand Guignol – Book I” zvykne, přistoupí na jeho hru a začne se v kompozicích, jež v průměru trvají něco kolem osmi minut, trochu orientovat, ihned to začne být mnohem větší zábava. Své růžky začne vystrkovat spousta velice dobrých až výborných momentů, mezi nimiž se najdou i některé snadno zapamatovatelné. Díky tomuhle a ještě díky faktu, že většina skladeb je i přes svou relativní proměnlivost (vzhledem k délce pochopitelnou) vybavena nějakou nosnou linkou, díky níž písně mezi sebou bez problémů rozlišíte, jsou jednotlivé songy ve svém jádru – nebojím se říci – hitové.

Z předcházejících řádků již možná nepřímo vyplynulo, že hlavním elementem hudby Darkend jsou klávesy – pokud se tak stalo, nebylo to náhodou, jelikož tomu tak doopravdy je (a pokud ne, říkám to nyní). Proplétají se doslova celou deskou a po většinu času mají hlavní slovo. A v momentech, kdy ne, přebírají vládu kytarové melodie, případně sóla, která sice nejsou pravidlem v každém songu, ale sem tam se objeví. Z toho je asi vcelku jasné, že Darkend spadají do ranku těch přístupnějších black metalových kapel. Asi druhým nejvýraznějším prvkem je pak vokál zpěváka Animæ, jehož hlasový projev sice asi nebude ten úplně nejoriginálnější, jaký jste kdy slyšeli, nicméně mu nelze upřít, že v rámci celku bezezbytku plní svůj účel a čas od času se vytasí s velmi povedenou linkou. Zůstává otázkou, nakolik by muzika Darkend bavila, kdyby v ní klávesy nebyly, jelikož ostatní nástroje vrcholem invence neoplývají, ale to asi nemá cenu řešit, neboť tam jsou a ze širšího úhlu pohledu ta muzika funguje a baví, čímž to hasne.

Možná by se až doposud mohlo zdát, že “Grand Guignol – Book I” zas až taková výhra není, avšak v konečném důsledku je tomu asi naopak, protože album je i přes některé dílčí nedostatky opravdu povedené, a pokud člověk překoná počáteční nedůvěru, dostane nahrávku, která je – minimálně po oné smyfonické stránce – zcela jistě propracovaná, plná výborných nápadů a skvělých momentů. Vyzdvihnout si zaslouží především dvě věci – jednak fakt, že “Grand Guignol – Book I” patří k těm počinům, které baví tím více, čím více je posloucháte; druhou věcí je pak nepochybně patřičně okultní atmosféra, jíž se Darkend povedlo vytvořit – v tomto ohledu vyšel záměr kapely – tedy alespoň vzhledem ke konceptu alba předpokládám, že šlo o záměr – opravdu skvěle.

Vzhledem k výše řečenému asi nepřekvapí, že desku otvírá jak jinak než instrumentální symfonické intro. Pokud budeme brát, že intro by mělo nejen navnadit na další poslech, ale i dát menší nápovědu k tomu, co lze očekávat od zbytku nahrávky, pak minimálně to druhé “Descent/Ascent (II Movement)” splňuje naprosto dokonale. I zbytek skladeb, byť už se jedná o metalové vypalováky, totiž i nadále působí epicky. Nechybí zmiňovaná okultní atmosféra, docela příjemná pestrost a střídání nálad od hororových pasáží přes ty s gotickým nádechem, až po některé vzletnější věci. Hned první regulérní song “Æinsoph: Flashforward to Obscurity” tohle naprosto jasně potvrzuje – nejdříve metalová bouře, pasáže ostřejších kytar a bicí palby, střídavě se objevující klávesy, sbory, nějaké to zvolnění, poté výraznější kytarové melodie, trochu té temnější deklamace, sólo a další klasické propriety žánru symphonic black metalu, ale jak vidno z podání Darkend, stále se to dá naaranžovat tak, aby byl posluchač spokojen.

Aby bylo učiněno zadost i těm, kteří si rádi nechají doporučit nějaké konkrétní skladby, dovolil bych si konkrétně jmenovat tři kompozice. “Doom: And Then Death Scytched” patří k těm kusům, které vsázejí především na onu hororovou atmošku a funguje jim to jedničku, navíc v ní nechybí několik opravdu výtečných pasáží, třebas plíživý kousek v půli druhé minuty, zakončený “tikáním”, nebo valivá jízda začínající před koncem minuty šesté. Za zmínku dále stojí čtvrtá “Spiritism: The Transmigration Passage”, jelikož se jedná o jednu nejepičtějších položek alba, ačkoliv se v ní najde i pár ostřejších momentů. Ovšem hlavní důvod, proč ji zmiňuji, je výtečný vysoký čistý vokál, o nějž se postaral hostující Fearbringer, hlavní mozek stejnojmenného jednočlenného projektu.

Darkend

Jako poslední můžu jmenovat například “Bleakness: Of Secrecy, Haste and Shattered Crystals”, která se přibližně v polovině blýskne výborným ozvláštněním v podobě akustické kytary. Nicméně lze obecně prohlásit, že každý song má něco do sebe a vyloženě slabou položku zde nenajdete; na druhou stranu ovšem nepopírám, že nějaké menší zkrácení hodinu a čtvrt dlouhé stopáže by neškodilo, neboť u poslední jedenáctiminutovky “Dawn: Black Sun Rises” už toho nejeden posluchač může mít plné kecky…

Celkově lze “Grand Guignol – Book I” prohlásit za velmi povedený počin, který má rozhodně co říct minimálně fanouškům symfonického black metalu, ale do jisté míry i ostatním, protože se v jádru jedná – alespoň tedy na poměry black metalového žánru – o docela přístupnou záležitost, a to i navzdory výše zmiňovanému problému s proniknutím pod slupku alba (protimluv to vážně není, ač by se mohlo zdát, že ano). Pokud vám chutnají například Dimmu Borgir někdy okolo roku 2000, myslím, že nabízenou porcí téhle italské bašty byste určitě nemuseli pohrdnout, kdo si však pod symfonickým black metalem představí spíše věci jako Anorexia Nervosa, může být asi malinko zklamán… i když na druhou stranu, já jsem také od “Grand Guignol – Book I” nečekal zhola nic a nakonec mu dávám známku velice pěknou…