Pensées nocturnes – À boire et à manger 9.4.2016 H.  Francouzský jednočlenný projekt Pensées nocturnes, v jehož čele stojí Vaerohn (dále Way to End), zcela zjevně nikdy nepatřil k velkým jménům a nikdy si nevydobyl velkou popularitu na blackmetalové scéně. Přesto si první dvě desky „Vacuum“ a „Grotesque“ v jistých kruzích uznání jistě vydobyly. Mě osobně však i přes jejich kvality zas tak až tak moc k srdci nepřirostly – jsou prostě jen v pohodě, nic proti nim nemám, ale nemám moc ani potřebu se k nim zpětně vracet. Co mě ovšem hodně bavilo, to bylo minulá nahrávka „Nom d’une pipe!“, jež přišla po menší přestávce (vyplněné takovým albem nealbem „Ceci est de la musique“ vydaným v podstatě jen soukromě pro pár přátel – já osobně jsem jej třeba nikdy neslyšel). Vzpomínám si však, že ten počin ... Drowning Pool – Hellelujah 8.4.2016 nK_!  Skoro přesně tři roky jsou tomu, kdy jsem o předchozí desce Drowning Pool (pro zapomnětlivé se jmenovala „Resilience“) napsal, že tihle hoši mají ve své kariéře poprvé konečně našlápnuto opravdu dobře. Trochu jsem doufal, že „Hellelujah“ (mimochodem, zkuste si to na klávesnici napsat desetkrát rychle za sebou), bude pokračovat ve stejném duchu jako „Resilience“ (no, tohle zkuste taky). Z větší části se mu to povedlo. V první řadě – angažmá Jasena Morena stále považuji za dobré rozhodnutí, protože i na „Hellelujah“ jeho vokál bezchybně funguje a do muziky Drowning Pool se skvěle hodí. Ve skutečnosti jde technicky o nejlepšího frontmana v řadách kapely. To je bezva. Na druhou stranu mi ale přijde, že některé songy (jmenovitě třeba „Push“ nebo „Another Name“) kapela postavila jen na jeho hlasu a hudba se tak stala pouze jakýmsi doplňkem. Takový ... Mortiis – The Great Deceiver 7.4.2016 H.  Mortiis rozhodně patří k té sortě muzikantů, u nichž si nejde stěžovat na to, že by po celou svou kariéru drhnuli to samé dokola, že by vymysleli jen jednu písničku a zbytek už byl její kopírka, jako to kolikrát dělají jiní střelci. Naopak, tenhle norský troll (a tím myslím tohohle trolla, nikoliv tohohle trolla) si v průběhu let prošel hned několika razantními změnami stylu. 90. léta, zpětně označovaná jako první éra, se nesla v ambientním duchu a přesně tohle období je v Mortiisově tvorbě moje nejoblíbenější. Je fakt, že s výjimkou „The Stargate“, které přišlo s bohatším nástrojovým obsazením a opustilo dvouskladbový koncept, jsou si ta alba podobná jak vejce vejci, ale ta atmosféra je dodnes parádní, a když jsem si ony nahrávky nedávno kvůli téhle ... Fredag Den 13:e – Domedagar 6.4.2016 Kaša  Švédská extrémní sebranka Fredag Den 13:e není v žádném případě nějaká parta zelenáčů, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vznik této pětičlenné party se datuje k roku 2006, a pokud budu počítat i loňskou placku „Domedagar“, tak mají pánové na své pažbě již tři plnohodnotné studiové desky, které doplňuje několik splitek s pro mě neznámými kapelami (Dobermann Kult a Trubbel). K historii Fredag Den 13:e se příliš podrobných faktů najít nedá, ale na tom nezáleží. Účelem tohoto článku je představit jejich třetí album, jež navazuje na debut „Under iskalla fanor“ z roku 2010 a o tři roky mladšího následníka „Tjugohundratretton“, takže pojďme na to. Přestože nemůžu kvalitu předchozích alb nijak posoudit, protože seznámení se starší tvorbou, abych si “Domedagar” dokázal alespoň rámcově zasadit do kontextu, proběhlo pouze skrze několik málo písní, ... Fifth to Infinity – Omnipotent Transdimensional Soulfire 5.4.2016 H.  Fifth to Infinity je skupina, která vznikla již na konci 90. let, ale vcelku záhy zanikla, aniž by za sebou nechala jediný počin. Na přelomu tisíciletí sice bylo v plánu album, ale k jeho uskutečnění nakonec nedošlo. Obnově činnosti přišla v roce 2007, ale bylo to až na sklonku loňska, kdy na sebe Švédové upozornili výrazněji – vydáním debutové desky „Omnipotent Transdimensional Soulfire“. Zajímavé bude se podívat na sestavu, v níž za bicími sedí Martin Lopez – ano, přesně ten Martin Lopez, jenž hrával mnoho let v Opeth, mihnul se v Amon Amarth a v současné době je znám především díky Soen. Nehledě na fakt, že druhým zakládajícím členem Fifth to Infinity je Martín Méndez, baskytarista Opeth, nicméně ten už se na aktivitách formace po obnově činnosti nepodílí. Klíčovou osobou Fifth to Infinity je ovšem někdo ... Phased – Aeon 4.4.2016 H.  Doom metal je sice záležitost, kterou mám hodně rád, ale stoner / doom metal… no, to je muzika, jež mi k srdci nikdy nijak zvlášť nepřirostla. Je tu pár super věcí, jaké si rád pustím, ale obecně vzato jednoduše dávám přednost jiným odnožím tvrdě-kytarové muziky. Což ovšem neznamená, že bych veškerý stoner apriorně zatracoval. Jakkoliv to není takříkajíc můj šálek kávy, pořád si trochu nadutě myslím, že pokud je něco opravdu dobré, tak to poznám a klidně si to i dokážu naplno užít. Švýcarská formace s názvem Phased pro mě byla až donedávna neznámým pojmem, ačkoliv už má za sebou mnoho roků činnosti a hned několik dlouhohrajících desek. Vlastně jsem s tímhle jménem přišel prvně do styku poměrně paradoxním způsobem – díky ... Lucifer / Katarze – Underwoods 3.4.2016 H.  O společném splitku dvou domácích undergroundových kapel Katarze a Lucifer se hovořilo před poměrně dlouhou dobou, konkrétně už někdy v roce 2013. Nicméně realizace společného počinu se vlekla takovým způsobem, až k ní nakonec vlastně nedošlo a Lucifer svou stranu vydali sami v digitální formě jako EP pod názvem „…Still Alive, But Already Dead…“, což se stalo někdy v polovině roku 2014. V průběhu toho stejného roku pak to samé učinila i Katarze a materiál původně určený pro splitko rovněž pustila ven v digitální podobě jako EP „Underwoods“ (jak se původně měla jmenovat nejen strana Katarze, nýbrž i celý split). Mohlo by se zdát, že tím je situace vyřešena, počiny obou formací jsou venku a hotovo. A přesto to tak není. Dva roky po původním vydání se obě EPčka vracejí do hry a ... Zalys – Sublime 2.4.2016 H.  Nevím, jestli to tak vnímáte také, ale subjektivně mi přijde, že extrémní hudební žánry jsou spíš mužskou záležitostí a ženy se v nich angažují mnohem méně. To nemyslím nijak zle vůči něžnějšímu pohlaví – můžete být v klidu, dámy, rozhodně jste mi sympatičtější než zpocení kořeni a naopak bych klidně uvítal, kdyby v undergroundových odnožích muziky přestalo být tak „přepárkováno“. Nicméně realita vypadá tak, že chlapi mají co hudebních aktivit v podzemí navrch, a skoro by se chtělo říct, že čím okrajovější žánr, tím větší ten nepoměr je (ačkoliv tento pseudo-fakt jsem samozřejmě střelil od boku, žádnou statistiku na tohle téma si nevedu – i když zajímavý poznatek by to být mohl!). Nicméně, ženské výjimky se stále najdou a nikdo tu netvrdí, že neexistují skupiny, ... Rotting Christ – Rituals 1.4.2016 H.  Rotting Christ si sami na sebe upletli bič – v jednu chvíli prostě byli až příliš dobří. Se „Sanctus Diavolos“ z roku 2004 chytili cosi jako druhý dech, který následně pokračoval dalšími dvěma excelentními nahrávkami „Theogonia“ (2007) a „Aealo“ (2010). Navázat na takový albový triumvirát samozřejmě není jen tak nějaká sranda, protože ta laťka skutečně nebyla nastavena nízko, a hned následující počin „Κατά τον δαίμονα εαυτού“ z roku 2013 to poznal na vlastní kůži, jelikož – přinejmenším já mám z toho takový pocit – byl mnohými přijat trochu chladněji díky argumentu, že minule to bylo lepší. Stejný osud, zdá se, potkal i na letošní novinku „Rituals“, která od svého vydání taktéž sklízí poměrně rozporuplnější reakce, s nimiž jsou někteří nadšeni, jiní už o poznání méně. Tím pádem stojí ... Spreading Dread – Age of Aquarius 31.3.2016 Kaša  Jak už to tak obvykle bývá, k druhému počinu pražských Spreading Dread jsem přistupoval zcela odlišně, než jak tomu bylo v případě debutu „…Sanatorium…“. Když jsem totiž před čtyřmi lety nadšeně sepisoval recenzi první placky, chválou jsem nešetřil. Naopak. Debutové album této pětice mi ve své době přišlo vážně super, a přestože po nějaké době počáteční nadšení logicky opadlo, tak se jedná o počin, k němuž se na poměry českých nahrávek vracím pravidelně, a dalo by se říct, že i často. Progresivně laděná kombinace death metalu s thrash metalem v podání Spreading Dread měla na debutu vážně něco do sebe, a proto jsem v souvislostí s druhým albem „Age of Aquarius“ neváhal ani vteřinu a recenzi si uzmul pro sebe. Samozřejmě se hned nabízí otázka, jestli je „Age of Aquarius“ tak dobré, aby dokázalo srovnat ... The Doomsday Kingdom – Never Machine Demo EP 30.3.2016 H.  Nijak a nikdy jsem se netajil tím, že tvorbu švédského baskytaristy Leifa Edlinga mám hodně rád – obecně vzato, protože zas nejsem nekritický fanboy a férově si řekněme, že pár slabších kousků ve svém portfoliu také má. Nicméně i navzdory nim bych si dovolil tvrdit, že tenhle chlápek má na kontě množství bravurních nahrávek, z nichž některé se podílely na utváření toho, čemu se dnes říká doom metal. Jako hlavní skladatel Candlemass si Edling už dávno vydobyl jedno z čestných míst v metalové kronice – na rovinu, lidi, kdo z vás hluboce neuctívá „Epicus Doomicus Metallicus“, měl by okamžitě skartovat svou průkazku posluchače metalu! Nicméně, u tohohle chlapíka stojí za pozornost i další projekty, takže když před třemi lety oznámil vznik Avatarium, okamžitě jsem se o to zajímal – a stálo to sakra ... Aluk Todolo – Voix 29.3.2016 H.  Vzpomínám si, jak jsem se s Aluk Todolo setkal poprvé – bylo to po vydání jejich minulé desky „Occult Rock“ z roku 2012. Až do té doby mi tito psychedeličtí Francouzi unikali. Zaujala mě tehdy působivá obálka desky, na níž se nacházel kus černé skály opředený hustými cáry mlhy. Ze zvědavosti jsem nahrávku zkusil a regulérně jsem si z toho sednul na prdel, protože to album je jednoduše nefalšovaná genialita. Stačil jeden poslech, aby musel sbírat čelist pod stolem, jelikož tahle kombinace zdrogovaného black metalu a krautrocku byla natolik pohlcující, že tomu prostě nešlo odolat. Od té doby se však mnohé změnilo a Aluk Todolo již pro mě dávno nejsou neznámým pojmem. Vlastně právě naopak, pozice „Voix“ je naprosto odlišná. Záhy po „Occult Rock“ následovalo zpětné a důkladné nastudování ... Tankrust – The Fast of Solace 28.3.2016 Kaša  Nebudu chodit kolem horké kaše a nějak to v úvodu omílat, ale v tomto případě hned na rovinu říkám, že Tankrust mi se svým debutovým albem „The Fast of Solace“ udělali docela radost. Přestože se jedná o prvotinu, jíž předcházelo pouze čtyřpoložkové EP „Beyond Thresholds“ z roku 2013, tak tito Francouzi na svém loňském albu přišli s materiálem, z něhož se navzdory všem papírovým předpokladům, které z něj již dopředu dělaly zcela průměrnou záležitost, vyklubala vcelku příjemná věc. Tankrust sice mají v kolonce uvádějící délku trvání aktivní kariéry uvedeno pouze šest let, protože dohromady se pětice dala v roce 2010, ovšem úplné počátky sahají někam do období o čtyři roky zpět, kdy pánové začali fungovat ještě pod původním jménem Eleusis. Pod vlivem kombinace thrash a death metalu se začala formovat pětice ve složení Kootôh ... Hexvessel – When We Are Death 27.3.2016 H.  Myslím, že asi zdaleka nebudu sám, kdo se k Hexvessel dostal skrze osobu jejich frontmana. Kvohst je člověk, jenž svého času zpívával v kapelách Code a Dødheimsgard – původně také Hexvessel vypadali jen jako jeho podivný vedlejší projekt, jemuž se možná bude sem tam věnovat. Ostatně, i dobové fotky k debutové desce „Dawnbearer“ (2011) dýchají trochu metalovou estetikou a klidně bych si je dokázal představit u nějakého okultního black metalu. Nicméně to už je dávno pryč. Mathew McNerney nechal svou někdejší přezdívku za sebou, minulostí už je pro něj i pouštění hrdelních běsů s namalovanou hlavou na koncertech Dødheimsgard. Metal nechal metalem a Hexvessel, nyní už dávno regulérně fungující kapela, žádný projekt, se pro něj stali prioritou číslo jedna. Škoda to ovšem není v žádném případě! „Dawnbearer“ byla nádherná muzika ... Kzohh – Rye. Fleas. Chrismon. 26.3.2016 H.  Kzohh jsou další vysoce zajímavou smečkou z ukrajinské provenience. A tím myslím zajímavou jak po hudební stránce, tak i co do sestavy. Ačkoliv se totiž formálně jedná o docela nový pojem na scéně, v jeho pozadí stojí zkušení borci, kteří už toho mají nahráno dost a dost a jejich portfolio čítá hodně dobré kapely i hodně dobré desky. Zábavné je pak to, že jméno Kzohh vlastně nic neznamená a jde o akronym složený z počátečních písmen přezdívek zúčastněných muzikantů… K znamená baskytaristu Khoruse známého z Khors a dříve také dlouholetého člena dnes již nefunkční kultovky Astrofaes. Z původně bylo pro ruského zpěváka Zorna, jenž ovšem navřískal jen debut a poté z Kzohh odešel; na jeho místo nastoupil vokalista z Reusmarkt, jenže zde – asi aby byla dodržena písmenková legenda – přijal jméno Zhoth. ... Obscura – Akróasis 25.3.2016 Onotius  Pokud mluvíme o technickém death metalu v horizontu posledních dvaceti let, hodně bych se divil, kdybychom opomněli německou Obscuru. Kapelu, jež si především prostřednictvím druhé desky „Cosmogenesis“ vybudovala celkem slovutné jméno a pozici, o níž nejedna konkurenční formace může jen tiše snít. Nevím jak v obecném měřítku, ale pro mě byla vždy synonymem vyváženého prolnutí brilantní techniky i kompoziční šikovnosti, tvrdosti i melodičnosti. Oproti posledním dvěma albům prošla s novinkou skupina významnou personální obměnou, jež zanechala v sestavě pouze jediného člena – zakladatele Steffena Kummerera. A otázek ohledně samotného materiálu, kterého od předchůdce „Omnivium“ dělí dlouhých pět let, se postupně začalo nemálo množit. A jak tedy dlouho očekávaná nahrávka dopadla? Na první pohled nás jistě zaujme výrazný obal, jenž vskutku vyčnívá svým relativně neobvyklým feelingem, zároveň však lehce ... Abhomine – Larvae Offal Swine 24.3.2016 Metacyclosynchrotron  Pete Helmkamp sice není žádný Nergal (naštěstí), ale pokud bych měl jmenovat nějakou výraznou osobnost deathmetalového světa, tak bych plácnul jeho. Žánr by se s jeho neexistencí sice vyrovnal, ale my bychom přišli minimálně o pár kurevsky dobrých kapel. Už jeho první štace v kansaských Order from Chaos je přímo legendární a nikdo mi nevymluví, že desky „Stillbirth Machine“ či takřka dokonalá „An Ending in Fire“ nejsou prvotřídním ztělesněním pravověrného black / thrash / death METALU. Angelcorpse se sice nikdy úplně neprotlačili mezi DM extraligu, ale „Exterminate“ či „Inexorable“ zanechaly na scéně dozajista nesmazatelný vryt. Industriálně metalové Feldgrau a Terror Organ jsem nikdy příliš nedocenil, ale je fajn, že Helmkamp není Speckmann a rozhodl se zkusit i něco jiného. Opomenout nelze ani působení v megabrutalitách Revenge ... Rorcal – Κρέων 23.3.2016 Skvrn  Oslavit výročí kapely lze všelijak. Někteří vydávají jubilejní DVD, často nic neříkající kompilace a s povděkem přijímají každičký halíř od svých nejvěrnějších. Jede se výroční turné, setlisty vzpomínají na uplynulé časy a slzy tečou proudem. Jiní ale oslavují poctivěji a ve finále mají mnohem větší šanci zaujmout než skrze sfoukávání svíček. Jako zdárný příklad mohou posloužit švýcarští Rorcal, kteří scénu brázdí teď již jedenáctým rokem. Vzpomínky na loňskou oslavu kulatin ale zůstávají dodnes živé. Desátý rok ve službě totiž patřil minialbu „La femme sans tête“, jež bylo jako stylový dárek věnováno (digitálně za libovolnou cenu) příznivcům kapely. Fandové ovšem nezůstali v pouhé roli přihlížejících, vždyť podoba obalu závisela právě na jejich návrzích. A co především, dopadlo to skvěle – vizuál potěšil, hudba neméně. Materiál, napsaný ... Naðra – Allir vegir til glötunar 22.3.2016 H.  O tom, jak šla islandská blackmetalová scéna v posledních jednotkách let strašně nahoru, už byly popsány stohy – přestože těch kapel, které tato ostrovní země vysílá do světa, zas tak moc není, spíše jsou „jen“ po čertech kvalitní. Samozřejmě je to klišé jako prase tu tohle furt vytahovat a začínat tím recenzi, ale jen těžko se tomu lze ubránit, když má člověk recenzovat kapelu jako Naðra. I přesto se toho zkusme pro dnešek vyvarovat a omezme se jen na základní informace v následujícím odstavci: Těmi základními informacemi mám na mysli především to, kdo za touto formací stojí, jelikož v Naðra se angažují poměrně zajímavá jména a zrovna tohle je něco, co by dle mého určitě zaznít mělo. Tak tedy – předně se tu nachází kompletní sestava Misþyrming, z níž část hraje ... V.A.R. – Není se kam skrýt 21.3.2016 Kaša  Nebudu lhát, s čistým svědomím přiznávám, že k hudbě liberecké thrashové kultovky V.A.R. jsem se dostal teprve prostřednictvím její poslední řadové desky „Level 6“ z roku 2014. Přestože jsem už tenkrát věděl, že má tahle sebranka za sebou pěknou řádku let usilovného fungování a v podstatě jako jedni z prvních stáli spolu s několika dalšími u zrodu českého thrash metalu, tak mě to k jejich starším počinům nikterak netáhlo. Myslím, že právě pro ignoranty mého typu se rozhodl časopis Pařát oprášit jejich dnes již legendární demo „Není se kam skrýt“ a koncem loňského roku jej znovu vydat a pamětníkům tak dát možnost si nostalgicky zavzpomínat, kdežto mladším ročníkům ukázat, jak vypadaly začátky thrashmetalového hnutí v našich končinách. Čeho jsem se před prvním poslechem bál ze všeho nejvíc, bylo technické zpracování. Nikdy jsem ...
|
