Recenze

  • Negativa – 03

    26.1.2019

    H.

    Negativa - 03

    Pořád se mi zdá, že španělská scéna je v rámci metalu poněkud přehlížená. Zbytečně, protože na Pyrenejském poloostrově se najde hromada kvalitních kapel, které mají nachystanou zajímavou undergroundovou muziku pro ty, kdo chtějí naslouchat. Ale možná tenhle stav bude dán právě tím, že ve Španělsku absentují nějaké velké metalové hvězdy a kvality místního metalu plynou spíše z aktivit v těch extrémnějších žánrech. Negativa patří právě k těm formacím, které nejsou moc vidět, ale mohou potěšit fandy undergroundového metalu – pokud si k nim tito najdou cestu. Název jejich aktuální desky „03“ je ale trochu chyták, protože novinka není třetím albem, nýbrž druhým. „01“ je totiž EP.

  • High on Fire – Electric Messiah

    23.1.2019

    Cnuk

    High on Fire - Electric Messiah

    High on Fire jsou jednou z mála kapel, která ještě nevydala špatné album. Fungují už jednadvacet let a svoje kulaté narozeniny oslavili loni v říjnu novou nahrávkou „Electric Messiah“. Jde o osmou řadovou desku, již tradičně vydanou dva až tři roky po té předchozí, a opět se můžete spolehnout, že to jsou High on Fire se vším všudy. Já osobně považuji za jejich nejsilnější období trojici po sobě jdoucích řadovek „Blessed Black Wings“, „Death Is This Communion“ a „Snakes for the Divine“. Ostatně tímto materiálem si mě parta kolem Matta Pikea získala. Právě od vydání prvního ze zmíněné trojičky alb, tedy od roku 2005, hrají stále ve stejném složení: Matt Pike – kytara a zpěv, Des Kensel – bicí a Jeff Matz – baskytara. Pike a Kensel ...

  • Nachtmystium – Resilient

    22.1.2019

    H.

    Nachtmystium - Resilient

    Eufemisticky řečeno, Blake Judd nemá na scéně zrovna nejlepší pověst. Ale může si za to chlapec sám. Což o to, že intenzivní fetovačky a drogovou kariéru by mu asi většina z nás bezproblémově odpustila, ostatně posluchači black metalu nejsou nějakým klubem skautíků. Nicméně roky ojebávání fandů i labelů o prachy se na jeho renomé podepsaly nenapravitelným dojmem. Jeho hudební talent je nepopiratelný a jeho práce v kapelách jako Hate Meditation, Twilight a samozřejmě Nachtmystium za poslech stojí, nicméně k čemu to, když lidsky je to evidentně zmrd, jenž se kvůli fetu neštítí posrat své vlastní fanoušky, kteří byli tak naivní, že si chtěli koupit jeho merch a desky. Není to zas tak dávno, kdy se Judd opět ukázal jako kardinální kokot. To když v loňském roce se svým (novým) labelem ...

  • Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II

    20.1.2019

    H.

    Death Karma - The History of Death & Burial Rituals Part II

    Zdá se mi, že Death Karma, druhá kapela Infernal Vlada a Toma Coronera, stojí mírně ve stínu Cult of Fire. Svým konceptem mi však připadá možná ještě zajímavější. Death Karma se totiž věnují různým pohřebním rituálům a tradicím napříč planetou. Na první desce „The History of Death & Burial Rituals Part I“ z roku 2015 měly své zastoupení Slovensko, Madagaskar, Mexiko, Česká republika, Indie a Čína. Hudebně i graficky výtečnou nahrávku však bohužel srážel plochý sound, což bylo trochu zklamáním. Navzdory tomuto škraloupu šlo ale Death Karma bez debat považovat za velmi zajímavou formaci. Oznámení pokračování se vcelku očekávatelným názvem „The History of Death & Burial Rituals Part II“ tím pádem potěšilo. Ve druhém díle „Historie smrti a pohřebních rituálů“ dostaly prostor Haiti, Tibet, Skandinávie, ...

  • Opera IX – The Gospel

    19.1.2019

    H.

    Opera IX - The Gospel

    Opera IX je svým způsobem trochu zvláštní kapela. Na jednu stranu jí nelze upírat určitý status a význam v rámci italského black metalu, na druhou stranu mám pocit, že se těmto veteránům okolo kytaristy Ossiana nikdy nepodařilo dosáhnout skutečně legendárního či kultovního renomé. Spíš mi připadali jako legenda druhého sledu, nižší svítivosti. Což nutně nemusí implikovat nějaké nedostatky co do hudebních kvality, vždyť přece už dávno všichni víme, že popularita a kvalita nejsou věci, které by spolu přímo souvisely. Minimálně staré věci Opera IX jisté kouzlo a svou specifickou atmosféru mají a dá se k nim tu a tam vracet i zpětně. Posledních zhruba deset let je to ale s touhle kapelou takové nijaké. Nejprve Opera IX dlouhou dobu nemohla dát dohromady nové album, což ...

  • Manes – Slow Motion Death Sequence

    16.1.2019

    H.

    Manes - Slow Motion Death Sequence

    Mluvit o tom, jak se norští Manes vymanili z metalových okovů a nechali svou muziku rozlétnout do rozličných žánrových směrů, by asi bylo nošením dřívím do lesa. Myslím, že kdokoliv na Manes někdy narazil, o tomhle dávno ví, a jestli mu nějaké stylové zákoutí jejich diskografie zůstává skryto, pravděpodobněji to bude to rané, kdy Norové ještě hrávali black metal. Přece jenom jsou většinu své historie jinde než u metalu, a jestli má někdo přece jenom neodbytnou chuť slyšet, jak Tor-Helge Skei hraje black metal, má k dispozici spřízněné Manii, jimž ostatně loni u Terratur Possessions také vyšlo nové album – „Sinnets irrganger“. Když ale odhlédneme od žánru i od zábavného paradoxu, že Manes, i přestože hrají hudbu na hony vzdálenou čemukoliv metalovému, stále – snad kvůli oné historické spřízněnosti a ...

  • Spearhead – Pacifism Is Cowardice

    14.1.2019

    Metacyclosynchrotron

    Spearhead - Pacifism Is Cowardice

    Už názvy desek jako „Deathless Steel Command“, „Theomachia“ nebo „Pacifism Is Cowardice“ napoví, že britští Spearhead se militantní tématice věnují rádi, a pokud máte aspoň minimální rozhled, dojde vám, že Invictus Productions, kteří vydali většinu nahrávek Spearhead, si se žádnou kopírkou Sabaton renomé špinit nebudou. I když… Vydávat „kopírku“ Marduk jim zpočátku až tak nevadilo, hehe. Debut „Deathless Steel Command“ (2005), podobným způsobem jako dema Infernal War, smrděl inspirací válečnými alby Švédů až příliš, ale s následující nahrávkou Spearhead překonali sami sebe. „Decrowning the Irenarch“ (2007) připomíná nejvíce druhou desku Angelcorpse „Exterminate“, ale vojenský étos a vřavu bojiště dokázali zhudebnit relativně po svém.

  • Gorycz – Piach

    13.1.2019

    H.

    Gorycz - Piach

    Nedávno jsem se zde v recenzi na desku „Szczerzenie“ od Kły (jestli jste ještě neposlouchali, tak jen tak mimochodem doporučuji) rozepisoval o tom, jak si stojí současné progresivnější pojetí black metalu v Polsku. Vyhrožoval jsem tehdy, že rozhodně nejde o poslední případ, kdy si v našich recenzích povídáme o mimořádně zajímavé polské blackmetalové kapele, která má na čerstvě na kontě svou první desku. Tušíte správně, že dnes máme před sebou další takovou. Přivítejte Gorycz. Gorycz z Olsztyna v severním Polsku si svůj debut „Piach“ připsali na konto v listopadu loňského roku, kdy počin vyšel na CD i LP u Pagan Records. Tohle vydavatelství pouští do světa nahrávky hromady zajímavých polských uskupení, takže se jejich činnost vyplatí sledovat, což ostatně potvrzují i Gorycz.

  • P.H.O.B.O.S. – Phlogiston Catharsis

    12.1.2019

    Metacyclosynchrotron

    P.H.O.B.O.S. - Phlogiston Catharsis

    Frédéric Sacri a jeho P.H.O.B.O.S. fungují již od počátku milénia a za tu dobu vznikly celkem čtyři dlouhé desky včetně té současné „Phlogiston Catharsis“, která vyšla u sympatického indického labelu Transcending Obscurity Records. Zde dále vychází více či méně zajímavé kapely jako Drug Honkey, Jupiterian, Mrtvi nebo našinci Et moriemur a Slováci 0n0. P.H.O.B.O.S. hrají autenticky industriální (!) metal; zda bychom je dále kategorizovali jako black nebo doom, je už podružné, alespoň pro mě. Kapela navazuje na Godlesh nebo Pitchshifter, ale zároveň z jejich tvorby cítím odlidštěnou atmosféru, kterou si spojuji s „moon musick“ Coil, NON, hnusnějšími skladbami Throbbing Gristle případně i Skinny Puppy.

  • Emma Ruth Rundle – On Dark Horses

    10.1.2019

    H.

    Emma Ruth Rundle - On Dark Horses

    S americkou zpěvačkou a kytaristkou Emmou Ruth Rundle jsme se na našich stránkách potkali prozatím jen nepřímo, ale doposud jsme se jí nevěnovali prostřednictvím žádného většího článku. To dnes napravíme. Dovolím si každopádně začít s menším představením, přestože pro znalce může jít o zbytečné opakování. Emma Ruth Rundle pochází z Los Angeles v Kalifornii, ale v současné době přebývá v Louisville v Kentucky. Na kontě má čtyři velké sólové desky, z nichž ta první se jmenuje „Electric Guitar One“ a vyšla v roce 2011, zatímco ta poslední pochází z loňska a nese název „On Dark Horses“. Právě ona nás v téhle recenzi bude zajímat. Než se ale letmo podíváme na její hudební náplň, určitě bude stát za to zmínit ještě další působiště téhle činorodé hudebnice.

  • Dødsferd – Diseased Remnants of a Dying World

    9.1.2019

    H.

    Dodsferd - Diseased Remnants of a Dying World

    Řečtí Dødsferd nikdy nebyli úplně omračující kapelou. Velká část jejich tvorby je spíš takový příjemný průměr dělaný s oddaností k žánru. Mně osobně nicméně Dødsferd bývali sympatičtí. Za to, s jakou zarputilostí se lídr Wrath držel čertovského kopyta, z něhož dlouhé roky odmítal uhnout byť i jen o píď. Dobře, o píď možná ano, protože k určitému zvukovému posunu v průběhu let došlo, ani nemluvě o počinu „Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow“ z roku 2009, jenž se se svými dvěma pomalými atmosférickými skladbami ze zbylé tvorby Dødsferd vymykal. Pro mě osobně jde dodnes o jedinou skutečně zajímavou nahrávku skupiny, k níž se tu a tam vrátím. Přístup a filozofie Dødsferd se mi ale líbily také a nová alba jsem poslouchával bez větších vytáček. To ovšem nemluvím o nedávné době, nýbrž o tom, co bylo několik ...

  • Pergamen – Spiritual-Paradigma-Kosmos

    8.1.2019

    H.

    Pergamen - Spiritual-Paradigma-Kosmos

    Pergamen je mi veskrze sympatická kapela. Reálná kvalita její tvorby nedosahuje nějakých nadpozemských výšin nebo žánrového stropu, ani se nedotahuje na blackmetalovou špičku, přesto není těžké si tuhle formaci okolo zpěváka a kytaristy Benyho vlastně i oblíbit. Důvody nejsou nikterak složité. Z počínání Pergamen mám hned několik pozitivních pocitů… přijde mi, že jde o pracovitou a autentickou skupinu, která se nikam agresivně netlačí a radši se věnuje pilování vlastní muziky. Bez zbytečných póz dlouhé roky pracuje na své vizi blackmetalového žánru, kterou se postupem času podařilo přetavit ve vlastní rukopis – hudební i textový. Pergamen možná nejsou tak na očích jako zdánlivě vůdčí formace českého black metalu, ale své místo si našli a nabízejí muziku, jíž nechybí zajímavost i určitá výpovědní hodnota.

  • V/A – Ещё не время предавать

    7.1.2019

    H.

    V/A - Ещё не время предавать

    Několik nahrávek z ruské avantgardní / experimentální scény jsme si v našich recenzích již představili a prakticky pokaždé to stálo za to. Připomenout mohu například splitko „αρχάος“ od Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ nebo kompilaci „Аргандаб“, na níž se obě zmiňované kapely taktéž podílely. Vzhledem k tomu, jak moc mě tyhle počiny bavily, rozhodnul jsem se věnovat prostor další podobné záležitosti, která by mohla potěšit ty z vás, jimž se podobně jako mně „αρχάος“ a „Аргандаб“ zalíbilo. Kompilace „Ещё не время предавать“ je sice už nějaký ten měsíc stará, ale myslím, že za připomenutí to stojí. „αρχάος“ a „Аргандаб“ jsem nezmiňoval náhodou, protože mezi nimi a „Ещё не время предавать“ je určitá návaznost. Za prvé zde opět nalezneme příspěvky od Krrau i ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ.

  • Entropia – Vacuum

    6.1.2019

    H.

    Entropia - Vacuum

    Entropia patří k početné enklávě polských kapel, které nehrají příliš dlouho a které se k black metalu snaží přistupovat nějakým svěžím způsobem, nikoliv podle dávno definovaných vzorců a formulí. Osobně mám tuhle polskou odnož žánru hodně rád a už mnohokrát jsem na ni zde pěl chválu. Což nicméně neznamená, že bych bez známky kritiky sežral všechno, co hraje formálně méně tradiční black metal, vydává první nebo druhou desku a pochází od našich severovýchodních sousedů. V případě Entropia mi přijde, že se jim za krátkou dobu podařilo zapsat se do povědomí příznivců alternativního extrémního metalu více než většina ostatních spřízněných skupin téhle „vlny“.

  • Psyclon Nine – Icon of the Adversary

    3.1.2019

    H.

    Psyclon Nine - Icon of the Adversary

    V neustálém rozpadání se a vracení se Psyclon Nine jsem se už dávno přestal vyznat. Kapela svou činnost ukončovala již několikrát, aby se posléze zase vrátila, třeba i vydala album, a pak zase končila – ve stejném rytmu, v jakém se hlavní předák Nero Bellum propadal do hlubin drogového pekla a pak se z něj zase práce vyškrabával. V tomhle ohledu si Psyclon Nine mohou s klidem podat ruku třeba s takovými Nachtmystium, s nimiž se ostatně nabízí paralela nejen díky roli ilegálních substancí, ale také ojebávání fanoušků o prachy. Když už ale někdy došlo na novou hudbu Psyclon Nine, prakticky vždycky se jednalo o kurevsky zajímavou událost. Ať už se jedná o rané období, kdy Psyclon Nine hráli čistokrevný aggrotech. Právě v téhle éře také kapela stvořila svou nejlepší desku „Divine Infekt“, což je i po těch letech pořád nehorázný ...

  • Pando – Hiraeth

    2.1.2019

    H.

    Pando - Hiraeth

    Již mnohokráte jsem v různých recenzích zmiňoval, že popularita a skutečná hudební kvalita jsou dvě veličiny, které spolu obecně nesouvisejí. Dokonce bych i řekl, že v jistém ohledu jdou i proti sobě. Popularita a kvalita totiž jako by společně mohly růst pouze do určitého bodu, od něhož musí jít nárůst popularity ruku v ruce s poklesem kvality, odvahy a chuti experimentovat. Když je muzika odvážná či originální, asi ji dokáže docenit jen omezený okruh posluchačů, a pokud chce někdo řady svých věrných rozšířit, musí vyměnit vlastní jedinečnost za přístupnost. Naopak menší dopad vlastní hudby, když tvorba není žádným způsobem svázána s existenčními problémy a jde čistě o radost z hraní (klidně tomu nakonec říkejme: potřeba uměleckého vyjádření), dává hudebníkovi tolik potřebnou svobodu, aby stvořil něco zvláštního a neokoukaného. ...

  • Revocation – The Outer Ones

    30.12.2018

    Cnuk

    Revocation - The Outer Ones

    Bostonská kapela Revocation platí na poli technického death/thrash metalu za zavedené jméno. Ostatně na kontě mají již sedm dlouhohrajících nahrávek, z nichž ta poslední, „The Outer Ones“, vyšla letos v září. Nikdy se jim úplně nepodařilo vydobýt přední žánrové pozice a myslím, že mohu rovnou napsat, že ani novinka na tom nic nezmění. Dosud nikdy kvalitou desek nevybočili ze svého standardu, což se dá vnímat pozitivně i negativně. Těžko v jejich diskografii označit nějaký jasný vrchol, něco obecně uznávaného širokou obcí. Spíš si každý vybere ten svůj oblíbený kus. Na čem se však u Revocation snad všichni shodnou, je fakt, že jsou to instrumentalisté od Pánaboha. Je jedno, jestli budete žasnout nad Davidsonovou dávkou soustředění a trpělivosti, kdy zvládá při jednom hrát všechny ty krkolomné riffy a vyhrávky a do toho ještě ...

  • Zeal and Ardor – Stranger Fruit

    29.12.2018

    H.

    Zeal and Ardor - Stranger Fruit

    Bezejmenného debutu z roku 2014 si asi málokdo všimnul. Prošuměl takovým způsobem, že jej mnozí neobjevili ani zpětně a druhé album „Devil Is Fine“ z roku 2016 považují za debut. Omluvou jim budiž, že je první nahrávka někdy skutečně označována jako „demo album“ a až „Devil Is Fine“ jako oficiální prvotina. S touhle druhou deskou už nicméně Zeal and Ardor takříkajíc udělali díru do světa. Najednou se o nich začalo všude mluvit, kritici chválili, seč jim písmenka na klávesnicích stačila, a posluchači na tuhle nevšední kombinaci (black) metalu, soulu a černošských spirituálů také slyšeli. Zeal and Ardor se pustili i do koncertování a jejich věhlas u fanoušků alternativní metalové hudby raketově stoupl. Letošní třetí (anebo druhé… jak je ctěná libost) album „Stranger Fruit“ již na svět přišlo v docela odlišné ...

  • Misotheist – Misotheist

    28.12.2018

    H.

    Misotheist - Misotheist

    Může se zdát, že Norsko postupem času vyklidilo pozice na poli black metalu. Kdysi vůdčí krajina, která se stala synonymem pro to „pravé“ pojetí žánru, odkud pochází množství stylových legend, už dávno není tak dominantní, jak zdánlivě kdysi byla. To nicméně neznamená, že by zde už vůbec nevznikal zajímavý black metal, nepřicházely nové formace a nenatáčely se zajímavé desky. Mnoho nadějí se asi vkládalo do formací jako Mare či One Tail, One Head, jejichž letošní debuty ovšem nebyly ani zdaleka tak uzemňující, jak bych si představoval. Prázdné místo však pro mě vyplnil úplně jiný projekt, o němž až doposud slyšet nebylo, shodou náhod rovněž vydávají u Terratur Possessions. S výjimkou původu není o Misotheist prakticky nic známo.

  • Horrendous – Idol

    27.12.2018

    Cnuk

    Horrendous - Idol

    Američtí deathmetalisté Horrendous mě začali zajímat v období vydání desky „Anareta“ z roku 2015, a to zejména pro jejich nevšední pojetí tohoto žánru, kdy se nebáli užít postupy i z jiných odvětví a vyjímali se tak ze skupiny ostatních novodobých progresivních/technických kapel. Avšak nebylo tomu tak vždy. Albu „Anareta“ předcházely dvě řadovky, ke kterým jsem se zpětně dostal, a zejména na té první, „The Chills“, se jednalo o vcelku průměrný death metal. Druhá „Ecdysis“ už naznačovala nový směr, ale až právě ta třetí mě dokázala oslovit naplno. Vydání letošní novinky „Idol“ jsem tak se zájmem sledoval a především jsem byl zvědavý, jestli se Horrendous odhodlají znovu sahat po nových obzorech, či se spokojí s dosaženou úrovní a tu se budou snažit zopakovat, jak jen nejlépe to půjde.


Od hudebních fandů pro hudební fandy