Rites of Daath – Doom Spirit Emanation 29.10.2020 Dantez  Polští Godz ov War Productions v poslední době valí ven úctyhodný počet kvalitních desek, z nichž si některé zaslouženě získávají vysoké počty posluchačů, zatímco ostatní hledáčku neprávem unikají. Do druhé skupiny patří i death/doomová pětice Rites of Daath. Od vydání debutové „Doom Spirit Emanation“ už je to nějaký pátek a deska stále proklouzává éterem víceméně bez povšimnutí. Je to škoda, protože Rites of Daath na prvotině neservírují nuznou kvazi-chaotickou mrdku. „Doom Spirit Emanation“ dusí dnes už typickým kakofonním death metalem, nepropadá však hudebnímu chaosu tak moc jako třeba Antediluvian nebo Abyssal.
Funeral Harvest – Funeral Harvest 28.10.2020 H.  Norsko-italští Funeral Harvest se prvně představili v roce 2017 skrzeva demosnímek „Bunker Ritual Rehearsal“, jejž, jak už název napovídá, naflákali ve zkušebně. Nejednalo se sice o žádnou šlehu, ale špatné mi to nepřišlo a audiokazetu jsem si koupil. No, v následujících let jsem už ale pásku ani jednou neoprášil, protože jsem vlastně nenacházel žádnou potřebu si Funeral Harvest znovu pustit. Z kazety se stal další z mnoha kousků ve sbírce, s jehož přebýváním v mojí polici jsem úplně v pohodě, ale pyšný na něj být nepotřebuju. Z Funeral Harvest se pak pro mě stali další z mnoha kapel, které na své prvotině zněly docela ok, ale zvláštního na nich vlastně není nic.
Malicious – Deranged Hexes 26.10.2020 Metacyclosynchrotron  Ať už máte svoje povolání rádi sebevíc, jebat se ráno do arbeitu není žádná slast, a tak se s vámi tentokrát podělím o námrd, který mi v posledních dvou měsících ony cesty náramně zpříjemňoval. Malicious z Finska se na scéně uvedli v roce 2012 s demo nahrávkou „Mental Illness“, ale zajímavější bylo až EP „Black Fumes“. Kdybych zmíněnou nahrávku před pěti roky slyšel, tak věřím, že na dlouhou prvotinu čekám jak panic na mokré pičisko, protože soudě dle zpětného studia je fakt dobrá a svým rázem mi připomíná demo Obscure Burial, „God’s Abomination“, které jsem svého času hodně žral. Ti mě ale svým stejnojmenným full-lengthem zklamali asi tak, jako mě teď Malicious ničí. Tedy fest.
Neptunian Maximalism – Éons 23.10.2020 Sicmaggot  „Éons“ je pro mě přesně tím druhem alba, které se strašně dobře poslouchá, ale o to hůř se o něm píše. Těch důvodů se najde vícero, ale minimálně jeden je evidentní hned na první poslech. Jedná se ostatně o jednu z věcí, jichž si člověk na „Éons“ všimne jako úplně první. Samozřejmě tím mám na mysli obludnou délku. Belgický kolektiv Neptunian Maximalism se rozhodl svého posluchače nešetřit a přesně dle svého názvu na „Éons“ servíruje maximalistickou porci muziky. Na třech kompaktních discích respektive třech gramofonových deskách se rozprostírá dvě a čtvrt hodiny hudby, což je bezesporu obludné číslo na jednu ucelenou nahrávku. Takhle obrovská nálož jednoduše potřebuje hodně času, aby ji člověk mohl alespoň trochu vstřebat a mohl tvrdit, že se v ní nějakým, byť třeba i omezeným způsobem vyzná.
Katavasia – Magnus Venator 22.10.2020 H.  Hádám, že snad každou recenzi, kterou kdy budu psát na jakýkoliv počin Katavasia, budu začínat sestavou. Nedá se ale jinak. V tomhle řeckém projektu se totiž sešla hodně zajímavá skladba muzikantů z místní scény. Když v roce 2015 vycházel debut „Sacrilegious Testament“, tak jsem se vzhledem k zajetým domovským působištím všech zúčastněných trochu obával, že půjde o jednorázovou záležitost, ale o dva roky mladší minialbum „Daemonic Offering“ ukázalo, že pětice z Řecka počítá i s další aktivitou. Letošní druhá řadovka „Magnus Venator“ to jen potvrzuje. Než s k ní ale dostaneme, asi bych měl nejdřív probrat tu sestavu, když jsem si pro ni v předešlém odstavci tak pracně připravoval půdu.
Offermose – Stilhedens tårn 20.10.2020 Dantez  Offermose lze lokalizovat někde na periferii elektronického ambientu. Hudba dánského jednočlenného projektu osciluje mezi synthwavem, dungeon synthem a EBM. Výsledky této vyhraněné kombinace šlo dosud slyšet na dvou EP a nenápadném debutu „Mørkt forår“, kterému – navzdory nízké úrovni pozornosti – nelze upřít autorské kvality ani potenciál. Na první poslech se přitom může zdát, že Offermose je dalším z mnoha zanedbatelných dětskopokojských dungeonsynthových pokusů, které emulují elektronické klikačky Varga z basy. Offermose jde dále, o dost. Vychází zejména z berlínské elektronické školy, kterou během 70. a 80. let proslavili elektro-krautrockoví Tangerine Dream.
Order of Orias – Ablaze 19.10.2020 Metacyclosynchrotron  Při další výpravě do Austrálie za satanským metalem nebude nutné, abychom se sjetí svíjeli v znesvěceném hrobě. Order of Orias totiž hrají black metal usilující o vznešenější podoby duchovně-hudebního pátrání. Tvorbu předcházející grupy Eidölon, ani první dvě dema Order of Orias jsem neslyšel, ale dlouhý debut „Inverse“ z roku 2011 mi svého času dost uhranul. Zpětně se nejedná o kdovíjak výjimečnou nahrávku, ale i po letech si z ní bezpečně vybavím pár čarokrásných momentů, ze kterých mi bylo těžko. Očekávání do budoucna byla tedy vysoká, jenže kapela se v následujících letech zřejmě potýkala s různými problémy, sestava se zredukovala na tvůrčí jádro kytarista / zpěvák a ticho přerušilo pouze výborné splitko s Aosoth. Tamní skladba „Ruinous Hope“ svou ponurou naléhavostí na debut patřičně navázala a jen povzbudila má očekávání, co si Order of Orias pro své ... Vassafor – To the Death 17.10.2020 H.  Novozélandskou smečku Vassafor ani jejího hlavního předáka Phila Kusabse / VK snad není nutno nějak zevrubněji představovat. Nejedná se sice o nějaké navoněné hvězdy rádoby extrémního metalu hrající na kdejakém vidláckém festivalu, ani nejde o kapelu, která by si potrpěla na nějakou vysokou aktivitu – ostatně letošní deska „To the Death“ je teprve třetím dlouhohrajícím materiálem od vzniku formace v polovině devadesátých let. Přesto všechno Vassafor na undergroundové scény nějaké postavení mají. Dá se předpokládat, že kdo patří k fanatikům do archaického zlo metalu a kdo se nezastaví hned u těch nejviditelnějších jmen, tak Vassafor a jejich výborné nahrávky s docela slušnou pravděpodobností může uctívat.
Selbst – Relatos de angustia 16.10.2020 Dantez  Venezuelským (nyní v Chile přebývajícím) Selbst jsem věnoval pozornost až s příchodem „Relatos de angustia“ kvůli slibným ukázkám. Zpětně jsem si poslechl i debutovou eponymní nahrávku, ta ale nabídla black metal převážně po vzoru francouzské ortodoxní větve s post-metalovými tendencemi bez výraznějšího autorského vkladu a poměrně sterilním zvukem. Vlastně nic, co by jeden nemohl slyšet z každé druhé novější desky. Z „Relatos de angustia“ jde vyčíst návaznost na předchůdce. Produkce se výrazně neodlišuje a materiál stále obklopuje smrad Deathspell Omega nebo Aosoth. Selbst si zde ale půjčují i odjinud, převážně z Islandu.
Porenut – Postnihilera 14.10.2020 H.  Porenut mi vždycky přišli jako trochu přehlížená kapela, přestože chalani fungují už více jak deset let. Je sice pravda, že během té doby nenasekali kdovíjaké množství nahrávek, ale něco vydali, a to včetně jedné řadovky „Mislife“ z roku 2013. Stejně tak mi ale přijde, že druhé album „Postnihilera“ by tohle mohlo a snad i mělo trochu změnit, vlastně to dokonce i trochu mění. Zatímco dříve o Porenut nebylo prakticky slyšet, v souvislosti s vydáním „Postnihilera“ se o albu vcelku psalo a také začaly vycházet první rozhovory s kapelou. Ne neprávem zaslouženě, protože novinka je docela fajn. Respektive takhle: v případě „Postnihilera“ se určitě nebavíme o žádném zázraku.
Pearl Jam – Gigaton 13.10.2020 Cnuk  Do hudby Pearl Jam jsem se dostával dlouho. Jejich žánrově spřízněné kolegy jsem měl dávno najeté odpředu dozadu, ale partu kolem Eddieho Veddera ne a ne dostat pod kůži. Přitom právě Pearl Jam, nebo lépe řečeno jejich členové, stáli u zrodu fenoménu grunge a dají se brát jako jeho průkopníci. Asi nikdo nebude rozporovat to, že Green River byli jednou z vůbec prvních grunge kapel. Bez většího úspěchu se rozpadli a přišli na řadu Mother Love Bone. Tam už to vypadalo velice nadějně, ale jejich zpěvák Andrew Wood jako když předpověděl pozdější události v rámci celého žánru a zemřel na předávkování heroinem. Vydání prvotiny „Apple“ se ani nedožil a Mother Love Bone to taky rozpustili.
Ordinance – In Purge There Is No Remission 10.10.2020 H.  Finští Ordinance se v roce 2014 blýskli s výborným debutem „Relinquishment“. Jednalo se přesně o ten druh alba, které se tváří na první pohled nenápadně a nějaké velké pozornosti se nedočká, ale těm, kdo mu svou pozornost věnují, dokáže nabídnout vysokou kvalitu. Vzpomínám si, že jsem toho tehdy od „Relinquishment“ nic moc nečekal (jako obvykle od náhodně poslouchaných debutů), ale o to víc mě deska překvapila. Netvrdím, že jsem měl v dalších letech potřebu prvotinu Ordinance valit do uší pravidelně. Člověk má přece jenom málo času a moc potenciálně zajímavých věcí k poslechu v záloze, aby pořád dokola točil jednu a tu samou placku dokola jak kokot.
Shezmu – À travers les lambeaux 8.10.2020 Cnuk  Popravovat nepřátelé, rvát jejich hlavy do lisů, získávat krev a do toho podávat víno a obstarávat balzamovací olejíčky. I to byl starověký Egypt, konkrétně démonický bůh Shezmu, který si přesně takhle krátil dlouhé chvíle. Není divu, že je toto období lidských dějin tak populární právě mezi metalovými kapelami. Vize této africké říše skrze svou hudbu zprostředkovává od roku 2016 také uskupení Shezmu. Snaží se o to z celkem velké vzdálenosti od zdroje, provincie Québec a jejího největšího města Montréal. Na promrzlou Kanadu však můžete zapomenout. Z té tu není vůbec nic. Tohle je krví a potem prosáklý death metal, který víří písek a mate smysly v ruinách rozpadlých chrámů.
Nubivagant – Roaring Eye 7.10.2020 Sicmaggot  Zatímco někteří muzikanti své aktivity pevně spojí s jediným projektem, jemuž jsou věrni po celou dobu, jiní neváhají prostřídat hromady kapel. Tahle hromada může být relativní, z určitého úhlu pohledu vypadá jako hodně i něco pěti a deseti jmény, ale existují borci, kteří to zvládnou vyhrotit i do mnohem větších otáček. Italský (primárně) bubeník Gionata Potenti a.k.a. Omega a.k.a. Thorns k takovým rozhodně patří. Tenhle chlapík rozhodně dělá svému příjmení čest a patří ke skutečně potentním hudebníkům. V případě Omegy je nicméně mimořádně zajímavá jedna věc. Vystřídat hodně kapel teoreticky nemusí být až takový problém, ale nastřádat takovou sbírku zajímavých respektovaných formací, jako se to povedlo právě jemu, to už je bezesporu kumšt.
Profeci – Matecznik 5.10.2020 H.  Polský black metal dlouhodobě válí – to asi není žádné tajemství. Tomu, jak na žánr nahlížejí naši sousedé směrem na severovýchod, se zde ostatně věnujeme docela pečlivě. Polské blackmetalové formace mapujeme rádi a často a velké části z nich se zde dostává pozitivní kritiky. Ani dnešek nebude výjimkou. A vůbec nehraje roli, že Profeci se na „Matecznik“ prezentují vůbec poprvé. Kvalita polského black metalu mě – v tom dobrém slova smyslu – zaráží už delší dobu. Nabízí se samozřejmě logické vysvětlení, a sice že přes hranice se do světa dostane vesměs to dobré, že mrdky si zůstanou hnít doma a dočkají se maximálně tak lokálního věhlasu, jestli vůbec aspoň to.
Khthoniik Cerviiks – Æquiizoiikum 4.10.2020 Sicmaggot  Mám dojem, že Němci Khthoniik Cerviiks si postupem let – pravděpodobně spíš náhodou než cílevědomým směřováním k takovému stavu – vybudovali pověst kapely elitní i elitářské. Nepřijde mi, že by popularita Khthoniik Cerviiks byla nějak zásadně veliká nebo že by se o jejich činnosti mluvilo obzvlášť nahlas, a to i v rámci mikrosvěta undergroundového extrémního metalu. Stejně tak se mi ale zdá, že jejich tituly bývají ceněné vysoko a že jejich jméno budí mezi zasvěcenými respekt. Osobně bych k tomu dodal, že tento respekt pokládám za zasloužený, poněvadž nahrávky Khthoniik Cerviiks se skutečně mohou pyšnit vysokou kvalitou i osobitým soundem.
Onirik – The Fire Cult Beyond Eternity 2.10.2020 Metacyclosynchrotron  Poslední dobou jsem recenzoval nahrávky tak trochu z povinnosti, abych se třeba pocvičil ve slovotepectví nebo upozornil na pár solidních nahrávek, které by někomu za pozornost mohly stát, ale už to bude delší dobu, kdy jsem recenzoval vskutku nesvatou povinnost motivován ryzím nadšením. Mozek Onirik, Gonius Rex, je na scéně aktivní už od poloviny devadesátých let, nicméně předmětná kapela existuje od roku 2002 a „The Fire Cult Beyond Eternity“ je v pořadí pátou deskou. Když jsem si letmo pustil první alba, dostalo se mi obyčejného blackového bzučáku, kde šlo tušit klíčící smysl pro ponurou melodiku, ale dopodrobna je už studovat asi nebudu.
Häxenzijrkell – Die Nachtseite 29.9.2020 H.  Patříte-li k pravidelným návštěvníkům našeho infernetového plátku, pak by vám jméno Häxenzijrkell nemuselo nebo snad dokonce ani nemělo být cizí. Tuhle německou čarodějnickou syrovost jsme zde poctivě „hajpovali“ už několikrát. Sice tu nemáme zrecenzované všechno, co říšské duo doposud vydalo, ale na pár pozitivních kritik jsme si čas našli a mimoto se Häxenzijrkell několikrát objevili i v našich nechvalně proslulých eintopfech. Konkrétně jsme se zde již v minulosti bavili o minialbech „Des Lasters der Zauberey“ (2016) a „…von Glut und Wirbelrauch“ (2018) – obě jsou skvělá.
Enevelde – Enevelde 27.9.2020 H.  V listopadu 2018 vydala norská formace Misotheist svůj bezejmenný debut. Ten mně osobně přišel – a vlastně pořád přijde – docela dobrý. Jasně, nejedná se o nic revolučního a vlastně ani originálního, ale jako cvičení na téma současného norského black metalu to fungovalo uspokojivě. Tři dlouhé songy, vytrvalé zastřené riffování, kvalitní atmosféra – může se to zdát jako docela málo, ale někdy i vcelku jednoduchý recept postačí k tomu, aby vznikla povedená nahrávka. Proto mě vcelku potěšilo, když záhy na to, konkrétně hned v březnu 2019, Misotheist ohlásili druhou řadovku, která měla vyjít v průběhu roku.
Illkynja – Sæti sálarinnar 24.9.2020 H.  Myslím si, že pořádná recenze by měla začít nějakou kvalitní omáčkou, skrze niž se čtenář a vlastně i pisatel mohou náležitě naladit na to stěžejní, co bude posléze následovat, tedy popis vlastní recenzované desky. U začínajících nebo málo známých skupin se například hodí danou formaci trochu představit. Už zavedených jmen třeba není od věci probrat, co se v táboře kapely událo od posledního alba. Kdo si věří, může vytáhnout nějaké obecnější zamyšlení, které se skupinou a/nebo deskou nějakým, byť třeba vzdáleným způsobem souvisí.
|
