Archiv štítku: Swans

Swans – To Be Kind

Swans - To Be Kind
Země: USA
Žánr: noise rock / experimental
Datum vydání: 12.5.2014
Label: Young God Records

Tracklist:
CD 1:
01. Screen Shot
02. Just a Little Boy (for Chester Burnett)
03. A Little God in My Hands
04. Bring the Sun / Toussaint l’ouverture
05. Some Things We Do

CD 2:
06. She Loves Us
07. Kirsten Supine
08. Oxygen
09. Nathalie Neal
10. To Be Kind

Hodnocení:
Atreides – 9,5/10
H. – 8,5/10
Zajus – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,3/10

Odkazy:
web / facebook

Jsou v zásadě dva způsoby, jak psát o Swans. První volbou je napsat hutný sloh a rozebrat desku řádně do hloubky. Probrat ji nejen po stránce technické, hudební či umělecké, nebo ji porovnat s předchozími počiny, ale dotknout se při její charakteristice filosofie existencialismu, přihodit trochu nihilismu a Nietzscheho nadčlověka. To kdyby nestačilo, že samotná hudba Swans, zejména na posledních albech, je dost komplikovaná a neschůdná sama o sobě. Vstříc práci, která by vydala na kvalitní seminárku o pár desítkách stran, stojí druhá možnost, totiž vysrat se na tohle všechno spisování a říct vám, ať si to poslechnete, že Swans beztak nejdou slovy pořádně popsat, a i kdybych se snažil sebevíc, stejně si z nějakého textu s největší pravděpodobností odnesete hovno. Jenže jak jistě tušíte, v takovém případě bychom mohli rovnou zavřít krám a nepsat vůbec nic, tudíž přede mnou leží několik odstavců, které se pokusím napsat tak, aby z nich něco měli i ti, kteří tuhle desku ještě neslyšeli, případně v životě (o) Swans neslyšeli vůbec.

Když se geniální mozek celého kapely Michael Gira urval před dvěma lety ze řetězu a vydal dvouhodinový opus “The Seer”, sbíral jsem čelist ze země. Tenhle “Věštec” byl mým prvním setkáním se Swans vůbec a bez dlouhých řečí předpověděl mou další cestu vodami experimentální hudby. Přesahující veledílo se zarylo hluboko do mých uší i paměti a nepovedlo se mi jej od té doby vymazat. Zároveň nastolilo značně ambivalentní vztah mezi mnou a Girovou hudbou, jež mě chvílemi vozila na vlnách extáze, aby mě o chvíli později topila v hlubinách neuróz a nejistoty. Spolehlivě mě však dokázala pohltit a nepustit. Dotkla se mého nejniternějšího já a dalece jej přesáhla, aby jej v psychedelických stavech nechala nahé a zranitelné kdesi za sebou. Zejména, když si podala ruku s alkoholem. Všechno tohle způsobilo, že jsem se na nové album těšil i netěšil. Na jedné straně zvědavost, s čím Gira tentokrát přijde, na druhé obavy z toho, co to se mnou udělá.

Obavy vzhledem k “The Seer” byly jednoznačně na místě, nicméně “To Be Kind” je vyvrátilo do jedné. Nicméně to neznamená, že vám tahle deska nedá do těla. Kovboj z Los Angeles pokračuje v krasojízdě a opět servíruje dvouhodinový kus, který vám nedaruje ani vteřinu. “Věštci” nedalo příliš práce, aby se mi dostal pod kůži a promítl mi své apokalyptické vize, “To Be Kind” je navzdory názvu zprvu mnohem odtažitější a nepřístupnější. Alespoň mně trvalo mnohem delší dobu, než jsem do něj pronikl a začal chápat jeho širší kontext. Některé vybrané části se poslouchají samy od sebe, zejména úvodní “Screen Shot”, “A Little God in My Hands”, kterou jsem slyšel ještě před vydáním alba, nebo “Nathalie Neal”. Pobrat jej však jako celek a nejen jako sbírku jednotlivin však vyžaduje notné úsilí a soustředění. Gira se nezmítá mezi dvěma polaritami, na rozdíl od “The Seer” nedává vydechnout u uvolněnějších skladeb. Žádné takové téměř nenajdete, jen postupnou gradaci motivů a zastřený, štěkavý vokál.

Celá deska se převaluje jako zfetovaný koráb na nekonečném oceánu a postupně spěje ke svému cíli. Každá položka tracklistu vás zavede do odlišných zákoutí Girovy mysli, přesto působí dosti vyrovnaně. Když pominu nejdelší kusy “Bring the Sun / Toussaint l’ouverture” a “She Loves Us”, jež tvoří bezmála polovina alba, zbylé skladby jsou mnohem srovnatelnější, a to jak délkou, tak intenzitou. Nezáleží, jestli je to zrovna zvonivá “A Little God in My Hands”, zdánlivě poklidná “Kirsten Supine” jejíž tělo je jen klidem před bouřlivým závěrem, nebo naprosto vyjetá manifestace “Just a Little Boy (for Chester Burnett)”. Všechny skladby jsou jasně rozpoznatelné a od sebe odlišné, všechny ale nesou charakteristický rukopis Swans a zároveň přináší nový pohled na jejich hudbu. Pokud bych měl škatulkovat, noise rock si podává ruku s prog rockem, bluesem, krautrockem a tu a tam i s country. Je však jasné, že tvorba Swans jako celek nejde na žádném jejich albu popsat jen škatulemi. Michael Gira a jeho ansámbl je prostě natolik specifický, že jeho projekt se stal škatulí zcela svébytnou a samostatnou.

Swans naprosto mistrovsky pracují s gradací – a to nejen skladeb, ale i celého alba. Trpělivě rozvíjí jednotlivé kusy rozmáchlými monotónními plochami, které buď postupně bobtnají a nabalují na sebe další motivy, jako se děje například v “A Little God in My Hands”, která výborně šlape již od začátku, nebo doslova rostou ze země a nabývají na intenzitě, jak Swans předvádějí v půlhodinovém majstrštyku “Bring the Sun / Toussaint l’ouverture”, kde každá část této dvojskladby postupně sbírá enerigii ze svého okolí a sílí až k samé hranici únosnosti. Pokud “The Seer” vytáhlo tvorbu Swans o několik úrovní vpřed a učinilo ji ještě více propracovanou a komplikovanou, “To Be Kind” na svého předchůdce přímo navazuje a po stránce skladatelské ještě o něco překonává. Podobně jako předchůdce funguje i “To Be Kind” především jako celek, který během poslechu roste, stárne a pomalu spěje ke svému zániku. Na začátku titulní skladby, která celou pouť uzavírá, už je album monumentálním obrem, jenž nakonec hyne v jednom z nejlepších závěrů, jaký jsem kdy vůbec slyšel. A to bez přehánění.

Jak je u Swans dobrým zvykem, album rovněž roste i v průběhu času, poslech od poslechu, kdy pomalu rozkrýváte jeho vrstvy. I při poslechu “The Seer” ještě dnes tu a tam objevím nějaký detail nebo moment, na který jsem dříve nenatrefil, a věřím, že ještě propracovanější “To Be Kind” v tomto ohledu nebude jiné. Po formální stránce splňuje novinka všechno, co od alba Swans očekávám, a v některých ohledech ještě mnohem více. Můžu říct, že je téměř kandidátem na absolutní hodnocení, a kdybych neměl tu čest s předchozím materiálem, bezpochyby bych mu jej udělil. Jenže přesně z tohoto důvodu mu jej neudělím. Nemůžu říct, že bych do “To Be Kind” nepronikl nebo mu nějak vyloženě neporozuměl. Ač mi to nějakou dobu trvalo, v tomto ohledu problém rozhodně nemám.

Jediným důvodem, proč to není za 10/10 je prostý pocit. “The Seer” mě v porovnání s “To Be Kind” strhl přece jen o něco víc. Snad je to dané tím, že jsem se na jeho náladách vozil spolu s ním a užíval si všechny jeho rozmary “na vlastní duši”, kdežto instrumentálně dokonalá a rozmanitá novinka se ve výsledku pohybuje spíše v jedné poměrně specifické náladě, která sice pohlcuje, ale v porovnání s věšteckými drogami a dronovými propastmi nezanechává takový otisk. Možná mám ten dojem i proto, že “The Seer” byla mým prvním setkáním se Swans. Kdo ví. Tak či onak, neměl bych vůči němu čisté svědomí, kdybych z desítky pro “To Be Kind” ten půl bod neuloupl. V porovnání s většinou mně známé hudby se Swans pořád pohybují ve výšinách, kterých dosáhne jen málokdo, ve střetu s jejich předchozím albem však nemohu jinak.

Swans


Další názory:

Swans je už dávno kapela, jejíž alba vlastně s nadsázkou řečeno ani není potřeba recenzovat – stačí říct jen to, že je tu desku nahráli Swans, a všichni by už měli vědět, že to bude stát za to. A v případě, že by to nevěděli, tak by se za to alespoň měli stydět. Je sice pravda, že ani já nemám jejich tvorbu nastudovanou tak podrobně, jak by si asi zasloužila, a počet jejich desek, které neznám, je větší než těch, které znám, nicméně i tak má tahle formace můj respekt – a “To Be Kind” jasně ukazuje, že to v žádném případě není neoprávněné. Na první pohled je to vlastně docela jednoduché… deska je postavena na dlouhých monotónních plochách a často také na mnohaminutovém opakování relativně triviálních motivů, ale nezaměnitelný a nezařaditelný sound, hutná a uhrančivá atmosféra, působivost a v neposlední řadě rovněž schopnost své dlouhé kompozice úžasně vygradovat jsou věci, jež z muziky Swans dělají tak skvělou záležitost. Trochu škoda docela šílené grafiky, která mě osobně vůbec neoslovila, ale co se týče hudební stránky, je to síla jako prase a v podstatě tomu není co vytknout. Vážně excelentní deska.
H.

Říct v krátkosti něco o “To Be Kind” není vůbec jednoduché, neboť jde o album doslova monumentální. Tak jako předloňské “The Seer” je i letošní počin Swans výletem do šílené mysli Michaela Giry, který po šedesátce nalezl novou kreativní žílu, a i druhý dvouhodinový hudební opus v řadě tak snese ta nejvyšší měřítka. “To Be Kind” je pokračovatelem “The Seer”, o tom není pochyb, ovšem tam, kde bylo “The Seer” depresivně prolezlé bahenními drony, nasazuje novinka spíše krautrockem načichlou repetici. I když není nouze o mnohaminutové plochy postavené okolo jediného motivu, zdá se “To Be Kind” býti velice rozmanitou deskou. V důsledku jde tak o album překvapivě chytlavé a zábavné od prvního poslechu, i když posluchačsky zůstává stále nesmírně náročné. Na desce není jediná slabší skladba, každá minuta má své místo a opodstatnění. Půlhodinová “Bring the Sun / Toussaint L’Ouverture” uteče jako voda, deset minut v jejím prostředku, v nichž kapela jen trpělivě buduje očekávaný klimax, patří mezi ty nejlepší části desky, a když se v úplném závěru rozpoutá hotové peklo, musím uznat, že moje milovaná “The Seer” byla pokořena. Vrcholem je ovšem “She Loves Us”, jejíž druhá polovina je pro mě absolutní hudební extází, což by však šlo říct i o “Kirsten Supine” či “Oxygen”. Přestože na albu není jediná vyloženě oddychová skladba (rozdíl oproti “The Seer”), je radost ho poslouchat celé na jedno posezení. Desítky často nedávám, ale “To Be Kind” si ji bez pochyb zaslouží.
Zajus


Redakční eintopf #63 – květen 2014

Agalloch - The Serpent & the Sphere
Nejočekávanější album měsíce:
Agalloch – The Serpent & the Sphere


H.:
Lykke Li – I Never Learn
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Dornenreich – Freiheit
Index očekávání: 10/10

Kaša:
Casualties of Cool – Casualties of Cool
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Sabaton – Heroes
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Swans – To Be Kind
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Index očekávání: 9/10

Skvrn:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Index očekávání: 10/10

Thy Mirra:
Killer Be Killed – Killer Be Killed
Index očekávání: 8/10

Květnový eintopf s vcelku solidním přehledem a náskokem jasně ovládli Američané Agalloch se svou očekávanou novinkou “The Serpent & the Sphere”. Nemá cenu to nijak zvlášť zapírat, protože jestli nás nějakou chvíli sledujete, tak už to stejně víte, ale zrovna Agalloch vždycky byli skupinou, jež si u nás stála hodně vysoko, což je asi docela lehce vidět jen z toho, že když se tu na ně objevily doposud tři recenze, které dohromady hodnotilo sedm lidí a jenom v jednom jediném případě šla známka pod 9 bodů, což je při naší hodnotící filozofii docela ojedinělé. Není tedy divu, že i “The Serpent & the Sphere” velká část redakce očekává velmi netrpělivě (celkem za 31,5 bodu z 80). Samozřejmě ovšem nejde o jediné album, protože barometr očekávání vyletěl docela vysoko i nahrávek “Freiheit” od Dornenreich (22,5) a stejnojmenného debutu projektu Casualties of Cool (21), za nímž nestojí nikdo jiný než starý známý Devin Townsend. Samozřejmě ani tímhle není výčet kompletní, ale to už si můžete přečíst níže, protože nemá cenu to tu duplovat :)

H.

H.:

Zde se původně nacházel oslavný odstavec o “Esoteric Warfare” od norské black metalové legendy Mayhem, nicméně vzhledem k tomu, že byla deska o pár dnů přeložena, díky čemuž se datum jejího vydání přehouplo do června, jsem se musel poohlédnout po něčem jiném. Zůstaneme-li v metalovém ranku, rozhodně tu je pár desek, na něž se poměrně těším, jmenovitě se jedná o novinky Dornenreich, Agalloch a Den Saakaldte, ale ani v jednom případě to není nic, kvůli čemu bych nemohl dospat, tudíž jsem se opětovně vydal do nemetalových vod. Švédská hudebnice Lykke Li si mě na svou stranu získala naprosto hravě pomocí své předchozí nahrávky “Wounded Rhymes” z roku 2011, na níž nabídla velice inteligentní indie pop. Skladby jako “I Follow Rivers”, “Get Some” nebo “Rich Kid Blues” jsou i po třech letech od svého vydání naprosto skvělé a stále si je pouštím s obrovskou chutí, takže není divu, že jsem hodně zvědavý, jak na tom bude pokračování s názvem “I Never Learn”, jež vyjde hned zkraje měsíce. Podaří-li se udržet laťku nastavenou “Wounded Rhymes”, pak to bude pecka, která všechny ty Sabatony a podobné hovadiny nechá daleko za sebou…

Ježura

Ježura:

Jak to tak vypadá, jaro leze asi i na muzikanty, protože květen je po nějaké době první měsíc s opravdu zajímavou nabídkou vydávaných nahrávek, a to jak co se týče mainstreamovějších záležitostí, tak opravdových lahůdek. Bude rozhodně zajímavé sledovat, s čím se vytasí Epica, Hour of Penance, Arkan, Vallenfyre nebo Vader, přičemž všechna tato jména mají potenciál k tomu, aby dodala na trh opravdu výtečné desky. I když se ale na všechny tyto novinky opravdu těším, jsou tu ještě dvě, které nesnesou konkurenci. V první řadě mám na mysli počin “The Serpent & the Sphere” od portlandských Agalloch a já nemám nejmenších pochyb, že opět půjde o excelentní výpravu do nálad, které umí kouzlit jedině Agalloch. I Agalloch ale musí sklonit hlavu před deskou “Freiheit”, kterou se má na delší dobu uzavřít tvůrčí epocha Rakušanů Dornenreich. Předchozí “Flammentriebe” byl skvost, všechny ostatní počiny Dornenreich jsou vlastně také skvost a Dornenreich jsou pro mě absolutní srdcovka, takže tady není o čem diskutovat. Očekávám zlatou tečku za výjimečnou tvorbou jedné výjimečné kapely – nic míň!

Kaša

Kaša:

Zatímco minulý měsíc jsem měl pravidelnou vobu zjednodušenou díky přítomnosti Triptykon, tak na květnové soupisce jsem si našel hned několik alb, která mě nenechávají chladným, přičemž do finálového souboje jsem si vybral trojici jmen Killer Be Killed, Vader a Casualties of Cool, za nimiž stojí Devin Townsend. Zatímco Vader a Devin jsou jména léty osvědčená, tak spojenectví mezi Maxem Cavalerou a Gregem Puciatem na eponymním debutu “Killer Be Killed” bude novinka, ačkoli z dvou doposud zveřejněných skladeb to nezní vůbec marně, takže se docela těším. Vybírat mezi Vader a Casualties of Cool není vůbec jednoduché, ale nakonec se přeci jen musím přiklonit ke kanadskému géniovi, který se na “Casualties of Cool” spojil s Ché Dorval. Vader budou nářez, to je mi jasné, ale první uvolněná píseň Casualties of Cool, “Forgive Me”, napovídá, že by se mělo jednat o něco jiného, než s čím doposud Devin Townsend přišel (tentokrát to vypadá na trochu víc folku), takže jsem zvědavý. No, a protože špatná alba neumí, tak jsem zvědavý hodně. Minimálně na osmičku.

nK_!

nK_!:

V poslední době mě švédští Sabaton baví více a více. Předloňská deska “Carolus Rex” i předchozí “Coat to Arms” byly bezvadné, ať si někteří kolegové myslí cokoliv :-) Na “Carolus Rex” se mi nejvíce líbil nápad se zpracováním švédské historie do konzistentní metalové desky, který docela dobře vyšel, a album bylo zábavné i informačně přínosné zároveň. V květnu mě zajímají ještě Mushroomhead (7/10), kteří jdou s kůží na trh po dlouhých čtyřech letech. Celkem jsem zvědav i na nového Devina Townsenda v podobě projektu Casualties of Cool (5/10), i když mám jeho projev raději živě. Naopak co jde už úplně mimo mě, jsou polští Vader (2/10), které jsem přestal sledovat někde kolem fošny “Impressions in Blood”. Od té doby mi jejich tvorba nepřijde nijak zajímavá, natož lákavá.

Atreides

Atreides:

Přiznávám, Swans nejsou zdaleka takovou srdcovkou, jakou by mohli být, přestože jejich hudba je mi opravdu velmi blízká. Nelze jim upřít, že byli jednou z kapel, díky kterým jsem se začal zajímat o složitější hudbu spolu třeba s Melvins, Crippled Black Phoenix a dalšími jmény. Ani vlastně neznám všechny jejich desky (což je mimochodem dost obtížný cíl, když člověk zváží nepřístupnost a rozsáhlost jejich tvorby), ale dva roky stará “The Seer” pro mě byla skutečnou výzvou, jako ostatně každá deska, kterou jsem se poté snažil naposlouchat. Swans se nebojí rozmáchlých kompozic ani dlouhých alb, nebojí se týrat svoje posluchače a nebojí se experimentů. A věřím, že “To Be Kind” bude stejnou výzvou jako předchozí deska. Jasně, mohl jsem v eintopfu doporučit třeba Dornenreich, případně Agalloch, s jejichž hudbou jsem se většinou seznamoval “na první dobrou” (čímž nechci jejich díla nijak shazovat), ostatně věřím, že oba počiny budou veskrze kvalitní. Nicméně vzhledem k tomu, že v eintopfu už obě vycházející desky zmíněny jsou, rozhodl jsem se vypíchnout Swans, a to i přesto, že k Dornenreich mám možná ještě o kousek bližší vztah, než k těmhle americkým velikánům.

Zajus

Zajus:

Nebýt vlastní nedočkavosti, měl bych volbu nejočekávanějšího alba měsíce května těžkou. Své novinky vydají totiž dva z mých oblíbenců, Swans a Agalloch, a rozhodnutí mezi “To Be Kind” a “The Serpent & the Sphere” by tak nebylo vůbec snadné. Ovšem protože mi zvědavost nedovolila vyčkat, než ke mně “To Be Kind” dorazí oficiální cestou, přišel jsem nejen o radost z prvního poslechu započatého tichým dosednutím jehly do drážek vinylu, ale i o rozhodování o nejočekávanějším albu měsíce. Agalloch je kapela, která mě svým posledním dlouhohrajícím počinem “Marrow of the Spirit” značně překvapila, překročila hodně vysoko stanovenou laťku a na následném EP “Faustian Echoes” vše navíc stvrdila. O tom, že “The Serpent & the Sphere” naváže na kvality předchůdců, tak vlastně vůbec nepochybuji. Na závěr se tak zmínim už jen o jediné kapele, kanadském triu BadBadNotGood. Ti vydávají hned zkraje měsíce třetí řadový počin “III”, který narozdíl od minulého “BBNG2” bude již zaplněn výradně vlastní tvorbou. Jsem proto zvědav, jak se kapela, která se proslavila jazzově laděnými covery hip-hopových skladeb, vypořádá s nověm získanou pozorností i hodinou prostoru pro vlastní nápady.

Skvrn

Skvrn:

Konečně! Konečně je tu měsíc, který mě posluchačsky pořádně zaměstná. Už několikrát jsem v minulých eintopfech avizoval, že onen měsíc brzy přijde, nuže co nás tak výjimečného čeká? Začněme tedy od toho nejočekávanějšího, americkými Agalloch, jejichž volbou jsem si nedělal hlavu. Je jen málo kapel, od kterých se pravidelně očekává, že každým vydaným počinem budou potvrzovat ty nejvyšší ambice, a jsem hodně zvědavý, jak se “The Serpent & the Sphere” vyvede. I přes extrémně kvalitní díla, co tato čtveřice vydala, mám dojem, že nejpropracovanější opus Agalloch ještě přijde, a proč by to nemohlo být právě “The Serpent & the Sphere”, že? Abych žánrově hned úplně neuhnul, je tu další nahrávka, na kterou jsem nesmírně zvědav, a sice “Freiheit” od Rakušanů Dornenreich. Ačkoli kapela dopředu hlásala, že vydáním “Flammentriebe” metalová éra Dornenreich končí, už v minulosti jsme se mohli přesvědčit, že tahle parta umí bavit i na čistě folkových deskách. Dále už jen ve stručnosti, tak tedy Casualties of Cool, Lantlôs a možná i na ty Sabatony se podívám, už jen kvůli tomu, že redakci čeká zase po dvou letech od vydání “Carolus Rex” pěkná názorová přestřelka.

Thy Mirra

Thy Mirra:

Tak je tu to, na co jsem dlouho čekal, o čem se mluvilo už od vydání singlu “Rise of the Fallen” v roce 2010, na kterém se Soulfly spolupracoval Greg Puciato. The Dillinger Escape Plan jsou u mě už nějakou dobu na nejvyšších příčkách oblíbenosti, odkud de facto vyšachovali právě Soulfly, kteří pro mě byli několik let zpátky naprostou modlou. Dneska už mě nová tvorba Maxe Cavalery absolutně nebere, ale na jeho spolupráci s Gregem se těším fakt hodně. Pak tu máme Vader, jejichž “Necropolis” je naopak jedna z mých nejoblíbenějších desek žánru, takže se mi “Tibi et Igni” jeví jako naprostá povinnost, i když mě minulá “Welcome to the Morbid Reich” moc nebrala. Nakonec stejně jako Kaša musím zmínit Devina Townsenda a jeho projekt Casualties of Cool. Jsem zvědav, jestli se mi Devin trefí do vkusu jako s “Addicted” nebo “Ziltoid the Omniscient”, nebo ne jako s “Deconstruction”, každopádně to určitě bude zajímavá deska. No, a pak je tu na květen ještě EP od Down, které by bylo záhodno projet, před návštěvou Brutal Assaultu, a taky Lantlôs s jejich první deskou, na které se nepodílí Neige.


Redakční eintopf #58.6 – speciál 2013 (Zajus)

Zajus

Zajus:

Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
2. Nick Cave & the Bad Seeds – Push the Sky Away
3. In Vain – Ænigma
4. Haken – The Mountains
5. Deafheaven – Sunbather

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
2. Vanessa – Antidotum

Neřadový počin roku:
Anathema – Universal

Artwork roku:
Pharmakon – Abandon

Shit roku:
Amaranthe – The Nexus

Koncert roku:
Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013

Videoklip roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing

Potěšení roku:
Swans – Soundtracks for the Blind

Zklamání roku:
nechuť k poslechu nových alb

Top5 2013:

1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Steven Wilson
za sebou má množství pozoruhodných počinů, jeho letošní sólová deska však v mých očích překonává vše, co dosud vytvořil. Bez obav tak mohu prohlásit, že “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je pro mě nejen nejlepší deskou roku 2013, ale také jednou z nejlepších rockových desek vůbec. Mísení Wilsonova skladatelského rukopisu s technickou precizností jeho čerstvě sestavené kapely dalo vzniknout nesmírně chytré, hluboké, skvěle zahrané, ale i zábavné nahrávce. Několik méně precizních momentů vyvažuje množství perfektních nápadů, a albu celému tak k dokonalosti chybí jen minimum. Rozhodnutí o albu roku nemohlo být jednodušší.

2. Nick Cave and the Bad Seeds – Push the Sky Away
“Push the Sky Away”
jsem si poslechl vlastně jen tak ze zvědavosti, zcela bez znalostí starší tvorby kapely a tak i bez větších očekávání. Co jsem slyšel, mě však nadchlo. Nejnovější počin australských Nick Cave & the Bad Seeds (o kterých záměrně píši jako o kapele spíše než jako o samotném hudebníkovi v jejich čele) je emocionální jízda plná nečekaných zvratů a skvělých melodií. Napětí skladby “Water’s Edge”, krása “Mermaids”, ponurost “We Real Cool”, energie “Higgs Boson Blues” či smíření v podobě závěrečné titulní písně, to vše funguje v “Push the Sky Away” na jedničku a je jasným důvodem, proč si album zamilovat. V diskografii Cavea a jeho Bad Seeds nejspíše ještě najdu mnoho klenotů, ale “Push the Sky Away” bude vždy moje první.

3. In Vain – Ænigma
V recenzi třetího počinu norských In Vain jsem si stěžoval, že jde o album příliš dokonalé a sterilní. Zdálo se mi, že postrádá osobnost. Nevím, zda se v mém vidění “Ænigma” nějak změnila, či album vyzrálo až po dopsání recenze, ovšem dnes mohu s čistým svědomím prohlásit, že In Vain přinejmenším vyrovnali vysoko stanovenou laťku minulých alb. V současném mladém progresivním (death) metalu opravdu nevidím žádnou jinou kapelu, která by s vyzrálostí mnohem zaběhlejších formací dokázala tvořit takto chytrou a náročnou hudbu, která je však zároveň snadno poslouchatelná. “Ænigma” je navíc vyrovnanější než její předchůdci a skladba “Floating on the Murmuring Tide” veškerou dosavadní tvorbu kapely dokonce překonává. Bez váhání nejlepší tvrdě metalová nahrávka roku.

4. Haken – The Mountain
Přestože jsem nejnovějšímu počinu jedné z nejnadějnějších progmetalových kapel dneška udělil před pár měsíci v recenzi vysokých 9,5 bodu, nemůžu se ubránit lehkému zklamání. “The Mountain” je po všech stránkách výtečná deska, kterou je radost poslouchat od začátku do konce klidně několikrát po sobě, ovšem poté na ni snadno zapomenete a stihnete třikrát projet zbytek diskografie kapely, než o ni opět znovu zavadíte. Pokud ji však postavíte izolovaně a nebudete brát v potaz její starší sourozence, jistě vás ani v nejmenším nezklame. Technicky brilantní progresivní metal, který se nebojí čerpat z historie žánru, ale zároveň nepostrádá vlastní ksicht, bohužel stále není tak častý, jak bychom chtěli.

Deafheaven - Sunbather

5. Deafheaven – Sunbather
O poslední pozici se v mé hlavě spustil krutý boj mezi moderním black metalem v podání Deafheaven a taneční parádou od Daft Punk. Vyrovnaná kvalita všech skladeb i žánrové zaměření tohoto blogu mě však nakonec přeci jen popostrčilo směrem k americkým hipsterům. Deafheaven na “Sunbather” kouzlí s atmosférou, představují světu zcela novou “romantickou” stránku svého žánru, aniž by zároveň polevili z nekompromisních temp a uřvaných vokálů. Propojení čtyř delších skladeb třemi kratšími uvolněnějšími kusy funguje dokonale, vzniká tak most mezi agresí a jemnou elegancí, což je ostatně trefný popis celého alba. Oproti nejistému “Roads to Judah” představuje “Sunbather” ohromné zlepšení.

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Zcela záměrně jsem výběr nejlepších českých alb nechával až na úplně poslední možnou chvíli, protože jedna z mnou nejočekávanějších desek roku vyšla až na jeho úplném konci. Heiden nepřekvapili a po zásluze vyskočili hned na první příčku. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” navazuje přesně tam, kde “Dolores” skončila, a to jak v hudebním vývoji směrem od tvrdosti k atmosféře, tak ve vzrůstající (už tak dost vysoké) kvalitě. Čerstvé novince bych vytkl snad jen jedinou věc – že je tak nesmírně krátká. Jejích čtyřicet minut uteče až moc rychle, ovšem nic vám nebrání stisknout replay. Já tak udělal mnohokrát.

Vanessa - Antidotum

2. Vanessa – Antidotum
Po loňském sólo albu Bruna Ferrariho jsem letos poprvé okusil i tvorbu jeho domácí formace Vanessa a nebyl jsem ani přinejmenším zklamán. Tvrdá elektronika vládne na “Antidotum” pevnou rukou, svou formu však mění skladbu od skladby. Z industriálních končin se stane kovaná diskotéka, jež o kousek dál přejde v brutální psychedelii. Skvělé propojení elektroniky s živými bicími a kytarou doplňují precizní texty Samira Hausera, celé to pak nejlépe zní, když pustíte aparaturu opravdu hodně nahlas. Vanessu zkuste i pokud elektroniku nemusíte, zaručeně vás dostane.

Neřadový počin roku:

Anathema – Universal
Zatímco o výjimečná dlouhohrající alba letos člověk nezakopával zrovna každý den, v neřadových počinech to vřelo mnohem víc. I přes množství skvělých EP však musím ocenit nahrávku z koncertu britské Anathemy z bulharského Plovdivu. Hudba této kapely je emotivní záležitost i z desky, ovšem když se spojí s orchestrem, vznikne vskutku dokonalý zážitek, byť jsem ho mohl okusit jen zprostředkovaně formou záznamu “Universal”. Jestli máte chuť na pořádný doják, kašlete na televizní seriály a zprávy na Nově, pusťte si koncert Anathemy.

Pharmakon - Abandon

Artwork roku:

Pharmakon – Abandon
Hudba, kterou Margaret Chardiet prezentuje na svém (velice krátkém) debutovém albu “Abandon”, je v mnoha ohledech extrémní. Elektronika tepe v monotónním průmyslovém rytmu a počítačově modulovaný vokál nijak nezjednodušuje posluchačovo utrpení v tom chladném a brutálně přesném lisu, který nemá tlačítko nouzového zastavení. A podobný je i obal alba. Zaručeně na něj budete chvilku zírat, než ho celý poberete. A přitom je tak primitivní.

Shit roku:

Amaranthe – The Nexus
Pro klid duše jsem se letos všem shitům snažil vyhýbat obloukem. Od recenzenta to může sice být poněkud alibistické tvrzení, ale život je prostě moc krátký na to, aby člověk úmyslně poslouchal sračky. Jedno z mála alb, které jsem tak během roku dobře poznal a přitom je bez pochyb výjimečně špatné, je “The Nexus” Švédů Amaranthe. Ti se tak hrozivě snažili vytvořit chytlavé a trendy album, až ze sebe vytlačili beztvarý blob, který bych dnes poslouchal s menší radostí než lecjakou televizní hudební hitparádu. A kdo mě zná, tak ví, že klesnout pod úroveň televizních hitparád u mě není jen tak jednoduché.

Koncert roku:

Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013
Zvolit koncert roku pro mě není vůbec těžké. Owena Palleta jsem začal poslouchat pár dní před pražským vystoupením, jen abych měl tušení, co mě v MeetFactory čeká. A co mě z počátku z alba moc nebavilo, jsem si naživo bez váhání zamiloval, a svou lásku poté přenesl i na dříve zneuznanou studiovou tvorbu. Nic však nepřeková ten skvělý zážitek z onoho srpnového večera, kdy vše prostě klapalo přesně, jak mělo.

Videoklip roku:

Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing
Oba videoklipy z letošního alba Stevena Wilsona jsou mistrovské kousky, ovšem ten starší k titulní skladbě je přeci jen o něco lepší záležitostí. Jednoduchá animace naprosto precizně doplňuje smutnou skladbu o ztrátě milované osoby a nezastavitelném stárnutí, u které i ten největší tvrďák uroní slzu či dvě. Nádherná píseň z nádherného alba dostala i nádherný videoklip.

Potěšení roku:

Swans – Soundtracks for the Blind
Potěšením roku není v mém případě zmíněné album, které je dnes již 17 let staré, ale skutečnost, že jsem ho konečně objevil. Swans jsem si totiž oblíbil až loni s úžasným počinem “The Seer” a prokousání se diskografií mi zabralo (a ještě zabere) nějakou dobu. K “Soundtracks for the Blind” jsem se tak dostal až letos a povím vám, srazilo mě na kolena. Experimentální, náročné, geniální. A pak je tu “The Sound”, třináctiminutový post-rockový kolos a možná nejlepší píseň, jakou jsem kdy slyšel. Jen ona samotná by si zasloužila titul potěšení roku, kdyby na to došlo.

Zklamání roku:

nechuť k poslechu nových alb
Kdo si všímá autorů v záhlaví recenzí na tomto webu, možná postřehl, že za posledních pár měsíců takřka nepíši. Není to náhodou, zklamáním roku jsem totiž v jistém ohledu já sám. Lidstvo dnes a denně chrlí tisíce alb, mezi nimiž budou bezpochyby klenoty. Mě však po letech omrzela role toho, kdo poslouchá vše, co mu přijde pod ruku, aby tyto klenoty vyhrabal. Zpohodlněl jsem a mnohem radši poslouchám jen to, co mi vybraná skupina lidí a webů doporučí, a ani to nemusí být aktuální záležitost. Proto se letos moje hudební knihovna rozrostla o více alb ze sedmdesátek než z aktuálního roku. Sám jsem naprosto spokojen, ale psát se o tom nedá.

Steven Wilson

Zhodnocení roku:

Rok 2013 byl co do hudební nadílky (můžu-li vzhledem k výše zmíněným okolnostem soudit) poměrně průměrný. Zatímco loni i předloni bych sestavil dobrou dvacítku nejlepších alb (která poslouchám dodnes), letos nebyl téměř problém nacpat všechny výjimečné desky do pětice výše zmíněných počinů. I tak ovšem několik skvělých alb vyšlo a já navíc objevil mnoho klenotů z dob již dávno zapomenutých, jichž si cením možná i více než alb aktuálních. Mrzí mě však meziroční úbytek kvalitních počinů na české scéně, kde to loni doslova vřelo perfektními alby. Můj dlouho plánovaný nákup gramofonu jsem sice nakonec odložil na dobu neurčitou, ovšem i tak mi do sbírky přibylo několik krásných černých i pestrobarevných placiček, z čehož mám radost dnes a denně. A hlavně: Sicmaggot nezadržitelně roste (i bez mého většího přispění), což je záležitost, která by jednoduše neměla být opomíjena. V tomto ohledu rok 2013 asi ani lepší být nemohl.