Thantifaxath – Void Masquerading as Matter 21.2.2018 Metacyclosynchrotron  Kanadští Thantifaxath se v průběhu současné dekády sice nestali největšími miláčky blackmetalového obecenstva, ale myslím, že debut „Sacred White Noise“ nezanedbatelný dopad měl. Minimálně na ty co preferují žánr v experimentálnější podobě, která místo horoucích pekel a násilí spíše evokuje nihilistický chlad kosmických dálav. Thantifaxath podle mého mají celkem blízko ke „kaskádské“ scéně a progresivnímu/avantgardnímu blacku po vzoru kapel, které nemusím zmiňovat. Důležité ovšem je, že jejich výrazivo je ještě dostatečně blackmetalové a vývoj hudby se ubírá směrem, který je i pro můj poměrně přísný pohled na žánr stále akceptovatelný. Navíc zde byla vždy přítomná kvalita, důvtip, stejně jako příslib, že z následovníků budou vůdci. Jak jsou na tom Thantifaxath s novým pětatřicetiminutovým EP „Void Masquerading as Matter“? Vzhledem k tomu, že několik uhrančivých pasáží z debutu stále chovám v živé ... Sklo – Sound Quadrature 20.2.2018 H.  Experimentální muziku mám dost rád a čas od času nepohrdnu možností vyresetovat si mozek nějakou sonickou nenormálností, která jde ve své netradičnosti až do míst, kde hranice mezi hudbou a kakofonií bývá nejasná. Nejsem však tolik domýšlivý, abych tvrdil, že jsem v tomto oboru odborníkem, jemuž není rovno, ale něco takového stejně nepotřebuji. Člověku ke štěstí stačí subjektivní pocit, že mu to něco předává, a právě ten v experimentálních žánrech nacházím dost často. Leckdy se ovšem stává, že nedojde ke správné konstelaci hvězd (případně k čemukoliv jinému se stejným významem – nechám na vás, jak to nazvete) a hudba (?) vysílá na úplně jiných frekvencích než na těch, na nichž jsem schopen a ochoten přijímat signál, jakkoliv jsem anténu naladil do experimentální polohy.
Mortis Mutilati – The Stench of Death 19.2.2018 H.  Když jsem si před nějakými čtyřmi lety poprvé pouštěl desku „Nameless Here for Evermore“, francouzská formace Mortis Mutilati pro mě byla velkou neznámou. K albu jsem se dostal jednoduše z toho důvodu, že nám ji tehdy vydavatelství Naturmacht Productions poslalo k recenzi, a vzhledem k tomu, že jsme ještě tenkrát došlé věci příliš netřídili a prakticky zrecenzovali vše, co nám dorazilo, pustil jsem se i do poslechu a následně psaní o „Nameless Here for Evermore“, ačkoliv již tehdy šlo o rok starou záležitost. Počin s ponurým šedivým hřbitovem na obálce mě ovšem příjemně překvapil. Macabre – jenž je mozkem kapely a v její studiové podobě vlastně i jediným členem, který k sobě další lidi přibírá pouze na živá vystoupení – sice nenabízel nijak originální pojetí černého kovu, ale byl to dobře odvedený a ... Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition) 18.2.2018 Sicmaggot  Abigor patří ke kapelám, jejichž tvorby jsem si vždy cenil. Ať už jde o starší věci z devadesátých let anebo pozdější experimentování, vždy mi jejich přístup v jistých ohledech imponoval. Ačkoliv mám mezi jejich alby některé oblíbenější kusy a jiné méně (což nejspíš ani nemůže být jinak), snad u žádného předchozího dlouhohrajícího počinu jsem nemohl tvrdit, že bych v něm neviděl a neslyšel vysoké kvality. A o to víc mě mrzí, že u „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ mám pochyby… Největší hodnotu na „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ má pro mne obálka, kterou – společně s „Nachthymnen (From the Twilight Kingdom)“, „Supreme Immortal Art“, „Leytmotif Luzifer (The 7 Temptations of Man)“ a EP „Orkblut – The Retaliation“ – považuji za jednu z nejlepší, jaká se kdy na nahrávce Abigor objevila.
Electric Wizard – Wizard Bloody Wizard 15.2.2018 Cnuk  Britové Electric Wizard představují už takřka tři dekády stěžejní jméno doommetalového, potažmo stonermetalového žánru. Svou pozici si vybojovaly osmi řadovými alby, především pak těmi z devadesátých let a přelomu tisíciletí. S novějšími počiny se už nedá mluvit v superlativech, avšak stále se jedná o hodnotná díla splňující všechny normy. Oni sami si nejspíš uvědomili, že další „Dopethrone“ už nenatočí, a tak se ho v posledních letech už ani nesnaží napodobit a dali se na trochu jinou trať. Už z názvu nové placky je vidět, odkud pramení hlavní inspirace. Asi nemusím říkat, jakou desku „Wizard Bloody Wizard“ parafrázuje. Právě od zlomového alba z roku 2007, „Witchcult Today“, se kroky Electric Wizard ubírají směrem k sedmdesátkovému rocku. Přidalo se více psychedelie a takové té rockové přímočarosti, takže kapela místy působí jako klasická okultní ... Mike Shinoda – Post Traumatic 14.2.2018 Zajus  Skladba, kterou Mike Shinoda složil krátce po smrti zpěváka Chestera Benningtona, byla přesně taková, jakou byste v dané situaci očekávali. Z tichého, pianem doprovázaného zpěvu byla znát bezradnost, s jakou se Shinoda po smrti svého dobrého kamaráda potýkal. Bohužel však nešlo jen o bezradnost emocionální, nýbrž i o bezradnost skladatelskou. „Looking for an Answer“ zněla přesně tak, jak jsem doufal, že nová hudba od mozku Linkin Park znít nebude. Nezůstalo však u jediné kompozice, Shinoda skládal dál a výsledkem je nečekané EP „Post Traumatic“. Dobrou zprávou je, že se hudebně pohybujeme v úplně jiné sféře, než jakou byla zmíněná „Looking for an Answer“. Pokud bylo z mnoha let působení Linkin Park něco jasné, pak to, že Shinodova láska směřuje hlavně k hip-hopu. Ne snad, že by se k jeho čisté formě při skládání ... I I / Lihhamon – Miasmal Coronation 13.2.2018 H.  Německou smečku I I – což je ve skutečnosti zkratka pro Infernal Invocation – mnozí (a asi nejen) domácí posluchači zaznamenali díky její účasti na loňském turné Astral Maledictions, v jehož rámci formace loni brázdila Evropu po boku Sortilegia, Sinmara a Almyrkvi. Pražský koncert se odehrál 1. prosince, kdy měli I I na kontě čerstvé splitko „Miasmal Coronation“. Právě na něj se nyní ve stručnosti podíváme. Vzhledem k tomu, že jde o split album, asi je zřejmé, že na něm I I nenacházejí sami. Nosič sdílejí společně s Lihhamon, kteří stejně jako I I pocházejí z Lipska. Lihhamon však mají na rozdíl od svých kolegů na kontě už jednu dlouhohrající desku – placka s názvem „Doctrine“ vyšla na jaře 2016.
In Vain – Currents 12.2.2018 Zajus  Pět let není krátká doba a leccos se během ní může změnit. Tak například názory na hudbu, nejen obecně, ale i na konkrétní alba. To je poněkud nepraktické pro nešťastného hudebního recenzenta, který jeden den nějaké album vynese do nebes a po pár dnech a pěti letech se za svou neprozřetelnost musí téměř stydět. V mém případě je to v menší míře právě tak. Když totiž projdu své staré recenze, mám dojem, že jsem hudbu v nich zachycenou ohodnotil buď správně, nebo jsem ji přinejmenším lehce přecenil. S In Vain je to však naopak. Přestože jsem jejich dnes již pětiletý počin „Ænigma“ v dobové recenzi chválil, již o pár měsíců později jsem měl dojem, jako by si nahrávka zasloužila hodnocení ještě vyšší. Dalších několik let na tomto pocitu nic nezměnilo, neboť ... Heir – Au peuple de l’abîme 11.2.2018 H.  Heir jsou jednou z těch kapel, na jejichž poslech jsem se nechal nalákat z trochu „iracionálních“ důvodů. Nepřitáhly mě ukázky, ani znalost starších nahrávek, ani nějaké zajímavé jméno v sestavě. Na jejich debutové desce „Au peuple de l’abîme“ mě prostě zaujal obal a v kombinaci se skutečností, že počin do světa na CD i LP vypustili Les acteurs de l’ombre Productions, mi to prostě stačilo na to, abych počinu věnoval trochu svého sluchu. Nejprve ovšem několik formálních slov k samotné skupině. Pětičlenná formace pochází z francouzského Toulouse a z minulosti má na kontě minialbum „Asservi“ (jehož obálka se mi jen tak mimochodem také velmi líbí) a splitko s krajany In Cauda Venenum a Spectrale. Což samozřejmě není mnoho, ale to ještě nemusí nic znamenat, protože v dnešní době už jsou hranice mezi kvalitou demo ... Archaic Tomb – Congregations for Ancient Rituals 10.2.2018 H.  V dnešní recenzi budeme zabrušovat do podzemních hlubin a hned na začátek mohu prozradit, že nepůjde o nějakou píčovinu, abychom z toho pak zase museli takticky vybrušovat. Sice nemohu tvrdit, že se vám v případě „Congregations for Ancient Rituals“ chystám naservírovat nějakou skrytou undergroundovou perlu, z jejíž muziky si sednete na prdel, zadek, ánus, řiť, řitní věnec, zadnici, konečník nebo hýždě, ale pokud máte v oblibě kus deathmetalové špíny, pak by vás Archaic Tomb mohli bavit. Archaic Tomb je portugalská smečka, v jejíž sestavě nenajdeme žádná známá jména, ale stačí projet line-up na metalových archivech, aby člověku bylo jasné, že tihle borci už mají něco nahráno a nejsou to žádní začátečníci.
Angantyr – Foragt 9.2.2018 H.  Dánský projekt Angantyr jsem měl vždy docela v oblibě. V některých fázích své posluchačské „kariéry“ dokonce asi víc, než by si kapela možná zasloužila. Sice vím a vždy jsem věděl, že Ynleborgaz zde skutečně nevytváří nic nového nebo objevného, ale jeho muzika má ohromnou porci atmosféry, čehož si dokážu cenit. Stěžejními díly Angantyr pro mě stále zůstává první trojice desek „Kampen fortsætter“ (2000), „Sejr“ (2004) a „Hævn“ (2007), plus mám rád i demosnímky „Endeløs“ (1998) a „Nordens stolte krigere“ (2001). Následující dvě alba „Svig“ (2010) a „Forvist“ (2012) už mě ovšem tolik nesebrala, ačkoliv Ynleborgaz ze své cesty syrového atmosférického black metalu neuhnul ani o píď. Ještě „Svig“ mělo některé opravdu dobré skladby, ale „Forvist“ jsem už neměl moc potřebu poslouchat ... Big|Brave – Ardor 8.2.2018 H.  Mám radost vždy, když mohu v recenzích představit nějakou zajímavou formaci, a dnes to bude právě takový případ. Ale kdoví, třeba jdu s křížkem po funuse a všichni už kanadské Big|Brave dávno znáte. Vždyť také loňský počin „Ardor“ je už jejich třetí řadovou nahrávkou. Já osobně jsem však kapelu donedávna vůbec neznal, ačkoliv její předchozí album „Au De La“ z roku 2015 vyšlo u Southern Lord, což je jeden z těch labelů, jejichž činnost dost cením. Nakonec, i aktuální placka „Ardor“ má na sobě jejich logo, čímž se jen potvrzuje, že se na jejich značce objevují kvalitní záležitosti. Jedním z prvních dojmů z poslechu „Ardor“ je, že se celá deska nese v pomalém duchu. Big|Brave nikam nepospíchají a trpělivě splétají své dlouhé zatěžkané kompozice v doom/dronově táhlých riffech. Pod jedenáct ... Magadan – Perm-36 6.2.2018 H.  Magadan je město na ruském Dálném východě a zároveň centrem Magadanské oblasti, kde bylo za éry Sovětského svazu vybudováno množství pracovních táborů, takzvaných gulagů. Těch zde vzniklo několik desítek a zemřelo v nich mnoho tisíců lidí. Ostatně i samotné město bylo vybudováno v rámci nucených prací a svého času sloužilo jako hlavní tranzitní centrum, přes nějž byli vězni posíláni do okolních pracovních táborů, a dále zde sídlila organizace Dalstroj, která se starala o těžbu nerostných surovin v Kolymské oblasti (což je historická oblast zčásti se rozkládající na území dnešní Magadanské oblasti), k čemuž využívala právě vězně z pracovních táborů. Logo Dalstroj (zkombinované se strážní věží gulagu) lze vidět na zadní straně desky „Perm-36“ i přední stránce jejího bookletu. Perm-36 byl také tábor nucených prací, který se nacházel v Permském kraji na východě evropské části ... Machine Head – Catharsis 5.2.2018 Zajus  Říká se, že jedním z rozdílů mezi americkou a evropskou společností je přístup k selhání. Zatímco v Evropě je selhání něco, čeho je třeba se za každou cenu vyvarovat, ve Spojených státech jde jen o další krok, který vás posune blíže k úspěchu. Hranice mezi tím, kdo se při druhém pokusu znovu spálí, a tím, kdo napodruhé uspěje, bývá někdy nesmírně tenká. První je však zoufalcem, zatímco druhého nazýváme vizionářem. V duchu této logiky mám obavu, že Machine Head žádní vizionáři nejsou a že to není ani těsné. Je totiž třeba si přiznat, že většina „Catharsis“ je naprosto zoufalým pokusem o znovuobjevení něčeho, co ani napoprvé nebylo nijak zázračné. Za „Supercharger“ dostali Machine Head po papuli, a to možná i více, než si zasloužili. Sebrali se však a natočili několik skvělých ... Watain – Trident Wolf Eclipse 4.2.2018 H.  Čas letí jako zběsilý. Člověk se ani nenadál a už je tomu celých pět roků od doby, kdy Watain vydali svou předchozí desku „The Wild Hunt“. Již tehdy jsem je v dobové recenzi označil za kapelu, kterou jsem svého času strašně žral, ale postupně můj vztah k její tvorbě poněkud ochladl a její pojetí černého kovu se mi docela vzdálilo. Nyní, po dalších pěti letech, už bych mohl s klidným srdcem říct, že Watain jsou skupinou, jejíž počínání je mi vcelku volné. Sice jsem věděl, že až vyjde další album, tak si ho pustím, ale nemohu tvrdit, že bych na „Trident Wolf Eclipse“ nějak vyčkával a těšil, vlastně mi bylo trochu jedno, co Watain celou tu půldekádu dělali. To se ovšem týká současných Watain. Starou ... Milkilo – Atlas 3.2.2018 H.  Popravdě řečeno už si ani nevzpomínám, čím a proč mě Milkilo zaujali. Nějaký důvod se však asi našel, protože jsem dospěl k názoru, že bych si měl poslechnout nějakou ukázku. Když jsem si ji poslechl, usoudil jsem, že bych mohl chtít slyšet i celé album. A tak se nakonec také stalo. A mohu říct, že to byl dobrý nápad, poněvadž jde o povedenou záležitost. Ani nemluvě o tom, že představovat v recenzích zajímavou muziku je vždycky přece jenom příjemnější než dissovat sračky stvořené (byť neplánovaně, ale o to je to lepší!) pouze k výsměchu. Milkilo je francouzské duo pocházející z města Saint-Étienne. Dvojice Anto a Gab funguje už nějaký ten pátek, ale až doposud vydávala jen neřadové nosiče a brázdila koncertní pódia. Na první dlouhohrající pomník ... Calques – Civilizing 2.2.2018 H.  Solidní dávkou hlukařiny nikdy nepohrdnu. Stejně tak mám rád, když se noise smíchá s blackmetalovou černotou – tato kombinace sice obvykle nedosahuje takových sonických extrémů jako čistokrevně noisová lázeň, ale většinou to vyvažuje tuze ohavnou atmosférou. A když nic jiného, zpravidla to přinejmenším dost nakládá a dává do těla. A přesně něco takového jsem čekal i od „Civilizing“… Calques je dvoučlenná formace ze Spojených států amerických, kde se scházejí členové kapel Japanese Women (tenhle název mě fakt baví) a Hadals, což jsou v obou případech záležitosti, jejichž tvorba není určena lidem holdujícím zábavné a veselé muzice. I když jen tak mezi námi, o mnoho zajímavější mi připadá Hadals, jejichž hudba je o mnoho experimentálnější a ošklivější. Ale to jen tak na okraj, protože jsme se zde dnes sešli ... Panphage – Jord 31.1.2018 H.  „Drengskapr“, předcházející album švédského projektu Panphage, mě posadilo na prdel. Nepřinášelo zhola nic nového, ale někdy je žánrová pravověrnost a čistota zahraná s tím nejvyšším zápalem a citem pro danou věc tím nejlepším, co člověk může dostat. Přesně to platilo (platí) i v případě „Drengskapr“, z něhož se vyklubala fenomenální blackmetalová jízda syrového severského ražení. Z výsledku jsem byl ostatně natolik nadšen, až to deska ve shrnutí roku 2016 dopracovala mezi pětici mých nejlepších alb. Další počin, tentokráte již třetí dlouhohrající, s sebou přinesl poměrně rozporuplný pocit. Nebo lépe řečeno – dva dojmy, z nichž jeden, jak už to tak bývá, je dobrý a druhý špatný. Začnu tím horším – „Jord“ znamená konec Panphage. Fjällbrandt už v loňském roce kapelu uložil k ledu, tudíž její labutí píseň vychází ... Jess and the Ancient Ones – The Horse and Other Weird Tales 30.1.2018 H.  Již mnohokrát jsem se v místních recenzích vyznával ke své oblibě retro psychedelic occult rock kapel s holkou za mikrofonem. Formace jako Blood Ceremony, Jex Thoth, Ides of Gemini, Psychedelic Witchcraft a jim podobné mám prostě rád, strašně mě baví ten zvuk a strašně mě baví i ty holky, protože se v tomhle žánru soustředí přesně ten druh zpěvaček, jaký na mě zabírá. Dosud jsem zde však v recenzích nepředstavil jednu z nejzajímavějších takových skupin – finské Jess and the Ancient Ones. I vzhledem k tomu, že přednedávnem vyšla třetí dlouhohrající deska „The Horse and Other Weird Tales“, je nanejvýš vhodný čas to změnit. Kdyby se mezi vámi čistě náhodou našel někdo, komu tenhle druh muziky také sedí, ale s Jess and the the Ancient Ones se doposud nesetkal, mohu vás ... Chaos Echœs – Mouvement 29.1.2018 Metacyclosynchrotron  V lednovém eintopfu jsem psal, že nové album francouzských Chaos Echœs musíte slyšet. Proč takové tvrzení? Protože kapelu velice respektuji a přijde mi děsně nedoceněná. Alespoň si myslím, že ji v záplavě kopírek Gorguts, Ulcerate a Portal nejde příliš vidět, čímž ovšem nechci říci, že by Frantíci patřili mezi nějaké napodobitele. Spíše bych si je dovolil postavit oněm zmíněným kapelám naroveň, alespoň z toho důvodu, že k žánru přistupují originálním až vizionářským způsobem a podílejí se tak na jeho dalším smysluplném růstu. První EP „Tone of Things to Come“ mě zaujalo svou temnou, psychedelickou atmosférou a regulérní full-length „Transient“ už kapelu definoval jako deathmetalové unikum. Psychedelie zdánlivě ubylo, ale skladby stále otevíraly okna do prapodivných krajin a zvlášť „Advent of My Genesis“ ...
|
