Ihsahn – Eremita 2.8.2012 Ježura  Bylo by vyloženě pokrytecké, kdybych hned na úvod nepřiznal, že album “Eremita” z dílny norského génia Ihsahna bylo z mé strany nejočekávanější deskou roku, a to od té chvíle, kdy se ke mně donesly první informace o jejím vydání. Ono se také není čemu divit při zkušenosti, jakou mám se vším, čeho se mistr za všechny ty roky jen dotkl. A bylo to snad poprvé, kdy jsem se v očekávání nástupce zcela geniálního díla, kterým “After” z roku 2010 bezesporu je, netrpěl ani náznakem obav, jak a jestli vůbec se na takový majstrštych podaří navázat. Přesně tahle neochvějná jistota brzké akvizice dalšího skvostného zářezu do už tak početné Ihsahnovy diskografie však stojí za pocity, které mi přivodilo několik prvních poslechů a které mi nezávisle na sobě potvrdilo několik dalších vyznavačů Ihsahnovy tvorby. Proti všem předpokladům ... Ephel Duath – On Death and Cosmos 1.8.2012 Zajus  Nebudu se tvářit jako znalec a již nyní čestně prohlásím, že tvorbu Ephel Duath neznám tak, jak bych si sám přál. Ačkoliv jsem si těsně před vydáním EP “On Death and Cosmos” poslechl všechna jejich dosavadní alba, vždy šlo spíše o první seznámení a k bližšímu prozkoumání jsem se tak u žádného z nich zatím nedostal. Ono to však není úplně od věci. Ephel Duath jsou totiž kapelou, která se neustále vyvíjí, a upoutání k její starší tvorbě by tak mohlo svazovat můj pohled na nový materiál. Ještě než se však pustíme do jeho detailnějšího rozboru, pojďme se krátce podívat, jakou kapelu si k jejímu nahrání mozek kapely Davide Tiso sestavil. Jde totiž o jména velmi zajímavá. O vokály se postarala průkopnice ženského growlingu Karyn Crisis, baskytary se zhostil již téměř legendární Steve DiGiorgio ... Manowar – The Lord of Steel 31.7.2012 H.  Manowar jsou bezesporu velmi vděčné téma po všech stránkách, a to jak pro jejich věrné příznivce, tak pro jejich věčné odpůrce, kteří na ně plivou, kudy chodí. Není se ovšem vůbec co divit, neboť Manowar si o to svou patetickou maskulinní prezentací přímo koledují. Mají tuny die-hard fanoušků, kteří samozvaným Králům metalu všechny ty pohádky o pravém heavy metalu věří až za hrob a uctívají je jako bohy, úplně stejné počty má však i armáda těch, kteří nemohou přijít Manowar na jméno, posmívají se jejich klišovité image, siláckým kecům a nesmírně homosexuální image. A to vše prosím není žádný výmysl, v případě Manowar to platí opravdu doslovně. Zapomeňte na vše, co jste kdy slyšeli o jakékoliv kapele a o tom, jak ji jedni milují, druzí nenávidí – u Manowar to není ... Deathspell Omega – Drought 29.7.2012 H.  Já obvykle nemám moc v lásce plýtvání nějakými přehnanými superlativy – pochválit dobrou muziku, to samozřejmě ano, ale nerad kolem sebe rozhazuji nějaká silná slova, aniž bych měl k tomu opravdu pádný důvod, hodnocením na úrovni geniality či výjimečnosti se denně opravdu neoháním… není ovšem sporu o tom, že existují jisté kapely, které si nic jiného než takto vysoká hodnocení nezaslouží. Tajemní francouzští extrémně-avantgardní filozofové Deathspell Omega ovšem jistojistě patří mezi tu hrstku vyvolených, u nichž přívlastky jako unikátní či výjimečný v žádném případě nejsou nějakým výplodem aktuálního zaujetí jedné osoby, nýbrž zcela objektivním hodnocením hudby, která se jen tak nevidí a neslyší. Současní Deathspell Omega jsou pro mě osobně vlastně vybroušeným prototypem toho, jak si představuji opravdu dokonalou hudební produkci se vším, co k tomu patří. Není ... Linkin Park – Living Things 28.7.2012 Zajus  Asi se nespletu, když prohlásím, že Linkin Park slyšel někdy v životě každý, kdo alespoň na chvíli zapnul jakékoliv rádio či hudební televizi. Svým debutovým albem vyzdvihli nu-metal na vrchol popularity, a i když prodejnost jejich alb od té doby vždy jen klesala, na jejich jméno se nikdy nezapomnělo. Přežili napjatě očekávané druhé album a i přes jeho úspěch se následně vydali prozkoumávat velmi odlišné hudební světy. Na třetím albu “Minutes to Midninght” již kompletně opustili nu-metalovou škatulku a důkladně prozkoumali jak svou rockovou, tak popovou stránku. Ani zde však nezůstali dlouho a donedávna nejnovější počin “A Thousand Suns” z roku 2010 tak operoval na poli experimentální elektroniky (experimentální v rámci možností slavné kapely s milióny fanoušků). Před vydáním novinky “Living Things” kapela prohlašovala mimo jiné, že album bude méně odvážné než ... Darkend – Grand Guignol – Book I 27.7.2012 H.  Pokud se bude hovořit o spojitosti Itálie s metalovou muzikou, zrovna black metal asi nebude styl, na nějž si většina lidí vzpomene jako na první, přesto i zde na Apeninském poloostrově bují černěkovové podhoubí jedna báseň a najdeme tu nejednu opravdu kvalitní smečku, ať už se jedná o klasickou pekelnou klepačku, která vám vypráší kožich takovou rychlostí, že ani nestačíte mrknout okem, o nějakou progresivnější bláznivinu, která jako by vypadla z nějakého sanatoria pro choromyslné, nebo o jakýkoliv jiný druh black metalu – ač se to na první pohled nezdá, výběr je rozhodně veliký a bylo by bláhové si myslet, že italské menu nabízí pouze pizzu a špagety. Nemá cenu prodlužovat úvod recenze nějakým vyjmenováváním oněch kvalitních sebranek, jelikož nás dnes zajímá jenom jedna jediná – Darkend ze severní Itálie. Jestli ... Gojira – L’enfant sauvage 26.7.2012 Kaša  Kdo by to byl řekl, že z nenápadné francouzské kapely, která v roce 2003 překvapila povedeným albem “The Link”, se po necelé dekádě stane asi největší naděje současné tvrdě metalové scény, jejíž alba jsou právem považována za jedny z nejočekávanějších v daném roce. Gojira je krásným důkazem toho, že to jde i bez masivní reklamní masáže vydavatelství, které kapelu sere na každou druhou stránku magazínů, a bez slepého následování trendů, které zrovna hýbou světem. Právě za skoro až skromný přístup a image, kterou si kolem Gojira buduje, je mi kapela velice sympatická. Za jejich úspěchem není nic jiného než tvrdá práce a především pak kvalita studiových zářezů. Jak už to tak bývá, je potřeba i troška toho štěstíčka, které si Gojira vybrala, když v roce 2008, tehdy ještě relativně neznámého ... Spineshank – Anger Denial Acceptance 25.7.2012 nK_!  Neuvěřitelných devět let je tomu, co vyšlo doposud poslední album amerických alternativních metalistů Spineshank. “Self-Destructive Pattern”, tak se tenkrát jmenovalo a na autora tohoto článku muselo počkat ještě další tři roky, než dostalo šanci ukázat se mu v plné síle. Neuvěřitelný náboj a tempo z něj čišely do všech stran a já si tehdy říkal, zda bude další placka také tak nadupaná. Tenkrát jsem samozřejmě netušil, že se Spineshank rozpadnou a po chvíli zase dají dohromady, že jim bude produkce dalšího alba trvat tak šíleně dlouho a že to nakonec nebude tak horké, jak jsme tehdy možná očekávali. Ale popořadě. Jak bylo výše nastíněno, Spineshank se v roce 2008 skutečně rozpadli a nějakou chvíli to vypadalo, že se reunionu a logicky zároveň i dalšího alba už nikdy ... Sarah Jezebel Deva – Malediction 23.7.2012 Madeleine Ailyn  Moje seznámení s možností recenze na “Malediction” od Sarah Jezebel Devy bylo více než zajímavé. Byla jsem všelijak upozorňována, že si mám k počítači přinést kýbl a že jestli to bude stejná kvalita a nápady jako předchozí “The Corruption of Mercy”, o “A Sign of Sublime” ani nemluvě, nemám se bát ho použít. Navíc už mě po předchozích zkušenostech děsila ta věčně zmiňovaná skutečnost s Cradle of Filth. Tak se přiznám, že jsem si prostě poslechla pár dostupných písní na YouTube a nechala to osudu, ostatně nějak zrecenzovat se dá všechno. Ta malá ukázka mě nijak nenadchla, a tak jsem se upřímně modlila, ať se stane malý zázrak a on se podle mě víceméně stal. Když si poslechnete napoprvé ty tři skladby, které se na EP nalézají, možná, že vás stejně ... Amy Macdonald – Life in a Beautiful Light 22.7.2012 Zajus  Občas na Sicmaggotu recenzujeme album, o němž máme pochybnosti, zda se na rockový web vůbec hodí. To nám však v ničem nezabrání a album pak raději alibisticky založíme do sekce “články” . “Life in a Beautiful Light” skotské písničkářky Amy Macdonald je přesně tím případem. Už jen podle množství názorů pod recenzí totiž můžete poznat, že Amy v naší převážně metalové redakci zaujala mnoho uší. Amy Macdonald uspěla hned se svým prvním albem “This Is the Life” a ve svých dvaceti letech se tak stala jednou z nejvýraznějších postav britské popové hudby. Na rozdíl od dalších podobně úspěšných hvězdiček si však Amy stojí za svým úspěchem sama, jelikož je autorkou všech skladeb i textů na albu. Tři roky po úspěšném debutu přišla řada na nástupce, který ... Gotthard – Firebirth 19.7.2012 Madeleine Ailyn  Jako by pro mě nemělo smysl začínat s nějakým vysvětlováním historie kapely. Jednak proto, že Gotthard jsou docela známá hard rocková kapela, a jednak proto, že bych se dostala k dobře známému smutnému bodu. Protentokrát jsem docela fanynka, pokud tak pravidelnému poslechu chcete tak říkat. Takže se prostě budu držet faktu, že Gotthard jsou zpět na scéně a že i po takové ráně se byli schopni sebrat a stvořit s novým zpěvákem Nicem Maederem album “Firebirth”. To zabrání mé sentimentálnosti se prodrat na povrch a zůstat aspoň trochu nad věcí, protože se mi nechce pochybovat jen kvůli svým osobním pocitům. Kdokoliv kdo má nějaké mezery, nechť si je “vygooglí”. Možná je to v tomhle případě hodně tvrdé tvrzení, ale všechno zlé, a i to hodně zlé, je k něčemu dobré, ale ... Rush – Clockwork Angels 18.7.2012 Kaša  Rush jsou výjimeční. Prog rocková legenda funguje už celých 44 let a pořád jí to hraje náramně, má za sebou 20 studiových alb, nespočet živých vystoupení, a rostoucí věk jako by jí nebránil pohybovat se první rockové lize. Trojici ve složení Geddy Lee, Alex Lifeson a Neil Peart není třeba nijak představovat, každý, kdo se o rockovou hudbu zajímá, tahle jména už určitě slyšel, takže se radši pojďme kvapem vrhnout na události nedávné a především na nové studiové album “Clockwork Angels”, které se pyšní jubilejní číslovkou 20 v pořadí jejich bohaté diskografie. Přípravy nového alba začaly vlastně už v roce 2010, když se kapela sešla v Blackbird Studios s producentem Rickem Raskulineczem, aby nahrála dvě nové skladby “Caravan” a “BU2B”. Obě byly mezi fanoušky vypuštěny ještě v témže roce a ... Mnemic – Mnemesis 16.7.2012 nK_!  Je tomu již pět let, kdy jsem se s dánskými moderně metalovými Mnemic setkal poprvé. Bylo to živě na pátém ročníku oblíbeného Basinfirefestu na hlavní stage, někdy po půlnoci. Tenkrát do mě tihle maníci dokázali napumpovat tolik energie, že mi vydržela ještě po zbytek letních prázdnin a mnohem, mnohem déle. Na toto období mám krásné vzpomínky, ale když jsem se o něco později dostal ke studiové tvorbě kapely, která sama o sobě prohlašuje, že hraje future fusion metal, nešlo o nic slavného, ba ani zvláštního. Mnemic, kteří se dali dohromady již v roce 1998, byli a podle mého názoru vždy budou hlavně živá kapela, protože až na minulé “Sons of the System” z roku 2010 mě ze svých nosičů totálně ničím nezaujali. To už je holt úděl dnešní doby, kdy si široké zástupy ... Dying Fetus – Reign Supreme 15.7.2012 Ježura  Američany Dying Fetus jsem vždy podvědomě řadil do té skupiny kapel, které jsou na můj vkus trochu moc brutální. Jenže pak jsem při brouzdání po YouTube takřka omylem narazil na klipovku “Your Treachery Will Die with You” a rázem se mi rozsvítilo, představy o přemrštěné brutalitě padly a od té doby kapelu vedu jako tvůrce řádně ostrého, ale pěkně od podlahy budovaného death metalu, který dovede zaujmou zdaleka nejen tím, že poslech může slabším povahám způsobit krvácení z uší… Jenže jak jsem se do novinky “Reign Supreme” pustil vyzbrojen pouze dobrým dojmem z jedné skladby, několika prvním poslechům následovalo docela slušné zklamání. Pár dobrých riffů jsem sice v tom marastu rozpoznat dokázal, ale z celkového pohledu mi “Reign Supreme” připadalo stejně prvoplánově brutální a přitom nekonečně nudné, jako moje prvotní ... Forgotten Silence – La grande bouffe 14.7.2012 Zajus  Pokaždé, když Forgotten Silence vydají nové album, jde o důležitou hudební událost pro celou českou metalovou scénu. Tato kapela totiž místo kvantity hledí na kvalitu, a proto minimálně její alba “Kro Ni Ka” a “Ka Ba Ach” mnozí řadí do zlatého fondu české tvorby. Novinka “La Grande Bouffe” vznikala dlouho, je to již přes rok od doby, kdy kapela začala s nahráváním. Psaní skladeb se pochopitelně datuje ještě dál do minulosti. V květnu letošního roku album konečně vyšlo v nádherném ovocném digipacku (a na stejně ovocném vinylu), pojďme se na něj tedy podívat zblízka. Předně se musím přiznat, že nejsem znalec tvorby Forgotten Silence. Dobře znám jen dvě výše zmíněná alba, další tvorba kapely stále čeká na mém téměř nekonečném seznamu hudby, kterou musím slyšet. Již z oné dvojice alb si ... Candlemass – Psalms for the Dead 13.7.2012 H.  Zeptejte se jakéhokoliv doomaře na ty největší žánrové legendy. Pokud vám mezi prvními nejmenuje švédské Candlemass, pak to není doomař. Candlemass jsou opravdu bez sebemenších pochyb jedněmi z průkopníků svého stylu a jen těžko odhadovat, jak by doom metal vypadal bez jejich přispění. Minimálně první dvě desky “Epicus Doomicus Metallicus” a “Nightfall” lze bez jakéhokoliv přehánění považovat za stylotvorné v plném rozsahu tohoto slova. Nutno ovšem dodat, že ne všechna alba Candlemass jsou úplně bez výtky. Diskografie kapely jako by – s nadsázkou řečeno – opisovala graf funkce cosinus. V počátcích byla tvorba hodně vysoko, čehož jsou jasným důkazem oba výše zmíněné skvosty, osobně bych řekl, že zejména ten první, “Epicus Doomicus Metallicus”, který já osobně za jednu z nejúžasnějších desek hudební historie – a to je myšleno ... Spreading Dread – …Sanatorium… 12.7.2012 Kaša  Nečekaně jsem dostal šanci recenzovat debutové album pražských Spreading Dread, “…Sanatorium…”, takže jsem si tento nosič běžel s napětím na konci června vyzvednout na poštu. Spreading Dread je jméno, se kterým jsem neměl doposud žádné zkušenosti a slyšel jsem jen jednu píseň na Bandzone, která ve mně nezanechala žádné větší očekávání, přestože kapela řeže styl hudby, který mám rád a papírově by se mi měl líbit. Až později jsem zjistil, že to bylo spíše tím, že jsem tomuto zběžnému poslechu nevěnoval dostatek pozornosti, než kvalitou, ale o tom až později. Nevěděl jsem tedy, co mám od “…Sanatorium…” očekávat, navíc českou undergroundovou scénu nějak podrobněji nesleduji, takže v tomhle ohledu to pro mě byla taky premiéra a krok do neznáma. “…Sanatorium…” bylo nahráno v druhé polovině loňského roku v Pardubicích ... Marduk – Serpent Sermon 11.7.2012 H.  Marduk jsou již dávno osvědčené jméno, na které se může člověk za každých okolností spolehnout. Jednou za dva, za tři roky přijdou s novou fošnou (ta aktuální je již 12., což je na poměry black metalu docela vysoké číslo na dlouhohrající nahrávky), která sice může být jednou lepší, jednou horší, ale můžete si být jistí, že neposlouchatelný průser to nebude, ale že to bude další porce našlapaného black metalového klepání, většinou ozvláštněného alespoň nějakou pomalejší a valivější písní – a opět platí, že někde jich je více, někde méně. Je potěšující, že nové “Serpent Sermon” patří zrovna k tomu lepšímu – je pravda, že vyloženě slabé album Marduk doposud nemají, nic to ovšem nemění na tom, že některá jejich alba mají trochu větší koule, což ... Nightmare – The Burden of God 10.7.2012 Madeleine Ailyn  Dobře, začnu pěkně od podlahy, a to, tím, že francouzští Nightmare mi přes třicet let jejich tvorby říkají pramálo, a proto by asi nebylo správné začít s jakýmkoliv rozborem jejich historie. Vlastně jsem se při výběru téhle recenze řídila opět jen svou vlastní logikou. Já osobně věřím, že když už nevíte podle čeho vybírat, vždy vám pomůže přebal alba. Málokdy se mi stalo, že by nenaznačoval samotnou hudbu a kapela se tím vždy snaží něco říct. A zatímco předchozí obaly od Nightmare bych asi pro jejich nádech sci-fi zvažovala déle, “The Burden of God” mi samo o sobě přišlo jako detailně provedené fantasy, a tak moje zvědavost zase přebila skepsi ze heavy či power metalových kapel. Asi jistě chápete, že bych to nepsala do úvodu, kdybych podle ... The Agonist – Prisoners 8.7.2012 H.  The Agonist jsou jedna z mála kapel, které mají co do činění s metalcorem (byť v tomto případě ne úplně čistokrevným) a které mám zároveň opravdu upřímně rád. Nebudu zastírat fakt, že velkou měrou v tom má prsy, tedy, ehm, prsty (a možná i další části těla, ale to sem teď nepatří) nádherná zpěvačka, ale ani to nic nemění na faktu, že předchozí deska “Lullabies for the Dormant Mind” byla vážně skvělá a dodnes mne baví. Na další pokračování jsem se tedy – vcelku pochopitelně – těšil, nicméně dvouskladbové EP “The Escape”, které vyšlo v loňském roce jako ochutnávka, mě nechalo poměrně chladným a ani jedna z přítomných písniček – tedy “Lonely Solipsist” a titulní “The Escape”, jež se obě nacházejí i na plnohodnotném počinu “Prisoners” – mě příliš ...
|
