Burzum – Fallen 14.3.2011 H.  Když byl Varg Vikernes, lídr kultovních Burzum a sám o sobě živoucí legenda svého žánru, propuštěn před dvěma roky po 15 letech z vězení na svobodu a když o rok později vydal desku “Belus”, bylo z toho na metalové scéně velké pozdvižení. Od nadšených, ba přímo fanatických ohlasů, přes ty střízlivější či skeptické, až k těm záporným, které tvrdily, že si chce Varg na své legendárnosti na stará kolena trochu přilepšit. Ať už byly jeho motivy jakékoliv, “Belus” byla deska, jež se vydala proti proudu času, oživila ducha 90. let, klasická a přesto jiná, deska tak zpátečnická, až byla v porovnání se vším dnešním sterilním metalem pokroková. Jak se s tím kdo popasoval, jeho věc. Než se však člověk nadál, Varg přichází po roce takřka na den přesně s novým počinem. Tentokráte však potichu, nenápadně, bez jakéhokoliv napětí… Na Burzum ... Vreid – V 10.3.2011 H.  Novinka “V” má v kariéře Vreid velice specifické postavení, pro jehož objasnění se musíme podívat trochu do historie. V roce 1994 vzniká v norském městě Sogndal skupina Windir, jež se zanedlouho stává jedním z průkopníků viking metalu (nebavíme se teď o těch uchcaných hopsačkách, které má většina lidí v dnešní době tendenci považovat za viking metal, ale o té původní podobě stylu – surové a temné, která má velice blízko k black metalu). Windir postupem času vydali čtyři desky, díky nimž jsou dnes považováni za veličinu své stylu, a možná by ve vydávání pokračovali až doteď, nebýt smrti hlavní postavy, Valfara, umrznuvšího ve sněhové bouři v roce 2004. Zbylí členové se rozhodli nepokračovat pod zavedeným jménem, ale založit novou skupinu (odehrán byl jen jeden vzpomínkový koncert, později vydaný jako DVD “SognaMetal”, a taktéž vyšla ... Arakain – Homo Sapiens..? 8.3.2011 nK_!  Arakain se u nás, v malebně malém a zkorumpovaném Česku, dá určitě považovat za živoucí legendu a špičku svého žánru. Nebudeme se vracet ke stokrát omýlanému tématu okolo odchodu Aleše Brichty a jeho dopadu na další působení skupiny a rovnou se smíříme s tím, že Arakain, jak jsme ho kdysi znali, je již pouhým stínem minulosti. Je to škoda? Na druhou stranu současná mladá a dravá sestava už poněkolikáté dokazuje, že svému odkazu vzdává všechen hold, ale zároveň se nebojí tak trochu experimentovat. Jako dlouholetý přívrženec “brichtovského” Arakainu jsem byl po několikerých obměnách v sestavě trochu v rozpacích. Textařská dvojice Kub-Urban se nemůže nikdy vyrovnat dokonalosti Brichtova ladnému tahu perem, to nelze popřít. Novodobý Arakain zní po stránce slov hruběji a méně spisovně. Ne vždy a ne každému může takový styl ... DevilDriver – Beast 3.3.2011 nK_!  Co si kdo představí pod pojmem DevilDriver? Zvláštní slovní útvar, který lze volně přeložit jako “Ďábelský řidič”? Speciální variantu extra pálivého kuřete na kari? Kalifornskou metalovou partičku, která před několika málo dny po nepříliš komplikovaném porodu představila své nové, v pořadí již páté album? Připadáme vám jako Babicův kuchařšký blog nebo Ústav pro jazyk český či jakýkoliv jiný? Správná odpověď je samozřejmě jen a pouze ta třetí a pokud vás z jakéhokoliv důvodu napadlo vážně uvažovat na kteroukoliv jinou, doporučujeme udělat si pořádek v záložkách. Případně navštívit oční oddělení nejbližšího lazaretu. Možná i neurologické. DevilDriver již nějaký ten rok brázdí zčeřelé vody americké groove metalové scény a to první, co by od nich po obligátních dvou letech člověk čekal, je tady. Nový studiový počin. Ptám se sám sebe ... Курск – Ниже 27.2.2011 H.  Když se před dvěma lety odnikud vynořili finští rusofilové Курск, byla to velká neznámá. Jediným vodítkem byl kytarista Sami S. Loppaka, známý ze Sentenced, a bubeník Kai H.M. Hiilesmaa, známý producent kapel jako HIM, Apocalyptica nebo právě i Sentenced. Zapomeňte však na tato jména, neboť muzika Курск je opravdu o něčem hodně odlišném. Debut “Черно” totiž nabídl ultra těžký valivý doom metal se sovětskou tématikou a naprosto unikátní atmosférou. Ne nadarmo se každý, komu se deska dostala do ruky, doslova rozplýval nadšením, neboť Курск na svém prvním záseku stvořili opravdový doom metalový klenot, který já osobně s odstupem času považuji za jednu z nejlepších (!) nahrávek ve svém žánru. Netřeba dodávat, že do pokračování byly vkládány obrovské naděje, ale zároveň i obavy, zdalipak kapela dokáže na “Черно” důstojně navázat. Dozvědět jsme se to měli ... Dalriada – Ígéret 26.2.2011 H.  Dalriadu jsem vždy bral jako velice solidní folk metalovou skupinu, jež sice v rámci svého žánru netvoří kdovíjaké umění, ale dokáže tento v (dnešní době klišé prolezlý) styl uchopit vcelku osobitě. Jednak se v rámci oné folk složky na rozdíl od většiny svých stylových souputníků neobracejí na sever Evropy (a že je to v některých případech obzvláště vtipné – viz Vikingové z Brazílie a podobné chuťovky), ale točí svými melodiemi, přesně dle země svého původu, v rytmu ďábelsky rychlého čardáše, což zní zmlsaným uším posluchačů dozajista zajímavě. A ona vlastně i ta samotná jejich maďarština zní sama o sobě našinci vcelku exoticky, byť Paprikáši nesídlí zrovna daleko. Jedná se tudíž suma sumárum o skupinu, která za nějaké to menší okoštování stojí – a jestli začít právě s aktuálním “Ígéret”, toť otázka, ... Deicide – To Hell with God 22.2.2011 nK_!  Peklo otevřelo své plamenné brány… opět. Floridští satanáši Deicide s železnou pravidelností vylézají ze své temné díry znovu a znovu na světlo světa a přinášejí s sebou svou obvyklou porci belzebubsky laděného death metalu. Co nového se jim tentokrát podařilo uvařit nad pekelnými ohníčky, si povíme u dalšího pokračování seriálu “zlo na sto způsobů a pokaždé s ostrou chilli omáčkou navrch”. Pravdou je, že Deicide od dob, kdy Glen Benton (frontman) poprvé hrábl do basových strun, zní nejvíce melodicky. Ano, těžko tomu věřit, ale i železná kovadlina se jednou poddá a hle, najednou před námi leží výtvor ne nepodobný těm předchozím, ale přesto v jednotlivých nuancích tak odlišný, až se laik třese a mistrovi zůstává rozum stát. Nebojte se, pravověrní posluchači této infernální řezanice nepřijdou zkrátka a v nových Deicide najdou ... Korpiklaani – Ukon Wacka 21.2.2011 Ježura  Každá nová deska Korpiklaani vzbuzuje emoce. V nemalém (a stále se rozšířujícím) táboře příznivců se otevírají lahve s nejrůznějším alkoholem a slaví se tak mocně, že to vypadá jako vizualizace některého z lihem čpících textů oslavované kapely. Na druhou stranu spousta recenzentů propadá depresím, protože musí znovu řešit problém, jak to okecat tentokrát. Ano, hodnotit Korpiklaani je úděl značně nevděčný, protože jejich tvorba vykazuje obdobné množství vývoje, jako hlavní zpravodajství Novy hodnotných informací. Tentokrát padl černý Petr na mě, takže vám přeji příjemnou zábavu. Repríza s pořadovým číslem 1001 právě začíná… Status, který si Korpiklaani drží, pramení ze dvou zdrojů. Jejich hudba je zaprvé nenáročná, návyková a vysoce pařbotvorná a zadruhé se přísně drží jednoho mustru a jakékoli změny stylu a přístupu k věci nejsou žádoucí. Dá ... Sparzanza – Folie à cinq 17.2.2011 nK_!  Proč si myslíte, že severské země produkují do světa tolik kvalitních rockových a metalových interpretů? Jedná se o zemi hudbě zaslíbenou? Nebo tam snad žijí schopnější muzikanti než kdekoliv jinde v Evropě, potažmo po celé Zemi? Abych řekl pravdu, tak nemám ani ponětí, ale třeba se po úspěšném zdolání tohoto mého dalšího výtvoru alespoň o malou píď přiblížíme více k všeobjasňující pravdě. Nebo také ne. Říkáte si, že jste v životě neslyšeli o kapele, jejíž ctnostný název se skví v nadpisu recenze? Nemusíte mít obavy, já sám jsem se k ní před lety dostal zcela náhodou. V intenzivním záchvatu nedostatku kvalitní hudby jsem se pokusil sáhnout po několika pro mě neznámých jmen a hle, vyplatilo se. Slovo Sparzanza zní možná divně a evokuje spoustu věcí, ale naštěstí tak úplně nekoresponduje s obsahem nového (a koneckonců i starších) ... Battlelore – Doombound 16.2.2011 H.  S těmito Finy, jimž už asi nikdy nikdo neodpáře označení tolkien-metal (zdali je to označení hanlivé nebo lichotivé, nechť si každý vybere sám), jsem se naposledy setkal u desky “Evernight” z roku 2007. Předchozí počin “The Last Alliance” mne tak trochu minul, tudíž jsem si nebyl jistý, jestli mám od aktuální novinky “Doombound” očekávat něco výrazněji odlišného než to, co Battlelore předváděli v minulosti. Poslech mi však ukázal, že se jednalo o úvahy naivní, neboť se nějaké výrazné změny co do stylu nebo jeho pojetí v táboře kapely neudály. Battlelore si stále hrají ten svůj nikterak výjimečný symfonický metálek, v jehož rámci nabízejí, řekněme, takový pohodový a nenáročný metalový mainstream (i když je pravda, že v jejich případě se jedná o tu solidnější a snesitelnější podobu). Vždy jsem měl Battlelore ... Iskald – The Sun I Carried Alone 11.2.2011 H.  S Iskald mám, přiznám se, stále tak trošičku problém. Ani po poslechu třetího alba “The Sun I Carried Alone” stále nevím, jestli si mám tuto relativně ještě pořád mladou kapelu zařadit mezi nepřeberné množství skupin, které jsou sice vcelku dobré a solidní, ale nikterak výjimečné, nebo jestli mají Iskald šanci přehoupnout se do o poznání méně početné smetánky výborných kapel. Což o to, potenciál se v tvorbě tohoto norského dua jistě ukrývá, o tom není pochyb – to bylo celkem jasné už s první deskou “Shades of Misery” z roku 2006, ale stále mi v jejich muzice chybí nějaký ten kousíček navíc, punc originality, cokoliv. Prostě něco, díky čemu by Iskald proměnili nezpochybnitelný potenciál v opravdovou kvalitu. “The Sun I Carried Alone” rozhodně není zlým albem. Poslouchá se velice dobře, ... Sirenia – The Enigma of Life 9.2.2011 Ježura  Morten Veland, odpadlík ikonické Tristanie a neúnavný tvůrce, postavil do pomyslného gothic metalového ringu novinku, která se honosí logem Sirenia a nese jméno “The Enigma of Life”. Na album se tak zákonitě upírají zraky těch, kteří pořád doufají, že se dočkají reanimace ducha prvních dvou alb, ale netrpěliví jsou i fanoušci až popového stylu, k jakému se kapela uchýlila v posledních letech. Jak to dopadlo, jsme se mohli poprvé přesvědčit už 21. ledna a po důsledném a svědomitém poslechu to vypadá následovně… Jen co posluchač vloží CD do přehrávače a zmáčkne PLAY, jeho uši zbystří při prvních tónech singlovky “The End of It All”. Počáteční melodie napovídá, že se Veland rozhodl trochu ustoupit od typických a poslední dobou už trochu repetitivních teskných kompozic ve prospěch těch nápaditějších, ale chyba lávky. I přesto, že ... Silent Stream of Godless Elegy – Návaz 7.2.2011 H.  No, tak je to tady. Zaokrouhleno na letopočty, “Návaz” vychází sedm let od poslední velké desky “Relic Dances” a pět let od minialba “Osamělí”. To je, co si budeme povídat, sakra dlouhá doba. Nikdy jsem se netajil tím, že mám Silent Stream of Godless Elegy opravdu rád již pěkných pár roků, čehož sis možná všimnul i ty, milý čtenáři, jelikož málokteré desce se na Sicmaggot věnovalo tolik pozornosti (smích). Ale jistě víte sami, jak už to tak bývá, – čím více se člověk na něco těší, tím větší je kolikrát to zklamání, když očekávání nejsou naplněna. Moravská stálice naší scény přišla, aby tento nepsaný zákon zbořila a naděje do “Návaz” vkládané potvrdila, ba přímo překonala. Daří se jí to? Jedna věc mi byla jasná hned s prvním ... Times of Grace – The Hymn of a Broken Man 3.2.2011 Maggot  Difúze prvků mnohdy slouží k syntéze s jinými, silnějšími a odolnějšími prvky, což má za následek vznik úplně nových těles, která jsou sice brána jako anomálie, ale zároveň unikáty. Chemie ovšem působí i na hudební scénu, jelikož se internet plní zprávami o tom, jak tenhle šel tam, udělal tohle, zatímco tamten se naštval a založil tohle. Zpravidla se jedná o pozitivní zprávy, přičemž projekt zvaný Times of Grace jasně dokazuje, že když se srazí dva náboje na stejné frekvenci, může vzniknout nebývale impozantní dílo. Album “The Hymn of a Broken Man” je čerstvou prvotinou tohoto uskupení. Hoši nemohli do záře reflektorů vstoupit lépe. Pro dnešek stačí, když si zapamatujete dvě jména – Jesse Leache a Adam Dutkiewicz (píše se to hůř, než si myslíte). Oba dva nejsou žádní zelenáči, co ... Falkenbach – Tiurida 28.1.2011 H.  Falkenbach, potažmo, abychom byli přesnější, Vratyas Vakyas, jediný člen tohoto folk metalového projektu z Německa, vždycky balancoval tak trochu na hraně mezi oním hodnotným folk metalem (o němž však není tolik slyšet a jehož jsem já osobně zastáncem) a mezi tím v současnosti tolik proklamovaným folkovým trendem (který já osobně opravdu nemám v oblibě). I když… takhle řečeno to možná nezní zrovna nejšťastněji; aby nám nevzniklo nějaké nedorozumění – to jen aby si někdo nemyslel, že Vratyas je nějaký trendový cucák (vždyť kořeny Falkenbach sahají až do roku 1989!) – řeknu to jinak: Vratyas pod hlavičkou Falkenbach tvoří folk/viking metal (v dřívějších dobách ještě s lehkým nádechem black metalu) natolik inteligentní, aby chutnal příznivcům “pravého” folk metalu, avšak natolik přístupný, aby se líbil i současným pseudo-vikingům. ... Theatres des vampires – Moonlight Waltz 25.1.2011 H.  Ačkoliv rozhodně nemám nic proti vývoji skupin, ba naopak, pokud jde formace smysluplným směrem, dokážu jej ocenit, ale Theatres des vampires, ti na to jdou z mého pohledu tak nějak… divně. Od roku 2004, kdy se podoba jejich muziky zlomila, mě jejich desky už prostě přestaly bavit. “Nightbreed of Macabria” (2004) se jim těžce nepovedlo, “Pleasure and Pain” (2005) se ještě relativně dalo poslouchat, ale za to hned s následující “Anima noir” (2008) opět spadli do těžkého průměru. Reputaci má opět napravit novinka “Moonlight Waltz”… daří se jí to však? Abych ještě rozvedl onu změnu stylu, což nám rovněž poslouží jako jedna z definic “Moonlight Waltz”, jelikož se aktuální počin nijak výrazně neodchyluje od cesty nastolené posledními alby… Především mi vadí, že Theatres des vampires prostě a jednoduše ... Helrunar – Sól 22.1.2011 H.  Nemám tucha, jak to vypadalo na debutu “Frostnacht” z roku 2005, neboť ten jsem doposud neslyšel, ale na čtyři léta staré desce “Baldr ok Íss” předvádělo duo Helrunar (tehdá vlastně ještě trio) velice povedený, pohansky laděný black metal. Až se člověk divil. Jak se totiž v jedné větě zmíní Německo a jakákoliv hudební souvislost s pohanstvím, hned si začínám myslet něco o pivem nasáklých, kýčovitých srajdách. Jedna kapela jako druhá a všechny stejně špatné – kvalitní to klystýr pro ubohého posluchače. Ale jak nás učí známé pořekadlo – čest výjimkám, a to je i případ právě Helrunar. Zapomeňte na imbecilní alkoholové skotačení, Helrunar, to je, nebojím se říci, opravdu sofistikovaná muzika. Skupina si potrpí na kvalitní, s rozvahou budované atmosféře mlhou opředených časů a míst… Přesto by se na první pohled ... Legion of the Damned – Descent into Chaos 20.1.2011 H.  Neuvěřitelné, jak se tahle kapela dokázala za tak krátkou dobu zvednout. 13 let se bez nadsázky potloukali v podstatě na okraji scény jako Occult (kolik z vás zná jejich nahrávky, co?), ale takřka ihned po změně názvu na Legion of the Damned se jim dostalo ohromného úspěchu. Hrají na velkých festivalech, plní stránky (a nezřídka i obálky) největších metalových magazínů, sází album za albem, jezdí dlouhé koncertní šňůry… a co je na tom všem nejlepší, zvláště pro fanouška dobrého metalu, ta jejich hoblovačka má pokaždé fakt koule… Nepočítáme-li “Feel the Blade”, což byla předělaná fošna “Elegy for the Weak” z éry Occult, je aktuální novinka “Descent into Chaos” čtvrtou řadovkou Legion of the Damned. Za těch pár let se skupina vypracovala do podoby, u níž máte vždy jistotu, co dostanete a v jaké kvalitě to dostanete. ... СатанаКозёл – Солнце мёртвых 14.1.2011 H.  Kapela СатанаКозёл svého upoutala mou pozornost již svým debutem “Рогатыя” z roku 2008, na němž už tehdá předváděli docela slušný folk/viking metal. Příprava nového materiálu těmto ruským chasníkům trvala celkem dva roky, výsledkem jejich snažení je však novinková deska “Солнце мёртвых”, které se právě teď podíváme na zoubek. Velkou roli ve stylu СатанаКозёл hraje právě místo jejich původu. Domovinou kapely je totiž Karélie, což je oblast na severu evropské části Ruska, přímo při hranici s Finskem (resp. jistá část Karélie leží už za finskými hranicemi, ale to teď není podstatné). Každopádně muzika СатанаКозёл zní s nadsázkou tak trochu jako střet finského “skákacího” folk metal à la Ensiferum s východoevropským folk(/black) metalem, který je, při vší úctě, přece jenom znám jako trochu vážnější a střízlivější podoba žánru. A ... Belphegor – Blood Magick Necromance 12.1.2011 H.  Opět jsme ani nemuseli čekat moc dlouho, než do našich přehrávačů doputoval nový opus těchto rakouských ďáblů. Belphegor jsou velice aktivní kapela, to není žádné tajemství, solí album za albem, koncertní program nabitý takřka k prasknutí; právě díky tomu je možná až nevíře, že ve své podstatě nikdy nastavenou laťku nepodlezli a navíc ještě vždy dokázali své výrazivo posunout o kousek dále. Jednou je to změna výraznější, jindy zase do jisté míry spíše kosmetická, ale nikdy nešlo o přešlapování na místě. Jistě vám již došlo, že předchozích pár větiček bylo mostem k položení otázky, jak si právě z pohledu progrese stojí novinka “Blood Magick Necromance”. Ačkoliv rozebrání desky zas tak lehkou záležitostí nebude, odpověď na tuto samotnou otázku zas tak těžké nalézt není – hned na první ...
|
