Finové Oranssi Pazuzu zveřejnili videoklip ke skladbě „Lahja“, sledujte jej na YouTube. Píseň pochází z čerstvé desky „Värähtelijä“, jež vychází 26. února.
Archiv štítku: Oranssi Pazuzu
Redakční eintopf #86 – únor 2016
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Oranssi Pazuzu – Värähtelijä |
| H.: 1. Aluk Todolo – Voix 2. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä 3. Sulphur – Omens of Doom Kaša: nK_!: Atreides: Skvrn: Onotius:
|
Plán na únor je jasný – tento měsíc pofrčíme na psychedelické vlně. Svou novinku totiž vydávají finští Oranssi Pazuzu, jejichž předcházející tvorbu tu máme moc rádi, což potrzuje i očekávání vůči vibrátorové novince „Värähtelijä“. Ta svou konkurenci doslova zválcovala a vítězství v únorovém eintopfu si uzmula s naprostým přehledem – aby taky ne, když na ni sází hned polovina redakce.
Abyste si ale nemysleli, není to samozřejmě jediná věc, již budeme tenhle měsíc poslouchat. Budeme-li se bavit jen o věcech, které zajímají víc než jednoho redaktora, pak k únorovým favoritům patří i „For All Kings“ thrash metalových klasiků Anthrax, „Rituals“ od helénské black metalové stálice Rotting Christ nebo další psychedelický šleh „Voix“ od francouzských Aluk Todolo…
H.:
Měsíce jako letošní únor mám z pohledu eintopfu dost rád, protože v takových se to píše úplně samo. Když vám totiž vychází jedna z nejočekávanějších desek roku, ne-li rovnou ta úplně nejočekávanější, tak není moc o čem přemýšlet. Od „Voix“ nečekám nic jiného než absolutní strop a psychedelickou extázi, protože francouzští Aluk Todolo, v jejichž tvorbě se tříští zfetovaný black metal a krautrocková hypnóza, přesně tohle v minulosti dokázali již několikrát. „Occult Rock“ je, ty vole, úplně seriózně a bez nadsázky, jedna z nejlepších desek, které jsem slyšel za spoustu let dozadu, to byla naprostá genialita. A před „Voix“ samozřejmě leží úkol, aby něco takového dorovnalo.
To, jak moc se na „Voix“ těším, snad dokazuje i fakt, že Aluk Todolo bez sebemenšího zaváhání a přemýšlení odsunuli na druhé místo i Oranssi Pazuzu, jejichž tvorbu mám jinak také až nechutně rád a které tu na Sicmaggot pravidelně hajpuju již od vydání debutového „Muukalainen puhuu“ z roku 2009. Každopádně, i zde jsem hodně zvědavý, jelikož Finové doposud nezaváhali a protože se navíc jejich nejnovější deska prostě jmenuje „Värähtelijä“, což znamená „Vibrátor“. To nejde nebýt zvědavý.
Zato na třetí flek jsem měl kandidátů hned několik, neboť album, jež se tu nacházelo původně, bylo odsunuto až na březen a ten zbytek je víceméně vyrovnaný. Nakonec jsem se tu rozhodl hlasovat pro Nory Sulphur a jejich „Omens of Doom“. Jednak proto, že se Seveřané k nové desce nadechli po dlouhých sedmi letech, druhak kvůli tomu, že mám docela rád především jejich nehorázně našlapaný debut „Cursed Madness“ (2007). A to je dost na to, abych si novinku s chutí pustil.
Kaša:
Při pohledu do únorové soupisky je jasné, že zajímavých alb je tam dost, o tom žádná. Až je mi líto, že vybrat můžu jen hubenou trojici, nicméně volba to nebyla tak složitá, jak by se při tom počtu nahrávek mohlo na první pohled zdát. Pojďme tedy na to. V každém případě jsem velmi zvědavý na novinku Greenleaf s titulem „Rise Above the Meadow“. Proč? Protože minulý počin „Trails and Passes“ mě velmi mile překvapil a doufám, že forma této naděje bude dále stoupat. To Rotting Christ jsou již sázkou na jistotu, protože tito slovutní řečtí neznabozi jsou v aktuální desetiletce k nezastavení. Sakis a jeho kumpáni sází jeden povedený počin za druhým a věřím, že o „Rituals“ budu mluvit jen v dobrém.
No, a konečně tady mám thrashové velikány Anthrax s jejich dlouho očekávanou novinkou „For All Kings“. Tahle nahrávka se již nějaký pátek válí na netu a já neodolal, takže psát o tom, jak se těším na album, které jsem již slyšel, není to pravé ořechové. Ovšem i kdyby se tak nestalo a „For All Kings“ nezdrhlo, tak bych sem ty Anthrax stejně prdnul, takže udělám výjimku. Nijak se netajím tím, že preferuji období s Johnem Bushem u mikrofonu, nicméně když vydává svůj nový počin taková veličina, tak to prostě nelze jen tak nechat být, a i když nevěřím v atak kvalit jejich nejlepších alb, tak dotažení úrovně „Worship Music“ se rozhodně nebojím.
nK_!:
V únorových očekávaných deskách mám jasno. Skoro až nelidsky se těším na nové Drowning Pool a tajně doufám, aby „Hellelujah“ bylo alespoň tak dobré jako předchozí „Resilience“. Před dvěma lety jsem se u něj více než slušně bavil a pro kapelu se společně s obměnou frontmana stalo tak dlouho potřebným svěžím větrem do plachet. Dále mám v merku samozřejmě klasiky Anthrax, jejichž čtyři roky staré „Worship Music“ důstojně navázalo na starší tvorbu. „For All Kings“ zatím vypadá hodně dobře a rád se nechám překvapit, co pěkného nám parta kolem Scotta Iana v únoru naservíruje.
Atreides:
Oproti předchozím ročníkům je letos únor slušně našvihaný. Taky měl být celý oděný v černé od hlavy až k patě, ale nakonec se to trochu pokazilo, takže to nebude jen deprese a black metal, ale spíš tak trochu multi-kulti a omamné látky navrch. Jasným favoritem nejkratšího měsíce jsou Oranssi Pazuzu, psychedeličtí blázni z Finska, kteří snad ještě nevydali špatnou desku. Poslední koncert v K4 (doslova poslední, pak už to klub zabalil, budiž mu země lehká) mám ještě v živé paměti stejně jako parádní desku „Valonielu“, takže jsem zvědavý, kudy se pánové a jejich black metal na drogách vydají v rámci desky „Värähtelijä“ dál.
Neméně jsem zvědavý na Animal Collective, experimentální uskupení, v němž působí mimo jiné třeba Noah Lennox aka Panda Bear a které pro mě v rámci žánru platí za podobně inovátorské a svébytné jméno jako třeba Radiohead. Nepředvídatelná kombinace indie rocku, elektroniky a melodií postavených na pestrých vokálech zkrátka nabízí v podání „Zvířecího kolektivu“ vždycky unikátní zážitek, pročež nezbývá, než se nechat překvapit. Svoji novinku nazvali (doslova) malebně „Painting With“ a psychedelické zvukomalby se dočkáme v druhé půlce měsíce.
Do třetice se podíváme do Řecka. Pokud tamní ekonomika padá ke dnu rychlostí průměrné cihly, s hudební scénou (potažmo tou black metalovou) to tak špatné naštěstí není. Už s předchozí deskou „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ mi totiž Rotting Christ navzdory předchozí tvorbě, které jsem moc nepřišel na chuť, docela učarovali. Nápaditě poskládaný black metal protkaný netradičními lidovými motivy byl zkrátka super, a doufám, že „Hnijící Kristus“ se na „Rituals“ v únoru vytasí s něčím podobně zajímavým.
Skvrn:
Nesmírně očekávané lednové nahrávky (Ulver, Borknagar) jsou sotva venku a na řadě už jsou kalendářní sousedky – ty únorové. Přestože leden novoroční laťku nastavil zatraceně vysoko, únor vytyčenou linii obstojně drží. Lví podíl si mohou nárokovat především finští Oranssi Pazuzu, kteří po necelých třech letech opět rozvíří neopotřebované psychedelicky blackové vody. Nebo to bude všechno jinak a Finové zahrají na jinou notu? Spíš ne, závratné stylové změny totiž, přiznám se, nečekám. Zato kvalitu, tu rozhodně ano. Druhé pole vyhrazuji Řekům Rotting Christ, od nichž desku atakující nejvyšší příčky ročního žebříčku na rozdíl od finských kolegů neočekávám, nicméně nové „Rituals“ si cestu do mého přehrávače najde taktéž.
Onotius:
Únor na nás chystá hned několik desek, u nichž bych si snad ani netroufl pochybovat o tom, že půjde o něco přinejmenším výjimečného. V první řadě je třeba rozhodně zmínit finské Oransi Pazuzu a jejich zbrusu novou nahrávku „Värähtelijä“. Tito hudebníci patří svým psychedelickým black metalem v mých očích k nejpozoruhodnějším uskupením, jež může země tisíce jezer nabídnout, a já jsem skálopevně přesvědčen, že navzdory velkému očekávání nebudu zklamán. Přesuneme-li se ze severu do středu Evropy, najdeme další jméno, které by nemělo být zamlčeno – německou technicky death metalovou Obscuru. Ta nyní po dlouhých pěti letech vydává novou desku „Akróasis“, od níž čekám brilantně promyšlený technický death metal té nejryzejší kvality. Třetí místo u mě obsadí opět uskupení trochu psychedeličtějího střihu, tentokrát hudebníci kombinující krautrock s black metalem – Aluk Todolo. Jejich „Occult Rock“ bylo nesmírně pohlcující dílo a doufám, že novinka nebude zaostávat.
Oranssi Pazuzu: nový song
Finové Oranssi Pazuzu mají na programu vydání čtvrté desky s názvem „Värähtelijä“, jež bude k mání od 26. února u Svart Records a 20 Buck Spin. Nyní z ní vypustili ukázku v podobě skladby „Hypnotisoitu viharukous“ – poslouchejte na Soundcloudu.
Oranssi Pazuzu: detaily o novince
Finští psychedelici Oranssi Pazuzu ohlašují vydání nového alba. To ponese název „Värähtelijä“ a vyjde 26. února v kooperaci Svart Records a 20 Buck Spin. Obal se nachází tady, tracklist následuje:
01. Saturaatio 02. Lahja 03. Värähtelijä 04. Hypnotisoitu viharukous 05. Vasemman käden hierarkia 06. Havuluu 07. Valveavaruus
Oranssi Pazuzu, Tábor radosti
 |
| Datum: 21.3.2014 Místo: Praha, K4 Účinkující: Oranssi Pazuzu, Tábor radosti
|
První pohled (H.):
Oranssi Pazuzu je skupina, která má na našem skromném plátku poměrně speciální místo… opravdu málokterá kapela zde má recenze na všechna alba, jež doposud vydala, a navíc s tak vysokými známkami. Prvním dvěma deskám “Muukalainen puhuu” a “Kosmonument” jsem dal osobně 10/10, a jestli má děravá paměť nešálí, v případě “Muukalainen puhuu” šlo o vůbec první absolutní hodnocení, které zde kdy padlo. V případě loňského “Valonielu” už jsem sice deset bodů nevytáhnul, nicméně ten půlbod jsem dal dolů spíše proto, aby to nevypadalo, že zde mají tito psychedelic black metaloví Finové ty desítky předplacené.
Tak či onak, s takovouhle konstelací asi nikoho nepřekvapí, že Oranssi Pazuzu už nějaký ten pátek figurovali na předních místech pomyslného seznamu toho, co bych chtěl bezpodmínečně vidět živě. Když tedy konečně nadešel jejich první český koncert, šlo z mého pohledu o naprostou povinnost, tudíž byl program na pátek 21. března už dlouho dopředu jasný – stokilometrová cesta do Prahy a pořádná dávka finské psychedelie…
O otevření večera se postarala domácí dark ambientní formace Tábor radosti, což byla z mého pohledu perfektní volba, protože si z hlavy nějak nevzpomínám na místní metalovou kapelu, jež by k někomu jako Oranssi Pazuzu pasovala lépe. Naopak Tábor radosti se svým silně atmosférickým a rituálním ambientem sem sednul naprosto přirozeně. Ačkoliv mi muzika tohoto jihlavského dua není cizí, živě jsme se vzájemně až doposud vyhýbali, nicméně díky studiu koncertních záznamů a fotek jsem vcelku přesně věděl, co bych měl očekávat – a také jsem to dostal. Ústřední dvojice v maskách byla schovaná za klávesami, pouštěla do lidí uhrančivou atmosféru a za ní se odehrávala neméně hypnotická projekce na plátně. První část koncertu Tábor radosti odehrál s rohatými maskami a právě ta mi také přišla jakoby trochu agresivnější, rytmičtější. Když v polovině duo změnilo vizáž a nasadilo mayské masky, začalo se hrát více na atmosféru a muzika začala být lehce “tripovější”.
V průběhu setu se sice objevilo pár nemilých drobných detailů, které mě rozptylovaly od dění na pódiu (neustále někdo chodil tam a zpátky kolem pódia; těsně po začátku mě chytlo takové chcaní, že kdybych na pár minutek neodběhl, asi bych to pustil do kalhot; ve třech čtvrtinách vystoupení si někdo okolo mě tak monstrózně usral, že se při tom smradu na muziku nešlo soustředit), avšak i tak se mi to zatraceně líbilo, takže ve výsledku rozhodně spokojenost a zároveň skvělý rozjezd večera.
Vzhledem k tomu, že žádní další předskokani již naplánovaní nebyli, nastupují po krátké přestávce samotní Oranssi Pazuzu, kteří oproti omaskovanému Táboru radosti působili dost civilním dojmem, a zahájili svůj první český koncert úvodní skladbou aktuální desky “Valonielu”, tedy s monotónní “Vino verso”. Přesně dle očekávání právě “Valonielu” tvořilo páteř vystoupení, protože s výjimkou “Reikä maisemassa” deska zazněla úplně celá. A nutno říct, že zejména “Ympyrä on viiva tomussa”, jež se objevila v pozici poslední skladby před přídavkem, byla živě naprosto výtečná.
Kromě kusů z “Valonielu” dále zazněla fantastická “Torni” ze split alba s dnes již nefungujícími avantgardní krajany Candy Cane (což mě extrémně potěšilo, jelikož tuhle píseň zbožňuju), v přídavku “Kerettiläinen vuohi”, jediný zástupce debutu “Muukalainen puhuu”, a v neposlední řadě rovněž jeden zbrusu nový song s názvem “Kevät”. Z druhého opusu “Kosmonument” bohužel nezaznělo vůbec nic, což mě na jednu stranu docela mrzelo, neboť minimálně v takovou “Komeetta” jsem fakt hodně doufal, ale nakonec to rozhodně nebylo nic, co by dojem zkazilo, protože Oranssi Pazuzu snad slabý song ještě nenahráli, takže ať sáhnou po čemkoliv, vždycky je to super.
Jak jsem již podotknul, Oranssi Pazuzu působili poměrně civilně, žádná show, žádné rekvizity, žádné plachty, pouze strohé pódium plné nástrojů a hudebníků… pokud tedy za rekvizity nepočítáte poměrně širokou plejádu různých pedálů a krabiček, s nimiž Oranssi Pazuzu kouzlili své psychedelické pazvuky, a za show neberete to, že jednotliví muzikanti svou muziku a její hraní viditelně prožívali a plně se soustředili na svůj výkon. Především baskytarista Ontto a kytarista Moit (kteří se oba rovněž na chvíli vystřídali i u druhých kláves) si zaslouží speciální vypíchnutí, protože sebe ani své nástroje moc nešetřili, což platilo zejména o Moitovi, jenž svou kytaru místy týral vážně hodně a s jejím brutálním kvílením v pár chvílích posouval hudbu Oranssi Pazuzu pomalu až někam na hranici noisu.
Byla zde však jedna věc, která mě… nechci říkat zklamala, ale poměrně překvapila. V živém podání totiž Oranssi Pazuzu zněli o poznání méně psychedelicky než na deskách, byl to trochu větší rock’n’roll, řečeno s hodně velkou nadsázkou, přičemž já osobně jsem očekával přesný opak, tedy že živě ta muzika Oranssi Pazuzu bude ještě větší zkouřenost. Stejně tak se mi zdálo, že v koncertní podobě byly některé skladby docela pozměněny oproti studiovým originálům, například že byly zahrány v trochu jiném tempu.
Nebudu tvrdit, že to byl nejlepší koncert života, protože to rozhodně nebyl. Vlastně abych byl úplně upřímný, ve skutečnosti jsem čekal, že budou Oranssi Pazuzu živě ještě lepší, uhrančivější a hypnotičtější. Tím ovšem nechci říct, že bych byl z jejich vystoupení zklamaný nebo něco na ten způsob, protože i tak šlo pořád skvělý zážitek a hodně se mi to líbilo. Mimoto jsem vážně rád, že jsem tyto Finy konečně viděl hrát na vlastní oči, kompletní sbírku nosičů mám podepsanou, takže ve finále jsem z klubu rozhodně odcházel s pocitem, že se výlet do Prahy vyplatil a že příště jdu hned znova.
Druhý pohled (Atreides):
Bude to asi znít maličko trapně, ale podobně jako u posledního dvojreportu, který jsem spáchal s kolegou H., jsem šel opět víceméně naslepo. V tomhle případě tedy spíše na jedno oko, neboť rituální duo Tábor radosti znám docela dobře z desek i ze dvou koncertů, jichž jsem byl svědkem. Koncert byl zasazen do sklepení staroměstského klubu K4, mně dobře známé prostory vzhledem k tomu, že se nachází přímo pod mojí školou. Oranssi Pazuzu pak pro mě byli veličinou spíše neznámou, neboť v případě takhle psychedelické a rozmanité hudby si jen těžko uděláte o kapele obrázek na základě tří vcelku náhodně vybraných skladeb, které jsem před odchodem na koncert slyšel. Dal jsem však na rady páně H. i dalších přátel a docela slušných 350 korun českých za vlez utratil. A nelituji toho.
Tábor radosti jsem prvně uzřel loni na Hradbách samoty, kde pro mě byli velkým tahákem a tamnímu publiku předvedli skutečně hypnotickou show. Hutná atmosféra, sporé, osvětlení a tuna mlhy se postaraly o skvělý zážitek. Přesně opačné bylo vystoupení o pár měsíců později v maličkém Finalu, které stálo spíš za pendrek vzhledem k technickým problémům. Páteční vystoupení v K4 bych zařadil mezi ně. Sic blíže k vystoupení z Hradeb samoty, stále mi něco chybělo. Hudba sama o sobě byla dobrá, zvuk dokonce parádní. Nechyběly masky ani projekce. Přítomny ale byly dva rušivé elementy – prve, trochu mi chyběla mlha a do jisté míry i větší tma. Když se na to podívám zpětně, tak vlastně i docela dost, protože na Hradbách samoty čas od času nebylo vidět téměř nic a už jen tma samotná dávala nesmírnou hloubku. Druhým důvodem byli, stejně jako u kolegy výše, lidi. Lidi, kteří věčně chodili tam a zpátky, nebetyčně flatulovali a tak dále, prostě přesně ty humanoidní bestie, které vám brání se do hudby pořádně ponořit a užít si ji – což je v případě Táboru radosti dobrá polovina úspěchu. Nu, snad příště.
Po krátké pauze se na pódiu objevili samotní Oranssi Pazuzu. Pětičlenná drogová formace to vzala pěkně z gruntu a vůči “Táborům” pěkně kontrastovala civilním vzevzřením i zběsilým chováním na pódiu. Hudba však naproti tomu stejně hutná a atmosférická, ačkoliv jsou Oranssi Pazuzu žánrem někde docela jinde. Ti skutečně řádili jako komando černá ruka, ať už jde o kytaristy, klávesáky nebo bubeníka – a dokázali mě naprosto pohltit i přesto, že hudbu Oranssi Pazuzu vlastně pořádně neznám. Oproti těm několika málo fragmentům byli oranžoví démoni mnohem kytarovější, rock’n’rollovější a přímočařejší. Mnohem více nakládali do těla, ale přišlo mi, jako by trochu opoměli hlavu, jako jejich hudbou téměř nepolíbenému mi to přišlo tak nějak málo psychedelické, zdrogované a vůbec vyjeté z kolejí – což asi nebude docela mimo mísu, když očividně nejsem sám, kdo má stejný názor. Je dost možné, že kdyby nechyběla mlha, případně kdyby se hrálo v jiném klubu, asi by to bylo o něčem trochu jiném, protože přestože K4 rozhodně není špatný klub, pořád se v něm podstatně lépe nasává než poslouchá takhle složitá a psychedelická hudba.
Tak nebo tak, jak jsem napsal jíž v prvním odstavci, rozhodně nelituji toho, že jsem se na koncert vydal, protože kdoví, kdy se tu Oranssi Pazuzu zase objeví. A pořád budu raději, když zpětně jejich tvorbu naposlouchám namísto toho, abych ji začal objevovat a následně si rvát vlasy, že jsem zase něco prosral.
Redakční eintopf #58.7 – speciál 2013 (Skvrn)
|
Skvrn: |
| Top5 2013: 1. Oranssi Pazuzu – Valonielu 2. Peste noire – Peste noire 3. Ihsahn – Das Seelenbrechen 4. Sombres forêts – La mort du soleil 5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2013:
1. Oranssi Pazuzu – Valonielu
O těchto Finech bylo na Sicmaggot napovídáno už hrozně moc, ovšem mnoho lidí včetně mě jejich geniální hudbě ještě nepřičichlo. “Valonielu” už jsem si naštěstí ujít nenechal a nezbývá mi konstatovat, že všechny vyseknuté poklony, které byly do země tisíců jezer adresovány, jsou naprosto zasloužené. Oranssi Pazuzu přichází s neokoukanou kombinací black metalu psychedelických závratí, která se mi již po několika málo posleších pevně vryla pod kůži a nyní jsem ve stádiu, kdy na “Valonielu” žeru úplně každý tón.
2. Peste noire – Peste noire
Takhle si představuji pravý francouzský black metal. Tak akorát nacionální, ztřeštěný, neuhlazený a přesto elegantní a šarmantní. Během poslechu “Peste noire” není prostor k nudě, deska je plná nápadů, nečekaných zvratů a šílených nálad. Kdybychom volili i skladbu roku, píseň “La blonde” by měla velkou šanci.
3. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Ano, ačkoli by hodnocení, které jsem v recenzi “Das Seelenbrechen” udělil, stačilo na první místo, musím konstatovat, že jsem tenkrát nejednal s čistou hlavou a novinku norského génia Ihsahna o nějaký půl bod až bod nadhodnotil. “Das Seelenbrechen” určitě je neuvěřitelně kvalitní album, jehož kvalit dosáhne jen prachbídný zlomek hudebníků, ovšem desítkový pocit se u mě dostavuje jen na těch nejlepších kouscích nové skládačky. Jsem ohromně potěšen, že po plánované trilogii a přídavku v podobě loňské “Eremity” Ihsahn nezůstal stát nehybně na místě a vytvořil stylově nejpestřejší album, jehož žánrově roztodivnější bratříček ještě přijde.
4. Sombres forêts – La mort du soleil
Tak, a teď babo raď! Alb, která bych zařadil na čtvrtou a pátou příčku, je nespočet a vybrat jen dvě je fakt složité. Nevím proč, ale sáhnutí po dalším frankofonním black metalu, tentokrát konzervativnějšího pojetí v podobě “La mort du soleil” od Sombres forêts, se jeví asi jako nejlepší varianta. Annatar, vůdčí persóna tohoto výtečného projektu se rozhodla zpřístupnit zvuk a jeho novinka mě stejně jako počin spřízněných Gris dostala.
5. Acacia – Tills döden skiljer oss åt
Páté místo přenechám Švédům Acacia, kterým tímto dávám přednost před rakouskými vypravěči Summoning především z důvodu, že se jedná o velké překvapení. Acacia, kteří do personálních změn v sestavě fungovali pod jménem Livsnekad, mě uhranuli svým poetickým doom/black metalem, ve kterém vyniká především skvělá vokální činnost. Pakliže zabrousíme podrobněji v sestavě, zjistíme, že za Acacia stojí několik umělců spojených s hraním po boku Niklase Kvarfortha v Shining, se kterými však mimo jmen nemá hudebně nic moc společného. Pakliže bychom tu volili překvapení roku, neváhal bych.
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Tady je to, přátelé, úplně jasné. I když jsem se o Cult of Fire dovídal jen z doslechu a k jejich “Triumvirátu” jsem zatím nepřičichl, věděl jsem, že očekávat od “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” něco jiného než black metal té nejvyšší jakosti, by byla hloupost. Opus o indické bohyni Kálí mě zaujal hned napoprvé a jeho hutná atmosféra mě ze židle zvedá i po několika posleších. Jedna z nejlepších black metalových nahrávek, co na našem území vznikla.
2. Triumph, Genus – Všehorovnost je porážkou převyšujících
S druhým místem je to o poznání složitější. Co mě z letošních tuzemských desek zaujalo mimo Cult of Fire nejvíce, byla víceméně jen minialba. Z dlouhohrajících desek to byla novinka Inferno, do které jsem zatím nepronikl, a deska slovenských Abbey ov Thelema, kteří si však dle mého druhé místo ještě nezaslouží a teprve jejich čas přijde. Pak jsem si vzpomněl na debut black metalových Triumph, Genus, “Všehorovnost je porážkou převyšujících”, který sice nepřináší nějaké zběsilé novátorství, ale je to deska bravurně provedená a textově poměrně slušně srozumitelná, což album posouvá zase o stupeň zajímavosti výš. Kdybych slyšel nové Heiden, možná by bylo pořadí úplně jiné, ale datum vydání jejich nové desky mi zařazení do letošního “výcucu” nedovolilo.
Neřadový počin roku:
Ash Borer – Bloodlands
V téhle kategorii téměř nemám z čeho vybírat, nabízel se buď povedený split Helrunar a Árstíðir lífsins nebo právě EP amerických Ash Borer, kteří patří k vlně tamějšího atmosférického black metalu. Dvě čtvrthodinové skladby, které se na “Bloodlands” vyskytují, zaujmou skvělými pochmurnými náladami a perfektním hutným zvukem. Jelikož jsem mimo “Bloodlands” neslyšel od Ash Borer ani tón, jsem zvědav zda takovou kvalitu Američané mají i na dlouhohrajících deskách.
Artwork roku:
Sigur Rós – Kveikur
Jedním slovem perfektní, delšího komentáře se zdržím.
Shit roku:
Saltatio Mortis – Das schwarze Einmaleins
Letos jsem naštěstí mnoho vyloženě hloupoučkých desek moc neslyšel a tak nějak jsem si lámal hlavu, jakýže počin do téhle kategorie zařadím, protože třeba novinka Amaranthe mi na titul shitu roku připadala moc dobrá. A až na doporučení šéfredaktora jsem zhřešil a pustil si komerčně úspěšné (bohužel i v našich končinách) Němce Saltatio Mortis. Ti jsou ztělesněním toho, co většina lidí nesnáší na dnešní folk metalové scéně. Nicméně v tomto případě je to ještě horší, než jsem čekal. Nejenže mi spojení čínských bojových umění, dud a německého jazyka připadá hodně blbé (však jsme si zvykli na viking metal z Jižní Ameriky), ale co je hlavní, samotná hudba je ještě horší. Prototyp shitu, který by dostal jeden až dva body, jsem sice letos ani v podobě novinky Saltatio Mortis neslyšel, ale pokud jsem u něčeho nebyl schopný vydržet a neskutečně mě iritovalo, je to právě “Das schwarze Einmaleins”.
Koncert roku:
Sombres forêts: Praha – Exit-Us, 29.8.2013
Skvělá atmosféra, dobrý zvuk, tajemný headliner. Spojení, které na všechny milovníky frankofonního metalu dolehlo na konci prázdnin uvnitř Exit-Usu. Tahle volba pro mě nebyla složitá, protože jediný další koncert, který jsem navštívil, vystoupení Sabaton a Eluveitie, mu nesahalo ani po kotníky.
Videoklip roku:
Darkthrone – Lesser Men
Ačkoli se na našich stránkách často objevují upozornění na nové videoklipy, většina z nich mě úspěšně míjí hned z několika důvodů. Zaprvé zkrátka nemám chuť a čas, zadruhé naprostá většina veškerých hudebních klipů nemá nic do sebe. S druhým tvrzením bych letos mohl polemizovat ve třech případech. Z koncertního záznamu písně “Monstrance Clock” od Ghost sálá skvělá atmosféra, “Equilibristic Brides” od Hentai Corporation je prostě bomba, ale jelikož po Hentai Corporation sáhne asi hodně kolegů, rozhodl jsem si pro tuto kategorii vybrat klip norského samorostu Darkthrone. Tohle video představuje protipól dnešní videoklipové scéně a vystihuje podstatu tohoto norského kultu. Hudebně se Darkthrone od počátků neskutečně změnili, poslání zůstává však stejné a to je z videoklipu ke skladbě “Lesser Men” neskutečně cítit.
Potěšení roku:
malý počet zklamání
Nebýt zvláštní eponymní nahrávky Satyricon, žádná oblíbená kapela by mě nezklamala. Všechny kapely, na které jsem byl natěšený, nahrály minimálně svůj vysoký standard, což je pro mě mimo výtečných nahrávek jmenovaných výše (nejvýše, shit roku fakt ne) to největší hudební potěšení roku.
Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon
Ne, že by bylo “Satyricon” nějak špatné album, ale od takové legendy, jako je Satyricon, se tak nějak čekalo víc. Legenda norského black metalu natočila velice osobitou desku, která má však kvalitativně poměrně daleko ke svým zdařilým předchůdcům. Slibované vzdálení se posledním albům se povedlo jen z části, tudíž ona osobitost je snad jedinou vyloženě kladnou vlastností desky. Problémem je, že Satyricon dozráli v takovou veličinu, u které se čeká víc než jen “osobité” pojetí. Špatné nikoliv, ale nepříliš uspokojivé ano.
Zhodnocení roku:
2013 bylo číslo označující rok, který nepřišel z ničím vyloženě novým a neokoukaným. Myslím si, že co se týče shrnutí letos toho nejlepšího po hudební stránce jsem se výše již vyčerpal, a tak budu na závěr jen děkovat. Prostřednictvím psaní pro Sicmaggot jsem se do hudby ponořil ještě hlouběji než v letech minulých a za to téhle stránce a lidem kolem ní patří můj velký dík.
Redakční eintopf #58.1 – speciál 2013 (H.)
|
H.: |
| Top5 2013: 1. Monomyth – Monomyth 2. Oranssi Pazuzu – Valonielu 3. Darkestrah – Манас 4. Laburinthos – Augoeides 5. Blutengel – Monument CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2013:
1. Monomyth – Monomyth
Naprostý vrchol letošního roku je pro mě zcela jasný. Debutová deska Nizozemců Monomyth byla na první pohled možná malinko nenápadná, ale velice rychle z ní vyrostl naprostý skvost. Opojný instrumentální krautock, úžasná pohlcující atmosféra, fantastický vintage zvuk a jedna naprosto fenomenální hodina hudby. Když prohlásím, že žádné jiné letošní album na mě nezapůsobilo takovýmhle způsobem, rozhodně to bude pravda – podobně jako mě loni naprosto odrovnali Aluk Todolo, letos se to povedlo právě Monomyth.
2. Oranssi Pazuzu – Valonielu
Taktéž druhá příčka je dost jasná – Oranssi Pazuzu se v mých celoročních shrnutích pravidelně objevují od té doby, co začali vydávat desky, ale nemůžu si pomoct, tohle je prostě přesně ten druh muziky, který mě oslovuje a který chci poslouchat – inteligentní, netriviální, originální, hypnotická psychedelická atmosféra, která ovšem nestojí na místě. I na “Valonielu” jsou Oranssi Pazuzu opět jiní, ale pořád sví a nezaměnitelní. Tohle je jedna ta “moje” kapela – a toho opravdu hodně cením.
3. Darkestrah – Манас
Darkestrah tu jednoduše nesmí chybět, Darkestrah jsou totiž pro mě naprosto srdeční záležitostí a takřka bez výhrad zbožňuji téměř vše, co kdy vydali – a u “Манас” je tomu stejně tak. Čekání na tuto desku bylo až přespříliš dlouhé, ale když už konečně vyšla, ten nezaměnitelný orientální feeling, kvůli němuž mám Darkestrah tak rád, tam pořád byl a pořád byl v excelentních hudebních odyseách s dechberoucí působivostí. Jasně, možná to není naprosto geniální a nepřekonatelný “Epos”, který u mě platí za jednu z nejlepších desek všech dob, ale pořád je to nahrávka natolik silná, že pro mě za sebou nechala všechna letošní alba s výjimkou dvou výše zmíněných.
4. Laburinthos – Augoeides
Po všech směrech vysloveně nádherná záležitost! Popravdě řečeno stále tak trochu nemám ponětí, co Laburinthos hrají, budeme-li se bavit o žánrech, snad nějaký experimentální folk rock, kdo ví, ale jedno vím zcela jistě – tato rumunská pětice natočila opravdu klenot, jenž mě dostal na kolena svou překrásnou atmosférou, unikátním a jedinečným zvukem, který jsem snad nikdy v životě jinde neslyšel, a působivým expresivním projevem zpěváka Tonyho Flandorfera. Obrovská škoda trochu chudšího originálního nosiče, ale jinak jeden z jasných vrcholů roku. Jednoduše klenot.
5. Blutengel – Monument
O poslední místo v top5 byl boj a původně jsem se rozhodoval snad mezi šesti black metalovými alby, nakonec jsem však stejně skončil u popem nasáklé německé gotiky… Nemůžu si ale pomoct, protože “Monument” mě stále neustále baví, obsahuje několik extrémně skvělých skladeb a zbytek rovněž není žádnou vatou, nýbrž parádním materiálem. Kdybych měl nějaké počítadlo, které by mi měřilo, kolikrát jsem si jakou desku pustil, vím jistě, že novinka od Blutengel by v letošním roce byla na předních pozicích.
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
První polovina roku byla na československé scéně taková ne úplně silná, ale od podzimu se už ty kvalitní nahrávky začaly rojit, a i když jich je samozřejmě víc, co by stály za zmínku, absolutním králem je pro mě jedna jediná. Mocní Cult of Fire dokázali bez zaváhání navázat na fantastický debut “Triumvirát” a i na své druhé desce “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” přinášejí black metal, který suverénně patří k tomu nejlepšímu, co kdy na našem území v rámci tohoto žánru vzniklo. Spousta fenomenálních momentů, unikátní orientální prvky z indické kultury a ojedinělá atmosféra, která tady v českém black metalu ještě nebyla. Extrémně silná deska.
2. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Ani o druhé pozici není radno pochybovat – stálice Inferno, jež dlouhodobě patří na vrchol českého black metalového undergroundu, na své nové desce “Omniabsence Filled by His Greatness” trochu stočila kormidlem pojetí i atmosféry svého black metalu a stvořila tak monument, který je dle mého skromného názoru tou nejpůsobivější záležitostí, jakou kapela doposud stvořila. Album je plné chorobné atmosféry, okultismu a fantastických nápadů v téměř neuvěřitelném množství. Pokud pomineme výše zmíněné Cult of Fire, s nimiž si Inferno mohou podat ruku, pak “Omniabsence Filled by His Greatness” drtí veškerou domácí žánrovou konkurenci rozdílem několika tříd…
Neřadový počin roku:
Grayceon – Pearl and the End of Days
Přestože konkurence v podobě nevšedního elektro rocku od izraelských Syndrome a experimentálně rapového EP od Netra a We’rewolves byla velká, nakonec jsem se rozhodl jen těsně pro půlhodinovou avantgardní nádheru v podání Grayceon. Oba pánové a jedna dáma mě svojí propracovanou strukturovanou mozaikou hodně otevřené tvrdé hudby se vkusně zakomponovaným cellem a skvělým hlasovým projevem prostě dostali a místo na pozici nejlepšího neřadového počinu roku jim tak v mých očích patří zcela oprávněně.
Artwork roku:
Prosanctus Inferi – Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night
Nemůžu sice tak úplně tvrdit, že by mě letos nějaký obal vyloženě posadil na prdel, ale minimálně jeden opravdu skvělý se přece jenom objevil – z obludného výjevu, který zdobí fošnu “Noctambulous Jaws Within Sempiternal Night” od zámořských black/death metalistů Prosanctus Inferi, totiž odpornost a chorobnost přímo čiší a pro mě osobně se jedná naprosto perfektní obálku pro podobný druh muziky. Když je nemocná hudba, má být nemocný i obal – a to je v tomto případě splněno na jedničku s hvězdičkou.
Shit roku:
Lunar Explosion – Lunar Explosion
Za tento rok jsem bohužel slyšel víc sraček, než by mi bylo milé, ale i když jsou věci jako Black Veil Brides, Aleš Brichta Project, Odraedir nebo Škwor docela silná káva a člověk při nich vyhodí tuny zvratků a přijde o miliony mozkových buněk, ještě pořád se jedná o poslouchatelné kusy v porovnání se skvosty od pseudo-experimentálních pseudo-black pseudo-metalistů Ourobiguous, z jejichž majstrštyku “Beholding the Tenth Dragon” jsem se totálně vyblil hned v lednu, a neskutečně idiotských power metalistů Lunar Explosion, jejichž maximálně přijebaná a po všech směrech hovadská produkce mi přijde natolik nechutná, že to jsou právě oni, kdo si podle mě ten titul největšího hovna roku zaslouží.
Koncert roku:
Aluk Todolo: Praha – K4, 18.5.2013
Na koncerty jsem měl letos opravdu kliku a viděl jsem dost výborných vystoupení, mezi nimiž asi nejvíce ční geniální Nick Cave v Praze, depresivní Make a Change… Kill Yourself na Phantoms of Pilsen, surový experimentální industrial v podání Corrections House, několik okultních vystoupení na Prague Death Mass (Sortilegia, Hetroertzen, Vemod, Hades Almighty, Mgła) a samozřejmě také Iron Maiden. Naprosto nade vším se ovšem tyčí sklepní psychedelie v podání Aluk Todolo, jejíž opiátový opar mi připravil možná jeden z těch nejsilnějších zážitků, s jakými jsem se kdy v rámci živých vystoupení setkal. Tohle byl koncert, který byl tak fenomenální a uhrančivý, že to prostě ani nejde napsat…
Videoklip roku:
Die Antwoord – Cookie Thumper
Jako klidně se mi smějte, ale žádný jiný videoklip jsem v letošním roce neviděl tolikrát jako právě “Cookie Thumper” od pošukaných jihoafrických rapperů Die Antwoord. Zcela nepochybně v tom hraje velkou roli i fakt, že “Cookie Thumper” ještě nevyšlo na žádné desce a objeví se připravovaném třetím albu “Donker Mag”, které by snad mělo vyjít v únoru, takže jsem neměl jinou možnost, jak tuhle pecku sjíždět, ale to nic nemění na tom, že ten klip je – jak je ostatně u Die Antwoord zvykem – parádně ujetá a zábavná kravina.
Potěšení roku:
objev Netra
Nová várka promo alb na recenzi, mezi nimi i jeden trochu nenápadný obal s nějakým chlápkem, který sedí na stoličce ve sněhu, nezúčastněně pokuřuje cigaretu a za ním se prostírá zasněžené městečko. O měsíc později naprostá závislost a 10/10 v recenzi. A když jsem se po několika měsících konečně nabažil “Sørbyen”, začalo to samé znova s debutem “Mélancolie urbaine”… a pak ještě jednou s EP “Dreading Consciousness”. O půl roku později bych se už nebál mluvit o jedné z mých nejoblíbenějších kapel. Objev původem francouzského projektu Netra je opravdu věc, která mě letos potěšila ze všech nejvíce. Zatímco loni jsem tu na tom samém místě prohlašoval, že to byl rok A Forest of Stars, letos bych tu mohl naprosto analogicky prohlásit, že rok 2013 pro mě byl rokem francouzské hudební avantgardy, ranní mlhy, prázdných ulic, světel lamp a dekadence předměstí, rokem Netra.
Zklamání roku:
Satyricon – Satyricon
O zklamání roku jsem přemýšlel dost dlouho, ale nakonec jsem vždycky skončil u eponymní novinky norské black metalové veličiny Satyricon. Ne, že by ta deska byla tak špatná, vlastně se mi v zásadě relativně i líbí, ale když si vezmu, kolik jsem toho od ní čekal, a když ji porovnám s předcházejícími počiny Satyricon, vychází mi z toho jediná věc, a sice že “Satyricon” zůstalo daleko za očekáváním a výtečnou laťku, jakou duo Satyr–Frost do nynějška drželo s čistým štítem, album bohužel podlezlo. Jsou zde i povedené kusy jako třeba “Nocturnal Flare” nebo “Phoenix”, ale třeba i v porovnání s poměrně dost zatracovaným “The Age of Nero” u mě novinka jako celek o několik koňských délek prohrává. Proto zklamání.
Zhodnocení roku:
Musím říct, že rok 2013 pro mě byl svým způsobem trochu rozporuplný (bavíme-li se o hudbě, samozřejmě). Desek jsem slyšel obrovské množství, ale pořád jich jsou desítky, které jsem ušima prohnat chtěl a prostě jsem to nestihl. Na jednu stranu se objevilo naprosté minimum alb, o nichž bych mohl tvrdit, že jsou výjimečná, ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych se snad nudil a neměl co poslouchat. Co mě ovšem – co se hudby týká – těší asi úplně nejvíce, to je možná trochu sebestředně má stále se rozšiřující sbírka, do níž – a do police s vinyly především – přibývá jeden nádherný kousek za druhým, a upřímně doufám, že i v následujícím roce bude tento trend pokračovat. Kromě toho by ještě v roce 2014 mělo vyjít několik nahrávek, na něž vyčkávám s nejvyšší obezřetností a neskutečně se na jejich vydání třesu (A Forest of Stars, Triptykon, Combichrist,…), tak snad se zadaří a budu tu o nich moct zase za rok tvrdit, že byly opravdu výjimečné…
Oranssi Pazuzu – Valonielu
 |
| Země: Finsko Žánr: psychedelic black metal Datum vydání: 11.10.2013 Label: Svart Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 9,2/10
|
Nemá cenu chodit příliš kolem horké kaše, tak to řeknu hned a na rovinu, ať všichni víme, na čem jsme, ačkoliv těm z vás, kteří náš skromný plátek sledují již nějaký ten čas, to je už dávno jasné. Oranssi Pazuzu jednoznačně patří mezi mé srdcové kapely; když se podíváte do informací o naší stránce, kde má každý redaktor pár svých největších hudebních oblíbenců, u toho mého jména tam mimo jiné najdete právě tyto black metalové psychedeliky z Finska. Oranssi Pazuzu mě svého času doslova posadili na prdel už svým debutem “Muukalainen puhuu” z roku 2009, který pod fantastickým atmosférickým obalem s kosmonautem v mlhovině hvězdného prachu ukrýval hypnotický black metal se silným odérem psychedelie. Jestli mě paměť nešálí, tak jsem právě zde v dobové recenzi udělil úplně první 10/10 na Sicmaggot. Rozmanité “Kosmonument”, kde Oranssi Pazuzu střídali zdrogované šílenosti s black metalovou agresí, mě dostalo stejně tak a na světě bylo další hodnocení, které u nás nepíšeme zelenou barvou, ale svítivě žlutou. Stejně tak nedám dopustit ani na společný nosič s avantgardními krajany Candy Cane (kteří se v letošním roce bohužel rozpadli), na němž Oranžový Pazuzu přišel s dalšími čtyřmi bezmála geniálními kusy, které oproti svým kolegům z dlouhohrajících počinů ani v nejmenším nezaostávaly a vyznívaly jako jakýsi mezistupeň mezi black metalovějším “Muukalainen puhuu” a psychedeličtějším “Kosmonument”, což je vlastně docela logické, když vyšel v čase mezi těmito nahrávkami.
A zde se konečně dostáváme k aktuálnímu třetímu dlouhohrajícímu opusu s názvem “Valonielu”. Nebudeme si nic nalhávat, očekávání z mé strany nebyla vysoká, byla ta nejvyšší možná. Když vám nějaká kapela jen s pouhými třemi nahrávkami zpřehází žebříčky, tak prostě nechcete, aby vás příště byť i jen trošičku zklamala, naopak čekáte, že vám vynahradí to, že o ní na každém kroku až do zblbnutí vykládáte, jaký je to hudební orgasmus. To ovšem znamená, že to má každá další deska strašně těžké, což byl zde i případ “Valonielu”. Obstáli Oranssi Pazuzu?
První poslech “Valonielu” nebyla žádná velká extáze. Hned napoprvé bylo sice znát, že půjde opět o něco vysoko nad vším okolo a že je to velice zajímavé, ale do čisté euforie to mělo dost daleko, vlastně to možná působilo místy malinko zmateně. Ale to je v pořádku, tohle je u Oranssi Pazuzu vlastně úplně normální, a pokud mi děravá paměť ještě trochu slouží, ani “Muukalainen puhuu” a “Kosmonument” nebyly záležitosti, které by se člověku plně otevřely na prvním rande. Netrvalo dlouho a i “Valonielu” začalo pořádně růst, stoupat a odkrývat, co všechno v něm je… a opět je toho až neuvěřitelně hodně. Především je nutné zmínit jednu věc – je to opět něco jiného. Ne samozřejmě úplně dočista jiného, jelikož to by bylo spíše kontraproduktivní; nemáte problém s určením, koho to posloucháte, protože deskou prostupuje typický rukopis Oranssi Pazuzu, přesto kapela nestojí na místě a každé její album má svojí vlastní specifičnost, což v plné míře platí i o “Valonielu”.
Skladby na “Valonielu” by se vlastně daly dost hrubě rozdělit do dvou kategorií – na dlouhé a krátké. Začněme u té druhé zmiňované. První dvě písně na desce v plné míře ukazují recept, který je typický pro většinu psychedelických žánrů – monotónní hypnotičnost v podobě opakování jistého motivu. Což, nutno říct, není pro Oranssi Pazuzu nová věc, jelikož i na předcházejících deskách místy používali to samé. “Vino verso” staví na repetitivním kytarovém riffu a vlastně i rytmice, na něž se nabaluje Jun-Hisův black metalový vokál a velké množství různých ruchů a pazvuků. Až takhle jednoduché to je, nicméně i tak zcela uhrančivé, Oranssi Pazuzu to umí poskládat tak, aby s tím člověka dostali… i když, těžko říct, jestli opravdu jednoduché, protože pod zdánlivě nesložitým povrchem tepe spousta spodních proudů, malých hříček a skrytých vrstev… zrovna při psaní recenze, to jest v době, když už má můj počet poslechů “Valonielu” blíž k padesátce než k nule, jsem právě v téhle skladbě hluboko v pozadí objevil záblesk zcela nového klávesového motivu, o němž jsem do té doby neměl ani potuchy. Jen pro jistotu upozorním… desítky pozorných poslechů a píseň, jež nemá ani pět minut. Kolik je kapel, u nichž můžete i po takové době nacházet na tak krátké ploše stále nové věci?
“Tyhjä temppeli” začne skoro až rituálním bubnováním, což náznakem může připomenout “Uusi olento nousee” z “Kosmonument”, které taktéž začínalo výraznými bicími, byť ve značně extrémnější podobě. Dále nastupuje opět monotónnost, tentokrát však spíše co do rytmiky, kdy song táhne dopředu především nádherně slyšitelná baskytara, naopak kytara zde hraje podobně jako klávesy spíše roli onoho “rušivého” elementu v podobě kosmických zvuků. To je také s podivem, co všechno za tóny jsou Oranssi Pazuzu schopni ze svých nástrojů vytáhnout a navíc tomu dát ještě smysluplnou podobu.
Čtvrtá “Reikä maisemassa” je poměrně specifickou věcí, protože se od zbytku “Valonielu” liší tím, že vlastně není vůbec metalová, ve skutečnosti bychom ji mohli chápat jako takový předěl mezi dvěma téměř stejně dlouhými polovinami desky. Jedná se o plíživou instrumentálku postavenou hlavně na baskytaře, klávesách a perkusích, v druhé části vygradovanou do velmi obskurní podoby. Naopak “Olen aukaissut uuden silmän”, nejdelší z oněch “krátkých”, je zároveň v této naší pseudo kategorii nejrozmanitější a nejpestřejší, a přestože i v ní je nějaký ústřední motiv, Oranssi Pazuzu s její podobou rozhodně hýbají a nabízejí v ní nejeden vysloveně skvostný moment. Kdybyste na mě hodně tlačili, asi bych řekl, že je to právě “Olen aukaissut uuden silmän”, která je mým nejoblíbenějším kusem na nahrávce, nicméně je to jedno, protože záležitosti jako “Valonielu” se prostě musí poslouchat jako soudržná deska, neboť jedině tak je jejich účinek největší, jakkoliv jsou jednotlivé písně extrémně silné i samy o sobě.
Kromě toho jsou na “Valonielu” přítomny dvě hodně dlouhé kompozice, ty nejdelší, jaké mají Oranssi Pazuzu doposud na kontě. Vždycky jsem tvrdil, že by téhle kapele slušelo se pustit do nějakého masivnějšího opusu, a jsem opravdu upřímně rád, že mi toto přání Oranssi Pazuzu splnili. Vždyť už i na obou předcházejících deskách byly ty nejdelší kusy – “Dub kuolleen porton muistolle” a “Kerettiläinen vuohi” na “Muukalainen puhuu”, resp. “Andromeda” a “Kaaos hallitsee” na “Kosmonument” – vždy ozdobou té dané nahrávky. Když tedy pomineme fakt, že zrovna u Oranssi Pazuzu je ozdobou nahrávky vlastně skoro každá skladba. “Uraanisula” začíná velmi poklidně, ale postupně začne gradovat a vyrůstat, Finové píseň doslova budují, přidávají motiv po motivu a po minutách svůj opus posouvají neustále kupředu. Nutno ale zdůraznit, že Oranssi Pazuzu svou stavbu jakoby v druhém sledu stále nechávají prorůstat tolik charakteristickými pazvuky jak z jiného světa. Někdy ve třech čtvrtinách se “Uraanisula” konečně zlomí do zdrogovaného black metalového pekla, které kapela nechá běsnit pouze necelé dvě minuty, aby jej pak ještě nechala o něco delší dobu odeznívat.
U závěrečné “Ympyrä on viiva tomussa”, jež dosahuje už poměrně úctyhodné čtvrt hodiny, se rozhodně dá rovněž tvrdit, že nějakým způsobem narůstá a graduje, přesto na to jde o poznání jinak než “Uraanisula”. Poměrně klidný, přesto však trochu nervní rozjezd trvá delší dobu, posléze však nabere vítr dost rychle a zhoupne se do kombinace kytarového riffu a kytarové psychedelie. Black metal zde není tak zběsilý jako v pasáži u “Uraanisula”, je spíše pomalejší, ale člověk si jej užije mnohem delší dobu a Oranssi Pazuzu s ním dále pracují opětovným nabalováním okolního “balastu”. Vlastně je to s nadsázkou píseň v písni, protože tato prostřední pasáž sama o sobě relativně připomíná úvodní “Vino verso”, akorát ne s tak výrazným riffem. Po čase se “Ympyrä on viiva tomussa” trochu zklidní a Finové nasadí výtečnou psychedeličtější pasáž, aby nakonec zase zrychlili a finále dotáhli do konce v další dávce zdrogovaného black metalu.
Na první poslechy jsem si říkal, že je “Valonielu” hodně super, ale že “Kosmonument” byl prostě lepší, přesto bych hned na začátku vypálil 8,5/10, což je stále známka, k níž se velká část zde recenzovaných alb nepřiblíží ani na dohled. Jenže ta nahrávka dokázala obrovsky vyrůst – formálně vlastně “jen” o bod, ve skutečnosti však strašně moc. Všechno, co se na začátku cesty mohlo zdát trochu nedotažené, zanedlouho začalo dávat svůj smysl, objevilo se toho ještě mnohem víc a opět se z toho vyklubala fantastická nahrávka. Nechci, aby to působilo tak, že jsem “Valonielu” prostě poslouchal do té doby, dokud jsem si na to nezvykl, abych to pak mohl vychválit do nebes, protože to jsou prostě Oranssi Pazuzu a tečka. Tak to totiž vůbec není, to album je vážně úžasné, a pokud by se opravdu upřímně nelíbilo, rozhodně bych o něm nepsal tak nadšeně, jak to dělám.
Právě to, že Oranssi Pazuzu opětovně potvrdili, že rozhodně není od věci je považovat za bez přehánění výjimečnou skupinu, je z mého pohledu hodně důležité. V tvorbě těchto Finů totiž nacházím v podstatě téměř vše, co v hudbě hledám… unikátnost, originalita, uhrančivá atmosféra, fantastické momenty, náročnost, inteligence, trvanlivost, snaha posouvat svůj zvuk dál při zachování jasné rozpoznatelnosti. To všechno ta kapela má a to všechno se nachází i na “Valonielu”. Nechci být přehnaně dramatický, ale na rovinu mohu říct, že tohle je pro mě jeden z jasných favoritů na desku roku… aktuálně je pouze snad jediné album, které by se s Oranssi Pazuzu o tento titul mohlo přetahovat (shodou okolností rovněž pořádná psychedelie), ale i kdyby nakonec v prosinci momentální nálada rozhodla v neprospěch Oranžového Pazuzu a odsunula jej “až” na druhé místo, nic to ani v nejmenším nemění na tom, že “Valonielu” je prostě fenomenální nahrávka, jež si na poli letošního roku jen stěží hledá jakoukoliv konkurenci. Prozatím dávám 9,5/10, ale zcela upřímně říkám, že už teď ve mně hlodá, jestli by to hodnocení nemělo být spíše žlutou barvou…
Další názory:
Oranžový Pazuzu prostřednictvím “Valonielu” opět zve své příznivce na spanilou jízdu black metalovou psychedelií a depresí a já přiznávám, že takovým materiálem se s chutí nechám unášet znovu a znovu bez známky nevolnosti či únavy. Od chladné, industrialem nasáklé “Vino verso” přes syrovou “Olen aukaissut uuden silmän” až po dvojici rozmáchlých kompozic “Uraanisula” a “Ympyrä on viiva tomussa” jen horko těžko nacházím slabších míst, která by narušovala celkovou atmosféru, jež je místy opravdu dech beroucí. Právě dvojice posledně zmiňovaných je pro mne naprostý vrchol celé desky. Popsat je není vůbec jednoduché, protože se v nich toho děje tolik, že bych potřeboval mnohem víc prostoru a stejně bych jen stěží vyjádřil dojem, který mám zejména z “Ympyrä on viiva tomussa”. Při prvních posleších mi přišla tak nějak navíc ambientně minimalistická “Reikä maisemassa”, z níž velmi vzdáleně cítím dopad raných Pink Floyd, ale netrvalo dlouho, abych si i k tomuto kousku vypracoval vřelý vztah. “Valonielu” je jedno z alb, která mě snad nikdy nepřestanou udivovat, a to přestože normálně platím za posluchače, kterému je black metal proti srsti, ale pokud se to udělá chytře, nápaditě a s psychedelickým odérem, jako opět předvedli Oranssi Pazuzu, tak nemám problém smeknout pomyslný klobouk. Fantastické album!
Kaša
Že jsou Oranssi Pazuzu originálním spolkem, bylo nasnadě už v dobách, kdy jsem slýchal superlativa týkající se jejich alba “Kosmonument”, nicméně ale nějak nebyla šance a čas k tomu, abych se věnoval soustředěnému poslechu jejich materiálu. Musím říct, že po poslechu novinkové “Valonielu” toho celkem lituji, protože koktejl, který Finové namíchali, nabízí celou plejádu chutí a roztodivných překvapení. Střetává se zde sedmdesátkový progrock s black metalovou dekadencí a nátlakem připomínajícím mi sludgové skupiny. Je vcelku jedno, zda má skladba pět nebo šestnáct minut, vždy jde o originální, nápady nadupaný monument, který přiková k židli a pustí až po odeznění prvního tónu. Upřímně lituji, že jsem se k Oranssi Pazuzu nedokopal již dříve, protože přesně takové originální spolky potřebuje black metal jako sůl.
Stick
Redakční eintopf #55 – říjen 2013
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Ihsahn – Das Seelenbrechen |
| H.: Oranssi Pazuzu – Valonielu Index očekávání: 10/10 Ježura: Kaša: nK_!: Stick: Atreides: Zajus: Skvrn:
|
Aktuální redakční eintopf věští jediné – říjen bude setsakra silný měsíc! Zatímco většinou se vždycky najde alespoň jeden kazišuk, který zkazí srandu a tvrdí cosi o tom, že ho nabídka moc neláká, tentokrát si každý našel alespoň jedno album, na něž se opravdu těší, další doporučují jak diví a někteří dokonce mají z říjnového jízdního řádu vlhké spodní prádlo už nyní. Hlavním hybatelem redakčního očekávání je tentokrát norský mistr Ihsahn, jehož novinka “Das Seelenbrechen” si prvenství uzmula vcelku s přehledem a slušným náskokem, nicméně to je dáno tím, že jej hned několik redaktorů zvolilo jako svého favorita, zdaleka nejde o jediné jméno, které se v následujících textících bude opakovat s takřka železnou pravidelností. Velká očekávání totiž budí rovněž finští psychedelici Oranssi Pazuzu se svým třetím opusem “Valonielu”, kteří po dlouhodobé nenápadné (“Ty vole, poslechni si to, to je kurva geniální!”) lobby ze strany šéfredaktora také infikovali nemalou část naší skromné redakce. Zároveň však nechybí částé zmínky ani o Hail of Bullets nebo konkurenčním duu Sepultura a Soulfly… a samozřejmě mnohem víc, ale to už si jistě přečtete sami :)
H.:
Kdo nás sleduje déle jak týden, pro toho asi nebude žádné překvapení, že do eintopfu volím právě “Valonielu”, protože finští psychedelici Oranssi Pazuzu patří mezi mé srdcové záležitosti, k čemuž jim stačily pouze dvě desky a jeden neřadový počin. Rozhodně je tedy z mého pohledu na místě být zvědavý, jestli “Valonielu” dokáže na předchozí geniální opus “Kosmonument” navázat důstojně. Já tomu věřím, protože už jsem si k Oranssi Pazuzu vybudoval obrovský respekt a jsem přesvědčen, že ti lidé jsou opravdu výjimeční hudebníci, ačkoliv je mi jasné, že navázat na neuvěřitelnou formu již zmiňovaného “Kosmonument” a ještě předchozího “Muukalainen puhuu” bude nesmírně těžké. Přesto ta volba “Valonielu” nebyla tak moc jednoznačná, jak by se asi mohlo zdát, protože to tak vypadá, že říjen pro mě bude nejsilnějším měsícem roku. Minimálně by zde totiž mělo vyjít jedno další album, jež mé očekávání atakuje s podobnou silnou – “Kołysanki” od Lux Occulta. Staré a dnes již nánosem prachu zanesené desky téhle donedávna ještě dlouho nefungující avantgardní kapely jsou jednoduše klenoty a všechny do jedné mám opravdu rád. “Dymy”, první vypuštěná skladba z “Kołysanki”, ovšem naznačuje, že se Lux Occulta vydají do ještě experimentálnějších vod, což mi vůbec nevadí, protože mě upřímně řečeno “Dymy” doslova posadila na prdel. Jestli se celá nahrávka ponese v podobném duchu a kvalitě, pak se tu myslím budeme moct bavit o jednom z vrcholů celého roku. Už jen tohle by pomalu stačilo, ale pořád ještě nekončíme, protože jen o stupínek níže (index očekávání tak 9/10) totiž číhají další alba… Švédové Necrophobic jsou pro mě ztělesněním toho, jak se má hrát oldschool metal, aby to bylo uvěřitelné, aby to trhalo hlavy a koule, ale zároveň to znělo inteligentně a dospěle. Tahle kapela prostě umí, což dokazuje i to, že na poslední fošně “Death to All” se nachází pro mě jedno z nejfenomenálnějších kytarých sól všech dob. Není tedy divu, že i od novinky “Womb of Lilithu” toho čekám vážně hodně. Pak tu jsou Inquisition, jejichž poslední deska “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm” pro mě představuje prototyp dokonalého black metalu – víc k tomu snad netřeba dodávat. I na nový opus “Obscure Verses for the Multiverse” tedy nemůžu klást nic jiného než ty nejvyšší nároky. Do třetice tu pak je ještě trochu zapadlý norský kult Gehenna, jenž po dlouhých osmi letech čekání vydá novou desku “Unravel” a snad už ani nemusím dodávat, že i zde čekám velké věci. Tuhle skupinu mám prostě ohromně rád, ať už jde o starší atmosféričtější tvorbu z 90. let, nebo poslední misantropii “WW” z roku 2005, tak snad si Gehenna neposkrvní čistý štít a opět to bude majstrštyk. Aby toho black metalu náhodou nebylo málo, rozhodně musím vypíchnout také domácí vlaštovku v podobě mocných Cult of Fire, kteří v poslední den měsíce navážou na svůj excelentní debut “Triumvirát” druhým opusem “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”. Velice zajímavé bude jistě i “Grief” od australského projektu Germ, jehož oba loňské počiny “Wish” a “Loss” nabídly fantastický hudební zážitek ve velice neotřelé žánrové kombinaci… Upřímně řečeno, takhle našlapaný měsíc za několik posledních let nepamatuji…
V této chvíli jsme chtěl původně svůj už takhle dlouhý text zapíchnout, ale neustále se objevují další nahrávky, tudíž už jen heslovitě – za vydatný poslech jistě budou stát i alba Glorior Belli, Temple of Baal, Blut aus Nord, Throne of Katarsis, Winds of Plague, The Browning, Death Angel, Skeletonwitch, Hail of Bullets nebo novinka od Ihsahna.
Ježura:
Často si říkám, o kolik hudebních zážitků se připravuji tím, že jsem zatím nedopřál poslechu řadě kapel, ze kterých jsou milovníci inteligentní extrémní hudby dost na větvi. Jenže ono to má i své plusy – například teď nemusím řešit dilema, jestli dát do eintopfu Oranssi Pazuzu, Gehenna, Necrophobic, Inquisition nebo další vypečené spolky, které v říjnu vydávají nový matroš a z nichž většinu jmenuje ve svém příspěvku kolega H. Moje volba je tak docela jednoduchá – tentokrát to vyhrává můj dlouhodobý oblíbenec Ihsahn se svým pátým albem “Das Seelenbrechen”, neboť jsem opravdu náramně zvědavý, kam dál posune svůj výraz. Dosavadní informace napovídají, že by mohlo jít o podstatnou změnu proti tomu, co nám mistr naservíroval na “After” a “Eremita”, takže se nechme překvapit!
Kaša:
Vybrat nejočekávanějším album nadcházejícího měsíce se pro mne stal celkem velký problém. Když se podívám na ten seznam desek, jejichž vydání se chystá a které si v žádném případě nenechám ujít, tak by mě zajímalo, kde si najdu čas k jejich poslechu. Pojďme na to. Říká se, že to nejlepší patří nakonec, takže začnu od jmen, bez nichž bych se za jistých okolností obešel, ale dřímá ve mně nostalgie, která mi nedá odolat. Mluvím teď hlavně o dvojici Sepultura a Soulfly. Druzí jmenovaní patřili dlouhá léta k mým nejoblíbenějším partám, a protože předchozí “Enslaved” dopadlo nad očekávání dobře, tak věřím, že “Savages” letos nakope Sepulturovskému “The Mediator Between the Head and Hands Must Be the Heart” zadnici, protože od něj očekávám pouze další průměrnou desku, jaké Kisser a spol předvádí již léta. Teď pár jmen, na která se těším podstatně víc. Toxic Holocaust a Warbringer se utkají spolu s Death Angel o titul thrashové desky měsíce a já si již předem vsadím na “The Dream Calls for Blood” mých oblíbených Death Angel, kteří jsou po obnovení jako polití živou vodou a sází jedno skvělé album za druhým. Blížíme se do finále se sázkami na jistotu, jimiž se tentokrát stali Blut aus Nord s EP “What Once Was… Liber III”, Lucassenovi Ayreon s dvojalbem “The Theory of Everything” a death metalové hvězdy Hail of Bullets se svým třetím zářezem, který snad naváže na úspěšnou dvojici předchůdců. Na závěr jsem si tedy nechal to nejlepší, a sice “Das Seelenbrechen” od Ihsahna, jenž špatná alba snad neumí; výše opěvované Oranssi Pazuzu s “Valonielu”, kteří to budou mít těžké, neboť “Kosmonument” je opravdu geniální počin, a samozřejmě mé oblíbené nestory Motörhead s “Aftershock”. Lemmy je bůh a já vím, že ten jeho heavy rock’n’roll mě bude bavit i tentokrát. Stejně tak vím, že jsem minulý měsíc říkal, že kdyby vyšli noví Motörhead, neměl bych nad čím rozmýšlet, ale říjen je tak nabitý měsíc, že jsem své priority musel malinko překopat a volím tedy velkého Ihsahna.
nK_!:
The Browning, Korn, Soulfly, Sepultura, Hail of Bullets… samé dobroty, na něž se už nějakou dobu solidně těším. Nad všechny se však vyšvihla horká novinka amerických pomatenců Red Fang, kteří u nás sice nejsou až tak známí, ale ve své domovině šokují svými originálními a zábavnými videoklipy a v neposlední řadě samozřejmě i živým vystupováním, které musí stát opravdu za to. Novinka “Whales and Leeches” jest jejich třetí řadovkou a jsem vážně zvědav, s čím se kluci vytasí protentokrát.
Stick:
Říjen je, stejně jako celý podzim, bohatý na alba a docela těžko se vybíral zástupce, na kterého bych se asi nejvíc těšil. Ve finále jsem však sáhl po osvědčených Hail of Bullets s jejich nekompromisním těžkotonážním death metalem s tématikou 2. světové války. Věřím, že parta kolem pěvce Van Drunena nezklame a přinese další nářezový materiál. Po Hail of Bullets jsem sáhl především i proto, aby se tu neopakovaly jiné desky, které mě též zajímají. Mám tím na mysli jak podivíny Oranssi Pazuzu nebo vizionáře Ihsahna. Pro mě jeho sólovky patří ke kvalitním nahrávkám, ale je fakt, že jsem nikdy nepropadal totální masturbaci nad jejich náplní. Vychází mnoho zajímavých alb skrz celé metalové spektrum, namátkou thrash metaloví Death Angel s “The Dream Calls for Blood” nebo Ayreon s “The Theory of Everything”. Nemá moc smyslu vyjmenovávat vše, nejlépe uděláte, když budete sledovat jednotlivá data vydání a zkoumat desky společně s celou redakcí Sicmaggot.
Atreides:
Vzhledem k tomu, že téměř nekonečný seznam doporučení už vypsali kolegové nademnou, vezmu to z trochu jinačího soudku, ač to nebude takový underground. Je to už nějaký pátek, konkrétně pět let, kdy se metalová opera Ayreon z dílny nizozemského umělce Arjena Anthonyho Lucassena přihlásila s posledním albem “01011001”. Ačkoliv tehdy jsem se do něj neponořil tak hluboko jako do desek předchozích, pořád jde o silné album a pevně věřím, že Arjen v kvalitě nesleví. Ohlášených téměř devadesát minut hudby na dvou discích slibuje čtyři písně složené dohromady ze čtyřiceti dvou částí, můžeme se tedy jistě těšit na pestrou nahrávku, stejně jako na rozsáhlý seznam hostujících hudebníků, jak už bývá u rockových či metalových oper zvykem. A snad i na to, že opět konečně vyjde metalová opera, která zkomírající Avantasii nebo Avalon Tima Tolkkiho strčí jedním dechem do kapsy a tím druhým jim ukáže, jak že se má taková hudba dělat. Nicméně rozhodně jen u Ayreon, jakkoliv se “The Theory of Everything” rýsuje coby prog/power metalová událost roku, nezůstane. Na své si určitě přijde i další virtuos a nebude to nikdo menší než sám Ihsahn s novým albem “Das Seelenbrechen”, v hledáčku mám i industriální dobytky Gnaw s novým albem “Horrible Chamber” a pozadu by neměla zůstat ani jména jako Gehenna s albem “Unravel”, Inquisition a jejich “Obscure Verses for the Multiverse” nebo Blut aus Nord, kteří by tento měsíc měli přijít s krátkým EP “What Ones Was… Liber III”.
Zajus:
Některé měsíce nic zajímavého nevyjde, jiné je to naopak a člověk pak neví, co poslouchat dřív. Říjen patří spíše mezi ty druhé, zajímavých počinů by mělo vyjít určitě dost, ovšem tak nějak těžko hledám velké nadšení byť pro jediný z nich. Z těch, které stojí za zmínku, nás čeká novinka Korn, od níž však nelze mnoho očekávat, jelikož rámce dané možnostmi kapely jsou poměrně zjevné. Oranssi Pazuzu vydají “Valonielu”, což bude doufám moje první příležitost k opravdovému zažití tvorby této oslavované kapely. Mnohem více se těšímna druhou desku australské one-man show Germ, jejíž dosavadní počiny nastavily laťku hodně vysoko. The Flower Kings plánují další řadové album (“Desolation Rose”), které by mělo být zárukou solidního progu. Protest the Hero na konci října vydají své čtvrté album “Volition” a vzhledem k vysoké kvalitě předchozích počinů můžeme očekávat další skvělou jízdu. A nesmím zapomenout ani na Stevena Wilsona, jelikož nesmí být měsíc, kdy by se něco z jeho ruky neobjevilo v mém eintopfu. Tentokráte je to EP “Drive Home”, jěž slibuje zejména několik živých záznamů skladeb z poslední řadové desky a také něco z nevydaného materiálu. Mimo zmíněné bych pak napočítal ještě dobrou desítku alb, které však nemá cenu vypisovat, jelikož tak již učinili moji kolegové.
Skvrn:
Volba pro tento měsíc je alespoň pro mě snadná. Ihsahn je zkrátka pojem, po rozpadu legendárních Emperor rozhodně nezahálí a za čtyři alba si vytvořil svůj jasně rozpoznatelný rukopis. Zatím to vypadá dobře, obal “Das Seelenbrechen” rozhodně nezklamal. Říjen bude také příležitostí zaposlouchat se do hudby kolegy vychvalovaných Oranssi Pazuzu, na něž jsem již několikrát narazil, nicméně jejich tvorbu vůbec neznám. Říjen je také nabit velkými jmény… Sepultura, Soulfly, KoRn, Motörhead – to mluví za vše. Čas si však nejspíš udělám jen na (-ex) Cavalerovské bandy, Korn a Motörhead mě nechávají chladným.
Redakční eintopf #32.1 – speciál 2011 (H.)
|
H.: |
| Top5 2011: 1. Thy Catafalque – Rengeteg 2. Oranssi Pazuzu – Kosmonument 3. Hell – Human Remains 4. Blut aus Nord – 777 5. Peste noire – L’ordure à l’état pur CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2011:
1. Thy Catafalque – Rengeteg
Už jsem si pomalu začínal říkat, že se v letošním roce těch opravdu skvostných záležitostí urodilo pomálu, ale podzim mi změnil názor. A právě jeden z těchto klenotů je deska, od níž jsem to vlastně ani nečekal. Ano, už minulé “Róka hasa rádió” bylo vážně excelentní, ale to, s čím Tamás Kátai přišel tentokrát, je něco neskutečného – vlastně jediné album, které dokázalo překonat níže zmiňované finské psychedeliky, byť se jedná o diametrálně odlišnou muziku. “Rengeteg” je prostě a jednoduše nádherná záležitost, opravdové umění… deska je plná krásných, s rozmyslem budovaných kompozic s unikátní atmosférou, ohromným množstvím jemných detailů a nuancí, úžasných nápadů. Zeptám se jinak – kolik jste letos slyšeli alb, které jste si pustili asi tak stokrát v průběhu dvou měsíců, ale pořád vás nepřestaly bavit? Já tedy jednu – její název začíná na “R” a vznikla v Maďarsku…
2. Oranssi Pazuzu – Kosmonument
Oranžový Pazuzu je ve skutečnosti mnohem barvitější, než by se podle jeho názvu mohlo zdát. Minimálně svůj “Kosmický monument” vybarvil do všech odstínů obskurnosti a psychedelie. Ale těžko mluvit o hudbě, která je nejspíš originálnější než všechno, co jste kdy slyšeli, dohromady. “Kosmonument” se prostírá od jaderného výbuchu (“Sienipilvi”), přímou linkou na ocase komety (“Komeetta”) na stanici ve dva a půl milionu světelných let vzdálené galaxii (“Andromeda”) – a ještě dál, až do nekonečna (“∞”). A právě název poslední skladby – matematické označení nekonečna – je pro celý “Kosmonument” určující, neboť poslech této desky de facto nekonečný opravdu je – nejde totiž přestat poslouchat. Kam na ty nápady chodí, netuším, nejspíš Oranssi Pazuzu v jednom z oněch pověstných finských tisíců jezer našli červí díru mimo tento svět. Hledáte-li něco opravdu hodně netradičního, jste na správné adrese – ať už je ta adresa v kdovíjaké galaxii.
3. Hell – Human Remains
Znělo to jedna z dalších přestřelených reklamních kampaní Nuclear Blastu, pohádka o prachem dávno zašlé geniální skupině, která měla ve své době neuvěřitelný pech, jenž přímo vyústil v sebevraždu frontmana, ale která po téměř třiceti letech opět povstala jako fénix z popela, aby konečně nahrála svůj debut, jenž měl původně vyjít v půlce 80. let a který vychází až dnes, aby všem nakopal prdel. To prostě celé zní jaksi podezřele. Jenže ono je “Human Remains” vážně opravdový skvost. Nepřekonatelný osmdesátkový heavy metal nahraný v roce 2011 s citlivým využitím dnešních možností. Výsledek – atomová puma! Krystalicky čistý manifest svého stylu, vše, co jste kdy na heavy metalu měli a mohli mít rádi, v jednom bombastickém a nepřekonatelném balení té nejvyšší možné kvality. Naprosto beze srandy – “Human Remains” je jedna z nejlepších žánrových nahrávek, které kdy vyšly!
4. Blut aus Nord – 777
Na čtvrtou příčku jsem si dovolil dosadit rovnou dvě nahrávky, ale to jen z toho důvodu, že neodmyslitelně patří k sobě a přímo na sebe navazují. Zatímco první “777 – Sect(s)” je jakási kultivovanější forma těžce chaotického bordelu, jakým Francouzi Blut aus Nord nejednou terorizovali ušní ústrojí všech kolemjdoucích v minulosti, s několika melodickými výlety, pokračování “777 – The Desanctification” se vydalo na neprobádané pole, na němž Blut aus Nord vystavěli desku složenou jenom a pouze z těch “jetých” melodií, jimiž jsou proslulí (mimo jiné). Co přinese třetí díl trilogie, “777 – Cosmosophy”, to zůstává otázkou. V případě Blut aus Nord si stačí dát dohromady dvě a dvě a vyjde, že… to může být prakticky cokoliv, ale bude to stát za to…
5. Peste noire – L’ordure à l’état pur
Nad bláznivou novinkou francouzských Peste noire jsem se tu už před pár dny ukájel v jiném celoročním speciálu, ale proč si nedát repete, když “L’ordure à l’état pur” opravdu stojí za to. Ale já si nemohu pomoct, tenhle avantgardně-experimentálně-black metalový chlív má opravdu tak neskutečné koule, že z toho člověku padne čelist na zem. Ono je docela příjemné zjistit, že i v době, o níž se tvrdí, že v ní už nejde přijít s něčím novým, se stále objevují kapely, které vám dokáží, že pořád ještě lze vymyslet větší divočinu a smíchat ještě více věcí a ještě více motat posluchačům hlavy. Pokud v sobě máte sympatie pro úchylné věci nad běžný rámec mezí, není možné “L’ordure à l’état pur” nemilovat.
CZ/SVK deska roku:
1. Marnost – Pukající svět
V letošním roce jsem vkládal velké naděje do několika počinů u slovenských sousedů, ale nakonec ani jeden nestihl vyjít – Lunatic Gods nahrávají na stránky song za songem (a jsou to opravdu lahůdky!), ale celé album nikde, noví Algor – byť se má druhá deska nést v odlišném duchu než skvělý debut “Úder pohanského hnevu” – taktéž v nedohlednu, další fošna od Galadriel jakbysmet -, tudíž mi nezbylo nic jiného, než zalovit v české kotlině. Už už to začínalo vypadat na brněnský trojboj Heiden–Pačess–Root, když jsem si vzpomněl, že jsem vlastně někdy na jaře poslouchal jakýsi prapodivný podzemní projekt Marnost a tuze se mi to líbilo. A odsud už to bylo lehké, jelikož těch pouhopouhých 15 minut, které Marnost na “Pukající svět” nahráli “ve zkušebně během pár hodin” a následně dali na internet zadarmo ke stažení, hravě strčí do kapsy cokoliv jiného, co letos u nás vyšlo.
2. Heiden – Dolores
Brněnský trojboj se přesunul na druhou pozici, ale ani zde ta volba nakonec nebyla tak těžká. Root odpadli hned, jelikož jejich “Heritage of Satan” je spíše zklamáním, Pačess sice ze svojí sólovky vytvořil velice povedenou věc, ale s “Dolores” se s prominutím rovnat nemůže. Předchozí zatěžkanější “Obsidian” se mi sice líbil o chlup více, ale přece jenom je na nejnovějším počinu Heiden znát, že když někdo umí, tak prostě umí. Dočinění máme s velice skvělou nahrávkou s nádherně podmanivou náladou a nepopiratelným osobním kouzlem. Nejde udělat nic jiného než zatleskat.
Neřadový počin roku:
Clair Cassis – Luxury Absolute
Kultovní američtí feťáci Velvet Cacoon už svou skandály lemovanou cestu sice ukončili, ale jejich odkaz žije dál v podobě nového projektu Clair Cassis, s nímž ti samí lidé (?) pokračují tam, kde skončil misantropický depresivní opus “P aa Opal Poere Pr. 33” – to je v zdrogovaném nihilistickém black metalu té nejminimalističtější formy a nejžumpovitější podoby. Je pravda, že “Luxury Absolute” až takový kanál jako “P aa Opal Poere Pr. 33” není, ale ta odporná atmosféra zůstává nedotčena. Co jsou nebo nejsou ti lidé zač, co dělají a co říkají, to je mi srdečně jedno, protože za takovouhle muziku jsem ochoten jim to odpustit. Vskutku unikát, sice jen pro minimální zlomek lidí, ale stále unikát, který si jen těžko hledá obdoby…
Koncert roku:
Maniac Butcher: Praha – Exit Chmelnice, 9.4.2011
Tak jsem vám tak přemýšlel, co bych měl dát za koncert roku, a napadalo mě celkem dost jmen, ať už to byly některé až nečekaně intenzivní zážitky na klubových akcích, tak zhlédnutí nejedné zajímavé či hvězdné kapely na některém z letních festivalů. Ale nakonec jsem všechny zahraniční borce zahodil, rozhodl se vzpomenout si na své čistě black metalové začátky a zařadit jeden domácí kult. To, že jsem konečně viděl Šíleného řezníka živě, je z mé strany jeden obrovský, ale nyní již naštěstí splacený dluh. Navíc jim to tam tenkrát hoblovalo vskutku parádně!
Videoklip roku:
Otargos – Worship Industrialized
Tak tahle kategorie byla nakonec mnohem lehčí, než jsem čekal. Poslední opus francouzských Otargos, “No God, No Satan”, je vážně skvost a čím více času uplynulo od jeho vydání, tím více roste a tím spíše se ho nemohu doposlouchat. Co je však na Otargos ještě zajímavější, jejich cílem není udělat “pouze” extrémně chorobný black metal, ale být také originální i v textové a vizuální podobě. A minimálně tu druhou věc jejich videa plní dokonale. V době povrchních klipů Otargos tvoří malé filmy, které mají myšlenku, dechberoucí zpracování, odkazují na text skladby a celkově jsou svým provedením mnohem výš než drtivá většina zbylé scény (napříč žánry). Předchozí krátkometrážní snímek “Cloning the Divine” byl možná ještě o chlup více zničující záležitostí, ale i tak je stále “Worship Industrialized” stále prototypem téměř dokonalého klipu – přestože používá vzorec, kdy většinu záběrů tvoří pohled na hrající kapelu. Jenže v tomto případě to má svůj smysl… k tomu ještě přidejte epileptickou kameru, kompletní chaotické vyznění, bezútěšnou atmosféru a excelentní vizuální stránku. Letos nejlepší klip, konec, tečka.
Potěšení roku:
reunion Black Sabbath
O tom, že se Black Sabbath vrátí v původní sestavě, nikdo nepochyboval asi už tak rok, ale přece jenom to potěší slyšet to oficiálně: Black Sabbath jsou zpátky! Už jenom tohle prostě zní dobře. Možná ta největší metalová kapela historie se vrací, aby všem pozérům ukázala, jak se to má kurva hrát!
Zklamání roku:
Lou Reed / Metallica – Lulu
Největší thrash metalová legenda vůbec a jeden z největších rockových hudebníků vůbec. Tohle měla být deska mezigalaktických rozměrů, absolutně bez konkurence, kooperace ne desetiletí, ale století… ale když “Lulu” vyšlo, bublina splaskla a zbyla jedno velké COŽE? Co tohle má být? “Lulu” se snaží být tak umělecké, až prostě není nic jiného než obyčejná nuda bez jakékoliv jednotící myšlenky. Tohle mohlo být opravdu velké a opravdu skvělé, ale bohužel není, nepovedlo se a není na té desce nic, co by člověka nutilo ji nezahodit. Neskutečně promarněná šance…