Rob Zombie – Hellbilly Deluxe 2 10.2.2010 H.  Sice to chvíli trvalo, než se Rob Zombie konečně dokopal k vydání pokračování svého dnes již takřka legendárního sólového debutu „Hellbilly Deluxe“ z roku 1998, ale nakonec jsme se přece jenom dočkali. A jaká tedy deska s celým názvem „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“ je? Nejdříve je nutné si zodpovědět otázku, co od hudby Roba Zombieho očekáváte. Pokud to není žádné velké umění, ale parádní a chytlavé songy, které se vám zakousnou do palice tak vehementně, že je odsud nedostanete ani heverem, ulítlé, komiksově úchylné a s nadhledem podané pecky, které vás čapnou za flígr a vymetou s vámi podlahu vašeho obýváku, tak jste na tom podobně jako já. V čem je tedy problém? Snad v ničem… jen možná, že na „Hellbilly ... Dark Fortress – Ylem 4.2.2010 H.  I přes 16 let na scéně a šest výborných desek (včetně té aktuální) mi Dark Fortress připadají pořád spíše jako taková nenápadná kapela, která stále nemá věhlas, jaký by si podle mého názoru kvalitou své produkce zasloužila. A to by v tom byl čert, aby je novinka „Ylem“ konečně nekatapultovala do první ligy, na oči celé metalové komunity, nejen blackmetalové scény. Jestli se dá totiž něco o nové nahrávce těchto německých black metalistů říct, tak, že drtí kosti, mozek i koule… „Ylem“ drtí kosti svým těžkotonážním soundem. Produkce je u téhle fošny vskutku brutální. Pravda, Dark Fortress na žádném ze svých dlouhohrajících počinů nebyli nějaká garážovka, „Ylem“ má ale jednoznačně nejlepší zvuk z celé diskografie skupiny. Nejde však o žádnou vyleštěninu bez duše, pořád je to kurevsky heavy! ... Sigh – Scenes from Hell 28.1.2010 H.  Japonci Sigh jsou bezesporu jednou z nejkultovnějších smeček východní Asie. Že to nejsou žádná ořezávátka, dokazuje i fakt, že jejich talent svého času rozpoznal i samotný Euronymous (ano, přesně TEN Euronymous), který s nimi dokonce podepsal smlouvu pro svůj label Deathlike Silence Productions. Poté však Euronymous potkal jistého Varga Vikernese a všichni víme, jak to dopadlo a debut Sigh, “Scorn Defeat”, tedy vyšel až po Euronymousově smrti. Od té doby však Japonci urazili předlouhou cestu až k dnešní orchestrálně-avantgardní podobě black metalu. Jestli se dá “Scenes from Hell” charakterizovat jedním slovem, pak to bude stejně jako v případě minulého “Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien” slovo “šílené”. Alespoň z našeho evropského pohledu. Sigh totiž pocházejí z úplně druhého konce světa a je to na jejich hudbě znát. Věci, které ... Ihsahn – After 26.1.2010 H.  Já osobně rozhodně nejsem odpůrcem progrese v hudbě. Spíše naopak, až na nějaké čestné výjimky ji ve většině případů spíše vyžaduji. Občas se ale zákonitě musí přihodit, že nějaká kapela svou progresi nasměruje do končin, do nichž ji již posluchačsky nedokážu následovat, protože mě to prostě a jednoduše už nebere. Správně tušíte, že toto je svým způsobem i případ Emperor, potažmo Ihsahnových sólovek. Samozřejmě, nic proti Emperor, jejich první desky “In the Nightside Eclipse” (1994) a “Anthems to the Welkin at Dusk” (1997) jsou skvosty, o tom není pochyb. Nikdy to sice nebyl úplně klasický black metal, a právě v tom bylo možná kouzlo Emperor, že už v době oné slavné druhé vlny black metal byli trochu jiní, s příchodem “IX Equilibrium” (1999) a “Prometheus: The ... In Vain – Mantra 22.1.2010 H.  Tak jsem se konečně dočkal! Debutová deska In Vain, „The Latter Rain“, s mými ušními bubínky svého času pěkně zamávala a od té doby jsem jen netrpělivě vyhlížel pokračovaní. I když to nakonec trvalo déle, než bylo původně plánováno (deska měla vyjít už loni v květnu), na „Mantra“ by se stejně vyplatilo čekat i 10 let. Je to totiž neuvěřitelná lahůdka. Nejdříve jsem myslel, že bude nemožné se „The Latter Rain“ vyrovnat či na něj alespoň patřičně navázat, ale stejně jako před třemi lety, i teď In Vain nakonec dokázali předčit veškerá má očekávání. A to bez toho, aby „Mantra“ byla kopírkou debutu. Naopak, jde si svou vlastní cestou, přesto však nese obdobné styčné body, díky nimž kapelu ihned rozpoznáte. In Vain mají vlastně vše, co si jen člověk ... Темнозорь – Урочища снов 15.1.2010 H.  Je to celkem náhoda, že dvě zřejmě neznámější kapely východoevropské folk/blackmetalové scény vydaly svá nová alba v rozmezí osmi dní. Jenže i takové náhody se dějí, a tak je čas se po nádherném „Голос сталі“ od Nokturnal Mortum podívat také na to, jak si vedou jejich ruští spříznění kolegové Темнозорь se svojí novinkou. Jen abychom si v tom udělali pořádek, všude možně můžete nahrávku najít pod názvem „Haunted Dreamscapes“, ale deska se anglicky ve skutečnosti nejmenuje. Popravdě řečeno, nenajdete na ní ani slovo jinak než rusky. Skutečný název tedy zní „Урочища снов“ anebo v přepisu do latinky „Uročišča snov“. Anglický název je kapelou používán, aby internetové vyhledávače neměly problém s azbukou. Je to podobné, jako v případě předešlého počinu, který je také obecně znám jako „Folkstorm of the Azure Nights“, ale ... Et moriemur – Lacrimae rerum 9.1.2010 H.  Et moriemur je teprve nedávno vzniklá doomová formace z Prahy, která v těchto dnech vydává své debutové minialbum „Lacrimae rerum“. A hned od úplného začátku na mě působí… hm… seriózně. Seriózněji než jiné začínající skupiny. Ani nevím, čím to je. Snad možná… Et moriemur se hned od začátku prezentují na vyšší úrovni, než jen „zajdeme s kámošema po práci/škole otočit pár piv do zkušebny a udělat nějakej bordel, ono z toho snad něco vyleze“. Již v době, kdy začala jejich invaze na vodách internetu, přišli s už utvořenou hudební tváří a kvalitním materiálem v kapse. A když se nad tím zamyslíte, to se v našich končinách zas tak často nestává. Et moriemur se hudebně pohybují v zákoutích tíživého doom / death metalu. Sympaticky působí, že jsou si podle všeho sami vědomi jistých paralel s jinými zaběhlejšími ... Mudvayne – Mudvayne 8.1.2010 Seda  „Hlavně ať zase nevykradou sami sebe.“ Tuto větu jsem si před vydáním neustále opakoval a doufal, že nedojde ke zklamání jako u „The New Game“. Mudvayne se se svým debutovým albem „L.D. 50“ zapsali výrazně do historie nu-metalu. Písně jako „Death Blooms“ nebo „Dig“ se i na dalších několik let budou přednášet ve školách jako typický nu-metalový song. První album v sobě skrývalo neuvěřitelnou agresivitu, zejména ve vokálu Chada Graye a výborné hře na basu Ryana Martinie, který na svůj nástroj nehraje klasicky, ale používá slap techniku. Pro ty, kteří nevědí, to je takové to plácání do strun (smích). Když navíc byli všichni zahaleni v maskách, vypadalo vše důvěryhodněji. Později ale své masky a make-up odložili a od třetího alba “Lost and Found” zněl materiál pořád stejně. Právě “The New Game” to odneslo ... Nokturnal Mortum – Голос сталі 30.12.2009 H.  Nokturnal Mortum jsou jednou z nejznámějších kapel a největších legend východoevropské blackmetalové scény, kam dále patří například jejich ukrajinští krajané Крода nebo Rusové Темнозорь. Všechny tyto tři skupiny (samozřejmě ale nejsou zdaleka jediné, na Ukrajině a v Rusku je podobných spolků mnohem více) jsou vcelku známé svými politickými postoji a myšlenkami, které, co si budeme povídat, inklinují „lehce doprava“. Těžko říct, jestli jsou tyto kapely opravdu přímo nacistické, nebo jsou „jen“ hodně zapálenými patrioty, jak samy tvrdí. Jak je to ale jak chce, nic podobného v této recenzi řešit nechci a ani nebudu. Rozebírat budu jen samotnou hudbu, nic víc, tak si to prosím uvědomte, než mne začnete peskovat za „propagaci nacismu“. Propagovat se bude jen výborná muzika, kterou Nokturnal Mortum, ... Dimmu Borgir – Stormblåst 25.12.2009 H.  Téměř každá kapela má nějakou tu svou zásadní nahrávku. Pokud chceme zůstat u žánru, kterému se dnes budeme věnovat, tak například Immortal mají „Battles in the North“, Darkthrone mají „Transilvanian Hunger“ a Mayhem zase „De mysteriis dom Sathanas“. Výjimkou nejsou ani Dimmu Borgir, kteří dávno předtím, než se stali „zmalovanými komerčňáky“, vydali svůj opus no.1 – „Stormblåst“. To vám byly časy, kdy dnes tak profláklá norská scéna fungovala pouze na bázi totálního undergroundu, kdy každá kapela byla originální a svá. A originalita Dimmu Borgir spočívala v implantování kláves do black metalu. To jim to tehdá ještě ortodoxní žrali, na rozdíl ode dneška. Samozřejmě nebyli jediní, vzpomeňme třeba na Emperor nebo Covenant, přesto byli v té době však z mála. A i když už jejich debut „For ... Powerwolf – Bible of the Beast 20.12.2009 H.  Velice často se stává, že se člověku určitý žánr vůbec nelíbí, přesto jej z tohoto ranku nějaká kapela zaujme. Já osobně třeba neposlouchám deathcore, ale na takových Winds of Plague docela solidně ujíždím. Thrash metal taky zrovna nemusím, ale Testament, to je žrádlo. Stejně tak nemám rád ani power metal, Němce Powerwolf jsem si však z nějakého neznámého důvodu opravdu oblíbil, zvláště pak jejich aktuální řadovku „Bible of the Beast“, která vyšla letos v dubnu. Celkem paradoxní je, že jsem si oblíbil zrovna Powerwolf. Co jsem si totiž už dřív projížděl nějaké názory na ně, tak z toho kapela nevycházela zrovna dobře. Spíše se o ní hovoří tak trochu jako, ehm… o průměrné formaci, která je možná zajímavá svojí image a postavou zpěváka Attily Dorna (ještě ... Oranssi Pazuzu – Muukalainen puhuu 16.12.2009 H.  V posledních letech se nám tu začal objevovat jeden velice pěkný „trend“, kdy se v každém roce objeví nějaká nová, neznámá a neokoukaná kapela, jejíž debut je absolutní skvost aspirující minimálně na jednu z desek daného roku. Například loni to byli finští soudruzi Курск se svým sovětským doom metalem „Черно“. O rok dříve si zase pro sebe titul začínající kapely s dokonalou hudbou uzmuli avantgardně-progresivní Norové In Vain. A letos? Letos tato pozice připadá na další finské uskupení Oranssi Pazuzu. Курск loni zaujali svou naprosto originální prezentací a image podpořenou vskutku výsostným doomem. In Vain zase svého času vyráželi (a vlastně stále ještě vyrážejí) dech inteligentní a promyšlenou kombinací různých žánrů, čímž vytvořili uhrančivou paletu různorodých nálad a pocitů. A čím jsou originální Oranssi Pazuzu? ... Septicflesh – Communion 11.12.2009 H.  Že bych si střihnul recenzi na doposud poslední opus řeckých bohů Septicflesh, jsem přemýšlel už dlouho. A protože mě vycházející desky letošního prosince zajímají asi stejně jako volební práva kleštěných vrabců, je čas na dohánění restů. A že si „Communion“ prostor opravdu zaslouží, to mi věřte. První kontakt s „Communion“ se rovná bombě do držky. Z reprobeden se na vás vyvalí totální chaos a tolik šíleností, že nebudete vědět, kde vám hlava stojí. Chaos je však jen zdánlivý, když totiž překonáte počáteční šok a do desky se pořádně ponoříte, objevíte, že nejenže má „Communion“ hlavu a patu, ale ta hlava má dokonce i mozek a obě paty jsou prosty jakýchkoliv genetických poruch. Septicflesh jsou schopni narvat do jedné skladby tolik nápadů, že by to normální kapele stačilo ... Secret of Darkness – …and the Dark Begins 7.12.2009 H.  Debutové minialbum “…and the Dark Begins” od severočeské kapely Secret of Darkness z Varnsdorfu sice vyšlo už loni touto dobou a do mých pracek se dostalo se začátkem roku letošního, jenže H. je lemra líná, která místo aby sepisovala recenze na podporu začínajících kapel, radši sedí v přilehlé putyce, kde svlažuje svůj trávicí trakt hektolitry ohnivé vody a pivního moku. Ale jak se říká, lepší pozdě než vůbec, a tak se alespoň teď podíváme na to, jak se Secret of Darkness jejich prvotina vyvedla. Vzhledem k tomu, že se na EPčku vyskytuje šest songů, můžeme se jim se jim klidně věnovat všem postupně. Snad to nikoho nezabije. Nejdříve nás přivítá krátké klávesové intro “Gate to Obscurity”. Zní to v pohodě, ale uvidíme, co na nás vybafne dál. Hned za rohem číhá první klasický song ... Dark Funeral – Angelus exuro pro eternus 29.11.2009 H.  Takže, po čtyřech letech tu máme novou porci blasfemie od švédských pekelníků Dark Funeral, kteří již nějaký ten pátek platí za osvědčenou kvalitu svého žánru. Pravda, své nahrávky možná nesekají v extra rychlém sledu, přesto s železnou pravidelností atakují ušní ústrojí posluchačů svým rychlopalebným black metalem. Můj osobní názor je ten, že s přibývajícími lety vydává kapela lepší a lepší nahrávky (tudíž ano, chápete správně, předchozí „Attera totus sanctus“ je pro mě jejich dosavadním vrcholem). Důležitou a zřejmě tou nejdůležitější otázkou naší recenze tak je, jestli novinka „Angelus exuro pro eternus“ dokázala opět onu pomyslnou laťku posunout o nějaký ten stupínek výše… „Angelus exuro pro eternus“ jsem do svých ušních bubínků napumpoval již mnohokrát. Placka již provětrala moje reproduktory u počítače, mechaniku mini-věže, prohnala se také mou osobní ... Nile – Those Whom the Gods Detest 14.11.2009 H.  Nile u mě vždycky platili za jednu z nejoriginálnějších deathmetalových band, která s bravurou snoubí brutalitu s atmosférou. Každé jejich album pro mě vždy znamenalo jeden z vrcholů roku ve svém žánru a nebyl důvod se domnívat, že by tomu u „Those Whom the Gods Detest“ mělo být jinak. Klasickým kecům o nejvyzrálejší, nejpůsobivější a nejlepší nahrávce z úst muzikantů jsem nevěnoval pozornost a podíval se radši na desce na zoubek sám. Ještě musím předznamenat, že čím novější nahrávka Nile, tím je podle mě lepší. Každému je ale jasné, že tato úměra nemůže platit donekonečna a že se jednou kapela musí někde zastavit. A stalo se tak právě nyní, s novinkovým počinem. Ne, že by „Those Whom the Gods Detest“ bylo nějak výrazně horší než jeho dva starší předchůdce, je „jen“ stejně dobré, ... Gorgoroth – Quantos possunt ad Satanitatem trahunt 25.10.2009 H.  Od posledního řadového alba „Ad majorem Sathanas gloriam“ z roku 2006 se toho v táboře Gorgoroth událo opravdu hodně. Na pouhá tři léta možná až moc. Kapela stihla odjet turné, rozhádat se, vyhodit posledního zakládajícího člena Inferna a ještě se pak mezi sebou soudit. Jak soud dopadl, všichni víme – vyhrál ho právě Infernus na úkor dnes již bývalých členů Ghaala a Kinga. A mezi těmi všemi „aktivitami“ si Infernus ještě našel čas na složení nové desky – „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“. Na poli black metalu se toho v letošním roce událo opravdu hodně – studiové comebacky kapel jako Immortal nebo Absu, nová alba Old Man’s Child, Behemoth, Marduk nebo 1349, a to ještě nemluvím o tom, že nás do konce roku čeká nový počin Dark ... Dream Theater – Black Clouds & Silver Linings 16.10.2009 Earthworm  Už je to nějaký čas, co jsem nasliboval recenzi na novou desku Dream Theater, a taky už to bude pár neděl, co album spatřilo světlo světa. Jak ale moudré tetky praví – dočkej času jako husa klasu! Tak ale teď k věci – fandové této bandy, stejně jako vždy před vydáním nové desky, diskutovali o tom, jestli bude něco nového, jestli to bude tvrdší, jestli se vrátí ke kořenům, jestli to bude nuda, jestli to bude to samé, co už jsme slyšeli předtím, a tak dále, a tak dále. Tento kousek je asi nepotěšil. Nebudu to nechávat na konec, vlivy (dokonce i víc než to) z jejich předchozích počinů vám dýchají na záda každou chvíli. Dokonce se mi u některých částí zdá, že „tenhle riff už na nějakém ... Tenacious D – The Pick of Destiny 16.9.2009 Seda  Tenacious D je velice zvláštní skupina, která je vedena spíše herci než muzikanty. Kapela se do podvědomí fanoušků dostala až svým filmem, vydaným v roce 2006. Na svém kontě má Jack Black a Kyle Gass (nebo zkráceně JB a KG) dvě alba, film a DVD se záznamem ze svého koncertu. Tenacious D fungují už od roku 1994, v té době například měli svoji stejnojmennou show na televizní stanici HBO. S debutovým albem přišli v roce 2001, této práci se dostalo velice dobré kritiky, přestože songů tam máte asi jen pět, ostatní jsou jakési proslovy, různé situace a podobně. Tenacious D dokonce vystupovali i s legendární Metallicou na jednom koncertě, kde jí dělali předkapelu. „The Pick of Destiny“ je vlastně soundtrack k jejich filmu. Film pojednává o vymyšleném vytvoření a vývoji jejich skupiny. ... Five Finger Death Punch – War Is the Answer 7.9.2009 Maggot  Možná jste zaspali několik posledních měsíců, možná prostě nemáte rádi změny a možná se vůbec nezajímáte o řadu moderních thrashmetalových kapel, kterých na svět vyskakuje v poslední době více a více. Ačkoli se může na první pohled zdát, že právě neo-thrash hudebních formací spíš ubývá, pořád jsou mezi námi takové kousky, na něž se prostě nevyplatí zapomínat. Příkladem budiž Five Finger Death Punch, kteří v roce 2007 vyskočili odnikud a způsobili kalamitu v hudebních žebříčcích, přehrávačích a hlavách. Jejich debutová deska „The Way of the Fist“ byla plná chytlavého materiálu, jenž byl velice precizně sestaven. Zároveň se ale posluchači dělili spíš na dva tábory – buďto je miluješ, nebo nenávidíš. Rok se s rokem sešel, nedočkavci nedočkaví jak panicové začali pořizovat adventní kalendáře a my máme tu čest znovu ...
|
