Recenze

  • Begräbnis – Izanaena

    26.4.2021

    H.

    Begräbnis - Izanaena

    Japonští Begräbnis fungují už nějakých deset let, se započítám inkarnace pod dřívějším názvem dokonce o něco déle, ale věnovali se primárně vydávání krátkých počinů. A ani těch se za ty roky neukázalo nějak moc. Objevilo se mezi nimi třeba splitko s dánskými Sol, což asi z formálních důvodů za zmínku stojí, ale jinak mi to při zběžném prolétnutí nepřišlo jako něco, co bych potřeboval nutně studovat. Tím pádem není divu, že Begräbnis k nijak známým jménům nepatří. Každopádně, v loňském roce se Japonci dohrabali k první řadovce „Izanaena“ a to je přesně ten moment, kdy jsme na sebe narazili. O výsledku tohoto nárazu vás nyní hodlám zpravit. Desku mimochodem vydali Weird Truth Productions, tedy jeden z těch známějších japonských labelů, což by někoho z vás mohlo zaujmout.

  • Eternal Champion – Ravening Iron

    23.4.2021

    Cnuk

    Eternal Champion - Ravening Iron

    Plamen pravého metalu stále hoří. A silně. Daří se mu zejména v jeho rodišti, tedy Spojených státech amerických, kde za uplynulou dekádu povstalo hned několik bojovníků, kteří ho střeží a udržují pro současné generace. Mezi ty nejvýraznější patří Demon Bitch, Eternal Champion, Satan’s Hallow, Sumerlands nebo Visigoth. Nelze opomenout ani legendy žánru, které jednak pomáhaly tento plamen zažehnout, ale také ho dokonce v nedávné době pořádně rozdmýchaly. Samozřejmě mám na mysli Cirith Ungol a jejich návratovou desku „Forever Black“. Občas se s novou nahrávkou ale vytasí i Manilla Road či Omen. V epickém heavy metalu se zkrátka stále něco děje, jen se na něj trochu pozapomenulo, což mu zdá se jenom přidává na síle. Za současné vůdce považuji Eternal Champion. Splňují totiž všechny náležitosti. Tak za prvé, mají super jméno. Věčný šampión, co ...

  • Budeč – DCCCXCV

    22.4.2021

    H.

    Budeč - DCCCXCV

    Ačkoliv mám psychedelickou muziku moc rád a ačkoliv i navzdory své snaze o nezaujatost stále patrioticky trpím neopodstatněnými sympatiemi vůči lokálním kapelám, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip jsem se nikdy nedokázal naučit poslouchat. Několikrát jsem to zkoušel, ale něco mi na té muzice prostě nesedí a vlastně mě to nebaví. No, kolegové na konkurenčních zinech to typicky vychvalují až za roh, takže třeba jsem jenom vemeno, ale tak nemůže se mi líbit všechno, že jo. Nicméně Budeč, to je jiná káva. Tenhle vedlejší projekt Olafa Olafsonna, respektive tedy jeho první deska „DCCCXCV“, mi přijde fakt super. Nejprve pojďme ztratit nějaké to slovo ohledně okolností. Budeč je hradiště v kladenském okrese a společně s místním Kostelem svatého Petra a Pavla patří k národním kulturním ...

  • Siege Column – Darkside Legions

    20.4.2021

    Cnuk

    Siege Column - Darkside Legions

    Nestává se často, aby kapela, která tak výrazně čerpá z dob dávno minulých, zároveň zněla tak moc svěže. Siege Column toho ale dosahují. Už podruhé a tentokrát ještě silněji. „Darkside Legions“, jejich druhé studiové album, je troufám si říci pozapomenutým klenotem uplynulého roku. Stejně jako jejich tři roky stará prvotina „Inferno Deathpassion“, ani novinka se nikde moc neukazovala. Siege Column tak nadále zůstávají schováni v prostorách chladného žaláře, kde nad svými zfanatizovanými příznivci ani nemusejí vznášet žádné soudy, jelikož se k rozčtvrcení popravčí sekerou hlásí zcela dobrovolně. Siege Column jsou z New Jersey a posluchače zdárně porcují od roku 2016, kdy vydali první dema, a objevili se také na splitu „New Jersey Metal Attack Vol. 1“, jenž je tvořen výhradně z tamního bordelu a má i svá ...

  • Hulder – Godslastering: Hymns of a Forlorn Peasantry

    17.4.2021

    H.

    Hulder - Godslastering Hymns of a Forlorn Peasantry

    Ty vole, jako nevím no… přijde mi, že se o Hulder za poslední rok, dva poměrně mluvilo. Na tituly téhle kapely jsem pravidelně narážel prakticky v prakticky každém říšském distru, Iron Bonehead vydali na různých formátech skoro všechen kus muziky, co vydat mohli, a obecně se mi zdálo, že se to docela hajpovalo. Osobně jsem ale nikdy moc nenašel odvahu si Hulder pustit. Ne snad, že bych byl nějaký šovinista (říkejte si, co chcete, ale že mám rád kozy, ještě neznamená, že jsem šovinista!), je mi buřt, že autorka nemá mezi nohama klobásu. Naopak, jsem staromódně heterosexuální, tak proč by mi mělo vadit, že to hraje nějaká roštěnka, že jo. Spíš mě prudce odrazovala prezentace. Nejsem si totiž vůbec jistý, jestli potřebuju v dnešní ...

  • Frozen Soul – Crypt of Ice

    16.4.2021

    Dantez

    Frozen Soul - Crypt of Ice

    Snahu o převedení třeskutosti mrazu do hudební formy jde nejčastěji slyšet v black metalu – od dovádění v Blashyrkhu, přes Paysage d’hiver, třeba až po poslední desku ukrajinských Ygg. Výraznější počin s podobnou tématikou v nedávné době vydali texasští Frozen Soul. PodrobilIi ji ovšem deathmetalovému filtru. Frozen Soul berou zimu opravdu vážně – odpovídající název doprovází úměrně chladné texty, do modra nasvícené videoklipy i promo fotky. Debut nastolené rozvíjí. „Crypt of Ice“ je protkána ledovou tématikou naskrz – doběla laděný cover se snoubí s názvy tracků, které taky s chladnými synonymy nešetří. Hudbu pak doplňují obligátní samply vichrů, šumů, poryvů, občas skladbu otevře či uzavře úměrně studený synth. Je celkem prdel, že ve stejném časovém rozpětí, kdy kapela debut vydala, Texas pokryla nevídaná vrstva sněhu.

  • DomJord – Gravrost

    14.4.2021

    H.

    DomJord - Gravrost

    Mortuus z Marduk / Arioch z Funeral Mist (vyberte si) se loni na jaře blýsknul debutovým albem svého ambientního vedlejšáku DomJord. „Sporer“ mně osobně zachutnalo fakt hodně, a dokonce jsem desku nakonec umístil i do nejlepší pětky za rok 2020. Po tomhle asi nemusím dodávat, že se mi nahrávka dost líbila. Trochu mě každopádně překvapilo, že vydání jejího pokračování s názvem „Gravrost“ netrvalo ani půlroku. Kdo by si ale myslel, že Daniel Rostén, jak zní Mortuusovo občanské jméno, dal nový materiál dohromady takhle rychle, ten se mýlí. Už „Sporer“ vznikalo průběžně mezi lety 2012 a 2019. „Gravrost“ je nemlich ten samý případ. Rostén desku nahrával průběžně mezi lety 2013 až 2020. O nějaké uspěchanosti tedy nemůže být ani řeč, vlastně spíš naopak.

  • Cryptae – Nightmare Traversal

    13.4.2021

    Cnuk

    Cryptae - Nightmare Traversal

    Jsou kapely, jejichž tvorba dokáže přinášet i daleko více než jen „pouze“ dobrou hudbu. Umějí navodit i pocity. Pakliže se bavíme o death metalu, dá se očekávat, že tyto pocity budou temnějšího charakteru. Přesně tak se děje v případě nizozemských Cryptae, jejichž loňská nahrávka „Nightmare Traversal“ patří k nejvíce zneklidňujícím počinům, jaké jsem měl v uplynulém roce možnost slyšet. V řadách Cryptae jsou pouze dva muzikanti – Kees Peerdeman a René Aquarius. Oba společně dále tvoří také zatím nepříliš rozvedenou noiserockovou formaci Heavy Natural, avšak druhý jmenovaný působí hned v několika dalších, daleko povědomějších kapelách. Zdejší čtenáři už mohou tušit, odkud vítr vane, jelikož tomu není tak dávno co jsme zde Aquariuse zmiňovali prostřednictvím DungeönHammer, Imperial Cult či Plague Organ.

  • Mäleficentt – Night of Eternal Darkness

    10.4.2021

    Dantez

    Mäleficentt - Night of Eternal Darkness

    Americký one-man projekt Mäleficentt zastřešuje label Night of the Palemoon. Kapely pod touto značkou spojuje, kromě žánrového vymezení, soupiska – v téměř každé z nich působí člen vystupující pod iniciály Y. E. Mäleficentt je ze všech projektů nejvýraznější, byť netvoří nic moc revolučního. Kapela donedávna navazovala po mnoha stránkách na francouzské legie. V rámci vizuálu jde o sigily a zašlý černobílý kontrast. Les légions noires nešlo jen vidět, ale i slyšet na debutu „Night of the Crimson Stars“, který ksichtem i obsahem nejvíc vzdával hold právě kapelám jako Mütiilation, Belketre nebo Vlad Tepes. V závěru šlo o ucházejí debut s fajn spádem, který si dost pomáhal útlou, ani ne půlhodinovou délkou. Z nové „Night of Eternal Darkness“ jde cítit lehký pokrok, zejména díky tomu, že se Mäleficentt odpoutává od snahy ...

  • Furia – W śnialni

    8.4.2021

    Sicmaggot

    Furia - W śnialni

    16. března 1901 byla uvedena – na svou dobu skandální – hra zvaná „Veselka“ v krakovském divadle. Její autor, všestranný umělec Stanisław Wyspiański v ní satiricky vystavěl zeď tehdejší polské společnosti. Roku 1956 se Stalinogród ocitl v zasloužené anonymitě dějin a stal se zase Katovicemi. A nevím přesně kdy, snad na podzim 2007, přišel jednomu mladému redaktorskému uchu e-mail s podezřele pojmenovaným souborem a průvodním dopisem „Z toho se posereš, kurevská povinnost!“. A tak mladé redaktorské ucho napsalo (zřejmě) svou třetí recenzi v životě. Co mají tahle tři zdánlivě nesouvisející konstatování společné? Fenomén zvaný Furia. Právě Furia, stejně jako další projekty pod záštitou Let the World Burn, nese v sobě už léta cosi velice čarokrásného a neotřelého, co ji vyvyšuje nad „jen“ kvalitní blackmetal.

  • Skeletal Remains – The Entombment of Chaos

    7.4.2021

    Cnuk

    Skeletal Remains - The Entombment of Chaos

    Po třech povedených deskách už lze vnímat Skeletal Remains jako zavedenou kapelu. Daří se jim totiž stále pevně držet nad laťkou průměru, ba co víc, s každou další deskou se ještě zlepšují. Zlomovým pro ně byla ta donedávna poslední studiová nahrávka „Devouring Mortality“ z roku 2018, kde svůj death metal, v němž je notně otisknuta stopa legend tohoto žánru, dokázali vypilovat, zdá se, do své finální podoby. Kromě čím dál kvalitnější skladatelské práce na tom měla ohromný podíl také práce produkční, již obstaral mozek Edge of Sanity či Pan.Thy.Monium, všeuměl Dan Swanö. Vše navíc bylo zabaleno do parádní malby z dílny dalšího zkušeného borce Dana Seagravea, zkrátka na „Devouring Mortality“ se to sešlo úplně všechno. No, a jak známo, vítězný tým se nemění. Novinka „The Entombment of Chaos“ tedy ...

  • Occult Burial – Burning Eerie Lore

    2.4.2021

    Cnuk

    Occult Burial - Burning Eerie Lore

    Speed metal nikdy nepatřil k těm nejpopulárnějším pod žánrům metalu. Je úzce spjatý s obdobím první poloviny osmdesátých let a nějaké obměny v jeho existenci nebyly zaznamenány. Spojení jako moderní speed metal je snad až oxymóron. Navíc o tenhle vývoj snad ani nikdo nestojí. Speed metal je prostě synonymum pro staré časy. Ten žánr vznikl a ustrnul v čase. Je tedy jasné, že když o kanadské tlupě Occult Burial napíšu, že hrají právě speed metal, tak zní jako čtyřicet let stará vykopávka. Trojice Occult Burial rozhodně není jedinými kopáči na speedmetalovém pohřebišti. V posledním desetiletí na sebe upozornilo hned několik kapel vyznávajících podobné archiválie. Nejčastěji se tito zpátečníci soustředí na špinavou až kanálovou produkci a silné uctívání prvního black metalu.

  • Abigor – Totschläger (A Saintslayer’s Songbook)

    30.3.2021

    H.

    Abigor - Totschläger (A Saintslayer's Songbook)

    Recenzi na minulé album „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ jsem začínal slovy, že Abigor jsou pro mě kult jak noha. To platí stále, a to i navzdory skutečnosti, že zmiňovaná deska se stala prvním řadovým počinem Rakušanů, k němuž jsem si cestu úplně nenašel a jehož poslech mě zrovna dvakrát nebavil. Odstup tenhle dojem jenom potvrdil a dnes bych „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ bez většího zaváhání označil za nejslabší dlouhohrající počin Abigor. Avizovaný návrat k nespoutanému a syrovému black metalu proběhl jen napůl, díky čemuž nahrávce chyběla atmosféra starých počinů, rafinovanost novější tvorby i autentičnost prostého primitivního námrdu. „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ tak nakonec mělo tolik ksichtů, až pořádně nevyužilo ani jeden z nich, a právě proto se pro mě jedná o černou ovci v diskografii Abigor. „Totschläger (A Saintslayer’s ...

  • Gravesend – Methods of Human Disposal

    29.3.2021

    Sicmaggot

    Gravesend – Methods of Human Disposal

    Newyorská trojice Gravesend prohání warmetalový zvuk nevídanou optikou. Subžánr jde obvykle ruku v ruce s tématy válečných běsů, jeskynní primitivity nebo čiré bestiality. Gravesend ovšem, s obligátně špičatým logem v zádech, konfrontují úskalí pouličního života, což kromě textů a vizuální tématiky stvrzují také chvilkové odskoky ke grindu a powerviolence – žánrech, který mají k volené tématice podstatně blíže. Ostny loga by vlastně mohly nahradit použité injekční stříkačky. Trio se poprvé výrazněji ohlásilo v roce 2020 pomocí EP „Preparations for Human Disposal“ a byť nabídlo příslib hudebního chlívu, něco mu chybělo. Nahrávka působila roztěkaně, skladby zněly útržkovitě, rozpracovaně, skoro jako teasery pro delší verze.

  • Decoherence – Unitarity

    27.3.2021

    H.

    Decoherence - Unitarity

    Pro dnešek se pokusím splatit jeden ze svých nejstarších dluhů vůči loňskému roku. Ono by se to sice neposralo, kdybychom zde recenzi na druhou desku britského projektu Decoherence, obzvlášť když debutu „Ekpyrosis“ z roku 2019 jsme zde věnovali, takže kapela by úplně zkrátka nepřišla ani tak. Na druhé straně, počínání Decoherence mi je sympatické a „Unitarity“ je podle mě dobrá nahrávka, takže svůj díl prostoru si zde zaslouží. Tím jsem vlastně hned zkraje propálil, jak o „Unitarity“ smýšlím, ale snad to nevadí. Máte-li to rádi stručně, tak svoje už vlastně víte. Jenom vám k tomu dodám, že „Unitarity“, potažmo Decoherence kompletně, by vás mělo v případě, že holdujete „sci-fi“ black metalu s chladnou kosmickou atmosférou a lehkým industriálním feelingem. Za takové konstelace hvězd (jak příhodné!) by ...

  • Th1rt3en – A Magnificent Day For an Exorcism

    26.3.2021

    Dantez

    Th1rt3en - A Magnificent Day For an Exorcism

    Th1rt3en jsou novinkou v odvětví rap-rocku. Trio čítá rappera Pharoahe Monche, kytaristu Marcuse Machada a Daru Jonese za bicíma, který běžně mlátí pro Jacka Whitea. Nálepka rap-rock kvůli neblahé historii subžánru sice zavání, Th1rt3en naštěstí nepracují s přežitým soundem z devadesátek, který měli započnout i pochovat Rage Against the Machine. Hudba se více opírá o boom-bap. Produkce vychází zejména z undergroundového zvuku východního pobřeží. Ověřenou, byť trochu zpátečnickou rovnici obohacují zejména kytarové a perkusní aranže. Právě díky přiměřeného zahrnutí živých nástrojů zní „A Magnificent Day for an Exorcism“ svěže i tvrdě. Největší lákadlo projektu zůstává za mikrofonem. Pharoahe Monch je totiž jedním nejzdatnějších rapperů vůbec. Lyrika je precizní, flow podvratná, charakter prýští do všech stran.

  • ボリス – NO

    24.3.2021

    Cnuk

    Boris - NO

    Ačkoliv je na Boris nahlíženo převážně jako na dronovou kapelu, jejich diskografie čítá všelijaké odbočky. Co ale mají jejich desky společného, je fakt, že je to vždycky přinejmenším zajímavé. Boris je těžké nějak jednoduše zařadit. Někdy jsou sotva prostupní, jindy zase až kýčovitě podbíziví. Kromě dronu a příbuzného sludge se už hodněkrát dostalo i na stoner a psychedelii, své neopomenutelné místo má v jejich rejstříku i post-rockově laděná tvorba, stejně jako ta noiserocková a své si užili i se shoegaze a samozřejmě také j-popem. V jejich rozsáhlém katalogu lze najít fakt všechno možné a rovnou se přiznávám, že ho celý nastudovaný nemám. Proto si pouze troufám odhadovat, že punkové album dosud složili jenom jedno, problémové „Vein“ z roku 2006.

  • Kragrowargkomn – Tma

    21.3.2021

    H.

    Kragrowargkomn - Tma

    Kragrowargkomn je název, který si nikdy v životě nedokážu zapamatovat. Jsem si tím natolik jistý, že jsem se ani neobtěžoval to zkoušet. Jasně, existují i větší extrémy jako třeba Paracocciblablabla, Eximperitusblablabla a podobné zvrhlosti, ale už Kragrowargkomn je na můj vkus dost krkolomné. Nebudu vám kecat, v celé následující recenzi to jméno hodlám poctivě kopírovat. Nemusíte se ale bát, do copy / paste mastery jsem dal hodně skill pointů, takže to určitě dopadne dobře. Menší ukázka mého kopírovacího mistrovství následuje hned vzápětí: Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn, Kragrowargkomn.

  • Napalm Death – Throes of Joy in the Jaws of Defeatism

    20.3.2021

    Cnuk

    Napalm Death - Throes of Joy in the Jaws of Defeatism

    Napalm Death jsou klasici jak hovado. Jejich stylotvorné začátky si po právu užívají legendární status a ani s jejich pozdější tvorbou to není špatné. A tím myslím, že to není vůbec špatné, naopak, je to výborné. Napalm Death jsou jednou z mála kapel, která i po čtyřiceti letech fungování vydává řežby plnohodnotně srovnatelné s tím nejzásadnějším z jejich diskografie. Navíc naživo to ještě důrazně stvrzují. Alba „Scum“ a „From Enslavement to Obliteration“ má asi každý zapamatovaná jako strop a absolutní grindcorové povinnosti, ale i když začali Napalm Death v devadesátkách drhnout více do death metalu, vůbec nic ze svého kouzla a charakteristického zvuku neztratili. V případě pozdních desek z tohoto období se už dá mluvit o kvalitativním úpadku, protože třeba „Inside the Torn Apart“ rozhodně není tou plackou, kterou bych ...

  • Necrophobic – Dawn of the Damned

    17.3.2021

    H.

    Necrophobic - Dawn of the Damned

    V recenzi na minulé album „Mark of the Necrogram“ jsem psal o tom, jak na mě působilo ze strany kapely jako snaha dát všem vědět, že je všechno zase v pořádku a že staří dobří Necrophobic jsou zpět. Moje teorie zní asi tak, že takové otočení za starými dobrými časy bylo nezbytné kvůli slabé nahrávce „Womb of Lilithu“ a pochybnému odchodu zpěváka Tobiase Sidegårda (Necrophobic jej vyhodili kvůli domácímu násilí). Aby si švédská parta okolo bubeníka Joakima Sternera vyspravila reputaci, vzala to od podlahy. Do sestavy se vrátilo kytarové duo Sebastian Ramstedt / Johan Bergebäck a mikrofonu se ujal rovněž staronový člen Anders Strokirk. Obal nenačmáral nikdo jiný než Necrolord a hudebně se – v neposlední řadě – jednalo o docela fajnovou staromilskou jízdu.