The Body & Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light 28.1.2018 Cnuk  Když už si myslíte, že jste slyšeli naprosto všechno a nic vás nemůže dále překvapit, obvykle přijde něco, co vám dá pořádně do tlamy a přesvědčí o opaku. Tedy ne, že bych si právě tohle myslel, ale sem tam jsem si posteskl, že by to chtělo něco nového. A jestli taky chcete něco nového, pak neváhejte sáhnout po kolaboraci kapel The Body a Full of Hell. Nejedná se o jejich první studiové setkání, tím je „One Day You Will Ache Like I Ache“ z roku 2016, kde se tyto grupy utkaly, aby stvořily noisového hybrida na bázi dronu a hardcoru. Už poslech této desky byl poměrně šok a rozhodně se nejedná o záležitost pro každého. Na novince „Ascending a Mountain of Heavy Light“ jdou ale ještě dál, a ... Abysmal Grief – Blasphema Secta 27.1.2018 H.  Řekl bych, že Abysmal Grief mají dost slušné předpoklady k tomu, aby dorostli v nefalšovaně kultovní kapelu – pokud jí už v očích některých dávno nejsou. Pod pojmem kultovní si v tomto případě nepředstavuji formaci, která by zásadně formovala svůj žánr nebo ovlivnila zástupy následovníků, nýbrž formaci, kterou fakt málo lidí fakt hodně uctívá. A dovolím si tvrdit, že Abysmal Grief k dosažení takového statusu staří jediné – dělat to samé, co dělali doteď. Držet si svůj nezaměnitelný sound a držet si svou kvalitu. A „Blasphema Secta“ jim v tomhle pomyslném putování za dosažením kultovnosti rozhodně neuškodí, spíš naopak! A ono „naopak“ myslím vlastně doslovně, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, „Blasphema Secta“ jsou typičtí Abysmal Grief se vším všudy, tudíž stávající fans ... The Devil & the Universe – Folk Horror 26.1.2018 H.  Abych řekl pravdu, minulé album The Devil & the Universe ve mně zanechalo trochu rozporuplné pocity. Neřekl bych, že „Benedicere“ bylo špatné. Mělo myšlenku, mělo svou atmosféru i své momenty. Což v tomto případě není jen prázdnou frázičkou, poněvadž některé skladby byly úžasné a bez sebemenších obav se mohly postavit na roveň tomu nejvýraznějšímu z předešlé tvorby rakouských okultních kozofilů. Jako celek mě ovšem „Benedicere“ na zadek úplně neposadilo a tento stav nakonec nezměnil ani delší časový horizont, jak jsem nadhazoval na konci dobové recenze. Ačkoliv jsem si tedy několik konkrétních písní z desky oblíbil, ve finále se jedná o nahrávku, která mě ze všech řadových počinů The Devil & the Universe oslovuje nejméně. Uběhly dva roky a všechno je najednou jinak. The Devil & the Universe ani loni ... Corrosion of Conformity – No Cross No Crown 25.1.2018 Cnuk  Pepper je zpátky. Zpráva, která před třemi lety potěšila nejednoho příznivce Corrosion of Conformity. Naposledy v sestavě figuroval v roce 2006, kdy se celá kapela uložila k ledu, aby se zase o čtyři roky později probudila k životu, tentokrát však pouze jako trojice – Woody, Deana Mullin. Takto fungovali už v osmdesátých letech, tedy ještě za časů crossover/hardcorové horečky, a tak by kdekdo předpokládal, že se k tomuto stylu také vrátí. To se ovšem úplně nestalo, namísto toho připravili dvě sludgově zemitá a nakonec vlažně přijatá alba navazující spíše na Pepperovu éru. I proto se velmi často z řad fanoušků ozývaly výzvy k návratu tehdejšího frontmana. Ono není divu. Právě díky Pepperu Jay Keenanovi, jak zní jeho rodné jméno, se Corrosion of Conformity dostalo v devadesátých letech větší pozornosti a zaznamenali i komerční úspěch. Do kapely přišel ... Necro Deathmort – Overland 24.1.2018 H.  Necro Deathmort nejsou žádní veteráni, ale řekl bych, že za tu necelou dekádu svého fungování (první počin vyšel v roce 2009) se jim už povedlo si své publikum najít. Trochu se ale může zdát, jako kdyby se nyní snažili začít oslovovat i posluchače mimo své žánrové vody. Zatímco starší věci vycházely pod Distraction Records, kteří se soustředí výhradně na elektronickou muziku, aktuální desku „Overland“ si pod svá křídla vzal kanadský label Profound Lore Records, jejž má většina z nás spojený především s extrémním a experimentálním metalem. Na druhou stranu, tohle spojení smysl dává, jelikož Profound Lore si na žánrovou čistotu nikdy obzvlášť nepotrpěli, takže proč ne. Já osobně jsem měl Necro Deathmort v merku už nějakou chvíli, ale víme, jak to chodí.
Cult of the Horns – Chapter I – Domination 23.1.2018 H.  Při ohromném množství kapel, které se na posluchače valí ze všech stran, a to i v rámci undergroundových žánrů, není možné nevynechat jediné album. Poslouchat vše není v silách jednoho konkrétního jedince, dokonce ani poslouchat byť i jen polovinu z toho nemůže jeden člověk zvládnout, a tak našinec nemá jiného východiska, než alba prosévat přísným filtrem, aniž by z nich slyšel jedinou notu, aby se mu do přehrávače dostalo pouze ta deska, u níž existuje nějaká rozumně vysoká pravděpodobnost, že by mohla oslovit. Jedním z dobrých filtrů bývá kombinace žánru a země původu. Empirické zkušenosti hovoří jasně: v některých státech se ten a ten styl prostě hrát umí, zatímco o dvě země dál se zas vyplatí hrabat se v odlišných žánrech. Poté mohou nastupovat další faktory jako obal desky, obecně vizuální stránka kapely a ... Pink Mass – Necrosexual 22.1.2018 H.  Rozhodně se nemohu považovat za nějakého velkého příznivce grindcoru, to by bylo dost odvážné, a kdyby to navíc slyšel nějaký ortodoxní grinder, nejspíš by mi za trest nacpal půlmetrové dildo do prdele, o což samozřejmě zájem nemám, poněvadž víc jak čtvrtmetrová dilda můj ánus prozatím nedokáže pojmout. Dovolím si však tvrdit, že na rozdíl od mnohých (většiny?) lidí mám pro tenhle žánr pochopení a je mi na něm sympatická jeho zvrhlost, pohrdání konvencemi a odvaha se hrdě brodit po kolena ve sračkách – leckdy vzhledem k tématům takřka doslova. Právě díky tomu jsou mi dost sympatické i kapely jako Pink Mass – leckdy dokonce víc vizuálně a tematicky než hudebně. Když si prohlížím fotky kapely, její stylizaci a obecně vizuální stránku, tak mě to prostě strašně baví a cením, ... Sweeps 04 – Dormancy 21.1.2018 H.  Dost často se stává, že obálka alba dost přesně vystihuje i jeho obsah a náladu. Jinými slovy, má-li skupina soudnost ve vizuální stránce, existuje poměrně slušná pravděpodobnost, že ji bude mít i v hudební stránce. Samozřejmě, že se najdou výjimky, a to v obou směrech – tedy existují desky, jejichž přebal je třeba i krásný, ale vlastní muzika stojí za prdlačku, a také existují desky, jejichž vizuální složka je diplomaticky řečeno pochybná, ale co do hudby je to výborná záležitost. „Dormancy“ ovšem patří k těm případům, kdy spolu hudba a vizuál ladí takřka dokonale. Když nahrávku poslouchám, cítím z ní podobnou atmosféru jako z obalu, a když se podívám na přední stranu alba, čekal bych od něj podobnou muziku, jaká se tam skutečně nachází. Což je skvělé.
Dr. Living Dead! – Cosmic Conqueror 18.1.2018 Cnuk  Švédské kvarteto Dr. Living Dead! si s minulým rokem odbylo deset let působení na scéně a rozhodlo se to oslavit novou studiovkou. Ta dostala název „Cosmic Conqueror“ a přináší jedenáct nových kusů. Pro ty, kdo nevědí kam tuhle skupinu zařadit, tak škatulka crossover thrash je víc než příhodná. Dr. Living Dead! jsou zkrátka jednou z mnoha kapel, kterým thrash nedá spát a mají potřebu ho stále šířit dál. A dělali to koneckonců skvěle. Deset let činnosti si vyžádalo několik personálních změn, z nichž tou nejvýraznější byl odchod tvůrce a hlavního mozku kapely, Andrease Sandberga neboli Dr. Ape. To on přišel s celou image, obálkami, pseudonymy doktorů nebo s lebkami, které mají vzdát hold hlavní inspiraci, tedy Venice scéně. Především pak byl také předním ... Altarage – Endinghent 16.1.2018 H.  Když jsem před třemi lety (zaokrouhleno na letopočty) psal malou recenzi na první demosnímek „MMXV“ španělského deathmetalové zla Altarage, neměl jsem a ani jsem nemohl mít tušení, jak rychle a jak moc tahle formace vyroste. Když jsem poslouchal první demo, jednalo se o divnou obskurní kapelu pro pár jedinců, kteří se neštítí se hrabat i v demáčové tvorbě. Nicméně hned debutová deska „Nihl“ vzbudila veliký rozruch, na jehož základě začal kredit Altarage prudce stoupat. Netrvalo dlouho a Španěly si pod svá křídla stáhnul velký hráč Season of Mist (respektive jejich sublabel Season of Mist Underground Activists), v jehož režii vychází druhá řadovka „Endinghent“. „Endinghent“ je tedy třetí nahrávkou během tří let, což může značit mnohé. Nebudeme však zbytečně spekulovat nad kutím železa, dokavaď je žhavé, a budeme ... Conjuro nuclear – Sigilos de oscuro poder 15.1.2018 H.  Není monoho skupin, jejichž tvorba by mě v posledních letech zaujala takovým způsobem, jako se to povedlo divnému španělskému projektu Conjuro nuclear. Na jeho deskách jsem nalezl unikátní kombinací vlastností, jichž si na hudbě obecně cením snad nejvíce – silná koncentrovaná atmosféra, obskurní špinavý sound, neotřelý až originální sound. Nabídněte mi v muzice tohle a víc snad ani žádat nemohu. Conjuro nuclear, za nímž stojí borec nazývaný Emesis, to servíroval plnými hrstmi a já víc nežádal – byl jsem nenávratně uchycen v sítích a začal jeho zvrhlé hudební vize uctívat fanaticky a věrně jak pes. Empirická zkušenost mi hovoří, že jakmile je nějaká formace schopna tvořit velká a po mimořádná díla, musím na každý další počin čekat mnoho let. Conjuro nuclear ovšem k takovým nepatří. ... The Blight – Meditations on Insignificance 14.1.2018 H.  Dovolte mi, abych se v dnešní recenzi zase jednou vrátil hluboko do loňského roku. Samozřejmě jde jen o takovou řečnickou žádost, v reálu mi nikdo nemá co dovolovat nebo zakazovat, protože si sem můžu psát jakékoliv píčoviny, co se mi jen zamanou. Myslím ovšem, že pokud patříte k těm nemocným jedincům, kteří si libují v poslechu hlukového marasmu, tak byste tuhle recenzi klidně povolili, kdyby na to přišlo. Čistě jen z toho důvodu, že recenzí na noise není nikdy dost! Obálka „Meditations on Insignificance“ nenapovídá, že pod sebou bude skrývat zástupce toho pravděpodobně nejextrémnějšího hudebního žánru, jaký kdy člověk stvořil. Alespoň tedy mně to jako typický noisový přebal opravdu nepřijde. Podobně ani název neslibuje nic, z čeho by člověku měly krvácet uši. Můžete si však být jistí ... Egypt – Cracks and Lines 13.1.2018 Cnuk  Americká kapela Egypt o sobě dala poprvé vědět v roce 2007 eponymním ípkem. Tím se trefila do černého a sklidila slušný ohlas. Nevím, co přesně se potom dělo, ale skupina se rozpadla a tak další studiová práce přišla až o dalších šest let později. Za tu dobu se situace přeci jenom změnila. Ačkoliv řadové desky Egypt nebyly žádný provar, až na výjimky v podobě stoner/doom vyznavačů prošly celkem bez povšimnutí. Dnes se dostáváme k jejich třetí řadové nahrávce s názvem „Cracks and Lines“. Na rovinu můžu prozradit, že s pozicí Egypt asi jen těžko hne, přestože jde o vyrovnanou a poctivou desku. Netroufám si tvrdit, jestli si chlapci kladli podobné ambice, ale víc než pár skalních fanoušků neosloví. To ale neznamená, že by to ani nestálo za poslech.
Trollech – Každý strom má svůj stín 12.1.2018 H.  Čas je parchant nemilosrdný a letí kupředu jako… nemilosrdný parchant. Ono se to nezdá, ale fakt je to už pět roků, co vyšlo minulé album plzeňské stálice Trollech. „Vnitřní tma“ čtveřici Asura – Morbivod – Throllmas – Sheafraidh zachytila ve snaze svou tvorbu zvážnět a na cestě ke konzervativnějšímu pojetí black metalu. Oproti předešlé dlouhohrající nahrávce „Jasmuz“, což byla v jádru taková blackmetalová pohádka, šlo o docela zásadní kontrast a v zásadě to ani nebyl špatný nápad. Zrovna v případě Trollechu mi však takový směr úplně nesednul. „Vnitřní tma“ kolem mě spíš prošuměla bez většího zájmu, její poslech mě nijak zásadně nebavil a s odstupem času si z toho počinu pamatuju vlastně jen to nejzákladnější minimum a o připomínání ani moc nestojím. Možná je to jen můj ... Obskuritatem – U kraljevstvu mrtvih… 11.1.2018 Metacyclosynchrotron  Bosna a Hercegovina se možná nezdá být zemí black metalu zaslíbenou, ale kapely jako Void Prayer, Cave Ritual, Sulphuric Night, Niteris nebo Obskuritatem, jež jsou součástí takzvaného „The Black Plague Circle“, by mohly oslovit i ty nejortodoxnější vyznavače odporného šumu, který se kdysi linul z kobek hradu francouzských Černých legií. V současné době se uvedený kruh kapel nezdá být tak výrazně aktivní jako dříve, ale loni vydali zajímavý full-length Void Prayer a hlavně Obskuritatem, o kterých bude právě řeč. Prvotní kazetová vydání Obskuritatem byla striktně limitovaná a představovaly primárně ambientní tvář kapely. K úplnému příklonu k black metalu došlo snad až s debutovým albem „Vampirska kakofonija“, které prvně vyšlo v roce 2016 na limitované kazetě a nabídlo pouze tři skladby, avšak vinylové vydání skrze čínský label GoatowaRex ... Mesmur – S 10.1.2018 H.  Funeral doom metal je žánr, jejž jsem určitou dobu poslouchal dost intenzivně. To se však postupem času výrazně změnilo. Poslední dobou – a jsem si vědom toho, že tento obrat je pouhým eufemismem pro vymezení časového horizontu několika let – mám pocit, jako kdybych nebyl schopen najít funeral-doomovou nahrávku, jejíž poslech bych si vyloženě užil a jejíž obsah by ve mně dokázal zanechat něco hlubšího. Nedokážu však říct, zdali je můj nezájem příčinou a neschopnost nalézt dobrý funeral doom metal následkem, anebo naopak. Dovolím si ovšem docela s jistotou tvrdit, že určitá korelace mezi těmito dvěma veličinami bude.
Rád bych řekl, že právě Mesmur jsou tou skupinou, která tento neblahý trend dokázala zvrátit, ale není to tak. Již na bezejmenném debutu ... Choked by Own Vomits – Shit World 9.1.2018 H.  Když Choked by Own Vomits před lety vydávali svůj dlouhohrající debut „Shit Autopsy“ (2009), přišlo mi, že mají vcelku našlápnuto. Placka vzbudila relativně dost pozornosti, vyšla u zavedených Nice to Eat You Records Vládi Prokoše (Fleshless) a celkově mi přišlo, že Choked by Own Vomits mají dobrou výchozí pozici k tomu, aby se na domácí chrochtací scéně zabydleli a aklimatizovali jak prase v chlívku. Nicméně to bylo před nějakou řádkou roků. Nyní mi přijde, že v následujících letech se Choked by Own Vomits trochu ztratili ze záře grindových reflektorů, a to i v České republice, zemi grindcoru zaslíbené. Anebo možná ne, třeba je žánroví fans a pravidelní návštěvníci grindových akcí z očí nikdy neztratili, ale já do téhle sorty zvrhlíků zrovna nepatřím (obyčejně jsem zvhrnutý krapet jinačím směrem), takže ... Morbid Angel – Kingdoms Disdained 8.1.2018 Cnuk  Když se řekne death metal, vybaví se vám zřejmě několik jmen, ale vsadím se, že mezi nimi nebude chybět ani Morbid Angel. Tento stavební kámen floridského death metalu patří k nesporným legendám svého žánru, ale i metalu jako takového. Kdo jiný by měl být považován za legendu než kapela, která svou činností a inovacemi pomohla přivést na svět další a k tomu tak rozvětvený subžánr, jakým je právě death metal. Diskografie skupiny není bezchybná a pro ten největší vroubek nemusíme ani tak hluboko do minulosti. Stačí zavzpomínat na poslední, nechvalně proslulou řadovku, „Illud divinum insanus“. Je tomu už sedm let, a přesto věřím, že ji mnoho pravověrných deathmetalistů stále nemůže přijít na jméno. Netrvalo dlouho a v žebříčcích o největší metalovou zradu začala statně sekundovat albům jako „St. ... Diablo Swing Orchestra – Pacifisticuffs 7.1.2018 Zajus  Když jsem před lety poprvé uslyšel Diablo Swing Orchestra na jejich třetím počinu „Pandora’s Piñata“, musel jsem uznale pokývat hlavou. Švédská formace s poněkud nejistým počtem členů (momentálně osm, pokud správně počítám) mě nezaujala v první řadě kvalitou své hudby, nýbrž její originalitou. Ani dnes nemohu říci, že bych znal kapelu, která zní jako Diablo Swing Orchestra. Když to propojíte s opravdu dobře napsanými skladbami, získáte neodolatelnou kombinaci, a přesně takové třetí album Švédů bylo. Diablo Swing Orchestra vzali propojení metalu a orchestrálních prvků z trochu jiného konce. V jejich hudbě není k nalezení křečovitá snaha o epičnost (byť ji občas, jen tak mimoděk, dosahuje), všechny trumpety, trombóny a cella slouží k rozšíření palety, jejíž metalový konec rámuje podladěná kytara a její obvykle přímočaré riffy.
Kassad – Faces Turn Away 6.1.2018 H.  Dnešní recenze bude jednou z těch, které jsou zasvěceny mladým a nadějným kapelám. I když jak tak o tom přemýšlím, možná to není úplně nejšťastnější pojmenování, poněvadž když něco označením jako „nadějné“, působí to dojmem, že v tom dlí nějaký potenciál, který by v budoucnu mohl být zužitkován k tvorbě výborné hudby, ale za současného stavu tomu ještě cosi schází nebo naopak přebývá. To ale není úplně případ Kassad. Tento anglický projekt (mnoho věcí nasvědčuje tomu, že jednočlenný, ale se stoprocentní jistotou to tvrdit nemohu) možná prostřednictvím „Faces Turn Away“ vydal svůj první dlouhohrající materiál (předcházelo mu pouze sedmnáctiminutové minialbum „Humans“ z ledna 2016), ale jde o povedenou hudbu, jíž neschází vysoká kvalita, vize ani vyzrálost. A to je moc příjemné zjištění.
|
