Recenze

  • Paradise Lost – The Plague Within

    17.6.2015

    Kaša

    Paradise Lost – The Plague Within

    Tak, a je to tady. Vysoce očekávané album „The Plague Within“, kterým se Paradise Lost vrací o dobré dvě dekády zpět hluboko do první poloviny 90. let. Lépe tuhle desku ani charakterizovat nelze. No, a protože má tato britská veličina za sebou vskutku zajímavou hudební pouť, již během své kariéry ušla, tak ještě než se pustím do jejich 14. studiového alba, jímž letos potěšili zejména fanoušky návratů do minulosti, tak si pojďme tyto veterány alespoň v krátkosti představit. Paradise Lost zanedlouho oslaví 30 let své existence, a je tak nad slunce jasné, že nejde o žádné břídily. Naopak, svými první alby pomáhali položit základy britskému doom metalu, který následně oživili o gotické prvky, a zapsali se tak nesmazatelně do hudební historie.

  • Imperial Triumphant – Abyssal Gods

    16.6.2015

    H.

    Imperial Triumphant - Abyssal Gods

    V posledních letech se po vzoru formací jako Blut aus Nord či Deathspell Omega hodně rozmohla jedna specifická větev avantgardního black metalu, jež se zdánlivě vydala zcela opačným směrem, než kam směřovala úplně původní podoba black metalu. Namísto jednoduché, mnohdy téměř až primitivní formy a jakési neotesané aury primordiální animálnosti přišly kapely tohoto druhu s pojetím black metalu, který je naopak vysoce komplikovaný, technický a namísto sice triviálních, zato však mrazivých riffů nabízí riffy, které jsou naopak vysoce technické, lámané a celý hudební projev je spíše složitý a vyvolává dojem nezřízeného chaosu. Přesně do takové sorty se řadí rovněž Američané, kteří si říkají Imperial Triumphant. Ti mají za sebou už několik let hraní, řádku neřadových počinů (z nichž nejvíc za pozornost stojí asi EP „Goliath“ ...

  • Welicoruss – Аз есмь

    15.6.2015

    H.

    Welicoruss - Az esm

    Pokud jste poslední rok nebo dva nežili v (metalové) jeskyni a tu a tam po všech těch internetech zabrouzdáte na nějaký ten web o tvrdé kytarové muzice, o jméno Welicoruss jste již s největší pravděpodobností přinejmenším zavadili – tím spíš v našich zeměpisných šířkách. Tahle skupina totiž – tedy alespoň mně to tak přišlo – byla v poslední době dost vidět, a to nejen na oné internetové frontě, ale i na té koncertní (nevím jak vy, ale já jsem tedy logo téhle kapely viděl na spoustě plakátů). A její aktivity byly hodně vidět právě u nás, jelikož Alexey Boganov, lídr téhle původem ruské formace, před dvěma lety přesídlil do Prahy, kde dal dohromady novou sestavu. Tak či onak, za mě je to dobrý přístup, protože jde vidět, že Welicoruss se snaží jít svému ...

  • Vola – Inmazes

    14.6.2015

    Zajus

    Vola - Inmazes

    Když Fredrik Thordendal z Meshuggah předvedl světu poprvé své těžké a složité riffy, asi netušil, že se z jeho díla stane žánr, který bude jedním z nejvýraznějších směrů v metalu budoucnosti. Nakolik bude obliba djentu pomíjivá je otázka na jindy, dnes nás zajímá, kam djent dospěl v současnosti, a dobrou ukázkou toho je právě Vola. Vola mi totiž, vezouc se na vlně popularity, opět jednou potvrdili, že Thordentalovy riffy vytržené z kontextu extrémního metalu jednoduše nefungují, ani když je vše ostatní dobře napsané. Vola (chce se mi jméno kapely skloňovat „volům“, ale to si Dáni asi nezaslouží) nelze upřít dobrou instrumentální úroveň, sehranost i schopnost psát dobře zapamatovatelné písně plné nevtíravých nápadů.

  • Unleashed – Dawn of the Nine

    13.6.2015

    Kaša

    Unleashed - Dawn of the Nine

    Při poslechu dvanáctého řadového alba severských válečníků Unleashed se v každém okamžiku člověku dere na mysl jedna hlavní myšlenka: poslouchám tady legendu švédského death metalu se vším, co k tomu patří. Ne snad, že by k tomuto konstatování byla novinka “Dawn of the Nine” vyloženě zapotřebí, protože parta kolem Johnnyho Hedlunda již dlouhou dobu dokazuje, že za svou píli a nasazení si svou pozici zcela jistě vysloužila již dávno a právem, ale “Dawn of the Nine” je ve všech ohledech naprosto profesionální produkt v dobrém slova smyslu, na kterém čtveřice nenechala nic náhodě a natočila ničivou desku hodnou svého jména.

  • Whyzdom – Symphony for a Hopeless God

    12.6.2015

    H.

    Whyzdom - Symphony for a Hopeless God

    Spousta metalových subžánrů se v dnešní době nachází v jakési slepé uličce, ve stavu stagnace, nulového vývoje a bez snahy kohokoliv ten styl nějakým způsobem posouvat kupředu. Jistě, do jisté míry má s tímto větší či menší problém snad úplně každá odnož, což je ostatně přímý důsledek ohromné masy průměru, jíž je už jen z logiky věci (průměr se tomu neříká jen tak pro nic za nic) nejvíce. Nicméně třeba v takovém black metalu či death metalu obecně stále cítím snahu jít někam dál a jsou zde kapely, které se v rámci nalinkovaných standardních mantinelů striktně nedrží. Pak jsou tu ale subžánry, u nichž žádnou podobnou snahu nevidím, a právě takové jsem měl na mysli v první větě… Mezi takové patří i symphonic metal – obzvláště ten s princeznami za mikrofonem – který se již dávno utápí v moři ...

  • Gavin Harrison – Cheating the Polygraph

    11.6.2015

    Zajus

    Gavin Harrison - Cheating the Polygraph

    Znovu nahrávat hudbu již jednou nahranou je ve většině případů s prominutím blbost. Snad až na výjimky, v nichž kapela s malým časovým odstupem oprašuje skladby napsané a nahrané v době, kdy neměla k dispozici pořádné studio a dobrý zvuk, považuji podobné nápady za přiživování se na vlastní minulosti. Podobně, byť v menší míře, smýšlím o předělávkách výraznějšího rázu. Většina z nich jsou, přiznejme si, nezábavné akustické verze původních skladeb a ty snad až na výjimky nikdy neobhájí svou existenci. A pokud jde o předělávky mnohem zásadnější, jde většinou o zbytečnosti. Jednoduše soudím, že sahat do jednou hotové hudby je prostě pochybné. Nedbaje vlastních pochyb jsem však byl na „Cheating the Polygraph“, jež je jak už asi tušíte albem předělávek, dost zvědavý.

  • One-Way Mirror – Capture

    10.6.2015

    nK_!

    One Way Mirror - Capture

    Je docela dobře možné, že jste o kapele jménem One-Way Mirror zatím nikdy v životě neslyšeli. Nebylo by se ostatně čemu divit, v české kotlině nejsou tihle Francouzi příliš známí. Mohlo by vám ale něco říkat jméno frontmana – Guillaume Bideau. Ano, jde přesně o toho člověka, který jako poslední převzal vokální otěže dánských Mnemic a nazpíval s nimi poslední tři alba. Vzpomínáte na „Mnemesis“ z roku 2012? Zcela o ničem. Tak hrozné naštěstí „Capture“ není, i když o nějaké terno také nejde. One-Way Mirror mají na kontě celkem tři dlouhohrající nahrávky. Eponymní „One-Way Mirror“ jsem v roce 2008 strašně žral, a i když si ji v poslední době už pustím opravdu jen zřídkakdy, nedám na ni dopustit.

  • Six Feet Under – Crypt of the Devil

    9.6.2015

    Kaša

    Six Feet Under - Crypt of the Devil

    Když lídr Six Feet Under, Chris Barnes, ohlašoval jedenácté studiové album titulované jako „Crypt of the Devil“, nic nenasvědčovalo tomu, že by posluchači měli zbystřit nad rámec ohlášení běžné studiové placky těchto smrtonošů. Důvod? Není to žádné drama, Six Feet Under prostě sypou svá alba z rukávu s docela vysokou kadencí a vzhledem k tomu, že dvojice počinů „Unborn“ a „Undead“ vyšla v letech 2012 a 2013, tak jsem nečekal, že se Barnesovi v šuplíku naskládá tak rychle nový materiál, a když už ano, tak výsledek bude znovu převařená voda, z níž tento growler kuchtí už roky. Nicméně, „Crypt of the Devil“ je v jistém ohledu jiné. Jakmile Barnes vypustil informaci, že pro účely vzniku nového alba se spojil s Philem Hallem z Cannabis Corpse, které v nahrávacím ...

  • Mare Cognitum – Phobos Monolith

    8.6.2015

    H.

    Mare Cognitum - Phobos Monolith

    Ačkoliv malovaná, možná až trochu komiksová obálka může působit všelijak, skutečně se pod ní skrývá black metal. Sice to není black metal, který by měl ambice aspirovat na titul největšího a nejblasfemičtějšího pekla široko daleko, jelikož Mare Cognitum produkují atmosférickou podobu žánru (familiárně přezdívanou jako atmospheric black metal), ale i v tomhle stylu asi může podobně pestrobarevný přebal leckoho překvapit. Ono to tvrzení, že Mare Cognitum produkují atmospheric black metal, však vlastně není úplně přesné. Jeho nepřesnost ovšem neplyne ze špatného pojmenování žánru, ale z tvaru slovesa… správně je totiž „produkuje“. Jedna se o jednočlenný projekt z Kalifornie, za nímž jistý Jacob Buczarski.

  • Orden Ogan – Ravenhead

    7.6.2015

    Ježura

    Orden Ogan - Ravenhead

    Němečtí Orden Ogan sice nejsou nijak zvlášť neznámí, ale k nějakému výraznějšímu věhlasu mají také poměrně daleko, takže si dovedu živě představit, že se najdou lidé, kteří po vyslovení tohoto jména asi nebudou hned vědět a spíše si pomyslí něco o další mladé kapele, které si, čert ví proč, všiml nějaký ten label a vydal jí desku. Nebo spíš opačně – těžko někoho obviňovat, když rozhodně netipne, že téhle kapele pomaličku, ale s neochvějnou jistotou táhne na dvacátý služební rok. Přesně tohle jsem netipoval ani já, když jsem se dva a půl roku nazpět vypravil na koncert Luca Turilli’s Rhapsody, kterým tito Němci předskakovali, a tak mě poměrně překvapilo, když mě jejich produkce nejenže neznechutila, ale dokonce se mi místy vyloženě líbila. Žádný zázrak ...

  • We Butter the Bread with Butter – Wieder geil!

    6.6.2015

    nK_!

    We Butter the Bread with Butter

    Poprvé jsem se s německou metalcorovou smečkou We Butter the Bread with Butter setkal na jednom z pódií josefovského Brutal Assaultu loni v létě. Tahle čtveřice německých mladíků si mě okamžitě získala svou „metalovou diskotékou“ a bezprostředním vystupováním. Nové album „Wieder geil!“ vyšlo teprve před několika dny a už nyní mohu zodpovědně prohlásit, že minimálně pro mě jde zatím o jeden z nejlepších počinů letoška. Abychom si to celé ujasnili – ano, tihle páni se skutečně honosí velmi máselným názvem, a ano, opravdu hrají styl zvaný electronicore. We Butter the Bread with Butter kombinují prvky metalcoru, deathcoru a elektroniky. Tenhle mix možná na první pohled vypadá značně „krejzy“, ale ve výsledku bezvadně funguje jako pečlivě namazaný a udržovaný stroj.

  • Venom – From the Very Depths

    5.6.2015

    H.

    Venom - From the Very Depths

    Není legenda jako legenda. Popravdě řečeno, mnohdy se mi zdá, že je tento pojem pro hudební skupiny zbytečně nadužíván… nebo lépe řečeno, užíván i v případech, kdy to rozhodně není na místě. Už jsem viděl i to, kdy některá kapela sama sebe označovala (anebo se nechávala označovat) jako legendu, přestože měla na kontě třeba jen jedno, dvě alba a sotva dekádu fungování. Anebo že se někdo označuje za legendu jen proto, že prostě hraje dvacet roků, což je holý nesmysl a zcela scestná představa o legendárnosti. Když hrajete dvacet let, jste bezesporu veteráni a zkušení mazáci; legendární či kultovní statut se ovšem odvíjí od něčeho jiného. Pak jsou ale kapely, o jejichž legendárnosti se není třeba přít ani v nejmenším. Nicméně ani takováhle opravdová a velká legenda by neměla mít vyloženě na růžích ...

  • Entrails – Obliteration

    4.6.2015

    Kaša

    Entrails - Obliteration

    Historie švédských Entrails je vlastně docela zvláštní. Tahle kapela sice začala vydávat svá alba teprve před nějakými pěti lety, kdy vyšel jejich debut „Tales from the Morgue“, ale za sebou toho má daleko víc. Prohnilé kořeny této sebranky totiž sahají až do počátku 90. let, kdy se ve městě Linneryd dali dohromady čtyři kámoši a ovlivněni počátkem severského death metalu se rozhodli přispět svou troškou do mlýna. Na nepříliš profesionální úrovni takto fungovali bez jediného vydaného alba, protože se svou tvorbou nebyli nikdy dostatečně spokojeni a s čistým štítem v kolonce diskografie se nakonec rozhodli po osmi letech vyklidit pole. S návratem v roce 2008 se však stalo něco, co bych přirovnal k situaci, v ní se po změně jména nacházejí holandští Legion of the Damned. Na co Entrails v posledních letech sáhnou, to se mění ve zlato.

  • Kiske / Somerville – City of Heroes

    3.6.2015

    Kaša

    Kiske/Somerville - City of Heroes

    Představovat fanouškům melodického metalu ústřední jména projektu Kiske / Somerville, tedy Michael Kiske a Amanda Somerville, je jako nošení dříví do lesa. Nicméně, je třeba předpokládat, že ne všichni jsou chodící encyklopedie, takže jen v krátkosti si nemůžu dovolit nezmínit, o koho že to vlastně jde. O klikaté cestě prvně jmenovaného až na vrchol Olympu melodického metalu v řadách Helloween, následném pádu na samé dno spojeném s averzí k metalové scéně jako takové a konečně velkolepém návratu v řadách několika kapel pod vlajkou Frontiers Records již byly sepsány celé archivy materiálů.

  • Masový wrazi ‎– Svět plnej lží

    2.6.2015

    H.

    Masový wrazi ‎– Svět plnej lží

    Třebíčská hip-hopová úderka Masový wrazi vydala své doposud poslední album, „Svět plnej lží“, už v dubnu 2013, takže se nejedná o nějakou obzvlášť aktuální záležitost v tom smyslu, že by ta placka právě vyšla a že by se všichni měli přetrhnout o to, kdo ji zrecenzuje jako první. Přesto jsem se rozhodl – částečně i z toho důvodu, že se podle všeho nějaké další desky od Masových wrahů asi jen tak nedočkáme – tuhle věc zpětně vytáhnout a říct o ní pár slov. „Svět plnej lží“ je celkově pátým dlouhohrajícím počinem Masových wrahů a skoro by šlo i říct, že v jejich tvorbě znamená znatelnou změnu. Jednou z věcí je jistě to, že MC Curwa – který na starších nahrávkách jen hostoval (i když z té spolupráce vzniklo několik skvělých věcí jako třeba ...

  • George Kollias – Invictus

    1.6.2015

    Kaša

    George Kollias - Invictus

    Hned v úvodu recenze přiznám, že na sólovou prvotinu řeckého bicmena George Kolliase z řad egyptologů Nile jsem se docela dost těšil. První ukázky jeho vlastní tvorby, které zveřejňoval v uplynulých letech prostřednictvím YouTube videí zachycující jeho bubenické umění, nezněly vůbec špatně, a když tedy na konci letošní zimy ohlásil, že první album se bude jmenovat „Invictus“ a vyjde v květnu, věděl jsem, že to je událost, kterou si nesmím nechat ujít. Uplynulo pár měsíců a album jednoho z nejobdivovanějších bubeníků extrémní metalové scény je venku. A jaké je? Jedním slovem: skvělé. Ten, kdo zná Nile a průběžně sleduje jejich tvorbu, ví, čeho všeho je George Kollias se svými čtyřmi končetinami schopný a jakým směrem se jeho hra ubírá.

  • Coal Chamber – Rivals

    31.5.2015

    nK_!

    Coal Chamber - Rivals

    Určitě jste o amerických Coal Chamber už někdy v životě slyšeli. Buď patříte ke generaci, která kdysi na přelomu století ujížděla na tehdy velmi populárním nu-metalu, nebo znáte DevilDriver a jejich frontmana Deze Fafaru (je totiž i principálem Coal Chamber). A nebo prostě jen čtete články na lepších serverech a tak víte, že už jsme se zde na Sicmaggotu o téhle psycho bandě několikrát zmínili. Dez Fafara kdysi dávno Coal Chamber zrušil kvůli problémům ostatních členů s drogami. Teď jsou všichni zase evidentně čistí a skupina se po několika obměnách momentálně nachází v téměř původní sestavě. Američané se před čtyřmi lety vrátili na scénu po skoro devítileté pauze, odjeli úspěšné turné a oznámili novou, v pořadí čtvrtou řadovku.

  • Civil War – Gods and Generals

    30.5.2015

    nK_!

    Civil War - Gods and Generals

    Debutové album heavy metalových Civil War jsem před dvěma lety trestuhodně minul. Momentálně se v návaznosti na jejich novinku „Gods and Generals“ snažím vše dohnat a uznávám, že jde o to nejlepší, co tehdy melodická metalová muzika mohla nabídnout. Pro ty, kteří na tom byli doteď jako já, jen v krátkosti. Kapela Civil War vznikla poté, co se čtyři členové Sabaton před třemi roky sebrali a jednorázově odešli. Krátce na to začali společně zkoušet, nabrali zpěváka a vznikla nová metalová hvězdička. Jejich debut byl napjatě očekáván a v očích mnoha posluchačů dokonce předčil vše, co do té doby nahráli samotní Sabaton. Ti jsou Civil War současně největší konkurencí, protože tematicky se zaobírají velmi obdobnými tématy, a to převážně těmi válečnými.

  • Carach Angren – This Is No Fairytale

    29.5.2015

    H.

    Carach Angren - This Is No Fairytale

    Nejsem si tím úplně jistý, jelikož to už nějaký ten rok je, ale tuším, že jsem svého času obdobným způsobem začínal recenzi i na „Where the Corpses Sink Forever“, předcházející album nizozemských Carach Angren z roku 2012. Nedá mi to však a i kritiku na letošní novinku „This Is No Fairytale“ musím začít prohlášením, že scéna symfonického a melodického black metalu v posledních letech naprosto zoufale postrádá nějakou vůdčí skupinu, jež by byla právoplatným králem nejen co do popularity, ale i co do kvality… Možná jsem jenom slepý, ale poté, co svou činnost v roce 2007 (bohužel) ukončili dekadentní Francouzi Anorexia Nervosa, tu takovou kapelu prostě nevidím. Dimmu Borgir si sice na popularitu stěžovat nemohou, ale buďme upřímní – jejich poslední alba jsou slabounké sterilní nic, ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy