Vowels – Seasonal Beast 4.7.2015 Skvrn  Jakkoliv nám to může nevonět, pořád jsme klasifikováni jako stránka primárně o tvrdé hudbě. Rozličné žánry sice ukrajují z prostoru věnovaném metalu čím dál víc, avšak je to stále hudba kovu, která Sicmaggotu dominuje. Není tak divu, že jsme zásobeni nahrávkami dotýkajících se především tvrdšího hudebního spektra. O to je příjemnější, tedy mluvím-li za sebe, když si k nám najde cestu deska, která ze zajetých kolejí vybočuje. Důvod, proč jsem na recenzování novinky italských Vowels před (nepublikovatelně dlouhou) dobou kývnul, byl právě takovýto. Žánrové zařazení „dark jazz“ přece jen slibovalo něco víc než nás týden co týden navštěvující power metal. A jak že se k nám „Seasonal Beast“ zatoulalo? Ne náhodou. I Vowels v minulosti drtili metal, konkrétně jeho odnož vybarvenou do atmosféricky černé. Italové na scéně působí již sedmým ... Starbynary – Dark Passenger 3.7.2015 Ježura  Italského power metalu nám redakcí prošlo už docela hodně a vzhledem k tomu, že to v řekněme nadpoloviční většině případů stálo za starou bačkoru, těžko se divit, když skoro ke každé další takové desce někteří z nás přistupují spíše s cynickou obavou, co za veledílo to bude tentokrát. Jiskřička naděje ale pokaždé doutná i zde, takže žádná další italská power metalová deska nevstupuje do Sicmaggotího ringu k předem prohraného zápasu. Zatím poslední taková fošna se jmenuje „Dark Passenger“ a do světa ji vypustili jistí severoitalští Starbynary, kteří pospolu fungují sotva dva roky, a pokud lze věřit Encyclopaedii Metallum, o nějakých zásadnějších zkušenostech lze hovořit pouze u zpěváka Joea Cagianelliho, který deset let zpíval u vcelku zavedených žánrových souputníků Derdian. Co si budeme povídat, tahle vizitka by mě určitě k poslechu nenalákala, nicméně ... Darkenhöld – Castellum 2.7.2015 H.  Francie je jednou z nevyčerpatelných líhní black metalových kapel a dnešní kousek pochází opětovně právě z této země. Darkenhöld jsou ovšem v jistém ohledu zajímaví – jejich pojetí černého kovu není ani klasicky satanistické / antináboženské, ani třeba okultní, jak se to poslední dobou nosí; je totiž středověké. Možná si řeknete, že období středověku se k black metalu a vlastně obecně metalu přece hodí, tak co je na tom tak zvláštního… jistě máte pravdu, já s tím souhlasím. I podle mě k sobě metalová hudba a středověká stylizace pasují. Když se však nad tím člověk zamyslí, ono těch skupin, které by něco takového dělaly, není zas až tak moc a navíc ještě spousta z těch, jež se touto cestou vydaly, chápe ono středověké pojetí metalu velice tendenčně, výsledkem ... Faith No More – Sol Invictus 1.7.2015 Kaša  To, co se ještě před několika lety zdálo jako naprostá utopie, tedy návrat jedné z nejzásadnějších rockových kapel 90. let, je zde a myslím, že je tak zcela na místě označit „Sol Invictus“ jako jednu z nejočekávanějších událostí minimálně v horizontu letošního roku, ale pro spoustu fanoušků se dost možná jedná o nejvyhlíženější album v posledních 18 letech. Tak dlouho totiž trvalo, než se dlouho nefunkční Faith No More rozhodli vydat následovníka svého minulého počinu „Album of the Year“, jež se zdál na dlouhá léta posledním albem v diskografii této vskutku výjimečné party. Pětice kolem Mikea Pattona tomu však chtěla jinak a otázka, jestli návrat Faith No More měl smysl, tak konečně dostala své rezolutní odpovědi. Není pochyb o tom, že Faith No More na scéně prostě chyběli. Jejich vlastní výlučnost a ... Timber Rattle – Phantoms of Place 30.6.2015 H.  Máte rádi ticho? Nemám na mysli v tom smyslu, že nic nehraje, ale ve smyslu, že hraje ticho… Samozřejmě, všechna tato hudební „ticha“ v reálu skutečným a naprostým tichem nejsou a i v tom největším minimalismu je alespoň šum. Přesto však existuje velké množství hudby a celých hudebních žánrů, v nichž se zdánlivě nic neděje. Velmi důležité slovo předchozí věty je ono „zdánlivě“, neboť právě v tom tkví ono gró takových stylů. Avšak ne každý dokáže ve skoro-tichu slyšet to, co tam je pod povrchem ukryto. Přesně tohle je tím důvodem, proč je drtivá většina hudebního minimalismu na samém okraji zájmu a dění a proč se jedná o tak těžce stravitelné záležitosti. Většina obyčejné muziky totiž funguje tak, že to, co v ní máte slyšet, vám sama rovnou ukáže… ... Lord of Pagathorn – Nekros Philia 29.6.2015 Skvrn  Co si dát zkraje jednu hádanku? Dobře, dobře, tolik prosit nemusíte, pojďme na to. Tak tedy – Skandinávie, počátek 90. let. Pohled černokněžníka, obličej vybarvený do černobílé, uším kraluje Quorthon a kapsám nordický talisman či zápalky. Rodí se Mayhem, Darkthrone, Burzum, Emperor a další. Protéká první krev a na obzoru plápolá oheň vyzývající předkřesťanské kultury k reinkarnaci. Lehké to bylo, že? A co takhle Lord of Pagathorn? Ta už tak jednoduchá nebude. Vězte však, že nechybělo mnoho a právě jméno tohoto black metalového projektu jsem dnes mohl skloňovat ve společnosti výše jmenovaných titánů. Jenže nestalo se. Příběh Lord of Pagathorn se začal psát ve finských Helsinkách roku 1992, tedy v době, kdy black metalový underground do světa vypouštěl ty nejspontánnější dávky zla. A jelikož byla finská scéna ... H.exe – Human Flesh Recipes 28.6.2015 H.  Snad každý hudební žánr má nějakou typickou estetiku a stylizaci, obzvláště v poměrně vyhraněných undergroundových scénách… jsou věci, které jsou pro ně jednoduše typické a které se k nim hodí, a pak jsou naopak věci, jež se k nim příliš nehodí nebo by je člověk přinejmenším automaticky nečekal. Kupříkladu různé historizující či středověce vypadají obrázky a švabach nejsou ničím, co by vás překvapilo na přebalu metalového alba, ale na industriální scéně se to zase příliš nenosí. A přece „Human Flesh Recipes“ i s takovouto obálkou náleží jednoznačně do druhé jmenované… anebo snad ne? H.exe je polská tříčlenná smečka, jež má v současné době kromě několika neřadových nahrávek na kontě dvě dlouhohrající desky, jmenovitě „Killing Monsters“ z roku 2011 a právě „Human Flesh Recipes“, jež vyšla na jaře loňského roku.
Eerie – Into Everlasting Death 25.6.2015 H.  O tom, jak moc šla polská black metalová scéna v aktuálním tisíciletí nahoru, už toho byly napsány stohy. Nicméně, nějaká regrese stále není na obzoru, pořád zde vznikají nové a nové kapely, které za pozornost rozhodně stojí, a Polsko tím pádem každým rokem dokazuje, že to není náhoda, že je v současnosti považováno za jednu z nejsilnějších black metalových líhní. Naši severní sousedé v posledních letech skutečně do světa černého kovu posílají jednu kvalitní smečku za druhou, a než se člověk stihne prokousat tím, co už vyšlo, na světě je další várka výtečných debutů od nových jmen i čerstvých desek od už zavedených kapel. V dnešní recenzi se budeme bavit o prvním jmenovaném případě, tedy výtečném debutu. Skupina Eerie byla založena teprve v loňském roce a její sestavu tvoří duo V.O.W.O.C. (vokály) a ... The Darkness – Last of Our Kind 25.6.2015 Kaša  S jistou dávkou nadsázky by se dalo říct, že letos jsou tomu již čtyři roky, co se do britské mainstreamové rockové scény vrátila zpět teatrálnost a pompézně arénový přístup. Právě před čtyřmi roky se totiž na scénu vrátili britští glam rockeři The Darkness, kteří se v té době vzpamatovávali z nucené pauzy, jež byla zapříčiněna drogovou závislostí frontmana Justina Hawkinse, a o rok později vydali velmi povedenou placku „Hot Cakes“, která dokázala se vztyčenou hlavou navázat na první dva počiny „The Permission to Land“ a „One Way Ticket to Hell… and Back“. The Darkness se v období své několikaleté oficiální nečinnosti přetvořili na Stone Gods, Justin Hawkins zase paběrkoval pod hlavičkou Hot Leg, přičemž obě kapely stihly vydat po jedné desce, nicméně s úspěchem, který přinesl návrat v původní sestavě, se dalo čekat, že ... Summit – Remnants 24.6.2015 Skvrn  O italských Summit toho já, ani internet moc nevíme. Ne, že by se nám nechtělo, jen kapela není co se týče historických oficialit příliš sdílná. Summit sice vlastní svůj profil na nejmenované sociální síti odkazující na obličej a knihu (to neuhodnete), ale i zde toho k vyčtení moc není. Dá-li si však člověk záležet a prolistuje veškerými příspěvky, několik (byť jen mnohdy vydedukovaných) informací zjistí. Summit vznikli nejspíš v roce 2013, kdy (snad) dali sbohem názvu Sur les cimes du désespoir, kterým připomněli jedno z děl v Rumunsku narozeného filozofa Emila Ciorana. Co již vzbuzuje informačně přesnější dojem, je soupiska. Čítá dva členy, kteří se, jak sami uvádí, rozhodli hrát „stargazing post-metal“. Jak tuto škatulku Summit rozezněli? Odpovědí budiž debutové EP „Remnants“. Jistě, sebeškatulkování ... Naurrakar – Triumf jaderného věku 23.6.2015 H.  Člověk má tak nějak pořád tendenci brát Naurrakar jako mladou kapelu… tedy alespoň u mě tomu tak je. Přitom se však tahle pražská black metalová smečka v domácím undergroundu pohybuje již osm let, což není úplně málo… člověk si to ani neuvědomí, že už to je tak dlouho. Jedna věc se však téhle formaci nechat musí – za těch osm se dokázala etablovat, překonat tu počáteční demo éru, během níž to většina skupin zabalí, a stát se součástí na českého black metalového koloritu. Dalo by se říct, že jakýmsi pomyslným milníkem v historii Naurrakar bylo vydání „Epilogu lidstva“ před dvěma lety… čistě proto, že první deska prostě milníkem je už ze své podstaty, je to taková hudební analogie prvního sexu (a kdo tvrdí, že první soulož pro něj ... Alien Deviant Circus – Ananta Abhâva 22.6.2015 H.  Existují kapely, jejichž muzika je velice lehce stravitelná, přístupná a dokáže ji pojmout vesměs kdokoliv bez ohledu na to, jak zkušeným či nezkušeným posluchačem je. Na opačném pólu pak stojí formací, jejichž hudební produkce je naopak náročná (ať už jakýmkoliv způsobem), díky čemuž ji dokáže docenit jen poměrně úzký okruh posluchačů. Dnes si povíme pohádku o skupině, jež spadá právě do onoho druhého ranku. Popravdě řečeno, název jako Alien Deviant Circus moc důvěry v kvalitní a inteligentní hudbu nevzbuzuje – alespoň tedy v mém případě. Jak se však záhy ukázalo, přinejmenším na nejnovějším albu s názvem „Ananta Abhâva“ je ta muzika dle mého názoru dost zajímavá.
Shining – IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends 21.6.2015 H.  Doteď si vzpomínám, jak se kolem Shining v období jejich prvních alb prostírala aura sebevražd a krve z přeříznutých žil, kterou doprovázel prvotřídní depresivní black metal. Ať už se vám ale tohle (zejména dříve) poměrně kontroverzní dítko Niklase Kvarfortha líbí nebo ne, jednu věc té kapele upřít prostě nemůžete – Shining se dokázali vymanit z poměrně omezující škatulky depresivního black metalu, posunout se směrem kupředu a především – a to se nepovede hned tak nikomu – si dokázali vytvořit svůj typický rukopis, který prostě poznáte. Ono progresivnější směřování dle mého skromného názoru kvalitativně kulminovalo především na páté dlouhohrající desce, fenomenálním monumentu „V – Halmstad (Niklas angående Niklas)“. Po něm Shining tak trochu upadli do pohodlné hudební stagnace, v jejímž rámci si sice dokázali stále držet svůj charakteristický ... Colin Stetson & Sarah Neufeld – Never Were the Way She Was 20.6.2015 Sicmaggot  Kolaborace jsou pro mě jednou z nejzajímavějších hudebních forem. Zejména když na jednu desku svedou umělce, jejichž tvorba pokrývá docela odlišné konce hudebního spektra. Na kolaboracích je také vidět, který ze zúčastněných autorů více prosadil svou vizi, neboť málokdy vznikne album, na kterém je slyšet podíl všech jeho tvůrců stejnou měrou (byť nepochybně existují výjimky). „Never Were the Way She Was“ ale ukazuje, že i když jeden z hudebníků převažuje, může přínos toho druhého být naprosto nedocenitelný. Colin Stetson je saxofonista (a klarinetista, flétnista a lesní rohista), který se poprvé pod svým jménem úspěšně ukázal světu trilogií „New History Warfare“. Technika cirkulárního dechu, kterou ve své hudbě používá, zaručuje dosti unikátní zvuk a Stetsonovi při živém hraní dodává poněkud srandovní vizáž, možná i díky čemuž povědomí o něm ... The Flight of Sleipnir – V. 19.6.2015 Atreides  Třetí hodina ráno, cesta nočkou plnou individuí, od kterých byste se jinak drželi přinejmenším na vzdálenost odchytové tyč a jejichž pronikavému zápachu se nelze vyhnout. Naprostá katarze podpořená únavou a démonem alkoholu. Střih. Hluboké lesy, stejná hodina. Nikde ani noha, jen skrz větve prosvítá zářivý koláč úplňku a nad hustým jehličnatým porostem kráká havran. Odkudsi z dáli se ozývá zpěv a hluboký buben udávající rytmus šamanského rituálu. Střih. Zlatavé slunce vrhá své paprsky skrze padající listí, aby o kus dál měkce pohladilo zčeřenou hladinu jezera v údolí. Vzduchem líně poletují jemné pavučiny babího léta a přenáší silně nakažlivé nicnedělání na každého, na kom spočinou byť jen na pár okamžiků. Je zajímavé, jak v některých případech dokáže hudba perfektně vystihnout podstatu určitého místa a při poslechu vás do něj přenést, ... Tremonti – Cauterize 18.6.2015 Kaša  Kapela Tremonti, jak už název napovídá, je vlastně sólovým působištěm Marka Tremontiho, což je kytarista, který je znám především jako bývalý kytarista a zakladatel amerických post-grungerů Creed a věhlasem ne tak slovutných, ovšem co hudebních kvalit o několik tříd lepších Alter Bridge. Ti plánují nahrávání svého pátého alba až na příští rok, a protože má Myles Kennedy, tedy druhá hlavní persóna Alter Bridge, pravidelně napilno jakožto zpěvák Slashovy doprovodné kapely, tak Mark Tremonti se již podruhé rozhodl zužitkovat nápady, jež se mu do rendlíku s nápisem Alter Bridge nehodí. Před třemi lety tak učinil prostřednictvím debutového alba „All I Was“, které nebylo úplně špatné, a letos nahrál hned dvojici alb, z nichž to první jménem „Cauterize“ je už nějaký týden venku a tomu se taky ... Paradise Lost – The Plague Within 17.6.2015 Kaša  Tak, a je to tady. Vysoce očekávané album „The Plague Within“, kterým se Paradise Lost vrací o dobré dvě dekády zpět hluboko do první poloviny 90. let. Lépe tuhle desku ani charakterizovat nelze. No, a protože má tato britská veličina za sebou vskutku zajímavou hudební pouť, již během své kariéry ušla, tak ještě než se pustím do jejich 14. studiového alba, jímž letos potěšili zejména fanoušky návratů do minulosti, tak si pojďme tyto veterány alespoň v krátkosti představit. Paradise Lost zanedlouho oslaví 30 let své existence, a je tak nad slunce jasné, že nejde o žádné břídily. Naopak, svými první alby pomáhali položit základy britskému doom metalu, který následně oživili o gotické prvky, a zapsali se tak nesmazatelně do hudební historie.
Imperial Triumphant – Abyssal Gods 16.6.2015 H.  V posledních letech se po vzoru formací jako Blut aus Nord či Deathspell Omega hodně rozmohla jedna specifická větev avantgardního black metalu, jež se zdánlivě vydala zcela opačným směrem, než kam směřovala úplně původní podoba black metalu. Namísto jednoduché, mnohdy téměř až primitivní formy a jakési neotesané aury primordiální animálnosti přišly kapely tohoto druhu s pojetím black metalu, který je naopak vysoce komplikovaný, technický a namísto sice triviálních, zato však mrazivých riffů nabízí riffy, které jsou naopak vysoce technické, lámané a celý hudební projev je spíše složitý a vyvolává dojem nezřízeného chaosu. Přesně do takové sorty se řadí rovněž Američané, kteří si říkají Imperial Triumphant. Ti mají za sebou už několik let hraní, řádku neřadových počinů (z nichž nejvíc za pozornost stojí asi EP „Goliath“ ... Welicoruss – Аз есмь 15.6.2015 H.  Pokud jste poslední rok nebo dva nežili v (metalové) jeskyni a tu a tam po všech těch internetech zabrouzdáte na nějaký ten web o tvrdé kytarové muzice, o jméno Welicoruss jste již s největší pravděpodobností přinejmenším zavadili – tím spíš v našich zeměpisných šířkách. Tahle skupina totiž – tedy alespoň mně to tak přišlo – byla v poslední době dost vidět, a to nejen na oné internetové frontě, ale i na té koncertní (nevím jak vy, ale já jsem tedy logo téhle kapely viděl na spoustě plakátů). A její aktivity byly hodně vidět právě u nás, jelikož Alexey Boganov, lídr téhle původem ruské formace, před dvěma lety přesídlil do Prahy, kde dal dohromady novou sestavu. Tak či onak, za mě je to dobrý přístup, protože jde vidět, že Welicoruss se snaží jít svému ... Vola – Inmazes 14.6.2015 Zajus  Když Fredrik Thordendal z Meshuggah předvedl světu poprvé své těžké a složité riffy, asi netušil, že se z jeho díla stane žánr, který bude jedním z nejvýraznějších směrů v metalu budoucnosti. Nakolik bude obliba djentu pomíjivá je otázka na jindy, dnes nás zajímá, kam djent dospěl v současnosti, a dobrou ukázkou toho je právě Vola. Vola mi totiž, vezouc se na vlně popularity, opět jednou potvrdili, že Thordentalovy riffy vytržené z kontextu extrémního metalu jednoduše nefungují, ani když je vše ostatní dobře napsané. Vola (chce se mi jméno kapely skloňovat „volům“, ale to si Dáni asi nezaslouží) nelze upřít dobrou instrumentální úroveň, sehranost i schopnost psát dobře zapamatovatelné písně plné nevtíravých nápadů.
|
