Top5 2013:
1. Oranssi Pazuzu – Valonielu
2. Peste noire – Peste noire
3. Ihsahn – Das Seelenbrechen
4. Sombres forêts – La mort du soleil
5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících
1. Oranssi Pazuzu – Valonielu
O těchto Finech bylo na Sicmaggot napovídáno už hrozně moc, ovšem mnoho lidí včetně mě jejich geniální hudbě ještě nepřičichlo. “Valonielu” už jsem si naštěstí ujít nenechal a nezbývá mi konstatovat, že všechny vyseknuté poklony, které byly do země tisíců jezer adresovány, jsou naprosto zasloužené. Oranssi Pazuzu přichází s neokoukanou kombinací black metalu psychedelických závratí, která se mi již po několika málo posleších pevně vryla pod kůži a nyní jsem ve stádiu, kdy na “Valonielu” žeru úplně každý tón.
2. Peste noire – Peste noire
Takhle si představuji pravý francouzský black metal. Tak akorát nacionální, ztřeštěný, neuhlazený a přesto elegantní a šarmantní. Během poslechu “Peste noire” není prostor k nudě, deska je plná nápadů, nečekaných zvratů a šílených nálad. Kdybychom volili i skladbu roku, píseň “La blonde” by měla velkou šanci.
3. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Ano, ačkoli by hodnocení, které jsem v recenzi “Das Seelenbrechen” udělil, stačilo na první místo, musím konstatovat, že jsem tenkrát nejednal s čistou hlavou a novinku norského génia Ihsahna o nějaký půl bod až bod nadhodnotil. “Das Seelenbrechen” určitě je neuvěřitelně kvalitní album, jehož kvalit dosáhne jen prachbídný zlomek hudebníků, ovšem desítkový pocit se u mě dostavuje jen na těch nejlepších kouscích nové skládačky. Jsem ohromně potěšen, že po plánované trilogii a přídavku v podobě loňské “Eremity” Ihsahn nezůstal stát nehybně na místě a vytvořil stylově nejpestřejší album, jehož žánrově roztodivnější bratříček ještě přijde.
4. Sombres forêts – La mort du soleil
Tak, a teď babo raď! Alb, která bych zařadil na čtvrtou a pátou příčku, je nespočet a vybrat jen dvě je fakt složité. Nevím proč, ale sáhnutí po dalším frankofonním black metalu, tentokrát konzervativnějšího pojetí v podobě “La mort du soleil” od Sombres forêts, se jeví asi jako nejlepší varianta. Annatar, vůdčí persóna tohoto výtečného projektu se rozhodla zpřístupnit zvuk a jeho novinka mě stejně jako počin spřízněných Gris dostala.
5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt
Páté místo přenechám Švédům Acacia, kterým tímto dávám přednost před rakouskými vypravěči Summoning především z důvodu, že se jedná o velké překvapení. Acacia, kteří do personálních změn v sestavě fungovali pod jménem Livsnekad, mě uhranuli svým poetickým doom/black metalem, ve kterém vyniká především skvělá vokální činnost. Pakliže zabrousíme podrobněji v sestavě, zjistíme, že za Acacia stojí několik umělců spojených s hraním po boku Niklase Kvarfortha v Shining, se kterými však mimo jmen nemá hudebně nic moc společného. Pakliže bychom tu volili překvapení roku, neváhal bych.
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Tady je to, přátelé, úplně jasné. I když jsem se o Cult of Fire dovídal jen z doslechu a k jejich “Triumvirátu” jsem zatím nepřičichl, věděl jsem, že očekávat od “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” něco jiného než black metal té nejvyšší jakosti, by byla hloupost. Opus o indické bohyni Kálí mě zaujal hned napoprvé a jeho hutná atmosféra mě ze židle zvedá i po několika posleších. Jedna z nejlepších black metalových nahrávek, co na našem území vznikla.
2. Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících
S druhým místem je to o poznání složitější. Co mě z letošních tuzemských desek zaujalo mimo Cult of Fire nejvíce, byla víceméně jen minialba. Z dlouhohrajících desek to byla novinka Inferno, do které jsem zatím nepronikl, a deska slovenských Abbey ov Thelema, kteří si však dle mého druhé místo ještě nezaslouží a teprve jejich čas přijde. Pak jsem si vzpomněl na debut black metalových Triumph, Genus, “Všehorovnost je porážkou převyšujících”, který sice nepřináší nějaké zběsilé novátorství, ale je to deska bravurně provedená a textově poměrně slušně srozumitelná, což album posouvá zase o stupeň zajímavosti výš. Kdybych slyšel nové Heiden, možná by bylo pořadí úplně jiné, ale datum vydání jejich nové desky mi zařazení do letošního “výcucu” nedovolilo.
Neřadový počin roku:
Ash Borer – Bloodlands
V téhle kategorii téměř nemám z čeho vybírat, nabízel se buď povedený split Helrunar a Árstíðir lífsins nebo právě EP amerických Ash Borer, kteří patří k vlně tamějšího atmosférického black metalu. Dvě čtvrthodinové skladby, které se na “Bloodlands” vyskytují, zaujmou skvělými pochmurnými náladami a perfektním hutným zvukem. Jelikož jsem mimo “Bloodlands” neslyšel od Ash Borer ani tón, jsem zvědav zda takovou kvalitu Američané mají i na dlouhohrajících deskách.
Saltatio Mortis – Das schwarze Einmaleins
Letos jsem naštěstí mnoho vyloženě hloupoučkých desek moc neslyšel a tak nějak jsem si lámal hlavu, jakýže počin do téhle kategorie zařadím, protože třeba novinka Amaranthe mi na titul shitu roku připadala moc dobrá. A až na doporučení šéfredaktora jsem zhřešil a pustil si komerčně úspěšné (bohužel i v našich končinách) Němce Saltatio Mortis. Ti jsou ztělesněním toho, co většina lidí nesnáší na dnešní folk metalové scéně. Nicméně v tomto případě je to ještě horší, než jsem čekal. Nejenže mi spojení čínských bojových umění, dud a německého jazyka připadá hodně blbé (však jsme si zvykli na viking metal z Jižní Ameriky), ale co je hlavní, samotná hudba je ještě horší. Prototyp shitu, který by dostal jeden až dva body, jsem sice letos ani v podobě novinky Saltatio Mortis neslyšel, ale pokud jsem u něčeho nebyl schopný vydržet a neskutečně mě iritovalo, je to právě “Das schwarze Einmaleins”.
Koncert roku:
Sombres forêts: Praha – Exit-Us, 29.8.2013
Skvělá atmosféra, dobrý zvuk, tajemný headliner. Spojení, které na všechny milovníky frankofonního metalu dolehlo na konci prázdnin uvnitř Exit-Usu. Tahle volba pro mě nebyla složitá, protože jediný další koncert, který jsem navštívil, vystoupení Sabaton a Eluveitie, mu nesahalo ani po kotníky.
Videoklip roku:
Darkthrone – Lesser Men
Ačkoli se na našich stránkách často objevují upozornění na nové videoklipy, většina z nich mě úspěšně míjí hned z několika důvodů. Zaprvé zkrátka nemám chuť a čas, zadruhé naprostá většina veškerých hudebních klipů nemá nic do sebe. S druhým tvrzením bych letos mohl polemizovat ve třech případech. Z koncertního záznamu písně “Monstrance Clock” od Ghost sálá skvělá atmosféra, “Equilibristic Brides” od Hentai Corporation je prostě bomba, ale jelikož po Hentai Corporation sáhne asi hodně kolegů, rozhodl jsem si pro tuto kategorii vybrat klip norského samorostu Darkthrone. Tohle video představuje protipól dnešní videoklipové scéně a vystihuje podstatu tohoto norského kultu. Hudebně se Darkthrone od počátků neskutečně změnili, poslání zůstává však stejné a to je z videoklipu ke skladbě “Lesser Men” neskutečně cítit.
Potěšení roku:
malý počet zklamání
Nebýt zvláštní eponymní nahrávky Satyricon, žádná oblíbená kapela by mě nezklamala. Všechny kapely, na které jsem byl natěšený, nahrály minimálně svůj vysoký standard, což je pro mě mimo výtečných nahrávek jmenovaných výše (nejvýše, shit roku fakt ne) to největší hudební potěšení roku.
Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon
Ne, že by bylo “Satyricon” nějak špatné album, ale od takové legendy, jako je Satyricon, se tak nějak čekalo víc. Legenda norského black metalu natočila velice osobitou desku, která má však kvalitativně poměrně daleko ke svým zdařilým předchůdcům. Slibované vzdálení se posledním albům se povedlo jen z části, tudíž ona osobitost je snad jedinou vyloženě kladnou vlastností desky. Problémem je, že Satyricon dozráli v takovou veličinu, u které se čeká víc než jen “osobité” pojetí. Špatné nikoliv, ale nepříliš uspokojivé ano.
Zhodnocení roku:
2013 bylo číslo označující rok, který nepřišel z ničím vyloženě novým a neokoukaným. Myslím si, že co se týče shrnutí letos toho nejlepšího po hudební stránce jsem se výše již vyčerpal, a tak budu na závěr jen děkovat. Prostřednictvím psaní pro Sicmaggot jsem se do hudby ponořil ještě hlouběji než v letech minulých a za to téhle stránce a lidem kolem ní patří můj velký dík.
1. Monomyth – Monomyth
Naprostý vrchol letošního roku je pro mě zcela jasný. Debutová deska Nizozemců Monomyth byla na první pohled možná malinko nenápadná, ale velice rychle z ní vyrostl naprostý skvost. Opojný instrumentální krautock, úžasná pohlcující atmosféra, fantastický vintage zvuk a jedna naprosto fenomenální hodina hudby. Když prohlásím, že žádné jiné letošní album na mě nezapůsobilo takovýmhle způsobem, rozhodně to bude pravda – podobně jako mě loni naprosto odrovnali Aluk Todolo, letos se to povedlo právě Monomyth.
2. Oranssi Pazuzu – Valonielu
Taktéž druhá příčka je dost jasná – Oranssi Pazuzu se v mých celoročních shrnutích pravidelně objevují od té doby, co začali vydávat desky, ale nemůžu si pomoct, tohle je prostě přesně ten druh muziky, který mě oslovuje a který chci poslouchat – inteligentní, netriviální, originální, hypnotická psychedelická atmosféra, která ovšem nestojí na místě. I na “Valonielu” jsou Oranssi Pazuzu opět jiní, ale pořád sví a nezaměnitelní. Tohle je jedna ta “moje” kapela – a toho opravdu hodně cením.
3. Darkestrah – Манас Darkestrah tu jednoduše nesmí chybět, Darkestrah jsou totiž pro mě naprosto srdeční záležitostí a takřka bez výhrad zbožňuji téměř vše, co kdy vydali – a u “Манас” je tomu stejně tak. Čekání na tuto desku bylo až přespříliš dlouhé, ale když už konečně vyšla, ten nezaměnitelný orientální feeling, kvůli němuž mám Darkestrah tak rád, tam pořád byl a pořád byl v excelentních hudebních odyseách s dechberoucí působivostí. Jasně, možná to není naprosto geniální a nepřekonatelný “Epos”, který u mě platí za jednu z nejlepších desek všech dob, ale pořád je to nahrávka natolik silná, že pro mě za sebou nechala všechna letošní alba s výjimkou dvou výše zmíněných.
4. Laburinthos – Augoeides
Po všech směrech vysloveně nádherná záležitost! Popravdě řečeno stále tak trochu nemám ponětí, co Laburinthos hrají, budeme-li se bavit o žánrech, snad nějaký experimentální folk rock, kdo ví, ale jedno vím zcela jistě – tato rumunská pětice natočila opravdu klenot, jenž mě dostal na kolena svou překrásnou atmosférou, unikátním a jedinečným zvukem, který jsem snad nikdy v životě jinde neslyšel, a působivým expresivním projevem zpěváka Tonyho Flandorfera. Obrovská škoda trochu chudšího originálního nosiče, ale jinak jeden z jasných vrcholů roku. Jednoduše klenot.
5. Blutengel – Monument
O poslední místo v top5 byl boj a původně jsem se rozhodoval snad mezi šesti black metalovými alby, nakonec jsem však stejně skončil u popem nasáklé německé gotiky… Nemůžu si ale pomoct, protože “Monument” mě stále neustále baví, obsahuje několik extrémně skvělých skladeb a zbytek rovněž není žádnou vatou, nýbrž parádním materiálem. Kdybych měl nějaké počítadlo, které by mi měřilo, kolikrát jsem si jakou desku pustil, vím jistě, že novinka od Blutengel by v letošním roce byla na předních pozicích.
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
První polovina roku byla na československé scéně taková ne úplně silná, ale od podzimu se už ty kvalitní nahrávky začaly rojit, a i když jich je samozřejmě víc, co by stály za zmínku, absolutním králem je pro mě jedna jediná. Mocní Cult of Fire dokázali bez zaváhání navázat na fantastický debut “Triumvirát” a i na své druhé desce “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” přinášejí black metal, který suverénně patří k tomu nejlepšímu, co kdy na našem území v rámci tohoto žánru vzniklo. Spousta fenomenálních momentů, unikátní orientální prvky z indické kultury a ojedinělá atmosféra, která tady v českém black metalu ještě nebyla. Extrémně silná deska.
2. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Ani o druhé pozici není radno pochybovat – stálice Inferno, jež dlouhodobě patří na vrchol českého black metalového undergroundu, na své nové desce “Omniabsence Filled by His Greatness” trochu stočila kormidlem pojetí i atmosféry svého black metalu a stvořila tak monument, který je dle mého skromného názoru tou nejpůsobivější záležitostí, jakou kapela doposud stvořila. Album je plné chorobné atmosféry, okultismu a fantastických nápadů v téměř neuvěřitelném množství. Pokud pomineme výše zmíněné Cult of Fire, s nimiž si Inferno mohou podat ruku, pak “Omniabsence Filled by His Greatness” drtí veškerou domácí žánrovou konkurenci rozdílem několika tříd…
Neřadový počin roku:
Grayceon – Pearl and the End of Days
Přestože konkurence v podobě nevšedního elektro rocku od izraelských Syndrome a experimentálně rapového EP od Netra a We’rewolves byla velká, nakonec jsem se rozhodl jen těsně pro půlhodinovou avantgardní nádheru v podání Grayceon. Oba pánové a jedna dáma mě svojí propracovanou strukturovanou mozaikou hodně otevřené tvrdé hudby se vkusně zakomponovaným cellem a skvělým hlasovým projevem prostě dostali a místo na pozici nejlepšího neřadového počinu roku jim tak v mých očích patří zcela oprávněně.
Artwork roku:
Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night
Nemůžu sice tak úplně tvrdit, že by mě letos nějaký obal vyloženě posadil na prdel, ale minimálně jeden opravdu skvělý se přece jenom objevil – z obludného výjevu, který zdobí fošnu “Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night” od zámořských black/death metalistů Prosanctus Inferi, totiž odpornost a chorobnost přímo čiší a pro mě osobně se jedná naprosto perfektní obálku pro podobný druh muziky. Když je nemocná hudba, má být nemocný i obal – a to je v tomto případě splněno na jedničku s hvězdičkou.
Shit roku:
Lunar Explosion – Lunar Explosion
Za tento rok jsem bohužel slyšel víc sraček, než by mi bylo milé, ale i když jsou věci jako Black Veil Brides, Aleš Brichta Project, Odraedir nebo Škwor docela silná káva a člověk při nich vyhodí tuny zvratků a přijde o miliony mozkových buněk, ještě pořád se jedná o poslouchatelné kusy v porovnání se skvosty od pseudo-experimentálních pseudo-black pseudo-metalistů Ourobiguous, z jejichž majstrštyku “Beholding the Tenth Dragon” jsem se totálně vyblil hned v lednu, a neskutečně idiotských power metalistů Lunar Explosion, jejichž maximálně přijebaná a po všech směrech hovadská produkce mi přijde natolik nechutná, že to jsou právě oni, kdo si podle mě ten titul největšího hovna roku zaslouží.
Koncert roku:
Aluk Todolo: Praha – K4, 18.5.2013
Na koncerty jsem měl letos opravdu kliku a viděl jsem dost výborných vystoupení, mezi nimiž asi nejvíce ční geniální Nick Cave v Praze, depresivní Make a Change… Kill Yourself na Phantoms of Pilsen, surový experimentální industrial v podání Corrections House, několik okultních vystoupení na Prague Death Mass (Sortilegia, Hetroertzen, Vemod, Hades Almighty, Mgła) a samozřejmě také Iron Maiden. Naprosto nade vším se ovšem tyčí sklepní psychedelie v podání Aluk Todolo, jejíž opiátový opar mi připravil možná jeden z těch nejsilnějších zážitků, s jakými jsem se kdy v rámci živých vystoupení setkal. Tohle byl koncert, který byl tak fenomenální a uhrančivý, že to prostě ani nejde napsat…
Videoklip roku:
Die Antwoord – Cookie Thumper
Jako klidně se mi smějte, ale žádný jiný videoklip jsem v letošním roce neviděl tolikrát jako právě “Cookie Thumper” od pošukaných jihoafrických rapperů Die Antwoord. Zcela nepochybně v tom hraje velkou roli i fakt, že “Cookie Thumper” ještě nevyšlo na žádné desce a objeví se připravovaném třetím albu “Donker Mag”, které by snad mělo vyjít v únoru, takže jsem neměl jinou možnost, jak tuhle pecku sjíždět, ale to nic nemění na tom, že ten klip je – jak je ostatně u Die Antwoord zvykem – parádně ujetá a zábavná kravina.
Potěšení roku:
objev Netra
Nová várka promo alb na recenzi, mezi nimi i jeden trochu nenápadný obal s nějakým chlápkem, který sedí na stoličce ve sněhu, nezúčastněně pokuřuje cigaretu a za ním se prostírá zasněžené městečko. O měsíc později naprostá závislost a 10/10 v recenzi. A když jsem se po několika měsících konečně nabažil “Sørbyen”, začalo to samé znova s debutem “Mélancolie urbaine”… a pak ještě jednou s EP “Dreading Consciousness”. O půl roku později bych se už nebál mluvit o jedné z mých nejoblíbenějších kapel. Objev původem francouzského projektu Netra je opravdu věc, která mě letos potěšila ze všech nejvíce. Zatímco loni jsem tu na tom samém místě prohlašoval, že to byl rok A Forest of Stars, letos bych tu mohl naprosto analogicky prohlásit, že rok 2013 pro mě byl rokem francouzské hudební avantgardy, ranní mlhy, prázdných ulic, světel lamp a dekadence předměstí, rokem Netra.
Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon
O zklamání roku jsem přemýšlel dost dlouho, ale nakonec jsem vždycky skončil u eponymní novinky norské black metalové veličiny Satyricon. Ne, že by ta deska byla tak špatná, vlastně se mi v zásadě relativně i líbí, ale když si vezmu, kolik jsem toho od ní čekal, a když ji porovnám s předcházejícími počiny Satyricon, vychází mi z toho jediná věc, a sice že “Satyricon” zůstalo daleko za očekáváním a výtečnou laťku, jakou duo Satyr–Frost do nynějška drželo s čistým štítem, album bohužel podlezlo. Jsou zde i povedené kusy jako třeba “Nocturnal Flare” nebo “Phoenix”, ale třeba i v porovnání s poměrně dost zatracovaným “The Age of Nero” u mě novinka jako celek o několik koňských délek prohrává. Proto zklamání.
Zhodnocení roku:
Musím říct, že rok 2013 pro mě byl svým způsobem trochu rozporuplný (bavíme-li se o hudbě, samozřejmě). Desek jsem slyšel obrovské množství, ale pořád jich jsou desítky, které jsem ušima prohnat chtěl a prostě jsem to nestihl. Na jednu stranu se objevilo naprosté minimum alb, o nichž bych mohl tvrdit, že jsou výjimečná, ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych se snad nudil a neměl co poslouchat. Co mě ovšem – co se hudby týká – těší asi úplně nejvíce, to je možná trochu sebestředně má stále se rozšiřující sbírka, do níž – a do police s vinyly především – přibývá jeden nádherný kousek za druhým, a upřímně doufám, že i v následujícím roce bude tento trend pokračovat. Kromě toho by ještě v roce 2014 mělo vyjít několik nahrávek, na něž vyčkávám s nejvyšší obezřetností a neskutečně se na jejich vydání třesu (A Forest of Stars, Triptykon, Combichrist,…), tak snad se zadaří a budu tu o nich moct zase za rok tvrdit, že byly opravdu výjimečné…
Datum: 30.11.2013 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Satyricon, Chthonic
Názory na konkrétní kapely se na metalové scéně velice různí, ale asi nikdo se se mnou nebude přít, když prohlásím, že Satyricon jsou v pravém slova smyslu kult, aniž by však zůstali zastydlí v kultovních devadesátých letech a rezignovali na vývoj. To je ale dost známá skutečnost a rozebírání hudebního vývoje Satyricon rozhodně není cílem tohoto článku. Zmiňuji to vlastně jen proto, abych ilustroval, proč jsem poslední listopadový večer ani na okamžik neváhal a vyrazil do víru velkoměsta za vidinou perfektního hudebního zážitku, který mi Satyricon poskytli už jednou pod otevřeným nebem a o jehož klubové variantě jsem slyšel básnit nejednoho fajnšmekra.
Dlouho očekávaný večer se ale ze začátku moc dobře nevyvíjel. Když jsem po jistých osobních logistických zmatcích [spletl si klub (smích) – pozn. H.] dorazil na Chmelnici dobře čtvrt hodiny po oficiálně hlášeném začátku produkce, našel jsem tam hromadu příchozích, kteří netrpělivě vyčkávali, až budou konečně vpuštěni do klubu. Na první pohled bylo jasné, že se něco podělalo, a také že ano. Jak později pořadatel vysvětlil, Satyricon kvůli problémům s tourbusem dorazili se čtyřhodinovým zpožděním, což totálně rozbilo podvečerní itinerář a protáhlo zvučení. I díky svému pozdnímu příchodu jsem ale venku nečekal dlouho, a když okolo půl deváté konečně začaly davy proudit dovnitř, v dobré náladě jsem se nechal proudem unášet a mezitím přemýšlel, jak se asi předvedou taiwanští Chthonic, které si Satyricon přibrali na evropské turné jako support. S vytvářením nějakého relevantního dojmu si ale budu muset počkat do příště, a to z velmi prostého důvodu – když jsem se konečně zbavil přebytečných svršků, umístil svou tělesnou schránku do publika a začal vnímat, do konce setu Chthonic zbývala písnička a půl. Podle všeho se totiž začalo hrát v ten okamžik, kdy do sálu naběhli první lidé, a drtivá většina postupně docházejících návštěvníků tak z prvního vystoupení večera neměla skoro nic. Chápu, že krizový management musí přijímat i nepříjemná opatření, ale stejně mě to naštvalo. Z těch pár minut koncertu Chthonic jsem si tak zapamatoval jen několik málo věci. Předně to byl docela podivný zvuk, ve kterém úspěšně zanikala většina kytarových melodií (což je u melodického black metalu docela problém), dále velmi sympatické nasazení zpěváka, kytaristy a basačky a nakonec samozřejmě tričko zmíněné basačky, které kdyby toho odhalovalo ještě trochu víc, tak ho mohla rovnou zahodit a hrát nahoře bez. Jakýs takýs dojem, který na mě nakonec Chthonic udělali, byl ale dobrý a někdy v budoucnu si rád dám repete. A ne, zdaleka to nebude jen kvůli fešné Doris, která zapomíná nosit podprsenku…
Navzdory tomu, že prošvihnutá většina setu Chthonic zamrzela, to bylo v celkovém kontextu stejně dost marginální. Alfou a omegou večera totiž byli jen a pouze Satyricon a ti měli nastoupit hned vzápětí. Po trochu delším čekání, než s jakým jsem počítal, se tak nakonec i stalo a já se vážně těšil, jak mě to od první vteřiny sebere, vtáhne do sebe a za nějakou hodinu a půl zase vyflusne a já budu žadonit o další kolo. Jenže se někde stala chyba, kýžený efekt se tak úplně nedostavil a já nemám nejmenší potuchy proč. Formálně bylo totiž všechno v pohodě. Jako jo, ze začátku maličko zlobil zvuk a kytary jsem musel docela hledat, ale to se dost brzo srovnalo a všechno ostatní bylo skvělé – šílenec Frost za bicími do nich mlátil, jako by to mělo být naposledy, Satyr syčel a plival jed se stejnou zlověstnou noblesou, v jakou jsem doufal, celá strunná sekce byla parádně sehraná a synchronizovaný headbang, který pánové nejednou spustili, působil vážně dobře… Opravdu to mělo všechny atributy skvělého vystoupení a podle hromové odezvy publika to také skvělé vystoupení bylo, jenže mě to zkrátka nebavilo zdaleka tolik, jak si pamatuji z předloňského Brutal Assaultu a jak jsem si od té doby zafixoval, že mě to bavit musí. Že by to bylo tím přehnaným očekáváním? A nepodepsalo se na tom i světlo, které od zvukaře osvětlovalo záda všech okolo mě a docela mi tím ztěžovalo pokusy se do hudby pořádně ponořit? Obojí je velice pravděpodobné, ale ani pojmenování důvodů na výsledku nic nemění.
Abych ale byl fér, za půl druhé hodiny, kterou dostali Satyricon k dobru zazněla řada skladeb, které jsem si opravdu hodně užil i já. “Our World, It Rumbles Tonight”, “To the Mountains”, “Black Crow on a Tombstone”, “Now, Diabolical”, “Pentagram Burns”, “Mother North”… ono toho nakonec vlastně není vůbec málo! A když se k tomu připočte důstojnost a pokora vůči fanouškům, tedy atributy, které mi na Satyricon vážně imponují a které se projevily i tentokrát, už mi vážně docházejí slova, jimiž bych mohl výkon kapely jakkoli zpochybňovat, což koneckonců vlastně ani nechci. Co naplat, Satyricon odehráli vážně dobré vystoupení a říkám na rovinu, že to, že jsem z něj odcházel nikoli nadšený, ale jen docela spokojený, je prostě můj problém. Doufám tedy, že až se k nám Satyricon vypraví příště, zastihnou mě v takovém stavu mysli, abych si mohl jejich show užít se vším všudy. Tentokrát se to holt úplně nepovedlo.
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 9.9.2013 Label: Roadrunner Records
Tracklist:
01. Voice of Shadows
02. Tro og kraft
03. Our World, It Rumbles Tonight
04. Nocturnal Flare
05. Phoenix
06. Walker Upon the Wind
07. Nekrohaven
08. Ageless Northern Spirit
09. The Infinity of Time and Space
10. Natt
Eponymní deska Satyricon byla zcela jistě velmi očekávanou záležitostí… a nejen že se na ni čekalo, ale dost se toho od ní i očekávalo. Nahrávka ovšem prozatím sbírá docela rozporuplné reakce, ale upřímně tak úplně nechápu proč… nebo lépe řečeno, do jisté míry chápu samotné stížnosti, ale občas mi uniká jejich důvod. Především mi přijde trochu úsměvná argumentace, že “už to není Satyricon“… no, to je slovo do pranice… Je bezpodmínečné nutné si uvědomit jednu věc, a sice že Satyricon se v rámci svojí diskografie vždy pohybovali v jakýchsi obdobích. To úplně první se neslo v duchu typického black metalu úvodní poloviny 90. let – syrový, mrazivý a silně atmosférický. Všechny tyhle norské black metalové klasiky z 90. let byly svým způsobem unikáty, a přestože hrály v uvozovkách “to stejné”, každá to kapela byla svá a měla vlastní zvuk, což samozřejmě platí i o raných deskách Satyricon – ne nadarmo mají “Dark Medieval Times” (1994), “The Shadowthrone” (1994) a “Nemesis Divina” (1996) dodnes čestná místa v mnoha black metalových sbírkách, tu mojí nevyjímaje. Poté ovšem přišel skok a Satyricon na následujících dvou albech “Rebel Extravaganza” (1999) a “Volcano” (2002) svůj zvuk značně vyčistili a zpřístupnili, sice šlo stále o black metal, ale místy (hlavně na druhé jmenované) začaly vystrkovat růžky rockovější pasáže, což naplno propuklo s nahrávkami “Now, Diabolical” (2006) a “The Age of Nero” (2008), které se již nesly v duchu jakéhosi black’n’rollu. Tím chci říct, že vývoj nebyl pro Satyricon nikdy nic cizího, takže kdo tu kapelu sleduje déle než od doby onoho načernalého rokenrolu, těžko si teď najednou může stěžovat, že je to jiné… pokud se tedy nejedná o případy, kteří si stěžují, že to nezní jako prvotní tvorba, ale to si zase nezaslouží komentář, protože to jsou stížnosti 15 let s křížkem po funuse.
Ještě úsměvnější mi ovšem přijde to, že mi ani zdaleka nezdá, že by “Satyricon” bylo tak obrovským posunem ve výrazivu skupiny… tedy alespoň v porovnání s tím, co jsem já osobně očekával. Už před čtyřmi lety začal Satyr krmit média o tom, jak obrovským skokem další album bude, jaký to bude progres, jak tím spoustu lidí určitě naštvou, jak to bude něco, co doposud nemá v diskografii Satyricon obdoby. A já jsem si jednoduše dovolil být tak naivní, že jsem tomu začal doopravdy věřit. Ostatně, proč by ne, jak už bylo řečeno výše, Norové za svou kariéru prodělali několik zlomů, po nichž se jejich tvorba začala ubírat trochu jiným směrem. A vzhledem k tomu, co všechno na adresu “Satyricon” padlo ještě dlouho před samotným vydáním, jsem jaksi očekával, že přijde odklon, od black’n’rollové tvorby posledním let, že přijde další skok, nový zvuk a odlišné pojetí, podobně jako se to kdysi stalo mezi deskami “Nemesis Divina” a “Rebel Extravaganza”. A upřímně, dost jsem se na to těšil, protože jsem byl zvědavý, s čím Satyr a Frost přijdou tentokrát. Jenže takový skok to není ani omylem, vlastně bych se zdráhal mluvit i o nějakém větším posunu, ten progres mi přijde spíše kosmetický. A to mě dost zklamalo… takže zatímco většina lidí si stěžuje, že tohle už není Satyricon (ať už tím myslí cokoliv), já si musím stěžovat na to, že je to až na absolutní výjimky jako “Phoenix” (k tomu se ještě dostaneme) pořád ten stejný Satyricon, jaký po roce 2000 už důvěrně známe.
Především, sound desky zůstal takřka nezměněný, stylem takového toho rockového black metalu, který jsme už slyšeli na “The Age of Nero” a “Now, Diabolical”. Nic proti těm deskám samozřejmě nemám, spíš naopak, opravdu se mi líbí, “Now, Diabolical” je podle mě pořád vysloveně skvělé a navzdory všeobecnému pohrdání tou nahrávkou mám upřímně rád i “The Age of Nero”, ale potom, co jsem se za posledních pár let naposlouchal keců o velkých změnách, jsem nějakou změnu prostě čekal. Dobře, tak když ne co do produkce, snad Satyricon ten progres učinili alespoň v rovině kompoziční… nebo snad ne?
No, popravdě řečeno, také ne tak úplně. V jednom případě tak Satyricon učiní, že svou muziku pošlou do docela jiných míst, ale vzhledem k tomu, že jde o ojedinělou záležitost, působí to spíš jako výjimka potvrzující pravidlo. A vlastně víc než instrumentálně takto “Phoenix” působí především kvůli čistému vokálu hostujícího rockového zpěváka Siverta Høyema. Pak je tu několik málo písniček, v nichž se dá se zavřenýma očima říct, že se v jejich rámci Satyricon rovněž zkusili někam mírně pohnout (ačkoliv “v mezích zákona”), čímž mám na mysli třeba “The Infinity of Time and Space” nebo “Tro og kraft”, možná při zavření všech tělesných otvorů ještě “Our World, It Rumbles Tonight”, ale určitě bych netvrdil, že jde o nějaké velké objevitelství, jelikož v některých jejich momentech cítím dozvuky od “Rebel Extravaganza” až po “The Age of Nero”. A nakonec tu máme songy, které jsou natolik pokrokové a progresivní, že by se s naprostým klidem mohly objevit na “Now, Diabolical” nebo “The Age of Nero” a nikdo by ani nemrknul překvapením… a těch je většina. Nejkřiklavějšími příklady budiž “Nocturnal Flare”, “Nekrohaven” a “Ageless Northern Spirit”. Upozorňuju, že se bavíme čistě o stylu kompozic, ne o kvalitě, protože tam se to rozdělení nebude překrývat s tímhle. Ale jinak… jasně, já to chápu, některé věci prostě nezměníte, minimálně jenom Frost je natolik specifický bubeník, že díky němu budou už asi navždy Satyricon znít jako Satyricon, avšak pořád si myslím, že když pánové naslibují (r)evoluci svého zvuku, rozhodně měli schopnosti na to, aby tak učinili, aniž by zapřeli sami sebe a svou předcházející tvorbu.
Dobrá, vem to čert, no a co, že Satyr horem dolem sliboval velké změny a posun, byl bych ochoten nad tím vším mávnout rukou a zapomenout, že jsem se tak těšil na novou tvář Satyricon, kdybych dostal skvělý materiál, jenž by mi dokázal něco dát a vyloženě mě bavil. A opět upozorňuju, že Satyricon jsem měl vždy rád a na rozdíl od většiny se mi prostě líbí i “The Age of Nero” všeobecně považované za slabotu, takže to pro Nory tak nesplnitelný úkol zcela jistě nebyl. Jenže bohužel… nerad to říkám, ale ani zde to prostě není to pravé ořechové. Neříkám, že je “Satyricon” úplný průser, že se to nedá poslouchat nebo že by se dokonce jednalo o sračku, do něčeho takového má ta deska přece jenom trochu daleko. Je to prostě takové… album v pohodě, člověk si to pustí, řekne si oukej a jde dál. Samozřejmě, i tohle je pro některé interprety nedosažitelná meta, ale na Satyricon? Možná je to trochu nespravedlivé, ale sorry, tohle je prostě málo na to, co člověk od takové kapacity čeká a vyžaduje. Pojďme si to ovšem projít popořadě…
“Voice of Shadows” je spíše trochu nataženější intro, které se na rozdíl od mnohých dalších uvozovaček nese v duchu i následujícího materiálu, což je formálně v pořádku, ale pocitově mi “Voice of Shadows” příliš nesedí a není to tak úplně ono. Přesně to je bohužel případ i prvního regulérního songu “Tro og kraft”. Celou nahrávku jsem poslouchal opravdu hodněkrát, ale z hlavy bych si pořádně nevybavil jediný motiv písničky. Když se na to při poslechu vyloženě soustředím, tak tomu nemám moc co vytknout, ale ta skladba nemá sílu na to, aby si tu pozornost sama vynutila, což dřívější tvorba Satyricon rozhodně dokázala. Třeba takové “Volcano” jsem neslyšel už pěkně dlouho, ten rok to snad bude určitě, možná i klidně déle, ale stejně si z voleje vybavím, jak zní “Suffering the Tyrants”, “Repined Bastard Nation”, “Fuel for Hatred” a další. Singlová “Our World, It Rumbles Tonight” rovněž není žádný zázrak, už v době jejího zveřejnění mě příliš nebavila a tehdy to také bylo poprvé, co se mé nadšení trochu zchladilo, ačkoliv flintu do žita jsem určitě neházel. Ale uznávám, že v kontextu celé desky ten song funguje o něco lépe než samostatně a po ještě nezáživnější “Tro og kraft” trochu nakopne. Ale jednoduše tomu pořád cosi chybí.
První opravdu dobrou a zajímavou skladbou je až čtvrtá “Nocturnal Flare”, která se pro mě postupně stala jedním z vrcholů “Satyricon”. Jak již jednou bylo řečeno, pokud by se svého času objevila třeba už na “Now, Diabolical”, vůbec by vám to nepřišlo jakkoliv divné, ale co se ta písnička rozjede, tak to má nějakou sílu a charisma – to je důležité slovo! Protože přesně opravdové charisma je to, co “Tro og kraft”, “Our World, It Rumbles Tonight” a další písně na desce postrádají. Hned následující “Phoenix” se to ovšem naštěstí ještě netýká. Jak už bylo řečeno, tuto kompozici svým čistým vokálem operlil Sivert Høyem, jenž patří mezi nejznámější norské zpěváky jak co do sólové tvorby, tak i s dnes již nefungující rockovou kapelou Madrugada. Inu, u nás se zpěvák hudebního mainstreamu a prodejních žebříčků rovná odpudivým výplachům typu Ben Cristovao, v Norsku je to vokalista s opravdovým talentem a zároveň zpěvák, který má podle všeho i v okrajovém metalu takový respekt, aby si jej black metalová kapela pozvala na svou desku, a zároveň má takové koule, aby tu nabídku i přijal. Holt, jiný kraj, jiný mrav. Ale zpátky k “Phoenix”… právě díky své netradičnosti je to skladba, jež na “Satyricon” zaujme jako první hned s úvodním poslechem, má silnou atmosféru a jak se nakonec ukázalo, je i velmi trvanlivá a stále dokáže bavit. Ano, je pravda, že z hodně velké části má na tom zásluhu právě Sivert Høyem, jehož jakoby nezúčastněný vokál je jednoduše excelentní a kompozici vysloveně sedne. Upřímně, přesně takhle jsem si to před vydáním představoval – jako něco pro Satyricon netypického, avšak stále silného a přirozeného.
Zde ovšem následuje opět několik malinko slabších písní přibližně na úrovni “Tro og kraft” a “Our World, It Rumbles Tonight”, čili opět nic špatného, vlastně formálně docela dobrého, ale co do pocitové stránky ne úplně koule-trhajícího. Vypalovačka “Walker Upon the Wind” je možná zajímavá akorát tak tím, že je asi nejagresivnějším songem “Satyricon” a oproti melancholické “Phoenix” nasazuje znatelný kontrast, což byl podle mého názoru zjevný záměr. Už zmiňované “Nekrohaven” a “Ageless Northern Spirit” jsou pak přesně tím důvodem, proč mě tak zklamaly všechny ty kecy o obrovské progresi, protože to jsou kusy, které jako by vypadly z “The Age of Nero” nebo “Now, Diabolical”. Kdybych chtěl být hodně hnusný, tak bych řekl, že znějí jako šuplíkové věci z období těchto dvou desek. Možná tak pasáž ve třech čtvrtinách “Ageless Northern Spirit” je zajímavá, ale to je trochu málo. Další vyloženě dobrá záležitost tedy přichází až s předposlední “The Infinity of Time and Space”, v níž Satyricon vsadili na trochu rozmáchlejší stopáž, proměnlivější strukturu a na rozdíl od zbytku nahrávky se zde snaží posluchače trochu překvapovat a udržovat v napětí. Způsob, jakým píseň postupně ve třech čtvrtinách vygraduje, mi vzdáleně připomíná třeba takovou “To the Mountains” z “Now, Diabolical”, ale zde to na rozdíl od předcházejících řádků tentokrát myslím v dobrém. “Natt” na závěr na mě působí trochu jako delší outro, podobně jako “Voice of Shadows” bylo delší intro, ale na rozdíl od otvíráku má zavírák atmosféru a baví mě, takže další kousek s palcem nahoru.
Kdo umí počítat (a věřím, že to umíte všichni, kdo jste schopní zapnout internet a dostat se na tuhle stránku a tudíž i k téhle recenzi), tomu je bilance asi jasná. Jedno slabší intro, jedno dobré outro, osm regulérních skladeb, z nichž tři výborné a pět docela slušných a pohodových, ale na jméno Satyricon pro mě osobně malinko nedostačujících. Když jsem si “Satyricon” pustil poprvé, řekl jsem si, že to nebylo špatné a že uvidíme, co se z toho vyklube s dalšími poslechy, že tam je prostor pro to, aby to album vyrostlo, a tak jsem se tedy pustil do vydatného poslouchání. Ta deska si rozhodně nemůže stěžovat na to, že bych jí nevěnoval pozornost nebo ji hodnotil po nedostatečném množství poslechů, naopak tu pozornost dostala možná ještě nadstandardní, ale postupem času jsem si při tom hledání něčeho víc uvědomil, že pátrám po něčem, co tam není. “Satyricon” je pohodová nahrávka, která se pohodově poslouchá, ale vůbec nic navíc. Jenže ať už Satyricon hráli syrový black metal v 90. letech, otevřenější black metal okolo roku 2000 nebo pozdější “primitivní” black metalový rokenrol, vždy jsem byl na to “něco navíc” zvyklý a eponymní deska tak znamená vůbec první případ, kdy jsem to nedostal. A to mě mrzí.
Satyricon mám rád… ne, nespletl jsem si časy, stále mám a rozhodně nad nimi nelámu hůl. Satyr si nejspíš tentokrát při skládání vybral trochu slabší chvilku, ale dá se to pochopit… dvacet let servíroval excelentní nahrávky, nejen v rámci Satyricon, ale i s (bohužel jednorázovými) projekty Storm a Wongraven, a vůbec poprvé se tentokrát nepoštěstilo. Nicméně – a říkám to trochu nerad – to nic nemění na faktu, že “Satyricon” opravdu je docela zklamání, zůstalo za očekáváním a je nejméně záživnou řadovkou v historii kapely. Ale na druhou stranu – abychom skončili v trochu pozitivnějším duchu – když suverénně nejslabšímu článku diskografie pořád dáváte nadprůměrné hodnocení 6/10, také to o něčem svědčí, že v té kapele rozhodně něco je a že jí pořád věříte. Tak se tu snad za pár let sejdeme v pozitivnějším duchu a s vyšší bodovou nadílkou…
Další názory:
Stačí se trochu porozhlédnout po internetech a je jasné, že eponymní novinka kultovních Satyricon rozhodně není albem, nad jehož kvalitami by panovala všeobecná shoda. Jak už naznačuje poslední eintopf, já osobně jsem si od něj sliboval dost i přesto, že nejsem kdovíjakým znalcem kapely, a když se na “Satyricon” podívám s odstupem, právě ta má neznalost větší části diskografie Satyricon je asi důvodem, proč musím se všemi, co desku odsuzují a vynaší ostudně nízká hodnocení, hrubě nesouhlasit. Neříkám, že je “Satyricon” od začátku do konce nacpaná perfektním materiálem. Má slabší místa a některé skladby mě úplně neoslovily. Kde ale boduje na plné čáře, to je celkový dojem, který deska zanechává. Nikam se nežene, je rozvážná a její ohromný vnitřní prostor dovede snadno pohltit, pokud mu dáte příležitost. Kouzelné na tom ale je, že je při tom “Satyricon” albem stejně barvitým, jako jeho kontroverzně přijatý artwork. Je tu slyšet prakticky vše od typicky chladného a pomalého black’n’rollu po velmi starosvětsky black metalové pasáže zejména v závěrečném opusu “The Infinity of Time and Space”. Největším vykročením mimo zajeté standardy je ale fantastická a chtělo by se říct až rocková balada “Phoenix” s hostujícím zpěvákem Sivertem Høyemem… Až by se chtělo říct, že je to jakýsi kaleidoskop přístupu Satyricon k black metalu nebo snad pokus o vyextrahování jeho samotné esence, protože přes rozličné polohy, kterými “Satyricon” oplývá, se zde zcela nezpochybnitelně stavělo z black metalových cihel, pro kapelu typická melancholie a nezaměnitelná melodika jsou na místě a není pochyb o tom, že neztratily nic ze své přitažlivosti. Přidejte k tomu tradičně skvělou a nápaditou Frostovu hru, působivě deklamujícího Satyra a fantastický zvuk, který si vyloženě žádá, aby zněl z vinylu, a máte desku, která si vás dost možná omotá okolo prstu přes všechny nedokonalosti, jimiž trpí. Satyricon prohlašovali, že půjde o stejný posun jako blahé paměti od “Nemesis Divina” k “Rebel Extravaganza” a redefinici samotného žánru z pera jeho spolutvůrců. Nemohu tvrdit, že by se to úplně povedlo, ale přesto je naprosto čitelné, o co se Satyr s Frostem snažili a ve výsledku se tomu nakonec docela přiblížili. Mě jejich nové dílo opravdu nesmírně potěšilo a tuším, že ho budu poslouchat ještě dlouho a pravidelně, protože jde o silnou a nesmírně osobitou desku, co v sobě ukrývá spoustu nádhery. Ježura
Nemá cenu zakrývat, že z pohledu skalních fanoušků norských Satyricon jsem jedním z těch trendových sráčů, který k jejich modle přičichl až díky videoklipu ke “K.I.N.G.”, na jehož základě jsem si dítko dvojice Satyr a Frost oblíbil a pečlivě jej od té doby sleduji. Přestože jsou pro mě všechny věci před “Volcano” neposlouchatelný bordel, tak black’n’rollová éra, na níž se po tomto opusu vydali, se mi velmi zamlouvá. Eponymní album pokračuje v linii nastolené svými předchůdci, což je na jednu stranu dobře, na druhou už se mi to malinko začíná zajídat. Ne, že by “Satyricon” nebylo dílo barvité, komplexní a přesto chytlavé, ale nějak se mi nedaří si k němu vypracovat vztah, jenž mě pojí k “Now, Diabolical” či “The Age of Nero”. Při prvních posleších jsem se nemohl prokousat přes divný zvuk, na který jsem si časem zvykl, ale i později se mi některé skladby nezamlouvaly tak, jak bych čekal. O top momentech jsem měl však okamžitě jasno a jsou jimi skvělá “Phoenix” s hostujícím Sivertem Høyemem, hitová “Nekrohaven” a především skvěle vystavěná “The Infinity of Time and Space”. Ani ta “Our World, It Rumbles Tonight”, kterou jsem zprvu nemusel, mi v kontextu zbylých skladeb nepřijde vůbec špatná. Ten zbytek z mého pohledu není ničím víc než standardem, na který si Satyricon v posledních letech vytvořili patent. Jasně, Satyr má v hrdle pořád tu samou bestii a Frost dokazuje, že na scéně byste těžko hledali bubeníka s nápaditější hrou, ale hudebně nic, z čeho bych šel na prdel. Za sebe budu o “Satyricon” mluvit jako o zklamání, které se v kontextu posledních čtyř děl umístilo na místě posledním. Kaša
Vždy jsem Satyricon uznával jako jednu z ikon norského metalu, stejně jako Satyra a Frosta jako jedny z předních umělců celé scény. Mám rád jak staré středověké black metalové vichry jejich počátků, tak jedovatý black’n’roll à la “Now, Diabolical”. Jenže pak mi tvorba těchto dvou bardů začala poněkud unikat. “The Age of Nero” jsem neslyšel vůbec a k poslechu eponymní novinky jsem se dokopával taky docela dlouhou dobu. Řekl bych, že letos snad nevyšla nahrávka, která by vyvolávala tak rozdílné reakce. Někdo to odsuzuje na plnou hubu, někdo to zbožňuje. Někteří stojí uprostřed a někteří si nejsou jistí. Za sebe vím jedno s jistotou – tohle album v mém letošním žebříčku neskončí nijak vysoko. Vzhledem k tomu, jaký respekt k nim chovám, mě to mrzí, ale nemůžu si pomoct. Deska kolem mě pokaždé prošumí téměř bez povšimnutí, unylé riffy, nudné “nápady”, marně se chytám momentů, které by mě snad mohly zaujmout. Zvukově postrádám i dravost, energii. Celá deska na mě působí dost unaveně, včetně Satyrova vokálu, který býval obrovskou devízou celé kapely. Za zmínku pro mě stojí snad akorát netypická “Phoenix”, již nazpíval norský rockový zpěvák Sivert Høyem. Skladba je zajímavá, má atmosféru, melodie jsou výtečné a Sivert má charisma. Druhou vyvolenou se stala “The Infinity of Time and Space” (ach, to klišé), která zaujala svou zajímavou stavbou a udržuje mě v napětí, mám zájem o to, jak se to dál vyvine. To se nedá říct o zbytku alba. Z mého pohledu klišé, šeď a nuda. Stick
Tak nějak všichni čekali, kam se hudba norské legendy Satyricon po delší odmlce posune. Satyricon na nové fošně zvážnili, zpomalili a posunuli se k rozvážnému (post) blacku (metalu). Kdyby mi někdo před poslechem “Satyricon” desku takhle zaškatulkoval, určitě bych k ní přistupoval s ještě větším očekáváním. To by se mi ovšem vymstilo, protože ač “Satyricon” není tragická, jak mnozí tvrdí, není ani úplně nejlepší. Několik písniček na “Satyricon” poslouchám moc rád, takovou “Nocturnal Flare” mám díky návykovým kytarám rozhodně nejraději. Sekundují jí další povedené kousky, třeba “Phoenix” s čistými vokály nebo svižnější “Nekrohaven”, která jako by z oka vypadla některé skladbě z posledních alb. Zbytek desky je poslouchatelný, leč až příliš jednotvárný a utahaný. Ze všech nejnudnější mi přijde “Walker Upon the Wind”. Čtu-li internetové odezvy fandů, podle většiny to ze strany Satyricon nebyl posun úplně šťastný. Většina posledních desek black’n’rollové éry kapely byla přímočařejší, rychlejší a pro mě i zábavnější. Suma sumárum, nové dílko z dílny Satyra a Frosta není ani zdaleka takovou katastrofou, jak mnozí líčí. Ovšem lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nečekal víc. Z tohoto pohledu je pro mě “Satyricon” zklamání. A jelikož je Satyricon značka zavedená, budu v číselném hodnocení přísnější než v jiných případech. Skvrn
Ježura:
Satyricon – Satyricon
Index očekávání: 8/10
Kaša:
Alter Bridge – Fortress
Index očekávání: 8/10
nK_!:
Carcass – Surgical Steel
Index očekávání: 7/10
Stick:
God Is an Astronaut – Origins
Index očekávání: 8/10
Atreides:
Mael Mórdha – Damned When Dead
Index očekávání: 9/10
Zajus:
Haken – The Mountain
Index očekávání: 10/10
Skvrn:
Satyricon – Satyricon
Index očekávání: 7/10
Po delší době je to poprvé, kdy snad nikdo nebrečí, jaký je to slabý měsíc. Většina redakce ovšem pořád dokola omílá jen několik málo jmen – s nejčastější kadenci padají Satyricon, Vulture Industries, Twilight of the Gods nebo Carcass, s o něco menší pak třeba The Vision Bleak, Otargos, Sarke, God Is an Astronaut, Haken nebo Dream Theater. Jak už to tak ale bývá, vítěz může být jen jeden a je jím hned první jmenovaná kapela – Satyricon. Nedá se sice tvrdit, že by norská black metalová legenda všechno okolo převálcovala na plné čáře, nicméně v poměrně pestré nabídce byla jediná, koho hned dva redaktoři zvolili jako svého nejočekávanějšího koně září. Jestli šlo o volbu oprávněnou, to se nejen naše redakce, ale i posluchačská obec dozví 9. dne v měsíci, kdy eponymní nahrávka oficiálně vyjde…
H.:
Po suchém létě to konečně začne být trochu zajímavé! Hned z fleku by se na září nabízela eponymní novinka Satyricon, kterou si skutečně nenechám ujít ani náhodou, nicméně první singl “Our World, It Rumbles Tonight” mě příliš nenadchl, a i kdyby nadchl, stejně tam mám ještě žhavější želízka v ohni. Přibližně stejně jako Satyricon vyhlížím i novinky avantgardních Norů Vulture Industries, debut superskupiny Twilight of the Gods nebo album francouzských funeral doomařů Ataraxie. Nejočekávanější trojka je ovšem ještě jiná. Zcela jistě sem patří “Aruagint”, třetí fošna norského black metalu od Sarke, jejichž sestava je poskládána z výkvětu severské scény. Minulé album “Oldarhian” sice bylo mírné zklamání, ale debut “Vorunah” je pořád skvost a já věřím, že s “Aruagint” se Sarke opět vytáhnou. Další deska, na kterou nesmím ani náhodou zapomenout, je “Technodiktator” od finských šílenců Turmion Kätilöt. Tahle kapela svým pošukaným disco black metalem prostě zabíjí. Minulé “Perstechnique” bylo po trochu slabším “U.S.C.H!” zase nářez, tak snad forma vydrží. Na konec jsem si pak samozřejmě nechal album, které můj aktuální redakční eintopf nakonec i vyhrálo – “Apex Terror” od Otargos. Francouzský black metal mám rád opravdu hodně a Otargos stejně tak, protože oni patří k těm kapelám, jež jsou zosobněním toho, proč je black metal z téhle země tak výjimečný. Tak neuvěřitelně chorobná a nemocná atmosféra, jakou se povedlo vytvořit na předcházejícím opusu “No God, No Satan”, se hned tak nevidí. “Apex Terror” má prý ovšem znamenat novou kapitolu Otargos, čemuž odpovídá i razantní proměna image a prezentace, tudíž jsem hodně zvědavý, co z toho vyleze… ale tak nějak tuším, že se mi to bude líbit. Pokud ne, bylo by to obrovské zklamání…
Ježura:
Řeknu vám, je to pech zjistit, že v září vydá album jedna z vašich srdcovek, pak kapela, od které už nějakou dobu žerete totálně všechno, a nakonec kultovka, ke které chováte ohromný respekt. A teď babo raď… Jenže protože žádnou rady rozhazující babu, která by měla jakýs takýs přehled o metalu, nemám zrovna po ruce [kecá, radil jsem mu Otargos (smích) – pozn. H.], zbude to zase na mně. Takže pěkně postupně – na The Vision Bleak a jejich čarodějnické dílo “Witching Hour” se po tříletém albovém půstu těším opravdu hodně, ale ačkoli mám tuhle kapelu vážně moc rád, nečekám od ní žádný über geniální opus a tohle vědomí se podepisuje i na indexu očekávání. Bohužel, The Vision Bleak musí z kola ven. Další na řadě jsou norští avantgardisté Vulture Industries s albem “The Tower” a tady už začíná jít do tuhého, protože od nich už opravdu výbornou muziku čekám a nemám nejmenších pochyb, že ji opravdu dostanu. No, a nakonec tu máme legendární Satyricon s jejich eponymním počinem. Sakra, i když mě první uvolněná skladba moc nepřesvědčila, stejně mi nikdo nevymluví, že to bude pecka! A tahle neochvějná důvěra v Satyra a Frosta nakonec rozhodne, protože je to až moc silná emoce na to, aby se nechala zdupat poklidným očekáváním dalšího skvělého alba od Vulture Industries. Ať jsou to tedy Satyricon a běda, jestli mě zklamou…
Kaša:
Po dvou slabších měsících je tady konečně září, které přináší řadu zajímavých alb, co si rozhodně nemůžu nechat ujít a mezi nimiž mám stále problém vybrat si to, na nějž se těším nejvíc. Normálně bych neměl problém, jenže “Aftershock” legendárních Motörhead nemá stále určený konkrétní termín vydání, takže jsem se musel poohlédnout jinde. Carcass a jejich “Surgical Steel” už jsem slyšel a je to pecka, takže musím zase o dům dál. Velké věci očekávám od Haken a jejich “The Mountain”, protože pokud se pánům povede navázat na “Visions”, máme se na co těšit. Ani Satyricon se svou eponymní novinkou určitě nezůstanou pozadu (i když první ukázka mě moc nezaujala) a hodně se těším na debut hvězdných Twilight of the Gods. Dalším zajímavým jménem jsou pro mě thrashoví veteráni Onslaught. Ti jsou sázkou na jistotu, takže od nich nečekám nic jiného než pořádný nářez hodný jejich jména. Určitě si poslechnu taky Dream Theater, kteří už sice nejlepší léta mají dávno za sebou, ale stejnojmenná novinka by podle prvního singlu nemusela být úplně mimo. Na konec jsem si záměrně nechal Alter Bridge a jejich “Fortress”, který vychází v poslední zářijový den. Mám pro tuhle partu vážně slabost, a protože všechna dosavadní alba byla skvělá, tak doufám, že ani tentokrát mě dvojice Kennedy/Tremonti nezklame, a proto volím právě tyto hard rockové hvězdy.
nK_!:
Oproti plodnému srpnu je pro mě září maličko zklamáním. Jelikož nemá momentálně druhá půlka novinky Five Finger Death Punch stanoveno jakékoliv datum vydání, můžeme pouze spekulovat a věřit, že se kapele podaří dostat své dítko ven ještě během devátého měsíce. Kdyby to nevyšlo, mám v záloze pouze Carcass, které jsem proto zvolil coby aspiranty na nejočekávanější událost měsíce. Přeci jen nějakých sedmnáct let od poslední desky je hodně dlouhá doba a vše nasvědčuje tomu, že půjde o něco velkého. Nechme se překvapit, co nám tito angličtí řezníci naservírují tentokrát.
Stick:
Ať si kdo chce jak chce prská, že post-rock je vyčpělý styl, ve kterém se většina kapel vozí na stupidním trendu, God Is an Astronaut patří k jedněm z nejzásadnějších spolků žánru. Když jsem zahlédl, že jejich nové album spatří světlo světa zrovna v září, měl jsem pro eintopf jasno. Neignoruji zásadní kousky, jakými bude novinka Satyricon, jejichž hudební směřování budí v posledních letech obrovské diskuze, či nadočekávanou comebackovou fošnu zabijáků Carcass, která bude rozhodně taky stát za to. Stejně tak se budu těšit na Nocturnovo Sarke, kteří dokážou oživit ducha zašlých časů, či druhou akvizici Mikea Manginiho s Dream Theater, protože na předchozím albu to vypadalo, že dokázal zatuchlé vody progresivních onanistů dost slušně oživit. Nelze opomenout ani “nenápadné” novinky typu thrashových Onslaught či projektu Twilight of the Gods. Avšak nad tím vším se pro mě tyčí netypická tvorba irských mágů God Is an Astronaut. Jejich předchozí eponymní album mě sice příliš nepřesvědčilo, ale na mém očekávání další atmosférické bomby to nic nemění. Doufám, že mě přesvědčí o tom, že je s nimi třeba stále počítat.
Atreides:
Když nad tím tak přemýšlím a rekapituluji, na poli pagan metalu ještě letošní rok nezaznamenal nějakou výraznější fošnu, která by mě dokonale posadila na prdel, tedy když nepočítám překvapení roku v podobě skotského projektu Saor, které zatím vyčnívá jako jediný strom uprostřed prázdného pole. I proto doufám, že Mael Mórdha ze sousedního Irska si nebudou brát servítky ani tentokrát a stejně jako v případě předchozích dvou alb mě prostřednictvím “Damned When Dead” spláchnou kamsi do hlubin Irského moře. Ač takhle může působit moje volba na září dosti jednoznačně, rozhodně tomu tak není. Když zůstanu v Irsku, dlouhou dobu jsem přemýšlel, zda zvolit Mael Mórdha, nebo post-rockové God Is an Astronaut a jejich novou desku “Origins”, na kterou se také velice těším, nakonec však padla volba na kapelu, která je mému srdci o kousek blíže. Neměl bych ani opomenout debutovou desku od Twilight of the Gods (ač z ní mám strach, že i přes hvězdnou účast to bude nic moc) a novinky od Satyricon, Otargos, The Vision Bleak, případně ještě Vulture Industries, jejichž alba rozhodně nechci minout a jsou očekávána, důvěra však nakonec padla právě na Mael Mórdha – a první vypuštěná píseň naznačuje, že ji s největší pravděpodobností nezklamou.
Zajus:
Co si budeme povídat, září je po létě vždy návrat k většímu výběru hudby a letos, kdy vlastně ani letní měsíce nebyly úplně špatné, to platí také. Pro mě je však nejočekávanější album jasné a vyjde hned druhý zářijový den. Haken mě předloni absolutně sestřelili se svou druhou deskou “Visions”, na níž představili možná nejlepší progresivní metal, jaký jsem kdy slyšel. Zpětně naposlouchaný debut sice “Visions” v této pozici neohrožuje, obě dohromady ovšem ukazují neskutečný potenciál Haken. Od novinky tedy očekávám takřka dokonalost a ruku v ruce s tím jde i desítka v indexu očekávání. Doufejme, že i výsledné hodnocení v recenzi bude takto vysoké. Září však není jen měsíc Haken. Žánrově spříznění velikáni Dream Theater chystají vydat druhou desku po odchodu Mikea Portnoye a já jsem zvědav, zda si u mě napraví pošramocenou pověst. Do třetice velkých očekávání se připojují ještě avantgardní Vulture Indsturies s nástupcem skvělého počinu “The Malefactor’s Bloody Register”. Na závěr ještě jeden neřadový počin. Tím je koncertní DVD Anathemy, “Untouchable”, na kterém se podílel Lasse Hoile, jenž se loni vyznamenal režírováním skvělého záznamu “Get All You Deserve” Stevena Wilsona. Ve výsledku září tedy přinese čtyři velmi očekávané počiny a množství dalších zajímavých alb, která bych tu kvůli jejich počtu ani nemohl vyjmenovat.
Skvrn:
V minulém eintopfu jsem vítězoslavně ohlašoval, že srpen je posledním slabším měsícem v tomto roce. A ačkoli se vše ku dobrému obrací, označit září za silný měsíc je v mém případě trochu sporné. I když bylo vydání očekávané novinky Solefald předběžně stanoveno na podzim, o “Kosmopolis” se v poslední době moc nemluví a album zřejmě nevyjde ani tento rok. Přesto je září plné velkých jmen. V první řadě jsou to Satyricon, jejichž eponymní nahrávku si ujít za žádnou cenu nenechám. Z jejich novější black’n’rollové éry jsem si oblíbil především “Now, Diabolical”, a ačkoli “The Age of Nero” znamenalo jistou stagnaci, novému počinu věřím. Především pak v tom, že současnou tvorbu kapely poposune zase někam jinam. Dále tu jsou jména jako Katatonia, Carcass, Ministry, Vulture Industries nebo Týr, která se pokusím neminout. Zkrátka září slabé rozhodně nebude, ale na vrcholy roku si ještě budu muset počkat.
Účinkující (obsažení v reportu): Benighted, Cannabis Corpse, Cathedral, Debustrol, Decapitated, Dew-Scented, Dordeduh, Einherjer, Excrementory Grindfuckers, Exodus, Hail of Bullets, Katatonia, Курск, Mayhem, Ram-Zet, Satyricon, Scar Symmetry, Soilwork, Svart Crown, The Dillinger Escape Plan, The Exploited, Your Demise
H.: Ráno rychle vstát a honem na grindovou srandu Excrementory Grindfuckers z Německa. Tohle byl jeden z těch koncertů, kde se toho dělo tolik, že to prostě a jednoduše nejde všechno vypsat, takže ve zkratce – grindový bordel, disco rytmy, šílený zpěvák/klávesista/flétnista/trumpetista ve slušivém leopardím oblečku, minimálně desítka rolí toaletního papíru lítajícího v kotli a hlavně obrovská porce zábavy zakončená dosti svérázným coverem “The Final Countdown” od Europe… ona slavná klávesová melodie byla zahraná na trubku s grindovou šupanicí nehrubšího zrna jako podkladem. Tomu říkám probuzení!
H.: I když ani Cannabis Corpse nejsou zrovna úplně na sto procent vážní (už jen ten název…), s Excrementory Grindfuckers se v tomto ohledu rovnat nemohli. Přesto se jejich půlhodinka nesla ve znamení příjemného death metalu, který zapáchal špinavostí, starou školou a hulením. I samotný frontman působil dojmem, jako kdyby si před vystoupením nějakého toho špeka s chutí dal (spíš bych se divil, kdyby ne). Ale bylo to dobré.
H.: Na úplně jinou notu uhodili rumunští mystici Dordeduh, alias současné působiště dvou bývalých kytaristů Negură Bunget, kteří by si čistě po hudební stránce zasloužili čas tak kolem půlnoci, ale na to se bohužel nehraje. Přesto se s ranní hodinou kapela poprala na výbornou (jak prohodil Hupogrammos, za světla hráli vůbec poprvé) a nakonec všechny ty předlouhé zvukomalebné a náladotvorné plochy fungovaly. A pak že se nedá dělat atmosféra v době oběda! Nezasvěcené přihlížející ale asi víc než samotná hudební produkce udivovaly trouby obdivuhodných rozměrů a dřevěná destička, jež sice na první pohled vypadala spíše jen na ozdobu, ale taktéž se na ni hrálo.
H.: Další stylový skok přichází s Your Demise. Oblečení sice byli opravdu strašně (ty kšiltovky mi prostě hlava nepobírá – holt jsem ortodoxní (smích)), ale z nějakého důvodu – a hlavně se mě neptejte proč – to bavilo i mne. Jako žádný extrémní zázrak to nebyl, ale živě podobná muzika funguje, hlavně ve spojitosti s oním energickým vystupováním, jak už jsem to jednou nakousnul v předchozím dni. I Your Demise tam po pódiu běhali a skákali, seč jim síly stačily, dokonce mi občas i přišlo, že více skáčou než hrají, ale zábavné to bylo. A to je myslím to hlavní.
Ježura: Trochu delší vyspávání, než jaké jsem původně zamýšlel, mělo za následek, že se mou první páteční kapelou stali právě Your Demise. A musím říct, že mě takhle rozespalého dovedli nakopnout slušně. Ne, že bych tenhle styl jakkoli vyznával, ale tady mi nečinilo problém trochu zahulákat ani řepou hodit. Korunou všeho budiž velmi sympatický a v závěru i fyzický kontakt s fanoušky. Ano, tohle se mi líbilo.
Ježura: Ještě lépe mohu hovořit o následujících francouzských death/grinderech Benighted. Grind není moje gusto (pro změnu), ale tahle show mě bavila skutečně nesmírně a lituji ty, kteří se na ni vykašlali. Ani jeden z muzikantů si nehrál na žádnou superstar a celé vystoupení se neslo v příjemně odlehčeném duchu. A hlášky typu “Následující skladbu věnuji svému zubaři!” se mi vryly do paměti na dost dlouho.
H.: Před pódium jsem se vrátil až o více jak hodinu později (kromě Benighted jsem ještě vypustil HC v podání First Blood) na domácí veterány Debustrol, jedinou tuzemskou kapelu, která v letošním roce v hlavním programu vystupovala. Kolinsovci přehrávali kompletní kultovní demáč “Vyznání smrti”, což jistě potěšilo všechny pamětníky, ale mám-li mluvit pouze za sebe, mně se to zdálo jako úplně klasické vystoupení Debustrolu jen s jiným setlistem, takže sice dobré, ale nic speciálního. Ale možná to bude tím, že jsem vydání dema nezažil, tak k němu nemám ten potřebný vztah.
H.: Ohledně hodnocení Ram-Zet mi asi kalí zrak fakt, že jde o jednu z mých nejoblíbenějších kapel, jejíž hudbu poslouchám už dlouhé roky a u níž jsem čekal opravdu strašně dlouho, abych ji mohl vůbec vidět živě, ale nemůžu si pomoct, v mých očích byli Norové jedním z vrcholů Brutal Assaultu. Oháknutí ve slušivé černobílé kombinaci (s vínovými kravatami) josefovskému publiku předvedli severskou avantgardu v té nejlepší podobě. Uznávám sice, že ze studia je jejich hudba ještě působivější, ale ani to nic nezmění na tom, že to bylo natolik skvělé, že jsem Ram-Zet nakonec napsal do festivalové ankety jako jednu ze tří nejlepších skupin. Sice jsem už na jejich set zaslechl i dost negativních ohlasů, ale nevěřte tomu, bylo to vážně super. Celý dojem z kapely navíc ještě později vylepšil velice příjemný pokec s několika členy v areálu o pár hodin později. A že chcete názvy nějakých songů? Takhle z hlavy se mi vybavuje, že zazněly například “King” a “The Fall” z debutu nebo “Addict” z poslední desky “Neutralized”.
Ježura: V okruhu mých známých asi největší kontroverze celého festivalu. O Ram-Zet jsem toho před Brutalem věděl stejně málo jako o Unexpect a stejně, jako Kanaďané mě i Norové rozsekali na prvočinitele. Ať si kdo chce říká co chce, tohle bylo naprosto fantastické a já jsem neskutečně rád, že jsem tuhle unikátní možnost nepropásl. Čert ví, jestli Ram-Zet ještě někdy uvidím…
H.: Na druhou stranu od Francouzů Svart Crown jsem toho čekal o malinko více. Slyšel jsem, že prý na svých koncertech dokážou rozpoutat pořádné peklo, ale v Josefově na něj bohužel nějak zapomněli. Když pomineme denní světlo, které přece jenom black/death metalové formaci moc nepřidá, bylo trochu vidět, že ne úplně všem skupinám velké pódium vyhovuje. Jsem však přesvědčen, že v klubu to tihle čtyři francouzští chasníci opravdu dokážou rozjet a až k tomu bude opět příležitost, s chutí se o tom půjdu přesvědčit, jelikož posledně mi utekli. To by v tom byl čert, aby autoři takového majstrštyku jako “Witnessing the Fall”, z něhož ten den padl nejeden song, hráli živě na prd…
Ježura: A to mně se to teda líbilo dost. I když jsem od Svart Crown nečekal zhola nic a k pódiu jsem se přišoural jenom z nedostatku jiné zábavy, tihle pánové mě dostali. Předvedli neskutečně poctivou show bez zbytečných póz a dav je za to náležitě odměňoval. Jak říká H., jakmile to bude možné, nehodlám si je nechat ujít.
Ježura: Co si však příště rozhodně ujít nechám, to budou Scar Symmetry. Když jsem je před rokem a půl viděl poprvé, naznal jsem, že je to uslintaná nuda bez koulí. Na Brutal Assaultu jsem je vydržel sledovat akorát tak dlouho, abych se ve svém předchozím dojmu utvrdil a následně se radši vydal hledat něco k snědku. Rozhodně lépe strávený čas…
H.: Já Scar Symmetry vynechal, což se mi málem vymstilo, protože jsem to s tím vynecháváním trochu přehnal a málem zazdil i celé Hail of Bullets, z nichž jsem nakonec viděl jen závěrečných 15-20 minut. No, nevadí, alespoň zabijácké “Tokyo Napalm Holocaust” a “Ordered Eastward” jsem stihl. Jinak vás ale mohu odkázat na to, co jsem napsal už předchozí den u Asphyx – nechyběl maximálně drtivý oldschool death metal s typickým holandským zvukem a opět se samotným Martinen van Drunenem chrlícím do mikrofonu osobně. Ten chlap má v hrdle dynamit!
Ježura: Mí páteční černí koně, nizozemští Hail of Bullets, nezklamali. Setlist rovnoměrně vybíral z obou alb, kapela zahrála precizně a Drunen, který na mě působil lehce podnapilým dojmem, opět svým hlasem rozkládal všechno v okolí. A závěrečná “Ordered Eastward” zničila vše, co po předcházejícím nájezdu ještě zůstalo v celku. Výborně a doufám, že ne naposled!
H.: Decapitated je s prominutím kapela, kterou si doma nepustím ani náhodou, protože technický death metal vážně nebyl vymyšlen pro moje uši (ačkoliv výjimky se jako vždy najdou, Decapitated to však nejsou), ale naživo tihle Poláci neskutečně zabíjí. Strhující tempo, krkolomné riffy, rotující dredy zpěváka Rafała – nic z toho nechybělo. Právě Rafał Piotrowski na sebe strhával veškerou pozornost a takříkajíc “dělal show”; navíc se do řevu svých partů vkládal tak obětavě, že měl natolik rudý obličej, až jsem myslel, že mu ta hlava praskne. Sice nakonec nepraskla, ale i tak to bylo jedničku. Návrat Decapitated na scénu zjevně nebyl zbytečný ani náhodou.
H.: Absolutní bomba byli Курск – ti mě svým doomem totálně zdělali. Sice jsem se trochu u takovéhle skupiny obával světelných podmínek, ale kapela svou muziku prožívala s takovou vervou, že to snad ani nemohlo nestrhnout. Osobně bych možná uvítal o jeden kousek více z debutové fošny “Черно” na úkor songu “Бардак”, avšak na druhou stranu všechno totálně rozmetala geniální “Товарищам” z novinky “Ниже”, cover “Black Sabbath” (nazvaný krásně “Chernyi Sabbath”) a samozřejmě finální hymna “Сталинград”. A kytara ve tvaru AK-47 a jednostrunná baskytara? Ano, ani ty nechyběly.
H.: Kupodivu se mi hodně líbili i punkeři The Exploited. Hudebně mi to sice neříká zhola nic, ale na koncertě to mělo obrovské koule. Docela dost mne ovšem zklamala následující Katatonia. Je pravda, že jsem jejich hudbě na chuť přece jenom nikdy moc nepřišel, ale doufal jsem, že s koncertech se to spraví a že by mi konečně mohli zachutnat. Nestalo se. Určitě se našli tací, kteří si je užili, na můj vkus to však bylo moc ubrečené.
Ježura: Tak třeba já si vystoupení Katatonia nadmíru užil. I když jsem neměl ponětí, co od toho čekat, dostalo se mi melancholického, oduševnělého ale přesto nikoli patetického výkonu, který pasoval Katatonii do pozice mého nového průvodce depresivními stavy. Nemám, co bych vytkl.
H.: Exodus byla thrash metalová pumelice přímo do držky! Nekompromisní mela od začátku do konce. Všichni kapelníci třepali palicemi jako blázni, zpěvák Rob Dukes řval, nadával a fuckoval vše okolo a šílenstvím stižený kotel se mohl pozabíjet. Bez debaty nejlepší thrash metal ročníku!
H.: Na The Dillinger Escape Plan jsem se šel podívat spíše ze zvědavosti, jestli jsou to doopravdy takoví blázni, jak se o nich říká. Jsou. Hlava mi nebere, jak jsou schopni hrát v takovém obrovském nasazení (až jsem si říkal, jestli někoho z nich třeba nestihl epileptický záchvat nebo tak něco) tak technicky a zároveň tak precizně. Vezměte si všechno, co si jen dokážete představit pod úslovím “ten nejenergetičtější koncert na světě”, vynásobte to dvěma a budete možná tak na polovině toho, co The Dillinger Escape Plan předvedli. Skoky do lidí a výlet po konstrukci pódia patřil ještě k těm konvenčnějším a normálnějším kratochvílím. Srovnání s podobně bláznivými Converge minulý rok se přímo nabízí.
H.: Satyricon taktéž zahráli opravdu skvěle, což však nic nemění na tom, že jsem už od nich viděl i o třídu lepší koncerty. Jenže zrovna Satyricon jsou ten typ kapely, u níž i méně povedená a do jisté míry rutinní show znamená hodně silný prožitek; ten, kdo je ten večer viděl poprvé, musel být jistě nadšen minimálně dvakrát tolik jako já. Avšak nemohu zapírat, že mi udělal opravdu velkou radost navolený setlist, v němž kromě výtečné “To the Mountains” a těch nejznámějších hitovek jako “Fuel for Hatred”, “The Pentagram Burns” či “Black Crow on a Tombstone” nechyběly ani opravdové vykopávky, čímž nemám na mysli jen povinnou “Mother North”, ale ještě starší skladby. Hned na úvod svého setu Satyr & spol. vystřihli kultovní “Walk the Path of Sorrow” z 18 let starého debutu “Dark Medieval Times” a v polovině koncertu zazněla ještě ukázka druhé desky “The Shadowthrone”, song “Hvite krists død”. Tleskám! Okolo mne stálo spoustu lidí s trikem Satyricon a řeknu vám, že čučeli jak sůvy z nudlí, co že to tam hrají za pekla (smích). Tak to holt vypadá, když někdo zná jen “Mother North” a ten nový rock’n’roll…
Ježura: Od The Dillinger Escape Plan jsem naživo vydržel jednu písničku a radši jsem šel čekat na následující Satyricon. A věřte nebo ne, norská legenda mi na oplátku předvedla naprosto geniální koncert, jaký jsem s bídnou znalostí její diskografie vůbec nečekal. Naprosto profesionální, precizně odehrané, se zápalem prožité a co je důležité – k fanouškům uctivé vystoupení (ještě jsem neviděl, aby živoucí black metalová legenda tleskala davu)! Za mě jeden ze dvou vrcholů celého Brutal Assaultu!
H.: Soilwork mě absolutně nijak nezaujali. Neříkám, že byli úplně na draka – protože kdyby ano, tak bych tam celý set nevydržel ani náhodou, což jsem vydržel -, ale i tak mě nijak výrazně nebavili. Možná hrály roli i okolnosti jako moje už trochu vygumovaná hlava po velké spoustě koncertů, únava nebo také tak minimální znalost tvorby Soilwork, že ji snad ani nelze vydávat za znalost. Výsledek je ale každopádně takový, že tak za měsíc už si z toho nebudu pamatovat lautr nic (popravdě už teď, pár dní potom, mám docela problém vyštrachat v paměti, jak to tam v průběhu Soilwork vlastně vypadalo). Nejzábavnějším momentem vystoupení tak bylo, když chtěl Björn Strid po lidech, aby skákali do vzduchu, a oni si začali sedat na zem, pročež je zpěvák opět zvedal se slovy: “This is no fucking Slipknot!” To mě věru pobavilo.
Ježura: Co se Soilwork týče, jsem na tom dost podobně jako H. Znám od nich jednu písničku a o celý žánr se zajímám jen okrajově, takže jsem celé vystoupení strávil klimbajíc na tribuně. Většinu jsem ale jakž takž vnímal a proto můžu říct, že to nebylo špatné, ale zároveň nic, co by mě zvedlo ze židle. Jsem holt špatný materiál…
H.: I když se to může zdát divné, po zívačce Soilwork, která by papírově měla být energická, mě opět do rauše nakopli doom metaloví matadoři Cathedral, kteří by naopak papírově měli uspávat. Jenže veskrze primitivní riffy v kombinaci s mocným psychedelickým odérem – mnohem hustším než mlha, jež se v průběhu celého setu linula z pódia – se zadíraly do hlavy s takovou neodbytností, že se nedalo ubránit. O rozmanitost se postaral výběr songů ze všech období – od rockovějších kousků až po ultra pomalé umíráčky – přičemž to tam všechno originálním způsobem dirigoval sám Lee Dorian, jedna z kultovních persón svého žánru… toho chlapa byste prostě museli vidět, co on tam vyváděl. Návod, jak udělat hodně muziky za málo peněz nebo také jak vytřískat z absolutního minimalismu totální maximum v přímém přenosu. Jestli tohle bylo opravdu poslední vystoupení Cathedral na našem území, jakože bylo, tak to byla rozlučka jak hovado.
Ježura: Pokud jsem si před Brutalem nedovedl představit, co znamená pojem stoner doom, tak teď už je mi to nad slunce jasné. Bohužel, není to nic, co by mi bylo nějak extra po chuti. Kytarová práce sice vcelku zajímavá, ale dost zvláštní vokální projev mi moc po chuti nebyl. Tahle labutí píseň legendy mě prostě nudila.
H.: Netvrdil bych, že Mayhem zahráli dobře. Ale to podle mě ani oni sami nechtěli. Zahráli, řekněme, kontroverzně, což je pro někoho jako oni mnohem větší pochvala. Veškerá proklamovaná speciálnost show sice spočívala pouze a jenom v tom, že Attila Csihar vyváděl podobné obskurní blbosti jako vždycky (tentokráte celou dobu požitkářsky máchal dvojící lebek, jež “čirou náhodou” našel na malém připraveném oltáři se svíčkami), zvěsti o přehrávání kompletního “De mysteriis dom Sathanas”, které jsem zaslechl, byly rozhodně liché. Ale i tak to bylo vystoupení hodné Mayhem. Nějaké to ouchylné divadélko k Attilovi prostě patří, na to si už asi všichni zvykli, ale skupina tu svou kontroverznost proklamuje spíše skrze vpravdě extrémní muziku, což ovšem ne každý byl schopen vydýchat, takže spousta lidí znechuceně odcházela. Jak totiž spustí takovou primitivní nenávistnou sbíječku typu “Ancient Skin”, i otrlému grinderovi se může udělat mdlo (smích). Já jsem byl však spokojen. Jak říkám, nebylo to vyloženě dobré, ale bylo to Mayhem. A to není málo. Nejvíce mě zničila “My Death”, která je v živém podání stokrát chorobnější než z CDčka!
Ježura: Další black metalová legenda pátečního večera, slovutní Mayhem, mě donutili zhlédnout jejich vystoupení už jen díky statutu, který je provází. Co na tom, že jejich tvorbu trestuhodně opomíjím už nějaký ten pátek. Při téhle konstelaci podmínek jsem si z vystoupení odnesl vesměs pozitivní dojmy a naprostou konsternovanost nad vokálním extempore Atilly Csihara. Ten člověk je totální maniak!
H.: Jelikož norští ďáblové vyhrazený čas hodně přetáhli, stejně jako Soilwork, dostal se program v závěru do velkého skluzu, díky čemuž pořadatelé vyháněli následující Dew-Scented z pódia dřív, než si stihli odehrát to svoje. Zpěvák Leif Jensen však není žádné ořezávátko, takže je hezky na férovku poslal do prdele s tím, že si prostě zahrají všechno, co slíbili, takže nakonec tu svou thrash-deathovou káru tlačili dále než do třetí hodiny ranní. Ale i přes pozdní čas jasně ukázali, zač je toho loket, a zcela po právu nejednoho přihlížejícího dokázali svojí hoblovačkou rozhýbat. Kdyby hráli poslední, tak bych prohlásil, že to byl super nářez na dobrou noc, jenže na programu byl ještě jeden účinkující…
H.: Skluz v programu nakonec odnesl norský viking metalový kult Einherjer, což mě opravdu mrzí hned ze dvou důvodů. Jednak jsem se na ně obzvláště těšil, neboť je už roky považuji za absolutně to nejlepší, co v žánru hraje, jednak protože jejich set byl z mého pohledu bez přehánění geniální. Opět to byl jeden z těch koncertů, který byť působí minimalisticky, má neskutečně hypnotickou a nepopsatelnou atmosféru, již umocňoval ještě lehký déšť. Einherjer však bylo dovoleno kromě inter zahrát pouhopouhé čtyři skladby (“Dragons of the North” ze stejnojmenného skvostného debutu, novou “Norrøn kraft” a dvojici nejznámějších “Far Far North” a “Ironbound”) a byl konec. Tohle chce zopakovat! A ne jednou!
Netrpělivě očekávaná novinka Satyricon je konečně na světě. Ještě před vydáním kolem sebe rozhazoval hlavní mozek kapely Satyr spoustu keců o výjimečné desce. Já osobně něco takového nemám moc rád, protože se lehce může stát, že majitel těchto keců padne po vydání alba na hubu, to ale není tento případ…
“When it is dark enough, You can see the stars.”
“The Age of Nero” v podstatě navazuje a rozvíjí předchozí nahrávku “Now, Diabolical”, a snad právě proto bude nejlepší porovnávat novinku právě s ní. Už první ukázka v podobě písně “My Skin Is Cold” ze stejnojmenného EP naznačovala, že se nějaké velké stylové skoky konat nebudou. Ale možná je tomu jen dobře, protože právě tahle forma Satyricon vážně sekne a navíc, v podstatě žádná jiná skupina nezní jako oni.
“We throw stones in the water
And see the waves
That we create”
Oproti “Now, Diabolical” je “The Age of Nero” syrovější, drsnější a špinavější. Satyricon pořádně dupli na pedál a jejich hudba je nezastavení. Na druhou stranu není novinka oproti minulému albu tak atmosférická. Tady záleží na každém jednotlivci, co mu sedí víc. Mně se o malý kousek více líbí “Now, Diabolical”, ale to mi nijak nebrání, abych při poslechu “The Age of Nero” uznale nepokyvoval hlavou.
Album otvírají dvě svižné pecky “Commando” a “The Wolfpack”. Zabijácké riffy a ještě víc zabijácké refrény. Takovýhle začátek si opravdu nechám líbit. To je ale jen předzvěst věcí příštích. Snad největší mrda totiž přichází hned vzápětí – “Black Crow on a Tombstone”. Tenhle song snad nemá chybu. Pokud byste byli tak hloupí a chtěli si z celé novinky poslechnout jen jednu ukázku, měla by to být právě tahle. Ale to by nemělo smysl. Každá písnička je sama o sobě skvělá, ale dohromady je to ještě lepší.
Trochu jsem se “The Age of Nero” bál, ale nakonec se ukázalo, že moje obavy byly zbytečné. Možná to není nejdokonalejší deska na světě, ale nářez to je. Možná Satyricon nepřekonali “Now, Diabolical” (alespoň v mých očích), ale ostudu si v žádném případě neuřízli. Když k tomu připočteme, že se dá “The Age of Nero” sehnat i jako opravdu krásně zpracovaný digipack s bonusovým diskem, není co řešit.
Kolik jsem si dal po cestě na koncert piv a kolikrát jsem navštívil pana Záchoda vás určitě nezajímá, takže to přeskočíme a budeme se věnovat rovnou koncertu. Norská legenda Satyricon si s sebou vezla původně dvě předkapely, ale po tom, co se Evile zranil kytarista, pokračuje turné pouze ve dvoučlenné sestavě, ale podle počtu lidí v klubu bych tipoval, že to nikoho nijak extra netrápilo.
První nastupuje Zonaria ze Švédska. Osobně jsem vůbec netušil, co od nich očekávat a vypadalo to, že jsem nebyl sám. Během prvních dvou skladeb bylo celkem ticho, ale když se lidi přesvědčili, že se jedná o kvalitní muziku, odměnili Zonarii zaslouženým aplausem. Ale nutno dodat, že největšího ohlasu se dočkala zpěvákova otázka, zda se těšíme na Satyricon. Zahráli hezky a s nasazením, ale tomu peklu, co přišlo po nich, se zdaleka nemohli rovnat. Na pódiu se zdrželi něco málo přes půl hodiny, klub zahřáli na požadovanou teplotu a poté vyklidili pozice pro to hlavní… pro Satyricon.
První nastoupil na pódium Satyr a odpálil první pecku “Repined Bastard Nation”. Satyricon nasadili brutální tempo, které přerušovali jen při několika pomalých mezihrách (kousek “Havoc Vulture” nebo začátek “Rite of War Cross”), aby to pak rozjeli nanovo. Bylo jedno, jestli se hrály starší skladby, nebo novinky z aktuální desky “The Age of Nero”, lidi šíleli při každém songu i mezi nimi, ale když Satyr začal mluvit do mikrofonu, klubem se rozhostilo ticho, aby nikomu neuniklo jediné slovo. Hlavní protagonista se však nijak dlouze nevykecával a spíš se hrálo. A že se hrálo hodně luxusně. Za večer se provětrala všechna alba od “Nemesis Divina” dál. Na setlistu bylo rovněž poznat, že Satyricon jedou turné k nové desce, z níž zazněla více jak půlka písniček.
Koncertní sestava byla hodně dobře sehraná, Frost do svých bubnů mlátil, jako kdyby ten večer mělo být naposled a Satyr byl ve skvělé formě. Zvuk v pohodě, občas se sice stalo, že při rychlých pasážích to trochu ujelo, ale nebylo tak hrozné, aby se to nedalo přežít. Satyricon prostě znovu ukázali, že jejich koncerty jsou prostě maso, zvláště v tak malém klubu.
Plusy: kapela ve výborné formě, skvělý výběr písniček, atmosféra, brutální kotel, ucházející zvuk, dobrá předkapela a to všechno za relativně levné vstupné
