Archiv štítku: Steven Wilson

Reporty

Steven Wilson

Napsat komentář
Steven Wilson 2015
Datum: 5.4.2015
Místo: Praha, Divadlo Hybernia
Účinkující: Steven Wilson

Jsou události, na které se těšíte měsíce dopředu a v den jejich konání jste tak napjatí, že ani nemůžete dospat. Věřím, že každý z nás má nějakého interpreta, u jehož koncertu by se mu přesně tohle mohlo stát. Pro mě by, alespoň teoreticky, tímto interpretem měl být Steven Wilson. Ale přestože jsem ani na vteřinu nezaváhal, zda na koncert jít, rozhodně není pravdou, že bych nemohl dospat. Příliš velká očekávání zabila nejednu věc, a tak jsem k prvnímu pražskému koncertu (alespoň v rámci sólové kariéry) progrockového mága přistupoval spíše s velkou zvědavostí.

Wilson je puntičkář, a tak by ho jistě trápilo, kdyby návštěvníkům jeho koncertů unikl byť jen jediný detail představení. Proto se už na turné k albu “Grace for Drowning” z roku 2011 rozhodl diváky usadit do sedaček. To se ale, kvůli energičnosti celé show, ukázalo jako nepraktické, a tak na druhé polovině turné diváci už zase stáli. Koncept koncertu v divadle však na letošním turné obnovil, a tak se na jeho koncertech po několika letech opět sedělo. Jen je škoda, že se z nezměrného množství hezkých pražských divadel koncert odehrál zrovna v nudné Hybernii, byť ji sám Wilson chválil.

Druhou zvláštností Wilsonových vystoupení je absence předkapely. Je to možná způsobené i samotným sezením (zkuste si sedět čtyři hodiny v kuse), možná by to také kazilo dojem celistvosti koncertu. Každopádně bylo zjevné, že vše je vyladěno jen a pouze pro Wilsonovu kapelu, tak aby zážitek z koncertu byl maximální.

Na několika posledních turné volili Wilsonovi Porcupine Tree strategii dvou “oddělených” koncertů. V prvním odehráli celé nejnovější album a v druhém pak směsici starších písní. Do sólové kariéry si Wilson tento zvyk nepřenesl a já se domníval, že je to hlavně kvůli nedostatku materiálu pro “druhý” koncert. Se čtyřmi sólovými alby a úctyhodným katalogem dalších skladeb na kontě bych čekal, že na současném turné již nastane čas k obnovení starého konceptu. Wilson mě ale zaskočil tím, že sáhl ke kompromisu: novinku “Hand. Cannot. Erase.” odehrál (až na jedinou výjimku) v celé délce, mezi jednotlivé skladby však vložil i starší kousky a na “druhý” koncert tak došlo prakticky jen formou třísklabového přídavku.

Wilsonova kapela je, v porovnání s předešlými roky, chudší o jednoho člena. Už při skládání posledního alba Wilson zjistil, že jazzových elementů v jeho hubě ubývá, a tak na “Hand. Cannot. Erase.” dostal saxofonista Theo Travis jen minimum prostoru. Jeho absence na albu pak vyústila i v absenci na turné a otázka, jak se Wilson vypořádá se skladbami, kde ještě hrál Travis jednu z ústředních rolí, byla jistě namístě. Mimo Travise je však sestava na evropské části turné stejná jako dříve, a na rozdíl od amerických koncertů tak mají evropští fanoušci možnost vidět i Guthrieho Govana s Marco Minnemannem, kteří na amerických koncertech budou chybět.

Koncert začal přesně podle očekávání, tedy videem a zásadně prodlouženou verzí intra “First Regret”, na níž po nastoupení hudebníků na pódium navázala (stejně jako na albu) rozsáhlá “3 Years Older”. Hned první plnohodnotná skladba ukázala, že můj předpoklad perfektního zvuku byl dodržen a snad až na chvílemi méně výrazného Govana bylo vše neskutečně čisté a dynamické. Samotná “3 Years Older” se naživo ukázala být o dost silnější skladbou, než jak se zdá na desce. Právě Govan má jen v této písní více prostoru než na celé desce předchozí, a naživo tak předvedl naprosto precizní práci. Ostatně to platí o celé kapele, prakticky nebylo noty, kterou by (až na ty zcela úmyslně jiné) kapela nezahrála přesně jako na desce. Kupodivu však takový perfekcionalismus nevedl ke sterilitě, a tak i bezchybně nazkoušený koncert bez jediné improvizace působil naprosto živým a vřelým dojmem.

Tak jako na poslední desce pokračovala kapela dvojicí “Hand Cannot Erase” a “Perfect Life”. Právě při “Perfect Life” jsem poprvé a naposledy měl dojem, že výsledek nezní úplně přesvědčivě. “Perfect Life” je na albu skladba vlastně jednoduchá, jenže na živo její jednotlivé složky nesedly tak dobře dohromady, jak bych čekal. Naštěstí vše zachránil Nick Beggs, který v druhé polovině výborně provětral svůj chapman stick. “Routine” se z alba zdála nešťastně nevyvážená a podobně i při živém provedení kontrastovala slabší prostřední sekce se skvělým energickým závěrem. Poprvé na koncertu navíc projekce přešla z předtočených záběrů k animaci ne nepodobné té, která na minulém albu provázela oba videoklipy. Mám tušení, že právě toto video a tato skladba budou dalším singlem z alba.

Setlist Steven Wilson:
01. First Regret
02. 3 Years Older
03. Hand Cannot Erase
04. Perfect Life
05. Routine
06. Index
07. Home Invasion
08. Regret #9
09. Lazarus [Porcupine Tree Cover]
10. Harmony Korine
11. Ancestral
12. Happy Returns
13. Ascendant Here On…
– – – – –
14. The Watchmaker
15. Sleep Together [Porcupine Tree Cover]
16. The Raven That Refused to Sing

Vše dosud tedy šlo přesně podle očekávání a to, že “Hand. Cannot. Erase” odehraje Wilson v celé jeho délce, se zdálo být jistotou. Místo energické “Home Invasion” však začala kapela hrát starší “Index”, a to ve značně minimalistické verzi. Wilsonův zpěv (nezvykle hluboký a ještě nezvykleji falešný) doprovázelo jen luskání prsty celé kapely, což v kombinaci s promítaným videoklipem ke skladbě vytvořilo hororovou atmosféru. Druhá polovina písně však již byla identická se studiovou verzí, takže došlo i na další Beggsovo kouzlení s chapman stickem.

Jestli jsem v tuto chvíli čekal, že Wilson odehraje několik starších skladeb, aby se následně vrátil ke skladbám z “Hand. Cannot. Erase” a koncert s ním i ukončil, byl jsem rychle vyveden z omylu. Přišla totiž dvojice “Home Invasion” a “Regret #9”, která by dle mého názoru měla být spíše jednou delší skladbou. Chytlavá “Home Invasion” téměř zvedla diváky ze sedaček, “Regret #9” pak předvedla schopnosti Adama Holzmana, jehož klávesové sólo, do puntíku identické s tím na albu, bylo jednoduše esencí dokonalosti.

Tak nějak už jsem čekal vše, ovšem že Wilson sáhne do repertoáru Porcupine Tree mě ani nenapadlo. Přesto z ničeho nic přišla balada “Lazarus”, tedy skladba z období, kdy Porcupine Tree byli plnohodnotnou kapelou. Přesto “Lazarus” zapadla do nového repertoáru bez problémů a připravila prostor pro další “starší” skladbu, tentokrát již však z Wilsonova sólového počinu. “Harmony Korine” byla jednou z těch písní, kterou jsem si opravdu přál slyšet, a mé přání bylo splněno. Zejména její konec, v němž neuvěřitelné věci provádí bubeník Marco Minnemann, neměl chybu.

Zpět však k novému albu, ovšem s drobnou zradou. Wilson se rozhodl přeskočit kraťounkou “Transience” a přistoupit rovnou k monumentální “Ancestral”, přestože právě první z nich je vlastně jen krásným úvodem ke druhé. Moc jeho motivaci nechápu, vždyť k “celistvosti” chybělo tak málo. “Ancestral” samotná však naživo ukázala svou ohromnou sílu. Snad až na slabší střední sekci v ní nebylo momentu, který bych si troufal nazvat nedokonalým. Poprvé (vyjma starších skladeb) dostal hodně prostoru i Marco Minnemann. V závěrečných chvílích skladby, které se vrací k metalovým obdobím Wilsonovy tvorby, už se sedačky zdály být hodně omezující a v sálu bylo asi jen málo lidí, kteří by kolem sebe neocenili trochu více prostoru. Druhá polovina “Ancestral” byla po “Regret #9” dalším vrcholem večera.

Dojemná balada “Happy Returns” je mojí oblíbenkyní na desce a naživo nebyla o nic slabší, překvapila mě však krása prodlouženého outra “Ascendant Here On…”, které na pódiu uzavíral sám Adam Holzman. Hlavní část koncertu skončila a za hudebníky se zatáhla opona. Tedy, opona… Wilson si navykl hrát za tenkou záclonou, na níž se promítá z jedné strany stín hudebníků, ze strany druhé pak videoprojekce. Zatímco na minulých turné se záclonou již začínal, tentokrát se objevila až před přídavkem.

“Druhý rozjezd” koncertu hned od začátku prozradil, jakou skladbou se bude pokračovat. Vrstvené tikání hodin nenaznačovalo “Time” od Pink Floyd, nýbrž “The Watchmaker” z minulého Wilsonova alba. Její nejsilnější moment, při němž Wilson vzal do ruky (ne poprvé) baskytaru, opět neměl chybu. To nejlepší ale mělo teprve přijít. Hned první tóny prozradili nástup “Sleep Together” z předposledního alba Porcupine Tree. Právě toto album považuji za vrchol kapely a “Sleep Together” je jeho skvělým zakončením. Naživo, i v podání úplně jiné skupiny, než jaká ho nahrála, šlo o fantastický zážitek a rozhodně nejlepší část koncertu. Bohužel, právě v té nejlepší chvíli selhala technika.

Nebyla to naštěstí hudební aparatura, nýbrž technika jevištní – opona, která měla v nejlepším momentu “Sleep Together” spadnout, tvrdošíjně zůstávala na místě. Po několika minutách zmateného běhání se ji sice podařilo sundat, onen “wow” efekt se však nedostavil. Teprve poté mohl koncert pokračovat a skončit, a to v podání tklivé “The Raven That Refused to Sing”.

Jednou z důležitých stránek koncertu byly projekce, které se zobrazovaly hudebníkům za zády (a v případě skladeb s oponou spíše před tvářemi.) Ke skladbám, k nimž měl Wilson videoklip, posloužil právě ten. Pro ostatní buď natočil speciální materiál (zejména první písně alba a koncertu), nebo se obešly zcela bez vizualizací, což ve výsledku také vůbec nevadilo. Speciálním případem byl pak úvod k “The Watchmaker” s obrovskou hlavou hlavní postavy skladby zírající divákům do duší přímo “ze záclony” mezi jevištěm a hledištěm.

Výkony hudebníků jsou téměř na samostatný článek. Dlouho jsem přemýšlel, čím je Wilsonova kapela tak specifická, a dospěl jsem k názoru, že za to může její “muzikantství”. Všichni čtyři hudebníci (nepočítám-li Wilsona samotného) působí dojmem ohromných profesionálů, kteří mají hudbu v krvi, kteří jsou se svým nástrojem srostlí do té úrovně, že je pro ně hraní naprosto samozřejmá činnost, jako pro nás ostatní chůze. Přitom je ale hraní baví a je to na nich znát; přiznejme si, kdo z nás je schopen vnímat a užívat si každý krok, který udělá. Tím jsou všichni čtyři muzikanti specifičtí a na pódiu je to nesmírně znát. Guthrie Govan je možná nejméně excentrický ze všech hráčů a svá sóla navenek prožívá poměrně málo, podobně jako Adam Holzman, jenž ovšem za klávesami působí velice živým dojmem. To rytmická sekce je úplně jiná – Marco Minnemann za svými bubny neustále paří a dělá posunky, Nick Beggs pak při hraní poskakuje a komunikuje s diváky i spoluhráči. Wilson samotný je v takové sestavě vlastně jen dirigentem, který sám kromě zpěvu hraje jen ty nejpodřadnější party.

Na začátku reportu jsem předestřel otázku, jak si kapela poradí s absencí Thea Travise. V první řadě ji vyřešila volbou repertoáru, v němž chyběly písně jako “Luminol”, ve kterých byl Travisův příspěvek klíčový. Když už přeci jen na Travisovy party došlo, vyřešil to jednoduše Adam Holzman, jenž je zahrál na klávesy. Zbyla tak jediná píseň, kde se Travise nahradit nepodařilo a kde výrazně chyběl: “The Watchmaker”.

Zbývá jen smeknout nad množství rolí, které Wilson na pódiu zastává. Wilson-zpěvák se střídá se Wilsonem-dirigentem, který povzbuzuje ostatní a jen málokdy vlastně přechází do role Wilson-muzikant, neboť i když hraje takřka neustále, nikdy na sebe nestrhává pozornost. Jeho koncert tak nebyl o něm, nýbrž o jeho hudbě, a jako takový neměl chybu. Dvě a čtvrt hodiny čirého perfekcionalismu s duší. Být koncert dvakrát delší, vůbec bych se nezlobil. Sál, který aplaudoval ve stoje ještě několik minut po odchodu hudebníků, by se mnou určitě souhlasil.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf #1 – duben 2015

Napsat komentář
Kayo Dot poster
Nejočekávanější koncert:
Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.
H.:
1. Lur – Praha, 1.4.
2. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.

Ježura:
1. Negură Bunget, Panychida, Northern Plague, Grimegod – Plzeň, 3.4.

Atreides:
1. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.
2. Russian Circles, Helms Alee – Praha, 7.4.

Zajus:
1. Steven Wilson – Praha, 5.4.

Skvrn:
1. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.
2. Russian Circles, Helms Alee – Praha, 7.4.

Onotius:
1. Kayo Dot, ?Alos, Botanist, Nod Nod – Praha, 16.4.

Přesně jak jsme při spuštění nového webu vyhrožovali, tak se také děje – protřelého veterána redakčního eintopfa (více jak 70 dílů a více jak čtyři roky existence už není úplně málo) doplňuje jeho mladší bratříček koncertní eintopf. Jeho princip je vlastně jednoduchý – je to úplně to stejné jako původní verze, akorát se namísto albům věnuje koncertům.

Na rozdíl od klasického redakčního eintopfu se však tohoto koncertního nemusí každý měsíc účastnit celá redakce, jelikož mezi sebou máme i frajery, kteří živé akce doslova bojkotují (třeba Zajus – važte si toho, že v prvním díle je, protože na další koncert půjde zase nejdřív tak za pět let!). Samozřejmostí je to, že každý redaktor sem může napsat pouze ta vystoupení, na něž se skutečně chystá, a zmínit může maximálně dvě akce. Víc není co dodat, tak hurá na čtení toho, co nás čeká v dubnu!

H.

H.:

Letošek je pro mě na počet koncertů relativně bohatý, ale zdá se mi, že metalové akce jaksi dostávají na frak – jsou totiž v menšině a i ta menšina patří spíš k tomu slabšímu, co jsem letos viděl. Tohle však není ten hlavní důvod, proč se dubnu těším nejvíce právě na Lur. Důvod je ten, že jsem… no, jednoduše a prachobyčejně zvědavý. Vlastně ani jejich tvorbu nijak podrobně neznám, ale zamyslete se nad tím sami – severská loopingová šílenost dvou týpků navlečených v záclonách a ještě na apríla. To snad ani nejde, aby člověk nebyl zvědavý a aby se netěšil. Zároveň ale doufám, že přijde i napravení reputace metalových akcí, byť sestava, která se sejde v pražské vile Štvanice 16. dubna, rozhodně nepatří mezi typické reprezentanty metalu. Tak jako tak, kombinace jazz metalových Kayo Dot, avantgardnosti ?Alos, flórou nasáklého black metalu (s netradičním nástrojovým obsazením) v podání Botanist a domácích zatěžkanců Nod Nod mi zní setsakra zajímavě a také se těším na to, co se tam bude dít…

Ježura

Ježura:

Jak to tak vypadá, moje dubnová koncertní aktivita zřejmě nebude zdaleka tak vydatná, jak tomu bylo doposud, a když se koukám, co že mě to všechno čeká, vychází mi z toho jediná akce, které se zúčastním s jistotou a ochotou. Na mysli mám plzeňské dostaveníčko s rumunskými Negură Bunget, kteří by mě sice samotní až tak nebrali, ale support v podobě domácí Panychidy a polských Northern Plague, kteří mě před časem potěšili svojí výtečnou prvotinou, už tomu přidává na přitažlivosti opravdu solidně. Když k tomu přidám potenciál dalších vystupujících Grimegod překvapit a genius loci plzeňských UG akcí, vychází mi z toho velice lákavý koktejl, na jehož ochutnání se začínám vážně těšit.

Atreides

Atreides:

Měsíc duben je pro mě rámován dvěmi zásadními akcemi, byť těch, na které se chystám nebo bych chtěl jít, je samozřejmě víc. První z nich je návštěva Russian Circles. Na tuhle post-metalovou smečku mám spadeno už delší dobu, takže tuhle příležitost rozhodně neminu. Navíc se setkání odehraje v Podniku, takže vlastně není co řešit, neb klub mi sedí netradičním prostorem i dobrým pivem. Druhou libovkou budiž psychedelické kombo Botanist a Kayo Dot, kteří se publiku představí ve vile na Štvanici, což je pro koncert samo o sobě místo velmi atypické. Neočekávám proto nic menšího než famózní zážitek na nevšedním místě.

Zajus

Zajus:

Není co řešit. Na začátku dubna předvede své nové album “Hand. Cannot. Erase.” v divadle Hybernia progrockový mág Steven Wilson. Taková událost vytáhne mezi lidi i zapřísáhlého misantropa, který větší koncentraci lidí, než jakou nabízí australské vnitrozemí, jen těžce trpí. Wilson se v česky mluvících končinách zastavil naposledy na turné s Porcupine Tree kdysi v roce 2005 a v nečesky mluvící části České republiky byl naposledy s Blackfield v roce 2010 na festivalu Colours of Ostrava. Se svou novou kapelou se nám však dosud vyhýbal. Nezbývá než doufat, že si vedle skladeb z nové desky najde 5. dubna i trochu času ma starší materiál.

Skvrn

Skvrn:

Duben je i pro mě, jakožto člověka, který se někam dokope sotva jednou za půl roku, opravdu výživný. 7. dubna se v Praze zastaví američtí post-metalisté Russian Circles a neméně “postoví” kolegové Helms Alee. Prvně jmenovaní mají údajně přijet i s novou deskou, jejíž podobu po excelentním “Memorial” s napětí vyhlížím. A jak to dopadne naživo? Nečekám málo, tihle Amíci prý koncertně umí. Ještě důležitější událostí je pro mě zastávka experimentálních spolků Kayo Dot a Botanist. Zřejmě nikdo neví, kdy se tu obdobná sestava ukáže (jestli vůbec někdy), a váhání dorazit/nedorazit tudíž nemůže být namístě.

Onotius

Onotius:

Není moc avantgardně metalových kapel, jejichž projev by mohl soupeřit s americkými Kayo Dot. Když jsem poprvé vyslechl jejich předposlední desku “Hubardo” byl jsem unesen tím, kam až se dá zajít s neuchopitelnými kompozicemi plnými jazzové nespoutanosti, na druhou stranu dostatečně hutnou i atmosférickou kreativitou plnou gradací. Navíc má-li jim předskakovat specifický projekt Botanist, jenž se nás snaží již šestým albem přesvědčit, že místo syrové kytary pro black metal bohatě postačí “hammered dulcimer”, o speciální zážitek by mělo být postaráno. Tak doufám, že mi můj plán si tuto akci vychutnat nic nepřekazí, a pokud můžete, také se jděte mrknout…

Redakční eintopf

Redakční eintopf #73 – únor 2015

Komentáře: 7
A Forest of Stars - Beware the Sword You Cannot See
Nejočekávanější album měsíce:
A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
H.:
1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

Ježura:
1. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
2. Solefald – World Metal. Kosmopolis sud

Kaša:
1. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

nK_!:
1. The Agonist – Eye of Providence
2. Scorpions – Return to Forever
3. 36 Crazyfists – Time and Trauma

Atreides:
1. Kraków – amaran
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Solefald – World Metal. Kosmopolis sud

Zajus:
1. Steven Wilson – Hand. Cannot. Erase.
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
3. Neal Morse – The Grand Experiment

Skvrn:
1. Solefald – World Metal. Kosmopolis sud
2. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

Únor léta Páně 2015 se již s velkým předstihem tvářil jako vysoce zajímavý měsíc, což náš skromný redakční eintopf jen potvrzuje. U nejednoho redaktora totiž natěšenost atakuje nejvyšší meze a u některých z nás to dokonce platí i pro víc než jedno album. Nicméně vítěz prestižního ocenění (ehm) nejočekávanější desky měsíce v redakci Sicmaggot může být jen jeden a v tomto případě jsou jím britští gentlemani A Forest of Stars, jejichž čtvrtý retrospektivní výlet do avantgardní viktoriánské Anglie v podobě “Beware the Sword You Cannot See” nedočkavě vyhlíží hned šest redaktorů ze sedmi. Dost vysoko v očekávácích indexech však vystoupal i britský progresivní velikán Steven Wilson se svou čtvrtou sólovou nahrávkou “Hand. Cannot. Erase.” nebo norská avantgardní stálice Solefald se svou novinkou “World Metal. Kosmopolis sud”.

Zároveň by se slušela dodat ještě jedna věc – od aktuálního eintopfu jsme zrušili původní indexovaní na desetibodové stupnici. Od nynějška každý redaktor volí jedno až tři alba, která seřadí podle výše očekávání, přičemž za první místo jsou tři body, za druhé dva a za třetí jeden a právě podle těchto bodů se pak počítá pořadí do tabulky na konci. Důvod je jednoduše ten, že nám to přijde jednodušší a přehlednější :)

H.

H.:

Jsou měsíce, kdy se člověk při psaní eintopfu musí skutečně rozmýšlet, co tam má napsat. A pak jsou měsíce, kdy je všechno naprosto jasné už dlouho dopředu. Únor 2015 je ten druhý případ. Když vydává novou desku jedna z nejvíc srdcových skupin vůbec, pak není co řešit a není o čem diskutovat – a britští gentlemani A Forest of Stars mezi takové zcela jistě patří. Prozatím doposud vše, co z jejich klubu vzešlo, je naprostá fantazie, a pokud by na tom “Beware the Sword You Cannot See” něco změnilo, bylo by to velice bolestivé zklamání, věřím však tomu, že tito avantgardně black metaloví mágové opětovně potvrdí svou pozici naprosto výjimečné formace. Natěšenost je obrovská, očekávaní nejvyšší, předobjednáno je, první vypuštěná skladba je naprosto boží a 27. únor, kdy vyjde má suverénně nejočekávanější deska roku 2015, se blíží!

Ježura

Ježura:

Ti Solefald mají vážně smůlu. Nejdřív u mě s ípkem “Norrønasongen. Kosmopolis nord” těsně nedosáhnou na vítězství v kategorii neřadový počin roku, a aby toho nebylo málo, tak jejich “World Metal. Kosmopolis sud” (nebo jak přesně se ta deska vlastně jmenuje, těch verzí už tu bylo) nakonec o prsa prohraje v únorovém eintopfu navzdory tomu, že se na tu desku těším od chvíle, kdy začala nabírat jasnější kontury, a patří mezi mé vůbec největší naděje roku 2015… Solefald totiž v únoru našli přemožitele v A Forest of Stars, tedy kapele, která zatím nenahrála nic jiného, než nějaké tři a půl hodiny naprosto geniální muziky, a od jejich čtvrtého řadového počinu “Beware the Sword You Cannot See” nečekám nic menšího. Jako upřímně, i když podle všeho letos vyjdou krom Solefald a A Forest of Stars desky takovým veličinám jako Thy Catafalque, Enslaved a nejspíš i Arcturus, právě A Forest of Stars předem aspirují na post toho úplně nejlepšího, co nám rok 2015 nabídne. A to se, uznejte, prostě překonává blbě.

Kaša

Kaša:

Když si tak procházím ten předlouhý seznam alb, která nás v únoru čekají, tak vedle několika titulů, které si ze zvědavosti určitě poslechnu, se únorový eintopf stal pomyslným soubojem mezi pouhými dvěma záležitostmi, nicméně jedná se o umělce ze spolku mých nejoblíbenějších, takže očekávání jsou v obou případech na úrovni plného anticipačního indexu. O A Forest of Stars a jejich “Beware the Sword You Cannot See” už padla řeč v povídání našeho redakčního kápa a já věřím, že to bude vskutku unikátní a geniální nahrávka, ale kdo mě zná, tak ví, že tentokrát musím dát spolku britských gentlemanů vale. Jasně, může za to Steven Wilson, který má s chystanou novinku “Hand. Cannot. Erase.” opravdu na co navazovat, protože “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” se od doby svého vydání stalo jedním z mých nejoblíbenějších alb vůbec. Jestli v recenzi čtvrté sólovky progrockového vizionáře nebudu předpovídat album roku, tak budu sakra zklamaný!

nK_!

nK_!:

Únor se nenechá od ledna zahanbit a vypadá překvapivě našlapaně. 36 Crazyfists jsem už hodně dlouho neposlouchal a je to ještě déle, co naposledy vydali nějaké album. Snad nám chlapci na té Aljašce nepřimrzli k zábradlím ke zkušebně. Další album Scorpions je tak trochu povinnost. Už “Sting in the Tail” mělo být posledním zářezem a rozlučkou s bohatou kariérou. Nepovedlo se a “Return to Forever” vyjde jako plnohodnotná řadovka s vlastním turné. Zajímalo by mě, jestli tihle dědci opravdu někdy skončí, nebo budou hrát, dokud jim nevypadají vlasy, zuby a struny. Zlato si pro sebe tentokrát urvali The Agonist. Výměna zpěvačky jim pravděpodobně neprospěla, ale o to více jsem zvědav, jak se s novinkou popasují.

Atreides

Atreides:

Oproti lednu je únor o pár dní kratší… a taky podstatně našlapanější. Já osobně mám hned tři černé koně, kterým se chci podívat na zub, a musím říct, že na všechny se těším stejně. Však považte sami, protože všechny tři jsou bez nadsázky zárukou kvality: Nová deska avantgardních harcovníků Solefald, “World Metal. Kosmpolis sud”, která spatří světlo světa již na začátku února. “amaran” od jejich soukmenovců Kraków, která mě nalákala předešlou velice podařenou deskou “diin” a krom toho i excelentním vystoupením na Brutal Assaultu. Naposledy pak novinka Britů A Forest of Stars, “Beware the Sword You Cannot See”, která měsíc takřka uzavírá. Nakonec volím Kraków – hlavně proto, že již dříve vypuštěná skladba “atom” mě nalákala ze všech tří počinů přece jen o trochu víc.

Zajus

Zajus:

Vlastně bych mohl napsat jen tři slova, která by řekla vše za mě: “Hand. Cannot. Erase.” Jenže to by asi jaksi nebylo úplně fér, neboť Steven Wilson není jediný, kdo vydává v únoru zajímavou novinku. Tak v první řadě tu máme A Forest of Stars. Nejsem zdaleka největší fanoušek této britské n-tice (nikdy se mi pořádně nepodařilo spočítat, kolik je v kapele gentlemanů a dam dohromady), a to ani ve skromně velké redakci Sicmaggotu. Že ale produkují navýsost kvalitní hudbu, není pochyb, a tak i kdyby jen dodrželi laťku stanovenou posledním albem, rozhodně se máme na co těšit. A pak je tu slavný vynálezce Morseovy abecedy Neal Morse, který letos oslaví dvousté dvacáté čtvrté narozeniny, což si osladí prvním progrockovým albem (nebudeme-li počítat to loňské pod hlavičkou Transatlantic) od velice povedeného “Momentum”. Jenže ať dělají A Forest of Stars i Neal Morse co chtějí, Stevenu Wilsonovi, který opět sestoupí z nebes, aby nás ovečky poctil špetkou své všemohoucnosti, se prostě rovnat nemohou.

Skvrn

Skvrn:

S volbou únorové jedničky nemám sebemenší problém. Vydání “World Metal. Kosmopolis sud” se oddalovalo měsíce, vlastně roky, jenomže někdy to prostě přijít muselo. Norské avantgardní duo Solefald již v loňském roce ukázalo skrze “Norrønasongen. Kosmopolis nord”, jaká že cesta mu je aktuálně nejbližší, a onen mix folk rocku, ambientu, metalu a elektroniky nezní v podání Norů vůbec špatně. Vyjadřovací prostředky na zmiňovaném EP sice oproti minulosti doznaly nepřehlédnutelných změn, nicméně člověk žije nadále v přesvědčení, že Solefald neztratili sebemenší zlomek unikátního svérázu. V Anglii budu naopak objevovat. Gentlemanské uskupení A Forest of Stars mě do této doby úspěšně míjelo a naše dostaveníčko tak bude 27. února, kdy “Beware the Sword You Cannot See” vyjde, zcela seznamovací. O volbě nejočekávanějšího alba měsíce a možná i roku to ovšem vůbec nic nemění.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #58.6 – speciál 2013 (Zajus)

Napsat komentář
Zajus

Zajus:
Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
2. Nick Cave & the Bad Seeds – Push the Sky Away
3. In Vain – Ænigma
4. Haken – The Mountains
5. Deafheaven – Sunbather

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
2. Vanessa – Antidotum

Neřadový počin roku:
Anathema – Universal

Artwork roku:
Pharmakon – Abandon

Shit roku:
Amaranthe – The Nexus

Koncert roku:
Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013

Videoklip roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing

Potěšení roku:
Swans – Soundtracks for the Blind

Zklamání roku:
nechuť k poslechu nových alb

Top5 2013:

1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Steven Wilson za sebou má množství pozoruhodných počinů, jeho letošní sólová deska však v mých očích překonává vše, co dosud vytvořil. Bez obav tak mohu prohlásit, že “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je pro mě nejen nejlepší deskou roku 2013, ale také jednou z nejlepších rockových desek vůbec. Mísení Wilsonova skladatelského rukopisu s technickou precizností jeho čerstvě sestavené kapely dalo vzniknout nesmírně chytré, hluboké, skvěle zahrané, ale i zábavné nahrávce. Několik méně precizních momentů vyvažuje množství perfektních nápadů, a albu celému tak k dokonalosti chybí jen minimum. Rozhodnutí o albu roku nemohlo být jednodušší.

2. Nick Cave and the Bad Seeds – Push the Sky Away
“Push the Sky Away” jsem si poslechl vlastně jen tak ze zvědavosti, zcela bez znalostí starší tvorby kapely a tak i bez větších očekávání. Co jsem slyšel, mě však nadchlo. Nejnovější počin australských Nick Cave & the Bad Seeds (o kterých záměrně píši jako o kapele spíše než jako o samotném hudebníkovi v jejich čele) je emocionální jízda plná nečekaných zvratů a skvělých melodií. Napětí skladby “Water’s Edge”, krása “Mermaids”, ponurost “We Real Cool”, energie “Higgs Boson Blues” či smíření v podobě závěrečné titulní písně, to vše funguje v “Push the Sky Away” na jedničku a je jasným důvodem, proč si album zamilovat. V diskografii Cavea a jeho Bad Seeds nejspíše ještě najdu mnoho klenotů, ale “Push the Sky Away” bude vždy moje první.

3. In Vain – Ænigma
V recenzi třetího počinu norských In Vain jsem si stěžoval, že jde o album příliš dokonalé a sterilní. Zdálo se mi, že postrádá osobnost. Nevím, zda se v mém vidění “Ænigma” nějak změnila, či album vyzrálo až po dopsání recenze, ovšem dnes mohu s čistým svědomím prohlásit, že In Vain přinejmenším vyrovnali vysoko stanovenou laťku minulých alb. V současném mladém progresivním (death) metalu opravdu nevidím žádnou jinou kapelu, která by s vyzrálostí mnohem zaběhlejších formací dokázala tvořit takto chytrou a náročnou hudbu, která je však zároveň snadno poslouchatelná. “Ænigma” je navíc vyrovnanější než její předchůdci a skladba “Floating on the Murmuring Tide” veškerou dosavadní tvorbu kapely dokonce překonává. Bez váhání nejlepší tvrdě metalová nahrávka roku.

4. Haken – The Mountain
Přestože jsem nejnovějšímu počinu jedné z nejnadějnějších progmetalových kapel dneška udělil před pár měsíci v recenzi vysokých 9,5 bodu, nemůžu se ubránit lehkému zklamání. “The Mountain” je po všech stránkách výtečná deska, kterou je radost poslouchat od začátku do konce klidně několikrát po sobě, ovšem poté na ni snadno zapomenete a stihnete třikrát projet zbytek diskografie kapely, než o ni opět znovu zavadíte. Pokud ji však postavíte izolovaně a nebudete brát v potaz její starší sourozence, jistě vás ani v nejmenším nezklame. Technicky brilantní progresivní metal, který se nebojí čerpat z historie žánru, ale zároveň nepostrádá vlastní ksicht, bohužel stále není tak častý, jak bychom chtěli.

Deafheaven - Sunbather

5. Deafheaven – Sunbather
O poslední pozici se v mé hlavě spustil krutý boj mezi moderním black metalem v podání Deafheaven a taneční parádou od Daft Punk. Vyrovnaná kvalita všech skladeb i žánrové zaměření tohoto blogu mě však nakonec přeci jen popostrčilo směrem k americkým hipsterům. Deafheaven na “Sunbather” kouzlí s atmosférou, představují světu zcela novou “romantickou” stránku svého žánru, aniž by zároveň polevili z nekompromisních temp a uřvaných vokálů. Propojení čtyř delších skladeb třemi kratšími uvolněnějšími kusy funguje dokonale, vzniká tak most mezi agresí a jemnou elegancí, což je ostatně trefný popis celého alba. Oproti nejistému “Roads to Judah” představuje “Sunbather” ohromné zlepšení.

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Zcela záměrně jsem výběr nejlepších českých alb nechával až na úplně poslední možnou chvíli, protože jedna z mnou nejočekávanějších desek roku vyšla až na jeho úplném konci. Heiden nepřekvapili a po zásluze vyskočili hned na první příčku. “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” navazuje přesně tam, kde “Dolores” skončila, a to jak v hudebním vývoji směrem od tvrdosti k atmosféře, tak ve vzrůstající (už tak dost vysoké) kvalitě. Čerstvé novince bych vytkl snad jen jedinou věc – že je tak nesmírně krátká. Jejích čtyřicet minut uteče až moc rychle, ovšem nic vám nebrání stisknout replay. Já tak udělal mnohokrát.

Vanessa - Antidotum

2. Vanessa – Antidotum
Po loňském sólo albu Bruna Ferrariho jsem letos poprvé okusil i tvorbu jeho domácí formace Vanessa a nebyl jsem ani přinejmenším zklamán. Tvrdá elektronika vládne na “Antidotum” pevnou rukou, svou formu však mění skladbu od skladby. Z industriálních končin se stane kovaná diskotéka, jež o kousek dál přejde v brutální psychedelii. Skvělé propojení elektroniky s živými bicími a kytarou doplňují precizní texty Samira Hausera, celé to pak nejlépe zní, když pustíte aparaturu opravdu hodně nahlas. Vanessu zkuste i pokud elektroniku nemusíte, zaručeně vás dostane.

Neřadový počin roku:

Anathema – Universal
Zatímco o výjimečná dlouhohrající alba letos člověk nezakopával zrovna každý den, v neřadových počinech to vřelo mnohem víc. I přes množství skvělých EP však musím ocenit nahrávku z koncertu britské Anathemy z bulharského Plovdivu. Hudba této kapely je emotivní záležitost i z desky, ovšem když se spojí s orchestrem, vznikne vskutku dokonalý zážitek, byť jsem ho mohl okusit jen zprostředkovaně formou záznamu “Universal”. Jestli máte chuť na pořádný doják, kašlete na televizní seriály a zprávy na Nově, pusťte si koncert Anathemy.

Pharmakon - Abandon

Artwork roku:

Pharmakon – Abandon
Hudba, kterou Margaret Chardiet prezentuje na svém (velice krátkém) debutovém albu “Abandon”, je v mnoha ohledech extrémní. Elektronika tepe v monotónním průmyslovém rytmu a počítačově modulovaný vokál nijak nezjednodušuje posluchačovo utrpení v tom chladném a brutálně přesném lisu, který nemá tlačítko nouzového zastavení. A podobný je i obal alba. Zaručeně na něj budete chvilku zírat, než ho celý poberete. A přitom je tak primitivní.

Shit roku:

Amaranthe – The Nexus
Pro klid duše jsem se letos všem shitům snažil vyhýbat obloukem. Od recenzenta to může sice být poněkud alibistické tvrzení, ale život je prostě moc krátký na to, aby člověk úmyslně poslouchal sračky. Jedno z mála alb, které jsem tak během roku dobře poznal a přitom je bez pochyb výjimečně špatné, je “The Nexus” Švédů Amaranthe. Ti se tak hrozivě snažili vytvořit chytlavé a trendy album, až ze sebe vytlačili beztvarý blob, který bych dnes poslouchal s menší radostí než lecjakou televizní hudební hitparádu. A kdo mě zná, tak ví, že klesnout pod úroveň televizních hitparád u mě není jen tak jednoduché.

Koncert roku:

Owen Pallett: Praha – MeetFactory, 5.8.2013
Zvolit koncert roku pro mě není vůbec těžké. Owena Palleta jsem začal poslouchat pár dní před pražským vystoupením, jen abych měl tušení, co mě v MeetFactory čeká. A co mě z počátku z alba moc nebavilo, jsem si naživo bez váhání zamiloval, a svou lásku poté přenesl i na dříve zneuznanou studiovou tvorbu. Nic však nepřeková ten skvělý zážitek z onoho srpnového večera, kdy vše prostě klapalo přesně, jak mělo.

Videoklip roku:

Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing
Oba videoklipy z letošního alba Stevena Wilsona jsou mistrovské kousky, ovšem ten starší k titulní skladbě je přeci jen o něco lepší záležitostí. Jednoduchá animace naprosto precizně doplňuje smutnou skladbu o ztrátě milované osoby a nezastavitelném stárnutí, u které i ten největší tvrďák uroní slzu či dvě. Nádherná píseň z nádherného alba dostala i nádherný videoklip.

Potěšení roku:

Swans – Soundtracks for the Blind
Potěšením roku není v mém případě zmíněné album, které je dnes již 17 let staré, ale skutečnost, že jsem ho konečně objevil. Swans jsem si totiž oblíbil až loni s úžasným počinem “The Seer” a prokousání se diskografií mi zabralo (a ještě zabere) nějakou dobu. K “Soundtracks for the Blind” jsem se tak dostal až letos a povím vám, srazilo mě na kolena. Experimentální, náročné, geniální. A pak je tu “The Sound”, třináctiminutový post-rockový kolos a možná nejlepší píseň, jakou jsem kdy slyšel. Jen ona samotná by si zasloužila titul potěšení roku, kdyby na to došlo.

Zklamání roku:

nechuť k poslechu nových alb
Kdo si všímá autorů v záhlaví recenzí na tomto webu, možná postřehl, že za posledních pár měsíců takřka nepíši. Není to náhodou, zklamáním roku jsem totiž v jistém ohledu já sám. Lidstvo dnes a denně chrlí tisíce alb, mezi nimiž budou bezpochyby klenoty. Mě však po letech omrzela role toho, kdo poslouchá vše, co mu přijde pod ruku, aby tyto klenoty vyhrabal. Zpohodlněl jsem a mnohem radši poslouchám jen to, co mi vybraná skupina lidí a webů doporučí, a ani to nemusí být aktuální záležitost. Proto se letos moje hudební knihovna rozrostla o více alb ze sedmdesátek než z aktuálního roku. Sám jsem naprosto spokojen, ale psát se o tom nedá.

Steven Wilson

Zhodnocení roku:

Rok 2013 byl co do hudební nadílky (můžu-li vzhledem k výše zmíněným okolnostem soudit) poměrně průměrný. Zatímco loni i předloni bych sestavil dobrou dvacítku nejlepších alb (která poslouchám dodnes), letos nebyl téměř problém nacpat všechny výjimečné desky do pětice výše zmíněných počinů. I tak ovšem několik skvělých alb vyšlo a já navíc objevil mnoho klenotů z dob již dávno zapomenutých, jichž si cením možná i více než alb aktuálních. Mrzí mě však meziroční úbytek kvalitních počinů na české scéně, kde to loni doslova vřelo perfektními alby. Můj dlouho plánovaný nákup gramofonu jsem sice nakonec odložil na dobu neurčitou, ovšem i tak mi do sbírky přibylo několik krásných černých i pestrobarevných placiček, z čehož mám radost dnes a denně. A hlavně: Sicmaggot nezadržitelně roste (i bez mého většího přispění), což je záležitost, která by jednoduše neměla být opomíjena. V tomto ohledu rok 2013 asi ani lepší být nemohl.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #58.3 – speciál 2013 (Kaša)

Napsat komentář
Kaša

Kaša:
Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
2. Ghost – Infestissumam
3. Monomyth – Monomyth
4. Ihsahn – Das Seelenbrechen
5. Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles

CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Mean Messiah – Hell

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – What Once Was… Liber III

Artwork roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)

Shit roku:
Aleš Brichta Project – Údolí sviní

Koncert roku:
Amorphis: Winter Masters of Rock 2013 – Zlín, 23.11.2013

Videoklip roku:
Steven Wilson – Drive Home

Potěšení roku:
Children of Bodom

Zklamání roku:
Black Sabbath

Top5 2013:

1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Celkem jednoznačně, bez jakýchkoli pochyb, volím jako svou letošní jedničku třetí sólové album Stevena Wilsona. Je jedno, jestli bych mluvil o nejlepším, nejoblíbenějším nebo nejposlouchanějším albu letošního roku, v žádném ohledu se pro mne nenašel nikdo, kdo by se Wilsonově opusu přiblížil. Přestože jsem se v recenzi zdráhal udělit absolutní hodnocení, zpětně už mi těch 9,5 bodů přijde málo na docenění něčeho tak dokonalého, čím své fanoušky letos britský génius poctil. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” se během necelého roku zařadilo mezi má nejoblíbenější alba vůbec, což snad mluví za vše.

2. Ghost – Infestissumam
Na svém druhém albu “Infestissumam” se tajemným Ghost podařilo nejen navázat, ale překonat skvostný debut “Opus Eponymous” a dotáhnout představu obskurního retro rocku skoro do úplné dokonalosti. Skladby jsou promyšlenější, na druhou stranu hitovější, a to aniž by deska trpěla na nedostatek sedmdesátkové atmosféry. Od začátku do konce se pálí jednou trefou do černého za druhou a singlová “Year Zero” v mém osobním žebříčku figuruje hodně vysoko v pomyslné kategorii “Skladba roku”.

3. Monomyth – Monomyth
Zjevili se sice zničehonic, ale o to působivěji “Monomyth” funguje. Protože se nepovažuji za fanouška instrumentálních alb, tak bych nikdy nevěřil, že instrumentální progresivně psychedelický rock s prvky krautrocku může tak bavit. Monomyth mě přesvědčili, že to jde, a i přes hodinovou stopáž neupadá album do stereotypu, protože překvapivými momenty se nešetří a skladby jsou fantasticky vystavěné. Velké překvapení, dost možná největší letošní.

4. Ihsahn – Das Seelenbrechen
I navzdory faktu, že je Ihsahn na “Das Seelenbrechen” jiný, je to stále on a s originalitou sobě vlastní dokazuje, že vlastně nemá komu co dokazovat. Jeho letošní sólovka je natolik svojský počin, že by to do něj člověk ani neřekl. Od konzervativnějšího začátku, jenž stejně znamená od předchozí tvorby posun stranou, až po vyložené experimenty v druhé polovině stopáže, je to deska semknutá, vyrovnaná a hlavně se velmi dobře poslouchá. Už teď se těším, s čím se Mistr vytasí zase příště, ale pokud by jeho aktuální podoba neměla být jen jednorázovým výletem, tak bych se zas tak moc nezlobil.

5. Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles
Death metalové album roku. Na záda mu sice dýchají Carcass se svou “Chirurgickou ocelí”, ale na polního maršála Erwina Rommela, jemuž se Hail of Bullets na svém třetím albu věnují, nakonec nedosáhli. Přestože je “III: The Rommel Chronicles” třetím albem v řadě a vlastně přináší už potřetí totéž, tak to neznamená, že by kvalita šla do kytek. Martin van Drunen a jeho bojová jednotka drtí vše, co jim přijde do cesty, a mě svým třetím počinem definitivně zlákali do svých řad.

Cult of Fire - मृत्यु का तापसी अनुध्यान

CZ/SVK deska roku:

1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Po skvělém “Triumvirátu” je tady ještě lepší “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”. 50 minut zničujícího a velmi chytře laděného black metalu se svěžími motivy východní hudby letos v našich luzích a hájích nemělo konkurenci. Čekal jsem sice dobré album, ale i přesto mě Cult of Fire překvapili. Hudební posun od minulejška je patrný a skladby jsou sofistikovanější a pro mne zajímavější. Moct volit česká alba i do královské kategorie Top5, tak by se na Cult of Fire s velkou pravděpodobností dostalo.

2. Mean Messiah – Hell
Dan Friml dlouho patřil k mým favoritům této kategorie, protože jeho futuristický metal plný odkazů na Strapping Young Lad a Fear Factory je mi velmi po chuti. Na poslední chvíli vstoupili do boje ještě Inferno, jež jsem ještě před týdnem chtěl napsat na druhou příčku, ale Mean Messiah jsou mi hudebně přeci jen o něco blíž, a protože mi, na rozdíl od Inferno, přichystal Dan se svým projektem pověstný wow-efekt, tak mu nakonec dávám přednost. Těším se na druhou desku, která by mohla přijít dřív než za sedm let, jež zabraly přípravu “Hell”…

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord – What Once Was… Liber III
Možná je to dáno tím, že jsem neřadovým počinům letos nevěnoval tolik pozornosti a vlastně mě krom pár živých DVD nenapadá jiný kandidát na vítěze této kategorie, ale tím se nesnažím nijak snižovat váhu kvality “What Once Was… Liber III”. To je totiž přesně takové, jaké já od klasického black metalu očekávám. Ortodoxní, ale zajímavé. Animální, ale do detailu promyšlené. Blut aus Nord tohle zvládají na jedničku, takže i proto vybírám jejich třetí pokračování linie “What Once Was…”.

Steven Wilson - The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)

Artwork roku:

Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
A je tu opět ten Steven Wilson. U “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” však nehodnotím pouze titulní obal, ovšem celou grafiku, jež stojí na práci Hajo Muellera. Každá skladba je znázorněna svým vlastním výjevem, z nichž některé pak naplno vizuálně rozvedla Jess Cope ve videoklipech, o nichž ještě padne zmínka. Abych pravdu řekl, vždy jsem si myslel, že Lasse Hoile je jediný člověk, který je schopen vyjádřit Stevenovy hudební ambice obrazově, ale teď vím, že jsem se mýlil, a Hajo Mueller je toho důkazem.

Shit roku:

Aleš Brichta Project – Údolí sviní
Do poslední chvíle jsem váhal mezi trojicí “Lotus Island” od Black Light Burns, “Future Memories” od Secrets of Sin a “Údolím sviní” Aleše Brichty. Přestože jsem novinku českého zástupce slyšel ze všech tří počinů nejméně, jedná se o jediné album ze všech tří, u něhož jsem si 100% jistý, že nebudu mít nikdy chuť si to zopakovat, protože tohle je prostě špatné od začátku do konce. Ve všech ohledech. No, ony jsou špatné všechny tři, ale Brichta mě prostě zklamal. Smutné, kam až se legenda české scény propadla…

Koncert roku:

Amorphis: Winter Masters of Rock 2013 – Zlín, 23.11.2013
Četnost mnou psaných koncertních reportů napovídá, že nepatřím mezi lidi, kteří vymetají každý koncert v okolí, takže letos vlastně ani nemám z čeho pořádně vybírat. Nicméně, Amorphis na nedávném Zimním Masters of Rock ve Zlíně podali skvělý výkon, který jsem si užíval po celých 90 minut jejich vystoupení. Přesně takhle si představuji halový koncert kapely, jež je ve fantastické formě a hnána skvělým publikem. Výběr songů bez problémů, zvuk podrhoval detaily jejich melodiemi protkané tvorby, takže ve všech směrech skvělý zážitek.

Videoklip roku:

Steven Wilson – Drive Home
Mám takový dojem, že “klasické” videoklipy už mi lezou krkem, takže stejně jako loni, i letos to u mě suverénně vyhrál animovaný počin, tentokrát k písni “Drive Home” z opěvované sólovky Stevena Wilsona. Jess Cope a její tým se letos blýskla hned dvojicí klipů k tomuto albu a oba jsou bezchybné, ovšem “Drive Home” s příběhem novinového panáčka mě zasáhlo víc. Po zhlédnutí making of, tedy klasického dokumentu ze zákulisí o vzniku videa, kde člověk poodhalí, kolik to muselo dát práce, jsem nemohl jinak.

Potěšení roku:

Children of Bodom
Upřímně řečeno už jsem ani nečekal, že se od Children of Bodom dočkám slušného alba, ale “Halo of Blood” s odstupem nějakého toho měsíce stouplo v ceně a i nyní se k němu celkem pravidelně vracím. Nejlepší album Alexiho party za posledních 10 let tak nemůže v tomto výběru chybět, a protože na Top5 to zdaleka není, tak potěšení roku je jasná volba.

Zklamání roku:

Black Sabbath
Pominu-li nešťastné úmrtí, které scénu každoročně zasahují, tak hudebně mě nejvíc zklamali Black Sabbath s jejich návratovým albem “13”. Ruku na srdce. Tahle deska prostě smrdí průměrem, a i když nadšené recenze a ohlasy nebraly konce, tak ve skutečnosti se jedná o přefouknutou bublinu, která vzhledem k potenciálu jména kapely mohla dopadnout líp, ale výsledek je průměr krčící se pod velikostí legendárního jména, nic víc.

Steven Wilson

Zhodnocení roku:

Krom klasického konstatování, že letos vycházela alba jak silná, tak slabá, si dovolím tvrzení, že letošek nebyl vůbec špatný, podepřít seznamem alb, která si své místo v Top5 nevysloužila jen o prsa africké dálkařky. Kapely jako Carcass, Cult of Luna, Hell, Hypocrisy, Kvelertak, Motörhead, The Dillinger Escape Plan, Oranssi Pazuzu či Voivod letos vydaly skvělé desky a potvrzují tak fakt, že ne všechny velké skupiny usnuly na vavřínech a spoléhají na neutuchající loajalitu fanoušků k setrvačnosti jejich studiové tvorby. Jen tak dál.
P. S. Jsem jediný, nebo vám taky přijde, že letos chyběla nějaká thrashová pecka, která by vyloženě vyčnívala?
P. P. S. Megadeth se sračkoidním “Super Collider” fakt nemyslím (smích).

Recenze

Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)

1 komentář
Steven Wilson - The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 25.2.2013
Label: Kscope Music Records

Tracklist:
01. Luminol
02. Drive Home
03. The Holy Drinker
04. The Pin Drop
05. The Watchmaker
06. Tha Raven That Refused to Sing

Hodnocení:
Kaša – 9,5/10
Stick – 8,5/10
Zajus – 10/10

Průměrné hodnocení: 9,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na prstech jedné ruky bych spočítal hudebníky, jejichž tvorbu považuji za geniální. Správně tušíte, že bych takhle nezačínal recenzi třetího sólového alba Stevena Wilsona, kdyby britský mág nebyl jedním z těch, kteří si mě podmanili a jejichž studiová tvorba je pro mne vždy událostí roku. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je třetím sólovým zářezem na jeho pažbě a po klasičtějším “Insurgentes”, o něco víc experimentálnějším “Grace for Drowning”, byla očekávání opravdu nemalá, protože v obou případech se jedná o skvělé desky, které na straně jedné citují klasické progrockové postupy a na straně druhé Wilson přidal něco ze své vlastní vize, která je stavěna na melancholických, náladotvorných rozmáchlých plochách, z nichž (zvláště pak při spojení s jeho charakteristickým zpěvem) můžete cítit atmosféru, kterou se snažil vyjádřit, jak vám takřka dýchá na krk.

Nepředpokládám, že všichni čtenáři našeho blogu jsou zarytí fanoušci progresivního rocku, takže si pojďme Stevena Wilsona trošku představit. Není pochyb o tom, že své jméno na scéně získal především díky Porcupine Tree, kteří jsou obecně považování za jednu z nejlepších progrockových kapel, která za uplynulých dvacet let na scéně vyvstala. Kromě jeho domovské bandy, s jejíž budoucností to vypadá všelijak jen ne dobře, se Wilson projevuje jako chronický workoholik, takže má svém kontě řadu alb pod hlavičkou ambientních Bass Communion, post-rockových No-Man, pop-rockových Blackfield a v neposlední řadě Storm Corrosion, což je výsledek spolupráce s dlouholetým přítelem Mikaelem Åkerfeldtem z Opeth, která pro mě po tolika letech velkých očekávání byla spíše zklamáním. Své nejlepší nápady si ale schovává pro svá sólová alba, protože ta s každým dalším nosičem rostou do stádia, jež se nebezpečně blíží dokonalosti.

V posledních letech se Steven pro potřeby své sólové tvorby obklopil muzikanty s jazzovými kořeny a konkrétně na “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” se tak podíleli, krom hlavního mozku, ještě kytarista Guthrie Govan, baskytarista Nick Beggs, klávesák Adam Holzman, flétnista a saxofonista Theo Travis, který s Wilsonem spolupracuje už léta, a konečně fantastický bubeník Marco Minnemann, jehož hra mě nadchla a byl jsem až překvapen, jak skvěle do aktuální skladatelské formy Wilsona zapadla. Vždy jsem si myslel, že lepšího parťáka než Gavina Harrisona z Porcupine Tree k sobě nemůže najít, ale zřejmě jsem se mýlil. Abych nezapomněl, v průběhu nahrávání se ve studiu potuloval Alan Parsons, který je jako studiový inženýr podepsán pod legendárním opusem Pink Floyd “The Dark Side of the Moon” a stejnou pozici zastal i na aktuálním Wilsonově albu. Očekával jsem, že vliv Pink Floyd touto nahrávkou prostoupí ve všech zákoutích, ale některá starší alba Porcupine Tree jsou britskou čtveřicí nasáklá mnohem víc, takže nic šokujícího. V souvislosti s novinkou mě napadaly spíše spojení s Genesis a King Crimson, přičemž vlivem druhými jmenovanými zas tak překvapen nejsem. Přeci jen, Wilson strávil dost času remixováním jejich starších alb, takže předpokládám, že se jich naposlouchal opravdu hodně a někde se to muselo projevit.

Steven Wilson měl vždycky rád experimentální hudbu a jeho četné projekty či kolaborace to dokazují, nicméně pokud se zaměříme na jeho hlavní kapelu Porcupine Tree, vždy se tak nějak držel v mantinelech, které si tato skupina za léta působení vybudovala. Přestože se na jednotlivých albech kapela po kompoziční stránce vyvíjela, hudebně nám pravidelně servírovala fantastické spojení progresivního rocku s ostřejšími kytarami a vokálními melodiemi. Nejsem si jistý, z jakého důvodu Wilson tuto kapelu uložil k ledu, nicméně sám za sebe si myslím, že mu začala být tak trochu těsná a prostě se chtěl hudebně posunout na mnohem širší plochy, což je mu nyní pod vlastním jménem umožněno a rozmanitost novinky (a vlastně i předešlých sólovek) to dokazuje. Popsat vše, co se na albu děje, je úkol nadlidský, proto berte následující řádky spíše jen jako pokus.

Na úvod snad nemohl být vybrán ambicióznější kousek. “Luminol” sice není skladba nová, protože byla zařazena na setlistu posledního turné a oficiálního vydání se dočkala rovněž na živém počinu “Get All You Deserve”, ale i po mnoha, mnoha posleších v živé a nyní studiové verzi mě nepřestává překvapovat a hlavně bavit. Pokud pominu akustickou střední pasáž a několik dalších krátkých vokálních momentů, tak se jedná o téměř instrumentální kompozici se stopáží přesahující dvanáct minut. Téměř celá se točí kolem geniální baskytary, která skladbu tlačí neúnavně dopředu, a skvělé bicí vůbec nezaostávají. Souhru těchto dvou nástrojů mi v některých momentech hlava nebere. Když se k tomu přidá můj oblíbený melotron a saxofon, máme co dočinění s progrockem na pomezí s jazz-fusion. V této písni Wilson stvrzuje má předešlá slova o žánrové neuchopitelnosti, protože v “Luminol” lze najít takřka všechno, na co doposud potřeboval hned několik kapel. Melancholická pasáž, která dělí “Luminol” na dvě poloviny už je klasickou ukázkou jeho klidnější tvorby s novinkou v podobě flétny ve stylu Jethro Tull. Nemyslel bych si, že taková píseň by mohla fungovat jako albový otvírák, ale uznávám, že je to jeden z nejsilnějších momentů celé desky.

“You need to clear away, all the jetsam in your brain, and face the truth”
(Drive Home)

“Drive Home” je naprostým opakem předchozí instrumentálně vypiplané “Luminol”. Je založena na tklivé melodii a přístupnější podobě, díky které jsem si ji okamžitě zařadil vedle “Postcard” z minulé desky či “Lazarus” z “Deadwing” domovské kapely. Zasmutněný text podtrhuje melancholickou atmosféru. Je pravda, že při prvním poslechu jsem se zhruba v půlce skladby začal obávat osmiminutové stopáže, protože na úvod se nám dvakrát protočí klasické schéma sloka-refrén, který je sice fantastický, ale podobná stavba písně funguje spíš u kratších věcí. Naštěstí se v druhé polovině změní kolej na dráhu floydovské hrátky s kytarovými plochami. Akustické vybrnkávání a klávesový opar se vypaří pod nádherným táhlým sólem, u něhož mě napadlo jediné jméno – David Gilmour, a z “Drive Home” se nakonec stala má nejoblíbenější skladba celé desky. “The Holy Drinker” je dalším příkladem skladatelské zručnosti. Začíná zlehka atmosféricky jako většina věcí z minulého alba “Grace for Drowning” a především díky klávesám Adama Holzmana a vynikajícího sóla na flétnu za doprovodu výrazné basy získává expresivní jazzovou atmosféru. Riffy, u kterých se tentokrát hráblo trošku víc do strun, staví tuto kompozici do pozice zřejmě nejtvrdší z celé novinky, ale pořád je stylově ukotvená ve Wilsonově vlastní vizi progresivní hudby. Vůbec bych se nedivil, kdyby se komplexní “The Holy Drinker” rozrostla na nějakých dvacet minut, protože nápadů má na to skutečně dost.

Dynamická “The Pin Drop” klame tělem. Protože je nejkratší písní, tak by se dalo očekávat, že to bude přístupná, jednoduchá skladba na odpočinek, ale kdepak. Asi nejvíc ze všech skladeb mi připomíná momenty pozdějších Porcupine Tree. Moc prostoru se v ní sice nenachází, ale přesto si pánové Travis a Govan našli svou chvilku a přispěli troškou zručnosti prostřednictvím neukázněných sól do mlýna, a možná i díky těmto momentům mi chvilku trvalo, než jsem se do ní dostal. Nevím, jestli to je tím, že působí ze všech skladeb relativně nejklasičtěji, ale z celého alba mi k srdci přirostla tak nějak nejméně, je to skvělá skladba, to ano, ale favority jsem si tentokrát našel jinde. Třeba hned následující “The Watchmaker”, jež na první poslech zaujme propracovanou gradací. Zpočátku působí velice akusticky a minimalisticky, až se postupně začínají nabalovat další vrstvy a nástroje doprovodné kapely. Někdy v půlce se skladba kytarovým sólem přerodí a prim začne hrát spíš klavír než akustická kytara. Do této chvíle v sobě píseň nese hodně z odkazu sedmdesátých let. Avšak konec je dost agresivní, kytarový moment z konce deváté minuty jako by se do jazzové mezihry zatoulal z úplně jiné desky a končí se v hard rockovém stylu s dynamickou rytmikou. Marco Minnemann odvádí po celou dobu fantastickou práci a jen na základě tohoto alba bych se nebál ho přirovnat k novodobému Neilu Peartovi z Rush (samozřejmě stylem hry, ne co do zásadnosti pro vývoj hry na bicí, potažmo celou scénu). Titulní “The Raven That Refused to Sing” je klasická Wilsonovka, zasněná a melodická. Klidně by se hodila na některé z alb Blackfield. Vokální linku, odzpívající krásný text, doprovází zpočátku pouze klavír, jehož melodie mi utkvěla v hlavě na dlouhou dobu a postupně se opět graduje až do orchestrálních aranží a velkolepého závěru. K této skladbě vznikl zajímavý animovaný videoklip pod taktovkou dvojice režisérů ve složení Jess Cope a Simon Cartwright. Klip je vytvořen na základě nádherného přebalu, který si vzal na starosti Hajo Mueller a nahradil tak Stevenova nenahraditelného dlouholetého parťáka Lasse Hoilea.

“Just because I’m weak, you can steal my dreams, you can reach inside my head”
(The Raven That Refused to Sing)

Když už jsem tak nekriticky vyzdvihl snad každý tón desky, tak se zaslouží přejít i k nějakému tomu nedostatku. Chybí ještě jedna skladba, protože 54 minut je mi málo. Po desítkách, opravdu desítkách poslechů jsem nenašel jediný moment, který by do zbytku tohoto díla nezapadal, byl navíc, nebo který by mi poslech narušoval. Oproti minulejšku fungují všechny skladby i jednotlivě, ale přesto jsou všechny slité dohromady v jeden funkční celek. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je dosavadním vrcholem Stevena Wilsona. Dlouho jsem za nejlepší album, které napsal (a teď je fuk, jestli v rámci Porcupine Tree, či svých sólových výletů) považoval “Fear of a Blank Planet”. Třetí sólové album jde ve všech ohledech ještě dál. Přestože je ve své podstatě křehké a líbivá melodie mu není cizí, není úplně jednoduché se dostat do všech jeho zákoutí a nálad, které se musejí časem vstřebat, ale stojí to za to.

P. S. Půl bodíku si nechám ještě jako rezervu, protože věřím, že Steven Wilson má pořád na víc a pokud má budoucnost progresivní rocku tvář, tak vypadá přesně jako tento britský génius.

Další názory:

Mám sice rád tvorbu pana Wilsona, nicméně musím zas přiznat, že jsem nepropadl totálnímu kultu masturbace nad čímkoliv, co tento tvořivý člověk vypustí do světa. Přitom většinu jeho desek s Porcupine Tree považuju za velice kvalitní díla, stejně tak i další jeho projekty. Jediné, co mě prozatím míjelo, byla jeho sólová tvorba. Album “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je pro mě tedy s vyloženě sólovým Wilsonem premiéra. A opět je to rozhodně kvalita, u které ale opět nepropadám totální euforii. Pořád ale sakra nechápu, co mi na tom nesedí. Dochází tady totiž k umnému skloubení britského pojetí moderního progresivního rocku v kombinaci s vlivy sedmdesátkového progu a jazzu. Tu se otře o Jethro Tull (především díky užití flétny), tu se mihnou Yes nebo King Crimson. Rozhodně je radost poslouchat i instrumentální stránku alba, muzikanti, kteří desku nahráli, patří ke špičce svého oboru. Deska je to barvitá, nabízející komplexní skladby různých nálad a forem, které ale přitom nesou jasný skladatelský rukopis Stevena Wilsona. Jsou prostě postupy, které si s jinými nemůžete splést. Rozhodně kvalitní dílo.
Stick

Steven Wilson

Od Stevena Wilsona jsem si zvykl očekávat velké věci, a on má očekávání takřka pokaždé vyplní. Ohledně novinky jsem však byl poněkud skeptický – nenaruší změna zaběhnutého způsobu psaní i nahrávání hudby dlouhou řadu kvalitních alb? Odpověď je vcelku přímá a jednoduchá. Je to totiž přesně naopak. Zatímco Wilsonova sólová tvorba byla vždy skvělá, nikdy jsem se nezbavil dojmu, že svou nejlepší práci odvedl v Porcupine Tree. Jejich “Fear of a Blank Planet” je pro mě etalonem, se kterým musím poměřit každé album, kterému chci udělit nejvyšší hodnocení, tedy desítku. A Wilsonovo třetí sólové album (či spíše třetí album vydané pod vlastním jménem) tento etalon snad i převyšuje. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” shrnuje, jak bych si představoval dokonalou hudbu. Od prvního úderů do bicích na začátku “Luminol” po překrásnou doznívající melodii na konci titulní skladby nenalézám byť jen jediný moment či aspekt, který bych albu vytkl. “Raven” je album temné, emotivní, nesmírně dojemné a křehce jemné. Zároveň však je i hravé a energické a po technické stránce až neuvěřitelně dokonalé. Upřímně si nepamatuji, kdy naposledy jsem byl z nějakého alba takto nadšený. Až čas ukáže, zda je “Raven” věčný, či zda jeho účinek zeslábne, ovšem pro mě již nyní sedí vedle klasických alb progresivního rocku ze 70. let.
Zajus

Redakční eintopf

Redakční eintopf #47 – únor 2013

Napsat komentář
Soilwork - The Living Infinite
Nejočekávanější album měsíce:
Soilwork – The Living Infinite
H.:
Portal – Vexovoid
Index očekávání: 10/10

Ježura:
Agrypnie – Aetas cineris
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Soilwork – The Living Infinite
Index očekávání: 6/10

nK_!:
Soilwork – The Living Infinite
Index očekávání: 9/10

Stick:
Darkthrone – The Underground Resistance
Index očekávání: 10/10

Zajus:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Index očekávání: 10/10

Rok 2013 už se co do vydávání nových hudebních počinů definitivně rozjíždí na plné obrátky, což je znát i na našem eintopfu. Hubené měsíce, kdy měl každý z nás problém si vybrat alespoň jednu fošnu, jsou pryč, nyní lítá desítka za desítkou a každý má problém si vybrat jenom jednu fošnu. Nejtěžší výběr měl podle všeho H., pro něhož únor skrývá hned tři desky, které jeho očekávání škádlí na maximum, s desítkami mu ovšem zdatně sekunduje i Stick a staronový redaktor Zajus. Mezi nejčastěji zmiňovaná alba napříč všemi příspěvky patří “Vexovoid” od australských šílenců Portal, “Aetas Cineris” od nevšedních black metalistů Agrypnie z Německa, novinka Stevena Wilsona, která má tak dlouhý název, že se to člověku ani nechce přepisovat, a také “The Underground Resistance” od kultovních Darkthrone. Každý však mohl zvolit pouze jednoho favorita a celkový vítěz může být také jen jeden – stala se jím kapela, která je dozajista o dost menší underground než výše zmiňované formace, a sice švédští melo-death metalisté Soilwork, jejichž nahrávce “The Living Infinite” nejvíce věří nK_! a Kaša.

H.

H.:

Po stále ještě poněkud zahřívacím lednu už se nový rok začíná pěkně rozjíždět a hned únor nabízí velmi těžké kalibry. Ačkoliv bych byl hodně velký idiot, kdybych se nepodíval na zoubek novým deskám třeba od Blutengel, Vreid nebo Agrypnie, o největší souboj se nakonec postarala jiná dvojice nahrávek. Do prvního rohu ringu se postavili švédští avantgardní black metalisté Terra Tenebrosa, jejichž debut “The Tunnels” mě před dvěma lety naprosto omráčil, přičemž “Black Pearl in a Crystalline Shell”, první ukázka z novinky “The Purging”, jasně ukázala, že i v tomto případě jsou ta nejvyšší možná očekávání na místě – jestli tohle nebude dechberoucí opus, tak jsem čínský bůh srandy. Vítězství by se tedy mohlo zdát jasné, jenže to by se do protějšího rohu ringu nesměla postavit australská destrukce Portal, jejíž experimentální technický death metal s malým, ale až nepříjemně zřejmým nánosem depresivního black metalu považuji za jednu z nejznepokojivějších metalových produkcí posledních let. Na rozdíl od většiny ostatních uctívačů kultu Cthulhu dokážou Portal ono nesmírné a nepopsatelné zlo doopravdy zhudebnit – minimálně na předchozích deskách tomu tak bylo, ačkoliv já osobně věřím, ža ani “Vexovoid” nezklame. Byť byl tento souboj nesmírně tuhý, jelikož hudba obou zmíněných formací je svým způsobem velice unikátní a neopakovatelná, nakonec zvednu ruku pro australskou dávku hrůzy, byť to bylo jen o jedno malé chapadlo. Jenže “Vexovoid” je pro mne jednoduše jedna z nejnetrpělivěji očekávaných desek letošního roku a podle odhadu také jeden z hlavních adeptů na některou pozici v Top5 2013…

Dodatek: Dále se objevilo ještě jedno album, jemuž bych dal bez váhání index 10/10, a sice “Risti” od The Crescent, alias nástupců fantastických progresivních black metalistů Enochian Crescent, nicméně vzhledem k faktu, že se mi příměr s boxerským ringem líbí a že v boxu jdou proti sobě jen dva borci, nebudu již eintopf přepisovat.

Ježura

Ježura:

Únor na krku a eintopf se zase hlásí o slovo… Ale to vám asi z titulku článku došlo, takže snad abych se pochlubil, která únorová deska mě naplňuje takovým očekáváním, že se jí dostalo uvedení do téhle vybrané společnosti. A i když redakční kolegové sáhli po velkých jménech a já nepochybuji, že minimálně výtvory z dílny Portal nebo Darkthrone budou určitě patřit k tomu nejlepšímu, co letošní rok nabídne, stejně se musím vytasit s úplně jiným jménem. To jméno zní Agrypnie; kapela, která jej nese, se zrodila v německém Hesensku, a na letošní únor připadá datum vydání desky “Aetas Cineris”, po které lačně pomrkávám už nějaký ten měsíc. A čím že je tento počin tak výjimečný? To se pochopitelně dozvíme, až se uráčí dostat na pulty obchodů/leaknout na warez servery (nehodící se škrtněte), ale já nepochybuji, že to bude opravdu památné dílo, a to ze dvou důvodů. Zaprvé – na našem zatím jediném (což se brzy změní) živém setkání mi Agrypnie předvedli, že mi hudba z jejich pera nemálo šmakuje, a zadruhé mě řádně namlsalo EP “Asche”, které s velkým předstihem (vyšlo v listopadu 2011) představilo hned tři skladby, jež se objeví i na očekávané řadovce. K tomu přidejte opravdu moc povedený artwork a suma sumárum mi vychází, že to bude pecka a ne že ne!

Kaša

Kaša:

Únorový eintopf by nebyl žádný problém, nebýt jedné maličkosti. Novinka Stevena Wilsona, “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)”, už se nějakou dobu válí na netu a já, jakožto velký nedočkavec, jsem nemohl odolat. Uvést jako nejočekávanější album měsíce (desítka by byla jasná volba) desku, kterou už mám zažitou hluboko pod kůží, je asi nemístné, takže se mé myšlenky stočily na ambiciózní počin švédských Soilwork. Dvojalba jsou vždy ošemetná a vzhledem k tomu, že “The Living Infinite” bude první albem po (dalším) odchodu Petera Wicherse, neočekávám žádné velké věci. Dvacet písní od kapely, která už má svůj vrchol za sebou? No uvidíme, své prachy bych na to nevsadil, ale i přesto si jejich devátou studiovku nenechám ujít.

nK_!

nK_!:

Co jiného než velcí Soilwork, jež jsou již drahnou dobu jednou z mých nejoblíbenějších kapel? Uvolněné ukázky z připravovaného dvojalba dávají dopředu tušit, že půjde o něco velkého. Po třech letech se tedy konečně dočkáme nástupce “The Panic Broadcast”, které je i po té době skvěle poslouchatelné. Jediné, čeho se bojím, je očekávaná délka a celkem dvacet písní… ale uvidíme…

Stick

Stick:

Na rozdíl od konce minulého roku, kdy jsem měl velký problém si vůbec nějakou očekávanou desku vybrat, se toho zkraje roku aktuálního rodí nadmíru. Tentokrát musím zdůraznit blížící se novinku rebelujících Darkhtrone, od které očekávám ryzí metal té nejvyšší jakosti, jak ho prostě Fenriz s Nocturnem umí namíchat. Tohle zaručeně nakope prdel všem novým heavy metalovým hrdinům, protože takhle má znít ryzí heavy metal!

Zajus

Zajus:

Únor pro mě bude jednoznačně ve znamení Stevena Wilsona. Třetí deska tohoto hyperaktivního chlapíka slibuje mnohé kvality, kterých si na jeho hudbě cením, především pak skladatelskou vynalézavost a životnost více než jen několik málo poslechů. Poslední Wilsonův výtvor, živák “Get All You Deserve”, pro mě byl nejlepším neřadovým počinem roku 2012 a jedním z nejlepších koncertních alb vůbec. Na něm premiérově předvedená skladba “Luminol” pak zvedla mé očekávání alba “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” na maximum a já tak nedočkavě vyhlížím 25. únor, či spíše den, kdy ke mně z Británie album doputuje. Abych však nezůstal u jediné desky, musím také zmínit Agrypnie, jejichž náladový black metal mě hodně baví, a Grayceon, byť ti chystají “pouhé” EP. Určitě si pak poslechnu i novinky Portal, Omnium Gatherum či Soilwork, přestože u nich lze mluvit spíše o zvědavosti, než o nadšeném očekávání. Tak či onak bude únor, co se hudby týče, silný měsíc.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #45.3 – speciál 2012 (Kaša)

Napsat komentář
Kaša

Kaša:
Top5 2012:
1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
4. Ihsahn – Eremita
5. Kreator – Phantom Antichrist

CZ/SVK deska roku:
1. Lunatic Gods – Vlnobytie
2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – Get All You Deserve

Artwork roku:
Kreator – Phantom Antichrist

Shit roku:
Ensiferum – Unsung Heroes

Koncert roku:
Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012

Videoklip roku:
A Forest of Stars – Gatherer of the Pure

Potěšení roku:
Manowar – The Lord of Steel

Zklamání roku:
úmrtí Jona Lorda

Top5 2012:

1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Žádná jiná deska na mne letos nezapůsobila tak jako třetí řadovka A Forest of Stars. “A Shadowplay for Yesterdays” je vyrovnaným počinem, na němž je vše dotaženo do naprosté dokonalosti, a i když se britský klub gentlemanů rozhodl pročistit zvuk a do jisté míry zpřehlednit jednotlivé skladby, tak se pořád jedná o skvělý posluchačský zážitek, který mě nepřestává udivovat i po nekonečném množství poslechů. Od úvodního intra “Directionless Resurrectionist” až po závěrečnou dvoudílnou “Corvus Corona” je vše pevně usazeno na svém místě a i přes hodinovou stopáž nemá člověk pocit, že by některý moment byl nadbytečný. Jako vrchol pořád nemůžu nezmínit “Gatherer of the Pure”, která pro mne představuje esenci toho nejlepšího, s čím na tomto albu gentlemani přišli. Dvěma slovy bezchybná deska, na kterou jen tak nezapomenu.

2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
Američtí progresivní metalisté Between the Buried and Me dokázali se svým letošním zásekem navázat na svůj nejlepší počin “Colors” z roku 2007. “The Parallax II: Future Sequence” není žádným krokem do nového prostředí, a přestože pouze rozvíjí to, co pětice piplala do dokonalosti na předchozích albech, tak teprve zde se jim podařilo ten svůj koktejl death metalu, math metalu a progresivní rocku smíchat tak, že do sebe veškeré vlivy splývají způsobem naprosto jedinečným. Přibylo několik jazzových momentů, které jsou hezkým ozvláštněním a i díky nim jsou skladby jako “Lay Your Ghost to Rest” či “Telos” jedněmi z nejlepších na desce. Tady není o čem diskutovat. Between the Buried and Me prostě umí a “The Parallax II: Future Sequence” je toho jasným důkazem.

3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
Závěrečná část sedmičkové trilogie se francouzským avantgardním post-black metalistům vyvedla na jedničku. “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, než s čím Blut aus Nord doposud přišli, a zase to dopadlo skvěle. Nejedná se o album natolik nervní, jak by se dalo očekávat, ale i když se pro uzavření zmíněné albové trilogie rozhodli zklidnit, tak se dá říct, že je “777 – Cosmosophy” klasickým albem. Parta kolem Vindsvala se zřejmě řídila heslem “do třetice všeho dobrého” a nemůžu si pomoct, ale tuto desku považuji za nejpovedenější ze všech, které jsem z jejich kuchyně doposud slyšel, nejenom v rámci “777” alb. Vrchol přichází spolu s “Epitome XVI”, jež si díky své naprosto podmanivé atmosféře a skvělým momentům zaslouží vytesat do kamene. Protože se Blut aus Nord stále snaží posunovat ve svém hudebním výrazu o kousek dál, je velice těžké říct, s čím přijdou zase příště, a i díky tomu je považuji za nevšední hudební uskupení.

4. Ihsahn – Eremita
Do jisté míry by se sólové počiny Ihsahna daly kvalifikovat jako sázka na jistotu, ale pouze v tom ohledu, že posluchač, který očekává nadprůměrný hudební zážitek, si může být jistý, že Ihsahn jej vždy zaručeně dodá. “Eremita” není výjimkou a severský progresivní král opět dokázal, že si před většinou svých konkurentů udržuje bezpečný náskok. Pořád se nemůžu vyhnout srovnání s “After”, které sice považuji za povedenější, ale své pevné místo si v mé osobní Top5 nový Ihsahn rozhodně zasloužil, protože obsahuje několik doslova geniálních skladeb, které ve společnosti s těmi zbylými, minimálně nadprůměrnými, ztělesňují nevšední hudební zážitek, jež musím doporučit každému milovníkovi kvalitní a chytré metalové hudby.

5. Kreator – Phantom Antichrist
Thrash metaloví veteráni mě letos poměrně překvapili, protože po slabším “Hordes of Chaos” jsem nečekal, že jim to na “Phantom Antichrist” tak dobře pošlape. Jako by si Mille řekl, že staromilský thrash metal vládne světu a nemá cenu na tom nic měnit, takže na tomto základě poskládal aktuální kolekci. Přibylo melodickým kytarových pasáží a v tomto ohledu jde novinka nejdál ze všech třinácti alb německých legend. I přesto však nelze mluvit o nějakém vyměknutí. Deska oslavující třicáté výročí vzniku kapely je epičtější a do jisté míry rozmanitější než kdy dříve. Před začátkem roku bych si nevsadil, že to budou právě Kreator, kteří získají titul thrashové album roku, protože konkurence v podobě Testament či Overkill byla veliká, ale zámořští kolegové se v mém žebříčku museli před “Phantom Antichrist” poklonit a přenechat své místo tomu lepšímu.

Lunatic Gods - Vlnobytie

CZ/SVK deska roku:

1. Lunatic Gods – Vlnobytie
Přestože se nepovažuji za fanouška domácí rockové, potažmo metalové scény, měl jsem letos co dělat, abych mezi záplavou opravu kvalitních alb vybral pouze dvojici těch nejpovedenějších. Nakonec jsem první místo poměrně nečekaně přenechal slovenským Lunatic Gods a jejich albu “Vlnobytie”. Dlouho jsem jméno téhle kapely pouze opomíjel a uznávám, že to byla škoda, protože “Vlnobytie” (s ostatními alby nemám zatím zkušenost) se hravě vyrovná zahraničním počinům slavnějších kolegů. Black metal s troškou avantgardy, folk-rockových prvků a melodických vokálů mě uchvátil natolik, že jsem musel “Konve” Master’s Hammer odsunout až na příčku stříbrnou. Skladby jako “Zbojnícka”, “Právo prvej pomsty” jsou dech beroucí a já smekám před uměním slovenských bratrů.

2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
Je mi líto, ale “Vlnobytie” mne uchvátilo o něco víc než domácí legenda kolem Franty Štorma. Napadá mne snad jediný prvek, kterým se Master’s Hammer podařilo slovenskou bandu trumfnout, a to nezaměnitelné texty mistra Štorma. “Vracejte konve na místo” považuji za mnohem silnější desku než (pro mě) rozporuplnou “Mantras” a jsem rád, že jsem se jí dočkal, protože přesně tohle je Mistrovo kladivo, jak jej mám rád. Těžko vyzdvihnout nejlepší skladbu, protože všechny mají zajímavé momenty, ať již po hudební, tak textové stránce. Legenda žije a je to sakra příjemné zjištění, že je s ní potřeba počítat i do budoucna.

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – Get All You Deserve
Dlouhou dobu jsem byl rozhodnutý, že titul neřadový počin roku udělím Agalloch za jejich výjimečné EP “Faustian Echoes”, které na mne dopadlo jako blesk z čistého nebe. Nebyl by to ale Steven Wilson, kdyby si pro své fanoušky nepřipravil bezchybný živý záznam turné na podporu svého posledního řadového alba “Grace for Drowning”. Obrazový záznam dostává díky vizuálnímu konceptu a režii nezaměnitelného Lasse Hoilea další rozměr a při srovnání se zvukovým záznamem jsem se cítil trošku ošizen, protože po zhlédnutí videozáznamu jsem se utvrdil v tom, že hudba Stevena Wilsona a umělecká vize Lasseho jdou ruku v ruce a těžko si je nelze představit odděleně. Nakonec nám však nezbude nic jiné, protože chystané album do svých rukou již Hoile nedostal. Hned na první poslech si mě získala nová kompozice z chystané novinky “Luminol”, která bez větších problémů zapadla mezi zbytek živého vystoupení, jež dramaturgicky čerpalo logicky nejvíc z Wilsonovy poslední desky.

Kreator - Phantom Antichrist

Artwork roku:

Kreator – Phantom Antichrist
Hned na první pohled mne postapokalyptický přebal “Phantom Antichrist” z rukou umělce Wese Benscotera zaujal natolik, že jsem se rozhodl jej pasovat do pozice artworku roku. Booklet doplňují nástěnné malby v obdobném stylu a i ty se dle mého skromného názoru vyvedly na jedničku, takže není o čem pochybovat. Benscoter se mi prostě trefil do noty.

Shit roku:

Ensiferum – Unsung Heroes
Když jsem přemýšlel o nejhorším albu, které jsem letos slyšel, okamžitě mi vplula na mysl trojice Marilyn Manson, Sonata Arctica a právě severští metalisté Ensiferum. Vybrat toho skutečně nejhoršího bylo těžké, ale pořád si myslím, že Ensiferum vydali bezesporu tu největší sračku ve své kariéře a i s odstupem času mě nenapadá jediné pozitivum, které by se na “Unsung Heroes” dalo vyzdvihnout. Od začátku do konce předkládají jednu horší variaci na vikingský metal za druhou a je škoda, že právě Ensiferum jsou jedněmi z nejpopulárnějších v daném žánru, protože “Unsung Heroes” tento styl degraduje do spodin hudebního průmyslu, kam samozřejmě nepatří. Hanba jim za toto album, které si nezaslouží nic jiného, než být smazáno z hudebních análů.

Koncert roku:

Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012
Když vezmu v potaz, že zas tolik akcí jsem letos nenavštívil, tak i v případě koncertního zážitku roku 2012 jsem neměl žádnou práci. Kreator předvedli na letošním Zimním Masters of Rock ve Zlíně skvělou show, která byla vrcholem dne. Fantastická atmosféra, skvělé publikum a hlavně kapela ve vynikající formě. Tak bych to shrnul. Skladby z novinky perfektně zapadaly mezi léty prověřené klasiky, takže se nepolevovalo po celou dobu vystoupení. Od chvíle, kdy za zvuků úvodní vypalovačky “Phantom Antichrist” spadla opona, jsem se až po závěrečnou klasiku “Tormentor” skvěle bavil. Protože jsem s Kreator naživo do té doby neměl tu čest, tak nemůžu potvrdit hlasy o standardním koncertu, který nepřekvapil. Já na jejich show vzpomínám v dobrém doposud.

Videoklip roku:

A Forest of Stars – Gatherer of the Pure
Kategorie videoklip roku mi dělala asi nejmenší potíže. Hned po prvním zhlédnutí jsem neměl sebemenších pochyb o tom, že lepší videoklip už letos nikde neuvidím. A tak se i stalo. Jeho tvůrce Ingram Blakelock odvedl doslova neuvěřitelnou práci a nebudu lhát, když řeknu, že s lepším animovaným videem jsem do styku nikdy nepřišel. Fantastická práce 2D/3D animace ve stylu starých francouzských filmů jde ruku v ruce s podmanivou atmosférou hudebního podkladu. Ingram dokázal vytvořit takové obrazové ztvárnění hudby A Forest of Stars, že můžeme toto spojení pokládat za doslova umělecké. Fantastická práce.

Potěšení roku:

Manowar – The Lord of Steel
Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že Manowar dokážou po naprostých hovadinách v podobě dvou předchozích alb ještě někdy přijít s něčím poslouchatelným. Letos se jim to překvapivě podařilo a “The Lord of Steel” není vůbec špatná deska. Přiznám se, že od vydání jsem se k ní i několikrát vrátil a nemám s ní žádný problém, což bych před pár měsíci rozhodně nečekal.

Zklamání roku:

úmrtí Jona Lorda
Nenapadá mě nic jiného, než úmrtí jednoho z největší klávesových hráčů, Jona Lorda. Už jen za svou práci na klasických albech legendárních Deep Purple by měl být navždy veleben. Jeden z prvních klávesistů, který dokázal protlačit bluesový zvuk hammondů do rockové hudby, což je samo o sobě natolik podstatný krok pro vývoj rockové hudby jako takové, že nemá cenu se pouštět do hlubšího rozboru jeho přínosu. Škoda ho.

A Forest of Stars

Zhodnocení roku:

Kdybych měl závěrečnou řečí shrnout uplynulý rok po hudební stránce, tak si nemůžu stěžovat. Především díky zisku redaktorského křesla v našem kolektivu jsem se dostal k počinům, o které bych v minulosti ani nezavadil a v tomto ohledu nelze, než si rok 2012 vynachválit a přát si, aby i 2013 byl minimálně stejně kvalitní. Taková spousta opravdu kvalitních alb se ke mně za jeden rok ještě nedostala, a už jen fakt, že při výběru nejlepších alb jsem měl neskutečné problémy a v uplynulých dnech jsem tento list několikrát přepisoval, abych opravdu neopomněl ty nejlepší, mluví za vše.

Recenze

Storm Corrosion – Storm Corrosion

Napsat komentář
Storm Corrosion - Storm Corrosion
Země: Velká Británie / Švédsko
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 7.5.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Drag Ropes
02. Storm Corrosion
03. Hag
04. Happy
05. Lock Howl
06. Ljudet innan

Hodnocení:
Zajus – bez hodnocení
Kaša – 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Debut Storm Corrosion byl pro fanoušky progresivního rocku jistě jednou z nejnapjatěji očekávaných letošních desek. Jeho tvůrci, tedy Steven Wilson i Mikael Åkerfeldt, si za poslední dvě desetiletí vydobyli pověst talentovaných hudebníků, jejich vzájemné přátelství a hudební souznění bylo známo již dlouho a otázka, jaký tedy bude jejich první opravdu společný projekt, čekala na zodpovězení poměrně dlouhou dobu. Podle samotných autorů má Storm Corrosion být třetím dílem trilogie, jež započala v září loňského roku nahrávkami “Heritage” Åkerfeldtových domovských Opeth a “Grace for Drowning”, druhou sólovou deskou Wilsona. Z těch samých prohlášení ovšem vyplývalo, že spojitost mezi těmito třemi deskami se odehrává spíše pouze v hlavě jejich tvůrců, jelikož hudebně o nějaké výrazné podobnosti mluvit nelze (a to zejména mezi dvěma výše zmíněnými deskami a dnes recenzovanou “Storm Corrosion”).

Jak bude vlastně “Storm Corrosion” znít, byla jedna z nejdůležitějších otázek. Wilson i Åkerfeldt se snažili fanoušky předem připravili na skutečnost, že jejich společné dílo nebude znít jako nic z toho, co oba tvořili v minulosti. Mluvili o tom, jak budou všichni překvapení, čímž bohužel celé překvapení zkazili a alespoň já jsem nebyl překvapený ani trošku. “Storm Corrosion” znělo přesně tak, jak jsem čekal. Při prvních posleších jsem z něj byl navíc vyloženě zklamaný. Dnes ho mám přehráno dost, možná více než padesátkrát, a přesto se nemohu zbavit dojmu, že jsem do něj ještě dokonale nepronikl. Tím chci říci, že jde o album posluchačsky náročné a každý, kdo si ho bude chtít opravdu užít, mu bude muset věnovat velké množství času ještě předtím, než se mu Storm Corrosion odmění jakýmkoliv posluchačským požitkem. Jak však tuto bariéru překonáte, začnou se před vámi dít nádherné a nezvyklé věci, které za počáteční úsilí jednoduše stojí.

Úvodní “Drag Ropes” zněla ve všech upoutávkách z doby před vydáním alba a také se stala jeho prvním (a tuším, že i posledním) singlem. V temných smyčcích a pomalém tempu se začíná odehrávat příběh předurčený k tragickému závěru (čímž referuji směrem k textu skladby a ne její kvalitě), nádherně převedený do vizuální podoby v povedeném videoklipu. Zásadní pozornost je upřena na harmonickou souhru vokálů obou umělců. Ti se různě střídají a navzájem se výborně doplňují. Smyčce rychle zmizí a vedoucí roli přebere jemná kytara, piano a směs mnohých melodických i nemelodických zvuků. Jedním z na “Storm Corrosion” pravidelně užívaných prvků je výrazný zvrat přibližně v polovině skladby. “Drag Ropes” v tomto není jiná. Ve chvíli, kdy se Åkerfeldtův hluboký zpěv začne prolínat s mnohem výše posazeným hlasem Wilsona a zlověstné smyčce vystřídá jemná kytarová melodie, se nálada změní. Temnota jako by vylezla na povrch. Wilson a Åkerfeldt se proti ní snaží bojovat dojemným kytarovým sólem, jenže depresivní závěr dává najevo, že to byl boj neúspěšný, že tomu dokonce ani nemohlo být jinak. Možná si v tomto místě říkáte, že si už poněkud moc vymýšlím, či že bych byl rovnou zralý na uklidňující prášky a svěrací kazajku, jenže toto přesně je efekt plného prožívání “Storm Corrosion”. V jeho nenápadných změnách nálad, harmoniích a disharmoniích se nachází celé spektrum emocí, které potřebují čas, aby vylezly na povrch.

Následující titulní skladba je hudebně odlišná, přitom na svou předchůdkyni navazuje velmi plynule. Vyvstane jakoby odnikud, Wilson s kytarou zpívá text, který sám o sobě vlastně nenese žádný význam, a přesto posluchači cosi nehmotného předává. Skladba se pomalu probouzí a ve chvíli, kdy se rozezní orientálně znějící perkuse, začne postupně ztrácet svou melodii. Vedení přebere rozladěná kytara a smyčce evokující náladu dobrého hororu. Vše graduje až do momentu, kdy si musíte položit otázku: Kam dál ještě chtějí zajít? Do konce zbývají tři minuty a píseň jako by už neměla kam pokračovat. Vše ovšem vyřeší akustická kytara, která se objeví a přebere posluchačovu pozornost tak násilným způsobem, že vám to bude připadat šokující i po mnoha posleších. Druhá skladba pak končí mnohem pozitivněji než její předchůdkyně, a přitom se ještě před chvíli zdálo, že cestu z pekla, které se v ní odehrává jednoduše nelze nalézt.

Přeskočme nyní dvě stopy (něco si také musíte objevit sami, že?) a podívejme se na pátou “Lock Howl”. Tato píseň má z celého alba asi nejblíže k chytlavosti v konvenčním slova smyslu, a to i přesto, že je jako jediná čistě instrumentální. Její nálada se mění již během první poloviny a není k tomu zapotřebí žádného ostrého zvratu, fanoušek Wilsona jistě pozná jeho charakteristický rukopis. Skladba má jasný rytmus, který se nemění až do přechodu v její polovině. Druhou část započne silná basová melodie a nesmírně návykové tleskání, jenže ani to nemá dlouhého trvání a v poslední třetině se tak píseň zdánlivě restartuje. Začne znovu, velmi podobně jako na začátku, ovšem přeci jen o trochu jinak.

Storm Corrosion

Pokoušet se o popsání hudby Storm Corrosion je zcela marné. Mohu vám pouze předat své dojmy z pozorného poslechu, jenže přitom se ani zdaleka nedotýkám podstaty, proč album tyto dojmy vyvolává. S tím souvisí jeho hodnocení. Jak bych mohl hodnotit něco, čemu stále plně nerozumím? Mohu si vymyslet číslo, které považuji za adekvátní (v tomto případě dejme tomu 9/10), ale mělo by to nějaký význam? Stejně jako mnohá velká umělecká díla byla doceněna nejdříve po letech a někdy až po staletích, tak také debutová deska dua Wilson/Åkerfeldt potřebuje čas. Sám jsem mu ho věnoval mnoho (mnohem více než kterémukoliv jinému albu v poslední době) a přesto mám dojem, že ho stále nebylo dost. A tak vám radím, pokud chcete Storm Corrosion poslouchat, počítejte s tím, že to nebude zadarmo. Všechna ta práce (totiž první poněkud nudné poslechy) se však vrátí. A stojí to za to.

Druhý pohled (Kaša):

“Storm Corrosion” jsem v uplynulých měsících několikrát označil za jedno z nejočekávanějších alb roku. Spojení hlavních mozků mých oblíbenců Opeth a Porcupine Tree přece nemůže dopadnout špatně, říkal jsem si. A měl jsem pravdu, ovšem jen částečně. Ne, že by to byl totální průser, to určitě ne, jen jsem čekal víc. Přestože Steven Wilson a Mikael Åkerfeldt tvrdili, že jejich společný projekt bude někde na půli cesty mezi posledními studiovkou Opeth, “Heritage”, a Wilsonovou sólovkou “Grace for Drowning”, je výsledek poměrně překvapivý. Album je velice minimalistické, a i když je dostatečně temné, působí velice křehce.

Storm Corrosion

Prim na desce hrají především vokál Stevena Wilsona, zasněná akustická kytara Åkerfeldta, piáno a občas dokonce orchestrální aranže. Musím přiznat, že jsem docela zklamaný, že více prostoru nedostal Mikael. Vokálně se předvedl opravdu minimálně, v podstatě pouze v úvodní “Drag Ropes”, která byla uvolněna jako první singl. V ostatních skladbách se zpěvu chopil Wilson, sice mám jeho projev rád, ale těšil jsem se spíš na spojení charakteristických vokálů obou aktérů. Totéž platí po kompoziční stránce, je zjevné, že hlavní otěže dřímal v rukou Wilson, protože “Storm Corrosion” má o velký kus blíže k jeho tvorbě (snad jen s výjimkou “Drag Ropes”, která mi víc pasuje k Opeth). Na ploše celého alba se pak naplno ukázala fascinace obou zúčastněných v sedmdesátkovém prog rocku a psychedelii.

V květnovém eintopfu jsem hádal 10/10, což se bohužel nekoná, natolik mě pánové nepřesvědčili, ale album za zvýšenou pozornost jistě stojí. Možná jsem měl jen přehnané očekávání, kdoví, ale upřímně doufám, že se v budoucnu dočkáme povedenějšího pokračování.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #32.4 – speciál 2011 (Zajus)

Napsat komentář
Zajus

Zajus:
Top5 2011:
1. Haken – Visions
2. Machine Head – Unto the Locust
3. Septicflesh – The Great Mass
4. Leprous – Bilateral
5. Vektor – Outer Isolation

CZ/SVK deska roku:
1. Atari Terror – Part 3: Final Warning
2. Törr – Tempus fugit

Neřadový počin roku:
Between the Buried and Me – The Paralax: Hypersleep Dialogues

Koncert roku:
—

Videoklip roku:
Steven Wilson – Track One

Potěšení roku:
množství zvratů na metalové scéně

Zklamání roku:
Trivium – In Waves

Top5 2011:

1. Haken – Visions
Popravdě řečeno nevím, jak začít. “Visions” je fantastické album, které mi při každém poslechu vyráží dech. Druhé album Angličanů Haken kombinuje neskutečné množství vlivů, různorodých nálad, momentů naprostého klidu, ale i technického běsnění a šílenství nástrojů. Vše je však spojeno zručností hodnou mistrů. Album provází příběh o chlapci, kterému se zdá o vlastní smrti, kterou považuje za vizi budoucnosti, a oddá svůj život jedinému úkolu – najít svého budoucího vraha. Nechci tu donekonečna omílat, jak skvělé “Visions” je, nemůžu se však nezmínit o poslední skladbě alba. Tento třiadvacetiminutový epos, který uzavírá celý příběh, je jednou z nejlepších písní, jež jsem kdy slyšel. Od epického nástupu po smyčcový závěr je tahle kompozice ukázkou naprosté geniality. A takové je vlastně celé album. Geniální.

2. Machine Head – Unto the Locust
Po “The Blackening” se Machine Head stali jednou z mých nejoblíbenějších kapel. Od nástupce jsem tak čekal mnoho a ani jsem vlastně nedoufal, že by se má očekávání mohla naplnit. Dodnes se však vzpamatovávám z toho, jak dobré “Unto the Locust” vlastně je. Machine Head na něm vychytali poslední nedostatky a stvořili tak nejlepší album své kariéry. Rob Flynn před nahráváním alba bral lekce zpěvu a jeho vokál je tak silnější než kdy dřív. Zůstala fantastická kytarová sóla a snad ještě lépe než minule znějí bicí, které nahrávku doslova tlačí dopředu. “The Blackening” mělo jistě pár slabších momentů, čemuž se Machine Head tentokrát vyhnuli zkrácením stopáže o více než deset minut. Albu neuškodila ani větší přístupnost materiálu – baví mě od prvního poslechu a nemyslím si, že by někdy mohlo přestat. Dlouho jsem si byl jistý, že “Unto the Locust” bude mojí nejoblíbenější deskou roku. Dokud jsem neslyšel Haken.

3. Septicflesh – The Great Mass
Rok 2011 přinesl na poli symfonického death metalu hned dvě skvělá alba. Prvním z nich je “Agony” od Fleshgod Apocalypse, o druhém právě čtete. O skloubení orchestru s extrémním metalem se snaží mnoho hudebníků, málokdo to však dokáže udělat tak nápaditě a přirozeně jako tito Řekové. Septicflesh stvořili opravdovou bestii. Orchestrální pasáže jsou monumentální, a že obstojí samy o sobě kapela dokázala, když je vydala jako samostatný disk. Co činí tuto nahrávku jedinečnou, je však jejich bezchybné spojení s metalovým základem. “The Great Mass” zní jako exkurze do pekla, při níž vidíte věci, které vás děsí. Zároveň vám však uhranou svou tajemnou krásou, od které nelze odvrátit zrak. Vše doprovází mocný Sethův vokál, jenž jako by vycházel z úst samotného Satana. Nemá cenu zbytečně album chválit, tohle je nutné slyšet.

Leprous - Bilateral

4. Leprous – Bilateral
O Leprous jsem před poslechem “Bilateral” nikdy neslyšel a o to větší dojem na mě album udělalo. Pětice hudebníků z Norska hraje metal tak, jak jsem ho ještě nikdy neslyšel. Prvních několik poslechů jednoduše člověk nechápe, jak s tímhle může někdo přijít. V žádném případě nechci tvrdit, že Leprous hrají neposlouchatelnou avantgardu či se snaží odlišit za každou cenu. “Bilateral” je plné invenční hudby, která ovšem zní známě a povědomě, a o to lépe se jí posluchač přizpůsobuje. Většina alba se odehrává ve středních tempech, z nichž ovšem pořádá výjezdy bubeník Tobias Andersen a občas tak zní, jako by hrál úplně jinou píseň než zbytek kapely. Jenže to jednoduše funguje. Vokalista Einar Solberg je pro mě letos hrdinou na poli zpěvu, jeho vokál zní stejně unikátně jako vše s Leprous spojené. Vrchol “Bilateral” nastává v polovině alba. Nejdříve s baladou “Mb. Indifferentia”, která v druhé polovině vygraduje do refrénu, při němž musí každá živá bytost uronit slzu (nebo alespoň kroupu). Hned následující “Waste of Air” staví v podstatě na stejném schématu, jenže v úplně jiném tempu, s mnohem větší intenzitou a opět skvělou gradací. A takto bych vlastně mohl pokračovat o všech písních.

5. Vektor – Outer Isolation
Není tomu tak dlouho, co jsem se na stránkách Sicmaggot rozplýval nad kvalitami “Outer Isolation” v samostatné recenzi. Myslím, že se nemá cenu po tak krátké době opakovat. Vektor nahráli skvělé album, na kterém jsem nalezl vše, co jsem si zamiloval již na “Black Future”. Ultratechnické pasáže plné sól, hutná zásoba riffů, ale i progresivní, klidnější pasáže. To vše v dokonalém zvukovém provedení s kytarami řezavějšími ještě více než kdy dřív. Takhle si představuji budoucnost thrash metalu.

CZ/SVK deska roku:

1. Atari Terror – Part 3: Final Warning
Atari Terror připravili svou novinku v naprosté tichosti a nebýt čiré náhody, nejspíš bych o ní dodnes vůbec nevěděl. Kapelu v pauze mezi alby opustil zpěvák LU2 a na jeho místo nastoupil Broňa známý ze Satisfucktion. Po poslechu “Part 3: Final Warning” musím uznat, že je to změna správným směrem. Broňa je skvělý vokalista a ve spojení s křiklounem Kurzem zní ještě lépe než ve své domovské kapele. Oproti předchozímu počinu kapela citelně přitvrdila, a tak není nouze ani o pasáže, které by člověk čekal spíše na death metalové desce. Nemohli si však odpustit trochu humoru, a tak se dočkáme skočné “Dance Machine” či několika opravdu vysoko zpívaných vokálů. Celkově mě Atari Terror svým albem překvapili. Jde o opravdu silný materiál, který by obstál i v souboji se zahraniční konkurencí.

Törr - Tempus fugit

2. Törr – Tempus fugit
Törr jsou v českém thrash metalu legendou. Jsou kapelou s bohatou historií plnou kvalitních desek. Jsou kapelou, kterou mám rád, i když hraje stále to samé. Ale ze všeho nejvíc jsou kapelou, která pravidelně píše ty nejhorší texty, které jsem kdy slyšel. Proč to zmiňuji hned na úvod odstavce, který má naopak kapelu velebit, jelikož jí umisťuje na druhé místo v žebříčku mých nejoblíbenějších českých alb za rok 2011? Protože je to přesně ta první myšlenka, která mě napadla hned po spuštění alba. Na “Tempus fugit” tuto nelichotivou cenu získává hned první skladba “Až mě všichni naserou”. Vše ostatní je však v nejlepším pořádku a člověk by ani nepoznal, že v sestavě chybí dlouholetý basák Vlasta Henych. Album odsýpá a já chválím i nápad umístit na druhou stopu skvělou baladu “Básníci doby”. Za vrchol považuji chytlavou “To smrt jsem já”, která však nevyčnívá nijak výrazně nad ostatní solidní skladby. Nebývá tak než Törr pogratulovat k další kvalitní nahrávce.

Neřadový počin roku:

Between the Buried and Me – The Paralax: Hypersleep Dialogues
Between the Buried and Me patří do velmi malé množiny kapel, které jednoduše nemůžou vydat špatnou desku. A to mi potvrdili svým aktuálním EP “The Paralax: Hypersleep Dialogues”. Kapela zde opět experimentuje s propojením progresivního rocku s přímočarým death metalem a opět vítězí. Oproti předchozím albům jsou zde metalové elementy intenzivnější a činí tak desku hůře přístupnou, což je asi jediný zápor, který se mi podařilo najít. Po proniknutí oné povrchové vrstvy zmatku však na EP naleznete tři výtečné skladby, které snesou srovnání s jakýmkoliv z mistrovských děl, jež kapela vydala v minulosti.

Koncert roku:

Je smutným faktem, že zde s největším možným zpytováním svědomí musím přiznat následující věc: na žádném koncertě jsem letos nebyl. A to jen v Praze vystoupilo několik z mých nejoblíbenějších kapel. Ostuda.

Videoklip roku:

Steven Wilson – Track One
Říká se, že v jednoduchosti je síla. Nebudu se snažit o potvrzení či vyvrácení této fráze, místo toho však uvedu jeden důkaz o tom, že (alespoň někdy) platí. Spolupráce Stevena Wilsona a Lasse Hoila letos přinesla hned několik videoklipů, za nejlepší však považuji ten nejjednodušší. Videoklip prý vznikl s pomocí jediné světlice, která autorovi zbyla z natáčení videa k písni “Harmony Korine” z Wilsonova staršího alba. Přidejte silné protisvětlo z jediného reflektoru, vítr, záblesky a Wilsona s kytarou, sedícího bokem ke kameře, a máte silný zážitek.

Potěšení roku:

množství zvratů na metalové scéně
Rok 2011 byl velmi silný co do počtu kapel, jež si troufly výrazně změnit své hudební směřování, či alespoň vydat netradiční desku. A to i za cenu hrozící ztráty fanoušků. Kapely hrající třicet let to samé jen proto, že se to fanouškům líbí, jsou podle mě zbabělci a jejich tvorba nemá nic společného s uměním. Mám rád originalitu, i přestože občas může vést do slepých uliček. Jmenovitě mě tak potěšily kapely Opeth, Metallica, KoRn, Morbid Angel a Queensrÿche. Jen tak dál.

Zklamání roku:

Trivium – In Waves
Do novinky Trivium jsem vkládal velké naděje, leč marně. Kapela, kterou mnozí považují za novou Metallicu, vydala po skvělém “Shogun” mnohem přímočařejší, ale také mnohem nudnější a jednodušší album. Navíc mi ani po mnoha posleších (a že byl mnohdy problém album doposlouchat do konce) nezůstalo v hlavě víc než pouhý refrén titulní skladby. Snad své chyby kapela příštím albem napraví.