Aggressive Tyrants – Narcosurrealismus 22.7.2013 nK_!  Aggressive Tyrants, grind/hardcore band ze Světlé nad Sázavou, netřeba asi českému grindovému publiku nějak zvláště představovat, protože se jedná o jednu z kapel, které za sebou mají už pěkných pár let tvorby a taktéž nemálo koncertů. Přiznám se však, že jejich nejnovějším a zároveň právě recenzovaným počinem “Narcosurrealismus” jsem se s touto partičkou dostal do kontaktu vůbec poprvé. To svým způsobem nevadí, protože aktuální deska nabízí krom šestice nových (a dvakrát zmixovaných) songů ještě čtrnáct starších kousků (které ale do výsledného hodnocení logicky nebudeme započítávat). Pojďme se tedy podívat, jak tito tvrděmetaloví matadoři s novým materiálem obstáli. Prvním aspektem “Narcosurrealismu”, u kterého bych se rád zastavil, je dozajista velmi kvalitní zvuk a mixáž jednotlivých písní. Poměrně často se dostávám do křížku s grindovou tvorbou, které není rozumět nejen vepřový vokál, ale ani ... Infinita Symphonia – Infinita Symphonia 21.7.2013 Atreides  Symphonic metalová a v našich končinách poměrně neznámá kapela Infinita Symhponia z Itálie v červnu vydala své druhé, tentokráte eponymní album. Na minulém počinu “A Mind’s Chronicle” se objevili hned dvě zvučná jména, Fabio Lione z Rhapsody of Fire a Tim “Ripper” Owens známý především z Judas Priest. Na aktuálním počinu je taková persóna pouze jedna, a to Michael Kiske. Otázkou zůstává, jestli má čtveřice Italů hudebně co nabídnout, anebo jen vsází na známá jména, která si může dovolit. Hned na úvod prozradím, že možnost A je správně. Symphonic metal v podání Infinita Symphonia, který kapela samotná označuje coby “symphonic power prog metal”, vsází na pestrost a rozmanitost a je dosti samostatný sám o sobě, hostující zpěváky pak vnímám spíše jako reklamní tah, kterým o sobě chce dát vědět. Minulé ... Suicidal Tendencies – 13 19.7.2013 Kaša  Přestože o sobě nemůžu tvrdit, že bych byl kdovíjaký znalec veškeré tvorby funk metalových Suicidal Tendencies, jejich klasické počiny z první poloviny devadesátých let znám jako své boty, a protože jsem této kapele dlouhá léta nic neslyšel, byl jsem celkem překvapený z ohlášení nového alba, které se pyšní jednoduchým titulem “13”. I když by se to přímo nabízelo, nejedná se o třináctou desku, nýbrž o devátou, která ale vychází po dlouhých třinácti letech od posledního řadového alba “Free Your Soul and Save My Mind”, jež považuji za vůbec nejslabší v historii kapely, protože všechno, co do té doby s neuvěřitelnou lehkostí a uvěřitelností fungovalo, se najednou ukázalo jako nemastné a neslané. “13” tak před sebou mělo dost těžkou pozici, protože očekávání po takové době jsou vždy veliká a naplnit je není vůbec jednoduché, ... Chaostar – Anomima 19.7.2013 H.  Řecká skupina Chaostar (možná bych měl radši říkat projekt?) nemá čistě po formální stránce s metalovou nebo rockovou hudbou – čili s tím, na co je naše stránka primárně zaměřena – vůbec nic co dělat, přesto zde jistá spojitost je. Jak zasvěcení jistě vědí, jedná se o vedlejší projekt kytaristy Christose Antonioua ze Septicflesh, v současné inkarnaci navíc doplněný ještě o dalšího člena Septicflesh, bubeníka Fotise Benarda, jenž se zde stará o perkuse. Nehledě na fakt, že na starších deskách se vokálem, baskytarou i graficky podílel také Christosův bratr Spiros “Seth” Antoniou. Nehledě na několik dalších členů a hostů, kteří se v minulosti či současnosti mihli nebo působili v metalových skupinách. O co se ovšem jedná hudebně? Napovědět by nám mohl fakt, že hlavní postava Chaostar, již zmiňovaný Christos Antoniou, není pouze metalový hudebník, ale i hudební skladatel ... Frigoris – Wind 18.7.2013 Ježura  Německo je jako jedna z bašt evropského metalu velmi plodným územím a kapely, které odtud pocházejí, se dají počítat na minimálně tisíce. A mezi těmi tisíci kapel se jednoho krásného dne léta páně 2007 vylíhla další, jejíž členové si dali do erbu jméno Frigoris a jali se páchat pagan black metal. Zní vám to až podezřele povědomě a už předem čekáte od alba “Wind” hudební katastrofu a ode mě spršku nadávek? Tak to zase prrr, milánkové, ono totiž není zdaleka tak zlé, jak káží na hořké zkušenosti založené předsudky, které se k tomuto hudebnímu odvětví váží… Ono už je to trochu cítit z přebalu. Ačkoli ten jasně koresponduje s názvem desky, který zase implikuje přírodu, od níž je pro změnu krok k pohanství, rohatým přilbám a mávání plastovými meči, dýchá ... Angels of Babylon – Thundergod 18.7.2013 Atreides  Hádám, že většině z vás jméno Angels of Babylon mnoho neřekne. Ne, že bych na tom před náslechem jejich druhého alba “Thundergod” nebyl stejně. A vzhledem k mé neorientaci a poměrně zásadním nedostatkům na poli power/heavy metalu mě při zjišťování informací o kapele nemálo překvapilo, že nejde o náhodnou bandu cucáků sebraných kdesi v lokální putyce čtvrté cenové, která se rozhodla hrát power metal ze staré školy. Tuhle kapelu totiž má na triku bývalý člen Manowar, jmenovitě bubeník Rhino, a když jsem to zjistil, popravdě jsem měl trochu strach, jestli čirou náhodou nepůjde zas o nějaký nafrněný true metal, který jediný je ten pravý a všechno ostatní může utřít nos – ale naštěstí tomu tak není. Když to vezmu od opačného konce, než je obvykle zvykem, “Thundergod” je vlastně ... Fir Bolg – Towards Ancestral Lands 16.7.2013 Ježura  Fir Bolg je kapela nebo spíš projekt z jižní Francie a jeho jediný stabilní člen Dagoth skrze něj ventiluje svoji posedlost keltskou kulturou a historií ve formě black metalu. Nalijme si čistého vína – obzvláště v poslední dekádě to není nikterak ojedinělý fenomén, ale na druhou stranu je fakt, že podobné jednočlenné projekty nezřídka kdy produkují hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, na co se dá v daném žánru narazit. Co se prvního dojmu týče, Dagothovi navíc hraje do karet jeho francouzský původ, protože jak známo, black metal francouzské provenience si v obeznámených kruzích dovedl svou jedinečností vybudovat takřka neotřesitelnou pozici. Dovede z toho však deska “Towards Ancestral Lands” vytěžit dostatek kvalit? Na to se pokusím odpovědět v následujících řádcích. Tak předně, ačkoli je “Towards Ancestral Lands” přese všechny pohanské ... Megadeth – Super Collider 15.7.2013 Kaša  S železnou pravidelností dvou až tříletého odstupu se Dave Mustaine a jeho Megadeth vrací s novým studiovým albem, se kterým by mohli napravit velice vlažně přijaté “Th1rt3en”, které v mém osobním žebříčku kapelní diskografie zaujalo místo někde vedle nudného “Risk” a zbytečného “The World Needs a Hero”, což samo o sobě svědčí o faktu, že se mi pánové kolem zrzavého lídra opět netrefili do noty, přestože po slušném “Endgame” jsem očekával něco víc než kolekci písní, které by dříve kvalitativně nestačily ani B-strany singlů. Nerad to říkám, ale “Super Collider” je až příliš logickým následovníkem posledních pěti alb, které po svém znovuzrození v roce 2004 Megadeth stihli vyprodukovat. A protože ani jedno (krom “Endgame”) nepovažuji za nic víc než totální průměr, je jasné, že ani tentokrát moc ... Fjoergyn – Monument Ende 13.7.2013 Ježura  Pokud jste se při toulkách blogem zatoulali na stránku s informacemi o všem možném, redaktory nevyjímaje, možná jste si všimli, že u mého profilu v kategorii nejoblíbenějších kapel dlí jméno, o kterém se v mnoha metalových médiích jen tak nedočtete. Fjoergyn jsou německá kapela, která mě před časem zcela uchvátila hudbou, ve níž se zcela ojedinělým způsobem míchá black metal s jemnou symfonikou, pagan metalovými vlivy a dokonce špetkou avantgardy. Albovou trilogii “Ernte im Herbst”, “Sade et Masoch” a “Jahreszeiten” jsem si i přes dílčí výhrady absolutně zamiloval a od dlouho očekávané novinky “Monument ende” jsem si tedy sliboval další skvělou položku do diskografie Fjoergyn. A stejně jako jsem se na desku těšil, jsem s jistou nervozitou očekával, jaké změny přinese, protože jak už to tak bývá, alba, která již nepatří do ukončené tvůrčí nebo konceptuální ... Kylesa – Ultraviolet 12.7.2013 H.  Asi se se mnou nebude nikdo moc přít, když prohlásím, že Američané Kylesa patří k nejvýraznějším představitelům alternativních metalových žánrů. Jejich sice stále zemitý, přesto lehce progresivní sludge/metal s matným psychedelickým odérem jednoduše vždy vykazoval tu nejvyšší kvalitu. Jenže… může forma trvat navždy? Kapel, o nichž by se dalo prohlásit, že za dobu svého působení nevydaly žádnou vyloženě špatnou nebo i průměrnou nahrávku, je vlastně relativně dost, když se tak nad tím člověk zamyslí. Kylesa bezesporu patří mezi takové, na tom zhola nic nemění ani “Ultraviolet”, což mohu s klidným srdcem prozradit hned. Ovšem kapel, o nichž bych mohl říct, že za celou svou kariéru udržovaly nejvyšší možnou laťku a že každá jejich deska je úžasná, už je zatraceně málo a je škoda, že postupem času, jak vycházejí ... Alice in Chains – The Devil Put Dinosaurs Here 11.7.2013 Kaša  Stejně pomalu jako na dinosauří novince plyne úvodní pecka “Hollow” bychom mohli začít mluvit o Alice in Chains jako o melancholické stálici a jistotě, která v současné fazóně jen tak nezklame. Jako se v devadesátých letech řadili k předním představitelům zachmuřelého grunge, tak bychom o nich mohli v aktuální dekádě mluvit jako o nositelích svého vlastního odkazu, který ovšem Jerry Cantrell posunul do zemitější a dobově zajímavější polohy, se kterou Alenka v řetězech zazářila před třemi lety svým návratovým albem “Black Gives Way to Blue”, na němž v čele s novým zpěvákem Williamem DuVallem ukázala, že není všem dnům konec a že i kapela, která se musela vzpamatovat z vlastní klinické smrti způsobené úmrtím původního frontmana Laynea Staleyho, je v plné síle a při chuti. “The Devil Put Dinosaurs Here” vznikalo opět pod taktovkou producenta Nicka Raskulinecze ... U.D.O. – Steelhammer 10.7.2013 Stick  Udo Dirkschneider je určitě dobře známou osobností pro každého, kdo se nějakým způsobem otřel o německý heavy metal, ať už historický či současný. Jeho typický skřípavý hlas totiž dlouho patřil k hlavním poznávacím znamením zásadní germánské smečky Accept. Od roku 1988 však vede kapelu s názvem U.D.O., se kterou letos vydal již čtrnáctou desku (i přes nějaké ty reuniony s bývalou kapelou) s názvem “Steelhammer”. Na ní se taky objevuje renovovaná sestava o ruského kytaristu Andreye Smirnova a Fina Kasperi Heikkinena. Skutečný rozdíl mezi “Steelhammer” a předchozím “Rev-Raptor” však asi nerozpoznáte, i když v jistém smyslu se v kytarách dají vnímat odlišnosti od stylu předchozích kytaristů. Udo je zatvrzelý mezek a jeho srdce bije v těžce kovovém rytmu a do budoucna i nadále bude. Od alba “Mastercutor” trochu přitlačil na pilu a od té doby si v tomto mustru jede dál. ... Children of Bodom – Halo of Blood 9.7.2013 Ježura  Představovat kapelu, jakou jsou Children of Bodom, je naprosto zbytečné, protože za ty roky její existence se naučili toto sousloví skloňovat i lidé, kterým metal jinak vůbec nevoní. Že to ale s Children of Bodom začalo jít nejpozději od vydání čtvrté desky “Hate Crew Deathroll” z kopce, to už možná připomenout zaslouží, protože fatální kvalitativní úpadek jejich tvorby, který vyvrcholil ultraslátaninou “Blooddrunk” (přičemž následující “Relentless Reckless Forever” to moc nevylepšila), je pro posuzování novinky poměrně zásadním kontextem. Proč? Věřte nebo ne, album “Halo of Blood” je po letech, kdy pod hlavičkou Children of Bodom vycházela jedna hovadina za druhou, až nečekaně příjemným překvapením. Alexiho parta totiž nejspíš konečně dostala rozum a pánové usoudili, že návrat blíž k tomu, co umí nejlépe, jim v současné situaci může ... Amon Amarth – Deceiver of the Gods 8.7.2013 Atreides  Víte, psát recenzi na Amon Amarth je věc vskutku pekelná. Nejde o to, že by člověk nevěděl, co na něj vybafne a čím se bude muset prokousat, protože Amon Amarth už pěknou řádku let nevybočili ze stanoveného kurzu, kterým se ubírají. Je totiž jedno, který kousek si od nich zrovna pustíte, pokud se vejdete do časového horizontu nějakých deseti let, je to pořád stejný kolovrátek tvrdšího heavy metalu obohaceného přinejmenším tuctovým growlem. S tím by nebyl problém, naopak z tohoto pohledu je to věc zatraceně snadná – ale zkuste si psát recenzi o rozsahu cirka jedné strany na něco, co by se dalo shrnout do tří vět (psát to na papír, člověk by aspoň šetřil naše hvozdy), protože natahovat to na delší formát je bohapusté mlácení prázdné slámy. Svým způsobem mi to ... Queens of the Stone Age – …Like Clockwork 7.7.2013 Kaša  Queens of the Stone Age vzniknuvší jakožto pohrobci jižanských Kyuss se velmi rychle dokázali vymanit ze stínu, který po sobě tato legendární parta na scéně zanechala, za což jim patří mé uznání, protože vzhledem k její stylotvornosti to nebylo určitě jednoduché. Přestože jsou v jejich hudebních projevech některé nosné atributy podobné, je to právě sebranka kolem Joshe Hommea, která na bedrech “…Like Clockwork” dřímá pouštní rock a jako třešničku na dortu k němu míchá trošku alternativy, trošku psychedelie, blues a samozřejmě rock ‘n’ rollu. Velice funkční kombinace, která s menšími obměnami funguje již na šestém albu. Pravda, někdy líp, někdy hůř, a protože minule mi to moc nešmakovalo, vkládal jsem z několika důvodů velké naděje právě do aktuálního počinu kalifornské formace. Teď ty důvody, proč jsem od novinky čekal velké ... Orphaned Land – All Is One 6.7.2013 Ježura  Když se řekne blízkovýchodní metalová scéna, jsou to právě Orphaned Land, kteří většině lidí vytanou na mysli jako první a mnohdy i jediní. A slušelo by se dodat, že i když tato scéna neprodukuje mnoho opravdu dobrých kapel, Orphaned Land nejsou pojmem ani zdaleka jen proto, že by snad byli jednookým králem mezi slepými. Nejpozději s vydáním fenomenálního opusu magnum “Mabool: The Story of the Three Sons of Seven” totiž dali nesmlouvavě najevo, že jejich hudební produkce snese ta nejpřísnější měřítka v celosvětovém kontextu. Jenže nejen z “Mabool”, od jehož vydání letos uplynulo už devět let, je člověk živ, a proto je na čase věnovat trochu pozornosti albu aktuálnímu. Orphaned Land svoje nové dítko pojmenovali “All Is One” a rozhodně nelze říct, že by se tato ... Aborym – Dirty 6.7.2013 H.  Italům Aborym už nikdo nemůže vzít fakt, že mají do jisté míry kultovní status a že byli jednou ze zásadních skupin pro jistou specifickou odnož metalu. Jejich staré desky se bez diskuze podílely na vzniku industriální větve black metalu a minimálně “Kali Yuga Bizarre” z roku 1999 (ale podle mě i další kusy) se dá řadit mezi alba, která ve své době byla vizionářská. Nebudeme-li počítat stařičké Mysticum a jejich dodnes fantastický opus “In the Streams of Inferno”, pak mě mimo Dødheimsgard (“666 International”!!!) a právě Aborym nenapadá jiná skupina, kterou bychom mohli nazvat pionýrem industrial black metalu. Nicméně, čistě ze zásluh se přežívat nedá, a aby kapela mohla fungovat dál, musí mít i její aktuální tvorba smysl. A tady, zdá se, u spousty lidí Aborym narážejí. Neříkám, že ... Dagoba – Post mortem nihil est 5.7.2013 Skvrn  Francouzi Dagoba si za několik let píle vydobyli slušného renomé nejen na industrial/groovové scéně, které už dvě dekády nevévodí nikdo jiný než Amíci Fear Factory. Rozhodně však není mým záměrem, aby se recenze na “Post Mortem Nihil Est” zvrhla v pouhé srovnávání, jak se tomu mnohdy děje. A proto vám hned na začátek garantuji, že vás neustálým porovnáváním unavovat nebudu. Nicméně vůbec ne kvůli tomu, že k Američanům necítím respekt (ba naopak) jako k legendě tohoto žánru. Dagoba je však uskupení, které má již více než desetiletou tradici a bylo by právě vůči nim i trochu nefér, kdybychom jejich nový počin nesrovnávali s jejich starší tvorbou, ale se slavnějšími Američany. Nuže, kam se za ty roky Dagoba vůbec posunula? I když se jedná o menší změny, přece jen tihle Francouzi nestojí úplně ... Chthonic – Bú-Tik 4.7.2013 H.  Všiml jsem si, že asijské melodic black metalové komando Chthonic vnímám poměrně zvláštně. Vždycky, když kapela vydá desku, tak si to poslechnu a vážně se mi to líbí, nějakou dobu s tím strávím, ale postupem času můj zájem o tuto asi nejznámější metalovou formaci z Taiwanu docela opadne a vydání další nahrávky moc neprožívám. Když to ale pak vyjde, tak tomu ten poslech zkusím dát a zase mě to vždycky chytne. Vše nasvědčovalo tomu, že se do puntíku stejný scénář bude opakovat i v případě letošní novinky “Bú-Tik” – na vydání předcházejícího “Takasago Army” jsem se nijak zvlášť netřásl, ale když jsem to nakonec zkusil, začalo mě to album opravdu bavit, možná i do té míry, že bych jej snad mohl prohlásit za doposud nejlepší počin skupiny (i když, ... Aosoth – IV: An Arrow in Heart 4.7.2013 H.  Aosoth je jedno z těch jmen, o nichž se zdaleka nedá tvrdit, že by byla nějak zvlášť známá, ale o co menší mají věhlas (z obecného hlediska), o to větší mají kvalitu. A konkrétně na Aosoth se to dá vztáhnout více než dobře, protože jejich muzika má v sobě opravdovou uhrančivou sílu, která z této skupiny dělá víc než jen další obyčejnou black metalovou kapelu. To se ukázalo nejpozději na předcházejícím opusu “III – Violence & Variations” a nejnovější dílo z tábora těchto Francouzů to více než potvrzuje… Důležitá je v tomto případě právě zmínka o původu Aosoth. Francouzské hudební kapely – a o těch black metalových to platí obzvláště – v sobě prostě mají cosi zvláštního, co je odlišuje od všech okolo. Díky tomuto čistě pocitovému prvku, díky oné ojedinělé dekadentní atmosféře ...
|
