Gorycz – Piach 13.1.2019 H.  Nedávno jsem se zde v recenzi na desku „Szczerzenie“ od Kły (jestli jste ještě neposlouchali, tak jen tak mimochodem doporučuji) rozepisoval o tom, jak si stojí současné progresivnější pojetí black metalu v Polsku. Vyhrožoval jsem tehdy, že rozhodně nejde o poslední případ, kdy si v našich recenzích povídáme o mimořádně zajímavé polské blackmetalové kapele, která má na čerstvě na kontě svou první desku. Tušíte správně, že dnes máme před sebou další takovou. Přivítejte Gorycz. Gorycz z Olsztyna v severním Polsku si svůj debut „Piach“ připsali na konto v listopadu loňského roku, kdy počin vyšel na CD i LP u Pagan Records. Tohle vydavatelství pouští do světa nahrávky hromady zajímavých polských uskupení, takže se jejich činnost vyplatí sledovat, což ostatně potvrzují i Gorycz.
P.H.O.B.O.S. – Phlogiston Catharsis 12.1.2019 Metacyclosynchrotron  Frédéric Sacri a jeho P.H.O.B.O.S. fungují již od počátku milénia a za tu dobu vznikly celkem čtyři dlouhé desky včetně té současné „Phlogiston Catharsis“, která vyšla u sympatického indického labelu Transcending Obscurity Records. Zde dále vychází více či méně zajímavé kapely jako Drug Honkey, Jupiterian, Mrtvi nebo našinci Et moriemur a Slováci 0n0. P.H.O.B.O.S. hrají autenticky industriální (!) metal; zda bychom je dále kategorizovali jako black nebo doom, je už podružné, alespoň pro mě. Kapela navazuje na Godlesh nebo Pitchshifter, ale zároveň z jejich tvorby cítím odlidštěnou atmosféru, kterou si spojuji s „moon musick“ Coil, NON, hnusnějšími skladbami Throbbing Gristle případně i Skinny Puppy.
Emma Ruth Rundle – On Dark Horses 10.1.2019 H.  S americkou zpěvačkou a kytaristkou Emmou Ruth Rundle jsme se na našich stránkách potkali prozatím jen nepřímo, ale doposud jsme se jí nevěnovali prostřednictvím žádného většího článku. To dnes napravíme. Dovolím si každopádně začít s menším představením, přestože pro znalce může jít o zbytečné opakování. Emma Ruth Rundle pochází z Los Angeles v Kalifornii, ale v současné době přebývá v Louisville v Kentucky. Na kontě má čtyři velké sólové desky, z nichž ta první se jmenuje „Electric Guitar One“ a vyšla v roce 2011, zatímco ta poslední pochází z loňska a nese název „On Dark Horses“. Právě ona nás v téhle recenzi bude zajímat. Než se ale letmo podíváme na její hudební náplň, určitě bude stát za to zmínit ještě další působiště téhle činorodé hudebnice.
Dødsferd – Diseased Remnants of a Dying World 9.1.2019 H.  Řečtí Dødsferd nikdy nebyli úplně omračující kapelou. Velká část jejich tvorby je spíš takový příjemný průměr dělaný s oddaností k žánru. Mně osobně nicméně Dødsferd bývali sympatičtí. Za to, s jakou zarputilostí se lídr Wrath držel čertovského kopyta, z něhož dlouhé roky odmítal uhnout byť i jen o píď. Dobře, o píď možná ano, protože k určitému zvukovému posunu v průběhu let došlo, ani nemluvě o počinu „Suicide and the Rest of Your Kind Will Follow“ z roku 2009, jenž se se svými dvěma pomalými atmosférickými skladbami ze zbylé tvorby Dødsferd vymykal. Pro mě osobně jde dodnes o jedinou skutečně zajímavou nahrávku skupiny, k níž se tu a tam vrátím. Přístup a filozofie Dødsferd se mi ale líbily také a nová alba jsem poslouchával bez větších vytáček. To ovšem nemluvím o nedávné době, nýbrž o tom, co bylo několik ... Pergamen – Spiritual-Paradigma-Kosmos 8.1.2019 H.  Pergamen je mi veskrze sympatická kapela. Reálná kvalita její tvorby nedosahuje nějakých nadpozemských výšin nebo žánrového stropu, ani se nedotahuje na blackmetalovou špičku, přesto není těžké si tuhle formaci okolo zpěváka a kytaristy Benyho vlastně i oblíbit. Důvody nejsou nikterak složité. Z počínání Pergamen mám hned několik pozitivních pocitů… přijde mi, že jde o pracovitou a autentickou skupinu, která se nikam agresivně netlačí a radši se věnuje pilování vlastní muziky. Bez zbytečných póz dlouhé roky pracuje na své vizi blackmetalového žánru, kterou se postupem času podařilo přetavit ve vlastní rukopis – hudební i textový. Pergamen možná nejsou tak na očích jako zdánlivě vůdčí formace českého black metalu, ale své místo si našli a nabízejí muziku, jíž nechybí zajímavost i určitá výpovědní hodnota.
V/A – Ещё не время предавать 7.1.2019 H.  Několik nahrávek z ruské avantgardní / experimentální scény jsme si v našich recenzích již představili a prakticky pokaždé to stálo za to. Připomenout mohu například splitko „αρχάος“ od Krrau a ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ nebo kompilaci „Аргандаб“, na níž se obě zmiňované kapely taktéž podílely. Vzhledem k tomu, jak moc mě tyhle počiny bavily, rozhodnul jsem se věnovat prostor další podobné záležitosti, která by mohla potěšit ty z vás, jimž se podobně jako mně „αρχάος“ a „Аргандаб“ zalíbilo. Kompilace „Ещё не время предавать“ je sice už nějaký ten měsíc stará, ale myslím, že za připomenutí to stojí. „αρχάος“ a „Аргандаб“ jsem nezmiňoval náhodou, protože mezi nimi a „Ещё не время предавать“ je určitá návaznost. Za prvé zde opět nalezneme příspěvky od Krrau i ﻗﺎﻣﺖ ﺍﻟﺳﺎﻋﺔ.
Entropia – Vacuum 6.1.2019 H.  Entropia patří k početné enklávě polských kapel, které nehrají příliš dlouho a které se k black metalu snaží přistupovat nějakým svěžím způsobem, nikoliv podle dávno definovaných vzorců a formulí. Osobně mám tuhle polskou odnož žánru hodně rád a už mnohokrát jsem na ni zde pěl chválu. Což nicméně neznamená, že bych bez známky kritiky sežral všechno, co hraje formálně méně tradiční black metal, vydává první nebo druhou desku a pochází od našich severovýchodních sousedů. V případě Entropia mi přijde, že se jim za krátkou dobu podařilo zapsat se do povědomí příznivců alternativního extrémního metalu více než většina ostatních spřízněných skupin téhle „vlny“.
Psyclon Nine – Icon of the Adversary 3.1.2019 H.  V neustálém rozpadání se a vracení se Psyclon Nine jsem se už dávno přestal vyznat. Kapela svou činnost ukončovala již několikrát, aby se posléze zase vrátila, třeba i vydala album, a pak zase končila – ve stejném rytmu, v jakém se hlavní předák Nero Bellum propadal do hlubin drogového pekla a pak se z něj zase práce vyškrabával. V tomhle ohledu si Psyclon Nine mohou s klidem podat ruku třeba s takovými Nachtmystium, s nimiž se ostatně nabízí paralela nejen díky roli ilegálních substancí, ale také ojebávání fanoušků o prachy.
Když už ale někdy došlo na novou hudbu Psyclon Nine, prakticky vždycky se jednalo o kurevsky zajímavou událost. Ať už se jedná o rané období, kdy Psyclon Nine hráli čistokrevný aggrotech. Právě v téhle éře také kapela stvořila svou nejlepší desku „Divine Infekt“, což je i po těch letech pořád nehorázný ... Pando – Hiraeth 2.1.2019 H.  Již mnohokráte jsem v různých recenzích zmiňoval, že popularita a skutečná hudební kvalita jsou dvě veličiny, které spolu obecně nesouvisejí. Dokonce bych i řekl, že v jistém ohledu jdou i proti sobě. Popularita a kvalita totiž jako by společně mohly růst pouze do určitého bodu, od něhož musí jít nárůst popularity ruku v ruce s poklesem kvality, odvahy a chuti experimentovat. Když je muzika odvážná či originální, asi ji dokáže docenit jen omezený okruh posluchačů, a pokud chce někdo řady svých věrných rozšířit, musí vyměnit vlastní jedinečnost za přístupnost. Naopak menší dopad vlastní hudby, když tvorba není žádným způsobem svázána s existenčními problémy a jde čistě o radost z hraní (klidně tomu nakonec říkejme: potřeba uměleckého vyjádření), dává hudebníkovi tolik potřebnou svobodu, aby stvořil něco zvláštního a neokoukaného. ... Revocation – The Outer Ones 30.12.2018 Cnuk  Bostonská kapela Revocation platí na poli technického death/thrash metalu za zavedené jméno. Ostatně na kontě mají již sedm dlouhohrajících nahrávek, z nichž ta poslední, „The Outer Ones“, vyšla letos v září. Nikdy se jim úplně nepodařilo vydobýt přední žánrové pozice a myslím, že mohu rovnou napsat, že ani novinka na tom nic nezmění. Dosud nikdy kvalitou desek nevybočili ze svého standardu, což se dá vnímat pozitivně i negativně. Těžko v jejich diskografii označit nějaký jasný vrchol, něco obecně uznávaného širokou obcí. Spíš si každý vybere ten svůj oblíbený kus. Na čem se však u Revocation snad všichni shodnou, je fakt, že jsou to instrumentalisté od Pánaboha. Je jedno, jestli budete žasnout nad Davidsonovou dávkou soustředění a trpělivosti, kdy zvládá při jednom hrát všechny ty krkolomné riffy a vyhrávky a do toho ještě ... Zeal and Ardor – Stranger Fruit 29.12.2018 H.  Bezejmenného debutu z roku 2014 si asi málokdo všimnul. Prošuměl takovým způsobem, že jej mnozí neobjevili ani zpětně a druhé album „Devil Is Fine“ z roku 2016 považují za debut. Omluvou jim budiž, že je první nahrávka někdy skutečně označována jako „demo album“ a až „Devil Is Fine“ jako oficiální prvotina. S touhle druhou deskou už nicméně Zeal and Ardor takříkajíc udělali díru do světa. Najednou se o nich začalo všude mluvit, kritici chválili, seč jim písmenka na klávesnicích stačila, a posluchači na tuhle nevšední kombinaci (black) metalu, soulu a černošských spirituálů také slyšeli. Zeal and Ardor se pustili i do koncertování a jejich věhlas u fanoušků alternativní metalové hudby raketově stoupl. Letošní třetí (anebo druhé… jak je ctěná libost) album „Stranger Fruit“ již na svět přišlo v docela odlišné ... Misotheist – Misotheist 28.12.2018 H.  Může se zdát, že Norsko postupem času vyklidilo pozice na poli black metalu. Kdysi vůdčí krajina, která se stala synonymem pro to „pravé“ pojetí žánru, odkud pochází množství stylových legend, už dávno není tak dominantní, jak zdánlivě kdysi byla. To nicméně neznamená, že by zde už vůbec nevznikal zajímavý black metal, nepřicházely nové formace a nenatáčely se zajímavé desky. Mnoho nadějí se asi vkládalo do formací jako Mare či One Tail, One Head, jejichž letošní debuty ovšem nebyly ani zdaleka tak uzemňující, jak bych si představoval. Prázdné místo však pro mě vyplnil úplně jiný projekt, o němž až doposud slyšet nebylo, shodou náhod rovněž vydávají u Terratur Possessions. S výjimkou původu není o Misotheist prakticky nic známo.
Horrendous – Idol 27.12.2018 Cnuk  Američtí deathmetalisté Horrendous mě začali zajímat v období vydání desky „Anareta“ z roku 2015, a to zejména pro jejich nevšední pojetí tohoto žánru, kdy se nebáli užít postupy i z jiných odvětví a vyjímali se tak ze skupiny ostatních novodobých progresivních/technických kapel. Avšak nebylo tomu tak vždy. Albu „Anareta“ předcházely dvě řadovky, ke kterým jsem se zpětně dostal, a zejména na té první, „The Chills“, se jednalo o vcelku průměrný death metal. Druhá „Ecdysis“ už naznačovala nový směr, ale až právě ta třetí mě dokázala oslovit naplno. Vydání letošní novinky „Idol“ jsem tak se zájmem sledoval a především jsem byl zvědavý, jestli se Horrendous odhodlají znovu sahat po nových obzorech, či se spokojí s dosaženou úrovní a tu se budou snažit zopakovat, jak jen nejlépe to půjde.
Kły – Szczerzenie 26.12.2018 H.  Zdá se, že přísun kvalitního black metalu z Polska jen tak nepřestane. Nejsem s to spočítat, kolik debutujících polských blackmetalových formací jsme si zde již představili – byly jich mraky. A jsem si naprosto jistý, že ani s dnešní recenzí se účet neuzavře. Podivuhodné na tom není to, že většinu z těchto článků jsem tu vyplodil já, nýbrž to, že větší polovinu (haha) z toho objemu, jenž prošel skrzeva moje kritické síto, jsem nakonec musel pochválit. Samozřejmě, vzpomínám si i na pár případů, kdy to zas až tak úžasně nedopadlo a diskutoval jsem i o negativech, nicméně z obecného hlediska tu mají polské skupiny velmi příznivou bilanci. A ani Kły jim ji nepokazí. Mnoho informací o Kły dohledat nejde. Celkový obraz si tedy musíme utvářet ze střípků, které se tu ... Daughters – You Won’t Get What You Want 25.12.2018 Cnuk  Rozpady kapel bývají všelijaké, avšak v případě Daughters je to skutečně bizarní situace. Když se roku 2009 chystalo třetí album, eponymní „Daughters“, rozkmotřili se kytarista Nick Sadler se zpěvákem Alexisem Marshallem, což vedlo k odchodu Marshalla. To je ještě taková klasika. Sadler pokračoval v nahrávání, ale Marshall se nechal slyšet, že se do kapely vrátí, když zbytek členů Sadlera vyhodí. To už se naštval i basák Samuel M. Walker a zdrhnul taky. Marshall tak s bubeníkem Jonem Syversonem kapelu založili „znovu“ a chtěli, aby se Sadler s Walkerem vrátili, ale to už byla tak absurdní situace, že se snad nikdo nemůže divit, že to nedopadlo. Ale jako by snad tento příběh reflektoval chaos, který Daughters provází odjakživa. Ať už se to týká jejich osobních vztahů, vystupování nebo hudby samotné, těžko v tom ... Solar Temple – Fertile Descent 24.12.2018 H.  Atmosférická odnož black metalu mě v letošním roce nijak zásadně neobohacovala. Zas tolik prostoru jsem jí ve svém přehrávači nenechal a z toho mála, co jsem slyšel, mě prakticky nic nezaujalo nějakým větším způsobem, abych na to musel se slzou v oku vzpomínat nebo se k tomu albu dokonce pravidelně zpětně vracet. Což říkám i s vědomím toho, že letos vyšlo „Їм часто сниться капіж“ od ukrajinských Drudkh, což je jinak kapela, jejíž tvorbu mám vcelku rád. Sice to bylo pořád relativně fajn, ale v rámci diskografie šlo ale o jeden z těch slabších kousků. Což vlastně ilustruje celou letošní mizérii na poli atmospheric black metalu – pár desek bylo poměrně dobrých, tak nějak v pohodě, ale nic opravdu skvělého, kvůli čemu bych musel psát dopisy domů. Tím pádem mohu bez větších ... Uncle Acid & The Deadbeats – Wasteland 23.12.2018 Cnuk  Okultně psychedelických kapel, které oživují omamnou náladu sedmdesátých let, je v posledních letech plno. K těm větším jménům bezesporu patří také Uncle Acid & The Deadbeats. Založeni roku 2009, vydali s letošním „Wasteland“ již pět alb a dokonce před pěti lety předskakovali Black Sabbath na jejich reuniovém turné. To jistě musí být pro takhle zaměřenou kapelu splněním snu a dle mého názoru to bylo zcela zasloužené. Sice se tak stalo v období, kdy si zkrátili název na pouhé Uncle Acid a vydali nepříliš oslnivou nahrávku „Mind Control“, avšak té předcházely dvě placky, „Vol 1“ a hlavně dnes již bez přehánění kultovní „Blood Lust“, které se dají s jistou dávkou drzosti zařadit po bok nejlepších opusů kapel žánru psych/doom jako Buffalo nebo Captain Beyond.
In Twilight’s Embrace – Lawa 22.12.2018 H.  Poláci In Twilight‘s Embrace hrají už nějakých patnáct let, což není zas tak málo, ale jejich starší tvorbu jsem okázale ignoroval. A jak se tak dívám na kolonku žánru na Metal-Archives, kde se uvádí „melodic death metal / metalcore (early)“, asi tuším, že by to stejně nebylo nic pro mě. Kapelu jsem začal trochu poslouchat až s příchodem třetího alba „The Grim Muse“ (2015) a na něj navazujícím EP „Trembling“ (2016). Obě nahrávky nabídly vcelku povedený death metal, jehož poslech mě vlastně relativně bavil, nicméně nešlo o nic zásadního, abych se k tomu musel vracet i zpětně, a v záplavě obdobně laděných formací z Polska se to nakonec trochu ztratilo. In Twilight‘s Embrace se loni opět připomněli se čtvrtým dlouhohrajícím počinem „Vanitas“, který jsem nijak zásadně neposlouchal.
Oltretomba – L’ouverture des fosses 19.12.2018 H.  Labelů jako Caligari Records si osobně opravdu cením. Nejenže je tahle zámořská firmička pojmenovaná podle jednoho z nejlepších snímků všech dob, „Kabinetu doktora Caligariho“, ale i její přístup k hudbě a filozofie jsou mi skrz naskrz sympatické. Vydává kapely, které nikdo nezná a neposlouchá, na audiokazetách, které už si dneska nikdo nekupuje. Záležitost pro pár věrných, kteří jsou kompatibilní s obskurním vkusem majitele Caligari Records. Ne všechno, co zde vyjde, mi sice bez výhrad šmakuje, obzvláště nahrávky stylem směřující k death metalu mě zas až tak neberou, ale některé kousky jsou fakt kurevsky dobré, leckdy i nevšední a v tom nejlepším možném slova smyslu divné. Dnes si právě jednu takovou představíme. Oltretomba pocházejí z Dánska a na rozdíl od většiny kapel vydávajících u Caligari už mají něco za sebou a ... Kroda – Selbstwelt 18.12.2018 H.  Ukrajinská pagan-blackmetalová veličina Kroda patří k těm skupinám, které jsem svého času míval docela rád, ale postupně mě tak trochu přestaly zajímat. V tomto případě nemůžu tvrdit, že by se mi jejich tvorba vyloženě znechutila nebo že bych na ně z nějakého malicherného důvodu zanevřel, spíš jsem prostě a jednoduše ztratil zájem a motivaci tu muziku poslouchat i nadále. Jestli na nějaká alba Kroda vzpomínám v dobrém, jsou to určitě první tři dlouhohrající nahrávky „Поплач мені, річко…“ (2004), „До небокраю життя…“ (2005) a „Похорон сонця“ (2007). Poté došlo k tehdy hojně diskutovanému odchodu Viterzgira, jednoho ze dvou tahounů, který si založil novou kapelu Viter.
|
