Země: Kyrgyzstán / Německo Žánr: black metal Datum vydání: 17.5.2013 Label: Osmose Productions Tracklist: 01. Манас-мститель 02. Память (Старик) 03. Победа 04. Кыргызстан 05. Манас-батыр Hodnocení: H. – 9/10 Skvrn – 8/10 Průměrné hodnocení: 8,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

O vydání “Манас”, páté dlouhohrající desky Darkestrah, se relativně živě mluvilo již v loňském roce, nicméně počin se nakonec objevil až v polovině letošního května, což se musím přiznat, že mě docela štvalo, neboť mě už nebavilo čekat, protože zrovna Darkestrah patří do úzké skupiny mých největších srdcovek. Důvodů je pro to hned několik, nebudeme si je ovšem jmenovat hned takhle na začátku a obecně, ale postavíme je do kontextu nové nahrávky, protože “Манас” – a to je opravdu velmi důležité – všechny tyto atributy opětovně splňuje a obsahuje vše, díky čemu jsou Darkestrah v mých očích unikátní skupinou. Tím jsem v podstatě najednou nepřímo řekl hned několik věcí, jež by asi také měly zaznít explicitně – i “Манас” je opět vysoce kvalitní deskou, která potvrzuje statut tohoto původem kyrgyzského klenotu, a opět se jedná o působivý posluchačský zážitek, na nějž se i přes odkládané vydání vyplatilo počkat. Ale pojďme na věc…

Asi tím nejdůležitějším elementem hudby Darkestrah je pro mě naprosto unikátní a nezaměnitelná atmosféra. Již bylo zmíněno, že kořeny kapely leží ve střední Asii v hornatém státě Kyrgyzstán, jenž byl několik desítek let součástí Sovětského svazu. V současné době už je ovšem kyrgyzského původu pouze jádro Darkestrah, jinak skupina sídlí v Německu, navenek vystupuje jako německá a část sestavy jsou rodilí Němci. Přesto původ oněch hlavních členů Darkestrah je v té hudbě stále velmi silně znát a podstatným dílem tvoří onu esenci kapely. Darkestrah v základě hrají black metal, nicméně zatímco většina z nás si pod black metalem představí atmosféru mrazivého severu, zde se jedná o atmosféru orientální. Přesto skupina exotických folkových nástrojů využívá velmi střídmě, kdežto orient prostupuje každým kouskem tvorby. Darkestrah k jeho vytvoření stačí i jen chytře využité klávesy, dýchá z rytmiky, z riffů, z úplně všeho. Z celé produkce Darkestrah – v minulosti i v současnosti přímo na “Манас” – je cítit epická a osudová nálada, jakou dokáže tvořit málokdo jiný. S tím se pojí i fakt, že hudba Darkestrah je opravdu jednoznačně rozpoznatelná, ta kapela má svůj jasně definovaný zvuk a svůj charakteristický rukopis, díky němuž si ji nelze splést.

Avšak korunu tomu nasazuje fakt, že i přes svou nezaměnitelnost jdou Darkestrah neustále kupředu, a jakkoliv na všech jejich deskách bezpečně poznáte, o koho se jedná, každá jedna nahrávka má svůj vlastní charakter i v rámci tvorby samotné kapely, Darkestrah jsou vždy o kousek dále a s každým albem přinášejí trochu něco jiného. Což platí i o “Манас”. To je do jisté míry spojeno i s další věcí, jež mi na téhle skupině přijde naprosto fantastická – textovou stránku. Každá deska Darkestrah totiž vypráví svůj vlastní příběh, jenž se podobně jako samotná hudba točí okolo orientu. “Манас” nevyjímaje. Album totiž nese jméno ústřední postavy rozsáhlého kyrgyzského eposu “Манас дастаны” a celá textová stránka počinu z něj přímo vychází. Ve zjednodušené verzi jde v básni o to, že hlavní hrdina, mladý vojevůdce Manas, sjednotí roztroušené kyrgyzské kmeny do jednoho silného kmene a dobude zpátky zemi svých předků, dnešní území Kyrgyzstánu, která je okupována nepřáteli. Samotný epos je rozdělen do tří velkých částí, z nichž ta první se věnuje skutkům samotného Manase, druhá jeho syna Semeteie a třetí jeho vnuka Seiteka. “Манас” je vlastně převyprávěnou a zhudebněnou částí “Манас дастаны” – první skladba “Манас-мститель” je jakýmsi úvodem do děje, v němž je země v držení nepřátel a zároveň je zde předpovězen příchod nového vůdce, jenž Kyrgyzstán opět pozvedne. Příběh pak vrcholí v závěrečné “Манас-батыр”, v níž Manas dovede svůj lid k velkému vítězství a vyžene nepřátele z Kyrgyzstánu.

A jaké je “Манас” po hudební stránce? Již to více či méně zaznělo ve druhém odstavci, ale řekněme to znovu. Stejně jako v případě minulých alb se jedná v základě o black metal, ale ne úplně klasický – ta muzika má hlubokou atmosféru a unikátní náladu, které jsou pro celou tvorbu Darkestrah určující, nicméně i pokud se člověk zaměří čistě na jednotlivé hudební složky, nemůže vytýkat vůbec nic. Kytara sice nenabízí nějaké zapamatovatelné riffy a nestřílí hitové melodie, spíše se jedná jen o jakousi táhlou stěnu, jež celou nahrávkou prostupuje, avšak vzhledem k tomu, o co se Darkestrah ve své muzice snaží, je to hra vysoce účelná a dostatečně slouží k onomu hlavnímu elementu – atmosféře. Naprosto excelentní je opět výkon Asbatha, jehož hra na bicí mě vždy ohromně bavila. Přestože na “Манас” opět nevyrovnává svůj životní výkon na nedostižném skvostu “Epos”, který je perlou diskografie Darkestrah, i zde hraje skvěle. Již byly zmíněny klávesy, které Darkestrah využívají poskrovnu a spíše ke gradaci, ale funguje to taktéž výborně. V několika skladbách se opětovně ozve i fantastické cello, byť opět musím říct, že se nejedná o tak dech beroucí a geniální party jako v případě “Epos”, jenže tahle deska je naprosto z jiné galaxie a srovnání s ní neustojí takřka nic, takže ve výsledku je vše na “Манас” stále famózní a vysoko nad zbytkem okolní scény.

Určitě stojí za to zmínit taktéž vokály, protože i v tomto ohledu “Манас” exceluje. Black metalovému řevu Kriegtalith nelze vytknout zhola nic a její hlas snese nejvyšší měřítka; na “Манас” se ovšem objevují i další druhy vokálu a oba se poprvé projevily na předcházejícím EP “Каган” – hrdelní zpěv (například hned úvodní “Манас-мститель”) a čistý zpěv. Zvláště v tom druhém případě jsem už tehdy volal po tom, aby dostal ještě o něco větší prostor, což se k mé radosti stalo, protože hudbě Darkestrah to neskutečně sluší, a když čistý zpěv nastoupí, jedná se o něco výtečného, jak dokazuje třeba “Память (Старик)”.

Další věc, která asi mohla nepřímo vyplynout z povídání o kytarové stránce, je to, že “Манас” a hudba Darkestrah obecně na letmý poslech nenabízí příliš záchytných bodů a člověk neznalý předchozí tvorby by až mohl říct, že se jedná o monotónní záležitost. Ono opravdu chvíli trvá, než se člověk do “Манас” dostane, jenže čím dále se do té desky budete nořit, tím více budete zjišťovat, že to v žádném případě není pravda a že ve skutečnosti album nabízí nepřeberné množství silných a působivých momentů v každé jedné skladbě. Zpočátku asi nejvíce zaujme monumentální závěr v podobě fantastického opusu “Манас-батыр”, ale i všechny čtyři předcházející kusy jsou jednoduše skvělé – od úvodní “Манас-мститель” až po procítěnou instrumentálku “Кыргызстан”. Osobně mi také chvíli trvalo, než jsem dokázal “Манас” plně docenit, ale i o tomhle Darkestrah jsou, uvnitř tam ono pověstné “cosi”, co odděluje “jen” dobré kapely od těch opravdu excelentních, opravdu je, a když má člověk dostatek trpělivosti, tak to najde a pochopí, že má před sebou nahrávku přinejmenším úžasnou. Rozhodně k tomu pomůže i výše rozebíraná textová stránka, protože ta byla v případě Darkestrah vždy velice důležitá a bez ní bych si počiny téhle skupiny zdaleka neužíval tolik, jak to dokážu s ní. Osobně mám za sebou několik desítek poslechů “Манас” a baví mě to neustále, vlastně mě to možná baví s každým poslechem víc a víc. A i tohle je jedna z věcí, které v hudbě vyhledávám, a když je naleznu, tak si toho ohromně cením, což se v tomto případě stalo.

Přiznávám, že mi pohled trochu kalí fakt, že Darkestrah patří dlouhodobě k mým největším hudebním favoritům, ale na druhou stranu musím říct, že do téhle malé, ale o to exkluzivnější společnosti hudebních kapel se dostane jen málokdo, stejně jako není lehké se tam udržet. Jenomže Darkestrah se to jednoduše daří s obrovskou bravurou a cokoliv, na co sáhnou, sežeru i s navijákem a s obrovským nadšením. A “Манас” opět potvrzuje, že to v žádném případě není jen tak náhodou. Stručně řečeno – není to nic jiného než další fenomenální deska od jedné fenomenální a pohříchu nedoceněné skupiny.

Další názory:

Bude to už skoro půl roku, kdy mi při usednutí do redaktorského křesla šéfredaktor, pisálkující nade mnou, doporučil tuhle původně kyrgyzskou kapelu. Ta si mě rychle získala svým epickým “Eposem”. (Ostatně kdyby nebyl “Epos” epický, tak to ani epos není… Vzpomněl jsem si na vás i o prázdninách, paní profesorko!) Dále už jsem diskografií Darkestrah příliš nebrouzdal a jen párkrát si pustil dvojici “Sary Oy” a “The Great Silk Road”, kdy ani jedna z nich nepřekonala prvně slyšený “Epos”. “Манас” na mě působí oproti zmíněnému triu folkovějším, v případě Darkestrah exotičtějším dojmem. Kapela chtěla dát jasně najevo, s jakou kulturou je spjato její srdce. Můj pocit určitě umocňuje užití místních tradičních nápěvů, především v “Манас-мститель”. A když už jsem u vokálů, musím chválit – takhle pestré jsem ve vokální činnosti Darkestrah ještě neslyšel. Dnešnímu zjištění, že Kriegtalith je vlastně žena, stále nemohu uvěřit, protože takovým řevem se nemůže pochlubit mnoho black metalových neznabohů. “Манас” je silné jako jeden konzistentní celek, přesto si nedovolím nevypíchnout závěrečnou dvojici skladeb “Кыргызстан”, “Манас-батыр”, která je u mě ještě o kus výš než zbytek desky. I když je “Манас” opravdu výborné album a letos bude hledat žánrovou konkurenci velmi těžko, neomotalo si mě kolem prstu natolik, abych byl v číselném hodnocení štědřejší.
Skvrn

Země: Kyrgyzstán / Německo Žánr: black metal Datum vydání: 24.9.2011 Label: Osmose Productions Tracklist: 01. Сага Темуджина 02. Река Онон 03. Каган Hodnocení: 8,5/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Darkestrah jsou pro mne jedna z mých nejoblíbenějších kapel, ba přímo bych je řadil do té nepočetné, ale o to exkluzivnější sorty kapel srdcových, na jejichž muziku nedám za žádnou cenu a za žádných okolností dopustit; jimž sežeru úplně všechno, co nahrají; od nichž si koupím bez výhrad vše, co vydají. Říkám to hned na začátku, abyste nedivili níže se nacházejícímu vodopádu superlativů a kulometné kadenci všech možných variací na slovíčko “geniální”. Jsem zcela přesvědčen, že každý z vás nějakou podobnou srdcovku má, proto jistě budete mít pochopení pro mé zaujetí Darkestrah, stejně tak vám jistě nebude cizí onen pocit čekání na cokoliv nového, co má vaše oblíbená skupina vydat – zvláště v případě, že to čekání trvá celé tři roky a jedná se o vůbec nejdelší přestávku mezi jednotlivými počiny (demo éru nepočítaje). V tomto případě člověk skočí jak hladový pes i po pouhém EP, jehož hrací doba čítá jen lehce přes 20 minut.

Rád bych ale upozornil předem ještě na jednu věc – veškeré ty ódy na Darkestrah tu nebudu pět jen proto, že je mám rád. Naopak, mám je rád právě z toho důvodu, že si zaslouží to, aby se na jejich muziky pěly ódy. Snad v tom ten rozdíl cítíte, pokud ale ne, rád vás trochu zasvětím v to, čím jsou Darkestrah tak výjimeční…

Už jen země jejich původu vzbuzuje očekávání čehosi netradičního. Ačkoliv samotní členové nyní žijí v Německu, kořeny uskupení leží ve středoasijském Kyrgyzstánu a jádro skupiny – zpěvačka Kriegtalith a bubeník Asbath – pocházejí právě odsud. Fakt, že podle známé internetové encyklopedie metalu z této země pocházejí pouhé čtyři metalové kapely včetně Darkestrah (a z toho tři má na svědomí právě Asbath!), dělá z této záležitosti něco neotřelého. Ještě významnější je ovšem to, že se v hudbě kapely ten původ opravdu významně projevuje, čímž vzniká velice originální orientální black metal. Avšak aby toho nebylo málo, opatřují Darkestrah své nahrávky také nepřehlédnutelnými koncepty. Od kyrgyzských legend o třech údolích (“Sary Oy”) a jezeru Issyk-kul (“Epos”) přes cestu po hedvábné stezce (“The Great Silk Road”) se dostáváme až k aktuálnímu EP “Каган”, které posluchače zavede na divoké mongolské stepi za Čingischánem. Vedle tohohle už je fakt, že extrémním black metalovým skřehotem zde vládne žena, docela bezvýznamný…

Úvod první “Сага Темуджина“ zní na poměry Darkestrah vcelku jako obyčejný black metal, ale netypický hrdelní hlas, který se ozve hned vzápětí, už dává tušit něco “nekalého”. Když se ale přidají klávesy a ruku v ruce s nimi ona zmiňovaná unikátní atmosféra, je člověk znalý předchozí tvorby ihned doma. Nelze však tvrdit, že by šlo ze strany kapely o nějakou sázku na jistotu či dokonce vypočítavost – už jen proto, že je otázkou, co by ta jistota v případě Darkestrah vůbec měla být, když až doposud byla každá jejich deska o něčem jiném, byť každá s nezaměnitelným rukopisem (což je dle mého názoru pro posluchače ta nejlepší možná kombinace). I na “Каган” se tedy objevují u Darkestrah dříve nevídané prvky – například je to onen nepřeslechnutelný hrdelní zpěv, jehož by byla opravdu škoda nevyužít, když se skupina vydala do Mongolska; vůbec poprvé se také objevuje čistý mužský vokál, což je ve výsledku velice skvělé oživení, dokonce je to jeden z nejlepších momentů “Каган” – upřímně bych se vůbec nezlobil, kdyby to nebylo naposled, co Darkestrah něco takového použili…

…ale zpátky k “Сага Темуджина”. Po úvodní vichřici skladba nabírá střední tempo, do něhož promlouvá onen zmiňovaných čistý vokál a mohutné údery (mně osobně to zní jako kotle nebo tympán, booklet ovšem nic podobného neuvádí), kompozice postupně graduje až závěru této pasáže se zvukem bojové vřavy (a to jsme teprve v polovině skladby), která plynule přechází do klidného intermezza a následného pomalejšího závěru. Jak vidno z letmého nástinu a také z délky písniček a také z onoho povídání o konceptech, jedná se o rozmáchlé opusy – v případě “Каган” je to natolik citelné, že by možná minialbum ani nemuselo být rozděleno do tří songů, nýbrž zůstat pohromadě v jedné dlouhé kompozici, neboť instrumentální mezihra “Река Онон” na obě dvě “klasické” písničky navazuje zcela plynule. Poslední skladba, titulní “Каган”, už má k tomu, co jsme již od Darkestrah měli možnost slyšet v minulosti, o něco blíže – asi nejvíc k desce “Embrace of Memory”. Avšak to neznamená, že by se posluchač při poslechu nudil, neboť se stále jedná o skvostný black metal s unikátní atmosférou a nevšedním využitím cella a kláves.

Abych to dále neprodlužoval, neb se přece jenom jedná pouze o minialbum, ukončil bych to celé sdělením, že “Каган” je prostě a jednoduše dalším výborným počinem z dílny Darkestrah, jehož největší slabinou je krátká délka – hned ze tří důvodů. Za prvé: vydat pouhých 20 minut po nejdelší pauze v historii skupiny je podle mě trochu blbé; za druhé: přijde mi, že zvolený koncept je určitě o dost zajímavější, aby na jeho vypovězení stačila tak krátká plocha; za třetí (a to je to nejhlavnější): muzika Darkestrah je prostě tak dobrá, že 20 minut nestačí. Pokud vám to ještě nestačí, tak ještě jednou polopatě – “Каган” jsem koupil, aniž bych ho předem slyšel, a nelituji toho, protože je to opravdu excelentní muzika.