Void of Sleep – New World Order 11.12.2015 Kaša  Když jsem před nějakými třemi lety sepisoval recenzi na debutové album italských Void of Sleep, byl jsem z výsledku velmi nadšený. „Tales Between Reality and Madness“ pro mě dodnes představuje jedno z nejlepších promo alb, k nimž jsem se prostřednictvím redakčního křesla v Sicmaggotu dostal, a neříkám to jen tak na základě tehdejšího nadšení, které jsem si po třech letech oprášil v souvislosti s druhým albem „New World Order“. Debutovou placku si totiž i po těch třech letech čas od času rád poslechnu a nemám s ní žádný problém. Právě proto jsem k jejich druhému albu logicky přistupoval jinak, než jak tomu bylo kdysi, kdy jsem o kapele slyšel prvně, a do novinky jsem tak vkládal nemalé naděje. A jestli se pánům podařilo splnit moje očekávání a minimálně vyrovnat laťku debutu, o tom si nyní něco ... Mephorash – 1557 – Rites of Nullification 10.12.2015 H.  O tom, že okultní black metal zažívá v posledních letech regulérní boom, snad není moc sporu, a tak není divu, že se z podzemních vod noří stále nové a nové smečky. Ačkoliv, Švédové Mephorash vlastně zas až tak noví nejsou – ne snad, že by se jednalo o nějaké veterány, to se také říct nedá, ale nějakých pár let již fungují a na kontě mají jedno ípko, jedno splitko a dvě řadová alba, která v letošním roce doplnili o třetí zářez do dlouhohrající diskografie. A právě na ten – jehož název zní „1557 – Rites of Nullification“ – se nyní zaměříme. Upřímně se přiznám, že starší tvorbu Mephorash neznám. Tahle okultní smečka se ale na první pohled netváří jako banda cucáků, a i když Švédové zcela zjevně nepřicházejí s ničím, co by ... Congiura – iBlood 9.12.2015 Kaša  Další z mnoha. Italská skupina Congiura na mě prostě a jednoduše jiný dojem nedělá. Nejsou nijak zajetí, jejich existence započala v roce 2012 a za sebou mají jeden singl „Reject“ z roku 2013, na nějž letos navázali svým dlouhohrajícím debutem „iBlood“. Toliko nezbytných biografických údajů, abyste vůbec věděli, o kom bude řeč. Co je však hlavní a díky čemu považuji Congiuru za šedivý průměr, je samozřejmě jejich hudba, kterou se veřejně prezentují. Přestože zní debut po zvukové stránce s ohledem na žánrové požadavky zcela adekvátně a je vidět, že borci své nástroje ovládat umí, tak samotná hudba je naprosto neškodný a nezajímavý odvar, u kterého bych s tím death metalem, jímž se kapela ohání, byl hodně opatrný. Ačkoli se Congiura vidí někde ve vodách melodického death metalu, tak já to chápu tak, ... Mgła – Exercises in Futility 8.12.2015 H.  Poláci Mgła se na black metalové scéně pohybují již nějaký ten pátek (ačkoliv o regulérní veterány se stále ještě nejedná), a to nejen v rámci téhle kapely, ale i třeba prostřednictvím spřízněných Kriegsmaschine. Nicméně dříve, ještě v období po vydání dlouhohrajícího debutu „Groza“ v roce 2008, byli takoví skrytí a patřili k záležitostem pro fajnšmekry, kteří ten black metal sledují skutečně do hloubky a s radostí vymetají i ty nejzapadlejší kouty žánru – nebo alespoň takový jsem z toho měl vždy pocit, protože v téhle době se o nich ani zdaleka nemluvilo tak jako nyní. Nejpozději s vydáním druhé řadové nahrávky „With Hearts Toward None“ v roce 2012 už však jméno Mgła začalo podzemní scénou skutečně rezonovat, a to dokonce i u lidí, kteří jinak black metalový underground poslouchají jen svátečně. Tomu do jisté míry určitě napomohlo i to, ... My Dying Bride – Feel the Misery 7.12.2015 H.  My Dying Bride je skupina, která pro mě byla po mnoho let takřka nedotknutelná. Její tvorbu jsem doslova hltal a cokoliv tihle britští doomoví veteráni vydali, to se mi líbilo. Upřímně mě bavila i alba, která jsou mnohými považována za slabší, dokonce i to svého času nepříliš pochopené „34.788%… Complete“ mám rád. A přesto se stav změnil – navzdory tomu, že My Dying Bride stále pokračují v tomtéž duchu, i navzdory tomu, že se nijak nepohnula ani má obliba doom metalu. První trhlinou v do té doby pevném vztahu byla nahrávka „Evinta“ z roku 2011. Na ní My Dying Bride zaexperimentovali, útržky a úryvky své starší tvorby přetvořili do jakési orchestrálně-minimalistické podoby a tyto kousky následně poslepovali do zcela nových kompozic. Nápad možná zajímavý, ale jeho zpracování bylo k uzoufání nudné a ... Wheelfall – Glasrew Point 6.12.2015 H.  Wheelfall je francouzská skupina, jejíž vznik se datuje do roku 2009. Tehdy se tahle parta začala prezentovat prašným stoner metalem, přičemž přesně v tomto duchu se nesla jejich debutová nahrávka „Interzone“, jež vyšla v listopadu 2012. Letos se Wheelfall opět přihlásili o slovo se svou druhou desku, která se ovšem nese v docela odlišeném duchu oproti svému předchůdci… Na letošní novince „Glasrew Point“ znějí Wheelfall s nadsázkou řečeno jako docela jiná kapela. Sice jim je stále vlastní hutnost, zatěžkanost a jakási nečistota, ale neočekávejte vyprahlý stoner metal. Wheelfall model 2015 se totiž vrhli na pole poměrně netradičně pojatého sludge metalu, v němž nechybí ani sem tam nějaký vliv post-metalu. Mnohde se ještě hovoří i o industriálu, jenž se na „Glasrew Point“ v malé míře jistě objevuje, nicméně dle mého názoru to je pouze jemný poprašek, takové s mírou ... Soilwork – The Ride Majestic 5.12.2015 nK_!  Švédská melo-deathová stálice Soilwork přichází s novou deskou pravidelně každé dva až tři roky. Naposledy v roce 2013 s rozsáhlým dvojalbem „The Living Infinite“. Po nadšení, jaké jsem zažíval u předchozího „The Panic Broadcast“, mě však tento skoro hodinu a půl dlouhý opus téměř minul a nakonec jsem jej slyšel asi jen třikrát. A moc jsem se nebavil. Vadily mi rozvleklé aranže a obrovský důraz na čistý vokál. Po „The Ride Majestic“ jsem tak sáhl spíše ze zvědavosti a doufal, že mě i přes poloviční stopáž neunudí k smrti. Nakonec jsem poměrně spokojen, i když staré dobré časy, které skončily s deskou „Figure Number Five“ v roce 2003, už se nikdy nevrátí. Soilwork nyní hrají řemeslně zručně odvedený melodický death metal a od „The Living Infinite“ s ním neuhnuli ani o píď. „The ... Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu 4.12.2015 H.  O tom, že islandská black metalová šla v posledních letech co do věhlasu hodně nahoru, se se mnou snad nikdo moc přít nebude. Ne, že by snad black metal z tohoto odlehlého ostrova nebyl zajímavý i dříve, protože to dle mého názoru dozajista byl, nicméně se mi zdá, že kredit Islanďanů začal hodně stoupat poté, co se rozmohla taková ta moderního chaotického black metalu. Jak se totiž ukazuje, tuhle žánrovou formu na Islandu umějí skutečně výborně, takže není divu, že země sopek a gejzírů brzy začala chrlit nové a vysoce kvalitní smečky jak na běžícím páse. I když… „jak na běžícím páse“ je možná trochu nadsazené, protože technicky vzato těch kapel zas tolik není, protože ta islandská scéna je pořád poměrně malá a uzavřená, nicméně i v tom tkví její ... Nachtterror / Altars of Grief – Of Ash and Dying Light 3.12.2015 Skvrn  Úplně na rovinu, kapel jako Altars of Grief nebo Nachtterror bych si za normálních okolností nevšiml. Oba spolky se netváří nijak výjimečně, slova chvály na jejich účet adresovaná jsem nezaznamenal a nebýt kanadského vydavatelství Hypnotic Dirge Records, o jejich existenci bych jednoduše nevěděl. Jenže už v minulosti se prokázalo, že ignorovat nahrávky tohoto sympatického lejblíku se nevyplácí, a když z Kanady přišla i žádost na recenzi splitka výše zúčastněných, rád jsem vyhověl. Altars of Grief a Nachtterror kromě kanadského původu a jednoho personálního propojení spojuje ještě fakt, že zde větší zkušenosti hledat nelze. Služebně starší kapela, Nachtterror, sice na scéně působí již od roku 2006, ale diskografie spíš ukazuje na nárazové paběrkování. Dvě minialba, žádná řadovka, za deset let žádná hitparáda. Naopak o sedm let mladší Altars of Grief už mají ... Mortal Cabinet – Necrotica 2.12.2015 H.  Asi jen těžko lze povídání o formaci jako Mortal Cabinet začít něčím jiným než sestavou – ostatně, i sama kapela ta jména, která se zde angažují, všude cpala horem dolem. Ačkoliv hádám, že jste o tomhle projektu už všichni slyšeli a máte ponětí, oč se jedná, z formálních důvodů zaznít musí, že Mortal Cabinet je spojením tří undergroundových žánrů, z nichž každý je zosobňován jednou jeho významnou osobností. EBM je reprezentováno Samirem Hauserem z Vanessy, black metal zastupuje František Štorm z Master’s Hammer a explicitní formou hip-hopu (též zvanou horrorcore, ale mně se tenhle termín nikdy moc nelíbil) zase přispěl Řezník známý díky sólové tvorbě a ze skupiny Sodoma Gomora. Více než žánrově se mně osobně tohle spojení zdá zajímavé právě díky těm osobnostem. Všechny jmenované styly jsou ... Ordinul negru – Sorcery of Darkness 1.12.2015 H.  Musí se nechat, že rumunští black metalisté Ordinul negru se rozhodně neflákají. Datum jejich vzniku se datuje k roku 2004 a od té doby docela šlápli do pedálů (i když… spíš „šlápnul“, ale k tomu se ještě dostaneme), protože již stačili vydat sedm dlouhohrajících desek, což samo o sobě není zrovna málo, a vedle nich ještě početnou řádku splitek. Zejména v prvních letech ty počiny stříleli jak utržení ze řetězu, ale za poslední roky už se trochu zklidnili. Minulé album „Nostalgia of the Fullmoon Nights“ bylo prvním v jejich historii, na nějž se čekalo déle jak rok (konkrétně dva), a na aktuální desku „Sorcery of Darkness“, okolo níž v následujících řádcích zapředeme řeč, se čekalo už celé čtyři roky. Podobně jako Ordinul negru začali svou kariéru, možná i já jsem recenzi začal trochu zhurta, tak se na chvíli ... Author & Punisher – Melk En Honing 30.11.2015 H.  Author & Punisher je hodně zajímavá skupina už jen díky těm věcem okolo… i když, skupina nejspíš není to nejlepší pojmenování, spíš by se asi hodilo říct projekt, když sestava čítá pouze jediného člověka, Tristana Shonea, jenž si vystačí úplně sám i na živých vystoupeních. Tenhle chlapík vůbec nepoužívá tradiční nástroje, jaké si můžete koupit v hudebninách. Naopak, Tristan si všechny své nástroje vlastnoručně vyrábí a navíc je i vymýšlí, takže se nejedná o nějaké napodobeniny již známých instrumentů, ale o zcela nové věcičky. Abyste si dokázali lépe představit, jaký druh nástrojů to může být (abyste si náhodou nepředstavovali vyřezávání nějakých flétniček nebo tak něco), asi by se slušelo zmínit, že Author & Punisher je synonymem pro neuvěřitelně těžký industrial / drone. Výsledek Tristanova snažení jsou ... Haate – Breed: The Forlorn Majesty 29.11.2015 H.  I když se nebudeme bavit o jakýchkoliv stylech či žánrových škatulkách, stále existuje hned několik způsobů, jimiž lze hudbu rozlišit a rozřadit do jakýchsi pomyslných šuplíčků. Například bychom jako metriku mohli zvolit jakousi složitost (ačkoliv tohle není úplně nejpřesnější výraz) nebo proměnlivost muziky. Nasekáme-li to hodně nahrubo, pak v takovém rozdělení máme dva opačné extrémy. Jedním z nich je ohromně krkolomná hudba plná zvratů a změn tempa pomalu po každé vteřině – jednoduše něco na způsob těch nelidsky technických death metalů, nejchaotičtějších black metalů anebo třeba šílených avantgard. Druhým extrémem je pak samozřejmě naprostý opak – muzika plynulá, takřka až „nehybná“, monotónní a veskrze minimalistická. Dnes si povíme právě o jednom z těchto dvou extrémů a bude to ten druhý jmenovaný… Haate (anebo také stylizováno ... Euzen – Metamorph 28.11.2015 H.  Euzen je skupina, jejíž hudbu jsem si v posledních měsících oblíbil jako málokterou jinou. Přestože tahle dánská formace funguje již o poznání delší dobu (konkrétně od roku 2008), já jsem na její objevení musel čekat až do letoška, kdy jsem se o ní dozvěděl v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Nicméně, od té doby jsem jejich tvorbě skutečně propadl, jelikož muzika, jakou Euzen produkují, je přesně tím, po čem jsem už delší dobu pátral. Určitě i díky tomu (avšak nejen díky tomu) patří „Metamorph“ mezi alba, jež řadím k tomu nejlepšímu, co jsem měl v letošním roce možnost slyšet. Proto mi přišla trochu škoda, že jsme tu o téhle nahrávce vůbec nepsali a že jsme recenzi v době, kdy byl počin aktuální (vydání proběhlo v únoru), trochu prováhali. Na druhou stranu, není ... King Keporkak – Detachment 27.11.2015 Atreides  Dnešní recenze bude především výletem do říše zvířat, a možná až na druhém místě nějaké to povídání o hudbě. A aby to nebylo tak suché, za pražskou smečkou King Keporkak se podíváme na širý oceán, do mořských hlubin, ve kterých tato dvacetitunová monstra žijí. Příměr k váze je v případě pražské úderky více než příznačný, protože jejich hudbu prezentovanou na debutovce nazvané „Detachment“ tahle mohutná zvířata vystihují téměř dokonale. Čtyřčlenné velrybí stádo funguje zhruba dva roky, přičemž si za relativně krátkou dobu existence toho stihlo hodně – vyměnit sestavu (aktuálně řve do mikrofonu bubeník Kuba, neb bývalý křikloun a kytarista Kefír odplul přes kanál studovat do Anglie) nebo si zahrát třeba před takovými veličinami, jakou jsou Crowbar nebo Primitive Man, což samo o sobě asi napovídá, co od něj můžete očekávat. Ano, ... Osculum Infame – Axis of Blood 26.11.2015 H.  Nespočítal bych, kolikrát jsem v nějakých internetových diskuzích četl výblitek, že na obalu nezáleží, že hlavní je přece hudba. V naprosto drtivé většině případů to bylo tehdy, když nějaká kapela zveřejnila přebal své nové desky a ten byl tak infantilní, že i hovno rozmazané na plátně by působilo estetičtějším dojmem. Podle mě je takové prohlášení blbost a může jej říct snad jen člověk, který poslouchá deset skupin a jejich muziku jen stahuje – to je totiž jediná situace, kdy si dokážu představit, že je to tomu člověku fakt šuplík, co si nějaká kapela frkne na obal. Já si naopak myslím, že přebal důležitý je a že v nezanedbatelné míře ovlivňuje nejen to, jak posluchač tu kterou nahrávku vnímá, ale dokonce i to, zdali ... Heiden – Na svůj příběh jsme sami 25.11.2015 Atreides  V rámci domácí scény bych našel hned několik uskupení, které bych se nebál zařadit mezi srdeční záležitosti, a nijak se netajím tím, že Heiden mezi ně již několik let patří. Láska na první poslech byla jasná hned, jak jsem přičichl k „Obsidianu“ a následně i „Dolores“, přičemž předloňský počin „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ ji jen stvrdil. Zasněná melancholie, stíny rušných ulic i městských zákoutí a především osobitý hudební projev, o jaký díky specifickému výrazivu a procítěnosti podání na ulici jen tak nezakopnete. Asi vám tedy nemusím moc vyprávět, že jsem se na počin, opět poněkud smutně pojmenovaný „Na svůj příběh jsme sami“, těšil a byl náramně zvědavý, kam se Heiden pohnou tentokrát. S každým dalším albem byl očividný posun směrem k rockovějším, měkčím polohám a ... Norot – Nathrach 24.11.2015 H.  Za tu dobu, během níž obtěžuji svět svými psacími výpotky, jimž s jistou dávkou rezervovanosti říkáme recenze, jsem se tu zaobíral již obrovským množstvím tuze neoriginálních skupin. A nespočetněkrát jsem v takových recenzích prohlásil cosi v tom smyslu, že sama neoriginalita ještě tomu danému albu nutně nemusí zlomit vaz (pokud to tedy není fakt férová vykrádačka, ale to už je zase jiná věc) a že lze vytvořit kvalitní záležitost i s tímto břemenem, je-li to vyváženo jinými přednostmi. Když ale něco takové říkám, většinou je to kvůli tomu, abych mohl vzápětí zasadit zdrcující úder v podobě prohlášení, že právě recenzovaná nahrávka takovým případem není. Dnes to ale bude přesně opačně, jelikož si povíme o desce, jež sice příliš originality nepobrala, přesto funguje a ... Embrace of Thorns – Darkness Impenetrable 23.11.2015 H.  Promo fotky Embrace of Thorns jsou sice trošku vtipné, ale i tak jsem se na poslech nejnovějšího alba téhle řecké smečky relativně těšil – přestože nesoudná vizuální prezentace bývá jednou z věcí, které mě obvykle dokážou od poslechu úspěšně odradit a přestože jsem jméno těchto neznabohů až doposud neznal. Nicméně, helénský black metal mám obecně vzato v docela solidní oblibě a navíc se v Embrace of Thorns angažuje bubeník (zde působící pod nádherným pseudonymem Nuctemeron Bestial Ravisher of the Divine Harmony) z Burial Hordes, jejichž poslední fošna „Incendium“ se mi poměrně líbila, a také ze skvělých Heretic Cult Redeemer. A aby toho nebylo málo, hrají zde i další borci z řeckých formací, jejichž jména mi neznámá nejsou (z toho, co jsme zde už někdy recenzovali, lze zmínit War Possession), ... Shining – International Blackjazz Society 22.11.2015 H.  Norští Shining a jejich historie představují takový typický scénář skupiny, jejíž zvuk je specifický, jasně rozpoznatelný a vlastně by šlo říct, že do jisté míry i originální. První roky se nesou ve znamení prudkého vývoje (ostatně, Shining přece začínali jako čistě jazzový kvartet, takže ti za svou kariéru vlastně stihli kompletně vyměnit žánr), který posléze vyvrcholí v jedné přelomové desce, na níž je styl vypilován k dokonalosti a která mnohdy i znamená proražení do širšího povědomí. A od tohoto alba dál už pak skupina rezignuje na další progres a spíše jen brousí ten svůj daný sound i svou prezentaci a jakékoliv další změny se odehrávají pouze na úrovni kosmetických úprav. Onou přelomovou deskou v případě Shining byla nahrávka „Blackjazz“ z roku 2010. Na ní Norové seskupení okolo zpěváka, kytaristy a saxofonisty Jørgena Munkebyho ...
|
