Archiv štítku: Masters of Rock

Reporty

Masters of Rock 2011 (sobota)

Napsat komentář
Masters of Rock 2011
Datum: 16.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Audrey Horne, Guano Apes, Jiří Schmitzer, Legion of the Damned, Powerwolf, Seven, U.D.O., Visions of Atlantis

H.: Sobota se nesla ve velice příjemném zjištění, že už konečně někoho napadlo vyhodit tu **** moderátorku, která plácala samé debility a prznila jména skupin i hudebníků, za pohodového frajera. Konečně! Jinak ráno hned na začátek pobavil Jirka Schmitzer svým humorem. Nejdříve jen sám se svojí akustickou kytarou, o něco později i v doprovodu své kapely hýřil hláškami, vtipnými prupovídkami a historkami a hrál své pohodové písničky. Moc pěkně ozvláštnění programu. Je to borec.

H.: Výteční byli opět Audrey Horne se svým řekněme progresivnějším hard rockem. Největší pozornost na sebe poutal uvolněný a hustě potetovaný (jak omalovánka, heh) frontman Toschie, jenž hýřil aktivitou, energií a bezprostředností a nebál se odzpívat si podstatnou část koncertu přímo u diváků. Záda mu kryl bezchybný a soustředěný výkon spoluhráčů. Vrcholem snažení Audrey Horne byly jednoznačně výbušná “Last Chance for a Serenade” a hitová “Treshold”. Tihle Norové jsou tak dobří, že si zaslouží mnohem více pozornosti, než se jim dostává.

H.: Oproti tomu Visions of Atlantis mě úplně minuli. Jak hudebně, tak svou prezentací. Obyčejný symfonický metálek se zpěvačkou v čele, bez nápadu. Tak to na mě působilo. Dal jsem dva songy a utekl jsem.

H.: S moc dobrou show se vytasili Powerwolf. Tahle kapela šla v poslední době strašně nahoru a stejně tak narostla i jejich fanouškovská základna. Zatímco na loňském Metalfestu je ještě znal málokdo (alespoň mi to tak přišlo), ve Vizovicích už se na ně těšil velký počet přihlížejících, kteří jejich tvorbu znali, takže se Attila Dorn mnohdy ani nemusel moc namáhat zpívat, jelikož to za něj odkdákal dav. Powerwolf předvedli klasicky religiózní osvětu, výbornou práci s publikem, perfektně navolený setlist a obrovské nasazení. Bylo opravdu cítit, že si mezinárodní kvintet hraní vyloženě užívá a že má radost ne jen ze své muziky, ale i z ohlasu publika. Takhle vypadá chytlavý power metal se vší parádou. Nakonec jediné, co mi na jejich necelé hodince vadilo, byla žhavá výheň, ve kterou se díky intenzivní sluneční grilovačce proměnila betonová plocha likérky.

Ježura: Následkem vynuceného běhání po Zlíně byli Powerwolf první sobotní kapelou, na kterou jsem dorazil. Tahle německo-rumunská banda humoristů nezklamala. Když je radost nejen poslouchat, ale také sledovat, co se děje na pódiu, hned se žije lépe a člověk na chvíli zapomene i na to nechutné vedro vůkol…

H.: Seven, kteří na Masters of Rock natáčeli DVD (kromě nich ještě údajně natáčeli i Twisted Sister a U.D.O.), jsem sledoval jen na obrazovce a vnímal to spíše jenom minimálně. Ale je pravda, že hraní sóla vrtačkou jsem ještě nežral. Z avizovaných hostů jsem zaregistroval pouze Blaze Bayleyho a Victora Smolskiho, avšak slibovaného Schmiera z Destruction jsem si nějak nevšiml – ale jak říkám, sledoval jsem to jen tak na okraj mezi chlastáním a hraním karet.

H.: Větší pozornost jsem věnoval až nizozemských pořízkům Legion of the Damned, avšak protože už jsem byl v té době nalitý jak dělo, lítal jsem takřka celý koncert v kotli a nic jiného mě nezajímalo (smích). Jelikož se mi ale povedlo v pekelném circle pitu docela dobře vystřízlivět, byl už jsem schopen dostatečně vnímat alespoň závěrečnou čtvrtinu vystoupení, z níž usuzuji, že se na poměry Legion of the Damned jednalo o standardně dobrý set. Nový kytarista se evidentně osvědčil a do soukolí zapadl na výbornou, takže nezasvěcení si té změny ani nemuseli všimnout.

H.: Na vizovický koncert U.D.O. jsem doposud slyšel ze všech stran jenom chválu, ale já si nemohu pomoct, mě to prostě nebavilo. Působilo to na mne jaksi nijak, absolutně bez šťávy. Udo Dirkschneider má stále i ve svých letech hlas jako břitva, to se mu musí nechat, ale to je asi tak všechno pozitivní, čeho jsem si všiml. Pokud bych měl rozsoudit tolik proklamovaný “souboj” U.D.O. a Accept, kdo zahraje lépe, jednoznačně bych dal svůj hlas živou vodou politým Accept. Nejmarkantnější rozdíl byl samozřejmě cítit ve starých klasikách Accept – nechci být zlý, ale samotný Wolf Hoffmann na Metalfestu strčil svého bývalého parťáka Kaufmanna i jeho kytarového společníka s přehledem do kapsy. Nemůžu jinak, pro mě největší zklamání letošního Masters of Rock.

H.: Poslední kapelou toho dne se pro mne stali Guano Apes. Německá parta si na pódium postavila čtyři písmena, jež dohromady dávala slovo APES, a jak se později ukázalo, nebyla tam jen na ozdobu, protože takový baskytarista Stefan Ude si na jedno z nich (tuším, že konkrétně na E, pokud vás to zajímá) s přehledem vylezl a odehrál zde jeden celý song. Sandře Nasic to ten večer docela seklo a živě komunikovala s diváky, avšak celkové snažení Guano Apes srážel jakýsi prapodivný zvuk, který byl tak prapodivný, až jsem ani nepřišel na to, co na něm bylo prapodivného (smích). Jo, a taky mě opravdu dost štvaly ty nové písničky z comebackové alba “Bel Air”… doufal jsem, že v živém podání se to spraví, ale prostě ne, ten materiál není dobrý. Jak ale kapela spustila nějakou známou pecku, hned to bylo o mnoho lepší. A ze všech nejlépe dle mého názoru vyzněla “Pretty in Scarlet”.

/p>

Ježura: Tak tohle bude jednoduchoučké – následkem krutopřísného macháčka s enormním objemem vodky pochybné kvality jsem byl celý set tak ožralý, že jsem se sotva udržel na nohou. Dost možná proto jsem si Guano Apes výborně užil i ze zadních řad. Jako bonus jsem dokonce poznal svoji oblíbenou “Pretty in Scarlet” a to mi ke štěstí dokonale postačilo…

Reporty

Masters of Rock 2011 (pátek)

Napsat komentář
Masters of Rock 2011
Datum: 15.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Airbourne, Alkehol, Ektomorf, Rhapsody of Fire, Silent Stream of Godless Elegy, Twisted Sister, Varg, Watain

H.: Druhý den jsem se původně chtěl jít podívat už na úvodní Nil, ale znáte to, jak to chodí na festivalech. Stane se, že člověk neuvidí všechno, co by vidět chtěl, zvláště když mě z celé soupisky opravdu vůbec nezajímá sotva pět skupin. I mně se trochu prodloužilo vstávání a snídání, takže jsem do areálu dorazil až v počas Dark Gamballe, ale vzhledem k tomu, že jsem dal během jejich setu přednost podpisovce Silent Stream of Godless Elegy, jako první kapelu toho dne jsem viděl až Alkehol. A beze zbytku jsem se ujistil v tom, že tohle prostě není pro mě. Neskutečně primitivní muzika s neskutečně primitivními texty, jejichž jedinou náplní je jenom vymyslet co nejvíc rýmů na co nejvíc druhů chlastu – sorry, to mě opravdu nevzrušuje. Déšť, který se během oslavování piva a ožralectví strhl, mi tak poskytl vhodnou záminku zbaběle utéct. Ale narvaná plocha se náramně bavila i ve vydatném dešti, tudíž jsem asi nekulturní hovado…

Ježura: Bezezbytku stejné znechucení jako v případě páně H. Snad jen s tím rozdílem, že jsem byl povinen zůstat a protrpět to až do bídného konce. Dobrovolně nikdy víc. Ale fanoušci se asi bavili…

H.: Varg je něco obdobného, akorát je to německy a na první pohled se to snaží tvářit vážně. Ale nenechte se zmýlit, je to sračka jak bič. A když mě hudební produkce doslova odpuzuje, těžko mě bude bavit koncert. Varg předvedli kýčovitý německý pejgn toho nejhoršího kalibru. A ty zástupy ohňů a svícnů jsou za bílého dne vážně efektní (smích).

Ježura: Na třetí pokus jsem se vystoupení Varg velmi obezřetně vyhnul a zjevně jsem dobře udělal. Ke kouzelnému šéfredaktorovu přirovnání dodám jediné – tady, proti všem předpokladům, někdo z hovna skutečně bič upletl a zapráskal s ním všechny okolo…

H.: Náladu vydatně spravila domácí stálice Silent Stream of Godless Elegy, která se v současné době vyhřívá na samém vrcholu české scény. Od nedávného turné skupina porušila jednolité stejnokroje a zpěvácké duo se předvedlo v nových hadřících, což ovšem nemělo žádný vliv na unikátní nálady hudby Silent Stream of Godless Elegy. Páteř koncertu tvořily písničky z aktuálního “Návaz”, v podstatě by se dalo říct, že se hrálo výhradně z něj, protože ze starších zazněly jenom “I Would Dance” z “Relic Dances” a dvojice “Tváří v tvář” a “Pohanská” z minialba “Osamělí”. I přes odpolední čas to mělo atmosféru jak hovado. Popravdě řečeno, kam až mi paměť sahá, nepamatuji si, že bych kdy zažil špatný koncert Silent Stream of Godless Elegy… a to jsem je viděl už hodněkrát. Jen mi v průběhu setu trochu vrtalo hlavou, z jakého důvodu jim bylo dovoleno docela výrazně přetáhnout vyhrazený čas…

Ježura: Nevím, jestli za to může nějaká ta iniciativa ze strany Season of Mist, ale Silent Stream of Godless Elegy konečně dostali na velkém pódiu důstojný čas. Dlužno dodat, že záhy po nástupu dokázali, že to rozhodně nebyla chyba. Tradičně výborné vystoupení, zpěváci ve formě a odezva, jakou jsem nečekal já a vsadím se, že ani kapela. Třešničkou na delikátním dortu budiž Hanka, které to neuvěřitelně slušelo. Dle mého skromného soudu jedno z nejlepších vystoupení, kterých jsem se na letošních Masters účastnil!

H.: …jak se ihned vzápětí ukázalo, přetahovalo se kvůli zrušenému vystoupení Norů Sirenia. Kapela se sice ve Vizovicích nacházela (dokonce se později i v přestávce mezi kapelami ukázala na pódiu a osobně se omluvila za výpadek), ale ne kompletní, jelikož kvůli zrušenému letu nedorazil bubeník. Prý přijedou příští rok. Díra v programu se zarovná prodloužením koncertů Ektomorf a Rhapsody of Fire, ale mně osobně přišlo, že Rhapsody of Fire nijak nenatahovali, jen dříve začali a také dříve skončili, čímž poskytli následujícím Twisted Sister víc času na zvukovku. Ale to už trochu předbíháme události…

H.: Nálepky kopírky Sepultury a Soulfly se maďarští Ektomorf už asi jen těžko někdy zbaví, ale nic to nemění na tom, že minimálně na pódiu má existence téhle party smysl. Sice jsou si jednotlivé písničky podobné jako vejce vejci, ale o to v tomhle případě vůbec nejde. Ektomorf předvedli výborný energický set plný pohybu – a to jak v případě muzikantů, tak v případě diváků v hledišti. Když už se začínalo zdát, že by to mohlo zanedlouho začít nudit, nasadili Ektomorf vsuvku s akustickou kytarou, v níž zazněla na poměry Maďarů netradiční “Sea of My Misery” a předělávka od Johnnyho Cashe. Celkově to bylo opravdu zábavné a rychle to uběhlo. Osobně moc Ektomorf nemusím, takže z mé strany se jednalo o příjemné překvapení.

H.: Rhapsody of Fire se ukázali jako skupina hračičkovských sólistů – což dokazovaly nejen nástrojové onanie v rámci samostatných písní, ale i sóla na bicí a baskytaru (ale co také čekat od lidí, jejichž hlavní kapelník má na kytaře své vlastní iniciály) -, jimž to nějakou čirou náhodou funguje i dohromady. A že jim to fungovalo výborně. Rhapsody of Fire už roky neposlouchám, na koncert jsem však mrknul s chutí. Fabio Lione zpíval v obrovské formě, klávesové rejstříky zněly naživo opravdu mohutně a bombasticky, perlivá sólíčka se střídala jedno za druhým. V tomhle ohledu všechno na jedničku. Jedině bych trochu ubral těch pokusů rozezpívávat dav, protože těch bylo na můj vkus až moc, ale jinak nemám v podstatě co vytknout.

Ježura: Tuhle italskou bandu jsem nikdy moc nežral, ale když už jsem měl možnost, proč se na ně nekouknout, že? Ne, že by to bylo špatné, ale byť mistrně provedenému, pořád však kýči, neholduji, a to zjevně ani naživo. Asi nejvíc mi nesedl zpěv Fabia Lioneho a docela mě děsí představa, že by jeho vibrata mohla nahradit božského Roye Khana v řadách Kamelot. Do kempu jsem zamířil po několika skladbách, ale příznivcům Rhapsody of Fire se patrně dostalo skvělého zážitku. Těžko soudit…

H.: Už pomalu začíná jít do tuhého. Po extrémně dlouhé zvukovce (to víte, natáhnout na pódium koberce, aby kapelu nebolely nožičky, chvíli trvá) nastupuje hlavní hvězda festivalu – zámořská legenda Twisted Sister. Nemyslím si, že by zrovna tohle byla formace, která by v našich zeměpisných šířkách měla davy die hard fanoušků, ale spíš, že se na ní drtivá většina přítomných šla podívat jen ze zvědavosti a poslechnout si ty nejznámější šlágry typu “We’re Not Gonna Take It”. Přiznávám se bez mučení, že jsem byl na tom podobně. Ale Twisted Sister přišli, zahráli a všechno převálcovali. Uhranuli, zničili a zadupali do země všechny pochybovače. Bylo to úžasné a famózní vystoupení hodné headlinera festivalu pro tisíce lidí. Popravdě řečeno, ze všech ročníků Masters of Rock, které jsem až doposud navštívil, byli Twisted Sister jednoznačně a bez jakýchkoliv debat tím nejlepším headlinerem. Kultovní hitovka střídala další kultovní hitovku, co song, to známá pecka; legendární fošna “Stay Hungry” zazněla pomalu skoro celá. A Dee Snider? To je ďábel, vážení. Dělal show, bavil, suverénně zpíval, publikum mu zobalo z ruky, po pódiu naběhal celé kilometry, a kdyby někdo sečetl vše, co během té hodiny a půl naskákal, byl by z toho Mount Everest. Občas se mi sice zdálo, že pánové mají docela nosánky nahoru, ale to nic nemění na tom, že hráli excelentně. Společně s Moonspell nejlepší skupina Masters of Rock!

Ježura: Dámy a pánové, první kapela, u které zvažuji rvaní vlasů, protože jsem podlehl a nechal se odtáhnout… Na začátku a na konci jsem slyšel dohromady tak čtyři pět skladeb, ale znělo to dost nášlehově. FFFUUUUUUUU!!!

H.: Na mladé Australany Airbourne připadla nelehká úloha vlézt na pódium po Twisted Sister. Parta o bratrů O’Keeffeových si na nás připravila zeď z beden Marshallů a koňskou dávku energie. Muzika je to sice veskrze jednoduchá, někdy dokonce až primitivní, navíc docela nepůvodní, ale právě verva, s jakou se do její prezentace Airbourne pouštějí, je jejich hlavní zbraní. Klokani se nenechali předchozí supernovou zahanbit a řádili jak draci, frontman Joel O’Keeffe mlátil plechovkami Gambrinusu o hlavy, svítil si do publika reflektorem a hlavně se vydal na dlouhou (a vysokou) cestu po konstrukci pódia, kde si ve výšce dobrých 20 metrů (hrubým odhadem) střihl sólo. Jediné, co tak snažení Airbourne opravdu sráželo, byl nechutně přepálený zvuk, díky němuž se vše slévalo do jedné neposlouchatelné hlukové koule (díky tomu nebylo Joelovi skoro rozumět ani co říká mezi písničkami… i když je pravda, že do toho mikrofonu vřískal jak pavián). Celkově výborná show s velice špatným zvukem.

Ježura: Krátká doba, kdy jsem byl z Airbourne totálně vystříkanej, sice pominula, přesto jsem se na ně těšil, protože tyhle protinožce předchází pověst show tak nabušené, že se to vidí zřídkakdy. A i když jsem se ze začátku okázale nudil (protože tahle hudba mě fakt nijak extra nebere), nakonec té pověsti musím dát za pravdu. Monster to vypsal za mě, já jenom dodám, že je Joel O’Keefe naprosto pošahanej magor. Dokud žijou Airbourne, žije rock’n’roll!

H.: Watain vypadali na soupisce Masters of Rock jako pěst na oku, aneb největší zlo festivalu přichází (smích). Nechyběly charakteristické rekvizity jako obrácené kříže, svícny, řetězy, napíchané hlavy, spousta krve, démonické malování a extrémní puch (pokud by někdy probíhala soutěž o nejsmradlavější kapelu na světě, Watain mají můj hlas!), ale musím říct, že jsem od těchto švédských pekelníků zažil už i mnohem lepší koncerty. Sice i jejich vystoupení ve Vizovicích mělo pořádnou atmosféru, přesto to nebylo to pravé ořechové. Problém bych viděl ve dvou věcech: a) hráli pro ne-black metalové publikum, pro něhož nejsou obdobné seance na denním pořádku, takže všichni jen stáli, čučeli a bez odezvy se ani samotným hudebníkům moc dobře nehraje; b) setlist byl až na dvě výjimky ze “Sworn to the Dark” (“Storm of the Antichrist” a “Satan’s Hunger”) jednostranně zaměřený na poslední desku “Lawless Darkness”… i když na druhou stranu, Watain ve Vizovicích zahráli mimo jiné i geniální čtvrthodinový opus “Waters of Ain”, čímž to vyrovnali. Celkově dobré, ale nikoliv omračující, přesto u mě Watain stále zůstávají jednou z nejzajímavějších skupin co do koncertní prezentace.

Ježura: Tak mě napadá, že před Masters jsem ještě neviděl pořádný black metalový koncert. Neměl jsem tedy moc představu, co od Watain čekat. To, co jsem ale dostal, to byla síla! Výborná temná mše, umocněná překrásným pódiem, měsíčnou nocí a vlezlým puchem, který se linul z pódia. Kapely mi bylo skoro líto, přeci jenom hrát black metal pro publikum, jaké se schází na Masters of Rock, musí být dost únavné. Přesto jsem však nepostřehl, že by muzikanti vystoupení jakkoli ojebávali, a výborný zážitek a další z vrcholů festivalu mi tak nekazilo zhola nic…

Reporty

Masters of Rock 2011 (čtvrtek)

1 komentář
Masters of Rock 2011
Datum: 14.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Alestorm, Amorphis, Bonfire, Fleret, HammerFall, Moonspell, Pagan Alliance (Eluveitie + Finntroll), Virgin Steele

H.: Program Masters of Rock 2011 zahájili místní folkaři Fleret, jejichž vystoupení na festivalu, jak jsem se později dozvěděl, mnozí považují za jakousi tradici. Osobně nemám nic proti ozvláštnění soupisky něčím nemetalovým a už vůbec nic nemám proti samotným Fleret, ale radši bych je viděl někde v prostředku celé akce na odpočinek od riffových masáží, nikoliv na její zahájení. To je ovšem spíše taková hnidopišská poznámka, aby report nezačínal trapně na pozitivní vlně (smích). Jinak to ovšem nebylo špatné, byť v daném žánru dávám přednost jiným uskupením. Každopádně začátek, nezačátek, písničky jako “Zafúkané” pěla takřka celá plocha.

Ježura: Když jsem po Masters of Rock 2009 zaslechl historky o tom, jak přišel Jarmilce Šulákové na pódium předat květinu sám Victor Smolski (Rage), rozhodl jsem se, že až budu mít tu příležitost, Fleret si ujít nenechám. Letos se mi to podařilo splnit jenom částečně, ale i ta slabá polovina vystoupení, které jsem se účastnil, mi vyčarovala úsměv na tváři, byť Jarmilka tentokrát chyběla. Mocná odezva davu mě jen ujistila v tom, že tahle kapela na Masters of Rock proti všem předpokladům patří!

H.: Punkové Konflikt jsem s prominutím vynechal a dostavil se až na Alestorm. Dodnes mám živě v paměti jejich vystoupení na Masters of Rock před třemi lety, kdy Skotové předvedli totální mizérii korunovanou technickými problémy (fakt, že to tenkrát bylo tak dojebané, až to bavilo, už je věc druhá). Letos to bylo výrazně lepší, ale stále si myslím, že by si pánové měli trošku lépe secvičit sbory, než je začnou předvádět živě. Pokud pominu tento fakt, nebylo to zlé. I když ze studia mi to nic neříká, v koncertním provedení z písniček Alestorm (kapela jen tak mimochodem zodpovědně provětrala paluby všech tří doposud vydaných alb) nechytám střevní potíže ani já, což bych se vzhledem k mému vkusu nebál považovat za pochvalu. Slušné.

Ježura: Alestorm byli první kapelou festivalu, na kterou jsem se těšil. Proti klubovému vystoupení v Praze mi to přišlo o něco slabší, ale i když byli pánové podezřele střízliví (což show možná trochu uškodilo), užil jsem si vystoupení naplno a soudě dle velmi solidní odezvy jsem nebyl vůbec sám.

H.: Na Virgin Steele jsem se celkem dost těšil, ale bylo to jakési… podivné. Nekompletní sestavou počínaje, ne zrovna povedeným zvukem konče. Zpěvák David DeFeis byl slyšet jen v momentech, kdy se mu skřípnul pytlík do zipu od upnutých kaťat (rozuměj ve výškách), ale normálně ne, o lehce přihřátém vystupování ani nemluvě. Jako zas tak úplný průser, z něhož by člověk vyhodil obsah snídaně na betonovou plochu likérky, bych koncert Virgin Steele nepovažoval, ale bez ostychu přiznávám, že když jsem se dostatečně nasmál image à la Máňo Vař, klidil jsem se pryč na škopek piva. Zrovna od nich jsem toho tedy čekal o dost více.

H.: Následující Bonfire jsem sledoval jen tak po očku z dálky na obrazovce a znělo mi to jako dobře odvedený a dobře odehraný oldschool hard rock. Ohlas od publika měli hodně dobrý, ale mám-li mluvit čistě za sebe, pořád to nebylo nic, z čeho by se mi rolovaly trenýrky, pořád ještě žádná velká bomba. To se však mělo brzo změnit…

H.: Set jako víno předvedli Finové Amorphis. Musím říct, že jejich studiové tvorbě jsem i přes mnohé pokusy nikdy nepřišel nějak moc na chuť, ale co se týče živého hraní, tak to bylo opravdu skvělé. Čistě z toho důvodu, že je moc nevyhledávám, jsem Amorphis viděl poprvé a vážně se mi to líbilo. Možná díky tomu, že na koncertě zněly riffy mnohem nabroušeněji, typické melodie a čistý zpěv ještě melancholičtěji a brutální chropot ještě brutálněji. Králem pódia se stal jednoznačně zpěvák Tomi Joutsen, který svými extrémně dlouhými dredy točil jako o život. Na rozdíl od kolegy mě nijak nerozčiloval ani výběr skladeb – čistě z toho důvodu, že to nemám zrovna naposlouchané.

Ježura: S Amorphis jsem měl tu čest podruhé. Co se však týče velkého pódia, byla to premiéra. Proti listopadovému vystoupení v Plzni jsem s potěšením kvitoval rozhodně aktivnější pódiovou prezentaci. Ani ta ovšem v mých očích kapelu nezbavila nálepky statického tělesa. K hudebnímu projevu nemám výhrad a tradičně smekám před malým velkým Tomim Joutsenem, jehož hlasový potenciál a čtrnáct let rostoucí dredy mě nepřestávají udivovat. Jediným, pro mě však docela výrazným mínusem tak zůstává docela nešťastně poskládaný set. Že se hrály věci z nového alba chápu, proč to ale byly většinou ty slabé, to už tak úplně ne. Stejně tak mě zamrzela absence kultovního songu “Black Winter Day”, krom singlu “Silver Bride” čehokoli z výborného alba “Skyforger” a v neposlední řadě také umístění mojí srdcovky “My Kantele” někam do první poloviny setlistu. To už je ale hodně o vkusu, a když to pominu, Amorphis odehráli výborné vystoupení!

H.: Dosti očekávané bylo společné vystoupení Finntroll a Eluveitie pod hlavičkou projektu Pagan Alliance. Nemám tušení, co se tam dělo první půlhodinku, protože jsem se zdržel na autogramiádě Moonspell, ale když jsem dorazil, švýcarská formace zrovna rozjížděla pecku “Omnos” ze své akustické desky. Když dohráli, tak ještě než jsem se stačil rozkoukat, stáli už na pódiu Finntroll a spustili to svoje. Podobně se přibližně po dvou skladbách obě kapely střídaly až do konce (a čím víc se blížily ke konci, tím byly opilejší, tudíž nebylo moc těžké odhadnout, co v mezičase muzikanti dělali; zejména někteří členové Finntroll se v závěru zdáli být už hodně společensky unavenými), sem tam si i vzájemně vypomohli, i když se mi zdálo, že většinou členové Eluveitie hrají v písničkách Finntroll, ale Finntroll ve skladbách Švýcarů se moc neobjevovali. Každopádně mi ale Pagan Alliance bezezbytku potvrdilo to, že Eluveitie z alb sice nemusím, ale naživo naprosto zabíjejí, zatímco Finntroll mám z desek hodně rád, ale živě mi prostě nepřijdou ani z desetiny tak dobří, takže větší mrazení v zádech určitě probíhalo u mohutné “Inis Mona” než u odrhovačky “Trollhammaren” (což je jen tak mezi námi jeden z nejhorších songů Finntroll a ještě pořád jsem nepochopil, proč ho všichni mají tak rádi).

Ježura: Co se Pagan Alliance týče, moc neposloužím. S kumpány jsme v areálu vydrželi tak tři písničky. Důvod? Dost přehulený zvuk a celková apatie vůči dění na pódiu. Ne, že bych měl něco proti Eluveitie nebo Finntroll, ale asi bych si od nich měl dát tak rok – dva pauzu, pak si to třeba zase užiju. V paměti mi tak zůstaly jediné dva vjemy – pochyby nad smyslem celého projektu Pagan Alliance (pořád nechápu, jakou přidanou hodnotu to má přinášet) a také zjištění, že si Vreth (frontman Finntroll) nechal narůst plnovous. Ohol se, nesluší ti to…

H.: Největší hvězdou úvodního dne byli HammerFall. Ti odvedli do jisté míry standardní, řemeslný a ne zrovna výjimečný, ale stále ještě hodně dobrý a zábavný set. Sice se mi na ně v dešti opravdu čekat nechtělo, ale nakonec jsem se pro čtenáře Sicmaggot obětoval a vystál si solidní flek, abych mohl řádně zhodnotit (smích). Kapele hraje do karet hlavně to, že už ve svém repertoáru mají nepřeberné množství opravdových hitovek, takže když o jedenácté večerní spustili, až do půl jedné se z reprobeden valila pecka za peckou. V konkurenci prověřených fláků se osvědčily i kousky z novinkového alba “Infected” (konkrétně byly čtyři – “Patient Zero”, “Bang Your Head”, “One More Time” a “Let’s Get It On”). Jako staromilce mě samozřejmě potěšily vykopávky z prvních dvou nahrávek (“HammerFall” z debutu a “Heading the Call” a samozřejmě povinná “Let the Hammer Fall” z “Legacy of Kings”), ale jinak tuším došlo na nějakou ukázku ze všech dlouhohrajících placek. Takže nakonec, i když Joacim Cans neměl zrovna nejlepší den, výšky úplně nedotahoval a některé těžší pěvecké linky si lehounce pozměnil, popř. vynechal, se mi to celkově dost líbilo. Ale například frajer z naší kumpanie, který je hardcore fanda HammerFall, znechuceně odešel po třech skladbách s tím, že horší koncert od nich ještě neviděl.

Ježura: HammerFall, kapela mého mládí a jedna z mála takových, které jsem ještě neviděl. Nostalgie a přítelkyně mě tedy přemluvily a nehledě na déšť (žlutá igelitová pláštěnka RULEZZ) jsem se procpal celkem dopředu. A světe div se, i když jsem přicházel plný skepse, na odchodu jsem si pobrukoval a skoro mi bylo líto, že vyklízím pozice půl hodiny před koncem. A co mě dostalo nejvíc? Naprosto suverénní vystupování a soužití s pódiem. Joacim Cans je skutečně skvělý frontman a zbytek kapely v čele s Oscarem Dronjakem mu směle šlape na paty.

H.: Moonspell vydali poslední desku “Night Eternal” před třemi lety a skladby z chystaného počinu evidentně ještě prezentovat nechtěli, takže zvolili vcelku zajímavý přístup – zahráli vzpomínkový set, v jehož rámci zazněl pouze materiál z prvních dvou nahrávek “Wolfheart” a “Irreligious” – po šesti, resp. pěti písních z každé. Publikum samozřejmě nepřišlo o tutovky, které Moonspell prezentují na každém koncertě, například “Opium” nebo kultovní “Alma Mater”, ale zároveň díky tomu došlo i na kousky, které se už dnes v setlistech skupiny objevují spíše sporadicky, například démonická “Mephisto”, pouťová “Herr Spiegelmann” nebo naprosto geniální “Trebaruna” (to jsem si vážně nemyslel, že tenhle song ještě někdy uslyším živě). Vystupování Moonspell bylo tentokrát spíše střídmé, kapela nechala promlouvat samotnou muziku, a když se odhodlala k nějaké “show” (například zrcadélka v rukách Fernanda Riberia při “Herr Spiegelmann”), nešlo o nic efektního, přesto to působilo. S odstupem času a čistou hlavu uděluji portugalským vlkům titul nejlepší kapely letošního Masters of Rock! Famózní výstup!

Ježura: Moonspell pro mě byli tahákem numero uno i přesto, že jsem od nich před festivalem znal sotva čtyři skladby. Svěřenou noční hodinu ale využili takovým způsobem, že mi nezbylo než kapitulovat a jen se oddaně kymácet v totálním rauši. Portugalci vytvořili atmosféru, která se jen stěží popisuje a dokázali, že i z minimalismu se dá vytřískat hodně – viz Fernandovy hrátky se zrcátky. Smekám, tleskám a ujišťuji, že až se u nás staví, jak Fernando slíbil, tak tam budu taky. Pro mě jasný vrchol festivalu!

Reporty

Masters of Rock 2010 (neděle)

Komentáře: 12
Masters of Rock 2010
Datum: 18.7.2010
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Accept, Arakain, Callejon, Euthanasia, Harlej, Kimaera, Lacrimosa, Lordi, Rhemorha, Six Degrees of Separation

Festival se pomalu blíží ke konci a spousta lidí to už od nedělního rána balí. Jeden den Masters of Rock ale stále zbývá a zahajují jej v brzo ráno Euthanasia. Nemám je moc rád, vadí mi tam ten křesťanský podtext, zašel jsem na ně jen z nudy (to je tak, když je někdo vzhůru od sedmi). Víc mě bavilo pozorovat z tribuny mlhu, která se ještě převalovala v kopcích okolo areálu.

Na svojí první evropskou show přijela ze Sibiře moderně metalová smečka Rhemorha. Hoši se chtěli předvést v dobrém světle, tak to hoblovali, co to šlo, ale fakt, že se jednalo jen o obyčejný metalcore, nic nezakrylo. Některé pasáže zněly celkem zajímavě, jiné však byly stokrát provařené metalcorové postupy. Doma bych si to nepustil, na koncertě to však špatné rozhodně nebylo.

Zato následující kapela je už o něčem jiném. Další evropská premiéra, tentokrát dorazivší z Libanonu. Kimaera pro mě osobně byla černým koněm festivalu. Oproti ruským kolegům přidali k chuti předvést se na velkém pódiu velkého festivalu i hodně skvělou muziku a vyšlo z toho po čertech dobré vystoupení. Chvílemi deathově brutální, častěji doomově temní, ale vždy s orientálním nádechem, který tomu celému dává hodně osobitý šmrnc. Tleskám pořadatelům za přitáhnutí téhle skupiny, protože to byla trefa do černého, pro příští rok víc takových věcí. Jinak, jestli se tu Kimaera ještě někdy objeví, tak tam určitě nebudu chybět, protože tohle se mi opravdu líbilo. A hitovka “The Taste of Treason” zabíjí!

Autogramiáda Kimaera je povinnost, takže z dalšího Harleje vidím jen půlku. Abych pravdu řekl, moc mi to přece jenom nevadí. Další už zpola-zlidovělá kapela, takže zase nechybělo sborové zpívání refrénů, nekonečné tleskání atd. Pro mě osobně opět neurážející, zároveň ale nikterak výjimečné.

Ani Callejon nijak zvlášť nezaujali. Moderní metálek bez výraznějších nápadů. To dneska hraje každá druhá skupina. A ty zpěvákovy kecy mezi písničkami byly opravdu trapné…

Arakain, to už je dneska klasika. Člověk je viděl snad stokrát, ale vždycky si na ně zajde s chutí znovu. Potěšil ne tak úplně klasický setlist (například “Barbaři” nebo “Vinen”, spousta letitých a provařených “povinností” zase chyběla). Navíc o třídu lepší hudba než věci typu Harlej apod., takže celkově dobré.

Následující Lacrimosu jsem těžce nepobral. Studiovou tvorbu neznám, ale na Masters of Rock předvedli přesně ten sladký gothic metal (a to mi věřte, že s použitím slova “metal” jsem hodně váhal), který se tváří rádoby tvrdě a který mají všechny ty třinácti, čtrnáctileté gotičky strašně rády. Nemůže se mi líbit všechno.

Přiznávám se, Doro jsem posral (nebrat doslova!) a na její vystoupení jsem zachrápal. Než jsem se stačil dovalit do areálu, plocha pod pódiem byla tak natřískaná, že se tam nedalo hnout a nebylo odnikud vidět. Dívat se na “záznam” z obrazovky moc nemusím, a abych se rval přes lidi dopředu jak nějaký kretén? Nejsem ten typ. Příště už na ní půjdu.

Naproti tomu Unisonic, nový projekt bývalého zpěváka Helloween, Michaela Kiskeho, mě nezajímal. Kiskeho jsem nikdy neměl moc rád a vzhledem k tomu, co za posledních pár let nakecal, mi tenhle jeho slavný comeback přijde jakože mu došla škvára na fet a kurvy. Možná je to jen můj pocit, ale vidět jsem to nemusel.

Na druhém pódiu předvádějí Six Degrees of Separation další skvělý set. Možná ne tak energický jako Chaos in Head, ani ne tak kouzelný jak Silent Stream of Godless Elegy, ale pořád skvělý, nabitý až po okraj jejich vysoce originální hudební produkcí. Zazněly samozřejmě ukázky z aktuální novinky “Of Us” (například “For Hannah”), ale i starší věci (třeba dokonalá “Lucius”).

Po výtečných Six Degrees of Separation rychle spěchám na hlavní scénu, abych viděl aspoň kus vystoupení znovuobnovených německých legend Accept. Byl jsem opravdu hodně překvapen, jak moc to bylo dobré. Z těch hlavních headlinerů asi úplně nejlepší. Kdo si myslel, že to bez Uda nepůjde, tak mu nový zpěvák Mike Tornillo ve Vizovicích jasně ukázal, že půjde. Energie a nasazení jak za mlada + výborné staré hitovky = smrtící kombinace. Tornillo je Udovi hlasově dost podobný, ale tahá to víc nahoru, což se dá bez sebemenších problémů přežít. Na pódiu to navíc rozjel (i se zbytkem kapely samozřejmě) naplno, prostě super show. Pro hltače setlistů zmíním úplný závěr, kde zazněla trojice kultovek “Princess of the Dawn”, “I’m a Rebel” a úplně na konec “Balls to the Wall”.

Závěr patří finským příšerkám Lordi. Co si budeme nalhávat, nemít ty masky, vybuchující serepetičky a další show, těžko by měli takový úspěch, jaký mají. Dokud se chce ale člověk na koncertě dobře bavit, tak proč ne, Lordi jsou z tohoto pohledu ideální. Na ten jejich spektákl se přece jenom dívá hezky. Největšího aplausu se ale opět dostalo pokusům o češtinu Mr.Lordiho, zvláště pak jeho hlášce “to je vedro, do prdele!” Finští strašáci mě sice napoprvé bavili více, ale i tak podle mě nemohl nikdo odcházet zklamaný.

Zhodnocení:

Z organizačního hlediska jsem já osobně jako řadový návštěvník nějaký extra velký problém nezaznamenal. Počet toiek se vzhledem k pravidelnému čištění zdál dostatečný. Alespoň mi to všichni tvrdili, já do nich radši nelezu, dokud to vážně nehoří (smích). Ale možná by už konečně někdo mohl i na Masters of Rok zavést toi-toi rakety na močení, aby tam pánové neochcávali každý keř. O trochu víc mohlo být také koryt na osvěžení/umytí se, ale dalo se to. Areál byl po většinu dne uklizený, všude běhali brigádníci a uklízeli (kromě plochy pod pódiem, ale tak to se dá chápat).

Oproti tomu tragičtí byli tradičně moderátoři, či co to mělo být. Anglicky neuměli plácnout ani slovo, to už ani nebylo komolení názvů, ale jejich bezbřehé prznění. O metalové hudbě evidentně věděli úplně hovno (zvlášť ten chlápek), ale hlavně že se snažili být za každou cenu vtipní (a ani to jim moc nešlo). Alespoň že na tu ženskou se dalo jakž takž dívat, ale to je trochu málo, zvlášť když se nesvlékla (smích). Vždyť to zas nemůže být takový problém sehnat někoho, kdo by to tam odkecal alespoň na nějaké úrovni.

Dramaturgie festivalu, to je věčné téma. Jeden by rád tohle, druhý zase tamto, na 100% vyhovět nelze nikomu, natožpak všem. Já sám za sebe mohu říct, že bych uvítal o kápanek více těch tvrdších věcí, než jen dvakrát thrash metal (a co budeme povídat, Annihilator zas takoví tvrďáci nejsou), jeden doom/death a jeden Behemoth. Neříkám udělat z toho druhý Obscene Extreme, ale přece jen loňský vyrovnanější line-up mi přišel lepší než ten letošní, téměř čistě heavy(/speed/power) metalový.

Počasí bylo letos opravdu humus. První tři dny byla tak neskutečná vedra, že jsem myslel, že chcípnu. V neděli už bylo pěkně pod mrakem a nepršelo, večer jsem ale zase klepal kosu (smích). Naštěstí nechali pořadatelé během teplých dní dav pod pódiem kropit vodou, což opravdu bodlo. I když se mi zdálo, že si to občas frajer-kropič užíval až moc (cákal když už se pomalu smrákalo a pak člověku byla kosa, s oblibou pral do lidí, kteří na to neměli náladu atd.), ale dejme tomu, pořád to bylo v tom horku dobré. Ale pro příště – na zahnání horka je nejlepší pozvat Immortal (smích)!

Celkově? Celkově se mi tam líbilo, ale tak to už se musí vážně něco dít, aby se mě to na koncertech nebavilo (smích). Mí favoriti mě nezklamali, někdo mě překvapil, někdo zase zklamal, ale tak už to holt chodí. Nakonec mě se mi tam líbilo o mnoho víc, než jsem původně při pohledu na soupisku čekal a že jsem jel rozhodně nelituji.

Reporty

Masters of Rock 2010 (sobota)

1 komentář
Masters of Rock 2010
Datum: 17.7.2010
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Annihilator, Behemoth, Communic, Grand Magus, Silent Stream of Godless Elegy, Škwor

Den pro mě začíná s heavy metalovými Grand Magus ze Švédska. Oproti Manowar včera to je jako nebe a dudy. Kapela si na nic nehraje a valí pěkně ostrý a špinavý heváč. Z právě vydané novinky zahráli třeba “I, the Jury” nebo titulní “Hammer of the North”, z předchozího “Iron Will” zazněla například výborná “Silver into Steel”. Naprostá spokojenost. Takhle vypadá pořádný rock’n’roll!

Následující dvě skupiny jsem prostě musel vynechat jednak kvůli tomu, že mě zas tak nezajímaly, ale hlavně kvůli naprosto brutální vedru, které mě prostě ubíjelo, a vracím se až na Škwor. To je prostě takový ten český rockový mainstream – všichni to znají, všem se to líbí, všichni si rádi zazpívají někdy už zlidovělé refrény, všichni jsou spokojení. Takže asi tak. Špatné to nebylo, ale nic lepšího než jen neurážející pohodovka také ne.

Na další obdobnou formaci Doga jsem se zakecal, ale norské progresivní borce Communic už bych podruhé nikdy neprochlastal, takže hurá zpátky pod hlavní stage. Vedro bylo zlé, kapela ale naprosto výborná. Stejně jako i Manowar mě trápily přehulené kopáky (i když přece jenom ne v tak velké míře), po přesunu o pouhých pár metrů dozadu se však zvuk o mnoho vylepšil, tudíž mi nazvučení jejich koncert nezničilo. Vždycky mě udivovalo, jak Communic dokáží jenom ve třech lidech kouzlit tak složitou hudbu a zvláště naživo to je znát ještě víc. Skoro půlku koncertu jsem jen pozoroval, jak jim běhají prsty po hmatnících, aniž by to kdykoliv sklouzlo od propracované muziky ke kytarové masturbaci. Jen pro pořádek dodejme, že na úvod zazněl otvírák “On Ancient Ground” z poslední desky “Payment of Existence” a dále byla během setu k slyšení kupříkladu naprosto úžasná kompozice “Waves of Visual Decay”.

Přichází čas na největší extrém festivalu – dámy a pánové, jsou tu Behemoth. Dát takovouhle smečku za bílého dne je dle mého mínění zhovadilost, ale pokud to jinak nešlo, dejme tomu… Na druhou stranu Behemoth ukázali, že nepotřebují tmu, aby byli skvělí. Naprosto promakaná show (a tím nemám na mysli jen kulisy, plachtu nebo malování, ale i na vteřinu secvičený headbanging apod.), bezkonkurenční hudba, maximální peklo. Z poslední desky “Evangelion” zazněly celkem tři pecky “Ov Fire and the Void”, “Shemhamforash” a “Alas, Lord Is Upon Me”, zbytek obstaraly osvědčené hitovky jako “Slaves Shall Serve”, “At the Left Hand ov God”, “Conquer All”, “Demigod”, “As Above So Below” nebo závěrečná “Chant for ΕΣΧΗΑΤΟΝ 2000”. Mě osobně překvapilo jen to, že opět hrají “LAM”. Na koncertech mají Behemoth rovněž naprosto úžasné sladěné střídání všech tří vokálů, případně sborový growling, což předvedli například v nástupu “At the Left Hand ov God”, který zněl opravdu mohutně. Po konci Behemoth jsem udělal to samé co spousta jejich fandů a okamžitě se odebral na jejich autogramiádu. Civilní Adam Darksi na podpisovce připomínal onoho Nergala, který ještě před hodinou řádil na pódiu, opravdu jen stěží. Zatímco s kytarou v ruce to byl ďábel schopný smést kohokoliv z povrchu zemského jen pohledem, na autogramiádě to byl evidentně hodně unavený a vyčerpaný člověk. Jako stroj bral do ruky cokoliv, co mu kdo podal, a stejně strojově to podepisoval. Ono se není co divit vzhledem k takovému koncertnímu zápřahu, jaký Behemoth mají. Možná by podle mě měla kapela alespoň na chvíli vypnout, aby chlapům neodešlo zdraví, protože to opravdu nevypadalo jen na únavu po vystoupení. Samotná show však byla stále maximálně suverénní a takřka bezchybná.

Autogramiáda Behemoth zabrala celé Primal Fear, takže vidím až Annihilator. Ti na Masters of Rock před dvěma lety natočili DVD (i když mně osobně se vždycky při zmínce o tom DVDčku vkrádá myšlenka, že si kapela vybrala Masters of Rock jen proto, že to byl jediný fest, na kterém ten rok hrála a protože potřebovala hodně rychle něco vydat, aby mohla opustit svou tehdejší firmu, ale to sem teď nepatří…). Od minula vyměnili baskytaristu a Jeff Waters se ostříhal, ale maso to bylo opět parádní. Vzhledem k tomu, že já preferuji tu tvrdší podobu thrashe, tak se mi Destruction líbili více, ale ani Annihilator se nijak zahanbit nenechali a zahráli hodně dobře.

Chvíli před jedenáctou večerní se odebírám k druhému pódiu s tím, že mrknu na své tuzemské oblíbence Silent Stream of Godless Elegy a ještě stihnu půlku Gamma Ray na velké scéně. Tak trochu to ale neklaplo, protože před Silent Stream of Godless Elegy hrající Symphonity o něco málo přetáhli a moravští folkaři tak měli na zvukovku vražedných deset minut. A že by někdo zvládnul za deset minut nazvučit šest nástrojů a dva vokály do poslouchatelné podoby, jsem ještě nezažil a nic takové se ani nekonalo. Silent Stream of Godless Elegy tak začali s více jak půlhodinovým zpožděním, tudíž jsem od Gamma Ray nakonec viděl jen konec posledního songu, ale vůbec mě to nemrzí, protože moravská formace vystřihla naprosto nádherný set. Přímo jak z učebnice “Jak udělat perfektní koncert”. Dobře naladěná kapela ve skvělé formě, neodolatelná atmosféra a hlavně výtečná hudba. Skladby z připravované desky “Návaz” jsou naprosto famózní, stejně tak jako i předchozí tvorba. Do minulosti ten večer zabrousilo nejdále až k albu “Behind the Shadows” hned se třemi songy “Shadow”, “Wizard” a “Cantara”. K naprosté dokonalosti už mi chyběla jenom “To Face the End”.

Reporty

Masters of Rock 2010 (pátek)

Napsat komentář
Masters of Rock 2010
Datum: 16.7.2010
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Destruction, Epica, Manowar, Metalforce, Queensrÿche, Tublatanka, Visací zámek

Visací zámek předvedli dle svého zvyku hodně zábavnou show plnou dobrých hlášek a i přes opravdu zabijácké vedro byli odměněni hlasitou odezvou publika. A zaslouženě. Na pódium jim lítaly boty a rohlíky, kapela však palbu opětovala a házela rohlíky zpátky s tím, jestli by prý nebyl i párek. Dobré to bylo, škoda, že jsem to musel v půlce zabalit, abych mohl jít na autogramiádu Destruction.

Českou klasiku střídá německý heavy metal Metalforce. Povím vám, tahle skupina je Manowar2 za mlada. Takřka identická image, stejné pózy, podobná hudba, akorát všechno v o něco menší míře. Ono taky dohnat Manowar v těch jejich kecech nezvládne asi nikdo (smích). Vydržet se to dalo, ale nic extra to nebylo.

Na Nizozemce Delain jsem se vcelku těšil, kvůli zranění bubeníka však své vystoupení museli zrušit. Aby se srovnal čas v programu, hrály předchozí tři kapely (kromě Metalforce a Visacího zámku ještě Citron, jež jsem neviděl) delší sety. S další kapelou tedy zůstáváme taktéž v Německu, akorát ryzí heavy metal střídá ryzí thrash metal. Destruction, to je prostě stará škola, která nakope prdel každému, vždycky a všude. Vesty tak pokovované, že by se za to nemuseli stydět ani vyhlášení železáři Nifelheim (viz fotka, pokud by ten vtip někdo nechápal), ale hlavně thrash jak prase a s koulema. Jak to později kdosi v areálu okomentoval: “Pánové přišli a zahráli metal, žádný sračky pro děti.” Lépe bych to neřekl. Destruction byl nářez. Staré hity jako “The Butcher Strikes Back”, “Metal Discharge” nebo “Bestial Invasion” prostě nemají chybu.

To, že taková zrůdnost jako Tublatanka, měla lepší čas než thrashová legenda Destruction, považuji za hodně blbý fór, ale bylo tomu tak. Takhle si já osobně představuji zlo (smích). Jak spustili “Skúsime to cez vesmír” nebo “Žeravé znamenie osudu”, myslel jsem, že vrhnu. Děs běs, viděl jsem to podruhé a už nikdy víc. Uff, to teda bylo něco.

Epica měla hodně zajímavě řešenou plachtu (resp. plachty) – to bylo první, co mě zaujalo. Nepřišel jsem však na ně očumovat plachty, nýbrž zpěvačku (smích). To fakt není možné, jak je ta baba pěkná. Jenže prvních pár písniček její mikrofon jaksi odmítal fungovat, tudíž ji nebylo vůbec slyšet. Naštěstí se technické problémy brzy vyřešily, a člověk si tak mohl užívat velice pěkné vystoupení.

Z desek mě hudba Queensrÿche nikdy moc nezaujala, takže jsem šel na koncert s tím, že se podívám na kousek, nebude mě to bavit a půjdu pryč. Realita však byla jiná. Zíral jsem na to s otevřenou hubou a nevěřil. Opravdu skvělé a výborné. Úžasná atmosféra, takřka křišťálový zvuk, bezchybné osvětlení, ze studia pro mě nezajímavá hudba se z pódia rázem změnila na něco úchvatného a ten zpěv… prostě super. Tak tady jsem si na tu prdel fakt sednul.

Poté už nastupují samozvaní králové metalu. Osobně jim ty jejich trapné kecy a pozérství nežeru, ale hudbu mají dobrou, o tom není pochyb. Fošny jako “Kings of Metal” nebo “Louder Than Hell” jsou jednoduše heavy metalové bomby. Kdysi jsem na nich vyrůstal a svého času byli společně s Iron Maiden mou nejoblíbenější kapelou, navíc živě jsem je nikdy předtím neviděl, takže jsem se těšil. A to hodně. Jenže, řeknu vám, byl to jeden velký průser. Předně mi vadil opravdu ohromný nával lidí. Já nejsem z cukru, když se o mě někdo otře, tak se nerozsypu, ale co je moc, to je moc. Tam se nedalo hnout, a to jsem zdaleka nebyl vepředu. To bych třeba ještě přežil, přece jenom to byl headliner, tak jej chtělo vidět nejvíc lidí. Co mě však dorazilo, byl absolutně zprasený a neposlouchatelný zvuk. Kytara nebo basa? Neznáme, nevedeme. Byl slyšet jen zpěv Erica Adamse a bicí. Nebo lépe řečeno ne bicí, ale jenom kopáky. A ty byly nahulené tak nahlas, že se to prostě nedalo. Oukej, možná chtěli dostát těm kecům o nejhlasitější skupině světa, ale poslouchat to prostě nešlo. Při každém úderu do kopáku jsem cítil v hlavě, jak se mi otřásají ušní bubínky, až jsem myslel, že mi ta hlava praskne. Jak říkám, nejsem citlivka, ale ohluchnout na koncertě fakt nehodlám. Po dvou skladbách jsem se otočil, odešel a i v kempu nebylo slyšet nic jiného než kopák a zpěv. Co právě hrají, jsem poznával jen podle textu. A co jsem pak později slyšel, že DeMaio zase onanoval deset minut se svojí basovkou a podobné chuťovky… ještě že jsem to neviděl. A to ani nemluvím o tom, co údajně předvedli na autogramiádě (zákaz focení) a tiskovce (žádné otázky). Příště radši pozvat deset kapel, které něco předvedou a dají se poslouchat, než jeden Manowar. Ten ohňostroj na konci si vážně nezasloužili. Pro mě největší zklamání, největší průser a nejhorší koncert letošního Masters of Rock. Nikdy víc. Manowar od teď už jen z CDčka!

Reporty

Masters of Rock 2010 (čtvrtek)

Napsat komentář
Masters of Rock 2010
Datum: 15.7.2010
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Axel Rudi Pell, Chaos in Head, Final Fiction, Horkýže slíže, Mike Terrana, Sabaton, Salamandra, Tarja Turunen

Masters of Rock otevírají domácí Final Fiction, kteří se postarali o důstojné a vcelku i zábavné zahájení. Já jsem se nenudil, což se dá vzhledem k jejich žánrovému zařazení a mé hudební orientaci považovat za klad, i když je pravda, že mě nejvíce bavilo očumování zpěvačky (smích). I tak se ale jednalo o slušný výstup celé kapely, kde potěšilo zejména rozhazování CDček do davu (v mém případě o to víc, že jsem si jedno chytil, hehe).

Něco obdobného bych mohl napsat i o taktéž české Salamandře jen s tím rozdílem, že tady se pohybujeme v power/speed metalu, čili nic, z čeho by se člověk posadil na zadní kapsy kalhot, zároveň však nic, co by jej urazilo. Doma bych si to v životě nepustil (popravdě jediné, co mě na jejich hudbě alespoň trochu baví, je občasný zpěv klávesistky Hanky, což, jak sami jistě uznáte, není moc), ale na koncertě to ujde. Rovněž proběhl jakýsi pochybný křest nového alba “Time to Change”, který se dle mého úhlu pohledu zas tak nevyvedl. Vrcholem pak měla být jakože “nová festivalová hymna” “Masters of Rock” (na tom si chlapy a děvčica museli zarobit pořádnou reklamu), při níž hostovali Sabaton… ehm, hostovali… postavili se do zadní části pódia a jen tam stáli, až na konci se Joakim Brodén chopil mikrofonu a něco málo zazpíval.

Čtvrtek byl pro mě osobně co do obsazení asi nejslabší den a nic na tom nezměnili ani Horkýže slíže. Nemám nic proti jednoduché hudbě, ale přece jenom “trochu” jiného stylu. Každopádně se zase musím opakovat – nudou jsem neumřel, ale na hodinky jsem se v průběhu koncertu podíval nejednou. Tyhle rádiovky mi nic neříkají, ale zažil jsem už i mnohem horší věci.

Od 19 hodin začíná první koncert, jenž byl součástí onoho tolik proklamovaného světového rekordu bubeníka Mikea Terrany, na švédské K2 jsem si však vybral povolenou přestávku a dal přednost hraní pokeru ve stanu. Z dálky jsem slyšel hard rock, který mě rozhodně nedonutil se zvednout a jít do areálu.

Ve 20:00 si odskočím na druhou Coca-Cola Stage na domácí Chaos in Head. Konečně nějaká show, co mě pořádně nakopla. Kapela doslova řádila jak pominutá a z pódia se valily tuny energie. Zpěvačka sice vypadá tak sotva na 16, 17 let a 50 kilo, ale řve jak drak (smích). Salamandra se měla přijít podívat, jak se pořádně křtí deska. Ti to tam tím chlastem zlili k nepoznání. Chaos in Head to u mě první den vyhráli.

Velice mě však bavila i ta polovina vystoupení Axel Rudi Pella a jeho kumpánů. Ze studia to nedávám ani za nic, ale za Vizovice jim dávám palec nahoru. Kvalitně odehrané i odzpívané, Axel perlil jedno sólo za druhým, scénka zpěvák Johnny vs. bubeník Terrana ve stylu “už mě sere sedět vzadu za bubnama, zatímco ty vepředu balíš holky” taky povedená a hlavně vtipná, takže pro mě osobně celkem překvápko.

Jedním z největších taháků festivalu byla a také jeden z nejočekávanějších koncertů předvedla bývalá zpěvačka Nightwish, Tarja Turunen, společně se symfonickým orchestrem, ohlasy jsou však přinejmenším rozporuplné. Začátek obstarala avizovaná “Rusalka”, za níž Tarja sklidila obrovský aplaus, pak ale přišel pro mnoho lidí kámen úrazu: a) Tarja předvedla hlavně pomalejší songy, což ale vzhledem k přítomnosti orchestru nemohlo být zas tak velké překvapení; b) slibované bloky cover verzí a písniček od Nightwish byly opravdu hodně krátké – od Nightwish, pokud si dobře pamatuji, zazněly cca dvě, tři skladby v přídavku a to je všechno. A tady holt záleželo na přístupu každého diváka. Kdo nechodí na koncerty poslouchat, ale zabékat si a zařvat “hej, hej, hej”, byl z pomalých věcí zklamaný (a těch, co jsem já zaznamenal, byla většina), já sám za sebe však mohu říct (a nečekal bych, že se ex-Nightwish zpěvačky budu zastávat zrovna já), že mně se to opravdu líbilo. Hrála dost ukázek z nadcházejícího alba “What Lies Beneath” a znělo to mnohem zajímavěji než podle mého názoru docela plytký sólový debut. A ti Nightwish a předělávky? To mi taky nevadí, že to zabralo minimum času. Šel jsem na koncert Tarji, ne na koncert Nightwish nebo koncert nějaké cover bandy. To, že to asi neměla tak slibovat, je věc druhá. Každopádně, nevím jak ostatní, ale já jsem viděl hodně dobré vystoupení.

V téhle chvíli má Mike Terrana za sebou tři show a do zkompletování rekordu už mu zbývá jen jedna – jeho sólová. Sednul za bicí a bušil do nich další půl hodinu, jako podklad mu posloužily klasické skladby. Ta půlhodinka byla tak akorát, déle už by mě se na jedno dlouhé bubenické sólo nebavilo dívat, ale bylo to zajímavé zpestření. Je to blázen, že zvládl do těch škopků mlátit tak dlouho, je ale otázka, jak by to dával, kdyby hrál třeba takový grindcore (smích). Každopádně svůj rekord má, lidi mu zatleskali, festival si udělal reklamu, že je v Guinessově knize rekordů, všichni můžou být spokojení…

Na programu pro úvodní den je už jedna banda. Normálně bych si vsadil, že mě budou bavit víc Sabaton než třeba taková Tarja, ale – sám se tomu divím – opak je pravdou – Sabaton mě takřka nebavili. Celkově to obecné nadšení z nich nesdílím, ale na koncertě jsem čekal nějakou zábavu, ta se však v mém případě nedostavila. Možná jsem byl už moc unavený, možná jsem jen vypil moc Kofoly, ale prostě mě to nebavilo.

Reporty

Masters of Rock 2009 (sobota, neděle)

Komentáře: 36
Masters of Rock 2009
Datum: 11.-12.7.2009
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Sobora: Blind Guardian, Crucified Barbara, Evergrey, Kissin’ Dynamite, Legion of the Damned, Mňága a Žďorp, Stratovarius, The Sorrow

Neděle: Arch Enemy, Audrey Horne, Eluveitie, Heaven Shall Burn, Innocens, Interitus, Voivod

Sobota:

Jelikož jsem předchozí den patřil mezi “ty odolnější”, vstávání mi dělalo trošku problémy, takže první kapelou, která měla tu smůlu, že jsem smrděl na jejím vystoupení, byli mladí Němci Kissin’ Dynamite. Heavy metal hodně klasického (a předvídatelného) ražení mě bavil víc, než bych čekal. Na probuzení více než dobrá kapela, své první vystoupení na našem území si hudebníci patřičně užili a podle ohlasu pod pódiem zřejmě nebyli sami.

Nějaká “temná strana síly” mě přesvědčila, abych zůstal i na koncert Mňága a Žďorp. Nebudu tady rozjíždět elaboráty o tom, že něco takového na akce tohoto typu podle mě nepatří. Jediné, co k tomu mohu ze svého pohledu dodat, je: Nikdy víc!

Z Holandska dorazili Legion of the Damned a rozjeli ubíjející smaženici. Jenže hodně příjemně ubíjející smaženici. Stejně jako předchozí den u Keep of Kalessin, i o Legion of the Damned jsem neslyšel nikoho říct křivé slovo. Jak vidno, i tvrdší kapely si na Masters of Rock najdou své publikum. Doufám, že příští rok bude podobných věci ještě o trochu více.

The Sorrow jsem loni okázale ignoroval, ale letos jsem šel mrknout, co jsou zač, když nám je pořadatelé cpou druhý rok za sebou. Hudba v klidu, moderní metalcorová skákačka. Podle toho to vypadalo i pod pódiem, kde byla k vidění i wall of death.

Axxis vynechávám, u Crucified Barbara se podívám asi jen na půlku vystoupení. Prolítlo to ale tak nějak kolem mě a už si z toho vůbec nic nepamatuju. Poté přišli na řadu Evergrey, kteří předvedli více než solidní set. Fandové byli jistojistě nadšení a já, jako někdo, kdo je nikdy moc nežral, musím jen uznale pokývat hlavou, že to byla kvalita.

U Stratovarius jsem počítal, že mě rychle přestanou bavit, tudíž si skočím na autogramiádu Tiamat. Jenže jsem se šeredně spletl, protože hráli skvěle. Brali z nového alba, ale zabrousili i do starších věcí (třeba předlouhá “Visions”) a nový kytarista zvládnul všechna prsty lámající sóla bez problému.

Na programu byla dále jedna z hlavních hvězd Masters of Rock – Blind Guardian. Jejich nesporné kvality uznávám, ale koncert mě moc nenadchnul. Takový standard, skupina jejich jména by podle mě zvládla zahrát i líp.

Neděle:

Poslední den zahajují tuzemští Innocens. V devět ráno jsem ani nějaké zázraky neočekával a ani se jich nedočkal. Bezproblémový výstup, který nenudil. Jen lidí bylo na poměry Masters of Rock už dost málo, v neděli návštěvníků citelně ubylo.

Další Interitus zahráli pro o trošku plnější publikum set poskládaný především z čerstvě vydané novinky “In My Hands” (naživo nové písničky zněly opravdu dobře), promíchané se třemi songy z předchozí řadovky. Na konec ještě starší “Havranův let”, “Srdce krále” a šmytec. Každopádně nejpovedenější vystoupení Interitus, které jsem za poslední dobu viděl.

Audrey Horne byli jednou z těch kapel, jejichž účast mě definitivně přesvědčila, že na Masters of Rock nesmím chybět. Jenže na ně bylo úplně vylidněno. Asi tak čtyři řady u plotu a několik jednotlivců někde vzadu. Přesto Audrey Horne předvedli hodně energickou show, kterou nakonec lidi přilákali a na konci již bylo solidně zaplněno. Bezprostřední zpěvák Toschie řádil jako o život a jen on sám nakopával koncert o několik tříd výše. Naprostá bomba.

Eluveitie zahráli dobré vystoupení se šťávou. Podobné folkové hopsačky teď letí a podle toho to také v publiku vypadalo. Jen mě překvapilo, že svůj nejznámější song hráli hned první, když se největší pecky většinou dávají na konec.

Během Tleskače a Schandmaul se opět zdržuji na autogramiádách, takže další kapelou jsou pro mě až Heaven Shall Burn. Předvedli pěknou divočinu, na kterou se kotlilo jedna báseň. Ke konci to možná bylo už trochu jednotvarné, přesto to byla rozhodně kvalitní show.

Koncert Voivod dopadl podobně jako Blind Guardian o den dříve. Bylo to “jen” dobré, ale chybělo tam to něco navíc. Čekal jsem lepší.

Zato Arch Enemy zahráli výborně. Podruhé za poslední dobu v ČR a o mnoho lépe než na poprvé loni na Brutal Assaultu. Bohužel měli jedno z nejhorších ozvučení festivalu – přehulená basa, kopáky a zpěv, oproti tomu kytary nebyly slyšet skoro vůbec, což není u skupiny stojící téměř výhradně na kytarách moc příjemné. Vyvažovalo to ale brutální nasazení všech členů a lépe zvolený setlist než na Brutal Assaultu. Hodně super. A ta ženská je fakt magor, řvala ještě brutálněji než na albech. Pro mě osobně výborná tečka za letošním MoR, protože na poslední Europe jsem se už… ehm… vybodnul.

Zhodnocení:

Oproti loňskému ročníku se musí pochválit o hodně častější čištění toiek (loni bylo místo pro toiky opravdovou uličkou hrůzy, kde člověk přes mrak smradu nedohlédl na druhý konec). Druhé podium je výborný nápad, ale rozhodně ne stylem, jakým bylo prezentováno letos (tři české kapely denně, nasazené oproti headlinerům). Pro příští rok by možná bylo dobré povýšit ho na druhou plnohodnotou stage (i kdyby měla být jen pro české formace). Zvuk byl po celou akci hodně dobrý (nejhůř to odnesli Nightwish a Arch Enemy, ale jinak není zvučení moc co vytknout). Žánrově pestřejší sestavu rovněž vítám. Celkově vzato, se podle mého názoru jednalo o lepší ročník než loni.

Reporty

Masters of Rock 2009 (čtvrtek, pátek)

Napsat komentář
Masters of Rock 2009
Datum: 9.-10.7.2009
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Bethrayer, In Extremo, Nightwish, Nil, Rage, Vypsaná fixa

Pátek: Blowsight, Death Angel, Deathstars, DragonForce, Edguy, Kataklysm, Keep of Kalessin, Korpiklaani

Opět po roce se vrátila letní festivalová sezóna a jednou z jejích již pravidelných součástí je i jeden z největších tuzemských festivalů Masters of Rock, který během těch let vyrostl v celkem mamutí akci. Místo konání se k překvapení všech nezměnilo, tudíž armády černooděnců mířily opět do odlehlých Vizovic na konci světa (republiky).. fakt sranda, trmácet se v zaplivaném vlaku 400 kilometrů do takové díry, to vám tedy povím. (smích) Areál oproti loňsku doznal několika málo změn. Tou nejvýraznější bylo zařazení druhého podia (umístěného tak chytře, že jsem jej našel až třetí den), zbytek byly jen kosmetické úpravy. Hlavní jsou ale kapely. Mně osobně letošní line-up sednul úplně nejvíc ze všech doposud konaných ročníků, jelikož pořadatelé konečně zjistili, že existují i tvrdší věci, než je power metal. Zařazení několika deathových a corových smaženic je výborný tah, jak přilákat na akci víc lidí, ale neztratit stálé návštěvníky.

Čtvrtek:

Masters of Rock tradičně zahajoval výherce nějaké soutěže (vlastně ani pořádně nevím, o co se jedná, až si rozjedu kapelu, zjistím si to (smích)), letos to byli Bethrayer. Znělo mi to trochu jako HCčko s “přidanou hodnotou”, každopádně ale zahráli dobře, rozhodně důstojné zahájení festu. Zajímaví byli také na šrot ožralí čuníci, kteří už při první kapele lezli v kotli po čtyřech a točili mařenou, jako kdyby si chtěli ukroutit hlavu…

Druzí Nil mě zrovna neberou, ale naživo to bylo v pohodě. Nejzajímavější na představení byla zpěvačka, která si před koncertem snad něco musela šlehnout, protože po pódiu lítala jak čertík z krabičky.

Místo Fleret jsem okupoval stan s autogramiádami a před stage se vracím až s Vypsanou fixou, na kterou jsem i z nudy mrknul, jenže to není nic pro mě. Dav okolo se skvěle bavil, já se nudil. Ale každému co jeho jest. Podle reakcí lidí kolem mě to zřejmě bylo více než solidní vystoupení, během nějž jsme zažili první deštík festivalu.

Na In Extremo je už pořádný nával, protože se v jejich případě dá očekávat více jak kvalitní show. Lítaly ohně, lítaly papírky, lítaly třpytky, lítalo sedm chlápků po pódiu. Jejich hudba má sice ke středověku asi tak stejně daleko jako grindcore, ale komu to vadí? Hlavně, že je zábava a je na co se dívat. Výborné vystoupení.

Rage předvedli skvělý koncert okořeněný několika hosty (např. Schmier z Destruction nebo Manni Schmidt z Grave Digger). Vrcholem setu pro mne byly dvě písně se zpěvačkou Jen Majura – “Lord of the Flies” a “From the Cradle to the Grave”; obě byly zahrané i zazpívané na nejvyšší úrovni. Jen Rage mohli přihodit jakože nějaké efekty, když se jednalo o to výroční vystoupení, ale budiž. I tak se jednalo o velice dobrý koncert.

O jedenácté večerní přišel hlavní plakátový tahák – Nightwish. Všichni, s kým jsem se bavil, mi tvrdili, že to byla “totální mrdka”, ale mně to přišlo celkem v klidu. Je pravda, že Anette trvalo tak dvě, tři písničky, než se rozezpívala, ale pak už to byla pohoda. Marco se svým zpěvem a i celá instrumentální část kapely to však jistili už od začátku – zvláště bubeník Jukka Nevalainen je vážně blázen, škoda ho pro tenhle žánr. Nějaké názvy songů po mně nechtějte, protože je to už nějaký ten pátek, co jsem Nightwish slyšel naposledy. Zaregistroval jsem akorát “Nemo” a “Wish I Had an Angel”, ale dál jsem se nechytal…

Poslední zahráli Shaman s orchestrem, bohužel jsem už kvůli únavě nedával… probdělá noc plná rumu dá člověku holt zabrat…

Pátek:

Původně se mělo začínat s Callejon, jenže kvůli zranění jednoho z členů vypadli, a tak druhý den zahajovali Blowsight. Spíš než hudbou jsem se bavil vzhledem muzikantů (potkat basáka v noci, ihned sháním špunt do řiti, aby se mi nestala “nehoda” (smích)), ale jinak nic moc…

Setlist Keep of Kalessin:
01. Origin
02. A New Empire’s Birth
03. Crown of Kings
04. Ascendant
05. Kolossus

Poté měli nastoupit Norové Keep of Kalessin, jenže pódium zelo prázdnotou ještě deset minut po začátku jejich hrací doby. Jak později během koncertu vysvětlil kytarista Obsidian C., kapela dorazila na festival asi pět minut před tím, než začala hrát, což je opravdu smůla, protože tak byla ochuzeni o podstatnou část vyhrazeného času. To jí ale nijak nezabránilo odehrát famózní vystoupení, jedna z nejlepších kapel letošního Masters of Rock. I lidé, kteří v životě k black metalu ani nečuchli, mluvili o Keep of Kalessin jen v superlativech. Velká škoda, že stihli jen pět písniček včetně naživo odehraného intra.

Na Kreyson jsem utekl hodně daleko z areálu, protože mám k nim opravdu velkou averzi, ale vynechání Death Angel bych si už neodpustil. Naprostá thrashová chuťovka, našláplé vystoupení bez hluchého místa. Hoši se moc nešetřili a všechnu energii naprali do lidí, což dav pod pódiem také řádně ocenil. Pecka!

Následující Kataklysm předvedli zřejmě nejbrutálnější výkon ročníku. Lidi v obrovském kotli řádili jak smyslů zbavení za podpory devastující hudby. Kataklysm mají posledních pár let neuvěřitelnou formu, jak koncertní, tak ve studiu. Do lidí rvali songy převážně z posledních dvou alb (+ dvě pecky z alba “Serenity in Fire” a povinnou “In Shadows & Dust” navrch). Na převážně heavy metalový festival opravdu řádná prasečina.

Během pauzy před Korpiklaani začalo opravdu vydatně pršet, což ale nezabránilo tomu, aby měli veselí Finové plno. Radši tady nebudu šířit, co si myslím o jejich hudbě já osobně, protože skvěle se bavící dav by se mnou určitě nesouhlasil. Loni podle mě zahráli o chlup lépe, i tak ale fandové s chutí hltali písničky z nového alba (“Vodka”), tak i starší osvědčené hity (i když ten “Happy Little Boozer” je už fakt děsnej (smích)).

Pátek vypadal podle programu jako nejvíc našláplý den. Odpolední skupiny tomu odpovídaly, protože v podstatě všechny zaválely. Headlineři dne mě osobně ale zklamali. Na DragonForce jsem se těšil hodně, ale viděl jsem jen nezáživné závody po hmatnících kytar. Muzikanti si to zjevně užívali, já už míň. Pořád to ale bylo lepší než Edguy. Hodinu a půl trvající nuda, přičemž půlku hrací doby zabraly rádoby vtipné kecy toho šulína za mikrofonem. Takovéhle výstupy si Edguy můžou akorát tak nabouchat.

Program ale ještě nekončí a náladu spravují výborní Deathstars. Debut úplně vynechali a hráli především z poslední desky “Night Electric Night”, což myslím moc nevadilo. Nijak moc se nezdržovali a házeli jeden song za druhým. Zpěvák Whiplasher toho mezi písničkami moc nenakecal, ale když tu hubu otevřel, fakt to stálo za to. Z těch jeho hlodů se smíchy váleli skoro všichni včetně zbytku kapely. Hodinka ve společnosti Deathstars utekla jako voda a s přídavkem “Death Dies Hard” skončil druhý den Masters of Rock. Většina lidí nabrala směr stan, ti odolnější ještě obsadili nějakou hospodu.

Reporty

Masters of Rock 2008 (sobota, neděle)

Komentáře: 29
Masters of Rock 2008
Datum: 12.-13.7.2008
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Sobora: Alestorm, Amon Amarth, Arakain, Brainstorm, Salamandra, Tristania

Neděle: Die apokalyptischen Reiter, Gotthard, Sonata Arctica, Within Temptation

Sobota:

V sobotu dopoledne jsem si zaskočil na Salamandru. Taková pohodová hudba, po ránu akorát. Další položkou v programu pro mě byli Alestorm. Ani nevím, co si o nich mám myslet. Na jednu stranu je celý koncert provázely technické problémy, nebyli sehraní a jejich pokusy o sbory byly vážně úsměvné. Na druhou stranu to vyvažovali vtipem, zpěvák házel jednu hlášku za druhou (“Nedávno jsme vydali album. Doufám, že jste si ho všichni koupili… nebo alespoň stáhli zadarmo z internetu.”), holku, která jim nosila pití, donutili zpívat a při posledním songu se zpěvák/kytarista naštval, zahodil kytaru a zbytek písně odehrál jen tak “na vzduch” (ano, čtete správně, poslední song odehráli bez kytary). Už snad jen díky té srandě kladné dojmy mírně převážily. Koncert, který je tak nepovedený, až je zábavný, se jen tak nevidí.

Ve čtyři hodiny odpoledne jsem se zašel podívat na skupinu Tristania. Podle mého názoru to bylo jedno z nejhorších vystoupení celého MoR. Spřízněná Sirenia mě bavila více. Zpěvačka sice byl hezká, ale ta původní byla víc. A pěkná zpěvačka nedělá dobré vystoupení.

Následující Brainstorm už byli o něčem jiném. Jejich hudba sice není nikterak geniální, na koncertě mě to však bavilo více než dost. A rozhodně jsem nebyl sám, protože odezva byla vážně dobrá.

Při pauze mezi kapelami jsem se stačil narvat do první řady. Na programu byl totiž domácí Arakain se symfonickým orchestrem. Byl jsem docela zvědavý, ale nakonec mě to zklamalo. Vystoupení s orchestrem bylo moc utahané, samotný Arakain je na živo mnohem lepší. Ještě navíc se hrály samé pomalé songy jako “Marilyn” nebo “Ztráty a nálezy”, žádné náklepy typu “Vir” apod. nebyly. Alespoň, že zahráli “Apage Satanas”.

Po Arakainu přišlo největší sobotní maso – Amon Amarth. Tahle kapela jde do každého koncertu s maximálním nasazením (vím, o čem mluvím, neviděl jsem je poprvé) a bylo to znát. Z nejednoho zdánlivě klidného člověka se s prvním hrábnutím do strun stal pařící šílenec. Zazněly především písně z posledních dvou alb, překvapil mě ale i celkem vysoký počet songů z desky “Versus the World” (celkem tři). V tracklistu se samozřejmě objevila i povinná “Victorious March”. Největší nářez ale přišel s poslední “The Pursuit of Vikings”, při které se strhl neuvěřitelný příval deště i s bouřkou. Pod pódiem to rázem vypadalo jako v opravdové bitevní vřavě. Skupina měla údajně tento koncert natáčet na DVD k připravované albu “Twilight of the Thunder God”. Pokud se tak vážně stalo, budou se tam ty blesky vyjímat vážně dobře.

Další na programu byla finská Apocalyptica a mí oblíbenci My Dying Bride. Jenže jsem ani jedny neviděl kvůli debilnosti počasí (chcalo a chcalo), pořadatelů (nikdo pořádně neřekl, co se bude dít, protože v takovém počasí hrát vážně nešlo) i své vlastní (šel jsem se usušit do stanu, ve kterém rovnou usnul). Tu Apocalypticu bych ještě přežil, ale že jsem neviděl My Dying Bride, mě vážně štve. Budu se na ně muset jít podívat, až pojedou tour k nové desce.

Neděle:

V neděli ráno jsem si dal svou klasickou festivalovou snídani (tři piva a hranolky) a pomalu jsem se začínal připravovat, že za chvíli vyrazím na Power 5. Jenže člověk míní, alkohol mění. Nebudu nic zakrývat, zkalil jsem se jak dobytek a po většinu dne jsem nebyl absolutně nepoužitelný.

První kapela, kterou jsem byl schopen jít, byli až hard rockoví Gotthard ze Švýcarska v šest hodin. Taková pohodička po ránu. Rozhodně to není můj styl, ale na koncertě to bylo v klidu.

Poté nastoupila Sonata Arctica, což také není zrovna moje nejoblíbenější skupina. Sonatu provázelo špatné počasí celé jejich vystoupení, vypadával jim zvuk a vznikala tak hluchá místa, například když musel zpěvák Tony Kakko bavit celé publikum sám téměř 20 minut, kvůli výpadku kláves. Pro mě byli v neděli nejhorší, je ale pravda, že dojem hodně srazily technické problémy.

Předposlední kapelou festivalu byli Within Temptation z Holandska. Styl, který hrají, obecně nemusím, ale zrovna oni se ještě poslouchat dají. Na MoR jsem však jejich hudbu nijak moc nevnímal, protože jsem celou dobu nehorázně slintal kvůli jejich zpěvačce Sharon. To bylo vážně něco. (smích)

Zakončit letošní Masters of Rock dostali za úkol Die Apokalyptischen Reiter. Německá sebranka předvedla největší show celého festivalu. Bylo by vážně na dlouho popisovat, co všechno tam prováděli, takže jen ve zkratce: měli vodní dělo (nazvané “spermblast”), plivali oheň a vytáhli si na pódium i pár lidí z publika. Závěr letošního Masters of Rock se tedy vážně povedl, stejně jako i jeho zbytek.