Recenze

  • Varathron – Untrodden Corridors of Hades

    27.2.2015

    H.

    Varathron - Untrodden Corridors of Hades

    Pokud něčemu Řekové dali základ, pak je to jistě současná západní civilizace, která v nemalé míře dodnes staví na tom, co začalo kdysi dávno právě v antickém Řecku, nicméně se rozhodně nejedná o jedinou oblast, v níž mají tito jihoevropané silnou tradici. Ačkoliv se to může zdát trochu troufalé nebo rovnou dokonce blbé (a ono to blbé trochu je, ale vymýšlejte pořád dokola chytré úvody recenzí!) srovnávat hodnoty jako demokracii nebo kritické myšlení s extrémním metalem, právě ten metal jsem měl na mysli… což bylo asi docela jasné vzhledem k tomu, na jaké stránce se nacházíte. Každopádně, šlo mi jen o vytvoření oslího můstku k tvrzení, že právě extrémní metal a právě Řecko k sobě prostě patří… sice se zde nenacházejí ty největší a nejzářivější žánrové hvězdy, ale to nic nemění ...

  • Battle Beast – Unholy Savior

    26.2.2015

    H.

    Battle Beast - Unholy Savior

    Jistě existují lidé, kteří jsou co do hudebních žánrů otevření, na nějakou ortodoxnost si nehrají, mají široký rozhled a líbí se jim kdeco i ze zdánlivě opačných konců spektra. Nicméně ani těm nejotevřenějším z nás se zákonitě asi nemůže líbit úplně všechno a také nemohou znát úplně všechno (což ostatně ani není technicky možné, aby měl jeden konkrétní jedinec přehled o všem). Já osobně nejsem natolik domýšlivý, abych si věřil na to, že bych mohl patřit mezi lidi s tím nejširším rozhledem, to skutečně ne, přesto si trochu ješitně myslím, že úplné jednožánrové dřevo nejsem, naopak se mi toho líbí relativně dost z odlišných žánrů. A přesto jsou věci, které diplomaticky řečeno zrovna nemusím… Jednou z těchto věcí, k nimž chovám spíše negativní vztah, je i muzika, jež by šla ...

  • Closed Room / Lunacy / La ville des rêves – Triangular Cinema

    25.2.2015

    H.

    Closed Room Lunacy La ville des rêves - Triangular Cinema

    V dnešní recenzi se podíváme na poměrně zajímavý počin, který se jmenuje “Triangular Cinema”. Jedná se o společný split hned tří skupin (nebo možná spíše projektů?), z nichž všechny pocházejí z Běloruska. Všechny tři jsou navíc stylově relativně zajímavé a všechny jsou ještě k tomu personálně propojeny. Takovým hlavním pojítkem v rámci “Triangular Cinema” jsou Closed Room, což je také jediná ze tří přítomných kapel, k jejímuž jménu jsem se již v minulosti dostal, a to prostřednictvím jejich eponymní debutové desky, jež vyšla v říjnu 2012. Sice se nejednalo o nějaký excelentní opus, přesto zde bylo znát velké množství potenciálu a žánrově se jednalo o velmi pěknou kombinaci

  • Cruachan – Blood for the Blood God

    23.2.2015

    Atreides

    Cruachan - Blood for the Blood God

    Skoro bych se nebál říct, že irské píšťalkáře Cruachan netřeba nějak široce představovat. Mám nicméně dojem, že tyhle harcovníky, kteří folk metalovou káru táhnou prakticky od jeho počátků na přelomu osmdesátek a devadesátek minulého století, pořád nezná tolik lidí, kolik by oni sami zasloužili. I proto, že v té záplavě kolovrátkových kapel po letech pořád vynikají a zachovávají charakteristické ingredience. Ačkoliv se nevyvíjí kdovíjak závratným tempem, neustálá invence se jim prostě upřít nedá a dodnes tvoří věci, o kterých se může většině kolovrátkových fidlálistů leda vlhce zdát. Je tomu tak i v případě “Blood for the Blood God”? Na to by měly odpovědět následující řádky. Popravdě jsem se zprvu trochu bál, protože když jsem poprvé slyšel název alba, okamžitě se mi vybavil svět Warhammeru a hordy vesmírných mariňáků.

  • 0 X í S T – One Eon

    22.2.2015

    H.

    0 X i S T - One Eon

    Jestli umí 0 X í S T něčím zaujmout takřka okamžitě, je to jejich poměrně netradiční jméno. Netuším, jak to máte nastavené třeba vy, ale já osobně když vidím nějaký poměrně netradiční název kapely, většinou bývám docela zvědavý, jak asi může znít i vlastní muzika. Avšak opravdové zaujetí samozřejmě nastává až v případě, kdy se i ona hudba ukáže být zajímavou záležitostí, což je asi docela logické, protože pokud je vaše hudební produkce absolutně o ničem, ani to nejvíc cool jméno skupiny pod sluncem vám nijak nepomůže. Když Finové 0 X í S T vydali na sklonku roku 2012 svůj dlouhohrající debut “Nil”, ukázalo se, že zrovna oni patří k těm, kteří mají co nabídnout i po hudební stránce.

  • My Shameful – Hollow

    21.2.2015

    Skvrn

    My Shameful - Hollow

    My Shameful figurují na doom metalové scéně zatraceně dlouho, nicméně o nějakém výraznější vlivu, neřkuli popularitě, nemůže být řeč. Takový prototyp nenápadného undergroundového tělesa, které si v podzemí hraje roky to své a (ne)reakce vnějšího světa má, dejme tomu, na háku. To už spíš svému okolí hází klacky pod nohy. Žádné zpřístupňující kroky v hudební složce, žádná honba za zajímavými kontrakty. Patnáct let to samé se stejnými prioritami a neutuchajícím zápalem pro věc – doom. Nepopírám, že ti nejzarytější fandové kovu zkázy My Shameful delší dobu registrují, realistickým pohledem ale budou takoví v menšině a od věci tak nebude zevrubnější představení.

  • Asmodeus – Past na Davida Kleinera

    19.2.2015

    Kaša

    Asmodeus - Past na Davida Kleinera

    Když skupina vydává nové album po dlouhých osmi letech, jsou očekávání a požadavky na výsledný materiál daleko přísnější, než když se daná kapela nachází v pravidelném rytmu album/turné. A platí to dvojnásob, jedná-li se o jednu z legend českého thrash metalu, Asmodeus, kteří na následovníka “Řetězu kritických událostí” z roku 2006 nechali čekat právě oněch osm let. Od posledního alba nezůstal v sestavě této party, jejíž vznik je datován k roku 1986, kámen na kameni a její hlavní pilíř Miloš Bešta se v posledních letech musel nejednou rozhodnout, jestli má cenu tuhle káru táhnout dál, nicméně vydání loňského opusu s podivným názvem “Past na Davida Kleinera” je jasným znamením, že to smysl mělo, protože Asmodeus model 2014 znějí zatraceně silně a přesvědčivě.

  • Grisâtre – Paroxystique

    16.2.2015

    H.

    Se jménem jednočlenného black metalového projektu Grisâtre z Francie jsem se já osobně poprvé setkal na nahrávce “Esthaetique” z roku 2012. Počin mne tehdy zaujal hned na první pohled velmi zajímavou obálkou, díky níž jsem byl svého času na samotnou hudební náplň zvědavý (a pak, že nejsou obaly důležité!). Nyní s odstupem však mohu o “Esthaetique” říct jen to nejnutnější minimum, na které jsem schopen si vzpomenout, a sice že šlo o monotónní black metal… a také že onen přebal byl ve finále vlastně tím nejzajímavějším a že jinak mě to příliš nezaujalo. Což je ostatně také ten důvod, proč si dnes nevybavuji nic víc než to, že jsem to album kdysi slyšel.

  • Pink Floyd – The Endless River

    15.2.2015

    Kaša

    Pink Floyd - The Endless River

    Kdo by to byl před nějakými dvanácti měsíci řekl, že se fanoušci ještě někdy v budoucnu dočkají placky, která se bude honosit legendárním jménem Pink Floyd. Já tedy v žádném případě ne. Léta jsem měl otázku studiových alb této britské progresivně rockové legendy za definitivně uzavřenou, takže když už se v loňském roce objevila informace, že se kytarista a lídr David Gilmour nachází ve studiu, tak nebyl nikdo na pochybách, že se tak děje při příležitosti vzniku jeho nového sólového počinu, jenž by navázal na “On an Island” z roku 2006. Jak se však záhy ukázalo, ve studiu se spolu s ním nacházel i Nick Mason a (staro)nová studiová etapa této veličiny, kterou nejspíš už definitivně můžeme považovat za poslední, tak byla započata.

  • In tormentata quiete – Cromagia

    14.2.2015

    H.

    In tormentata quiete - Cromagia

    Když někdo mluví o metalu v Itálii, je docela přirozené a vlastně i poměrně logické, když člověku jako první na mysli vytane symfonický power metal, přesto je to k Italům trochu nespravedlivé, jelikož se na poloostrově ve tvaru vysoké boty ukrývá i velké množství nesračkovité muziky. Tedy ne, že bych měl a priori něco proti symfonickému power metalu… ale vlastně proti němu něco mám, protože mně ty klávesové zpívánky znějí všechny stejně (a bohužel stejně blbě). V případě skupiny In tormentata quiete však máme tu čest s diametrálně odlišnou hudbou – jak co do stylu, tak co do kvality. Tato relativně početná kapela (sedm členů, pokud jsem napočítal správně) hraje něco, co není žánrově úplně vyhraněné a tím pádem ani úplně jednoznačně zařaditelné.

  • Fen – Carrion Skies

    13.2.2015

    Skvrn

    Fen - Carrion Skies

    Fen sice nepatří k těm úplně prvním, kteří do blackové atmosfériky začali včleňovat post-rockové nálady, relativní nevýhoda však pro toto anglické duo nepředstavovala sebemenší problém. Poměrně krátký pobyt na scéně (jen pro připomenutí – debut “The Malediction Fields” vyšel v roce 2009) kapele bohatě postačil k tomu, abych dnes mohl mluvit o žánrové špičce. Kapela vyrukovala s vlastním zvukem, který nikdy nezastagnoval a s každou řadovkou se posouvá dál a dál. Ovšem rozhodně ne průhlednými a bez problému odhadnutelnými kroky. Jednou ve svém progresu zrychlí, podruhé zvolní nebo odbočí a prostřednictvím “Carrion Skies” se dokonce podíváme tak trochu zpět. Během dychtivého pátrání po aktuálních náladách v táboře Fen jsem narazili na zajímavý rozhovor, v němž jeden ze členů kapely (teď vám bohužel neřeknu, o koho šlo, nejsem s to se rozhovoru dohledat) nebyl úplně spokojen s jejím posledním ...

  • Centinex – Redeeming Filth

    11.2.2015

    Ježura

    Centinex - Redeeming Filth

    Jak známo, švédské podzemí z kraje 90. let ovládla death metalová mánie, která dala vzniknout celé řadě legendárních spolků a žánrových průkopníků, kteří se dodnes těší z neutuchající přízně fanoušků smrtícího kovu. Centinex mezi takové kapely zapadají bez nejmenší odchylky. Dobře, o tom legendárním statutu si to tvrdit netroufám, protože švédský oldschool zase tolik nevedu, ale jinak to platí do puntíku. Pokud jste ale stejně jako já v posledních letech o Centinex neslyšeli ani zmínku, nemusíte hned vracet metalovou průkazku. V roce 2006 totiž kapela po 16 letech ukončila činnost a na scénu se vrátila až v loni, a to ve značně obměněné sestavě

  • Old Thunder – Slings & Arrows

    9.2.2015

    Atreides

    Old Thunder – Slings & Arrows

    Zmar. Pod tímhle krásným emocionálně zabarveným slovem si každý z vás určitě něco představí. Někdo apokalyptickou vizi zániku, někdo naopak osobní tragédii, rozpad člověka, jeho hodnot, osobnosti. Někdo jiný prostě třeba jen smrt. Dnes si tu budeme povídat (nebo alespoň já vám budu povídat), jak si tohle slovo vyložil Dustin Grooms v rámci debutu svého one-man projektu Old Thunder. Mladý Američan pro svoji prvotinu zvolil formu EP, nicméně bych se v případě “Slings & Arrows” nebál mluvit i o plnohodnotné řadovce. Deska totiž splňuje takřka vše, co bych od řadovky očekával. Délkou se blíží sympatické půl hodině, což už je na EP relativně dost. Především ale přináší plnohodnotný, nový materiál.

  • Et moriemur – Ex nihilo in nihilum

    8.2.2015

    H.

    Et moriemur - Ex nihilo in nihilum

    Na úplném začátku svojí cesty se Et moriemur blýskli debutovým minialbem “Lacrimae rerum”, které se mi svého času – nebojím se říct – opravdu strefilo do vkusu. Sice nenabízelo nijak zvlášť originální přístup k doom metalu, zvukově nebylo ošetřené úplně nejlépe, díky čemuž znělo (zvláště při zpětném srovnání s dalšími počiny kapely) poměrně neučesaně a neohrabaně, ale přesto všechno z něj sálala silná atmosféra a především uvěřitelnost. A snad i díky tomu mě to EP skutečně bavilo a Et moriemur jsem si tím pádem takřka okamžitě zařadil mezi skupiny, jež hodlám do budoucna sledovat. Od té doby se toho docela dost změnilo a Et moriemur již nejsou novým a neokoukaným jménem na scéně, naopak se během poměrně krátké doby stihli relativně lehce začlenit do nepříliš rozsáhlého doom metalového podhoubí v Čechách.

  • Scott Walker / Sunn O))) – Soused

    7.2.2015

    Atreides

    Scott Walker Sunn O))) - Soused

    Dronoví velikáni Sunn O))) se v krátké době připletli k další kolaboraci. Není to tak dávno, co spolu s Ulver dali dohromady velmi solidní desku “Terrestrials”, která vyšla na začátku loňského roku. O pár měsíců později pak přišel na svět další počin – tentokrát se Sunn O))) však spojil síly Scott Walker. A pokud jsem se u předchozího počinu alespoň odvážil odhadovat, co by ze spojení obou jmen mohlo vzejít (což se nesetkalo s úspěchem), tentokrát mě něco takového ani nenapadlo, a nechal jsem se prostě překvapit. Hlavně proto, že mi jméno Scotta Walkera takřka nic neříká, a to i přesto, že se tahle persóna ve druhé polovině svého života podle všeho dost orientovala na experimentální hudbu.

  • Abusiveness – Bramy Nawii

    6.2.2015

    H.

    Abusiveness - Bramy Nawii

    Muzika Abusiveness se mi za poslední roky z přehrávače vytratila takovým způsobem, až by se s nadsázkou dalo říct, že se s touhle polskou smečkou setkávám na jejím aktuálním albu vůbec poprvé. Což ovšem nemusí vadit, protože všechno je jednou poprvé, ačkoliv v tomhle případě je to poprvé vlastně podruhé. Předpokládám však, že tyhle osobní výlevy vás nezajímají ani poprvé, ani podruhé a dokonce ani potřetí, tak se radši pojďme podívat na to, co si Poláci nachystali tentokrát… Klasicky začneme sprškou nudných, leč nutných faktů. Sice se rozhodně nedá tvrdit, že by snad Abusiveness byli neznámým pojmem, protože je tomu vlastně naopak

  • Arcana Coelestia – Nomas

    5.2.2015

    H.

    Arcana Coelestia - Nomas

    Jsem si vědom toho, že už jsem to tu při různých příležitostech nejednou říkal, ale když člověk napsal skoro už 600 recenzí tak sem tam něco chtě nechtě zopakuje. Zrovna nyní se však docela hodí opětovně říct, že doom metal – a upozorňuji, že jej mám jinak rád – patří mezi žánry, v nichž se na originalitu příliš nehledí a sound většiny kapel je takřka totožný. Většinou to říkám v případě, že píšu o další skupině, pro niž tato ne úplně lichotivá věc platí, ne však dnes. U Arcana Coelestia to říkám proto, aby bylo vidět, že přece jenom existují formace, jež k tomu doom metalu přistupují stále doomově a přesto po svém. Předně od Arcana Coelestia neočekávejte klasický obstarožní doom metal, který by kopíroval rané fošny ...

  • Thaw – Earth Ground

    4.2.2015

    Atreides

    Thaw - Earth Ground

    O eponymní prvotině černokovových hlukařů Thaw jste si u nás již něco málo přečíst mohli. Tenkrát jsem byl celý paf z toho, jakým způsobem tahle polská čtveřice smíchala odlidštěný black metal, hluk a dark ambient. Oznámení druhé desky “Earth Ground” po méně než roce od vydání však nutně vzbudilo otázky směřující ke kvalitě, hudebnímu posunu a dalším vlastnostem. Nedával jsem přílišnou naději tomu, že by mě pokračování usadilo na zadnici tak, jako se tomu stalo před cirka rokem a půl. Doufal jsem však alespoň v udržení standardu, kvality a pestrosti nápadů, která mě baví pokaždé, když se k “Thaw” vrátím. “Earth Ground” otevírá, stejně jako předchůdce, atmosférické intro.

  • Einherjer – Av oss, for oss

    3.2.2015

    H.

    Einherjer - Av oss, for oss

    Nejspíš už je trochu otravné to omílat pořád dokola, zvlášť u nás na Sicmaggot, protože my jsme tu vždycky měli tunu keců na moderní pohansky metalové trendy a prudili jsme s tím při každé jen trochu vhodné příležitosti… Přesto by asi bylo slušné recenzi na kapelu jako Einherjer kvůli případným nezasvěcencům (to nemyslím pejorativně – vždyť nikdo nemůže znát úplně všechno) začít tím, že v případě těchto Norů se nebavíme o žádných pozérech, kteří naskočili do rozjetého vlaku, jenž vezl všechnu tu vikinskou, pohanskou a folkovou havěť v době největšího boomu těchto druhů metalu. Naopak, Einherjer totiž v tomto oboru patří mezi veterány, dalo by se říct až pionýry viking metalu, kteří své …

  • Khaøs – Risen

    2.2.2015

    Ježura

    Khaøs - Risen

    Myslím, že se všichni shodneme na tom, že klasický rock nebo chcete-li hard rock, a to i ve své stadionové podobě, má nejlepší léta už nějakou dobu za sebou, ale přesto nelze tvrdit, že by upadl v zapomnění nebo dokonce nelibost. Pár klasických interpretů pořád vesele nahrává a koncertuje před vyprodanými halami nebo rovnou stadiony, stovky a tisíce dalších ať už více či méně známých pak dělají to samé, jen s o poznání menším úspěchem. Zkrátka a jednoduše platí, že poctivý rock si najde své publikum i v polovině druhé dekády 21. století a asi ani ten nejnihilističtější black metalista jím sem tam nepohrdne. Samozřejmě to má pár podmínek – ta muzika musí být uvěřitelná, mít aspoň trochu koule, takovou tu rockovou chytlavost a v ideálním případě taky zpěváka, ...


Od hudebních fandů pro hudební fandy