The Minerva Conduct – The Minerva Conduct 5.1.2018 Mythago  The Minerva Conduct je poměrně novým tělesem na hudební scéně, konkrétně té indické, většina zúčastněných se ale hudbě již nějakou tu dobu věnuje a společně působili třeba v Demonic Resurrection nebo Reptilian Death, což už jsou více méně zavedená dlouho hrající uskupení (ne, že bych snad jejich jména kdy slyšel). Značně potěšujícím faktem pro mě je, že trojice muzikantů na rozdíl od svých předchozích (respektive současných) počinů zvolila v případě toho stávajícího výrazně zajímavější a nutno říci i komplexnější přístup. Označení progresivní metal sice nemusí samo o sobě být nijak lákavým, ale v tomhle případě v sobě ono kouzelné slůvko „progresivní“ skrývá velmi širokou paletu nápadů, pro něž se tak prosté zařazení zdá být až násilným. Hlavou celého projektu je jakýsi Prateek Rajagopal, podle Soundcloudového profilu teprve 22letý ... Tele.S.Therion – Luzifers Abschied 4.1.2018 H.  Pro dnešní recenzi jsem si opět po nějakém čase připravil něco hrubě nenormálního, co by mohlo potěšit všechny skutečně náročné posluchače, kteří se rádi hrabou v tom nejodpornějším marastu, jaký lze vůbec na slyšitelných frekvencích vyloudit. Deska s názvem „Luzifers Abschied“ opravdu není určena začátečníkům v experimentální hudbě, spíše by jí měli věnovat pozornosti ti, kdo už mají takříkajíc něco naposloucháno. Tele.S.Therion je mezinárodní seskupení, v jehož řadách se objevují především francouzské muzikanty, ale najde se tu například i Ukrajinec (pod pseudonymem Lunurumh se zde skrývá Howler z kapel Chapter V:F10 nebo Virvel av morkerhatet) nebo Ital. Popravdě řečeno ani nevím, nakolik je sestava projektu pohyblivá a nakolik stálá, ale dostupné informace nasvědčují tomu, že jádro Tele.S.Therion tvoří dva lidé schovaní pod jmény SG a K11.
Ne Obliviscaris – Urn 3.1.2018 Zajus  Když jsem před osmi či devíti lety poprvé slyšel „The Aurora Veil“, první EP australské šestice Ne Obliviscaris, věděl jsem, že v rukou držím něco opravdu výjimečného. Těžko naleznete kapelu, která hned na první nahrávce zní dospěle, originálně, chytře i technicky vytříbeně zároveň. Obával jsem se však, že s takovou kombinací brutality a jemnosti, jakou Ne Obliviscaris na svém debutovém počinu přinesli, uspějí přinejlepším v malé skupince fajnšmekrů a k širší metalové komunitě si cestu nenaleznou. Proto mě velice překvapil ohromný ohlas, jejž vyvolal jak debut „Portal of I“, tak jeho následník „Citadel“, zejména když obě alba předvedla Australany v čím dál lepší skladatelské kondici. „Urn“ se tak stalo poměrně očekávanou nahrávkou, a zatímco rostlo očekávání metalové komunity, moje očekávání naopak klesalo, neboť jsem si nebyl jistý, ... Accept – The Rise of Chaos 2.1.2018 Cnuk  Tuším, že každý fanda metalu zaznamenal doslova triumfální návrat Accept na scénu. Narukování Marka Tornilla, jakkoliv se mohlo zdát naivní, bylo nakonec tím, co tuto legendu heavy metalu vrátilo plnohodnotně na scénu. Od vydání dnes už přelomového alba „Blood of the Nations“ z roku 2010 jsou k nezastavení a letošní „The Rise of Chaos“ je už čtvrtou studiovkou s Tornillem za mikrofonem. Je pravdou, že ani „Stalingrad“, ani „Blind Rage“ nedokázalo kvalitativně dostihnout svého předchůdce, přesto stále obsahovalo skvělé kusy poctivého germánského metalu. Skladatelská dvojice Baltes–Hoffmann to v sobě jednoduše má, avšak při pozornějším poslechu si lze všimnout, že těchto vyloženě skvělých písní od desky k desce ubývá. A ani „The Rise of Chaos“ tento „trend“ nemění.
Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back 1.1.2018 H.  Letošní rok byl pro mne především ve znamení syrového black metalu. Právě tenhle druh muziky mě poslední dobou oslovoval nejvíce a právě ten se mi také v přehrávači točil nejčastěji. Tím spíš ovšem nezaškodí si od něj občas na chvíli odpočinout a naopak si poslechnout něco diametrálně odlišného, aby nedošlo k vyčerpání a přejedení jedním stylem muziky, prostě na chvíli vysadit. Hádám, že většina z vás (pokud ne všichni) moc dobře ví, o čem hovořím. Zdálo se mi, že jistý Jozef Van Wissem by mi v tomto ohledu mohl píchnout (žádné dvojsmysly). Jde o nizozemského hudebníka a skladatele, jenž má na kontě už pěknou řádku alb. Možná jste jej mohli zaznamenat i díky snímku „Only Lovers Left Alive“ (u nás jako „Přežijí jen milenci“) od Jima Jarmusche, pro nějž Jozef Van Wissem složil ... Dead Cross – Dead Cross 30.12.2017 Cnuk  Asi nejsem jediný, komu se občas zastesklo po spolupráci Pattona s Lombardem z dob fungování Fantômas. Pattonova chorá mysl dokonale nakazila všechny zúčastněné (mimo Lombarda dále Dunn a Osborne) a na svět se dostala čtyři povedená a především neskutečně kreativní alba. Všechny tyto nahrávky lze shrnout nálepkou avantgardy a grindcorového šílenství. Zkrátka experimenty Pattonově vlastní. Je docela troufalé začínat recenzi o Dead Cross slovy o Miku Pattonovi. Ten totiž nepatří ani mezi zakladatele, ani se nepodílel na skládání písní. Tím je naopak Dave Lombardo. Jak známo, po odchodu ze Slayer se pouští do všeho možného a zdá se, že stále nemá dost práce. Tuto kapelu zformoval skrze dřívější spolupráci s basistou Justinem Pearsonem a kytaristou Mikem Crainem.
Mörkhimmel / The Tower – split 29.12.2017 H.  Konec roku bývá v recenzích vždycky ve znamení dohánění restů a rychlého dopisování kritik na alba, která mohla nebo dokonce měla být zrecenzována, ale z nějakého důvodu na to (ještě) nedošlo. Ani letošek není výjimkou. Zkušenosti z předchozích let ovšem hovoří jasně – nikdy se nestihne dohnat všechno, takže se plnění dluhů protahuje do ledna, čímž vzniká zpoždění se psaním čerstvých věcí v novém roce, a toto zpoždění se pak dohání zase na sklonku roku. Však příští prosinec uvidíte, že to bude zas to samé. Neházejme však flintu do žita, protože do konce roku ještě několik málo dnů zbývá, tudíž několik málo restů ještě stihneme napravit. Jedním z nich budiž i bezejmenné splitko českých kapel Mörkhimmel a The Tower, které vyšlo u L’Inphantile Collective na kompaktním disku a u Insane Society Records na gramofonové desce.
Runespell – Unhallowed Blood Oath 28.12.2017 H.  Možná si vzpomenete, že před několika měsíci zde proběhla minirecenze na demosnímek „Aeons of Ancient Blood“ od australského projektu Runespell. Nešlo sice o nijak originální záležitost, což mi ovšem v tomto případě nijak nevadilo. Originalita je sice krásná věc a měli bychom si ji cenit, ale již nastokrát jsme se přesvědčili, že to jde i bez ní. A muzika Runespell patří přesně k takovým. I navzdory tomu, že „Aeons of Ancient Blood“ v jádru nebylo ničím jiným než holdem severskému black metalu z 90. let, mi tahle nahrávka utkvěla v hlavě a zpětně ji považuji za jedno z nejlepších dem, která se mi v průběhu (téměř) uplynulého roku dostala do ruky. Vzhledem k takovému zaujetí jsem s nadšením přijal informaci, že rok 2017 se stane i svědkem vydání prvního dlouhohrající nosiče. Popravdě řečeno, na „Unhallowed Blood Oath“ jsem se možná ... Unsane – Sterilize 27.12.2017 Cnuk  Příští rok oslaví kapela Unsane třicet let své existence. Vzešli z newyorského podzemí, kde se brzy stali kultovní formací tamních vyznavačů hardcoru, a mezinárodní ohlas na sebe nenechal dlouho čekat. S vydáváním studiovek to nikdy nějak nepřeháněli, a tak je letošní „Sterilize“ jejich teprve osmým přírůstkem do sbírky. Podíl na tom má také několikaletá pauza na přelomu tisíciletí způsobená mimo jiné brutálním zmlácením zpěváka a kytaristy, Chrise Spencera, s nímž to tehdy vypadalo velice špatně. Když už jsem takhle jemně zabrousil do historie, nemohu opomenout předávkování zakládajícího člena, bubeníka, Charlie Ondrase na začátku 90. let. Chvíli po něm odešel (pouze z kapely) také basák Pete Shore, takže z původní trojičky v kapele figuruje už jenom Spencer. Přiznám se, že neznám tvorbu Unsane úplně do detailů, vlastně jsem od nich doposud znal jenom ... Sortilegia – Sulphurous Temple 26.12.2017 H.  Na koncertní kvality kanadské Sortilegie jsme zde pěli chválu již několikrát. Všechny tři pražské koncerty ukázaly, že Koldovstvo a Haereticus (v civilním životě manželé) dokážou živě servírovat skutečnou magii animálního syrového black metalu, a to v tak intenzivní míře, že se jim v současné době může rovnat jen málokdo. Nyní je načase, abychom se na našem skromném plátku konečně podívali i na to, zdali Sortilegia zvládne podobně uhranout i ze svých desek. Právě teď je k tomu ideální příležitost, protože před měsícem vyšel druhý dlouhohrající počin „Sulphurous Temple“. Vím o tom, že mnozí tvrdí, že Sortilegia studiově není ani zdaleka tak silná jako v koncertním provedení. Že při domácím poslechu je bestie z živých vystoupení degradována do pozice obyčejného zahuhlaného sypání nikterak nevybočujícího z řady obdobně laděných skupin.
Blaze of Perdition – Conscious Darkness 25.12.2017 H.  Blaze of Perdition se na blackmetalové scéně uvedli jakožto následovníci odkazu Watain. Což je asi nálepka, jakou se jim u mnohých posluchačů nepodaří zbavit, byť je evidentní, že se o to polská formace se svými posledními počiny začala vydatně snažit. Již minulé „Near Death Revelations“, které bylo prvním dlouhohrajícím počinem skupiny po autonehodě z roku 2013, při níž zemřel baskytarista 23 a po níž je zpěvák Sonneillon dodnes upoután na vozík, naznačilo, že hudební ambice Blaze of Perdition budou směřovat výš. Bez dalších okolků lze říct, že letošní novinka „Conscious Darkness“ v nastoleném trendu pokračuje. Již na „Near Death Revelations“ ovládly prostor skladby delšího rázu mezi cca sedmi až devíti minutami s jedním výstřelkem nad jedenáct minut.
Malokarpatan – Nordkarpatenland 24.12.2017 H.  Klidně bych se nebál tvrdit, že Malokarpatan jsou cosi jako vycházející hvězda slovenské blackmetalové scény. V tomto ohledu stoupají podobně jako před několika lety čeští Cult of Fire (ačkoliv musíme sportovně uznat, že hlavním skladatelem je zde také Slovák), nabalují na sebe hromadu pozornosti, a to nikoliv jen na zaprděné československé scéničce, ale i v zahraničí. Vždyť letošní placku „Nordkarpatenland“ vydali Invictus Productions (kteří pod sebou dále mají namátkou Obscure Burial, Qrixkuor, Predatory Light nebo Malthusian a v minulosti vydali jména jako Bölzer, Negative Plane či Antediluvian). Ani nemluvě o tom, že do svého top-listu pro letošní rok album zařadil i sám Fenriz, haha! Nicméně, já to Malokarpatan jen přeju – a to nejenom kvůli tomu, že je dobře, že si někdo venku konečně začíná pořádně všímat i blackmetalových ... Ominous Shrine – Ο δρόμος της αποθεώσεως 23.12.2017 H.  Zdá se mi, že francouzská smečka Ominous Shrine vydala svůj debut docela potichu, bez humbuku, bez většího zájmu scény a jejích médií. „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ se objevilo docela nenápadně v červenci letošního roku a osobně jsem si nevšiml, že by počin strhl nějakou lavinu ohlasů či recenzí. Což samozřejmě nemusí znamenat a také neznamená nic o skutečné kvalitě. Právě v takovém případě musí přijít nějaký blb jako já, aby o nahrávce vystříknul pár postižených tlachů na pomyslný digi-papír – třeba se díky tomu deska dostane do hledáčku někoho, koho by mohla zajímat. Ne snad, že by „Ο δρόμος της αποθεώσεως“ bylo ukrytým klenotem. Mohu říct rovnou, že až tak dobré album zase není. Rozhodně se však jedná o poctivou a dobře odvedenou práci, která si svůj díl pozornosti ... Red Bible Black / Zulmet – Shitskin Baby Back Ribs for Satan 22.12.2017 H.  Kdo čte naši dementní parodii na hudební žurnalistiku pravidelněji, tomu již jméno tureckého zvrhlíka Emira Toğrula nejspíše není neznámé. Tenhle magor se v našich recenzích docela zabydlel, důvodem čehož není pouze velké množství projektů (Viranesir, Yayla, Blliigghhtted / Chaoscunt ad.) a vysoká skladatelská potence, ale především skutečnost, že jeho tvorba je kurevsky vyjetá. Na rozdíl od většiny metalové scény, která dnes vypadá spíš jako banda měkkých zmrdů s uraženými citečky, je jeho muzika hnusná a nemocná. Tedy přesně taková, jak by měl metal znít. Red Bible Black, s jejichž jménem jste se zde ostatně již také mohli setkat prostřednictvím srpnové recenze na ípko „Allah Is Satan’s Toy“, však není dalším výhradně Toğrulovým projektem. Sem se pouze přidal v loňském roce, skutečnou hlavní postavou kapely je další ... Iperyt – The Patchwork Gehinnom 21.12.2017 H.  Myslím, že si klidně mohu dovolit říct, že první nahrávky polského komanda Iperyt jsou docela kult. Katovická úderka, která je personálně propojena s formacemi jako Infernal War nebo Mastiphal, totiž na svém prvním ípku „Particular Hatred“ a dlouhohrajícím debutu „Totalitarian Love Pulse“ vytvořila nelítostný industriálně blackmetalový námrd. Muzika se s ničím a nikým nesrala a sypala až běda ve zběsilých rychlostech poháněných agresí a nenávistí. Poté se Iperyt na nějakou dobu odmlčeli, aby s dalším počinem přišli až po pěti letech. Vzpomínám si, jak jsem se tenkrát na „No State of Grace“ těšil jak malej fakan, a poté přišlo zklamání. Iperyt změkli, už to nebyl ani zdaleka takový zlý nájeb, dokonce se objevily i, ty vole, nějaké stravitelnější songy! Musím říct, že čas „No State of Grace“ ... Tetragrammacide – Primal Incinerators of Moral Matrix 20.12.2017 Metacyclosynchrotron  Nebudu hrát machra (ani googlovat) a rovnou napíšu, že metalových kapel z Indie moc neznám. Pamatuju, že na Brutal Assaultu minimálně jednou hrála jakási kinder metalová srandabanda Demonic Resurrection, narazil jsem odtamtud i na nějaký slušný death metal, ale asi se o nic převratného nejednalo, když si z názvu vybavuju pouze slovíčko plague. A tak první indická kapela, které věnuji svou pozornost, jsou Tetragrammacide. První demo „Tetragrammacidal Orations“ žádná pecka nebyla, prostě bordel ve stylu Nyogtheablisz, Intolitarian, víc jsem v tom neslyšel. Ale mocné překvapení na mě čekalo s „Typhonian Wormholes: Indecipherable Anti-Structural Formulæs“, které sice zvukově bylo furt extrém jako prase, ale pozorný posluchač už mohl pod bolestivým závojem audiochaosu dokonce vcelku snadno identifikovat riffy.
Celeste – Infidèle(s) 18.12.2017 H.  Francouzští Celeste již před dvěma proběhli okolo výročí první dekády od svého založení a letos je tomu přesně deset let od momentu, kdy vyšel jejich první počin s názvem „Pessimiste(s)“. Od té doby se čtveřice z Lyonu nijak neflákala a vysázela do světa celkem pět dlouhohrajících počinů, což v průměru činí jedno album za dva roky. Nicméně lze očekávat, že tenhle poměr poroste vzhledem k tomu, že první desky chodily ven po roce, zatímco postupem času se začaly mezery mezi jednotlivými řadovkami rozšiřovat. Letošní „Infidèle(s)“ tedy přichází celé čtyři roky po předchozím dvojalbu „Animale(s)“. Jinak ovšem novinka dodržuje tradice Celeste, jak se sluší a patří. Což platí nejen o hudbě, ale i o „ženské“ grafice či o názvu desky, jenž jako vždy končí na „(s)“. Podobně Francouzi neuhnuli ani ve vizuální stránce – již roky si libují ... The Spiritual Bat – Your Own World – And the Vision of Sound 17.12.2017 H.  The Spiritual Bat sice fungují již dlouho – vždyť jejich první inkarnace ještě pod názvem The Spiritual Bats (plurál) vznikla už v roce 1992 – ale já osobně jsem je pořádně objevil a docenil až s předcházející deskou „Mosaic“ z roku 2014, která byla jednoduše skvělá a dodnes si ji s velkou chutí tu a tam pouštím. Jeden by řekl, že za takové konstelace po dalším albu skočím se stejnou vervou jako námořník do bordelu po třech měsících na moři. Přesto jsem se do poslechu „Your Own World – And the Vision of Sound“ překotně nehrnul. Důvod je velice jednoduchý – přebal nahrávky mě neskutečně odrazoval a znechucoval. Ne snad, že bych v mezičase změnil názor, ještě teď mi pořád a samozřejmě přijde naprosto ohavný. Takovou prasárnu nejde ... Vassafor – Malediction 15.12.2017 Metacyclosynchrotron  Novozélandský metal se u nás objevil již vícekrát a nyní mám konečně možnost řádně představit kapelu, kterou v tamním bohatém undergroundu považuji za nejlepší. Nejsou to Ulcerate, nýbrž Vassafor, kteří vznikli na přelomu let 1993/1994, a dnes recenzovaná deska „Malediction“ je druhým dlouhohrajícím titulem kapely. Vassafor jsou maximálně oddaní esenci pravověrného metalu zasvěceného temnotám, a takový nelze hrát s každým, kdo se právě namane. Nedostatek vhodných spoluhráčů byl hlavním, i když ne jediným důvodem, proč nebyla kapela aktivnější. VK alias Phil Kusabs, který se zde stará o veškerou hudbu, texty, zpěv, produkci a strunné nástroje, ovšem posledních +/- deset let nijak nezahálel. Jeho obživou je zvukařina, a pokud vlastníte nějaký titul vydaný v posledních letech Iron Bonehead, dost možná desku masteroval právě on. Za zmínku jistě stojí ... Fiordmoss – Kingdom Come 13.12.2017 H.  Řekl bych, že na debut Fiordmoss se čekalo dost dlouho a v určitých kruzích snad i dost netrpělivě. Česko-norská formace aktuálně sídlící v Berlíně se okolo pohybuje již roky, a kdo z vás sem tam zavítá na nějaké koncerty alternativnějšího ražení, s největší pravděpodobností už se Fiordmoss potkal. Skupina sice v minulosti vydala nějaká ta minialba a singly, ale známe to – až dlouhohrající deska je tím monumentem, na jehož základě bychom si interpreta měli zapamatovat. Ten v případě Fiordmoss dorazil až v letošním roce, ale s radostí mohu říct – jakkoliv to nejspíš bude znít jako klišé – že se čekání vyplatilo.
„Kingdom Come“ totiž dle mého názoru přináší ještě zajímavější a vyzrálejší muziku než předcházející „malé“ počiny Fiordmoss. Album hned od začátku nasadí uhrančivou potemnělou atmosféru, které je dosaženo, aniž ...
|
