Odraza – Rzeczom 20.7.2020 Sicmaggot  Polský blackmetalový zvuk je stále širší a svéráznější kapitolou. Není přitom řeč o největších jménech žánru. Kapely jako Mgła nebo Behemoth se sice na blackmetalovém vyznění dneška podepsaly, nezní ale na první dobrou vyloženě jackovsky. Opravdu polský zvuk se vyvíjí pod zemí. První experimenty lze datovat zpět ke jménům jako Furia popřípadě Morowe – ke kapelám s blackmetalovým základem, na kterém se prokládají elementy ze vzdálenějších žánrů. Hudba chvíli zavání alternativním rockem, jindy post-punkem nebo neofolkem.
Lebenssucht – -273,15°C 19.7.2020 H.  Depressive black metal nepatří k mým favorizovaným subžánrům. Sice i v něm najdu svoje oblíbence, ale typicky si úplně v pohodě vystačím s již známými jmény a klasikami jako třeba Silencer, Abyssic Hate, staří Shining, Xasthur atd. Nemám úplně motivaci ani disciplínu hledat s poslouchat nové formace. Vychází toho hromady a beztak to zní všechno dost podobně, navíc určitá pojetí depressive black metalu mě vyloženě serou a přijdou mi skoro až neposlouchatelná. Občas sice něco ze sportu zkusím, ale jen máloco mě dokáže zaujmout.
Nexion – Seven Oracles 18.7.2020 H.  Může to znít jako předsudek nebo snad dokonce podpásovka, když to prohlásím hned takhle zkraje recenze, ale řekl bych, že islandští Nexion na první dobrou působí trochu jako produkt jednoho proudu black metalu. Prakticky všechno v jejich případě při pohledu zdálky působí jako něco, co už tu bylo dávno před nimi. Sledujte se mnou: Začněme u fotek kapely. Na nich se zvedají lebky nad hlavu v ukrutně procítěných rituálních pózách o sto šest. Viděli jsme už nesčetněkrát.
Ancient Burial – Beyond the Watchtowers 17.7.2020 H.  Portugalsko v posledních letech chrlí do světa hromadu ohromně zajímavých ortodoxních smeček praktikujících raw black metal vysokých kvalit. Ať už se jedná o blasfemické zpátečnictví nebo víc elitářský přístup, v němž se prostřednictvím primitivních vyjadřovacích prostředků a zahuhlaného soundu tvoří mysteriózní atmosféra, má to svoje kouzlo a v obou přístupech lze nalézt věci, které stojí za slyšení. Jak už jste asi pochopili, Ancient Burial jsou další takovou smečkou. Trio nedávno pustilo do světa svou první dlouhohrající a zároveň první nahrávku vůbec s názvem „Beyond the Watchtowers“.
Narrenwind – I, Shaman 15.7.2020 H.  Pokud náš webíček čtete pravidelně a delší než krátkou dobu, jméno norsko-polských Narrenwind vám pravděpodobně bude povědomé. Téhle docela zajímavé formaci jsem se zde již několikrát věnoval – recenzovali jsme obě předešlá alba a pravidelně sem sypu také novinky z tábora kapely, objeví-li se nějaké hodné zmínky. I kdybyste si Narrenwind dosud nikdy nepustili, dle řečeného by vám snad mohlo být jasné, že jejich muzika nebude špatná. Sem tam sračku si sice zrecenzuji s chutí, ale zase nemám potřebu věnovat akustickým retardacím prostor intenzivněji než formou občasné výsměšné recenze. Řečeno srozumitelněji, „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ i „Ja, Dago“ se mně osobně líbily a pořád si myslím, že stojí za případný poslech i zpětně.
Ghostpoet – I Grow Tired But Dare Not Fall Asleep 13.7.2020 Dantez  Ghostpoet je poměrně neobvyklou postavou britské hudební scény, což vyplývá zejména z komplikovanosti žánrového vymezení. Na první poslech nejvíce vyvstává hip-hopová poloha. Hudba ale rychle svádí k trip-hopu, zejména v podobě, která je typická například pro Trickyho, využitím smyčců pak připomene i Portishead. Za balancování na hranách obou žánrů může celkový vibe a Ghostpoetův projev, který opatrně balancuje na hranici rapu a monotónního zpěvu. Instrumentace samotná pak připomíná softrockové obdoby kapel jako Radiohead, electro-ambientní projekty Nicolase Jaara, ale i jazz noir. Hudba je temná, pomalá a kontemplativní.
Arrm – II 12.7.2020 H.  Na polské kvarteto Arrm jsem měl počíháno už delší dobu. Určitě tu situaci taky znáte. O existenci nějaké kapely víte už nějaký čas, tak nějak tušíte, že její muzika by vám mohla nebo snad dokonce i měla sedět, ale pořád ne a ne si najít čas, aby se do toho člověk zakousnul a skutečně dal danému interpretovi větší šanci. K poslechu se všude okolo válí nepředstavitelně obrovské množství hodin hudby a jeden kolikrát sotva stíhá sledovat novinky již známých a oblíbených formací. A jakkoliv objevování nových jmen bývá lákavé a zábavné, ne vždy mu člověk stíhá věnovat tolik času, kolik by sám třeba chtěl. Arrm pro mě osobně patří přesně k takovým, výše popsané naplňují bez sebemenší odchylky. Už nějaký ten pátek vím, že ... Irae – Lurking in the Depths 10.7.2020 Dantez  Jednočlenný portugalský projekt Irae je součásti uskupení Black Circle shromažďující kapely drhnoucí black metal těch nejprimitivnějších skladatelských kvalit a nejhoršího nahrávacího standardu. Vedle Irae zastřešuje černý kruh hudební humusy jako Vetala nebo Mons Veneris. Vulturius se dosud prostřednictvím Irae oddával obdobně ohyzdným aspektům. Obsah tvořilo zejména kolovrátkové tremolo zastřené šumem ohrané kazetové pásky – takový ten tradiční, neurážející a svým způsobem působivý následovník „Transilvanian Hunger“. „Lurking in the Depths“ značí posun a od mustru zlehka ustupuje.
Chat Pile – This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please 9.7.2020 Cnuk  „This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please“ je sice jenom kompilačka, ale je to také vhodná příležitost, jak si představit kapelu Chat Pile a nevypadat přitom jako diletant, který chce psát o více jak rok staré nahrávce. Jak už je z názvu nosiče zřejmé, tvoří jej dvě desky, respektive EPčka – loňského května vydané „This Dungeon Earth“ a listopadové „Remove Your Skin Please“. K oběma jsem se dostal nedlouho před Vánocemi a povím vám, že je to jedna z nejlepších věcí, které jsem z minulého roku slyšel. Při prvotním pohledu na obal a zejména logo Chat Pile by se mohlo zdát, že jde o další black metal.
DomJord – Sporer 6.7.2020 H.  DomJord je nový projekt švédského muzikanta Daniela Hanse Johana Rosténa. Nebudu vám kecat, tohle jméno mu zrovna nezávidím. Vejít se do chlívků ve formulářích na úřadě pro něj musí být učiněné peklo. Mimoto – kdo z nás by si chtěl pamatovat čtyři slova kvůli jednomu švédskému kořenovi. Není tedy divu, že Rostén pro svou hudební tvorbu používá pseudonymy, a já jsem přesvědčený, že jestli vám nic neřeklo to, co má frajer v občance, jeho umělecká jména znát rozhodně budete. Nejde to totiž o nikoho jiného než Mortuuse ze švédské kultovky Marduk anebo také Ariocha z Funeral Mist a Triumphator.
◊ – Zyklus 5.7.2020 H.  K poslechu „Zyklus“ mě samozřejmě nalákal název kapely – ◊. Žádná standardní písemka, žádná čísla, jenom jeden zasraný kosočtverec, U+25CA v Unicode. Samozřejmě jde o pěkně hloupý důvod, proč nějaké kapele věnovat svůj čas, to uznávám. Není totiž žádný velký problém vymyslet nějaký retardovaný obskurní název nebo tam prostě mrdnout náhodný znak jako třeba právě ◊ (klidně se v komentářích pochlubte, jak jste tuhle hovadinu v duchu přečetli). Ale na druhé straně, pozornost to prostě upoutá. Mě osobně tahle divno-jména docela baví a vždycky mě láká zkusit i samotnou muziku, přestože empirická zkušenost hovoří jasně: velmi často je ten název zajímavější než vlastní hudba.
Eternal Rot – Putridarium 4.7.2020 Dantez  Jsou to bezmála dva roky, co polsko-britští Eternal Rot udělali dojem debutem „Cadaverine“, který předestřel mnou nejvíce preferovanou polohu death metalu. Na čtyřech skladbách představila tehdejší dvojice pomalý záhrobní metal, který se straní blast beatů a jiných skočných poloh, maximálně se otírá o střední tempo. Téměř celý prostor je věnován plochám typickým pro doom, stoner a sludge nebo pomalejší tempa deathmetalových kapel, jako jsou Coffins nebo Asphyx. Celý tento plíživý hnus doplňují alternující vokály dvou členů – jeden má podobu téměř goregrindového pobublávání, druhý pak, po vzoru Mortician, kultivuje až ke dnu položený growl. Obligátní pitchshifter nechybí taktéž. „Cadaverine“ navíc zarazilo krystalicky čistým zvukem, který sice přidal na čitelnosti, ale dekadenci materiálu stejnou měrou ubral.
Mourning Beloveth / The Ruins of Beverast – Don’t Walk on the Mass Graves 30.6.2020 H.  Německý behemot The Ruins of Beverast se v době koronavirové pandemie zaměřil na split alba a ve spolupráci se svým dlouhodobým vydavatelským domovem Ván Records vypustil do světa hned dva takto laděné počiny. Tím prvním se stalo březnové „Don’t Walk on the Mass Graves“, kde kultovní formace pod vedením Alexandera von Meilenwalda sdílela prostor s irskými doomaři Mourning Beloveth. O dva měsíce později následoval společný nosič s islandskými Almyrkvi. Což nejspíše nebude náhodou, poněvadž Mourning Beloveth i Almyrkvi také vydávají pod značkou Ván Records. Dnes se zaměříme na první jmenovaný počin.
Koschcoroth – Ozvěny melancholie 29.6.2020 H.  Kdo sem chodí číst ty naše pindy, nejspíš už si ráčil všimnout, že zde nemáme problém se psaním a vydáváním negativních kritik. Konkrétně já osobně k tomu přispívám relativně často. Někdo by si mohl myslet, že si psaní pojebávacích recenzí užívám, ale není tomu tak. Ve skutečnosti to není příjemné ani pro kritika říkat někomu na plnou hubu, že hraje sračku, a shazovat tím jeho snahu. Snaha sama o sobě nicméně kvalitu nezaručuje a upřímný názor se mi zdá cennější než snaha neurazit něčí ego. Když je něco evidentně špatné, recenzent by měl být schopen říct nahlas, že je to špatné, a alibisticky se neschovávat za takzvaně diplomatickou prezentaci svých dojmů. Pokud toho není schopen, měl by psaní pověsit na hřebík. A pokud interpret není schopen ... Armagedda – Svindeldjup ättestup 28.6.2020 Dantez  Švédské duo Armagedda se v začátcích soustředilo na tvorbu tradičního black metalu druhé vlny. Vliv Darkthrone lze cítit na první dobrou z obou raných dlouhohrajících počinů. Zejména pak „Only True Believers“ se mustru drží zuby nehty a vlastně jej následuje se ctí. I proto si deska vydobyla poměrně kultovní status. Nešlo ale o nic jiného než solidní kus černého kovu, který lidé vyhledají poté, co je začne nudit vyčerpávající rotace „A Blaze in The Northern Sky“. Charakteristické rysy kapela začala kultivovat až na třetí „Ond Spiritism“. Deska sice vyšla pouhý rok po „Only True Believers“, progres jde však znát od úplného začátku.
Biesy – Transsatanizm 26.6.2020 H.  Neortodoxně blackmetalová scéna jižního Polska se už u nás na webu propírala mnohokrát a já sám jsem na tom měl nezanedbatelný podíl. Myslím si ovšem, že si tyhle kapely podobně výrazný prostor zaslouží, protože jejich náhled na black metal se může pochlubit svébytností, svěžestí, úctyhodným kompozičním skillem i chutí nespokojovat se standardními řešeními. Cestičku všem prošlapali především Furia a Massemord, na jejichž odkaz posléze navázala hromada dalších více či méně či vůbec spřízněných projektů, z nichž drtivá většina dokáže vydávat pozoruhodná alba. Jak už to ale tak bývá, přesto se některým těmto skupinám věnuje méně pozornosti než jiným.
Myrkur – Folkesange 25.6.2020 H.  Oukej, řeknu vám to hned na rovinu úplně na začátku, ať všichni máme představu, na čem jsme. „M“ a „Mareridt“, předešlé dvě řadovky samozvaně éterické rádoby divy Myrkur, byly pičoviny až za roh. Pokud tedy věříte, že holka dělá fakt hluboké umění, svým pohlavím způsobuje blackmetalovou revoluci a že její fotky s mimískem na Instragramu jsou fakt boží, tak dál nemusíte ztrácet čas čtením a čekat na argumenty, které vás stejně nebudou zajímat. Rovnou si můžete myslet, že jsem čůrák, a napsat do diskuze nějakou udivenou otázku, jako třeba proč se takovou muzikou zabývám a ztrácím s ní čas, když se mi to nelíbí. Jenže ono není nutné recenzovat jen to, z čeho má člověk prudce nahoníno. Má-li recenzent co říct a má-li na něco utvořený názor, přijde ... The Spacelords – Spaceflowers 23.6.2020 H.  Na německých The Spacelords mi přijde hodně zajímavý styl jejich artworků na deskách. Když se člověk podívá na „Liquid Sun“ (2016), „Water Planet“ (2017) i letošní novinku „Spaceflowers“, nelze si nevšimnout, že jsou ty obálky vedeny v jednotném stylu. Samotné výjevy se mi zdají dost cool. Všechny tyhle kosmické hovadiny žeru a baví mě to fest. Na druhou stranu, přebaly The Spacelords jsou zvláštní v tom, že z nich tak okatě smrdí digitální prostředí, což naopak moc nemusím. Asi nejvíc na tohle trpí album „Water Planet“, jehož obal mi s trochou nadsázky připomíná všechny ty odpudivé wallpapery a screensavery, co letěly někdy před dvaceti a více lety.
At the Altar of the Horned God – Through Doors of Moonlight 22.6.2020 H.  Občas se stane, že člověku stačí poslechnout jeden song nebo dokonce jen jeho část, aby věděl, že tohle je muzika přesně pro něj a že se mu to bude líbit. Mně se tohle stalo u debutového alba španělského projektu At the Altar of the Horned God s názvem „Through Doors of Moonlight“. Před vydáním byla do éteru vypuštěna skladba „Before the Flames of Undefiled Knowledge“ a hned po jejím prvním poslechu jsem se začal na desku dost těšit, protože jsem měl tušáka, že tohle mi bude fest chutnat. Jsem rád, že jsem se nespletl a že se tento odhad nakonec do puntíku potvrdil i po poslechu celého „Through Doors of Moonlight“, přestože nahrávka nakonec zní malinko jinak, než jsem si představoval. Vůbec mi to ale nevadí, protože kvalita je dost vysoká ... ACxDC – Satan Is King 21.6.2020 Cnuk  Dosavadní dráha ACxDC je stejně divoká jako jejich hudba samotná. V ranku powerviolence si za těch sedmnáct let existence stihli vydobýt pevné místo a mezi vyznavači tohoto žánru asi není nikdo, kdo by je neznal. Vyhledávanou atrakcí se stali už s vydáním svého prvního počinu, EPčka „He Had It Coming“ z roku 2005. A vlastně díky výbušným koncertům možná už i předtím, alespoň tedy v okolí domoviny Los Angeles. Právě krátkohrající nosiče jsou jejich hlavní doménou. Mají jich kopec, zejména díky splitkům s podobně smýšlejícími spolky. Přestože je nemám všechny najeté, musím přiznat, že tahle podoba, tedy stručně a jasně, mě na ACxDC baví nejvíce. Novinkové album „Satan Is King“ je teprve jejich druhou řadovkou.
|
